Bohatnutí obyvatel Číny se neprojevuje jen v jejich peněženkách, ale stále častěji i na přibývajících centimetrech v pasu. Jak ukázala čerstvá studie Národního zdravotního výboru Čínské lidové republiky má 50,7 % dospělých Číňanů nadváhu. Podíl lidí s nadváhou se v zemi za posledních 20 let více než zdvojnásobil. Ještě v roce 2002 se nadváha týkala jen 29,9 % dospělé populace, o 10 let později to bylo již 42 %. Nyní se nadváha týká více než poloviny dospělých Číňanů, což v absolutních číslech představuje zhruba půl miliardy lidí. Kromě počtu lidí s nadváhou roste v Číně i počet vyloženě obézních jedinců – v roce 2002 to bylo 7,1 % dospělé populace, nyní se s obezitou potýká 16,4 % dospělých. 

Dlužno dodat, že v Číně platí v tomto směru mírně přísnější standardy – podle WHO je BMI index pro nadváhu 25 bodů a 30 bodů pro obezitu. V Číně je za nadváhu považován index tělesné hmotnosti nad 24 a pro obezitu nad 28.

Půlmiliarda tlouštíků

Podle doktora Li Bin souvisí tloustnutí čínské populace s obrovskými změnami ve stravování a stravovacích návycích, které přinesl rychlý ekonomický růst země. Změny se přitom netýkají jen bohatých městských regionů, ale i obyvatel na venkově všech věkových skupin. To ve svém důsledku představuje zvýšenou zátěž pro zdravotnický systém země. Podle údajů WHO ročně na následky nadváhy a obezity zemřou čtyři miliony lidí.

TIP: Tlouštíky ve sboru nechceme: Thajsko vyrazilo do boje s obézními policisty

Nadváha a obezita nejsou zdaleka problémem jen v Číně. Od roku 1975 se celosvětový počet obézních lidí téměř ztrojnásobil. Nadváhou trpělo v roce 2016 téměř 40 % dospělých (39 % mužů a 40 % žen), 13 % lidí (11 % mužů a 15 % žen) pak bylo obézních. Pokud se zaměříme na Evropu, jsou celková čísla ještě horší. V roce 2014 bylo podle zprávy Global Nutrition Report na starém kontinentu obézních 21 % mužů a 23 % žen. V Česku je podle zprávy Státního zdravotního ústavu obezitou postiženo asi 25 % žen, 22 % mužů a nadváha obecně představuje potíž pro více než polovinu populace středního věku (71 % mužů a téměř 56 % žen).

Americké ponorky se flotilových manévrů poprvé zúčastnily v roce 1927 a výsledek se rovnal katastrofě. Protože se cvičení odehrávalo v omezeném prostoru a ve známém čase, letectvo a hladinové síly neměly problém s lokalizací ponorných člunů a to už se považovalo za „zničení“. V dalších letech se výsledky neměnily a obecně v námořnictvu převládl názor, že v souboji ponorky a torpédoborce bude člun potopen s pravděpodobností asi 70 %.

Strach z hladiny

Nevalné vyhlídky vedly ponorkové kapitány k takové opatrnosti, že se báli z vody vysunout i hlavici periskopu. Koneckonců i příručky jim nařizovaly útočit z hloubky 30 m po zaměření cíle sonarem, tato taktika ale v prvních týdnech války těžce selhala.

Američtí kapitáni se museli naučit mířit skrz periskop a někteří se podle německého vzoru pouštěli i do nočních hladinových útoků. Jiný německý nápad, organizace početných „vlčích smeček“, se v podmínkách pacifické války neosvědčil a jako nejúčinnější se nakonec ukázala taktika volné spolupráce dvou nebo tří člunů.

Proti rybářům i letadlovkám

Eugene Fluckey se k samostatnému velení ponorky dostal poměrně pozdě. Na první válečnou hlídku se vydal až v květnu 1944 a jeho osudovým plavidlem se stala ponorka Barb – člun s dobrou posádkou, ale dosud nevalnými výsledky. Fluckey svému nadřízenému, viceadmirálu Charlesi Lockwoodovi slíbil, že v Ochotském moři potopí osm lodí, což sice nedokázal – zničil jich „jen“ pět – zato se ale Barb do Pearl Harboru vrátila jako jediná z původně tříčlenné skupiny.

Od té doby mu jen málokdo řekl jinak než „Lucky Gene“. Další mise vedl Fluckey s ještě větší agresivitou. Barb potápěla jednu japonskou loď za druhou a jejímu veliteli bylo jedno, zda útočí na rybářský sampan, tanker nebo letadlovou loď. Husarský kousek provedl v lednu 1945, když na hladině pronikl do čínského přístavu Namkwan (dnes Yanpu Wan), kde osmi torpédy zničil tři velké lodě s vojáky a jednu těžce poškodil.

Útoky na přístavy

Fluckeymu ale nešlo jen o potápění plavidel. Prokázal to při své páté a poslední hlídce v létě 1945. Vybavil ponorku experimentální skládací rampou pro odpal raket, kterými zdevastoval přístav na Tulením ostrově poblíž Karafuta (dnes Sachalinu).

TIP: Drsný příběh bitvy o Atlantik: Potopená loď i ponorka jen pár metrů od sebe

Další severojaponské přístavy ostřeloval palubním dělem, nicméně s takovým účinkem, až japonské velení usoudilo, že v oblasti operuje křižníkový svaz a připravuje půdu pro invazi do severního Japonska. Po válce Fluckey v námořnictvu zůstal, vypracoval se na kontradmirála a na odpočinek odešel v roce 1972.

Merkur – nejmenší planetu Sluneční soustavy zastihneme v lednu na podvečerní soumrakové obloze nízko nad jihozápadem. Na počátku měsíce bude mít jasnost −0,9 mag a na nebi se bude rychle vzdalovat od Slunce směrem na východ. Úměrně tomu se zlepší i její viditelnost. 

Trojice nad obzorem

Maximální úhlové vzdálenosti od naší denní hvězdy, konkrétně 18,6°, dosáhne Merkur 24. ledna, kdy se ocitne v tzv. největší východní elongaci. A právě na popsané cestě napříč oblohou projde ve dnech 9.–12. ledna pod zmíněnou dvojicí planetárních obrů. V daném období dosáhne jasnost Jupitera −1,9 mag, zatímco Saturn bude mít pouze 0,6 mag, takže jej hravě překoná i jinak spíš nevýrazný Merkur.

Pro všechny tři oběžnice nicméně platí, že spatření kterékoliv z nich si s ohledem na malou výšku nad jihozápadním horizontem vyžádá trpělivost, klidný a průzračný vzduch i absenci překážek na obzoru. Nejlepší proto bude vypravit se někam na kopec a vzít si na pomoc dalekohled s velkým zorným polem. Jupiter se Saturnem navíc na nebi míří do blízkosti Slunce, tudíž budou vidět čím dál hůř, až se v půlce ledna z večerní oblohy ztratí úplně. 

V říši Oriona

A co zbývající dvě planety viditelné pouhýma očima? Zářivá Venuše, dosahující −3,9 mag, bude pozorovatelná jen na počátku ledna na ranní obloze nad jihovýchodem v souhvězdí Hadonoše. S Marsem a jeho 0 mag zavládne o poznání lepší situace. Během ledna a února se přesune z Ryb přes Berana do Býka, a bude tudíž dohledatelný v první polovině noci nad jihem až západem. 

V témže čase a ve stejné části nebe spatříme i nejkrásnější zimní souhvězdí – Orion s jasnými stálicemi Betelgeuze a Rigel. A také se známou Velkou mlhovinou v Orionu, alias M42 či NGC 1976, pod Orionovým pásem složeným z trojice dalších výrazných hvězd.

Podobně nápadných shluků mezihvězdného plynu a prachu se však v daném souhvězdí ukrývá celá řada. Například reflexní mlhovinu M78 neboli NGC 2068 zahlédnete již v menším triedru, samozřejmě pod tmavou oblohou – od hvězdy Alnitak z Orionova pásu zamiřte 2,5° na severozápad. U dalekohledů s velkým zorným polem pak úplně postačí putovat po spojnici stálic Alnitak a Betelgeuze a hlídat si jeho levou polovinu (což platí pro přístroje se správně orientovaným obrazem).

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Kozoroha, 19. ledna ve 21:40 SEČ vstoupí do znamení Vodnáře.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé polovině ledna večer nad jihozápadem
• Venuše – viditelná na počátku ledna před rozedněním, nízko nad jihovýchodem
• Mars – v lednu viditelný v první polovině noci
• Jupiter – viditelný na počátku ledna večer nízko nad jihozápadem
• Saturn – viditelný na počátku ledna večer nízko nad jihozápadem
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – viditelný večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v lednu 2021

• 2. ledna – Země nejblíž Slunci v roce 2021; vzdálenost 147,1 milionu kilometrů
• 2. ledna – setkání Měsíce a Regula ze Lva na noční obloze 
• 3. ledna – v průběhu večera maximum činnosti meteorického roje Kvadrantid
• 7. ledna – setkání Měsíce a Spiky z Panny na ranní obloze
• 10. ledna – setkání úzkého měsíčního srpku a Antara ze Štíra na ranním nebi před rozedněním; vzdálenost cca 5°
• 11. ledna – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranní obloze před rozedněním; vzdálenost cca 7°
• 20. ledna – setkání Marsu a Uranu na nočním nebi; vzdálenost cca 1,6°, Uran viditelný pouze dalekohledem
• 20. a 21. ledna – setkání Měsíce, Marsu a Uranu na noční obloze: 20. 1. na ploše o průměru cca 8°, 21. 1. cca 6°; Uran viditelný pouze dalekohledem
• 23. ledna – setkání Měsíce a Aldebaranu z Býka na nočním nebi
• 24. ledna – Merkur v největší východní elongaci, 18,6° od Slunce
• 27. ledna – setkání takřka úplňkového Měsíce a Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 30. ledna – setkání Měsíce a Regula ze Lva na nočním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Krajta tmavá (Python bivittatus) sice pochází z jihovýchodní Asie, zároveň ale prokázala, že dokáže spustit nebezpečnou invazi i na opačné straně světa. Od konce 20. století jsou tyto krajty stále větším problémem na Floridě. Je to výkonný predátor, který ohrožuje různé druhy ptáků, savců i plazů. Odborníci odhadují, že jich především v jižních částech Floridy mohou být už stovky tisíc a jejich počet se neustále zvyšuje. Krajty se také šíří do dalších oblastí Floridy.

Chutné, ba přímo delikatesní!

Problém je především v tom, že krajty žijí skrytým životem, a to převážně v místech, která jsou pro lidi velmi obtížně dostupné. Odborníci už zkoušeli několik metod, kterými se pokoušeli snížit jejich počty a brzdit jejich invazi, včetně použití psů. Všechny tyto postupy ale měly jen velmi omezenou úspěšnost.

Floridské úřady teď nejspíš přistoupí k pozoruhodné a přitom velmi jednoduché strategii, která je v řadě případů invazí živočichů a někdy i rostlin stále populárnější. Budou podporovat obyvatele Floridy v tom, aby krajty tmavé jedli. Podle lovců krajt je totiž jejich maso chutné, ba přímo delikatesní. Není nad to, spojit příjemné s užitečným.

Problém je jen v tom, že se v těle krajt možná kumulují velká množství rtuti z prostředí. Ve floridských močálech je rtuti hodně a vědci to budou muset pořádně prověřit. Pokud se ukáže, že někteří jedinci krajt mohou být nebezpečně toxičtí, tak by úřady například mohly zajistit testování obsahu rtuti před zpracováním ulovených krajt pro konzumaci.

Image

Čtěte také

Úspěch kříženců: V hadím souboji na Floridě vítězí hybridní krajty

Barunka vyrostla ve Chvalkovicích v krásnou a přitažlivou dívku, která se stala středem pozornosti tamních hochů. To byl také důvod, proč ji její rodiče přivedli zpět do Ratibořic. Z pohodlí chvalkovického zámku se dostala do malého bytu v Ratibořicích, který nebyl zrovna útulný. „Ze dvora se šlo nejdříve do chodby,… vpravo kuchyň, vlevo světnice s okny na dvůr a na protější straně stavení panského skleníku. Na pohled něco ošklivého. Nad tímto přízemním bytem byla v prvním poschodí ratejna. Vcházelo se do ní z horního dvora, kam se vystupovalo po schodišti s osmadvaceti kamennými kvádry.“

Její dívčí léta jí přinesla i řadu letmých známostí. Podle Sofie Podlipské: „Často vypravovala o této téměř nesnesitelné společnosti dílem lokajů a úředníků, dílem mladých šlechticů, zvyklých lehkovážně si zahrávati s děvčaty nižší třídy. Došlo to tak daleko, že Barunka nesměla sama vycházeti z domu, jmenovitě ne k večeru. Byla vyděšena různým setkáním nejvýše urážlivým a znepokojujícím. Rodiče posílali ji často k přátelům na celé dny. Nemohli se nic těšit z krásy svého dítěte a přáli si, aby se Barunka raději již provdala za muže rozšafného a poctivého. Neboť v létě bylo kolem ní plno nebezpečí. Zaháňský dvůr neměl nejlepší pověst. Zimního času bylo děvče osamělé na Starém bělidle jako zakletá princezna.“

Vhodná partie

Z jejího deníku se dočteme o mnoha jménech a ona sama se nevyhýbala malým dobrodružstvím. Rodiče Panklovi si jejích dostaveníček všimli a začali usilovat o to, aby měli svoji nejstarší dceru pod čepcem. Nebyl to Matyáš Schildorfer, ani mlynářský chasník jménem Bureš, ani některý ze synů lesního úředníka a posléze poštmistra náchodského Jana Ottenfelda. Muž se však přece jen nakonec našel. Na svědomí to měl jistý Anton, vrchní myslivec pohraniční stráže. Právě on přivedl do Ratibořic svého nadřízeného, respicienta, tedy úředníka finanční stráže, toho času sloužícího v Červeném Kostelci. Byl to Josef Němec.

„Na sedmnáctiletou Barunku učinil Němec dojem jako muž, který vynikal co do vnitřní ceny nad hejno fádních ctitelů jejích.“ To si myslela Sofie Podlipská. A jak vypadal? „Byl vysokého vzrůstu, daleko nad obyčejnou míru, tváře hnědé, rysů přísných, černooký, mluvil velmi hlasitě. Byl dobrý jako dítě, ale prudký jako oheň.“ Což o to, pan Němec, který mohl být asi o 12 let starší než Betty Panklová, nebyl nejhorší partie. Na Barunku „učinil dojem, získal si její zálibu“, ne však lásku. „On se zamiloval prudce do této čarokrásné dívky. Rodičům líbila se jeho povaha i jeho dobré jméno.“

„Ohlášky na církevním úřadě se konaly v pondělí 11. září 1837 jednou za třikrát. K svatbě došlo v úterý 12. září v kostelíku Nanebevzetí Panny Marie ve Skaličce. Nevěsta byla v modrých šatech, přes obličej bílý závoj, za ní družičky. Terezie Panklová cítila asi ulehčení, Josef Pankl, pasivní jako obvykle, snad lítost.“

V případě Josefa a Barbory na sebe narazily dvě rozdílné osobnosti. Na jedné straně křehká duše budoucí spisovatelky, na straně druhé bývalý voják a současný financ. „Pamatuj si, Adélo: manželství může býti nebem, kde je láska a vzájemná úcta.“ Tento dopis napsala Betty své sestře – „nejmilejší Adéle“.

Pravda, s odstupem skoro třiceti let po svém sňatku. „Mění se však v peklo, jakmile klesne k sprostotě. Bohužel je to tak u mé sestry Marie a částečně i u mne. Vdala jsem se jednak z vlastního nerozumu, jednak z dobře míněného přemlouvání matčina a Němcova. Adélo, v osmi dnech svého manželství plakala jsem první své slzy – hořké to slzy!“ 

Z místa na místo

Novomanželka se přestěhovala se svým mužem do Červeného Kostelce. Po půlroce odešli do Josefova, kde také dlouho nepobyli. Josef Němec se stal podinspektorem důchodkové stráže třetí třídy s ročním příjmem 400 zlatých, a dalším domovem se stala Kutná Hora. Tam ale nenastoupil. „Jedenáct dní po svém jmenování podinspektorem kráčí Josef Němec spolu s vrchním myslivcem pohraniční stráže, jistým Františkem Bienertem, na obvyklou kontrolu svěřeného obvodu. K osudné příhodě došlo při prohlídce pivovaru ve Velichovkách. Vše vyšetřil josefovský purkmistr a upustil od Němcova potrestání, i když na něj bylo podáno udání. Jenomže Němcův nadřízený úřad byl jiného názoru. Už před časem totiž dostal Josef důtku kvůli svému ustrojení; teď mu byla udělena další důtka se zápisem do služební knížky. Tento trest překazil jeho povýšení. Na vyšší místo v Kutné Hoře se nedostal.“ Dva dny po této události porodila Barbora první dítě, syna Ignáce Josefa, kterému říkali Hynek. 

Začátkem roku 1839 byla Němcovi zastavena mzda a nesměl vykonávat službu. Poté, co napsal žádost o milost, mu bylo vypláceno dvanáct krejcarů denně na obživu rodiny. Nakonec dostal nesamostatné místo v Litomyšli. Zde sekal dobrotu, za to byl odměněn vymazáním důtky ze služební knížky a stal se znovu respicientem. To ovšem znamenalo další stěhování.

„Polná na Českomoravské vysočině bylo čilé české město. Hrávalo se tam české divadlo, kněží na faře byli Češi a odebírali časopisy a knihy v české řeči.“ Betty byla opět těhotná. Měla pocit prázdnoty a toužila aspoň po nějakém čtení. Z fary jí půjčovali knihy a mezi německými zde poprvé dostala i ty české. Přečetla si něco od Jakuba Malého a Josefa Kajetána Tyla a probudilo se v ní české romantické vlastenectví. V té době prý spálila všechny svoje německé literární pokusy a začala psát česky. V Litomyšli se narodil druhý syn Karel a opět v Polné dcera Theodora. Posledním dítětem Němcových byl Jaroslav, který přišel na svět v Praze. A právě tam začala pro Němcovou nová životní etapa…

Image

Čtěte také

Osudy krásné vlastenky: Nelehký životní úděl Boženy Němcové (2)

Velmi rychlé hvězdy se pohybují o 65 až 100 kilometrů za sekundu rychleji, než běžné hvězdy v naší části Mléčné dráhy. Jde přitom o relativně mladou záležitost. První taková hvězda byla totiž objevena až v roce 2005. Od té doby jich astronomové našli zhruba 550, s využitím různých teleskopů.

Čínskému týmu se teď povedl bohatý úlovek, když vystopovali 591 velmi rychlých hvězd. Tím počet známých hvězd tohoto typu více než zdvojnásobili, takže přesahuje tisícovku. Velmi rychlé hvězdy jsou vzhledem k počtu „pomalých“ hvězd v Mléčné dráze velmi vzácné. Pro vědce ale představují velmi cenný zdroj informací, jak o hvězdách samotných, tak i o Galaxii.

Pozorování teleskopu LAMOST

Čínští badatelé využili k pátrání po velmi rychlých hvězdách teleskop LAMOST (Large Sky Area Multi-Object Fibre Spectroscopic Telescope). Jde o největší optický teleskop na území Číny, který se nachází na observatoři Xinglong Station, ve východočínské provincii Che-pej. Jediný snímek tohoto teleskopu může zachytit kolem čtyř tisíc vesmírných objektů. K objevu zmíněných hvězd posloužila i ohromná databáze hvězd Mléčné dráhy, kterou vytváří vesmírná observatoř Gaia.

Celkem 43 z nově nalezených hvězd se pohybuje tak rychle a takovým směrem, že v budoucnu opustí Mléčnou dráhu. Astronomové zároveň zjistili, že tyto hvězdy pocházejí z vnitřní části galaktického hala, a že mají dost nízkou metalicitu, čili obsahují jen málo prvků těžších než vodík a helium. To je podle vědců důsledkem pohlcování trpasličích galaxií, k němuž zřejmě dochází po celou dobu existence Mléčné dráhy.

Image

Čtěte také

Jak rychle se pohybují hvězdy v naší Galaxii?

Stockholm se rozkládá na čtrnácti ostrovech, v blízkosti jezera Mälaren na západě a říčních přístupů k Baltskému moři na východě. Jde o strategickou polohu: V minulosti totiž království soupeřilo o nadvládu nad mořem s ostatními baltskými zeměmi. Na začátku 17. století se Švédové přetahovali o kontrolu s Polsko-litevskou unií a Poláci jim dávali pořádně na frak. Porazili jejich flotilu v bitvě u Oliwy v roce 1627, navíc si přivlastnili švédskou vlajkovou loď Tigern a další válečné plavidlo potopili. Řada prohraných vodních střetů narůstala a Švédové ztráceli jednu loď za druhou.

Král Gustav II. Adolf proto už v roce 1626 nařídil postavit nejlepší a největší válečné plavidlo, jaké kdy brázdilo moře a oceány. Úkol vybudovat majestátní koráb, pojmenovaný po vládnoucí dynastii Vasa, svěřil Holanďanovi Henriku Hybertssonovi. Ani velevážený loďař ovšem nedokázal panovníka přesvědčit, že vytvořit dvě paluby osázené těžkými kanony – namísto tradiční jedné – bude z hlediska stability přinejmenším riskantní. 

Těžká nádhera

Koráb se tyčil do výšky téměř 53 metrů a měl pojmout tři stovky vojáků. Kromě primárního účelu se však stal rovněž uměleckým dílem, jež mělo vladaře reprezentovat. Paluby nesly téměř pět set do detailů propracovaných soch, které krále stavěly na úroveň opěvovaných římských císařů, zatímco Poláci byli ztvárněni jako úskoční výběrčí daní. Dřevěná konstrukce zářila sytými barvami, některé části pokrývalo zlato. Vasa měla v řadách nepřátel budit strach a předvést bohatství námořnictva znamenalo jednu z cest, jak toho dosáhnout. Možná právě z dané historické zkušenosti pramení švédská nechuť chlubit se vlastním majetkem.

Vzhůru ke dnu

Na tehdejší dobu obří a bohatě zdobený koráb poprvé vyplul ze Stockholmu 10. srpna 1628. Ačkoliv se o problémech lodi vědělo, nikdo se nedokázal otevřeně postavit králi, jenž se do nové „hračky“ zamiloval. Spuštění na vodu znamenalo velkou událost, kterou chtěl každý vidět na vlastní oči. Impozantní loď po dosednutí na hladinu vypálila slavnostní salvu a poté urazila asi 1 300 metrů. Jenže pak přišel poryv větru, koráb se vmžiku nachýlil, převrátil a začal se potápět. S sebou ke dnu přitom stáhl třicet lidí. Katastrofu zhlédl početný dav, včetně zahraničních vyslanců a špehů, což prestiž krále pošramotilo. A přestože ihned započalo vyšetřování, admiralitě byl skutečný strůjce neštěstí zřejmý, takže se vše v tichosti zametlo pod koberec. 

Ozdoba města

Vasa se dochovala v relativně dobrém stavu, protože vody u břehů Stockholmu jsou chladné a málo slané. V Baltu se navíc nevyskytuje plž šášeň lodní, který dřevěné vraky napadá a ničí. Koráb tak 333 let spočíval pod hladinou, než jej v roce 1961 vytáhli, načež se proměnil v nejnavštěvovanější atrakci metropole.

TIP: Zkáza chlouby švédského loďstva: Proč šel válečný koráb Vasa ke dnu?

Dnes si ho tak můžete prohlédnout v muzeu Vasa, které poznáte už z dálky, protože tvarem připomíná plachetnici. Přestože expozice zahrnuje vlastně jen zmíněnou loď, lze v potemnělých prostorách strávit klidně hodiny, neboť koráb oplétá fantastický příběh. Slabé osvětlení si přitom vyžádala ochrana organických materiálů.

Neskutečný pracant, který umí jít za svým snem a dělá pro to maximum. Má dar neutuchající fantazie a kreativity a aktuálně patří mezi nejžádanější tatéry nejen u nás. Jeho kariéra přitom odstartovala před třemi lety trochu náhodou. „Předtím jsem se aktivně věnoval graffiti. Pak jsem se nějakou souhrou okolností dostal ke strojku a sám jsem si na nohu zkusil udělat první tetování. Proces vpravování barvy do kůže mě natolik fascinoval, že jsem se do toho opřel a tetování se mi stalo vším,“ popisuje Igor Mitrenga začátek své dráhy.

Graffiti jako základ

Koneckonců graffiti představuje pouze dočasnou záležitost, a i když se nachází na legální ploše, nakonec vždycky zmizí. „S tetováním se pojí lehčí adrenalin, protože na stěně můžu nepovedený výsledek zamalovat. Ale na kůži musím vše zvládnout na první dobrou,“ líčí český tatér. Tak jako většina kolegů začínal s jednoduchými symboly a nápisy. Tehdy možná i on někomu vytetoval dřív tolik populární hvězdičky. „Začátky jsou těžké, a tak jsem dělal každý den až do noci. Nejde tetovat jednou týdně a myslet si, že se člověk někam posune. Musejí se nabrat zkušenosti, protože kůže není plátno – na různých místech se na ni tetuje odlišně a každý ji má jinou,“ dodává.

Prvními zákazníky se stali kamarádi a nejbližší. Pak navázali další zájemci, kteří Igorovo tetování viděli a chtěli ho taky. A postupně k němu začali chodit i úplně cizí lidé. S narůstající klientelou svůj styl zdokonaloval: Dodnes ho ovlivňuje graffiti, jehož prvky využívá při návrzích tetování. „Dopracoval jsem se ke stylu, kterému říkám graffiti realismus, tedy spojení graffiti s realistickými základy, jako jsou portréty. Nejdřív na stěnu vytvořím graffiti, nafotím si ho a jeho detaily pak používám pro tetování.“

Místo obrazu kůže 

Každé Igorovo tetování představuje originál: Někdy se nechává inspirovat běžnými věcmi, jindy se přibližuje osobnosti, pro niž návrh připravuje. Jde i o případ maskérky Světlany: „Igor má vždycky s klientem nejdřív konzultaci. Já jsem mu řekla, co bych chtěla, ale jelikož je tak kreativní, nabídl mi návrh, který by se ke mně hodil, a já už jsem mu pak nechala volnou ruku. A myslím, že nic lepšího jsem nemohla udělat.“ Nejprve měla v plánu přijít na jedno tetování. Když však viděla další návrhy, chtěla pokračovat: „Na mých tetováních pracujeme už přibližně dva roky a měli jsme asi šest sezení. On je umělec a já jeho umění nosím. Připadám si trochu jako plátno,“ dodává Světlana.

Richard se do Igorových rukou odevzdal plně: „S tetováním jsem začínal před osmi lety a bral jsem to tak, že musí mít nějaký význam. Ale když jsem narazil na Igora, celé se to změnilo. Teď jde o můj životní styl, jako bych si od něj pokaždé koupil obraz.“ Igor reaguje: „Richard chce mít tetováním pokryté celé tělo, takže jde o běh na dlouhou trať, klidně na několik let.“

Světová prestiž

Zmíněná soutěž v New Yorku znamená prestižní záležitost a umělci považují za úspěch už samotnou účast. „Člověk musí mít nějaké portfolio, aby ho tam pozvali, což se mi povedlo. Opravdu jsem ovšem nečekal, že vyhraju, protože konkurence je velká. O to větší radost jsme měli, když se to povedlo,“ usmívá se Igor. Soutěž má řadu kategorií, v nichž se hodnotí buď hotová a zahojená tetování, nebo ta, která vznikají v jejím průběhu. Igorovi se podařilo získat hned několik ocenění, například první místo za originální styl a nejlépe tetovaná záda nebo druhé místo za tzv. rukáv.

TIP: Historie pod kůží: Kde a jak vzniklo tetování?

Sběratel umění Richard tak mohl být na své „kérky“ ještě pyšnější, protože si podmanily Manhattan. Nejvyšší ocenění pak Igor získal spolu s kolegou při tzv. kolaboraci, kdy dva umělci tetují klienta současně, což představuje trend posledních let. „V porotě obvykle sedí tatéři s letitými zkušenostmi a pro mě osobně znamená poctu, když někdo lepší než já ocení mou práci,“ uzavírá úspěšný Čech.

Rover Spirit na povrchu Marsu přistál 4. ledna 2004, tři týdny před svým dvojčetem roverem Opportunity. Původně byla mise programu Mars Exploration Rover (MER) plánována na pouhé tři měsíce. Oba rovery ale tento předpoklad mnohonásobně překonaly.

Spirit přistál v kráteru Gusev a do srpna 2009 urazil asi 7,5 kilometru. Prozkoumal přitom nejrůznější druhy terénu a připsal si množství důležitých objevů. Kromě desítek tisíc snímků se mu podařilo získat unikátní chemické a geologické informace včetně monitorování sezonních změn vlhkosti a objevu miniaturních geologických útvarů. V oblasti pojmenované „Paso Robles“ objevil rover půdu s vysokým obsahem soli, a také důkazy dálné vulkanické činnosti v oblasti plošiny Home Plate. Spirit má na svém kontě i několik primátů – pomocí svých kamer dokázal pozorovat přechod Marsova měsíce Deimose přes Slunce a začátkem března 2004 pořídil zatím jedinou fotografii Země z jiné planety.

TIP: Průzkum Sluneční soustavy: Družice a roboti míří na Mars

V únoru 2008 měl najeto 7 528 metrů a na Zem odesláno přes 110 000 snímků. Postupně se pohyblivost roveru zhoršovala, až nakonec uvízl v sypkém materiálu. Vědecká a technická data přijímalo řídicí středisko do 22. března 2010, pak se spojení už nepodařilo navázat. Robot tak mnohonásobně překonal plánovanou dobu činnosti – na povrchu Marsu strávil přes 1 500 solů.

Sulcus tendinis musculi flexoris hallucis longi… třeba nás jenom chtějí postrašit, to se přece nedá naučit.“ (Nejen) každý student medicíny zná scény z filmu Jak básníci přicházejí o iluze – jak náročné byly první ročníky studia, kde se Štěpán Šafránek marně snaží naučit základy lékařské terminologie v anatomii. Ve filmu nástrahy latiny i anatomie úspěšně překoná, stejně tak jako každoročně stovky současných studentů. Na běžného laika, který si odnáší lékařskou zprávu z vyšetření, však působí medicínská hantýrka jako řeč z jiné planety. Leckomu při procházení záplavy termínů vyvstane otázka – nemůže to ten doktor prostě napsat česky? Jaký má smysl používat latinu, prakticky mrtvý jazyk? Když se však podíváte na lékařský jazyk podrobněji, zjistíte, že vše má svůj význam.

Moudrost starověku

Lékařství je prastarým oborem s dlouhou, takřka prehistorickou tradicí. Snahu o jeho vědecké pojetí lze vysledovat již u známých velikánů lékařské vědy starověku, jakými byli Galén, Hippokrates a mnozí další. Ti své poznatky zapisovali a v této formě je zanechali svým následníkům a dalším generacím. Proto byla starořečtina jedním z prvních jazyků vědecké lékařské literatury. A právě řečtina byla velmi dlouhou dobu jazykem vzdělanců a jakýmsi univerzálním jazykem kultury. Dokonce i po ovládnutí Středomoří římským impériem její status přetrvával a sami Římané v učených textech preferovali řečtinu.

To je důvodem, proč velmi významná část slovní zásoby současné medicíny včetně slovotvorby a koncovek pochází právě ze staré řečtiny a používá se dodnes. Vliv latiny jako jazyka učenců se naplno projevil ve středověké Evropě. Mnohonárodnostní a mnohojazyčná Evropa tehdy potřebovala sjednocení vědeckých poznatků v jednom jazyce, lékařskou vědu nevyjímaje.

Znalosti se tehdy předávaly převážně v písemné formě, před vynálezem knihtisku navíc vše ručním opisem. I pod vlivem křesťanství, respektive církve, která ji užívala jako liturgický jazyk, byla latina rozšířeným prostředkem k předávání, zaznamenávání a uchovávání vědeckých poznatků. To se netýkalo jen medicíny, ale i jiných přírodních věd, filozofie či historie.

Tradiční způsob

Cizojazyčné termíny původem z latiny nebo řečtiny se uchovaly v celé řadě současných vědních oborů, v medicíně jich však je suverénně nejvíce. Proč? Důvodů je hned několik. První je historický: Medicína je věda prastará a založená na detailním popisu struktury lidského těla a na znalostech jejich poruch a nemocí. Většina názvů lidských orgánů pochází právě z antických dob, stejně jako pojmenování mnoha nemocí.

Při rozvoji anatomie a popisu anatomických struktur ve středověku a raném novověku pokračovali výzkumníci v nastoleném trendu a nově objevené struktury pojmenovávali odvozením z původního jazyka. Totéž platilo v pozdější době při rozvoji mikrobiologie a objevu bakterií – v té době již existovala pravidla binomické nomenklatury, jež nastolil Carl Linné, a bakterie se stejně jako všechny jiné živé organismy pojmenovávaly dvouslovnými latinskými názvy.

Druhý důvod vycházel (a stále vychází) z nutnosti sdílení poznatků. Znalosti o anatomii, histologii, chorobách, medikamentech nebo operačních postupech – to jsou v medicíně zcela zásadní informace, které potřebují znát lékaři kdekoli na světě. Vzhledem k tomu, že skladba lidského těla i jeho choroby jsou až na drobné odchylky celosvětově stejné a platí jak v Africe, tak na Aljašce, vznikla potřeba jakéhosi univerzálního jazyka medicíny – sloužícího všem lékařům (ať už je jejich mateřský jazyk jakýkoliv) ke sdílení poznatků, postupů a nejnovějších objevů. A jelikož měla latina (včetně slov řeckého základu) historicky nejbohatší slovní zásobu v medicínské oblasti, stala se jím právě ona a je jím dodnes.

Zrádná mateřština

Jistě je namístě otázka, zda se nejedná o historický přežitek. Nebylo by možné se bez latiny obejít zcela a používat názvosloví vycházející z rodného jazyka? Odpověď však není tak jednoduchá. Teoreticky by to jistě šlo – orgány lidského těla pojmenování v češtině již mají a anatomické struktury s pouze latinským názvem lze přeložit poměrně snadno, stejně tak nemoci, příznaky aj. S bakteriemi a viry by to možná bylo o něco horší, ale nic není nemožné.

V praxi by však takové k dokonalosti dotažené počeštění medicínské terminologie znělo velmi absurdně, směšně a způsobilo by dost komplikací. Samozřejmě: játra, mozek, střevo – to vše jsou české názvy. Ale třeba tectum mesencephali přeloženo jako „střecha středního mozku“ by v lékařském názvosloví znělo poněkud kostrbatě, stejně jako hippocampus (mořský koník) nebo amygdala (mandle), což jsou anatomické struktury mozku.

Názvy operací by také mohly působit poněkud kuriózně. Kupříkladu laparoskopická cholecystektomie by byla doslova „vyřezání žlučníku metodou nahlížení do břicha“, tracheostomie zase „vytvoření umělého ústí do průdušnice“. Pokud jde o názvy bakterií, jejich překlady do češtiny by působily ještě zajímavěji: například Streptococcus pyogenes by byl „řetízková bobulka tvořící hnis“ a Staphylococcus aureus „zlatá hroznovitá bobulka“. A současná infekční hrozba koronavirus? Ten by byl v překladu „korunový jed“.

Lékařština zbavená tajemství

Na první pohled se užívání latiny a řečtiny v medicínském názvosloví může zdát komplikované a nadmíru náročné, při pochopení několika základních pravidel však rychle zjistíte, že jeho systém je přehledný a ucelený. Většina složitějších termínů se tvoří skládáním ze základních označení – i zmíněné dlouhé latinské sousloví z „Básníků“ neznamená nic jiného než „žlábek šlachy dlouhého ohybače palce“.

V praxi se v medicíně užívá latinská slovotvorba a skloňování, slovní zásoba však často upřednostňuje řecké označení. Například „střevo“ má v medicíně jak označení latinské („intestinum“), tak řecké („enteron“). Při vytváření složených termínů je však obvykle preferováno řecké slovo. V medicíně je slovotvorba obvykle poměrně jednoduchá a spojováním jednotlivých slov a přidáváním koncovek získáváme požadovaný termín.

Pokud byste chtěli vytvořit název pro zánětlivé onemocnění střeva, pomůžete si řeckou příponou „-itis“ a dostanete slovo „enteritis“, počeštěná varianta by byla „enteritida“. Pokud chcete pojmenovat krvácení ze střeva, použijete řecké slovo „rrhagia“ (tok) a dostanete výraz „enterorrhagie“. Obdobných složenin je medicína plná. Z dalších příkladů lze uvést „-tomie“ (řez), „-skopie“ (nahlédnutí do orgánu speciálním nástrojem), „-ektomie“ (úplné chirurgické odstranění) či „-stomie“ (vytvoření umělého vývodu).

Po zvládnutí základní slovní zásoby zjistíte, že řadu názvosloví si lze snadno odvodit. Laik samozřejmě většinu slovní zásoby lékařské terminologie nezná, byť mnoho latinských a řeckých slovíček v češtině zakořenila, aniž si to uvědomujeme (infarkt, diabetik a další).

Možná si položíte otázku: Když potřebuje medicína jednotný jazyk, proč jím je mrtvá latina (potažmo starořečtina) a ne některý živý jazyk, například angličtina? Ve skutečnosti se však angličtina této role již ujala. Dnešní odborné články a klinické studie, mají-li být uveřejněny v nějakém prestižním časopise, jsou psány nikoli v latině, ale v angličtině. Stejně tak většina světových kongresů odborných lékařských společností volí jako svůj jednací jazyk angličtinu.

Jedná se o přirozený trend znatelný nejen v medicíně, ale ve všech oborech celosvětově. Přesto však latina své výsadní postavení neztratila – medicínské názvosloví v angličtině je totiž stejně jako to české založeno na latině a řečtině. Dokonce i řada anglických slovíček, například „vein“ (žíla) či „artery“ (tepna) pochází z latinského „vena“ a „arteria“. Přestože je tedy odborný lékařský text psán v angličtině, znalost odborné terminologie v latině a řečtině je k jeho porozumění nezbytná.

TIP: Konspirační teorie v medicíně: Poprask kolem glyfosátů, boj s obrnou a zákeřné priony

Latinou či starořečtinou již dnes není potřeba se plynně dohovořit a nepotřebují to ani vzdělanci z univerzit. Odborná medicínská terminologie však z těchto jazyků vychází a pravděpodobně se to ani v budoucnu měnit nebude. V každé učebnici či lékařské zprávě můžeme najít odkaz mistrů lékařského umění starého Řecka a Říma, který nám zanechali prostřednictvím názvosloví, jež bylo zavedeno a přetrvalo dodnes.