Vědci pokračují v hledání způsobů, jak snížit množství oxidu uhličitého emitovaného do atmosféry. Jedním z odvětví, které je v jejich hledáčku, je letecký průmysl, který produkuje přibližně 12 % emisí oxidu uhličitého souvisejícího s dopravou.

Tým britských a saúdskoarabských vědců nedávno přišel s postupem, jehož cílem je uhlíkově neutrální letecké palivo. Jde o výrobu leteckého paliva z oxidu uhličitého a dalších přísad. Oxid uhličitý z ovzduší se smíchá s vodíkem a kyselinou citronovou. Na tuto směs pak působí katalyzátor ze železa s příměsí manganu a draslíku, při teplotě 350 °C.

TIP: Aerolinky Virgin Atlantic podnikly první komerční let s ekologickým palivem

Popsaný proces oddělí v molekulách CO2 atomy uhlíku od atomů kyslíku, které se poté spojí s atomy vodíku. Výsledkem tohoto procesu je podle vědců kapalné tryskové palivo. Vedlejšími produkty procesu mají být molekuly vody a některé další látky – především ethen a propen, což jsou zase zajímavé suroviny pro petrochemický průmysl, které se dnes získávají z fosilních surovin, především ze zemního plynu a ropy.

Tímto způsobem vyrobené letecké palivo je podle vědců uhlíkově neutrální, protože jeho spálením se uvolní prakticky stejné množství oxidu uhličitého, jaké bylo použito k jeho výrobě. Vědci také zdůrazňují, že jejich proces je levnější než jiné konkurenční metody používané k výrobě leteckého paliva přeměnou vodíku – hlavně proto, že spotřebovává méně elektřiny.

Předválečná sovětská ponorková flotila rostla rychlým tempem, kvalita ale neodpovídala kvantitě. Týkalo se to i posádek, jejichž jakoukoli iniciativu brzdil duální velitelský systém. Na každé ponorce totiž působil politický komisař, který s námořníky někdy navázal dobrý pracovní vztah, mnohem častěji ale viděl smysl svého života v honu na možné nepřátele komunistické strany. To v důsledcích znamenalo, že kapitáni nedělali nic, k čemu nedostali písemný rozkaz. 

Pracant z obchodního loďstva

Sovětské velení považovalo obranu pobřeží za hlavní úkol ponorných člunů; napadání nepřátelské dopravy a válečných lodí ve vzdálenějších vodách se chápalo jen jako druhotný úkol. Z hlediska taktiky měly ponorky útočit z periskopové hloubky, ale jen za dne, protože v noci kvůli nevalné kvalitě periskopů kapitáni téměř nic neviděli. Obecně se cvičilo dost ledabyle, což admirálové sice věděli, ale když požádali lidového komisaře obrany maršála Klimenta Vorošilova o rozkazy vedoucí k vyšší intenzitě výcviku, s ohledem na zvýšené riziko už tak příliš častých mimořádných událostí nepochodili.

Navzdory všemu řečenému lze mezi sovětskými ponorkáři najít několik mužů, kteří se za své bojové výkony nemuseli stydět. Jedním z nich byl původním povoláním kapitán obchodního loďstva Alexej Matijasevič. Většinou platilo, že přeškolení civilní důstojníci na ponorkách moc nezářili, protože v jejich podvědomí převládala snaha nevystavit svou loď žádnému riziku. Matijasevič byl ale z jiného těsta.

Dary z Estonska

Na konci roku 1940 byl povolán do aktivní služby, absolvoval ponorkovou školu a stal se zástupcem kapitána Viktora Poleščuka na ponorce Lembit. To se dalo považovat za výhru v loterii, protože Lembit se sesterským Kalevem patřil mezi nejmodernější sovětské jednotky. Původně se jednalo o estonský člun zakoupený v roce 1937 ve Velké Británii, přičemž konstruktéři firmy Vickers stavbu podřídili specifickým podmínkám Baltského moře.

Lembit nesl solidní kombinovanou výzbroj torpéd a min při zachování nevelkých rozměrů, které neomezovaly rychlost a obratnost. Po záboru Estonska Lembit sloužil pod sovětskou vlajkou a posádku vytvořili nejzdatnější námořníci. Když Lembit dokončil první misi k ostrovu Rujána, převzal Poleščuk velení ponorkové brigády a na kapitánské místo nastoupil Matijasevič. Jeho muže čekaly všechny těžkosti spojené se službou v obleženém Leningradě.

Minové úspěchy

Kromě toho, že trpěli podvýživou, bez originálních náhradních dílů se na plavby připravovali jen za cenu velkých improvizací. Lembit do konce války podnikl pět bojových misí, při nichž položil minová pole a podnikl osm torpédových útoků. Počet obětí se dá jen těžko odhadnout; podle německých zdrojů Matijasevič torpédy potopil jednu loď a druhou těžce poškodil, pět dalších prokazatelně zničily miny. Je ovšem možné, že v minových polích položených Lembitem protivník přišel až o 21 plavidel a ponorku.

TIP: Strastiplná cesta na dno: 6 nejslavnějších havárií ponorek

Nízké procento úspěchu torpédových útoků se Matijasevičovi vyčítat nedá. Původní britská torpéda byla ztracena v přístavních skladech během německého postupu v roce 1941 a torpédisté se museli spokojit se zastaralým a tehdy užnepoužívaným sovětským typem 53-27, který nevyzpytatelně zatáčel, explodoval předčasně anebo vůbec a pravděpodobnost zásahu tak činila pouhých 13 %.

Jiný sovětský model se ale do torpédometů Lembitu nevešel a Matijasevičovi tak nezbývalo než střelbu rozptýlenou salvou zavrhnout a své šance zvyšoval palbou torpéd po dvojicích odpálených ve stejném kursu. Po válce by úspěšného kapitána asi čekala slušná kariéra ve válečném námořnictvu, jenže Matijasevič své místo viděl jinde. Čekal 10 let, než byl propuštěn, ale pak dlouhé roky velel nákladním lodím, leningradskému přístavu a do penze odešel v 76 letech.

Až do průmyslové epochy se většina lidí živila zemědělstvím a jejich živobytí tak celoročně ovlivňovalo počasí a jeho extrémy – pozdní mrazy, bouřky, vichřice, kroupy, lijáky a povodně či sucha. Devastující účinky sucha často umocňují vedra a dopad na rolníky a pastevce býval o to horší, že zkáza nejčastěji udeřila v čase zemědělských prací od jara do podzimu. Způsobovala tak nejen výrazně nižší úrodu, ale mnohdy bránila i zasetí ozimu. Hlad a zvyšování cen potravin se tak přesouval i do dalšího roku, ruku v ruce s tím přicházely nemoci z bídy i znečištěné vody a rozsáhlé požáry, zkrátka hotové „Boží dopuštění“.

Kdy udeřila nejvíc?

Výkyvy teplot či srážek v minulosti lze zkoumat pomocí pozůstatků přírodního původu (například letokruhy dubu, jezerní sedimenty), písemných pramenů (pro české země se jich před rokem 1500 a rozšířením knihtisku dochovalo poměrně málo) a od 18. století i zápisů z přístrojových měření. V nich mají české země relativně dlouhou tradici: teplota vzduchu se souvisle měří v pražském Klementinu od roku 1775, srážky od roku 1803 v Brně. 

Klimatologové pomocí kombinace těchto zdrojů zjistili, že největší počet roků se suchými epizodami (nejméně dva suché měsíce po sobě) byl kromě jasně nejteplejší a nejvíce vyprahlé 2. poloviny 20. století v padesátiletích 1751–1800 a 1701–1750, přičemž mimořádná sucha v českých zemích dokumenty a přístroje zaznamenaly například v letech 1540, 1616, 1718 a 1719 či 1811. Podle dendrochronologie, která může jít hlouběji do minulosti, byl velmi suchý konec 9. století a přelom 12. a 13. století – jako nejextrémnější byly určeny roky 945, 1142 a 1653. 

Boží trest za hříchy

Nejstarší věrohodná zpráva o suchu v českých zemích pochází z pera neznámého autora dnes ztracených starých pražských análů, které mimo jiné znal i kronikář Kosmas. Podle nich v zimě 1090/1091 nesněžilo, ani nepršelo. Kosmas dále zmiňuje sucho roku 1121: „Osení se špatně urodilo pro veliká sucha, jež trvala celé tři měsíc: březen, duben, květen.“ 

Představitelé křesťanské církve středověku a raného novověku za příčinu sucha označovali Boží hněv seslaný na lidi za jejich hříchy. Jako pohanské pověry zároveň označovali stále rozšířené mínění, že za sucho můžou čarodějnice, nebo dokonce zedníci, kteří „zadělali, aby nepršelo“.

Například v extrémně suchém roce 1616 vydal domažlický kněz Daniel starší Philomates tiskem kázání, kde odmítá, že sucho „náhodou a trefuňkem samo o sobě se děje“ nebo že „pochází od oučinku hvězd nebo od ďábla“. Suchu coby jedné ze sedmi božích ran mělo zabránit pokání, upřímné modlení a vyvarování se všech neřestí. 

Již zmíněný vyprahlý rok 1616, který později lidé označili za předzvěst třicetileté války, vylíčil například také protestantský farář Havel Žalanský působící v Praze. „Po prudké zimě bylo prudké horko a sucho (…), když dešťů nejpotřebněji bylo, Bůh je zadržoval; pakli kdy ňaké deště dával, v hněvu je dával, v hřímání, v hromobití, v krupobití je dával, které někde lidi, jinde živočichy zemské a po místech i ptactvo nebeské zabilo; za deštěm jdoucí větrové vyli a všecko sušili.“

Pak popisuje utrpení lidí i zvířat, neboť, „když studnice přesychají, potokové přesychávají, vody se v smrad obracejí, všecky věci vadnou a chřadnou, všecko na polích horkem stráveno bývá (…), lidé i hovádka bídu mají, když veliký v vodě nedostatek trpí.“

Zastavila se i kola vodních mlýnů, a tak například vojáci Albrechta z Valdštejna nemohli dostat včas chléb, jak slovutnému vojevůdci psal úředník z Uherského Brodu Petr Uher začátkem listopadu 1626. 

Nadělejme louží a kališťat

Barokní zbožnost hledala na takové „Boží dopuštění“ recept v podobě procesí s cílem vyprosit si déšť. Například 18. června 1782 organizoval brněnský biskup Matyáš František hrabě Chorinský prosebné procesí za déšť a od 23. června byla ve všech kostelech držena sedmihodinová modlitba za vláhu. Ale to už pomalu vítězilo osvícenství a racionální pohled na řešení meteorologických extrémů skvěle vystihuje citát pražského kněze Václava Krolmuse „Člověče přičiň se, a Bůh ti požehná“. 

Krolmus jednak psal o povodni z března 1845, jednak o tom, jak naopak za suchých roků vysychaly řeky i rybníky a „Čechové z mlejna jednoho na druhý jezdili, když semleti nemohli, na 10 i 15 dní na mlejně s dobytkem dlíti a platiti museli, než semleli.“ Všímá si také, že horší dopady měla sucha v nížinách a písčitých krajinách středního Polabí, odkud lidé museli chodit pro vodu i čtyři hodiny, skot trpěl žízní a nemocemi a nebylo ani čím hasit vzniklé požáry, takže „občané se na ně bolestně dívali; aneb drnem či hlínou aneb řezankou zasejpali“.

Pozoruhodný a jakoby z dnešních příruček převzatý je Krolmusův návod na boj proti suchu: „V suchém létě jezme a sázejme to, co sobě sucho oblibuje, a v suchu lépe roste. Potřebuje-li se při sadbě zalejvání častého, nadělejme louží a kališťat skrovných, v nichž nám voda na jaře nachystaná, přes léto vydrží.“ 

Očima prvních meteorologů

Zájem odborníků i veřejnosti narůstal vždy poté, co museli čelit suchým létům. Sucho roku 1842 zaujalo nejen Krolmuse, ale také F. X. J. Mašku, který v časopisech Vlastimil a Květy psal o významu lesních porostů a zakládání rybníků pro zvýšení obsahu atmosférické vlhkosti. Obrozenec se současně zhrozil toho, jak rozšířené jsou neznalosti „sprostého lidu v přírodoskumu, zvláště v zákonech, dle kterých se rozličné úkazy a změny v povětrném oboru země dějí“.

Jestliže církev sama bojovala proti pohanské magii, nyní se ocitla na seznamu zpátečníků, neboť podle Maška je sucho ryze přírodním jevem: „Neníť v tom ani zakletí krajin, ani náhoda, ani položení peřinky pod hlavu umrlého, není to ani trest Boží.“ 

Patrně nejstarší ucelenou vědeckou prací o suchu u nás je spis prvního profesora meteorologie na pražské univerzitě Františka Augustina (1846–1908), který popsal fyzikální procesy vedoucí ke vzniku srážek a sucha – přičemž svým článek z roku 1894 reagoval na velké sucho roku 1893 v Čechách, když již předtím analyzoval povodeň ze září 1890 na Vltavě v Praze – tehdy poprvé použil synoptické mapy k popisu jejích meteorologických příčin. Podobná konstelace obou extrémů (povodně roku 1872 a sucho 1874) vedla již dříve zemský sněm v Čechách k iniciování vzniku Hydrografické komise pro Království české (1875).

Vyprahlá bída

Přírodovědci 19. a 20. století sice sucho a jeho příčiny zkoumali, ale jejich případné návrhy, jak mu předcházet, podrývala převládající snaha přírodu ovládnout a co nejvíc vytěžit pro další rozvoj průmyslu a samozřejmě pro zisk. Sucha současně nejtíživěji dopadala na chudší vrstvy. Například dne 28. srpna 1904 zaslalo představenstvo obce Valašská Polanka c. k. okresnímu hejtmanství ve Valašském Meziříčí „poníženou prosbu“ o státní a zemskou podporu pro chudé rolnictvo, v níž mimo jiné stálo, že lidé mají „na výživu obilí málo, zemáky a zelí, co hlavní výživa obecenstva, snad žádné, pak teprvo příštím jarem, když nebude obilí k setí a zemáků k sázení – a dobytek zničen (otavy a druhé jetele nejsou žádné)!“ 

TIP: Dějiny psané podnebím: Zanikly velké civilizace kvůli změnám klimatu?

Dodejme jen, že ve 21. století stále pádněji zaznívají hlasy, které se svým způsobem vrací do minulosti. Sucho a další klimatické extrémy už není možné připisovat jen na vrub rozmarům přírody, je trestem za lidské hříchy: nikoliv ale za smilstvo a nechození do kostela, jak to viděla církev, nýbrž za nadměrnou spotřebu.

Lvi mají velmi silnou tělesnou konstituci a lezení na stromy pro ně není zrovna typické. Nicméně se k tomu občas odhodlají. K obtížnému šplhání na stromy se lvi přinutí hned z několika důvodů. Lov je pro ně vyčerpávající a mnohdy nebezpečnou záležitostí. Než by ztráceli energii honbou za zvěří s nejistým výsledkem, raději využijí jakékoli jiné šance, aby se lacino dostali k cizí kořisti. Nepohrdnou mršinou, snadno od kořisti odeženou geparda nebo hyeny. Někdy rovněž šplhají do korun stromů, aby se zmocnili úlovku levharta, který si tam tato obratná kočkovitá šelma uschovala.

V záplavových oblastech (např. v Okavangu nebo v severozápadní Zambii) se lvi uchylují na stromy před vodou. Jejich vztah k mokrému živlu je jednoznačný. Vodu nemají rádi a odhodlají se do ní, jen pokud je to nezbytně nutné – při pronásledování kořisti nebo kvůli záplavám. Jestliže si tedy mají vybrat mezi plaváním nebo pobytem na stromě, je jejich volba jednoznačná.

Další možnost, proč afričtí zvířecí vládci lezou do korun zelených velikánů, odhalil Josef Vágner, když lvy v šedesátých letech pozoroval v Ugandě. Usoudil, že lvi lezou na stromy nejčastěji tam, kde se vyskytuje velké množství těžké zvěře. Buvoli a sloni je totiž během odpočinku na zemi často vyrušovali.

Vždy přítomné nebezpečí pádu

Ať už lvi lezou na stromy z jakýchkoli důvodů, je jisté, že v korunách mají stín a v horku je ochlazuje svěží vítr, který odfukuje obtížný hmyz. Z výšky navíc mají větší rozhled. Během horkých dnů tak můžete ve větvoví spatřit i celou lví smečku. Starší lvice a mohutní samci se odváží ulehnout jen do rozsochy nebo na silné větve nízko nad zemí; mladí balancují na slabších větvích a ve větších výškách. Lvíčata se do korun stromů odvažují až po zkušenostech, které získají na padlých stromech.

Lvi na strom lezou tak, že předními tlapami s vytaženými ostrými drápy uchopí kmen a nahoru se posunují pomocí vzepřených zadních končetin. V korunách stromů se na rozdíl od levhartů pohybují nejistě a nemotorně. Občas se stane, že při balancování spadne některý z nich na zem a vážně se zraní nebo si dokonce zlomí vaz.

Kde lvi „rostou“ na stromech

Na výskytu stromových lvů stavějí svou popularitu národní parky Queen Elizabeth v Ugandě a Lake Manyara v Tanzanii. Pravda o tom, že lezení na stromy je zvykem získaná dovednost, se zde často ztrácí pod zdůrazňováním přítomnosti „stromových lvů“. Návštěvníci tak často z návštěvy získávají nesprávný dojem.

V Queen Elizabeth, severozápadní části zvané Ishasha, se lvy občas podaří zahlédnout v korunách fíkovníků sicomora, které rostou osamoceně v travnaté savaně. Mohutné fíkovníky se silnými vodorovnými větvemi vyrůstajícími z kmene nízko nad zemí jsou i pro lvy ideální „prolézačkou“. V národním parku Lake Manyara je vzhledem k hustém akáciovém porostu takřka nemožné lvy na stromech spatřit. Přesto si místní správa parku na stromových lvech založila své know-how.

TIP: Lovci a marný boj jejich kořisti o život: Tvrdá rána z milosti

V jiných částech Afriky nebyli lvi na stromech pozorováni nikdy, nebo jen velmi sporadicky. Například v největším jihoafrickém Krugerově parku jde o zcela výjimečnou událost. Zdá se, že si lvi lezeckou techniku předávají z generace na generaci. Dle mých vlastních zkušeností je jednoznačně nejlepším parkem na pozorování stromových lvů Serengeti.

Nelítostní smrtihlavové v boji: Zrození německé divize SS Totenkopf

Divize s umrlčí lebkou ve znaku se stala jedním ze symbolů Waffen-SS. Po počátečních potížích se propracovala mezi nejefektivnější bojové formace třetí říše, nicméně pojí se s ní i celá řada válečných zločinů…

Smrtící roury bez zákluzu: Historie a nasazení bezzákluzových děl

Výstřel z děla generuje zpětný ráz, po němž musí brzdovratné zařízení vrátit hlaveň zákluzem do původní polohy. Změnu přinesla kategorie bezzákluzových zbraní, jež našla uplatnění především v boji s obrněnci…

Hitlerovy mosty ztracené v polích: Pozůstatky dálnice Breslau–Wien

Jako dlouhá jizva na tváři Moravy se od severu k jihu táhne fragment tělesa nedokončené exteritoriální dálnice Vratislav–Vídeň, ambiciózního projektu známějšího jako „Hitlerova dálnice“… 

Trumf v rukávu německé Panzerwaffe: Těžký tank Tiger II

Ačkoliv těžkých tanků Tiger II vyrobila třetí říše jen necelou pětistovku, staly se díky mamutím rozměrům, extrémně silnému pancíři i výkonnému kanonu legendou…

Sedmdesát let v boji proti přesile: Taktika izraelských stíhačů

Izraelští stíhači prosluli agresivitou a oddaností vlasti. Za sedm desítek let bojů s letectvy arabských států prokázali nejen chladnou hlavu, ale i profesionalitu a mistrné zvládnutí svých strojů…

Lovec proti lovci: Duel stíhačů tanků SU-100 vs. Jagdpanzer IV

Stíhače tanků se zrodily až v průběhu války coby reakce na intenzitu tankových bitev. Většina států pro ně volila kombinaci už existujících podvozků a zbraní, což je také případ sovětských „samohybek“ nebo německého obrněnce Jagdpanzer IV…

Bitva u Kurska ve vzpomínkách účastníků: Východní mise Martina Grosse

Epického střetu u Kurska se na obou stranách zúčastnily statisíce vojáků, kterým válečný osud připravil ty nejtvrdší zkoušky. Mnozí v nich obstáli a zařadili se tak mezi hrdiny, jejichž příběhy fascinují dodnes…

Prolitá generálská krev: Vysocí důstojníci padlí v polském tažení

Německá i polská armáda ztratila v září 1939 několik důstojníků, kteří dosáhli generálské hodnosti. Většina zemřela po zásahu kulkou nebo šrapnelem nepřátelské artilerie…

Obratný dravec s tlustou kůží: Ruský bitevní vrtulník Mil Mi-28

Bitevní vrtulník Mil Mi-28 patří k symbolům současného ruského letectva. Jeho osud však poznamenaly technické potíže, konkurenční boj i zmatky po rozpadu SSSR. „Osmadvacítka“ tak začala plnohodnotnou službu až 40 roků od zahájení vývoje…

Dědictví po okupantech (1): Československé zbraně vyvinuté z německých vzorů

Ve snaze obnovit své ozbrojené síly čelilo Československo v prvních poválečných letech vážným problémům. Významnou pomocí při vývoji nové techniky se tak staly třeba i německé zbraně, které na území osvobozené republiky zůstaly…

Běžná technická lepidla, jako třeba epoxidy, sloužící k lepení plastů, keramiky nebo třeba dřeva, se obvykle aktivují vlhkem, horkem anebo světlem. Tento proces je nutný k vytvrzení lepidla a zajištění pevného spojení lepených materiálů. Zároveň to ale bývá komplikace při lepení v prostředí s nepříznivými podmínkami nebo třeba při lepení vrstev materiálů, které jsou dobrými izolátory.

Výzkumníci singapurské Nanyang Technological University vyvinuli nový typ lepidla, které se aktivuje vnějším magnetickým polem. Je to vlastně směs typického komerčního epoxidového lepidla se speciálními magnetickými nanočásticemi. Takové lepidlo je snadné vyrábět i používat. Nové lepidlo je možné aktivovat magnetickým polem, které bez potíží vyrobí malé elektromagnetické zařízení, spotřebovávající méně energie než běžná elektrická trouba.

TIP: Nové chirurgické superlepidlo v mžiku zalepí i krvácející srdce

Tvůrci uvádějí, že jeden gram jejich magnetolepidla zvládne aktivovat elektromagnetické zařízení o výkonu 200 W během 5 minut. Spotřebuje k tomu 16,6 Wh. Nové lepidlo má velmi slušné mechanické vlastnosti a mohlo by se uplatnit v mnoha různých aplikacích, například při lepení ohebné elektroniky či rozložitelných plastů, které jsou velmi citlivé na vyšší teploty.

Americká společnost Capella Space letos v srpnu vypustila svůj druhý a zároveň první plně funkční satelit Capella-2. Na oběžnou dráhu jej dopravila malá nosná raketa Electron společnosti Rocket Lab. Během prvních měsíců provozu pořídil satelit dechberoucí snímky zemského povrchu, které nabízejí (ve svém oboru) doposud nevídaný pohled na Zemi. Nejde přitom o klasické fotografie, nýbrž o radarové snímky.

Satelit Capella-2 má k dispozici radar se syntetickou aperturou (SAR, podle anglického Synthetic aperture radar). Ten pořizuje snímky pomocí rádiových vln, které proniknou tmou i oblačností. Jak potvrzuje šéf Capella Space Payam Banazadeh, je úžasné, když se satelit při snímkování Země nemusí ohlížet na denní dobu nebo na počasí.

Capella Space už na podzim zveřejnili první snímky, z nichž je patrné, co jejich satelit dokáže. Nově zveřejněné snímky je ale výrazně překonávají. Snímky, pořízené ve speciálním režimu „Spot“, zachycují pozemské cíle s rozlišením 50× 50 centimetrů. 

TIP: Britský protipašerácký radarový satelit NovaSAR-1 poslal první snímky

Díky uvedenému rozlišení jsou snímky satelitu Capella-2 momentálně nejostřejší komerční radarové snímky. Zároveň jde o největší rozlišení pro komerční radarové snímky, jaké povolují americké úřady. Vyšší rozlišení je vyhrazeno pouze vládním úřadům a armádě. Capella Space hodlají začátkem příštího roku vypustit šest dalších satelitů tohoto typu, takže budou provozovat konstelaci celkem sedmi satelitů vybavených radary SAR.

Druhohory se právem nazývají „érou plazů“. Pevninám naší planety tehdy skutečně vládli dinosauři, kteří v období jury a křídy představovali prakticky jediné velké tvory, s výjimkou části ptakoještěrů a krokodýlovitých plazů. Savci svými rozměry nepřesahovali současné potkany, a obvykle byli ještě menší. Skutečnými savčími „giganty“ se pak stali tvorové o velikosti jezevce. I ti největší z nich však posloužili jako kořist dravým dinosaurům – některým by se jich do tlamy vešlo zhruba deset naráz. 

Díky objevu fosilií dravých dinosaurů s pozůstatky malých savců v břišní dutině víme, že tito obři naše dávné příbuzné s gustem pojídali. Nicméně mohlo tomu být i naopak? Dokázali někteří savci ulovit menšího dinosaura, nebo se alespoň přiživit na jeho zdechlině? Určité fascinující paleontologické objevy z posledních let tomu skutečně nasvědčují: Savčí trpaslíci zřejmě nedali svým gigantickým sousedům nic zadarmo.

Rohatá svačinka

Nejvýmluvnější podobný nález oznámili vědci počátkem roku 2005. Jeho hlavním protagonistou se stal na druhohorní poměry obří savec Repenomamus robustus, který spolu s ještě větším druhem Repenomamus giganticus patřil k nejrozměrnějším známým savcům dinosauří éry. V obou případech se jedná o nálezy z čínské provincie Liao-ning, jež proslula také objevy opeřených dinosaurů. 

Giganticus možná mezi ostatními savci vyčníval, jeho délka však pouze lehce přesahovala metr (lebka zkoumaného jedince měřila 16 cm, tělo 52 cm a dochovaná část ocasu 36 cm) a jeho hmotnost se odhaduje na 12–14 kg. Robustus byl zřejmě podstatně menší: Na délku nedorůstal víc než 50 cm a vážil asi 4–6 kg. Přesto byl nejméně desetinásobně těžší než většina ostatních známých savců zmíněné doby.

Lov dinosauřích mláďat

Největší překvapení však neznamenala velikost savce, nýbrž nález jeho poslední svačiny před smrtí. Paleontologové totiž zjistili, že se v břišní dutině zástupce druhu Repenomamus robustus nacházejí pozůstatky mláděte psitakosaura, malého ptakopánvého dinosaura. Potvrdila se tak do té doby jen předpokládaná možnost, že se někteří draví savci mohli živit také přímo malými dinosaury. 

Nešlo o zcela první důkaz podobného druhu: Již v roce 1992 byl v Mongolsku popsán malý teropod, jehož fosilie nesly známky okusu savců, kteří mohli být předky dnešních vačnatců. Zůstává však nejisté, zda se jednalo o pojídání uloveného dinosaura, nebo jen jeho zdechliny. Každopádně čínský cvalík byl přinejmenším dostatečně fyzicky zdatný, aby dokázal dinosauří mládě skolit.

Útok z mechu

Senzační zjištění se dočkalo ohlasu v médiích a o dravém prehistorickém savci vyšla nejedna odborná i populární stať. Víme tak, že se nejspíš jednalo o pomalého a nepříliš svižného lovce, který zřejmě využíval moment překvapení a útočil ze skryté pozice mezi bylinami, mechem a křovím. Měl totiž poměrně krátké končetiny a našlapoval na celá chodidla. Je dokonce možné, že tito robustní tvorové o velikosti jezevce patřili ke specializovaným mrchožroutům. 

Podle většiny paleontologů připomínal repenomamus celkovým vzhledem i způsobem života dnešního dravého vačnatce ďábla medvědovitého z Tasmánie. Malí dinosauři, velikostí podobní třeba kočce, se mu raději obloukem vyhnuli. Nic to však nemění na faktu, že se žáby, ještěři, hadi, praptáci a savci mnohem častěji stávali obětí dravých dinosaurů, kteří se nepochybně na lov obdobné kořisti v mnoha případech specializovali.

Ohlodáni až na kost

Nedávný objev z jurských sedimentů v severozápadní Číně také ukazuje stopy po okusu na fosilních kostech obřího sauropoda: Dokládají, že se jeho mrtvé tělo stalo potravou pro malé, vývojově primitivní savce. Tvar zubů je nezaměnitelný a velikost pojídané zdechliny rovněž nelze zpochybnit, jiný scénář proto nepřipadá v úvahu. Drobní savci s rozměry potkana by ostatně lovu takových gigantů vůbec nebyli schopni – kolosální tvor by si jich nejspíš ani nevšiml. 

Nález ovšem ukazuje, jak tito převážně hmyzožraví savci dokázali před 160 miliony let oportunisticky využívat i jiné, náhle a přechodně dostupné zdroje potravy. Neuměli sice oběť usmrtit, nečinilo jim však problémy ohlodat dvacetimetrovou zdechlinu doslova na kost.

Dvacet let práce

Jedná se o první doklad savčího hodování na těle dinosaura z období staršího než zhruba 100 milionů let. Dotyčnou fosilii prozkoumala skupina německých a čínských paleontologů, kteří se v roce 2000 účastnili společné expedice do Džungarské pánve. 

Trvalo tedy celé dvě dekády, než vědci nález detailně prostudovali a formálně popsali. Tým vedl německý paleontolog Hans-Ulrich Pfretzschner, jenž s kolegy zmíněné stopy po drobných zoubcích na krčním žebru velkého sauropoda objevil. Identifikoval je jako otisky po chrupu malého savce, jaké by nejspíš zanechal dnešní rejsek.

Zdravotní policie

Nález ukazuje, že i když byli savci před 160 miliony let ještě relativně málo významní a vážili v průměru asi jen 100 g, dosahovali tou dobou již poměrně značné biodiverzity a ekologicky hráli možná důležitější roli, než se jim dosud přisuzovala. Už tehdy vytvořili rozmanitě adaptované formy, zaměřené na klouzavý let, potápění, hrabání nor či život v korunách stromů. 

Přestože se většinou přizpůsobili primárně lovu hmyzu (také rýhy po zubech na fosilii nasvědčují, že se jednalo o přednostně hmyzožravý druh), představovali teplokrevní chlupatí tvorové poměrně zásadní součást svých ekosystémů. Nepochybně se velmi dobře adaptovali na zvládnutí nenadálých klimatických i ekologických změn. A podobně jako třeba mnozí dnešní hlodavci neváhali coby zdroj potravy využít zdechliny podstatně větších dinosaurů. Mohli tak vlastně fungovat i jako určitá pozdnějurská zdravotní policie, pomáhající odklízet rozkládající se těla obřích vládců pevnin, jež by se jinak mohla stát rezervoárem různých nemocí a jejich přenašečů.

Rychle se přizpůsobit

Zatím nevíme, kdy se adaptace na pojídání dinosauřích ostatků objevila u savců poprvé, pravděpodobně k tomu však mohlo dojít už v počátcích jejich existence na začátku jurské periody před dávnými 200 miliony let. Při velkém vymírání na konci křídy před 66 miliony roků se ovšem situace obrátila. 

TIP: Co dělali velcí dinosauři v nouzi? Otisky zubů na kostech vypovídají o kanibalismu

Po dopadu planetky prakticky všichni velcí dinosauři vyhynuli a jejich evoluční pochodeň převzala pouze hrstka přeživších ptačích druhů, z nichž se později vyvinula celá druhová rozmanitost současného opeřeného světa. Také savci tehdy utrpěli ohromné ztráty a podle paleontologů mohl nastat až 90% úbytek jejich biodiverzity. Naštěstí pro naše předky i nás samotné se savci vždy dokázali rychle přizpůsobit i drastickým změnám ekosystémů. Někteří drobní zástupci hromadné vymírání přežili a postupně dali vzniknout větším druhům, jež pak zaplnily vyprázdněné pevniny.