Vývoj a výroba letounů určených pro leteckou podporu pozemních vojsk má v Rusku (a v někdejším Sovětském svazu) dlouhou tradici. V době druhé světové války tuto úlohu plnily především stroje Iljušin Il-2 Šturmovik, na samém konci války se rozběhla sériová výroba jeho nástupce označeného Il-10. Licenční výroba těchto bitevníků pro československé letectvo a některé další členské země Varšavské smlouvy probíhala v podniku Avia Letňany pod označením B-33. 

Sovětský speciál

S příchodem proudových letounů se k přímé letecké podpoře pozemních sil zpočátku využívaly specializované verze původně stíhacích letounů, jejichž výkony zpravidla překonaly stroje nové generace. Příkladem takového letounu v československém letectvu byl nestárnoucí MiG-15SB. Na rozdíl od stíhaček téhož typu nesl pod křídly čtyři zbraňové závěsníky pro pumy a neřízené rakety. V Polsku podobným způsobem upravili licenčně vyráběné letouny MiG-17.

Na počátku roku 1968 rozhodlo sovětské ministerstvo obrany o vývoji specializovaného proudového letounu určeného k přímé letecké podpoře pozemních vojsk. Ukázalo se totiž, že nadzvukové stíhací bombardéry (například Su-7) se k plnění uvedeného úkolu hodí jen částečně: jsou zbytečně rychlé, zatímco jejich pancéřová ochrana neodpovídá požadavkům. Práce na novém projektu byly zadány konstrukčním kancelářím P. O. Suchoje, A. S. Jakovleva, A. I. Mikojana a S. V. Iljušina. 

Nový letoun

Výkresy stroje nesoucího prozatímní označení T-8 představil tým Pavla Osipoviče Suchoje na sklonku roku 1968. V únoru 1975 poprvé vzlétl prototyp Su-25. Porovnávací zkoušky s konkurenčním Il-102 vyzněly jednoznačně ve prospěch Su-25, jehož sériovou výrobu v roce 1978 zahájila letecká továrna v gruzínském Tbilisi. Kromě základní verze se vyráběla například také dvoumístná cvičná varianta Su-25UB.

Letoun je koncipován jako dvoumotorový hornoplošník s mírně šípovým křídlem vybaveným deseti zbraňovými závěsníky – při čelním pohledu je zřejmé, proč stroj získal přezdívku „Hrábě“. Motory se nacházejí na bocích trupu a odděluje je pancéřová přepážka, takže požár jedné pohonné jednotky neohrožuje druhou. V případě vyřazení jednoho motoru dokáže stroj pokračovat v letu.

Neobvyklá je možnost využít jako palivo nejen kerosin, ale také benzin, a dokonce i naftu (i když za cenu snížení životnosti motorů). Palivové nádrže vyplňuje polyuretanová pěna, která při zásahu snižuje nebezpečí výbuchu. Pilotní kabinu chrání titanová vana o síle 25 mm, která vydrží až 50 zásahů projektily ráže do 23 mm bez jejího probití. Pilot sedí na vystřelovací sedačce umožňující katapultáž jak za letu, tak i z letounu stojícího na zemi. Palubní výzbroj tvoří dvouhlavňový kanon ráže 30 mm umístěný v levé spodní části přídě. Su-25 byl od začátku navržen tak, aby jej mohl bez větších problémů obsluhovat i méně zkušený pozemní personál. 

Ve výzbroji ČSLA

Prvním zahraničním uživatelem Su-25 se stalo československé letectvo. Čtyři stroje přistály na letišti v Hradci Králové 2. dubna 1984, do konce roku přiletělo ve dvou ještě osm kusů a několik kusů postupně následovalo. Další dodávky se uskutečnily až v roce 1986, kdy Rusové dodali deset letounů. V následujícím roce přišlo nejprve šest a nakonec ještě osm jednomístných strojů. V roce 1988 létalo v československém letectvu 38 letounů tohoto typu včetně dvou dvoumístných cvičných.

Pokračování: Smrtící hrábě: Sovětský bitevní letoun Suchoj Su-25 (2)

Československé stroje nesly označení Su-25K (jednomístné) a Su-25UBK (dvoumístné), přičemž K znamenalo „komerčeskij“ (komerční), tedy verze určená pro export. Stojí za připomenutí, že verze K se vyráběla ve dvou různých provedeních: zatímco standard „A“ (dodával se k nám a do Bulharska) lze považovat za plnohodnotný ekvivalent strojů provozovaných sovětským letectvem, v případě standardu „B“ se jednalo o letouny s částečně omezenými bojovými možnostmi.

Australská observatoř Murchison Radio-astronomy Observatory (MRO) se nachází v odlehlé pustině Západní Austrálie, asi 800 kilometrů severně od Perthu. Právě tam jsou totiž jedny z nejlepších podmínek na Zemi pro pozorování rádiových vln z vesmíru. Klíčové přitom je, aby taková pozorování rušilo co nejméně rádiových signálů pozemského původu.

Na Murchinsonově observatoři momentálně pracují tři radioeleskopy a brzy k nim přibude čtvrtý. ASKAP (Australian Square Kilometre Array Pathfinder) je skvělý na výzkum stále dost záhadných rychlých rádiových záblesků. MWA (Murchison Widefield Array) pozoruje například raný vesmír v „období temna“ a EDGES (Experiment to Detect the Global EoR Signature) zase hledá rádiové signály vytvoření vznikajícími prvními hvězdami a galaxiemi. V dohledné době zde bude vybudována polovina soustavy radioteleskopů Square Kilometre Array, která se stane největším zařízením svého druhu na světě.

Zóna přísného rádiového klidu

Provozovat velmi citlivé radioteleskopy ovšem není jen tak. Kolem Murchinsonovy observatoře je vyhlášená zóna rádiového klidu Australian Radio Quiet Zone Western Australia (ARQZWA). Představuje to značná omezení především pro zaměstnance observatoře. Nesmějí vůbec používat chytré telefony ani nic podobného a oblast raději ani není pokrytá mobilním signálem. Zařízení s rozhraním Bluetooth musejí být trvale vypnutá, včetně například bezdrátových myší, o Wi-Fi ani nemluvě.

TIP: Šikovný asistent: Měsíc pomáhá odhalovat tajemství vzdáleného vesmíru

Že jsou od návštěvy Murchinsonovy observatoře odrazováni turisté nejspíš nepřekvapí, ale „nežádoucí“ jsou, až na výjimečné případy, i návštěvy samotných vědců, kteří se nepodílejí na provozu observatoře. Teleskopy observatoře občas detekují rádiové signály letadel a satelitů, které přehlušují signály z vesmíru. Badatelé ale mají k dispozici software, co dokáže pozemské signály odfiltrovat.

Alžběta, přezdívaná Sissi, se narodila jako bavorská princezna, přesněji „vévodkyně v Bavorsku“. Patřila k rodu Wittelsbachů, který se řadil k nejstarším v Evropě. Panoval nejen v Bavorsku a Falci, ale i v římsko-německé říši, Českém království, Uhrách, všech třech skandinávských zemích a Řecku. Wittelsbachové se rozdělili do mnoha větví, z níž v 19. století zůstaly královská bavorská a nesuverénní birkenfeldská. Právě z druhé linie pocházela Alžběta.

Slavní příbuzní

Pokud bychom pátrali po „nevhodných“ Alžbětiných předcích, zastavíme se u její prapraprababičky Marie Ester von Witzleben, jež se roku 1696 stala morganatickou ženou falckrabího Jana Karla. Pocházela z durynského šlechtického rodu, ale zdaleka ne tak vznešeného, aby se bez problémů provdala za Wittelsbacha. Teprve jedenáct let po manželově smrti dosáhla toho, že císař Karel VI. uznal ji a její děti za rovnorodé.

Od tohoto okamžiku už nebyly děti potomky nerovného svazku, nýbrž rovnocenného a rovnoprávného spojení. Připomeňme ještě, že Witzlebenové vstoupili do dějin i jiným způsobem. Nejznámějším členem rodu se nepochybně stal polní maršál Erwin von Witzleben, jeden z velitelů wehrmachtu za druhé světové války, jenž byl popraven za účast na atentátu na Hitlera.

Alžbětu spojovaly příbuzenské vztahy i s česko-rakouskou vysokou šlechtou. Její babička Amálie Luisa pocházela z vévodského rodu Arenbergů, jimž patřilo panství Vidim s Kokořínem. Babiččin bratr se oženil s princeznou Lobkowiczovou a sestra Paulina, která se provdala za knížete Schwarzenberga, později nešťastně uhořela na plese v Paříži. Rakouský premiér a nejvýraznější spolupracovník Františka Josefa I. na počátku jeho vlády, Felix kníže Schwarzenberg byl tedy bratrancem Alžbětina otce. A bratranec Alžbětiny babičky Amálie Luisy nebyl nikdo jiný než polní maršál kníže Alfred Windischgraetz, jenž se výrazně zasloužilo potlačení revoluce 1848–1849 a upevnění moci Alžbětina manžela.

Zmíněné příbuzenské vztahy však Alžbětě nepřinesly vřelý vztah s česko-rakouskou aristokracií. Spíše naopak, v Předlitavsku byla značně neoblíbená, neboť se zde jen málokdy zdržovala a ve všem dávala přednost Maďarům. Zatímco maďarsky se naučila, český jazyk ostentativně ignorovala. K Českému království nechovala žádné sympatie a o jeho obyvatele se nestarala.

Tety královny

Alžbětin otec, vévoda Maxmilián se nejraději zdržoval na svých statcích, a více než o vojenskou kariéru či etiketu se staral o koně a domácí zvířata. Oženil se se svou příbuznou z královské větve, Luisou Bavorskou. Právě tento sňatek sehrál v Alžbětině osudu klíčovou roli, neboť se matčiny sestry provdaly za nejdůležitější německé panovníky. Získaly tak nepochybně lepší partie a vyšší postavení než „pouhá“ vévodkyně Luisa, ale na rozdíl od Alžbětiny matky nikdy nezažily spokojený rodinný život, některé z nich ani radost mateřství. 

To se týkalo především Charlotty Augusty, která se nejdříve provdala za württemberského následníka a po rozvodu se stala poslední ženou rakouského císaře Františka I., ale i její sestry Alžběty, jež se stala pruskou královnou. Další Alžbětiny tety, Amálie a Marie Leopoldina, byly saskými královnami a nejdůležitější a nejznámější z bavorských princezen Žofie se ocitla na vídeňském dvoře jako manželka arcivévody Františka Karla.

TIP: Sissi vs. arcivévodkyně Žofie: Tchyně sledovala mladou císařovnu na každém kroku

Z arcivévodkyně Žofie se stala jedna z klíčových politických osobností až po nástupu jejího syna Františka Josefa I. na trůn v roce 1848. Během revoluce zachovala chladnou hlavu, přiměla vlády neschopného císaře Ferdinanda I. k abdikaci a nepříliš oduševnělého manžela vzdát se nároků na trůn, aby se říše dostala do pevných rukou jejího syna. Žofie mu radila, například se zasloužila o tvrdé zúčtování s uherskými povstalci či konkordát s katolickou církví. A byla to právě ona, kdo se zasazoval o nový sňatek mezi rakouskou a bavorskou dynastií. Nikomu nevadilo, že František Josef I. a Alžběta jsou blízcí příbuzní, takže se v dubnu 1854 slavila slavná svatba.

Ve světě, kde jsou otisky prstů nejpoužívanějším biometrickým údajem, je život bez nich požehnáním i prokletím. Zatímco zločinci by se nejspíš bez otisků prstů rádi obešli, pro muže z bangladéšské rodiny Sarkerových jde o nepříjemný každodenní problém.

Již několik generací mužů v rodině Sarkerových se rodí bez otisků prstů. Bříška jejich prstů zcela postrádají papilární linie a jsou vlastně téměř dokonale hladká. Zatímco pro generaci prarodičů to nejspíš nepředstavovalo žádný velký problém, současná mladá generace se kvůli tomu potýká s nečekanými obtížemi. 

Na vině je extrémně vzácná genetická porucha adermatoglyfie, která brání vývoji papilárních linií. Poruchu poprvé popsal v roce 2007 švýcarský dermatolog Peter Itin, který řešil stejný problém u ženy, která kvůli chybějícím otiskům nemohla vycestovat do Spojených států. Také u ní lékaři odhalili osm dalších příbuzných se stejným problémem.

Rodina neviditelných

Také pro Amala a Apua Sakerovy je přeshraniční cestování v podstatě zapovězenou činností. Kvůli své genetické poruše je pro ně obtížné získat cestovní doklady. Amalovi se to po dlouhých průtazích a dobrozdání od lékařů sice povedlo, v obavě, co by ho v cizí zemi nejspíš čekalo, se ale cestování raději vyhýbá. Jejich strýc Gopesh, který žije v Dinajpuru (zhruba 350 km od Dháky) čekal na vydání cestovního pasu více než dva roky.

S podobnými problémy se nešťastní muži potýkají i v běžných životních situacích – v Bangladéši je otisk prstu podmínkou pro vystavení řidičského průkazu nebo nákupu telefonní SIM karty. „Zaplatil jsem poplatek, složil jsem zkoušku, ale nevydali mi licenci, protože jsem úřadům nemohl poskytnout otisk prstu,“ posteskl si Amal Sarker, který pracuje jako zemědělec a řízení dopravního prostředku je pro něj otázkou živobytí. „Už dvakrát jsem kvůli tomu dostal pokutu,“ popisuje Amal své peripetie. 

TIP: Otisk prstu, snímek duhovky i váš hlas: Všechno lze již dnes ukrást

Změnu k lepšímu by oběma mužům mohly přinést modernější technologie. Amal i Apu nedávno (po předložení lékařského osvědčení) dostali nový druh národního průkazu vydávaného bangladéšskou vládou. Novinka využívá modernější biometrická data – sken sítnice a technologii pro rozpoznávání obličeje. Koupit si SIM kartu nebo získat řidičský průkaz, je pro ně ale stále stejně složité.

Rozhodnutí šimpanzů, komu věnují část pamlsku, neovlivňuje ani hierarchické postavení jiných jedinců ve skupině, ani neodbytné žebrání těch, kdo měli při shánění jídla menší štěstí.

Předchozí výzkumy prováděné na jiných poddruzích šimpanzů přitom naznačovaly, že tito primáti se dělí o jídlo především kvůli tlaku, který na ně vytvářejí jiní žebrající šimpanzi. „Tohle ale není případ šimpanzů z Tai,“ vysvětlila jedna ze spoluautorek studie Catherine Crockfordová. Podle ní to vypadá, že v různých šimpanzích populacích se „kooperace projevuje mnoha různými způsoby“. To mají šimpanzi zřejmě společné s různými lidskými společenstvími.

TIP: Lidé nejsou jediní: Také šimpanzi častěji používají pravou ruku

Jaké jsou společné faktory, které lidi i zvířata nutí ke vzájemné spolupráci? „Je to jednak potřeba být součástí soudržné jednotky, která lépe odolá predátorům a za druhé výhodnost při dělení se o nalezenou potravu. To jsou dva hlavní scénáře, které podporují spolupráci,“ odpovídá na otázku další ze spoluautorů Roman Wittig. Další studium šimpanzích tlup by mělo pomoci odpovědět na otázku, jak se dělení jídla podepsalo na vzniku spolupráce mezi lidmi.

Od druhé punské války na konci 3. století před naším letopočtem až do konce 1. století př. n. l. se římská republika snažila ovládnout Iberský poloostrov, který vybojovala na Kartágu. Římanům se to nakonec podařilo a vznikla římská Hispánie. Bylo to ale za cenu velkých ztrát a mimořádných věrolomností a ukrutností, kdy Římané opakovaně porušovali dohodnutý mír a masakrovali místní kmeny.

Vojenské operace v budoucí Hispánii vyžadovaly nasazení početných sil armády římské republiky. Španělští archeologové to nedávno potvrdili objevem rozsáhlé sítě vojenských táborů římské armády, které existovaly v hornaté krajině na severu dnešního Španělska během závěrečné fáze dobývání Hispánie. Na leteckých a satelitních snímcích vystopovali celkem 66 římských táborů.

TIP: Akční hračky z Vindolandy: Vykopávky v římské pevnosti odkryly dětské meče

Objevené římské tábory sloužily jako základny a výcviková střediska římské armády. Jsou mezi nimi malé strážní pevnůstky i rozlehlá opevnění, která se rozkládají na ploše kolem 15 hektarů. Podle odborníků jsou právě tyto tábory jedním z faktorů, který přispěl k porážce domorodých kmenů. Strategicky umístěné tábory mohly dočasně pojmout mnoho vojáků, kteří pak útočili na místní obyvatele z různých směrů. Zajímavé je, že v blízkosti řady těchto pevností později vznikla významná římská města.

Válcovité brochy se nacházejí především na severu Skotska, zejména v hrabství Caithness, a na přilehlých ostrovech včetně Hebrid, Shetland či Orknejí. Pár solitérů lze ovšem nalézt i na jihu země. O tom, kdo je postavil, vedou archeologové dlouhé diskuse. Stejně nejasný zůstává účel staveb a konečný není ani počet těch objevených  – prozatím se podařilo prokázat existenci asi pěti stovek brochů. Přibližně známe alespoň dobu jejich vzniku: Datují se do doby železné, konkrétně do rozmezí let 600 př. n. l. a 100 n. l. 

Kdo podivuhodné věže vztyčil a komu sloužily? Podle některých badatelů je postavily kmeny, které do Británie vytlačili nepřátelé z území dnešní Belgie a později je dál na sever do Skotska zahnala římská invaze. Jiní tvrdí, že má brochy na svědomí „hybridní“ obyvatelstvo, tedy původní populace smísená s malým počtem přistěhovalců. Dle dalších teorií jde o dílo Dánů, případně Piktů, žijících ve středním a severním Skotsku až do pozdní doby železné. V každém případě větší záhadou zůstává, k čemu stavby sloužily.

Umění dávných inženýrů

I v tomto případě se názory rozcházejí. Místní lidé a poutníci navštěvovali kamenná díla odedávna, zatímco archeologové je postupně objevovali od 19. století. Téměř s každým dalším vědcem následovala také nová teorie o záměru dávných stavitelů. První náčrty a popisy brochů pořídil archeolog Joseph Anderson v 19. století. Exemplář na ostrově Mousa popsal jako pro skotskou oblast naprosto zvláštní, charakterem připomínající spíš keltské stavby a tvarem podobný majáku. 

Masivní široká kruhová věž vznikla vrstvením plochých kamenů bez jakéhokoliv pojiva, takže zdi drží jen vlastní vahou. Materiál přitom nenese žádnou známku opracování a patrně jde o nalezené volné kusy: Stavitelé nejprve v základech pokládali největší kameny a postupně přidávali menší. Stěny postrádají okna a navíc mají dvojitou konstrukci s vnitřní chodbou, jež se spirálovitě stáčí nahoru do vyšších pater. Dovnitř vede jediný vstup, který se dal snadno a rychle zahradit. Proto jedna z teorií předpokládá, že šlo o pevnosti.

Opěrné body?

Bližší pohled na mapu odhalí, že brochy často stojí na strategických místech, která chránily buď dodatečné hradby, nebo přírodní překážky jako strmé útesy či vodní plochy. Na Shetlandách se kumulují u vody – například broch Mousa stojí přes mořskou hladinu přímo proti brochu Burralandu – zatímco v pevninském Sutherlandu lemují svahy a ústí hlubokých údolí. 

Teorie o pevnostech se zdá přitažlivá, má však háček – tajemné stavby rozhodně nejsou nedobytné. Odhodlaný a hbitý nepřítel by se po stěně z neopracovaných kamenů snadno dostal na vrchol, aniž by mu v tom bojovníci uvnitř dokázali zabránit. Absence oken a střílen nedovolovala využít výškovou výhodu a s jedinou výjimkou nemá žádný z dochovaných brochů na střeše ochoz, jenž by umožnil aktivní obranu. 

Vzhledem k uspořádání interiérů se tak nabízí možnost, že se zkrátka jednalo o pohodlné obydlí chráněné proti větru a dešti, a to zejména pro vysoce postavené bohatší jedince. Uzavřenost staveb zároveň znemožňovala krádeže dobytka, jež tehdy představovaly oblíbený „sport“. A přestože by broch neodolal dlouhému obléhání, k přečkání rychlého výpadu nepřítele by nejspíš postačil. 

Pochoutky ze Středomoří

Jednotlivá patra se zřejmě dělila na skladiště potravin a na obytné části. Kruhové nádvoří v přízemí pak sloužilo buď samotným obyvatelům, nebo pro ustájení dobytka. Brochy se zřejmě staly domovem kmenových náčelníků či významných farmářů, o čemž svědčí i některé archeologické nálezy: Například fragmenty keramiky a římského skla dokazují, že si majitelé kamenných staveb užívali víno či olivy dovážené ze Středomoří, a to mnoho let před invazí Římanů. Kromě toho se našly ozdoby do vlasů, nástroje i nádobí, a to z bronzu, hlíny či zvířecích kostí. 

TIP: Tajemství menhirů a dolmenů: Jak vznikaly obří megalitické stavby?

Okolo roku 100 stavění brochů z neznámých důvodů upadlo, přesto je lidé využívali až do skotské pozdní doby železné, tedy zhruba do roku 800. Archeologické vykopávky, nálezy a vědecké výzkumy zatím nedokázaly rozkrýt všechny záhady kamenných staveb. Účel konkrétních věží se ovšem velmi pravděpodobně lišil v závislosti na tom, kdo, kde a kdy je vybudoval. 

Podle dnešních odhadů bude v roce 2050 nutné nakrmit přibližně o 2 miliardy více lidí než dnes. Rozloha tradiční zemědělské plochy se přitom zřejmě příliš nezvětší. Co s tím? Možné řešení nabízí americký startup Plenty ze San Francisca, který zamýšlí úplně předělat způsob farmaření. Spoléhají na vertikální farmy, které pochopitelně při stejné sklizni zaberou mnohem menší plochu než klasické farmy. A mají i další výhody.

Vertikální farmy jsou považovány za natolik nadějné, že do startupu Plenty investovali bývalý šéf Google Eric Schmid, Jeff Bezos z Amazonu a japonský holding SoftBank, který mimo jiné vlastní i výrobce robotů Boston Dynamics, celkem 400 milionů dolarů (asi 8,6 miliardy Kč). 

TIP: Největší vertikální farma světa bude vyrábět jídlo pro pasažéry Emirates

Úspora plochy je to skoro neuvěřitelná. Vertikální farma od Plenty, která zabere plochu asi 0,8 hektaru, vyrobí tolik ovoce a zeleniny, jako farma na ploše cca 291 hektarů. Obsluhu farmy budou mít na starost roboti vybavení umělou inteligenci. Zajistí vhodné osvětlení, teplotu i zavlažování. LED panely nahradí sluneční svit. Vertikální farmy by rovněž měly být velmi úsporné v hospodaření s vodou, kterou budou recyklovat. To dále sníží zátěž, jakou dnes představuje moderní zemědělství pro životní prostředí.

Se smrtí si Franz von der Trenck tykal už odmala. Když jako novorozenec nejevil známky života, ponořila jej prý chůva do červeného vína. Takováto koupel měla před smrtí chránit a malý František se skutečně rozkřičel na celé kolo. Smrt se však nedala snadno porazit. V šesti měsících spadl Trenck do ohně a ve čtyřech letech mu náhle v rukou spustila otcova nabitá pistole.

Unikl popravě

František však úklady zubaté přežil a vyrostl v odvážného, avšak zpupného muže, prchlivého a nemilosrdného. Ve dvaceti letech jej pro nedisciplinovanost propustili z rakouského vojska a krátce na to mu pro výtržnosti a lumpárny hrozilo i vězení. Aby se mu vyhnul, vstoupil roku 1738 do služeb carevny Anny Ivanovny. V ruské armádě sloužil dva roky, během kterých se především válel s lehkými ženštinami na Ukrajině a vyvolával rvačky a spory s nadřízenými. Jednoho dokonce surově zbil a co hůř, urazil jeho paní choť.

Za to mu hrozila poprava, ale trest mu zmírnili na vyhnanství na Sibiř a později na pouhé vyhoštění ze země. Roku 1740 se proto Trenck vrátil domů. Místo odpočinku se vrhnul do vlastní soukromé války. Posbíral oddíl pandurů, jak se nazývali strážci uherských a chorvatských šlechticů, a s nimi se pustil do pronásledování lupičů a zbojníků na svém panství. Hranice monarchie jej však nezastavily a ve své vendetě proti Turkům a lapkům vyrážel i na území jiných států, což se mu málem stalo osudným. Nicméně unikl a hledal zastání u mladičké vládkyně Marie Terezie.

Krvelační panduři

Královně se rváč Trenckova formátu náramně hodil, protože mocnářství ohrožovala řada nepřátel v čele s Pruskem. A tak císařovna s radostí omilostnila mladého barona a podpořila jeho návrh naverbovat dobrovolnický pluk, který jí bude k dispozici. Trenck shromáždil na tisíc pandurů, dílem chorvatských hraničářů, dílem zločinců, vrahů a lapků, kterým byla za službu v armádě přislíbena milost. Monarchii vyšli tito muži levně. Baron je sám vybavil a vyzbrojil, navíc pluk nepožadoval žold a spokojil se s kořistí.

TIP: Smrt na Špilberku: Neslavný konec slavného barona Trenka

Při jejím dobývání panduři prosluli krutostí a krvelačností a nejvíce sám František. S originální jednotkou, bojující v týle nepřítele po partyzánském způsobu se střetl s Pruskem, Francií, Bavorskem i Turky. Všude povzbuzoval své muže v loupení, pálení a vraždění, jak nepřátelských armád, tak i civilního obyvatelstva. Nashromáždil velké bohatství, čímž proti sobě Trenck popudil mocné muže monarchie, kteří mu navíc vyčítali zbytečnou krutost.

Po urážce generála Löwenwalda rázem čelil trestu smrti. Opět zasáhla císařovna, která nad svým pandurem držela ochrannou ruku. Změnila rozsudek na doživotní žalář, který si měl baron odpykat v žaláři národů, v kasematech brněnského Špilberku.