V uplynulých měsících se často mluvilo o takzvaných „human challenge“ testech účinnosti vakcín. Princip testu spočívá v záměrném vystavení působení viru na zdravého nebo očkovaného dobrovolníka. Takové testy samozřejmě nejsou úplně bez rizika, zvlášť u nemocí, o nichž stále mnoho věcí nevíme, jako je právě covid-19.

Teď je prakticky jisté, že testy „human challenge“ jako první spustí ve Velké Británii. Britská vládní Etická komise to před pár dny formálně schválila. U podobných kontroverzních postupů jde o nezbytný krok. V tomto případě je možné očekávat velký přínos, především detailní poznatky o průběhu infekce od samotného nakažení a o účinnosti vakcíny.

Infikování zdravých dobrovolníků

V příštích týdnech ve Velké Británii zahájí první fázi „human challenge“ testů. 90 zdravých dobrovolníků dostane různé velmi nízké dávky viru. Účelem této fáze bude zjistit, jaká nejmenší dávka viru je obvykle nutná pro rozvoj onemocnění. Dobrovolníci ve věku 18 až 30 let budou pečlivě vybráni tak, aby bylo co možná nejmenší riziko těžkého průběhu či vážných komplikací. Pak budou testy pokračovat dalšími fázemi.

TIP: Vítejte v hotelu Influenza: Dostanete v něm chřipku a 3 500 dolarů

Vědecký tým zodpovídající za tyto testy použije jednu z původních variant viru, která byla objevena již v březnu 2020. Důvodem je to, že nové varianty viru, které se teď lavinovitě šíří v mnoha zemích světa, ještě nejsou dostatečně známé na to, aby bylo možné spolehlivě nastavit v maximální možné míře bezpečný průběh experimentů.

Za posledních 100 let proběhlo množství podobných studií, do kterých se zapojilo okolo 30 tisíc dobrovolníků. Studie sehrály důležitou roli při vývoji vakcín proti choleře, tyfu, sezónní chřipce a dalším onemocněním.

Záměr britské operace Plough z roku 1941, který počítal s guerillovou kampaní v Norsku, se v průběhu jejích příprav dostával pod stále silnější palbu kritiky, až došlo v polovině roku 1943 k jejímu zrušení. Speciálně pro potřeby této operace vyvinuté lehké pásové vozidlo Weasel, kterých se do té doby vyrobilo zhruba 770 kusů, tak náhle pozbylo smysl své existence a hrozilo jim sešrotování. Tomu nakonec zabránili příslušníci First Special Service Force (FSSF) – elitního záškodnického útvaru, který měl tvořit hlavní součást operace Plough a který se rovněž náhle ocitl bez práce.

Předchozí část: Malá, ale šikovná lasička: Lehké pásové vozidlo M29 Weasel (1)

Spojenečtí velitelé ale s brigádou počítali do budoucna a druhý život tak dostal i samotný weasel. Je přitom zajímavé, že první série weaselů byly považovány za tajnou zbraň a jako takové nesměly padnout do rukou nepřítele. Z výroby proto disponovaly malou náloží TNT umístěnou u motoru, která měla vozidlo v případě nouze zničit. Není nicméně doložen jediný případ jejího využití a od pozdějších sérií se již nepoužívaly

Postupný vývoj

Konstruktéři Studebakeru získaný čas využili k odstranění největších chyb konstrukce a během roku 1943 přišli s přepracovanou variantou označenou jako T24. U ní došlo k přesunutí motoru, palivové nádrže a akumulátoru na příď vozidla vedle řidiče, čímž se na zádi uvolnil prostor pro čtveřici skládacích sedadel a další náklad. Redesignem prošel i podvozek, u kterého se hnací kolo přesunulo dozadu a zdvojnásobil se počet pojezdových kol i kladek.

Díky těmto úpravám se výrazně zlepšilo těžiště a rozložení váhy na pásy, což se na vlastnostech weaselu pozitivně projevilo. T24 mohl nově překonávat svahy do úhlu až téměř 60° a uvezl přes půl tuny nákladu. Při hmotnosti 1,8 t dosahoval maximální rychlosti až 58 km/h na silnici. Nová verze byla zavedena do výroby pod označením M29 a do konce roku 1943 opustilo linky 523 kusů následovaných dalšími 2 951 vozidly v průběhu roku 1944.

Do sněhu i na vodu

Ani poté se vývoj nezastavil. M29 byl obojživelný, ve vodě jej ale šlo jen velmi těžko řídit a jeho hluboký ponor způsoboval, že se voda při plavbě téměř přelévala přes okraje nástavby. Konstruktéři Studebakeru proto vozidlo opatřili plovacími nádržemi a dvojitým kormidlem pro lepší ovladatelnost ve vodě. Nová verze získala označení M29C „Water Weasel“ (vodní lasička) a její produkce probíhala od roku 1944 až do konce války. Během té doby vzniklo 10 647 kusů, čímž se M29C staly nejpočetnější verzí weaselu vůbec. Konečný počet vyrobených kusů činil 15 892.

Poprvé se weasely dočkaly nasazení v srpnu 1943, kdy je příslušníci FSSF využili při invazi na aleutský ostrov Kiska. Tam měli čelit Japoncům, ti ale ostrov vyklidili ještě před americkým útokem a ostrov tak padl do amerických rukou bez boje. Na křest ohněm si proto lasičky musely počkat až do podzimu 1943, kdy se s nimi FSSF vylodila v Itálii.

Všestranný všeuměl

Právě v členitém a mnohdy rozbahněném italském terénu si weasely rychle získaly oblibu vojáků. Jejich nízký měrný tlak, pásový podvozek a miniaturní rozměry jim umožňovaly snadno překonávat terén, ve kterém klasická kolová vozidla nebo těžší „pásáky“ zapadaly po nápravy. Příslušníci FSSF se brzy naučili weasely využívat jako zásobovací a muniční transportéry, schopné dopravit jídlo, střelivo a zásoby až na frontu. Užitečnost M29 neunikla ani řadovým útvarům americké armády a poptávka po těchto strojích se rychle zvyšovala.

Dokončení: Malá, ale šikovná lasička: Lehké pásové vozidlo M29 Weasel (3)

Když se proto v červnu 1944 vylodila spojenecká vojska v Normandii, v inventáři amerických sil se nacházely i stovky weaselů. Jejich primární rolí stále zůstávalo dodávání zásob a munice do míst pro běžná vozidla nepřístupných, brzy ale našly využití i v rámci jiných úkolů.

Od 4 104. sériového kusu se k weaselu začala dodávat i skládací nosítka, díky kterým mohly M29 pojmout až čtyři ležící raněné a zastat tak roli sanitních vozidel. Ženisté si zase při odminovacích operacích vysoce cenili jejich schopnosti překonávat oblasti s protitankovými minami – díky nízkému měrnému tlaku mohl weasel přes miny přejet bez toho, aby aktivoval jejich roznětky.

Podle Jima Becka, velitele základny RAF Marham v britském Norfolku, by se dal stíhací letoun z rodiny Panavia Tornado přirovnat ke starému tlačítkovému telefonu, zatímco nová americká F-35 k iPhonu. K příměru sáhl, protože si všiml, že v problematice tápu, a chtěl podtrhnout revolučnost nových strojů F-35 Lightning II: „Ta stíhačka zpracovává veškeré získané informace sama a zhruba jen jedno procento předkládá pilotovi, pokud je během letu zapotřebí jeho zásah. Ovládá se přitom naprosto snadno – v podstatě létá sama.“ 

Pokud vaše představy o stíhačkách vycházejí z divokých klišé filmů typu Top Gun, mohly by vám extrémně inteligentní, až autonomní letouny připadat nudné. Jejich řízení je snad až příliš snadné a hrozí při něm pouze minimální nebezpečí. Nicméně tak jako už jen málokdy používáme chytré telefony k volání, F-35 se stěží ocitne v leteckých soubojích, jak je v ikonickém snímku ztvárnil režisér Jerry Bruckheimer.

Špinavá práce 

Stíhačka páté generace je navržena jako mnohem univerzálnější než její předchůdkyně. Zároveň existuje daleko menší pravděpodobnost, že se skutečně zapojí do boje. Za úkol má spíš průzkum a hledání cílů, v čemž jí pomáhá speciální nátěr a tvar těla, díky nimž se při přeletu nad nepřátelským územím vyhýbá radarům. Pořizuje tam informace pro operátory, kteří pak mohou na cíle zaútočit z bezpečné vzdálenosti; nebo předá data letce čtvrté generace, jež odvede „špinavou práci“ za ni. 

„Shazování bomb či střílení stále určuje člověk,“ ujišťuje Beck. „Součástí válčení zůstávají otázky morálky a etiky, o nichž žádné současné stroje rozhodovat nedovedou. I proto dál usedáme do kokpitů. Jedná se o základní směrnice RAF a Královského loďstva. Nic nám však nebrání, abychom kodex dodržovali chytřejšími způsoby,“ dodává pilot. 

„Například fakt, že si nehlídám chod stroje, je pro mě momentálně úplně zanedbatelný. Můžu se tak víc soustředit na nepřítele a ujistit se, že se skutečně jedná o cíl, na který mám shodit bombu,“ vysvětluje velitel. „Lidé si přitom myslí, že se přechod na pátou generaci stíhaček nese v duchu neviditelné technologie – ale tak tomu není. Nová generace vzniká pro pomyslnou informační válku. V současnosti totiž platí, že vyhrává ten, kdo víc ví.“

Vím, co potřebuji

Jelikož hlavní zbraň F-35 tvoří informace, musejí se pečlivě střežit. Internetové připojení stíhaček hlídá 24 hodin denně 150členný tým marhamských informatiků. Všechny systémy lze navíc v případě kybernetického útoku přepnout do off-line módu, takže letoun funguje dál i bez standardního napojení na cloud.. Tím však jeho nadčasovost nekončí: Stíhačka má na palubě řadu dalších pokročilých technologií a dovede si například říct o to, co zrovna potřebuje. Údržba po každém startu tudíž začíná tím, že se stroj napojí do systému a sdělí mu, co během letu selhalo a vyžaduje náhradu nebo co se nenachází v optimálním stavu. 

Během návštěvy Marhamu jsem strávil hodinu i v učebně, kde si skupina techniků osvojovala specifika svého řemesla na trenažéru Air System Maintenance Training (ASMT). Jednoduše řečeno jde o virtuální stíhačku, se kterou adepti pracují pomocí rozličných digitálních nástrojů a seznamují se jejich prostřednictvím se všemi druhy oprav či ladění, jež jsou v reálném světě potřeba. Zařízení se chová podobně jako virtuální realita, pouze nevyžaduje headset.   

Opravit a nezničit

Virtuální prostředí zabrání, aby případná začátečnická pochybení vedla k poškození stroje. Simulované opravy navíc šetří čas, který by byl jinak zapotřebí k proniknutí do útrob stíhačky: Její tělo je totiž uzpůsobeno neviditelné technologii „stealth“, povrch musí být co nejhladší, aby zmátl radary, a rozborka je proto stejně komplikovaná jako skládání. 

V laboratoři hned vedle ASMT se studenti učí, jak speciální povrch opravovat. Ačkoliv má i tato místnost počítačové simulační systémy, svým zaměřením na velmi jemné úkony a precizní řemeslnou práci připomíná staré učiliště. Na zdi dokonce visí plakát, který pomáhá s převodem imperiálních jednotek na metrické míry, jež dnes většina britských inženýrů zvládá lépe. Dokumentace vyvedená ve stopách, palcích a mílích však prozrazuje amerického výrobce Lockheed.

Piloti jen do počtu

Otázkou zůstává, zda F-35 piloty až příliš nesvádí ke hře na hrdiny. „Ne, pokud soupeříte v něčem, čemu tady říkáme ‚doggerování‘,“ tvrdí Beck. „Jednoduše soutěžíme v úhlu náběhu (angle of attack, AOA – pozn. red.), tedy ve zvednutí přídě tak, aby stroj ještě neztratil schopnost letět. Zatímco Tornado zvládne 19 AOA, s F-35 dosahujeme až 50 AOA. Prostě stále stoupáme a ten, kdo začne jako první klesat, prohrává – což je naprosto vzrušující. Kdybych něco podobného zkusil s Tornadem, nedopadlo by to dobře a k zemi bych se vracel s padákem,“ vysvětluje pilot.

TIP: Vzpomínky pilota SR-71: Ze zákulisí utajovaného letadla

„Létání se staršími stíhačkami má sice jisté kouzlo, ale my jako profesionální jednotka musíme naplno využívat moderní technologie. Souboje se jejich prostřednictvím zkrátka změnily, stejně jako ovládání strojů. Všechny kontrolní prvky jsou ve stíhačce pouze pro dobrý pocit pilota, letoun je vlastně nepotřebuje. Svým zásahem se v podstatě F-35 ptáte, zda je vámi navržená činnost proveditelná, a pokud ano, počítač ji za vás vykoná. Nedovolí vám přitom nasměrovat příď k zemi nebo vrazit do jiného letadla – jednoduše vás odmítne uposlechnout. Hrozně rád o téhle stíhačce vyprávím, jde o moje druhé nejoblíbenější téma,“ uzavírá Beck s úsměvem na tváři. Na otázku, o čem mluví nejradši, odpovídá: „No přece o tom, že jsem pilot…“

Náš druh pochází z horké Afriky. Přesto se dokázal rozšířit po celém světě, kde na řadě míst musí čelit podstatně chladnějším podmínkám. Není divu, že se v lidském genomu objevují mutace, které souvisejí se zvýšenou odolností vůči chladu. Jednu takovou mutaci nedávno s kolegy prozkoumal fyziolog Håkan Westerblad ze švédského Karolinska Institutet.

Švédští vědci zjistili, že přibližně každý pátý člověk na Zemi nese ve svém genomu mutaci, která znemožňuje tvorbu proteinu α-actinin-3. Ten je přitom součástí svalových vláken a hraje roli především v kosterním svalstvu. Když člověku tento protein schází, má jeho tělo tendenci vytvářet energii pro zahřátí pomocí stahování svalů a nikoliv obvyklým chvěním.

Experiment s chlazením

Westerblad a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že lidé s touto mutací, tedy bez proteinu α-actinin-3 lépe hospodaří s tělesným teplem. V důsledku toho jsou zřejmě podstatně odolnější vůči chladu. Badatelé to ověřili pomocí experimentu, kterého se zúčastnilo celkem 42 mužů.

TIP: Cesta k neprůstřelnému zdraví: Jak začít s otužováním

Vědci posadili dobrovolníky do vody o teplotě 14 °C, kde je ponechali vždy 20 minut v kuse, pak následovala následovala desetiminutová přestávka. To celé po dobu dvou hodin. Vědci během experimentu měřili dobrovolníkům tělesnou teplotu. Ukázalo se, že lidé se zmíněnou mutací, tedy bez proteinu α-actinin-3, udrželi ve studené vodě tělesnou teplotu nad 35,5 °C v 69 procentech případů, zatímco u lidí bez této mutace to bylo jen v 30 procentech případů.

Méně dobrou zprávou je, že nositelé uvedené mutace jsou náchylnější k rozvoji obezity a diabetu 2. typu, tedy za předpokladu, že nejsou dostatečně aktivní.

Car Ivan IV. Hrozný vyhověl 4. dubna 1558 žádosti kupce Anikeje Stroganova o výlučnou správu pustého území podél řeky Kamy a na východ od města Perm. Stroganov, jehož rodina zbohatla díky těžbě soli a z obchodu s kavkazskými kmeny, měl velké plány. Carský výnos mu povolil kácet lesy, lovit v jezerech a řekách, těžit sůl či nerosty a osidlovat pustý kraj bezzemky z jiných částí Ruska, dokonce i zběhlými vojáky a nevolníky.

Aby mohl kupec své investice zabezpečit, svěřil mu car právo vybírat daně, najímat žoldnéře a stavět pevnosti. V roce 1563 se Stroganovovo oprávnění rozšířilo na všechna východní území, která dokáže osídlit a zajistit. Přidělování půdy soukromníkům představovalo v carské říši extrémně vzácný jev, ale ojedinělý počin se stal základem pozdějšího ovládnutí Sibiře.

Na březích Jeniseje

Když v roce 1573 přinesl posel caru Ivanovi kožešinový šat chána Kučuma, jenž ovládal povodí řeky Irtyše a padl rukou stroganovovských donských kozáků, dostala zmíněná kupecká rodina odměnou právo dědičně spravovat veškeré území za Uralem. V průběhu 17. století jí již plynuly ze Sibiře slušné zisky. Doba „smuty“, politické krize moskevského státu, rozšířila zástupy uprchlíků, kteří pustý region osidlovali. Místo zemědělství se však věnovali lovu, těžbě i boji s domorodými kmeny. 

Stroganovové provozovali konvoje a zásobovali osadníky jídlem. Snaha zajistit co nejvyšší výnosy přiměla cara Borise Godunova zřídit v roce 1601 na Jeniseji tvrz Mangazej, kam měli zástupci kupeckého rodu každoročně odvádět třetinový podíl ze zisku. Řeka se tak stala hospodářským srdcem sibiřské kolonie, neboť na jejích březích se usedlíci zabývali zemědělstvím.

Zapomenutý objev

Roku 1637 položili Stroganovové základy Jakutska coby nového centra kolonie a záhy narazili na netušené bohatství: Ke kožešinám, mrožím klům, rybám a kovům přibylo zlato. Expedice, které rod financoval, prošly při pátrání po solných a zlatých ložiskách téměř celou Sibiř. O deset let později založili průzkumníci obchodní stanici u Bajkalu a v roce 1648 stanuli kozáci vedení Semjonem Děžněvem na Kamčatce a u Beringovy úžiny. 

TIP: Ruský Klondike: V čem byla jiná zlatá horečka na Uralu a na Sibiři

Jejich objev ovšem upadl v zapomnění: Na Kamčatce se nepodařilo najít žádné nerosty, a když tedy dánský mořeplavec Vitus Bering téměř o století později podnikal vlastní objevitelské výpravy, o existenci starších záznamů se nevědělo. Vynořily se až zhruba dvě dekády po jeho plavbě. 

Kuriózní případ popsal na čtvrteční tiskové konferenci představitel floridského ministerstva zdravotnictví v okrese Orange County, který zahrnuje město Orlando. Ženy prý na nespecifikované očkovací místo dorazily v čepcích, rukavičkách a s brýlemi. Očkování nedostaly poté, co personál narazil na problémy s jejich doklady.

Obě ovšem měly platný záznam o absolvování prvního očkování, řekl Raul Pino z ministerstva zdravotnictví. Jakým způsobem se k vakcíně dostaly, zdravotnické úřady nebyly ihned schopny vysvětlit. Na Floridě mají zatím přístup k očkování proti covidu-19 zdravotníci a lidé ve věku 65 let a více.

TIP: Šrílanskou ministryni zdravotnictví před koronavirem neochránil ani kouzelný lektvar

„Je to ta nejžhavější komodita, co tady teď je,“ poznamenal Pino. „S prostředky, které dostáváme, musíme být velmi opatrní,“ pokračoval. Na klinice, kam se dvě falešné stařenky dostavily, prý byla posílena bezpečnostní opatření.

Úřad šerifa Orange County CNN potvrdil, že jej zdravotničtí činitelé vyzvali, aby dvěma ženám přistiženým při pokusu o podvod vydal varování ohledně nepovoleného vstupu. Policie nicméně žádné další podrobnosti o incidentu nesdělila. Ženy na žádost o komentář bezprostředně nereagovaly.

Když se roku 1835 narodila, země se ale ještě nalézala na vrcholu své moci. Když roku 1908 dračí císařovna umírala, byla císařská Čína bezmála zničena a dynastie Čching téměř vymřela.

Harémové intriky

Vraťme se ale na počátek. Tz'u-hsi se narodila 29. listopadu 1835 za panování mandžuské dynastie. Měla dva bratry a sestru a její rodiče vlastnili jen skrovný majetek a vzhledem ke své chudobě nemohli svým dětem poskytnout žádné slušné vzdělání. V roce 1851, když bylo Tz'u-hsi teprve šestnáct let, ji vybrali do nového císařského harému a o rok později jmenovali konkubínou nejnižší třídy. Současně s ní se jiná z vybraných dívek jménem Niuhuru stala konkubínou vyšší třídy a o něco později dokonce i manželkou nového císaře Hsien-fenga. Protože Tz'u-hsi vytušila, že Niuhuru čeká skvělá budoucnost, včas navázala s mladou dívkou blízké přátelství. A Niuhuru skutečně korunovali jako císařovnu. Tz'u-hsi se také začala zajímat o intriky bující v císařském paláci a brzy zjistila, že nejvlivnějšími osobami jsou eunuchové. Proto se s několika z nich spřátelila.

Než aby se císař Hsien-feng věnoval státním zájmům, vyhýbal se svým povinnostem, ignoroval početná povstání i problémy s několika zahraničními mocnostmi a raději prchal do svých letních paláců. Tak se také stalo, že ještě tři roky po sňatku Niuhuru neobdařila Dračí trůn mužským dědicem. 

Díky přátelství s eunuchy se Tz'u-hsi podařilo dosáhnout toho, aby její jméno zařadili do čela pořadníku jako nejlepší kandidátku na roli císařovy společnice. Její plán uspěl a Tz‘u-hsi byla vyslána sdílet s císařem lože. A 27. dubna 1856 porodila syna, který byl pojmenován Tsao-ch‘un. Později napsala: „Musím říci, že jsem byla chytrá žena, protože jsem se nebála svádět osobní bitvy a také jsem je vyhrávala.“

Císařovna regentka

Jenže pak císař těžce onemocněl. Postavení Tz‘u-hsi bylo vážně ohroženo. Panovník totiž mohl za následníka trůnu prohlásit kteréhokoli chlapce ze své rodiny. Tz‘u-hsi se musela hodně snažit. A pak se jí to zcela náhodou povedlo. „Císař si prakticky vůbec neuvědomoval, co se kolem něho děje, tak jsem přivedla svého synka k jeho lůžku a zeptala jsme se, co se bude dít s dědicem trůnu. Nic na to neodpověděl, ale já, jako vždycky v čase nejvyšší nouze, jsem mu řekla: „Zde stojí tvůj syn.“ Když to uslyšel, otevřel oči a prohlásil: „Trůn samozřejmě připadne jemu.“ Pochopitelně se mi ulevilo, když byla tato záležitost uzavřena s konečnou platností a pro všechny.“

Hsien-feng zemřel 22. srpna 1861 a jeho syn Tsai-ch‘un byl prohlášen za císaře. Protože mu bylo teprve šest let, regentství převzala jeho matka Tz‘u-hsi. V té době zuřila v pěti provinciích Číny občanská válka a za prvních několik let panování císařovny Tz‘u-hsi zahynulo přes dvacet milionů lidí buď v bojích nebo na následky hladomoru. Velká území zůstala naprosto zpustošená a z měst se staly ruiny. Psala se neslavná stránka čínských dějin.

Jak politický vliv Tz‘u-hsi sílil, vedla stále rozmařilejší soukromý život. Vyzývala své úředníky, aby už tak zuboženému obyvatelstvu ještě více zvýšili daně. Aby zachovala nádheru Dračího dvora, začala prodávat vlivné funkce výměnou za bohaté dary do své osobní pokladny. Tz‘u-hsi zbožňovala bohatství. V době její vlády narostly výdaje na udržování Zakázaného města a především císařského paláce do takové výše, že se vymkly veškeré kontrole.

Roku 1872 mladý císař dospěl do šestnáctého roku. To byl věk, kdy si měl vybrat manželku – a volba dvora padla na osmnáctiletou dívku jménem Alute z velmi významného šlechtického rodu. Tz‘u-hsi začala svou novou snachu okamžitě nenávidět. Přesto mladý pár uzavřel sňatek a Tsai-ch‘un byl oficiálně korunován císařem. Jakmile usedl na trůn, dal okamžitě najevo, že se o vládu nezajímá a raději se oddával divokému životu, který vedl dříve. Tz‘u-hsi si nemohla přát nic lepšího, mohla totiž pokračovat v roli vládkyně bez jakéhokoli vměšování.

Uvolněný trůn

Roku 1874 císař onemocněl neštovicemi. Ještě z lůžka prohlásil, že „císařovny budou nějakou dobu pečovat o státní záležitosti, a tím korunují velkou laskavost, kterou mi prokazují, za což jim budu projevovat nehynoucí vděčnost“. 

Nedlouho na to zemřel. Bylo mu pouhých devatenáct let a na trůnu seděl necelé dva roky. Objevily se klevety, že Tz‘u-hsi uspíšila synovu smrt tím, že ho pobízela ke zpustlému životu. Také se povídalo, že se do krajnosti rozzuřila na Alute, která se u smrtelného lože snažila svého manžela povzbudit líčením všech úžasných věcí, které spolu dokážou, až se zase vzchopí. Tz‘u-hsi údajně vyvlekla Alute z císařovy ložnice a venku ji za takovou troufalost ztloukla. Tz‘u-hsi vskutku často propadala záchvatům vzteku. Jeden svědek prohlásil: „Z jejích očí jako by vyzařovaly ostré paprsky, ve tváři jí vynikly ostré lícní kosti a na čele vystoupily žíly. Cenila zuby, jako by ji stihla svalová křeč.“

TIP: Genocida po čínsku: Krvavá historie Říše středu

V den, kdy císař zemřel, bylo svoláno zasedání Velké rady, aby se prodiskutovalo, kdo by po něm měl nastoupit na trůn. Tz‘u-hsi nakonec prosadila svého synovce Kuang-hsu, kterému byly teprve tři roky. Ještě téže noci byl Kuang-hsu dopraven do Zakázaného města, kde ho jeho teta adoptovala. A 25. února 1875 byl prohlášen za císaře. Tak si Tz‘u-hsi zajistila přinejmenším další dekádu, během které si uchová moc v Číně ve svých rukou. Samozřejmě to vyvolalo pověsti o tom, že si při volbě nového císaře počínala přinejmenším nepoctivě. Měsíc nato spáchala manželka bývalého císaře Alute sebevraždu – vzala si příliš velkou dávku opia. A povídalo se, že i v této záležitosti měla Tz‘u-hsi prsty…

Dokončení: Dračí císařovna Tz'u-hsi: Konec vlády bezohledné a kruté císařovny (vychází v neděli 28. února) 

Paleontolog David Martilla z britské University of Portsmouth dostal zajímavý úkol. V soukromé sbírce fosilií v Londýně měl prozkoumat velkou kost u jedné fosilie pterosaura. Její majitel se domníval, že by mohlo jít o lebku pterosaura. Martill ho ale zklamal, protože šlo o něco úplně jiného. Paleontologové naopak zajásali, protože se z velké kosti vyklubalo něco nečekaného.

Šlo o pozůstatky unikátního orgánu lalokoploutvých ryb, který je naplněný tukem (anglicky vestigial lung) a odpovídá plynovému měchýři kostnatých ryb. Podle velikosti objeveného orgánu vědci odhadují, že šlo o gigantickou, a vlastně doposud největší známou lalokoploutvou rybu, jejíž velikost se blížila 6 metrům, tedy zhruba velikosti žraloka bílého. Dnešní lalokoploutvé ryby, tedy latimerie, přitom dosahují délky do 2 metrů.

TIP: Jurské „piraně“ z Německa jsou nejstarší známé masožravé ryby

Fosilie rekordně velké lalokoploutvé ryby pochází z fosfátových vrstev v Maroku a je první fosilií této skupiny. Žila před 66 miliony let, tedy na samotném konci křídy, těsně před zkázou křídového světa po dopadu meteoritu v Chicxulubu. Vzhledem ke svému stáří jde o nejmladší známou fosilii lalokoploutvé ryby vůbec. Pak následuje 66 milionů let fosilního záznamu bez těchto ryb, i když ve skutečnosti dva druhy latimerií stále ještě žijí, u pobřeží jižní Afriky a v Indonésii.