Úvahy o smrti trápí občas každého. Lidé se proto odjakživa pokoušeli zjevně nevyhnutelný zákon nějak obejít a dosáhnout nesmrtelnosti, nebo alespoň výrazně delšího života. Někteří prosili nadpřirozené bytosti, další se upínali k zázračným lektvarům či rostlinám a mnozí hledali útěchu v náboženství nebo víře v posmrtný život. Všichni však skončili stejně – zestárli a zemřeli. Někteří se přesto nehodlají se smrtelností smířit: K odpůrcům přirozeného běhu věcí patří také australský biolog David Sinclair, profesor genetiky na lékařské fakultě Harvardovy univerzity a jeden z ředitelů tamního Centra Paula F. Glenna pro výzkum biologických mechanismů stárnutí. 

Fenoménu stárnutí zasvětil v podstatě celou vědeckou kariéru, přičemž na rozdíl od většiny kolegů dospěl k přesvědčení, že tělesné chátrání v principu nezvratné není – a co víc, možná není nevyhnutelná ani samotná smrt. Ačkoliv může podobné tvrzení znít neuvěřitelně, neopírá se o domněnky či vratké hypotézy, nýbrž o celou řadu důkazů, jež Sinclair nedávno shrnul v knize Konec stárnutí: Proč stárneme a proč už nemusíme.

Žít, nebo se množit?

Základním cílem organismu je rozšiřovat své geny, a čím déle, tím lépe. Proč tedy přírodní výběr nezvýhodňoval dlouhověké jedince na úkor krátkověkých a nevytvořil živé formy, jež by se dokázaly množit neustále po stovky, či dokonce tisíce let? Je pravda, že některé stromy skutečně rostou celá milénia a určití živočichové – například paryby – mohou dosáhnout stáří i několika století. Jedná se však spíš o výjimky. Zdá se, že žít věčně a bez přestání plodit potomstvo z nějakého důvodu nejde. Jedna z prvních hypotéz vysvětlovala fenomén stárnutí a smrti organismů tím, že umírají pro dobro druhu, tj. aby udělaly prostor nástupcům, kteří se třeba lépe přizpůsobí prostředí. Daný názor vzal ovšem časem za své, stejně jako celá představa skupinového výběru, z níž vycházel.

Další z teorií zahrnovala „tělo na jedno použití“: Existuje podle ní kompromis mezi množstvím zdrojů, jež lze vynaložit na rozmnožování a na údržbu. Organismus se může buď množit rychle a zemřít brzy, nebo se množit pomalu a žít dlouho. Ani tím se však hypotézy vysvětlující stárnutí nevyčerpávají. Dle některých badatelů závisí délka dožití například na rychlosti metabolismu, hromadění genetických mutací během života, úniku volných radikálů a stárnutí mitochondrií (viz Kyslík a teorie dvojitého agenta) či zkracování koncových částí chromozomů, tzv. telomer.  

Klíč k věčnosti

Konkrétně na telomery se zaměřil i výzkum Shaie Efratiho. Izraelský vědec ve své studii z loňského podzimu tvrdí, že se mu díky 60denní kyslíkové terapii podařilo stárnutí zvrátit. Telomery tvoří klíčové prvky našich chromozomů, protože fungují podobně jako koncovky na tkaničkách od bot. Přirovnání není nijak přitažené za vlasy, protože zmíněné koncovky zajišťují, že se chromozomy dlouhodobým opotřebením nezačnou třepit – imunitní systém by je totiž mohl obratem rozpoznat jako chybnou kopii genu a pokusit se je „odstřihnout“. V průběhu života se však telomery „ošoupávají“ a nabízejí jeden z nejspolehlivějších způsobů, jak určit skutečné stáří organismu i jeho vyhlídky na další existenci. 

Efratiho pokus vedl k tomu, že se pokusné telomery o pětinu prodloužily. Řada vědců se však k jeho experimentu staví skepticky a poukazují, že zkracování telomer představuje pouze jeden z mnoha faktorů ovlivňujících stárnutí. Ačkoliv se je tedy podařilo prodloužit, stále to neznamená, že tělo zázračně omládlo, a v tomto ohledu jsou zapotřebí další, zevrubnější studie.

Informace se ztrácejí

Podle Sinclaira ovšem ani jedna z uvedených teorií původ stárnutí zcela nevysvětluje, a biolog proto přichází se svou vlastní, tzv. informační teorií stárnutí. Podle něj organismus roste a množí se jen za příznivých okolností. Pokud se podmínky zhorší, je pro něj lepší přesměrovat zdroje k přežití či k opravám případných poškození a vyčkat na lepší časy. To však zdaleka není vše. 

Ústřední bod zde totiž tvoří slovíčko „informační“, odkazující na fakt, že konečnou a nejzákladnější příčinu stárnutí představuje ztráta tzv. epigenetické informace. Ta se na rozdíl od informace genetické nekóduje přímo v DNA, ale sestává například z různých chemických značek, jež jsou na DNA navěšeny a souhrnně se jim říká epigenom.

Epigenom pak jako řídicí systém upozorňuje buňky, které geny je třeba „zapnout a které mají zůstat vypnuté“. Zodpovídá za buněčné dělení, a tudíž třeba i za vývoj novorozence z původně víceméně stejných buněk. Všechny totiž mají tutéž genetickou informaci, ale liší se v té epigenetické. A pokud o ni z nějakého důvodu přijdou, ztrácejí identitu a přestávají náležitě plnit svou funkci. 

Hromadění chyb

Jak se může epigenetická informace ztratit? Zásadní roli v tom podle Sinclaira hrají enzymy zvané sirtuiny, které se vedle epigenomu starají rovněž o opravu DNA. Je-li poškozena příliš, mají s ní spoustu práce a nemohou dostát svým povinnostem spojeným s epigenomem. Proto se v něm začnou hromadit často již nevratné chyby: Například se zapínají geny, jež mají být vypnuté, a naopak. 

Vzniká tak epigenetický šum – definitivní příčina stárnutí a vzniku souvisejících nemocí. „Neustálé cestování sirtuinů a dalších epigenetických faktorů od genů k místům s poškozenou DNA a zase zpátky je sice krátkodobě užitečné, ale nakonec kvůli němu zestárneme. […] Právě tato ztráta informací vede každého z nás do světa srdečních chorob, rakoviny, bolesti, chátrání a smrti,“ popisuje Sinclair.

Stárnutí je nemoc

Ačkoliv se informační teorie stárnutí může zdát na první pohled poněkud komplikovaná, faktem zůstává, že nestojí na vodě a podporuje ji řada důkazů, povětšinou z experimentů provedených přímo v Sinclairově laboratoři. Nicméně i kdyby byla pravdivá, k čemu nám kromě lepšího pochopení procesu stárnutí bude? Odpověď zní: K jeho zastavení, nebo minimálně výraznému zpomalení! 

Ztráta epigenetické informace totiž patrně není nevratná a již dnes vznikají technologie, které ji dokážou obnovit a organismus v podstatě omladit. Zmíněný fakt přinejmenším částečně ospravedlňuje Sinclairovo nezlomné přesvědčení, že stárnutí je ve skutečnosti nemoc, a tudíž si zaslouží léčit. Potíž tkví v tom, že si vyvíjené technologie budou muset na praktické uplatnění ještě pár dekád počkat. A samozřejmě je otázkou, zda budou u člověka fungovat stejně jako u mnohdy jednoduchých modelových organismů v podobě kvasinek či hlístic.

Jak si prodloužit život?

Kniha Konec stárnutí se ovšem neupíná jen k relativně vzdálené budoucnosti, ale poskytuje i návod, jak si život (možná) prodloužit pomocí léků, přípravků, terapií a metod dostupných už dnes. Mnohé z nich nepředstavují žádné novinky: K těm klasickým patří třeba kalorická restrikce, tj. snížení množství přijímané potravy při zachování její pestrosti, která při pokusech dokázala zpomalit stárnutí u řady organismů, včetně myší či makaků. 

Vedle omezení příjmu energie se k oblíbeným metodám řadí také fyzická zátěž či vystavování těla chladu. Obecně jde tedy o to, aby se tělesná schránka tu a tam ocitla ve stresu – pak totiž v domnění, že nadešly zlé časy, aktivuje geny dlouhověkosti a růst s rozmnožováním nechá na později. K prodloužení života by se zřejmě daly využít i některé dnes již dostupné léky, jako rapamycin, resveratrol či metformin, předepisovaný pacientům s cukrovkou. 

Hlava na hlavě

David Sinclair je přesvědčený, že ti, kdo jsou dnes ve středním věku, se budou běžně dožívat víc než sta let. Pokud by se však jeho předpovědi naplnily, vyplynou z toho mnohé zásadní důsledky: například další nárůst počtu obyvatel planety či zhroucení důchodových systémů, které nepočítají s tím, že by mohl člověk strávit v penzi klidně polovinu života. Ani v jednom však autor Konce stárnutí nevidí zásadní problém a připomíná, že se růst globální populace v následujících letech nejspíš výrazně zpomalí. Stejně jako v minulosti se zřejmě také objeví nové technologie, díky nimž dokáže naše planeta uživit víc lidí.

TIP: Tajemství elixíru mládí: Jak vypadá pátrání po receptu na nesmrtelnost

V souvislosti s odchodem do důchodu bude hrát nezanedbatelnou roli robotizace a s ní spojená transformace ekonomik. S pomalejším stárnutím půjde ruku v ruce i zachování zdraví a vitality do vyššího věku, takže lidé budou moct pracovat mnohem déle než dnes. Nyní je každopádně důležité vzít uvedené skutečnosti na vědomí a nečekat, že je někdo vyřeší za nás. Naopak je potřeba zahájit celospolečenskou diskusi a na popsané změny se připravit.

Přes prvotní potíže se první německá obrněná vozidla objevila v Praze 15. března už kolem deváté hodiny a o další dvě hodiny později zaparkovala před Pražským hradem. Strážníci dostali rozkaz mírnit emoce šokovaných civilistů a zabránit násilným nebo příliš hlasitým protestům.

Odpor ve Frýdku-Místku

Kromě měst se silnými posádkami tvořila prvořadý cíl vojenská letiště. Kolem třinácté hodiny Němci svou invazi završili obsazením základny v Přerově. Čs. velitelé si uvědomovali, že redukční opatření z minulých týdnů výrazně snížila bojeschopnost armády. Zpravidla se proto rozhodli respektovat rozkazy a projevy jejich nesouhlasu se omezily na urychlenou likvidaci tajných spisů či ukrytí části ručních zbraní pro budoucí odboj.

Jedinou výjimku, kdy čeští vojáci už 14. března kladli významnější odpor, představovala Czajankova kasárna ve Frýdku-Místku. Tamější posádka nedala svou kůži lacino a za cenu dvou raněných sprovodila ze světa 6–18 Němců (údaje se ve zdrojích liší). 

Pod „ochranu“ Říše

Vojenský zábor se okrajově dotkl i čerstvě nezávislého Slovenska, neboť Wehrmacht dočasně obsadil Záhoří a část Pováží v západní části země. Později si Němci pro toto území vynutili vznik zóny volného pohybu, kterou využívali až do úplné vojenské okupace Slovenska na podzim 1944.

České země čekal ještě ponuřejší osud – už 16. března 1939 vstoupil v platnost Výnos Vůdce a říšského kancléře o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (v češtině například na holocaust.cz). Tvořilo jej třináct článků rozdělených do 27 bodů a do rozhlasu ho vyhlásil ministr zahraničí von Ribbentrop. Dokument českým zemím oficiálně přisuzoval status autonomní části Německé říše. Opakovaně zdůrazňovaná autonomie však sloužila jen k uklidnění zahraničního veřejného mínění, neboť bylo zřejmé, že okupace představuje jasné porušení mnichovské dohody.

TIP: Nejen územní ztráty: Co všechno se změnilo po vzniku protektorátu?

Výkonnou moc na obsazeném území svěřili Němci na dobu jednoho měsíce do rukou vojenské správy. Zatímco v Čechách se jí ujal Blaskowitz, dočasným pánem Moravy se stal List. Když čas stanovený pro vojenskou správu vypršel, převzal vedení protektorátu Konstantin von Neurath. Obyvatelstvu Čech a Moravy tím začal zlý sen, který měl trvat dlouhých šest let.

Luke Voskresensky byl obviněn z ozbrojené loupeže a v rámci čekání na soud dostal monitorovací zařízení s příkazem zdržovat se v domácím vězení. Dotyčný však pásku s GPS senzorem odstřihl a vydal se na útěk.

Z bláta do louže

Snaha držet se mimo obydlené oblasti jej nicméně zavedla do loviště krokodýlů: Krvelační predátoři pak Lukea zahnali hlouběji do svého území, kde si nakonec ze zoufalství postavil úkryt ve větvích stromů. K jeho výrobě použil oblečení, živil se hlavně hlemýždi a v popsané mizérii se potácel čtyři dny, než jej náhodou objevili rybáři, kteří v oblasti kladli pasti na kraby. 

Ti jeho stav popsali jako značně zubožený – Luke byl podle nich hladový a dehydrovaný. Po celém těle měl množství škrábanců a hmyzích štípanců. Poté, co rybáři dopravili uprchlíka zpět do civilizace putoval do nemocnice v Darwinu, kde se mu kromě lékařské péče dostalo i policejního dohledu.

TIP: Smutní vítězové Darwinových cen za nejhloupější smrt v roce 2019

Okolnosti Lukova výletu pochopitelně zajímaly také soudce Grega Macdonalda, který měl jeho případ na starosti. Uprchlíkovi totiž hrozí zpřísnění trestu za nedodržení podmínek dohledu. Obhájce se snažil přesvědčit soudce, že další postih již není na místě, neboť obviněný byl dostatečně vytrestán během pobytu v divočině. Soudce Macdonald sice připustil, že šlo jistě o nepříjemnou zkušenost, nicméně „o zkušenost způsobenou vlastní hloupostí.“ Luke Voskresensky se tak zřejmě přísnějšímu trestu nevyhne.

Již v roce 1952 proslulý americký fyzikální chemik Harold Urey napsal, že „jisté oblasti poblíž lunárních pólů nikdy nespatří sluneční světlo, takže tam mohou kondenzovat některé těkavé látky“. Vycházel ze známého faktu, že zatímco rotační osa Země se od roviny ekliptiky odklání o 23,44°, u Měsíce jde jen o 1,54°. I jeho póly se tedy v průběhu roku ke Slunci přiklánějí či se od něj odklánějí, ale pouze málo. Pokud by se tudíž v jejich blízkosti nacházely krátery s vysokými valy, mohly by některé z tamních hlubších partií zůstávat trvale ve stínu. 

Říká se, že kam nechodí slunce, tam chodí lékař. V případě měsíčního povrchu je však takové prostředí spíš místem zaslíbeným, a to pro jeden ze základních pilířů života – vodu. Popsanou myšlenku podpořili američtí geologové Kenneth Watson, Bruce Murray a Harrison Brown ve své studii z roku 1961: Podle nich se na zemského souputníka mohla životodárná ingredience dostat už před miliardami let při srážkách s kometárními jádry či planetkami. Oblasti trvalé tmy tak teoreticky představují jakési ledové pasti, kde se voda ve zmrzlé formě možná zachovala až do současnosti. 

Zmapovaná tma

Trvale zastíněná místa se u obou pólů Měsíce skutečně podařilo objevit, ovšem nikoliv během programu Apollo, nýbrž mnohem později: V roce 1994 se o to zasloužila americká sonda Clementine, jež vůbec poprvé zmapovala celý lunární povrch. Na základě fotografických map, které nám poskytla, vědci zjistili, že by se na jižním pólu našeho souputníka mohla rozkládat oblast permanentního stínu zhruba o rozloze Plzeňského kraje, tedy kolem 7 500 km². Na pólu severním by pak měla být asi o 1 000 km² menší. Důvod tkví v tom, že je terén na jihu podstatně členitější, takže klade slunečnímu svitu víc přirozených překážek.

Dnes už máme lunární oblasti trvalého stínu zmapovány mnohem lépe a podle současných dat, zahrnujících i přesné topografické mapy terénu, bude jejich rozloha větší, než se dřív předpokládalo: skoro 13 000 km² na severním pólu a 16 000 km² na jižním. Zkatalogizováno je celkem 324 regionů, přičemž nejznámější z nich se nacházejí v kráterech Erlanger, Sylvester, Shoemaker, Cabeus, Rožděstvenskij a Hermite. V posledním jmenovaném, u severního pólu, se dokonce podařilo naměřit nejnižší teplotu v celé Sluneční soustavě, −248 °C! Zdá se až neuvěřitelné, že minimum zaznamenané na Plutu, jež krouží v mrazivých končinách našeho systému, bylo o 19 °C vyšší.

Je tam voda?

V existenci vodního ledu kolem lunárních pólů doufali nejen vědci, ale i spisovatelé science fiction. Jeden z nejproslulejších autorů žánru, Arthur C. Clarke, dokonce v románu Kladivo boží už v roce 1993 popisoval „náhrdelník světel podél translunární železnice přivážející drahocenný náklad z ledových dolů na jižním pólu“. 

Na translunární rychlodráhu si nejspíš ještě počkáme, ovšem první indicie o výskytu vodního ledu v okolí měsíčních pólů získali vědci již tři roky po vydání Clarkovy knihy. Při vyhodnocování výsledků mise Clementine se totiž ukázalo, že radar sondy při jednom z přeletů nad jižním lunárním pólem zachytil silný odraz signálu, který mohl přítomnost ledového materiálu naznačovat. Nadějné pozorování se však bohužel nezopakovalo, i když průzkumník přelétal nad póly ještě mnohokrát. 

Na lovu neutronů

Pro automat Lunar Prospector, jenž se vydal k zemskému průvodci čtyři roky po Clementine, představovalo již pátrání po vodním ledu jeden z primárních cílů. K danému účelu využívala sonda neutronový spektrometr, jehož pomocí „osahávala“ povrch tělesa a zjišťovala tok neutronů proudících směrem od něj. Vzájemná interakce mezi vodíkovými ionty – obsaženými například v oblastech vodního ledu – a neutrony totiž způsobuje, že druhé zmíněné ztrácejí energii a pohybují se dál nižší rychlostí. 

Úspěch se dostavil poměrně brzy: U severního i jižního pólu zjistil Lunar Prospector zvýšenou koncentraci vodíkových iontů, což přítomnosti vodního ledu nahrávalo. Důkazy se zdály tak přesvědčivé, že vedoucí mise Alan Binder na tiskové konferenci v březnu 1998 prohlásil: „Můžeme říct, že se na Měsíci vyskytuje voda. Klidně na to vsadím svůj dům. Zatím však nevíme, kolik jí tam je.“ Tehdy poprvé se tak v tisku objevily zprávy o nálezu ledu u lunárních pólů. Už v té době však někteří vědci zaujímali k výsledkům sondy skeptický postoj a nepovažovali její měření za jednoznačné.

Jenže vedení mise ukrývalo v rukávu eso: V úplném závěru své pouti byl automat naveden přímo do „podezřelých“ lokalit u jižního pólu. Odborníci doufali, že víc než čtvrttunový robot vymrští při dopadu fontánu měsíčního prachu s příměsí vodních par, které by se daly detekovat ze Země. Ani jeden z pozemských přístrojů však ve chvíli nárazu nezaznamenal nic mimořádného. 

Vodní ohňostroj

V následujících letech se přítomnost vodního ledu na Měsíci pokoušela potvrdit, či vyvrátit řada experimentů, ale žádný nepřinesl konečné rozřešení. O to větší pozornost upírali vědci k pokusu plánovanému na druhou polovinu roku 2009: Osmnáctého června se k zemskému průvodci vydaly dvě americké sondy, Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) a Lunar Crater Observation and Sensing Satellite (LCROSS). První dostala za úkol jej detailně zmapovat a provést řadu vědeckých experimentů, druhá se měla zřítit do oblasti jižního pólu, a definitivně tak výskyt ledu prokázat, nebo vyloučit. 

Klíčový pokus se odehrál 9. října 2009, kdy do kráteru Cabeus dopadl nejprve urychlovací stupeň rakety Centaur, a to rychlostí 9 000 km/h. Drtivý náraz vyvrhnul oblak prachu, jímž vzápětí prolétla sonda LCROSS, a mohla tak jeho složení analyzovat dřív, než se sama roztříštila o lunární povrch. 

Vzrušující výsledky?

Zhruba měsíc po uskutečnění experimentu vydala NASA prohlášení o tom, co vlastně automat změřil. Ukázalo se, že přístroje na jeho palubě zachytily hned dva oblaky zvířeného prachu: První vylétl výš a obsahoval vodní páru i jemné prachové částice, zatímco druhý zahrnoval víc těžšího materiálu. V oblaku prachu se podařilo detekovat nejméně 95 litrů vodních par. 

Lunární „vodní“ svět tak opět pronikl na titulní stránky novin. Vědecký tým potřeboval výsledky mise zviditelnit, proto vypustil zprávu, kterou většina médií zveřejnila s náležitě bombastickým přívlastkem. Teprve pod čarou našel pozorný čtenář informaci, již zdůrazňovala například geoložka Carle Pietersová z Brown University – nejednalo se totiž o přímou detekci vody, nýbrž pouze molekul H2O a hydroxylu, které může obsahovat i „obyčejný“ měsíční prach. 

TIP: Observatoř NASA objevila vodu přivrácené straně Měsíce

Konečnou odpověď, zda se na pólech přirozeného zemského satelitu nachází vodní led, jsme však přece jen dostali. Ovšem až v roce 2018, a to zásluhou indické sondy Čandraján 1 – přesněji díky měřením, která poskytl americký přístroj Moon Mineralogy Mapper na její palubě. Vědci z Brown University identifikovali hned tři specifické znaky přítomnosti vody v pevném skupenství. Podle současných odhadů se jen na severním lunárním pólu vyskytuje tolik ledu, že by utvořil kouli o průměru 1 km. Zdaleka ovšem nelze vyloučit, že se tam nalézá v mnohem větším množství...

Dokončení: Věčná tma na Měsíci (2): Čím jsou pro nás lunární póly tak atraktivní?

Friedrich Haarmann vybočoval z normálu už odmalička. Vyhýbal se společnosti ostatních dětí a měl problémy se svou homosexualitou. Oblékal se do dívčích šatů, šly mu spíše dívčí sporty, rád pekl a vařil. Když ho v sedmnácti letech zavřeli za obtěžování malých chlapců do blázince, dostal se na samý okraj společnosti.

Hannoverský upír

V rodném Hannoveru kradl, pašoval zboží a dlouhé měsíce pak trávil ve vězení. Zlom v jeho životě nastal v roce 1918. Zatímco si ve vězení odpykával trest za sex s nezletilým chlapcem, seznámil se kuplířem homosexuálů Hansem Gransem. Po propuštění společně rozjeli zrůdný obchod.  

Lákali do svého bytu homosexuální mladíky, Haarmann jim dal najíst a nakonec je opil. V nestřežený okamžik pak prokousl své oběti hrdlo a částečně jí vysál krev. Mrtvolu později naporcoval a na černém trhu prodával lidské maso chudým lidem jako vepřové řízky. Mezitím jeho komplic Grans prodával oblečení a osobní věci zavražděného. Kosti a vnitřnosti skončily v kanálu.

Policejní informátor

Stín hannoverského upíra visel nad městem téměř šest let. Strach vyvrcholil roku 1924, kdy řeka vyplavila několik lebek. Při dalším prohledávání břehů se našlo téměř pět set kusů lidských ostatků, které podle analýz patřily nejméně dvaadvaceti mladým mužům. Zatímco se městem šířila panika, policisté neměli jedinou jasnou stopu. I proto, že Haarmann patřil k policejním informátorům, takže byl ze všech seznamů podezřelých automaticky vyškrtáván.

Výsledky vyšetřování přišly až poté, co se do případu vložili berlínští detektivové. Haarmanna zatkli a při prohlídce jeho bytu našli pozůstatky mnoha obětí. Identitu dokázali určit jen u sedmadvaceti z nich, které hannoverský upír připravil o život v posledních dvou letech. Obětí mezi třinácti a třiadvaceti lety však bylo víc. „Třicet nebo čtyřicet, přesně si to nepamatuji,“ prohlásil Haarmann u soudu. Rozsudek smrti si vyslechl s ledovým klidem. Jeho život ukončilo ostří gilotiny v dubnu 1925.

Egyptský faraon 17. dynastie Sekenenre Tao II (česky Statečný) panoval zhruba v letech 1558 až 1553 před naším letopočtem. Egypt byl tehdy v hluboké krizi a faraon ovládal jen Horní Egypt, kde sídlil ve Vesetu. Většinu Dolního Egypta ovládali Hyksósové, semitští nájezdníci, kteří přišli z Levanty.

Faraon musel Hyksósům odvádět daně. Jejich král Apopi si jednou provokativně postěžoval, že ho svým řevem ruší faraonovi hroši v posvátných jezírkách Vesetu a požadoval jejich likvidaci. Král Apopi přitom žádné hrochy slyšet nemohl, sídlil totiž ve městě Avaris, které bylo od Vesetu vzdálené přes 600 kilometrů. Tato hrubá diplomatická urážka ale zřejmě vedla k rozpoutání konfliktu s řadou šarvátek. Sekenenre Tao II během tohoto konfliktu s Hyksósy zahynul, stejně jako jeho starší syn a následník Kamose.

Smrt v bitvě

V roce 1886 byla v egyptském Dér el-Bahrí objevena německými a francouzskými egyptology mumie Sekenenrea. Uložena byla v hrobce královny z 18. dynastie Inhapi. Pozdější výzkumy mumie odhalily vážná poškození čela lebky a poranění krku. Nebylo ale jasné, jakým způsobem ke zraněním faraon přišel. 

TIP: Počítačová tomografie odhalila brutální zranění faraóna Ramesseho III.

Egyptští badatelé proto nyní využili výpočetní tomografii (CT) a detailně prozkoumali lebku a další části těla faraona. Objevili celou řadu brutálních poranění hlavy, které odpovídají použití různých zbraní. Faraon byl zřejmě zasažen do hlavy kopím, sekerou, mečem a dalšími zbraněmi. Na faraonových rukou ale nejsou žádná obranná zranění. Podle autorů studie vše nasvědčuje tomu, že faraon bojoval v čele svých vojsk, byl zajat Hyksósy, zřejmě spoután, a nakonec surově ubit přímo na bojišti.

Navzdory smrti byl faraonův boj pouze začátkem dlouhé kampaně, která skončila porážkou Hyksósů a jejich vytlačením z Egypta druhým synem faraona Sekenenrea – Ahmosem I.

Nejde o pravidlo pro všechny oběžnice: Uvedenou vlastnost mají obvykle planety plynné, které v celkové sumě skutečně vyzařují víc energie, než dostávají od Slunce. Podle množství energie, kterou ze Slunce absorbuje například Jupiter, by se teplota svrchních vrstev jeho atmosféry měla pohybovat okolo -170 °C. Infračervené a rádiové měření ale ukázalo, že průměrná teplota mraků je zhruba -150 °C. Čím si lze tento rozdíl vysvětlit?

Klíčovou roli v obecném tvrzení však hraje slovo „celkově“. Přebytek se totiž netýká kompletního elektromagnetického spektra, nýbrž pouze dlouhovlnné oblasti zejména infračerveného záření: Zde vlastní záření Jupitera jednoznačně dominuje, zatímco naopak v oblasti viditelného spektra převažuje pohlcená energie od Slunce. 

TIP: Je hnědý trpaslík spíš hvězdou, nebo planetou?

Jak zní vysvětlení? Plynné planety se podobně jako protohvězdy neustále pomalu smršťují vlastní gravitací. Konkrétně Jupiter kontrahuje přibližně o 2 cm ročně. Uvolněná potenciální energie se zčásti mění na teplo, zčásti na záření. Proto plynné planety vydávají celkově víc záření, než přijmou od mateřské stálice. Speciálně u Jupitera může hrát roli i teplota jeho jádra, která se pohybuje okolo 24 000 °C (což je mimochodem mnohem více, než je teplota povrchu (fotosféry) Slunce - 5 500 °C).

Letos se Alexander (33) a Viktoria (28), mladý pár z Ukrajiny, rozhodli oslavit Den svatého Valentýna trochu jinak – 14. února odcestovali do Kyjeva, aby si nechali spoutat ruce řetězem. Pevnost spojení si pro jistotu nechali „posvětit“ od zástupce národního registrátora rekordů (v Česku například agentura Dobrý den, která eviduje nejrůznější bláznivé rekordy), který jim řetěz opatřil pečetí.

Cílem Alexandera a Viktorie je zápis do databáze rekordů, což v jejich případě znamená strávit společně každý okamžik příštích tří měsíců – včetně spaní, společného koupání a samozřejmě i společné toalety.

První výzva přišla nečekaně brzy – již při cestě z Kyjeva domů. Pár musel navštívit toaletu na dálničním odpočívadle, což přineslo rozhodnutí, kterou vybrat – pánskou, nebo dámskou? Sasha a Vika nakonec zvolili dámskou, k překvapení a nelibosti dámy, která za záchodcích právě prováděla úklid. 

TIP: Letokruhy lásky: Matka dvou dětí se provdala za strom

Neobvyklé spojení samozřejmě vyžaduje vedle tolerance a pochopení i velkou porci plánování a důvtipu. Výrazných úprav musel doznat například jejich šatník, který nyní překypuje množstvím zipů. Jak tento ultimátní partnerský test pokračuje se můžete přesvědčit sami na jejich Instagramu.

Vůbec první telefonní ústřednu zřídil Alexander Graham Bell, vynálezce prvního použitelného telefonu, v americkém Bostonu. Tam se pomocí dvou kabelů ručně přepojovaly jednolivé hovory k patřičným telefonním aparátům.

Bellova Boston Telephone Dispatch company nejprve zaměstnávala mladé muže, prvním spojovatelem vůbec se stal v lednu 1878 George Willard Croy. Jenže ačkoli mladí muži prokazovali skvělé dispozice k obsluze telegrafu, u živých telefonních hovorů naprosto selhávali. Chyběla jim trpělivost i empatie, což se zámožným majitelům prvních telefonů velice nezamlouvalo. Už o devět měsíců později tak společnost najala první telefonní spojovatelku: Emmu Nuttovou. A ženy brzy na dlouhá desetiletí tuto novou pracovní pozici zcela ovládly.

Image

Čtěte také

Hon na pracující ženy: Zlodějky práce, nebo průkopnice rovnoprávnosti?

Robotický průzkumník americké vesmírné agentury NASA Perseverance úspěšně zvládl přistání na Marsu. Krátce před 22:00 SEČ dosedl na plánovaném místě v kráteru Jezero. Úspěch potvrdila NASA, která také vydala první fotografie pořízené roverem z místa dosednutí.

Mise nazvaná Mars 2020 začala loni 30. července, když raketa Atlas V vynesla z floridského Mysu Canaveral rover Perseverance (Vytrvalost) do vesmíru. Let k sousední planetě podle NASA rychlostí 2,5 kilometru za vteřinu dlouhý přibližně 470 milionů kilometrů trval přes šest a půl měsíce.