Oproti letům 1914–1918, kdy se ponorky poprvé prosadily jako efektivní bojový prostředek, urazily podmořské čluny nasazené ve druhé světové válce obrovský kus cesty. Dokázaly vyvinout vyšší rychlost, měly efektivnější výzbroj, sofistikovanější detekční systémy a díky své celkově větší všestrannosti již nemusely jen čekat pod hladinou na vhodný cíl. Ponorkoví kapitáni mohli v daleko větší míře uplatnit různé taktické postupy, svou agresivitu nebo spolupráci s dalšími plavidly. Mnozí z nich dosáhli skutečně mimořádných úspěchů, když poslali ke dnu desítky nepřátelských lodí, zničili bojové plavidlo o velkém výtlaku nebo zdecimovali konvoje převážející klíčové suroviny či zbraně. 

Zakázané testování

Počátky Hitlerovy ponorkové zbraně se váží k roku 1933, kdy v Mürwiku došlo k otevření protiponorkové školy. Nový vzdělávací institut měl ale plnit zcela odlišné úkoly a ve skutečnosti se v něm školili budoucí ponorkoví důstojníci. Instruktorský sbor tvořili jak veteráni císařského loďstva, tak mladší krev, která pod hlavičkou „holandské“ firmy IvS ve 20. letech testovala ponorky ve Finsku, Turecku a Španělsku.

Když v roce 1935 smlouva s Velkou Británií umožnila Německu omezené vlastnictví ponorných člunů, vznikla k 1. říjnu téhož roku první flotila šesti malých jednotek. Posádky cvičily pět dní v týdnu, přičemž velící námořní kapitán Karl Dönitz kladl důraz především na torpédové útoky. Každá ponorka musela podniknout šedesát simulovaných ataků za dne a stejný počet v noci, než vůbec došlo na palbu cvičnými torpédy. Taktika útoků nevypadala složitě: člun se v periskopové hloubce přiblížil k cílové lodi asi na jeden kilometr a odpálil tři nebo čtyři torpéda s rozptylem několika stupňů.

Zrod hvězdy Kriegsmarine

V lednu 1936 se k ponorkové flotile připojil Otto Kretschmer a za necelé dva roky dostal velení malého člunu U-23. O šest měsíců později už mladý důstojník platil za nejlepšího německého torpédového střelce. Dospěl totiž k názoru, že palba salvou je zbytečná, držel se zásady „jedno torpédo – jedna loď“ a opravdu jen málokdy minul cíl.

V prvních měsících války U-23 často operovala v okolí Shetlandských a Orknejských ostrovů, kde 12. ledna 1940 Kretschmer předvedl husarský kousek. Krátce před setměním hlídky po obou stranách zátoky Inganes Bay spatřily dvě zakotvené hlídkové lodě a o poznání dál se rýsovala nezaměnitelná silueta velkého tankeru. U-23 nejdřív křižovala v periskopové hloubce a snažila se nalézt cestu do zálivu, ale riziko najetí na útes bylo příliš velké. Kretschmer se proto rozhodl vynořit, a přestože noc ozařoval měsíc, ponorka do zálivu nerušeně pronikla na hladině. Po zásahu torpéda se ozval mohutný výbuch, který roztrhl tanker Danmark ve dví. Hlídkové lodě se na nic nezmohly a drzý nájezdník bez úhony unikl.

Nepřekonán

Za šest týdnů okolnosti Kretschmera přinutily nový způsob útoku zopakovat. Zatímco pokuřoval doutník, hlídky spatřily britský konvoj. U-23 se přiblížila, ale pak se přímo před ní objevil torpédoborec Daring. Také druhý torpédoborec se rychle blížil a zdálo se, že U-boot je v pasti. Na ponor nezůstal čas a Kretschmer zahájil hladinový útok.

O několik desítek vteřin později se Daring proměnil v ohnivou kouli a ponorka, stále ještě na hladině, uháněla do bezpečí. Oba případy vedly Kretschmera k poznání, že v noci je nízká silueta ponorky jen velmi špatně viditelná a jeho člun je navíc mnohem rychlejší a obratnější než v periskopové hloubce. Svou teorii si ověřil už jako kapitán zbrusu nové ponorky U-99. Před jednou z cvičných plaveb se domluvil s eskortou německého konvoje, že se U-99 pokusí překonat ochrannou clonu a dostat se mezi nákladní lodě. 

Do zajetí

Německý doprovod o drzém experimentu kapitána Kretschmera věděl, ale hlídky si ponorky všimly, až když vítězně rozblikala signální lampu. Od té doby měl Kretschmer o své taktice zcela jasno. Při útocích na britské konvoje pronikal mezi jednotlivé kolony a pálil na všechny strany. Ačkoli úžasné výsledky hovořily jasnou řečí a někteří kapitáni Kretschmerovu taktiku napodobovali, velení Kriegsmarine zařadilo noční hladinový útok do výcviku až počátkem roku 1941.

TIP: Britská ponorka S-class: Osamělý lovec královského námořnictva

Sám Kretschmer u toho ale nebyl. Při útoku na konvoj HX112 v polovině března 1941 se U-99 jako obvykle dostala do středu britské sestavy a vystřílela všechna torpéda. Při úniku se ale dostala do cesty torpédoborci Walker, který ji zničil, a posádka včetně velitele skončila v zajetí. Kretschmerova taktika vydržela o něco déle, ale po nějaké době radar zahnal německé ponorky zpátky pod hladinu. Snad i proto žádný německý ponorkový velitel Kretschmerovy výsledky nikdy nepřekonal.

Psal se 14. prosinec 1911, když na geografickém jižním pólu poprvé v historii stanula noha člověka. V ten den zde norskou vlajku vztyčila pětičlenná výprava vedená tehdy již zkušeným cestovatelem Roaldem Amundsenem. 

Dobytí jižního pólu se stalo snem polárníků na začátku dvacátého století. S polárními badateli se v této části světa roztrhl pytel. Jenom v letech 1900 až 1905 se zde objevilo pět vědeckých výprav. V roce 1910 vypluly do Antarktidy hned dvě výpravy. Amundsen i jeho největší konkurent Brit Robert Falcon Scott chtěli být na pólu první. Závod o čas a kilometry skončil triumfem prvního a tragédií druhého… 

Závod o čas

Roald Amundsen na expedici vyrážel s tou nejlepší pověstí. V letech 1903 až 1906 jako vůbec první proplul takzvaným Severozápadním průjezdem od Grónska podél Severní Ameriky až do Nome na Aljašce. Původní cíl – severní pól – musel roku 1909 změnit, a tak v létě 1910 vyplul směrem k Rossově šelfovému ledovci. 

Protože se ale obával reakcí sponzorů, zveřejnil svůj plán až během cesty. V Zátoce velryb, kde si postavil základnu nazvanou podle své lodi Framheim (Domov Framu), se poté několik měsíců připravoval na samotnou výpravu a budoval předsunuté zásobovací sklady. První pokus se nezdařil, druhý naplánoval na říjen 1911.

Ze základny vyrazil 19. října spolu s dalšími čtyřmi muži. Všech pět účastníků výpravy umělo skvěle lyžovat, saně jim navíc táhli cvičení psi a Amundsen se inspiroval zkušenostmi Eskymáků. Pólu dosáhl 14. prosince 1911, tedy o 33 dní dříve než jeho konkurent Robert Scott. Amundsenovi se tak podařilo vyhrát nevyhlášený závod s britským polárníkem, jehož expedice navíc skončila tragédií.

Osudný severní pól 

Amundsenovi vynesl jeho úspěch slávu největšího polárníka. Nejednalo se však o jeho poslední odvážnou výpravu do věčně zmrzlých oblastí. V polovině května 1926 se vydal ve vzducholodi Norge k severnímu pólu a stal se prvním člověkem, kterému se přelet nejsevernějšího bodu planety podařil.

TIP: Hrozivé království ledu: Jak se dobývaly zemské póly?

Právě severní pól se však o dva roky později stal norskému cestovateli osudným. Při zachraňování výpravy vedené Umbertem Nobilem pětapadesátiletý Roald Amundsen zahynul. Předpokládá se, že se jeho letoun v mlze zřítil do Barentsova moře. Datum smrti bylo oficiálně stanoveno na 18. června 1928, Amundsenovo tělo ani ostatky dalších členů posádky se ale nikdy nenašly. Moře vydalo jen několik částí havarovaného hydroplánu. 

Sedmatřicetiletý reverend Travis Clark si do kostela sv. Petra a Pavla v americkém Pearl River pozval na noční orgie profesionální dominy Mindy Dixonovou a Melissu Chengovou. Milostné hrátky pak rozpoutali přímo na oltáři, a navíc vše natáčeli. Jejich povyražení by se nejspíš obešlo bez následků nebýt náhodného kolemjdoucího, který si všiml, že se ve svatostánku svítí: Muž nahlédl dovnitř, šokující scénu natočil na mobil a vše nahlásil policii. Trojici výtečníků zatkli za obscénnosti na veřejném místě. Kněz byl následně církví exkomunikován a znesvěcený oltář nechal údajně neworleanský arcibiskup spálit.

TIP: Kvůli seznámení se ženami prořezával Japonec pneumatiky

Dnes již bývalý pastor Clark byl propuštěn na kauci 25 tisíc dolarů (v přepočtu zhruba 500 tisíc korun), obě dominy musely uhradit 7 500 dolarů. Pokud budou shledáni vinnými, hrozím jim trest odnění svobody v rozmezí od šesti měsíců do tří let.

Melissa Chengové celý incident okomenovala na sociálních sítích. Podle ní šlo o soukromou aktivitu dospělých lidí, do které nikomu nic není. Lidé by podle ní „měli po nocích méně slídit za cizími okny, aby si pak nemuseli stěžovat na to, co vidí“. Třiadvacetiletá domina Chengová si také postěžovala, že zvýšený zájem a náhlá publicita škodí jejímu podnikání a že se stres negativně podepisuje na jejím zdraví.

Mince, jakožto platidlo, se s největší pravděpodobností poprvé objevily v Lýdii, na území dnešního Turecka, zhruba v 7. století před naším letopočtem. Dlouho před tím se ale užívala jiná platidla. V oblasti Středozemního moře a širokém okolí se k placení běžně používalo stříbro, například kusy ingotů nebo kousky stříbrných šperků. Platilo se pochopitelně i zlatem, to ale bylo mnohem vzácnější a dražší, takže nebylo vhodné pro běžné transakce.

Penězokazci doby bronzové

Archeoložka Tzilla Eshel z izraelské University of Haifa a její kolegové nedávno prostudovali chemické složení 35 stříbrných pokladů doby bronzové, které byly objeveny na území Izraele. K jejich překvapení se ukázalo, že ve zkoumaných pokladech je stříbro v nemalé míře falšováno. 

Zkoumané stříbrné poklady pocházejí z doby okolo roku 1200 před naším letopočtem, kdy se z doposud ne zcela jasných příčin zhroutily přední civilizace ve východním Středomoří. Archeologové tak nabízejí poměrně jednoduché vysvětlení – kvůli tehdejší krizi panoval nedostatek stříbra, což vedlo k jeho padělání. V objevených stříbrných kusech bylo často stříbro z velké části nahrazeno mnohem levnější slitinou mědi či dalších kovů. Povrch platidla přitom stále vypadal jako stříbrný.

TIP: Archeologové objevili v Izraeli „New York doby bronzové“

V uvedené době bylo dnešní izraelské území pod nadvládou Egypta, jeho moc ale byla nalomená. Podle archeologů stříbrná platidla nejspíš falšovali samotní Egypťané, kteří se tak snažili zakrýt, že již nejsou schopní dovážet v potřebném množství stříbro. V Izraeli se tehdy žádné stříbro netěžilo. Znehodnocování stříbrných platidel muselo být sofistikované a zcela jistě i technicky náročné. Egyptským vládcům se ale i tak nejspíš vyplatilo.

Izrael se v roce 2019 pokusil stát čtvrtou zemí, která by přistála na povrchu Měsíce. Vše probíhalo podle plánu až do samotného přistávacího manévru 11. dubna 2019. Během brždění selhala komunikace sondy Berešít s pozemním řídícím střediskem a izraelský lander se roztříštil o měsíční povrch. Měl to být konec programu Berešít, který nepočítal s dalšími pokusy.

Už 13. dubna 2019 ale šéf společnosti SpaceIL Morris Kahn ohlásil, že zorganizují další misi, pojmenovanou Berešít 2, která se opět pokusí přistát na Měsíci. Před pár dny tuto informaci potvrdil i izraelský prezident Rueven Rivlin.

Druhá mise Berešít

Mise Berešít 2 je momentálně plánovaná na první polovinu roku 2024. Sonda o hmotnosti cca 630 kg nebude vybavena jedním landerem, ale hned dvěma. Měly by přistát na různých místech, kde se budou věnovat odlišným experimentům. Každý lander bude vážit 120 kg před zahájením přistání a přibližně polovinu, tedy 60 kg, na povrchu Měsíce. Orbiter Berešít 2 by měl obíhat kolem Měsíce řadu let a sloužit jak experimentům, tak i výuce.

TIP: Lunární sonda NASA objevila místo dopadu izraelského modulu Berešít

Podle vedení společnosti SpaceIL bude nejlepší využít efekt mise Berešít, tedy široký a pozitivní ohlas letu na Měsíc u izraelské veřejnosti. Prezident Ravlin je přesvědčený, že mise Berešít 2 bude stát za to a bude unikátní. A také věří, že uspěje. Pokud to tak opravdu bude, tak podle něj Berešít 2 rozšíří hranice lidského poznání a potvrdí pozici Izraele na špici vývoje kosmických technologií.

Původ rodu Lichtenštejnů sahá do 11. století. Jejich předkové byli družiníky Vohburgů a později Babenberků. Prvním písemně doloženým Lichtenštejnem byl Hugo (asi 1108–1141). V listině babenberského markraběte Leopolda IV. z roku 1141 je uveden jako Huc de Liechtenstein podle hradu (v překladu „světlý kámen“), který dal postavit nedaleko Mödlingu (asi 30 kilometrů jižně od Vídně). Hrad patřil Hugovým potomkům do konce 13. století. Lichtenštejnským sídlem se opět stal až v roce 1807, kdy ho koupil kníže Jan I., který dal naproti postavit klasicistní zámek Neues-Liechtenstein. Hrad byl koncem 19. století opraven a romanticky přestavěn. Od té doby patří Lichtenštejnům dodnes.

Kolem poloviny 13. století náležel rod k rakouskému panskému stavu a linie reprezentovaná Jindřichem I. († 1265 nebo 1266) držela v okolí rodového hradu a na severovýchodě Dolních Rakous významné statky. Jindřich se měl stát praotcem moravsko-rakouské větve.

O babenberské dědictví

Hugo z Lichtenštejna pronikl mezi nejvyšší rakouskou šlechtu – byl družiníkem babenberského vévody Leopolda IV. Jeho pravnuk Jindřich I. vybudoval kariéru a majetek jako člen dvora vévody rakouského a štýrského Fridricha II. řečeného Bojovný. Ten oceňoval jeho politické a diplomatické schopnosti i udatnost, kterou prokázal například roku 1244 při křížové výpravě proti pohanským Prusům. Když 15. června 1246 vévoda Fridrich II. padl v bitvě na Litavě, v níž bojoval i Jindřich, rod Babenberků jím vymřel po meči.

O babenberské dědictví se rozhořel boj, do nějž se zapojil i český král Václav I. a jeho syn Přemysl, pozdější král železný a zlatý. Politický zápas trval několik let a Přemysl v něm vsadil na Jindřicha z Lichtenštejna, který měl silnou pozici zejména ve Štýrsku. Víme, že Lichtenštejn vedl delegaci rakouské šlechty do Prahy, která v listopadu 1251 vyjednávala s Václavem I. Jindřich pomohl jeho synovi získat na svou stranu rakouskou šlechtu a ten od listopadu roku 1251 používal titul markrabě moravský a vévoda rakouský. Panství nad rakouskými zeměmi (Dolním a Horním Rakouskem) bylo stvrzeno sňatkem českého prince s Markétou Babenberskou, sestrou posledního Babenberka, 11. února 1252.

Za dobré služby daroval Přemysl Jindřichovi Mikulov a okolní obce, a to listinou vydanou už 14. ledna 1249 v Brně. Hrad se poté stal hlavním sídlem mikulovské větve rodu a Jindřichovi potomci používali titul z Lichtenštejna a na Mikulově. Když pak v roce 1260 Přemysl již jako český král zvítězil nad uherským panovníkem Bélou IV. u Kressenbrunnu a získal Štýrsko, stal se tam zemským hejtmanem právě Jindřich. Omezování práv rakouské šlechty však časem vedlo ke ztrátě podpory Přemysla Otakara II. v zemi.

Po volbě Rudolfa Habsburského roku 1273 římským králem rakouská šlechta přešla na Habsburkovu stranu, včetně Jindřichových synů Fridricha I. († asi 1310) a Jindřicha II. († asi 1314). Přemyslovo panství se roku 1276 scvrklo na Čechy a Moravu a spor s pak definitivně se rozhodoval v bitvě na Moravském poli, v níž král železný a zlatý padl.

Vzestup i první pád

Po nástupu Lucemburků vybudovali Lichtenštejnové pevné pozice po obou stranách moravsko-rakouské hranice. Hartneid II. († 1351), syn Jindřicha II., si získal přízeň Jana Lucemburského v jeho sporu s Albrechtem II. a Otou Habsburským. Za věrné služby dostal v roce 1334 od Lucemburka lénem hrad Děvičky, který pravděpodobně přestavěl a vybudoval mu předhradí.

Ze synů Hartneida II. se prosadil mladší Jan I. († 1397). Ten nejprve dosáhl vynikající kariéry, když byl v roce 1368 jmenován hofmistrem rakouského vévody Albrechta III. (stal se jeho nejdůležitějším poradcem). Za úvěry a další služby si nechal dobře zaplatit – získal do zástavy tři desítky Albrechtových statků. To se nelíbilo části rakouské šlechty ani Habsburkům a vedlo to v roce 1394 k zatčení Jana I., jeho bratrů a synovců a ke konfiskaci většiny jejich majetku v Rakousích.

Protože měl Jan I. ze tří manželství pouze dceru Kateřinu, už v září 1386 uzavřel se svými dvěma bratry a pěti synovci dědickou smlouvu. V ní se zavázali, že všechny tři moravské hrady (Mikulov, Sirotčí hrádek a Děvičky) obsadí purkrabími a nikdy je nerozdělí. Smlouva byla první majetkovou pojistkou rodu. Poslední léta života Jan I. dožil na Mikulově.

Hlavou rodu se pak stal Jindřich V. († asi 1418), syn Janova nevlastního bratra Hartneida III. Stejně jako jeho strýc zastával úřad hofmistra rakouského vévody. Jeho bratranec Hartneid V. († 1427) byl v letech 1419–1436 členem rady císaře Zikmunda a krátce i purkrabím na Špilberku. Jindřichův starší bratr Jan II. († asi 1412) působil v radě moravského markraběte Jošta a jako purkrabí hradu Znojmo. Za husitských válek se Lichtenštejnové postavili za Zikmunda Lucemburského, proto v roce 1426 husité dobyli a vypálili lichtenštejnský Podivín, Mikulov a Valtice.

Dělení rodu

Pak přišla stagnace lichtenštejnského rodu. Příčinou bylo jeho rozdělení do tří větví, zanedbávání státní nebo vojenské služby a zejména špatné hospodaření. V roce 1504 na návrh seniora rodu císařského rady Kryštofa III. († 1506) Lichtenštejnové uzavřeli dědickou dohodu, která měla zabránit rozpadu majetku. Rozdělili se do tří větví – mikulovské, steyreggské a feldsbergské (valtické). Kryštof III. si ponechal hlavní sídlo a panství Mikulov, jeho synovci Jiří VI. a Erasmus získali rakouské panství Steyregg a synovec Hartmann I. (†1539) dostal panství Feldsberg (Valtice).

TIP: Šlechta z Valtic: Jak přišli Lichtenštejnové ke svému bohatství?

Dohoda zakotvila pravidla, která zajistila udržení majetku rodu i v příštích generacích: hlavou rodu je nejstarší muž (seniorát), senior drží všechna léna, existuje nástupnické a předkupní právo na majetek v rámci rodu, dcery je třeba při sňatku zaopatřit.

Delta řeky Okavango bezesporu patří k přírodním divům světa. Celé území je pravidelně ročně zaplavováno a neustále mění svou rozlohu a tvář. V závislosti na ročním zde voda pokrývá plochu 6 až 15 000 km².

Voda, která nikam nepokračuje

Oblast Okavanga vznikla z jezera Makgadikgadi v období holocénu (tj. před 12 000–10 500 let), které pokrývalo dnešní poušť Kalahari a její severní části na rozloze 80 000 km². Jezero bylo hluboké kolem 30 metrů a žilo zde asi 100–400 druhů ryb z rodu Cichlidae, z nichž dodnes zůstalo zachováno kolem 25 druhů.

Přestože se vodní plocha zmenšila na pětinu až desetinu, pro zdejší ekosystém je její pravidelný rytmus zcela zásadní. V období dešťů, tedy od ledna do února, z Angoly odtéká zhruba 11 km³ vody, které postupně v průběhu následujících čtyř měsíců směřuje na jihovýchod a zastavuje se v Okavangu. Tady je 60 % přitékající vody postupně odpařováno povrchem listů zejména vodních rostlin a 36 % se odpaří z vodní hladiny. Pouhá dvě procenta životadárné tekutiny se vsáknou do podloží a zbývající 2 % dotečou do botswanského jezera Ngami, které leží jihozápadně od správního města celé oblasti Maun.

Zlatý nádech velké mělčiny

Okavango tvoří tzv. vnitrozemskou deltu. Jinými slovy – tato řeka nikdy nedoteče do žádného moře. Oblast je na celé své rozloze nesmírně plochá, s výškovými rozdíly maximálně dvou metrů. Tyto vyvýšeniny tvoří suchozemské ostrovy a ostrůvky, které přechodně nebo trvale vystupují z vody. Největším z nich je tzv. Chief’s Island.

Podloží oblasti je světle písčité. Oblasti trvale vystupující nad úroveň vodní hladiny jsou silně zasolené, takže až na výjimky některých druhů palem zde roste minimum vegetace. Rostliny jsou koncentrovány především kolem hranic vody nebo ve formě vodních rostlin tam, kde je salinita ředěná proudící vodou.

Ta je křišťálově čistá a díky huminovým látkám z rozkládajícího se organického materiálu má zlatavý nádech. Voda je slabě zásaditá (pH 7,1 až 7,7) a velmi měkká (celková tvrdost 0–3 °dGH; uhličitanová tvrdost 2–4 °dKH), vodivost 68–148 μS/cm2. Obecně jsme pozorovali závislost, že ve stojatých vodách, s hustší vegetací, byla větší koncentrace různých látek, tedy i vyšší vodivost.

Mozaika s hroší dálnicí

Pokud krajinu pozorujeme z letadla, prostírá se pod námi jako barevná mozaika. Solné pláně ve středech ostrovů jsou bílé až žlutavé, hustá pobřežní vegetace v zátopové oblasti svítí sytě zelenou. Jak voda opadává, vidí člověk ze vzduchu stále světlejší zelenou barvu, která později přechází ve žlutou, když rostliny postupně začnou odumírat.

Mokřady nebo rašeliniště jsou hnědé a hluboké vodní plochy sytě modré. Tekoucí řeky a kanály odrážejí mělčiny se světlým pískem, který se nanáší v ohbí, zákrutech a meandrech a přechází do tmavších, hnědavých odstínů. Můžeme vidět různá jezírka i bahenní jámy. A mezi tím vším jsou patrné nitky a vlásečnice v podobě stezek pro zvířata, která chodí k vodě pít. Typické jsou tzv. hroší dálnice. Jde o cesty, jimiž si hroši pravidelně klestí cestu do hlubších vod, kde setrvávají celý den. Opakovaný postup velkých těl zanechává ve vodní vegetaci viditelné stopy.

Země rostoucích ostrovů

Ostrovy neustále mění svůj tvar a charakter a není to dáno jen sezónním přílivem a odlivem vody v období dešťů a následných odparů. Ostrovy vznikají z bažin a mokřadů v důsledku různých procesů. Jedná se zejména o akumulaci sedimentů – výsledky činnosti termitů, kteří vytvářejí své štíhlé a vysoké stavby vystupující z vody, nánosy rašeliny, zablokované vodní cesty a kanály, trsy utržené a splavené vegetace. Jakmile je takový malý ostrov vytvořen, začíná na něm růst vegetace.

Voda z Angoly s sebou přináší velké spousty písku a obsahuje poměrně značné množství rozpuštěných látek, především vápník a křemík. Voda se z rostlin odpařuje a v rostlinách samotných dochází ke zvyšování koncentrace minerálních solí, které jsou hlubokými kořeny přenášeny do půdy. Následně dochází k přesolování půdy takovým způsobem, že zde může růst jen velmi malé množství rostlin, speciálně trav s jehlicovitými stvoly, jako jsou Sporobolus spicatus, Cynodon dactylon a Imperata cylindrica nebo palma Hyphaene petersiana. Ta díky své výšce 10–14 metrů tvoří solitérní dominanty v jinak ploché krajině. Její nasládlé plody přitahují slony a opice.

V „džungli“ vysoké vegetace

Palmy jsou zdaleka viditelné, ale Okavango je plné mnohem méně nápadné vegetace. V pobřežních partiích převažují šáchory Cyperus papyrus, které dosahují výšky 2,5 metru, dále pak zástupci rostliny nižšího habitusu stejného rodu C. alopecuroides, C. articulatus, C. fulgens, C. margaritaceus, C. pectinatus. V mokřadech a přiléhajících březích zpravidla nalezneme rostliny Phragmites australis, Miscanthus juncestus. Mělkým vodám dominuje vodní kapradí Thelypterus interrupta, Cyclosorus interruptus a orobinec Typha capensis. Z bahničky Eleocharis acutangula, dorůstající výšky kolem 80 cm, pletou místní rybáři části lovných košů nebo košíky pro různé domácí použití.

Dostatek vody, živin a minerálních látek dělá z delty Okavanga území s největší koncentrací živočišných druhů v celé Africe. Pobřežní vegetace je plná života – rozmanitého hmyzu, obojživelníků, drobných i velkých ptáků lovících ryby. Ve vodě se ukrývají 4–5 metrů dlouzí krokodýli a již zmínění hroši, kteří odpočívají také na břehu. Vysoká tráva je nepřehledná a pro člověka může vstup do takto zarostlého prostoru představovat reálné nebezpečí.

Sestřih pod hladinou

Na hladině vás při pohledu z přízemní perspektivy na první pohled zaujmou pokryvné, volně plovoucí rostliny. Okavango je totiž mimo jiné rájem leknínů. Rozkvetlé, rozsáhlé vodní plochy působí úchvatně. Zvlášť, když se po nich plavíme domorodou kánoí vytesanou z kmene stromu, kterou bidlem pohání obratný domorodec.

Loďce se zde říká „mokoro“ a s tímto jednoduchým plavidlem se lze dostat téměř kamkoli. Hustá vodní vegetace ale může být problémem pro lodě poháněné závěsnými motory. Každou chvíli je totiž nutné vytahovat lodní šroub z vody a odmotávat zapletené lodyhy, které dokážou motor doslova udusit. Provoz motorových lodí má jeden pozoruhodný vedlejší efekt. Vodní šrouby totiž usekají všechny listy leknínů do hloubky ponoru, takže při dně spatříme submerzní, rudé listy leknínů. Ty jsou v nádržích holandského nebo přírodního typu snem každého akvaristy a v umělé nádrži se musí pravidelně zastřihovat, aby nedosáhly vodní hladiny.

Léčivý endemit

Z dalších pozoruhodných rostlin je potřeba zmínit endemitní leknín Okavanga Nymphea nouchali var. caerulea s bílým, lehce nafialovělým květem, který se otvírá přes den. Jedná se nejen o rostlinu krásnou, ale navíc užitečnou – s řadou léčivých vlastností. Oddenek domorodci používají k léčbě zánětů močových cest a jako afrodiziakum. Rozžvýkané květy naopak sexuální touhu potlačují. Listy leknínů mají hojivé účinky na popáleniny, včetně těch od slunce, a domorodci věří, že zabírají i proti početí dvojčat. Z rostliny se vaří čaj proti kašli, jsou známé účinky při léčbě průjmů, cukrovky. Výtažky z rostliny dokážou vyvolat menstruaci, pomáhají léčit neplodnost.

Hojnost s opadající vodou

Méně rozšířeným leknínem v této oblasti je Nymphea lotus, který poznáme podle pilovitých okrajů listů. Kvete bíle, občas žlutě a květy se otevírají na noc. Domorodci používají stvoly těchto leknínů k poměrně přesnému měření hloubky vody.

Ve společenství výše uvedených leknínů nacházíme i podstatně drobnější, miniaturní leknín Nymphiodes indica vs. occidentalis, který má nádherné bílé nebo žluté malé květy (v průměru 2,5 cm), jejichž okvětní lístky jsou výrazně střapaté. V okolí těchto rostlin nalezneme velmi často drobnější sumcovité ryby, které se zde s oblibou krmí. Rostlina voní po mandlích.

TIP: Okavango se jednou za rok mění v největší oázu divoké zvěře na světě

Vodní koloběh Okavanga se začíná obracet koncem března, kdy přestávají deště. Pak přibližně do konce května klesá hladina vody a tím se rozšiřuje pevnina. Od května do září nastupuje chladnější počasí (teploty jsou pod 25° C), což je nejlepší období pro návštěvu této oblasti. Při nízkém stavu vody se totiž u břehů schází velké množství zvířat, která sem chodí pít. Pro pozorování velkých stád divoké zvěře je to nejvhodnější příležitost.

Když v roce 1864 průkopník sci-fi Jules Verne vydal román Cesta do středu Země, byl si vědom, že jde o čirou fantazii. Hlavní postavy totiž proniknou několik kilometrů pod povrch planety, přičemž uvedenou představu vědecká obec už ve viktoriánských dobách považovala za zcela nereálnou. A právem – vždyť i současný rekordní vrt dosahuje hloubky pouhých 12 km, zatímco od středu Země nás dělí víc než 530násobek, konkrétně 6 371 km. Jak tedy můžeme tušit, co leží pod našima nohama? Odpověď se stala ohromným vědeckým hlavolamem. 

Jak změřit zeměkouli

Vědomí o existenci zemského jádra jde ruku v ruce s přesvědčením, že je Země kulatá. Daný koncept přitom lidé znají už velmi dlouho a zůstává pouhým mýtem, že si ve středověku mysleli opak. Pochybná teorie vznikla v rámci viktoriánské antináboženské propagandy a opírala se o špatný výklad dobových stylizovaných map. Řecký matematik Eratosthenes z Kyrény již téměř před 2 300 lety poprvé vyčíslil poledníkový obvod naší planety a od té doby bylo naprosto jasné, že není plochá. 

Neznamená to však, že by dávní myslitelé uvažovali o Zemi podobně jako my: Podle řeckých fyziků sestávala ze soustředných sfér odpovídajících přírodním elementům – zemi, vodě, vzduchu a ohni. V centru se nacházelo jádro, které dle učenců muselo být pevné, neboť vzduch obklopený zeminou považovali za nemyslitelný. Zároveň se předpokládalo, že část pevniny čnící nad hladinu vytváří jediný kontinent. Když pak mořeplavci objevili Ameriku, šlo o jeden z prvních kroků k vyvrácení řeckého učení. 

Kompas tvrdí opak!

Myšlenka, že je Země dutá nebo že se v jejím nitru nacházejí obří jeskyně, se těšila značné popularitě ve vědecko-fantastické literatuře a stala se středobodem mnoha konspiračních teorií. Nicméně kromě astronoma a matematika Edmunda Halleye, který roku 1692 prosazoval dutou planetu, aby vysvětlil podivné chování kompasu, nebrali badatelé uvedený nápad vážně. Jeden z nejdůležitějších protiargumentů vznesl v roce 1798 britský excentrik Henry Cavendish, jenž Zemi zvážil.

Zmíněný podivín se vyhýbal kontaktu s lidmi, a dokonce i se služebnictvem komunikoval pouze skrz psané vzkazy. Ačkoliv se narodil do aristokratické rodiny, zasvětil život vědě – konkrétně chemii a fyzice. Jeho největším úspěchem se pak stal návrh experimentu na „zvážení“ naší planety: V rámci jednoduchého pokusu změřil přitažlivou sílu, jakou velké koule v kontrolovaném prostředí působily na malé protějšky ve své blízkosti. Když získané hodnoty srovnal s přitažlivou silou Země, dokázal určit její hustotu – a také hmotnost, neboť rozměry planety už tehdy badatelé znali. 

Slunce v srdci

Současná věda rozeznává čtyři části zemského nitra: Těsně pod povrchem, v rozmezí 5–75 km, leží kůra. Následuje plášť, sahající zhruba do 2 900 km, a jádro o síle okolo 2 200 km. V jeho středu se pak nachází ještě tekuté vnitřní jádro, tvořené směsí niklu a železa: Má poloměr 1 300 km a teplotou 5 400 °C se blíží podmínkám na povrchu Slunce. Pokud ovšem dovnitř planety nedokážeme proniknout, jak si můžeme být uvedenými informacemi jistí?

Veškeré naše poznatky jsou nepřímé a stavějí na seismologii, vědě zkoumající zemětřesení. Při otřesech se planetou šíří seismické vlny, jejichž povaha a směr se mění v závislosti na materiálu, jímž procházejí. A právě na základě daných informací geofyzikové určili, co leží v jádru Země. Seismometry totiž fungují podobně jako teleskopy – jen místo pohledu mimo naši planetu nahlížejí do ní. 

Po stopách vln

Začátkem 20. století se na základě naměřených seismických údajů, ale také v důsledku zjištěné stoupající teploty hlouběji pod povrchem předpokládalo, že je nitro naší planety žhavé – dost na to, aby se horniny a kovy roztavily. Klíčový objev pak učinil britský geolog Richard Oldham s dánskou seismoložkou Inge Lehmannovou. 

Když se řekne „vlna“, obvykle nás napadne moře a povrchové vlnění na hladině. Jenže mnoho vln, jako třeba ty zvukové, prochází skrz materiál. Ačkoliv ničivé vlnění při zemětřesení putuje po povrchu, útrobami planety se při tom šíří další dva druhy: Primární p-vlny jsou podélné a v nejhustších částech zemského pláště dosahují rychlosti až na 14 km/s. Druhý typ představují příčné sekundární s-vlny: Pohybují se pomaleji a neprocházejí kapalinami. A právě zmíněné dvojí vlnění se stalo základem k odhalení povahy zemského jádra. 

Ve stínu jádra

Představte si, že dojde k rozsáhlému zemětřesení a planetou se začne šířit vlnění. P-vlny vyrazí prudce vpřed, zatímco jejich s-kolegyně za nimi budou následovat zhruba poloviční rychlostí. Jenže tam, kde vlny procházejí jádrem na cestě ke vzdálené měřicí stanici, se vyskytne jakási šedá zóna. P-vlny skrz ni proniknou a seismometry zaznamenají jejich další pouť. S-vlny však zmizí.

Důsledky popsaných zjištění si Richard Oldham uvědomoval již v roce 1906. Většinu života se věnoval geologickému průzkumu v Indii a často pracoval v Himálaji. Když se roku 1903 vrátil do Británie, využil shromážděná data ke zkoumání útrob Země. Došlo mu, že kapalný střed planety by mohl chování zmíněných dvou druhů vlnění vysvětlovat: P-vlny by kapalina odklonila od jejich původního směru, podobně jako když posvítíme do vody. S-vlny by jádro naopak zcela pohltilo. 

Střed je pevný, ale…

Oldhamova teorie vedla k širšímu přijetí myšlenky tekutého jádra, nicméně o třicet let později si Inge Lehmannová uvědomila, že je navržený koncept příliš zjednodušený. S využitím nových měřicích přístrojů došla k závěru, že jádro není stejnorodé. V jejím pojetí existovalo pevné vnitřní jádro, obklopené tekutým obalem. Své závěry seismoložka publikovala v roce 1936. O dva roky později je potvrdili Beno Gutenberg a Charles Richter, když vytvořili precizní model pevného zemského jádra a uzavřeli, že jejich experimenty odpovídají reálným měřením, pouze obklopuje-li ho kapalina.  

Lepší seismografy v následujících letech zaznamenávaly i slabší vlnění: To muselo na základě zpoždění při průchodu šedou zónou dorazit k vnější části jádra v podobě p-vln, ve vnitřním jádře se transformovat na s-vlny a při jeho opouštění opět přijmout ve vnější vrstvě formu p-vln. Teorie se potvrdila v roce 2005, přesto se o povaze vnitřního jádra debatuje dodnes. Teploty v centru Země lze totiž určit pouze na základě experimentálních prací zaměřených na tání a tuhnutí látek pod vysokým tlakem. A představa, že zemské jádro sestává převážně z železa a niklu, se odvozuje z četnosti výskytu konkrétních prvků v naší části Galaxie a z našeho chápání procesu vzniku modré planety. 

Mezi hroty diamantů

V nitru Země panuje třímilionkrát vyšší tlak než atmosférický, takže se prvky mohou chovat jinak, než je běžné. Zatímco tedy nejpravděpodobněji jádro utváří slitina niklu a železa, mohlo by jít také o extrémně hustou kouli plazmatu. Pravdu zatím neznáme, protože zkrátka netušíme, jakým způsobem takto extrémní podmínky ovlivňují chování hmoty.

TIP: Vynálezy, které lidé nechtěli: Alfred Wegener a jeho země v pohybu

Vědci proto zkonstruovali tzv. diamantovou kovadlinu, kdy se mezi špičkami dvou drahokamů drtí kousky kovu tlakem, jenž simuluje podmínky v nitru Země. Nerosty k sobě směřují miniaturními hroty, protože se tak působící síla mnohonásobně zvýší (stačí si představit, že vám nějaká dáma stoupne na nohu jehlovým podpatkem, nebo naopak celou šlapkou). Pomocí kovadliny lze dosáhnout i dvojnásobku tlaku panujícího potenciálně ve středu naší planety. Teplota se pak napodobuje s využitím laserů. Z chování testovaných kovů vyplynulo, že Země ukrývá krystalické pevné jádro.

Okna do planety

K zemskému jádru se nejspíš nikdy nepřiblížíme. V prostředí ohromných teplot, zdrcujícího tlaku a zničující radioaktivity by nepřežila ani žádná současná hlubinná sonda. Navíc by se nejprve musela provrtat skrz víc než 6 000 km hornin a kovů. V porovnání s dosažením jádra naší planety představuje i mise na okraj Sluneční soustavy triviální podnik. Vlny, které Země produkuje a jež potom studují vědci jako Inge Lehmannová, nám však dovolují zkoumat tajemství pod povrchem, aniž bychom jej museli přímo spatřit. 

Obrněnec s hranatou nástavbou vznikl vlastně náhodou. Firmy Porsche a Henschel soupeřily o kontrakt na stavbu těžkých tanků Tiger a Ferdinand Porsche si byl vítězstvím tak jistý, že ještě před vyhlášením výsledků postavil téměř stovku podvozků. Nakonec však zakázku získal Henschelův návrh a v rakouské továrně Nibelungenwerke nevěděli, co si s dokončenými šasi počít. Po delší debatě padlo na podzim 1942 rozhodnutí využít je pro nový stíhač tanků, jenž by nesl kanon PaK 43/2 L/71 ráže 88 mm. 

Smrtící, ...

Zrodil se kolos o hmotnosti více než 65 tun, jehož pancíř místy dosahoval tloušťku až 200 mm. K pohonu sloužila dvojice benzinových motorů Maybach HL 120, propojená do komplikované soustavy s generátory a elektromotory. Šlo o značně nespolehlivé řešení, které stroji navíc dokázalo udělit rychlost jen 20 km/h.

Obrněnec s šestičlennou osádkou dostal označení Panzerjäger Tiger (P) neboli stíhač tanků na šasi Porscheho tigeru, ale běžně se mu říkalo Ferdinand podle křestního jména konstruktéra. Kombinace výkonné zbraně s takřka neprůstřelnou ochranou činila z ferdinandu obávaného protivníka – v roce 1943 neměli Spojenci žádný stroj, který by ho zepředu dokázal vážněji ohrozit.

...ale neohrabaný

Podmotorovanost, mamutí hmotnost a nevyzrálost konstrukce však komplikovaly pohyb i v lehkém terénu. Inženýři navíc „pozapomněli“ typ vybavit kulometnou výzbrojí, s níž by osádka držela v uctivé vzdálenosti pěchotu nepřítele. Přes tyto nedostatky kolos ohromil Hitlera palebnou silou a velikášský diktátor trval na tom, aby se ferdinand zapojil do chystané ofenzivy u Kurska. Podobně jako u panterů do něj totiž vkládal značné naděje coby zabijáka sovětských obrněnců.

Generálové už tak nadšení nebyli. Uvědomovali si, že obr bude trpět poruchami motorů i převodovky, bude obtížně překonávat mosty či bažinatý povrch a nedůvěru budil též nedostatečný dojezd. Už koncem dubna 1943 se v korespondenci mezivelením 9. armády (v jejíchž řadách měly stíhače tanků bojovat) a OKW objevilo toto sdělení: „Co se týče mobility, trpí stroje technickými nedostatky, takže jsou vhodné pro průlomové operace jen v omezeném měřítku. Akce na delší vzdálenosti nejsou možné. Přeprava těžkých vozidel na bojiště navíc zpozdí velký počet konvojů a ztíží přípravy. Devátá armáda hledí na tento ‚dárek‘ se smíšenými pocity.“ 

Obrnění odstřelovači

Přes všechny výtky běžela výroba stíhačů i výcvik osádek na plné obrátky a světlo světa spatřilo 90 strojů. Velení je sdružilo do pluku schwere Panzerjäger Regiment 656, který hodlalo u Kurska využít jako beranidlo k průlomu nejsilněji opevněných postavení. Do konce války se už nikdy na jednom místě nepodařilo shromáždit tolik ferdinandů. Obrněnce byly rozděleny do dvou praporů po 45 strojích, blízkou ochranu jim měl poskytovat tucet středních tanků PzKpfw III.

Další údernou složku regimentu představoval 3. prapor vyzbrojený 42 stroji Sturmpanzer IV Brummbär – samohybnými houfnicemi ráže 150 mm na podvozku PzKpfw IV. Ve snaze posílit údernou sílu formace se v Berlíně rozhodli, že sPzJgRgt 656 bude postupovat společně s praporem těžkých tanků sPzAbt 505 vyzbrojeným tigery.

TIP: Německá samohybná děla: Zrození lovců tanků

V červnu se německé síly soustředily u Kurského výběžku a pluk těžkých stíhačů tanků zaujal pozice na severním křídle u města Orel. Do akce vyrazil 5. července ihned po zahájení operace Citadela. V úvodních hodinách se ferdinandy i sturmpanzery osvědčily a rychle prorazily první obrannou linii. Taktika jejich nasazení byla jednoduchá – měly setrvávat v relativním bezpečí za frontovou linií a ničit tanky, protitanková děla ráže 76,2 mm i bunkry ze vzdálenosti až 3 000 m. Pokud podmínky takový způsob boje dovolily, osvědčily se ferdinandy jako „obrnění odstřelovači“, někdy však musely vyrazit vpřed v čele obrněné formace. 

Pokračování v neděli 20. prosince

Zákazem Josefa II. z roku 1782 došlo k ukončení dosud velmi populární tradice stavění betlémů v předvánočním a vánočním čase v kostelích. Císař tak učinil v duchu osvícenských zásad, neboť zvyk považoval za naivní a církve nedůstojný. Mimo to církevním kruhům vadilo, že jsou obecně milejší betlémské figurky než samotné obřady.

Lidé si však nenechali vánoční betlémy vzít: když se na ně nemohli chodit dívat do kostela, rozhodli se je mít doma. Z veřejných prostor je tak přenesli do domácností, a protože jen málokdo mohl využít služeb renomovaných umělců a pořídit si kvalitně provedený kousek, začali je vyrábět z papíru. Papírové betlémy si získaly velkou oblibu již v 19. století, kdy byly poprvé masově tištěny. Nepochybně právě finanční dostupnost přispívala k jejich popularitě, stejně jako obvykle malé rozměry a nenáročnost na prostor. 

Vánoční fenomén

Zatímco nejstarší papírové betlémy malovali místní výtvarníci, záhy objevili potenciál nového fenoménu také tiskaři. Poté se už poměrně rychle tištěné archy začaly objevovat na vánočních trzích. Nejstarší byly černobílé a barvily se dodatečně, což představovalo vítanou možnost přivýdělku pro starší děti a ženy. Tištěné archy vycházely ve stále kvalitnějším provedení po celé 19. století, často se před Vánocemi stávaly i součástí balení některých výrobků, například perníků. Do zobrazovaného výjevu navíc postupně pronikaly místní reálie, zpočátku v podobě oděvů vedlejších postav betlémské scény – pastýřů a darovníků.

Významný nárůst již tak vysoké obliby papírových betlémů ovšem přinesly teprve nejstarší tři archy betlému Mikoláše Alše vydané v roce 1902. Umělec zasadil vánoční scénu poprvé do zcela do českých reálií – postavy mají lidové kroje a pozadí tvoří typické středoevropské středověké město. Po Alšovi se začali na tvorbě papírových betlémů podílet další renomovaní umělci, většinou oblíbení ilustrátoři knih.

Úplnou proměnu tradičního orientálního betlému v český představují pražské jesličky Josefa Weniga z roku 1918, které nejenže jsou situovány pod Pražský hrad, ale poprvé je celá scéna zasněžená a jedním z králů je Jiří z Poděbrad. Na zasněžený venkov situoval svůj betlém i Josef Lada (1920) a zapomenout nelze ani na rozsáhlé Národní jesličky výtvarnice Marie Fischerové-Kvěchové, plné postav v krojích krajů nově vzniklého Československa.

Všechny tyto betlémy vycházejí dodnes, i když ke škodě věci je třeba přiznat, že nová vydání nemají stejnou barevnost jako starší tisky. Po druhé světové válce se pak mezi autory objevují takoví umělci, jako Karel Svolinský, Cyril Bouda, Jiří Trnka či Karel Franta.

Prvorepublikové variace

Po vzniku republiky šel však posun ve vnímání betlémského výjevu až tak daleko, že se v Junáckém betlému Ježíšek narodil v indiánském týpí a matkou novorozeněte v Českotřebovském železničním betlému J. I. Jíchy je průvodčí českých drah. Nejkurióznějším je bezesporu betlém Zrození Republiky Československé, kde postavu Josefa v jesličkách se slavobránou ze spojeneckých vlajek zastupuje sám prezident T. G. Masaryk a čestnou stráž stojí legionář. 

V této době rovněž vycházejí reklamní betlémy na různé produkty, které se pak vtipně stávají dary přinášenými Ježíškovi. Touto formou bylo propagováno například Ottovo mýdlo, Kulíkova káva, cukrovinky Orion či Kolínská cikorka. 

Od konce třicátých let obsahovala vystřihovací papírové betlémy rovněž předvánoční čísla některých časopisů. Poprvé se s nimi mohli setkat čtenáři Českého slova o Vánocích roku 1937. O dva roky později se v časopise Ozvěny objevil betlém našeho snad nejznámějšího a rozhodně nejplodnějšího autora betlémů Vojtěcha Kubašty. Vystudovaný architekt a autor světoznámých dětských prostorových knih namaloval přes dvě desítky betlémů, dodnes velmi oblíbených.

TIP: Příběh jesliček: Kde se vzala tradice betlémů?

Zatímco první Kubaštovy betlémy byly klasické vystřihovací, které si nový majitel sestavil sám, jeho pozdější díla byla prodávána hotová a doma je stačilo jen rozložit nebo otevřít. Betlémy Vojtěcha Kubašty jsou situovány jak na Blízký východ, tak na český a moravský venkov, nejvíce jich však nese reálie Kubaštova nejmilovanějšího města – Prahy (Prašná brána, Karlův most, Loreta).

Časem prověřená tradice

V neposlední řadě nelze zapomenout ani na současné výtvarníky. Mezi oblíbené betlémy patří díla Jiřího Škopka, která jsou svým pozadím zpravidla umístěna do konkrétní lokality, většinou do východních Čech. Betlémy Jany Moštkové zase vycházejí z reálií okolí Brna či jižní Moravy (Tuřany, Staré Brno, Líšeň). Stále vydávané betlémy Karla Knapovského či Jaroslava Heraina zase navazují na slavnou tradici orlickoústeckých betlémů, zatímco třebíčské betlémářství reprezentuje betlém Antonína Žamberského. Nedávno se objevil i betlém ke stému výročí republiky situovaný do Lán s postavami všech našich prezidentů. Nejoblíbenějšími však nadále zůstávají věkem prověřené betlémy Josefa Lady, Josefa Weniga, Mikoláše Alše či Vojtěcha Kubašty…