Z výsledků výzkumu rakouských zoologů vyplývá, že vlci jsou tolerantnější než psi. Jejich větší snášenlivost zřejmě také vysvětluje fakt, proč mezi sebou dokážou lépe spolupracovat. Studie tak popírá obecně rozšířenou domněnku, že domestikace vedla u psů k vyvinutí přátelštější a tolerantnější povahy. Ke skutečnosti, že se psi dokázali s lidmi sžít, zřejmě vedla spíš jen ztráta strachu a ochota přijmout člověka za sociálního partnera.

Mírný jako vlk

V rámci studie byla ve stejných podmínkách odchována skupina vlků ze Severní Ameriky a skupina psích kříženců z maďarských útulků. Vědci zaznamenávali, jak zvířata vycházejí s ostatními členy smečky. Vlčí smečka se ukázala jako demokratičtější: každý zde měl možnost získat monopol na potravu. Vysoko postavení vlci stejně jako nízko postavení členové smečky mohli ostatní zastrašovat a vrčet na ně, aby si tak zajistili příděl masa. Naproti tomu psí smečka dovolovala tyto projevy jen vysoko postaveným jedincům. Psi z nižších pater společenského žebříčku si nemohli dovolit vyzvat na souboj výše postavené členy smečky, kteří vyžadovali absolutní respekt.

Navzdory pověsti krvelačných šelem projevovali vlci agresivitu vůči sobě navzájem jen velmi vzácně. I vůči jedincům z jiné smečky jsou vlci žijící ve volné přírodě mírnější než psi. Pokud jejich soupeř zaujme submisivní polohu na zádech, jsou často ochotni ustoupit od útoku.

Podle vedoucí studie Friederike Rangeové z Messerliho výzkumného institutu ve Vídni je větší míra tolerance úzce spojena se schopností spolupráce: „Vlci lépe spolupracují v oblasti rozmnožování, obrany teritoria a zřejmě i lovu,“ říká Rangeová. To však neznamená, že si člověk vybral za společníka nesprávný druh. Podle Rangeové psi musí mít vlastnosti, které jim umožňují snazší soužití s lidmi.

Obešli se bez čichu

Rozdílnost povah vlků a psů studují vídeňští vědci již řadu let ve speciálním vlčím centru. Analyzují chování vlků žijících v zajetí za stejných podmínek, v jakých bývají chováni psi. Výzkum vědce přivedl k myšlence, že předci vlků měli nejméně tři sociální dovednosti, které z nich dělaly vhodné potenciální společníky člověka. Kromě již zmíněné tolerance a schopnosti spolupráce byli navíc všímaví – podobně jako psi. S člověkem sdíleli i jiné vlastnosti: byli velmi sociální a žili ve smečkách.

Z jedné z předešlých studií Friederike Rangeové a Zsofie Viranyiové dále vyplývá, že vlci snadno poznají, zda člověk má nějaké jídlo a kde je ukrývá. Zatímco psi si při experimentu museli potravu často vystopovat a používali tedy převážně čich, vlkům stačil zrak. Bedlivým pozorováním člověka a jeho pohybů se bez váhání vypravili na místo úkrytu.

Kde se vlastně vzali?

Záhadou však není jen důvod domestikace psů, ale i samotný původ těchto šelem. Podle evolučního biologa Roberta Wayna z University of California se psi nevyvinuli z vlků, ale mají jednoho společného předka – velkého pravlka žijícího před 9 000 až 34 000 let.

TIP: Proč není možné ochočit vlka: Klíč k nepoddajné povaze

Wayne dělí průběh domestikace psů na tři etapy: V první etapě snad už neandrtálci využívali přítomnosti psů k lovu a k udržení jiných agresivních masožravců v bezpečné vzdálenosti. Ve druhém stadiu, kdy se rozvíjelo zemědělství, žili psi poblíž lidských obydlí, kde se pomalu přizpůsobovali jiné stravě. V tomto období se také naučili trávit škrob. Ve třetí etapě lidé selektivně šlechtili různá psí plemena, čímž se dramaticky změnil vzhled i chování psů.

Bylo jí pouhých čtrnáct let, když se přestěhovala do New Yorku a začala tančit v kabaretech. Od šestnácti let milovala o jedenatřicet let staršího Stanforda Whitea. Byl to respektovaný architekt, který projektoval například vítězný oblouk na newyorském Washingtonově náměstí. Jinak byl ale proslulý svým nenasytným apetitem po mladinkých dívkách. Evelyn zahrnoval perlovými náhrdelníky, diamantovými prsteny a kožichy z bílých lišek, za které vyžadoval plnění nejrůznějších perverzních fantazií… 

Jenže dívenka se pak provdala za dědice části americké železnice Harryho Thawa. Nepomohla si – byl závislý na kokainu. Svoji manželku fyzicky týral a svého soka Whitea ze žárlivosti zabil! Zastřelil jej 25. června 1906 na střešní terase Madison Square Garden. „Udělal jsem to, protože mi zprznil manželku,“ křičel prý těsně po výstřelu. Soudní řízení s ním bylo tiskem označováno jako „proces století“. Za rozsáhlou medializací celého případu zřejmě stála něžná Evelyn. Thaw byl nakonec uznán nesvéprávným a skončil v psychiatrické léčebně.

Evelyn se v roce 1910 narodil syn Russell William, kterého počala se svým manželem během jedné z návštěv v ústavu. Poté, co se s ním v roce 1915 přece jen rozvedla, odstěhovala se do Los Angeles, kde se stala malířkou…

Douglas Haig se narodil v Edinburghu 19. června 1861 do rodiny bohatých lihovarníků whisky. Studoval na oxfordské univerzitě a na královské vojenské akademii v Sandhurstu. V únoru 1885 pak v hodnosti poručíka nastoupil k 7. královninu husarskému pluku (Queen‘s Own Hussars).

Válečný ouřada

Haig strávil u kavalerie celých devět let. Zúčastnil se bojů v Súdánu (1881–1899) proti Mahdího povstalcům, druhé búrské války (1899–1902) a řadu let působil také v Indii, kde zastával různé správní funkce. Nadřízení si brzo všimli jeho schopností v administrativě, inspekci a organizaci výcviku, a aby mohli Haiga co nejefektivněji využít, jmenovali ho v srpnu 1906 ředitelem vojenského výcviku na ministerstvu války.

Zde dostal za úkol sestavit britský expediční sbor (BEF, British Expeditionary Force), který měl být v případě vojenského konfliktu s Německem vyslán do Evropy. Po vypuknutí války v srpnu 1914 pomáhal Haig zorganizovat britské expediční síly, kterým velel polní maršál sir John French, on sám byl pak pověřen vedením I. sboru. Haig již v té době předpovídal, že válka bude trvat měsíce, ne-li roky, a že bude zapotřebí armáda o síle milion mužů.

Na kordy se spojenci

Během srpnových bojů a postupu německých sil na západní frontě britský velitel neustále kritizoval nespolehlivost a nedostatek bojových zkušeností francouzských spojenců. Tato kritika mu vydržela po celý zbytek války. Požadoval, aby Britové mohli operovat samostatně, French však jeho návrh jednoznačně odmítl. Po zastavení německého postupu na řece Marně (5.–12. září 1914) se císařská armáda pokusila napravit svoji chybu a ochvatem obejít Francouze a Brity.

O totéž se však pokoušeli i spojenci, následovala tak série obchvatných pokusů známých jako „úprk k moři“. Obchvat se však nepodařil ani jedné straně, místo toho došlo k první bitvě u Yper (19. října–22. listopadu). Němci měli početní převahu i výhodnější taktickou pozici a okamžitě zatlačili Brity do defenzivy. Vojáci BEF jen s velkými obtížemi odolávali. Hlavní zásluhu na jejich úspěšné obraně měl právě Haig. Jeho nadřízení French a francouzský generál Ferdinand Foch totiž absolutně ztratili kontakt s realitou a neustále bombardovali velitele I. sboru rozkazy k útoku, zatímco on narychlo uzavíral průlomy ve svých liniích.

Vzhledem k tomu, že neměl prakticky žádné zálohy, byl tento úkol mimořádně složitý. Nakonec ale Britové i díky přísunu francouzských posil své zákopy uhájili a Haig byl 16. listopadu povýšen na generála. Dvaadvacátého listopadu pak německý velitel von Falkenhayn ofenzivu zastavil a pozornost centrálních mocností se obrátila na východ. Do té doby měli Britové více jak 54 000 mrtvých, zraněných a pohřešovaných. 

Do čela armády

Od prosince 1914 vedl Haig přeorganizovanou 1. armádu a během roku 1915 řídil britské útoky u Neuve-Chapelle (10.–13. března) a Loos (25. září– 8. října), které měly za cíl prorazit německé obranné linie a obnovit pohybovou válku. Akce ale nepřinesly očekávaný výsledek a 1. armáda utrpěla v bojích těžké ztráty. Zejména u Loos, kde Britové ztratili téměř 60 000 mužů.

Neúspěchy ofenziv byly dávány za vinu vrchnímu veliteli Frenchovi. „Malý polní maršál“ očividně nebyl stvořen pro moderní války a politiku národních konfliktů a stále častěji se ozývaly hlasy žádající jeho odvolání. Byl to však Haig, kdo třímal dýku. Během návštěvy krále Jiřího V. ve Francii mu sdělil, že „French je pro vojsko zdrojem velké slabosti a nikdo už v něj nemá důvěru“. Zároveň však dodal, že on sám je připraven splnit své povinnosti v jakékoliv funkci, což znamenalo zaujmout Frenchovo místo. Polní maršál byl pak 16. prosince 1915 skutečně odvolán a funkci velitele britské armády ve Francii převzal právě Haig.

Když byl před lety objeven ohromný impaktní kráter v Chicxulubu na Yucatánu, zdálo se být jasné, že se velcí dinosauři a mnohé další organismy, kteří zmizeli na konci období křídy, stali obětí pádu velkého nebeského tělesa. Již předtím byla na řadě míst ve světě objevena takzvaná iridiová anomálie, vrstva hornin z konce křídy, která obsahuje zvýšené množství prvku iridia, u něhož se předpokládal mimozemský původ.

Přesto se stále objevují i alternativní hypotézy, podle nichž se na dramatickém konci velkých dinosaurů přinejmenším z části podílela i intenzivní sopečná činnost, případně další faktory. Někteří lidé dokonce zpochybňovali souvislost mezi iridiovou vrstvou a kráterem v Chicxulubu. Jsou sice ze stejného období, ale bylo to před 66 miliony a datování tak starých vrstev přece jen není tak přesné, že by vyloučilo mírný časový nesoulad mezi iridiovou anomálií a kráterem Chicxulub.

Iridium v kráteru

Sean Gulick z americké University of Texas v Austinu je přesvědčený, že takové dohady snad už definitivně přestanou. Jeho tým byl součástí expedice IODP-ICDP Expedition 364, která na jaře 2016 prováděla výzkum v oblasti kráteru Chicxulub. Vrtali v centrální části kráteru a objevili tam vrstvu bohatou na iridium, která vznikla bezprostředně po dopadu meteoritu.

TIP: Slavný impaktní kráter Chicxulub obývali mikrobi v podzemním ekosystému

Analýzy vrstvy potvrdily, že velmi pravděpodobně obsahuje materiál mimozemského tělesa. Tato vrstva s iridiem je přitom vysoká až 5 cm, což je podstatně více, než na jiných místech s objevenou iridiovou vrstvou. Poskytlo to vědcům skvělou příležitost v tom, že mohli odhadnout, jak dlouho se asi taková vrstva mohla vytvářet. Na jiných místech ve světě je příliš tenká a podobné odhady jsou velmi problematické. Gulickův tým odhadl, že se tato vrstva tvořila po dobu asi 20 let od dopadu meteoritu.

Nejde zrovna o nejobvyklejší oblečení, v jakém spatříte obyvatele Londýna, centra světového finančnictví. Nicméně když jsem potkal Laru Maiklemovou, měla na sobě montérky, gumáky, chrániče kolen a chirurgické rukavice. Sešli jsme se před barem trefně pojmenovaným The Banker  („bank“ znamená nejen „banka“, nýbrž i „říční břeh“), ovšem ne proto, abychom si dali drink. 

Po nedalekých schodech se totiž dá sestoupit z uspěchaného a pandemií zdecimovaného 21. století do hlubin minulosti, na nábřeží Temže: Na tajemné a prchavé místo, které denně mizí a zase vystupuje nad hladinu šedivě mléčné řeky, kolísající v závislosti na mocném přílivu a odlivu. Neutuchající koloběh přitom vyplavuje na povrch objekty, jež dosud spočívaly zakonzervované v bahně. A pro ty, kteří vědí, kde hledat, představuje 150 kilometrů dlouhý úsek „největší britskou archeologickou oblastí“. 

Pátrání v korytě 

„Tady opatrně,“ radí mi Lara, která coby nadšený archeolog amatér strávila na břehu Temže 15 let a oddaně se hlásí k tajnůstkářskému uskupení „mudlarks“ – volně přeloženo „bahňáci“. V 19. století se tak označovalo podřadné zaměstnání, jemuž se věnovaly zoufalé děti a staré ženy: V podstatě se hrabaly v blátě řeky ve snaze nalézt jakýkoliv předmět alespoň nějaké hodnoty, třeba uhlí nebo kus dřeva. Dnes už však bahňáci, kteří opatrně ohledávají břehy, neprahnou po výdělku, nýbrž odkrývají minulost – škrabku na zuby z 18. století, střep španělského skla či žetony, jež se za vlády Jakuba II. Stuarta prodávaly na podporu amerických plantáží. 

Maiklemová svůj koníček popsala v knize „Mudlark: In Search of London’s Past Along the River Thames“ neboli „Bahňáci: Hledání londýnské minulosti na březích Temže“, z níž se nečekaně vyklubal bestseller. A loni před druhým britským lockdownem mě vzala na jednu ze svých výprav. Zemi pod našima nohama pokrývaly vyplavené kameny a písek. Lara se ovšem pohotově sehnula a vylovila z nánosu červený keramický střep – kus římské střechy. 

„Římané jako první vyráběli tašky ve velkém,“ vysvětluje mi. A právě římské legie po invazi vedené v roce 43 císařem Claudiem založily na břehu řeky přístav Londinium. V naplaveninách se nachází tolik úlomků střešních krytin, že si je bahňáci málokdy nechávají. Maiklemová si nicméně velmi cení těch, jež mají nějaký příběh: Našla například i kusy s otiskem dětské dlaně nebo kočičí tlapky. 

Když ještě žil Shakespeare

Naproti přes řeku stojí umělecké muzeum Tate Modern, městská radnice i replika Shakespearova divadla Globe Theatre. Na naší straně se nacházejí pozůstatky Walbrook Wharf, kde „odpočívá“ odpadkový člun. Pro Lařiny cvičené oči je nábřeží plné alžbětinských mincí z dob, kdy ještě žil William Shakespeare, korálků používaných při obchodování s africkými otroky a desítek hliněných dýmek. Zatímco jejich hlavičky jsou vzácné, troubelí se v okolí Temže válí nesčetně a ty nejstarší pocházejí z roku 1580. Jakmile mi Maiklemová prozradí, po čem mám pátrat – tedy po krátkých trubičkách v barvě kosti – najednou je vidím všude kolem. „Nejradši mám ty se stopami po zubech,“ svěřuje se. 

Bahňáci podléhají přísné regulaci a bez potřebných povolení se k nim přidat nelze. Jakýkoliv objekt s potenciální archeologickou hodnotou se musí hlásit v Museum of London. Právě díky bahňákům lákají tamní expozice na velkou sbírku mezolitických seker, mečů z doby bronzové nebo například raných chirurgických nástrojů. Mnoho dřívějších nálezů vzešlo z pobřežních vykopávek, načež byly prodány viktoriánským antikvářům. V současnosti však již bahenní poklady nemají příliš vysokou peněžní hodnotu. 

V bahně plném kostí

Podle Maiklemové není neobvyklé nalézt také ohořelé pozůstatky obydlí, jež v Temži zbyly po velkém požáru Londýna v roce 1666. Naplaveniny však obsahují i spoustu prasečích či kravských kostí a nechybějí ani koňské zuby. Jednou Lara objevila dokonce lidskou lebku, celou pokrytou škeblemi, ovšem k takovým nálezům dochází jen zřídka. Na povrch nicméně vyplouvají také „čerstvější“ ostatky: Každý rok zemře ve vodách Temže na 50 lidí, většinou sebevrahů. Pokud bahňáci objeví tělo, vstupují na scénu odborníci s nástroji na odběr DNA. 

Maiklemová zvedá jakýsi bílý kus kamene, o velikosti biliárové koule. Jedná se o korál ze západní Indie, který se používal coby balast na britských plachetnicích. Nábřeží tvoří jednu velkou historickou džungli, a také proto se okolí Temže stále nedá označit za skutečné archeologické naleziště. Neolitický pazourek tam můžete vyhrabat vedle tudorovského střevíce a středověké kbelíky nedaleko viktoriánských hraček. Jde o pomyslný šuplík plný kuriozit z různých období.  

Králové, bitvy a data

Než jsem se s Larou vydal na výpravu, myslel jsem si, že se většina předmětů nalezených na březích Temže ocitla v řece nedopatřením: Někdo třeba v 16. století zakopl ve tmě na lodi a něco mu vyklouzlo z rukou. Spousta materiálu prý však ve vodě skončila jednoduše proto, že do ní Londýňané sypali odpad, aby tak z naplavenin postupně vznikla nábřeží pro kotvení lodí. 

Maiklemová ukazuje do písku: „Vidíte to?“ Kroutím hlavou. Odsune prstem trochu naplavenin a vytahuje jeden, dva, tři spínací špendlíky. „Jen si to představte: Než vznikly knoflíky či zipy, používaly se spínací špendlíky. Jsou tak obyčejné, a přitom velmi osobní,“ dodává a vypráví mi, že se k bahňáctví dostala náhodou. Jednou večer po nějaké párty zašla k Temži a zůstala v úžasu. „Na škole jsem dějepis nenáviděla. Učili jsme se jen o králích, bitvách a datech,“ vysvětluje. „Ale díky bahňáctví se mi dostávají do rukou hmatatelné vzpomínky na minulost. Důkazy skutečného života našich předků. Najdete tu předměty, které by muzeum nikdy nevystavilo. Ke každému objevu si přitom můžete vymyslet vlastní příběh. Nikdo totiž neví, jak se v řece ocitly.“

Vidět, ne hledat

Bahňáctví popisuje jako „koníček pro amatérské archeology“, protože na něj nepotřebuje diplom z Oxfordu. „Žijeme v podivné, uspěchané době. Bahňáctví vám dovolí zpomalit. Město máte nad sebou, a přijde vám tak vzdálené. Když máte chuť, můžete na pár čtverečních metrech strávit hledáním půl hodiny,“ hloubá a přehrabuje se v písku. Ve své knize mluví mimo jiné o tom, že čím urputněji mudlarkové zkoušejí něco najít, tím méně toho na březích objevují: „Musíte se uvolnit a dovolit si vidět věci, které by tam neměly být.“

TIP: Dětská práce v metropoli nad Temží: Temné stránky Londýna 19. století

Vaše posedlost začne tím, že budete nacházet větší kusy historie. „Abyste objevili drobnosti, musíte se s břehy seznámit mnohem blíž, a to je moje oblíbená metoda. Klečím s nosem pár centimetrů nad nábřežím a zcela se do něj nořím, nechávám se jím pohltit,“ vysvětluje. V liliputánském světě, jak jej popisuje, již našla řadu pokladů – třeba i prstýnek zčernalý věkem, pocházející možná ze 14. století, kdy si lidé podobné šperky dávali jako dárky z lásky a nechávali do nich vyrýt krátké vzkazy či verše. Ten, který objevila Lara, nesl nápis „Žiju v naději“, což se výborně hodí i pro zálibu bahňáků. 

Na kolotočích jste to už nejspíš zažili: Centrifuga se roztočila a plnou silou vás vtlačila do sedadla. Například piloti armádních letounů se však musejí vypořádávat s mnohem větším přetížením. Jedná se v podstatě o sílu, která na člověka působí v důsledku akcelerace. Označuje se písmenem G a kupříkladu při 3 G tlačí pilota do sedačky síla odpovídající trojnásobku jeho hmotnosti. Nicméně už při 9 G může letec omdlít a 20 G bývá ve většině případů smrtelných.  

Odstředivá síla totiž žene krev od hlavy k nohám, na což organismus reaguje zvýšenou tepovou frekvencí a zúžením periferních cév. Přesto trvá 6–9 sekund, než tělo vytlačování krve z mozku vykompenzuje. I kratší doba ovšem stačí, aby došlo ke ztrátě některých funkcí klíčového orgánu a nakonec k bezvědomí.

TIP: Extrémní výkony lidského těla: Jak dlouho lze vydržet bez spánku, vody nebo bez kyslíku?

Mnohem lépe jsou na tom v tomto směru někteří zástupci hmyzí říše. Dospělé pěnodějky (Cercopidea) jsou pokládány za jedny z nejlepších skokanů ve zvířecí říši. Biologové z americké Dalhousovy univerzity zjistili, že pěnodějky jediným odrazem překonají vzdálenost až 70 centimetrů - to znamená, že více než 100× překoná svou velikost. Přetížení, které na pěnodějky při skoku působí, přitom dosahuje až 400 G.

Pod obzor v průběhu noci nikdy nezapadají cirkumpolární neboli obtočnová souhvězdí. Logicky se tedy nacházejí v blízkosti nebeského pólu, v našem případě severního, a jejich výčet závisí na poloze pozorovatele: Čím dál na sever, tím víc jich bude z jeho pohledu cirkumpolárních, a naopak. Na severním pólu tak budou obtočnová všechna souhvězdí severní oblohy, na rovníku naopak nebude cirkumpolární žádné. V našich zeměpisných šířkách jich můžeme sledovat pouze šest – Velkou a Malou medvědici, Draka, Kasiopeju, Kefea a Žirafu.

Kde se vzala Žirafa?

Souhvězdí Žirafy okupuje menší část severního nebe, mimořádně chudou na nápadné stálice – tamní nejjasnější hvězdy dosahují čtvrté velikosti. Neméně fádní je i historie daného souhvězdí: Jeho předobraz, vysokého afrického sudokopytníka, bychom ve starověkých bájích hledali marně. Na nebi se totiž Žirafa etablovala mnohem později, zásluhou belgického kartografa, astronoma a teo­loga Pietera Platevoeta (1552–1622). Jeho pohnutky však neznáme.

TIP: Jak by vypadala hvězdná obloha na Marsu?

Dalších dvanáct let trvalo, než Žirafa opustila Platevoetův hvězdný glóbus a vzali ji na milost i ostatní astronomové. Konkrétně ji do svých hvězdných map zanesl Němec Jakob Bartsch (1600–1633), ani on ovšem původ Žirafy příliš neosvětlil. V jeho pojetí se totiž dočasně proměnila na velblouda z biblického příběhu o Izákovi a Rebece. Nicméně pro následující generace nebeských kartografů už byla opět Žirafou.

Extáze, čili látka MDMA ze skupiny amfetaminů, přestože že je v mnoha zemích stále ilegální substancí, si v posledních letech získává stále větší respekt jako podpůrný prostředek pro terapie řady obtížně léčitelných psychických chorob a stavů. Týká se to i závislostí. Právě zveřejněné první klinické výsledky přinášejí naději, že by extáze mohla najít využití v léčbě alkoholismu.

Klinický výzkum využití extáze v léčbě alkoholismu probíhá ve Velké Británii. Navazuje na dřívější zjištění, podle kterých MDMA snižuje aktivitu v oblasti mozku zvané amygdala. Tam se zpracovávají základní emoce včetně strachu. Britský tým odborníků se domnívá, že díky tomu extáze může významně podpořit léčbu alkoholismu, protože pacientům usnadní vyrovnání se s negativními prožitky a traumaty, které jsou často v pozadí vzniku alkoholismu.

Klinický test s extází

Vědci uskutečnili úvodní klinický test využití extáze v léčbě 14 alkoholiků, kteří těsně před testem prodělali detox a abstinovali. Během léčby absolvovali 10 psychoterapeutických sezení a na dvou z nich dostali extázi – počáteční dávku 125 miligramů a po 2 hodinách dalších 62,5 miligramů, což zhruba odpovídá rekreačnímu užívání extáze.

TIP: Impozantní výsledky: Extáze je velmi účinná v léčbě posttraumatického stresu

V tomto klinickém testu šlo především o ověření bezpečnosti, jak fyzické, tak i psychické, a použitelnosti MDMA v léčbě alkoholismu. Extáze v tomto uspěla na výbornou. Příjemným bonusem bylo zjištění, že po 9 měsících od konce testu zůstávalo 9 ze 14 účastníků kompletními abstinenty a 2 další pili jen nepatrné množství alkoholu. Na takto malé úvodní studii nelze stavět nějaké zásadní závěry, ale vyhlídky extáze v léčbě alkoholismu jsou teď slibné.

Výkon reaktorů se udává v tepelných megawattech a jeho hodnota vždy odpovídá rozměrům, výtlaku a požadované rychlosti plavidla. Zatímco menším útočným ponorkám vyzbrojeným pouze torpédomety stačí jediný reaktor, čluny osazené těžkými balistickými střelami a hladinové lodě zpravidla potřebují dvě jednotky.

Stovky megawattů

Reaktory užívané u ponorek mívají výkon od 10 MWt u experimentálních prototypů po 200 MWt. K nejmenším vojenským jaderným ponorkám se řadí francouzská třída Rubis z 80. let s podmořským výtlakem 2 600 t, u níž se o pohon stará reaktor Technicatome K48 s výkonem 48 MWt.

Nejmohutnější čluny sovětské třídy Akula (v kódu nato Tajfun) pocházejí ze stejné doby a pod hladinou dosahovaly výtlaku až 48 000 t. Monstra o délce 175 m poháněl pár reaktorů OK-650 o jednotlivém výkonu 190 MWt, které ruské námořnictvo používá i v současnosti – mimo jiné u nejmodernější třídy raketonosných ponorek Borej s asi polovičním výtlakem.

Skrz ledový příkrov

Průkopníkem jaderného pohonu civilních plavidel se stal Sovětský svaz a také dnes jediné nevojenské lodě s reaktorem najdeme v Rusku. Od 50. let tamější konstruktéři stavěli především nukleární ledoborce, které měly udržovat otevřené plavební trasy Severním ledovým oceánem. Zvolený druh pohonu přinesl velký akční rádius při výměně paliva jen jednou za několik let a možnost rozšířit prostor pro převážené zásoby či náklad. Enormní výkon „atomu“ umožňuje kapitánům zdolat i silný ledový příkrov, navíc se jeho část využívá pro vytápění, osvětlení či odsolování mořské vody.

Prvním jaderným ledoborcem se roku 1957 stal Lenin, který v nehostinných končinách sloužil až do konce 80. let. Zpočátku disponoval třemi reaktory OK-150 po 90 MWt, z nichž však současně běžely vždy jen dva a střídáním se prodlužovala doba do příští vsázky. Po úniku paliva roku 1967 došlo k výměně této soustavy za dvojici reaktorů OK-900 po 171 MWt. Dnes Lenin kotví v Murmansku coby muzeum.

Nové lamače ledu

Nejmodernější třída ruských ledoborců zvaná Projekt 22220 se naopak teprve zavádí do služby. Jednotky Arktika, Sibir i Ural představují s délkou přes 170 m největší ledoborce světa a pohání je pár reaktorů RITM-200 o jednotlivém výkonu 175 MWt. Také západní mocnosti se pokoušely o stavbu civilních jaderných plavidel, nicméně zaměřily se na transportní typy.

V USA se koncem 50. let zrodila elegantní Savannah, která znamenala jednoznačný technologický úspěch, ale též komerční propadák – při nákladech na stavbu takřka 50 milionů dolarů vydělala za deset let služby pouhou pětinu. Němci přišli s experimentálním obrem pojmenovaným po jaderném fyzikovi Otto Hahn. Kolos o délce 172 m poskytl zázemí vědcům, kteří při plavbě sbírali data. Během projektu se podařilo ověřit provozuschopnost obchodního plavidla s nukleárním srdcem, ovšem za nepřijatelných nákladů pro reálné použití.

Palivo na čtvrt století

Také u válečných hladinových lodí dosahují výkony stovek megawattů – kupříkladu sovětské raketové křižníky třídy Kirov s výtlakem přes 25 000 t nesly dvě jednotky KN-3 o 300 MWt. To americké letadlové lodě třídy Nimitz s výtlakem přesahujícím 101 000 t už potřebují pár reaktorů Westinghouse A4W o 550 MWt. U nejnovějších a ještě těžších nosičů třídy Gerald R. Ford zajišťuje pohon dvojice konstrukčně jednodušších modelů Bechtel A1B o výkonu 700 MWt, které navíc pokrývají veškerou energetickou spotřebu lodi včetně elektromagnetických systémů a katapultů.

TIP: Gigant přichází: Letadlová superloď USS Gerald R. Ford zahajuje plavbu

Díky pokročilejší technologii tito obři disponují 2,5krát vyšší elektrickou kapacitou než jejich předchůdci, přičemž se počítá s padesátiletou životností a jedinou výměnou jaderného paliva po čtvrtstoletí provozu. To vše při menších rozměrech a hmotnosti systému i počtu obslužného personálu než u A4W. Letadlové lodě strýčka Sama ovšem svými parametry zůstávají i v 21. století výjimečné. Závěrem je můžeme porovnat s francouzským nosičem Charles de Gaulle, který vstoupil do služby roku 2001. Plavidlo o výtlaku 38 000 t nese pár tlakovodních reaktorů Areva K15 po 150 MWt původně vyvinutých pro podmořské čluny. Chlouba země galského kohouta vydrží při maximální rychlosti 27 uzlů (50 km/h) plout na jednu palivovou vsázku 5–10 let, přičemž kratší doba v porovnání s US Navy vyplývá z užití méně obohaceného uranu (7,5 % 235U) přezdívaného „karamel“. 

Na úbočí indického masívu Trisul v Himálajích se v nadmořské výšce zhruba 5 kilometrů nachází překrásné ledovcové jezero Rúp Kund. V roce 1942 tam bylo objeveno několik set lidských pozůstatků v různé fázi rozkladu. Původ těchto lidí je stále naprosto záhadný. Jak to v podobných případech bývá, okolo mrtvých z Rúp Kundu se vyrojila spousta více či méně uvěřitelných teorií.

Genetici v roce 2019 zjistili, že nejméně 14 těchto lidí mělo těsnou spojitost s východním Středomořím. Zároveň šlo o nejmladší z objevených pozůstatků. Zemřeli kolem roku 1800, není ale jasné, jak se ocitli na „střeše světa“ ani jak tam zahynuli. Většina nalezených ostatků je ale mnohem starších. Pocházejí z doby kolem roku 800 našeho letopočtu. Pozůstatky náležejí jak mužům, tak i ženám, většinou mladým dospělým, podle všeho z různých indických etnik.

Zabila mrtvé v Rúp Kundu děsivá bouře?

Část odborníků souhlasí s místní legendou, podle které místní vládce s početným doprovodem rozhněval bohyni Nanda Devi. Ta měla seslat na tyto lidi obrovskou bouři, která je všechny zahubila. Tomu odpovídají i nejasná zranění na mnoha lebkách z jezera, zřejmě způsobená něčím kulatým, co padalo seshora. Mohlo jít o obrovské kroupy, které tehdy poutníky doslova utloukly. 

TIP: Archeologové odhalili záhadný kult lebek ve slavném tureckém Göbekli Tepe

Jedním z hlavních důvodů nevyřešené záhady jezera Rúp Kund je i to, že vlastně není příliš zkoumané. Je to sice relativně navštěvované místo extrémní turistiky, ale vzhledem ke vzdálenosti od civilizace, vysoké nadmořské výšce a drsnému podnebí, se tam vědci dostanou jen výjimečně. Do budoucna by se to ale mohlo změnit. Záhady dráždí lidskou zvědavost a v chladném prostředí jezera a jeho okolí se mohly zachovat doposud neobjevené pozůstatky, které by mohly záhadu osvětlit.