Pamatuji, jak se ještě během 70. let 20. století občas scházeli staří veteráni od Piavy kolem hospodských stolů. Někteří se slzami v očích vzpomínali na své kamarády ležící na italských vojenských hřbitovech či na ty, které proud řeky odnesl kdoví kam. Mladí od vedlejších stolů se jim často posmívali: „No jo, vy jste mašírovali tou Piavou, až vám jen bodáky na flintách nad vodou čouhaly.“ Vzpomeňme, jak na Piavě skutečně bojovali naši předkové…

Krvavá Soča

Poté, co Itálie, dosavadní vojenský spojenec Německa a Rakousko-Uherska, opustila v roce 1915 tábor Trojspolku, dorazilo do Vídně italské ultimátum. Řím následně koncem května zahájil proti podunajské monarchii útočnou operaci s jasným cílem: pomocí silné sestavy polních sil prorazit rakousko-uherskou pohraniční obranu, vniknout do nepřítelova vnitrozemí a nato získat řadu jeho provincií. Zrodila se sočská fronta, kde (od 24. května 1915) italské, lidsky i materiálně stále posilované útočné sledy, nedokázaly do podzimu 1917 dotáhnout svůj boj v jedenácti střetech k vítěznému konci.

Obranné pásmo habsburského soustátí náporu odolalo a Italové tak získali pouze malé pruhy země podél Soči. Tam musela vyčerpaná armáda apeninského království nakonec přejít do defenzivy. Rakousko-uherské vrchní velení, reprezentované především osobou šéfa generálního štábu maršála Conrada von Hötzendorfa, tehdy došlo k názoru, že přišla vhodná příležitost na převzetí iniciativy. Ruská i rumunská armáda již ležely v troskách a von Hötzendorf se mohl konečně pomstít za svůj nezdar v alpském podhůří během bojů u Asiaga (15. května–10. června). K tomu však potřeboval pomoc, neboť Italové se rovněž připravovali na další, již dvanáctou bitvu(!) s nevídanou silou. 

Pomoc z Berlína

Rakouské volání vyslyšeli Němci, kteří sice trpěli vlastními problémy na západní frontě, ale svéhospojence neodmítli. Na Soči u Tolminu se proto brzy objevila německá 14. armáda generála Otty von Belowa, k níž se připojily dvě sočské armády generálplukovníka Svetozara Borojeviće von Bojny. Impozantní síla šesti německých a pěti habsburských divizí teď čekala připravena vyrazit.

Ve dnech 24.–27. října udeřil von Below na italskou 2. armádu u Fliče (dnes Bovec), Tolminu a Caporetta (dnes Kobarid), jeho vojska poté prošla vysokým hřbetem Matajuru a spojila se na levém křídle s Borojevićem, jehož muži přešli přes Soču nad Goricí. Nápor centrálních mocností prolomil linii a obrátil nepřítele na útěk. Italové ztratili 10 000 padlých, 30 000 raněných a 300 000 zajatců. Současně s tím ponechali na místě též bezpočet zbraní (například více než 3 000 děl). Rakušané přitom odepsali „jen“ 5 000 mužů.

Stopka na Piavě

Přestože se jednalo o jedno z nejvýznačnějších vítězství v první světové válce, současně šlo o labutí píseň rakouských vojenských úspěchů na jižní frontě. Ve dnech 1.–10. listopadu překročili vojáci centrálních mocností, kteří před sebou tlačili trosky italských divizí, řadu vodních toků (Soča, Judrio, Natisone, Tore, Tagliamento, Meduna a Livenza) a postupovali do nitra Benátska. Velitel generálního štábu generál Luigi Cadorna nedokázal úprk zastavit, a tak se alespoň snažil dostat všechny přicházející houfy na západní břeh Piavy, kde terén umožňoval přejít do obrany.

TIP: Střet mocností aneb Válka, která zničila podunajskou monarchii

Novou šanci však nedostal, protože jej Řím záhy odvolal. Nový velitel italské armády generál Armando Diaz začal energicky – neoblomně hnal všechny muže, včetně civilních pracovníků, opevnit a obsadit nedopracované polní pozice, stanoviště i zátarasy. Poté tam ve vhodné chvíli přivedl čerstvé formace ze zálohy, to vše za vydatné francouzské i britské materiální pomoci.

Pokračování: Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě (2)

Nejmenší známou hvězdou běžného typu je v Mléčné dráze červený trpaslík EBLM J0555-57Ab, vzdálený od nás as 600 světelných let. Průměrný poloměr této hvězdy je zhruba 59 tisíc kilometrů. To je o téměř 10 tisíc kilometrů méně, než kolik činí průměrný poloměr Jupiteru, největšího plynného obra Sluneční soustavy.

Jak je tedy možné, že EBLM J0555-57Ab je hvězda, zatímco znatelně větší Jupiter je pouhá planeta? Podle toho, co víme, je odpověď vlastně jednoduchá. Jupiter nemá dost hmoty, aby byl hvězdou a spustil jadernou fúzi. Trpaslík EBLM J0555-57Ab má sice menší rozměry, ale jeho hmota odpovídá asi 85 Jupiterům. To zhruba odpovídá limitu pro hmotnost hvězdy. Lehčí objekty nemohou zažehnout fúzní procesy.

Příliš lehký Jupiter

Z pohledu Sluneční soustavy je přitom Jupiter ohromně hmotný. Jeho hmotnost asi 2,5× převyšuje hmotnost všech ostatních planet dohromady. Zároveň sdílí řadu podobností se Sluncem. Jupiter a Slunce mají například velmi podobnou hustotu 1,33 a 1,41 gramů na centimetr krychlový. Hustota Země je přitom mnohem vyšší, 5,51 gramů na centimetr krychlový. 

TIP: Dávná historie: Mladý Jupiter prodělal ostrou srážku s protoplanetou

Velmi podobné je i složení Jupiteru a Slunce. V případě plynného obra je to 73 procent vodíku a 24 procent helia, zatímco Slunce je tvořeno ze 71 procent vodíkem a ze 27 procent heliem. Není to ale žádná záhada – Jupiter, stejně jako ostatní planety, vznikl z téhož molekulárního mračna jako Slunce.

Při přesunech za zelenou trávou musí statisíce pakoňů překročit řeku Grumeti v národním parku Serengeti a známější Maru v rezervaci Masai Mara. V řekách na ně čeká nebezpečí v podobě mimořádně velkých krokodýlů. Mnoho zvířat při přechodu utone, ale většina pokračuje neochvějně dál…

Miliony v pohybu

Když v roce 1959 dělal německý zoolog Bernard Grzimek se svým synem Michaelem poprvé v historii Serengeti letecký terénní průzkum, aby zjistili kam vlastně stáda pakoňů putují, napočítali na travnatých plochách několik set tisíc kusů. Grzimkové se nad tím množstvím rozplývali, ale úživnost travnaté savany je ještě daleko větší než viděli a než sami předpokládali. Dnes žije na stejné ploše až 1,7 milionu pakoňů, asi 400 000 gazel Thomsonových a kolem 300 000 zeber!

Všechna tato zvířata se každým rokem společně vydávají na další kolo nikdy nekončící pouti. Množství pakoňů ve stádě v několikaletých cyklech i během roku kolísá. Jejich počet je do značné míry závislý na množství potravy a nemocech, nikoli na počtu predátorů, jak se většina zoologů ještě donedávna domnívala. Predátoři loví hlavně mladé, slabé nebo nemocné kusy a přirozeně tak působí na ozdravný proces ve stádech. Početnost stád ale ovlivňují spíš zanedbatelně.

Přednost v nepřizpůsobivosti

Určitě je na místě položit si otázku, proč právě pakoňů je zde takové množství. Zní to sice paradoxně, ale hlavním důvodem jejich úspěšnosti je fakt, že na rozdíl od jiných druhů býložravců se nedokážou hned tak něčemu přizpůsobit! Prastarý pud stěhování je charakteristický pro obyvatele polosuchých a suchých oblastí, kde je rostlinstvo příliš skrovné na to, aby je po celý rok uživilo.

Pohyb stád mezi Serengeti a Masai Marou se řídí sezónními srážkami a místem, kde se pakoně rozmnožují. Schopnost stěhovat se po úrodné stopě, kterou za sebou zanechají ustupující deště, je tedy hlavní předností pakoňů.

Nástrahy mladých pakoňů

Pakoně nemají stálá teritoria, neboť tráví život v neustálém pohybu. Pouze dočasná působiště si vytvářejí za pochodu v období páření. Když se pak blíží doba rozmnožování, vyhledají březí samice určitá místa mezi jihovýchodní částí Serengeti a kráterem Ngorongoro. Zde pak všechny přibližně ve stejnou dobu porodí. Klisny pakoňů se nejraději soustřeďují do malých skupin a zdá se, že první porod vyvolá řetězovou reakci. Pokud se ale samice necítí bezpečně, dokáže proces zrození pozdržet až o dva týdny.

Porod není dobré uspěchat, protože první novorozenci ve stádě mají malou šanci, že se dožijí dospělosti. Teprve když všude okolo skotačí tucty jiných mláďat, má čerstvě narozený pakůň daleko větší naději, že právě on unikne číhajícím predátorům. Aby byly šance mláďat ještě vyšší, rodí samice raději dopoledne, kdy většina šelem odpočívá a mláďata mají více času, aby nabrala síly, postavila se na vratké nohy a dokázala je následovat. Ani pak ale nemají na růžích ustláno. Spousta mláďat se v obrovském stádě ztratí, a pokud je matky nenajdou, jsou odsouzena k smrti. Žádná cizí samice je totiž nenakojí.

Za minerální pastvou

Porod většiny samic se odehrává na pláních u závětrné strany Kráterové vysočiny. Proč se stáda stěhují právě sem, na jihovýchod Serengeti? Vždyť jde o období dešťů, kdy je pastvy dostatek všude...

Bylo zjištěno, že zdejší nízká tráva obsahuje daleko více bílkovin a minerálů než jinde v Serengeti, a to díky sopečnému podloží, na němž roste. Vápník, ale hlavně fosfor, jsou důležitými stavebními prvky pro růst kostí mláďat. Matky zde díky vysokému obsahu těchto prvků v samotné trávě mohou kojit svá mláďata, aniž by musely čerpat ze zásob ve vlastních kostech. I pouhým okem je tady u jezera Ndutu vidět, že půda obsahuje velké množství minerálů. Voda v jezeře je jimi silně nasycena a když vyschne, zůstane na dně bílá krusta sodných a vápnitých solí.

Domestikovaná versus divoká zvířata

Oblast, kde se většina malých pakoňů postaví na vlastní nohy, už ale nespadá pod národní park Serengeti. Je součástí rezervace Ngorongoro Conservation Area a divoká zvěř tady bohužel soutěží o pastvu s rozrůstajícími se stády skotu domorodých Masajů. Dnes už tu tráva málokdy doroste takové výše, aby byla schopna nakrmit všechna zvířata. Kozy a ovce ji totiž vyžerou až ke kořínkům...

TIP: Zvířata na cestách: Tajemství stěhovavých živočichů

Správa rezervace zvažuje možnost, že Masaje z oblasti postupně vystěhuje. Ne ovšem direktivně, jak se to dělo dříve, ale dohodou. Mladé generaci nabídne lepší životní podmínky mimo území rezervace. Obrovský tlak silně se rozrůstající africké populace na divokou přírodu je enormní a tak správcům rezervace přejme, ať se jim záměr podaří. Na zachování relativně malého kousku země pro obrovská stáda býložravců totiž paradoxně závisí, zda bude v budoucnu stále možné vidět ojedinělé přírodní divadlo, které zasahuje velkou část území Tanzanie a dosahuje až za hranice do Keni.

Mnozí hlavonožci dovedou fantasticky měnit barvy. Velmi rychle splývají s pozadím a bývá velmi těžké je objevit. Podobné vlastnosti by teď mohl nabídnout 3D tištěný chytrý hydrogel, který vyvinuli odborníci americké Rutgers University. Mění totiž tvar a barvu podle toho, jak je osvětlený.

Nový hydrogel obsahuje nanomateriál, který detekuje světelné záření a reaguje na něj. Díky tomu se hydrogel změnil na „umělý sval“, který se po osvětlení stahuje. Při vhodné kombinaci jednotlivých složek vznikne materiál, který v důsledku ozáření světlem může měnit tvar a barvu.

TIP: Inteligentní náplast, která světélkuje, když se do rány dostane infekce

Vývoj nového materiálu ještě není dokončený. Vědcům ještě zbývá vylepšit citlivost hydrogelu na světlo, reakční rychlost, použitelnost ve velkém měřítku i jeho trvanlivost. Pokud se jim to podaří, mohl by se z hydrogelu stát velmi zajímavý materiál pro vývoj ohebných displejů, měkkých robotů nebo vojenských kamufláží.

Tetování ve starém Japonsku patřilo k oblíbeným způsobům, jak ozdobit své tělo – poté však v 7. století přijali zdejší vládci čínský zvyk označovat tetováním kriminálníky a odsouzence. Na dalších více než tisíc let se proto stalo tetování zavrženíhodným znakem minulých provinění či pádu na společenské dno.

Teprve v roce 1805 vyšel v Japonsku překlad čínské knihy Příběhy od jezerního břehu s dřevoryty, na nichž mají zobrazení válečníci jasně viditelná tetování s motivy květin, zvířat či mytologických bytostí. Popularita knihy spustila masovou vlnu zájmu o tetování a oněch 108 hrdinů ze Suikodenu jsou častým motivem tatérů a jejich klientů. Motivy jsou schválně upravené tak, aby s pohyby svalů doslova ožily.

TIP: Neznámé dějiny zdobení kůže: Tradiční tetování Maorů a japonské jakuzy

Irezumi je metoda nejen časově náročná – obrazec pokrývající celé tělo zabere stovky hodin –, ale také velmi bolestivá. Vzory se vytvářejí ručně a speciální inkoust nara (nazývaný také zumi) se nevpichuje jedinou jehlou, nýbrž pomocí „štětce“ sestávajícího z dřevěného držadla a několika kovových jehel svázaných hedvábnou nití. Techniku dnes praktikuje pouze omezený počet tatérů označovaných jako horishi. Typické tetování zobrazuje scény z mytologických příběhů a mezi charakteristické znaky patří drak, květ, bouřící moře či horská krajina.

Až později začaly být obrázky na kůži opět spojovány s podsvětím – to když si jej vybrala jako poznávací znamení zločinecká organizace Jakuzza.

„Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře […], dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! – Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi! Mně ale neumřela! – Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní!“ 

Těmito slovy uvádí Božena Němcová (1820–1862) nejslavnější dílo české literatury. Psala je v nejtěžších chvílích svého života – po smrti milovaného syna Hynka (1853), když ji „omrzelo žít“. „Utekla jsem se,“ napsala později, „do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohám milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky, měla jsem za to, že jsem děvče, a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami.“ Opusťme ale svět snových vzpomínek a podívejme se, jak to s postavami Babičky a Starým bělidlem bylo doopravdy.

Babička

Babička Boženy Němcové Marie Magdalena Novotná se narodila v roce 1770 jako dcera chalupníka Jana Čudy, tesaře z Křovic u Dobrušky. Ve svých dvaadvaceti letech se provdala za Jiřího Novotného, o sedm let staršího tkalce, a sedm měsíců po svatbě se mladé dvojici narodil první syn. Jiří v té době bojoval v Kladsku a o jeho „vojnách“ píše i sama Božena Němcová v Babičce. V díle se ovšem mluví pouze o třech dětech babičky, ve skutečnosti měli manželé Novotní dětí devět, z nichž čtyři zemřely v útlém věku. Poslední syn se narodil jako pohrobek, neboť Jiří zemřel v roce 1805 na souchotiny. Bylo mu čtyřicet dva let. 

Pětatřicetiletá vdova se náhle ocitla bez prostředků a v pruském Kladsku, kterému navíc hrozila nová válka, se cítila jako cizinka. Proto se se svými dětmi pěšky vrátila do Olešnice v Orlických horách, kde se jí ujal pravděpodobně někdo z příbuzných či známých. Marie Magdalena se živila hlavně tkalcovstvím, byla pečlivá, pracovitá a skromná. Její děti pomalu vyrostly a odešly za službou do Vídně. Marie Magdalena však dlouho sama nezůstala. Dcera Terezka z Ratibořic ji požádala o pomoc s domácností a s dětmi, protože byla sama zaneprázdněna službou v zámku. Babička tedy opustila Olešnici a vydala se za dcerou.

Vztah s dcerou

Když se pětapadesátiletá žena poprvé objevila v Ratibořicích, málokdo by jí hádal její věk. Útrapami sešlá, shrbená stařenka v lidovém kroji z Orlických hor se zde poprvé setkala s tehdy pětiletou Barunkou, copatou dívkou, která jí tolik přiroste k srdci, čtyřletým Janem a nemluvnětem Jozífkem. Podle Boženy Němcové zde babička prožila krásný čas se svou rodinou, občas jen trochu zakalený panskými vrtochy dcery Terezky. Pravda je ovšem jiná. Babička u druhorozené dcery strávila pouhých pět let, a kdyby zde neměla milovaná vnoučata, pravděpodobně by od pyšné a panovačné Terezie odešla daleko dřív. 

Terezka byla vdaná za Jana Pankla (v knize Proška), panského kočího, který trávil jen málo času doma se svou rodinou, neboť musel doprovázet kněžnu Zaháňskou na jejích cestách a v zimě být ve Vídni, kde honorace přebývala. Otec Barunky byl přívětivý, milý a na děti vždy hodný, Terezie byla jeho pravým opakem. Málomluvná, nehezká, s tváří zohyzděnou stopami po neštovicích, mrzutá, ale stále upravená a čistotná. Mezi Barunkou a matkou žádné přívětivé vztahy nepanovaly a mezi babičkou a její dcerou také ne. Babičce vadila Tereziina povrchnost, odmítání prostých lidí a lidových zvyků, neustálé hry na vrchnost a řada dalších věcí. 

Johanka

Po mnohých hádkách od ní proto babička odešla k mladší dceři Johance, která vařila v zámecké kuchyni. Se svými vnoučaty se pak viděla jen tehdy, když si děti náhodou hrály před okny kuchyně. Tehdy odložila všechnu práci a vyprávěla, zpívala si s nimi a byla opravdu „šťastná“. V knížce babička tráví se svými čtyřmi vnoučaty celé dny, ale ve skutečnosti byly děti od své matky Terezie dokonce trestány za to, že při svých hrách neminuly zámeckou kuchyň a povídaly si s babičkou. 

Terezie měla se svým mužem celkem třináct dětí, z nichž sedm zemřelo v útlém věku. Postavy vnoučat, které figurují v Babičce, mají reálný předobraz: Barunka je Božena Němcová, Jan její nejstarší bratr, Vilímek byl pojmenován podle nejmladšího bratra Otty Viléma a Adélka (Adelheida) byla Barunčina nejmladší a nejmilovanější sestra.

Když se Johanka rozhodla odejít do Vídně, babička ji následovala. Trpěla tím, že nemůže vidět svá milovaná vnoučata, a její smutek nezlomilo ani to, že se Johanka ve Vídni vdala a babička mohla žít v zeťově rodině ne jako host, ale jako právoplatný člen rodiny. Podle povídky pak babička umřela na Starém bělidle, obklopena svou rodinou a držíc za ruku své nejmilovanější vnouče – Barunku. Ve skutečnosti babička zemřela na ochrnutí plic v roce 1841 ve Vídni, sice v kruhu své rodiny, ale bez toho, aby ještě naposledy viděla Barunku.

Nezůstal jí žádný majetek, a protože rodina městského slanečkáře neměla dostatek finančních prostředků, aby babičce vystrojila takový pohřeb, jaký by si tato dobrá žena zasloužila, byla pohřbena na náklady bratrstva Floriánského sdružení lásky a pomoci do společného hrobu na starém matzleinsdorfském hřbitově. Tento hřbitov byl ale před mnoha lety zrušen a přeměněn na park, takže hrob nejslavnější postavy české literatury dnes už nenajdeme.

Viktorka

Někteří literární kritici považují epizodu o Viktorce za nejzdařilejší a nejpůsobivější část celé Babičky. Příběh o dívce, která se zakouká do uhrančivých očí černého myslivce, odejde s ním neznámo kam a pak se vrací pološílená s dítětem v náručí, má silný náboj, který exploduje v bublajícím splavu, kde Viktorka nemluvně utopí, a její tragickou smrtí za bouřky v lese. 

Viktorie Židová se narodila v roce 1792 v Červené Hoře. Byla drobné, štíhlé postavy a ve tváři velmi hezká. Měla mnoho nápadníků, ale na Žernově, kde byla ve službě, se seznámila s „černým myslivcem“, vojákem, který zde se svým plukem zrovna pobýval, a od té doby už neměla oči pro jiného. Odešla za ním do Josefova a pak do Hradce Králové, ale její štěstí nemělo dlouhého trvání. Vrátila se opuštěná, šílená a své dítě pohodila do Žebrácké rokle u Červené Hory.

V době Barunčina dětství se toulala po vsích a žila z toho, co jí dali lidé. Ráda kolíbala malé děti, po cestách si hvízdala a vykřikovala maďarská slova. Šaty si prala v potoce. Když potkala mladá děvčata, hrubě na ně pokřikovala. Ráda sbírala v lese houby a pak je, jedlé i jedovaté, dávala na hromádky. V létě spávala v lese, v jeskyních a pod stromy, v zimě přespávala v chalupě ševce Astra. Mezi její nejoblíbenější místa patřil břeh řeky Úpy u ratibořického splavu, kde dokázala dlouho sedět a zamyšleně se dívat do třpytící se vody. 

Dalo by se tedy říci, že v povídce je Viktorka vykreslena téměř shodně se svou reálnou předlohou. Jiné je pouze to, že ve skutečnosti měla ve svých dvaačtyřiceti letech ještě jedno dítě, a to nemanželského syna Jana, o jehož osudu není nic známo. Nedopátráme se ani jeho otce, který v podstatě zneužil duševně chorou ženu. Skutečná Viktorka také nezemřela jako mladá dívka v lese. Naposledy vydechla v roce 1868 ve věku 76 let v chalupě Antonína Středy v Červené Hoře a je pohřbena na starém hřbitově v Červeném Kostelci. Protože bychom masový hrob na zdejším hřbitově jen stěží hledali, symbolický náhrobek s křížem hlídá klidný spánek Viktorky na zahrádce domku Boženy Němcové v Červeném Kostelci.

Paní kněžna

Kateřina Bedřiška Vilemína Benigna Zaháňská se narodila v roce 1781. Jako mladá dívka vynikala svou krásou a vzděláním, byla ctižádostivá, energická, ale přesto zůstávala za všech okolností pravou dámou. Ale krása ani kultivovanost jí nepřinesly štěstí v osobním životě – tři manželství skončila rozvodem, jedinou dceru Gustavu měla jako nemanželské dítě se švédským generálem Gustavem Armfeltem. Proto jí holčička byla odebrána a vydávána za dceru generálova bratrance. Utajovaný porod byl navíc tak náročný, že Kateřina už nikdy nemohla přivést na svět další dítě. 

TIP: Osudy krásné vlastenky: Nelehký životní úděl Boženy Němcové

Lékem na neukojenou touhu po dítěti měly být čtyři schovanky, z nichž jednu (Emilii von Gerschau) známe jako komtesu Hortensii z Babičky. Léto trávila kněžna v Ratibořicích, ráda se procházela v zámeckém parku a k její zábavě patřilo i hovořit s poddanými, které na svých cestách potkala. Nesvěřovala se jim ale se svými trápeními, ani je nezvala na zámek, jak píše Němcová. Kněžna, která je někdy označována za pravou matku Boženy Němcové, zemřela roku 1839 ve Vídni, aniž by kdy věděla, kdo byla Marie Magdalena Novotná.

Hortensie

Vzhledem i uměleckými sklony připomíná komtesa Hortensie v Babičce Emilii von Gerschau, dceru nemanželského syna Petra Kuronského, otce kněžny Zaháňské. V povídce se komtesa trápí tím, že tráví čas odloučena od své lásky – italského malíře. Nakonec umírá poté, co se její životní přání splní a ona se (díky přímluvě babičky) za svého milého vdá. Ve skutečnosti byla Emilie opravdu provdána za malíře, ale její láska nemusela překonávat žádné překážky. Emilie také nezemřela mladá, ale dožila se úctyhodných 89 let. Předčasná smrt Hortensie ovšem má svou reálnou předlohu – roku 1818 zemřela v Itálii sedmnáctiletá kněžnina schovanka Klára a tato událost paní kněžnou natolik otřásla, že se v ratibořickém údolí dlouho nemluvilo o ničem jiném.

Ostrov Macquarie leží v jihozápadním Pacifiku a spadá pod australský stát Tasmánie. Jeho rozloha dosahuje 128 km², ale celková  plocha zapsaná od roku 1997 na seznamu UNESCO čítá 5 573 km² – zahrnuje totiž i menší ostrůvky a okolní vody. 

Jediné místní obyvatele představují výzkumníci ze stálé základny Australské vládní antarktické divize, jejichž počet se pohybuje mezi dvaceti a čtyřiceti. Macquarie je totiž jediným místem na Zemi, kde aktivní horniny ze zemského pláště ční nad hladinu. Nabízí tak výjimečnou možnost podrobně studovat, jakým způsobem se v průběhu milionů let utvářela oceánská kůra.

Srázy, plesa, traviny

Učebnice geologického vývoje ostrova se začala psát před deseti miliony lety a její poslední kapitoly zahrnují i dnešek, kdy Macquarie v důsledku polohy na styku dvou litosférických desek zažívá zemětřesení a rychlé zvedání půdy. Místní scenérii utvářejí podmáčená rašeliniště rámovaná strmými srázy, jež stoupají na náhorní plošiny plné větších i menších jezer a ples. Větrem ošlehaná krajina plná čedičových útvarů skýtá domov proměnlivé vegetaci, od bujných zelených porostů až po rozlehlá pole řídce rozesetých trav. Po většinu roku na ostrově dují silné větry, prší a časté jsou také bouřky.

TIP: Jeden z nejizolovanějších ostrovů světa se mění v dokonalou přírodní rezervaci 

Navzdory masovému vybíjení lachtanů a tučňáků, které praktikoval Joseph Hatch, jenž si ostrov v letech 1902–1920 od Tasmánie pronajal, tam stále přebývá na 60 tisíc rypoušů sloních. Připlouvají s koncem zimy, na jižní polokouli tedy v srpnu, aby se pářili. Kromě nich našli na Macquarie útočiště tři druhy lachtanů – antarktický, Forsterův a jižní – a hnízdí tam i tučňáci patagonští, skalní, oslí a královští, přičemž populace posledních jmenovaných čítá na 850 tisíc párů.

Nepříjemné chronické záněty střev, včetně závažných onemocnění typu Crohnovy choroby či ulcerózní kolitidy, dnes postihují miliony lidí po celém světě. Jen v samotných USA trpí určitou formou chronického zánětu střev nejméně 1,6 milionu lidí. Navzdory velké pozornosti a rozsáhlému výzkumu stále nemáme k dispozici spolehlivě účinné léky a léčebné postupy, které by řešily tento typ zdravotních obtíží.

Američtí odborníci navrhují, abychom hledali pomoc tam, kde by to čekal jen málokdo. U našeho nebezpečného protivníka – cholery. Toto bakteriální onemocnění má přitom na svém kontě řadu pandemií a nespočet lidských životů. Přesto to dává smysl. Původce cholery, bakterie Vibrio cholerae, totiž vylučuje toxin cholix, který je skvělý v pronikání do střevních buněk. Při choleře je to vážný problém, ale také se to velmi hodí při léčbě zánětů střev.

Trik s toxinem cholery 

Při léčbě chronických zánětů střev by se mohla dobře uplatnit jedna z molekul imunitního systému, interleukin IL-10. Tato látka slouží jako brzda při zánětu v těle. Během chronických zánětů je ale její role potlačená, což je zřejmě jednou z příčin rozvoje těchto onemocnění. Potíž je v tom, že IL-10 na řadě míst v těle škodí. Vyvolává například anémii a pokles počtu krevních destiček.

TIP: Geneticky vylepšené probiotické bakterie zlepšují hojení střevní sliznice

Americký tým problém vyřešil s pomocí genetického inženýrství, když spojil jednu ze součástí toxinu cholix s interleukinem IL-10, čímž vznikla nová látka AMT-101. Díky spojení s částí toxinu se tato látka může užívat ústy, načež se rychle dostane přímo do střevních buněk, kde úspěšně působí proti střevnímu zánětu.

Při studiu vzniku Sluneční soustavy zůstáváme odkázáni víceméně jen na výsledky teoretických úvah a numerických modelů. Vědci z nich odvodili, že ze sluneční pramlhoviny téměř jistě jako první vzešlo Slunce. Jakmile v centru oblaku utvořilo kompaktní objekt v hydrostatické rovnováze, ze zbytků mlhoviny se v blízkosti rovníkové roviny zformoval prachoplynný disk. V něm kondenzovala prachová zrna a postupně se spojovala do větších celků – zárodků planet, planetesimál. 

Prvorozený obr

Teoretické úvahy říkají, že vzhledem ke své velikosti se nejspíš jako první musel utvořit Jupiter. Jeho jádro o hmotnosti snad 20násobku Země se posléze obalilo tlustou vrstvou plynu, který se vlastní gravitací v hlubinách planety změnil v horkou a hustou tekutinu. Zda se zachovalo kamenné jádro, dosud není jasné. 

Určení věku plynného obra kupodivu nedávno umožnily železné meteority: Z jejich odvozeného stáří vyplývá, že na Zemi dopadly ve dvou skupinách oddělených 2–3 miliony roků, přičemž věk nejstarších z nich odpovídal jen milionu let po vzniku Sluneční soustavy. Podle numerického modelování je taková distribuce železných meteoritů možná v případě, že tehdy již existovalo kamenné jádro Jupitera. Gigant tak musí představovat nejstarší „hotovou“ planetu našeho systému. 

TIP: Jak stará je Země? Jak se určovalo její stáří a proč je to tak těžké?

Scénáři s Jupiterem, coby nejstarší planetou Sluneční soustavy nahrává i skutečnost, že na rozdíl od jiných systémů, chybí ve vnitřní části Sluneční soustavy objekty typu superzemí, mini-neptunů a horkých Jupiterů. Podle astronomů je to zřejmě důsledkem obří gravitace rodícího se Jupiteru, která zbavila tuto část vesmíru materiálu, potřebného k jejich utváření.  

Galští Senoni se kolem roku 400 př. n. l. hnuli z rodné země přes Alpy do pádské nížiny, kde dříve dominovali Etruskové, v té době již oslabení římskými výboji. Podle historika Tita Livia, který kolem přelomu letopočtu sepisoval monumentální Dějiny od založení Města (rozuměj Říma, Ad Urbe condita libri), „ten kmen byl podle tradice zlákán pověstí o lahodných plodech a především o vínu, nové tehdy pochoutce; překročil Alpy a obsadil území dříve obývané Etrusky“.

Jeho tvrzení neodporuje ani zjištění archeologů. Senonové byli jedním z posledních keltských kmenů, které do severní Itálie pronikly. Zřejmě proto, že území na levém břehu Pádu byla již obsazena jinými Kelty, hledání půdy je zavedlo i do oblastí, kam se předtím jejich příbuzní neodvážili, na jih Etrurie a do Latia. Příběh galského útoku na Řím, který zažil jednu z nejkrušnějších chvil ve svých dlouhých dějinách, vylíčil nejpodrobněji a nejbarvitěji právě Livius.

Chceme vaši půdu

V Liviově podání Galové dorazili k etruskému městu Clusium (dnešní Chiusi v Toskánsku), které se obrátilo na Římany s prosbou o pomoc. Římanům se však do válčení v zájmu města, s nímž neměli spojenecké svazky, nechtělo, a proto vyslali jen zprostředkovatele jednání mezi Etrusky a Kelty. Není samozřejmě jisté, zda nejde jen o fabulaci pozdějších římských literátů, která měla tendenčně Řím znázornit jako jediného schopného obránce proti Keltům. Na výzvu k mírové dohodě Galové podle Livia reagovali slovy: „Neodmítáme mír, který vy nám přinášíte, jestliže Klusijští přenechají část území, které obývají ve větším rozsahu, než je mohou vzdělat, nám – Galům, kteří ornou půdu potřebujeme (…) Když se jich Římané ptali, jaké to je právo žádat území od jeho majitelů nebo vyhrožovat Římanům zbraněmi, a co mají Galové co dělat v Etrurii, tu Galové vzpurně odpověděli, že oni nosí právo ve svých zbraních a že všechno patří mužům statečným.“

I když se ten příběh nejspíš neudál přesně podle této literární zkratky, je v něm dobře vystižen stále se opakující vzor (a to nejen ve starých dějinách italského území), kdy se nově příchozí, migrující etnické či bojovnické skupiny, dožadovaly úrodné a obdělavatelné půdy pro svůj lid na úkor místních komunit. V bitvě, která po slovní výměně následovala, se římské poselstvo přidalo na stranu Etrusků. Římský vyslanec Quintus Fabius dokonce bodnutím kopím jednoho z galských vůdců zabil. To Galy nesmírně rozlítilo: takhle se přece zprostředkovatelé nechovají! Začali tudíž požadovat odškodění přímo od Říma, který jim však nevyhověl. Válka byla nevyhnutelná.

Bitva u Allie

Galové „vzplanuli hněvem, který nedovede ten kmen potlačit, ihned vytáhli prapory a spěšným pochodem nastoupili na Řím. Vyděšení obyvatelé měst se sbíhali do zbraně a venkované se dávali na útěk, když uslyšeli hlomoz, s jakým vojska spěšně kolem nich táhla“. Ačkoliv se podle Livia zvěst o přicházejících Keltech šířila velkou rychlostí, velitelé Říma, který tehdy ještě nedisponoval žádnou profesionální armádou, přípravy zřejmě podcenili a vytáhli vstříc galskému vojsku pozdě a nedostatečně připraveni. Ke střetu došlo zhruba 18 km severně od Říma, v místě, kde se říčka Allia vlévá do Tibery. Galové, vedení náčelníkem jménem Brennus, už byli připraveni.

„Už se to všechno naproti i dokola hemžilo nepřáteli a ten kmen, libující si podle své povahy v prázdném hluku, naplnil celý kraj strašlivou vřavou s divokým zpěvem a s různými křiky.“ K bitvě došlo 18. července roku 387 př. n. l. (den konání bitvy je zřejmě přesný, rok je předmětem dohadů) a Římané během krátké doby utrpěli drtivou porážku. Podle Livia to zavinili zbabělí spojenci, kteří utekli do města Veje a ponechali Římany osamocené. Útěk nakonec zvolili i římští bojovníci, kteří „všichni zamířili do Říma a utekli se do hradu, přičemž ani za sebou nezavřeli brány města“.

Husy z Kapitolu

V té době samozřejmě Řím nebyl tím městem, jak ho známe z období pozdní republiky a císařství. Nebyl obehnán hradbami, ani kamenných budov by se v něm mnoho nenašlo. Jediný úkryt mohl skýtat vrcholek obklopený strmými skálami na severovýchodním konci Fora Romanum, ústředního náměstí či tehdy spíše větší návsi – Kapitol. Tam stály centrální svatyně římské komunity a chrámový okrsek zřejmě obklopovala i jakási forma hradby. 

Proto přední obyvatelé města podle Livia „uznali za vhodné, aby mladé branné mužstvo s manželkami a dětmi i nejváženější senátoři se uchýlili do hradu a na Capitolium, aby tam snesli zbraně i zásoby potravin. Odtud měli z opevněného místa hájit bohy i lidi i jméno římské“. Ostatní obyvatelé se rozprchli po venkově, hledali útočiště v chrámech či v nedalekých osadách a městech. Nebo smíření se smrtí čekali na útočníky ve svých domech. Senoni vstoupili do nechráněného města a začali jej rabovat. „Po vyvraždění předních patricijů nic už Galové nešetřili obyčejných lidí, rozchvátili příbytky a na vydrancované domy vrhli zápalné pochodně.“ A pokračovali v tom po několik dní. Řím ve 121. roce existence republiky a 367 let od svého legendárního založení Romulem padl do rukou nepřítele.

Brennovi bojovníci se vícekrát pokusili i o dobytí Kapitolu, ale obránci je vždy dokázali odrazit. Podle jedné verze legendy se jednou snažili proniknout za hradby ve skrytu noční tmy, posádka však byla včas varována křikem posvátných husí, které se chovaly jako obětní zvířata v Junonině chrámu. „Jejich křikem a bitím křídel se totiž probudil Marcus Manlius, který byl konsulem tři roky předtím, znamenitý válečník. Uchopil zbraně a hnal se tam, ostatní zároveň volal do boje.“ 

Vergilius ve svém eposu Aeneis příběh zformuloval takto: „Ve výši Manlius jest, jak bděle tvrz Tarpejskou střeží, kterak před chrámem stojí a vysoký Kapitol hlídá – Romulův ‚královský hrad‘ má čerstvou doškovou střechu. Stříbrnou husu je zřít, jak zlatým pobíhá loubím, dávajíc kejháním zprávu, že Galové na prahu stojí. Galové vylezli křovím – a jižjiž na hradě byli, chráněni hustou tmou, dík stínům mrákotné noci! Zlatý jim vytvořil vlas, dal zlaté na tělo roucho, skvěli se žíhaným pláštěm a na hrdle, bílém jak mléko, zlatý visel jim řetěz a každému v pravici po dvou oštěpů alpských se chvělo a dlouhé štíty je kryly.“ (Překlad Otmar Vaňorný.)

Běda přemoženým!

Když útočníkům začaly docházet zásoby, rozdělili se. Část Galů zůstala ve městě a obléhala Kapitol, ostatní se vydali do okolních měst shánět kořist a potravu pro všechny. Osud je přivedl k městu Ardea nedaleko Říma, „kde měli zkusit římskou statečnost“.

Tam totiž v exilu pobýval legendární Camillus, jeden z řady slavných římských hrdinů, jehož činy se připomínaly a opěvovaly po celou dobu existence Říma. Ten byl tehdy ještě malou republikou, ovládal sotva pár desítek kilometrů území ve svém okolí a každoročně válčil se svými sousedy. Camillus zburcoval obránce města a v noci nic nečekající keltské bojovníky bez lítosti pobili. „Všude nastalo jen krveprolití: pobíjeli nahá a rozespalá těla.“ V této situaci se Římané rozhodli povolat Camilla zpět do města, a ten byl usnesením sněmu „ihned jmenován diktátorem, aby vojáci měli za vrchního velitele toho, koho si přejí“ (diktátor byl úřad pro mimořádné situace s působností na šest měsíců).  

Dlouhodobé obléhání Kapitolu mezitím již obě strany výrazně vyčerpalo, docházely potraviny a mezi Galy se začal šířit mor. Snad na obou stranách byla zjevná slova ochoty k jeho smluvnímu ukončení za cenu vyplacení výkupného Keltům. „Pak byla projednána ta věc v rozmluvě mezi Quintem Supliciem, tribunem vojenským, a Brennem, knížetem galským, a byla určena výkupní cena tisíc liber zlata (…). K tomuto prahanebnému jednání přidal Brennus ještě urážku. Galové přinesli falešná závaží neodpovídající tíhy. Tribun se zdráhal jich užít. Tu nestoudný Gal přihodil meč k těm závažím a pronesl slova nesnesitelná pro Římany: Běda přemoženým!“ V tu chvíli však zasáhl Camillus, dohodu o výkupném odmítl a v následné bitvě Galy porazil a přiměl k odchodu.

Sena Gallica

Liviovo dramatické líčení příběhu o výkupném, které se díky slavnému výroku „Vae victis!“ („Běda poraženým!“) dodnes udrželo v povědomí Evropanů, je zajisté z větší části fikcí. Dobytí města barbary a nutnost vyplacení zhruba 328 kg zlata jako výkupného byla událost, na niž Římané stěží mohli být pyšní, a tak ji historik jistě chtěl postavit do méně potupného světla. Příběh je přesto mimořádným svědectvím o nejslavnější éře keltských válečníků, o nichž bychom bez těchto popisů nevěděli téměř nic. 

TIP: Keltská expanze: V nejslavnější éře pronikli Keltové až do Malé Asie

Po dobrodružství s Římany se Senoni usadili v kraji zvaném Picenum mezi Apeninami a pobřežím Jadranu ve střední Itálii. Centrum jejich osídlení se nacházelo v dnešním pobřežním městě Senigallia severně od Ancony. Název města pochází z doby, kdy zde po porážce Senonů Římany v roce 283 př. n. l. byla na „galské půdě“ založena římská kolonie Sena Gallica či Senagallia.

Původ kmene je zřejmě shodný se sídelním územím Senonů, o nichž hovoří o zhruba 350 let později Caesar, který je umísťuje do okolí dnešního francouzského města Sens. Nejspíš se tedy nejednalo – podobně jako i v případě řady dalších kmenových přesunů – o odchod celého kmene, nýbrž o část válečníků, k nimž se mohli přidávat po kořisti a dobrodružství lačnící bojovníci i z dalších kmenů.