Podle křesťanské věrouky přijde Ježíš při svém druhém příchodu vzkřísit mrtvé, kteří povstanou v podobě, jakou měli ve třiatřicátém roce svého života. Právě proto byla pro naše předky tak děsivá smrt upálením, která již nenechávala nic, co by mohl Spasitel znovu probudit.

Povolaný ďáblem

Ještě děsivější však byla představa mrtvých, kteří se do života vrací nikoli působením boží lásky, ale kvůli zlým a ďábelským silám. Těmto nebožtíkům se říkalo revenanti z latinského revenire, tedy jít zpátky. Jejich opětovnému návratu mezi živé pak měla zabránit široká škála preventivních opatření. Nebožtíka bylo především nutné řádně zmást. Staří Slované jej proto vynášeli otvorem, který poté zacelili, zatímco později se již spokojili jen s vynášením nohama napřed, které v podstatě přečkalo i do dnešní doby. Obojí však slouží stejnému účelu. Mrtvý má zkrátka ztratit orientaci!

Zesnulého bylo rovněž třeba řádně ohlídat pro případ, že by se znovu probudil. K tomu sloužily některé zdánlivě jednoznačně křesťanské rituály, jako třeba noční bdění. Někdy ovšem veškerá opatrnost nestačila a nebožtík přesto začal škodit. V takovém případě bylo nutné přistoupit k drastickým opatřením, jejichž němými svědky jsou zohavené kostry s uťatými hlavami či cihlami mezi zuby.

Nebezpeční nebožtíci

K zásadním „upířím“ pohřebištím patří například Suchý vrch v Lahovicích u Prahy. Zde bylo odkryto přes 400 hrobů z 9. až 11. století, z nichž dva byly označeny za jednoznačně vampýrské. V hrobové jámě označované číslem 14/55 se nacházely ostatky na svou dobu neobvykle vysokého a mohutného pětačtyřicetiletého muže. Nebožtík měl na kotnících, hlavě a kolenou položené kameny, aby nemohl utéci z hrobu. Na cestu na onen svět nebyl vybaven žádnými milodary, u levého kolene mu však ležel kus zvířecí lebky. 

V roce 1999 narazili archeologové na hřbitově u chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Žatci na hroby ze 13. století. Mezi mrtvými se však nacházela i žena, které po smrti přibili nohu hřebem k rakvi, aby z ní již nemohla vylézat. V Modřicích na Moravě byl zase nalezen hrob muže z 9. století, nad nímž byla vztyčena stříška zatížená kameny a keramikou. Mrtvý tak byl uvězněný v malém dutém prostoru, kde se nemohl narovnat.

Obrovské množství vampýrských hrobů pak pochází z lokality Na Valách ve Starém městě. Nad nimi byly zapalovány ohně, protože čistý živel měl pomoci proti silám zla. V mnoha hrobech pak byla nebožtíkům zacpána ústa nebo měli ruce a nohy zatížené kameny. Stejně upravené byly dokonce i hroby čtyřletého a pětiletého dítěte.

Nejzajímavější však je rov označený jako 1/97 a nalezený v dnešní ulici V. Hrubého. Právě zde a tedy na samém okraji tehdejšího hřbitova byl nalezen muž spoutaný masivními okovy. Podobná pouta byla v pravém smyslu slova luxusním zbožím a při pohřbu otroka či zločince by byla určitě sejmuta. Pravděpodobně tedy měla sloužit k tomu, aby nebožtíkovi zabránila v pohybu.

Podobných hrobů byla na našem území celá řada. Při jejich vyhodnocování je však potřeba krajní opatrnost, protože i nejznámější upíři z Čelákovic dnes byli určeni jako popravení zločinci, kterým se po smrti dostalo nepietního zacházení. Podobné vysvětlení pak vědci nabízí u většího množství vampýrských hrobů.

Krev jako z hrnce

Krvesajné řadění překvapivě podrobně popisují i písemné prameny. Nejzajímavější je popis z pera opata Jana Neplacha (1322–1371), který hovoří o událostech, jež se navíc udály za jeho života. K roku 1334 totiž poznamenává: „Jakási žena v Levíně zemřela a byla pohřbena. Po pohřbu však vstala, zardousila mnoho lidí a nad každým z nich tančila. A když byla probodnuta, vytékala z ní krev jako z živého tvora.“

To však byl pouhý začátek. O dva roky později došlo u Kadaně k následujícím událostem: „(…) ve vsi řečené Blov zemřel jakýsi pastýř jménem Myslata. Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi, vraždil a mluvil. A když ho probodli kůlem, řekl: ‚Velice mi uškodili, neboť mi dali hůl, abych se bránil před psy‘, a když ho vykopávali, protože musel být spálen, nadmul se jako býk a hrozně řval. A když ho pokládali na oheň, kdosi popadl hůl, bodl do něho a hned se vyřinula krev jako z hrnce. Nadto, když už byl vykopán a položen na vůz, spojil nohy k sobě, jako by byl živý. Když byl spálen, všechno zlo se uklidnilo.“

Konečně vysvětlení?

Oběma případy se podrobně zabývala historička Kamila Svobodová. Ta uvádí, že popsané případy jsou samozřejmě především plodem zjitřené fantazie. Té však možná do značné míry napomohlo působení elementu mnohem přízemnějšího, a totiž sněti plynaté.

TIP: Polští archeologové objevili středověké upírské pohřebiště

Činnost dané bakterie totiž vede k rychle probíhající infekci měkkých tkání vyvolané takzvanými histotoxickými druhy klostridií, které se vyskytují ve střevním traktu člověka i zvířat a dokonce i v půdě. Právě jejich působením pak tělo zůstává bez zřetelné újmy, zevnitř se však mění na rudou kapalinu a metan. V případě narušení, například probití kůlem, dojde k prudkému úniku plynu. Ten může způsobit i zvukové efekty a vztyčení nebožtíka. V místě rány pak dochází k úniku rudé tekutiny, která bývá mylně zaměněna s čerstvou lidskou krví. Zdá se tedy, že středověká víra ve vampýry nepatří pouze do světa fantazie, ale je v ní pověstné zrnko pravdy.

Lidé obvykle znají Stonehenge u jihoanglického Salisbury jako monumentální kamenné kruhy a menhiry. Ve skutečnosti ale šlo o rozsáhlý rituální komplex, který se rozkládal do značné vzdálenosti na Salisburské pláni. Stejně složitý je i původ Stonehenge. Nejstarší části komplexu vznikly zřejmě již před 10 tisíci lety a jak ukazuje nový výzkum, část Stonehenge možná původně stála úplně jinde.

Archeologové britské University College London nedávno zjistili, že část velkých kamenů, použitých ve Stonehenge, pravděpodobně pochází ze staršího kamenného kruhu ve Waun Mawn. Toto místo se nachází v jihozápadním Walesu, na severu Pembrokeshire, ve vzdálenosti asi 255 kilometrů od Stonehenge. Otázkou je, co přimělo tehdejší stavitele kamenných kruhů, aby přestěhovali balvany, z nichž některé váží až pět tun, na takovou vzdálenost.

Velké stěhování z Waun Mawn

Kamenný kruh ve Waun Mawn měl původně průměr asi 110 metrů, což z něj dělá třetí největší dávný kamenný kruh na území Velké Británie. Podle archeologického průzkumu a radiokarbonového datování byl kruh ve Waun Mawn vztyčen někdy kolem roku 3400 před naším letopočtem. Po několika stoletích se tyto kameny, které tvoří vyvřelá hornina diabas, objevily ve Stonehenge.

TIP: Tajemný Stonehenge: Kdo byli jeho první stavitelé?

Archeologové jsou přesvědčeni, že k přesunu kamenů, který musel být pro tehdejší lidi velmi náročný, došlo během masové migrace z oblasti Waun Mawn východním směrem, do oblasti hrabství Gloucestershire v jihozápadní Anglii. Lidé si prostě vzali své posvátné kameny s sebou. Archeologové se rovněž domnívají, že na se Stonehenge nacházejí kameny, které původně stály i na jiných místech než na Waun Mawn. Možná bylo tehdy obvykle recyklovat kamenné kruhy.

Bára Lamačová, pětadvacetiletá cukrářka z Humpolce vysvětluje, jak se k profesi dostala: „Mrzelo mě, že všichni vyzdvihují Francii a Itálii a že v cizině zákusky umějí, a u nás ne. Přitom máme také skvělé dezerty, problém je v tom, že je lidé nedokážou připravit. Když je budu dělat ze ztužených tuků a nekvalitní čokolády, tak nikdy nemůžou chutnat dobře.“

Cukrářský um

Bára vrací tradičním českým laskominám lesk a slávu, kterou si rozhodně zaslouží. Například její likérovou špičku zdobí zlato, přičemž boom, který zmíněný zákusek zažíval zejména v 70. a 80. letech minulého století, je podle všeho zpět. „Chtěla jsem zachovat tvar špiček, ale zároveň jim dodat moderní nádech. Plním je vlastním vaječným likérem ze žloutků, vanilky, smetany a karibského rumu. V krému je hořká čokoláda, smetana a máslo. Jde zkrátka o poctivou záležitost,“ usmívá se cukrářka.

Kakaová tartaletka, pěna z lískových oříšků, soft karamel uvnitř – a na světě je Bářin lískový oříšek inspirovaný Francií. I když základ řemesla zůstává po staletí stejný, tedy kvalitní a čerstvé suroviny, nezbytný je cukrářský um. „Já jsem se inspirovala u Francouze Cédrica Groleta, který dělá dortíky ve tvaru ovoce a zeleniny. Jeho oříšek mě nadchnul, a navíc miluju oříšky i čokoládu, tak jsem si řekla, že ho musím zkusit,“ směje se Bára.

Tajemství větrníků?

V jejich rodině znamená „polotovar“ téměř neslušné slovo: Bára vyrůstala v kuchyni, kde všechny potraviny pocházejí z domácí či farmářské produkce. Její maminka Ivana, vystudovaná ekonomka, pro změnu peče chleba. Cukrářka a pekařka v rodině představují podle všeho výhru.

Bára se všechno naučila sama. Vystudovala sice střední hotelovou školu, ale zjistila, že podle cukrářských norem zákusky rozhodně dělat nechce. Možná i proto její výrobky překypují chutí. „Tajemství u větrníků žádné není, ale řekla bych, že jsou zkrátka udělané poctivě. V odpalovaném těstě je máslo, mouka od lokálního mlynáře, používám kvalitní žloutkový krém s pravou vanilkou,“ vysvětluje Bára.

Návrat ke kořenům

Mladá cukrářka dostala Humpolec na gastronomickou mapu Česka, a to hlavně díky své houževnatosti a vytrvalosti. I když zní její příběh jako z pohádky, ve skutečnosti všechno ideální nebylo: Mícháte, sypete, válíte, pečete, zdobíte… dlouho do noci a ráno nanovo, aby bylo vše čerstvé. Pro někoho řehole, pro Báru láska. 

TIP: Retro legenda v novém: Bývalý „ajťák“ křísí kdysi slavné digitrony

Za kvalitními zákusky tak nemusíme jezdit jen za hranice. Čím dál víc cukrářů po celé republice se vrací ke kořenům a k původním recepturám a domácí zákazníci už to umějí ocenit. Sladké je totiž něco jako naše kulturní dědictví – vždyť i cukrová kostka se zrodila v českých Dačicích. 

Obrozenci si Rusko vysnili jako slovanského spojence, který Čechy spasí před Němci. Idealizovaný obraz Ruska naboural už Karel Havlíček Borovský, otec kritické novinařiny, kterého roku 1843 zaskočily zaostalost a despocie carského režimu. Přesto se Češi panslavismem opájeli dál, a tak spisovatel Vilém Mrštík v roce 1896 ironicky doporučoval poslat „celý český národ na Rus a možno-li – přímo na Sibiř“. Oproti „dekadentnímu Západu“ bylo prý vitálnější a po bolševické revoluci roku 1917 se pro radikálně levicové autory stalo jasným vzorem.

Jejich cestopisy proto SSSR líčily jako utopický ráj na zemi a domovinu hrdinných sovětských lidí, kteří přes obtíže sibiřských zim, kavkazských velehor a zaostalost střední Asie budují moderní svět komunismu. V meziválečné éře se ovšem objevovaly i kritické hlasy, které po uchopení moci čs. komunisty roku 1948 musely umlknout.

Mezi rájem a peklem

Po bolševické revoluci se Rusko stalo záhadnou destinací budující komunismus, se kterým Sovětům odjížděli pomáhat například členové dělnického výrobního družstva esperantistů a idistů Interhelpo založeného roku 1923. Cestovatelé toužili poodhalit aspoň část tajemství „sovětského Orientu“, o němž kolovaly neověřené a neuvěřitelné zkazky. Na východ jeli vlakem přes Polsko, kde je mnoho Poláků varovalo: „Tam za kordónem na východě je Divoký západ, poušť smrti.“

Přechod Stolpce – Něgoreloje (dnes obě sídla leží v Bělorusku asi 50 km západně od Minsku) představoval hranici mezi dvěma světy, soupravy projížděly bránou se srpem a kladivem, všude byly rudé prapory, hvězdy a propagandistická hesla, ale i vojáci a drátěné zábrany. 

Do SSSR se nemohl vydat každý a nešlo se jen tak toulat krajinou. Sověti pečlivě organizovali program cest, jejichž itinerář se i kvůli omezenosti infrastruktury opakoval a měl prezentovat úspěchy sovětské společnosti. Do Moskvy, Leningradu či vzorových kolchozů se od roku 1929 bylo možné dostat také se sovětskou cestovní kanceláří Inturist. Průvodci cizincům sice umožňovali předbíhat ve frontě, současně ale pečlivě filtrovali informace – o velkých hladomorech se nikdo ani nezmínil.

Přesto svobodné poměry meziválečného Československa daly vzniknout poměrně pestré paletě cestopisů. Komunisté jako Ivan Olbarcht či Julius Fučík vytvářeli mýtus země zaslíbené, kdežto nekomunisté jako Josef Kopta či Helena Bochořáková-Dittrichová viděli i negativa. Malířka Bochořáková si třeba po návštěvě kláštera přeměněného na muzeum ateismu zapsala: „Tam v rohu vidíme včelín, sbitý z ikon. Píchlo mě u srdce.“ 

Moskva nejsou lázně

Kritických hlasů přibývalo poté, co na konci dvacátých let Stalin upevnil svou moc a pozdější stalinistický teror, o němž psal Francouz André Gide nebo český literát Jiří Weil, rozštěpil i levicový tábor, byť během sílící nacistické agrese mohla být kritika Moskvy vnímána jako nahrávání Hitlerovi.

Portréty Stalina byly „na plechu, na dřevě, na cementu a na hlíně“ a autoři jednoho cestopisu z roku 1935 srovnávali Sověty a třetí říši, přičemž podle nich byly „sovětské pedagogické cigarety rozhodně lepší než hakenkrajclerská sterilizace“, ale „není nám možno přijmout bolševický optimismus (…) je těžko uvěřit, že v tomto tvrdě kolektivizujícím státě lidé pohrdají intimními radostmi nesešněrovaného soukromí…“.   

Na cestách po „komunistickém ráji“ si někteří s překvapením všimli množství špinavých tuláckých dětí, sirotků z občanských válek a hladomorů. Levicový tábor ale věřil, že pionýři a pionýrky v rolích pouliční policie je převychovají. Ani levice nedostatky zcela nezamlčovala, ale vždy je omlouvala.

Například Marie Pujmanová roku 1932 napsala, že „Moskva jistě nejsou žádné Biarritz (…) mají tu mnoho práce, než aby pečovali o pohodlí turistů, kteří sem jedou detektivně očenichávat podrobnosti, vytrhávat je z celku a soudit říši, která hrdinsky staví z chaosu svět, podle nedostatku citronů“.

Diktatura, prázdné obchody i žebráci byly pro Ivana Olbrachta a další ospravedlnitelné z perspektivy enormního tempa výstavby průmyslu s cílem dostat Rusko před Američany, jejichž moderní pásovou výrobou se ale Sověti inspirovali. Na rozdíl od amerických dělníků ti ruští prý jedli „maso jen o velkých svátcích 1. máje a 7. listopadu“ a sovětská metropole vypadala tak, „jako by v Moskvě bydleli jenom dělníci (…) Pokud jde o šaty, nastala již téměř komunistická rovnost, jen ještě místní ženy se houževnatě brání a zachovávají si aspoň zdání elegance“.

Opěvování Stalinovy říše

Když po únoru 1948 odstartovalo budování čs. stalinismu pod taktovkou KSČ, byly starší a k Sovětům kritické cestopisy zakázány a SSSR se proměnil v nedotknutelný vzor. Do role vzorové knihy z cest po SSSR byla vyzdvihnuta agitka komunistického novináře popraveného za války nacisty Julia Fučíka  V zemi, kde zítra již znamená včera (1932). Vzniklo nakladatelství Svět sovětů s edicí SSSR našima očima a objevily se takzvané profesní cestopisy, zprávy početných zemědělských a dělnických delegací, které do sovětských kolchozů a továren jezdily obdivovat údernické pracovní nasazení. Šlo o cestu do ráje na zemi, vždyť v roce 1951 se čs. návštěvníci od jistého Ukrajince dozvěděli, že přestal kouřit, protože by nerad zemřel dřív, než nastane komunismus. 

Cestovalo se opět vlakem, ale v důsledku posunu hranic na západ nebyl přechod v Něgoreloje, ale v dříve polském Brestu Litevském. Do odlehlejších destinací včetně Altaje se už létalo. Se skutečností ale neměly stalinistické „cestopisy“ nic společného, šlo o nábožné poutě po novém světě, při nichž bylo nutné uctít kult Lenina.

Mystický vrchol tudíž představovala návštěva moskevského mauzolea: „Pak jsme sestupovali kolem čestných stráží dolů mramorovým schodištěm ke skleněnému sarkofágu, ve kterém jako živý, odpočívá bílým světlem ozářený velký vůdce Sovětského svazu – Lenin.“ V programu býval i poněkud odlehlejší rodný dům Stalina v gruzínském Gori. Z technických vymožeností si obdiv získávalo moskevské metro, prosté „špinavých páchnoucích tunelů“ jako na Západě, ale naopak s nádhernými stanicemi, kde si našinci připadali jako v říši pohádek. A rudá říše hodlala poroučet větru dešti, neboť sovětští vědci prý vyvrátili „zastaralou vědu Mendela“. 

Krasavice na 300 %

SSSR údajně tvořil kolektiv šťastných a nesobeckých lidí. Samostatnou kapitolu pak představovala sovětská žena, symbol pracovitosti a ctností, z níž si měly vzít Češky příklad: „U nás to ještě pořád bývá taký ten limonádový styl, vášnivé objetí à la Červená knihovna. Pořád jsme se ještě nezbavili těch milostných zmetků, té lásky – braku, té hollywoodštiny, zápaďáckých vlivů, měšťáckých zašmodrchanin. (…) Taková údernice z textilky, Kirejeva, stachanovka, která plní normu na 300 %, dělnice, ta například přišla na náš večer v rudých šatičkách s velkou broží, skutečná krasavice, i se vším tím barevným příslušenstvím na rtech a na nehtech. Ale jak promluvila, když vstala, to už je jiná.“ 

Sověti vystupovali v líčeních jako ochotní učitelé, kteří Čechoslovákům bratrsky pomáhají a nejsou jako nafoukaní „zápaďáci“. Negativa neexistovala, a pokud někdo z návštěvníků pochyboval, označili ho za zpátečníka: „Byli mezi námi čtyřiceti dva tři takoví (…) Ptají se, proč Ivan Ivanovič nespravil střechu, proč Marie Petrovna plot nechala shnít – a Marie Petrovna jezdí třebas na traktoru a obdělává zemi jako celý náš jeden okres. Nedohlédneš konce. Dnem i nocí, za reflektorů.“ Zkrátka sovětský člověk byl hrdina, který po vítězství nad nacismem nyní bojuje za blahobyt: „Když jsem se za měsíc vrátil do Moskvy, byla ulice úplně změněna. Staré domy zmizely a po obou stranách širokého bulváru čněly čtyřpatrové domy.“

Za exotickým dobrodružstvím

S politickým táním po „odhalení Stalinova kultu“ v roce 1956 se zájezdy do zemí východního bloku včetně SSSR zčásti přiblížily našim současným představám o cestování. Důležitou roli v otevření nových možností hrál fakt, že Čechoslováky a Bulhary Moskva chápala jako nejspolehlivější spojence, a cestovatelům místní říkali, „vy nejste cizinci, vy jste Češi“. Problémy měli jedině s fotografováním, když Sověti nechtěli, aby si fotili rozestavěné či ošklivé věci, neboť snímky se mohly dostat na Západ a „ti tam potom uvěří, že ještě žijeme pod doškovými střechami“. Jelikož bylo zároveň aspoň pro někoho snadnější cestovat jinam včetně USA či Japonska, zájem o SSSR zčásti ochladl a po roce 1965 dokonce nevyšel žádný původní cestopis ze SSSR.

Návštěvníci mohli do určité míry opustit dosud povinné trasy ve prospěch turistiky zaměřené na dobrodružné poznávání exotického Kavkazu či Sibiře. Využívali rozšiřující se vnitrostátní leteckou a lodní dopravu a v roce 1959 zkušený cestovatel František Alexander Elstner spolu s fotografem Janem Fialou projel osobním vozem Škoda Octavia přes Moskvu, Krym a Kavkaz až do Gruzie. Médii sledovaná jízda propagovala čs. automobily, ale testovala také zázemí pro individuální rekreaci v SSSR (ceny benzinu a potravin, kvalita ubytování).

Cestopisy kosmického věku

Moskva a Leningrad cestovatele-dobrodruhy už tolik netáhly, chtěli poznat přírodu a někteří vodáci či horolezci užasli nad její krásou. Ovšem nedejme se mýlit, šlo převážně o jakousi technokratickou romantiku, tajga musela být zúrodněna, v tundře vrtali těžaři a řeky tu byly hlavně pro hydrocentrály: „Za devatenáct hodin bylo do řeky shozeno 15 000 kubických metrů kamene. Za devatenáct hodin se divoká řeka vzdala. Lidé z Bratska se ukázali silnější než nespoutaná krasavice. Ještě téhož dne zpívali a tančili na dně jímky: ANGARA BYLA POKOŘENA.“

Cestovatelé rádi popisovali civilizační pokrok Kyrgyzů či sibiřských etnik včetně emancipace tamějších žen, které dřív bývaly považovány za méněcenné a nečisté. Zesměšňovali též tmářství šamanů, jež „trachom léčili kousky barevných sklíček, plivali nemocným do obličeje, řezali choleriky karabáčem“. Odvrácená stránka modernizace sovětské periferie (rusifikace, alkoholismus či odliv mladých do měst) se do oficiálně vydávané literatury pochopitelně nedostala.

Přijedeme zase

Z cestopisů zmizel Stalin stejně jako jeho pomník z Letné a nový vůdce Nikita S. Chrušov byl prezentován coby lidový politik. Takto zachytil setkání českých turistů s prvním tajemníkem cestovatel Elstner: „Koupáme se a najednou pluje na moři malý člun, v němž je veslař se slaměným kloboukem (…) a najednou někdo zavolal: ‚To je Nikita Chruščov!‘ V té chvíli byla celá pláž ve vodě… Podnikli veselý námořní útok na osamělý člun a veslař se dobrovolně vzdal. Přistal, chvíli se koupal v teplém příboji, pak se vrátil na zlatý písek, porozprávěl.“

TIP: Trolebuzina, Dazdraperma, Perkosraka: Bizarní křestní jména sovětského socialismu

Návštěvníci SSSR si rovněž všímali množství čs. výrobků: „Na letišti stály seřazeny v dvojstupu české aerotaxíky Morava-200, pět obyvatel Alma-Aty z desíti má české boty. Ti zbývající alespoň české kalhoty, sako nebo košili…“ A snad vždy potkali někoho, kdo v roce 1945 osvobozoval Československo a kdo jim sliboval, že kdyby bylo potřeba, přijede zase, jen zavolat! Asi nikdo z návštěvníků SSSR netušil, že v srpnu 1968 se tyto sliby stanou smutnou skutečností…

Před 66 miliony let narazilo do Země těleso, které vyhloubilo ohromný kráter s centrem u dnešního Chicxulubu na pobřeží Yucatánu a ukončilo období křídy i celých druhohor. Dopad rozpoutal katastrofu, která významnou měrou přispěla k nejmladšímu masovému vymírání. Zmizely asi tři čtvrtiny druhů na planetě, včetně nepatrných mořských řas a podobných organismů.

Mezi vědeckou obcí dnes panuje poměrně obecná shoda, že tělesem, které tehdy narazilo do Země, byl asteroid. Amir Siraj a Avi Loeb z americké Harvardovy univerzity zastávají ale poněkud jiný názor. Vědci provedli gravitační simulace a matematické analýzy, z jejichž výsledků vyplývá, že skutečným pachatelem zkázy na konci křídy mohla dlouhoperiodická kometa.

Kometární šrapnely

Podle Siraje s Loebem funguje Sluneční soustava jako gigantický pinball. Významnou roli obvykle sehraje Jupiter, jehož mohutná gravitace pozmění dráhy dlouhoperiodických komet, které si to pak mohou namířit ke Slunci. Při přiblížení ke Slunci se pak takové komety mohou rozpadnout na kusy, které pak představují kosmické šrapnely, a ty mohou zasahovat planety nebo měsíce.

TIP: Výzkum australského kráteru prozradil, jak často Zemi zasahují větší meteority

Výpočty Siraje a Loeba ukazují, že se takové události stávají natolik často, že by to reálně mohlo souviset s katastrofou na konci křídy. Dalším důkazem je podle nich složení tělesa, které dopadlo v Chicxulubu. Odpovídá totiž uhlíkatému chondritu, které jsou v hlavním pásu planetek vzácné. Pro dlouhoperiodické komety by takové složení ale nemělo být zvlášť výjimečné. Novou teorii bude nutné ještě důkladně prověřit výzkumem v Chicxulubu a u dalších podobných kráterů.

S narůstajícím počtem pacientů s covidem se každá země vypořádává po svém. Nicméně Pavithra Wanniarachchiová, ministryně zdravotnictví Šrí Lanky, zvolila velmi výstřední cestu: Své zdraví odevzdala do rukou nejmenovaného šamana, kterému se ve snu zjevila receptura zázračného elixíru. Dotyčný poté nápoj namíchal a zaslal ho ministryni, aby si jím zajistila imunitu vůči nemoci.

TIP: V indické nemocnici zemřel muž, kterému rodina omylem odpojila plicní ventilátor

Z analýzy elixíru však vyplynulo, že sestává převážně z medu a muškátového oříšku. Skepse lékařů se navíc záhy potvrdila, protože ministryně nákaze neunikla. Její stav se navíc ukázal jako natolik vážný, že musela být hopitalizována na klinice infekčních chorob v Angodě. Z nemocnice byla ministryně propuštěna v pondělí, po zhruba třech týdnech srávených v péči lékařů.

V roce 1565 se olomouckým biskupem stal jednatřicetiletý Vilém Prusinovský z Víckova, příslušník starého moravského vladyckého rodu. Jako biskup pozval do Olomouce členy Tovaryšstva Ježíšova a založil jezuitskou kolej. Zemřel náhle v červnu 1572, údajně na ledvinovou chorobu. 

Mladí mrtví biskupové

Poté byl biskupem jmenován probošt Jan XVII. Grodecký, který pocházel z polské šlechty usedlé ve Slezsku. Účastnil se jednání tridentského koncilu a získal řadu bohatých prebend. Jako biskup dobudoval v Olomouci jezuitskou kolej, pro niž u papeže vymohl všechna univerzitní práva. Nicméně i on náhle zemřel po půldruhém roce v úřadě v lednu 1574, aniž by se dožil padesátky.  

Po něm nastoupil Tomáš Albín z Helfenburka z jihočeského vladyckého rodu sloužícího Rožmberkům. Na rozdíl od předcházejících dvou biskupů nepatřil ke staré šlechtě, neboť teprve jeho otec se vyšvihl z měšťanského stavu na vladyku. Navíc se Albín dal na duchovní dráhu až po smrti své ženy, s kterou měl pět dětí. Ale díky podpoře mocných Rožmberků získal mnoho obročí. Stejně jako jeho předchůdce zemřel po roce působení. V Olomouci nevěřícně sledovali další pohřeb biskupa, při němž jeden z kanovníků veřejně prohlásil, že byl nebohý prelát otráven…

Uražený kanovník

Během nové volby získal většinu hlasů čtyřiatřicetiletý děkan olomoucké kapituly Jan Mezoun z Telče, syn nuzného krejčího. O nadaného chuďase se postarala církev a šlechtický rod Pavlovský z Pavlovic. V roce 1573 byl rozhodnutím papežské kurie jmenován děkanem olomoucké kapituly, přestože si kanovníci zvolili třiatřicetiletého kanovníka Jana Philopona Dąmbrowského. 

Tento polský kněz, který se narodil nedaleko Varšavy, spojil svou církevní dráhu s Olomoucí. Neúspěch si nechtěl nechat líbit, proto si stěžoval na všechny strany a nikdy nepřestal proti Mezounovi intrikovat. Jeho nenávist nepolevila, ani když ho Mezoun již jako biskup v roce 1577 jmenoval děkanem olomoucké kapituly. Dąmbrowski navíc štval kapitulu proti biskupovi, přičemž neváhal například zfalšovat papežský list.

Městem jde strach

Jan XVIII. Mezoun z Telče zemřel náhle v únoru 1578, a to po dvou letech ve funkci ve věku třiceti šesti let. Navíc ve stejnou dobu skonal nadějný prelát a pravděpodobný kandidát na biskupský úřad, Václav Bruntálský z Vrbna. Ve městě se začaly šířit obavy, že vysoce postavení kněží nezemřeli přirozenou smrtí, nýbrž byli zákeřně otráveni. Jeden ze současníků si zapsal o zemřelém biskupovi: „Pán Bůh mu také nežehnal v jeho předsevzetí, otráven jsa od svých prelátův, ten tok mizerně scepeněl.“ 

Okolnost, že olomoucká kapitula během šesti let čtyřikrát volila biskupa, se negativně odrazila na vztazích mezi kanovníky, nehledě na to, že nebezpečné křeslo olomouckého biskupa odmítl i pražský arcibiskup. Atmosféra neobyčejně zhoustla, vzrostl počet hádek i třenic a většina z kanovníků intrikovala, aby sama byla zvolena v dalších volbách. Svou pánovitostí, svárlivostí a ctižádostivostí se nechvalně proslavili zejména Dąmbrowski a italský prelát Pietro Illicin, o kterém se uvádělo, že je „jak učený, tak pohotový muž, ale (…) ve svých záležitostech příliš rozvláčný a nestálý“.

Dvacetiletý kandidát

V roce 1578 se Dąmbrowski snažil, aby byl novým biskupem zvolen nezkušený mladík bez teologického vzdělání. Takového kandidáta objevil ve dvacetiletém Ondřejovi Rakouském, synovi arcivévody Ferdinanda Tyrolského a jeho morganatické manželky, který se už ve svých 17 letech stal díky postavení svého otce kardinálem. Kanovník se obrátil přímo na arcivévodu a tvrdil, že dokáže Ondřejovu volbu zařídit. Skutečně přemlouval kanovníky a „chodil z residence do residence a dožebrával se hlasův“. 

Arcivévoda se chopil příležitosti a vyslal do Prahy a Olomouce svého agenta, který mu z Olomouce napsal, že se dozvěděl, že tři biskupové zemřeli stejnou nemocí, že dostali hrozné škubání v žaludku, až jejich křik bylo slyšet přes ulici. Na stejnou nemoc údajně zemřeli i dva kanovníci. Jedni podezřívali italského kuchaře, druzí kanovníka Illicina. Veřejnost ale za nejpravděpodobnějšího vraha považovala Dąmbrowského.

Arcivévodův agent nicméně na podobné informace nedbal a nadále vyjednával, ačkoliv se mu nakonec nepodařilo získat císařovu podporu pro volbu kardinála. Dąmbrowského plán, jak bude šedou eminencí mladičkého biskupa, se rozpadl jako domeček z karet.

Podezřelý ujíždí do Itálie

Novým biskupem se nakonec stal horlivý, podnikavý a energický Stanislav II. Pavlovský z Pavlovic pocházející ze slezského rytířského rodu. Vystudoval olomouckou jezuitskou kolej a v Římě dosáhl doktorské promoce. Jako nový biskup si byl dobře vědom, že během šesti let zemřeli čtyři jeho předchůdci po krátkých vládách ve středním věku, a že v sídelním městě nepochybují, že šlo o vraždy. 

Bez důkazů měl ale biskup svázané ruce, proto nařídil zprofanovanému kanovníkovi alespoň kanonickou očistu, která spočívala v tom, že obviněný a několik výše postavených prelátů slavnostně přísahalo, že je obviněný nevinný. Nicméně touto cestou se nepodařilo obnovit čest preláta ani diecéze, neboť se nenašel nikdo, kdo by chtěl ve prospěch Dąmbrowského přísahat. Kanovník urychleně odjel do Itálie, údajně, aby se tam léčil.

Uvězněn na Hukvaldech 

Na travičskou aféru se ale nezapomnělo a mluvilo se o ní v sídle papežského nuncia, stejně jako u císařského dvora. Velký zájem o ni projevovali mocní Rožmberkové, neboť jeden z otrávených biskupů byl jejich chráněnec. Nakonec v roce 1585 jeden výše postavený kněz udal Dąmbrowského, že se provinil travičstvím i proti slušnosti. Biskup tedy musel reagovat, a nechal obviněného preláta, který se mezitím vrátil z cest, zatknout a uvěznit na hradě Hukvaldy. Zároveň ho suspendoval ze všech úřadů, přikázal sepsat a zabavit jeho veškerý majetek a zahájit proti němu jednání u církevního soudu.

Biskup Pavlovský z Pavlovic nemohl odkládat soudní jednání i s ohledem na to, že moravský zemský soud odmítal akceptovat, že biskup má jurisdikci nad kněžstvem a že může vykonávat spravedlnost v osobních či kriminálních věcech. Soud nad kanovníkem měl ukázat, že katolická církev se moravských stavů, mezi nimiž převládali evangelíci, nebojí. Navíc papežský nuncius požádal o zevrubnou zprávu o životě a mravech olomouckého kléru, aby dal jasně najevo, že pokud biskup nebude postupovat se vší důsledností a razancí, do diecéze pošle kanonickou vizitaci, která by podrobně zkontrolovala duchovně pastorační činnost a hospodaření.

Kanonický proces

Biskup jmenoval prokurátorem klerika a právníka Theodora Engelse von Gymnicha, který s vyšetřující komisí vyslechl obviněného. Detaily o vyšetřování, přepisy výslechů a další informace nemáme k dispozici, neboť všechna soudní akta byla nejspíše ihned po popravě Dąmbrowského zničena. Nezdá se být pravděpodobné, že byl Dąmbrowski mučen, ale je jisté, že se k otrávení biskupů přiznal a zapíral jen v nepodstatných věcech. Poté mohl být v Olomouci v době mezi 20. lednem a 3. únorem 1586 vykonán kanonický proces se všemi předepsanými formalitami. Zda se ho obviněný zúčastnil a mohl se sám hájit, též nevíme. Nicméně se jednalo striktně podle kanonického práva, takže jeho obhajoba nepochybně zazněla. Mezitím si Dąmbrowski stěžoval na špatné podmínky ve vězení a požádal, aby byl přestěhován. Biskup jeho žádost zamítl.

Dne 3. února 1586 byl církevním soudem vynesen rozsudek. Obviněný byl zbaven kapitulního děkanství, kanovnictví, kněžství, počestnosti i všech beneficií. O konečném trestu mělo být rozhodnuto později. Kopie rozsudku byla ihned odvezena nunciovi, ale text byl schválně natolik všeobecný, že zločiny nebyly přesně popsány, pouze byly označeny za „hrozné a neslýchané“.

Měsíce před popravou

Dąmbrowski setrval i po vynesení rozsudku v hukvaldském vězení a několikrát si biskupovi stěžoval na „puch a záduch“, v kterém musí žít a které mu přivodily vážné zdravotní potíže. Biskup mu nevěřil, ale povolil mu zpověď v zámecké kapli, a po opakovaných žádostech svolil, aby byl odveden „na vzduch“, jeho cela „vykouřena“ a vypráno jeho prádlo. 

To bývalému prelátovi vlilo novou naději do žil a hned začal doufat, že bude brzy omilostněn. Na to ale biskup ani nepomýšlel a přikázal mu „obrok umenšiti, aby aspoň tím způsobem zkrotl a seznal, že se s ním nežertuje, (…) a na pokání opravdové za své zlé skutky se tím bedlivěji přichystal“.

Po konzultacích s apoštolským nunciem a císařským dvorem biskup nakonec přikázal, aby byl vězeň „vydán rameni světskému na potrestání; to znamenalo ztrátu hrdla“. „Biskupotravec“ Jan Philopon Dąmbrowski byl v roce 1586 sťat mečem v Olomouci.

Objevilo se však podezření, že některé informace byly – s ohledem na pozůstalé – ze záznamu odstraněny. NASA navíc nepublikovala vlastní nahrávku, nýbrž jen její přepis a rozlišila v něm pouze mužské (M) a ženské (Ž) hlasy.

Nicméně z toho, že záznamník držela v ruce Christa McAuliffeová, která byla při startu na obytné (dolní) palubě, lze mnohé vydedukovat. Po její pravici seděl Gregory Jarvis, vlevo od ní pak Ronald McNair.

• 1 minuta a 15 sekund po havárii (M): „Co se stalo? Co se stalo? Ach, bože, ne… Ne!“
• 1:18 (Ž): „Zapni si dýchací přístroj! Zapni si dýchací…“
• 1:20 (M): „Ne… Dýchat… Dusí…“
• 1:21 (M): „Zvedni si hledí!“
• 1:22 (M + Ž): (výkřiky) „Pálí to!“ (vzlyky) „Nemohu. Neříkej mi… Bože! Udělej… Teď…“
• 1:27 (M): „Klid! Pohni s…“
• 1:28 (Ž): „Nenechej mě takhle umřít! Ne tady! Ne teď…“
• 1:37 (M): „Ještě žijeme.“
• 1:40 (M): „Jestli jsi někdy chtěl… Pro mě zázrak…“ (výkřiky)
• 1:50 (M): „Už nemohu dýchat…“
• 1:51 (M + Ž): „Ježíši, ne!“
• 1:54 (M): „Zemřela.“
• 1:55 (M): „Měla štěstí.“
• 1:56 (M): „Bože! Voda! Je po nás!“ (výkřiky)
• 2:00 (Ž): „Sbohem.“ (pláč) „Miluju tě, miluju tě!“
• 2:03 (M): „Kašlou na nás!“
• 2:07 (M): „Bude to jako nouzové přistání.“
• 2:09 (M): „Dobře, v pořádku!“
• 2:14 (M): „Nejde to!“
• 2:17 (M): „Podej mi ruku…“
• 2:29 (M): „Otče náš…“
• 2:57 (M): „Ty – všude tady?“
• 2:58 (M): „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku…“

Je pravda, že vysvětlení s diktafonem pracujícím nezávisle na palubních systémech zní logicky. Ostatně když v únoru 2003 během návratu z vesmíru havaroval raketoplán Columbia, natáčel astronaut David Brown sestup na svoji osobní videokameru. Podařilo se zachránit její paměťovou kartu a z ní zrekonstruovat záznam. NASA jej dokonce zveřejnila, ale video končí čtyři minuty před začátkem postupného rozpadu stroje – a 11 minut před koncem vysílání, tedy před vlastní zkázou.

NASA prohledala každý kout kabiny Chal­lengeru, veškeré nalezené kusy dokumentace, každý záhyb skafandru… Zkrátka vše, kde mohli astronauti zanechat nějaký vzkaz, informaci o svém osudu. Vyšetřovatelé však nic nenašli – ani zmiňovaný diktafon, s nímž bylo všechno trochu jinak. 

Zprávu o něm poprvé přinesl magazín Weekly World News, americký týdeník, který se při psaní článků nijak nenechává omezovat realitou. Nejde přitom o klasický bulvár – v časopise jsou všechny informace od A do Z smyšlené. Pravidelně se v něm lze dočíst, že některá z velkých osobností historie považovaná za mrtvou dosud žije, plátek podporuje konspirační teorie, píše o nálezech biblických relikvií, o tajných kosmických misích či objevech, o mimozemšťanech a mořských pannách.

Jak to bylo ve skutečnosti: Havárie raketoplánu Columbia: Smrt seděla na křídle Aneb proč zemřelo sedm lidí?

Právě na jeho stránkách se tedy informace o záznamníku z Challengeru objevila – a protože „prodává“, tak hned několikrát v různých letech. Existuje tudíž několik verzí toho, o čem posádka Challengeru po výbuchu hovořila… 

Pivo provází lidské kultury už velmi dlouhou dobu, i když se jeho podoba a chuť během staletí měnily. Spojený tým egyptských a amerických archeologů, který vedli Matthew Adams z New York University a Deborah Vischak z Princeton University, při vykopávkách v severním Abýdosu, na západním břehu Nilu, narazil na pozůstatky nejstaršího velkého pivovaru na světě.

Tento pivovar podle odborníků pravděpodobně pochází z éry vlády krále Narmera. Ten vládl v době kolem roku 3100 před naším letopočtem. Byl to zřejmě poslední panovník předdynastického období v Egyptě, který nejspíš založil 1. dynastii a také sjednotil Horní a Dolní Egypt.

Pivovar starý 5 000 let

O existenci pivovaru byli britští archeologové přesvědčeni už od počátku 20. století. Až doposud se ale nikomu nepodařilo přesně určit místo, kde se nacházel. Egyptsko-americký tým to zvládl a dokázal také prozkoumat výrobu piva v tomto zařízení. Matthew Adams uvádí, že se v tomto pivovaru vyrábělo pivo ve velkém, alespoň na tehdejší poměry. Vařili tam zároveň vždy zhruba 22 400 litrů piva.

Archeologové na místě našli osm obřích „výrobních jednotek“, z nichž každá je 20 metrů dlouhá a 2,5 metru široká. V každé z těchto jednotek bylo ve dvou řadách asi 40 velkých keramických mís. Ty se při výrobě piva užívaly k ohřívání směsi obilí a vody.

TIP: Jak se zrodilo pivo: 15 historických milníků tekutého chleba

Vše nasvědčuje tomu, že pivovar zásoboval pivem rituály panovníků Egypta, které probíhaly na posvátných místech a na pohřebištích. Na těchto místech byly již dříve objevené doklady používání piva jako rituálních obětí. Jde o další z významných objevů v Abýdosu, který býval jedním z nejvýznamnějších náboženských center starověkého Egypta.

Tím úplně nejstarším známým pivovarem na světě, je pivovar objevený v roce 2019 v izraelské jeskyni Raqefet, ležící poblíž Haify. Pivo se zde zřejmě vařilo před 13 tisíci lety.