V češtině ustálené slovní spojení „se skřípěním zubů“ reprezentuje vyjádření krajního odporu a nechuti například k určité činnosti. Skřípění zubů spolu s pláčem také odkazuje na popis pekla v biblické knize Zjevení Janovo. V každém případě nevnímáme skřípění zubů jako něco příjemného a libozvučného. Málo se však ví, že se jedná i o problém medicínský, který způsobuje mnoha lidem zdravotní problémy. Dobrá zpráva je, že tento neduh, odborně nazývaný bruxismus, lze léčit. 

Nevědomý problém

Bruxismus (z novořeckého βρύκω-vriko a starořeckého βρύχω -brucho – tedy „kousat, skřípat zuby“) je zdravotní obtíž, při níž nemocný skřípe, drtí nebo cvaká zuby o sebe. Pokud trpíte bruxismem, můžete nevědomky zatínat zuby, když jste vzhůru (bdělý bruxismus), nebo jimi skřípat či cvakat během spánku (spánkový bruxismus).Toto onemocnění je tzv. parafunkcí. Aktivity žvýkacích svalů jsou rozděleny do dvou kategorií. První je funkční svalová aktivita, která zahrnuje žvýkání, mluvení a polykání. Spočteme-li jen momenty, kdy se zuby vzájemně normálně dotýkají – během polykání a na konci žvýkání – dostaneme ne více než 20 minut denně. Po zbytek dne zuby dělí malé mezery a svaly mají minimální napětí – jen takové, aby čelily gravitaci a držely ústa zavřená.

Druhou kategorií je parafunkční aktivita, která zahrnuje bruxismus – opakující se aktivitu čelistních svalů v podobě svírání a tření zubů, nebo zasouvání či vysouvání dolní čelisti za spoluúčasti svalů jazyka nebo bez něj. Během parafunkce svaly společně pracují na aktivitách, pro něž lidské tělo nebylo uzpůsobeno. Další příklady parafunkce zahrnují návyky jako kousání rtů, tváří nebo jazyka, žvýkání žvýkaček, cucání palce, kousání nehtů a tak dále. Někdy se tělo těmto parafunkcím velmi dobře přizpůsobí, ale často dochází k poškození dotyčné tkáně nebo jiné struktury. K popisu aktivity nebo návyku, nepatřící mezi životně důležité funkce, používají odborníci také termín „svalová hypertonicita“.  Zavedl jej belgický stomatolog dr. François Mathonet, který se na bruxismus specializuje.

Nebezpečné zbroušení

Mírný bruxismus nemusí vyžadovat žádnou léčbu. Nicméně u některých lidí může být natolik těžký a závažný, že způsobuje postižení čelistí, bolesti hlavy, poškození zubů a další problémy. Spánkovým bruxismem může člověk trpět, aniž by o něm měl sebemenší ponětí, dokud se nedostaví závažnější příznaky. Proto je důležité znát známky a příznaky bruxismu a samozřejmě také nezanedbávat pravidelnou odbornou stomatologickou péči.  

Příznaky onemocnění jsou pestré. Nejčastější a nejznámější je noční skřípání zuby a jejich svírání, které může být natolik hlasité, že probudí vašeho partnera či partnerku. To se projevuje také na kvalitě zubů, jež mohou být oploštělé, rozpraskané, drolivé či uvolněné. Bruxismem obroušená zubní sklovina obnažuje hlubší vrstvy zubů, což způsobí jejich vyšší citlivost a bolestivost.

Čelistní svaly bývají často unavené či napjaté, čelist může být zablokovaná a otevírání úst náročné, bolestivé až nemožné. Bolest se kromě čelisti může rozšiřovat i na krk či na tvář. Postižení se často bolestivě rozšíří až do uší a může tak imitovat zánětlivé postižení zvukovodu, ačkoli je ucho podle objektivního odborného nálezu v pořádku. Dalším příznakem jsou tupé bolesti hlavy, typicky začínající v oblasti spánků. Postižena může být i vnitřní sliznice tváří v důsledku poranění zuby při nevědomém žvýkání. Spánek s bruxismem může být méně kvalitní a projevovat se denní únavou.

Kořen potíží

Pátrání po příčinách bruxismu je komplikované a přesnou odpovědí si nejsou jisti ani specializovaní odborníci. Většina z nich se však shoduje, že příčin může být více a nemusejí se vzájemně vylučovat. Faktory způsobující bruxismus mohou být tělesné, psychické i genetické. Bdělý bruxismus může být způsoben silným emocionálním prožitkem – například při úzkosti, stresu, hněvu, frustraci nebo napětí. Může být také součástí strategie vyrovnávání se se zátěžovou situací nebo návykem při hlubokém soustředění. Spánkový bruxismus může být způsoben započetím nevědomé žvýkací aktivity při vyrušení z hlubokého spánku.

Ačkoli neznáme přesnou příčinu, víme o rizikových faktorech, které bruxismus vyvolávají nebo jej zhoršují. Jedním z nich je chronický stres. Zvýšená úzkost nebo stres mohou vést ke skřípění zubů. Stejně tak vztek a frustrace. Dalším faktorem je věk. Bruxismus je obvyklý u malých dětí, často však přetrvává až do dospělosti. Také typ osobnosti může ovlivňovat tuto poruchu: Osobnostní typy se sklonem k agresivitě, soutěživosti nebo hyperaktivitě mají zvýšené riziko projevů bruxismu. Tento neduh mohou mít jako jeden ze svých méně obvyklých nežádoucích účinků užívané medikamenty. Zejména se jedná o psychiatrická léčiva, například antidepresiva. Kouření tabáku, nadměrné pití kofeinových nápojů, alkoholu nebo užívání rekreačních lehkých drog mohou také riziko bruxismu zvyšovat. Projevy bruxismu u jednoho člena rodiny navíc často vedou k odhalení podobných projevů i u dalších blízkých příbuzných. Neznamená to přímou dědičnost, ale je pravděpodobné, že bruxismus souvisí s geneticky předávanými faktory.

Skřípot daný psychikou

Také některé další již existující zdravotní obtíže mohou bruxismus způsobovat. Odborníci znají spojení s poruchami duševního zdraví a některými jinými chorobami. Takto postiženi bývají například lidé trpící Parkinsonovou nemocí, demencí, gastroesofageální refluxní chorobou, epilepsií, nočními běsy, poruchami spánku (tzv. spánkovou apnoe) nebo poruchami soustředění a hyperaktivitou (ADHD).

Ve většině případů nemá bruxismus za následek dramatické zdravotní komplikace. Těžká forma však vede k postižení zubů, zubních výplní, korunek a čelistí. Může také zhoršovat tenzní bolesti hlavy, způsobovat velké bolesti čelistí a oblastí tváře. Při bruxismu se mohou rozvíjet také postižení temporomandibulárního (spánkočelistního) kloubu. Díky jeho blízkosti k uchu pak může nemocný toto poškození vnímat jako zvuk „kliknutí“ při každém otevření či zavření úst.

Diagnostiku bruxismu v naprosté většině případů provádí zubní lékař, který odhalí jeho známky při preventivní zubní prohlídce. Zhodnotí také pokročilost, změny na zubech a ústech asociované s bruxismem a během několika málo prohlídek může zhodnotit tíži onemocnění a nutnost eventuální léčby. Zubní lékař se může pokusit odhalit příčinu pomocí vhodně položených dotazů například na péči o chrup, denní návyky, užívanou medikaci a spánkový režim, případně může pacienta odeslat za specialistou (například psychiatrem).

Pomoc existuje

K vyhodnocení tíže bruxismu se zubní lékař bude zajímat o napětí a zatuhnutí čelistních svalů, zjevné zubní abnormality (zlomené či chybějící zuby) a skrytá poškození. Například pomocí rentgenového vyšetření mohou být odhaleny změny na kostech. Léčba bruxismu by měla odpovídat primární příčině, která jej způsobuje. Je vhodná návštěva specialisty na poruchy spánku. Odborník na spánkovou medicínu může provést další testy včetně spánkové analýzy, kdy zhodnotí periody bruxismu během spánku a odhalí další potíže, například spánkovou apnoi. Je-li dominujícím faktorem úzkost nebo jiný psychický problém, může pomoct návštěva terapeuta nebo poradce.

Léčba samotného bruxismu často není nezbytná. Mnoho dětí z něj vyroste, u většiny dospělých nejsou projevy tak těžké, aby vyžadovaly léčbu. Pokud však již léčba nutná je, existuje celá řada možností, jak postiženému ulevit. Ošetřující lékař vybere vždy pro konkrétního pacienta nejvhodnější typ léčby. Při bruxismu je žádoucí důsledně dodržovat zubní hygienu a dbát na ochranu poškozených zubů. Zubní lékaři mohou nechat sestrojit na míru ochranné pomůcky a dlahy, které během spánku udrží zuby oddělené a chrání je proti vzájemnému otěru. Někdy však již mohou být zuby bruxismem poškozeny natolik, že je nutná jejich oprava například novými korunkami.

Jak na nemoc?

Z „nezubařských“ přístupů může pomoct změna životního stylu, ovlivnění stresu, úlevné a relaxační praktiky (jóga), kvalitní spánková hygiena a pravidelný režim. Také poloha během spánku může ovlivnit záchvaty nočního bruxismu. Jestliže tato režimová opatření nezabírají, existují i farmakologické preparáty – jejich účinnost je však také přinejmenším často sporná.

TIP: Proč nám žloutnou zuby? A jak fungují bělicí pasty?

Jedná se o látky uvolňující svalové napětí (myorelaxancia), injekce botulotoxinu, užívání psychiatrických medikamentů (anxiolytika, sedativa), případně antidepresiv, která mohou zmírnit stres a psychické napětí, jež by způsobovaly bruxismus. Nedílnou součástí léčby by mělo být i léčení přidružených neduhů, například při refluxní chorobě jako příčině bruxismu musí pacient brát léky snižující kyselost žaludku.

V každém případě je nutné vyhledat při projevech bruxismu odborníka a netabuizovat jeho projevy ani příčiny. Zuby má totiž člověk na rozdíl od žraloků jen jedny a byla by škoda jejich nenávratného poškození jen kvůli studu či obavám ze zubního lékaře. 

Starověcí Egypťané byli známí svou náklonností ke kočkám. Uctívali je, a jak ukazují nové nálezy, také je chovali jako domácí mazlíčky. A nejen kočky. Velmi zajímavou sondou do života obyvatel Egypta kolem roku 0 našeho letopočtu se nedávno stal starověký hřbitov domácích mazlíčků, který se nachází na jihovýchodním pobřeží dnešního Egypta.

Jde o slavný a prosperující starověký přístav Baranis, známý též jako Bereniké, který leží na břehu Rudého moře, asi 825 kilometrů jižně od Suezu. Založil ho Ptolemaios II. zvaný Filadelfos v roce 275 před naším letopočtem a pojmenoval ho po své matce, královně Bereniké I. Její jméno známe také ze severní oblohy, kde po ní nese jméno malé ale velmi zajímavé souhvězdí Vlasů Bereniky.

Mazlíčci starověkých Egypťanů

V přístavu Baranis byly již zhruba před 10 lety nalezeny pozůstatky mnoha zvířat. Smysl nálezu nebyl úplně zřejmý, archeologové se domnívali, že šlo o hromadu vyhozených zvířecích mršin. Nedávno se ale pustil do detailní analýzy těchto nálezů polský tým, který došel k překvapujícím závěrům. Podle nich jde o nejstarší známý hřbitov domácích mazlíčků, na kterém napočítali celkem 585 pohřbených zvířat.

TIP: Archeologové objevili v Egyptě hrob s 50 mumiemi: Jsou staré přes 2 000 let

Asi 90 procent z nich jsou kočky různých plemen, od menších evropských, až po větší egyptské. Mnohé z pohřbených koček mají obojek nebo i další ozdoby, které ukazující na jejich status domácích mazlíčků. Když vědci analyzovali obsahy žaludků některých pohřbených koček, tak se ukázalo, že byly krmeny vybranou stravou, jakou by si kočky samy obstaraly jen těžko.

Kromě koček vědci objevili i psí ostatky. Šlo především menší plemena, jako je dnes například německý špic. Vedle koček a psů se podařilo nalézt i ostatky opic. Nalezená zvířata se často dožila vysokého stáří a měla na sobě uzdravená poranění, což ukazuje na trvalou péči jejich lidských majitelů.

Společnost Rocket Lab si již vydobyla postavení úspěšného raketového startupu. Létají z malebného novozélandského kosmodromu Mahia LC-1, s malou 18metrovou nosnou raketou Electron, která je schopná dopravit cca 300 kilogramů nákladu na nízkou oběžnou dráhu. Jejich plány ale sahají mnohem dál, než jen k vynášení malých satelitů do vesmíru.

V pondělí 1. března Rocket Lab představili své plány, v nichž hraje hlavní roli nová raketa Neutron. Jde o střední 40 metrů vysokou dvoustupňovou nosnou raketu, přičemž její první stupeň by měl být opakovaně použitelný. Přistávat bude na plovoucí přistávací plošině (podobně jako SpaceX), která bude operovat v Atlantiku.

Neutron doletí až k Měsíci

Raketa Neutron by měla vynášet na nízkou oběžnou dráhu náklady o váze až osmi tun a k Měsíci tuny dvě. Starty by se měly odehrávat na kosmodromu MARS (Mid-Atlantic Regional Spaceport), což je komerční zařízení v prostoru Wallops Flight Facility, na ostrově Wallops u východního pobřeží amerického státu Virginie.

TIP: Startupu Rocket Lab se podařilo „přistát“ v oceánu s prvním stupněm rakety

Se starty rakety Neutron se počítá od roku 2024. Výhodou této nosné rakety bude její opakovaná použitelnost, a také lety s lidskou posádkou. Do té doby hodlají Rocket Lab vysílat do vesmíru více osvědčených raket Electron. Nejbližší start by měl proběhnout ještě v březnu, pod názvem „They Go Up So Fast“. Raketa při něm vynese celkem 7 malých satelitů.

Online nástroj MyHeritage nejspíš znají všichni amatérští genealogové. S jeho pomocí lze vytvářet nejrůznější rodokmeny a mapy předků. Nově MyHeritage umožňuje pomocí umělé inteligence rozpohybovat fotografie, které tak simulují emoce. Stačí na web nahrát libovolnou fotografii a nechat nástroj pracovat. Výstupem je několikavteřinové „živé“ video.

Novinku Deep Nostalgia si lze po bezplatné registraci vyzkoušet až pro šest fotografií s tím, že výsledné video obsahuje vodoznak. Neomezená verze vyjde na 156 euro ročně (zhruba 4 000 Kč).

Zoologové přečetli kompletní dědičnou informaci 48 ptačích druhů. Mezi jinými se jim podařilo zcela dešifrovat genomy dvou druhů tučňáků – středně vzrostlého tučňáka kroužkového (Pygoscelis adeliae) a největšího ze všech druhů tučňáků, tučňáka císařského (Aptenodytes forsteri). Mohli se díky tomu podívat, jaké změny v dědičné informaci umožnily těmto ptákům přežívat v krajně nehostinném prostředí Antarktidy. 

Odolnost císařského obra 

Adaptace tučňáků na chlad je patrná v jejich genech. Například pro syntézu bílkoviny beta-keratinu potřebnou k tvorbě peří, mají tučňáci hned 13 genů. To je bezkonkurenčně nejvíc ze všech ptáků a ukazuje to, jak je pro tučňáky kvalitní peří důležité. Izoluje je nejen před mrazivým vzduchem, ale skýtá jim ochranu i ve vodním živlu. 

Další ochranu představuje u tučňákům vrstva podkožního tuku. Působí nejen jako izolace, ale také jako zásobárna energie pro dlouhá období půstu, kdy se tučňáci nemohou vydávat na lov. I k její tvorbě jsou geneticky disponovaní. U tučňáků kroužkových se však na tvorbě tuku podílí souhra 8 genů a to je možná jeden z důvodů, proč jsou tito ptáci citlivější na změny klimatu. Není pro ně lehké udržet oktet genů v souhře. Naproti tomu tučňáci císařští zvládají regulaci metabolismu tuků pouhou trojicí genů. Zřejmě i proto dokážou hladovět až čtyři měsíce. 

Společný předek všech tučňáků se na Zemi objevil před asi 60 miliony roků. Před 150 000 lety zažili tučňáci kroužkoví velký boom, protože zavládly pro ně velmi příhodné podmínky. Když se před 60 000 roky naopak silně ochladilo a klima bylo výrazně sušší, ocitli se ve velkých nesnázích a jejich populace se drasticky smrskly. Naopak populace tučňáků císařských zůstaly v těchto dobách stabilní. „Historická zkušenost“ i znalosti o genetické výbavě obou druhů tedy naznačují, že tučňáci kroužkoví budou zřejmě citlivěji reagovat i na stávající změny pozemského klimatu, zatímco tučňáky císařské by teplotní výkyvy nemusely zásadně ovlivnit. 

Mrchožrouti odlétají na věčnost 

Zatímco tučňáci budou zřejmě v budoucnu čelit klimatické výzvě, která možná má a možná nemá s činností člověka na Zemi nic společného, jiní opeřenci už dnes prokazatelně mizí s vydatným přispěním lidí. K nejohroženějším ptákům současnosti se řadí supi, kondoři a další létající mrchožrouti, kteří v přírodě plní roli „zdravotní policie“. Odstraňují z krajiny mrtvá těla zvířat i lidí a brání tak vzniku epidemií. 

Ke konzumaci rozkládajících se mršin jsou tito ptáci dokonale uzpůsobení. Například orlosup bradatý (Gypaetus barbatus) má extrémně kyselý obsah žaludku, který rozloží prakticky cokoli včetně velkých kostí. Hnilobné bakterie průchod takovou kyselou lázní nemohou přežít a orlosup netrpí infekcemi zažívacího traktu, ať spolyká cokoli. Mrchožrouti mají i unikátní střevní bakterie, které mezi sebe nepustí původce infekčních chorob. To je další bariéra, která supy a kondory chrání. Bohužel, člověk připravil ptačím mrchožroutům takovou změnu jídelníčku, s jakou si poradit nedovedou. 

Asie: Zkáza jménem diklofenak 

Na indickém subkontinentu vymírají supi masově na selhání ledvin. Ničí jim je lék diklofenak, který veterináři hojně používají k léčení velkých domácích zvířat. Když se ovšem léčba nezdaří a zvíře uhyne, diklofenak v jeho těle zůstane. Supi jsou na něj vysoce citliví a i malá dávka z kusu spolykaného masa nebo vnitřností pro ně během několika dní znamená jistou smrt. Odhaduje se, že počty supů bengálských (Gyps bengalensis) klesly na 0,1 % stavů z počátku 90. let minulého století. 

Masové vymírání supů má pro země indického subkontinentu vážné následky. Roste riziko nejrůznějších epidemií. Neodklizenými mršinami se živí toulaví psi, jejichž smečky se rozrůstají a šíří vzteklinu. Indie, Pákistán a Nepál postavily výrobu a prodej diklofenaku a léčbu zvířat tímto lékem mimo zákon. Nakolik to pomohlo? Nejnovější výzkumy přinášejí výsledky, které sice signalizují výrazné zlepšení, ale zároveň svědčí o tom, že hrozba pro supy i nadále trvá. Úbytek supů se zpomalil. Nepodařilo se jej však úplně zastavit a o opětovném růstu populace supů si můžeme zatím nechat jen zdát. 

Severní Amerika: Mršiny s příchutí olova

Na severoamerické kondory krocanovité (Cathartes aura) číhá jiné nebezpečí. Také tito ptáci se živí mršinami a rovněž jejich stavy klesají. V tomto případě je příčinou olovo z broků a kulek používaných v lovecké munici. Kondoři si pochutnávají na vnitřnostech, které lovci vyvrhnou z ulovených jelenců, jelenů nebo divokých prasat. S touto potravou ale ptáci polykají i olovo z projektilů, které je pro ně vysoce toxické. 

Olověné hrozbě čelí i kriticky ohrožený kondor kalifornský (Gymnogyps californianus), který byl v hodině dvanácté zachráněn před vymřením umělým odchovem. Dnes je možné vracet kondory kalifornské do přírody, kde však mnozí z nich dlouho nepřežijí. Většinou se totiž otráví olovem. Kalifornie už zakázala používat olověné projektily v oblastech, kde se kondoři vyskytují, ale akce zatím přináší jen střídavé úspěchy.

Evropa: Nežádoucí lovci 

Také Evropa má své opeřené mrchožrouty a ani ti to nemají jednoduché. Španělští ornitologové zaznamenali alarmující změny chování u poslední evropské populace supů bělohlavých (Gyps fulvus) žijících ve Španělsku a na jihu Francie. Chovatelé dobytka si stěžují, že supi napadají domácí zvířata, především ovce. Někteří v tichosti pronásledují přísně chráněné supy jako škodnou. Jen v severním Španělsku bylo v letech 2006 až 2010 zaznamenáno 1 165 případů, kdy sup zabil domácí zvíře. Úřady sice vyplatily chovatelům odškodné v celkové výši 265 000 euro, ale revanš na sebe nenechal dlouho čekat. Za stejnou dobu zahynulo po pozření otrávené návnady 243 supů bělohlavých. 

Co přimělo supy, aby opustili zavedený způsob života mrchožroutů a proměnili se v lovce? Na vině je opět člověk. Konkrétně změny v evropské legislativě. Obavy z šíření nemoci šílených krav přiměly Evropskou unii, aby v roce 2002 přijala přísnější předpisy pro chov zvířat. Dříve směli chovatelé ponechat uhynulá zvířata na pospas mrchožroutům. Supi tak měli zajištěný neustálý přísun potravy. Nové předpisy nakazují, aby byly všechny mršiny odstraněny a zlikvidovány. Nařízení je vedeno bohulibým úmyslem. Pokud by zvíře zemřelo na nemoc šílených krav nebo na jinou obdobnou chorobu, pak se jeho tělo mohlo stát zdrojem nákazy. 

Nový předpis o likvidaci mršin hospodářských zvířat vešel v platnost v době, kdy populace ohroženého supa bělohlavého začaly díky přísné ochraně pomalu stoupat. Supi byli už před změnou předpisů při shánění potravy vystaveni tvrdé konkurenci. Ptáci se museli hodně ohánět, aby se nasytili. Když mršiny zmizely z krajiny, supi zůstali bez kořisti. Hrozbu hladu zažehnali lovem. Období hojnosti mají především v době, kdy samice domácích zvířat rodí mláďata. Jehňata, kůzlata nebo telata představují pro tyto ptáky s bezmála třímetrovým rozpětím křídel a hmotností až 10 kilogramů vítanou kořist. 

Hrobníkovi z lopaty

Díky detailnímu pohledu do genomů dvou ptačích druhů, které se ocitly na pokraji vyhubení a zdá se, že slezly hrobníkovi z lopaty, odhalili vědci genetické pozadí ptačího vymírání a comebacku kriticky ohrožených ptačích druhů. 

Ibis čínský (Nipponia nippon) byl do 19.století rozšířen ve velké části severovýchodní Asie a v Japonsku. Dnes přežívá jediná populace v pohoří Čchin-ling-šan v provincii Šan-si v Číně. 

Obdobně americký orel bělohlavý (Haliaeetus leucocephalus) dříve žil na rozsáhlých územích Severní Ameriky v počtech odhadovaných až na 500 000 kusů. V polovině 20. století přežívalo jen asi 400 hnízdících párů. Na vině byl především bezohledný lov, protože orel byl viněn z útoků na mláďata hospodářských zvířat. Jen na Aljašce se podle oficiálních statistik střílelo přes 5 000 orlů ročně. Mnoho dravců doplatilo na nárazy do budov nebo na kolizi křídel s dráty vysokého napětí.

V genomech vymírajících ptačích druhů bylo zjištěno více mutací v genech, které mají za úkol likvidaci toxinů přicházejících z vnějšího prostředí. Také je tu patrná menší pestrost genů kódujících důležité složky imunitního systému. To vše činí tyto ptáky citlivější k negativním vlivům vnějšího prostředí. U populací ibisů, které se pomalu rozrůstají, pozorovali vědci poměrně rychlou evoluci genů řídících nervové funkce a metabolismus. 

TIP: Prastaré kořeny ptačího rodu: Jak ptáci přišli o zuby?

Populace, které prošly drastickou redukcí, bývají poznamenány silně redukovanou genetickou pestrostí. Odborně se tomu říká „bottleneck“ čili „hrdlo láhve“. I když se podaří dříve ohrožené živočichy namnožit do vyšších počtů, jejich populace je oproti původní populaci geneticky „méně barevná“, a proto jí hrozí větší rizika při změně podmínek. V populaci nemusí být jedinci, kteří by byli geneticky disponování k tomu, aby se se změnou vyrovnali. Ale u ptáků, kteří překonali krizové období vymírání, je genetická pestrost populace překvapivě vysoká. To je příslibem naděje pro přežití těchto populací i ve světě, který působením člověka prodělává celou řadu vážných a rychlých změn. Snad je to příslib nejen pro ibisy čínské a orly bělohlavé, ale třeba i pro asijské, americké či evropské ptačí mrchožrouty.

Jen dva a půl kilometru od dnešního Luxoru, spočívajícího na ruinách prastarého města, se tyčí největší kdy vybudovaná náboženská stavba: Naráz by pojala pařížskou katedrálu Notre-Dame, vatikánskou baziliku sv. Petra i katedrálu Narození Panny Marie v Miláně. Chrámový komplex Karnak tvořil součást monumentální metropole a pro tehdejší obyvatele starověkého Egypta i pro vládnoucí faraony znamenal náboženské a poutní místo. Proslul natolik, že jeho jméno znal v antickém světě každý vzdělaný člověk. Egypťané mu říkali Waset, Řekové Théby (neplést s řeckým městem téhož jména) a po příchodu Arabů byl překřtěn na Luxor. 

Tamní chrámová čtvrť známá jako Karnak je zasvěcena tzv. thébské triádě – tedy bohu Amunovi, jeho choti Mut a jejich synu Chonsuovi nebo též Montuovi – tudíž se v komplexu nacházejí především svatostánky zmíněných tří božstev. Místo udivovalo již současníky a k dobrému jménu každého vládce patřilo, aby nechal nějakou jeho část rozšířit, nebo alespoň zrekonstruovat. Stavební práce tam tudíž neustaly téměř po dva tisíce let. 

První mecenáši

Stavba započala za vlády faraona Senusreta I., jenž byl u moci v letech 1920–1875 př. n. l., a trvala až do konce tzv. ptolemaiovského období, kdy Egyptu vtiskli novou tvář Řekové a roku 30 př. n. l. jej uchvátila Římská říše. I pro nafoukané Římany však Karnak zůstával místem divů a fantastické architektury, které stávalo už v dobách, kdy ještě apeninská metropole nebyla ničím víc než sedmi zelenými pahorky. 

Sláva chrámů však upadala po roce 323, kdy římský císař Konstantin Veliký uznal křesťanství coby státní náboženství a uctívání pohanských bohů ztratilo oficiální podporu. Jeho syn Constantius II. pak roku 356 nařídil uzavřít pohanské chrámy v celé říši, což znamenalo poslední hřeb do rakve kdysi slavného poutního místa. 

Karnak tak zůstal opuštěný a mezi jeho ruinami vznikaly kostely koptské církve, vůbec nejstarší křesťanské organizace v dějinách. I dnes tam uvidíte malované portréty světců a citáty ze svatých knih. Evropané Théby ani Karnak neznali v podstatě až do 17. století: Teprve roku 1668 lokalitu navštívili dva kapucínští misionáři, přestože její přesnou polohu uváděl již antický historik Herodotos. 

Zůstat bez dechu

Dnešního návštěvníka Karnaku uchvátí především velikost komplexu, a to co do rozlohy dosahující 81 hektarů, tak masivnosti staveb. I když jsou dnes ve značné míře poničené a dávno nehýří jasnými barvami, stále dokážou vyrazit dech. Rekordní sloupy s průměrem okolo tří metrů se tyčí k nebi do více než dvacetimetrové výšky. Na jejich hlavicích ve tvaru zavřeného či otevřeného papyru pak spočívají architrávy neboli násloupí – až sedmdesát tun vážící kamenné bloky, zdobené reliéfy. 

K nejzásadnějším dílům egyptského stavitelství potom patří tzv. kolosy, až třináct metrů vysoké sochy, jež reprezentují faraony a jejich moc. Ačkoliv v místě nechali své podobizny vztyčit mnozí vládci, nejzáhadnější – a počtem i velikostí nejdůležitější – jsou kolosy krále Achnatona. Jeho tvář kombinuje mužské i ženské rysy, pod hrudníkem muže vyrůstají břicho a boky, jež by slušely zralé ženě, a jedna z třiceti dochovaných soch jej dokonce zachycuje zcela nahého a bez genitálií. Archeologové ohledně povahy zobrazení živě diskutují: Jde o reálný portrét? A pokud ano, byl Achnaton oboupohlavní, nebo se jedná o pouhé symbolické vyjádření jeho božského statusu coby dokonalé bytosti? 

V síni slávy

Achnaton však zdaleka nepředstavuje jediného vládce v „síni slávy“. Největší objev se odehrál v okrsku bohyně Mut, kde se našlo 570 soch z černé žuly reprezentujících bohyni Sachmet – ženu se lví hlavou, která buď sedí, nebo stojí. Stojící „verze“ měří 210 centimetrů, sedící 95,5 centimetru a vážit mohou vždy až dvě tuny. Původně se jich v lokalitě nacházelo zřejmě přes sedm stovek, ale dnes mnohé z nich zdobí nejrůznější světová muzea. 

U vchodu do chrámu bohyně Mut se měly původně tyčit dva obelisky královny Hatšepsut, oba vyrobené z jednoho kusu růžové žuly. Do dnešních dní však zůstal stát pouze jeden – druhý se během stavby zlomil a na tomtéž místě leží dodnes. S výškou 25,58 metru a hmotností 343 tun patří mezi největší obelisky na světě. 

Jak Egypťané stavěli?

Pískovcové bloky se do Karnaku vozily po Nilu ze skalní rokle vzdálené 160 kilometrů, která se nacházela přímo u řeky. Ke stavbě chrámů sloužily tzv. talatáty, kamenné bloky o rozměrech 27 × 27 × 54 centimetrů, právě tak velké a těžké, aby je unesl jediný dělník. Mezery mezi kameny vyplňovala malta, jež ovšem snižovala životnost reliéfů a často i samotných památek, takže se nakonec od zmíněné techniky upustilo.

Stavění z „kamenných cihel“ si lze snadno představit, ale v Karnaku se nacházejí také mnohatunové překlady z jediného solidního bloku. Jak se osazovaly na vrcholky ohromných sloupů? Jedna z hypotéz předpokládá rozsáhlé využití lan a pák, dnes se ovšem široce přijímá teorie o výstavbě pomocí hliněných ramp, ověřená i experimentálně: Na břehu Nilu vyráběli dělníci hliněné cihly, načež je na stavbě pokládali do požadované výšky. Na zkosenou rampu následně položili dřevěnou dráhu a polili ji vodou, aby se jim těžké bloky snáz posunovaly vzhůru. Po dokončení díla pak hliněnou rampu jednoduše zničili. 

Uzurpované památky

Stavba od počátku neměla jednotný plán, v průběhu staletí se na ní podílelo okolo třiceti faraonů. Bylo přitom pravidlem, že si nový panovník uzurpoval, co jeho předchůdce vybudoval. Kameny z jednoho monumentu tak často posloužily k výstavbě jiného. 

Archeologové například na počátku 20. století zjistili, že třetí pylon panovníka Amenhotepa vyplňují kamenné bloky, z nichž původně vznikla Bílá kaple Senusreta I. a Červená kaple královny Hatšepsut. Pylon je tedy mnohem význačnější tím, co ukrýval uvnitř, než reliéfy, jimiž nechal Amenhotep pokrýt jeho stěny. 

Dochované relikty komplexu představují z největší části práci Thutmose I., vládnoucího v letech 1504–1492 př. n. l. Faraon učinil z Théb hlavní město Nového království a původně skromný chrám rozšířil. Ten stávající totiž nadále neodpovídal síle boha a krále.

V zářivých barvách

V komplexu se nachází i deset pylonů, tedy monumentálních staveb ve tvaru komolého jehlanu, jejichž dvě věže spojené mostem tvořily vstup do chrámového komplexu. Budovy jsou uvnitř plné, zahrnují pouze úzké schodiště, po němž lze vystoupat na terasu či zmíněný most. 

TIP: Staronový div z Abú Simbel: Jak se stěhovala největší památka v dějinách?

Všechny pylony v Karnaku kromě prvního zdobí reliéfy, zobrazující triumfy tehdejších králů, důležité okamžiky jejich života, události z bitev, ale také náboženské výjevy zpodobňující bohy a obětování. Jednotlivé scény na sebe často navazují, čímž vznikají celé „komiksové“ příběhy. Ačkoliv se reliéfy dochovaly pouze jako vystouplé tvary v pískovci, kdysi hýřily barvami. Ty se míchaly z minerálních pigmentů a lepidla, zřejmě přírodní gumy, což zaručovalo snadné použití barev a upevnění na zdobeném povrchu. Tak jako noví panovníci nechávali bez milosti rozebírat díla svých předchůdců, ani reliéfy neušly zkáze a přetváření: Novopečení vladaři je často dávali zahladit a přetesat. 

Někteří lidé mohou bez problémů vstávat brzy ráno a hned se pustí do práce. Kromě těchto „ranních ptáčat“ existují lidé s nevyhraněným chronotypem, a také „noční sovy“, tedy lidé, kteří lépe fungují hluboko do noci a rána nemají příliš v oblibě. Podle nového výzkumu jsou tyto chronotypy až překvapivě významné pro lidský život.

Ranní ptáčata a noční sovy

Finští vědci zjistili, že zmíněné chronotypy těsně souvisejí s tím, jak dlouho dotyční lidé spí, a také s tím, jaké výkony podávají v práci. V obou případech ranní ptáčata s přehledem porážejí noční sovy. Badatelé využili velkou skupinu lidí z těch, kteří se momentálně podílejí na stále probíhajícím výzkumu „Northern Finland Birth Cohort 1966 Study“.

Cílem této rozsáhlé studie přitom je sledovat a analyzovat životy 12 tisíc vybraných mužů a žen, kteří se narodili v roce 1966. Ve 46 letech byli tito lidé dotazováni na celou řadu detailní o jejich životě, včetně spánkových návyků. Ukázalo se, že mezi muži je 46 % ranních ptáčat, 44 nevyhraněných a 10 % sov, zatímco mezi ženami je to 44 % ranních ptáčat, 44 nevyhraněných a 12 % sov.

Z porovnání chronotypů vyplynulo, že sovy na tom jsou v mnoha ohledech špatně. Méně spí. S větší pravděpodobností nežijí v manželství a nemají zaměstnání. Stejně nápadný je jejich horší výkon v zaměstnání. Zatím ale ještě nejsou jasné všechny souvislosti a nejsou detailně známé genetické a biologické mechanismy, které tyto chronotypy utvářejí.

TIP: Spánek a bohatství: Majetní lidé spí o poznání déle než lidé chudí

Dřívější výzkumy ukázaly, že konkrétní chromatyp určuje z části věk - většina mladých lidí je nočním chronotypem, což je způsobeno rozložením hormonů, které v tomto vývojovém období vykazují odlišnou aktivitu než například v dospělosti. Podle vědců z univerzity v Leicesteru hrají klíčovou roli geny.

Lehké pásové vozidlo M29 Weasel si pro svou flexibilitu brzy získalo značnou oblibu. S namontovanou radiostanicí SCR-506 je mnozí velitelé používali jako velitelská vozidla. S odvíjecí cívkou RL-31 zase našly využití u spojovacích útvarů, kde sloužily pro pokládání kabelů polního telefonu ve zvláště nepřístupném terénu.

Ačkoliv Weasel vznikl jako neozbrojené vozidlo, vytvořil Studebaker i trojici ozbrojených verzí pro podporu pěchoty – M29 Type A nesl ve středu trupu otočnou lafetu pro bezzákluzový kanon M20 ráže 75 mm, zatímco M29 Type B měl stejnou zbraň instalovanou na zádi. U verze Type C se pak do nákladového prostoru umisťoval protitankový kanon M3 ráže 37 mm. Vznikla i plamenometná varianta, která se označovala jako M29 Wasp (vosa). 

Nasazení na frontě

Američtí vojáci weasely široce používali po celý zbytek války. Kromě Itálie a Francie tak M29 sloužily i v severozápadní Evropě a během bojů v Ardenách dostaly poprvé příležitost prokázat svou hodnotu i na sněhu a ledu. Projevila o ně zájem i britská armáda, která na sklonku roku 1944 obdržela několik desítek strojů M29 a M29C, jež putovaly do stavu 79. obrněné divize. Ta je následně poskytla britským a kanadským jednotkám během bojů o Antverpy v listopadu 1944.

Weasely tam byly užitečné zejména při dobývání zatopeného a rozbahněného ostrova Walcheren a výrazně tak přispěly k otevření antverpského přístavu spojeneckému zásobování. Stejně se lasičky osvědčily i během bojů v takzvaném sársko-moselském trojúhelníku v březnu 1945, kdy v bažinaté oblasti mezi Moselou a Sárou často představovaly jediné vozidlo schopné dostat se ze zázemí na frontu a zpět.

V samém závěru války se weasely dočkaly nasazení i na pacifickém válčišti, kde se ve stavu tří divizí námořní pěchoty účastnily invazí na Iwodžimu a Okinawu – dokázaly tam překonávat písečné pláže i členitý terén japonských ostrovů. Zvláště ceněny pak byly na Okinawě, jejíž povrch se v květnu 1945 po monzunových deštích změnil v moře bahna. M29 tam kromě logistických a sanitních úkolů plnily i role tahačů lehké dělostřelecké výzbroje a v řadě případů posloužily i jako vyprošťovací vozidla pro zapadlá lehká terénní vozidla.

Dlouhá kariéra

Po konci druhé světové války weasely setrvaly ve službě u US Army, velkou část ale Američané odprodali do zahraniční. Největším uživatelem se stala Francie, která M29 a M29C nasadila během bojů v Indočíně. Francouzi, kteří weaselům přezdívali „Crabes“ (krabi), vozidla často osazovali další výzbrojí – kromě několika kulometných variant existovala i verze nesoucí 60mm minomet.

Společně s americkými obojživelnými vozidly LVT-4 pak weasely ve francouzské armádě sloužily až do 70. let. Přeživší kusy následně dosloužily na antarktické stanici Dumont d’Urville, kde je polárníci používali až do roku 1993. V arktických oblastech M29 nasadili i Kanaďané, již takto využili kusy získané během druhé světové války. Malé množství exemplářů v poválečných letech provozovalo i Švédsko a Norsko.

TIP: S bílou i rudou hvězdou: Jeep Willys byl dokonalým válečným strojem

Samotní Američané weasely nasadili ještě během korejské války, ačkoliv v té době již měli k dispozici výrazně vyspělejšího nástupce v podobě pásového vozidla M76 Otter. Poslední kusy z aktivní služby vymizely v roce 1958, mnoho lasiček si ale našlo cestu do rukou civilních majitelů, u kterých pak sloužily dalších několik desetiletí. Například v roce 1960 se 25 weaselů objevilo i na zimních olympijských hrách ve Squaw Valley, kde sloužily jako součást logistického zajištění. Díky práci a nadšení soukromých sběratelů navíc mnoho z nich přežilo až do současnosti, přičemž většina je udržována v pojízdném stavu.

Výpravu za březnovou noční oblohou můžete zahájit u Marsu, který v závěru února vstoupil na výsostné území souhvězdí Býka. Po setmění jej tudíž spatříte vysoko nad západem, kde bude svým jasem i zbarvením směle konkurovat naoranžovělé stálici Aldebaran. 

Na cestě zmíněným souhvězdím se navíc planeta ocitne poblíž Plejád a Hyád, známých otevřených hvězdokup. Zejména k první zmíněné bude mít počátkem měsíce na nebi opravdu blízko – 4. března ji od ní bude dělit úhlová vzdálenost zhruba 2,5°. K dané části oblohy se zkuste vrátit i 18. a 19. března, kdy tam doputuje úzký srpek dorůstajícího Měsíce. 

Další jasné planety budou v březnu viditelné pouze na pomezí noci a dne: Saturn s Jupiterem se objeví za svítání nedlouho po sobě v souhvězdí Kozoroha, nad jihovýchodním horizontem. Nicméně než se od něj stihnou dostatečně vzdálit, zcela se rozední.

Zaměřte své přístroje

Od výrazných planet se nyní přesuňme k málo nápadným hvězdám – což sice nezní příliš atraktivně, ale naprosto přesně to vystihuje situaci v souhvězdí Raka, které během březnových večerů kulminuje vysoko nad jižním obzorem. Na první pohled z něj zachytíte nejspíš jen čtveřici mdlých stálic s jasnostmi v rozmezí 3,5–4,7 mag, zaujímajících tvar obráceného písmene „Y“. 

Skutečně zajímavé hvězdy v Rakovi ukáže až dalekohled. I když vlastně ne tak docela: V principu je coby stálice šesté velikosti zahlédnete na tmavé obloze i pouhýma očima, nicméně v obou případech jde o pohledné vícenásobné systémy, které na jednotlivé složky rozlišíte právě až prostřednictvím přístroje. Možného maxima pak dosáhnete s objektivem o průměru alespoň 15 cm. 

Vraťte se za pár let

Začněte třeba u Zéty Cancri alias Tegmine, vzdálené 83 světelných roků. Doputujete k ní, když se ze středu zmíněného Rakova „Y“, kde sídlí lehce rozpoznatelná stálice Delta Cancri, vydáte necelých 8° na západ. V úhlové vzdálenosti 5,9″ severovýchodně od Tegmine s 5,6 mag – kterou si pro pořádek přejmenujme na Zéta 1 Cancri – pak už v malém divadelním kukátku spatříte jejího průvodce neboli Zéta 2 Cancri, s 6,2 mag. Mimochodem, také v jeho případě jde o velmi obtížně rozlišitelnou trojhvězdu, sestávající z jedné složky podobné Slunci a dvou červených trpaslíků. 

Vlastníte-li větší přístroj, prozkoumejte bedlivě Zétu 1. Ve vzdálenosti pouhé 1,1″ ji totiž doprovází jen o něco slabší žlutobílý souputník. Kolem svého jasnějšího souseda, přesněji řečeno kolem těžiště celé soustavy, oběhne jednou za necelých šedesát let. Uvedený údaj získá na zajímavosti, jakmile doplníme informace o eliptické oběžné dráze hvězdy: Nejenže ji totiž ze Země spatříme celou, ale díváme se na ni z nadhledu. V průběhu šesti dekád bychom tak mohli pozorovat, jak zmíněný průvodce Zétu 1 kompletně obkrouží.

Že nemůžete tak dlouho čekat? Nevadí! Zkuste si vzájemnou pozici obou hvězdných členů i s několika okolními stálicemi pečlivě zakreslit a vraťte se k nim za pár roků: Posun slabší složky vůči jasnější bude znatelný. Mimochodem, v současnosti dosahuje jejich úhlová vzdálenost maxima, přičemž do roku 2044 klesne na 0,6″.

Další zajímavou dvojhvězdu najdete asi 1,5° východně od stálice 5. velikosti Chí Cancri, v severní části Raka. Jmenuje se Fí 2 Cancri a tentokrát půjde zejména o vzhled. Systém tvoří dvě stejně jasné složky s 6,2 mag, navzájem vzdálené 5,2″. Tato bíle zářící hvězdná dvojčata, ležící 280 světelných roků od Země, zkrátka mají své osobité kouzlo. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Ryb, 20. března v 10:38 SEČ vstupuje Slunce do znamení Berana; nastává jarní rovnodennost, začíná astronomické jaro.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný v první polovině noci
• Jupiter – viditelný ráno nízko nad jihovýchodem
• Saturn – viditelný ráno nízko nad jihovýchodem
• Uran – viditelný večer nad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v březnu 2021

• 2. března – Měsíc poblíž Spiky z Panny na ranní obloze
• 4. března – setkání Marsu a Plejád z Býka na večerním nebi, cca 2,5°
• 4. března – planetka Vesta v opozici se Sluncem
• 5. a 6. března – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
• 6. března – Merkur v největší západní elongaci, cca 27° od Slunce
• 10. března – seskupení úzkého měsíčního srpku, Saturnu a Jupitera za svítání nízko nad jihovýchodem, na ploše o průměru cca 10°
• 18. a 19. března – seskupení úzkého měsíčního srpku, Marsu a Aldebaranu i Plejád z Býka na večerním nebi: 19. 3. Měsíc přímo mezi Marsem a Aldebaranem, tělesa shromážděna na ploše o průměru cca 7°
• 23. března – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 25. března – Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 29. března – takřka úplňkový Měsíc poblíž Spiky z Panny na noční obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Jak se stravovali cestující na slavné lodi? Výběr pokrmů byl dán tím, kam vás poslalo společenské postavení a palubní lístek. Hlad jste ale neměli nikde. I ve třetí třídě vás čekala snídaně, vydatný oběd, odpolední čaj a decentní večeře. Honorace mohla kdykoliv navštívit À la Carte a Café Parisien čili restauranty na promenádě. Tady čekaly sýry z Francie, ústřice z Baltimoru nebo jehněčí rolky z Berkshire. 

Něco na osvěžení

Vzhledem k tomu, že je zrovna 14. dubna roku 1912, a do půlnoci nám ještě zbývá pár hodin, můžeme se osvěžit zmrzlinou. Každý den plavby jí profesionálové pod vedením šéf-zmrzlináře Adolfa Mattmana připravili 1 200 litrů. Pochopitelně, že ta nejlepší, francouzská, nebyla pro každého. Její vzdušnost, jemnou sladkost a vyšší obsah mléčného tuku i vajíček si mohou užívat jen pasažéři I. třídy, kteří ji dostávají jako přílohu ke kávě a dezertům. Ve druhé třídě je pak k dostání zmrzlina americká. Nechutná špatně, ale rozdíl v kvalitě je znát.

Divize vajec

Drůbežárnu bychom v podpalubí Titaniku hledali marně, i když by se jistě vyplatila. Ve zdejších chladírnách totiž museli uchovat 400 tisíc čerstvých vajec. Smažená, naměkko, zastřená i natvrdo, nebo luxusní Egg à l'Argenteuil s chřestem, ve II. třídě pak klasická, jak vyžaduje anglická snídaně, pěkně se slaninou a fazolemi v rajčatové omáčce. Vejce se servírovala i ve III. třídě. Tady už bližší podrobnost o jejich úpravě postrádáme. V podpalubí  byl mnohem častější chleba se sladkým džemem. Ovšem luxusní marmelády z Oxfordu nebo Frank Cooper's dostávala jen smetánka.

Je libo lososa?

Mražené ryby na moři? Na nejskvělejší lodi své doby nic neobvyklého! Chladicí boxy v sobě uchovávaly 7,5 tuny ryb a plodů moře. Žebříček popularity vedly sledě uzené zastudena i na skotský způsob, dále americký losos, treska jednoskvrnná a sardelky. Pokud jste dostali chuť na norské ančovičky v salátu a lososovou majonézu, byly k dostání v bufetu. Populárním předkrmem byla ryba v Mousseline, tedy v holandské omáčce. Nechyběly ani ústřice, krevety a humři. To jsme ale v nejvyšší třídě. Ve II. třídě se rybí výběr omezil na tresky v pálivé karamelové omáčce, pečené rybí filety s cibulí a rajčetem, případně uzenáče. V podpalubí jste pak k snídani mohli dostat jen slanečky.

Ovocná pokušení

Bobule sladkého hroznového vína jsou na horních palubách nejdražších cestovních lístků k dostání kdykoli – tácy s nimi jsou volně rozmístěny po chodbách i v kajutách. Že jsou pořád zázračně čerstvé? O to se stará personál, který volně distribuuje každý den plavby na čtyři metráky šťavnatých plodů: pro osvěžení, k přípitku nebo ke zdravé svačince. Jednotlivé bobule se pochopitelně netrhaly holou rukou, ale pomocí elegantních kleštiček. Těch se na Titaniku nacházelo  na 1 500 kusů. I když se dá očekávat, že směrem k podpalubí četnost jejich výskytu razantně klesala. 

Podobné to bylo i s ostatním ovocem. Ve skladišti čeká 180 beden s pomeranči, 50 beden citronů a dalších 50 s grepy. Což ale není nic proti 17 tunám jablek, která dostal opravdu každý. A zatímco třetí třída chroupala neoloupané plody, vyšší třídě se podávaly nákypy, jablečné krémy a pusinky se šlehačkou.

Jablka také posloužila jako základ omáčky Chartreuse, která vytvořila polštář sladkého želé pro broskev. Ano, na jídelním lístku byla broskvička právě 14. dubna. Stejně jako smažené fíky, které se tohoto dne podávaly v čajovém salonku. Pasažéři II. a III. třídy se ten den mohli těšit jen na švestkový pudink. A když už tak pudinkujeme: Crème caramel a Waldorfský pudink s oříšky se servíroval jako dezert pro I. třídu,  zatímco tapiokový pro osazenstvo druhé kategorie.

Lodní chleba

Co si dáte na snídani? Lodní pekárna se ochotně postará o to, aby váš start do nového dne začal příjemným křupnutím dobře propečené kůrky. Jen bochníčků chleba se peklo na tisíc denně, dále rohlíky, rohlíčky i preclíky. Kaše z ovesných vloček patřila ve třetí třídě k obvyklé snídaňové klasice. Na lodi se kvůli tomu nacházelo 7 tun obilovin a rýže. Prakticky celý náklad dodal za sníženou cenu Walter Donald Douglas, ředitel iowské společnosti Quaker's Oats. Chtěl si na tom, že zásobuje nejluxusnější loď světa, udělat reklamu.

Polévka a maso

Napříč všemi palubami byla prakticky každý den k dostání polévka, kterou v Čechách nazýváme dršťková. Jistě, v I. třídě měla podobu dokonale čistého vývaru, zatímco nejníže to byl spíše podivný pokus o guláš. V jedničce byly k dostání i povařené grilované dršťky. V poslední den plavby se servírovala ječmenná polévka, consommé Olga a consommé Fermier, tedy v podstatě boršč obohacený o drůbeží maso. Ve dvojce si mohli pochutnat na rýžové polévce s hráškem.

Lodní chladírny ve svých útrobách ukrývaly především maso. Z 35 tun čerstvě nabouraného masa vedlo skopové, jehněčí a hovězí. Pečené a grilované se podávalo prakticky nepřetržitě, exotikou pak zaváněla plněná střívka. Jehněčí kotletky obědvali pasažéři právě onoho osudného dne, kdy se loď potopila. Dále tu bylo 12,5 tuny mražené drůbeže, určené spíše pro II. třídu. Pochopitelně s výjimkou kachních a husích prsíček, upravovaných na irský způsob nebo flambovaná.

Brambory jí každý

Brambor je tu dost pro všechny. Ve skladišti je jich uskladněno 40 tun. V první třídě potkáte glazované, restované nebo s bernaiskou omáčkou, majitelům nejlevnějších lístků musí stačit bramborová kaše a klasické vařené brambory. Jídelní lístek ze 14. dubna uvádí Filet Mignons Lili, tedy opečenou rozkrojenou brambůrku s plátkem masa a lahodnou omáčkou, případně Parmentier doplněný o čerstvé kulaté brambory vařené v páře.