Jižní Korea rozvolňuje protiepidemická opatření, a restaurace tak mohou zákazníky obsluhovat i po deváté večerní. Mezi stoly však musejí zůstat dvoumetrové mezery a kontakt je stále potřeba omezovat.

Společnost KT Corp proto přišla s autonomním robotem nazvaným Aglio Kim, jenž rozváží po podniku jídlo namísto personálu: Hosté si na jeho dotykovém displeji navolí objednávku, stroj jejich přání odešle do kuchyně, načež tam vyzvedne hotové pokrmy a přiveze je. Zvládne obsloužit až čtyři stoly naráz, a díky technologii SLAM neboli „simultaneous localization and mapping“ navíc neustále monitoruje okolí, aby se vyhnul překážkám. 

TIP: Tokijská kavárna pořádá nedělní dýchánky pro robotické psy

Podle manažera restaurace Lee Young-jina se robotí obsluha osvědčila. Pro zákazníky jde o vítané povyražení a prý se také cítí bezpečněji. Cílem ale není náhrada lidské obsluhy roboty. Alespoň ne v nejbližší době. Roboti a lidé ale podle Leea mohou nejen v restauračních službách spolupracovat.  

Opakovačku Springfield M1903 lze označit za vůbec první moderní standardní pušku americké armády. Její vývoj podnítily především zkušenosti ze španělsko-americké války (1898), kdy američtí pěšáci vyzbrojení staršími puškami Krag-Jørgensen utrpěli vážné ztráty při přestřelkách se Španěly disponujícími německými zbraněmi Mauser Model 1893.

Stará dobrá springfieldka

Zároveň s puškou Američané vyvinuli i zcela nový náboj ráže .30-06 (7,62 mm), který se měl až do 50. let stát standardním puškovým nábojem US Army. Po zavedení do služby v roce 1903 si springfieldy rychle získaly oblibu vojáků pro svou robustnost a mimořádnou přesnost.

Puška se plně osvědčila i v krutých podmínkách zákopů první světové války, v roce 1936 ale armáda oficiálně zavedla pokrokovou zbraň v podobě později slavné poloautomatické pušky M1 Garand. Vstup USA do války ale přišel dříve, než mohly americké zbrojovky garandů vyrobit dostatek.

Návrat do Evropy

Ke slovu tak opět přišly osvědčené springfieldy, jejichž výroba byla obnovena a pokračovala až do poloviny 40. let minulého století. Pušky Springfield se účastnily prvních střetnutí války v Pacifiku, když s nimi američtí pěšáci bránili Filipíny a pacifické ostrovy. Vylepšená verze M1903A1 pak tvořila podstatnou část výzbroje americké námořní pěchoty na Guadalcanalu i během dalších kampaní úvodních fází války.

TIP: Mauser M 98: Nejlepší německá puška se vyráběla v Brně

Ačkoliv pak americké zbrojovky v druhé polovině války vyprodukovaly dostatek garandů pro přezbrojení všech ozbrojených složek, mnozí vojáci na osvědčené opakovačky nedali dopustit a ve službě se tak springfieldy udržely až do konce války. Odstřelovací variantu M1903A4 s puškohledem američtí snipeři používali i během korejské války a několik se jich na bojišti objevilo ještě ve Vietnamu.

Po několika kilometrech dojdou ke zdroji vody. Aby ji dostali domů, naplní velké nádoby, které s vynaložením velké námahy nosí zpátky domů. O tom, že jen tak otočí kohoutek a „ze zdi“ jim poteče voda v prakticky neomezeném množství, si můžou nechat jen zdát. Takto žije mnoho lidí v nejchudších zemích světa. Pro obyvatele vyspělých zemí jsou přitom strasti, které musejí tito lidé ještě ve 21. století podstoupit kvůli pár litrům vody, jen těžko představitelné.

Vynález na míru potřebám

Obyvatelé vesnice Kitengela mají od loňského roku cestu pro vodu přece jen trochu snazší. Život jim změnil Američan Herman Bigham, který se sem před pár lety přistěhoval. Přestože je Hermanovi už 70 let, nechybí mu evidentně energie ani touha měnit věci k lepšímu. Pohled na ženy obtěžkané obřími nádobami ho rmoutil natolik, že vynalezl na první pohled sice primitivní, ale velmi účelný „vozík“.

„Můj vynález se jmenuje Rolling Springs. Systém, který jsme dali dohromady, uleví ženám, dětem i postarším lidem od nošení vody na zádech. To na ně vynakládá velkou míru fyzické námahy a zvyšuje pravděpodobnost zranění,“ říká sám Herman Bigham. „Keňa i jiné africké země jsou velmi pokrokové v mnoha směrech, a zároveň jsou tady stále ženy a děti, které nosí vodu na zádech 10 nebo i 20 kilometrů daleko. Se synem jsme hledali způsoby, jak to změnit. Odměnou pro nás je, když vidíme, jak jsou lidé šťastní, obohacení a jak se jim ulevilo, když používají Rolling Springs.“

Dlouhé cesty za vodou

Ženy v odlehlých afrických vesnicích opravdu běžně chodí každý den několik kilometrů pro vodu. Nošení takové zátěže na zádech nebo na hlavě má velmi špatný vliv na jejich páteř a dobré to pochopitelně není ani pro duševní zdraví. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) musí 263 milionů obyvatel planety věnovat nošení vody více než třicet minut denně.

Například 26letá Esther Muindi má dvě děti a pro vodu musí chodit často. Dlouhé cesty s těžkým břemenem byly vyčerpávající a Rolling Springs je pro ni skutečná spása. „Nosit vodu na zádech je velká zátěž, zvlášť když jsem těhotná. Někdy potřebuju hodně vody, třeba 10 kanystrů. Zdroj vody je přitom dva kilometry daleko. Díky vozítku můžu snadno převézt 15 kanystrů a na zádech nést dítě,“ chválí vynález sama Esther.

Vozítka, která Herman a jeho syn vymysleli, se vyrábějí z různých recyklovaných materiálů přímo v Keni, a tak díky nim získali místní obyvatelé nové pracovní příležitosti. Nosnost zařízení je až 63 kilogramů a komplikovanější verze můžou najednou uvézt i tři barely s vodou.

Sbírka pro nejchudší

Herman uvádí, že jeho vynález vydrží při citlivém zacházení až 15 let. „Má to spoustu výhod, i když jde o jednoduchou technologii. Barel s vodou nikdy nepřijde do kontaktu se zemí. Díky tomu vydrží, nezašpiní se a také se velmi jednoduše převáží. Některé systémy, které pojmou víc vody, mají mnoho problémů. Například hrozí, že se barely používáním zničí,“ popisuje výhody vozítka Herman. Vesničané, kteří Rolling Springs používají, nemusejí už na převoz vody vynakládat takové úsilí jako dříve. S vozítkem jednoduše dojedou ke zdroji, naplní barel, připevní jej zpět do konstrukce a můžou vyrazit zpátky domů.

TIP: Mizející krev světa: 780 milionů lidí nemá dlouhodobě přístup k pitné vodě

Podle Hermana navíc voda uvnitř barelu funguje jako setrvačník: „Rolling Springs funguje tak, že voda uvnitř se stane v podstatě motorem, voda ho sama pohání k otáčení. Není třeba ho tlačit, pokud nejste zrovna ve velmi náročném terénu. Většinou prostě jdete, ruce ani nemusíte natahovat. Máte je prostě podél těla a barel pracuje za vás.“

Přestože jde o konstrukčně skutečně jednoduché zařízení, ti nejchudší, jimž je určeno, si vynález často nemůžou dovolit. Stojí 60 dolarů, tedy v přepočtu asi 1 500 korun. Herman proto zároveň uspořádal sbírku, která by mohla místním koupi vozítka umožnit. Rolling Springs není navíc jediným šikovným pomocníkem, který pro vesničany vynalezl, a tak není divu, že je pro ně skutečným hrdinou. 

Se stářím je obvykle spojená nejen moudrost a bilancování, ale často i přibývající zdravotní problémy, včetně poklesu duševního výkonu a fungování paměti. Bylo by skvělé mít k dispozici nějakou léčbu či terapii, která by dokázala alespoň částečně tyto změny tlumit nebo i zvrátit.

Podle výsledků výzkumu Petera Waltera z Kalifornské univerzity v San Franciscu a jeho kolegů se zdá, že to možné je. Ukazuje se, že mozek během stárnutí vlastně neztrácí své schopnosti, jak jsme si doposud mysleli. Vypadá to, že stárnoucí mozek stále své schopnosti má. Jen jsou nějakým způsobem blokované, takže je člověk nemůže využívat.

TIP: Izraelští vědci přelstili stárnutí krevních buněk pomocí kyslíkové komory

Walter a jeho kolegové se snaží tuto blokádu prorazit. Ve svém výzkumu zjistili, že dříve vyvinutý experimentální lék ISRIB (integrated stress response inhibitor) jen v pár dávkách a za krátkou dobu dokáže zvrátit pokles paměťových a duševních schopností u myší, který souvisí se stárnutím. Rychlost změn byla pro badatele až překvapující.

Walterův tým objevil ISRIB v roce 2013. Od té doby vyšlo najevo, že tato látka dokáže obnovit fungování paměti měsíce po poškození mozku pacienta, napravovat dopady Downova syndromu na duševní schopnosti, předcházet ztrátě sluchu, potlačovat nádory prostaty nebo i zvýšit duševní výkon u zdravých živočichů. Preparát ISRIB zřejmě čeká velká budoucnost.

Vesmírná observatoř, jakou je evropská Gaia, tu ještě nebyla. Získává ohromné množství dat o velkém počtu hvězd v Mléčné dráze i dalších objektech. Díky jejímu pozorování můžeme vytvářet velice detailní mapy Mléčné dráhy, především v našem širokém sousedství. Evropská kosmická agentura ESA v těchto dnech zveřejnila další dávku dat z pozorování observatoře, které značně rozšiřují náš pohled na Mléčnou dráhu.

Jde o první část třetí várky dat, která dostala označení „Early third Data Release“ (EDR3). Zahrnuje informace o zhruba 1, 812 miliardách hvězd, jejichž pozici Gaia změřila s nevídanou přesností. Díky těmto datům bylo možné sestavit doposud nejrozsáhlejší a nejvíce přesnou mapu Mléčné dráhy.

Poklad pro astronomy

Zároveň jde o další zpřesnění oproti předešlému souboru dat DR2, který byl zveřejněn v roce 2018. Podle Tima Prustiho z vedení týmu observatoře Gaia je nový soubor dat EDR3 výjimečně bohatý a slibuje velkou žeň vědeckých studií a objevů. A jak upozorňuje Prusti, stále není všem dnům konec. Gaia pozoruje a měří hvězdy dál.

TIP: Miliarda hvězd ve 3D: Tým observatoře Gaia publikoval první katalog hvězd

Z dat observatoře Gaia lze vyčíst úžasné věci. Například to, jak se Sluneční soustava pohybuje směrem k centru Mléčné dráhy. Za rok se přiblíží asi o 115 kilometrů. Data rovněž posloužila ke studiu pohybů hvězd v oblasti anticentra Mléčné dráhy, které se z našeho pohledu nachází u hvězdy Nath v souhvězdí Býka (a zároveň Vozky).

Kromě Mléčné dráhy se observatoř Gaia věnovala i Velkému a Malému Magellanovu mračnu nebo naopak našemu sousedství v Mléčné dráze. Do vzdálenosti 100 parseků od Země, což je 336 světelných let, Gaia zmapovala 331 312 hvězdných objektů. Podle odhadů jde asi o 92 procent skutečného počtu, přičemž zbytek tvoří především velmi chladní trpaslíci.

Chrom se v určitém množství přirozeně vyskytuje v půdě i v podzemní vodě. Jeho stopové množství, v podobě trojmocného chromu, se může objevit v pitné vodě nebo i v jídle. Podle toho co o chromu víme, nemá toto bezpečné množství žádný vliv na lidské zdraví vliv – ani negativní, ani pozitivní.

Haizhou Liu z americké University of California, Riverside a jeho tým ale nedávno zjistili, že se do pitné vody může dostat chrom v další formě, která je pro lidské zdraví mnohem nebezpečnější. Jde o šestimocný chrom, který poškozuje tkáně lidského těla a chová se jako karcinogen.

TIP: Britští vědci: Lithium v pitné vodě souvisí s nižší mírou sebevražd

Chrom se přidává do železa na výrobu trubek, paradoxně proto, aby trubky byly odolnější vůči korozi. Rez si ale nakonec vždy najde cestu. Pak se chrom stane z pomocníka ve vodovodních trubkách nebezpečnou hrozbou. Může totiž reagovat se zbytky dezinfekčních chemikálií, čímž vznikne šestimocný chrom, který se dostává do pitné vody.

Haizhou Liu je přesvědčený, že jejich výsledky změní náš pohled na chemii chromu, především na jeho nebezpečné šestimocné formy v pitné vodě. Zároveň se ukázalo, jak je nesmírně důležité udržovat v dobrém stavu vodovodní potrubí. Vědci také doporučují omezovat použití trubek z materiálu s vysokým obsahem chromu, a raději používat dezinfekční látky, které méně reagují s chlorem, jako je například chloramin.

Lord Kelvin v roce 1900 údajně prohlásil, že již neexistuje nic, co by fyzika mohla objevit. Dnes by si nikdo netroufl tvrdit něco podobného jako slavný britský fyzik na počátku 20. století, a mnozí vědci naopak usilovně hledají cesty, jak současné poznání ještě rozšířit o dosud neznámé jevy a teorie. Jaké problémy patří v dnešní fyzice k nejžhavějším?

Předchozí část: Rozluštíme tajemství temné hmoty? A mohou existovat paralelní vesmíry?

7. Proč vede měření ke kolapsu vlnové funkce?

V říši částic vládnou zákony kvantové mechaniky. Podle nich se částice nechovají jako nějaké „malé míčky“, ale spíš jako vlny, jejichž přítomnost je rozptýlena ve větším prostoru. Všechny částice lze popsat vlnovou funkcí, ze které vyplývá jejich umístění, hybnost a další parametry.

Každá částice přitom nabývá nikoliv jedné hodnoty takových parametrů, nýbrž celého rozmezí, takže její vlastnosti jsou neurčité. Uvedené ovšem platí jen do chvíle, než ji změříme v rámci nějakého fyzikálního experimentu. V té chvíli nastane kolaps vlnové funkce a zmíněné parametry se „zhroutí“ do konkrétních hodnot. Jestliže byla taková částice v podobě vlny „rozptýlena“ na mnoha místech v prostoru, náhle se vyskytne pouze na místě jediném.

Problém tkví v tom, že fyzici nevědí, proč a za jakých okolností měření kolaps vlnové funkce způsobuje. Tzv. problém měření vypadá velmi zvláštně a poněkud ezotericky, jeho pochopení by však mohlo zásadně přispět k odhalení podstaty celé reality.

8. Jaká je povaha chaosu?

Vědci stále nemohou vyřešit soustavy rovnic, které popisují chování kapalin. Není jasné, zda tzv. Navier–Stokesovy rovnice vůbec mají nějaké obecné řešení, jež by vyjadřovalo chování všech kapalin. Kvůli tomu zatím úplně dobře nerozumíme povaze chaosu. Odborníci si nejsou jistí, jestli je například počasí jen velmi komplikované pro předpovědi, nebo zda jej z podstaty věci predikovat nelze. Kapaliny přitom souvisejí s řadou jevů jak na Zemi, tak v celém vesmíru.

Význam slova „chaos“ se pro matematiku a fyziku poněkud odlišuje od obvyklého chápání chaosu jako nepořádku. Teorie chaosu se snaží popsat skutečně reálné fyzikální jevy, tedy bez zanedbávání okolních vlivů. Výsledkem je, že jsou zkoumané fyzikální systémy velmi citlivé na počáteční podmínky – tzn. že malá změna počátečního stavu způsobí velké rozdíly v chování systému. V důsledku se takové systémy jeví jako nahodilé, nepředvídatelné, chaotické. Ve skutečnosti jsou však chaotické systémy předvídatelné, deterministické. Problém spočívá v tom, že většinu čísel neumíme vyjádřit zcela přesně. Příklad chaotického systému tvoří atmosféra, solární systém, kyvadlo, turbulence tekutin, ale i ekonomie či vývoj populace.

9. Může být teorie strun platná?

Podle některých vědců tvoří elementární částice ve skutečnosti jednorozměrné smyčky čili struny, které vibrují na různých frekvencích. Teorie strun by mohla propojit dvě zásadní a dosud neslučitelné oblasti – teorii relativity, tedy obecnou relativitu, a kvantovou mechaniku. Jde tedy o jednu z nejznámějších, ovšem stále neúplných tzv. teorií všeho. 

Dle některých názorů má teorie strun smysl ve vesmíru, v němž se vyskytuje 10 či 11 dimenzí: tři rozměry, jak je známe, šest dalších prostorových rozměrů, které jsou nepatrné, a čas. Nikomu se však zatím nepodařilo prokázat existenci zmíněných nepatrných rozměrů, jež by se měly projevovat v prostoru mnohonásobně menším než atomové jádro.

10. Mohou se základní fyzikální síly sloučit do jediné?

V našem vesmíru existují celkem čtyři základní síly: elektromagnetická, slabá a silná jaderná a gravitace. Fyzici zatím zjistili, že pokud dodají dostatečné množství energie, mohou se tři z nich sloučit do jediné. Na nejvýkonnějších urychlovačích dneška se povedlo předat částicím tolik energie, že se elektromagnetická síla spojila se slabou i silnou jadernou.

Aby ovšem došlo k finálnímu sloučení všech čtyř základních sil a ke třem zmíněným se připojila také gravitace, museli bychom srazit částice minimálně s bilionkrát vyšší energií, než jakou dnes zvládne vytvořit Velký hadronový srážeč LHC v evropské organizaci CERN – což zatím zůstává zcela nereálné. Proto fyzici hledají nepřímé důkazy, že je takové sloučení možné: Snaží se vytvořit teorii velkého sjednocení (GUT, podle anglického Grand Unified Theory), která by zahrnula všechny čtyři základní fyzikální síly. Součást jejich úsilí tvoří i pátrání po magnetických monopólech, zvláštních částicích nesoucích buď jen severní, nebo jižní magnetický pól.

11. Co se děje v černé díře?

Jen málokde se projevují rozpory mezi teorií relativity a kvantovou mechanikou tak výrazně jako u černých děr. Když se podle obecné relativity něco dostane za horizont událostí, už by se to nemělo nikdy vrátit – ani pokud se jedná o informaci, kterou objekt nese. Gravitace černé díry je totiž tak silná, že z jejího chřtánu neunikne vůbec nic, ani světlo. Jenže podle kvantové mechaniky nelze kvantovou informaci zničit. 

Jak se zdá, v nitru černé díry jdou teorie relativity a kvantová mechanika přímo proti sobě, čímž vzniká tzv. informační paradox černých děr. Ve hře je zatím spousta otázek: Není jasné, jak vlastně černé díry vypadají – například nevíme s jistotou, zda mají horizont událostí a jaké jsou jeho vlastnosti. Mohou třeba existovat „holé“ singularity, tedy černé díry bez horizontu událostí? Nebo by také černé díry mohly být ve skutečnosti červí… 

12. Co je to vlastně gravitace?

Gravitace patří mezi čtyři základní fyzikální síly, na první pohled se však od zbývajících tří – tedy od elektromagnetické, slabé a silné jaderné – liší. Rozdíl tkví například v tom, že uvedenou trojici zprostředkují známé částice: Za elektromagnetickou sílu odpovídají fotony, za slabou jadernou bozony W a Z a silnou jadernou mají na starost gluony.

S gravitací je to ovšem komplikovanější: Podle většiny fyzikálních teorií ji zprostředkují gravitony, jež mají zřejmě nulovou hmotnost. Jde však zatím o zcela hypotetické částice, neboť dosud nikdo neprokázal jejich existenci. Není jasné, zda je vůbec může objevit jakýkoliv detektor částic, který by bylo v našich silách postavit. Pokud existují a nějak interagují s hmotou, dochází k tomu pouze nesmírně zřídka. Zároveň není jasné, zda přece jen určitou hmotnost nemají. Pokud ano, byla by nepatrná – ještě menší než v případě extrémně lehkých neutrin.

TIP: Nekonečné pátrání po teorii VŠEHO: Najdeme někdy skutečnou podstatu vesmíru?

Jelikož gravitony stále vzdorují objevení, snaží se fyzici hledat vysvětlení podstaty gravitace i jinde, s využitím exotičtějších mechanismů. Někteří badatelé jako Theodor Kaluza a Oskar Klein vyjádřili názor, že zmíněná síla možná funguje v souvislosti s dalšími prostorovými rozměry, jejichž existence je však sporná. Skutečná podstata gravitace, která přitom hraje klíčovou roli ve fungování celého vesmíru, tudíž zůstává záhadou. Jak je vidět, ani ve 20. letech 21. století se fyzici nudit nebudou. 

V srpnu 1944 se Totenkopf společně s 5. tankovou divizí SS „Wiking“ stala součástí IV. tankového sboru SS, který držel přístupy k Varšavě. Elitní formace využily situace, kdy sovětským svazkům po dlouhém a rychlém postupu došel dech, a zatlačily protivníka zpět za Vislu. Nové defenzivní linie se esesmanům podařilo udržet až do prosince.

Neúspěch v Maďarsku

Zatímco v Polsku Němci frontu stabilizovali, na maďarském území se situace vyvíjela hrozivě. Na Vánoce rudoarmějci obklíčili Budapešť a Hitler přikázal prolomit ocelový kruh kolem města za každou cenu. Extrémně náročný úkol připadl právě IV. tankovému sboru SS.

Panzery vyrazily do útoku na Nový rok, jenže 4. a 6. gardová tanková armáda jejich postup během pouhých deseti dnů zastavily. Selhaly i další pokusy a sovětský protiúder z konce ledna donutil Němce k takřka panickému ústupu.

Postupné vymírání

Příslušníkům divize Totenkopf nezbylo než se zakopat v Bakoňském lese nedaleko Balatonu a čekat na svůj další osud. Ten na sebe v březnu 1945 vzal podobu poslední německé ofenzivy na východní frontě – operace Jarní probuzení, jejímž cílem se stalo znovudobytí Budapešti a obsazení maďarských ropných polí. Příslušníci 3. tankové divize SS viděli, že vše hraje proti nim – nedostatek pohonných hmot, obtížný terén, velká početní převaha nepřítele i nepříznivé počasí.

Divize byla tak vyčerpaná, že už nemohla sehrát roli útočného hrotu a celý sbor obdržel spíše podpůrné úkoly. Přes tyto potíže šli esesmani do akce s obvyklým odhodláním a urazili v děsivých podmínkách asi 30 km, než je 16. března protiútok 3. ukrajinského frontu a nečekaná obleva definitivně zastavily. Po dalším týdnu bojů se divize Totenkopf i Wiking ocitly v obklíčení. Za pět minut dvanáct jim prorazila ústupový koridor 9. tanková divize SS „Hohenstaufen“ a přeživší smrtihlavové se z posledních sil stáhli k Vídni.

Do sibiřských lágrů

Na předměstí rakouské metropole dorazila hrstka esesmanů v prvních dubnových dnech. K městu se ale blížily také dva kompletní sovětské fronty, a tak se rozbité divize Totenkopf a Wiking postavily už spíš na symbolický odpor. Když Rudá armáda město 13. dubna 1945 dobyla, zbývalo Beckerovi asi 1 000 bojeschopných mužů a pouhých šest tanků. Tyto žalostné pozůstatky kdysi obávané formace pak ustoupily do Československa, kde se esesmani 9. května vzdali americké 3. armádě. Američané je ale záhy předali Sovětům.

TIP: Páteř černého řádu: Jak se rodila Hitlerova Allgemeine-SS

Pouze málo z těch, kteří na límci nosili umrlčí lebku, se ze sibiřských lágrů vrátilo domů. Nepoštěstilo se to ani samotnému Beckerovi, jehož vojenský tribunál v Poltavě roku 1947 odsoudil za válečné zločiny k pětadvaceti letům nucených prací. V táboře se pak pokusil ukrýt pokoutně získané trhaviny, s jejichž pomocí chtěl zřejmě uniknout, což vedlo k obnovení procesu. Sověti Beckera označili za „zosobnění brutálních lancknechtů, z nichž se rekrutovali nejvyšší důstojníci Wafeen-SS“, a roku 1953 ho popravili. Tím se definitivně uzavřela historie 3. tankové divize SS „Totenkopf“ – svazku, který se od neslavných začátků vypracoval až na jednu z nejlépe vycvičených Hitlerových formací.

Jak dokázala primitivní civilizace vztyčit mnohatunové kamenné bloky? Objevila se mnohá vysvětlení, leckdy fantastická: Vedle středověkých obrů můžeme zmínit i moderní dohady, že neolitickým lidem pomáhali mimozemšťané. O nejpravděpodobnější metodě stavby menhirů se už v roce 1714 rozepsal münsterský lékař Cohausen: „Známe přece docela jednoduché způsoby, jak pomocí tyčí a dřevěných válců podle libosti pohybovat s tělesy nesmírné váhy, v neposlední řadě za pomoci velmi silných pák – našich končetin.“

K budování dolmenů a menhirů se zřejmě využívaly nejen volné balvany v krajině, ale i odštěpené kusy skal. K jednoduchým starým metodám lámání skály patří zahřátí a rychlé zchlazení, případně zasazení dřevěných klínů, jež po polití vodou nabobtnají a materiál roztrhnou. Stejné způsoby sloužily už starým Indům a dodnes se uplatňují u některých primitivních národů. 

Sypte hlínu a pak kopejte

Po oddělení od skály se kamenný blok po dřevěných kůlech přesunul na místo určení. Díky podkládání vrcholového konce a s využitím pák se zasadil do připravené jámy a dalším podkládáním a tahem se vztyčil. S mnohem náročnějším úkolem se potýkali stavitelé dolmenů, kteří na svislé kameny umisťovali několikatunové překlady.

TIP: Záhadné menhiry: Vznikly slavné megalitické kamenné aleje lidskou rukou?

S vysvětlením zde vědcům pomohla náhoda v podobě nedokončené hrobky na ostrově Jersey u francouzských břehů. Její obvodové kameny už stojí, ale překlad ještě nebyl položen. Hrobka je zasypaná hlínou až k vrcholům pilířů a do stejné výšky i zvenku, kde materiál utvořil šikmou rampu. Právě po takových náspech se zřejmě překlad posouval pomocí pák až na místo, načež se hlína vybrala a vznikla kamenná komora.