Profesor William Pickering byl vtažen také do druhého kosmického závodu Spojených států a Sovětského svazu. Šéf výzkumných programů NASA Abe Silverstein ho 21. prosince 1959 pověřil vývojem automatických sond určených k průzkumu zemského souputníka. Do té doby se zmíněným úkolem zabývala jedna soukromá firma a vojáci.

Předchozí část: William Hayward Pickering: Ten, který zavedl Ameriku do vesmíru (1)

Vyslat automat na oběžnou dráhu okolo Měsíce se v srpnu 1958 pokusila technologická laboratoř STL firmy Ramo-Wooldridge, ale raketa explodovala. Sovětům od září do prosince havarovaly tři nosiče s lunárními aparaturami, Američanům selhaly další dva pokusy.

Úspěchy pak zaznamenal SSSR: Luna 1 začátkem ledna 1959 Měsíc nezasáhla, ale prolétla okolo ve vzdálenosti 6 700 km – i to byl ovšem pokrok. Američané totéž zopakovali v březnu s Pioneerem 4 v desetinásobné vzdálenosti. V září se Luna 2 do našeho věčného souseda trefila a o měsíc později „trojka“ poprvé vyfotografovala jeho odvrácenou stranu.

Pohledy ze sousedství

První sondy Ranger, zkoumající lunární povrch zblízka, vyvinuli v JPL a vyráběla je pobočka Aeronutronic Division firmy Ford Motor Company. S prvními dvěma havarovaly jejich nosiče. Ani další tři automaty, jež měly během posledních deseti minut před dopadem na Měsíc pořizovat podrobné snímky, úkol nesplnily. Rangery 3, 4 a 5 vypuštěné v lednu, dubnu a říjnu 1962 se vymkly kontrole a minuly cíl.

Teprve Ranger 6 letěl 30. ledna 1964 hladce, dopadl blízko plánovaného bodu, ale jeho televizní kamery selhaly. Až sedmý exemplář z 28. července téhož roku zvládl všechny cíle a předal na Zemi 4 308 snímků. Na poslední fotografii byly vidět detaily o rozměrech pouhých 50 cm. Závěje prachu, jak se někteří astronomové obávali, na Měsíci nejsou a lidé tam mohou bez obtíží chodit. Jelikož Američané tehdy usilovně pracovali na projektu Apollo, šlo pro ně o důležitou zprávu. Také poslední dvě sondy zaznamenaly úspěch. Ranger 8 pořídil celkem 5 814 záběrů a americká televize je v únoru 1965 vysílala v přímém přenosu. Pickering mohl být spokojen.

Mezitím vědci pracovali na automatech Surveyor, jež měly na Měsíci měkce přistát a ukázat nejbližší okolí. Hned ten první, vypuštěný 30. května 1966, dosedl v Oceánu bouří a odeslal přes 11 tisíc záběrů. Celkem Američané vyslali sedm Surveyorů a pouze dva selhaly. 

Souběžně probíhaly pokusy o průzkum nejbližších planet. Mariner 1 v červenci 1962 vybuchl, „dvojka“ prolétla okolo Venuše. Těleso halily mraky, ale přístroje odhalily peklo na povrchu: tlak desetkrát vyšší než na Zemi a teploty dosahující 400–500 °C.

Úspěch za úspěchem

Začátkem března 1963 zobrazil prestižní týdeník Time Pickeringa na obálce vedle ženy připomínající Venuši. Komentář hlásal: „Žádné úspěchy ruských kosmonautů nebo amerických astronautů ani experimenty probíhající na nesčetných družicích nepřinesly člověku tolik, kolik získal z nepravděpodobné výpravy Marineru 2.“ Sověti zvládli vyslat několika sond k Venuši, dokonce i na její povrch. Ale další meziplanetární expedice byly mimo jejich možnosti, měli mizernou elektroniku.

Také Mariner 3 v listopadu 1964 skončil v plamenech, zatímco jeho následovník poslal v létě na Zemi 21 snímků z průletu okolo Marsu. V červenci 1965 se Pickering objevil na titulní straně časopisu Time podruhé, tentokrát s rudou planetou v pozadí. A opět včetně nadšeného článku o kouzelnících z JPL. V listopadu 1971 dorazil Mariner 9 k Marsu a stal se první umělou družicí jiné planety. „Desítka“ se v letech 1974–1975 nejdřív přiblížila k Venuši a potom několikrát obkroužila Merkur coby nejbližší oběžnici Slunce – takže opět prvenství.

V létě 1975 vyslali Američané automaty Viking 1 a 2 k Marsu. Po roční cestě dosáhly cíle, výsadkové stanice přistály a orbitery zakroužily okolo. Palubní laboratoře nabraly vzorky půdy a analyzovaly, zda neobsahují stopy po biologických formách. Přítomnost mikroorganismů se však nepodařilo ani potvrdit, ani vyvrátit. Bylo zjevně nutné použít jiné pátrací metody.

TIP: Stále na cestě: Sondy Voyager se řítí vesmírem už 40 let

Pod Pickeringovým vedením vznikly sondy Voyager 1 a 2 určené ke studiu vzdálených planet. Odstartovaly v roce 1977 a postupně prolétly okolo Jupitera, Saturnu, Uranu a Neptunu. Začátkem nového tisíciletí se dostaly do mezihvězdného prostoru, přičemž stále vysílají informace o svém okolí. Jejich úspěch nemá obdoby.

V 66 letech, roku 1976, odešel Pickering do důchodu. V JPL zanechal dědictví, z nějž čerpali nástupci ještě hodně dlouho. Jeho následovník Charles Elachi prohlásil: „Byl neomylný. Vedl laboratoř pevnou rukou.“

Inspiroval dvě generace 

Na rodný Nový Zéland Pickering nikdy nezapomněl. V pracovně měl fotografii tamní nejvyšší hory Mount Cook. Založil nadaci pro novozélandské studenty na Caltechu. Zvolili jej čestným členem Řádu Nového Zélandu, což představuje nejvyšší poctu země. Jeho jméno nese 1 650 m vysoký vrchol v Keplerově pohoří na Jižním ostrově. V Havelocku, kde chodil do školy, odhalili památník dvěma velkým Novozélanďanům: jemu a Ernestu Rutherfordovi, zakladateli jaderné fyziky.

S přibývajícím věkem získával další a další ocenění své práce. Roku 1975 mu prezident Gerald Ford udělil prestižní medaili National Medal of Science. Cenou ho odměnil japonský císař. Královna Alžběta II. ho jako rodáka ze Zélandu, který patří do Společenství národů, povýšila do šlechtického stavu. Profesor Pickering se chtěl na penzi vrátit na Caltech. Dostal však zajímavou nabídku přednášet v Saúdské Arábii. V Kalifornii se usadil po dvou letech a pracoval dál, ovšem nikoliv na výzkumu vesmíru či na technice. Založil firmu Lignetics vyrábějící palivo ze dřeva, což poskytovalo domácnostem ekologicky čistou energii. I to ho bavilo.

V roce 1992 jeho manželka Muriel zemřela. Po dvou letech se oženil podruhé, s Inez Chapmanovou. A Caltech na něj nezapomněl. V následujícím roce ho odměnil Letecko-kosmickou cenou Françoise-Xaviera Bagnouda. Rektor Thomas E. Everhart prohlásil: „Bill Pickering byl víc než kterýkoliv jiný člověk zodpovědný za úspěch Ameriky ve zkoumání planet – úsilí, které vyžadovalo vizi, odvahu, odhodlání, odbornost a schopnost inspirovat dvě generace vědců a inženýrů JPL.“ Když Pickering slavil v klubu Caltechu devadesátiny, s chutí si zatančil tanec Maorů, původních obyvatel svého rodného ostrova. 

TIP: Příběh orbitální stanice (1): Jak se rodily plány nejdražšího inženýrského projektu

Zápal plic však již nepřemohl – zemřel 15. března 2004 ve svém domě v La Cañada Flintridge. O dva dny dřív skonal i jeho syn William Balfour. „Takřka do posledního dne zůstal aktivní a energický ve výuce i v podnikání,“ pronesla o svém kolegovi Victoria Lairmoreová. „Nikdy nezpomalil.“ Jeho práci vyzdvihl také ředitel JPL Charles Elachi: „Doktor Pickering patřil k titánům kosmického programu našeho národa. Právě jeho vedení dostalo Ameriku do vesmíru a otevřelo světu cestu na Měsíc a k planetám.“

Úřady Evropské unie daly zelenou prodeji a používání prvního kompletně umělého srdce (TAH, podle anglického Total Artificial Heart), jehož výrobcem je společnost CARMAT. Má za sebou většinu zkoušek a klinických testů. Závěrečné testy fáze III by měly skončit letos v prosinci. Jeho uživatelem se mohou stát pacienti, kteří nutně potřebují transplantaci srdce, ale nemohou srdce dostat, protože schází vhodný dárce. Jde o celosvětový problém, který má skličující důsledky.

Umělé srdce TAH funguje velmi podobně jako přírodní lidské srdce. Pracuje automaticky a jeho baterie by měly vydržet zhruba čtyři hodiny provozu na jedno nabití. Umělé srdce ale není určené jako trvalá náhrada srdce v případě jeho selhání. Účelem tohoto zařízení je poskytnout pacientovi čas, obvykle 180 dní, během nichž může čekat na vhodného dárce živého lidského srdce. To velmi zvyšuje šance pacienta na přežití takové situace.

TIP: Umělé srdce vyrobené pomocí 3D tiskárny bije, jako kdyby bylo živé

Každým rokem na světě selže srdce takovým způsobem, že je nutná jeho transplantace, asi 24 milionům lidí. Ročně proběhne jen asi 5 400 transplantací. Vhodní dárci dramaticky scházejí. Představitelé CARMATu doufají, že jejich umělá srdce tuto tristní situaci pomohou zlepšit.

Přípravy Německa na použití síly vůči Československu začaly podstatně dříve než v době zářijové krize v roce 1938. Už v červnu předchozího roku totiž ministr války Werner von Blomberg předal velení ozbrojených sil příkaz, aby se Wehrmacht začal chystat na potenciální konflikt se svým východním sousedem. Mladá republika tehdy představovala jediný skutečně demokratický stát střední Evropy, a proto se na její území uchýlila řada uprchlíků z třetí říše. Považovali Československo za bezpečný ostrov, pašovali odtud protinacistickou literaturu a udržovali spojení s levicovými ohnisky odporu.

Diktátorovy cíle

Blomberg nicméně neočekával, že k tažení na Prahu skutečně dojde, a tak se německá branná moc připravovala poměrně nesystematicky a nahodile. Šlo ostatně o první případ, kdy vrcholní představitelé třetí říše uvažovali, jak svou vojenskou sílu užít proti vnějšímu nepříteli. Na 5. listopad 1937 svolal Hitler večerní setkání představitelů armády do říšského kancléřství.

Tématem diskuse mělo být řešení sporů ohledně vyzbrojování Německa, avšak diktátor využil tuto příležitost, aby nastínil další směřování zahraniční a vojenské politiky. Poprvé otevřeně prohlásil, že se ve střední Evropě hodlá chopit iniciativy, jejíž hlavní cíl spočívá v začlenění Rakouska a Československa do německé sféry vlivu. Obě území měla podle diktátorova názoru poskytnout Němcům potřebný životní prostor i zdroje. Žádné pevné datum ovšem führer nestanovil a generálům pouze sdělil, že se tak musí stát nejpozději v letech 1943–1945.

Blesková okupace

Část přítomných důstojníků tyto informace zaskočily. Šéf Luftwaffe Hermann Göring vůdcovy argumenty nadšeně podporoval, Blomberg a vrchní velitel Wehrmachtu Werner von Fritsch naopak varovali před vyprovokováním akce ze strany francouzské armády. Ministr zahraničních věcí Konstantin von Neurath vyjádřil pochybnosti, že na mezinárodní scéně pro obsazení obou zemí vůbec vzniknou vhodné podmínky.

TIP: Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

Berlín nakonec první části svých cílů dosáhl bez jediného výstřelu – v březnu 1938 došlo k anšlusu Rakouska a v září téhož roku mnichovská dohoda přiřkla třetí říši čs. pohraničí. Už během obsazování Sudet však bylo zjevné, že pro Hitlera jde pouze o dočasné řešení a k likvidaci čs. státnosti dříve či později dojde. Nacistický diktátor pomnichovské české země posměšně nazýval Rest- -Tschechei (zbytek Česka) a už 21. října 1938 vydal směrnice k jejich vojenskému zničení. Zároveň prohlásil, že „cíl této akce je nutné vidět v bleskové okupaci Čech a Moravy a v izolaci Slovenska“.

Marné ústupky

V samotném Československu mezitím došlo k výrazným změnám. Odstoupení Sudet mělo totiž dopad na podobu i celkové vnímání armády. Generálové vinili ze ztráty území politiky a volali po omezení vlivu levicových i pravicových stran. Většina velitelského sboru sdílela názor, že ministři selhali a řízení státu by se měli ujmout vojáci. Část politické reprezentace naopak tvrdila, že za eskalaci krize nesou zodpovědnost právě ozbrojené síly.

Nakonec převládl názor předsedy vlády Rudolfa Berana, jenž za jedinou cestu k přežití republiky považoval přijetí většiny požadavků Německa a redukci ozbrojených sil. Hlavním krédem čs. politických lídrů se nyní stalo silného souseda příliš neprovokovat. Plánovaná reforma zahrnovala snížení mírových stavů vojska z 200 000 na 150 000 mužů při zachování dvouleté základní služby. Nová armáda měla být sice menší (počítalo se s tuctem divizí namísto dosavadních třiadvaceti), nicméně moderně vyzbrojená.

Pokračování: Cesta do područí: Německá okupace českých zemí v březnu 1939 (2)

O reorganizaci velitelé jednali začátkem února 1939 s prezidentem Emilem Háchou, ovšem vývoj událostí tyto plány předběhl. V téže době se totiž ministr zahraničí František Chvalkovský setkal v Berlíně se svým německým protějškem i samotným Hitlerem. Ten dal najevo nespokojenost s vývojem v Československu a bez jakýchkoliv skrupulí prohlásil, že Praze by mělo postačovat 20 000 mužů ve zbrani. Víc prý není potřeba, neboť čs. hranice budou „zaručeny“ jinými mocnostmi. Zároveň führer požadoval zahájit řešení židovské otázky, potlačovat komunismus a odstranit bývalé legionáře z velitelských funkcí a „benešovce“ ze státní správy.

Přijde vám vaření náročné? Britský startup Moley Robotics zašel ještě mnohem dál za robotické mixéry a chytré ledničky. Vyvinuli kompletní robotickou kuchyni, která zcela sama uvaří jídlo, od začátku až do konce. Majitel může jen přihlížet a užívat si souhru robotických technologií. Kuchyně Moley Robotics ale zároveň počítají s tím, že si prakticky každý občas chce uvařit sám a je v nich prostor i pro lidského kuchaře.

Klíčovým prvkem této automatické kuchyně je pár šikovných robotických rukou, které se mohou pohybovat po celé kuchyni, díky systému kolejí, zabudovaných ve stropu kuchyně. Robotické končetiny mají k dispozici soubor potřebných nástrojů a jejich pohyb řídí důmyslné algoritmy, spojené se soustavou kamer a senzorů. Moley Robotics plánují vybavit robotickou kuchyni více než pěti tisíci recepty na nejrůznější pokrmy, na jejichž přípravě spolupracují s šéfkuchaři.

TIP: Konečně užitečný vynález: Robot, který vám uvaří dokonalou večeři

Moley Robotics postavili první prototyp této kuchyně v roce 2015. Letos už jejich robotická kuchyně bude na trhu. Její cenu bude určovat zvolená konfigurace kuchyně. V případě luxusní varianty „Moley R“ přijde robotická kuchyně na zhruba 338 tisíc dolarů, čili asi 7 milionů 300 tisíc Kč. Podle startupu je o jejich kuchyně velký zájem mezi restauracemi, hotely a dodavateli občerstvení.

Když John Antony mluví česky, široce se usmívá. „Já už jsem starý dědek,“ přiznává se silným anglickým přízvukem, „ale česky pořád umím.“ Pak již ovšem 64letý muž hledá slova a raději přechází do kultivované angličtiny. „Česky jsem se naučil od matky, ale mnohem častěji jsme doma mluvili anglicky. Během posledních dvaceti let jsme se však hodně potkávali s Čechy, kteří přicházeli pomáhat na vinici, takže jsem aspoň trochu trénoval.“ 

Asi sto kilometrů od Montrealu, co by kamenem dohodil od hranic s USA, leží uprostřed vlnících se kanadských kopců městečko Sutton a kousek od něj neobvyklá „vesnice“. Najdete tam nejen domy, jež by se dobře vyjímaly na jihočeském venkově, ale také sklepy k nerozeznání od těch moravských, bohaté zasedací a hodovní místnosti, za které by se nemusel stydět renesanční zámek, nebo dokonce vysvěcenou kapli postavenou podle francouzského románského vzoru. To, co však na první pohled vypadá jako miniaturní obec, představuje mnohem víc než jen kopii evropské architektury – jde o zhmotnění nostalgického snu, ubytovacího komplexu a špičkové vinice v jednom.

To, co nemáme

Vinici Chapelle Ste Agnès, tedy „kapli svaté Anežky“, pro české čtenáře nedávno objevil fotograf a cestovatel David Těšínský. „Můj kamarád bydlí v Montrealu a vzal mě autem podívat se k hranicím Spojených států. Cestou jsme míjeli domy, které vypadaly hrozně povědomě. Zastavili jsme, abychom si to místo prohlédli,“ vypráví Těšínský. „Uviděl jsem vystupovat z auta nějakého pána, tak jsem k němu přišel a napadlo mě ho oslovit česky. A on mi česky odpověděl – mluvil trochu lámaně a s přízvukem, ale rozuměl jsem mu dobře. Dali jsme se do řeči a po pár otázkách nás vzal na prohlídku.“ Onen česky mluvící prošedivělý muž byl John Antony. 

Na exkurze jsou v Chapelle Ste Agnès zvyklí, protože jde především o fungující vinici, která produkuje ledová vína. Domy, jež svým stylem odkazují k evropské historii, pak slouží návštěvníkům, zatímco ve sklepení zraje drahocenný nápoj. „Severní Amerika je plná moderní architektury, ta je tady opravdu dobrá,“ vysvětluje John. „Historických budov tu však moc nenajdete. Mnozí vidí něco podobného poprvé.“ 

David Těšínský dodává, že familiární podoba má vliv především na Čechy, kteří do míst zabloudí. „Nejvíc to asi zasáhne ty, kdo žijí v Americe dlouhodobě a moc už se nedostanou zpátky. Je to pro ně jako nostalgie, jíž se lze dotknout. Kdybych zrovna přijel z Česka, tak to na mě tolik nezapůsobí, ale tu nostalgii jsem cítil už po pouhém půlroce v zámoří. Fauna i flóra jsou tam dost podobné a lesy vypadají stejně jako doma, takže jsem se na chvilku skutečně cítil jako někde v Čechách či na Moravě.“

Z Jindřišky Henriettou

Vinice i přilehlé budovy vznikly jen díky neutuchající touze po domově. „Za vším stojí moje matka Jindřiška, která si v Kanadě změnila jméno na Henrietta. Utekla z Československa v roce 1948, hned po komunistickém puči, a v Montrealu si otevřela obchod se starožitnostmi. Jejím snem bylo přinést sem kousek Evropy, kousek něčeho, co měla doma. A odvedla mnoho dobré práce.“ 

Ačkoliv Jindřiška nikdy nevystudovala střední školu, protože utekla uprostřed studií, a v zámoří začínala skromně v dělnických profesích, prokázala obchodního ducha i silnou vůli. Se starožitnictvím nakonec uspěla: Postupně se v Montrealu zařadila mezi nejvyhledávanější obchodníky se starým uměním, což jí zajistilo dost financí na druhý životní projekt – vinici. Musela pro ni však najít vhodné místo. „Blízko Suttonu je jedna cesta, které říkáme ‚Česká ulička‘, kde žila spousta rodin. Většina jich přišla po roce 1948 a po šedesátém osmém přibyli další emigranti. Pořídili jsme tam pozemky a dlouhé roky jsme přijížděli jen na víkendy,“ vzpomíná John. S budováním začali asi deset let po zakoupení prvního kusu půdy v roce 1986. 

„V šedesátých letech koupila matka spoustu historizujícího náboženského umění, což bylo poměrně snadné, protože v Quebecu tehdy rušili řadu kostelů. Uvědomila si, jaká je umělecká hodnota těch věcí. Jenže je těžké je prodat. Řekla si tedy: Jde o krásné kusy a zasloužily by si důstojný domov. A tak pro ně prostě nechala postavit kapli. Jednalo se zřejmě o první kapli vybudovanou v Quebecu za posledních pětasedmdesát let,“ směje se John. Jindřiška pozvala kameníky z Francie a ti stavbu do detailů vyvedli podle vzorů ze své vlasti. 

Vinice roste

Další objekty přibyly záhy. „Hlavní dům vznikl v moravském stylu, podobně jako ten, kde bydlím – oba dostaly krásnou žlutou omítku. Máme také přijímací sál a sklepy, jež napodobují středověkou architekturu,“ vysvětluje John. Jádrem komplexu se však stala vinice, kterou na úbočí vytvořili starou technikou kamenných teras. 

„Jedná se o dva a půl hektaru vinic na osmnácti kamenných terasách. Každá hlava má samostatný sloupek, takže i zakládání je pomalejší. Celá ta dřina trvala čtyři roky, ale vyplatila se. Víno je skvělé a otvírá se odsud nádherný výhled na Spojené státy a horu Jay Peak se sjezdovkou a resortem,“ vysvětluje John, který ušlechtilý nápoj sám vyrábí. „Mimochodem, v sedmdesátých letech tam každý víkend trávili Jiří Syrovátka a Ivana Trumpová. Předtím reprezentovali Československo, ale nakonec utekli a usadili se v Montrealu. Otevřeli si obchod a pracovali jako trenéři, Ivana navíc i jako modelka.“ 

Vínu se v Chapelle Ste Agnès skutečně daří. Specializují se na dezertní bílá, protože pěstovat odrůdy pro výrobu červeného není tak daleko na severu nejlepší nápad, jak podotýká John. „V roce 2006 jsme ve světové soutěži ledových vín v Londýně získali první cenu ve své třídě. A zvítězili jsme i v následujícím ročníku a pak ještě jednou. Takže dezertní vína opravdu umíme.“

Stejně jako v Čejkovicích

Aby měl nápoj kde dozrávat, nechala Jindřiška vystavět sklepy. Právě ty udělaly na Davida Těšínského během prohlídky největší dojem. „Podzemí je obrovské, každý dům má vlastní sklep. A jsou tam nejen sklepy na víno, ale také hodovní sály a noblesní toalety. A dokonce dámský salonek.“ 

Budování rozsáhlých sklepení znamenalo ohromný projekt. Komplex má čtyři a půl patra a každé si vyžádalo rok práce. Jindřiška si však dala záležet, aby bylo i sklepení opravdu stylové: Na valenou klenbu si pozvala řemeslníky z jihomoravských Čejkovic, kteří vyrobili kopii toho, co lze vidět třeba v tamních Templářských sklepech. Kdyby se tedy někdo zázrakem přenesl z veselého posezení u muziky v moravském sklípku do Suttonu, nepoznal by rozdíl. Kromě klasických folklorních motivů zdobí stěny i velké malby se zemědělskou tematikou. „Ty pro nás vytvořil brněnský malíř Marek Latzman,“ vysvětluje John. 

Nad sklepeními pak postupně vyrůstaly další a další budovy. „V roce 2008 vznikl přijímací sál, což zabralo dva roky. Pak přibyla i renesanční věž – tu mimochodem vybudovali Češi, kteří tady v okolí Montrealu žijí. Víte, moje matka si vždycky chtěla postavit zámeček, ale na to už jí vážně nezbyly peníze,“ směje se John. 

Jan Křtitel z Prahy

Povědomý dojem z místa dotvářejí menší artefakty, jako například sochy. „Máme v kapli kopii Pražského Jezulátka, což je dar od jednoho gentlemana z Filipín. Nebo barokní sochu Jana Křtitele původem z Prahy, k níž se váže zajímavá historka. Na jistého amerického profesora si na univerzitě ukazovali prstem, že je komunista – a opravdu byl,“ vypráví John. „Takže se radši rozhodl nějakou dobu strávit za železnou oponou. Usadil se v Praze a dočkal se vřelého přijetí. Krátce po příjezdu ho prováděli po městě, načež se zastavil u jedné sochy, která jej zaujala – ne jako náboženský symbol, nýbrž coby umělecké dílo – a povídá: ‚To je krása!‘ No a ráno ji našel u dveří. Nakonec už měl Československa plné zuby a odstěhoval se zpátky do USA, i se sochou. Když zemřel, zdědila ji jeho dcera, dnes univerzitní profesorka. Moje teta Hela se s ní seznámila a zjistila, že paní cítí vinu, že socha před lety jen tak zmizela ze své domoviny. A tak ji věnovala do naší kaple.“ 

TIP: Malé Česko uprostřed Rumunska: V Banátu se stále mluví starou češtinou

Na dotaz, zda se bude „vesnice“ v budoucnu rozšiřovat, však John kroutí hlavou. „Vinici nevlastním jen já, ale dělí se mezi čtyři příbuzné. Na projektu měla zájem především moje matka a já, zbytek rodiny už takové nadšení nesdílí – hlavně kvůli financím, protože jsme utráceli víc, než jsme si mohli dovolit. Když tedy matka v roce 2015 zemřela, nabídli jsme vinici k prodeji. Zatím se nám ale nedaří najít kupce, i když loni to skoro vyšlo. Chceme někoho, kdo by dokázal ocenit vše, co tu vzniklo. Kdybyste náhodou věděl o nějakém milionáři, dejte mi vědět, ano?“ směje se Antony. 

Tzv. absolutní teplotní škálu nepoužívají preferenčně pouze astronomové: Má velké uplatnění ve všech odvětvích fyziky. Odvozuje se totiž přímo od termodynamických vlastností látek a v jistém smyslu jde o parametr odpovídající vnitřní energii. Například tlak plynu je tudíž – v idealizovaném případě – násobkem termodynamické teploty systému, podobně jako střední kinetická energie částic plynu.

TIP: Proč je vesmír tak chladný?

Absolutní teplotní škálu zavedl v polovině 19. století lord Kelvin (vlastním jménem William Thomson) a nastavil ji tak, aby její nulový bod odpovídal nedosažitelnému, zcela klidovému stavu a velikost jednoho dílku se rovnala dílku Celsiovy stupnice, která je zhruba o sto let starší. V důsledku toho se přepočet mezi oběma škálami zjednodušil: Celsiovy stupně dostaneme, když vezmeme hodnotu v Kelvinech a odečteme číslo 273,15.

Důvodem vzniku nového systému bylo odstranění záporných hodnot při fyzikálních výpočtech. Právě ve fyzice a jí příbuzných vědách se z těchto důvodů používá dodnes. Jediná ze všech stupnic se neoznačuje ve stupních, ale přímo v Kelvinech. Pokud ale narazíte na stupně Kelvina ve starší knize, není to špatně, až do roku 1968 to bylo přípustné.

Renesančním sídlem naposledy zaznívá bolestný křik nenáviděného tyrana. Po týdnech soužení vévoda Filippo Maria Visconti 13. srpna 1447 umírá na malárii a úplavici. Milán a jeho državy si oddechnou, ale jen na okamžik.

Filippo Maria Visconti, poslední ze svého rodu, vládl Milánu dlouhých pětatřicet let. Nestabilní prostředí italských městských států a neustálý strach o život a trůn z něj udělaly v očích svého lidu nelítostné monstrum. Nejenže byl fyzicky odpudivý, především byl však proslulý svou krutostí. Té se nevyhnula dokonce ani jeho první manželka. Křivě ji nařkl z nevěry a bez skrupulí ji nechal zkrátit o hlavu!

Přesto však byl vynikajícím politikem. Pod svou přímou nadvládu získal celou Lombardii a zajistil Milánu přední pozici mezi severoitalskými státy. Když v létě 1447 náhle umírá, vévodství je zaskočeno a uvrženo do nejistoty. Filippo Maria totiž nezplodil žádného mužského potomka. Milánský trůn se ocitá bez následníka. Zákulisní boj o moc propuká dříve, než tělo posledního muže z rodu Visconti stihne vychladnout.

Trůn láká

Na uvolněný trůn si dělají zálusk hned čtyři zájemci: orleánský vévoda Karel, rakouský arcivévoda Zikmund, římsko-německý císař Fridrich III. a konečně Alfons V., král Aragonie, Sicílie a Neapolska. Pro posledního ze jmenovaných se na smrtelném loži vyslovil i zesnulý Filippo Maria. Alfons V. si tak ihned získává nejsilnější podporu šlechty a vojska. Spojení s trůnem významných středomořských mocností by Milánu zajistilo ochranu před úhlavním nepřítelem: Benátkami.

Mezi kandidáty se však objevuje další, který ještě zamíchá kartami: Francesco Sforza, zkušený a lidem oblíbený vojevůdce, který ve službách rodu Visconti zajistil Milánu mnohá proslulá vítězství. Filippo Maria s ním totiž stihl zasnoubit svou nemanželskou dceru Biancu Marii. Kdo mohl čekat, že se nestačí dočkat legitimního potomka a následníkem trůnu by se tak mohl stát právě Biančin manžel?

Nesmíme však zapomínat, že další významnou skupinou usilující o moc v bohatém vévodství jsou obchodníci a měšťané. Na rozdíl od šlechtických stavů totiž v ještě bohatších republikánských Benátkách spatřují inspiraci. Není se tak co divit, že buržoazie se rozhodla využít náhlého mocenského vakua a prohlásit Milán republikou! Už den po smrti posledního vévody proniká ozbrojený dav do vladařského sídla. Vůdcům revoluce se dokonce podaří přesvědčit kondotiéry, kteří přísahali věrnost Alfonsu V., aby převlékli kabáty a podpořili republiku. Sliby úřadů v nově vzniklém státě rázem převážily věrnost monarchii.

Ambrosius úřaduje

Takzvaná Ambrosiánská republika je vyhlášena 14. srpna 1447. Svým názvem se odkazuje ke světci ze 4. století a patronu Milána sv. Ambrosiovi. Měšťané a obchodníci, podpořeni učenci z univerzity v Pavii, narychlo sepsali ústavu. V čele nové republiky stanulo nejprve čtyřiadvacet, později jen dvanáct takzvaných kapitánů a obránců svobody. Ti byli jednou za šest měsíců voleni ve volbách, kterých se ale směli účastnit jen ti nejbohatší.

Vyhlášení Ambrosiánské republiky se ihned stalo trnem v oku všem sousedícím zemím. Úhlavním nepřítelem se jí stávají Benátky. Dóže benátské Nejjasnější republiky sv. Marka chápe vznik svého protějšku jako příležitost vydobýt milánské državy pod svou nadvládu. Válka se naplno rozhoří ještě před koncem roku 1477 a nejde rozhodně jen o nevinné škádlení. Benátčané rychle zabírají města Lodi a Piacenza. Jiná města, včetně univerzitní Pavie, reagují na chaos a strach z války vyhlášením samostatnosti. Zdá se, že osud republiky je zpečetěn dříve, než skončí první volební období kapitánů. „Teď už nás může zachránit jen jediný člověk,“ zní jednohlasně zákonodárným sborem.

Vzestup hvězdy

Francesco Sforza v samém počátku první republikánské války zůstává v pozadí. V hlavě tajně vypracovává plán, jak se chopit milánského trůnu. Díky své manželce je sice ne zcela právoplatným, ale přesto následníkem! Do karet mu hraje hlavně to, že v polovině 15. století  není v Evropě zřejmě schopnějšího vojevůdce. Sforzův věhlas dalece přesahuje hranice Itálie. Navíc je známý jako mimořádně charismatický společník a bezmála dokonalý řečník.

Když u jeho dveří zaklepe spěšný posel s nabídkou od sboru kapitánů lidu, je nucen své plány na uchopení moci znovu promyslet. Rychle pochopí, že bude muset být ještě prohnanější, než kdy dřív. Ambrosiánská republika mu za vojenskou pomoc proti Benátkám nabízí post kapitána-generála ve městě Brescia. Fakticky by tak získal vládu nad jedním ze severoitalských center jen pro sebe! Spokojí se prohnaný, ale cílevědomý had Sforza s touto kořistí?

Ať tak či tak, se svým nájemným vojskem se vydává na tažení, jehož cílem mají být poražené Benátky. Sforza získává zpět Pavii, navíc bez boje. Místo chřestění zbraní pomohla gentlemanská dohoda – když se obránci města vzdají, nebude město zatíženo novými daněmi a odstoupiv­ším prominentům budou dokonce vypláceny úřednické důchody! Kéž by se  dohodou dala vyřešit celá válka.

Dokončení: Lstivý had Francesco Sforza (2): Jak italský vojevůdce ovládl milánský trůn?

Na konci roku 1447 se odehrává bitva o město Piacenza, která se do dějin zapíše na tu dobu nevídanou novinkou: nasazením kanonů. Sforza chtěl nechat město vyhladovět, nedařilo se mu ho však odříznout od zásobování. Rozhodl se tak rozstřílet městské hradby napadrť! Následuje jedno vítězství za druhým. Hvězda Francesca Sforzy strmě stoupá… a to se některým pohlavárům v Milánu přestává líbit. Nejen oni, ale i benátští nepřátelé se Sforzy začínají děsit! Doslova jim všem přerostl přes hlavu…

Při závodech holubů se opeřenci vypustí v přesně určené vzdálenosti od domova a měří se, jak rychle se dokážou vrátit na „rodné bydlo“. Rekordmanka New Kim se klání zúčastnila pouze jednou, v roce 2018, a odnesla si titul „nejlepší mladý holub Belgie“. Úspěch oslavila odchodem do důchodu a zbytek života stráví plozením nadějného potomstva.

TIP: Poštovní holubi sloužili Caesarovi i Napoleonovi. Proč o jejich znovunasazení uvažuje americká armáda?

Z hlediska rozmnožování sice není tak lukrativní jako samečci, přesto se její cena v aukci vyšplhala na neuvěřitelných 43,9 milionu korun. Překonala tím holuba Armanda, jenž se v roce 2019 prodal za 27,7 milionu. Její vyvolávací cena přitom činila „pouhých“ 5 200 korun. Kupcem a novým majitelem holubí rekordmanky se stal blíže neupřesněný muž z Číny. V Číně jsou v poslední době závody poštovních holubů velice populární a točí se v nich velké peníze. Ceny pro vítěze ptačích klání šplhají až k sedmimístným částkám.

Když byl Josef Němec 4. října 1850 povýšen na komisaře první třídy v Uhrách s ročním platem 600 zlatých s příplatky, znamenalo to odchod celé rodiny do maďarského Egeru. Pro Boženu to ale bylo nepřípustné. Na novoměstském Koňském trhu v Praze si pronajala dvoupokojový byt a Josef Němec odjel sám. 

Bída a láska

Svůj život si Božena představovala růžově, i když musela vědět, jak bude s nepatrnými příjmy od muže těžký. Když z vypůjčené stovky zlatých zaplatila činži a dala muži na cestu, nezbylo jí skoro nic. „Potřebuju peníze a dostanu je teprv v úterý, nevím tedy ani koho bych obtěžovala. Vy mně to nejspíše uvěříte a odpustíte.“ Dopis byl určen Anně Hlavsové, majitelce krupařského krámu, kde nakupovala na úvěr. Božena Němcová nejedla, byla bezradná, zoufalá a ve vysoké horečce poslala některé z dětí k doktoru Čejkovi. Teprve teď jí přispěchali na pomoc přátelé. Když se uzdravila, došel z Uher dopis od manžela a také peníze. Psal jí, aby přijela do Uher, do Miškolce.

Cestou do Uher se Němcová zastavila v Brně, kam měla pozvání od přátel z Českomoravského bratrstva. Jedním z nich byl i Jan Helcelet, syn soukeníka s francouzskými předky, který vystudoval medicínu a na brněnské technice učil národohospodářství. Tito dva spolu pravděpodobně strávili noc v redakci Moravských novin. Jasně o tom píše Helcelet: „Předně dle mínění mého nepotřebuješ se za onu noc styděti, neboť i já jí nelituju. Jen prosím Tě, nezažehnávejme toho malého okřídlence hned věrností! Až nás zase příhodná doba svede, hodlám tě zase s dobrým svědomím zulíbati, jak v onu slavíkovou noc.“ To, co se přihodilo v brněnské redakci, ty dva sblížilo a Němcová věřila v Helceletovu lásku. Zatímco on? „Nuž, to já odpovídám určitě: Ne, věru ne!“

Ďarmoty

Roku 1851 se Němec dočkal povýšení na vrchního komisaře c. k. finanční stráže. S tím bylo také spojeno místo jeho nového působiště, město Balašské Ďarmoty. Aniž o tom Josef Němec věděl, vydala se jeho žena se čtyřmi dětmi, služkou Marií Votavovou a psem Vidlákem na cestu do Maďarska. Rodina se musela i se služkou a psem tísnit v jednom pokoji a sdílet kuchyň se sporákem bez komory, a ke všemu s protivnou bytnou. „Bývalo by lepší ložírovat venku pod stanem,“ napsala v dopise do Prahy. 

Když jednoho dne na začátku června 1853 přišel její muž předčasně z úřadu domů, domnívala se jeho žena, že se mu podařilo najít nějaký výhodný byt. Josef jí však ukázal přípis, kde stálo, že je suspdendován. Byl zbaven místa i příjmu. Prokuratura proti němu zahájila soudní vyšetřování pro velezradu a z Balašských Ďarmot se nesměl bez vyššího souhlasu vzdálit. 

„19. října 1853 nám na souchotě zemřel nejstarší syn Hynek, žák první vyšší reální školy… byl patnáct roků stár a vyšší o kus než já. Jednou se silně uběhl, dostal píchání na prsou a kašel, nevšímal si toho, až bylo zle, pak se k tomu přidal průjem, který nebyl k zastavení, a tak po čtrnáctitýdenní nemoci při lékařské péči zemřel ve Všeobecné nemocnici.“ O nemoci svého syna se Božena Němcová dozvěděla až na poslední chvíli. Urychleně se vrátila z Uher a dva dny potom Hynek zemřel. Svého nejstaršího syna pohřbila a tři mladší děti byla schopná taktak uživit.

„Nemám groše peněz, a bez těch přece není živobytí možné. Dnes nemohu psát, protože nemám tolik peněz, abych si koupila papír. Kdybych byla sama, tak bych si z toho študentského života nic nedělala, jen když si trochu hlad zaženu, ale když se mám starat o tolik krků, to je smutná věc.“ 

Babička

Spisovatelka myslela víc než kdy jindy na dětství. Stalo se pro ni tématem každého dne. „Začala jsem v tom pracovat po Hynkově smrti, nejhorší době mého života, kdy mne omrzelo v světě žít. Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohám milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky, když tu přede mnou stál její milý obraz, měla jsem za to, že jsem děvče, běhala jsem s veselou myslí po lukách, lese a háji, navštívila upřímné duše všechny a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami.“

V časopise Lumír a v Pražských novinách se objevila tato noticka: „Chvalně známá naše spisovatelka paní Božena Němcová dokončila právě a nakladateli panu Pospíšilovi do tisku odevzdala větší novelistickou práci pod titulem Babička, obrazy to z venkova, zjevující se nejvíce v oboru, v jehož líčení paní Němcová uznanou jest mistryní.“ Nakladatel Pospíšil rozhodl, že Babičku vydá na pokračování. Honorář dělal za 10 archů a 26 stran 151 zlatých a 22 krejcarů. 

TIP: Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?

V Máji vyšla Němcové Chýše pod horami. Psal se konec padesátých let, všude se šetřilo, byla krize. Němcová neměla čím topit, ze Zdic, kde nyní působil, jí manžel poslal kromě špinavého prádla sotva pět zlatých. Sám přijel do Prahy se zápalem plic a dva měsíce ležel. Pak přece jenom získal místo v archivu u hraběte Kolowrata-Libštejnského, jenomže až u bavorských hranic, ve Velkých Dvorcích u Přimdy. Boženě se ulevilo. Polevil úporný kašel i žaludeční křeče. Co ale nevěděla, byla hrozná skutečnost, že se z její ženské chronické choroby, která se dostavila po porodu, začala pomalu, ale jistě vyvíjet rakovina dělohy. 

Pronásledovaná

Nakladatel Antonín Augusta z Litomyšle Němcové nabídl, že vydá její sebrané spisy. Kromě toho měl v úmyslu svěřit jí redakci rozsáhlé sbírky všeslovanských pohádek a slíbil jí, že zaměstná jejího muže jako expeditora českého politického deníku. Zdálo by se, že za to musel být pan Němec vděčen, ale nebyl. Místo toho vypracoval dokument ve stylu bývalého c. k. úředníka: „Jest má vůle, aby moje manželka Barbora (Božena) Němcová z mého bytu odešla a dle své vůle živa byla pod tou výminkou, že na nějakou podporu z mé strany žádný nárok nemá. Příčiny: její k mé osobě po dlouhý čas trvající osobní odpor a z toho často vzniklé z její strany vášnivé hádky a rozepře. Její nedbalost a nevšímavost, co se týká domácnosti, a nerozumné zacházení s penězi. Její pohodlně vedený život, nesprávnost vůbec a nechuť ke vší domácí práci. Nesrovnalost náhledu při vychování dětí. Já nejsem stavu ze svých příjmů při všem svém namáhání rodinu a ji vyživit, ona ale se nepřičiňuje, by literární prací k výživě něčím přispěla, což jen nedostatky ve všem za následek má. A poněvadž se vyjádřila, že od navyklého způsobu svého živobytí neupustí, což mě pak jen do větších nesnází přivést musí, tak jsem se na tom ustanovil, by ona ode mne odešla a na svou pěst se živila.“

Když Němec onemocněl na nohy a byl doma, teprve si s ním užila. Od rána do večera jí vyčítal její psaní, nadával, že to nic nenese. Surově ji zbil a od dalších násilností ji zachránil jenom příchod dcery Theodory. Němcová se po bezesné noci odebrala s modřinami v obličeji na policejní stanici, že s takovým mužem nemůže žít v jedné domácnosti.

Odstěhovala se do jiného podnájmu v Praze, ale on se přistěhoval k ní. Zakázal jí svítit a topit, aby nemohla psát. Jindy se vrhl na její rukopisy a chtěl je roztrhat. Křičel na ni, že má raději na ulici prodávat sirky, než psát. Ve všech hostincích po celé Praze ji pomlouval. Uváděl, s kým měla spát, zatímco on byl v Uhrách, a k tomu všemu dotyčného vydržovala z jeho peněz. Když se někdo v administraci Národního listů ptal, proč Němcová nepublikuje, odpovídal, že zblbla a že patří do blázince. 

Smutný konec

Bídou zesláblá Němcová utekla nejprve k přátelům do Chlumce nad Cidlinou, odtud putovala do Nového Bydžova a 11. září 1861 odjela po železnici do Vysokého Mýta, odkud to už do Litomyšle nebylo daleko. Byla ubytována v hostinci U Modré hvězdy. Nakladatel Augusta se za ni v hostinci zaručil, poskytl jí zálohu a možnost přivydělat si korekturami. Jenomže Němcové už běžely poslední měsíce života, poslední týdny a za chvilku poslední dny. Pokoušela se pracovat, ale nešlo to. Dopisy od Augusty byly tvrdší a tvrdší: „Déle nechci, nebudu čekat, jak si ze mě dle libosti blázna děláte; odevzdejte Babičku sazeči, já obstarám ostatní, a Vy hleďte, byste Litomyšl brzo opustila.“ Němcová nebyla schopna v horečce a zimnici a za neustálého krvácení práci dokončit.

TIP: Jak vypadala první léta manželství české spisovatelky s Josefem Němcem

24. listopadu 1861 se v jejím pokojíku v hostinci U Modré hvězdy objevil Josef Němec. Zaplatil celý účet a odvezl Němcovou, která sotva stála na nohou, do Prahy. 20. ledna 1862 dostala Němcová autorské exempláře prvního sešitu Babičky. Bolesti neměla, ale slábla čím dál tím víc. Němec přivedl kněze, aby ji zaopatřil, ale ona o tom už nevěděla. Smrt k ní byla milosrdná a 21. ledna 1862 v šest hodin ji zastihla neznatelně a jemně.

Trojská válka byla dlouho považována za literární výplod básníka Homéra. Že se tahle veršovaná pohádka do značné míry zakládá na pravdě, nás všechny názorně přesvědčil až zarputilý německý archeolog Heinrich Schliemann, který mýty opředenou Tróju našel. Což samozřejmě vedlo celé generace amatérských archeologů k tomu, aby nad stránkami Iliady hledali inspiraci k další objevné práci.

Brána k Egyptu

Francouz Franck Goddio je jedním z nich, byť osočení z amatérismu si jistě nezaslouží. Je to každým coulem profesionál podmořských průzkumů. Ve veršovaném eposu jej zaujala ta část, ve které Paris a Helena naleznou dočasné útočiště v egyptském Thonisu. 

Nakolik zde byl jejich pobyt dobrovolný a jak moc byli jen zajatci správce Thonisu, je pořád trochu nejisté. Řekové toto místo nazývali Herakleionem, což se trochu plete s hlavním městem Kréty. A pak tu jsou ještě Egypťané, kteří v tom samém městě prováděli tajné obřady k poctě boha Usira. Jenže město samotné nám fyzicky chybí. Není na mapách, byť všichni tvrdí, že se rozkládalo v ústí Nilu a že jeho sesterským městem byla Naucratis. O té aspoň víme tolik, že na jejich základech vznikla Alexandrie. Pár zmínek také utrousili dávní historici Strabón a Diodóros. Takže? 

TIP: Požár alexandrijské knihovny: Kdo zničil starověký chrám poznání?

Bez dlouhého napínání, Thonis-Herakleion skutečně existoval. Jen se dnes nachází dva a půl kilometru od pobřeží, v hloubce deseti metrů pod hladinou. Město, původně rozložené na ostrovech v deltě Nilu, zde skončilo po zemětřesení a ničivých povodních ve 2. století. Do té doby bylo ale jedním z nejvýznamnějších sídel regionu, brána k celému Egyptu. Zvlášť poté, co sláva a moc faraonů upadla, patřil zdejší přístav k nejmohutnějším a pro obchodníky také byl nejvýnosnějším bodem na celé středomořské trase. A jeho chrámy na ostrovech, paláce propojené mosty a obětiště, ke kterým se plavalo lodí? Prostě takové starověké Benátky!