Arktické oblasti, zvláště na severní polokouli, jsou plné dávných živočichů, kteří tam v minulost zahynuli. Drsné prostředí je v některých případech skvěle uchovalo, takže pro nás mohou být cenným zdrojem poznání. Postupující globální oteplování tuto pokladnici minulosti otevírá. Když budeme pohotoví, tak tyto poklady můžeme získat.

Poklad ze Sibiře

Povedlo se to například v srpnu uplynulého roku, když v oblasti Sacha nebo také Jakustsko, na severu Sibiře v roztátém permafrostu nalezli výjimečně kvalitně zachovalého nosorožce srstnatého. Je to nejlepší fosilie nosorožce z této části světa a nepochybně jedna z nejlépe zachovalých vůbec.

Objevený nosorožec zemřel hodně mladý, ve věku asi 3-4 let. Podle paleontologů se zřejmě utopil. Žil přitom v nejmladší době ledové, asi před 50 až 20 tisíci let. Jeho pozůstatky zůstaly od té doby zmrzlé a ukryté přes okolním světem. Odhalilo je až teď oteplení, které zasahuje arktické oblasti, na řadě míst dost dramaticky.

TIP: Unikátní nález: Na Sibiři objevili 40 tisíc let starou zmrzlou hlavu vlka

Unikátní fosilie má z části zachovalou oříškově hnědou srst, rovněž měkké tkáně, vnitřní orgány, zuby, tukovou tkáň, a také roh. Nosorožci srstnatí byli mohutní býložravci o délce až 4,5 metru a váze téměř 5 tun. Původně žili společně s mamuty v chladných stepích Evropy a Asie. Poslední z nich vyhynuli právě na Sibiři, zřejmě kolem roku 8 tisíc před naším letopočtem.

Kulomet Maxim představoval léty prověřenou konstrukci, jenže rudoarmějci si stěžovali na jeho enormní hmotnost – s univerzálním podstavcem vážil přes 59 kg. Koncem 20. let tak padl požadavek na vývoj uživatelsky přívětivější zbraně. Jedním z konstruktérů, kteří hozenou rukavici zvedli, se stal mimo jiné autor rozšířeného lehkého kulometu DP Vasilij Děgťarjev.

Ten převzal chlazení vzduchem z amerického kulometu Lewis, jeho koncept ale trpěl řadou dětských nemocí a do výzbroje se dostal teprve roku 1939 pod označením DS-39. Po přepadení Sovětského svazu Wehrmachtem navíc začaly z bojišť proudit rozhořčené zprávy o nespolehlivosti nové zbraně, takže armáda nechala produkci DS-39 zastavit a z nouze obnovila výrobu maximů.

Náhrada za maximy

Bylo ale jen otázkou času, kdy se téma odlehčeného nástupce znovu ocitne na stole. Projekt dostala na starost komise pod vedením generálmajora Smirnova, která od dubna do června 1942 vyzkoušela 14 modelů. Jako nejperspektivnější se jevil kulomet Petra Gorjunova, jenž se v porovnání s konkurenty vyznačoval výrobně jednodušší konstrukcí. Ačkoliv Stalin preferoval zbraň DS-43 svého oblíbence Děgťarjeva, generálové dali přednost kvalitě před protekcí.

Novinka v ráži 7,62 × 54 mmR zprvu nesla označení GVG, které upomínalo na konstruktérský trojlístek Gorjunov–Voronkov–Gorjunov. Pracovala na principu uzamčeného závěru s odběrem spalných plynů z hlavně prostřednictvím plynové trubice. Tlak plynů působil na píst spojený s nosičem závorníku, který se uzamykal sklopením zadní části v horizontální rovině. Teoretická kadence činila 500–700 ran za minutu v závislosti na použití střeliva s lehkým nebo těžkým projektilem, v praxi dosahoval počet ran za minutu 200–250. Podávání střeliva zajišťoval kovový pás s 250 náboji uložený ve schránce.

První kusy na frontu

Vzduchem chlazená hlaveň byla těžká, nicméně se mohla pochlubit chromovaným vývrtem a vydržela dlouhou nepřetržitou střelbu. V případě poškození ji voják snadno demontoval pomocí zámku a rukojeti, která zamezovala popálení. Ve snaze o maximální jednoduchost chybělo žebrování laufu i protiprachové krytky. Podobně jako u maximu byla základní verze lafetována na kolovém podvozku s ocelovým štítem. Chránil obsluhu před střelami z ručních zbraní a střepinami, ale pro svou váhu se netěšil přílišné oblibě a časem z výroby vymizel. Inženýři od začátku počítali i s použitím automatu v protiletadlové roli – pro palbu v požadovaných úhlech stačilo otočit podstavec o 90 stupňů a zajistit zbraň do úchytu na konci ostruhy.

V říjnu 1942 prošel kulomet továrními zkouškami a následně závod No. 2 v Kovrovu vyrobil prvních 50 kusů. Většina putovala k vojskovým testům, během nichž se odstraňovaly drobné nedostatky, a na jaře 1943 kulomet absolvoval též zkoušky státní. Rudá armáda zbraň přijala v květnu 1943 s podstavcem Děgťarjev-Garanin pod označením SG-43 neboli Stankovyj Pulemjot Sistemi Gorjunova (lafetovaný kulomet Gorjunovy konstrukce). První exempláře se na frontu dostaly v říjnu 1943, následujícího roku se výroba rozšířila o továrnu ve Zlatoustu.

Dlouhá služba

Dodnes není jisté, kolik kusů SG-43 do konce války vzniklo. Uvádí se, že samotný kovrovský závod jich vyprodukoval 28 882. Květen 1945 ale rozhodně neznamenal konec kariéry vydařené zbraně. Automat se dočkal řady vylepšení včetně protiprachových krytek, nového zámku hlavně i vylepšeného tvaru laufu pro účinnější chlazení. Omlazené kulomety nesly označení SGM (M jako modernizovaný) a místo podvozku se lafetovaly na klasickou trojnožku.

V této podobě Sovětský svaz vyvážel Gorjunovův výtvor do spřátelených zemí, případně poskytoval licenci na jeho produkci. Ta se rozeběhla například v Polsku, Číně (SG-43 coby Typ 53 a SGM pod názvem Typ 57) a také ve Zbrojovce Brno. Československá armáda zavedla automat pod označením vz. 43.

TIP: Kulomet vzor 59: Kontroverzní pomocník československé armády

Zrodily se i verze pro lafetaci na obrněných vozidlech. Tankistům byl určen koaxiální SGMT (T jako tankový), který postrádal pažbu a odpaloval se elektricky pomocí solenoidu, pro obrněné transportéry Sověti vytvořili SGMB. Z dalších evropských zemí se těžké automaty dostaly do ozbrojených sil Rumunska, Maďarska, Finska a východního Německa, značného rozšíření dosáhl kulomet (mimo jiné díky spolehlivosti a nenáročné údržbě i obsluze) také v Africe – od Egypta a Somálska přes Kongo a Mali až po Tanzanii nebo Zimbabwe. Nepohrdly jím ani asijské armády včetně indonéské a syrské.

Kdo by neznal příběh o meči zaseknutém v kameni, který může vytáhnout jen právoplatný dědic trůnu? Po korunovaci král Artuš brzy prokázal, že je ten největší válečník, jaký kdy chodil po zemi. Jeho skutečná síla a výjimečnost ale tkvěla spíše v moudrosti a důvtipu, který získal od svého učitele Merlina, než v hrubé síle. Artuš byl moudrým a spravedlivým králem, který přinesl své zemi dlouho očekávaný mír a prosperitu. Jistě po něm toužilo mnoho dívek a žen, král však dlouhou dobu zůstával sám stejně jako kdysi jeho otec Uther Pendragon. 

Začal incestem  

Jednoho večera se na Kamelotu objevila krásná žena, která požádala o útočiště. Artuš se záhadnou krasavicí strávil noc, následujícího rána však byla pryč a on zůstal zase sám. Dlouhou dobu Artuš netušil, kdo byla ona záhadná dáma, později však vyplavalo na povrch, že šlo o jeho polorodou sestru Morgause. Legendy obvykle vyprávějí, že tuto noc naplánovala další z Artušových sester z matčiny strany – Morgana le Fay, která oba aktéry očarovala, aby byl při incestu počat Mordred, zlý a zkažený Artušův syn, který měl podle proroctví zapříčinit panovníkův pád.

Jiná verze legendy mluví o tom, že Morgause přišla i se svými čtyřmi malými syny jako posel svého manžela krále Lota. S ním byl totiž Artuš ve válce. A prožili spolu měsíc trvající románek, v jehož důsledku se později Mordred narodil. V této verzi se vztah obou aktérů jeví jako dobrovolný. Ani jeden z nich si však nemá ponětí o tom, že jsou pokrevně spřízněni. 

Láska na první pohled

Čas plynul a po jedné z vítězných bitev, v níž se Artušovi zlomil jeho meč, se král rozhodl zůstat přes noc na místním hradě. Ačkoliv se ho Merlin snažil odradit, Artuš zarputile trval na svém. Uprostřed noci jej probudil zvuk harfy, jenž se rozléhal po hradních sálech. Vstal z postele a následoval libé tóny harfy, které ho přitahovaly jako magnet, dokud nenarazil na ženu sedící o samotě ve své komnatě. Jmenovala se Guinevera, a byla to beze sporu ta nejkrásnější žena, jakou kdy Artuš spatřil.

Merlin Artuše varoval, že Guinevera mu nepřinese nic dobrého jen zmar a utrpení, ale Artuš i tak trval na tom, že si ji vezme za ženu. Tvář Guineverey se napříč legendami mění. Bývá zobrazována jako zbabělá zrádkyně, zkažená mrcha i jako vznešená a ctnostná dáma, která se jen stala obětí okolností. Jasné je jedno, žili s Artušem šťastně, dokud se na Kamelotu neobjevil Lancelot… 

Paní z Jezera

Krátce před svatbou s Guineverou zavedl Merlin Artuše k jezeru zahaleném mlhami a řekl mu, že uprostřed se nachází ostrov Avalon, kde žijí bytosti ovládající nadpřirozené síly sloužící dobru i zlu. Poté z vody vystoupila žena, která v ruce třímala nádherný meč zvaný Excalibur. Nejen, že byl nebývale ostrý a snadno dokázal rozseknout i ocel, ale kdokoliv měl v držení jeho pochvu, nemohl na svá zranění nikdy zemřít. Tento meč, který Artuš od Paní z jezera dostal, ho měl chránit před mnohým nebezpečím.

Merlin se celou dobu snažil ochránit Artuše před nešťastným vztahem s Guineverou všemi možnými způsoby, sám však nebyl proti lásce imunní. Na stará kolena se zamiloval právě do Paní z Jezera, mladé kouzelnice Vivian. Postupem času propadl její kráse natolik, že se jí dvořil, jak jen mohl. Vyhledával její pozornost, byl jí naprosto posedlý. 

Vivian však jeho neustálý zájem obtěžoval. Přemýšlela, jak se ho zbavit. Na druhou stranu měla ale strach, co by se stalo, kdyby jej odmítla. A proto předstírala, že sdílí jeho lásku a mezitím ho využívala k tomu, aby ji naučil veškeré své magii a prozradil jí všechna svá tajemství.   

Merlinův pád

Jednoho dne, když už měla jistotu, že Merlin nezná žádná další kouzla, Vivian navrhla, aby se společně vydali na vycházku do lesa. Merlin sice věděl, že to bude jeho konec, ale byl natolik zamilovaný, že jí nedokázal vzdorovat. Merlinův konec či věčné uvěznění je v různých legendách popisováno různě. Někdy jako zakletí v jeskyni, kterou nemohl opusti, jindy ho Vivian proměnila ve skálu, neviditelnou věž nebo strom. V jedné verzi jej uvězní v začarovaném lese Brocéliande, přičemž hranice jeho žaláře jsou příchozími vnímány jako cáry mlhy, on však je navždy uvidí jako zdi krásné věže. 

Lancelot a Svatý grál

V některých příbězích Vivian nahradí Merlina na postu Artušova rádce. A ačkoliv Merlinem opovrhovala, Artuše měla ráda a pomáhala mu v jeho snahách sjednotit Británii, jak jen mohla. Jednoho dne přivedla na Kamelot mladého muže jménem Lancelot, jehož sama vychovala. A požádala Artuše, aby jej pasoval na rytíře. V následujících bojích Lancelot prokázal, že je vynikající bojovník. Jeho zručnosti s mečem se nikdo na Kamelotu nemohl rovnat, a tak se brzy stal královým nejlepším rytířem a nakonec i nejlepším přítelem. Dokonce se mu dostalo té cti, že byl královniným šampiónem a měl za úkol chránit její čest. Tou dobou byli Artuš, Lancelot a Guinevera v podstatě nerozluční. 

Jednoho dne však Lancelot z nenadání zmizel a nikdo v království nevěděl, co se s ním stalo. Vrátil se až po mnoha letech – bledý a potrhaný, ale byl to nepochybně on. Když se Artuš zeptal, co se stalo, měl pro něj dlouhý příběh. Opustit Kamelot jej donutila láska k Artušově manželce, která jej sžírala v trýznivých mukách. Nemohl tu bolest unést. Zešílel a nějakou dobu žil sám v lese jako zvíře.

Artuš mu odmítal dál naslouchat, ale Lancelot ho prosil, aby mohl pokračovat. Prý dorazil do města Krále Rybáře, které sužoval lítý drak. Lancelot bestii porazil a král mu za odměnu ukázal Svatý grál. Odepřel mu ale se z něj napít kvůli jeho nečisté lásce ke královně Guineveře. 

Milostný čtyřúhelník 

Ani odloučení ale nezafungovalo. Podle některých příběhů se Guinevera s Artušem zasnoubila jako velmi mladá. A zatímco je do detailů popisováno Artušovo milostné vzplanutí, o jejích citech k němu příběhy většinou mlčí. Není tomu tak ale v případě Lancelota, do něhož se údajně zamilovala na první pohled. V některých příbězích zůstane jejich láska v podstatě na platonické úrovni a bez fyzického naplnění. A jejich odhalení je jen součástí komplotu. Jindy mají dlouhotrvající milostný poměr, který se jim daří úspěšně tajit až do chvíle, kdy vše prozradí Agravain a Mordred, které snad navedla Morgana, protože byla dříve do Lancelota sama zamilovaná a on ji odmítl. 

Když se aféra provalí, Lancelot uprchne z Kamelotu a Artuš svou záletnou ženu odsoudí k smrti upálením na hranici. Král si je dobře vědom toho, že se Lancelot pokusí popravu překazit, a proto vyšle mnoho svých rytířů, aby hranici strážili. Mezi nimi i syny své sestry Morgause: Gawaina, Garetha a Geherise. Jen první z bratrů se odmítne upalování královny účastnit. Lancelot skutečně dorazí a svou lásku zachrání, nicméně při tom zabije Garetha s Geherisem. To proti němu poštve i dosud nestranného Gawaina, který žádá Artuše, aby vytáhl do boje proti Lancelotovi. 

TIP: Tucet tváří Robina Hooda: Pravda o sherwoodském zbojníkovi

Zatímco Artuš odjel bojovat s Lancelotem do Francie, Guinevery se zmocnil Mordred, který ji pojal za manželku. V některých příbězích se k němu Guinevera přidá dobrovolně a dokonce mu porodí dva syny. Jindy se před ním schovává, a nakonec před ním uprchne do kláštera. Když se Artuš doslechne tu strašlivou zprávu, vrátí se do Británie a střetne se s Mordredem ve finální bitvě u Calammny, v níž jsou oba protivníci smrtelně zraněni. Morgana poté vezme Artušovo tělo na jeho poslední pouť na kouzelný ostrov Avalon. 

Po smrti svého muže se Guinevera uchýlí do kláštera a nechce už Lancelota nikdy vidět. A utrápený rytíř dožije svůj život jako zbožný poustevník, litující svých činů, které přispěly ke zkáze tak skvostného království…

Na útoky agresivních veverek si v posledních měsících stěžovali obyvatelé čtvrti Rego Park v Queensu na východě velkoměsta. Jedna žena musela dokonce do nemocnice poté, co ji veverka kousla.

„Kousla mě či škrábla do krku. Zkusila jsem ji popadnout rukama, ale vypukl hotový zápas, který jsem prohrála,“ svěřila se rozhlasové stanici WABC Michelin Fredericková, která si ze rvačky s veverkou před Vánoci odnesla modřiny a šrámy na rukou. Napadená žena se pro jistotu nechala preventivně očkovat proti vzteklině. Další obyvatelka čtvrti se svěřila, že nyní neopustí domov bez pepřového spreje, aby se mohla bránit v případě útoku hlodavců. 

„Veverky a další drobní hlodavci jsou jen zřídka nositeli vztekliny,“ ujišťují návštěvníky parků zástupci městských služeb. Správa parků nicméně nabádá obyvatele, aby nekrmili veverky, které přivykly kontaktu s lidmi.

Také v oblasti Rockefellerova parku na Manhattanu evidují úřady zvýšený počet útoků veverek. Část návštěvníků si v obavách z hlodavců na vycházky nebere jídlo. Podle jednoho z návštěvníků je to proto, že si veverky navykly krást jídlo z dětských kočárků. Podle zástupců vládní agentury New York City Health Department je ročně nahlášeno zhruba třicet útoků veverek, zda bude letošní účet v tomto směru vyšší, zatím jasné není. 

TIP: Opeřená invaze: Krocaní gangy terorizují obyvatele amerických měst

Městské informační stránky nicméně uklidňují obyvatele metropole, že veverky představují větší problém pro městkou infrastrukturu než pro veřejné zdraví a připomínají incident, kdy hlodavec poškodil elektrické vedení počítačového centra a zastavil tak na více než hodinu obchodování na newyorské burze.

Pod pojmem „meteoroid“ rozumějí astronomové menší těleso, jež se pohybuje meziplanetárním prostorem. Střetne-li se s atmosférou Země, začne se o ni intenzivně třít, prudce se zahřeje a odpařuje se. Na obloze pak pozorujeme světelný jev – meteor, známou „padající hvězdu“. Malá tělesa až do hmotnosti stovek kilogramů se obvykle odpaří kompletně, zatímco z hmotnějších může až na povrch planety dopadnout pozůstatek – meteorit, tedy „kámen z vesmíru“. 

Meteoroidy cestují Sluneční soustavou rychlostmi několika desítek kilometrů za sekundu, což odpovídá řádově setinám procenta rychlosti světla. Při vstupu do atmosféry se jejich rychlost pohybuje v rozpětí od 11 do 72 km/s a se vstupem do ní rychle klesá.

Vědci však nedávno představili studii, podle níž by se mezi meteoroidy mohla tělesa pohybovat i stokrát rychleji a uvedené rychlosti by se již považovaly téměř za relativistické. Podle vědců by takové útvary, spíš zrna s rozměry kolem 1 mm, mohly pocházet z výbuchů supernov, které reprezentují známé metače prachu. A jak by se meteory vyvolané prachem ze supernovy lišily od těch běžných? 

TIP: Planetky, komety, meteoroidy: Mohou ohrozit naši planetu?

Vysoká rychlost by zapříčinila okamžitou destrukci tělesa ve značných výškách atmosféry. Na Zemi bychom tedy pozorovali jen jeden záblesk trvající asi desetitisícinu sekundy a neviděli bychom žádnou stopu. Okamžitá destrukce tělíska by ovšem vyvolala rázovou vlnu, kterou by mohly zachytit mikrofony. Jde o chytlavou myšlenku a teprve v budoucnosti uvidíme, zda staví na reálných základech. 

Ferdinanda Peroutku lze považovat ze nejvýraznější osobnost československé žurnalistiky prvorepublikové, poválečné i posléze té exilové. Mnozí se proto ptali, proč se tento velký novinář po své emigraci okamžitě nechopil pera a brilantními články nezačal tvrdě cupovat nastupující Gottwaldův režim…

Dobrovolně do vězení?

V únoru 1948 Peroutka pochopil, že svobodné Československo je definitivně minulostí. Komunisty jeho otevřené články dráždily a dalo se očekávat, že nepohodlného publicistu brzy uvězní. Rozhodl se proto k útěku. Odjet měl spolu s vážně nemocnou manželkou Marií a skupinkou blízkých přátel, kam patřila i mladičká sekretářka Slávka, s níž udržoval poměr. Připomeňme, že Peroutka byl již jednou ženatý s Marií Bienenfeldovou, s níž měl dceru Evu. Rozvedli se však již koncem dvacátých let.

S Marií Hůlkovou se oženil v roce 1932. Svazek však nepatřil k nejšťastnějším, komplikovala jej manželčina táhlá, stále se zhoršující choroba. Od citového strádání Peroutkovi po válce pomohla právě o sedmadvacet let mladší Jaroslava Fenclová, kamarádka jeho dcery Evy. Utvořilo se mezi nimi hluboké pouto, odmítal se však rozvést. 

Útěk ve dvou skupinách

Peroutka s manželkou a dalšími lidmi přijeli 29. dubna 1948 do Klatov ukryti ve stěhovacím voze. Odtamtud jeli dalším vozem až k hranicím, kde smluvený převaděč dostal v noci část výpravy skrz šumavské hvozdy do Německa. Následujícího dne měl na druhou stranu přejít i zbytek, včetně Slávky. Namísto svobodného světa však dívka skončila ve spárech vyšetřovatelů Státní bezpečnosti. Peroutku krach akce zdrtil. 

Chystal se zapojit do aktivit formujícího se protikomunistického odboje a s vervou sobě vlastnit plnit stránky zahraničních tiskovin kousavými příspěvky. Někteří potvrzovali, že churavějící prezident Edvard Beneš při důvěrných hovorech s přáteli v Sezimově Ústí zmiňoval Peroutku jako možného vůdce exilu. Cenil si jeho analytického myšlení, objektivity a nadstranickosti. Že neměl zkušenosti z politických funkcí? To nepředstavovalo překážku, naopak spíše značnou výhodu při jednání s pletichařícími politiky. Zadržení Slávky nicméně vše zhatilo. Peroutka z Německa odcestoval do Londýna, stáhl se do naprosté izolace a ztratil jakoukoliv chuť do života. 

Na konci sil

Týdny ubíhaly a deprese prohlubovaly. V zoufalém dopise z 12. července 1948 se blízkému příteli Karlu Steinbachovi vyznal z nejniternějších citů: „Povím Ti jasně mou situaci. Slávku chytli při přechodu. Že tu není, mne skoro zničilo. Ty víš, že si obyčejně nestěžuji a nemluvím o svých osobních věcech. Ale chci, abys věděl celou pravdu. Neprožil jsem ještě v životě tak strašnou dobu, jako byly ty dva měsíce a věř mi, že jsem úplně na konci svých sil a nevím, jestli se z toho ještě dostanu. 

Kadelíčku, už jsem v životě všelicos prožil: přišli Němci a zavřeli mne na šest let, pak půldruhého roku boje s komunisty, v únoru jsem viděl, jak je zničeno celé dílo mého života, jak jsem třicet let pracoval nadarmo. Nikdy jsem o tom nevzdechl ani slovem. Teď poprvé cítím, že bych měl právo na trochu osobního štěstí a to mi bylo tak krutě vzato. Slávka byla pro mne můj celý osobní a soukromý život, a teď mi nezbývá vůbec nic. Jsem vyhořelý, nic mne nezajímá, pochybuji, že ještě budu moci pracovat, a myslím, že se utrápím a zahynu. Není v tom slovo přehánění. Nemohu myslet na nic jiného než na Slávku. Snad je to nějaká nervová choroba. Ještě jsem nedostal v životě takovou ránu. Nestojím o život bez Slávky, žiji jen v úzkosti o ni. 

Ale Ty mne asi nepochopíš. Byla mi všechno, co jsem ještě od života čekat. Teď bude udělán poslední pokus, aby se dostala ven. A já kolísám mezi strachem, že nepřijde, a strachem, že přijde. Prostě jestliže přijde, vůbec nevím, jestli ji dostanu k sobě, ať bych byl v Anglii nebo v Americe. A tak mi asi nezbude nic než se vrátit za ní do Německa, protože ji nemohu nechat samotnou v tom strašném prostředí. Budu tam živořit s ní.“

TIP: Tajemný konec pronásledovaného spisovatele: Musel Karel Čapek zemřít?

V tklivém líčení vnitřního rozpoložení Peroutka pokračoval dopisem témuž adresátovi také 21. července 1948: „Někdy si myslím, že je se mnou konec a že jako Československo zaplatilo rok 38 Karlem Čapkem, tak 48 zaplatí mnou. Ty víš, že nejsem hypochondr a že mne ještě nikdy nenapadlo takhle mluvit, ale tentokrát se bojím, že je to pravda. Nebudu Ti vypisovat svůj stav, ale cítím jasně, že hluboko ve mně něco hlodá a že mne to už narušilo. Přitom se to stále horší, místo aby se to lepšilo, ač tady žiju v nejpříznivějších podmínkách. Je-li to úplné nervové zhroucení, je-li to srdce, nevím. Od chvíle, kdy jsem ztratil Slávku, neměl jsem ještě normální chvilku bez bolesti. 

Kadelíku, já jsem velký podvodník. Všichni se tady na mne upínají s velkými nadějemi, Češi i Angličani, dostávám spoustu nabídek k práci, kde který časopis si u mne zajišťuje články. Češi mi píší ze všech stran a posílají ke mně deputace, abych se ujal vedení emigrace. A mne to všechno přitom ani nezajímá a nikdo neví, že jsem úplně neschopen. Měl jsem napsat článek pro News Chronicle, osm set slov. V Praze by mi to bylo trvalo hodinu. Víš, že jsem nad tím seděl tři dny a pak jsem jim vzkázal, aby se nezlobili, že nemohu? Z toho vidíš, jak to se mnou je, jaký jsem to pěkný vůdce…“

Zhořklý národ

Ani o další měsíc později Peroutkovi nebylo lépe. Když píše Steinbachovi 24. srpna 1948, stále ještě se nic nepohnulo. „Stydím se, že způsobuji tolik komplikací, že Tě obtěžuji svými citovými výlevy, ale komu to mám říci? Ty jsi jediný, kdo zná nás oba a kdo ví, co v tom je. To víš, že bych se rád choval jinak, ale nemohu. Nezapomínej na mých posledních deset let, nebyl to žert a možná, že se teď ve mně vybíjejí následky celé té doby. Ve Slávce se mně nějak ztělesnil celý život, cítím to jako strašnou nepřirozenost, že máme být od sebe odtrženi, všechny zákony mé povahy volají po ní, bez ní bych měl život navždy zmrzačený, a ten já žít neumím. 

Národ. Dostávám výzvy a vzkazy ze všech stran, ale já chci jednou také trochu osobního štěstí, mimo jiné také proto, abych pro ten národ mohl pracovat. Napsal jsem Ti už posledně že takhle nemohu, protože jsem vnitřně absorbován svým zápasem. Já se teď přemůžu, protože musím. Musím pracovat, abych mohl Slávku uživit, kdyby přišla, ale nevím, zač to bude stát.  

Ostatně mi ten národ trošku hořkne v ústech. Víš, že když jsem byl v koncentráku, byl jsem snad jediný, kdo nikdy od nikoho mimo rodiny nedostal balík. To se teď trochu opakuje. Nemysli, že někdo ještě projevil trochu zájmu, jak a z čeho žiju. Kdyby bylo na nich, byl bych už mohl umřít hlady. Mnozí toho tolik naslibovali, když mne přemlouvali, abych odešel z Prahy, a z toho všeho není nic. Já vím, jestli to jednou zase vyhraju, pak se zase všichni přiženou a budou slibovat, protože budou vědět, že už to nepotřebuju, jako vždycky. 

Odporná komedie. Byl bych teď potřeboval trochu volného času, abych mohl v klidu napsat knihu, kterou je potřeba napsat a abych mohl důstojně žít. Ale to ti říkám, jestliže se jednou všechno urovná, Slávka přijde a já zase budu moci pracovat a zase se dostanu nahoru, pak nikoho z toho národa venku nechci vidět a každého vykopnu. Můj národ, to jsou ti trpící doma.“

Čekání u konce

Na svou životní lásku musel Peroutka plný zoufalství čekat až do října 1948, kdy se konečně setkali v Londýně. Slávka mezitím strávila neméně tíživé měsíce v Československu pod neustálou kontrolou Státní bezpečnosti. Až díky lsti a fingovanému sňatku s britským občanem se jí podařilo získat povolení k vycestování. Konečně se zase shledali, i když komplikace nekončily. Manželka tropila žárlivé scény a emigrantská komunita si škodolibě šuškala o skandálu.

TIP: Sestra slavných bratrů: Helena Čapková zažila běsnění nacistů i komunistické peklo

V roce 1950 odcestoval Peroutka se Slávkou do USA, kde zanedlouho stanul v čele československé redakce Rádia Svobodná Evropa. Marie Peroutková zemřela o tři roky později. Teprve poté mohl novinář pojmout osudovou ženu za choť. Strávili spolu spokojeně další tři desetiletí v New Yorku, obklopeni přáteli. Pořídili si i fenku pudla Pixie, zřejmě nejpopulárnějšího čtyřnohého mazlíčka československého exilu. 

Poslední léta Peroutka upadal do depresí. Zemřel na rakovinu plic 20. dubna 1978. Slávka se po sametové revoluci vrátila do Čech, nechala převézt manželovy ostatky na Vyšehrad a osobní archiv včetně zajímavých dopisů s detaily jejich vztahu věnovala Památníku národního písemnictví. Její životní pouť skončila 13. srpna 2017. 

Část tokijského nádraží, odkud vyjíždějí regionální vlaky, představuje v těchto dnech pouhý stín své dřívější podoby. Obvyklé davy zmizely a zbyly jen hrstky lidí, kteří při čekání na spoj bloumají v obchodech mezi regály s krabičkovými obědy. „Z vlaku vídám vystupovat víc uklízečů než pasažérů,“ tvrdí Taro Aoki, jenž na nádraží dohlíží na osmnáct fastfoodových prodejen. „Dřív si lidé obědový box vybírali co nejrychleji, aby si mohli stoupnout do fronty. Teď nemají kam pospíchat.“

Miliardové ztráty

Koronavirus nesrazil na kolena pouze leteckou dopravu. V této části roku obvykle mnozí obyvatelé japonské metropole usedají do vlaku a odjíždějí si na venkov užít krásy podzimu. Nyní má však pomyšlení na výlet málokdo a změnou nálady ve společnosti trpí i rychlovlaky (viz Nejrychlejší ze všech). East Japan Railway Co. a West Japan Railway Co. – dva největší dopravci, co se počtu prodaných jízdenek týče – předvídají nejhorší ztráty od privatizace dráhy v roce 1987. Firma East JR očekává přepočtený propad 92,5 miliardy korun, zatímco loni byla bezmála 44 miliard „v plusu“. West JR hrozí ztráta 52,8 miliardy. 

Z fotek na internetu je vidět, jak děsivě prázdné japonské rychlovlaky jsou. „Takhle to vypadá i poté, co cena lístků spadla na polovinu,“ napsal na sociální síť Twitter cestující z paluby vlaku East JR. „Po odjezdu ze stanice Morioka je tu úplně mrtvo,“ dodal z trati vedoucí do prefektury Iwate na severovýchodním pobřeží Honšú. Zdecimovaný domácí cestovní ruch se pokoušela ustálit kampaň Go To, na jejímž základě klesla až o polovinu cena nejen vlakové dopravy, ale i noclehů v hotelích či vstupenek na různé atrakce. Tokio do slevového šílenství původně nespadalo, jenže v září si vážnost situace vyžádala zlevnění i tam. 

Není cesty zpět 

Jelikož ovšem počty nakažených v zemi rostou a lidé ve strachu nejezdí na dovolené ani na výlety, označili někteří politici zmíněnou kampaň za selhání. Další se nechali slyšet, že pokud se bude podporovat turismus, nemoc se rozšíří rychleji. Mnozí z těch, kdo někam cestovat chtějí či musejí, navíc raději usedají do vlastního vozu, aby se vyhnuli kontaktu. „Návrat do předcovidové éry již zřejmě není možný,“ myslí si Jošitaka Watanabe, vedoucí marketingového oddělení firmy East JR. 

Počet pasažérů využívajících jejích služeb klesl během letošního srpna o 74 % oproti srovnatelnému období loni. Slevy, jež East JR bez ohledu na kampaň Go To nabízela právě již v srpnu, využilo k 25. září na 300 tisíc zájemců. A počítá se s tím, že do března 2021 po nich sáhne až milion Japonců. Poloviční cenovka vzbuzuje zájem bez ohledu na trasu vlaku. Nicméně s nízkými tržbami a fixními náklady na provoz souprav se dopravci ze ztrát nedostanou ani po pandemii – alespoň podle analytika Hirošigeho Muraoky z Nomura Research Institute.

V prázdných čajovnách

Společnost Central Japan Railway Co. oznámila ke konci fiskálního roku 31. března přepočtený zisk 144,3 miliardy korun. Momentálně však také nabízí celodenní cestovní balíčky za polovinu. Její rychlovlaky míří i do Kjóta, centra japonských tradic proslulého svými chrámy, svatyněmi a zahradami. Přesto tam letos v červenci zavítalo o 99,8 % méně zahraničních turistů než loni a téměř nule se jejich počet blížil i následující tři měsíce. Domácí návštěvníci pak „spadli“ na polovinu. 

„Naši sousedé své podnikání buď zavřeli, nebo zkrachovali,“ líčí Mari Koike, která v Kjótu vede hotel. „Lidé jednoduše hromadně zrušili své rezervace.“ Jednu z cest, jak zabránit obrovským ztrátám, představuje podle East JR expanze do jiných odvětví: V úvahu připadá například dovážková služba, jež by zákazníkům doručovala místní pokrmy a speciality jako hrozny, hrušky či ryby. 

TIP: Velká migrace bez diváků: Pandemie koronaviru sráží Afriku na kolena

Gejša Jui Muranuši pracuje v kjótské luxusní zábavní čtvrti Gion a plánovala celý červen jezdit vlakem do Tokia, aby tam vystupovala na nejrůznějších akcích během příprav na letní olympiádu. Hry se však nakonec odkládají na příští rok. „Všechny mé zakázky v Tokiu byly zrušeny,“ tvrdí Jui. „Navíc lidé z vedení firem už skoro ani nechodí do čajoven. Jsem šťastná, když mám aspoň jednoho zákazníka denně.“  

U tvůrců robotů Boston Dynamics jsme si už zvykli, že svou práci prezentují fantastickými videi. Jejich roboti na nich dělají pozoruhodné věci a připomínají nám, že jsme už nějakou dobu v 21. století. Nové video, v němž se loučí s rokem 2020 a vítají nadcházející rok 2021 je podle komentářů nejvíce impozantní ze všech, co jsme od nich viděli.

Na videu postupně tančí všichni klíčoví roboti Boston Dynamics v dnešní podobě, na klasický song „Do You Love Me?“. Hlavní slovo v celé show mají přitom dvounozí roboti Atlas, kteří jsou vůbec poprvé zachyceni na videu při spolupráci ve dvojici. Stále jde o prototypy, ale zároveň je na první pohled patrné, že od roku 2013, kdy na videozáběrech sotva chodili, urazili roboti Atlas ohromný kus cesty.

TIP: Humanoidní robot Atlas od Boston Dynamics se dal na parkour

Všichni roboti Boston Dynamics stojí za pozornost. Jen jediný z nich je ale v současné době dostupný na trhu. Čtyřnohý robotický šikula Spot se prodává za 75 tisíc dolarů (zhruba 1,5 milionu korun). Už jsme ho viděli pečovat o pacienty s covidem-19, pást ovce na Novém Zélandu nebo pracovat na norské ropné plošině. NASA navíc nedávno oznámila, že chtějí upravené Spoty poslat na Mars. Prý představují skvělou alternativu k robotickým roverům.

Největší ekologickou stopu zanechává mléko kravské, při jehož výrobě se vyprodukuje třikrát víc skleníkových plynů oproti rostlinným verzím. Každý jeho litr navíc vyžaduje 8,9 m² půdy ročně, zatímco u sójového nápoje jde o 0,7 m², u mandlového o 0,5 m² a u rýžového o 0,3 m². Podobná situace se týká spotřeby vody – na litr kravského mléka jí připadá 628 litrů, kdežto u mandlové varianty se jedná o 371 litr, u rýžové o 270 litrů a u sójové „pouze“ o 28 litrů. 

TIP: Fakta proti mýtům: Prospívá dospělým mléko, nebo nám naopak škodí?

Mléko přitom může vznikat  téměř ze všech druhů ořechů, ale i z obilí, luštěnin, a dokonce z konopí. Každopádně má jakákoliv jeho rostlinná varianta mnohem menší dopad na životní prostředí než ta kravská. Kromě toho se lze z hlediska ekologie zaměřit také na původ plodin či recyklovatelnost obalu.