Bohyně Afrodité byla uctívaná jako starověké božstvo lásky a plodnosti, ale také jako božstvo moře nebo dokonce války. Afroditu považovaly za svou patronku starověké prostitutky a kult této bohyně byl mezi lidmi velice populární. Populární a hojně navštěvované byly i její chrámy.

Jeden z nich nedávno odkryli turečtí archeologové v západním Turecku, na poloostrově Urla-Çeşme, který se nachází západně od města Izmir. Tento chrám vznikl asi před 2500 lety, kdy bylo uctívání Afrodity podle všeho velmi rozšířené. Dotyčný poloostrov je mezi archeology známý dávným osídlením, už od období neolitu, a také četnými archeologickými průzkumy. Objev chrámu při povrchovém průzkumu lokality je ale podle badatelů neobvyklý.

Vedoucí vykopávek Elif Koparal z turecké Mimar Sinan Fine Arts University a její tým v pozůstatcích chrámu mimo jiné objevili kus ženské sochy a ženskou hlavu terakotové figuríny.

TIP: Archeologický zázrak: Nejstarší chrám světa vznikl s nečekanou znalostí geometrie

V antickém umění se Afrodíté stala snad nejčastěji zobrazovanou postavou, jak na mozaikách a vázových malbách, tak sochách a na reliéfech. Nejstarší reliéfní zobrazení Afrodity lze spatřit na tzv. Trůnu Ludovisi z roku 460 př. n. l., kde se vynořuje z mořské pěny. Nejznámějšími sochařskými znázorněními jsou Praxitelova Afrodita Knidská ze 4. století př. n. l. a Afrodita Mélská (známější jako Venuše Mélská) z let 130 – 100 př. n. l., která je k vidění v pařížské galerii Louvre.

Talentovaný Děgťarjev se během války uplatnil i v kategorii lehkých kulometů, která mu byla nejbližší. Roku 1943 projevila Moskva zájem o modernějšího nástupce jeho „sedmadvacítky“ a do práce se pustila trojice prominentních konstrukčních kanceláří – kromě Děgťarjevovy šlo o týmy Sergeje Simonova a Alexeje Sudajeva. Děgťarjevův prototyp při zkouškách konkurenty jasně předčil a následujícího roku byl přijat do služby jako RPD neboli Ručnoj Pulemjot Degťjarjova (Děgťarjevův ruční kulomet).

Bojovník lehké váhy

Stal se tak jednou z prvních automatických zbraní komorovaných pro náboj 7,62 × 39 mm středního balistického výkonu. Reálné zavedení se ale protahovalo, protože v závěrečné fázi války připadalo generálům zbytečně nákladné. Zbraň se tak dostala do výzbroje teprve v roce 1948 a skutečně masová produkce se rozeběhla až za dalších pět let. Novinka využívala pro pohon automatiky tlak prachových plynů odebíraných z hlavně prostřednictvím plynového válce.

Ten je dovedl kanálkem k dlouhému pístu pevně spojenému s nosičem závorníku, nechyběl ani třípolohový regulátor tlaku. Závěrový mechanismus navrhl Děgťarjev jako přímoběžný. Uzamykání měly na starost (stejně jako u DP-27) dvě destičky, které se vyklápěly do boků a zapadaly do vybrání v rámu. Kulomet střílel výhradně dávkou a z otevřeného závěru. Zásobování střelivem zajišťoval kovový pás se 100 náboji, uložený a svinutý do kovového bubnu uchyceného ke zbrani zespodu. Střelba byla možná i s volně založeným pásem bez schránky, a to z levé strany pouzdra závěru.

Jediná nevýhoda

Pod ústím hlavně našla své místo sklopná dvojnožka, která střelci poskytla dostatečnou oporu, zato uchycení samotného laufu představovalo jednu z mála slabin konstrukce. Děgťarjev totiž hlaveň opatřenou tvrdochromem upevnil k tělu napevno, takže ji voják v bojových podmínkách nemohl vyměnit. V praxi tedy bylo nutné dělat během palby přestávky, aby nedošlo k přehřátí zbraně.

Pažba, pistolová pažbička i předpažbí se vyráběly ze dřeva, dutina pažby skrývala vratnou pružinu závěru a otvor pro uložení schránky s nářadím. Ovládací prvky sestávaly ze spouště, překlopné pojistky blokující stisk jazýčku i pohyb závěru a natahovací páky se sklopným hmatníkem. Ta se nacházela na pravé straně rámu a při střelbě se nepohybovala. Mušku si voják mohl stranově nastavit v rybině, hledí šlo bez nástrojů regulovat stranově i výškově.

Do celého světa

Děgťarjev myslel na snadnou údržbu, a tak se zbraň po vysunutí jediného čepu dala rozložit na dvě části  – spoušťové ústrojí, pažba a pistolová rukojeť se od rámu odňaly v jednom celku. Podobně jako většina sovětských designů i RPD představoval odolný a spolehlivý výrobek do náročných podmínek. Stal se podpůrnou zbraní družstva v sovětské armádě i ozbrojených silách desítek spřátelených zemí.

TIP: Lehké kulomety v akci: Britský Lewis Gun vs. německý Maschinengewehr MG

Největší popularitu si získal za války ve Vietnamu, objevoval se ale i v rukou levicových bojůvek, povstaleckých hnutí a guerill. Z regulérních armád jej zařadila do výzbroje například ta afghánská, bangladéšská, irácká, etiopská, marocká či pákistánská. Výroby mimo SSSR se automat dočkal zejména v Číně, a to pod označením Typ 56. Vzhledem k nadčasovému designu se RPD v mnoha zemích používá dodnes, byť s řadou modernizací včetně instalace noktovizoru NSP-2.

Podaří se? William H. Pickering, James Van Allen a Wernher von Braun čekali v noci 31. ledna 1958 v Pentagonu na zprávu z Floridy, zda satelit úspěšně odstartoval. Krátce před 23. hodinou je telefon z kosmodromu potěšil. Raketa Juno I se ve 22:48:26 místního času odlepila od země a po několika minutách hladce dosáhla orbity. Vzápětí náměstek ministra obrany oznámil jméno první americké družice – Explorer 1.

Tři muži nasedli do aut a zamířili na tiskovou konferenci do Národní akademie věd. Když vstupovali do sálu, strhly se ovace. Všichni byli nadšeni. Autoři prvního amerického kosmického úspěchu odpovídali na otázky novinářů. A museli být trpěliví, neboť reportéři se s vesmírem potkali poprvé. Potom trojice s maketou satelitu zapózovala fotoreportérům.

Americký návrh? Družice

S nápadem vypustit umělou družici Země přišli vědci ve Spojených státech o mnoho let dřív. Věřili, že mohou uspět jako první. Po druhé světové válce zrála zmíněná myšlenka v hlavách mnoha odborníků v řadě zemí. Chyběla však raketa schopná vynést umělé těleso nad hranice zemské atmosféry a současně mu udělit rychlost téměř 8 km/s. Studená válka situaci rychle změnila. SSSR a později také USA začaly vyvíjet balistické střely schopné dopravovat na velké vzdálenosti hlavice s nukleár­ní náloží. A mezikontinentální rakety s doletem 10 000 km pro vypouštění družic stačily.

Na jaře 1950 navrhl Lloyd V. Berkner, ředitel Brookhaven National Laboratory, zřídit mezinárodní program na výzkum Země. Zkušenosti existovaly: V letech 1882–1883 a 1932–1933 proběhly tzv. Mezinárodní polární roky, rozsáhlé vědecké programy zaměřené na studium polárních oblastí. Mezinárodní rada vědeckých svazů neboli International Council for Science (ICSU) souhlasila. Rodil se tak Mezinárodní geofyzikální rok – International Geophysical Year, IGY. Celosvětová kampaň komplexního zkoumání Země od jejího nitra až po horní hranici atmosféry měla začít 1. července 1957 a skončit 31. prosince následujícího roku. A v jejím rámci chtěl Berkner vypustit první družice.

Předsedou výboru Comité Spécial de l’Année Géophysique Internationale (CSAGI) pro Mezinárodní geofyzikální rok se stal britský geofyzik Sydney Chapman a místopředsedou Berkner. O satelitu debatovali na zasedání zvláštního výboru 4. října 1954 v Římě. Sovětští zástupci mlčeli. Ani k americkému návrhu zařadit vypouštění družic do programu IGY se nevyjadřovali.

Přesto byli představitelé nadace National Scientific Foundation (NSF) na základě některých náznaků přesvědčeni, že Sověti na svém satelitu pracují. Proto její ředitel Alan T. Waterman seznámil 19. března 1955 prezidenta Dwighta D. Eisenhowera s doporučením NSF, aby schválil vypuštění americké družice. Projekt podpořilo ministerstvo obrany, ovšem pod podmínkou, že nezabrání vývoji špionážních satelitů k fotografickému průzkumu území potenciálního protivníka a neovlivní jiné vojenské programy.

V moskevském tisku se stále častěji objevovaly články o významu družic, a dokonce o průzkumu Měsíce kosmickými sondami. Podobné zprávy samozřejmě tlak na Eisenhowera umocnily. Přesto prezident váhal, ale nakonec souhlasil. A tak mohl jeho tiskový mluvčí James C. Hagerty 29. července 1955 oficiálně oznámit, že USA jako svůj příspěvek k programu IGY vypustí malou družici na zemskou orbitu. Američané zahájili první projekty…

Vítězí Vanguard – zatím 

Po oficiálním vyhlášení záměru USA vypustit v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku vědecký satelit začali ve Washingtonu uvažovat, jak vše realizovat. Většina raketového výzkumu se soustředila v rukou vojáků, proto bylo nasnadě, že technické aspekty posoudí ministerstvo obrany.

Mezi návrhy se řadil projekt Orbiter založený na raketě Jupiter-C, jejž ministerstvu předložil konstruktér Wernher von Braun jako společné dílo pozemní armády a válečného námořnictva. Kromě toho letectvo navrhovalo použít k vypuštění družice mezikontinentální balistickou raketu Atlas, kterou teprve vyvíjelo. Námořní výzkumná laboratoř (NRL) se sídlem ve Washingtonu pak prosazovala nosič Vanguard, stavějící na použití upravených sondážních raket Viking a Aerobee coby prvního a druhého stupně. Třetí stupeň se musel vyrobit zcela nový.

Návrh letectva na mezikontinentální Atlas skončil pod stolem okamžitě. Zápasil totiž s mnoha potížemi a práce spojené s jeho adaptací na kosmický nosič by pouze zdržovaly vývoj zbraně. Zbývaly dvě alternativy. Von Braun měl výhodu, neboť jeho raketu ve třístupňové verzi se již podařilo odzkoušet. Nicméně Stewartova komise rozhodla, že přednost dostane Vanguard z Námořní výzkumné laboratoře. 

Oficiální důvod zněl, že von Braunův projekt vycházel z vojenské taktické rakety, zatímco Vanguard se mohl chápat jako civilní, přestože NRL spadala pod námořnictvo. Mnozí historici kosmonautiky uvádějí, že další příčinou zamítnutí mohla být německá národnost konstruktéra a též jeho nacistická minulost, i když v té době byl již občanem USA.

Von Braun přebírá štafetu

„Rusové vypustili družici!“ Tato zpráva zchladila všechny účastníky večírku, který 4. října 1957 pořádal nový ministr obrany Neil H. McElroy v Redstone Arsenal v Huntsville. Ředitel arzenálu Wernher von Braun se strašně rozzlobil. Vždyť on mohl vyslat satelit do vesmíru už před rokem, kdyby mu to dovolili. Nyní viděl svoji příležitost: „Dokážu dostat umělé těleso do kosmu do šedesáti dnů od okamžiku, kdy získám souhlas.“ Měl na skladě ještě tři nepoužité rakety Jupiter-C, k nimž stačilo přidat čtvrtý stupeň a družici.

Následovala řada schůzek na nejvyšší úrovni. Von Braun a generál John B. Medaris předložili svůj návrh Armádnímu vědeckému poradnímu výboru 23. října ve Fort Bliss v Texasu. Teď už náměstek ministra obrany Wilbur M. Brucker naslouchal lidem z Huntsville ochotněji – nejen na základě technické expertizy, ale také pod vlivem reakce Američanů na sovětský triumf.

Třebaže komise von Braunův projekt původně vyřadila, 27. října mu schválila start dvou malých vědeckých družic na čtyřstupňové raketě Jupiter-C. Aby se trochu zahladila souvislost s vojenskými programy, přejmenoval se Jupiter podle návrhu Williama Pickeringa na Juno I. Definitivní požehnání dal McElroy 8. listopadu 1957, s prvním startem naplánovaným na březen 1958, a Pentagon pro misi uvolnil 3,5 milionu dolarů. 

Měli tedy nosič, ale nikoliv družici. Von Braun požádal Pickeringa, aby ji v Pasadeně postavili. Ten kontaktoval kolegu Jamese Van Allena na Iowa State University, aby pro ni navrhl vědecké přístroje. Van Allen neměl čas, proto improvizoval: Za nejjednodušší řešení považoval umístit na její palubu Geigerovy počítače pro měření radiace. Později jeho studenti ještě vyvinuli jednoduchý odporový detektor mikrometeoroidů a nakonec přidali miniaturní mikrofony, jež měly registrovat nárazy částic kosmického prachu.

Krach v přímém přenosu

Na start první americké družice Vanguard čekali na mysu Canaveral stovky reportérů a kameramanů. Měla vzlétnout v pátek 6. prosince 1957 v přímém přenosu. Byl to však krach.

Raketa se v oblaku ohně a kouře zvedla z rampy, ve výšce kolem jednoho metru zaváhala a po dvou sekundách se zřítila zpět. Následovala exploze, aerodynamický kryt i se satelitem se odlomil a dopadl o pár metrů dál. Družice sice stále pípala, ale byla natolik poškozená, že už se nedala použít. Příležitosti se chopil von Braun…

Vesmír je radioaktivní!

Juno I vynesla Explorer 1 na vyšší dráhu, a tím se prodloužila i doba oběhu. Satelit zpočátku kroužil 356–2 548 km nad Zemí s periodou 114,80 minuty. Hned po analýze dat z Geigerových počítačů vědce zarazilo, že v blízkosti nejnižšího bodu trajektorie, a to až do výšky 600 km, bylo množství zaznamenaných nabitých částic víceméně v souladu s očekáváním – ale v blízkosti nejvyššího bodu elipsy jejich počet náhle klesl na nulu.

Nesmysl! Záhada? Naštěstí měl zkušený geofyzik Van Allen okamžitě vysvětlení: Intenzita ionizujícího záření je nahoře tak silná, že detektory prostě zahltila. Když o tom diskutoval se svými spolupracovníky, Ernie Ray zvolal: „Můj bože, vesmír je radioaktivní!“ Objev radiačních pásů, později nazvaných právě na počest Van Allena, patřil k největším přínosům Mezinárodního geofyzikálního roku. Sovětský Sputnik 2 sice v listopadu 1957 také nesl detektory kosmického záření, ale Sergej Vernov, který je připravoval, nedokázal pozorování správně objasnit.

TIP: Napravený Wernher von Braun: Jak se stal z nacisty první muž kosmonautiky?

Explorer 3, druhá úspěšná družice téže řady, už měla malý palubní magnetofon, jenž zaznamenával měření na pásek i v době, kdy se automat nacházel mimo dosah pozemních stanic. Díky tomu se podařilo existenci radiačních pásů v zemské magnetosféře jednoznačně potvrdit. Mimochodem, ještě před pokusy s družicemi vymyslel Pickering síť k jejich rádiovému sledování po celém světě. Později inspiroval vytvoření Deep Space Network, mezinárodní sítě antén NASA, která řídila automaty mířící k Měsíci i k planetám.

Dokončení: William Hayward Pickering: Ten, který zavedl Ameriku do vesmíru (2) (vychází v neděli 24. ledna)

Olympiáda je synonymem vrcholného vypětí – a pokud se odehrává v Pchjongčchangu, Tokiu nebo Pekingu, vyžaduje od zahraničních sportovců podat plný výkon v pro ně nepřirozené denní době. Lidské tělo sice disponuje částečnou schopností přizpůsobit se vnějšímu času, jenže v něm zároveň „tikají“ vnitřní biologické hodiny odpočítávané pravidelnou oscilací transkripce takzvaných „hodinových genů“ s periodou asi čtyřiadvacet hodin. Na jejich samovolné přeřízení by sportovci mohli čekat několik týdnů – a tak se olympijské týmy zabývají mimo jiné i mechanismy, kterými lze vnitřní hodiny organismu upravit efektivněji.

Biologický budík

V mozku čas odměřují takzvaná suprachiasmatická jádra, k nimž zároveň směřují některé informace ze zrakových nervů. Stimulace příslušných buněk na sítnici vede k aktivaci některých receptorů na buňkách suprachiasmatických jader, které pak stimulují transkripci charakteristickou pro den, a ne pro noc. V konečném důsledku se tak odhady genetických mechanismů pojí s informacemi o intenzitě okolního světla a společně formují povědomí organismu o tom, kolik asi může být hodin.

Smyslem ovšem není, abychom nezaspali práci, ale aby bylo naše tělo – a také mysl – naladěno na činnost v danou dobu evolučně optimální: Ve dne shánět potravu a v noci spát. Cirkadiánní rytmus tak ovlivňuje hladiny hormonů a neurotransmiterů, které zase ovlivňují naši bdělost, ospalost, chuť k jídlu, náchylnost ke stresu nebo tělesnou teplotu.

Vystavení slunečnímu světlu anebo jeho umělým náhražkám v podobě speciálních lamp o podobné frekvenci a vysoké intenzitě se tak logicky užívá právě k léčbě cirkadiánních poruch, při nichž se pacientům chce spát příliš brzy anebo příliš pozdě. Prostřednictvím vlivu na neurotransmitery pomáhá podobná terapie při léčbě deprese. Užívá se ale i jinde, například v průmyslu a dopravě se testují efekty světla na bdělost pracovníků na nočních směnách.

Světlo jako lék

Kliniky pro léčbu obezity testují světlo coby nástroj k úpravě cirkadiánních fluktuací inzulinu, aby se jeho vyplavování lépe překrývalo s dobou, kdy člověk jí – v opačném případě se totiž přijímaná energie hůře zpracovává, takže ji tělo spíš uloží v podobě tukových zásob. V neposlední řadě se vliv světla užívá k urychlení zvykání si na nové časové pásmo, zejména právě u sportovců. Ti nejdřív absolvují vyšetření, kdy se pomocí záznamů teploty a pohybu v průběhu dne určí přesný bod v čase, od kterého se pak odvíjí aklimatizační procedura.

„Každý sportovec dostane přesný plán, kdy má jíst, kdy spát, kdy si vzít oranžové brýle pro blokaci modrého spektra světla před letem, při letu, po příletu do cílové destinace, v kolik hodin má vstávat, kdy naopak používat světelné sprchy nebo speciální lampy, které modré světlo produkují, a podobně. Tato procedura může aklimatizaci zkrátit až o polovinu nebo minimálně zintenzivnit všechny procesy, které vedou k tomu, aby mohl sportovec co nejdříve začít trénovat nebo soutěžit,“ popisuje sportovní ředitel Českého olympijského výboru Martin Doktor.

Každé konkrétní opatření má přitom dobrý fyziologický důvod. Suprachiasmatická jádra jsou citlivá zejména na světlo, které vnímáme jako modrozelené. Světelné lampy a sprchy tak modrým zářením navodí tělu pocit, že je jasný den, a příslušné genetické a hormonální procesy se takovým vstupům vynasnaží přizpůsobit. Oranžové brýle naopak v mozku vyvolávají pocit, že den není, protože chybí stimulace světlem charakteristické vlnové délky.

Správně naprogramované tělo

Načasování stravování ovlivňuje hlavně nastavení času v jednotlivých orgánech, které se sice do jisté míry přizpůsobují signálům o centrálním čase ze suprachiasmatických jader, ale zároveň si odměřují čas i samostatně. Podrobně vliv stravy popisuje příručka Českého olympijského týmu Biorytmy nejen pro sportovce:

TIP: Nebezpečné vyhoření: Jak najít rovnováhu mezi prací a osobním životem

„Snídaně je v tomto ohledu nejefektivnější jídlo, protože je konzumována po dlouhé době hladovění. Pozdní večeře, která zkrátí délku tohoto hladovění, překvapivě změní také fázi periferních hodin. Účinky jednotlivých výživových složek jsou také studované a ukazuje se, že kombinace karbohydrátů a proteinů k snídani je nezbytná pro ideální funkci periferních hodin, zatímco samotná glukóza nebo proteiny či tuky takovou sílu nemají. Pokusy ukázaly, že pokud se myším aplikuje glukóza kombinovaná s proteiny, jejich periferní hodiny se nastaví k době injekce, zatímco jednotlivé komponenty nezpůsobí nic. Zdá se, že snadno stravitelné škroby s vysokým glykemickým indexem jsou spolu s proteiny nejlepší snídaně pro fázové nastavení periferních hodin, čehož je možné využít pro zrychlení adaptace třeba k nové časové zóně,“ dodává Doktor. 

Roku 1861 se vládci Sardinie Viktoru Emanuelovi II. podaří to, o čem marně snili jeho předchůdci. Stane se králem celé Itálie. Vratkou pozici nově vzniklého státu je třeba upevnit, nejlépe vhodným sňatkem, shodují se královi poradci. Do karet jim hraje skutečnost, že Viktor Emanuel před šesti lety ovdověl. Jenže ze strany panovníka narazí rádci na nečekaný odpor. Vladař prohlašuje, že se chce oženit se svou dlouholetou milenkou Rózou Vercellanovou. Něco takového nemohou královi důvěrníci za žádnou cenu připustit! Přes jejich snahu si však nakonec král prosadí svou…

Nesourodý pár

Budoucí král Itálie přichází na svět roku 1820 jako syn sardinského panovníka Karla Alberta a rakouské arcivévodkyně Marie Terezie. Princ si neodpírá žádné radovánky. Miluje dobré jídlo a pití, lov, a především ženy. Ty střídá jako na běžícím pásu. Neučiní tomu přítrž ani jeho manželství s o dva roky mladší Adelheid, dcerou rakouského arcivévody Rainera Josefa a princezny Alžběty Savojské. Neboť ženichův otec a nevěstina matka jsou sourozenci, uzavře princ roku 1842 sňatek s vlastní sestřenicí. To ovšem nepatří v panovnických rodinách k ničemu neobvyklému. Rovněž se nelze divit tomu, že to v dohodnutém manželství zrovna neklape. Adelheid se totiž od svého muže snad ani může povahově více lišit.

Zatímco princ si užívá v náručí svých četných milenek, jeho manželka tráví čas na modlitbách. Zcela propadne náboženskému zanícení. Nakonec to dojde prý tak daleko, že se nechává zavřít do kaple a kaje se za své domnělé hříchy! Možná i proto hledá její muž tak často rozptýlení u jiných žen. Navzdory zcela odlišnému způsobu života pár splní svou dynastickou povinnost. Adelheid přivede na svět celkem osm dětí. První z nich Marie Klotylda se narodí již rok po svatbě.

Kráska z lidu

Jako vášnivý lovec tráví Viktor Emanuel s oblibou čas na zámku Racconigi, odkud se vydává na hony. Právě na tomto sídlí se sedmadvacetiletý čtyřnásobný otec potká se svou osudovou láskou Rózou Vercellanovou. Zřejmě ho s ní seznámí jeho přítel Francesco Casale. Toho totiž mladý muž již před časem pověřil organizováním svých milostných dobrodružství. Casale nejen hledá pro krále milenky a sjednává dostaveníčka, ale vší tichosti se také stará o těhotné princovy družky a zajišťuje budoucnost jeho dětí. Zdá se proto pravděpodobné, že s dcerou bývalého vojáka a současného králova strážce Giovanniho Battisty Vercellany seznámil prince právě jeho důvěrník. Nebo ne?

Podle romantické verze přichází dívka orodovat za svého bratra, který stal obětí jakéhosi zlomyslného žertu. Půvabné děvče kyprých tvarů mladého prince zcela okouzlí. Od té chvíle tráví čas stále častěji v její společnosti. A navzdory Emanuelově pověsti záletníka se dívka pro budoucího krále nestane pouhým chvilkovým rozptýlením. Z románku se vyvine dlouholetý vztah…

Zakázané ovoce

Princův milostný zájem o vojákovu dceru má však jeden háček. Róze je v době jejich seznámení teprve čtrnáct. V té době však podle piemontského trestního práva hrozí za sexuální kontakt s osobami mladšími šestnácti let až deset let odnětí svobody. Setkání milenců se tak musí odehrávat v naprostém utajení. Zejména král nesmí mít o novém objevu svého syna ani tušení.

Zkušeného proutníka Viktora Emanuela naplňuje jeho milostné dobrodružství nesmírnou blažeností. Co ho na o mnoho let mladší dívce, která neumí číst ani psát a mluví pouze piemontským dialektem, přitahuje? Kromě tělesných půvabů mu snad učaruje Rózina prostoduchost. V její přítomnosti nemusí nic předstírat. Baví se milenčiným bezstarostným smíchem i tím, jak se oblibou hlasitě nadává. Následník trůnu a jeho favoritka pak oba milují stejné jídlo – kuře s lanýži a cibulí.

Poměr nepravděpodobné dvojice ovšem nezůstane bez následků. Již roku 1848 porodí teprve patnáctiletá Róza dceru Marii Viktorii. O tři roky později po ní následuje syn Emanuel Alberto. Mezitím se postavení dívčina milence zásadně změní…

Králova metresa

V roce 1849 utrpí král Karel Albert zdrcují porážku ze strany Rakušanů. Proto se raději vzdá trůnu. Jeho syn musí přestat myslet jen na radovánky a ujmout se vlády. Jeho první úkol představuje uzavření míru s Rakouskem, což úspěšně zvládne. Zároveň však nepřestává snít o sjednocení Itálie, o které marně usiloval již jeho otec. V jeho úsilí ho podporuje předseda vlády Cavour.

Při všech těchto starostech ovšem panovník nezanedbává ani svou milovanou Rózinku. Zajistí pro ni důstojné bydlení, a dokonce pro ni najme dvorní dámu. Dcera prostého vojáka si tak žije jako urozená paní…

Co na to královna Adelheid? Ta rodí jedno dítě za druhým. Roku 1855 přivede na svět již osmého potomka. Krátce po porodu se zúčastní pohřbu své tchyně v Turíně. Po této události se roznemůže a za nedlouho vydechne naposledy. Sardinské království tak ztratí královnu. Viktora Emanuela však smrt jeho manželky nijak zvlášť nezasáhne, jeho srdci přece dávno kraluje milenka. Té roku 1858 udělí titul hraběnky z Mirafiori a Fontanafreddy. Začíná uvažovat o tom, že by mohl svou milovanou poctít ještě více. Teprve to s italskou šlechtou pořádně zamává.

Negramotná královna?

Viktor Emanuel II. tajně podporuje revolucionáře Guiseppe Garibaldiho. Ten mu roku 1861 předá vládu nad celou Itálií. Konečně na Apeninském poloostrově vzniká jednotný stát. Aby se křehké království hned nerozpadlo, mělo by uzavřít spojenectví s nějakou velmocí. Jelikož král ovdověl, proč by nemohl pojmout za manželku nějakou urozenou princeznu? Právě s tímto návrhem přispěchají za panovníkem jeho poradci. Avšak ten o tom nechce ani slyšet. „Vezmu si jediné Rózinku,“ prohlašuje. Urozeným pánům vyvstane na čele studený pot. Itálie přece nemůže mít negramotnou královnu!

Zabránit nejhoršímu se rozhodne ministerský předseda Camillo Cavour. Činí se ze všech sil, aby panovníkovi naprosto nevhodný sňatek rozmluvil. Mezi oběma muži prý dojde k tak ostré výměně názorů, že se málem poperou. „Jen moje postavení mi zabránilo v tom, abych dal Cavourovi za vyučenou, byla to jedna z těch záležitostí, jež se řeší nožem, ale já musel myslet na svoji zemi,“ prohlásí po bouřlivé diskuzi údajně král.

TIP: Johann a Anna: Milostná romance, která otřásla habsburským domem

Nicméně Cavour přece jen dosáhne svého. Král se svého úmyslu oženit se s Rózinkou prozatím vzdá. Jeho vyvolená ho ale dále doprovází. Roku 1863 se přestěhuje do královských apartmánů Borgo Castello a o rok později následuje Viktora Emanuela do Florencie. Učiní z ní někdy král počestnou ženu?

Manželka bez koruny

Rózin čas přijde roku 1869. Tehdy panovník vážně onemocní. Z obavy o milenčinu budoucnost ji pojme za manželku. Dvojice uzavře skromný církevní sňatek. Teprve v říjnu roku 1877 se Róza stane Emanuelovou chotí i úředně. Titul královny jí však nepřipadne. Její manžel se rozloučí se životem pouhé tři měsíce po svatbě. Róza poslední roky svého života tráví na zámku Sommariva Perno, jenž jí ještě za života král Viktor Emanuel II. daroval. Na věčnost odejde roku 1885 v Pise.

Setkání s habituovanou (na lidi přivyklou) skupinou goril nížinných (Gorilla gorilla) je aktuálně možné pouze na dvou místech v Africe. Ve Středoafrické republice a v Kongu-Brazzaville, kam jsme zamířili my. Naším cílem byl jeden z posledních kousků nedotčených deštných pralesů v povodí řeky Kongo, národní park Nouabalé-Ndoki na severu země. Právě tady žije velká populace goril nížinných. Dají se pozorovat na rozlehlé mýtině Mbeli bai z vyhlídkové plošiny, nebo se s nimi je možné setkat ve výzkumném táboře Mondika.

Ukryty v husté vegetaci

„Ke gorilám můžou maximálně tři lidé a doba pozorování je jedna hodina,“  připomíná nám průvodce Bleck pravidla. Vyfasujeme roušky na ústa, abychom minimalizovali možnost, že se od nás gorily něčím nakazí, a se skupinou stopařů velice rychlým krokem vyrážíme hledat jedenáctičlennou skupinu pojmenovanou po vůdčím samci Kingo. Je brzy ráno a prales se teprve probouzí. Tiše našlapujeme, aby stopaři mohli naslouchat zvukům pralesa a zhruba po dvou hodinách prodírání se hustým porostem konečně nacházíme gorily.

Náš příchod stopaři oznamují mlaskáním, aby gorily ujistili, že nehrozí žádné nebezpečí. Pomalu následujeme průvodce. Vegetace je hustá, vidíme sotva na dva metry.

Uprostřed gorilí rodiny

Po chvíli prožíváme první setkání s vůdčím samcem, jehož plné jméno zní Kingo Ya Bole. Leží uprostřed husté vegetace, má přivřené oči a na okamžik jako by jeho pohled zabloudil k nám. Samice leží opodál, některé šplhají do korun stromů a spokojeně okusují listy. Protože prvním ranním počinem goril je dobře se vymočit, snáší se na nás menší sprška. Na samičku Ugly si máme dát pozor nejen kvůli ranní hygieně, protože „nemá ráda lidi“, jak upozorňuje náš průvodce.

Stále je málo světla, gorily se v temném pralesním porostu velmi obtížně pozorují, natož fotografují. Stopaři se snaží, odstraňují nám mačetami překážející vegetaci, abychom měli lepší výhled na dovádějící mláďata. Z několika kroků pozorujeme malého zvědavce, který se před námi tak trochu předvádí a nebojácně přichází velice blízko. Stopaři jsou k nám milosrdní a místo jedné hodiny trávíme se skupinou dvojnásobnou porci času. Až do okamžiku, kdy Kingo najednou dává rodině signál a všichni během několika sekund mizí mezi stromy.

Nezbytná volba eko-turistiky

Mondika Research Center bylo založeno v roce 1995 profesorkou Diane Doranovou z univerzity Stone Brook v New Yorku. Jeho účelem je lepší porozumění socio-ekologickému chování goril nížinných a je základnou pro habituaci. S habituací se zde začalo v roce 1998 a je plně dokončena u dvou skupin, pojmenovaných po vůdčích samcích – Kingo a Buka.

Poté, co bylo pozorováním skupiny Kingo získáno mnoho poznatků, vyčerpal vedoucí Mondiky dostupné finanční zdroje. Naštěstí ale došlo k dohodě s americkou organizací WCS (Wildlife Conservation Society), která nakonec převzala tábor, kde byl zahájen eko-turistický program na podporu ochrany přírody. Projekt byl odstartován v roce 2007, kdy měli první turisté možnost navštívit skupinu Kingo. Díky tomu se také zvýšila ekonomická hodnota oblasti, v níž gorily žijí. Peníze získané z eko-turismu mají významný podíl na financování ochranářských aktivit v parku a především pomáhají platit jeho personál.

Mlaskání znamená jistotu

Nutným krokem ke studiu goril nížinných v jejich přirozeném prostředí opravdu zblízka je habituace – proces, při němž si gorila přivykne na lidskou přítomnost, která pak jen minimálně ovlivňuje přirozené chování těchto primátů. Díky habituaci je možné získávat poznatky o každodenním životě goril, jejich pohybu a stravě. Habituace má ovšem i svá rizika. Vedle pytláctví je velkým rizikovým faktorem přenos lidských nemocí, které mohou být pro gorily fatální. Proto musí být při kontaktu s nimi dodržována bezpečná vzdálenost minimálně sedmi metrů.

Proces habituace není snadný a trvá více než pět let. V hustých nížinných pralesích je navíc velmi špatná viditelnost, gorily mají z lidí strach a získat jejich důvěru je velice těžké. Z tohoto důvodu stopaři v blízkosti zvířat používají tzv. „mlaskání“. Tato metoda umožňuje gorilám vnímat lidi i v nejhustších porostech, a postupem času si „mlaskání“ spojí s lidskou přítomností.

Během habituace je každý jedinec ve skupině pojmenován a jsou detailně popsány jeho charakteristické rysy obličeje a zabarvení, které ho můžou jednoznačně identifikovat. Skupina je průměrně osmičlenná a většinou se skládá z jednoho dominantního stříbrohřbetého samce, několika samic a jejich potomků. Mladí samci opouštějí rodnou tlupu a žijí buď samotářsky, nebo mohou vytvářet dočasné skupiny skládající se z několika mladých samců a nereproduktivních samic.

Těžké počátky habituace

V Mondice se na habituaci goril specializovaly dva týmy složené z jednoho vědeckého pracovníka a tří místních stopařů z kmene BaAka ze Středoafrické republiky. Právě díky jejich vynikajícím znalostem přírody a suverénnímu pohybu pralesem mohla být habituace úspěšně dovršena. Na začátku se týmy stopařů snažily lokalizovat, identifikovat a sledovat pouze jednu gorilí skupinu, u které pak určili velikost a složení.

Problémem bylo, že se skupiny goril nížinných mohou rychle rozpadnout a kvůli vysoké hustotě goril v oblasti bylo obtížné určit jednu tlupu. Přesto se však v roce 1998 podařilo určit skupinu, pojmenovanou po vůdčím samci Kingo. Kingo Ya Bole znamená v pygmejském jazyce Mbenzele „Ten, kdo má mocný hlas“. Jméno si samec vysloužil díky mimořádně hlubokému hrdelnímu řevu, který ho i v husté džungli odlišoval od ostatních goril.

Zkušenost vše urychluje

U goril horských a východních nížinných nebyla nikdy popsána a pozorována agrese samic. Pozoruhodné je, že v Mondice takovéto agresivní chování zjištěno bylo. Samice lámaly stromky, tloukly se do prsou, křičely a zuřivě vybíhaly proti lidem. Zřídkakdy se k nim ale připojil vůdčí samec. Toto agresivní chování u samic goril nížinných pozorovali i výzkumníci v národním parku Moukalaba-Doudou v Gabonu, kde se ale samci k samicím připojovali.

TIP: Setkání smrtícího druhu: Ekoturistika může lidoopy zachránit i zničit

Dalším krokem v Mondice bylo habituovat druhou gorilí skupinu, jejíž životní oblast se překrývala s teritoriem skupiny Kingo. Tento faktor je důležitý pro poznání, jak spolu gorilí skupiny vycházejí, když sdílejí teritoria a také jaké mají demografické rozdíly vliv na sociální chování goril. Habituace druhé skupiny rovněž rozšířila turistické kapacity v Mondice. Díky zkušenostem se skupinou Kingo byla habituace dokončena zhruba dvakrát rychleji.

Mikroplasty, tedy nepatrné úlomky různých plastových výrobků, už byly nalezeny prakticky po celé Zemi. Vzhledem ke své velikosti se snadno šíří v prostředí. Asi nepřekvapí, že zaplavily i pustiny v Arktidě. Nový výzkum nedávno zjistil, že většinu mikroplastů v Arktidě tvoří nepatrná vlákna plastů z oblečení a látek.

Kanadský výzkumník Peter Ross a jeho spolupracovníci se plavili na dvou kanadských ledoborcích, odebírali vzorky vody z povrchové vrstvy Severního ledového oceánu a hledali v nich mikroplasty. Ukázalo se, že 92 procent mikroplastů v těchto vodách jsou právě zmíněná syntetická textilní vlákna. Z nich asi 73 procent tvoří polyester.

TIP: Výškový rekord: Mikroplasty byly nalezeny i poblíž vrcholu Mount Everestu

Zkoumané vzorky pocházely ze 71 lokalit v evropské a americké Arktidě. V průměru obsahovaly asi 40 částic mikroplastů na jeden krychlový metr vody. Vědci se domnívají, že většina těchto mikroplastů původně pochází z Atlantiku, odkud je dopravily do Severního ledového oceánu mořské proudy.

Vlákna mikroplastů obvykle vznikají při praní. Během jedné várky praní v domácnosti se uvolní do vody přes 700 tisíc mikrokopických syntetických vláken.

Jste vysoko v horách, do zad vám pálí ostré sluneční paprsky. Dole v údolí se převaluje mlha. Podíváte se směrem od Slunce a na mlžné stěně uvidíte svůj protažený stín. A nejen to – bude ho obklopovat duhový kruh jako svatozář. Právě jste spatřili tzv. Brockenský přízrak, odborně gloriolu.

Tento optický jev v atmosféře vzniká zpětným ohybem světelných paprsků na kapičkách vody a projevuje se jako slabé soustředné prstence kolem stínů vržených na vrstvu oblačnosti či mlhy. Původem se velmi podobá koróně, kterou pozorujeme u Slunce nebo u Měsíce přes oblačnost, kdy jejich kotouč rovněž obklopují soustředné kruhové prstence. 

TIP: Za jakých podmínek vznikají světelné sloupy v atmosféře?

A proč právě Brockenský přízrak? Popsaný jev lze totiž často spatřit z hory Brocken v německém pohoří Harz. Vrchol je snadno dostupný, představuje oblíbený cíl výletníků a v okolí se nezřídka tvoří mlha. Zahlédnout na Brockenu gloriolu tedy není nijak výjimečné. 

Aerosol je směs pevných či kapalných částic natolik drobných, že je unáší vzduch: Jejich velikost se pohybuje v řádech mikrometrů a nanometrů, tedy 10⁻⁶ metru, respektive 10⁻⁹ metru. V případě pevného skupenství se jedná například o kouř, zatímco kapalinový aerosol může mít podobu mlhy nebo oparu.

1. Na hranici škály

Hurikán Lane

Tropická cyklona Lane udeřila na Havaj a způsobila tam rekordní deště: Na úbočí sopky Mauna Loa spadlo 1 473 mm srážek. Na Saffirově–Simpsonově škále se živel zařadil do páté kategorie, a stal se tak jedním z největších přírodních úkazů svého druhu, jaké mohou na Zemi vzniknout. Poryvy větru v cykloně dosahovaly až 260 km/h.

2. Ohnivý stát

Lesní požáry

Kalifornie patří mezi nejsušší státy USA a lesní požáry devastují velké části tamního území. Dosud nejhorší zuřily v roce 2018, od poloviny července až do října. Vyžádaly si 103 životů a popelem lehlo přes 8 000 km² půdy, což odpovídá zhruba desetině rozlohy Česka.

3. Pozdravy ze Sahary

Pouštní písky

Větrné poryvy nad Saharou mohou dosáhnout rychlosti bezmála 100 km/h a vynášejí do vzduchu obrovské množství písku i prachu. Pokud navíc větry ve svrchní části atmosféry dují na sever, dopadají „saharské pozdravy“ spolu s deštěm třeba i na Velkou Británii.

4. Povstat z popela

Afrika v plamenech

V subsaharské Africe jsou období sucha a lesních požárů natolik běžná, že se jim tamní organismy přizpůsobily. Rostliny si například vytvářejí komplexní kořenové systémy, které je udrží při životě, i když povrch zdevastuje oheň. Zemědělci tak mohou omlazovat krajinu cíleným vypalováním.

5. Mezi Koreou a Japonskem

Soulik a Cimaron

Tajfuny pojmenované Soulik a Cimaron provázely poryvy větru o rychlosti až 165 km/h. První jmenovaný udeřil na Koreu a v severní části poloostrova napáchal škody v přepočtu za 1,87 miliardy korun, zatímco na jihu za miliardu. Cimaron způsobil komplikace hlavně v Japonsku, kde záplavy a prudké deště připravily zemědělce o 716 milionů korun.

V prosinci 2017 byla ve vápencovém krasu Maros-Pangkep na indonéském ostrově Sulawesi objevena archeologická lokalita. V té době si ale nikdo nevšiml pozoruhodných jeskynních maleb. Ty byly nalezeny až nedávno. Patří mezi nimi i krásný obraz prasete, který je teď známý jako „Leang Tedongnge“.

Dávný umělec na něm červenofialovým pigmentem zachytil prase celebeské (Sus celebensis), druh prasete, který na ostrově stále žije, od tropických deštných lesů, až po zemědělské oblasti. Malba prasete je velmi zdařilá. Doprovázejí ho ještě částečně zachovalé obrazy dvou dalších prasat, takže jde vlastně o celou scénu, což je u raného jeskynního umění výjimečné. Prasata byla namalována asi před 45 tisíci let, což z nich dělá nejstarší známou figurální malbu na světě.

TIP: Nově objevené malby v Amazonské džungli znázorňují obry doby ledové

Malba prasete má rozměry zhruba 136 × 54 centimetrů, což je téměř přesný rozměr živého prasete celebeského. Odborníci zdůrazňují, že nejde o žádnou abstraktní malbu, ale skutečně realistické znázornění zvířete, s nímž se tehdejší obyvatelé Sulawesi museli setkávat.

Zároveň je pravděpodobné, že se v této oblasti časem najdou i další podobné jeskynní malby. Vše nasvědčuje tomu, že tradice jeskynní malby nevznikla v Evropě, jak jsme si ještě nedávno mysleli. Mohlo k tomu dojít během putování našich předků v Asii, jako nejpravděpodobnější se ale jeví možnost, že dávní lidé malovali již v jeskyních již v Africe, kde náš druh původně vznikl.