Kdo by neznal Tři mušketýry, k nimž se dodnes vracejí tvůrci muzikálů i filmoví scénáristé? Příběh o čtveřici přátel z doby Ludvíka XIII. zajistil Alexandru Dumasovi staršímu nesmrtelnost. Už ve své době platil za nejúspěšnějšího francouzského autora 19. století – však měl také na kontě více než tři sta děl! Nutno však říci, že takové množství textů nezvládl sepsat sám. Měl pěknou řádku pomocníků. Proto o něm jeho odpůrci říkali, že vlastní továrnu na romány. Platit spoluautory si mohl dovolit. Psaní mu vynášelo dost. Jenže i tak se topil v dluzích. Jak to? Francouzský spisovatel si zkrátka nic neodpíral a žil na vysoké noze. 

Příjmení po otrokyni

Tvůrce známých dobrodružných románů šlo ve společnosti jen těžko přehlédnout. Nejenže se pyšnil mohutnou postavou, ale měl navíc černošské rysy. Nemohl tak zapřít svůj cizokrajný původ, za něj vděčil své babičce Marii Césette Dumasové. Ta jako černošská otrokyně na dnešním Haiti okouzlila markýze Alexandra Davy de la Pailleterie. Z jejich vztahu se narodil syn Thomas Alexandr. Levoboček se stal jedním z hrdinů Velké francouzské revoluce. V době Napoleonovy vlády získal hodnost generála.

Místo vznešeného jména svého otce však používal příjmení své matky, tedy Dumas. Tohle všechno se duchovní otec Tří mušketýrů dozvěděl jen z vyprávění. Schopný armádní důstojník totiž zemřel na rakovinu žaludku roku 1806, v době, kdy byly malému Alexandrovi pouhé čtyři roky.

Spisovatel se za své předky nijak nestyděl. Traduje se, že když se mu kdosi vysmíval kvůli jeho smíšenému původu, Dumas mu odpověděl: „Můj otec byl mulat, moje babička černoška, moji prarodiče opice. Vidíte pane, moje rodina začala tam, kde ta vaše končí.“ Slavný literát rozhodně neoplýval nedostatkem sebevědomí.

Místo díky známostem

Po generálově smrti chyběly Alexandrově matce prostředky na to, aby svému synovi dopřála kvalitní vzdělání. Proto se budoucí spisovatel učil číst a psát doma. Hltal každou knížku, která mu přišla pod ruku. Jako písaře ho zaměstnal samotný orleánský vévoda Ludvík Filip, který se roku 1830 stal francouzským králem. Jak k tomuto výhodnému místu mladý Alexandr Dumas přišel? Jednoduše – díky přátelům svého otce... Jméno hrdinného generála ve Francii pořád něco znamenalo.

Spokojí se markýzův vnuk s kariérou písaře? Ani náhodou! Alexandr Dumas oplývá bujnou fantazií a své představy začne přenášet na papír. Společně s profesorem historie Augustem Maquetem vytvoří divadelní hru Jindřich III. a jeho dvůr. Drama uvedené roku 1829 zaznamená nebývalý úspěch. Brzy se Dumas odváží opustit své místo písaře a postaví se na vlastní nohy. Od nynějška se bude živit jen jako spisovatel…

Neslavný souboj

Se svými pomocníky chrlí Alexandre Dumas jeden román za druhým. Za svou slávu však vděčí především Maquetovi. Právě on mu vyhledá informace, které vytvoří základ legendárního díla Tři mušketýři. Tento román vydaný roku 1844 vzbudí takový ohlas, že již o rok později spatří světlo světa jeho pokračování mapující osudy hlavních hrdinů po dvaceti letech. Mušketýři se pak objeví ještě v románech po dalších deseti letech a knize Vikomt z Bragelonne. 

Přestože se Dumasovi románoví hrdinové bijí v soubojích každou chvíli, požitkářský spisovatel tyto kratochvíle příliš nevyhledával. Vždyť v mládí utržil při svém první souboji pořádnou ostudu. Roku 1825 se musel s kordem v ruce hájit vůči posměváčkovi, který si z něj tropil šprýmy kvůli způsobu jeho oblékání. Dumasův pokus zchladit smích jeho protivníka však nevyšel, ba naopak. Během souboje mu totiž spadly kalhoty. To se ví, že takto si respekt opravdu nezjednal.

Za honorář cokoli?

Peníze se úspěšnému autorovi jen sypaly. Jenže on je nedokázal udržet. Pořádal večírky, užíval si v ženském náručí, zkrátka musel se pořádně otáčet, aby měl peníze pro své hýření. Proto se nad ním neustále vznášela hrozba dluhů, zatímco jeho nejslavnější spolupracovník Maquete bohatl.

Historik ovšem spokojenost necítil. Dumas mu sice vyplácel štědré honoráře za jeho služby, avšak slávu si nechával pro sebe. Na obálkách knih a pod texty v časopisech se skvělo jen Dumasovo jméno. Profesor historie toho měl dost. Roku 1957 se muži ve zlém rozešli. Dumas se i poté snažil, aby ze svého psaní vytřískal maximum. Romány vydával na pokračování v časopisech. Traduje se, že jelikož byl placený od řádku, schválně nechával postavy pronášet pro děj zcela nepodstatné repliky. Athosova mlčenlivého sluhu Grimauda si prý vymyslel jen kvůli zvýšení honoráře! 

Jindy zas Dumas žádal zvýšení plateb, které mu nakladatel nechtěl přislíbit. Proto spisovatel vyhrožoval, že nechá postupně zemřít všechny čtyři mušketýry. Dokonce napsal scénu, v níž to vypadalo, že Athos zahynul při potyčce s Myladiným synem. Teprve, když mu nakladatel vyplatil peníze navíc, nechal spisovatel mušketýra žít. Inu věděl, že při velkém čtenářském zájmu si může trochu vydírání dovolit…

Nenapravitelný sukničkář

Do svazku manželského vstoupil Alexandre Dumas jen jednou. Roku 1840 se oženil s herečkou Idou Ferrierovou. S věrností si však hlavu nelámal. Společnost cizích dam vyhledával před sňatkem i po sňatku stejnou měrou. Podle historiků měl spisovatel okolo čtyřiceti milenek! S nimi zplodil čtyři až sedm nemanželských dětí. Za své ovšem uznal jenom jedno.

Dávno před svým vstupem do manželství přivedl do jiného stavu švadlenu Marii Catherine Labay, která mu roku 1824 porodila syna Alexandra. K otcovství se Dumas přiznal až o sedm let později. Tehdy svého syna nemilosrdně vyrval matce z náruče. Platil mu vzdělání na prestižních školách, a tak si vychoval následníka. Se svou zákonitou chotí totiž spisovatel žádné děti neměl.

Zhlédnutí se v románu

Co ho však uvrhlo do největších dluhů? Touha po vlastním zámku. Spisovatel s architektem obhlíží pozemek ve vsi Le Port-Marly. „Chtěl bych renesanční sídlo obklopené anglickým parkem,“ vznáší svůj požadavek Dumas. Když ho architekt upozorní, že zdejší jílové podloží se pro tak velkou stavbu nehodí, literát žádá, aby se základy prohloubily až na skálu. „To ale bude stát tisíce franků,“ namítne druhý muž. Dumas mávne rukou: „Tím lépe.“ 

TIP: Muškytýr d'Artagnan: Skutečný příběh jedné z největších románových postav

Dva roky po výstavbě zámku se přihlásí první věřitelé. Již roku 1853 Dumas o svůj přepychový příbytek přijde. Od té doby jen splácí dluhy. Rozmařilý způsob života se podepíše také na Dumasově zdraví. V roce 1870 umírá na mrtvici. Někteří historikové se ale domnívají, že spisovatel trpěl syfilidou. Při množství jeho milenek se to nezdá nepravděpodobné…

O vodíku se v žertu říká, že jde nejen o palivo budoucnosti, ale rovnou všech budoucností. Jeho revoluční nástup do světa energetiky se totiž předpovídal již několikrát, a přesto pomyslný outsider dodnes jen chabě konkuruje klasickým lithiovým bateriím napájeným z elektrické sítě. Za nízkou popularitu může nutnost vyrábět samotný plyn, což vyžaduje energii. Zjednodušeně řečeno: Nejprve potřebujete elektřinu, abyste vodík vůbec dostali do motoru – tak proč zbytečný krok nepřeskočit a nepohánět vozidla a stroje elektřinou přímo? 

Pádný argument hraje do karet skeptikům, kteří v nadvládu vodíku nevěří: Nechybí mezi nimi ani excentrický vizionář Elon Musk, podle nějž jsou vodíkové baterie jednoduše „hloupé“. Rozvoj v oblasti ekologické energetiky však nasvědčuje, že by se zmíněný plyn skutečně mohl coby masově rozšířené palivo v blízké budoucnosti ujmout.

Nejlehčí prvek

Vodík představuje nejrozšířenější a zároveň nejlehčí prvek ve vesmíru. Používá se například jako redukční činidlo v chemickém průmyslu, k produkci amoniaku či kyseliny chlorovodíkové, ale také coby pohonná látka v kosmonautice. Podle statistik analytické společnosti AleaSoft se jeho roční globální spotřeba pohybuje okolo 70 milionů tun. 

Poptávka se od roku 1975 v podstatě ztrojnásobila a daří se ji uspokojovat hlavně díky metodě tzv. reformování parním metanem, kdy se na vodík obvykle přeměňuje zemní plyn. Proces však není ekologický a do ovzduší se při něm uvolňuje asi 830 milionů tun oxidu uhličitého ročně, což odpovídá souhrnné produkci Francie a Velké Británie. 

O vodíku se od začátku mluví coby o ekologické alternativě nejen fosilních paliv, tudíž u něj podobně „nečistá“ výroba znamená zásadní problém. Aby se navíc vodíková energie mohla stát součástí běžného života, musela by pro ni vzniknout infrastruktura, což by bylo zdlouhavé a finančně extrémně náročné. Přes zdánlivě nepřekonatelné obtíže však vodík nabízí jednu ohromnou výhodu: Jediný odpadní produkt jeho „spalování“ v motorech by tvořila vodní pára. Pokud bychom jej tudíž zvládli ekologicky produkovat pro 2,8 miliardy automobilů, které budou dle odhadů křižovat silnice planety v roce 2036, odstartovali bychom skutečnou zelenou revoluci. 

Elektrolýza tam a zpět 

V ideálním světě funguje vodíkové napájení následovně: Vodní, větrná či jiná ekologicky přívětivá elektrárna vyrobí energii. Ta pak pohání proces zvaný elektrolýza, při němž se voda štěpí na vodík a kyslík. Zatímco druhý jmenovaný poslouží v průmyslu nebo se neškodně vypustí do ovzduší, vodík se uskladní do tzv. palivového článku, který lze zapojit například do automobilu. 

Z vodíku se pak energie získává obrácením elektrolýzy: Plyn se mísí s kyslíkem, jejich reakce vytváří elektrický proud a odpadní látku představuje voda. Teoreticky bychom tedy mohli ekologicky vyrobenou energií pohánět vozidla, aniž bychom do ovzduší vypouštěli skleníkové plyny. 

Slunce, voda, vítr

Problém technologie tkví v tom, že závisí na nevyzpytatelných zdrojích. Ať už jde o větrné, či sluneční elektrárny, jejich produkci ovlivňují podmínky, nad nimiž nemáme kontrolu. Uskladnit přemíru energie z větrných a slunečných dnů zatím dobře neumíme a vykrýt deficit ze špatných dnů umožňuje pouze nákup energie z jiných, „špinavějších“ zdrojů. Stabilní produkce jaderných elektráren je pak pro řadu ekologicky smýšlejících zákazníků nepřijatelná. 

Další potíž spočívá v masovém přechodu na nový pohon. Neexistují kapacity, které by ze dne na den zajistily ohromné množství elektřiny k výrobě vodíku. Už dnes se některé americké státy potýkají s nárůstem odběru ze sítě kvůli elektromobilům napájeným lithiovými bateriemi. Například Seattle má třetí nejvyšší počet elektrických vozů na hlavu v USA a radnice plánuje, že do roku 2030 bude podobné vozidlo řídit třetina obyvatel města. Jenže když se lidé večer vrátí z práce, rozsvítí, pustí televizor, pračku a klimatizaci a navíc dají auto na nabíječku, ocitá se elektrická síť na hraně kolapsu. 

Kalifornie se pro změnu stala největším americkým producentem „zelené“ energie. Do deseti let tam však elektromobily budou spotřebovávat 6 % veškeré elektřiny, a nejspíš tedy nezbude, než aby si ukously z koláče určeného pro průmysl. 

Pomalý přechod

Aby se mohlo vyrábění vodíku rozjet ve velkém za reálných podmínek, musela by podle odborníků přijít přechodová fáze a naplno využít existující kapacity. Například vodní elektrárny by přes noc neomezovaly produkci, ale přebytky proudu by pomáhaly právě k výrobě plynu. 

Cestu do budoucnosti by mohl vodíku vydláždit i fakt, že jde o mnohem výhodnější uložiště energie než lithiové baterie, které dnes najdeme takřka v každém přenosném zařízení a elektromobilu. V palivových článcích se totiž plyn stlačí 700 bary, a na malém prostoru se tak koncentruje spousta paliva, jehož potenciál časem neklesá. Ohromný pokrok ve zpracování nanomateriálů umožnil také vznik prvních funkčních prototypů jakési „houby“, jež na nevelké ploše zahrnuje obrovské množství pórů. Testy ukázaly, že vodík lze v této „kleci“ skladovat pod ještě vyšším tlakem, než dovolují klasické nádoby, čímž se dosáhne významnějších zásob, a tudíž i delšího dojezdu. 

Konkurence s Teslou

I kdybychom zatím zůstali u ověřených technologií, nabídne skladovaný vodík úctyhodné parametry. Stlačený vodík o hmotnosti pouhých 4 kg se vyrovná více než 15 litrům benzinu a jeho dobíjení je otázkou 3–5 minut. Na druhou stranu baterie vozu Tesla Model 3 váží 480 kg, zajišťuje dojezd 354 km a k plnému nabití, od 10 % k 90 %, potřebuje zhruba šest hodin. 

Zatímco nabíjení lze logisticky řešit tím, že vůz zůstane ke zdroji připojený přes noc, hmotnost baterií komplikuje jejich nasazení mimo osobní automobily. Podle britské společnosti JCB, jež vyrábí stavební a dopravní techniku, by například baterie pro bagr musela vážit zhruba 5 tun a tentýž problém se týká třeba autobusů. Navzdory mnoha tvrzením tak vodík potenciálně znamená nejen ekologičtější, ale také efektivnější variantu oproti lithiovým bateriím.  

Navíc se lithium, podobně jako jiné vzácné kovy, vyskytuje pouze na několika místech planety. Největší zásoby ukrývá rovníková Afrika, obvykle je však kontrolují zkorumpované režimy a těží se za nelidských podmínek. Kromě toho se látka musí distribuovat po celém světě, zatímco vodík lze vyrábět téměř kdekoliv. 

Hindenburg dál děsí

Vedle neekologické produkce skeptici rádi argumentují (ne)bezpečností vodíkových článků a na pomoc si berou vzducholoď Hindenburg, nadnášenou právě vodíkem. Její nechvalně proslulá havárie totiž navždy změnila podobu vzdušné dopravy. Od zmíněné katastrofy ovšem uplynulo víc než osmdesát let a v podání současných technologií je vodíkový článek v autě bezpečnostně srovnatelný s nádrží benzinu. 

Ve prospěch vodíku mimo jiné hovoří, že v případě úniku velice rychle vyprchá. Již v současných „vodíkomobilech“ se navíc nachází řada bezpečnostních čidel a nádrže, v nichž se plyn skladuje, se samozřejmě zátěžově testují – nasazují se v simulovaných nehodách, a dokonce se do nich střílí. Ukládání vodíku pod tlakem 700 barů navíc znamená, že musejí být mnohem „bytelnější“ než u standardních automobilů. 

Čína kráčí kupředu

Zatímco tedy současnému pokrokovému trhu dominují stroje a zařízení s klasickými bateriemi, o vodíkových alternativách se mluví stále častěji. K nejhlasitějším zastáncům palivových článků s vodíkem patří někdejší čínský ministr pro vědu a technologii Wan Kang. Podle něj pomohou asijské velmoci nejen vyhnat ekonomiku do vyšších obrátek, ale také snížit znečištění ovzduší. 

Vláda lidové republiky proto vodíkovou revoluci podporuje a investuje do vývoje vozidel i dobíjecích stanic. V důsledku vysoké pořizovací ceny a teprve vznikající infrastruktury však zatím po Číně jezdí pouhých 1 500 vozů na vodík v porovnání s více než dvěma miliony klasických elektromobilů. Na vodíkovou budoucnost vsadila také vláda Japonska – v zemi vycházejícího slunce již v roce 2019 fungovalo 109 vodíkových čerpacích stanic, které sloužily 3 400 vozidel poháněných palivovými články. 

Vodíkové železnice

V Evropě se vodíkový pohon neinstaluje pouze do autobusů – například Británie s Německem pomyslně soupeří ve vývoji „plynových železnic“. Druhá jmenovaná země už do tratí s novými čerpacími stanicemi investovala v přepočtu 189 miliard korun. V Británii jezdí testovací vodíkový vlak od roku 2019 a má natolik dobré výsledky, že by se měl v příštím roce zařadit do běžného provozu. Do roku 2040 má pak vodíková verze nahradit všechny dieselové vlaky, jež tvoří čtvrtinu tamního vozového parku.

V ostrovním království se podařilo dosáhnout i dalšího rekordu: Z cranfieldského letiště opakovaně vzlétlo největší evropské bezemisní letadlo. Model Piper Malibu pojme až šest osob a pohání jej elektromotor napájený vodíkem. Také jeho vývoj britská vláda finančně podporuje a mateřská společnost ZeroAvia by chtěla do konce roku představit variantu pro 50–100 pasažérů.  

České přešlapování 

Zatímco evropské velmoci se předhánějí v bezemisním závodě, Česko tiše přešlapuje na místě, a to nejen na poli vodíku. K listopadu 2019 u nás fungovalo zhruba 400 dobíjecích stanic pro elektromobily, kdežto například v Německu jich existovalo přes 20 tisíc. Vodíkové stanice na tom byly ještě hůř: Loni vznikla v České republice první, a veřejnost k ní navíc neměla přístup. Ještě před pandemií Ministerstvo dopravy tvrdilo, že do roku 2023 u nás vyroste 6–8 stanic na vodík – první tři v Praze, Litvínově a Brně. Těžko říct, jak je realizace plánu v současnosti vzdálená. 

TIP: Elon Musk exkluzivně: Jak vypadaly začátky Tesly a co plánuje do budoucna?

Každopádně bez čerpacích stanic u nás zatím Toyota ani nespustila prodej modelu Mirai, který se stal prvním komerčním vodíkovým vozem světa a v zahraničí ho lze koupit v přepočtu za 1,4 milionu korun. Ani po zřízení čerpacích stanic však vodík v Česku nezažije překotný rozmach. Podle předběžných studií by u nás v roce 2030 mohlo jezdit 60–90 tisíc aut s vodíkovými články. 

Americké vesmírné veliteství US Space Command (USSC) ve středu 16. prosince (2020) oznámilo, že Rusko zahájilo další test antisatelitové zbraně. Je to již třetí podobný test v tomto roce. V tomto testu jde o střelu typu DA-ASAT (direct-ascent anti-satellite), která by měla ničit malé satelity na nízkých oběžných drahách.

Jak ve svém prohlášení US Space Command uvedli, úspěšné použití takové zbraně po sobě zanechává pole trosek, které podstatně rozšíří množství nebezpečného odpadu na oběžné dráze a ohrožuje další satelity. Podle velitele USSC generála Jamese Dickinsona Rusko sice prohlašuje, že se snaží bráni přeměně vesmírného prostoru na bojiště, jeho reálné kroky to ale rozhodně popírají.

Militarizace vesmíru

Právě Rusko neustále vyvíjí a testuje zbraně proti satelitům a podstatně tím přispívá k rostoucí militarizaci vesmíru. Podle Dickinsona je to jasná hrozba západním vesmírným systémům, která se neustále prohlubuje. Rusko má v tuto chvíli ve vývoji dva různé typy zbraňových systémů proti satelitům na oběžných dráhách.

TIP: Rusko chce proti planetce Apophis použít mezikontinentální balistickou střelu

Jedním z nich jsou právě střely typu DA-ASAT, které jsou proti satelitům odpalovány ze zemského povrchu. Letos již byla taková zbraň testována 15. dubna. Druhým typem jsou orbitální antisatelitové systémy, které velitelství USSC označuje jako „co-orbital ASAT“. Rusko tento systém testovalo letos 15. července, kdy v údajně nedestruktivním testu satelit Cosmos 2543 vypustil další objekt na oběžnou dráhu.

Před zhruba 250 miliony roků dostaly pravěké ryby zdatné konkurenty. V mořích se objevili ichtyosauři (Ichthyosauria) – plazi dokonale přizpůsobení vodnímu živlu. Ti vyhynuli spolu s ostatními velkými druhohorními plazy před 65 miliony let a na jejich místo se začali tlačit podivuhodní savci vzdáleně příbuzní dnešním hrochům. Z těch se postupně vyvinuli kytovci (Cetacea), kteří se rovněž přizpůsobili trvalému životu ve vodě. Nejen laici by pravěké předky velryb a ichtyosaury snadno zaměnili.

Voda modeluje své obyvatele

Když byla v roce 1840 nalezena kostra první velryby naplno přizpůsobené životu ve vodě, dostal vyhynulý tvor vědecké jméno Basilosaurus, z něhož zaznívá řecký výraz pro ještěra – „sauros“. Tehdejší badatelé totiž velrybu považovali za příbuznou ichtyosaurů, jejichž fosilie byly popsány o pár let dřív.

Ryby, ichtyosauři a kytovci jsou názorným příklad tzv. konvergentní evoluce. Tito obratlovci žili ve stejných podmínkách, které na ně kladly shodné nároky. Není proto divu, že když se přizpůsobovali vodnímu prostředí, formovala je evoluce podobným způsobem. Bez ohledu na to, že „výchozí surovina“ organismu ryby, plaza nebo savce byla pokaždé jiná.

U suchozemských tvorů na aerodynamickém tvaru těla příliš nezáleží, pokud to nejsou letci. Voda ale klade ve srovnání se vzduchem neskonale větší odpor. Proto mají ryby, ichtyosauři a kytovci proudnicový tvar těla, který jim ve vodě zajišťuje co nejsnazší pohyb. Nohy jsou plazům i savcům ve vodním živlu jen na překážku a evoluce jim proto dává stejný tvar, jaký se osvědčil u rybí ploutve. Takové končetiny už nejsou hlavní hybnou silou těla. Roli klíčového pohonu přebírá ocas, který se zploští a rozšíří do tvaru vesla. Kromě „rybího“ ocasu se jak u ichtyosaurů, tak u kytovců vyvinula obdoba rybí hřbetní ploutve, která jim zajistila vyšší stabilitu. Přitom ale mezi kytovci a ichtyosaury zůstávají patrné některé rozdíly. Ichtyosauři například měli „ocasní ploutev“ otočenou svisle a pohybovali s ní ze strany na stranu. Ocasní ploutev kytovců je natočená vodorovně a proto s ní pohybují nahoru a dolů.

Křídlo třikrát jinak

Pokud organismy žijí v obdobných podmínkách a čelí podobným výzvám, často se jim evolučně přizpůsobí shodným řešením. Vývojové cestičky, jakými organismy k těmto podobným řešením dojdou, mohou být velmi odlišné. Výsledky této tzv. konvergentní evoluce si jsou nápadně podobné především funkcí.

Jako názorný příklad poslouží let obratlovců. Do vzduchu se vznesli nejprve pterosauři, pak ptáci (Aves) a nakonec savci – letouni (Chiroptera) reprezentovaní například netopýry. U všech se nezávisle na sobě vyvinulo křídlo. U ptáků je kryté peřím, u pterosaurů a netopýrů slouží (sloužila) jako plocha křídla kůže natažená na silně prodloužených prstech. Křídla pterosaurů a netopýrů se liší tím, kolik prstů přední končetiny se podílí na jejich stavbě. Křídla všech tří skupin létajících obratlovců se však sobě navzájem v základních rysech podobají. Dokonce všechna fungují na velmi podobných principech. U pterosaurů, ptáků a netopýrů se ale vyvinuly samostatně, nezávisle na sobě.

Elektrické obušky světových vod

Nádherným příkladem konvergentní evoluce jsou „elektrické“ ryby, které jsou s to generovat poměrně silné elektrické pole a využívat jej pro komunikaci a orientaci. Některé, například paúhoř elektrický (Electrophorus electricus) vytvářejí tak silné pole, že jim slouží i k obraně před nepřáteli a k lovu kořisti. Elektrickým výbojem získají na dálku kontrolu nad svaly oběti a zabrání jí v útěku. Elektrické ryby najdeme v Jižní Americe mezi nahohřbetými (Gymnotiformes) a v Africe mezi rybami rypounovitými (Mormyridae). Pokaždé však vytvořily své elektrické orgány stejným evolučním trikem ze svalů.

Svalové buňky potřebují pro stah svalových vláken propouštět ionty sodíku. Jsou k tomu vybaveny zvláštní bílkovinou, která slouží k průchodu sodíku jako uzavíratelný kanálek. Jakákoli změna v genu, podle kterého se tato buněčná „chodbička“ pro sodík vytváří, má za následek narušení činnosti svalů a těžké postižení. Většina ryb však má dědičnou informaci zdvojenou a zdvojené mají i geny pro sodíkovou „chodbičku“. Změna proto nemá pro rybu fatální následky. Gen se navíc může vyvíjet a dodávat sodíkové „chodbičce“ nové vlastnosti.

Elektrické ryby si funkci zdvojených genů rozdělily. Některé mají i nadále na starosti stahy svalů. Jsou na to ale samy, protože zbývající geny jsou ve svalech uspané. Plně fungují jen v elektrických orgánech, kde mají na starost jejich správné „nabíjení“. Na tomto principu pracují elektrické orgány jak amerických, tak i afrických elektrických ryb. které tak evolucí dospěly nezávisle na sobě k velmi podobnému řešení.

Převleky výstražné i falešné

Hned několikrát objevili motýli náležející do skupiny Heliconiini (z příbuzenstva baboček) nové možnosti genu optix. Housenky těchto motýlů se pasou na listech mučenek (Passiflora), které obsahují značná množství jedů. K nejhojnějším patří alkaloidy odvozené od molekuly harmanu. Mučenky však disponují i toxickými kumariny nebo gynokardinem, z něhož se uvolňuje smrtící kyanid. Housenky některých baboček jsou k těmto jedům odolné, hromadí je v těle a díky tomu jsou chráněné před mnoha přirozenými nepřáteli.

Dospělí motýli získávají jedy od housenek a všechny své nepřátele na to předem upozorňují výrazným výstražným zbarvením křídel. Housenky některých motýlů se sice na toxických bylinách nepasou, ale motýli jsou zbarveni podobně jako jejich jedovatí příbuzní. Tento „převlek“ neškodného motýla za jedovatého skýtá rovněž nezanedbatelnou výhodu.

Ať už motýli před svými jedy varují nebo jedovatost jen předstírají, všichni vděčí za své zbarvení obdobným změnám genu optix, které namalují na křídlech výrazné žluté, červené či oranžové skvrny a pruhy. Toto zbarvení se vyvinulo u baboček vícekrát nezávisle na sobě a nabízí další příklad konvergentní evoluce.

Slepá větev mexické rodiny

Konvergentní evoluce nepřináší jen nové vlastnosti, jako je křídlo netopýra či ptáka, elektrické orgány ryb nebo výstražné zbarvení křídel motýlů. Někdy také stojí v pozadí ztrát vlastností, jež byly typické pro předky. Rybky tetry mexické (Astyanax mexicanus) žijí nejen v potocích a řekách Střední Ameriky, ale také v podzemních tocích proplétajících se rozlehlými jeskynními systémy, kam nikdy nepadne sluneční paprsek.

Jeskynní tetry jsou slepé. Přišly dokonce o kožní pigment a jsou tedy albíni. Ve věčné tmě nerozliší den a noc, a proto ztratily i pravidelný čtyřiadvacetihodinový rytmus životních aktivit. Neobyčejné ovšem je, že slepé ryby se sice vzhledem výrazně liší od svých příbuzných obývajících povrchové vody, ale nevytvořily samostatný druh. S tetrami z povrchových vod se dokonce bez problémů rozmnožují

Evoluce potmě

Pro tetry žijící ve stísněných prostorách jeskyní, kde panuje permanentní nedostatek potravy, je výhodné zbavit se evolucí všeho, co nepotřebují a co představuje pro organismus zbytečnou zátěž. Zrak, kožní pigment nebo vnitřní biologické hodiny jim ve tmě rozhodně nechybí. Když o ně ryby přijdou, ušetří energii potřebnou na vytvoření těchto orgánů a na jejich základní provoz.

Pohled do dědičné informace prozrazuje, že tetry z povrchových vod jsou si velmi podobné a vytvářejí jedinou dobře promísenou populaci. Jinak je tomu ale u jeskynních ryb. V jedenácti populacích odhalili vědci hned pět různých sad genetických změn, které mají za následek typické rysy, jako je slepota, albinismus nebo ztráta vnitřních biologických hodin. Mexické jeskynní tetry si tedy našly k úspornému režimu hned pět různých evolučních cestiček, i když na první pohled to vypadá, jakoby měly jen jednoho společného předka. I to je příklad konvergentní evoluce.

Echolokace na suchu i ve vodě

Delfíni (Delphinus) se naučili orientovat podle odrazu zvuků, které vydávají. Tato tzv. echolokace jim pomáhá například k lovu k zakalené vodě. Podle odrazu zvukových vln najdou nejen plovoucí ryby, ale dokonce i tvory ukryté pod povrchem bahnitého nebo písečného dna.

Netopýři (Vespertilioniformes) se orientují během letu ve tmě podobně. Také oni generují zvuky o vysokém kmitočtu a sluchem zachytávají jeho odrazy od překážek nebo kořisti.

Delfíni a netopýři nezdědili echolokaci od společného předka. Vznikla u nich samostatně, nezávisle na sobě. O to pozoruhodnější je zjištění, že při adaptacích pro echolokaci se proměnily jak u netopýrů, tak u delfínů asi dvě stovky genů velmi podobným způsobem.

Také kaloni mají radar

Kaloni (Pteropopodoidea) patří podobně jako netopýři k letounům (Chiroptera). Zatímco netopýři využívají pro orientaci odrazy ultrazvuků, které vyluzují hlasivkami, u kaloňů se předpokládalo, že echolokaci neovládají. Zcela nedávno se ukázalo, že i kaloni používají k hrubé orientaci odrazy zvuků. Tento typ echolokace je o poznání jednodušší a nedovoluje stejně spolehlivou orientaci, z jaké se těší netopýři. Zcela odlišný je i způsob, jakým kaloni a netopýři vydávají „vodící“ zvuky. Netopýři vyluzují ultrazvuk o vysokém kmitočtu tlamou nebo nosem. Kaloni používají pro tytéž účely zvuky o nižších kmitočtech slyšitelné lidským uchem. Vyluzují je při pohybech blanitých křídel.

Vzhůru k výškám

Příklady konvergentní evoluce najdeme i u člověka. Patří k nim adaptace na velkou nadmořskou výšku. V řídkém vzduchu s nízkým obsahem kyslíku vyrábí lidský organismus více červeného krevního barviva hemoglobinu a více červených krvinek. Krev pak přenáší více kyslíku do orgánů, tkání a buněk. Tato adaptace s sebou nese riziko ucpávání cév a selhání životně důležitých orgánů. Proto patří k adaptacím k životu ve velké nadmořské výšce i mechanismy, které brání nadměrné produkci hemoglobinu a přílišnému zhoustnutí krve. K lepšímu prokrvení organismu si obyvatelé velehor pomáhají i větším rozšířením cév, hlubším dechem a řadou dalších mechanismů.

Životu ve velké nadmořské výšce jsou dobře přizpůsobeni Tibeťané nebo etiopští Amharové. Obě etnika sdílejí velmi podobné adaptace, ale liší se geny, které stojí v pozadí těchto adaptací. Opět jsme tu svědky toho, že se nezávisle na sobě vyvinuly velmi podobné znaky s využitím různých změn dědičné informace.

TIP: Poodhalená plazí tajemství: Jak hadi přišli ke svému jedu?

V Etiopii lze vidět adaptaci na velehory přímo v akci. Amharové žijí na Etiopské vysočině nejméně 5 000 let a za tu dobu se adaptovali dokonale. Jejich sousedé z kmene Oromo přišli vysoko do hor před 500 roky. Jejich adaptace zatím proběhla jen částečně. Mají silně zvýšené hladiny hemoglobinu, aby jejich organismus dostával dost kyslíku. Zatím se u nich ale nevyvinuly obranné mechanismy bránící nadměrnému houstnutí krve. Oromové jsou tak zvýšené náchylní k infarktu, mozkové mrtvici a komplikacím během těhotenství.

Článek 23 haagské konvence z roku 1907 výslovně zakazuje vyvíjet a používat na bojišti jedovaté látky. Navzdory úmluvě nasadili francouzští vojáci již 3. srpna 1914 puškové a ruční granáty s chloracetonem. Tato chemická sloučenina však patří do skupiny slzných plynů a nelze se jí vážněji otrávit.

Repríza u Yper

V říjnu téhož roku pak Němci u Nouvelle Chapelle provedli větší útok jedovatými látkami, opět se jednalo o paralytické chemikálie. Ke zvratu došlo teprve na jaře 1915, kdy německá armáda přivezla k městu Ypry v Belgii přes 167 t prudce jedovatého fosgenu.

Před chystaným útokem varovali dohodové velení již několik týdnů předem císařští přeběhlíci a zajatci, ale nikdo nevěřil, že by Němci „byli něčeho podobného schopni“. Když pak vilémovská armáda 22. dubna začala s vypouštěním fosgenu směrem k nepřátelské linii, nastal šok. V důsledku prvního masového plynového útoku ztratili spojenci 20 000 mužů, z nichž 5 000 zaplatilo životem. Tisíce dalších si odnesly trvalé následky.

Protesty a odveta

Dohodoví zástupci protestovali a velitel Britského expedičního sboru se dal slyšet, že se jednalo o  „podlou a ubohou praktiku, jakou civilizované válečnictví dosud nevidělo“. Okamžitě však začal vývoj obdobných zbraní i na druhé straně fronty a během bitvy u Verdunu a na Sommě již létaly plynové granáty oběma směry.

TIP: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války

Po zákeřné zbrani sáhli posléze také Rakušané, kteří ji použili poprvé v červnu 1916 u hory San Michele proti italským vojákům. Také v tomto případě přineslo překvapivé nasazení nové zbraně úspěch. Celkově pak nasazení plynu usmrtilo či vyřadilo z boje během první světové války více než 1,3 milionu vojáků na obou stranách.

Jubilejní 30. ročník Ig Nobelových cen se každopádně vinou pandemie koronaviru musel odehrát po internetu. Uznání v oblasti akustiky se dočkal mezinárodní tým vědců z Rakouska, Švédska, Japonska, USA a Švýcarska. Výzkumníci se zaměřili na řev aligátorů a zkoušeli zjistit, zda podobně jako ptáci či savci „prozrazují“ zmínění plazi skrz výkřiky velikost svého těla – ať už aby zastrašili protivníka, nebo naopak nalákali protějšek v období páření. V rámci experimentu zavřeli badatelé samici aligátora čínského do vzduchotěsné komory a pouštěli jí nahrávky samčího řevu. 

Zatímco aligátořice odpovídala, vědci její okolí střídavě plnili běžným vzduchem a směsí kyslíku s heliem. V upravené atmosféře u ní pak zaznamenali změnu hlasu podobně jako u ptáků či savců a domnívají se, že za to může stejný mechanismus, který za normálních podmínek reflektuje velikost těla. Svou tezi dál podporují přesvědčením, že vzhledem k dávnému společnému předkovi ptáků a aligátorů je jen logické, aby jejich hlasivková ústrojí fungovala obdobně. 

Pozor na obočí

V oblasti psychologie získal cenu kanadsko-americký tým, který hledal co nejspolehlivější způsob identifikace jedinců s narcistickou poruchou osobnosti: Tito lidé jsou posedlí sami sebou, sžírá je neodbytná touha po uznání a snaží se ho dosáhnout bez ohledu na ostatní, neboť jejich schopnost empatie značně pokulhává. Například ve vztazích představují velmi vyčerpávající protějšek a je lepší se jim zcela vyhnout. Jak je ovšem bezpečně poznat? Pokusy oceněných výzkumníků dokázaly, že narcistu nejsnáz odhalí tloušťka a hustota obočí – čím hustší a širší porost nad očima, tím spíš se jedná o problematického jedince.

Mírovou cenu obdržely vlády Indie a Pákistánu za incident, o němž zpravodajské weby psaly před dvěma lety: V roce 2018 došlo k jemnému „požďuchování“ mezi diplomaty jmenovaných zemí. Jejich automobily byly údajně sledovány tajnými službami hostitelského státu a na ambasádách za záhadných okolností vypadávaly dodávky proudu a netekla voda. Ironickou cenu si však obě strany odnesly za to, že jejich zástupci ve zcela „dospělém“ gestu v brzkých ranních hodinách zvonili na rodiny svých diplomatických protějšků a poté z místa činu utíkali. Provokace se naštěstí dál nestupňovaly a zůstalo pouze u dětinského špičkování.

Když se vrahům nechce

Líbání na ústa se stalo hlavním bodem výzkumu mezinárodního týmu, který si odnesl cenu za ekonomiku. Vědci vycházeli z předpokladu, že při polibcích nejen odhadujeme zdraví partnera, ale zároveň vytváříme a udržujeme dlouhodobé pouto. Následně proto zkoumali, jak se liší frekvence a vnímání zmíněného tělesného kontaktu v závislosti na zemi, konkrétně na jejím zdravotnictví a hrubém domácím produktu. Z výsledků vyplývá, že polibků si lidé víc cení v pokročilejších fázích vztahu než při námluvách, přičemž jejich množství roste v závislosti na majetku a kvalitě zdraví. 

Cenu za management získala pětice nájemných vrahů z Číny: První měl zabít nejmenovanou osobu, do práce se mu však nechtělo, a tak si na úkol objednal dalšího zabijáka. Snad vinou příliš dobře zabezpečeného cíle nebo jiných komplikací se ani druhému vrahovi objednávka nepozdávala, a tak si na ni najal dalšího kolegu. Situace se nicméně ještě dvakrát opakovala, až skončila u pátého muže. K činu nakonec vůbec nedošlo a všichni „zbabělí“ pachatelé byli zatčeni. Ocenění obdrželi za fakt, že každý z nich najímal svou náhradu za menší obnos, než byl přislíben jemu, a tudíž z potenciálního trestného činu všichni vycházeli se ziskem.

Nůž na ho*no

Richard Vetter obdržel cenu za výzkum v oblasti entomologie: Dokázal, že se mnoho vědců studujících hmyz ve skutečnosti bojí pavouků – a že to nevadí, protože osminozí tvorové sice stejně jako hmyz patří mezi členovce, ale náležejí do jiné třídy, mezi pavoukovce.

TIP: Mezi šílenstvím a genialitou: Vítězové Ig Nobelových cen v roce 2019

Americko-britský tým se pak rozhodl ověřit, zda platí lidové tvrzení, že si Inuité dovedou vyrobit nůž z vlastních zmrzlých exkrementů. V kontrolovaných podmínkách připomínajících domovinu zmíněného etnika vědci skutečně jeden fekální nástroj zhotovili a otestovali jeho funkčnost. Z jejich závěrů vyplývá, že jsou výměškové nože nepraktické a nefungují. Odborná i populárně-naučná literatura by se k nim proto měla přestat vracet. 

Asi 5 300 km vzdušnou čarou na severovýchod od Moskvy a 450 km severně od Ochotského moře v ruské republice Jakutsko či také Sacha leží vesnička Ojmjakon, jež se pyšní světovým rekordem. Roku 1926 tam totiž vědci naměřili vůbec nejnižší teplotu v obydleném místě: −71,2 °C.

Extrémní počasí má na svědomí subarktické klima, které rovněž způsobuje, že je země trvale zmrzlá, a vysloužilo místu i přezdívku „sibiřský pól zimy“. Asi 500 tamních obyvatel čelí krutým mrazům především od prosince do února, kdy se teploty pohybují okolo −50 °C. Milovníci tepla si v Ojmjakonu nepřijdou na své ani v létě a útěchou jim zřejmě nebude ani ujištění, že od května do září zde teplota neklesá pod −10 °C. V červnu a červenci dokonce vystoupá na průměrných +13 °C.

TIP: Extrém jako životní styl: V norilském mrazu přimrzají k obličeji i obroučky brýlí

Extrémní podmínky si pochopitelně žádají i extrémní pravidla. Například jediná zdejší škola se zde pro žáky prvního stupně uzavírá až při teplotě −52 °C. To ale naplatí pro žáky a studenty vyšších ročníků – pro ty platí povinnost školní docházky, dokud teplota neklesne pod −56 °C.

Přestože Ojmjakon je opravdovým extrémem, jen o něco málo mírnější pravidla platí například v Jakutsku – hlavním městě republiky Sacha. Zde se základní školy uzavírají, jakmile klesne venkovní teplota pod −45 °C a pro střední školy platí prázdniny až od −48 °C.

Pávi rozhodně nejsou jedinými zástupci extravagantních manekýnů zvířecí říše. V Brazílii vědci nedávno objevili fosilii teropodního dinosaura, který si s nimi, alespoň pokud jde o extravagantní vzhled, určitě nezadá.

Tento podivný dinosaurus, velký zhruba jako slepice, pochází ze skupiny compsognatidů a dostal jméno Ubirajara jubatus, což v jazyce indiánů kmene Tupi, z oblasti, kde byla fosilie nalezena, znamená „Pán kopí“. Jde o první fosilii neptačího dinosaura z jižní poloviny křídového světa, tedy z Gondwany, která byla objevena se zachovalou kůží. Už to samo o sobě je fantastické. Ale nebylo to zdaleka vše.

Vyšňořený panáček

Ubirajara byl pokrytý něčím, co bychom mohli označit za mix srsti a peří. Kromě toho ale paleontology šokoval dlouhými „ostny“, zřejmě z keratinu, které mu vyrůstaly z ramenou. Nic podobného jsme zatím u neptačího dinosaura neviděli. Podle vědců tito dinosauři žili v období spodní křídy, tedy asi před 110 miliony let.

K čemu ubirajarům jejich „kopí“ mohla sloužit? Podle paleontologa Davida Martilla z Portsmouthské univerzity, je v podobných případech vždy v podezření sexualita. Podobné struktury obvykle mívají ptáci i další živočichové k okouzlení opačného pohlaví. Ubirajara tak mohl být rajkou období druhohor a tančit před sexuálním partnerem do roztrhání těla.

TIP: „Kapitán Hák“ byl opeřený dinosaurus s opravdu podivnou výbavou

Problém je ale v tom, že jediná známá fosilie ubirajary, u které navíc neznáme pohlaví, nejspíš není dospělý jedinec. Podobné znaky se přitom obvykle vyvíjejí až u dospělců. Další možností tak je, že ubirajara svými kopími hrozil. Ať už konkurentům svého druhu nebo třeba dravcům, kteří by ho chtěli lovit. 

Od počátku 60. let 20. století se francouzské námořnictvo spoléhalo na dvojici letadlových lodí s konvenčním pohonem Clemenceau a Foch. O 15 let později už ale muselo uvažovat o jejich náhradě a od roku 1975 začali konstruktéři pracovat na patřičné studii s názvem PH-75. Původní zadání počítalo s vrtulníkovým nosičem o výtlaku 18 400 t, délce 208 m a šířce 46 m. Od začátku se počítalo s jaderným pohonem, protože nové letadlové lodě měly mít téměř totožné reaktory s připravovanou třídou jaderných ponorek třídy Le Triomphant.

Radost pilotů i ekonomů

Novou technologii přivítali především námořní piloti, protože jim přistání neznepříjemňoval kouř z komína. Atomový pohon se líbil rovněž ekonomům, protože podle některých výpočtů měl Francii během 20 let ušetřit nákup 1,5 miliardy litrů topného oleje. Zdali jsou takové výpočty správné, toť otázka, faktem však zůstává, že s jaderným pohonem může Charles de Gaulle teoreticky nepřetržitě plout maximální rychlostí po dobu pěti let. V reálných podmínkách však výkony vypadají jinak a s výměnou uranových tyčí se počítá jednou za 20–25 let.

Další požadavky na novou letadlovou loď se během příštích let měnily s tím, jak se diskutovalo o rychlosti, výzbroji a elektronickém vybavení, nicméně projekt čistě vrtulníkového plavidla brzy spadl pod stůl a rozměry se stále zvětšovaly – až se zastavily zhruba na dvojnásobku původně požadovaného výtlaku. Projekt dokončený v roce 1979 počítal se stavbou tří kusů, avšak vláda v září 1980 schválila výrobu pouze dvou jednotek. Do zahájení stavby aspoň jedné lodi ovšem uplynulo ještě dlouhých sedm let.

Mitterrand by raději Richelieuho

Prezident François Mitterrand pro nový nosič vymyslel jméno Richelieu. Ani potom ale dělníci loděnic DCN (Direction des Constructions Navales) v Brestu neměli důvody ke spěchu. Konečnou objednávku vláda podepsala v září 1986 a kýl byl položen v listopadu následujícího roku.

Ovšem rozpad sovětského impéria vyvolal celou řadu nových politických debat o účelu a smyslu vlastnictví letadlové lodi. Velmi aktivně si v tomto ohledu vedli především aktivisté z levé a zelené části politického spektra, kteří o existenci podobných nosičů nestáli a ušetřené prostředky (asi 20 miliard franků) hodlali věnovat na jiné účely. Dosáhli svého, protože k zahájení stavby sesterského plavidla nikdy nedošlo.

Lodní vrtule plné prasklin

Navzdory dalším finančním škrtům námořnictvo spustilo letadlový nosič na vodu v květnu 1994 a pak přišlo na řadu dostrojení. Na přání dalšího prezidenta Jacquese Chiraka, jenž nastoupil do funkce roku 1995, změnilo plavidlo jméno na Charles de Gaulle. Přestože v letech 1990–1996 na trupu pracovalo 1 000–1 200 techniků, dokončení zůstávalo v nedohlednu, přičemž za to mohly jak další škrty, tak omyly v konstrukci. První testy ukázaly, že úhlová letová paluba je pro turbovrtulové letouny včasné výstrahy Grumman E-2 Hawkeye příliš krátká. Nebylo zbytí, musela se tedy prodloužit.

Pokračování: S reaktorem kolem světa: Francouzská letadlová loď Charles de Gaulle (2)

V důsledku nových bezpečnostních norem (a jednoho menšího požáru) došlo k vylepšení odstínění reaktoru a celé opatření přišlo daňové poplatníky na dalších pět miliard franků. Nečekaný problém se objevil v souvislosti s lodními vrtulemi. Při testovací plavbě v Atlantiku se jedna odlomila. Závada se ukázala jako velmi vážná, protože při bližším zkoumání měla náhradní vrtule stejné fatální vnitřní strukturální vady a nejspíš by také dlouho nevydržela.

Japonská kosmická agentura JAXA v úterý oznámila, že kapsle, kterou minulý týden dopravila na Zemi sonda Hajabusa 2, obsahuje odebrané částečky z planetky Ryugu. Kapsle čínské vesmírné sondy Čchang-e 5 přepravující vzorky měsíční horniny zase úspěšně přistála v oblasti Vnitřního Mongolska.

Hledání stop života

Šestiletá mise japonské sondy Hajabusa 2 k blízkozemní planetce Ryugu má svůj happy end. Sondě, která vyrazila na svou pouť v roce 2014, se loni podařilo během dvou pokusů odebrat vzorky z povrchu planetky, jejíž stáří se odhaduje na 4,6 miliardy let a před pár dny vrátit přepravní kapsli zpátky na Zemi. Až do pondělí ale nebylo jisté, zda se podařilo naplnit nejdůležitější část mise – tedy dopravit společně s kapslí na Zem i odebrané vzorky.

Plán počítal s tím, že Hajabusa 2 se vrátí s přibližně 100 miligramy vzorků, což se podle Hirotaky Sawady z JAXA povedlo. „Chtěli jsme získat 100 miligramů nebo víc, a to jsme rozhodně dostali,“ uvedl Sawada na tiskové konferenci. Dodal, že když vzorky poprvé spatřil, ztratil řeč. „Bylo to opravdu jiné, než jsem čekal. Bylo toho docela dost,“ řekl k obsahu vzorků v kapsli. Vědci doufají, že zkoumání získaných vzorků pomůže objasnit vývoj Sluneční soustavy a vznik života na Zemi.

Návrat po 44 letech

Podobným úspěchem se může pochlubit i čínská agentura CNSA. Po nedávném úspěšném přistání sondy Čchang-e 5 na povrchu Měsíce a následném sběru vzorků, se také jejich přepravní kapsle dočkala úspěšného návratu. Kapsle přepravující vzorky přistála během včerejška v oblasti Vnitřního Mongolska.

Po přesném místě dopadu kapsle se nyní intenzivně pátrá. Do hledání se zapojilo několik helikoptér a také pozemní družstva. Očekává se, že vyzvednutí kapsle bude obtížné kvůli jejím malým rozměrům, tmě, nízkým teplotám a sněhové pokrývce, nicméně pravděpodobnost jejího lokalizování je podle zástupců CNSA jen otázkou času. Očekává se, že kapsle dopravila na Zemi zhruba dva kilogramy měsíční horniny.

Poslední vzorky Měsíce dopravila na Zemi v roce 1976 sovětská sonda Luna 24. Téměř 400 kilogramů měsíční horniny dopravili na Zemi také američtí astronauti, kteří na Měsíci přistáli v letech 1969 až 1972.