Pokud má dítě nakreslit astronauta, nevynechá skafandr. Ikonická kosmická garderoba neodmyslitelně patří k cestám lidí mimo rodnou planetu. V současnosti se chystá premiéra řady vesmírných lodí pro posádku a s nimi přicházejí i zcela nové, moderní skafandry. Skafandry EVA i IVA z produkce NASA jsme představili v minulé části, dnes se zaměříme na další velké hráče – SpaceX, Boeing a Virgin Galactic.

iSpaceX: Futuristická elegance

• Určení: IVA
• Loď: Crew Dragon
• Premiéra: květen 2020

Nový skafandr iSpaceX se do kosmu podíval ještě před svou oficiální premiérou a dokonce hned dvakrát (i když bez lidského nositele). Jednou šlo o zkušební misi lodi Crew Dragon, kdy se v něm k ISS vydala figurína pojmenovaná Ripley. Ještě předtím však letěl v roce 2018 při premiéře Falconu Heavy, nejsilnější rakety současnosti. Natlakovaný oblek tehdy v ležérním posedu za volantem kabrioletu Tesla Roadster zamířil na heliocentrickou dráhu až za orbitu Marsu. 

Při představení kosmického oděvu v roce 2017 málokdo věřil, že jde o jeho finální vzhled. Spíš než současným či historickým skafandrům se totiž podobal futuristickým alternativám z vědecko-fantastických filmů. Elon Musk v dané souvislosti několikrát uvedl, že jeho osobní nároky na vysoce estetickou stránku obleku měly stejnou váhu jako požadavky na jeho funkčnost a spolehlivost.

Přetlakový skafandr se nasazuje důvtipně a netradičně: Ačkoliv zdánlivě sestává z horního a spodního dílu (kalhot), ve skutečnosti tvoří kompaktní celek – včetně přilby, rukavic a bot. Při vývoji tak odpadla nutnost řešit technické aspekty spojů mezi jednotlivými částmi, tudíž je výsledek mnohem levnější a díky své jednoduchosti i bezpečnější. Po celé vnitřní straně nohavic se táhne dlouhý zip, jímž astronaut vklouzne nahoru do torza, načež si jen nazuje boty a zip zapne. Rukavice samozřejmě fungují s dotykovým displejem a lze je rozepnout. Stále sice zůstanou připojeny, avšak vzniklým otvorem je možné protáhnout ruce pro případnou jemnou a pohodlnou manipulaci.

Integrovaná přilba se vyrábí z velice lehkého a odolného plastu akrylonitrilbutadienstyrenu neboli ABS, který odolává nízkým i vysokým teplotám, kyselinám a dalším látkám. V oblasti uší se navíc nacházejí dva mikrofony pro snadný přenos okolních zvuků. Zbytek svrchní vrstvy skafandru vzniká z teflonu a nomexu. Připojení systémů podpory života, bez nichž by oblek nemohl fungovat, má velice elegantní a nenápadné řešení: Zmíněné rozhraní se nachází pod odklápěcím panelem na vnější straně pravého stehna. Každá sedačka Crew Dragonu pak v odpovídajícím místě disponuje stejně nenápadným konektorem pro připojení skafandru.

Boeing Blue: Modrá je dobrá

• Určení: IVA
• Loď: Starliner
• Premiéra: 2021

Boeing se při vývoji skafandru soustředil především na pohodlí. Díky tomu je Boeing Blue, jak se oblek nazývá, velmi lehký a technické řešení kloubů zaručuje dobrou pohyblivost i při plném natlakování. Velké plus spočívá v pasivním systému termoregulace, který dovoluje pracovat a pohybovat se i bez připojeného externího chlazení. Dosahuje se toho především díky použitým materiálům, jež umožňují únik vodní páry při zachování vzduchotěsnosti. 

Komfort dál zvyšuje příčný zip, strategicky umístěný v oblasti břicha, jehož zapnutím či rozepnutím se upravuje tvar skafandru pro pohodlnější sezení, respektive stání. Do určité míry lze nastavit i rukavice, především tak, aby lépe přiléhaly na ruce po natlakování. Bezpečnost při pěším pohybu v okolí startovací rampy či na ní, zejména během potenciální evakuace, zvyšují integrované protiskluzové boty, jejichž podrážku a další prvky zajistila společnost Reebok. Rukavice umožňující ovládání dotykových obrazovek jsou samozřejmostí.

Na druhou stranu zůstává diskutabilní, zda Boeing v jinak chvályhodné snaze o pohodlí nezašel příliš daleko, co se týká přilby. Je sice integrovaná a neoddělitelná, jedná se však spíš o kapuci s pevným kulovitým průzorem z polykarbonátu, která se jednoduše přetáhne přes hlavu a zapne na zip u krku. Vzhledem k absenci tvrdých částí a výrazné úspoře hmotnosti představuje nepochybně pohodlné řešení. Je ovšem otázkou, jakou ochranu poskytne při případném tvrdém nárazu do hlavy. Zmíněné negativum Boeing Blue částečně obchází kuklou s tlumicími prvky a komunikační náhlavkou, která je nutná, jelikož kapuce neobsahuje komunikační systém.

Ačkoliv skafandr Boeingu, podobně jako ten od SpaceX, sestává z jednoho kusu – až na rukavice, jež se připojují na klasickou kovovou obrubu – způsob oblékání se liší. Oděv má zip po celé délce páteře, takže do něj astronaut musí nejdřív navléct nohy a teprve poté paže, trup a hlavu. Konektor pro systém podpory života se nachází na levé straně břicha, zatímco na pravé je regulační tlakový ventil.

Virgin Galactic: Spíš módní výstřelek

• Určení: oděv pro parabolický let
• Loď: SpaceShipTwo
• Premiéra: 2021

V tomto případě se nejedná o skafandr, nýbrž o oblek prezentovaný jako „kosmický oděv“. Vyrobila ho firma Under Armour pro společnost Virgin Galactic, která bude při suborbitálních letech vozit platící zájemce na okraj kosmického prostoru. Nejde o přetlakový oblek, a nositele tedy nijak neochrání před ztrátou tlaku v raketoplánu SpaceShipTwo.

Model má především poskytnout maximální pohodlí během výrazných změn teplot, přetížení a následného několikaminutového pobytu v beztíži. Postrádá přilbu, jelikož interiér suborbitálního raketoplánu bude kvůli bezpečnosti pasažérů kompletně vypolstrovaný. Rukavice, jež firma dosud nepředstavila, by však součást obleku tvořit měly. Zajistí tepelný komfort rukou, stabilní úchop i ochranu prstů a nehtů před kontaktem s ostatními cestujícími. 

Výrobci pamatovali rovněž na to, že si turisté budou chtít vzít na palubu spoustu drobných upomínkových předmětů, jež pak snadno označí přívlastkem „letělo do kosmu“. Proto oblek dostal do vínku množství kapes, především na nohou a trupu, včetně jedné speciální na fotografie v místě srdce. V neposlední řadě se v levém rukávu nachází integrované tlačítko pro aktivaci komunikačního systému, jehož prostřednictvím se může pasažér spojit se dvěma piloty. O přenos zvuku se nejspíš postará bezdrátové sluchátko s mikrofonem, spolu s malým komunikačním zařízením v kapse na bicepsu. 

TIP: Co se stane, když si kosmonaut sundá ve vesmíru skafandr?

V ceně 250 tisíc dolarů za letenku, která zahrnuje oblek a obuv pro let samotný, turisté obdrží také jeho zjednodušenou variantu pro předcházející třídenní trénink. Po návratu na Zemi pak oděv cestujícím zůstane – a jelikož se dá běžně prát v pračce, bude jej moct hrdý majitel opakovaně nosit při libovolné příležitosti.

Čechy, Morava a... Slezsko! Jak jsme ho získali a proč ho chtěli cizí vladaři?

Většina území Koruny české zůstala součástí České republiky dodnes. Čechy, Morava... Jenže když Karel IV. počítal mezi korunní země Slezsko, bylo výrazně větší...

Černý 15. duben: Datum, které opakovaně zasáhlo svět tragédiemi

Kdyby se vyhlašovalo nejčernější datum lidstva, 15. duben by byl zřejmě jednoznačným favoritem. S žádným jiným dnem v kalendáři se nepojí tak velké množství nešťastných událostí...

Vyvraždění carské rodiny: Proč museli Romanovci zemřít?

Masakr, při kterém v Jekatěrinburgu zahynul car Mikuláš II. s celou svou rodinou, nemá v ruských dějinách obdoby... 

Jak umíral císařpán: Poslední den Františka Josefa hodinu po hodině

Počátkem listopadu 1916 se František Josef I. nachladil. Ačkoliv pouze kašlal a teplotu měl jen zvýšenou, bylo to vzhledem k jeho věku na pováženou...

Když vášeň zabíjí: Syfilis zabila císaře, ruské cary, vůdce bolševiků i dva papeže

Odvrácenou stránku promiskuitního chování představují pohlavní choroby. Než lidstvo zahájilo boj proti viru HIV, znamenala největší hrozbu nákaza syfilidou. A ani dnes nemáme vyhráno…

Oslepený, vykastrovaný, zavražděný: Český kníže Jaromír skonal na toaletě

V dějinách zápasů o český trůn snad není většího smolaře. Přemyslovský kníže Jaromír na něj usedl celkem třikrát, nikdy se na něm ale příliš neohřál. V rámci mocenských bojů se knížete pokoušeli jeho přemyslovští příbuzní zbavit těmi nejdivočejšími způsoby...

Klan lidožroutů: Okolí skotského Edinburghu sužovali v 15. století kanibalové

Kanibalismus v západní kultuře představuje téměř vždy poslední zoufalé východisko v extrémních situacích. Jevištěm jednoho z nejodpornějších kanibalských dramat se ale stalo Skotsko, přičemž rozhodně nešlo o lidožroutství z nutnosti...

Vikinská záhada z Reptonu: Objev, který archeologům přinesl starosti

V sedmdesátých letech způsobil nález masového hrobu v britském Reptonu senzaci. Mohlo se jednat o pohřeb vikingského náčelníka. Jenže další průzkum lokality, který zahrnoval i archeology uznávanou radio-karbonovou metodu k určování stáří nálezů, tyto závěry zpochybnil...

Počátky českého koupání: Na podolské plovárně v Praze se scházeli nudisté

Ukazovat nahé tělo bylo za časů našich prapradědečků a praprababiček takřka nemyslitelné. Na podolské plovárně v Praze se přesto koupávali i nudisté...

Rudolfova štola: Císařovo dílo, které dodnes bere dech

Na jaře roku 1584 se v Praze započalo s dílem, které dodnes bere dech. Na mimořádný a technicky náročný projekt byli povoláni nejlepší odborníci království, kteří nakonec císaři Rudolfovi II. splnili jeho neobvyklé přání. Pod Belvedérským vrškem byla prokopána takzvaná Rudolfova štola...

Dobré jídlo spojuje lidi a pohání obchod. Dávní obyvatelé Středomoří si díky tomu mohli užívat dobrodiní kuchyně jižní a východní Asie, o mnoho dříve, než jsme se mysleli. Zjistil to tým archeologů, který vedl Philipp Stockhammer z německé Ludwig-Maxmilians-Universität München.

Starověká globalizace

Badatelé prozkoumali mikroskopické zbytky jídla, které objevili v zubech 16 obyvatel dnešní Levanty, tedy ve východní části Středomoří. Tito lidé žili v 17. a také v 11. století před naším letopočtem, na lokalitách Megido a Tel Erani, které obě leží v Izraeli. Nešlo přitom jen o vysoce postavenou elitu, ale byli to lidé z různých sociálních vrstev.

Archeologové zjistili, že lidé v této oblasti dlouho před naším letopočtem měli k dispozici pokrmy ze vzdálených končin Asie, včetně sezamu, kurkumy, banánů a sóji. Tento objev posouvá čas příchodu těchto plodin do východního Středomoří o celá staletí, v případě sóji dokonce o tisíce let.

TIP: Izraelská poušť u Beer Ševy ukrývala nejstarší tavicí pec na světě

Jak k tomu dodává Stockhammer, odborníci se obvykle domnívají, že se raná éra globalizace týkala pouze obchodování s kovy a drahými kameny. Teď se ale ukazuje, že zároveň s tím probíhala i globalizace obchodu s potravinami a pochutinami. Podle Stockhammera víme o historii potravin stále jen málo, takže archeology čeká ještě řada podobných zajímavých objevů.

Pult antického „bufetu“, zakonzervovaný ve vrstvě popela, byl částečně obnažen už v roce 2019. Badatelé ale tehdy krátce nato práce zastavili, aby se thermopolium na rušném místě archeologického parku vyhnulo poškození. Thermopolium sestává z řeckých výrazů „thermos“, tedy „horký“, a „poleo“, což znamená „prodávat“. V římském světě byly tyto vývařovny pro běžné lidi oblíbené, jen v Pompejích jich bylo na osm desítek.

Antický fastfood

Vedle už známé fresky mořské nymfy na koni vědci nově odhalili vyobrazení různých zvířat, zejména drůbeže a kachen divokých, které byly patrně konzumovány s vínem nebo s horkými nápoji. V terakotových nádobách archeologové našli úlomek kachní kosti a dále zbytky vepřového, kozího, rybího a šnečího masa. Několik ingrediencí bylo vařeno dohromady podobně jako španělská paella. Na dně velkého džbánu byly nalezeny rozdrcené fazolové boby, které sloužily k úpravě chuti vína. 

TIP: Dějiny rychlého občerstvení: Na hamburger do starého Říma

V blízkosti "bufetu" byly nalezeny amfory, nádrž na vodu, kašna a lidské pozůstatky, včetně kostí zhruba padesátiletého muže u dětské postýlky. „Zdá se, že stánek jeho majitelé rychle zavřeli a opustili, ale je možné, že zde někdo, patrně nejstarší muž, zůstal a zemřel během první fáze erupce, kdy se zhroutila půda domu,“ okomentoval nález Massimo Osanna, ředitel archeologického parku.

Druhé z nalezených těl, které v ruce drží poklici jedné z nádob může podle Ossany být zloděj, anebo nějaký obyvatel antického přístavu, který při útěku před běsnící sopkou dostal hlad, ale překvapily ho jedovaté plyny.

Ačkoliv příslušníci pluku těžkých stíhačů tanků – schwere Panzerjäger Regiment (sPzJgRgt 656) dělali, co mohli, situace na severním úseku kurského bojiště se už po několika dnech vyvinula v neprospěch útočníků. Generální inspektor tankových vojsk Heinz Guderian zahájil ještě během bitvy analýzu nasazení ferdinandů.

Už 17. července 1943 zaslal náčelníkovi generálního štábu pozemní armády generálu Kurtu Zeitzlerovi zprávu, v níž popsal nabyté zkušenosti: „Nesmírně silná palebná přehrada nepřítele rozdrtila útok naší pěchoty, takže ferdinandy a sturmpanzery nebyly schopny proniknout hlouběji do sovětských postavení. Zbaveny podpory infanterie se musely zastavit uprostřed bojiště, kde na sebe přitáhly soustředěnou dělostřelbu. Artilerie protivníka měla vždy dost času k přeskupení a posílení. Také chybějící sekundární výzbroj negativně ovlivnila výsledek boje a vyústila ve vysoké ztráty.“

Těžké ztráty

Němci museli totálně odepsat 19 ferdinandů, které obvykle vyřadil přímý zásah granátu do mřížových krytů na otvorech přivádějících vzduch do motorového prostoru. Čtyři stroje shořely kvůli elektrickému zkratu bez přičinění nepřítele a miny vyřadily plných 40 stíhačů tanků, ovšem polovinu se mechanikům podařilo opravit.

Přes vysoké ztráty generální inspektor konstatoval, že ferdinandy často dosáhly určených cílů, ale protože je nikdo nedokázal následovat, vyzněly tyto úspěchy vniveč. Nekritizoval tedy samotné zbraně jako spíše nevhodnou taktiku jejich nasazení.

Kritický Guderian

Neváhal se přitom ostře vymezit vůči výkonům řadové pěchoty, která v jeho očích nechala ocelové obry napospas protivníkovi: „Jasně se ukázalo, že rozhodujícího úspěchu proti nepříteli v hluboce členěných postaveních a krytému těžkým dělostřelectvem nelze dosáhnout spoluprací se standardními pěšími útvary. Pokud by byl sPzJgRgt 656 nasazen s pancéřovými granátníky v obrněných transportérech, kteří by pluk rychle následovali v několika vlnách, útok by byl úspěšný a vyžádal by si nižší ztráty.“

Těžké obrněnce skutečně u Kurska prolomily dvě sovětské defenzivní linie a přes všechny své nedostatky v podstatě dokázaly to, k čemu byly určeny. Celková situace však osádkám zabránila naplno využít přednosti strojů a pro mnoho ferdinandů operace Citadela znamenala nejen první, ale i poslední nasazení. 

Až do konce

Po kolapsu kurské operace se přeživší obrněnce podílely na krytí ústupu, načež je čekala dlouhá cesta do mateřské továrny. Zde měly začátkem roku 1944 projít úpravami zohledňujícími zkušenosti z absolvovaných střetů. Modernizaci se podrobilo 48 obrů, které dostaly 7,92mm kulomet MG 34 v kulovém střelišti ovládaném radistou a velitelskou věžičku. Ta vznikla modifikací kupole z útočného děla StuG III a výrazně zlepšila výhled na bojiště.

TIP: Ostřílení tankoví důstojníci v bitvě u Kurska

Ke Guderianově radosti doznalo změn i provedení pancéřové mříže nad motorem, jež nyní lépe chránila pohonné ústrojí před šrapnely a granáty. Na vybraná místa pancíře technici aplikovali pastu Zimmerit proti magnetickým minám. Upravené kolosy dostaly nové jméno Elefant (slon).

Jejich část byla v únoru 1944 nasazena v Itálii, zbytek krátce poté na Ukrajině. Přestavba sice o něco zvýšila bojovou hodnotu, jenže hlavní neduhy – slabý a nespolehlivý motor, neohrabanost a nadměrná hmotnost – přetrvávaly. Přestože se panzerjägerům na obou zmíněných bojištích podařilo vyřadit množství nepřátelských tanků, zůstávaly problematickou a nepříliš účinnou zbraní. I tak bojovaly až do hořkého konce a poslední kus byl zničen až 22. dubna 1945 poblíž Berlína. 

Ve skutečnosti není třeba jít příliš hluboko do minulosti, abychom se setkali s poštovními holuby v aktivní službě. Teprve v roce 2004 skončila několik staletí trvající tradice veřejné holubí pošty v Indii. Také některé evropské armády udržovaly chov holubů až do 21. století jako zálohu pro případ výpadku moderních prostředků dálkové komunikace způsobeného ozbrojeným konfliktem či teroristickým útokem.

Patrně poslední vojenský holubník na starém kontinentě byl uzavřen v březnu roku 2008. Jednalo se o tradiční španělské chovné centrum v Pozuelo de Alarcón nedaleko Madridu, které ještě těsně před zavřením vyškolilo několik specialistů z řad vojska Spojených států amerických. Severoamerická velmoc totiž aktuálně uvažuje o znovuzřízení speciální holubí letky, jelikož jde o prakticky jediný prostředek komunikace, který nezanechává elektronickou stopu. 

Starověcí nosiči zpráv

Není zcela jasné ani doložené, kdy si člověk podmanil holuba a začal cíleně využívat neobyčejně vyvinutý orientační smysl tohoto opeřence. Je to však historie bezpochyby velmi dlouhá, prolínající se doslova celými věky. Nejodvážnější archeologické teorie tvrdí, že holub slouží člověku již přes tři sta tisíc let. Jedny z nejstarších písemných zmínek, respektive vizuálních pramenů nasvědčují, že holuby využívali již staří Egypťané, jimž tito ptáci ohlašovali lodě blížící se k jejich břehům.

V některých případech holubi dávali na vědomí nástup nového faraona tak, jako to bylo v případě Ramsese III. Dodnes dochovaný reliéf v Medinet-Abú zobrazuje panovníka před oltářem, na němž spočívají koruny Horního a Dolního Egypta, přičemž za oltářem vzlétají čtyři holubi, aby roznesli novinu do čtyř světových stran. Ve starém Řecku holubí pošta šířila do všech koutů země mimo jiné i výsledky olympijských her. 

Nepostradatelnou roli hráli holubi také v období antického Říma. Samotný Julius Caesar navrhl a nechal realizovat síť holubníků, která pokrývala prakticky celé tehdejší římské impérium. V každém dobytém či nově založeném městě byla zřízena chovná stanice, a dokonce i každá z římských legií, ať se pohybovala kdekoliv, disponovala mobilním holubníkem, aby mohla být ve stálém kontaktu se správními centry.

Nelze opomenout, že také Starý zákon vypráví o tom, že to byla právě holubice, kdo ve svém zobáku dobrákovi Noemovi přinesla zprávu o konci potopy v podobě olivové ratolesti. Poštovní holuby ve službách chalífa výslovně zmiňují rovněž příběhy Tisíce a jedné noci, z nichž nejstarší texty odborníci datují do 7. století. Holubům je zde připisována nesmírná cena, rovnající se v podstatě malému pokladu.

Návrat domů

Vzhledem k charakteristice holubů (viz Spolehlivé doručení) se ukazuje jako mylná představa, že holub je schopen doručit depeši na určenou adresu. Holubí pošta funguje přesně naopak. Holuby je třeba přepravit z domovského holubníku na místo, odkud má psaní doručit zpět domů. Transport do bodu, z nějž se holub vypustí, býval zejména v minulosti velmi dlouhý a složitý. Holubi trávili týdny i měsíce zavření ve stísněných přepravních boxech, cesty se klikatily a často bylo třeba z důvodu bezpečnosti nutné dělat záludné okliky.

Dnes se k převozu holubů používají auta a někdy dokonce i letadla, které jim situaci komplikují snad ještě více. Většina opeřených pošťáků se však i přesto dokázala a dokáže bez zaváhání zorientovat a nabrat kurs směrem domů. Tělesná konstituce neumožňuje holubům nést příliš velkou váhu a už vůbec ne na dlouhé vzdálenosti. Pro holubí depeše se proto tradičně používají drobné papírky o velikosti 2,5×5 centimetrů, které se stočí do ruličky a zasunou do přesně šest centimetrů dlouhého husího brku. Ten se pak na uříznutém konci zalepí voskem a nití přiváže na jedno či na tři ocasní pera poštovního holuba. Do jednoho brku se vejde až pět lístků, které je holub schopen pohodlně unést, což znamená, že jedním letem holubí pošty lze doručit až pět depeší. Depeše se holubům nikdy nepřivazují na nohy, jelikož by jim bránily ve volném pohybu.

Zprávy v dávných válkách

Miniaturní rozměr depeší umožňuje pisateli sdělit pouze to nejnutnější, a snad i proto našel tento způsob komunikace během své dlouhé historie využití především ve válečných konfliktech, kdy se strohý obsah navíc často složitě šifroval pro případ, že by padl do nesprávných rukou. Možná první, kdo prováděl cílenou špionáž holubí pošty, byl Richard Lví Srdce, za jehož úspěchy během křížových výprav stáli mimo jiné vycvičení sokoli, kteří zachytávali poštovní holuby nepřátel. Navzdory tomu, že znal největší slabiny holubí pošty, však ani tento anglický monarcha nedokázal vymyslet efektivnější způsob dálkové komunikace a sám se k ní během válečných tažení uchyloval.

Existují zprávy, že také Čingischán na přelomu 12. a 13. století organizoval své pustošivé výpady právě za pomoci holubí pošty. Rovněž mocný sultán Sulejman I. měl v 16. století hojně využívat tohoto efektivního způsobu přepravy zpráv. Ve svých holubnících údajně choval na dvanáct set holubů, jež díky své fenomenální paměti znal jménem do posledního. Zkrátka a dobře uvádí se, že každý myslitelný vojevůdce, Evžena Savojského ani Napoleona nevyjímaje, se při řízení válečných tažení spoléhal na opeřené doručovatele.

Obchodníci s informacemi

Holubi ovšem dobře a oddaně sloužili i civilním pánům. Podnikatel židovského původu Paul Julius Reuters založil takřka přesně v polovině 19. století informační agenturu, která se zprvu specializovala na burzovní zpravodajství. Zprávy na trase Londýn–Paříž a Cáchy–Brusel, které byly první, jež začal Reuters pokrývat, neúnavně přenášely stovky holubů díky husté síti holubníků rozmístěných nedaleko od sebe. Krátké vzdálenosti dovolovaly holubům letět vyšší rychlostí a zprávy se tak na místo určení dostávaly v rekordních časech.

Nenápadní šedí opeřenci stáli také za vzestupem rodiny Rothschildů. Nathan Mayer Rothschild provozoval podobně jako Paul Reuters zpravodajskou agenturu založenou na službách holubí pošty. Právě díky rychlosti svých holubů se jako jeden z prvních dozvěděl o porážce Napoleona u Waterloo. Předstihu využil k bleskovému nákupu obligací, které v tom okamžiku byly bezcenné, ale jejichž cena raketově vzrostla poté, co se o Napoleonově konci dozvěděly vlády evropských mocností. Ačkoliv Rothschild i Reuters s nástupem telegrafu změnili médium přenosu informací, slavná éra poštovních holubů ještě zdaleka nebyla u konce.

Ptáci v bojových operacích

Opeřené letky se staly také neodmyslitelnou strategickou součástí jak první, tak druhé světové války. Nejsilnější evropské armády v čele s Němci a Brity nasadily do bojových operací desetitisíce speciálně vycvičených poštovních holubů a jejich množství postupně přibývalo. V roce 1917 disponovala poštovními holuby každá rota, každá pozorovatelna, každé dělostřelecké stanoviště. Holubi tvořili součást leteckých i lodních posádek a rovněž žádná ponorka nemohla opustit přístav bez toho, že by měla na palubě opeřené zpravodajce.

Díky miniaturní kameře, jejíž prototyp za zcela jiným účelem ještě v dobách míru sestrojil německý amatérský fotograf a chovatel Julius Neubronner, byli holubi využíváni i k tajnému průzkumu a snímkování nepřátelských území. Kupříkladu Anglie povolala do služby nejen všechny holuby náležející záchranným složkám, nýbrž i ty soukromé. Aby zajistila co nejhladší průběh jejich letu, byl v jižní části ostrovního království vydán příkaz k odchytu dravců, kteří by šedým pošťákům mohli škodit.

Nejsou to jen pošťáci

Holubi si tato zvláštní opatření více než zasloužili. Jejich neúnavná práce zachránila nevyčíslitelné množství lidských životů. Mnoho holubů do cíle dolétlo navzdory těžkým zraněním či přiotráveno bojovými plyny a nejednou zemřeli dříve, než jim vojáci stačili sejmout schránku s depeší. Ti nejzdatnější a nejstatečnější se stejně jako jejich lidští kolegové dočkali řádů a vyznamenání, případně jim byla prokázána úcta v podobě státního pohřbu.

V britském muzeu United service jsou k vidění dekorované pozůstatky opeřenců, kteří se proměnili doslova v legendu. Významnou službu však lidstvu prokázala i hejna anonymních holubů a holubic, kteří se nevyznamenali hrdinskými skutky. Zejména v zemích s mírnějším klimatem, kde se tomuto živočišnému druhu dobře daří, bylo holubí maso jedním z mála zdrojů obživy, které zabránilo vypuknutí hladomoru.

TIP: Dnes podáte, zítra dodáme: Historie poštovních služeb je stará přes 5 tisíc let

Holubí trus je navíc cenné hnojivo, jež dokázalo zpustošenou půdu obratem proměnit znovu v úrodnou. Pro většinu z nás jsou dnes holubi jen otravnou součástí městského života, ničitelé fasád, domnělí přenašeči nemocí. Mají však svou historii, náleží jim význačné místo v dějinách lidstva a mnozí z nás jim vděčí za to, že vůbec žijí.

Metolazon je diuretikum, které se už asi půl století používá při léčbě vysokého tlaku a srdečního selhání. Japonští odborníci z Osaka City University přišli na to, že tento lék dokáže u háďátek spustit buněčné procesy, které vedou k „omlazování“ buněk a tím prodlužují život. Výzkum také naznačuje, že by takový mechanismus měl fungovat i u lidí, čehož bychom pochopitelně mohli využít.

Významným cílem v boji proti stárnutí jsou mitochondrie, buněčné organely, které zajišťují energii. S postupujícím věkem přestávají fungovat, což souvisí s řadou projevů stárnutí. Zároveň ale existují procesy, které mohou mitochondrie opravit. V jednom z takových procesů hraje důležitou roli gen hsp-6. Eriko Kage-Nakadai a její spolupracovníci testovali asi tři tisíce známých léků a zjišťovali, zda některý z nich aktivuje gen hsp-6.

TIP: Našli jsme lék na stáří? DNA mitochondrií v buňkách ovládá stárnutí kůže

Podařilo se jim zjistit, že právě metolazon tento gen výrazným způsobem aktivuje. Následně vědci ověřovali vliv metolazonu na stárnutí u háďátek obecných, která se mimo jiné běžně využívají právě ve výzkumu stárnutí. Experimenty potvrdily, že metolazon skutečně těmto háďátkům nezanedbatelným způsobem prodlužuje život.

Jak se žije v „nudli“: Superúzký dům z chicagského předměstí vznikl z nouze

V chicagském Deerfieldu stojí již od roku 2003. Za tu dobu se již stihl stát turistickou atrakcí. Dům, který svým tvarem připomíná dílek koláče, původně vznikl z nouze…

Inspirována labutí: Italská superjachta Avanguardia za 11 miliard

Italské designérské studio Lazzarini Design představilo svou vizi superjachty. Jejich Avanguardia na první pohled zaujme neobvykle řešenou řídící věží, která připomíná hlavu labutě…

Turisté zmizeli a lvi si vzali Krugerův národní park zpět

Koronavirová pandemie zcela změnila životy nejen lidí ale i zvířat. Včetně těch divokých, obývajících africké národní parky… 

Fascinující bodypainting: Obrazy tvořené lidskými těly

Tělo člověka se stalo nejstarším malířským plátnem. Ovšem zatímco naši dávní předkové se takto zdobili hlavně z obřadních důvodů, dnešní umělci posouvají svá díla za hranice nejodvážnějších představ…

Temná chata vygeneruje o 361 % více energie, než kolik jí sama spotřebuje

V americkém Utahu se pomalu rozjíždí výstavba milionářského superkomplexu – první stavbou má být energeticky aktivní Temná chata…

Riskantní menu: Pětice potravin, u kterých se vyplatí zpozornět

Obvykle je snadno seženeme v obchodě a většina z nás je má nejspíš doma. Přesto dokážou vyvolat migrénu či změnu barvy pleti nebo třeba přivodit průjem. Řeč je o sýrech, mandlích, mrkvi i dýních…

Nejdrsnější cesta do školy je minulostí: Čínské úřady šplhající děti přestěhovaly

Nejdrsnější cesta do školy je už minulostí. Čínské úřady nabídly lidem z vesnice A-tchu-le-er bydlení v 70 kilometrů vzdáleném městě…

Úlovek jako z avatarské Pandory: Pestrobarevná ryba, která umí měnit pohlaví

Tvůrci populárního YouTube kanálu Fishing Gang Azusa se minulý týden pochlubili vskutku nevšedním úlovkem – pestrobarevnou rybou, která jako by ani nepocházela z našeho světa…

Britská zoo musela přestěhovat pět papoušků, nadávali návštěvníkům

Zoologická zahrada ve Friskney na východě Anglie skryla pět papoušků před zraky návštěvníků. Papoušci šedí, známí také jako žako, totiž lidem sprostě nadávali.…

Svéráz národního lovu: V Horní Plané odzbrojil myslivce prchající jelen

Šumavské lesy jsou zase o něco nebezpečnějším místem. Tamější temné hvozdy nyní obývá po zuby ozbrojený jelen…

Na sklonku 14. století čelilo Baltské moře coby klíčová oblast evropského obchodu obrovskému problému v podobě pirátství. Lodě tam nejčastěji přepadávali tzv. vitaliáni: Nešlo přitom o obyčejné piráty nedbající zákona, nýbrž o dobře řízené společenství, kde se kořist dělila rovným dílem. U jeho zrodu stáli meklenburští vévodové, kteří si mořské lupiče vycvičili pro válku s Dánskem. 

Lübecký kněz Reimar Kock je označil za „toulavý a zlý lid ze všech zemí. […] Nehodlali pracovat, nechávali se jen najímat a všichni chtěli zbohatnout na ubohých dánských a norských rolnících. Jakmile se však tomuto houfu ponechala volná ruka, dalo se mu už jen stěží zabránit v páchání zla.“

Vitaliáni si vytvořili pevnou organizaci a uskutečnili díky ní řadu spektakulárních akcí, jako obsazení norského Bergenu v roce 1393 nebo zásobování obleženého Stockholmu. Jejich denním chlebem se pak stalo plenění břehů Baltského a Severního moře i Finského zálivu. 

Pirátský stát

Když na jaře 1395 skončily boje o dánský trůn, obsahovala mírová smlouva klauzuli o odchodu vitaliánů z Baltu. Dva tisíce bratří však odmítlo a uchýlili se do svých tajných základen u moře. Rok poté se syn sesazeného švédského krále zmocnil ostrova Gotland, který začal sloužit coby pirátské útočiště, a guvernérem ustanovil Svena Stureho, aby zřídil samostatný pirátský stát. 

K místním vitaliánům se pak přidávali další a zakrátko se obchodování na Baltu ocitlo v troskách. Hanzovní spolek na to reagoval vyzbrojením posádek a povinností bránit náklad do posledního muže. Navíc nechal postavit tzv. pacifikační lodě, aby pročesávaly pobřeží a piráty chytaly. Již roku 1395 křižovalo moře dvacet kog, placených z příspěvků hanzovních měst. 

Gotland se nevzdává

Pánové Gotlandu se však nehodlali vzdát tak lehce a odolávali dánským pokusům ostrov obsadit. Uspěla teprve invaze řádu německých rytířů, přesto se čtyři stovky vitaliánů zachránily a našly útočiště v nizozemském Frísku. 

TIP: Neuvěřitelné příběhy pirátů: Romantičtí hrdinové, nebo krvelační zločinci?

Mocný Hamburk jim ovšem nechtěl dát vydechnout, na jaře 1400 shromáždil flotilu a zaútočil. V nastalé řeži většina vitaliánů padla, ale vůdce Klaus Störtebeker uprchl a vstoupil do služeb hrabat z Hollandu. Šlechtici mu svěřili souostroví Helgoland, kde se opevnil a zahájil vendetu vůči všem, kdo s hanzovními městy obchodovali. Šlo však o labutí píseň: Jako poslední základna padla roku 1435 pevnost Sibetsburg a jednoho z nejslavnějších pirátů severní Evropy v Hamburku popravili.

Stálice se tvoří v chladných a hustých jádrech obřích molekulových mračen, která jsou vnějšími okolnostmi vyvedena z rovnováhy a začnou samovolně gravitačně kolabovat. Prvotní kolaps bývá relativně rychlý, trvá snad jen desítky tisíc let, což se z hlediska následné doby života hvězdy jeví jako lusknutí prstu. 

Utváření nových stálic vyžaduje splnění několika podmínek: Jednak musí být v galaxii k dispozici plyn. Nejde o zcela automaticky naplněnou podmínku, neboť například eliptické galaxie jsou téměř plynuprosté a hvězdy se v nich prakticky nerodí. Plyn musí mít rovněž správné vlastnosti, především nízkou teplotu – z horkého koronálního plynu bez rychlého ochlazení stálice nevzniknou. Zároveň je vhodné, obsahuje-li příměs prachu: Hvězdotvorba je potom efektivnější a rychlejší. Prachoplynný oblak musí být také vyveden z rovnovážného stavu. 

TIP: Vědci poprvé pozorovali hvězdnou porodnici na odvrácené straně Galaxie

Je tudíž zřejmé, že jakmile se v galaxii vyčerpají zásoby chladného plynu, utváření stálic se zastaví. Horký plyn vracený do oběhu například supernovami musí nejprve účinně zchladnout, teprve poté se může tvorba hvězd obnovit.