Zatímco v USA byla poničena řada soch Kryštofa Kolumba – v Baltimoru je shazovali do moře a Bostonští jim uráželi hlavy – na mramorový monument v rodišti mořeplavce, italském Janově, si troufnou nanejvýš holubi. Ve Spojených státech se vedou ohnivé diskuse, zda by měl Den Kryštofa Kolumba zůstat státním svátkem. Vášniví aktivisté navrhují, že na muže, který v roce 1492 úspěšně podnikl historickou plavbu přes Atlantik, by se mělo vzpomínat spíš coby na koloniálního utlačovatele. V Itálii však dávného objevitele bezpodmínečně milují. V očích domácích reprezentuje ty nejlepší stránky jejich národa: hrdost, houževnatost a vynalézavost.

Ruku v ruce s Cortésem

„Kolumbus je ztělesněním genocidy,“ napsali demonstranti v Richmondu poté, co sochu mořeplavce svrhli do jezírka. Itálie ovšem vidí svého rodáka jinak a může za to zřejmě fakt, že se v domovině kolonizátora příliš neví o jeho méně ušlechtilých činech. Podle odborníků jsou navíc Italové zaujatí a nechtějí o prohřešcích slyšet. Pravdu se přitom z velké části nedozvědí ani ve školách. Učebnice z roku 2019 nazvaná Historie a zapomenuté příběhy pouze uvádí: „Kolumbus byl vynikající navigátor. Coby správce dobytých území se však příliš neosvědčil, což nakonec vedlo k poklesu jeho slávy a úpadku autority.“ 

Giuseppe Marcocci, profesor historie z University of Oxford, tvrdí: „Italské učebnice stále ještě oddělují Kolumbovo objevitelství od následného dobyvačného tažení Hernána Cortése. Ve skutečnosti šlo ovšem o propojené události.“ Někdejší evropské koloniální mocnosti se v průběhu let pomalu odhodlaly čelit následkům svých dřívějších tažení, jež se neobešla bez násilí či krutosti. A když se i na starý kontinent rozšířilo volání po rovnoprávnosti pod heslem Black Lives Matter neboli „na životech černochů záleží“, začaly se v Evropě kromě aktuálních problémů řešit také ty, které pohřbila minulost. Nicméně Kolumba, jenž plul pod španělskou vlajkou a posléze se stal guvernérem druhého největšího karibského ostrova Hispaniola, zatím v Itálii prohřešky nedohnaly. 

Hrdina s tajemstvím

„Ve třídách se Kolumbova bezohlednost začala velice vágně probírat teprve v posledních letech,“ vysvětluje Marina Nezi, bývalá středoškolská učitelka dějepisu. „Problém spočívá v tom, že je historie Itálie velmi dlouhá a komplikovaná, takže se v rámci školní docházky nedá probrat celá.“ S obecně uznávaným Kolumbovým obrazem přišla proslulá italská encyklopedie, která jej definovala coby vynikajícího navigátora a objevitele Ameriky. Spojené státy měly o mořeplavci podobně romantickou představu, jejich naivita se však pomalu začala bortit po 500. výročí Italovy plavby. 

„Ještě v roce 1992 byla jeho pověst v Americe zcela bezúhonná. O třicet let později se sice nacházíme v úplně jiné době, ale Itálie dál žije v naivních představách,“ líčí Giulio Busi, autor knihy Christopher Columbus, the Sailor of Secrets (volně přeloženo „Kryštof Kolumbus, mořeplavec mezi tajemstvími“). A dodává, že Italové se změně pohledu na objevitele brání, protože si jeho očerňování ze strany Američanů berou osobně. „V uzření pravdy jim brání pomyslný ‚firewall italství‘,“ myslí si Busi s tím, že ničení Kolumbových soch chápou obyvatelé Apeninského poloostrova jako útok na svůj národ. 

Urážky po 500 letech

Loni v létě odstartovaly italské národní noviny petiční kampaň nazvanou #HandsOffColumbus neboli „nesahejte na Kolumba“ a na její podporu vznikla i facebooková skupina. „Víc než pět set let po smrti musí Kolumbus snášet nové urážky,“ uvedli v červenci Francesco Giubilei a Marco Valle v konzervativních novinách Il Giornale. „Představa, že ničením soch a vymazáním jeho činů z historie vyřeší Spojené státy své rasové pnutí, je pokrytecká a mylná.“ 

Hlavní editor janovského magazínu Il Secolo XIX Andrea Castanini dodává, že na webu zveřejnili řadu článků o útocích na sochy v USA a Italové pod nimi hlasitě projevovali svůj nesouhlas. „Jde o místního hrdinu a lidé ho brání. Jsou na něj velmi hrdí,“ vysvětluje. Gabriella Airaldi napsala: „Osobnosti jako on pomohly vybudovat naši národní identitu. Pokud zničíte jejich pověst, ublížíte sami sobě.“ Rovněž italští pravicoví politici přitom apelovali na USA, aby kolumbovské monumenty lépe strážily.

Sochy jdou ke dnu

V Ohiu odstranili sochu Kolumba, jež představovala dar od obyvatel Janova. V reakci na to Giorgia Meloni, šéfka politické strany Bratři Itálie, nazvala mořeplavce „velkým Italem“ a navrhla: „Když jsme jim tu sochu dali, můžeme si ji taky vzít zpět a vystavit ji na některém z našich nádherných náměstí. Jinak zřejmě zůstane zavřená v nějakém skladišti.“ Lídr ultrapravicové Ligy severu Matteo Salvini dokonce Američany, kteří ničí monumenty a dovolávají se práv černochů, přirovnal k teroristům Islámského státu. 

Kolumbus přitom hrál důležitou roli ve formování národní identity na obou stranách oceánu. Ve Spojených státech se jeho den slavil na popud italských imigrantů, kteří se snažili zapadnout do často velmi xenofobního prostředí. „Představoval opěrný bod, jenž jim pomohl přežít v nehostinném světě,“ vysvětluje Joseph Sciorra z Queens College’s Italian American Institute. V Evropě na druhou stranu umožnila postava mořeplavce udržet pohromadě relativně mladý národ. Politickými kličkami se z muže, který žil v době dosud neexistující Itálie a psal pouze španělsky, stal symbol národní hrdosti. 

Země je kulatá!

Sněhobílou Kolumbovu sochu vztyčili před vlakovým nádražím v Janově teprve v roce 1862, pouhých pár měsíců po sjednocení Itálie. V podstatě šlo o patriotickou propagandu – mořeplavec se opírá o kotvu, zatímco po jeho boku pokorně sedí domorodá žena, a připojený nápis hlásá „Kryštofu Kolumbovi jeho vlast“.

Čerstvě zformovaný italský stát potřeboval romantické hrdiny a objevitel mezi ně skvěle zapadal. „Oceán díky němu přestal být temným a tajemným místem,“ domnívá se geograf Franco Farinelli z Università di Bologna. „Lidé již předtím věděli, že je Země kulatá. Nicméně on dokázal zmíněné tvrzení jako první přenést do mapy, když našel nejkratší cestu přes oceán. Během své plavby přitom riskoval život. Utvořil jeden z pilířů Západu. Objevil Nový svět… Ale samozřejmě ho vedla touha kolonizovat nová území.“  

Vzestup a pád 

Během sedmiletého působení na postu guvernéra ostrova Hispaniola, který se dnes dělí mezi Haiti a Dominikánskou republiku, se Kolumbus projevil coby krutý vůdce. Zároveň však představoval produkt své doby a na tehdejší poměry se choval normálně. „Těžko na něj lze svalit zodpovědnost za všechny hrůzné činy,“ dodává Marcocci. Pravdou však zůstává, že během 25 let od prvního Kolumbova zakotvení zmizela z ostrova většina původní populace Taíno: Její příslušníky zdecimovala kombinace otrokářství, masakrů a nákazy neznámými evropskými nemocemi. 

TIP: Mořeplavcův odkaz: Kryštof Kolumbus zanechal ve světě nesmazatelné stopy

V širším měřítku čelí Kolumbus obvinění, že otevřel stavidla evropské kolonizace, nicméně podle mnoha akademiků stojí podobné nařčení na velmi křehkých základech. Ať už se ovšem stane cokoliv, „Kolumbův příběh ztělesňuje vzestup a pád,“ myslí si Busi. „A když se na něj díváte z této perspektivy, dává smysl i ničení jeho soch.“ 

Dnešní repelenty proti hmyzu jsou sice poměrně účinné, jejich účinek ale netrvá příliš dlouho. Obvykle bývá nutné je aplikovat znovu již po pár hodinách. Američtí vědci nyní pracují na novém typu repelentu, který obsahuje živé a geneticky upravené bakterie.

Vývoj repelentu „Live Biotherapeutic Product“ (LPB) vede americká Agentura ministerstva obrany pro pokročilé výzkumné projekty DARPA a podílí se na něm Florida International University se třemi biotechnologickými společnostmi. Tento repelent cílí na mikrobiom, tedy společenstvo bakterií lidské kůže.

Bakterie na lidské kůži se totiž zásadně podílejí na tvorbě různých složek lidského pachu. Některé z těchto složek přitom přitahují samice komárů, které se rády přiletí nasát naší krve. Vědci se proto snaží do mikrobiomu na kůži zasáhnout pomocí živých bakterií v repelentu a zamaskovat ty vůně, které lákají komáry.

TIP: Brnění z grafenu: Hi-tech trik proti komářím štípancům

Vědci věří, že by nový repelent měl být účinný velmi dlouhou dobu. V ideálním případě by měl fungovat po dobu dvou týdnů, a to i případě, že se člověk pravidelně koupe nebo sprchuje. Zásadním problémem, se kterým se musí vědci popasovat je fakt, že každý člověk má svůj unikátní mikrobiom kůže. Bude tak nutné ověřit, jak tento repelent funguje u různých lidí.

Nad stadionem práskne výstřel a sprinteři vyrazí. V dokonale trénovaném těle se ve zlomku sekundy odehraje série procesů. Zvukové vlny výstřelu dorazí k ušnímu bubínku sportovce a rozechvějí ho. Vibrace se titěrnými kůstkami středního ucha přenášejí do vnitřního ucha, kde je podrážděn sluchový nerv. Přes něj nervový vzruch putuje do mozku. Jakmile ho sluchové centrum zaregistruje, vysílá signál do pohybového centra, kde se generuje povel pro svaly. Výkonný povel směřuje přes míchu do nervů, přechází na svalová vlákna, která se poslušně smrští.

Od okamžiku, kdy atlet zaslechl výstřel, do chvíle, kdy jsou uvedeny do pohybu svaly, uplyne zhruba patnáct setin sekundy. Úžasně hbitá reakce je ve světě zvířecích rekordmanů nemožným ploužením se zbytečně komplikovaným předáváním podnětů.

Rychlost v jiné dimenzi

Když sprinterovi usedne na čelo moucha a on se po ní ožene, v drtivé většině případů obtížného hmyzího trapiče mine. Ani do krajnosti vytrénovaná reakce sportovce na obyčejnou mouchu nestačí. Jak je to možné?

Ve srovnání s reakcemi některých živočichů je i ten nejrychlejší člověk zoufale pomalý. Někteří členovci, například vznášivky Pleuromamma, zareagují na podnět za pouhých šest tisícin sekundy. Ještě rychleji „vystartují“ jejich příbuzné z rodu Lobidocera. Těm stačí na reakční pohyb asi tři tisíciny sekundy a zástupcům rodu Undinula či Neocalanus pouze 1,5 tisíciny sekundy! Některým olihním (Loligo) trvá reakce tři setiny sekundy. Ve srovnání s jinými tvory ale stále patří k těm rychlejším. Proč někteří tvorové reagují bleskurychle a jiní jsou o poznání pomalejší?

Rychlí trpaslíci, pomalí obři

Rychlost reakce ovlivňuje celá řada faktorů. Tím prvním je velikost živočicha. V malém těle je všechno blízko a tak putování nervového vzruchu nezabere tolik času jako v těle velkého živočicha. Velcí živočichové ale mohou tento handicap do určité míry kompenzovat. Nervový vzruch běží z nervové buňky neuronu výběžkem označovaným jako axon nebo také neurit. Čím je axon delší, tím déle jím nervový vzruch putuje. Tlustší axony ale vedou vzruchy rychleji než axony tenké. Podobně jako potrubím o větším průměru proteče za daný čas více vody než tenkou trubkou. Velcí živočichové proto mají axony tlustší než trpaslíci živočišné říše.

Názorně to lze demonstrovat na jednom z nejmenších savců titěrné bělozubce nejmenší (Suncus etruscus) dorůstající délky cca čtyř centimetrů a hmotnosti kolem 2 gramů a na slonu indickém (Elephas maximus), který váží až pět tun a je vysoký až tři metry. Končetina slona je stokrát delší než nožka bělozubky. Slon se to snaží kompenzovat tlustšími a tedy i průchodnějšími axony. Má je ale jen dvakrát tlustší než titěrný hmyzožravec. Proto je reakce slona výrazně pomalejší než reakce bělozubky.

A proč nemají velcí živočichové ještě silnější axony? Protože pak by jich vměstnali do omezeného prostoru v tkáních mnohem méně a to by se projevilo negativně na funkcích celého organismu. Například končetina ovládaná menším počtem neuronů by měla podstatně hůře koordinované pohyby.

Žirafí daň z výšky

Žirafa (Giraffa camelopardalis) patří k nejvyšším tvorům planety a končetiny má o polovinu delší, než je běžné u savců se stejnou tělesnou hmotností. Délkou krku hraje mezi savci bezkonkurenčně prim. Pro dostatečně rychlou reakci na důležité podněty to představuje velkou výzvu. Vědci měřili rychlost, jakou se šíří vzruch axony žirafí zadní končetiny, a došli ke stejným hodnotám jako u nervů v končetině podstatně menšího potkana (Rattus norvegicus).

Teoretické výpočty ukázaly, že kdyby měla žirafa reagovat stejně rychle jako potkan, musely by jí vzruchy putovat přes axony čtyřikrát rychleji než u tohoto hlodavce. K tomu by se musel průřez axonů žirafy zvýšit dvaapůlkrát, ale to si žirafa nemůže dovolit, protože by se jí do nohy vešlo méně axonů. Už teď na tom není v tomto ohledu nijak valně. Kdyby měla mít žirafa v poměru k velikosti těla v noze stejně axonů jako potkan, potřebovala by jich padesátkrát více. Důsledkem velikosti je, že žirafy žijí s vrozeným, trvalým handicapem. Nejsou tak vnímavé k dění kolem a na podněty z okolí reagují pomaleji než menší živočichové.

Bleší katapult

Kromě délky a tloušťky axonů ovlivňuje rychlost reakce živočichů také počet neuronů, přes něž signál prochází. Mezi dvěma neurony se vzruch předává přes zvláštní spoj zvaný synapse. Průchod signálu synapsí je pomalejší než jeho cesta axonem. Proto na každé synapsi dochází ke zdržení asi 0,002 sekundy.

Svou roli v rychlosti rekce sehrává i samotný sval. Některé svaly se smršťují rychleji než jiné a to má na odezvu na signál nezanedbatelný vliv. I z tohoto omezení našli někteří živočichové elegantní východisko. Jsou k akci permanentně připravení, protože jejich končetiny fungují na principu stlačené pružiny. K pohybu stačí, aby se tato pružina uvolnila.

TIP: Muži vs. ženy: Kdo má rychlejší reakce?

Tak trochu to připomíná samostříl, kde jen stačí uvolnit napnutou tětivu a ta vymrští šíp. Tímto způsobem je například vždy připravena ke skoku blecha obecná (Pulex irritans). V noze má extrémně pružný svazek z bílkoviny zvané resilin, který je v klidu napnut do krajnosti a v této poloze je zablokován. Jakmile se blecha ocitne v ohrožení, resilinovou pružinu uvolní a ta katapultuje zhruba 3 mm velký hmyz až 20 centimetrů vysoko a 35 centimetrů do dálky. Zrychlení je tak velké, že blechu vystaví přetížení 250násobku tíhového zrychlení g. Pro srovnání, člověk dokáže vlastní silou při skoku dosáhnout přetížení nejvýše tří g.

Přípravy na ofenzivu u Amiensu se Britům podařilo utajit tak dokonale, že o operaci vědělo jen málo lidí, kteří do ní nebyli zapojeni. Jeden generál sousední armády se 8. srpna ráno cestou na dovolenou zastavil na velitelství 4. armády a podivoval se, co se to z fronty ozývá za dunění. Australský ministerský předseda Billy Hughes se dokonce dožadoval stažení Australanů z fronty, když k němu dorazila zpráva, že jeho krajané byli nasazeni do další operace a v tu chvíli se nacházejí daleko za původní linií.

TIP: Černý den německé armády: Britská ofenziva u Amiensu 1918 (1)

Královští jdou vpřed

Osmého srpna hodinu před úsvitem se rozehřměla britská děla a současně vyrazila na frontě široké 22 km vpřed pěchota po boku s tanky. Kanonýři precizně posouvali palebnou přehradu a paralyzovali císařské baterie. Němci se zmohli jen na sporadický odpor a některé jednotky dokonce utekly bez boje. Pouze v oblasti severně od řeky Sommy obranné linie vydržely, protože tam útočníci nasadili pouze malý počet tanků.

Vzniklými mezerami proudila vpřed kavalerie, která obsazovala klíčové body a držela je až do příchodu pěchoty. Ke slovu se dostaly také obrněné automobily. Ty pronikly do německého týlu a šířily zmatek, přičemž v Proyart u snídaně překvapily a rozstřílely štáb jednoho sboru. První den tak skončil rozhodným vítězstvím 4. armády. Královští postoupili do hloubky 10–12 km a zajali 16 000 německých vojáků.

Postup vázne

V následujících dnech však ofenzivě došel dech. Do útoku se vrhla ještě francouzská 1. armáda u Montdidier, ale nepřítel do oblasti velice rychle přisouval zálohy. Dohodovým jednotkám se sice stále dařilo tlačit vpřed, ale již jen v řádech kilometrů, než se postup zastavil úplně. Jedním z důvodů byl i fakt, že čelní jednotky dorazily na sommské bojiště z roku 1916, kde jim v cestě stály pobořené zákopy a chuchvalce ostnatého drátu.

Dále se projevil nedostatek záloh, protože se všechny vydaly na pochod hned za prvosledovými jednotkami. Zato Němci dokázali na Sommu přisunout během dvou dnů dalších 18 záložních divizí. Foch sice naléhal na Haiga, aby pokračoval v útoku, ale britský maršál odmítal vrhat další muže do mlýnku na maso, a tak 14. srpna postup zastavil.

Zoufalý Ludendorff

V kontextu minulých let se mohou úspěchy 4. armády zdát marginální. Postup o 10 km se sice jeví jako úspěch oproti ofenzivám z let 1915–1917, ale v porovnání s německými operacemi z jara 1918 se jedná jen asi o šestinu. Ani ztráty ve dnech 8.–14. srpna nejsou tak impozantní oproti Sommě či Verdunu. Britové i Francouzi odepsali shodně 22 000 mužů oproti 75 000 německých vojáků (z toho 50 000 zajatců). Britský útok však měl devastující účinek na německou morálku a odhodlání bojovat – a to nejen u mužů v zákopech, ale také na všech úrovních velení.

Ukázalo se, že moment překvapení, kterého Britové dosáhli, měl společně s upadající morálkou obránců katastrofální následky. Berlín sice dokázal vrhnout do průlomu záložní divize, ale tím prakticky vykrvácel, protože Ludendorffovi už nezůstaly prakticky žádné rezervy. A tak zatímco po neúspěchu poslední ofenzivy z poloviny července německý generál spřádal plány hned na čtyři nové operace ve Flandrech, po 8. srpnu zrušil jejich přípravy a jeho sny o konečném vítězství se definitivně rozplynuly. Navíc ani nevypracoval náhradní strategii, takže po zbytek války kladla jeho armáda nepříteli už jen pasivní odpor.

TIP: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech 

Porážka jihovýchodně od Amiensu zasadila úder také německému císaři Vilémovi II., jenž se nechal slyšet: „Je zřejmé, že musíme usilovat o kompromis. Už jsme vyčerpali své zdroje. Válku je nutné ukončit.“ A stejným toném mluvil i Ludendorff, jenž se po listopadu 1918 dokonce vyjádřil, že „8. srpen byl černým dnem německé armády v historii války“.

Lednový vítr se opřel do okenic královy komnaty. Václav stál u okna a pozoroval zimní nebe. Jeho jediné zdravé oko teď na svět hledělo velmi chmurně. Mysl se obracela k Bohu. „Copak jsem ti postavil málo kostelů a kaplí? České království je silné, můj dvůr se vyrovná všem velkým dvorům okolo. Moje země kvetou. Zahnal jsem bezvěrce. A to všechno ve tvém jménu. A ty mě trestáš? Proč?“ 

Po smrti syna král na Pražském hradě mnoho měsíců nepobýval. Ukryl se jen s několika málo nejvěrnějšími do klidu svých loveckých hrádků a tišil melancholii a apatii lovem. Z letargie ho čas od času vytrhly básně, které vždy miloval. A občas také milovaná sestra Anežka. Když pak zemřela jeho žena Kunhuta, jako by to prostě jen patřilo k šedivým dnům truchlení.

Jako by Václav I. dobojoval. Neztratil jen svého prvorozeného dědice, ale i celá léta politického úsilí konečně získat Rakousy. Ano. Babenberské dědictví ho pálilo. Bojoval o něj dlouho, přičemž pečlivě připravoval každý tah. A teď bylo všechno pryč. 

Proti bojovnému vévodovi

Boj o Rakouské vévodství hořel v Evropě dlouho a stal se prvním významným globálním střetem střední a východní Evropy. Kromě bavorských Wittelsbachů, uherských Arpádovců a několika dalších mocných rodů natahovali po Rakousích ruce i Štaufové v čele s císařem Fridrichem II. Uherský král Béla IV. neváhal do boje zapojit i polská a ruská knížata. Zásadní roli ale v tomto vleklém zápasu sehrál český panovník Václav I.

Císař chtěl upevnit svou moc v této oblasti již delší dobu a pověřil Václava vedením války s nepoddajným rakouským vévodou Fridrichem II. Bojovným z rodu Babenberků. Přízvisko tohoto pána napovídá, že se občas snažil bojovat za každou cenu. Měl pověst bezohledného tvrdého vládce, který často porušuje dané slovo a bezdůvodně napadá své sousedy prostě proto, že si chce zaválčit.

Václav neměl důvod váhat. Ostatně to nebyl jejich první střet. V roce 1231 Václav využil jako záminku pro výpad do Rakous, že Fridrich zapudil svou manželku Žofii. Vzhledem k tomu, že vévodkyně Žofie byla uherskou šlechtičnou, stejně jako Václavova matka, byl to pro českého vládce dostatečný důvod k trestné výpravě. Fridrich později zase využil Václavova sporu s bratrem Přemyslem, markrabětem moravským. V roce 1233 se svým vojskem pro změnu zase on poznamenal Moravu. Na moravském tažení ovšem bojovný vévoda onemocněl, a tak se spěšně vrátil do Rakous.

Václav zprvu bojoval s vévodou hlavně proto, aby vyšel vstříc císaři Fridrichovi II. Ale postupem času se jak český král tak jiná říšská knížata právem obávali přílišného vlivu Štaufů v oblasti Rakous, a tak dojednal s babenberským vévodou mír.

Svatba a smrt

Václav I. využil zlepšení vztahů se svým jižním sousedem a neváhal na něj zatlačit, aby ho přinutil svolit k zásnubám Fridrichovy neteře Gertrudy s českým princem a dědicem trůnu Vladislavem. Zrádný Fridrich dle svého zvyku nedržel slovo a nabídl Gertrudu císaři, ale český král se nevzdal a právo pro Vladislava vybojoval. Svatba se konala na jaře roku 1246 a byl to od Václava prozíravý krok v poslední chvíli, neboť téhož roku v létě Fridrich II. Bojovný zemřel. Václav I. tak měl velké vítězství v boji o babenberské dědictví na dosah. Rakouská knížata mladého kralevice Vladislava přijala, avšak na začátku roku 1247 jeho životní pouť skončila, když podlehl ve dvaceti letech neznámé nemoci. A s ním jakoby odešla i síla českého krále na další boj.

Roku 1248 ztratil Václav i svou ženu Kunhutu. Ne snad, že by pro ni příliš truchlil. Kromě lovu jako by ho nic nezajímalo. Ne neprávem mu někteří šlechtici a duchovní opatrně vyčítali, že zanedbává vládu. Pro jinou část české šlechty to bylo ideální podhoubí pro vzpouru. A koho si našli, aby ji zaštítil? Přemysl (jak byl znám v českých zemích) Otakar (jak jej později poznala cizina) byl druhorozeným synem a jeho dráha měla původně směřovat k vysokým církevním funkcím. Byl však mimořádně ambiciózní, čímž se podobal svému otci. Po smrti Vladislava se náhle mladému Přemyslovi otevřela cesta na trůn.

Princova vzpoura

Nejprve po bratrovi zdědil titul markraběte moravského, ale ten mu záhy nestačil. Pro odbojnou českou šlechtu nebylo těžké využít mladého, tehdy patnáctiletého Přemysla, ke svým účelům. Snad doufali, že po první vlně překvapení se starý král s takzvaným „mladším králem“ smíří. Chvíli to tak vypadalo. Václav I. opustil Prahu, jakoby vyklízel pole svému synovi. To byl však hluboký omyl.

TIP: Když mladý vlk zuby cení: Čím si Přemysl Otakar II. znepřátelil královského otce?

Václav I. se synovou vzpourou nabyl na houževnatosti a síle. Jeho ústup byl pouze strategický. Potřeboval čas. Nezbylo mu mnoho českých spojenců, ale ti nejvěrnější se shromáždili kolem Boreše z Rýzmburka. Zahraniční pomoc dostal Václav z Míšně a ze Saska, ovšem nikoliv zadarmo.

Václav I. byl znám pro svou nelibost ke zlatu. Ale dobře si uvědomoval, jak libě na něj reagují jiní a štědrost k německým rytířům z politických důvodů nikdy netajil. Díky tomuto spojenectví vytvořil silnou alianci, o kterou se v bitvě u Mostu mladý kralevic rozbil i se svými odbojnými šlechtici. Nejedna urozená hlava padla a mladý Přemysl si pak pobyl v zajetí na hradech Přimdě a Týřově. 

Nezůstal tam však příliš dlouho. Roku 1249 se se značnou pomocí Anežky České, na kterou její bratr Václav I. vždy velmi dal, otec a syn usmířili. Tak akorát včas, aby český král získal silného spojence pro dokončení svého dlouhého boje o Rakouské vévodství. Babenberské dědictví totiž stále čekalo na svého nového vládce. A Václav už byl v této hře velmi zkušeným hráčem.

Vítěz bere vše

Král má několik možností, jak rozšiřovat své panství. Mečem to bylo obvyklé, ale drahé. Spojenectvím a politickou cestou však mohl ušetřit zlato i železo, neboť jeho velkým pokladem na prodej byl on sám a jeho děti. Sňatková politika byla nejjistější možností, jak si někoho zavázat a získat při tom majetek i dědictví jiných rodů. Václav I. jen pokračoval v ověřené tradici svých předků. Gertruda Babenberská, vdova po Vladislavovi, na manžely zrovna štěstí neměla. Mladý Přemyslovec jí zemřel záhy po svatbě a ani další manžel Heřman Bádenský s ní příliš dlouho nepobyl. Říká se, že byl moc slabý, proto ho otrávila, aby si uvolnila ruce k dalšímu sňatku. Její nároky na dědictví tím ovšem slábly. A tehdy počal čas sklizně pro Václavy dlouholeté vojenské, politické i diplomatické tahy.

Roku 1251 přijelo za králem poselstvo s rozhodnutím vlivných rakouských knížat. Jejich země se zmítala v chaosu. Potřebovali konečně silného vévodu, který by zemi přinesl klid, ukončil násilnosti a několik let bezvládí. Přišli tedy za českým králem Václavem I., aby mu opuštěné vévodství nabídli. Nebylo by divu, kdyby se král o přízeň rakouských knížat zasloužil i značnými dotacemi z královské pokladnice. Nevíme to jistě, ale Václav I. vždycky užíval všech možných prostředků k dosažení svého.

Vévoda Přemysl

Král záhy věděl, koho čeká cesta do Vídně a po dalších rakouských městech a hradech. Co neuskutečnil Vladislav, zůstalo na Přemyslovi. Konečně poznal potenciál svého syna a nasměroval ho cestou, která z něj později učinila legendárního přemyslovského krále železného a zlatého. Přemysl svůj nově nabytý titul rakouského vévody zpečetil svatbou s Markétou Babenberskou, o třicet let starší vdovou po králi Jindřichovi, která mu zajistila dědičné právo na Rakouské vévodství. Čekal ho ještě další boj.

Gertruda se totiž poté vdala potřetí a své nároky uplatňovala skrze nového manžela, haličského knížete Romana, blízkého příbuzného uherského krále Bély IV. Uherský král zaútočil a až do podzimu roku 1253 musel Přemysl o své panství tvrdě bojovat, čímž trpěly nejen Rakousy a Štýrsko, ale i Morava. Mladý rakouský vévoda však své území uhájil a dokázal, že je připravený na budoucí roli českého krále. Právě včas. Babenberské dědictví bylo uchráněno a bezpečně připojeno k Českému království a boje utichly.

TIP: Přemysl Otakar II.: Král ctižádostivý a vzpurný

Právě během onoho podzimu Václav I. zemřel. Odešel z tohoto světa v době svých milovaných lovů na dvoře v Počaplech u Berouna. Jeho tělo pohřbili hned, jak se mohl Přemysl vrátit z Rakous. Uložili ho v Anežském klášteře, aby mohl odpočívat v blízkosti své milované sestry Anežky, která se stala jeho andělem strážným nejen za života. Dobojoval. A zemřel jako vítěz.

Otto Eisler přišel na svět roku 1893 v Bystřici nad Pernštejnem. Narodil se jako nejmladší z pěti synů Theodora Eislera, jehož židovská rodina měla v Bystřici menší hospodářství. Otec brzy zemřel a matka se s dětmi odstěhovala do Brna. Zde Otto po absolvování české obecné školy a státní reálky vystudoval architekturu na Německé vysoké škole technické. Úspěšně ji zakončil až v roce 1922, protože během první světové války musel studium přerušit.

Jako voják rakouské armády byl vážně zraněn v Bosně a na konci války dezertoval k srbským partyzánům. Ve Vídni pak ještě absolvoval praktickou stáž na Škole uměleckých řemesel a krátce také působil v ateliéru slavného architekta Waltera Gropia v německém Výmaru. 

Architekt purista

Po návratu do Brna si otevřel vlastní projekční kancelář. Nejprve navrhoval zahrady ke stavbám známého architekta Ernsta Wiesnera. Jeho dílem je tak například zahrada kolem dětské nemocnice v Černých Polích. Pak začal pro stavební firmu svých bratrů Artura a Mořice projektovat rodinné i obchodní domy. Tato firma byla velmi úspěšná a zaměstnávala více než tisíc řemeslníků, zedníků i stavebních odborníků.

Mezi její nejznámější stavební realizace patří hotel Avion architekta Bohuslava Fuchse nebo palác Morava od Ernsta Wiesnera. Vrcholem stavební činnosti bratrů Eislerových však byla nepochybně proslulá vila Tugendhat. S rodinnou firmou úzce spolupracoval ještě další Ottův bratr Hugo, který vlastnil dřevařský stavební podnik. 

Eisler ve své tvorbě kladl důraz na pohodlné bydlení, použití kvalitního materiálu a dával přednost jednoduchému výrazu bez jakýchkoli zdobných prvků. V tomto praktickém a elegantním stylu navrhl také v roce 1927 dvojdům na Lipové ulici v Pisárkách, který mu už v počátcích kariéry zajistil prestiž v odborných architektonických kruzích. Eislerův architektonický styl bývá někdy označován jako racionální purismus nebo puristický funkcionalismus. Na nedaleké Neumannově ulici pak nechal pro sebe a svého bratra Mořice v podobném duchu postavit bydlení, které příznačně pojmenoval Dům pro dva mládence, protože ani jeden z nich nebyl ženatý.  

V první polovině třicátých let navrhoval Eisler především nájemní bytové domy v ulicích Masarykova, Orlí, Údolní, Botanická nebo Cejl. Měly nízké ekonomické náklady a představovaly moderní a dostupné bydlení pro tehdejší střední třídu. Na Náměstí Svobody vznikl podle jeho projektu obchodní a bytový dům JEPA, který byl po druhé světové válce přejmenován na Dům nábytku. V osmdesátých letech byl z důvodu špatné statiky zbořen a dnes na jeho místě stojí nákupní centrum Omega. Významným Eislerovým dílem je také jediná dochovaná brněnská synagoga na ulici Skořepka z roku 1936. Tato moderní funkcionalistická stavba byla určena pro židovské ortodoxní Společenství bratří (Agudas achim), které tvořili hlavně uprchlíci z Haliče.

Renesanční osobnost

Otto Eisler měl velké množství zájmů a koníčků. Bez nadsázky ho tak můžeme označit za renesanční osobnost. Spolu s bratrem Mořicem se věnovali sběratelství výtvarných děl. Nakupovali například plastiky Josefa Kubíčka nebo grafiky Josefa Váchala. Podporovali též malíře Karla Němce, který stejně jako Eislerovi pocházel z Vysočiny. Němec vytvořil sgrafito na fasádě jejich zahradního domku a nástěnné malby na schodišti vily. Sám Otto měl výtvarné nadání. Výborně kreslil a maloval akvarely. Zobrazoval především krajinu, ale portrétoval třeba i své oblíbené psy. Byl také velmi zručným řezbářem, ze dřeva vyráběl například loutky. Hrál na flétnu a jeho zájem o hudbu se projevoval i častými návštěvami (především komorních) koncertů.

V meziválečné době se Otto hodně věnoval sportu. Rád lyžoval, běhal dlouhé tratě, plaval nebo boxoval. Na zahradě u své vily si nechal postavit tenisový kurt, kde pravidelně hrával. V padesátých letech ho raději odstranil, protože takový „buržoazní luxus“ pobuřoval brněnské komunisty.

Bratři Eislerovi také často cestovali. Otto se rád vracel do Švýcarska či do Egypta. Hodně jezdil na rodnou Vysočinu, kde fotografoval i kreslil zdejší krajinu. Celoživotně se teoreticky i prakticky zajímal o botaniku a zoologii. Ve skleníku pěstoval kaktusy, v teráriu zahradního domku choval aligátora a chameleona a ve voliéře na schodišti vily papoušky. Jeho nejoblíbenějšími zvířaty byli ovšem psi. Postupně choval několik kokršpanělů, kteří se vždy jmenovali Alan. 

Eislerova vila v Neumannově ulici se v meziválečném období stala jedním z brněnských kulturních center, kde se potkávala řada osobností. Každou neděli pořádal Otto ve vile karetní dopoledne. Scházela se zde pestrá společnost českých, německých i židovských intelektuálů. Při svých brněnských návštěvách ve vile pravidelně přespávali i Voskovec s Werichem. Hostem zde byl také významný americký architekt Philip Johnson. O Domu pro dva mládence pak napsal velmi pochvalný článek do katalogu Mezinárodní výstavy architektury, která se konala v newyorském Muzeu moderního umění v roce 1922.

TIP: Brněnský skvost: Vila Tugendhat patří k nejdražším stavbám u nás

V zahradním domku Eislerovy vily čtyři roky bydlel výtvarník a karikaturista německého satirického časopisu Simplicissimus Thomas Theodor Heine, který odešel do Československa před nacistickým režimem. Když se pak Heine odstěhoval do Norska, nezůstal rodině Eislerových dlužníkem.

Společnost Volkswagen vsadila nejen na elektromobily, ale také na infrastrukturu, která je nutná pro jejich provoz. V jejich pojetí je i nabíjení elektromobilů zcela autonomní záležitostí. Před rokem Volkswagen zveřejnil koncept mobilního nabíjecího robota. Nedávno se stal realitou a Volkswagen představil jeho prototyp.

Mobilní nabíjecí robot se skládá ze dvou modulů. Prvním je velká baterie na kolech, kterou obsluhuje druhý modul – nabíjecí robot. Tento robot přiveze baterii k elektromobilu, připojí ji a po ukončení nabíjení ji zase odpojí a odveze zpět do nabíjecí stanice. Celý proces by měl být plně autonomní.

TIP: Mobilní nabíjecí stanice Porsche obslouží 10 elektromobilů Taycan najednou

Systém s mobilními nabíjecími roboty je navržený tak, aby řešil jednu z hlavních překážek pro větší rozšíření elektromobilů mezi lidmi, čili absenci potřebné infrastruktury pro nabíjení elektromobilů. Počet nabíjecích stanic se sice neustále zvyšuje, jejich počet má ale k ideálu stále daleko. Komplikované a drahé je především jejich zabudování do již existujících parkovišť a podobných míst. Roboti od Volkswagenu tak umožňují budovat praktické stanice pro rychlé nabíjení prakticky kdekoliv. V provozu by se tyto autonomní stanice měly objevit již v roce 2021.

Jak krvavý byl středověk? Rozhovor s historikem Archivu hlavního města Prahy

V mysli mnoha lidí evokuje středověk vedle ušlechtilé rytířské kultury také epochu násilí, a to nejen kvůli častým válečným konfliktům, vraždám či exemplárně brutálním popravám. Bylo tehdy prolévání krve skutečně takřka na denním pořádku?

Odveta za peklo: Poválečný pokus Židů o pomstu na nacistech

Jeden z nejodvážnějších pokusů Židů o pomstu na jejich bývalých nacistických trýznitelích provedla skupina Mstitelé. Odbojáři na jaře 1946 potřeli na tři tisíce bochníků chleba ve sběrném táboře v Norimberku směsí arzenu. Cílem byla hromadná likvidace zajatých esesmanů…

Čína přiznává „mírné problémy“ na přehradě Tři soutěsky

Čína bojuje s nejhoršími záplavami za posledních několik desítek let a napjatá situace panuje i na největší přehradě světa – Tři soutěsky. Čínské úřady přiznávají, že extrémní přívaly vody zde způsobily mírné škody…

Skryté hrozby Země: Až se probudí tisíce let zmrzlé viry

Francouzští vědci zjistili, že i třicet tisíc let starý virus pohřbený pod ledem zůstává infekční. Jaká další překvapení na nás čekají v tajícím permafrostu?

Země tající pod nohama: Sibiřský permafrost taje a hrozí katastrofou

Sibiřské zimy se v důsledku globálního oteplování zmírnily, takže tamní řeky ani jezera pořádně nezamrzají. A co hůř: Permafrost taje, a do okolí se tak uvolňuje obrovské množství vody, která obratem podemílá terén a zcela mění ráz krajiny…

Jak poznat nákazu koronavirem? Britští lékaři našli překvapivý indikátor

Britští lékaři našli překvapivý indikátor nákazy novým typem koronaviru SARS-CoV-2. Jejich zjištění potvrzují i lékaři z USA, Francie, Íránu a severní Itálie… 

Dnešek je Dnem ženského orgasmu: K čemu vlastně ženám orgasmus slouží?

Na rozdíl od mužského orgasmu nemá ženský orgasmus žádný praktický důvod. K čemu tedy vlastně ženám je?

Džungle uprostřed města: Když se zelené bydlení změní v černou můru…

Obytný komplex Qiyi City Forest Garden v čínském Čcheng-tu měl být pro své obyvatele zeleným rájem, po dvou letech se ale koncept vertikálního lesa změnil v noční můru…

Popel a kosti: Polský fotograf navštívil indickou kanibalskou sektu Aghóríů

Žijí poblíž hřbitovů, pojídají maso z mrtvých těl a do kůže si vtírají popel z lidských kostí. Seznamte se s hinduistickou sektou Aghóríů…

Co jste opravdu za člověka? Vyzkoušejte si osobnostní MBTI test

Carl Gustav Jung rozdělil osobnosti lidí do několika kategorií. Na základě tohoto zaškatulkování Isabel Briggsová Myersová vytvořila osobnostní test, který odborníci využívají dodnes…

Hubbleův vesmírný dalekohled funguje již třicet let. Přesto stále pořizuje úžasné snímky vesmíru, které mají nejen značnou vědeckou, ale také estetickou hodnotu. Platí to i pro nedávno zveřejněný snímek prstence GAL-CLUS-022058s z jižního souhvězdí Pece, který si mezi astronomy získal přezdívku „Roztavený prsten“. Roztavený prsten je krásný příklad takzvaného Einstenova prstence, vytvořeného světlem vzdáleného objektu, které deformovala gravitační čočka.

Gravitační čočky umožňují astronomům pozorovat nesmírně vzdálené objekty, které by byly pro nás a pro naše přístroje za normálních okolností neviditelné. Zdrojem světla pro tento prstenec je velmi vzdálená galaxie, jejíž světlo ohýbá mnohem bližší kupa galaxií.

Kouzelné prstence

Einsteinova obecná teorie relativity říká, že hmota svojí přítomností deformuje prostoročas kolem sebe. V takto zakřiveném prostoru se pak chod paprsků světla odchyluje od přímého směru. Pokud nastane velmi vzácná situace, kdy se vzdálený objekt, hmotné těleso působící jako gravitační čočka (například hvězda) a pozorovatel ocitnou v jedné přímce, vzniknou zdánlivé obrazy vzdáleného zdroje ve všech směrech kolem gravitujícího tělesa – utvoří se tedy jakýsi světelný prstenec. Zároveň platí, že čím je mezilehlý objekt hmotnější, tím více je jev patrný.

Albert Einstein tento jev popsal již na počátku 20. století, nevěřil ale že jej spatříme. Tehdejší dalekohledy byly pro podobné pozorování málo citlivé a případná hvězdná čočka by se tak jevila jen jako rozmazaný bod.

Einsteinovu teorii ale rozvinul švýcarsko-americký astronom Fritz Zwicky, který si uvědomil, že jako gravitační čočky mohou fungovat nejen hvězdy, ale i mnohem hmotnější galaxie. Až do konce svého života proto Zwicky vyzýval k hledání gravitačních čoček. První byla nicméně nalezena až v roce 1979, tedy pět let po Zwickyho smrti – jednalo se o „Dvojitý kvazar“ v souhvězdí Velké medvědice.

TIP: Einsteinova teorie funguje: Vědci úspěšně provedli doposud nejpřesnější test

Dnešní dalekohledy mají mnohem lepší prostorové rozlišení než přístroje Einsteinovy éry. Pozorují tedy hned několik režimů gravitačních čoček. Silné gravitační čočky vytvářejí dobře pozorovatelné, Einsteinem předpovězené prstence, které jsou natolik symetrické, že je vědci v dřívějších dobách považovali za artefakty na fotografických deskách. Silné gravitační čočky mohou zesílit světlo a zvětšit obraz vzdálených galaxií do té míry, že se z nedosažitelného bodového zdroje stane jasný plošný objekt, u nějž lze studovat strukturu. 

O obranu francouzské letadlové lodi Charles de Gaulle se starají čtyři osminásobná odpalovací zařízení Sylver A43 a řízené střely Aster 15. Protileteckou a protiraketovou ochranu dále posilují 4 vrhače klamných cílů CSEE Sagaie, přičemž vše je koncipováno tak, aby se plavidlo dokázalo bránit útoku minimálně jednoho ruského „lovce letadlových lodí“ – raketové ponorky Projekt 949 Antěj. Proti klasickým útočným ponorným člunům nese Charles de Gaulle výstražný protitorpédový systém SLAT, jehož součást tvoří pasivní a aktivní sonar.

Stabilní i ve vlnách

Pro ničení menších vzdušných i námořních cílů na krátkou vzdálenost nechybí na palubě osm rychlopalných kanonů Giat F2 ráže 20 mm s kadencí 720 ran/min a odpalovací zařízení Sadral pro střely Mistral. Kromě zmíněného střeleckého radaru nese plavidlo ještě pět systémů. O vzdušné vyhledávání se nyní starají typy Thales SMART-S MK2 a Thomson DRBV 26D Jupiter, hladinové a vzdušné pátrání obstarává Thomson Sea Tiger Mk 2.

Celý radarový systém uzavírá dvojice navigačních radiolokátorů Racal 1229. Do obranného systému se dá zařadit také tvar nástavby s lomenými plochami, které do jisté míry eliminují radarové odrazy. Hlavní útočnou sílu tvoří bojové letouny. Aby mohly bezpečně vzlétat a přistávat, nese Charles de Gaulle stabilizační systém SATRAP, které umí loď „srovnat“ i při šestém stupni Beaufortovy stupnice – tedy při vlnách vysokých až čtyři metry.

Proti al-Káidě a Tálibánu

Domovským přístavem plavidla se stal středomořský přístav Toulon. Krátce po zařazení do služby a jedné cvičné misi dostal Charles de Gaulle 21. listopadu 2001 rozkaz, aby se zapojil do operací souvisejících s konfliktem v Afghánistánu. Francouzským silám velel kontradmirál François Cluzel a jeho flotila se kromě Charlese de Gaulla skládala z jaderné ponorky, tří fregat,protiponorkové fregaty a tankeru. Útočnou sílu tvořilo 16 modernizovaných letounů Super Étendard se dvěma rafaly.

Seskupení se včlenilo do formace kolem amerických nosičů Theodore Roosevelt, John C. Stennis a italské letadlové lodi Giuseppe Garibaldi a podléhalo ústřednímu spojeneckému velení v Bahrajnu. Piloti k průzkumným a bombardovacím misím poprvé vzlétli 19. prosince 2001 a v příštích dnech se rozhodně nenudili. Celkem provedli 140 bojových letů, v průměru 12 denně, a i když ztráty nakonec neutrpěli, pětkrát museli vymanévrovat ruční protiletadlové rakety Stinger.

Letci si vysloužili od spojenců uznání a francouzským námořníkům za dobrou práci poděkoval i americký prezident George W. Bush. Do Toulonu se loď vrátila zpět v červenci 2002. V roce 2005 Charles de Gaulle reprezentoval Francii v Portsmouthu při oslavách 200. výročí bitvy u Trafalgaru a o dva roky později nastoupil do prvních plánovaných oprav. V roce 2010 se odehrály dvě mimořádné události – nejdřív zkratovala a shořela rozvodná skříň pohonu, což vyřešily dvoutýdenní opravy, a potom jeden z pilotů nezvládl start a jeho Dassault Rafale skončil v moři. Jednalo se o první ztrátu letounu.

Postrach Islámského státu

Sotva se loď vrátila do Toulonu a doplnila zásoby, čekaly ji v březnu 2011 vzdušné operace nad Libyí, zaměřené proti silám tamního vládce Muammara Kaddáfího. Nyní se jednalo opravdu o mimořádné nasazení, protože desítka rafalů a šest super étendardů s pěti vrtulníky provedla 1 380 bojových letů, z toho přes 800 bylo čistě bombardovacích a 120 průzkumných. Po další údržbě, na přelomu let 2013 a 2014, Charles de Gaulle operoval v severním Indickém oceánu, kde nacvičoval spolupráci s americkým námořnictvem.

To se brzy velice hodilo, protože už od února do dubna 2015 francouzská letadlovka operovala v Perském zálivu a bojovala s Islámským státem. Následovalo společné cvičení s indickým námořnictvem a další boj proti islamistům. Charles de Gaulle hrál vůdčí roli v mezinárodním svazu, v němž nechyběly britské či německé lodě. Pro tento účel nesl mimořádnou výzbroj, když z jeho paluby operovalo 32 útočných letounů a pět vrtulníků. Charles de Gaulle bojoval proti ISIS až do konce roku 2016 a pak následovala další údržba.

TIP: Královská obrněná pomsta: Britské bitevní lodě třídy Revenge

Tentokrát se jednalo o celkem rozsáhlou opravu včetně výměny palivových tyčí v jaderném reaktoru. Do služby se plavidlo vrátilo v květnu 2018 a v říjnu téhož roku se francouzské ministerstvo obrany nechalo slyšet, že zadá práce na studiích nových letadlových lodí, které by měly Charlese de Gaulla v budoucnu nahradit. Vzhledem k tomu, že konstruktéry nepochybně čeká dlouhá a klopotná práce, Charles de Gaulle bude určitě brázdit mořskou hladinu ještě hodně dlouho.