Neznámý útočník získal v pátek 5. února vzdálený přístup k systému úpravy vody v patnáctitisícovém floridském městě Oldsmar a zvýšil hladinu hydroxidu sodného v pitné vodě více než stokrát. Tato chemická látka (louh) se v malém množství používá k řízení kyselosti vody, při požití ve vyšší koncentraci by ale mohla způsobit vážné popáleniny. V běžném provozu je hydroxid sodný používán při úpravě vody v koncentraci 100 dílů na milion, během útoku byla tato koncentrace zvýšena na 11 100 dílů na milion.

Přestože se samotný útok zdařil, k ohrožení obyvatel Oldsmaru podle policie nedošlo. Zvýšení hladiny hydroxidu sodného si všiml pracovník úpravny vody a koncentraci neprodleně upravil. Podle šerifa Boba Gualtieriho by ani případná nepozornost zaměstnance úpravny vody nevedla k otravě obyvatel města. Kvalita vody je podle něj sledována i na dalších úrovních.

TIP: Pacientka v kritickém stavu se stala první přímou obětí hackerského útoku

Útok vyšetřují místní orgány a také FBI. Zatím není zřejmé, zda šlo o hackerský útok, nebo zneužití přístupu. Vzdálený přístup k systému totiž využívají i pracovníci úpravny vody. Vyšetřovatelé zatím nepotvrdili ani to, zda šlo o útok z území Spojených států, nebo zda mohlo jít o útok ze zahraničí. 

Na podobu a povahu člověka má nepochybně vliv prostředí, v němž žije od svého narození. Zároveň ale platí, že náš vzhled i osobnost, jsou do značné míry vepsány do genů. Přesné mechanismy a vzájemné působení genů jsou stále předmětem intenzivního výzkumu, zejména v posledních letech se ale vědcům daří stále častěji objevovat nové související geny. Nejnovější úspěch si v tomto směru připsali vědci z britské University College London.

Vědcům se podařilo vystopovat celkem 32 oblastí genů, které u člověka ovládají rysy obličeje, jako například tvar a velikost nosu, rtů, čelistí nebo obočí. U většiny z nich jde o potvrzení dřívějších objevů, které byly založené na omezených důkazech. V devíti připadech ale jde o nové objevy.

TIP: Genetika pomohla s rekonstrukcí podoby japonské ženy doby kamenné

Jde o výsledek výzkumu, který zahrnoval více než 6 tisíc dobrovolníků z Latinské Ameriky, jejichž geny a obličeje vědci analyzovali. Jeden ze zmíněných genů, který nese označení TBX15, přitom zřejmě pochází od denisovanů, našich stále záhadných příbuzných, které známe jen na základě několika málo fosilií a genetického materiálu. Výzkumné studie tohoto typu jsou velmi užitečné pro medicínu, ale i pro řadu dalších oborů, včetně forenzního lékařství. Bude například možné sestavovat stále přesnější portréty obětí ale i pachatelů zločinů na základě DNA.

Oproti Česku zaujímá Namibie více než desetinásobnou rozlohu, takže při přesunech mezi tamními zajímavými lokalitami strávíte dlouhé hodiny v džípu. Občas se u cesty objeví zebra, slon či žirafa: Divokých zvířat tam žije opravdu hodně, a nejen v národních parcích. Safari však nepředstavuje jedinou místní atrakci – na své si přijdou i milovníci neživé přírody. 

Sto padesát milionů let stačilo, aby se i tvrdá žula alespoň zčásti poddala působení větru, vody, slunce a mrazu. Výsledkem se staly skalní brány, okna či mosty, prohlubně lemované divoce pokřivenou kamennou kůrou a mnoho dalších pozoruhodných útvarů. Přesně takovou krajinu nabízí oblast okolo hory Spitzkoppe, přezdívané „namibijský Matterhorn“. Její německý název není dílem náhody: Před první světovou válkou tvořila Namibie kolonii našich západních sousedů. Germánsky znějící pojmenování tak nese řada zdejších přírodních útvarů. 

Žulový ráj fotografů

Spitzkoppe se tyčí do 1 784 metrů nad mořem a okolní terén převyšuje o šest set metrů. S výjimkou žulových masivů Pontok a o trochu vzdálenější Kleine Spitzkoppe se kolem rozkládá rovinatá pláň, takže vrcholy působí opravdu impozantně. Samotná Spitzkoppe vyžaduje horolezecké vybavení, ale na menší skály vylezete za pěknými výhledy relativně snadno. Objevíte tam malby vytvářené generacemi křováckých lovců – nomádů, putujících krajinou. Okolí Spitzkoppe se stalo jedním z jejich domovů v dobách, kdy v regionu panovalo vlhčí klima a žilo tam víc zvířat než nyní, kdy jde prakticky o poušť. 

Dnes po skalách běhají agamy ostnité či damani skalní, kteří sice připomínají velké hlodavce, ale nejblíž jsou příbuzní slonům a sirénám, jak dokládají i jejich miniaturní kly a kopýtka. Naopak na planině hledají potravu v zemi surikaty, se svým charakteristickým vzpřímeným postojem. Ve škvírách se tu a tam drží sukulenty, schopné přežít jen s minimem vody. Podobná žulová skaliska se zdvihají i v národním parku Namib-Naukluft, jehož prozkoumání by nejspíš zabralo několik měsíců – jeho rozloha totiž odpovídá dvěma třetinám Česka.

Zkamenělý les

Pohledy na masiv Bloedkoppie doplňují téměř mimozemsky vypadající aloe rozsochaté a v údolí vyschlé řeky Swakop zas rostou welwitschie podivné, místní hříčka přírody. Mají jen dva listy, vítr je však roztřepil do spousty cárů. Nejstarší exempláře jsou přitom staré přes tisíc let.

I stromy mohou zkamenět – stačí, když po jejich odumření nastanou vhodné podmínky. Petrifikované dřevo byste našli na několika místech planety, ale kromě Arizony se nikde nevyskytuje v takovém množství jako u namibijského města Khorixas. Pravděpodobně jde o kmeny dnes již vyhynulých jehličnanů, které rostly před 280 miliony let jinde. Do současné lokality je zanesla velká povodeň, zároveň s pískem a bahnem, jež dřevo překryly. Díky tomu se nerozložilo a spolupůsobením obrovských tlaků během dalších milionů let zkamenělo. Většina kusů je relativně malá, ale ty rekordní měří i desítky metrů a mnohde zůstávají dobře patrné suky či větve.

Torza v rudých dunách

O kus dál, poblíž osady Twyfelfontein, se ve změti divoce „poházených“ skal rozkládá jedno z největších afrických nalezišť skalních maleb, zařazené i na seznam UNESCO. Tamní motivy zahrnují lovecké scény a zvířata, například včetně lachtanů – přestože dnes moře leží o sto kilometrů dál na západ. Obrazce do skal před deseti tisíci lety vyryli křováčtí lovci. 

K nejvyhledávanějším lokalitám Namibie patří Sossusvlei, součást národního parku Namib-Naukluft. Právě tam totiž můžete nahlédnout do nekonečných dálav dun z rudého písku, přesypávajících se od obzoru po obzor. Vyšlapat v ranním chladu po hřebeni duny na vrchol a pozorovat, jak se červený písek stává ještě červenějším, když na něj dopadnou první sluneční paprsky, znamená neopakovatelný zážitek.

Tu pravou raritu však představují suché jezerní pánve „vlei“. Jejich dno pokrývá jílovitá vrstva, po deštích rozpraskaná do šestiúhelníkových dlaždic. Vznikla v době, kdy se do míst pravidelně rozlévala řeka Tsauchab, a také díky ní tam kdysi rostly akácie dosahující výšky až sedmnácti metrů. Před staletími se však klima změnilo, řeka vyschla a stromy odumřely. Díky tvrdému dřevu a suchému podnebí ovšem velká část z nich stojí dodnes: Podle odhadů jsou torza asi 600 let stará.

Hřmící masa vody

Severním cípem Namibie, Kaokolandem, protéká zhruba tisíc kilometrů dlouhá řeka Kunene. Pramení v horách Angoly, odkud směřuje na jih k namibijské hranici, kterou pak sama utváří od města Ruacaná po ústí do Atlantiku. Kromě známějších vodopádů Ruacaná na ní leží i kaskády Epupa, nazývané někdy Quedas do Monte Negro. Řeka je v těchto místech několik set metrů široká, ale u rekordního, 37 metrů vysokého skoku se zužuje do sevřené soutěsky. Při pohledu na hřmící masu, za slunečných dnů s duhou na kapkách vody, se vám na chvíli zatají dech.

TIP: Vyprahlý svět malého muže: Afričtí Křováci zažívají těžké časy

Fascinující však nejsou jen samotné vodopády, ale i jejich okolí s baobaby, fíkovníky a palmami. Nejvíc pozornosti přitahují mohutné baobaby prstnaté, rostoucí na skalách na samé hraně soutěsky, s kořeny plazícími se skrz skalní škvíry. Ty největší mají kmeny o průměru až deseti metrů, zajímavé jsou však i z hlediska stáří: Datování odhalilo, že některé gigantické exempláře už v místě rostou přes tisíc let, což je řadí mezi nejvěkovitější stromy na Zemi. 

V zemi Himbů

Chudý Kaokoland dnes obývají zejména Himbové, jedno z domorodých namibijských etnik, které tam vytlačili kolonisté i jiné kmeny. Obyvatelé mnohých vesnic ležících poblíž silnice se snaží přilepšit si nabízením ukázek běžného života. Himbové se tradičně živí pastevectvím a jejich osady sestávají z malých kupolovitých domků z jílu naplácaného na proutěnou kostru. Ženy si potírají pleť směsí jílu, másla a bylin, což jí dodává temně oranžový odstín. Tutéž směs používají i do vlasů, které tak vypadají jako rudé dredy. Fotogenická „kosmetika“ přitom učinila z Himbů symbol Namibie a jedno z nejznámějších afrických etnik. 

Fotografie, které pořizovala policie v australském Sydney mezi roky 1910 až 1930, vyzařují zvláštní půvab. Nejen že nejde o klasické snímky, které známe z policejních spisů. Mnozí ze zadržených navíc pózovali před fotoaparátem vůbec poprvé. Kdo zadržené fotografoval? A měl nějaké umělecké sklony? Protože právě tak se nám dnes fotografie jeví. Proč se některé z osob usmívají?

Spisovatel a kurátor Peter Doyle, který archiv forenzní fotografie soudního a policejního muzea zkoumal, přirovnává jejich znovunalezení v roce 1989 k pompejským vykopávkám. Jediné informace, které máme, jsou vyškrábány přímo do skleněných desek negativů.

Dnes už máme k dispozici velmi výkonné přístroje, které nám umožňují pořizovat nesmírně detailní snímky vzdálených i blízkých vesmírných objektů. Odborníci americké National Radio Astronomy Observatory (NRAO) ve spolupráci se společností Raytheon Intelligence & Space vyvinuli nové zařízení, které připojili k největšímu nastavitelnému radioteleskopu světa, americkému Green Bank Telescope v Západní Virginii.

S tímto zařízením vyslali silný rádiový signál k Měsíci a nechali ho odrazit od měsíčního povrchu, v oblasti místa přistání mise Apolla 15, na jihovýchodním okraji Moře dešťů. Na snímku jsou patrné detaily povrchu Luny, včetně meandrující brázdy Hadley Rille, což je zřejmě pozůstatek lávového tunelu, jemuž se probořil strop. 

Rádiové skenování Měsíce

Karen O'Neil a její kolegové vyvíjeli tuto technologii dva roky. Nakonec se jim podařilo na vzdálenost zhruba 384 tisíc kilometrů zobrazit objekty o velikosti 5 metrů. Když se vyslaný rádiový signál odrazil zpět, zachytila jej síť observatoří Very Long Baseline Array, která zahrnuje radioteleskopy s velkými anténami na různých místech USA.

TIP: Šikovný asistent: Měsíc pomáhá odhalovat tajemství vzdáleného vesmíru

Uvedený rádiový snímek Luny vznikl v listopadu 2020 a šlo o test, který prokázal, že nová technologie funguje. Tvůrci zařízení dál pracují na jejím vývoji a v dohledné budoucnosti by rádi „dohlédli“ mnohem dál. Spadeno mají na rádiové snímky ve vysokém rozlišení dalších objektů v blízkosti Země, ale i vzdálených planet Sluneční soustavy.

Anglická metropole je jedním z nejdražších míst na světě, alespoň pokud jde o ceny nemovitostí. Dokladem je superúzký dům ve čtvrti Shepherd's Bush. Realitní společnost Winkworth jej nyní nabízí za 950 tisíc liber (v přepočtu zhruba 27,5 milionu korun). Ještě před 14 lety přitom vyšel na polovinu. Pětipodlažní dům, který v některých částech měří na šířku jen 1,6 metru, tak vyjde dráž než leckterý hrad ve Walesu. 

Spodní část domu je vyčleněna kuchyni, ze které vede průchod do nejprostornější části domu – prosklené terasy situované ve dvorním traktu. Do patra vede točité schodiště, ústící do pokoje s výhledem na západní Londýn. Další patra jsou určená ke spaní a nacházejí se v nich celkem tři ložnice, obývací místnost s pracovnou, šatna a koupelna ve stylu art deco.

TIP: Jak se bydlí v „nudli“: Bydlení v extrémně úzkých domech má svá specifika

Přestože se to na první pohled možná nezdá, dům má za sebou pestrou minulost. V původně viktoriánském obchodě s klobouky z konce 19. nebo počátku 20. století se konaly velkolepé párty, které trvaly i několik dnů. V 90. letech byl domovem německého módního fotografa Juergena Tellera a v roce 2006 patřil anglickému herci Simonu Woodsovi, který ztvárnil roli pana Bingleyho v úspěšné filmové adaptaci Jane Austenové Pýcha a předsudek.

Pokud skály překryjí přívaly sněhu, jsou turistické trasy mezi nimi téměř neschůdné. Jestliže je ale zima na sníh skoupější, stane se procházka skalním městem příjemným a zároveň romantickým zážitkem.

Věže zasněženého velkoměsta

V zimě se skalní scenérie vyznačují neopakovatelným půvabem. Sněhový lem totiž na mnoha místech zvýrazní kontury pískovcových útvarů, které bychom jindy možná minuli bez povšimnutí. Platí to i pro plošně nejrozsáhlejší skalní město na území naší vlasti – národní přírodní rezervaci Adršpašsko-teplické skály, která je součástí CHKO Broumovsko. 

Rezervace je dobře dostupná i v zimním období, a to jak po silnici od Náchoda a Teplic nad Metují, tak od vlakových zastávek na trati Trutnov – Teplice nad Metují. Toto vpravdě skalní „velkoměsto“ je sice součástí jediné tabulové plošiny, ale samostatný vchod tu mají dvě pískovcové partie – severnější Adršpašské skály a na zbytku rozlehlejší Teplické skály. 

Vyhlídkový hrad a tajemné podzemí

Vchod do Teplických skal je blízko železniční zastávky Teplice–Skály a samozřejmě zde nechybí ani parkoviště. Na vstupném v zimě ušetříte (pokladna je zavřená) a hned za vchodem se cesta noří do hlubokého, skalami lemovaného údolí. Minete dřevěný altán Ozvěnu (dříve se tu střílelo z moždíře a pak střelci počítali, kolikrát se ozvěna odrazí od skalních stěn…) a po modrých značkách celkem zvolna stoupáte roklí Skalního potoka. Ke zpestření trasy zde patří odbočka na vyhlídkový ostroh někdejšího hrádku Střmen. Výstup k němu po kovovém schodišti a v horní části i strmém žebříku je však v zimě limitovaný množstvím sněhu a někdy také námrazou. Na vrcholku však oceníte pěkný výhled přes záplavu lesů i hlubinu pískovcových kaňonů – Skalního potoka a Vlčí rokle – i do blízkého okolí Teplic nad Metují.

Nedaleko odbočky na Střmen si asi jen málokdo povšimne malých otvorů na dně rokle, přecházejících do temné hlubiny Teplické jeskyně. Tvoří ji soustava převážně těsných síněk a chodbiček v mezerách mezi skalními bloky a zřícenými balvany, vyplňujícími dno rokle. Zdejší podzemí je proto dostupné (přesněji řečeno průlezné) jen speleologům, kteří zde pronikli do délky 1 065 metrů. To je i rekordní údaj mezi všemi pseudokrasovými jeskyněmi (tj. vzniklými jinak, než krasovými procesy) na území naší vlastí. 

Od Smetany k Řeznické sekyře

Ve všech částech údolí je k vidění řada rozličných „kamenných hříček“. Mnohým z nich lidská obrazotvornost dala více či méně přiléhavá pojmenování. Cestou například minete Sklad sýrů, což jsou oblé, jakoby na sobě naskládané vrstvy pískovců, ve stromoví se skrývá Pernikářka, Permoník a dokonce tu „sedí“ i Bedřich Smetana u klavíru. 

Projdete Skalní bránou, kde má pamětní desku německý básník a nadšený geolog Johann Wolfgang Goethe, jenž zdejší i sousední Adršpašské skály obdivoval na sklonku 18. století. Vysoko nad cestou se pak klene Vlaštovčí hnízdo, respekt budí k „ataku napřažená“ Řeznická sekera a přilehlému Skalnímu náměstí dominuje štíhlá Strážní věž s něžnou Skalní nevěstou.

Chrám i kamenné safari

Na Skalním náměstí začíná i končí okružní trasa ústřední částí Teplického skalního města, provázená informačními tabulemi naučné stezky. Zprvu se proplétá úzkými soutěskami s poněkud širšími partiemi Velkého a Malého chrámové náměstí. Za Skalní korunou, což je štíhlá věž s malebně „zčechraným“ vrcholkem, se rozevře impozantní amfiteátr strmých Chrámových a Martinských stěn, protnutý temnou průrvou Skalního chrámu. Pod jeho „gotickou“ klenbu směřuje odbočka ze značené trasy a v počátcích zdejšího turistického ruchu se dovnitř chodilo dokonce s průvodcem vybaveným hořící loučí. A k potěše návštěvníků tu vyhrával i flašinet… 

Následujícímu a poněkud rozevřenějšímu úseku při prohlídkové trase se odedávna říká Krakonošova zahrádka, ovšem v zimě je jeho půvab poněkud studený. Sněhový lem zde – podobně jako v přilehlém kaňonu Anenského údolí – zvýrazňuje řadu pitoreskních útvarů, z nichž některé připomínají zkamenělé safari. A tak tu snadno rozeznáme Kance, Psa, Ledního medvěda, Orla, Spící labuť a dokonce i poněkud kuriózní dvojici Ježka na žábě. Stejně tak jako řady dalších působivých útvarů jde samozřejmě o zcela nahodilé přírodní výtvory, vzniklé postupným zvětráváním nestejně odolných vrstev pískovců. 

Sněhu jako na Sibiři 

Neméně zajímavá je i závěrečná část turistického okruhu, kde se cesta vine vskutku těsnými a na sebe navazujícími soutěskami s příznačným pojmenováním Podsvětí a Sibiř. V zimních měsících, a někdy i dlouho do jara, to tu skutečně bývá jako „na Sibiři“, zvláště když jsou sněhové bariéry natolik vysoké, že zcela znemožní, nebo alespoň značně znesnadní průchod soutěskou. V tom případě vám nezbude nic jiného, než se vrátit stejnou trasou přes Chrámová náměstí. 

Mezi skalními městy

Turistickým značením jsou samozřejmě dostupné i další partie Teplického skalního města. Kouzlem romantiky například dýchá Vlčí rokle, vyhloubená horním tokem říčky Metuje a od vstupní partie procházená žlutě značenou trasou. V tomto půvabném, asi čtyři kilometry dlouhém skalnatém údolí, se širší úseky střídají s těsnými úžinami. Ke zdejším zajímavostem patří nezamrzající Stříbrný pramen, v němž voda vyvěrající pod tlakem víří nános písku se „stříbrně“ lesklými šupinkami slíd. Výhradně zimní záležitostí jsou pak působivé ledopády, které zdobí boční vodopádové stupně a temné převisy. 

TIP: Půvab kamenných útvarů České republiky: Kazatelny v chrámu přírody

V mokřinových úsecích Vlčí rokle byly před nedávnem obnoveny povalové chodníky, které umožňují průchod do poněkud odlehlé závěrečné části údolí. Odtud vede přes soustavu dřevěných schodů a žebříků značená spojka do sousedního Adršpašského skalního města, ovšem tento náročnější přechod může být v zimě nebezpečný a je proto vhodnější si jej nechat na letní turistickou sezonu.

Nejstarší psaná historie Tibetu začíná v 7. století zprávami o válečníkovi Songtsanu Gampovi, který sjednotil tamější kmeny a vytvořil na vysokohorské náhorní plošině první říši. Ještě starší historie se ztrácí v mýtech, podle kterých Tibeťané vznikli na posvátné hoře Gangpo Ri jako potomci zbožného opičáka a ženského démona, který se ho rozhodl svést. 

Tibetské Pompeje

Slunce vystoupalo vysoko na oblohu. Paprsky se opíraly do svahů, na nichž se našedlá barva zbytků sněhu mísila s hnědí rozbahněné půdy a zelení prvních stébel rašící trávy. Vesničané horečně opravovali zemědělské nářadí a vyhlíželi k místům, kde ležela jejich políčka. Letos může být dobrá úroda. Zem dostala při jarním tání pořádnou porci vláhy. Duchové jsou vsi naklonění.

První záchvěv přišel z ničeho nic. Ucítili, jak se jim země otřásá pod nohama. Další a další záchvěvy. A pak se ozvalo slabé vzdálené zaburácení zpod vrcholku hory. Masa těžkého zledovatělého sněhu se dává po pohybu a s rachotem se řítí do údolí. Strhává s sebou sníh a led. Valí před sebou rozblácenou půdu. Proud sněhu, ledu, bahna a kamení se řítí přímo na vesnici.

„Utíkejte!“ Lidé zahazují, co právě drží v ruce. Někteří zmateně pobíhají, jiní zůstanou stát na místě ochromení hrůzou. Matky zoufale volají děti. Pozdě. Před smrtící masou není úniku. Křik a pláč zanikají v rachotu bahenní laviny.

Tibet – křižovatka dávných migrací

Před čtyřmi tisíciletími proměnila přírodní pohroma vesnici Laija na „tibetské Pompeje“. V lokalitě ležící na horním toku Žluté řeky v nadmořské výšce 1 800 metrů se tak archeologům nabídla jedinečná příležitost studovat život dávných Tibeťanů zachycený jako na fotografické momentce. Vedle ostatků obětí laviny nacházejí vědci při vykopávkách i předměty běžné denní potřeby. Ty patří neolitické kultuře Jang-šao, jejíž tvůrci jsou považováni za přímého předchůdce pozdější čínské civilizace. 

Svědectvím dochovaným v tibetských Pompejích argumentují zastánci názoru, že Tibeťané jsou ve své podstatě Číňané. Obě etnika měla dlouhý společný vývoj a oddělila se relativně nedávno. S touto oficiální čínskou verzí historie Tibetu souhlasí i řada vědců mimo Čínu.

Na druhé straně najdeme i v samotné Číně zastánce zcela opačného názoru, podle kterého je původ Tibeťanů podstatně komplikovanější. Na Tibetskou náhorní plošinu přicházeli lidé už v dávných časech a zdaleka ne jen z východu, z oblasti osídlené čínskými Chany. Údolími řek pronikali do Tibetu lidé i ze západu a z jihu. Náhorní plošina s průměrnou nadmořskou výškou 4 000 metrů sloužila jako velký kadlub, v kterém se pestrá směs různých etnik přetavila na dnešní Tibeťany. 

Jak přežít?

Tibetská náhorní plošina dnes patří k nejméně pohostinným koutům obydleného světa. V poslední době ledové tu panovaly ještě drsnější podmínky. Přesto se vysokohorskému plató lidé ani tehdy nevyhýbali. Chráněnými hlubokými říčními údolími s dostatkem vláhy pronikali hluboko do nitra vyprahlé náhorní plošiny bičované vichry a svírané třeskutými mrazy.

Jedno z nejstarších známých tibetských sídlišť se nachází v nadmořské výšce 2 500 metrů a jeho počátky datují vědci do doby před 39 000 lety. Protože se kamenné nástroje podobají těm, které používali lidé žijící zhruba ve stejné době v Nepálu, vědci předpokládají, že první známí obyvatelé Tibetu přišli z jižních svahů Himálaje. 

Výzkum jen o trochu mladších sídel ze západního Tibetu odhalil kamenné nástroje napovídající, že jejich výrobci a uživatelé přišli ze sibiřského Altaje. Tito lidé mohli do Tibetu přinést důležitou dědičnou vlohu usnadňující člověku život ve velkých nadmořských výškách. Genetické analýzy dokazují, že tato vloha se dostala do dědičné informace člověka Homo sapiens při křížení se záhadnými pravěkými lidmi označovanými jako Denisované. Ti žili na sibiřském Altaji a s člověkem Homo sapiens se zkřížili před 50 000 až 20 000 lety v prostoru přiléhajícímu k Tibetské náhorní plošině. 

Denisovanský gen pro život ve vysokých horách mají Tibeťané dodnes. Nádavkem k němu evolucí nahromadili za tisíciletí strávená v extrémních nadmořských výškách i další genetické změny, které jim pomáhají zvládat nároky velehorského prostředí. 

Od lovců k pastevcům

První obyvatelé Tibetu se živili sběrem planých rostlin a lovem divokých jaků a další zvěře. I když byly zimy na náhorní plošině velmi tvrdé, většina lovců před nimi neutíkala do nižších poloh. Vědci se domnívají, že pravěcí Tibeťané vzdorovali krutým mrazům i tím, že se uchylovali k horkým minerálním pramenům. Těch je jak v západním, tak i centrálním Tibetu poměrně hodně. 

Nedávno objevené sídliště pravěkých lovců poblíž hlavního města Tibetu Lhasy leží ve výšce 4 200 metrů nad mořem. Pokud by tito lidé chtěli na zimu sestoupit do níže položených oblastí, museli by urazit přinejmenším 700 kilometrů. Podnikat dvakrát do roka tak dlouhou cestu bylo nemyslitelné, což znamená, že tito lidé zcela jistě zvládali nástrahy života v drsných podmínkách Tibetu v průběhu celého roku.

Před 8 000 roky mění Tibet náhle svou tvář. Mizí lesy a nahrazují je travou porostlé stepi. V pozadí této zásadní změny vegetace stojí člověk. Lidé v té době přestávají spoléhat na lov zvěře a sběr planých rostlin a vsázejí na pastevectví. Na náhorní plošině se pasou stále početnější stáda ovcí. Obyvatelé Tibetu využili místní fauny a domestikovali jaka. Také chov těchto zvířat zažívá boom. V půdě z těchto dob je patrná vydatná příměs částic dřevěného uhlí. Ty prozrazují, že pastevci vypalovali lesy, aby zvětšili plochy zarostlé travinami, na kterých mohli pást stáda.

Obilná revoluce

K uživení většího počtu lidí usazených na jednom místě byla nutná další zásadní inovace. Dávní obyvatelé Tibetu museli začít s pěstováním zemědělských plodin. Nejstarší známé trvalé sídlo v Tibetu je staré asi 5 000 roků. Leží v nadmořské výšce 3 100 metrů na horním toku řeky Mekong a žili v něm pěstitelé prosa. Tato plodina nacházela v údolích na jihovýchodě Tibetu vhodné podmínky, protože tu vládlo poměrně teplé podnebí a půda měla dostatek vláhy. Pro pěstování v jiných částech Tibetu se však proso nehodilo.

Tenhle problém vyřešili Tibeťané díky „klimatické krizi“. Před 4 600 roky se na dalších tisíc let výrazně ochladilo a prosu se přestalo dařit. Naštěstí se do východní Asie rozšířilo z Blízkého východu pěstování pšenice a především ječmene. Zrno těchto plodin roste a vyzrává delší dobu než proso. Na první pohled se proto pro pěstování ve výše položených oblastech Tibetu s kratší vegetační sezónou nehodily. V porovnání s prosem však ječmen a pšenice mnohem lépe vzdorují mrazům. A to rozhodlo.

Díky ječmeni a pšenici přežili lidé v nižších polohách Tibetu tisíciletou „malou dobu ledovou“. A když se opět oteplilo, byli pěstitelé ječmene a pšenice schopní osídlit i výše položené, chladné oblasti Tibetské náhorní plošiny, které jejich předchůdcům závislým na sklizních prosa zůstávaly uzavřené.

Genetické kořeny

Do pátrání po kořenech dnešních Tibeťanů se zapojili i molekulární genetici.  Ti analyzovali dědičnou informaci původních obyvatel Tibetu a výsledky porovnali s analýzami DNA většinové čínské populace Chanů. Z výsledků je jasně patrné, že jedny z největších rozdílů vyvstaly mezi oběma etniky v důsledku adaptace Tibeťanů na velehorské podmínky. Tibeťané mají nejméně třicet genů, včetně varianty genu zděděné po pravěkých Denisovanech, které jim pomáhají přežít ve velkých nadmořských výškách. Číňané tyto geny postrádají. Například „velehorskou“ variantu genu EPAS1 si nese v genetické výbavě drtivá většina Tibeťanů, ale mezi Číňany je velmi vzácná. 

Za jak dlouho se tyto zásadní rozdíly mezi Tibeťany a Číňany vytvořily? Genetici to odhadují na 3 až 5 tisíciletí. Ke genetickému „osamostatnění“ Tibeťanů by tak mohlo dojít v době, kdy pěstitelé ječmene zamířili do srdce Tibetské náhorní plošiny, do extrémních nadmořských výšek. 

TIP: Život na hranici extrému: Tibetští šerpové vs mořští nomádi z kmene Bajau Laut

Genetické analýzy však nabízejí i jiný obraz. Některé specifické znaky v DNA Tibeťanů mohou být staré 20 000 až 30 000 roků. To posouvá vznik tohoto etnika do doby příchodu nomádských lovců a sběračů do oblasti Tibetské náhorní roviny. Rozbory DNA potvrzují spletitou historii osídlení Tibetu. V době před 10 000 roky se tamější populace prudce rozrůstala. Během pouhých tří tisíciletí se počet lidí v Tibetu zvýšil na čtyřnásobek. To svědčí o mohutné imigraci.  Mnozí genetici jsou přesvědčeni, že s touto přistěhovaleckou vlnou přišli z východních nížin předci dnešních Číňanů. Současní Tibeťané by pak vznikli smíšením původních obyvatel náhorní plošiny s lidmi, kteří se do této oblasti dostali s velkou migrační vlnou. 

Vše nasvědčuje tomu, že dnešní Tibeťané mají vlastní velmi hluboké kořeny sahající daleko do ledových dob a spojují v sobě celou řadu etnik, která do krásného, ale velmi drsného světa náhorní plošiny přicházela v následujících tisíciletích. 

Zapomeňme nyní na Prahu coby tepající velkoměsto. Pandemie nám poskytla trochu jinou perspektivu a pomohla odhalit to, co zůstává na první pohled skryto: tajemné symboly, mystiku a záhady, jež nedají spát historikům ani běžným návštěvníkům. 

Tisíce studentů

Stavby jako Karlštejn, katedrála sv. Víta, Karlův most a další dnes možná poněkud zastínily význam projektu, který ve druhé polovině 14. století neměl obdoby – a sice obrovského univerzitního města pro padesát tisíc lidí. „Karel IV. stanovil, že volba římského krále bude ve Frankfurtu, korunovace v Cáchách, první říšský sněm v Norimberku a sídlo v Praze. Logicky tedy potřeboval vybudovat město, jež by ho reprezentovalo, a tím bylo Nové Město pražské,“ popisuje Jan Royt, prorektor Karlovy univerzity a historik umění.

Když se ve středověku chtělo nějaké sídlo vyšvihnout nad ostatní, snažili se ho stavitelé připodobnit Římu coby centru církve. Pražské trojměstí Hradčany, Staré a Nové Město, obehnané deset metrů vysokými hradbami a hlídané jednadvaceti věžemi, nenechalo v daném směru nikoho na pochybách. Zbožný Karel IV. šel ovšem ještě dál: V jeho představách se totiž mělo zároveň jednat o místo plné mystiky a podobenství. Panovník tak třeba soustředil do Prahy výjimečné množství ostatků svatých, aby mimo jiné dopomohly obyvatelům ke spáse. 

Srdce moci

Relikvie měly město proměnit v srdce světské i duchovní moci. Mělo se stát nejen druhým Římem, ale ve chvíli posledního soudu snad i bájným nebeským Jeruzalémem. „Karel věřil, že kam se podaří shromáždit kompletní ostatky Kristova utrpení, tam Ježíš v den posledního soudu sestoupí,“ objasňuje Royt. „S lehkou nadsázkou se dá říct, že chtěl Krista tak trošku splést, aby se nevrátil v Palestině, ale v Praze,“ doplňuje publicista David Černý.

Uspořádání Nového Města kdysi promýšlely ty nejlepší mozky. Systém náměstí a rovnoběžných ulic předběhl dobu o staletí a Praha patřila k největším metropolím středověku. „Karlova koncepce nebyla náhodná, vše navazovalo na běh světa a na to, jak jej tehdejší člověk vnímal. Dokonce Vodičkova s Jindřišskou, které spojují Karlovo a Senovážné náměstí, prostupují Václavským náměstím ve zlatém řezu,“ líčí Černý.

Pražské mystérium

Tzv. pražské mystérium lze pozorovat od Staroměstské mostecké věže a mimo jiné jej zachytil svobodný zednář Alfons Mucha na první československé známce. „O letním slunovratovém večeru projde Slunce nejdřív lucernou velké věže svatovítské katedrály, pod kterou spočívají ostatky svatého Václava, pak pokračuje přes menší věž, potažmo ostatky svatého Vojtěcha, a zapadne do střechy chrámu zhruba v místech, kde spočívá svatý Vít,“ vysvětluje Černý. „Jde vlastně o poctu svatému Vítu, patronovi slunovratu, který ve středověku připadal na jeho svátek 15. června.“

TIP: Nástrahy nočního města: Rvačky, přepadení a násilí v rudolfinské Praze

Pečlivě propočítané polohy náměstí i ulic či slunovrat nad Hradem tvoří jen střípky záhad, jež Praha nabízí. Záleží tak na nás, zda v ní uvidíme pouze současnou moderní metropoli, nebo třeba i nový Řím, či dokonce nebeský Jeruzalém. 

Obě zmíněné planety se klasifikují jako ledoví obři. Nemají pevný povrch, ale jejich atmosféry z vodíku, helia a metanu obklopují vnitřek bohatý na vodu, obalující snad kamenné jádro. Atmosférický metan pohlcuje červené světlo a rozptyluje modrozelené, díky čemuž získávají Uran i Neptun charakteristické zbarvení.

Od startu sondy Voyager 2 uplynulo již víc než 40 roků. Kromě Jupitera a Saturnu navštívila také ledové obry: Zkoumala je krátce během průletu v roce 1986 a 1989. Od té doby se při studiu Uranu a Neptunu musíme spoléhat pouze na největší pozemní dalekohledy nebo Hubbleův kosmický teleskop. 

Planety pod dohledem

Nejnovější fotografie dvojice ledových obrů vznikly v programu Outer Planet Atmospheres Legacy neboli OPAL, což je dlouhodobý projekt právě Hubbleova dalekohledu. V jeho rámci se každoročně pořizují globální mapy vnějších planet Sluneční soustavy, když se dostávají nejblíž k Zemi. 

Hlavním úkolem programu je dlouhodobě sledovat sezonní změny a také zachytit pomíjející úkazy, jako například tmavé skvrny. Zmíněné bouře mohou mít krátké trvání a v minulosti se některé z nich možná objevily a zanikly během mezery v pozorování planet sondami. OPAL zajišťuje, že astronomové výskyt podobných úkazů nezmeškají.

Získané fotografie tvoří součást obrazového alba Uranu i Neptunu a vědci na nich sledují vyvíjející se povětrnostní útvary na vzdálených, studených světech. Analýza počasí jim také pomáhá lépe pochopit rozmanitost či podobnost atmosfér planet i exoplanet. Podobně jako na Zemi se totiž na Uranu a Neptunu střídají roční období, což může vést ke vzniku zajímavých atmosférických útvarů. Jednotlivé roční doby tam ovšem trvají mnohem déle: Nejde o měsíce, nýbrž o desítky roků.

Obr s kapucí

Momentka Uranu z listopadu 2018 odhalila dominantní útvar – rozsáhlou bílou oblačnou čepičku pokrývající široké okolí severního pólu. Podle astronomů se jedná o důsledek unikátního sklonu rotační osy ledového obra, jenž se na rozdíl od jiných planet naší soustavy pohybuje téměř „na boku“. Během místního současného léta tak Slunce svítí prakticky přímo na okolí severního pólu a nikdy tam nezapadá. Oblast polární čepičky tudíž získává podobu velmi nápadné „kapuce“.

TIP: Jak dlouho trvá jeden den na různých planetách Sluneční soustavy?

V blízkosti jejího okraje setrvává velký kompaktní mrak tvořený zmrzlým metanem, který občas natolik zjasní, že jej mohou vyfotografovat i amatérští astronomové. Úzký pás oblačnosti obklopuje planetu severně od rovníku. Zůstává přitom záhadou, jak mohou být podobné pásy ohraničeny do tak malé šířky, protože na Uranu i Neptunu panuje velmi silné západní proudění.

Jak se Uran naklonil

Uran se od ostatních planet naší soustavy odlišuje především již zmíněným výrazným sklonem rotační osy vůči rovině oběhu kolem centrální hvězdy: Dosahuje 97,8°, a osa rotace tak leží téměř v rovině ekliptiky. Během roku na Uranu tudíž svítí Slunce střídavě na jeho severní a jižní pól. Den na pólu pak trvá 42 let a následuje 42 roků dlouhá noc. Příčina extrémního vychýlení osy není zřejmá. Spekuluje se, že se obr během svého formování srazil s velkou protoplanetou, jež změnu orientace způsobila.

Sklonu rotační osy Uranu se věnuje detailní počítačová simulace z roku 2018. Podle ní do planety před 3–4 miliardami let narazilo těleso zhruba dvakrát rozměrnější než Země. „Uskutečnili jsme přes padesát odlišných scénářů impaktu v rámci počítačových simulací, abychom si připomněli podmínky, které ovlivnily vývoj planet. Naše zjištění potvrdila, že mladý Uran pravděpodobně zažil kataklyzmatickou kolizi s objektem dvakrát větším než Země, což vedlo k naklonění jeho rotační osy,“ vysvětluje Jacob Kegerreis z Durham University.

Závěry simulace nevysvětlují pouze sklon rotační osy Uranu, nýbrž i jeho další vlastnosti: Magnetické pole planety je rovněž nesouměrné a magnetické póly nesouhlasí s těmi rotačními. Vnitřní teplo se zdá být značně nižší než u ostatních plynných obrů a Uran do okolí nevyzařuje téměř žádnou energii. Zřejmě se totiž srazil s tělesem, jež sestávalo z hornin a ledu, přičemž většina tohoto materiálu klesla po kolizi do jádra planety. Ze simulace rovněž vyplývá, že se současné měsíce obra zformovaly až po srážce.

Nebo to bylo jinak?

I naše planeta zažila v minulosti velký impakt: Po nárazu kamenného tělesa o rozměrech Marsu do Protozemě před 4,5 miliardy roků se zformoval Měsíc. V případě Uranu se však výsledek impaktu lišil, a to z prostého důvodu – ledový obr se utvářel mnohem dál od Slunce než Země. Zmíněnou skutečnost nyní objasnil výzkumný tým pod vedením profesora Šigeru Idy z Earth-Life Science Institute (ELSI) v Tokiu. 

Z nové studie vyplývá, že se v rané historii Sluneční soustavy Uran srazil s malou ledovou planetou o 1–3násobku hmotnosti Země. Ledový impaktor jej dokázal naklonit, udělit mu rychlou rotaci (tamní den trvá zhruba 17 hodin) a ze zbylého materiálu po kolizi se zformovaly Uranovy měsíce. Proč je ovšem poměr hmotnosti ledového obra a jeho přirozených satelitů víc než stonásobný v porovnání s naší planetou a jejím souputníkem?

Drobky pro měsíce

Země se zformovala blíž ke Slunci, v teplejším prostředí. Skládá se především z hornin, tedy „málo těkavých prvků“, které za běžných tlaků a teplot nevytvářejí plyny. Avšak vnější planety ve velké míře sestávají z prvků těkavých, jako je voda a čpavek. Za podmínek na povrchu Země se jedná o plyny či kapaliny, ve velkých vzdálenostech od Slunce ovšem mrznou na pevný led. Protože vodní led vzniká za nízkých teplot, úlomky ledového impaktoru a jádra Uranu se většinou po kolizi vypařily.

Při srážce vedoucí ke zrodu Měsíce měl kamenný materiál vysokou kondenzační teplotu, což znamená, že rychle tuhl. Zemský průvodce tudíž dokázal díky přitažlivosti spojit značné množství fragmentů z kolize a narůst do současné velikosti. Materiál zbylý po srážce s Uranem však zůstal déle v plynném stavu, takže většinu hmoty nakonec vstřebala planeta. Satelity, jež se ze zbylých trosek zformovaly, jsou proto relativně malé.

Dokončení: Vládci mrazivé periferie: Stále záhadní Uran a Neptun (2)