Rok narození do jisté míry ovlivňuje, jak je kdo odolný vůči chřipce

Náš rok narození může mít až překvapivý dopad na naše zdraví. Nejde přitom o žádnou astrologii či numerologii. Naznačuje to alespoň kanadský výzkum minulých epidemií chřipky... 

Středověké šípy způsobovaly děsivá zranění

Středověké pozůstatky z Exeteru odhalují ničivou sílu šípů schopných prostřelit i pevné brnění...

Severní magnetický pól Země se pohybuje k Sibiři. A vědci už tuší proč

Severní magnetický pól se pohybuje a za posledních 200 let urazil už přes 2 tisíce kilometrů. Proč se ale vlastně stěhuje?

Rozřešení záhady: Co zabilo „ječící“ egyptskou princeznu?

Radiologická vyšetřovací metoda zřejmě pomohla rozluštit letitou záhadu – co před třemi tisíci lety zabilo „ječící“ egyptskou princeznu?

Jaderné testy studené války odhalily skutečné stáří žraloků obrovských

Díky radiokarbonové metodě datování se vědcům poprvé podařilo určit přesný věk žraloka obrovského. Jak vysokého věku se tito monumentální tvorové dožívají?

Jak bychom měli správně odpočívat, nám ukazují dávní lovci-sběrači

Dlouhodobé vysedávání zvyšuje riziko vzniku závažných kardiovaskulárních onemocnění. Jak bychom měli správně odpočívat, nám ukazují dávní lovci-sběrači...

Počet a pohlaví sourozenců ovlivňuje sexuální orientaci u mužů

Na sexuální orientaci mužů má vliv věk, počet a pohlaví jeho sourozenců. U žen se podobnou souvislost prokázat nepodařilo...

Unikátní nález: V benátském klášteře objevili 5 tisíc let starý meč

Studentka archeologie Vittoria Dall'Armellina z benátské univerzity nedávno prokázala, že má pro svůj obor skutečně velké vlohy. V jednom zastrčeném benátském klášteře si všimla meče, který se nenápadně ukrýval mezi středověkými exponáty. Brzy se ukázalo se, že jde o životní nález... 

Záhadné kruhy kostí na Sibiři prozrazují tajemství přežití doby ledové

Na Ukrajině a na západě Východoevropské roviny se našlo asi 70 prastarých tajemných kruhů, které jsou postavené z kostí…

Profesionální vyjednávačka FBI radí: Jak jednat s naštvanými lidmi?

Jak jednat s naštvanými lidmi? O své zkušenosti se podělila Suzanne Williamsová, profesionální vyjednávačka s únosci. Pracovala pro FBI i Scotland Yard a podílela se na úspěšném vyřešení stovek únosů...

Cesta za seyfertovou galaxií začíná v souhvězdí Velryby. To (bude-li nám přát počasí) bude viditelné během večera v blízkosti Měsíce. Spirální galaxii v souhvězdí Velryby nejsnáze vyhledáte tak, že se od Menkaru a Kaffaljidhmy (alfy a gamy Velryb) přesunete na jih k sousední stálici čtvrté velikosti Delta Ceti, viditelné i pouhýma očima. Od ní pokračujte 52′ na jihovýchod a budete u cíle: V zorném poli vašeho dalekohledu spočine hvězdný ostrov s katalogovým označením M77 nebo také NGC 1068.

Jako první ho pozoroval Francouz Pierre Méchain v roce 1780. On i jeho současníci jej vnímali spíš jako nezřetelnou hvězdokupu, zatímco slavný britský astronom William Parsons o 70 let později hovořil o spirální mlhovině. Pravé podstaty objektu se badatelé dobrali teprve ve 20. letech 20. století s objevem galaxií. 

A coby pohlednou spirální galaxii s jasností 8,9 mag spatříte M77 i v dalekohledu, vyžaduje to ovšem tmavou oblohu a přístroj s objektivem o průměru 25 cm a víc. Hvězdný ostrov k nám zaujímá takové postavení, že můžeme pohodlně pozorovat celý jeho disk. Proto se v dalekohledu jeví jen jako mírně oválná difuzní skvrna o průměru 3′ s velmi zřetelným světlým jádrem. Ve velkých přístrojích lze potom rozlišit i soubory spirálních ramen.

Ostrov s aktivním jádrem

Nejzajímavější příběh spojený se zmíněnou galaxií se začal psát roku 1908, kdy Edward Arthur Fath z Lickovy observatoře objevil v jejím spektru šestici velmi jasných emisních čar. M77 tehdy ještě na nebi „patřila“ k jinak hojně zastoupeným spirálním mlhovinám, ovšem s velmi netradičním spektrem. V roce 1943, kdy už ji vědci klasifikovali jako spirální galaxii, pak americký astronom Carl Keenan Seyfert ukázal, že je oněch výjimečně jasných spektrálních čar mnohem víc a že se nacházejí i u dalších spirálních galaxií, nesoucích dnes jeho jméno.

TIP: Hladová galaktická monstra: Poznejte svět největších galaxií ve vesmíru

Další pozorování odhalila, že jádra těchto hvězdných ostrovů intenzivně vyzařují v ultrafialovém, rentgenovém či gama-oboru a slaběji třeba i v tom rádiovém. Množství uvolněné energie bylo navíc ohromující: Útvar o průměru jednotek světelných let vyzařoval stejně jako miliardy stálic, víc než celá Mléčná dráha! Pro popsané objekty se vžilo označení aktivní galaktická jádra, přičemž to, které se skrývá uvnitř M77, patří mezi ukázkové představitele. Je trochu paradoxní, že za něčím tak jasným musíme hledat něco tak tmavého jako černou díru.

V průběhu léta 1918 se situace císařských zbraní na západní frontě nejevila až tak zoufale. Alespoň z pohledu německého velení a především generála pěchoty Ericha Ludendorffa, jenž stále věřil, že jeho vlast dokáže dotáhnout válku do vítězného konce. O opaku jej nepřesvědčil ani krach jeho poslední ofenzivy, kterou odvolal už po dvou dnech (15.–17. července). O tři týdny později však změnil názor.

Před branami Amiensu

Začátkem srpna 1918 se frontová linie zakusovala hluboko do francouzského území. Němci za poslední měsíce postoupili o více než 60 km a obě strany ztratily statisíce mužů. Přestože císařská armáda vyčerpala většinu svých rezerv a do Francie proudily čerstvé americké divize, konec války zůstával v nedohlednu. Vilémovské jednotky přecházely po celé délce fronty do obrany a před Dohodou se rýsovalo dlouhé a hlavně krvavé obléhání.

Jižně od řeky Sommy se Němci přiblížili na pouhých 20 km od Amiensu, který představoval strategickou železniční křižovatku, a stali se tak „trnem v oku“ dohodovému velení. Už v polovině července se proto britský maršál Douglas Haig spolu se svým francouzským protějškem a oficiálně také dohodovým nejvyšším velitelem Ferdinandem Fochem shodli, že je třeba nepřítele z těchto míst vytlačit. Divize Jeho Veličenstva měly udeřit podél Sommy, následně se přidají i francouzské jednotky útokem u vesnice Montdidier. Někteří historikové považují tuto operaci za nejdokonalejší překvapivou ofenzivu celé války. Jak se spojencům podařilo náročné přípravy ututlat?

Utajení především

Hlavní faktor představovala skutečnost, že se nepočítalo s klasickou dělostřeleckou přípravou, která předcházela téměř každému útoku Velké války. Místo několikahodinového bombardování měly vyrazit vstříc nepříteli tanky, jichž se podařiloshromáždit 456. V podstatě se jednalo o zkopírování postupu, který slavil úspěch o rok dříve u Cambrai. Jednání a plánování útoku se odehrávalo na různých místech; například velitelé divizí se o něm dozvěděli jen týden předem a pěšáci pouhých 36 hodin!

Všechny přesuny probíhaly výhradně v noci, zatímco oblohu kontrolovalo Královské letectvo, které do oblasti nepustilo žádný německý letoun. Současně s tím pokračovaly práce na obranných postaveních kolem Amiensu a v britském týlu, jež měly nepříteli dodat falešný pocit bezpečí. Jen pár stovek metrů za frontou dělostřelci rozmísťovali stovky nových baterií a bylo třeba je nenápadně zastřílet.

Přísné řízení palby však umožnilo, že nedošlo ke zvýšení obvyklého denního objemu, takže Němci nepojali žádné podezření. Součástí příprav byla i dezinformační kampaň, která měla Němce přesvědčit, že k útoku dojde ve Flandrech. A tak zatímco převážná část Kanadského sboru se přesouvala v utajení k Amiensu, dva prapory spolu s několika podpůrnými jednotkami zamířily „se vší parádou“ do Belgie, kde měly vzbudit zdání chystané ofenzivy.

Poměr sil

Britská 4. armáda pod velením generála Henryho Rawlinsona, která měla útok provést, čítala k ránu 8. srpna celkem 13 pěších a tři jezdecké divize, 17 leteckých eskader, 456 tanků (z toho 96 lehkých) a více než 2 000 houfnic a děl (z toho 672 velkorážních). Na druhé straně fronty bylo rozloženo šest německých divizí spadajících pod 2. armádu generála jezdectva Georga von der Marwitze. Vyčerpané a demoralizované formace však měly daleko k původnímu lesku – i tabulkovým početním stavům. Každá měla v průměru okolo 3 000 mužů.

TIP: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech 

Jejich obranyschopnost navíc podlamovala skutečnost, že německé opevnění tam nebylo zdaleka tak kvalitní jako na jiných úsecích. Nechybělo málo a obránci by se mohli na chystanou operaci připravit lépe. Jen pět dní před jejím začátkem provedli osamocený nájezd a obsadili jednu australskou předsunutou pozici. O tři dny později po jiném útoku odvedli do zajetí dalších 200 britských vojáků, ale nikdo z nich neposkytl informaci, která by Němce varovala. Císařské hlídky sice hlásily, že v noci slyší z druhé strany fronty lomoz tanků, ale velení bralo tato varování na lehkou váhu. Dodejme, že v ty dny se navíc u Britů žádné obrněnce nepřesouvaly. 

Dokončení: Černý den německé armády: Britská ofenziva u Amiensu 1918 (2) (vychází v pátek 1. ledna)

Smrt devatenáctiletého egyptského faraona Tutanchamona obestírá tajemství. Vědci nabízejí celou řadu vysvětlení, proč vládce Egypta zemřel tak mladý. Velké popularitě se těšila teorie o tom, že byl zavražděn úderem do týla. Detailní vyšetření lebky ale údajnou zlomeninu lebečních kostí neodhalilo. Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že mladičkého vládce zabila malárie. Další připisují jeho skon zraněním utrpěným při kolizi válečného vozu taženého koňmi.

Věhlasný odborník na mumie všeho druhu, profesor Alfred Zink, tyto domněnky odmítá a tvrdí: Tutanchamona zabila dědičná choroba, která ho postihla proto, že jeho rodiče byli pokrevně blízce příbuzní. S největší pravděpodobností to byli bratr a sestra. Podle Zinka jsou Tutanchamonovy vrozené defekty patrné například na silně deformované levé noze.

Ve prospěch jeho teorie svědčí fakt, že sňatky sourozenců nebyly na faraonském dvoře nijak výjimečné. Vlastní či nevlastní sestry si vzali za manželky například faraoni Ahmose I., Amenhotep I., Tuthmose I. nebo Ramses II. Někdy se faraoni ženili i s vlastními dcerami. To byl případ Amenhotepa II. či Achnatona. Jeden z nejvýznamnějších faraonů staroegyptské historie, Ramses II., si kromě sestry vzal za manželky hned tři vlastní dcery. Faraon Seti II. se oženil s tetou. Počínaje Ptolemaiem II., který usedl na egyptský trůn roku 283 př. n. l., bylo na faraonském dvoře oddávání bratrů se sestrami na denním pořádku.

Kleopatra VII., jež je z dlouhé řady panovnic tohoto jména zdaleka nejpopulárnější a bývá obvykle označována jen jménem Kleopatra bez pořadové číslovky, vládla společně se svým otcem Ptolemaiem XII. a pak i s bratry Ptolemaiem XIII. a Ptolemaiem XIV. Oba si také vzala za manžele.

Staří Egypťané používali často pro bratry i sestry stejné slovo a historici se na základě studia starých textů domnívali, že sňatky mezi sourozenci byly v Egyptě hojně rozšířené. Řadoví Egypťané však měli povoleny pouze svatby mezi bratranci a sestřenicemi. Manželství bližších pokrevních příbuzných byla zakázána. Proč? Faraoni totiž nebyli obyčejní lidé. Byli to bozi chodící po světě.

Lidští bohové

Dříve se vědci bránili jen pouhé představě příbuzenských sňatků mezi příslušníky faraonské rodiny. Hledali pro ně „omluvu“. Předpokládali například, že se ve starém Egyptě dědil trůn jen po ženské linii, tedy po přeslici. Pokud se chtěli muži stát vládci, nezbývalo jim nic jiného než se oženit s právoplatnou dědičnou královnou – a to byla v řadě případů jejich sestra. Dnes už jsou ale tyto teorie dávno překonány.

Důvody, proč měli vládcové výjimku ze zákazu sňatků, byly prosté. Pokud by si členové faraonské rodiny brali příslušníky cizích rodů, rozšiřoval by se okruh těch, kdo mohli vznášet nárok na trůn. To by s sebou neslo politickou nestabilitu.

Pro Egypťany nebylo obvyklé, aby dospělí zůstávali svobodní. To platilo i pro královské dcery. Princezny se však nesměly vdát pod svou úroveň a najít vhodného ženicha nebylo právě jednoduché. Sňatky princezen s jejich bratry či otci se tak nabízely jako ideální řešení. Princezna se vdala „na úrovni“, ale riziko rozdrobení říše se nezvýšilo.

Takové prozaické vysvětlení nebylo možné předložit poddaným. A tak se faraoni odvolávali na svůj božský původ a odkazovali na příběh o Isis a Osirisovi. Tito bohové byli bratr a sestra, stali se manželi a zplodili syna Hóra. Faraoni byli považováni za bohy, a tak směli dělat to, co Isis a Osiris.

Historie příbuzenských sňatků

Ze stejných důvodů jako faraoni uzavíraly příbuzenská manželství i další vladařské rodiny po celém světě. Spartský král Leonidas, proslulý hrdinskou smrtí v bitvě u Thermopyl, si vzal za manželku svou neteř. Athénský politik a vojevůdce Kimón byl ženatý s nevlastní sestrou. Nebylo to vnímáno jako něco nepatřičného, protože starořecké zákony povolovaly sňatky mezi nevlastními sourozenci, pokud měli různé matky.

Ve starém Římě však byly zakázány, přičemž pro tamní občany platila přísnější omezení než pro obyvatele provincií. A tak se v Římem ovládaném Egyptě směli muži ženit se svými tetami, zatímco římští občané ne. Přesto docházelo k příbuzenským svatbám přímo na císařském dvoře. Císař Claudius například změnil zákony, aby si mohl vzít za ženu svou neteř.

Vlastní sestry si brali za ženy také vládcové peruánských Inků. Sňatky mezi nejbližšími příbuznými, často mezi vlastními sestrami a bratry, bývaly běžné na vladařském dvoře ve starém Japonsku, v Koreji či Thajsku.

Pád španělských Habsburků

Mnohde samozřejmě nezůstala příbuzenská manželství bez následků. Rodů, které pronásledovaly dědičné choroby, neplodnost a nejrůznější postižení, lze mezi vládci velkých i malých říší najít bezpočet. Například potomci britské královny Viktorie trpěli hemofilií čili chorobnou krvácivostí. 

Nejznámější příklad neblahého dědictví příbuzenských manželství nabízí osud španělské větve Habsburků, která vymřela 1. listopadu 1700 s pětatřicetiletým Karlem II. Španělským. Pro Evropu to byla zásadní událost, protože o uvolněný trůn se utkaly mocnosti v tzv. válce o dědictví španělské. 

Karel II. byl sice dvakrát ženatý, ale zemřel bez dětí a bez dědiců. Trpěl celou řadou postižení a neduhů. Měl například obludně zvětšený jazyk, takže jeho řeči bylo stěží rozumět. Byl dementní a impotentní. Příčiny těchto potíží vysvětlí pohled na jeho rodokmen. Karlovi rodiče – Marie Anna Habsburská a Filip IV. – byli strýc a neteř. I v předešlých generacích španělské větve habsburského rodu však docházelo k častým příbuzenským sňatkům. Geny předků se s každým pokolením „koncentrovaly“. Karel II. na tom byl proto z genetického hlediska ještě hůř, než kdyby jeho rodiči byli bratr se sestrou z „normální“ rodiny. V králově dědičné informaci pocházela plná čtvrtina genů od jednoho jediného předka, u něhož se spojovaly rodokmeny matky a otce. Tak se mohlo stát, že Karel zdědil hned dvě vzácné choroby, které se u něj naplno projevily.

Dědičnými nemocemi byl postižen také celý rod španělských Habsburků. Dokládá to vysoká úmrtnost dětí: z 34, o nichž máme údaje, se jich plná polovina nedožila deseti let. A deset z nich umřelo dřív, než jim byl rok. V rodinách poddaných, kteří žili v mnohem horších podmínkách než královská rodina, umíralo jedno z pěti narozených dětí.

Strach z incestu

Lidé si byli vědomi rizika, která s sebou nesou příbuzenské sňatky a sex. Jejich zákazy se proto staly nedílnou součástí mnoha náboženství. Pro pohlavní styk mezi příbuznými se používá označení „incest“, jež se odvozuje z latinského výrazu „incestus“ čili „nečistý, hříšný“. Problémy spojené s incestem jsou však mnohem starší než latina a provázejí lidstvo od samého počátku.

V pravěku žili lidé v malých, často izolovaných skupinách. Pohlavní styky mezi příbuznými byly zřejmě poměrně časté, i když se dá předpokládat, že i tady existovala určitá pravidla. Ostatně mají je i tlupy lidoopů. U šimpanzů například dospívající samice opouštějí rodnou tlupu a zařazují se do cizí. Samci zůstávají.

S tím, jak se lidstvo rozrůstalo a jak se počet lidí žijících společně na jednom místě zvyšoval, přibývalo příležitostí ke sňatkům mezi nepříbuznými jednotlivci. Bylo reálné zavést pravidla pro výběr partnerů a následně je vtělit do náboženských předpisů. Například židovská Tóra definuje jasně, kdo s kým smí a nesmí vstoupit do manželství. Pokud blízce příbuzní zplodili děti, považovalo židovské právo tyto potomky za nelegitimní.

Také křesťané měli jasně daná pravidla, která zakazovala pokrevní sňatky a sex. Podobná nařízení najdeme i v Koránu, který dokonce mužům odpírá i chůvy, jež odchovaly je a jejich děti. Obdobně nahlížejí na příbuzenské vztahy i buddhisté a hinduisté.

Ani legitimní, společností tolerované sňatky však nemusely zůstat bez následků. Například slavný přírodovědec Charles Darwin se oženil se svou sestřenicí Emmou Wedgwoodovou, což mu schválila anglikánská církev. Některé Darwinovy děti proto byly churavé či postižené. Jeho nejmladší syn Charles Waring dokonce zemřel v necelých dvou letech. Darwin si kladl postižení svých dětí za vinu a připisoval je příbuzenskému svazku mezi ním a manželkou. O tom, že ho tahle otázka opravdu trápila, svědčí fakt, že se jí zabýval i ve svých vědeckých spisech.

Ali’i – havajská smetánka

Je zajímavé, že na mnoha místech světa najdeme společnosti, u nichž docházelo k plození dětí incestem, přitom jejich příslušníci nevykazují zjevné známky degenerace. Jak je to možné? Příkladem může být elita původních obyvatel Havaje a dalších tichomořských ostrovů. Tato polynéská „šlechta“ bývala nazývána „ali’i“. Na Havaji a na Samoi se tento termín používá k označení náčelníků. Na Cookových ostrovech a Velikonočním ostrově se jim říkalo „ariki“, na Tahiti „ari’i“. Stejného původu je označení pro vrchního náčelníka novozélandských Maorů „te arikinui“.

Na Havaji se příslušnost k vládnoucí kastě dědila. V některých oblastech byli proto ali’i potomky vlastních sester a bratrů. Jinde se v rámci této šlechty uzavíraly mezi nevlastními sourozenci nebo bratranci a sestřenicemi, a to po dlouhou řadu generací. Přesto se to na jejích příslušnících neprojevilo fyzicky ani duševně. Jak konstatovali první evropští mořeplavci, když dorazili k břehům Havaje: ali’i patřili k těm nejhezčím lidem, jaké kdy viděli. Jak to, že havajská šlechta, holdující incestům, neskončila stejně neslavně jako španělští Habsburkové?

Jak utéct degeneraci?

Problémy těžce postiženého španělského krále Karla II. vyplývaly z toho, že některý z jeho předků měl poškozený gen PROP1. Pokud jej člověk získá od obou rodičů, trpí mnoha těžkými hormonálními poruchami.

Při příbuzenských sňatcích a incestech dochází často k tomu, že jeden poškozený gen zdědí od společného předka jak otec, tak matka. U jejich potomka se pak mohou sejít, a to se stalo i Karlovi II. Španělskému. Ten navíc dostal také zdegenerované geny ATP6V0A4 a ATP6V1B1, což mělo za následek těžké poškození ledvin.

TIP: Odulý spodní ret: Genetická anomálie se stala poznávacím znamením Habsburků

Polynéské ali’i nic podobného nepotkalo ze dvou důvodů. Na Havaj zřejmě doplula po strastiplné cestě nekonečnými dálavami Tichého oceánu jen hrstka lidí. Dlouhá plavba sloužila jako síto, kterým prošli pouze ti nejzdatnější. Havajcům přála i štěstěna, protože první osadníci ostrovů si zřejmě nepřivezli větší počet skrytých dědičných defektů. Jejich genetická informace nebyla výrazněji poškozená. Zdědit defektní geny proto nemohly ani děti zplozené vlastními sourozenci z náčelnické kasty ali’i.

Časem se samozřejmě deformace objevily a začaly se projevovat. Děti, které vykazovaly vrozené poruchy, pak Havajci nemilosrdně zabíjeli. Nejčastěji je pohřbívali zaživa. Bylo to kruté, ale díky tomu nedospěly a nepřenášely poškozené geny na další pokolení.

Ke svému experimentu vědci využili 75 dobrovolníků, které nechali tipovat vítěze automobilových závodů. Velikost výhry přitom byla ovlivňována z velké části náhodně. Během experimentu badatelé průběžně zjišťovali, jak se účastníci experimentu cítí a jak jsou spokojení.

Podle očekávání byli spokojenější lidé, kteří vyhrávali. Překvapením ale bylo, že míra štěstí podle všeho nesouvisela s velikostí výhry. To vědcům naznačilo, že pocity šťestí nejsou přímo spjaty s penězi. Když pak dále analyzovali různé faktory, které souvisely s experimentem, dospěli k názoru, že lidé jsou nejvíce potěšeni v případě nečekané výhry, pokud to souvisí s poučením. Jako šťastnější se ukazovali ti, u kterých byla výhra spojena s pocitem učení se, pochopením hry a proniknutím do jejích zákonitostí.

TIP: Vědci potvrzují: Za peníze si štěstí nekoupíte. Ani přátelství

U podobných psychologických studií, které jsou založené na jednoduchých hrách a pravidlech, bývá často obtížné určit, nakolik jsou vypovídající pro reálný život. Výsledky nabízejí mnoho dalších interpretací a ve hře se objevuje velké množství faktorů, které vědci nezohledňují. Autoři této studie jsou ale přesvědčeni, že je přinejmenším možné dosahovat větší spokojenosti a pocitu štěstí díky malým vítězstvím a spojených s velkým poučením, než jednorázovými velkými výhrami.

Toto velkolepé dílo, jehož fotografie zaručeně nechybí v žádném turistickém průvodci o Vatikánu či Římě, se začalo stavět v roce 1506 za pontifikátu papeže Julia II. Chrám byl dokončen až o 120 let později a nahradil původní baziliku vystavěnou ve 4. století. Tvář mu vtisklo několik slavných architektů – Donato Bramante, Raffael Santi a především Michelangelo Buonarroti.

TIP: Křesťanské památky v Ravenně: Historie v mozaikách

Bazilika je postavena v renesančně-barokním stylu a její největší ozdobu představuje do dálky zářící kopule, jež se výškou 137 metrů a vnitřním průměrem 42 metry řadí k největším na světě. Vysvěcena byla v roce 1629 a stejně jako její předchůdkyně dostala jméno po svatém Petrovi. Mnozí věří, že je tento apoštol a první papež pohřben přímo pod hlavním oltářem.

Fascinující baldachýn

V následujícím půlstoletí přibylo k bazilice monumentální svatopetrské náměstí pod vedením architekta Giana Lorenza Berniniho. Jeho největším dílem je ale třicetimetrový bronzový baldachýn nad hrobem svatého Petra. Soch či obrazů, nad kterými musí divák žasnout, najdete v bazilice desítky. Za zhlédnutí rozhodně stojí slavná Michelangelova Pieta, tedy zobrazení Panny Marie s tělem Krista na klíně po jeho snětí z kříže. Významná je rovněž krypta, v níž se nacházejí hrobky 91 papežů. Ke zdejším zvláštnostem patří skutečnost, že mezi svatými otci je pohřben i český kardinál Josef Beran.

Naše hvězda představuje gigantický nukleární reaktor, který spaluje přibližně 700 milionů tun vodíku za sekundu. Takto funguje už asi pět miliard let a před sebou má ještě další 4,5 miliardy roků života. Veškerou energii vyzařuje do všech směrů a pouze její nepatrná část – asi 45 miliardtin – dopadá na Zemi, na níž tak umožňuje existenci živých forem. V 50. letech minulého století vědci pochopili, že hvězdný vítr z naší stálice vane až na periferii Sluneční soustavy. Vůbec poprvé tak dospěli k závěru, že vlastně žijeme uvnitř atmosféry naší denní hvězdy.

V posledních letech se solární fyzikové věnovali vývoji velkých dalekohledů k pozorování Slunce. Jeden z připravovaných projektů, Daniel K. Inouye Solar Telescope, již pořídil první snímky a po uvedení do plného provozu zvládne poskytovat mimořádně detailní záběry, od povrchu stálice až po spodní vrstvy její atmosféry.

Pod jasnou oblohou

Daniel K. Inouye Solar Telescope (DKIST), postavený za přispění NSF’s National Solar Observatory a řízený prostřednictvím Association of Universities for Astronomy (AURA), vyrostl na vrcholu sopky Haleakala na havajském ostrově Maui, v nadmořské výšce 3 084 m n. m. Výběru lokality předcházelo posouzení 72 různých stanovišť, načež se jejich počet snížil na šestici poloh pro dodatečný průzkum. Z nich pouze Haleakala vyhověla všem požadavkům, mezi něž patřilo malé znečištění atmosféry, nejvyšší počet dní v roce s jasnou oblohou, nízká hladina prachu v ovzduší a nejmenší teplotní výkyvy.

Stavba dalekohledu započala v roce 2010 a 15. prosince 2013 se přístroj, dříve známý jako Advanced Technology Solar Telescope (ATST), přejmenoval na Daniel K. Inouye Solar Telescope. Nese tak jméno bývalého senátora za stát Havaj – neúnavného zastánce vědy, technologií, techniky a matematiky, zejména pokud to vedlo k obohacení života lidí na ostrovech.

Sehraná optika

DKIST disponuje primárním zrcadlem o tloušťce 75 mm a celkovém průměru 4,24 metru, přičemž využitelná optická plocha má průměr 4 metry. Z tzv. zeroduru jej vyrobily Schottovy závody a vyleštily laboratoře v Arizoně. Důležitou součást optické soustavy tvoří i sekundární zrcadlo s průměrem 65 cm. A aby bylo možné posílat sluneční světlo do jednotlivých vědeckých přístrojů, dostal teleskop do vínku dalších sedm menších pomocných zrcadel.

Primární zrcadlo konstruktéři opatřili dvěma hlavními podpůrnými systémy – osovým (axiálním) a postranním – které představují systém aktivní optiky. Jejich úkolem je kompenzovat měnící se prohnutí zrcadla v důsledku gravitačního působení během naklánění v průběhu dne, kdy se přístroj natáčí za Sluncem. Axiální soustava se skládá ze 120 elektromechanických aktuátorů uspořádaných do pěti koncentrických prstenců kolem jejího středu. Postranní systém tvoří 24 aktuátorů umístěných po obvodu zrcadla. Zrcadlo se nejméně deformuje při pozorování co nejvýš nad obzorem, poblíž zenitu.

Systém adaptivní optiky vyššího řádu bude zaostřovat obraz, a odstraňovat tak defekty způsobené zemskou atmosférou. Umožní to pozorovat detaily ve sluneční atmosféře s dosud nevídaným rozlišením. Konstrukce dalekohledu rovněž minimalizuje nepříznivý vliv rozptýleného světla. Ze vzdálenosti 150 milionů kilometrů dokáže DKIST na povrchu Slunce odlišit detaily o velikosti 30 km. „Bude tak působit jako mikroskop při sledování velmi malých útvarů v tamní fotosféře,“ vysvětluje Aparna Venkataramanasastry, sluneční fyzik z Georgia State University v Atlantě. „To je prostě vzrušující!“

Příslib spolupráce

Nový sluneční teleskop je dále osazen pěti vědeckými přístroji, které budou studovat světlo soustředěné primárním zrcadlem, v rozsahu od blízkého ultrafialového (350 nm) až po blízkou infračervenou oblast (5 000 nm). Mají přitom pořizovat snímky umožňující vědcům rozlišit intenzitu magnetického pole Slunce a jeho orientaci. Informace také badatelům nabídnou sondu do rozsáhlých struktur magnetických polí, jež v podobě oblouků propojují dvě různé oblasti na povrchu.

Astronomové doufají, že nová data pomohou rozluštit dlouholetou záhadu, proč je sluneční koróna – nejvzdálenější vrstva atmosféry, jejíž jasnost dosahuje pouze několika miliontin jasu disku hvězdy – o miliony stupňů teplejší než fotosféra. Data získaná dalekohledem DKIST zkombinují vědci s informacemi ze sond Parker Solar Probe (NASA) a Solar Orbiter (ESA), jež naši stálici studují ze vzdálenosti pouhých několika milionů kilometrů. Při přiblížení k ní dokážou měřit původní vyvržený materiál, a přinášet tak neocenitelné údaje.

V zájmu Země

Porozumění úloze magnetických polí ve vnějších oblastech Slunce je rozhodující, abychom pochopili fungování slunečního dynama, proměnlivost solární aktivity včetně erupcí a koronálních výronů hmoty, jež mohou významně ovlivňovat život na Zemi. Projevy činnosti naší hvězdy mohou mít zásadní dopad na pozemské telekomunikace a dálkové energetické soustavy, vyřadit z chodu telekomunikační družice a rovněž ohrozit kosmonauty, především ty, kteří se budou nacházet na cestě k Měsíci či Marsu, mimo ochranu zemské magnetosféry. Erupce na Slunci mohou ovlivnit leteckou dopravu, vyřadit z provozu různé kosmické technologie jako například GPS nebo elektrické rozvodné sítě, což může způsobit dlouhodobý výpadek proudu čili blackout.

Astronomové proto observatoř využijí k výzkumu změn ve sluneční aktivitě a jejich dopadů na tzv. kosmické počasí. „Tento dalekohled posune naše znalosti o tom, co řídí kosmické počasí, a nakonec pomůže zlepšit předpovědi slunečních bouří,“ popisuje ředitelka nadace National Science Foundation France Córdovaová. „Na Zemi můžeme velice přesně předpovědět, jestli bude někde pršet, ale u kosmického počasí taková přesnost dosud neexistuje,“ vysvětluje Matt Mountain, prezident Association of Universities for Research in Astronomy (AURA). „Jeho predikce zaostávají za běžnými předpověďmi o padesát let, možná i víc. Potřebujeme porozumět základní fyzice kosmického počasí, a to začíná na Slunci, které bude DKIST v příštích desetiletích detailně studovat.“

První světlo

„První světlo“ spatřil teleskop v prosinci 2019 a veřejnosti byly fotografie představeny letos v lednu. Snímky s vysokým rozlišením ukazují fotosféru naší hvězdy a mohou poskytnout důležité informace slunečním astronomům a fyzikům. Zachycují strukturu a turbulence „vařícího“ plazmatu, jež pokrývá celý povrch stálice. Zmíněná buněčná struktura představuje důsledek mocných proudů, které vynášejí teplo z nitra Slunce k povrchu. Horké plazma stoupá vzhůru v jasnějších centrech „buněk“ v procesu známém jako konvekce, pomalu chladne a následně klesá v tmavších okolních liniích. 

TIP: Nový největší solární teleskop světa pořídil první snímek sluneční skvrny

Rutinní vědecká pozorování započala letos v červenci, po ukončení zkušebního provozu a kalibrace jednotlivých přístrojů. Během prvních pěti let získá Daniel K. Inouye Solar Telescope o naší denní stálici mnohem víc informací, než kolik jich zahrnují všechna data shromážděná od roku 1612, kdy na ni svůj primitivní dalekohled poprvé namířil Galileo Galilei. „S největším průměrem mezi solárními teleskopy, s unikátní konstrukcí a nejmodernějším přístrojovým vybavením zvládne DKIST ta nejnáročnější měření Slunce,“ slibuje ředitel zařízení Thomas Rimmele. 

Touha někam patřit provází lidi od dob, co jsou lidmi. Stejně jako touha zařadit ostatní do škatulek a tím si mezilidské vztahy zjednodušit. Proto mají někteří lidé tak rádi horoskopy a jiní osobnostní testy od těch zábavných typu „jaká filmová postava jste“ až po psychologické, které ve své praxi využívají nejen psychologové, ale například také personalisté.

Jedním z nejoblíbenějších testů tohoto druhu je MBTI neboli Myers-Briggs Type Indicator. Lidi rozděluje do šestnácti osobnostních kategorií založených na studiích temperamentu Carla Gustava Junga, rozšířených o další specifikace jednotlivých osobností Isabel Briggsovou Myersovou.

Čtyři základní rysy

Osobnostní test MBTI rozděluje lidi podle jejich přístupu a jednání v konkrétních situacích. Vyhodnocení typu se skládá ze čtyř písmen, která představují nejvýraznější rysy člověka a jeho způsob přístupu ke vstřebávání informací, rozhodování a chování se ve společnosti.

Testování nejčastěji probíhá formou dotazníku, který obsahuje důkladně vybudovaný soubor otázek na lidské jednání v každodenních situacích. 

Metodika MBTI rozlišuje lidi podle čtyř základních osobnostních rysů: Introverze (I) versus Extroverze (E), Smysly (S) versus Intuice (N), Myšlení (T) versus Cítění (F) a Usuzování (J) versus Vnímání (P). Každý člověk má podle této teorie čtyři dominantní rysy (vždy jeden z protikladů), které dohromady vypovídají o jeho osobnosti, kariérních předpokladech, ale také jednání v rámci milostných a obecně mezilidských vztahů. 

Rodinná posedlost

Metodika MBTI je nejpoužívanější a nejstudovanější systém osobnostního zařazení. Dnešní podoba tohoto systému je prací především Isabel Briggsové Myersové, která mu zasvětila celý svůj život. Jeho základ vytvořila už její matka Katharine Cooková Briggsová, pedagožka, která jako první vyvinula testovací metodu, jež měla dětem pomoci určit, jakým směrem se vydat po kariérní stránce, a tím jim zajistit spokojený život.

K prvnímu zásadnímu přelomu však došlo, až když se k ní ve studiu osobností přidala právě Isabel. Tu začala tato metodika zajímat poté, co se seznámila se svým budoucím manželem, jenž ji fascinoval svou odlišností od ostatních lidí, které znala. Isabela byla podle své budoucí typologie téměř dokonalým protikladem svého manžela. O něco později, kolem roku 1920, objevila Katharine Jungovu knihu „Psychologické typy“, od které se výzkum obou žen odrazil a dalších deset let intenzivně pokračoval.

Každému, co jeho jest

Dalším milníkem se pro Isabel a rozvoj MBTI stala druhá světová válka. Isabel frustroval pohled na lidi, kteří chtěli pomáhat válečnému úsilí, ale vybírali si úkoly jdoucí proti jejich přirozenosti. Věřila, že by typologie mohla těmto lidem práci usnadnit a především zefektivnit. To se jí podařilo, když si její práce všiml jistý Edward Hay, který pracoval na úřadě pro správu cen, kde se podílel na řešení problémů s řízením a provozem. Právě Hay tehdy Isabelu pověřil, aby mu pomocí svého „testu na třídění lidí“ pomohla. 

Po Isabelině smrti nad MBTI převzala záštitu její dlouhodobá přítelkyně Mary McCaulley. Respektovaná doktorka se specializací na klinickou psychologii viděla v typologii cenný nástroj a bojovala za jeho uznání v oficiálních kruzích, což se jí nakonec podařilo, a právě díky ní je dnes MBTI natolik rozšířeno. 

Image

Čtěte také

Osobnost vepsaná do skvrn: Jak funguje Rorschachův test a co na vás prozradí?

Zatímco dnes si většina rodin pochutnává na Štědrý den na cukroví, následovaném smaženým kaprem s bramborovým salátem, dříve se na stolech prostých lidí objevoval houbový kuba. Stačilo pár základních ingrediencí a slavnostní pochoutka byla na stole.

Staročeský recept

K přípravě tradiční štědrovečerní dobrototy jsou třeba kroupy, houby, cibule, česnek a sádlo. Příprava je snadná a jídlo je v různých krajích oblíbené už stovky let. Vařené kroupy, dušené houby, to vše provoněné sádlem a společně zapečené. Dnes toto menu nabízí mnoho dobových restaurací. Jeho tradice ale sahá až k pohanům. Ti houbami často nahrazovali maso, kterého byl nedostatek. A jak běží čas, upravuje se i recept. Chvíli se kuba připravuje z krup, chvíli z jáhel. Zkrátka z toho, čeho je v kraji dostatek.

Traduje se, že toho nejlepšího kubu ochutnáte v jižních Čechách. A důvod? Kubovi se taky část říká Černý kuba a to díky speciální houbě. Jmenuje se stroček trubkovitý a roste hlavně v listnatých lesích. A právě na jihu Čech jich je požehnaně.

V některých krajích se toto jídlo podává o Štědrém večeru. Tradice praví, že do večera se nesmí jíst maso. Kdo chce, může tedy bojovat s hladem, aby viděl zlaté prasátko, ale ti už moc hladoví houbovým kubou jistě nepohrdnou.

TIP: Štědrovečerní hostina v lidovém prostředí: Co všechno patřilo na vánoční stůl?

A proč vlastně byly houby v minulých stoletích tolik oblíbeným a využívaným pokrmem? Kraje sužovaly války a plenění nepřátelských vojsk. Místní hledali úkryt v hlubokých lesích. Ale co tady jíst? Co jiného, než plody přírody. Houby nasytí a dají se připravit na mnoho způsobů. Mnozí králové dokonce požadovali z každého košíku nasbíraných hub část pro zámeckou kuchyni. Jestli z nich ale taky připravovali houbového kubu, to nikdo neví.