Již dlouho víme, že naši trávicí soustavu obývají pestrá společenstva mikrobů. Projevy této střevní mikroflóry neboli mikrobiomu přitom sahají mnohem dál a jsou mnohem významnější, než se dříve zdálo. Kromě mikrobů jsou součástí střevní mikroflóry i viry bakterií, čili bakteriofágy. A počet jejich známých druhů už jde do desítek tisíc.

Luis Camarillo-Guerrero z britského institutu Wellcome Sanger Institute a jeho kolegové analyzovali genetické sekvence, které vytáhli z více než 28 tisíc vzorků mikrobiomu, pocházejících z celkem 28 zemí. V těchto sekvencích hledali jednotlivé druhy virů. A měli šťastnou ruku. Jejich „sklizeň“ fágů byla velmi bohatá.

TIP: Některé střevní bakterie omezují účinnost léků na Parkinsonovu chorobu

Vědci identifikovali více než 70 tisíc druhů fágů doposud neznámých pro vědu, i když tyto „druhy“ jsou u virů poněkud odlišné od toho, jak si je obvykle představujeme. Fágy žijí v lidech a infikují v nich bakterie střevní mikroflóry. Celkem jich teď známe více než 140 tisíc druhů, takže se jejich počet zdvojnásobil. Víme toho o nich velice málo, vlastně jenom to, že ve střevech jsou. Ještě méně je jasné, jaký je vlastně vliv těchto virů na lidské zdraví.

Chvostani bělolící (Pithecia pithecia) žijí v Jižní Americe na území Brazílie, Venezuely, Francouzské Guayany, Guayany a Surinamu. Obývají tropické pralesy v okolí řeky Cyuni, východní části řeky Caroni a na jihu Orinoca. Dospělí jedinci dorůstají hmotnosti kolem dvou kilogramů, přičemž samci jsou o 10–20 % větší. To ovšem není jediný rozdíl mezi oběma pohlavími.

Smutní klauni

Zhruba do věku tří let jsou samci a samice velmi podobní včetně zbarvení kožichu. Samci pak ztmavnou až do černé, zatímco oblast obličeje se vybarví bíle. To jim dává vzezření smutného klauna. Samičky se vybarví do šedohněda a v obličeji mají dvě vertikální linie, které jdou od očí k nosu. 

Chvostani bývají pozorováni ve skupinách čtyř až šesti zvířat, která pravděpodobně žijí v poměrně volných partnerských vztazích. O mláďata se starají převážně matky a nosí je až do věku pěti měsíců. Tlupa společně hledá potravu, která se skládá převážně ze semen ovocných stromů. V období, kdy je ovoce málo, se krmí i mladým listím a občas zhltnou i nějaký hmyz. 

Zvířata ve skupině často vymezují území tlupy hlasitými výkřiky ve dvojicích. Tato dueta upevňují vzájemné vztahy, které jsou pak utužovány například i při společné obraně před predátory. Pokud se objeví nějaký pozemní predátor, jako jsou jaguáři, oceloti nebo větší hadi, tlupa spustí pokřik a napadne vetřelce s účelem odehnat jej pryč.

TIP: Oživlá mrtvola vačice viržinská: Dokonalý zvířecí fakír předstírající smrt

Větší nebezpečí představuje útok ze vzduchu – zejména od harpyjí pralesních (Harpia harpyja). Když některý z chvostanů spatří vznášejícího se dravce, varuje ihned voláním ostatní, kteří mu odpoví a celá tlupa pak zůstane naprosto nehnutě a v tichu. Jestliže si dravý pták primátů nevšimne, ti se po chvíli potichu vytratí do úkrytu nižších pater větvoví.

Dnešní vesmír je plný galaxií a také kup galaxií, které často zahrnují stovky a tisíce těchto hvězdných ostrovů a drží je pohromadě gravitační přitažlivostí. Pozorováním velmi vzdálených kup galaxií, které vlastně sledujeme ve velmi mladém vesmíru, se můžeme dozvědět, jak před miliardami let probíhal jejich vznik.

Astronomka Rosa Calvi ze španělského institutu Instituto de Astrofísica de Canarias a její kolegové k takovému pozorování použili spektrograf OSIRIS (Optical System for Imaging and low Resolution Integrated Spectroscopy), instalovaný na teleskopu Gran Telescopio Canarias observatoře Roque de los Muchachos na ostrově La Palma na Kanárských ostrovech. Teleskop přezdívaný GranTeCan je s objektivem o průměru 10,4 metrů jedním z největších zrcadlových teleskopů světa.

Největší kupa galaxií mladého vesmíru

Calvi a spol. s pomocí zařízení OSIRIS našli doposud největší kupu galaxií, jakou známe v mladém vesmíru. Pozorujeme ji ve vzdálenosti asi 12,5 miliard světelných let. Vědci analyzovali její možný vývoj a dospěli k názoru, že se vyvine do kupy galaxií podobné Kupě galaxií v Panně, výrazné kupě galaxií v širším sousedství Mléčné dráhy, která zahrnuje možná až dva tisíce galaxií.

TIP: Vědci objevili nejvzdálenější kupu galaxií: Je tisíckrát hmotnější než Mléčná dráha

Během tohoto výzkumu bylo nutné určovat vzdálenosti jednotlivých galaxií, jak mezi nimi a Sluneční soustavou, tak i mezi galaxiemi navzájem. Jak dodávají autoři studie, to by v tak vzdáleném vesmíru nebylo možné bez výjimečných parametrů zařízení OSIRIS a také celého teleskopu GranTeCan.

Obor zaměřený na legendární hudební skupinu je určen zájemcům o hudební a kreativní průmysl, ale také zaměstnancům muzeí, galerií nebo lidem z cestovního ruchu a zábavního průmyslu.

John Lennon, Paul McCartney, George Harrison a Ringo Starr v 60. letech minulého století utvářeli podobu popové hudby a proslavili i své rodné město. Skupina, která se rozpadla v roce 1970, patří mezi nejúspěšnější a nejuznávanější kapely v historii populární hudby. Dodnes žijí zpěvák a baskytarista kapely Paul McCartney (78) a bubeník Ringo Starr (80).

Podle vedoucí programu Holly Tesslerová se obor The Beatles: Hudební průmysl a odkaz zaměří na význam formace pro hudební průmysl, populární kulturu či turismus v 21. století. Obor je určen zájemcům o hudební a kreativní průmysl, ale také zaměstnancům muzeí, galerií nebo lidem z cestovního ruchu a zábavního průmyslu.

TIP: Když Brouci dobyli Ameriku: Jak se rodila nesmrtelnost beatlemánie

„V tomto magisterském studiu jde spíš o obsáhlejší zkoumání dědictví, cestovního ruchu a kultury v Liverpoolu a Británii než o roli, jakou v tom sehráli The Beatles,“ okomentovala novinku Tesslerová.

Vyučující Mike Jones zdůraznil, že nový studijní obor bude zkoumat hluboký vztah mezi skupinou a městem: „Liverpool by neměl být vnímán jen jako rodiště The Beatles, ale i jako jejich kolébka. To, co dostalo The Beatles do světa, byla částečně jedinečná kultura Liverpoolu.“ 

Když přijde na přetřes zvířecí pomoc ve válce, většinou se zmiňují psi, koně či holubi. Kočky mnozí považují za samostatné a nepoddajné solitéry, kteří se ve válečném úsilí příliš využít nedají. Avšak přesto bychom našli případy, kdy tato „gaučová šelmička“ dokázala pomoci lidem zvládnout problém s krysami, které se rychle množí právě ve válkách.

Kočky na talíři

Vedle kocoura Simona, jenž za hubení této zvěře na britské lodi Amethyst dokonce obdržel v roce 1949 Medaili Marie Dickinové (zvířecí obdobu Viktoriina kříže), musíme připomenout „hrdinství“ tisíců koček, které zachraňovaly krysami zaplavený Leningrad.

Poté, co se město ocitlo na podzim 1941 v obklíčení a začaly docházet zásoby, lidé produkovali prakticky minimální odpad z potravin. A protože právě tím se krysy živily především, přišly tak o svůj hlavní zdroj obživy. Lidé ve městě pojídali i veškerá zvířata a na pekáči často končily právě i kočky, čímž hlodavcům ubýval jejich přirozený nepřítel. Kočka se vzápětí stala mimořádně žádaným (a nedostatkovým) artiklem; během roku 1942 prakticky ve městě vymizela. A žádná metoda hubení škůdců (trávení, střelba, rozjíždění auty či tanky) nebyla dostatečně účinná.

Hnědošedá vlna

Počty hladových hlodavců se tak zmnohonásobily a zamořily prakticky celý Leningrad. Další faktor, jenž přispíval k jejich množení, byla skutečnost, že mrtví obyvatelé města se často ani nepohřbívali a krysy na jejich tělech hodovaly. Byly stále agresivnější a braly útokem nejen zásoby potravin, ale ožíraly dokonce i polomrtvé lidi. Bylo jich tolik, že jich byly k vidění celé kolony, které vypadaly jako hnědošedá vlna.

Když se taková kolona vydala k řece, aby se napojila, ozývalo se varování též z reproduktorů, aby jim šli lidé raději z cesty. Krysy rovněž šířily různé nemoci, a aby nedošlo k propuknutí nějaké epidemie, padlo rozhodnutí do města na Něvě poslat tisíce koček. Jakmile došlo k částečnému prolomení blokády, přijely z Jaroslavi po železnici vlaky plné těchto šelem.

Zvířátka ze Sibiře

Většina ze zhruba 5 000 dovezených mazlíčků pocházela ze Sibiře a jednalo se – jak už název domoviny naznačuje – o druh velmi odolný vůči chladu. Část jich byla určena pro strategickou infrastrukturu; vedle skladů potravin šlo i například o muzea a galerie, které se oprávněně obávaly poškození exponátů. Další koťata byla určena pro civilisty, ale ti si je museli koupit za 500 rublů; za tuto sumu se dalo pořídit asi deset bochníků chleba.

TIP: Velkoměsto v obležení: Jak vypadala blokáda Leningradu (1)

Přestože se šelmy ihned daly do práce, na krysy zdaleka nestačily. Po úplném prolomení blokády tak s transporty přijeli další mazlíčkové, kteří už se s „šedým nepřítelem“ dokázali vypořádat. Že město na jejich příspěvek k boji s krysami a potkany nezapomnělo, svědčí nenápadné pomníčky v ulicích věnované právě kočkám.

Tragédií pro Čínu bylo, že v druhé etapě vlády Dračí císařovny podléhalo její rozhodování značným nahodilostem. Brzy bylo zcela zřejmé, že ani Tz'u-hsi, ani její rádcové nemají nejmenší ponětí, kterým směrem by se měla Čína ubírat. Politická opatření se podnikala podle toho, co se zrovna ve státě dělo. To vedlo k rapidnímu úbytku financí, který dolehl i na sousední země. Korea, Barma a dnešní Vietnam se v zájmu vlastního přežití musely obracet k jiným, stabilnějším mocnostem.

Předchozí část: Dračí císařovna Tz'u-hsi: Z prosté konkubíny nejvlivnější ženou Číny

V tomto období se také Čína střetla v Indočíně a ve Vietnamu s Francií, s Japonci soupeřila v Koreji a s Velkou Británií v Indii. Všechny tyto mocnosti chtěly obchodovat s Východem a začaly uzavírat dohody se zeměmi sousedícími s Čínou. Tak například v roce 1874 Francouzi přinutili vietnamského krále, aby podepsal smlouvu, podle níž Francii připadlo privilegium suverenity, které dosud náleželo pouze Číně.

Tz‘u-hsi takový projev vzdoru rozhořčil. Chtěla vietnamským sousedům vyhlásit válku, ale zjistila, že vládní úředníci ji v tomto rozhodnutí nepodporují. Vyhodila proto všechny členy Velké rady a místo nich jmenovala několik přikyvovačů. Usilovně se připravovala na válku, a když ji rozpoutala, dočkala se nesmírně krvavých bojů, v nichž Francouzi nakonec vyhráli. Teprve tehdy Čína uznala, že Vietnam bude i nadále pod francouzskou správou. To však zdaleka neznamenalo konec čínským zahraničním potížím, protože Japonci začali ohrožovat další ze sousedních zemí – Koreu.

Tyto války stály nemálo prostředků. Aby se státní pokladna naplnila, bylo nezbytné zvýšit daně. Navíc roku 1876 přišly záplavy, které velkou část jižní Číny poničily. Po záplavách se přemnožily kobylky a téměř úplně zlikvidovaly úrodu. Na celou zemi dolehl hladomor, při němž zemřelo zhruba sedm až dvacet milionů obyvatel. Naopak v Pekingu se císařský dvůr dál těšil extravagantnímu životu. Prostým lidem to nemohlo uniknout. Šířily se pověsti, jak hanebně se v paláci plýtvá, navzdory tomu, že zbytek země čelí katastrofálnímu nedostatku potravin. 

Bezohledná a krutá

V roce 1881 zemřela Niuhuru na jakousi záhadnou nemoc. Přestože obě císařovny byly společnicemi od chvíle, kdy jako mladé dívky přišly do Zakázaného města, nikdy se ve skutečnosti nesblížily. Časem mezi nimi vyrostla nevraživost, nepochybně vyvolaná tím, že mladý císař Kuang-hsu nepokrytě preferoval Niuhuru namísto své adoptivní „matky“. Po skonu Niuhuru se povídalo, že ji Tz‘u-hsi otrávila. Neví se, zda je to pravda, každopádně Tz‘u-hsi byla bezohledná žena, která nikomu nedovolila, aby jí stál v cestě.

Poté, co Niuhuru zemřela, mohla už Tz‘u-hsi vládnout zcela sama až do doby, kdy Kuang-hsu dospěl a mohl sám usednout na trůn. V ten okamžik Tz‘u-hsi zverbovala několik klíčových úředníků, kteří mladého císaře uprosili, aby bývalá regentka zůstala u dvora jako rádkyně. Díky tomu si Tz‘u-hsi zajistila moc ještě na několik dalších let, a to i přesto, že ji císař nemohl vystát. Na rozdíl od ní Kuang-hsu prahl po znalostech Západu.

Tz‘u-hsi zatím bezuzdně cpala peníze do svého paláce, oblečení, šperků a zahrad. Blížila se k šedesáti letům a chovala se ještě marnotratněji než dřív, takže ze státních peněz utrácela stále větší sumy. Jak stárla, stávala se tato despotická žena také čím dál krutější. Její dvořané si vyprávěli o tom, s jakým potěšením trestala lidi ze své domácnosti bitím a jiným trápením. Když jednou nařídila provinilce zbičovat, přišla se na exekuci dokonce i podívat: „Nebyli potrestaní už několik dní a určitě se na to těší. Nemohu je přece zklamat, a tak jim dopřeji všechno, co chtějí,“ řekla.

Oslava se nekoná

V roce 1894 se Tz‘u-hsi překonala a naplánoval extravagantní oslavu svých šedesátých narozenin. Každý dvořan byl povinen odevzdat 25 % svého platu do její pokladnice a zanedlouho se zoufale chudobným čínským venkovem ubírala procesí, která jí přivážela nemravně luxusní dary. Prakticky současně však vypuklo v Koreji povstání. Čínská vojska se tam musela postavit těm japonským, jenže za léta marnotratného Tz‘u-hsina panování se armáda nacházela ve velmi zbídačelém stavu. Číňané utrpěli drtivou porážku a Tz‘u-hsi musela svou narozeninovou oslavu zrušit, což přijala s velkou hořkostí.

V následujících dnech a měsících země utrpěla ohromné ztráty, nikoli však na životech, ale na území. V roce 1895 podepsala Čína s Japonskem smlouvu, kterou v zásadě Japonsko získalo nadvládu nad značnými částmi čínského teritoria. Povzbuzeny a inspirovány japonským vítězstvím hodlaly i další okolní národy využít očividného oslabení země a pokusily se urvat si vlastní výhody. Jedinou cestou, jak z těchto problémů vybřednout, byla reforma, ale Tz‘u-hsi něco takového striktně odmítala. 

Dokonce i po odchodu na odpočinek měla tato žena u čínského dvora značný vliv. Rádci proto císaři Kuang-hsuovi doporučili, aby ji dal uvěznit minimálně do doby, než budou schváleny jeho reformy. Tz‘u-hsi se o tom však včas dozvěděla a za pomoci jí věrných příslušníků armády ovládla Zakázané město a Kuang-hsua zavřela do domácího vězení. Tak se Tz‘u-hsi znovu chopila moci, tentokrát už ne jako loutkový vládce. Přiměla Kuang-hsua odvolat všechny předešlé reformy a brutálním zásahem uzavřela Čínu před všemi cizinci.

Útěk z Pekingu

Krátce poté se zformovalo takzvané hnutí boxerů. Jeho příslušníci zabíjeli misionáře, čínské křesťany i zahraniční obchodníky. Hořely domy a docházelo k hromadnému stínání obětí. Zahraniční vlády se zděsily toho, co se v Číně odehrává. Bylo rozhodnuto o invazi a k Pekingu brzy vytáhlo na 20 tisíc zahraničních vojáků. Tz‘u-hsi a císař s císařovnou i dědicem trůnu rychle organizovali útěk. Rozhodli se z císařského paláce uprchnout v převleku za venkovany. 

Jen několik vteřin před jejich odchodem se je ještě pokusila zadržet císařova nejoblíbenější favoritka zvaná Perlová konkubína. Prosila Tz‘u-hsi, aby neopouštěla město a neohrožovala celou říši tím, že se k Pekingu obrátí zády. Tz‘u-hsi místo toho nařídila, aby dívku hodili do studny.

Dračí císařovna se ploužila venkovem doprovázená jen malou hrstkou věrných služebníků. Poprvé v životě viděla na vlastní oči chudobu a hladomor, který drtil celou její zemi. Cizí vlády navíc požadovaly vyplacení reparací za všechny osoby usmrcené během povstání. Vyčíslily jejich životy na 450 milionů taelů, což bylo tehdy zhruba 67 milionů britských liber. Po uzavření dohody už se Tz‘u-hsi cítila natolik v bezpečí, že se vrátila i do císařské metropole. A chovala se, jako by šlo o návrat triumfální, ačkoli Čína byla její vinou na kolenou a prakticky na mizině.

TIP: Genocida po čínsku: Krvavá historie Říše středu

O šest let později, roku 1907, postihla čtyřiasedmdesátiletou Tz‘u-hsi mrtvice. Ani to ji ale nevyřadilo ze hry. Ještě 15. listopadu 1908, den po smrti císaře Kuang-hsu, nadiktovala Dračí císařovna poselství na rozloučenou s říší, které vládla padesát let. Poté zemřela i ona. Za pouhé tři roky byla vládnoucí dynastie definitivně sesazena a byla vyhlášena Čínská republika.

Zkoumání pólů na Měsíci nás přivádí i k některým zajímavým zjištěním o vývoji tělesa. Vědce například překvapilo rozložení polárních oblastí s výskytem vodního ledu. Dalo by se totiž předpokládat, že nejvíc ho bude v kráterech ležících k pólům nejblíž, kde také panuje nejdelší noc. Některá jejich zastíněná dna však nejspíš nezahrnují žádný ledový materiál, a naopak jej obsahují útvary od pólů vzdálenější, jež přijímají malé množství slunečního svitu.

Předchozí část: Věčná tma na Měsíci: Čím jsou pro nás lunární póly tak atraktivní?

K rozluštění hádanky pomohly vědcům mapy míst, kde bychom měli očekávat nejvyšší koncentraci ledu. Ukázalo se, že hlavní ložiska byla vůči oběma dnešním pólům posunuta o stejnou vzdálenost, ale v opačném směru. Závěr zní jasně: Rotační pól našeho kosmického souseda se musel v minulosti přemístit zhruba o 6°. A pozůstatky vodního ledu na Měsíci vykreslily stopy, kudy v průběhu miliard roků putovaly jeho póly. 

Naklonění rotační osy by mohla způsobit například srážka s kosmickým projektilem či velké nahromadění hmoty v rámci měsíčního tělesa. První možnost nepřipadá v úvahu, protože kolize by Měsíc vychýlila jen dočasně, kdežto tvorba ledových ložisek vyžadovala stovky milionů let. Jako pravděpodobnější se proto jeví druhá varianta, a vědci dokonce našli hlavního podezřelého: Oceán bouří. Zdaleka nejrozsáhlejší čedičová lunární oblast překonává rozlohou kolem čtyř milionů kilometrů čtverečních například Indii. A právě nahromadění tak obrovského množství magmatu před 3–4 miliardami roků mohlo náklon rotační osy našeho průvodce změnit.

Ráj kolonizátorů

Do zkoumání lunárních pólů se zapojila již celá řada misí: indický Čandraján 1, americká dvojice LRO a LCROSS, japonská Kaguja i čínská Čchang-e 1. Dnes tak máme k dispozici interaktivní fotomapy pólů s rozlišením až 2 m na pixel, topografické mapy trvale zastíněných oblastí i míst, kde bychom měli očekávat nejvyšší koncentraci vodního ledu. 

Společnostem a agenturám, jež by se rády vrhly do výstavby lunárních základen, však nejde jen o ložiska vodního ledu – přestože by se hodil jako zdroj pitné vody pro kolonizátory nebo coby surovina k výrobě paliva. Jde jim také o energii, kterou by zmíněné stanice mohly získávat ze Slunce. Země se totiž kolem své osy otočí přibližně za 24 hodin, zatímco Měsíc zhruba za 29 dnů. Tamní „den“ tedy trvá přibližně 354 hodin, během nichž lze pomocí solárních kolektorů získávat energii. Pak ovšem nastoupí stejně dlouhá mrazivá noc bez jediného slunečního paprsku, kdy se musí většina zařízení uvést do hibernace. Jenže v případě automatických sond operujících na lunárním povrchu se leckdy jedná o nejkritičtější fázi mise – a mnohé se již „neprobudí“. 

Sluneční stožár

Přežití drsných podmínek mohou usnadnit právě oblasti lunárních pólů. Kromě míst s trvalým stínem se tam totiž možná nacházejí i lokality permanentně osvětlené. Stačilo by, aby nad terén vystupovala část kráterového valu či kopce, a hlavní zdroj energie by se poblíž pólu nikdy neskryl za obzor – podobně jako půlnoční slunce za polárním kruhem na Zemi. 

Ve skutečnosti je ovšem situace poněkud složitější: Rotační osa Měsíce se sice vůči ekliptice sklání jen o 1,54°, i daná hodnota však umožňuje střídání „ročních období“. Střed slunečního disku se tedy během půlroku vyšplhá nad horizont, ale během dalšího půlroku zas klesne stejně hluboko pod něj. Kdybychom počítali s dokonale rovným terénem, stačilo by na lunárních pólech vybudovat rotující sluneční kolektor vysoký 1 244 m a paprsky by na něj dopadaly nepřetržitě. Základní otázka stálé dodávky solární energie tedy zní: Existuje u lunárních pólů nějaký přírodní „stožár“, který bude Slunce ozařovat bez přestání?

TIP: Kolonisté na Marsu budou získávat palivo a kyslík ze slané vody

Zprvu se vědci radovali, že podobné místo skutečně našli: Mělo jít o několik výstupků na okraji kráteru Peary o průměru 79 km poblíž severního pólu. Nová data z automatu LRO bohužel ukázala, že se trvale osvětlená místa nenacházejí ani tam, ani jinde na Měsíci. Původní optimistické předpoklady totiž vycházely z měření sondy Clementine, která kráter snímkovala v době, kdy na severní polokouli panovalo léto. Záběry z LRO však odhalily, že v zimě sluneční paprsky z jeho okrajů mizí. Budoucí kolonisté se tedy nejspíš vztyčování stožárů nevyhnou.

Tanec modré planety

Kromě vodního ledu a stálého přísunu sluneční energie skýtají lunární póly i další příslib, který nelze vyjádřit čísly, a přesto bude mít značnou hodnotu – výhled na Zemi. Podobně jako z rozhraní mezi přivrácenou a odvrácenou stranou se z nich totiž nabízejí nejpůsobivější pohledy na modrou planetu. Její disk tam v důsledku librací zvolna mění svou polohu na nebi a opisuje zvláštní křivky, přičemž neobvyklé západy a východy Země mohou trvat i několik dní. Až se tedy lidé na Měsíc vrátí, budou se chtít na svůj domov nejspíš podívat právě od lunárních pólů.

Vědci Evropské unie spustili velmi ambiciózní projekt Destination Earth (DestinE), který by měl vést k vytvoření detailní digitální simulace celé planety Země. Jeho hlavním účelem bude modelovat budoucí klimatické trendy a hodnotit rizika možných katastrofických událostí, k nimž by mohlo dojít právě kvůli klimatu.

Projekt Destination Earth by měl přispět k úsilí Evropy stát se k roku 2050 uhlíkově neutrální. Digitální dvojče Země by mělo být spuštěno do deseti let. Umožní digitální modelování rozmanitých prostředí a procesů, které v nich probíhají, stejně jako vývoj a dopady změn klimatu. Badatelé si hodně slibují také od možnosti analyzovat budoucí environmentální katastrofy a plánovat možná řešení.

TIP: Co přinese změna klimatu velkým městům? Podle nové zprávy Goldman Sachs vážné problémy

Aby bylo možné vytvořit a provozovat model Destinaton Earth, bude nutné zapojit mohutnou výpočetní sílu superpočítačů a cloudových systémů. Digitálně Země totiž bude modelována  rozlišením na 1 kilometr, což znamená přímo apokalyptické nároky na výpočty. Bude to chtít „exascale“ superpočítače, které zvládnou 10¹⁸ FLOPS, čili operací v pohyblivé řádové čárce za sekundu. Takové superpočítače je ale nejprve nutné postavit, což má Evropská unie v plánu, i díky projektu Projekt Destination Earth.