Jak a kdy vám Afrika učarovala?

Už dřív jsem jezdil na sever Afriky na dovolenou, byl jsem v Egyptě, Tunisku, Alžírsku i Maroku. Ale na východní pobřeží, konkrétně do Keni, jsem poprvé zavítal až v roce 2005. Je to úplně jiná Afrika – zcela odlišní lidé i kultura. Protože nerad jen tak ležím na pláži, objednal jsem si vyjížďku na safari v národním parku Masai Mara. Tehdy jsem také začal fotografovat zvířata. A když jsem poprvé spatřil levharta a on se mi podíval do objektivu, nemohl jsem už přestat… 

Od té doby létám do Afriky, kdykoliv mi to čas a peníze dovolí, většinou třikrát nebo čtyřikrát do roka – dohromady zhruba na šest týdnů, někdy i víc. Jen letos jsem bohužel kvůli koronakrizi musel cesty omezit, takže jsem tam zatím byl jen dvakrát. Přesto jsme stihli pokročit v programech na ochranu přírody, které jsme v místě rozběhli.

Ovlivnila nějak pandemie stavy divokých zvířat?

Například v případě nosorožců jsme zaznamenali velmi dobré zprávy. Jejich nelegální odstřel letos poklesl až o pětasedmdesát procent, zhruba na tři sta kusů. Důvodem je útlum letecké dopravy, takže letadla nemohla převážet jejich rohy do Číny a Vietnamu coby hlavních odbytišť. Je však docela smutné, že aby se takto snížilo jejich zabíjení, musel přijít virus…  

Podle statistik bylo nosorožců před sto lety čtvrt milionu, dnes jich zbývá desetina, konkrétně dvacet devět tisíc. Podobně dramaticky klesají i populace mnoha dalších druhů. Kteří živočichové čelí nejkritičtějšímu ohrožení? 

Seznam je bohužel opravdu dlouhý a asi nemáme prostor vyjmenovat všechny. Pokud bych měl zmínit jen některé, tak například goril zbývají ve volné přírodě už jen asi dva tisíce, goril nigerijských dokonce pouze dvě stovky. Ale netýká se to jen Afriky: Napadá mě třeba sviňucha kalifornská, mořský savec, jehož populace čítá posledních deset kusů. Kriticky ohrožený je nosorožec sumaterský s osmdesáti jedinci a zhruba stejně jsou na tom levharti skvrnití amurští. Pak tu máme orangutany tapanulijské v počtu osmi set kusů nebo posledních dva a půl tisíce slonů sumaterských… A tak bych mohl pokračovat celý den.  

Vy se však věnujete především ochraně šelem, konkrétně gepardů. Daří se jejich počty zvyšovat?

Gepardů zůstalo na celém světě asi jen sedm a půl tisíce. Naší nadaci se v národním parku Masai Mara podařilo zvýšit jejich populaci z padesáti pěti kusů v roce 2015 na současných dvaasedmdesát – což se může zdát málo, ale jde o víc než pětadvacetiprocentní nárůst. Z toho máme obrovskou radost. V ostatních částech Afriky panuje podobná situace: Třeba ve známé oblasti Serengeti žije pouze tři sta padesát gepardů. Proto se může stát, že když je nebudeme chránit, za třicet let už je uvidíme jen v zoo.

V rámci projektu ochrany gepardů se věnujete výzkumu jejich komunikace. Co zajímavého jste objevili? 

Za čtyři roky jsme zachytili a rozpoznali devatenáct různých zvuků, jimiž si dokážou sdělit vše potřebné: Určité signály vydává třeba samice, když jde na lov a chce, aby mláďata zůstala ukrytá na místě, nebo když se pak vrací s úlovkem a volá je k sobě, aby se nažrala. Jiné zvuky zas gepardi používají, aby upozornili na nebezpečí v podobě lva, levharta či hyeny. A samozřejmě spolu „mluví“, když matka učí mláďata lovit nebo se blíží samec a chtějí se pářit. 

Nejúžasnější však pro mě bylo pozorovat takzvané koalice gepardů při lovu. Tehdy se umějí domluvit, kdo kam půjde a kdo zaútočí jako první, což je až neskutečné. Jednou jsem sledoval, jak šla matka se čtyřmi mladými lovit prase bradavičnaté a pomocí zvuků jim dávala pokyny, kam má které zamířit a jak postupovat. Příroda je v daném ohledu neuvěřitelná.

Koalice, o kterých hovoříte, jsou samy o sobě zajímavé. Z dosavadních zoologických pozorování spíš vyplývalo, že gepardi žijí samotářsky…

O tom byla i odborná veřejnost přesvědčena ještě v osmdesátých letech a mnohé zdroje to stále považují za nezpochybnitelný fakt. Malé koalice se přitom dařilo pozorovat už před třiceti lety. Dnes víme, že ačkoliv většina gepardů opravdu žije samotářsky, jejich koalice jsou běžné. Mají tak větší šanci ulovit potravu a souvisí to s tím, zda se všechna mláďata z vrhu dožijí dospělosti. V Masai Maře sestávají koalice pouze ze samic nebo samců; jedna má dokonce pět samců, což představuje unikát. Je nepopsatelné tyto šelmy sledovat, jak loví velkou kořist, například zebry či pakoně. Jednou jsem dokonce viděl, že skolily žirafí mládě. Vzniklo o nich už několik dokumentů, vysílaných i na BBC, National Geographic Wild a podobně.

Kromě gepardů monitorujete ještě populace levhartů…

Ano, momentálně se snažíme zmapovat jejich přesný počet v národním parku Masai Mara a z toho pak chceme odvodit přibližnou populaci v celé Africe. V oblasti Triangle, kde jsme výzkum prováděli, jsme zatím zaznamenali třináct levhartů, z toho sedm nových, o nichž se dosud nevědělo. V databázi však máme už třiapadesát kusů, jež v rezervaci žijí. 

Třináct mi připadá jako velice nízké číslo. Jak se tento druh liší z hlediska ohrožení od gepardů?

Situace levhartů je příznivější. Jejich přirozené prostředí se totiž dost odlišuje od ostatních šelem – pohybují se hlavně v houští a je dost těžké je najít. Obecně levharty v Masai Maře neohrožují ani tak lidé, tedy zejména pytláci, jako spíš sloni, nosorožci nebo lvi. Dokážou se rychle a dobře adaptovat a Masai Mara jim nabízí velmi dobré podmínky. Podle mých zkušeností a na základě pozorování odhaduju, že tamní populace zahrnuje minimálně dvě stě padesát až tři sta kusů, v celé Keni možná sedm tisíc. Jsem přesvědčen, že pokud v budoucnu dojde k vyhubení jiných šelem, levharti zůstanou. 

Jejich nejstarší africké zkameněliny dosahují stáří 3,2 milionu let a kočkovité šelmy jako takové se na kontinentu vyskytují už třicet milionů roků – což ovšem neznamená, že si levharti nezaslouží ochranu. Jejich počty totiž klesají i kvůli lovcům, kteří chtějí získat trofeje všech zvířat z takzvané velké pětky, čili lvů, nosorožců, slonů, buvolů a právě levhartů.

Opakovaně zmiňujete pytláctví. Jde v Africe stále o velký problém? 

To je samo o sobě téma na několik rozhovorů. Uvedu jediné číslo: Za poslední století klesla populace všech zvířat v Africe o devadesát procent. Z původního čtvrt milionu lvů jich dnes zbývá dvacet pět tisíc, u slonů se jedná o deset milionů versus čtyři sta tisíc, u gepardů o sto padesát tisíc a dnešních sedm a půl tisíce… A tak bych mohl pokračovat. 

Za vším stojí obyčejná chamtivost, protože obchod se sloními kly a nosorožčími rohy, případně prodej živých zvířat jako mazlíčků je pro pytláky nesmírně lukrativní. Na černém trhu stojí kilogram sloních klů až tři tisíce dolarů, kilogram rohoviny z nosorožce dokonce šedesát tisíc (v přepočtu okolo 1,5 milionu korun), přičemž skoro všechno se vyváží do Číny. Když tedy člověk s platem zhruba dva a půl tisíce korun dostane nabídku zabít slona či nosorožce, nemá obtížnou volbu. Dovolím si říct, že zmíněný byznys ovládá zvířecí mafie. 

Jaký přístup zaujímají k ochraně přírody domorodci?

Řekl bych, že je to tak půl napůl. Na jednu stranu si uvědomují, že tato zvířata podněcují zájem o cestovní ruch, což znamená nová pracovní místa, zvyšování gramotnosti a vzdělanosti. Na druhé straně se nechtějí vzdát svých rituálů při zabíjení lvů a nezdráhají se je usmrtit, pokud jde o ochranu majetku. Lvi totiž často loví krávy a sloni ničí úrodu. Jde o nekonečný boj, nicméně během posledních let pozoruju, že povědomí o důležitosti ochrany přírody roste a situace se výrazně zlepšuje. Z některých bývalých pytláků se dokonce stali strážci parků. 

Bohužel letos velmi zasál koronavirus, který dramaticky omezil příliv turistů. Pokud už nějací přijíždějí, tak pouze z řad bohatých Afričanů. Na safari dřív jezdilo tři a půl milionu lidí ročně, letos jde o jedno procento z uvedeného čísla. Skoro všichni místní tak ztratili nebo ztratí práci a jinou bohužel nenajdou. Obávám se, že v příštích letech můžeme očekávat velký nárůst pytláctví. 

Dá se proti tomu nějak bojovat?

Téměř vůbec, je to nesmírně náročné. Například lvy ohrožuje i fakt, že je Masajové mohou legálně zabíjet, pokud napadnou jejich stáda. Proto spolupracujeme se švédskou zooložkou Ingelou Janssonovou, která vede projekt na záchranu těchto zvířat v kráteru Ngorongoro a jeho okolí. Masajové dostali mobily, takže v případě usmrcení dobytka zavolají na příslušné kontakty a obdrží finanční náhradu. 

Součást programu tvoří rovněž snaha přesvědčit domorodce, aby upustili od svých tradičních rituálů spojených s dospíváním. Chlapci po dosažení čtrnácti let musejí v rámci „přerodu v muže“ vlastnoručně zabít lvího samce, což dál snižuje už tak malé počty zmíněných živočichů. Obecně se však v podstatě můžeme pouze snažit zvýšit vzdělanost a přesvědčovat místní, že zabíjení zvířat jim nakonec víc ublíží, než pomůže. Mimo jiné i proto financujeme dvě školy v Tanzanii: Naším cílem je, aby se děti odmala učily, jaké bohatství jim jejich příroda poskytuje. 

Afričané tedy vidí ve zvířatech pouze zdroj příjmů? Nemají vyvinutý jakýsi přirozený cit, úctu k přírodě jakožto hodnotě, kterou je třeba chránit? 

Mnozí z nich přírodu a životní prostředí chrání a snaží se je návštěvníkům ukazovat tak, aby se tam vraceli. Všechno to však dělají proto, aby se sami měli líp a mohli si dovolit podporovat vzdělání svých dětí. Je ovšem nutné dodat, že velmi záleží na lokalitě: Třeba v Jihoafrické republice je dokonce povolen obchod s rohy nosorožců a Botswana nedávno znovu umožnila odstřel slonů. 

Jaké jsou náklady na jednotlivé záchranné programy? 

Například náš čtyřměsíční projekt na záchranu levhartů vyšel zhruba na tři čtvrtě milionu korun. I to však znamená spaní ve stanu a šetření po všech stránkách. Navíc pandemie samozřejmě přinesla problémy v mnoha oblastech a i my se budeme muset zamyslet, který program nadále financovat a který možná na nějakou dobu utlumit.

V Africe se rovněž věnujete fotografování divokých tvorů. Jak složité je se ke zvířeti přiblížit tak, aby neuteklo?

Záleží, kde se nacházíte a jak jsou tamní zvířata zvyklá na turisty. Každé má navíc jinou povahu: Někdy před vámi levhart klidně hodinu leží, jindy hned uteče. Obecně bych ovšem řekl, že i jako amatér nafotíte skoro všechno. Jde o trpělivost a vášeň. Někdy stojí stádo slonů od vašeho auta jen metr, a přesto se nemusíte bát.

Která zvířata představují při fotografování největší výzvu?

Podle mě například malé kočky jako serval nebo karakal. Dají se jen těžko najít a bývají hodně plaché. Naopak velmi snadno se fotí velká denní zvířata jako sloni, zebry, antilopy, pakoně, žirafy a tak dál. 

Hrozí při tom nějaké nebezpečí? 

Je třeba dávat pozor, když fotíte z loďky hrochy či sloní stádo, které má v blízkosti velkého samce v říji. To pak někdy zažijete docela krušné chvíle. Nikdy nezapomenu na focení hrochů v Botswaně, kdy se mi jeden z nich s otevřenou tlamou náhle vynořil těsně vedle člunu. Je zázrak, že jsem ještě tady… Od té doby chovám k hrochům mnohem větší respekt. A jednou nás při focení velkého sloního stáda napadl samec, ale naštěstí nás chtěl jen postrašit. Obecně na vás zvířata nezaútočí, pokud se chováte opatrně a respektujete jejich přirozené prostředí.  

Na jaký snímek jste nejvíc hrdý?

Je jich víc, ale momentálně jsem nejvíc hrdý na fotku levhartice, která přenáší v ústech své mládě. Určité věci spatří fotograf možná jednou za život. Pokud se navíc přidá perfektní světlo i vhodné místo a levhart se vám dívá přímo do objektivu… Nevím ani, jak to popsat.

Existuje něco, co byste rád zachytil, ale zatím se to nepovedlo?

Rád bych vyfotil útok lvů na buvola anebo lov psů hyenovitých. Musíte mít štěstí a být ve správnou chvíli na správném místě, což se mi zatím nepoštěstilo. 

Často vyprávíte, že na konkrétní snímek čekáte i několik hodin. Vyrážíte fotografovat s přesným cílem, nebo se necháváte překvapit, co se vám před objektivem naskytne?

Na začátku kariéry jsem fotil skoro všechno, ale postupně jsem „dospěl“, a teď už mám přesnou představu, co chci. Jenže zvířata nejsou lidé, které postavíte do správné polohy a světla. Proto někdy čekám na jednom místě i několik hodin, a přesto se snímek nepodaří: Levhart třeba nepřijde, lvi se po čtyřech hodinách rozhodnou, že si místo lovu půjdou zase lehnout… Ale nikdy nelituju – jsem přece v Africe, takže se mezitím můžu rozhlížet, kochat se a obdivovat jiná zvířata.  

Vakcinace je nejúčinnějším způsobem ochrany před infekčními onemocněními. Využívá seznámení imunitního systému organismu s oslabeným nebo mrtvým mikrobem (nebo jeho částí) a následným rozvojem imunitní odpovědi. Imunitní systém má totiž i paměťovou funkci a při pozdějším skutečném kontaktu s daným mikrobem je schopen vyvolat účinnou a rychlou reakci, která mikrob zničí ještě před rozvojem choroby. Část populace má v poslední době z očkování navzdory jeho neocenitelné pomoci v boji s nakažlivými nemocemi bohužel obavy. V mnoha ohledech však jde o neopodstatněný strach vytvořený konspiračními teoriemi a touhou po slávě jednoho britského lékaře.

Co musím a co můžu?

Děti jsou v České republice povinně očkovány proti devíti infekčním chorobám. Jako nepovinné je v očkovacím kalendáři označeno takové očkování, které sice není státem vyžadováno, hradí ho ale zdravotní pojišťovny. Během prvních 18 měsíců života by mělo každé dítě dostat tři dávky takzvané hexavakcíny (kombinované očkování proti původcům záškrtu, tetanu, černého kašle, dětské obrny, žloutenky typu B a onemocněním vyvolaných Haemophilem influenzae typu B) a kombinovanou vakcínu proti virům zarděnek, spalniček a příušnic.

Druhá jmenovaná vakcína vyžaduje jedno přeočkování do 6 let věku, dítě dále musí dostat do 11 let dvě dávky vakcíny proti původcům záškrtu, tetanu a černého kašle a jedno přeočkování proti viru dětské mozkové obrny. Rizikové skupiny jsou kromě toho v novorozeneckém věku očkovány povinně proti tuberkulóze procesem zvaným kalmetizace. Tu lze provést i na vlastní žádost, například při častém kontaktu s osobou z rizikových zemí nebo pokud rodina cestuje. V takovém případě je nutné kontaktovat takzvané kalmetizační středisko.

Nepovinné, ale pojišťovnou hrazené očkování dětí zahrnuje vakcinaci proti pneumokokům, lidským papilomavirům (HPV), které způsobují mimo jiné rakovinu děložního čípku, a nově také proti meningokokovým onemocněním.

Za hranicí dospělosti

U dospělých je situace složitější, pojišťovny zpravidla hradí očkování jen některým skupinám. Plošně je z veřejného zdravotního pojištění hrazeno přeočkování proti tetanu, které by se mělo provádět jednou za deset až patnáct let, respektive po rizikovém úrazu i dříve. Očkování proti chřipce je hrazeno u rizikových skupin – tedy u všech osob nad 65 let, pacientů se závažným chronickým onemocněním včetně diabetiků, osob s vážnou poruchou imunity, po odebrání sleziny nebo transplantaci kostní dřeně, u těch, co prodělali vážnou pneumokokovou nebo meningokokovou infekci a u klientů léčeben dlouhodobě nemocných (LDN), domovů pro seniory a podobných zařízení.

U všech osob nad 65 let, klientů LDN a domovů pro seniory je hrazeno také očkování proti pneumokokům vakcínou Prevenar 13. Závažně chronicky nemocní s poruchou imunity mají hrazené očkování proti meningokokům, pneumokokům a Haemophilu influenzae B. Všichni ostatní se po konzultaci s lékařem proti uvedeným onemocněním mohou naočkovat také, vakcínu a její aplikaci si ale musejí zaplatit sami.

Jako zvláštní očkování se označuje povinná vakcinace u vybraných osob, například očkování proti žloutence typu B u zdravotníků, mimořádné očkování zahrnuje třeba vakcinaci proti žloutence typu A po povodních. V obou případech hradí očkovací látku stát a aplikaci zdravotní pojišťovny.

Selhávající imunita

Ačkoliv by celá populace měla být v dětském věku naočkována, řadě dospělých již mohla imunita „vyvanout“. Po několika dekádách totiž množství (neboli titr) protilátek klesá a vakcinace ztrácí na své účinnosti. To se děje především u neživých vakcín – tedy takových, které k navození imunitní odpovědi používají usmrcené patogeny, zpravidla pouze části jejich těla. Takových očkovacích látek je většina, včetně již zmiňované hexavakcíny. I proto je nutné v ní obsažený tetanus pravidelně přeočkovávat.

Stejně jako proti tetanu klesá titr protilátek i proti (například v České republice poměrně rozšířenému) černému kašli. Černý kašel je nepříjemná nemoc, při níž vyvolává bakteriální toxin záchvaty úporného suchého kašle, a to často až do zvracení. Kašel může trvat i půl roku a nelze ztlumit ani účinnou antibiotickou léčbou. Jedinou možností je v těžkých případech hlavně u malých dětí uvedení do umělého spánku a napojení na dýchací přístroj. Novorozenci a kojenci mohou na černý kašel zemřít. 

Hrátky s ohněm

Druhým typem očkovacích látek jsou vakcíny živé, mezi které patří i očkování proti původcům spalniček, zarděnek a příušnic. Ty obsahují oslabené, ale stále živé mikroorganismy. Nesmějí se proto podávat například v těhotenství (kojení nevadí) nebo u osob s těžkou poruchou imunity, u nichž by i oslabený patogen mohl vyvolat příslušnou chorobu. I po naočkování živou vakcínou může imunita postupně „vyvanout“, zpravidla to ale trvá výrazně déle.

TIP: Návrat spalniček: Proč se vrací již téměř vymýcená choroba?

Vzhledem k větší zátěži organismu živou vakcínou a častějším nežádoucím účinkům se zpravidla doporučuje spíše nejprve změřit protilátky v krvi než přeočkovávat naslepo. Také o této možnosti by měly zauvažovat hlavně osoby, které plánují reprodukci. Zarděnky v těhotenství mohou totiž velmi vážně poškodit plod, příušnice u dospělých mužů zase způsobují neplodnost. I živé vakcíny lze podávat společně (například spojení vakcín proti virům spalniček, zarděnek a příušnic a proti planým neštovicím), po aplikaci je ale nutná měsíční pauza.

Chraňte sebe a své děti

Kromě vyloženě povinného očkování se můžete rozhodnout především pro vakcíny proti pneumokokům a meningokokům. Jako pneumokok je označována bakterie streptococcus pneumoniae, která způsobuje hlavně zápaly plic, zodpovědná ale může být i za otravu krve nebo infekci centrální nervové soustavy. Ještě v roce 2008 bylo podle Světové zdravotnické organizace pneumokokům přisuzováno celosvětově 5 % všech dětských úmrtí. V zemích se zavedeným očkováním úmrtnost dramaticky klesla.

Pneumokoky jsou nebezpečné hlavně pro malé děti a staré lidi a dále například pro osoby s chronickým onemocněním plic nebo imunity. Kojenci jsou zdarma očkováni třemi dávkami přípravku Synflorix, který chrání proti 10 nejběžnějším kmenům pneumokoka, s příplatkem kolem 600 Kč za dávku je možné podat přípravek Prevenar 13, chránící proti třinácti kmenům.

Také meningokoky způsobují otravu krve a závažné meningitidy. Jejich nebezpečí spočívá hlavně v rychlosti postupu choroby. Od prvních příznaků do úmrtí uplyne nezřídka méně než 24 hodin. Proti meningokokům bohužel neexistuje jedna vakcína, která by kombinovala očkování proti všem pěti nejběžnějším kmenům.

Dalším nepovinným, ale pojišťovnou hrazeným očkováním u dětí je vakcinace proti HPV, nepřesně označovaná jako vakcína proti rakovině děložního čípku. Podává se ve věku 13–14 let, a to jak u dívek, tak u chlapců. HPV totiž kromě rakoviny děložního čípku způsobují zhoubné nádory i v jiných lokalizacích, jako je například anální otvor, vulva nebo hrtan. Některé kmeny HPV zodpovídají za růst genitálních bradavic nebo papilomů, tedy nezhoubných, ale lokálně destruktivních nádorů například hlasivek. Očkování chlapců navíc chrání před nákazou HPV i jejich budoucí partnerky.

Očkování kojenců

V šesti týdnech věku je možné kojencům podat očkování proti rotavirům, které způsobují nepříjemná, ale v rozvinutých zemích nefatální průjmová onemocnění. Vakcína potřebuje jedno přeočkování a stojí kolem 1 650 Kč za dávku. 

Vakcínu proti virům spalniček, zarděnek a příušnic lze podle souhrnu údajů o léčivém přípravku (závazný dokument pravidel pro podávání) aplikovat již od devíti měsíců věku dítěte. To je zejména výhodné u kojenců, kteří se často pohybují v dětském kolektivu, mají starší sourozence v dětském kolektivu nebo cestují. Předností tohoto postupu je, že dítě získává imunitu o mnoho dříve než ve standardním termínu očkování do osmnácti měsíců. Nevýhodou je, že se jedná o dávku navíc, pro dostatečnou imunitní odpověď je nutné standardní dávku nevynechat.

Tuto mimořádnou dávku zdravotní pojišťovny nehradí, cena se pohybuje kolem 800 Kč. Od devíti měsíců je možné také očkování živou vakcínou proti planým neštovicím, které není v České republice příliš rozšířené. Když už se podává, tak většinou u dospělých, kteří v dětství infekci neprodělali a chtějí se vyhnout horšímu průběhu v dospělosti. Výhodou očkování je, že dítě sice relativně mírnou, ale vysoce nakažlivou a nepříjemnou infekci neprodělá a nepřenese ji ani na své okolí. Největším rizikem je přitom nakažení těhotné ženy, prodělání planých neštovic v graviditě totiž může způsobit těžké poškození plodu. Nutné jsou dvě dávky, jedna vyjde asi na 1 750 Kč.

Očkování na hřiště i do lesa

Od jednoho roku věku je možné očkovat proti viru klíšťové encefalitidy. To má význam u aktivních jedinců, kteří chodí často do přírody, infikované klíště se ale může přisát i v městském prostředí. Klíšťová encefalitida má u dětí mírnější průběh než u dospělých a seniorů, na očkování by proto měly myslet všechny věkové skupiny. Nutné jsou tři dávky, cena jedné je kolem 800 Kč. Proti borelióze zatím v evropských podmínkách očkování není možné, očkovat lze jen proti kmenům běžně se vyskytujícím v USA. 

Proti chřipce je možné očkovat od 6 měsíců věku, nebezpečná je hlavně pro malé děti a staré nebo chronicky nemocné osoby. Výhodou je také očkování pro zdravotníky a personál LDN, domovů důchodců a podobných zařízení k vytvoření kolektivní ochrany pro jejich pacienty a klienty. Virus chřipky čile mutuje a složení vakcíny se proto každoročně mění. Vakcína obsahuje vždy takové kmeny, u kterých se předpokládá v dané sezóně nejčastější výskyt.

Ačkoliv je chřipka často skloňována s přívlastkem „obyčejná“, ve skutečnosti jsou běžné virózy zpravidla způsobeny jinými původci, jako jsou adenoviry nebo rhinoviry. Skutečná chřipka může být hlavně u oslabených osob závažné a smrtelné onemocnění, ročně na ni u nás umírá asi 1 500 lidí. Bohužel očkování využívá jen asi 5 % dospělých. Vakcinace proti chřipce probíhá ideálně v říjnu a listopadu.

Zpravidla dostačuje jedna dávka v ceně kolem 300 Kč, přičemž u dětí do 9 let, které ještě nikdy očkovány nebyly, se podávají dávky dvě. V těhotenství může mít chřipka horší průběh a může poškozovat plod. Proto se v některých zemích, včetně USA nebo Velké Británie, doporučuje plošné očkování všech těhotných. Rezervovanější přístup počítá s očkováním až od druhého trimestru, kdy je již vytvořen základ všech orgánových systémů plodu.

Smrtící nemoc na ústupu

Vzteklina je virové onemocnění s prakticky 100% smrtností, v České republice se ale v současnosti nevyskytuje. Vakcinace se zpravidla na našem území neprovádí ani po pokousání zvířetem, nutné je nicméně individuální posouzení případu. Povinně ale mohou být očkovány některé profese. Očkování má tak význam především pro cestovatele do oblastí, kde vzteklina stále přetrvává.

TIP: Odkud se berou mýty o našem zdraví? Vakcína (ne)způsobující autismus

Samostatnou kapitolou je očkování pro cestovatele, to je ale nad rámec tohoto článku. O problematice se lze s výhodou poradit v očkovacích centrech, respektive centrech cestovní medicíny. Základní vakcinace do zemí se sníženým hygienickým standardem zahrnuje očkování proti žloutence typu A a břišnímu tyfu, v některých oblastech je povinné očkování proti žluté zimnici a doporučené očkování proti meningokoku A, C, W a Y. Mezi další nemoci, proti nimž je možné se u nás nechat očkovat, patří cholera nebo japonská encefalitida. Ačkoliv se nejedná o očkování, je vhodné se před cestou poradit také o případném podávání profylaktických léčiv ke snížení rizika infekce původcem malárie. Podrobné a odborně velmi kvalitní informace je možné nalézt na stránkách České vakcinologické společnosti.

Proč dochází k přepólování Země?

Magnetické pole chrání naši planetu před náporem částic slunečního větru. Je však překvapivě „neposedné“ a občas se přepóluje…

Monstrum se probralo: Naše supermasivní černá díra je stále aktivnější

Supermasivní černá díra v srdci Mléčné dráhy vysílá více jasných záblesků…

Jaký je rozdíl mezi sekundou a vteřinou?

Mezi vteřinou a sekundou je zhruba stejný rozdíl jako mezi metrem a kilogramem. Každé z těchto označení totiž pojmenovává jednotku jiné fyzikální veličiny…

Pořádná rána: Slunce odpálilo nejsilnější erupci za poslední tři roky

Naše mateřská hvězda o sobě dala po delší době pořádně vědět. Podle vědců odpálila erupci, jakou jsme již více než tři roky neviděli. Silná sluneční erupce z konce listopadu ale naštěstí nesměřovala k Zemi… 

Druhý největší radioteleskop na světě je vážně poškozený

Na portorické observatoři Arecibo došlo k devastující nehodě…

Nikdy jsme nebyli blíž: Sonda Solar Orbiter pořídila první snímky Slunce

Evropská sonda Solar Orbiter má za sebou první blízký průlet kolem Slunce. V rámci příprav otestovala své vědecké přístroje a pořídila první snímky z bezprecedentní vzdálenosti…

Neviditelná Nemesis: Kde vězí tajemná hvězda smrti?

Hvězda Nemesis měla zodpovídat za domnělá, pravidelně se opakující hromadná vymírání, jež paleontologové vyčetli z fosilního záznamu. O co přesně se jednalo a jaké bylo pozadí zajímavé hypotézy? 

Tajemství odvrácené strany Měsíce: Proč je jeho neviditelná část úplně jiná?

Od chvíle, kdy jsme poprvé mohli spatřit „zapovězenou tvář“ Měsíce, uplynulo již 60 let. Od té doby jeho odvrácená polokoule nepřestává vědce překvapovat a dodnes ji obestírá řada tajemství…

Marsovský rover Perseverance objevil v Austrálii známky dávného života

Přestože nový rover NASA zamíří do vesmíru až během prázdnin, již nyní si připisuje důležité objevy. V rámci příprav na marsovskou misi jej vědci vysadili v australské poušti…

Mléčnou dráhu obklopuje obrovský oblak plynu o teplotě 10 milionů °C

Obálka Mléčné dráhy žhne s neuvěřitelnou silou. Podle zjištění amerických vědců dosahuje její teplota okolo 10 milionů °C.

Jedním z ústředních motivů zřejmě nejslavnějšího díla Umberta Eca – Jméno růže, je zapovězená druhá část Aristotelovy Poetiky, ztracené knihy, která má pojednávat o smíchu a komedii. V Ecově dramatu je kniha napuštěná jedovatým arsenem a ukrytá v tajné části knihovny benediktinského opatství v italských Alpách.

Kniha, která může zabít

Stejným jedem napuštěná kniha ale vznikla již 100 let před sepsáním Ecova díla. Jejím autorem byl Dr. Robert Clark Kedzie, lékař a profesor chemie ze Spojených států. Na rozdíl od té románové měla Kedzieho kniha před nebezpečím jedu varovat.

V roce 1874 vydal Robert Kedzie knihu s příznačným názvem Shadows from the Walls of Death. Kniha obsahuje ukázky tapet v té době běžně používaných v amerických domácnostech. Stejně jako u skutečných tapet použil Kedzie na ilustrace arsen – prudce jedovatou látku, která se běžně používala jako přísada pro zvýraznění barev. Podle odhadů až 65 % tapet ve Spojených státech obsahovalo na konci 19. století nebezpečný arsen.  

Aby Robert Kedzie upozornil na nebezpečí arsenu, rozeslal 100 výtisků své jedovaté knihy do veřejných knihoven po celém Michiganu. Ke knize připojil poznámku vysvětlující smysl knihy a varování pro knihovníky, aby nedovolili dotýkat se stránek dětem. 

TIP: Otrávené dějiny: Předlouhá historie jedů a zákeřných travičů

Ze 100 výtisků se do dnešních dnů dochovalo jen pět kusů knihy. Všechny ostatní, poté co se potvrdily obavy profesora Kedzieho, knihovníci ze strachu před otravou zničili. Dva výtisky jsou v současné době majetkem univerzit v Michiganu, jeden se loni podařilo objevit ve sbírkách muzea v michiganském Lansingu, další je uložen na lékařské fakultě Harvardské univerzity a pátý je součástí sbírky největší světové knihovnu medicíny National Library of Medicine v Marylandu. Knihy podléhají speciálnímu režimu – jednotlivé stránky jsou opatřené ochrannou fólií a bez ní je manipulace s knihou povolena jen v rukavicích a po přesně určenou dobu. Bezpečně si lze knihu prohlédnout v její online podobě.

Desátého května 1869 se v utažské oblasti Promontory Summit odehrála přelomová událost dějin železniční dopravy: Spojením dvou rozestavěných tratí vznikla první transkontinentální železnice protínající celé Spojené státy. Slavnostnímu položení závěrečného pražce osobně přihlížel podnikatel a bývalý guvernér Kalifornie Leland Stanford, jemuž se dostalo cti zatlouct symbolický poslední hřeb, vyrobený ze zlata o ryzosti 17,6 karátů.

TIP: Zákoutí češtiny: Jak pivo ke svému názvu přišlo?

Angličtina od té doby užívá spojení „poslední hřeb“ v přeneseném významu pro slavnostní dokončení železniční trati, zatímco do češtiny přešel termín „zlatý hřeb“ označující vrchol nějaké události. Originální zlatý hřeb z Promontory Summit se dnes nachází v depozitáři Stanfordovy univerzity, kterou Leland Stanford roku 1885 založil.

Hory duchů či Nebeské pohoří. Tak zní v překladu název pohoří Ťan-Šan, jenž se táhne středem Asie mezi Kyrgyzstánem, Kazachstánem a Čínou. Právě tady jsme si vybrali dlouhou variantu túry k ledovci Inylček.

Cesta začíná v malé vesničce Šacht Džergalansk pár hodin cesty z Karakolu, významného turistického centra na jihovýchodním okraji jezera Issyk-kul. Trasa dlouhá okolo 150 kilometrů začíná v nižších horách pokrytých travnatými pláněmi a řídce osídlených pastevci, aby se věčně zasněženým velikánům přiblížila po několika dnech cesty přes horská sedla a údolí.

Z továren na pastviny, z jurt do stanů

Jediná ranní maršrutka do vesnice Šacht Džergalansk vyjíždí z Karakolu plně vytížená. To však nebrání další desítce místních, aby se do jejího malého prostoru vměstnali cestou. Po hodině jízdy opouštíme asfaltku a začínáme stoupat do hor, kde nás autobusek vyplivuje na malé návsi. Prohodíme pár slov s vesničany a po nezbytných přípravách se už po svých vydáváme dál. Šacht Džergalansk vyrostl okolo dolu, a tak míjíme důlní vozíčky a další pozůstatky těžby, která skončila před desítkami let. Bylo tomu tak prakticky po celém Kyrgyzstánu – s rozpadem Sovětského svazu skončil i téměř všechen průmysl země, jejíž obyvatelé, tradiční pastevci a nomádi, o závody a města pečovat neumějí.

Nad vesnicí (2 300 m n. m.) míjíme první stany pastevců. Zatímco symbolem a tradičním obydlím zdejších nomádů je bezesporu jurta, v horách převládají spíš normální plátěné stany. „Tradiční jurta váží mnohem víc, její stavba i transport je složitější, a tak používáme praktičtější stany,“ vysvětluje odklon od tradice jeden z pastevců, s nímž se dáváme do řeči. Mladík na koni sloužil v armádě jako pohraničník, ale spokojenější je se svým psem a stádem, pobíhajícím po travnatých stráních okolo. Ani se mu nedivíme, malebnou scenérii okolo si vychutná na koni rozhodně lépe, než se samopalem v ruce.

Brodem tam a zpět

Ťanšanské předhůří v této oblasti je dočasným domovem několika desítek rodin, které sem vyhánějí stáda na letní pastvu. „Obvykle do hor míříme na přelomu června a července. Na konci září – s prvním sněhem – přesouváme stáda zase dolů,“ vysvětluje další z pastevců, jenž dohlíží na stáda koní. „Na trhu se kůň prodává asi za tisíc dolarů,“ dodává. Na loukách okolo se tedy prohání pěkných pár milionů korun.

Ovce i koně je však třeba chránit před smečkami vlků. V horách žijí i další šelmy, ale medvědi (v Ťan-Šanu žije o něco menší poddruh medvěda hnědého) jsou doma spíš v nižších, zalesněných polohách, zatímco levharti sněžní (nazývaní také irbisové nebo sněžní leopardi) obývají vyšší polohy pohoří. A krom toho patří tahle kočkovitá šelma s až metr dlouhým ocasem k tak vzácným druhům, že se ji poštěstí zahlédnout jen málokomu.

Po překonání prvních sedýlek klesáme do údolí řeky Tjun, kolem které cesta pokračuje dál. V první části svírají vodní tok skály, a tak je třeba brodit. Silný proud však z přechodu na druhý břeh dělá nelehký úkol, a tak se raději z bezpečnostních důvodů jistíme lanem. Hledání vhodného místa trvá nějaký čas a skály střídající se po obou stranách řeky způsobují, že druhý den treku se vzdušnou čarou posouváme sotva o pár kilometrů. Krásné tábořiště v místě, kde se údolí již rozšiřuje, ale námahu toho dne vynahrazuje.

Slunce ukazuje velikány

Třetí den údolí řeky Tjun opouštíme a stoupáme do sedla Ašutor (3 614 m n. m.), za nímž teče řeka Čon-Džanalač a nás čeká další, stejnojmenné sedlo (3 510 m n. m.). Zde se již charakter krajiny mění: nad travnatými pastvinami se již tyčí skalnaté vrcholky korunované ledovci. Ty tvoří kulisy výstupu do dalšího bezejmenného sedla nad údolím řeky Sarydžaz, rozhodně nejhezčího místa první části treku.

Na obzoru před námi se totiž konečně objevuje panorama hlavního hřebene Ťan-Šanu, nad jehož zaledněnými vrcholky přechází jedna sněhová bouře za druhou. Na tomto místě s krásným výhledem stavíme stany. Do večera ještě zbývá dost času, a tak se z pohodlí plátěných přístřešků kocháme přírodním divadlem. Zapadající slunce nám pomáhá odpovědět na otázku, který ze stovek vrcholků je nejvyšší. Jako poslední rudě září do okolí na první pohled nenápadná stěna Džengiš Čokusu (7 439 m n. m.), známější pod sovětským jménem Pik Pobědy neboli Štít vítězství. Nejvyšší horu Kyrgyzstánu a druhý nejvyšší bod bývalého Sovětského svazu lidé poprvé zdolali až roku 1956.

Ledovec na dosah

Řeka Sarydžaz, na jejímž břehu leží vojenská základna, je proti dosavadním říčkám „jiné kafe“. Pohled na rozbouřenou špinavou vodu, která pochází z horských ledovců, naznačuje, že pokus o brodění by tady dopadl špatně. Jediný mostek ale leží pár kilometrů dolů po proudu, což nám do nohou přidává zbytečnou desítku kilometrů navíc. K horám už míříme podél řeky Ťuz, kterou pod stejnojmenným sedlem brodíme (silný proud, lehký déšť a voda o teplotě sotva pár stupňů) a stoupáme do místa, které bývá označováno za nejhezčí vyhlídku treku.

Sedlo Ťuz (4 000 m n. m.) a přiléhající, ještě o pár stovek metrů vyšší kopce, jsou skutečně skvělým vyhlídkovým místem. Za sedlem stezka prudce padá do údolí, jehož dno leží o téměř dva kilometry níž. Naopak skoro o dva tisíce metrů vyšší je Pik Nansena, jenž se tyčí přímo naproti. Po levé ruce pak naše oči poprvé padnou na ledovec Inylček, jenž se plazí z nitra hor.

První skutečný kontakt s ledovcem na nás čeká už po noci v tábořišti Čontaš. Inylček je s 60 km délky tím nejdelším v Kyrgyzstánu, ve spodní části jeho tloušťka dosahuje 150 až 200 metrů. Zpod ledové masy vytékají mohutné proudy stejnojmenné ledovcové řeky, rozlévající se v několik kilometrů širokém údolí.

Bludištěm ledových trhlin

Odhadovat vzdálenosti je zde, v krajině obřích balvanů, suti a ledu mimořádně obtížné. Bez stromů se oči nezachytí žádného měřítka, a tak se zdá, že na druhou stranu to může být pár set metrů. Jenže chyba lávky, údolní dno je široké ke čtyřem kilometrům! Nelehký je i samotný přechod ledovce, jenž je třeba hned u čela překonat. Ledovec je „živý“, a tak se cesta po jeho povrchu mění i několikrát za rok. Hledání pěšinky v bludišti kopečků, kde člověk vidí sotva pár desítek metrů před sebe, obcházení trhlin, potůčků a jezírek doprovází co chvíli zlověstný praskot odněkud z nitra ledovce.

Když stojíme na „pevné“ zemi na druhé straně, hluboce si oddechneme, ale ani tady není cesta bez potíží. Vede po moréně neustále nahoru a dolů, traverzuje prudké sypké suťové svahy, překonává několik bočních přítoků ledovce. Na této stezce už vládne větší provoz, většina turistů se totiž nechá dovést právě do údolí Inylčeku a trekuje jen podél ledovce, zpáteční cestu pak nabízí populární (a drahé) lety vrtulníkem.

Nevyzpytatelná Merzbecharova jezera

Po únavném dlouhém dni večer konečně spatříme budovy tábořiště na Polaně Merzbachera. Kromě stanů využívaných klienty místních cestovních kanceláří zde stojí několik buněk německo-kyrgyzské vědecké stanice, která sleduje globální změny klimatu. Kemp leží u místa, kde se stéká severní a jižní větev ledovce. Podél té první se (teoreticky) dá dojít k hraničním sedlům s Kazachstánem a severní stěně Chan Tengri, druhá vede k základnímu táboru Džengiš Čokusu. My se ale vydáváme jen na druhou stranu ledovce k jednomu z přírodních divů oblasti, Merzbecharovým jezerům. Ty každoročně plní tající voda ledovců, aby se obvykle na přelomu července a srpna protrhly a na místě vodní hladiny zůstaly jen ledové kry.

Někdy je vody málo nebo postupně odtéká několik měsíců, jindy dojde k vypuštění milionů kubíků vody prakticky během okamžiku. To pak dravý proud spláchne vše, co mu stojí v cestě, ať už jde o mosty nebo cesty. Při těchto situacích se také mění poloha výtoku vody z ledovce. Ledovcová jezera, hrazená obvykle nestabilní morénovou hrází, jsou bezpečnostním rizikem pro lidi obývající zdejší údolí. Jejich monitoringu se – byť primárně v trochu jiné lokalitě – věnují i čeští vědci.

Poslední brod na rozloučenou

Když večer zapadá slunce, jako poslední dopadají rudé paprsky na vládce této části údolí, mohutnou černou pyramidu Chan Tengri (7 010 m n. m. včetně ledovcové čepice, o 15 metrů méně bez ní), jíž místní přezdívají „Vládce nebes“. Spolu s Matterhornem a Alpamayem bývá tato hora označována za nejhezčí na světě. I s padajícím soumrakem je na co se dívat. Zde, uprostřed pustých hor, se na nebi třpytí několikanásobně více hvězd, než kdy zahlédneme u nás. Co chvíli nebe rozčísne meteorit, kdesi za obzorem zuří bouřka, z níž vidíme jen tlumené záblesky. Jediné, co pozorování nočního divadla kazí, je zima – i uprostřed léta tu začíná mrznout chvíli po setmění.

TIP: Přírodní krásy Kyrgyzstánu: V srdci panenských hor

Zbývá absolvovat poslední etapu treku – zpátky dolů podél ledovce a pak další půlden údolím dolů. Zpestřením je brodění řeky At-Džajloo, jejíž proud je kolem poledne na hranici našich možností. Později, kdy korytem teče ještě více vody, bychom ji už určitě nepřešli. Hned za řekou stojí pár budov turistické základny, z níž jezdí terénní automobily zpět do Karakolu. Během několikahodinové cesty překoná auto vysoká sedla i hluboká údolí, v této části už opět řídce obydlená pastevci dohlížejícími na svá stáda. Pohledem přes okno se tak po jedenácti dnech s Ťan-Šanem loučíme a vzpomínáme na krásu majestátních hor, která nám plně vynahradila námahu vynaloženou při tomto náročném pochodu.

Heinrich Himmler představoval monstrum mnoha tváří. Nechvalně proslul coby říšský vůdce SS, šéf gestapa a hlavní strůjce holokaustu. Založil také nacistickou pseudovědeckou instituci Ahnenerbe, jež měla za úkol na základě „archeologických nálezů“ a vlastního výzkumu hledat historické artefakty potvrzující Hitlerovu rasovou teorii: V podstatě se snažila dokázat, že jsou Němci skutečně potomky nadřazených árijců. Už méně se však o Himmlerovi ví, že v tajnosti trávil spoustu času na vestfálském hradě Wewelsburg a postupně jej přestavoval na pomyslný Kamelot třetí říše, centrum okultismu a středobod nově uspořádaného světa. 

Symbolická říšská marka 

Wewelsburg stojí nedaleko stejnojmenné vesnice již od 17. století a právě jeho poloha Himmlera zprvu zaujala: Pro potřeby SS chtěl vlastnit hrad v samém srdci říše, kde dávné germánské kmeny sjednotil náčelník Cherusků Arminius. Ten se svými muži vyrazil do boje proti čtyřem římským legiím, v Teutoburském lese je zcela zničil, a připravil tak impériu jednu z nejdrtivějších porážek. 

V Hitlerových činech viděl Himmler symbolickou návaznost na Arminiovy skutky a vůdce jeho návrh schválil. Vyjednávání nicméně nebylo snadné. Strůjce holokaustu se totiž hned po první návštěvě do hradu zamiloval a rozhodl se ho koupit, nebo alespoň výhradně pronajmout. Jenže správce okresu Büren, kde se památka nachází, se jí odmítal vzdát. Po vítězství nacistů v celoněmeckých volbách jej ovšem noví lídři země z úřadu odsunuli, a roku 1934 tak došlo k dohodě o pronájmu Wewelsburgu na sto let za symbolickou jednu říšskou marku.  

Místo školy mystika

Původně měla na hradě vzniknout pobočka Říšské pracovní služby: Jednalo se o polovojenskou organizaci pro árijské muže, která fungovala jako přechodná stanice mezi studiem a narukováním. Himmler však plán změnil a chtěl mít v sídle školu, jež by pro čelní představitele SS zajištovala důkladnou a jednotnou ideologickou průpravu. Již v roce 1935 prohlásil, že se hrad přejmenuje na SS-Schule Haus Wewelsburg a cílem bude vyučování o předgermánské a rané germánské historii i folkloru. Sídlo spravoval Manfred von Knobelsdorff a v jeho vizích se mělo proměnit v jakousi nordickou akademii.  

Podle četných spekulací se ovšem na pozadí rozvíjel i plán spojený s okultismem a nadpřirozenem. Údajně za ním stál Karl Maria Wiligut, který o sobě tvrdil, že pochází z rodu germánských mystiků s prehistorickými kořeny. Snažil se také lidem namluvit, že má schopnost napojit se na vzpomínky předků a čerpat z nich moudrost. A Himmlera prý přesvědčil, že Wewelsburg nejen představuje dobré místo k vybudování školy, ale také skrývá značný mystický potenciál. Coby argument mu posloužila vestfálská legenda, podle níž se u památné břízy v poslední bitvě setkají armády východu a západu, přičemž druhá zmíněná vyjde ze střetnutí vítězně. Wewelsburg se měl podle Wiliguta stát hlavní baštou západu, kterému v jeho pojetí samozřejmě odpovídala třetí říše.  

Vibrace předků

Zpočátku tedy ve Wewelsburgu skutečně fungovala škola, postupem času se však v jeho útrobách odehrávalo stále víc ezoterických pokusů a pseudovědeckých snah, velmi podobných těm, které vyvíjela již zmíněná Ahnenerbe. K prominentním rezidentům památky údajně patřil samozvaný klerik Wilhelm Teudt, jenž pátral po pradávných germánských ostatcích a posvátných pohanských lokalitách. Při hledání mu měly pomáhat vibrace vydávané dušemi předků: S jejich pomocí prý v krajině viděl dávné scenérie, a snáz tak spatřil důležitá místa, která již zarostla vegetací nebo byla srovnána se zemí.

Na hradě vznikla „vědecká“ knihovna a v okolí se začalo pracovat na vykopávkách. Aby se v obyvatelích blízkého městečka posílilo germánské vědomí, pomáhali jim nacisté z Wewelsburgu s renovacemi památek – mimo jiné zrekonstruovali dřevěný dům v srdci obce, jenž se stal posléze komunitním centrem.

Středobod nového světa

Hrad v původní podobě příliš neodpovídal požadavkům Himmlerovy učené společnosti, proto došlo na jeho rekonstrukci. Interiéry čekala přestavba v duchu třetí říše a k reliéfům hákových křížů přibyly i germánské runy. Svastiky se objevovaly všude, včetně nádobí a příborů. V roce 1939 pak vojáci do sídla navezli četné artefakty a umělecká díla, s nimiž Ahnenerbe pracovala. Z památky zároveň zmizela omítka, aby vypadala historičtěji, a ve sklepeních vznikla kovárna, aby pro Wewelsburg vyráběla dekorace na míru.

S každým rokem nabýval hrad na důležitosti a podle Himmlera se měl stát nejen ideologickým centrem SS, ale také středobodem nového světa: Jakmile by Říše dosáhla absolutního vítězství, měla se památka i její okolí masivně přebudovat. Co přesně by rozsáhlá přestavba přinesla, není známo. Nicméně v roce 1939 zakázal Himmler o Wewelsburgu psát a navštívit jej tou dobou mohli už jen zvaní hosté. Nejenže tím šéf gestapa na dlouhé roky hrad v podstatě vymazal z povědomí, ale zároveň podnítil představivost mnoha záhadologů, kteří na základě okultní symboliky „rekonstruovali“ podivné dění za zavřenými branami.

Nacisté kulatého stolu 

Již roku 1938 například Himmler přikázal svézt do Wewelsburgu všechny čestné prsteny SS, jejichž nositelé zemřeli. Zpočátku je rozdával jako dar svým nejbližším důstojníkům, ale posléze je na základě neustále se měnících pravidel uděloval všem, kdo byli dané pocty hodni – celkově tak šlo asi o dvacet tisíc šperků. Hradní pán je chtěl údajně „pohřbít“ v kryptě, jíž se přezdívalo Himmlerova a prý byla zasvěcena zakladateli saské dynastie Jindřichu I. Ptáčníkovi. Říšský vůdce SS totiž podle všeho věřil, že je reinkarnací panovníka, a hrobka se časem měla stát i jeho místem posledního spočinutí.

TIP: Vůdce a Thule: Jaký byl vztah Adolfa Hitlera k okultistické společnosti?

Spekulace, že si Himmler budoval vlastní Kamelot a sám sobě připisoval artušovskou moc, vznikly nejen na základě pojmenování místností a učeben v rekonstruovaném sídle – včetně studoven Král Artuš či Grál. Ke snaze stvořit nacistické rytíře kulatého stolu odkazuje rovněž důraz na číslo 12: Právě tolik se totiž dle některých interpretací nacházelo u zmíněného stolu míst. Himmler si coby své následovníky vybral dvanáct důstojníků SS a údajně s nimi podstoupil jakési magické rituály. 

Ideologie s výhledem do kosmu 

Severní věž hradu doznala za nacistů značných změn a také se nese v duchu dvanáctky. V jejím sklepení se nachází dvanáct podstavců, sál Obergruppenführer podpírá tucet sloupů a na podlaze je vyobrazeno tzv. černé slunce s dvanácti paprsky. Himmler a jeho učená společnost přitom Slunce považovali za „nejsilnější a nejlépe viditelný projev Boha“. Pokud navíc některý z vyvolených důstojníků zemřel, jeho popel se měl umístit na jeden z dvanácti piedestalů ve sklepní kryptě.

V roce 1938 údajně Siegfried Taubert, který tehdy dohlížel na rekonstrukci hradu, musel řešit Himmlerovu otázku, kolik by stálo vybudování planetária. Plán zjevně počítal s tím, že by se okultní pseudověda rozšířila o studium hvězd, samozřejmě v bizarní kombinaci seriózní astronomie s astrologií a jejími nadzemskými vlivy. To vše se mělo ještě prolnout s historií a folklorem, observatoř však nakonec nevznikla…

Za vším hledej mimozemšťany

Zdaleka nejdivočejší konspirační teorie se ovšem nezabývá rytíři ani astrologií, ale vzhlíží k jiným galaxiím a supermoderním technologiím. Za jejím zrodem stál spisovatel Jan van Helsing, který v knize Tajemné společnosti a jejich moc ve 20. století z roku 1993 líčí, jak v německém lese Schwarzwald havarovalo UFO. K události mělo dojít v roce 1936, ke kráteru se prý velmi brzy sjely jednotky SS a zbytky létajícího talíře převezly do tajných Himmlerových laboratoří na Wewelsburgu. 

Tamní vědci torzo lodi zkoumali a reverzním inženýrstvím jednotlivých součástek dospěli k objevům, jež nacistickou armádu posunuly po technologické stránce daleko před protivníky. Dle samozvaných odborníků z televizního pořadu Ancient Aliens neboli „dávní mimozemšťané“ lze stopy mimozemské technologie nalézt v konstrukci balistické rakety V-2 i její předchůdkyně V-1. Experimentovat se však údajně začalo také s antigravitací a vesmírné popíchnutí prý inspirovalo rovněž Viktora Schaubergera, jehož technologie víření vzduchu dala podle konspirátorů vzniknout nacistickému létajícímu talíři Haunebu.  

Spálit a zničit!

Drtivá většina uvedených konspiračních teorií sice vyvolává úsměv, ale pravdou zůstává, že výzkum nadpřirozena a pátrání po kořenech árijské rasy považoval Himmler za velmi významné. Osobně se postaral, aby žádné dokumenty neskončily v rukou Spojenců. Když se tedy roku 1945 blížila k Wewelsburgu americká armáda, pověřil Heinze Machera zničením sídla: Major se svou jednotkou patnácti mužů sice hodlal rozkaz splnit, ale během destrukce jim došly trhaviny. Zdemolovali tak pouze jihovýchodní věž, strážní budovu a ubytovnu pro dělníky. 

TIP: Okultismus Třetí říše: Árijci, lepé telepatky a mimozemšťané

Interiér hradu proto v zoufalství zapálili a vesničanům zakázali požár hasit. Jakmile plameny dohořely, vydali se místní lidé sídlo vyrabovat. O tři dny později ho pak ovládli Spojenci, není však známo, zda v jeho nitru objevili pozůstatky létajícího talíře či jiné okultní předměty. Po válce prošel Wewelsburg postupnou rekonstrukcí a dnes se v něm nachází hostel i muzeum věnované vývoji ozbrojené síly SS. 

Společnost Nokia získala grant ve výši 14 milionů dolarů na vývoj vůbec první mobilní sítě na Měsíci. Plánovaná 4G/LTE síť (a později 5G) má usnadnit obyvatelnost Měsíce a poskytovat komunikační prostředky pro lunární rovery a lunární navigační systémy, zejména s ohledem na projekt Artemis. Plány na vybudování mobilní sítě na Měsíci ale přidělávají vrásky mnoha vědcům. Nokia je přitom jen jedním ze čtrnácti technologických společností, se kterými NASA v této oblasti spolupracuje. Největším problémem bude měsíční mobilní síť pro vědce, kteří využívají pozemní radioteleskopy.

Internet na Měsíci

Observatoře, které využívají radioteleskopy, obvykle vznikají v těch nejodlehlejších koutech Země. Má to pochopitelně svůj velmi praktický důvod – vědci se tak snaží v co největší možné míře eliminovat vysokofrekvenční rušení, produkované dnes především mobilními sítěmi, ale i dalšími běžně používanými zařízeními. Například 76metrový radioteleskop Lovell, který se nachází na nejstarší observatoři na světě Jodrell Bank, dokáže detekovat mobilní signál až z dalekého Marsu. Případná mobilní síť na Měsíci by tak mohla z velké části omezit používání nejen Lovellu ale i dalších pozemních radioteleskopů.

TIP: Přistání na Měsíci: NASA ukázala na landery od tří soukromých společností

Zapojení soukromých společností do vesmírných technologiích je dnes běžnou rutinou. Značnou pozornost vědecké obce vzbudil například projekt satelitů Starlink, jejichž „vláčky“ vědcům omezovaly vesmírná pozorování. Nedávná studie organizace SKA, která se zabývá vývojem nových generací radioteleskopů ukázala, že citlivost pozemních radioteleskopů by projekt Starlink (po svém úplném dokončení) mohl omezit až o 70 %. Vědci proto volají po urychleném přijetí předpisů, které by rostoucímu počtu vesmírných technologií, nastavily jasná pravidla chránící pozemní astronomii.

Konec mýtu o mírných gorilách? Fosseyová možná nepozorovala „normální chování“

Dlouhodobé výzkumy chování primátů naznačují, že zatímco agresivní chování mezi šimpanzi není nijak vzácné, mezi bonoby a gorilami je spíše výjimečné. Ukazuje se ale, že ani gorilám nemusí být násilí úplně cizí…

Dotek sametového hřbetu: Impozantní sumec velký

Sumci jsou obrovské ryby, které dorůstají délky kolem dvou metrů. Postrach podvodní fauny a nejvyšší predátor našich vod je však při kontaktu s člověkem překvapivě ohleduplný a přátelský… 

Věčná žízeň: Hadi žijící ve slané vodě trpí po většinu života krutou žízní

Čtyři pětiny ze všech druhů plazů žijících ve vodě patří mezi hady. Pro mokré prostředí jsou dokonale adaptováni. Přesto jsou někteří z nich uprostřed obrovských vodních prostor odsouzeni k trvalé dehydrataci…

Žirafy neberou na predátory vůbec žádný ohled

Podle obecně přijímaného modelu chování zvířat snižuje život ve větší skupině riziko napadení jedince. Výzkum Zoe Mullerové z univerzity v Bristolu ukázal, že u žiraf je tomu přesně naopak… 

Hrozivé kleště krabů palmových předčí jen síla aligátorů

Největší krabi dokážou svými klepety vyvinout dvojnásobek síly člověka. V poměru k velikosti těla překonávají sílu skusu všech ostatních zvířat s výjimkou aligátorů… 

Nepopiratelný vládce oceánů: Tajemný vorvaň obrovský

Vorvaně obrovského už od starověku opěvovali básníci všech kultur, které se s ním setkaly. Tyto kytovce je možné bez přehánění označit za nejsilnější a nejlépe vybavené predátory této planety…

Osminohá pohroma: Sužované Austrálii hrozí záplava jedovatých pavouků

Letní požáry následované záplavami a dešti vytvořily ideální podmínky pro přemnožení australských sklípkanců…

Bizarní hříčky Matky přírody: 5 nejpodivnějších tvorů z hlubin oceánu

Oceány pokrývají 71 % zemského povrchu. V jejich vodách se pak pohybuje řada velmi zvláštních živočichů, kteří používají ploutve jako chodidla, maskují se coby zubatý písek nebo připomínají rosol…

Slepec malý: Tajemný obyvatel podzemí a pokořitel rakoviny

I když pod kůží slepců malých lze objevit náznaky někdejších očí, zrak je jim zcela odepřen a musejí spoléhat výhradně na sluch a hmat. Snad i díky své schopnosti odolávat rakovině se dožívají mimořádně vysokého věku…

Logika destruktivní dezinfekce: Nakažené mravence čeká nemilosrdná čistka

Jak se mravenci zachovají, když do hnízda přijde jejich druh infikovaný smrtící nemocí? Nemilosrdně ale pragmaticky. Jejich zásah lze přirovnat k reakci buněk imunitního systému…