V srpnu 2012 dosáhla NASA na Marsu velkého triumfu: Na tamní povrch úspěšně dosedlo robotické vozítko, jež v mnoha ohledech předčilo všechny dosavadní mise. Téměř tunový rover Curiosity byl o 700 kg těžší než jeho předchůdci Spirit a Opportunity. K přistání poprvé využil inovativní metodu tzv. nebeského jeřábu, která se dodnes považuje za technologický oříšek. Především se však jednalo o nejsložitější automatickou vědeckou laboratoř, jakou kdy lidstvo do kosmu vyslalo. 

Úspěch Curiosity, jenž brázdí mrazivé marsovské pláně dodnes, nenechal vědce z NASA dlouho zahálet. Už v prosinci téhož roku agentura oznámila, že v roce 2020 pošle na Mars další vozítko, které bude technologicky vycházet právě z roveru Curiosity – ale ve všech ohledech ho předčí. Oním nástupcem je rover Perseverance neboli „vytrvalost“, jehož vědecké cíle se točí okolo biologie a hledání mimozemského života.

Sourozenec, nebo potomek?

Představuje tedy rover Perseverance bratra o devět let staršího Curiosity? Nikoliv. Oba stroje jsou sice od sebe na první pohled k nerozeznání, mají však rozdílné vědecké cíle, a tudíž i úplně jiné vybavení. Perseverance zdědil avioniku, napájecí a telekomunikační systém, tepelnou ochranu i pohonnou soustavu, ale dostal do vínku nové vědecké přístroje, unikátní soupravu pro odběr, uchování a přepravu vzorků, odolnější kola i řídicí systém jejich elektromotorů a úpravami prošla také jeho nosná konstrukce.

Jedno z hlavních vylepšení se týká pohybu: Pláště kol Curiosity konstruktéry nemile překvapily mnohem rychlejším opotřebením, než očekávali. Proto přistoupili k vývoji kol, jež by měla být podstatně „trvanlivější“. Kromě toho dostal Perseverance nový pokročilý systém autonomní navigace.

Perseverance nese rekordních 23 kamer, jež poslouží několika účelům a obecně by se daly rozdělit do tří skupin: pro sestup a přistání, pro navigaci a vědecké kamery. Včerejší sestup atmosférou a dosednutí roveru nepřetržitě monitorovaly hned čtyři. Mimo jiné se tak můžeme těšit na úžasné snímky z přistání – takto podrobný záznam přistání na jiné planetě nemá v historii obdoby.

Navigační kamery Hazcam – čtyři vepředu a dvě vzadu – poslouží především k zachycení nejbližšího okolí roveru, aby bylo možné se vyhýbat překážkám. Jejich počet a umístění zajistí robotovi bezpečnou jízdu, ale mohou také pomoct při odběru vzorků nebo k inspekci robotické paže. Dvě navigační kamery Navcam se pak nacházejí na vrcholu stožáru: Umožní trojrozměrný výhled na vzdálenost desítek metrů a poslouží zejména k plánování trasy i k autonomní navigaci. Specialitu představuje CacheCam: Je umístěna uvnitř vozítka a má prostou a přímočarou náplň práce – po odběru vzorků určených k budoucí dopravě na Zemi vyfotografuje ještě před uzavřením obsah všech odběrných trubiček. Vědci tak budou mít perfektní přehled o získaném materiálu, jeho množství a stavu.

Poslední skupina zahrnuje kamery vědecké, z nichž stojí za zmínku především Mastcam-Z: Dvojice vysoce výkonných zařízení s možností zoomu se bude rozhlížet po krajině a pořizovat 3D snímky i videa ve vysokém rozlišení. Další kamery tvoří součást nejrůznějších vědeckých přístrojů či mobilní robotické paže.

… a dvě uši

Novinkou se stanou dva mikrofony, jež poprvé poskytnou vjemy pro náš další smyslový orgán. Mikrofon už sice na Mars letěl dvakrát, ale ani jednou nepřišel ke slovu: První havaroval spolu s mateřskou sondou Mars Polar Lander a druhý, na automatu Phoenix, nebyl nikdy aktivován. Existovalo totiž riziko spojené s datovým zahlcením sběrnice, což by ohrozilo přistání. 

Mikrofony na Perseverance budou naslouchat svému okolí již během sestupu a přistání a mají v tom samozřejmě pokračovat i na povrchu. Nabídnou tak rozsáhlé využití vědcům a zejména konstruktérům roveru, ale zároveň přiblíží marsovské prostředí široké veřejnosti, které zprostředkují zvuky z cizí planety: Umožní nám slyšet vítr, pohyb kol po povrchu, činnost některých přístrojů, čerpadla chladicího okruhu…

Vzhůru do Jezera!

K nejfantastičtějším prvkům už tak úžasné mise patří místo přistání. Volilo se dlouhých pět let z více než 60 kandidátů a nakonec NASA předloni v listopadu hrdě oznámila, že Perseverance dosedne do kráteru Jezero. Nejedná se přitom o žádný překlad latinského či anglického názvu – kráter se skutečně jmenuje Jezero. Nachází se na západním okraji obří impaktní pánve Isidis Planitia, jen 18° severně od rovníku. Na západě planiny se přitom rozkládají jedny z nejstarších a nejzajímavějších geologických oblastí rudé planety.

Kráter měří v průměru 49 km a kdysi dávno jej zcela zaplavovala voda. Protékala tudy řeka, takže jezero mělo přítok i odtok. A právě v místech přítoku se rozprostírá geologicky nesmírně bohatá říční delta, v níž se zcela jistě vyskytují hojné vodní sedimenty organických molekul a dalších potenciálních indikátorů mikrobiálního života.

Analýza z oběžné dráhy odhalila, že delta zahrnuje nejméně pět rozdílných druhů hornin včetně jílů a uhličitanů, jež skýtají značný potenciál pro uchování dokladů o případné dávné existenci živých forem. Kromě toho se očekává, že bude delta obsahovat množství materiálu pocházejícího jak z kráteru, tak z horního toku někdejší řeky.

S vrtulníkem na břiše

Pokud kráter Jezero znamená absolutní senzaci pro vědu, nesmíme zapomenout ani na naprostou technickou senzaci. Rover Perseverance se totiž na Mars nevydal sám – na „břiše“ má připevněný malý vrtulník Ingenuity, který jako první pozemský stroj uskuteční motorický let na jiném kosmickém tělese. To s sebou ovšem přináší další obrovskou výzvu. 

Marsovská přitažlivost sice dosahuje pouze 38 % té pozemské, ale hlavní problém tkví v hustotě tamní atmosféry. Oproti naší planetě je totiž pouze setinová, a na Zemi by tudíž odpovídala nadmořské výšce 33–35 km. Pro srovnání: Při rekordním pozemském letu vystoupal značně upravený vrtulník do 12,4 km, nicméně běžně se létá desetkrát níž. Špionážní proudový letoun SR-71 pak zaznamenal rekord v hodnotě 27,4 km. Jak se tedy Ingenuity vůbec dokáže vznést?

Extrémně lehký, extrémně rychlý

Řešení spočívá ve třech klíčových prvcích, a to ve značném snížení hmotnosti, zvýšených otáčkách rotoru a prodloužení rotorových listů. Minimalizace hmotnosti si vyžádala nesmírnou vynalézavost a důvtip. Vrtulník totiž stále musí obsahovat systémy řízení, napájení, komunikace a tepelné regulace, nemluvě o těžkých bateriích. Stejně jako tunový rover také musí přežít v mrazivém prostředí rudé planety. Váží přitom pouhých 1,8 kg, a to například díky konstrukci dvou nad sebou uložených dvoulistých rotorů o průměru 120 cm: Tvoří je pěnové jádro potažené vlákny z uhlíkových kompozitů a hmotnost každého z nich dosahuje neuvěřitelných 35 g.

Dva protiběžné rotory uložené nad sebou jsou na Marsu mnohem výhodnější než tradiční čtyř- či šestivrtulové konstrukce klasických komerčních dronů. Jejich vrtule totiž musejí být krátké, aby se vešly vedle sebe, zatímco v případě Ingenuity mohou být velmi dlouhé. Navíc horní listy posílají stlačený vzduch na ty spodní, čímž se napomáhá k získání většího vztlaku. Jejich rotace dosáhne závratných 2 900 otáček za minutu a opět se nabízí srovnání s klasickými vrtulníky, u nichž se rotor otáčí zhruba 500krát za minutu. Hodnotu už ovšem nelze dál zvyšovat, aby špičky rotorových listů nepřekonaly rychlost zvuku, což by způsobilo vznik nepříjemných aerodynamických jevů.

Průkopník létání

Vrtulník se nachází složený na břiše roveru a odpojí se mezi 60. a 90. solem (marsovským dnem) po přistání. Nejdřív dojde k odhození ochranného krytu, načež rover odjede do bezpečné vzdálenosti a uvolní pojistku držící tělo vrtulníku. Malý stroj se překlopí z horizontální polohy do vertikální a spustí přistávací nohy. Poté se oddělí a dosedne na povrch. Perseverance se následně vzdálí asi na 100 metrů. Po dvou hodinách se Ingenuity automaticky zapne a naváže s vozítkem rádiové spojení.

Vrtulník představuje v prvé řadě technologický demonstrátor, takže od něj nelze očekávat žádné dlouhé průzkumné mise či vědeckou práci. Jeho úkolem je prokázat, že na Marsu dokážeme létat. Plánuje se 30denní zkušební provoz, zahrnující minimálně pět letů v trvání až 90 sekund, do výšky 5 metrů a na vzdálenost nejméně 50 metrů. Pohyb bude samozřejmě autonomní a k jeho řízení poslouží soustava senzorů zahrnující gyroskopy, akcelerometry, kameru, výškoměr i sklonoměr, jež budou řídicímu počítači dodávat stovky vstupů za sekundu.

První krok na velké cestě

Vozítko Perseverance čeká ještě jedna velice významná a atraktivní činnost: Během svého putování a zkoumání bude z nejzajímavějších lokalit odebírat materiál. Disponuje k tomu sadou 43 trubiček, do nichž vyvrtané horniny, prach, písek i vzorky atmosféry hermeticky uzavře, načež je bude v průběhu cesty odkládat na povrch.

TIP: Rudá planeta na dosah? Kdy se vydáme na Mars a jaká jsou největší rizika cesty?

V roce 2026 se pak k Marsu vydá společná evropsko-americká mise s cílem přistát, všechny vzorky pomocí nového roveru sesbírat a dovézt je zpět k přistávacímu modulu. Tam se náklad umístí na raketu, jež následně vzlétne a na oběžné dráze planety pouzdro s trubičkami uvolní. Poté se k němu přiblíží čekající družice, zachytí ho a dopraví na Zemi, kde se materiál dostane do nejpokročilejších laboratoří – a to někdy na počátku 30. let. 

Pokud mluvíme o stíhačkách či vzdušných soubojích první světové války, máme téměř vždy na mysli duely odvážných pilotů, které měly aspoň zpočátku rytířský charakter. Existovaly však i jiné, tvrdší varianty leteckého boje. Krátce po zrodu bombardovacího letectva se rozpoutaly např. střety stíhačů s posádkami bombardérů. Od samého vypuknutí války se mezi prioritní cíle bojového letectva dostaly také pozorovací balony nepřítele. Sestřelování stovky metrů od povrchu země upoutaných „vzdušných pozorovatelen“ ale představovalo mnohem tvrdší oříšek, než by se nám mohlo zdát. Zapeklitý problém měl vyřešit nejen pečlivý výcvik stíhačů, ale také příchod kvalitativně nového druhu výzbroje – neřízených raket, jimiž zbrojíři osadili některé letouny Dohody. Výsledky celého snažení však zůstávaly spíše rozpačité.

Lákavý, ale nebezpečný cíl

Mezi nejvýznamnější cíle letadel Dohody na západní frontě patřily upoutané balony, sloužící k navádění německé dělostřelecké palby. Němci je oficiálně označovali pojmem Drachen. Dohodoví vojáci je díky charakteristickému tvaru překřtili na „sausages“ (jitrnice). Šlo sice o nevyzbrojené, jenže nesmírně cenné bojové prostředky. Výrazně totiž zvyšovaly přesnost a účinnost palby polních houfnic, zabíjejících spojenecké vojáky po tisících. Mohlo by se zdát, že obrovský, přes 60 m dlouhý balon naplněný prudce hořlavým vodíkem představuje směšně snadný cíl. Realita však ukázala něco jiného. Především platilo, že „jitrnice“ a s nimi spojený pozemní naviják Němci vždy silně brání jak vlastními letouny, tak protileteckými prostředky všeho druhu.

Samotná „vzdušná pozorovatelna“ měla sice velké rozměry a samostatně se nedovedla ani pohybovat, ovšem díky výkonnému navijáku dokázala obsluha rychle měnit výšku jejího letu. I poté, co kulky z kulometů stíhačů Dohody provrtaly tento cíl, zdaleka to ještě nemuselo přinést zkázu nepřítelova balonu. Střely totiž zanechávaly v jeho plášti jen malé otvory. Tudy pak unikal vodík, avšak na jeho zapálení musel stíhač počkat do chvíle, než plyn utvoří hořlavou směs s okolním vzduchem. Teprve pak mohly zafungovat zápalné střely do kulometů, zpočátku představující spíše nespolehlivý druh munice. Pilot stíhačky proto musel provést zpravidla nejméně dva nálety – první s cílem proděravět balonové pláště, druhý pak ve snaze zapálit mizející vodík.

Nezapomínejme, že se tak dělo v prudké nepřátelské palbě. Nelze se tedy divit, že útoky na balony považovali piloti za velice rizikové a i některá špičková stíhací esa se jim raději vyhýbala. Na počátku roku 1916 však jeden důstojník francouzského letectva přišel s návrhem zbraně slibující alespoň na papíře daleko vyšší šance na sestřelování „jitrnic“. Svůj návrh neřízených raket určených bojovým stíhačkám totiž podal významný francouzský vynálezce Yves Paul Gaston Le Prieur.

Lepenka, prach a elektřina

Zpočátku se ozývali především skeptici; mnoho velitelů novátorským raketám prostě nevěřilo. Le Prieur se ale nevzdal a brzy prakticky předvedl odpálení raket z křídla letounu Voisin, instalovaného na sportovním automobilu Piccard-Pictet, uhánějícím přitom rychlostí až 120 km/h. Francouzské letectvo pak odsouhlasilo výrobu zbraně dle vynálezcova projektu. Ten ale vykazoval značně primitivní konstrukci.

Základ střely tvořila lepenková trubka, uvnitř vyztužená tenkým pocínovaným plechem, to vše vyplnilo 200 g střelného prachu. Přední část rakety tvořil dřevěný kužel se vsazeným ocelovým trojúhelníkem s ostrými hranami, fungujícími jako oboustranné ostří. K boku trubky přiléhala ještě dlouhá dřevěná tyč (zpravidla borovicová) se čtyřhranným průřezem o celkové délce cca 1,5 m.

Po odpálení raket posloužila stabilizaci rakety, zatímco během pilotova letu k cíli sloužila k uchycení v hliníkové trubici. Na vzpěrách mezi křídly letounu jich technici umístili hned několik – zpravidla osm, ale též šest či deset. Části plátěných nosných ploch letounu proto musela před popálením ochránit tenká hliníková fólie. Samotný zážeh rakety probíhal pomocí elektrických palníků, od kterých vedly dráty až do pilotního kokpitu. Zde měl letec k dispozici baterii s napětím 2 V a spoušť opatřenou pojistkou. Samotné trubice zaujímaly na letounech šikmou pozici, neboť odpálené střely kopírovaly balistickou křivku. S rovinou letu stíhačky se následně protínala ve vzdálenosti přibližně 150 m.

Ostří na špici rakety mělo za cíl vytvořit velký otvor v balonovém plášti, poté měl přijít zážeh unikajícího vodíku dohořívajícím prachem. Stíhací příručky doporučovaly vypustit střely na balon ve střemhlavém letu pod úhlem kolem 45° a poté bleskově změnit směr letu, neboť ohnivé peklo hořícího balonu by bezprostředně ohrozilo i samotného útočníka.

Působivé úspěchy i selhání

Mezi letci vzbudily Le Prieurovy neřízené střely „vzduch–vzduch“ vcelku pochopitelný zájem. Začalo se jim říkat „raketová torpéda“ a piloti nosných letounů získali přezdívku „torpilleurs“. Hned první bojové nasazení přineslo skutečně působivý úspěch. Během bitvy o Verdun tu 22. května 1916 za jediný den Francouzi napadli raketami celkem osm německých balonů a šest z nich se poté odporoučelo v plamenech k zemi. Zafungovalo tu však spíše jen „štěstí začátečníků“.

Le Prieurovy střely totiž skrývaly četné nedostatky – od nespolehlivých palníků a prachových náplní, natahující odpálení svazku raket na několik sekund mezi sebou, až po notorickou nepřesnost letu. Tomu nepomáhalo ani přesné míření. Přes všechny minusy se však v letech 1916 a 1917 používaly poměrně hojně nejen na letounech francouzských vzdušných sil, ale též u leteckých flotil Velké Británie, Belgie či Itálie.

Role nejčastějšího nosiče připadla francouzským stíhačkám firem Nieuport a SPAD. K dalším patřily Farmany HF.20/21 i britské D.H.2, B.E.2, Sopwith Baby, Pup, Camel atd. „Rakety na jitrnice“ používalo dokonce i vůbec nejlepší balonové eso Belgičan Willy Coppens, létající na stíhačce Hanriot HD.1.

Belgičan dosáhl za pomoci „raketových torpéd“ i několika ze svých 35 sestřelů balonů. Britové pak doufali, že francouzské zbraně pomohou ničit i vzducholodě napadající samotné ostrovy. Žádný zepelín pod nimi ale nakonec nepadl. Unikátní epizodu z nasazení raket Le Prieur představuje incident ze dne 25. září 1916, kdy jimi britský pilot Walker sestřelil německý pozorovací letoun LVG.

TIP: Nepříliš známá výzbroj: Nepoužitelné i vizionářské zbraně Velké války

Určitý počet raket ukořistili však také Němci, kteří je omezeně používali na letounech značek Albatros a Halberstadt. Ve výbavě vzdušných sil Dohody vydržely až do roku 1918, kdy je nahradila nová, daleko spolehlivější zápalná kulometná munice. Vliv „vzdušných torpéd“ na průběh leteckých bojů Velké války zůstává sice jen skromný, avšak Le Prieurovy neřízené střely nesmazatelně vstoupily do dějin jako první funkční letecké raketové zbraně. 

Francouzská spisovatelka, novinářka a varietní umělkyně Sidonie-Gabrielle Colette se proslavila pod pseudonymy Colette-Willy nebo Willy. V roce 1948 byla nominovaná na Nobelovu cenu za literaturu. Na počátku 20. století se živila jako varietní herečka a tanečnice. Proslula však i svými sexuálními skandály. V posteli nedělala rozdíl mezi muži a ženami. Mezi její milenky patřila i Mathilde de Morny, se kterou se dokonce líbala přímo na jevišti Moulin Rouge. Byla třikrát vdaná, druhé manželství ztroskotalo na tom, že se spustila se svým nevlastním synem Betrandem de Jouvenel. Jemu bylo šestnáct, jí už přes čtyřicet!

TIP: Inspirativní hanbinec: Moulin Rouge platil za Mekku všeho dekadentního a lechtivého

Napsala autobiografický román Vagabundka, za který dostala Goncourtovu literární cenu, pravidelně psala fejetony, jejím nejslavnějším dílem je novela Gigi z roku 1945. Od poloviny třicátých let Colette prakticky nevycházela z bytu, protože trpěla artrózou kloubů. Po válce jí byl udělen Řád čestné legie a když krátce po oslavě svých osmdesátin zemřela, byla první ženou ve Francii, které byl vypraven státní pohřeb s veškerými poctami.

Planeta se potýká s plastovým odpadem. Řada výrobců zboží, z něhož vzniká plastový odpad, se aktivně snaží tento problém řešit. Společnost Coca-Cola nedávno oznámila, že letos zahájí testování omezeného množství prototypu papírových lahví. Testovat se bude nápoj AdeZ, který bude prodávat v papírových lahvích v Maďarsku online prodejce Kifli.hu.

Prodej nápojů v papírových nádobách není nic nového. Mléko se prodávalo v papíru již v roce 1915. Tehdejší obaly ale nebyly vhodné pro všechny typy nápojů a určitě ne pro ty perlivé. Papír je přitom z hlediska životního prostředí velmi žádoucí, protože je biologicky rozložitelný a relativně snadno se recykluje.

TIP: Překvapivá recyklace: Britští vědci přišli na způsob, jak využít pivovarský odpad

V roce 2020 Coca-Cola oslovila dánský startup Paper Bottle Company (Paboco), který již spolupracuje s některými výrobci, jako je Carlsberg, L’Oréal a The Absolut Company. Dánové vytvořili pro Coca-Colu láhev z tvrdého papíru s bioplastem, přičemž z bioplastu je i uzávěr lahve. Papírová lahev nyní projde úvodními testy u zákazníků, aby se ukázalo, jak si vede v reálném světě a co na ni budou říkat lidé.

Detektivní seriály nám podsouvají, že je vyšetřování zločinů docela snadné. Pachatelé nebývají zrovna chytří či opatrní, stopy se povalují takřka na každém kroku a spravedlnost vždy nějak zvítězí. Realita se však naprosto liší. Například ve Spojených státech dokázali detektivové v 60. letech 20. století rozlousknout bezmála 90 % vražd. Jenže počet obyvatel prudce rostl, zločinnost stoupala a policejní sbory nereagovaly dost pružně. Situace se zhoršovala a jen mezi roky 1980 a 2019 se v USA nakupilo přes 250 tisíc nevyřešených vražd. Podle statistik FBI vystopují současní policisté viníky pouhých 40 % násilných smrtí. 

Ze zbylých zločinů se stávají tzv. odložené případy, u nichž se vyřešení přesouvá na neurčito a nezřídka k němu nedojde vůbec. Jejich rostoucí počet je ovšem alarmující, a na zkoumání vyhaslých stop se tak vyhrazují stále větší rozpočty. Vznikají rovněž nové postupy opírající se o moderní technologie, a mnoho zdánlivě „nerozlousknutelných“ kauz se tudíž daří dovést do zdárného konce. 

Doživotí bez důkazů

Podle detektiva Jasona Morana existuje pět způsobů, jak se postavit k vyšetřování odloženého případu – a tím zdaleka nejefektivnějším je podívat se na dávné události prostřednictvím nejnovějších vyšetřovacích postupů. Policie se dnes spoléhá na pokročilé technologie snímání obličeje, otisků prstů či zkoumání DNA. Měření jsou přesnější a každým rokem se zlepšují. Pokud tedy třeba moderní DNA testování aplikujeme na případ z 60. let, existuje značná šance, že se podaří narazit na nová vodítka nebo kauzu rovnou vyřešit – podobně jako případ tzv. bostonského škrtiče. 

Zmíněný sériový vrah řádil v Bostonu mezi roky 1962 a 1964, přičemž zabil a předtím také často znásilnil celkem 14 žen. Po velmi komplikovaném a zdánlivě beznadějném vyšetřování policie zatkla a vyslýchala Alberta DeSalva, ale nakonec mu dokázala jen několik „obyčejných“ znásilnění, jehož oběti přežily. Muži zákona neměli žádné důkazy, které by ho usvědčovaly coby sériového vraha, přesto mu soud vyměřil doživotí. Již v roce 1973 jej však pobodali spoluvězni a DeSalvo zraněním podlehl.   

DNA nelže

Kauza bostonských vražd tím ovšem neskončila, protože případ není uzavřen, dokud se viníka nepodaří odhalit s naprostou jistotou. I po uvěznění DeSalva se objevovaly stále nové teorie o pachateli, a podle některých mělo mít hrůzné činy na svědomí dokonce více lidí. Když však v letech 2009 a 2012 dostal Boston grant na vyšetření četných odložených případů, rozhodli se detektivové část peněz využít, aby vrhli na složku škrtiče světlo. 

Získali vzorek DNA od synovce DeSalvy a srovnali jej s poševním nálezem zavražděné Mary Sullivanové, kterou škrtič znásilnil a zabil. Testy odpovídaly. Díky novému důkazu se vyšetřovatelé odhodlali k dalšímu kroku: Exhumovali DeSalvovy ostatky, odebrali DNA – a opět shoda. Minimálně Sullivanovou tedy na 99 % zavraždil, a její složka se tudíž mohla konečně uzavřít.

Další průlom může podle Morana v odloženém případě nastat díky plynutí času a životním změnám u pachatelů, případně svědků. Pokud se například strhne násilí mezi pouličními gangy, jejich členové obvykle odmítnou vypovídat proti své straně. A případní svědkové žijící na území inkriminovaného gangu logicky také mluvit nechtějí, protože mají strach z odplaty. 

Historky z vězení

Jenže roky plynou, lidé se stěhují, případně organizované skupiny opouštějí. A pokud je takový zlom zaznamenán u některého z podezřelých či klíčového svědka, stojí za to jej vyslechnout znovu. Moran však zároveň varuje, že opětovné výslechy mohou být dvojsečné a potřebné informace nemusíte z podezřelých dostat ani s odstupem času. Navíc mohou upozornit komplice, že se o ně zase zajímá policie.

Nepolapení vrahové a násilníci také nezřídka páchají další trestné činy, za které už ve vězení skončí. Podle Morana pak není neobvyklé, že se v celách svými skutky navzájem chlubí, a mimoděk tak odhalí informace, jež by mohly vést k vyřešení případu. Pokud tedy podezřelý z vraždy strávil nějakou dobu za mřížemi, nebo si dokonce aktuálně odpykává trest, měl by policista zvážit možnost promluvit si s jeho spoluvězni. I zde ovšem hrozí, že potenciální pachatel dostane od kolegů „echo“, proto je třeba při volbě informátorů postupovat obezřetně.

Kritické dva dny

Velká část případů končí odložená kvůli pochybením policie. Pro vyšetření zločinu je kritických prvních 48 hodin, kdy jsou vzpomínky svědků ještě čerstvé a relativně málo zkreslené. V ideálním světě proto detektivové pečlivě prohledají místo činu, mimo jiné obejdou domy v okolí a ptají se obyvatel, zda neviděli něco podezřelého. Během prvních dvou dnů také platí, že pachatele víc svírá strach a pod tlakem spíš udělá chybu.  

Právě z časové tísně však často vyvěrá nedbalost: Policie například vyzpovídá jen část obyvatel v bloku, kde ke zločinu došlo. Pokud se tedy případ posléze znovu otevře, měla by k prvním krokům patřit návštěva přehlédnutých potenciálních informátorů. K vychladnutí stop vede i neadekvátní práce s důkazy. Ze složek třeba mizí jména svědků, neboť jejich výpověď vyšetřování nepomohla. Podle Morana by se nicméně ani zdánlivě irelevantní výslechy ze záznamů vytrácet neměly. Mohou totiž hrát roli, jakmile případ pokročí a je potřeba vyřešit některá hluchá místa. Obzvlášť v odložených kauzách představují mnohdy podobná svědectví potřebný dílek skládačky, která z případu v průběhu let vznikne.  

Víme, kdo vraždil

Mnoho škod napáchá také tzv. tunelové vidění detektivů, kdy „si zvolí“ viníka dřív, než ho usvědčí jednoznačné důkazy – nezřídka jednoduše proto, že bez pachatele nemají obranu proti narůstajícímu tlaku veřejnosti. Fixace na konkrétní osobu pak vede k přehlížení důkazů o vině těch, kdo do kýženého profilu nespadají. Často se přitom jedná o skutečné zločince.

Podobně tomu bylo v případu Petera Sutcliffea, který vešel ve známost jako yorkshirský rozparovač: Mezi roky 1975 a 1980 zabil 13 žen, o život sedmi dalších usiloval. Oběti si nevybíral se zřejmým záměrem, v podstatě je spojovalo pouze pohlaví. Britská policie se však zprvu domnívala, že se zaměřuje hlavně na prostitutky. Zločinec zahlazoval stopy natolik dobře, že ani pět let po první vraždě a navzdory vyčerpávající práci vyšetřovatelů nebyl dopaden. 

Falešné indicie

Pak se však objevily tajemné dopisy, jimiž se rozparovač policistům vysmíval, a posléze i magnetofonová páska s nahraným vzkazem. Na základě písma, přízvuku a pronesených frází vypracovali muži zákona profil pachatele a začali po něm pátrat. Jednalo se přitom o podvod: Dopisy ani pásku neposlal skutečný vrah, jak dokládaly rovněž výpovědi žen, které útok přežily. 

Zoufalá policie se však nenechala odradit, i když se případ nikam neposouval. Nakonec pomohla náhoda: Sutcliffe na sebe upoutal pozornost, když jel po Sheffieldu v autě s vyměněnou poznávací značkou. Hlídka vozidlo odstavila a doprovodila řidiče na stanici. Tam posléze muži zákona pojali podezření a z dopravního přestupku se vyklubalo řešení případu sériového vraha. Nechybělo tedy mnoho, a yorkshirský rozparovač by se také zařadil mezi odložené kauzy. Pak by bylo úkolem budoucích vyšetřovatelů oprostit se od tunelového vidění předchůdců a zaměřit se na čerstvé profilování pachatele. 

V rukou amatérů

Odloženými kauzami se ovšem nemusí zabývat pouze policie. Podle výzkumu z roku 2011 má protokoly k obnovení odložených případů pouhých 20 % pořádkových agentur v USA. Jen 10 % z nich najímá za uvedeným účelem vyšetřovatele na plný úvazek a 7 % zaměstnává celou jednotku. 

Vedle mužů zákona se ve volných chvílích po vychladlých stopách vydává bezpočet amatérů, kteří místo večerního usednutí k televizi brouzdají po internetu, vyhledávají staré novinové výstřižky a nacházejí spojitosti tam, kde je policisté neviděli. O své poznatky se pak dělí na internetových fórech, mají vlastní facebookové skupiny, a dokonce pořádají pravidelné srazy. Navzdory nedostatku profesionálních zkušeností přitom k řešení dávných záhad rovněž přispívají. 

Spravedlnost lidu

Amatéři pomohli rozlousknout i případ dívky zavražděné v texaském městečku Kilgore. Náhodný kolemjdoucí nalezl 29. října 2006 tělo spálené natolik, že jej nebylo možné identifikovat. Vyšetřování nakonec nepřineslo ovoce a policisté případ odložili. 

TIP: DNA z ubrousku pomohla dopadnout brutálního vraha po 26 letech

Na internetu však vznikla skupina pátrající po totožnosti nejen oběti, ale i vraha. V roce 2018 se do vyšetřování vložila nezisková organizace DNA Doe Project, která se zaměřuje na identifikaci zesnulých pomocí forenzní genealogie. Její členové pak vybrali v přepočtu asi 30 tisíc korun a ze získané DNA nechali vypracovat profil oběti. Mimo jiné tak zjistili, že měla české předky a její bratranec z druhého kolene žije 48 kilometrů od místa vraždy. Na popud amatérů se tak případ podařilo rozřešit: Dívka se jmenovala Dana Doddová a ze světa ji sprovodil Joseph Wayne Burnette. 

Svět stále bojuje s pandemickým koronavirem. To ale neznamená, že bychom mohli na ostatní viry zapomenout. Světová zdravotnická organizace WHO se momentálně snaží co nejrychleji reagovat na epidemie obávané eboly v Africe. Tentokrát tam probíhají dvě nezávislé epidemie zároveň.

Jedna z nich se odehrává v Guineji a druhá v Konžské demokratické republice, přičemž obě tyto země dělí vzdušnou čarou přes tři tisíce kilometrů. Zároveň obě epidemie propukly v oblastech, kde se již dříve ebola objevila, což je výhodou, protože místní lidé již mají s takovými epidemiemi zkušenosti. Nejprve byla hlášena epidemie v Konžské demokratické republice a to 7. února 2021, ve městě Butembo provincie Severní Kivu. Prvním případem přitom byla manželka přeživšího minulé epidemie, která oficiálně skončila v červnu 2020.

Druhé ohnisko, tentokrát ve venkovské komunitě v guinejském Gouéké v prefektuře N’Zerekore, se objevilo v souvislosti s účastí lidí na pohřbu. Ze šesti lidí, kteří se pohřbu účastnili a u kterých se projevily příznaky, již dva lidé zemřeli. V Guineji jde o první případy eboly od ničivé epidemie v roce 2016, kdy si ebola v Západní Africe vyžádala přes 11 tisíc lidských životů. 

TIP: Další hrozba: V africkém Kongu byla potvrzena nová epidemie eboly

Zatím není jasné, jak k nákaze došlo. Dřívější výzkumy ukázaly, že virus eboly může přetrvávat týdny až měsíce ve spermatu nebo třeba v mateřském mléce. WHO teď každopádně aktivuje místní lékaře a dobrovolníky a urychleně očkuje veškerý zdravotnický personál. Pro včasnou reakci na epidemie eboly jsou rozhodující právě místní týmy, které si musí s virem poradit. Mírně optimistickou zprávou je, že obě ohniska má zřejmě na svědomí stejný kmen viru ebola-Zair, na který účinkuje nedávno vyvinutá vakcína.

Paul Grisham se k americkému námořnictvu přidal v roce 1948 a působil v něm jako meteorolog. Ke konci 60. let minulého století ho nadřízení vyslali na Antarktidu, kde námořnictvo tehdy poskytovalo podporu civilním vědcům. K manželce a dvěma malým dětem v Kalifornii se vrátil o 13 měsíců později, ale už bez peněženky.

Návrat po 53 letech

„Byl jsem z toho ohromený,“ svěřil se serveru Američan poté, co mu stará peněženka nedávno přišla nepoškozená poštou. Grisham na její ztrátu zapomněl, a tak si už vlastně ani nepamatoval, co v ní bylo.

Objevil v ní mimo jiné svůj starý identifikační průkaz z námořnictva, řidičský průkaz, recept na výrobu domácího kávového likéru a kapesního průvodce s radami pro případ atomového, biologického nebo chemického útoku. Peníze v ní neměl, jelikož na výzkumné stanici si nebylo možné nic koupit.

Peněženka se k němu vrátila mimo jiné díky muži jménem Stephen Decato, který jednou zahlédl v obchodě na prodej něčí vojenskou identifikační známku a rozhodl se ji koupit a vrátit majiteli. S pomocí dcery, jedné z organizací na podporu veteránů a sociálním sítím se to povedlo.

TIP: Štěstí německého zahradníka: Při sklizni našel svůj dávno ztracený prsten

Když to zjistil Decatův někdejší šéf z agentury, která pracuje na Antarktidě, poslal mu dvě peněženky nalezené při demolici budovy v areálu stanice McMurdo v roce 2014. Majitel jedné z nich již zemřel a Decato ji tak vrátil alespoň pozůstalým. Druhá patřila právě Paulu Grishamovi, kterého Decato a další nadšenci našli díky asociaci sdružující meteorology z řad námořnictva. 

Ve vesmíru jsme již objevili černé díry hvězdných velikostí, jejichž hmota odpovídá několika Sluncím. Také již známe supermasivní černé díry, jejichž velikost je ohromující a jejichž hmotnost by vyvážily miliony, někdy i miliardy Sluncí. Podle představ vědců by měly existovat i černé díry střední velikosti, s těmi je ale problém.

Dodnes známe jen pár více či méně věrohodných kandidátů na černou díru střední velikosti. Jedním z těchto kandidátů je i objekt v centru kulové hvězdokupy NGC 6397 ze souhvězdí Oltáře. Astronomové dospěli k závěru, že v této hvězdokupě sedí něco velkého, hmotného a neviditelného. To obvykle bývá černá díra. Následné bádání naznačilo, že jde o černou díru střední velikosti, jejíž hmotnost se pohybuje někde mezi 1 000 a 2 000 Sluncí.

Hejno černých děr

Když ale Eduardo Vitral z francouzského Paris Institute of Astrophysics (IAP) a jeho kolegové detailně prostudovali pohyb hvězd v této hvězdokupě, dospěli k překvapivému závěru: podle nich se ve hvězdokupě NGC 6397 opravdu nachází neviditelná hmota, nejde ale o jeden objekt, nýbrž o více menších černých děr. Vědci odhadují, že celkový počet černých děr může být vyšší než 20. 

Výzkum hvězdokupy NGC 6397 byl založený na pozorováních amerického Hubbleova vesmírného dalekohledu a evropské vesmírné observatoře Gaia. Hubbleův dalekohled předtím s výjimečnou přesností změřil vzdálenost této hvězdokupy. Dělí ji od nás 7 800 světelných let.

TIP: Trpasličími galaxiemi se potulují supermasivní černé díry

Badatelé rovněž odhadují, že hejno černých děr ve hvězdokupě může postupně splývat. V takovém případě bychom na Zemi mohli detekovat gravitační vlny těchto srážek. Splývání černých děr v nitru hvězdokup by ve skutečnosti mohlo být zodpovědné za podstatnou část gravitačních vln, které doposud zachytily pozemské gravitační observatoře.

Schéma jaderných reaktorů umístěných na plavidlech se značně podobá „klasickým“ civilním modelům pracujícím v elektrárnách. V drtivé většině se jedná o takzvané tlakovodní typy, které se člení na primární a sekundární okruh, přičemž roli chladicího média sehrává voda – jak název napovídá – o vysokém tlaku. Srdce primárního okruhu tvoří samotný reaktor, jenž ohřívá vstupující chladicí médium jeho průtokem kolem palivových tyčí.

Předchozí část: Nevyzpytatelné atomy ve službách námořníků: Plavidla na jaderný pohon (1)

Jádro jako zdroj páry

Pro řízení chodu reaktoru slouží regulační tyče, ovšem na rozdíl od energetických reaktorů se neužívá kyselina boritá ani jiný rozpuštěný absorbátor. Po ohřátí vystupuje voda potrubím z reaktoru a směřuje do parogenerátoru, jenž zároveň tvoří bariéru mezi primárním a sekundárním okruhem. Součástí primárního okruhu je také speciální nádoba (kompenzátor objemu) vyrovnávající tlakové rozdíly. Dokáže snižovat tlak okruhu vstřikováním chladicího média čerpaného z místa před vstupem do reaktoru, stejně jako ho navýšit pomocí elektrických ohříváků.

Ohřáté chladivo jaderného reaktoru primárního okruhu cirkuluje parogenerátorem skrz úzké trubičky, přes jejichž stěny předává teplo sekundárnímu médiu protékajícímu kolem nich. Na „vnější“ sekundární straně parogenerátoru panuje nižší tlak, takže zde dochází k varu a vzniku páry, kterou už systém odvádí k turbínám.

Pro generátor i lodní šroub

První turbína bývá zpravidla napojena na generátor a ve spolupráci s ním pokrývá elektrickou spotřebu lodi – včetně dobíjení akumulátorů přes usměrňovač. Větší objem páry putuje ke druhé turbíně, jež přes spojku přenáší výkon na lodní šroub. Ten lze alternativně pohánět i prostřednictvím elektromotoru z bateriového zdroje.

Zbytková pára vystupující z turbín se podchlazuje v kondenzátorech (v nichž cirkuluje mořská voda, a po odebrání tepla ze zbytkové páry se vrací do oceánu) a čerpá zpět do parogenerátoru. Dodejme, že existuje několik možností, jak vznikající páru pro pohyb plavidla využít. Na popsaný model, kdy jsou parní turbíny napojeny na samotný lodní šroub, sázejí Američané, Rusové a Britové. Francouzi nebo Číňané užívají turbíny k výrobě elektrické energie a teprve tou ponorky či lodě pohánějí.

Námořní specifika

Přes zmíněnou podobnost s reaktory v jaderných elektrárnách se zařízení použitá na plavidlech přece jen v několika ohledech liší. Především jde o kombinaci vysokého výkonu (generování velkého množství energie) a kompaktních rozměrů celého zařízení – jinak by se reaktory nevešly do lodního trupu a neposkytovaly plavidlu dostatečnou rychlost.

Kýžených parametrů inženýři docilují podstatně vyšším obohacením uranu, kdy podíl izotopu 235U činí přinejmenším 20 % (u elektráren jde obvykle nanejvýš o 5 %) a nezřídka i dvojnásobek. Díky tomu může být reaktorová nádoba velmi malá při zachování vysoké úrovně bezpečnosti a stínění.

Na desítky let

Námořní reaktory zvládají pracovat na jedinou palivovou vsázku velmi dlouhou dobu – výměna paliva není zpravidla nutná dříve než po desetiletech. Ne náhodou tak plavidla s tímto pohonem absolvovala dohromady už 12 000 reaktorových let v námořním provozu (údaj pochází z roku 2015). Nejmodernější reaktory pro hladinové lodě už dnes počítají s půlstoletím provozu, u ponorek jde o 30–40 let, což v praxi znamená uražených 1,5 milionu km.

TIP: Technologie zrozené z války: Smrt z Los Alamos a tajemná síla jádra

Tepelná účinnost cyklu je naopak nižší než u elektráren, protože dochází k častým změnám výkonu při plavbě a dostupné rozměry reaktorové sekce neumožňují využití účinnějšího parního systému. Oproti Dukovanům či Temelínu se jaderné palivo také nevyskytuje ve formě oxidu uraničitého, ale slitiny uranu a zirkonu, uranu a hliníku nebo směsi kovu s keramikou.

Dokončení: Nevyzpytatelné atomy ve službách námořníků: Plavidla na jaderný pohon (3) (vychází ve čtvrtek 25. února)