Poválečné Německo dvacátých let 20. století nebylo zemí, která by po přísných podmínkách Versailleské smlouvy oplývala mlékem a strdím. Právě naopak. Skepse, bída, rozvrácené rodiny a traumatické zážitky veteránů nepřispívaly k pozitivním myšlenkám na světlou budoucnost.

Před Hitlerem

Sex, jazz a drogy – to byla německá poválečná renesance. Zítřek neexistoval a ještě stále čerstvé, bolestné vzpomínky na ničivou světovou válku poháněly všechny vpřed šíleným tempem. Že je to vedlo do náruče drog a alkoholu? Proč ne! Žijeme přeci jen jednou. Sex nebyl jen sex, sex bylo nebezpečí, sex byl moc, sex byla smrt číhající na každém rohu, sex byl život a touha ho prožít ve zkráceném čase. Mít všechno tady a teď se stalo heslem doby, která ve sladké nevědomosti pomalu spěla k další válce.

Konzervativní část veřejnosti tuto uvolněnost a všechny její domnělé i skutečné negativní dopady samozřejmě svalovala na Židy. Konec Výmarské republiky předznamenal zánik jedné éry. Omezování svobody jednotlivců, kteří už nemohli vyjadřovat svoje pocity a touhy, v sobě nesl zárodek budoucnosti porobených národů, které se odmítaly podřídit touze jednoho muže. Berlínské orgie nabízely všechno, co za války nebylo: nahotu, prostituci, homosexualitu a samozřejmě opět drogy a alkohol. Podívejte se, co se ve Výmarské republice dělo a na Německo už se nikdy nebudete dívat stejnýma očima. Nechte se vtáhnout do bláznivé atmosféry nového počátku, který v moderní době neměl obdoby.

Kokainománie

Kokain si v Německu vybudoval slavné jméno a poměrně stabilní pozici už před začátkem války. Po ní se kvůli jeho nadměrnému užívání a vysoké frekvenci večírků, které právě bílý prášek startoval, dokonce mluvilo o kokainismu – tedy mánii, která zachvátila celý národ. Stejně jako před válkou, objevila se i po ní touha zintenzivnit přítomný okamžik a prožít ho naplno. A tohle kokain sliboval. S ním bylo všechno skutečnější, barevnější, rychlejší, větší a lepší. Droga doputovala ze zákopů a lazaretů až do nočních berlínských klubů, kde si jí návštěvníci dopřávali ve větším než malém množství. 

Kouzlu kokainu nepropadali jen prostitutky, gambleři a drobní kriminálnící, ale i umělci. Kokain byl natolik samozřejmou součástí berlínského života a městské noční kultury, že někteří básnící, toužící po maximální inspiraci, ho rozprašovali do vzduchu, který dýchali. Nikdy se neunavit, nikdy nespat, tančit a bavit se až do posledního dechu. To byl slogan, podle nějž se žilo a kokain ho sliboval uvést v realitu.

Farmeceutická firma E. Merck, založená už roku 1668, představovala jedničku ve světové produkci lékařského kokainu a ne náhodou měla sídlo právě v Německu. O to, aby se kokain dostal opravdu ke každému zákazníkovi, se staraly i berlínské kavárny, které ho servírovaly přímo na stůl s kávou a minerálkou. 

Vítejte v kabaretu!

Kabaret bylo místo pro všechny – homosexuály, androgynní osoby, pansexuály, transsexuály a samozřejmě heterosexuály. Nebylo důležité, kdo jste, ale jestli jste stejně naladěni a připraveni oslavovat zhýralost a svobodu. Pokud jste měli náladu na drogy, promiskuitu a nevadil vám spánkový deficit, byly pro vás dveře kabaretu otevřené dokořán a mohli jste tu v poklidu či neklidu strávit podstatnou část svého života. Kabaret byl centrem nočního i kulturního života. Nové experimentální umění, poslední výstřelky módy i originální hudební vystoupení a taneční čísla byly prezentovány právě tady. 

Volnomyšlenkáři se setkávali i v nepočítaném množství berlínských barů, které se od sebe lišily výzdobou interiéru, bohatou nabídkou alkoholických nápojů i různorodou klientelou. V jedněch své útočiště nacházely lesby, jiné hostily gaye, další posloužily jako druhý domov pro muže v ženských šatech a ženy v mužských oblecích. Každý si z nekonečné a proměnlivé nabídky vybral ten, který uspokojil jeho potřeby a vyplnil všechna skrytá přání. Nic nebylo tabu.

Vysoké umění se přelévalo do nízkého, strip bar se rychle měnil na scénu pro doslova operní vystoupení a lidé všech sexuálních orientací sem přicházeli za jediným účelem – bavit se a konečně žít tak, jak si vždycky představovali!

Móda zatracenců 

Tehdejší móda byla neuvěřitelný mix historizujících, secesních, sexuálních, ornamentálních a výstředních prvků, o nichž byste si ani v nejdivočejších snech nepomysleli, že se můžou všechny dohromady objevit na jedněch šatech. Výmarská republika zářila, blyštila se a třpytila, pestré barvy přecházely do temných nočních tónů a elegantní kostýmy z těžkých látek střídaly lehoučké průstvitné šaty, které více odhalovaly, než zakrývaly. 

Přesto byla výmarská móda funkční a praktičnost se cenila nade vše. Šaty ale tehdy dělaly člověka a tak se fantazii a extravagantním výstřelkům meze nekladly. Oděv byl způsob sebevyjádření, a tak se jeho nositelé nebáli překračovat hranice toho, co už bylo ve většinové společnosti považováno za nekonvenční. Oblečením muži i ženy vysílali jasnou zprávu – je možné se osvobodit a žít podle vlastních pravidel. Ženy po první světové válce se navíc emancipovaly jak sociálně, tak ekonomicky. 

Příkladem za všechny byla Anita Berber. Tanečnice, herečka a spisovatelka do povědomí německé dekadentní scény vešla svým extravagantním životním a módním stylem a stala se ztělesněním bláznivé doby, která jakoby nikdy neměla skončit. Anita se například procházela nahá v městské hromadné dopravě a jejími jedinými doplňky se staly zlatý prášek a řetěz kolem krku. Říkalo se o ní, že pojídá plátky růží namočené v chloroformu a éteru. Oblibu v drogách dokládají i názvy jejích tanečních čísel: Kokain a Morfium. Anita se stala ztělesněním všeho, o čem v té době měla žena svobodu rozhodovat – o svém těle, sexuálních partnerech, oblečení i pověsti.

Ženské i mužské prvky se v oblečení míchaly v šílený oboupohlavní mix, který perfektně vystihoval sexuálního ducha doby – pohlaví neexistuje, ať si každý je, čím chce a užívá si sexu na maximum s kýmkoliv. Lesbická móda si z té mužské půjčovala maskulinní prvky a ženy, které se nebály svou sexualitu přiznat a veřejně ji dávat na odiv, světu ukazovaly své skutečné já právě prostřednictvím svého oblečení. Osvobození se týkalo všech sfér života. Nic nezůstalo skryté, nebylo za co se stydět a každý se ke své identitě mohl hrdě hlásit.

Image

Čtěte také

Tišitel duševní bídy: Kokain byl v dobách první republiky drogou číslo jedna

Měsíc je pro Zemi překvapivě důležitý. U žádné jiné planety se neopakuje situace, kdy má souputník rozměr tak blízký mateřskému tělesu – průměr Měsíce dosahuje přibližně čtvrtiny toho zemského. 

Uvedené poměry, zejména velký úhlový moment průvodce, znamenají zásadní důsledky pro udržování stabilního prostředí na Zemi. Jen díky „těžkému“ Měsíci je velmi omezeno kývání rotační osy naší planety, které by jinak zcela měnilo charakter podnebných pásů. Za posledních deset milionů let se její sklon měnil mezi 22,5° a 24°. Opačnou ukázku tvoří Mars, obíhaný pouze dvěma většími „skalisky“. Jeho rotační osa se kývá v rozmezí 13° a 40° na časových škálách 10–20 milionů roků. 

TIP: Měsíc pomalu umírá: Proč našemu kosmickému souputníkovi docházejí síly?

Měsíc na Zemi působí také gravitačně, vyvolává tzv. slapové jevy. K jejich nejvýraznějším projevům patří pravidelně se opakující příliv a odliv. Kdyby naše planeta svůj přirozený satelit neměla, byly by příliv a odliv výrazně menší – pouze působením Slunce – a daná skutečnost by v minulosti dost možná zpomalila vystoupení života z moře na souš. Podle některých odborníků se přítomnost našeho Měsíce takového, jaký je, řadí mezi klíčové podmínky pro výskyt rozmanitých a rozvinutých živých forem na Zemi.

V některých případech se stává, že se na první pohled úspěšně vyléčený nádor, například chirurgicky nebo chemoterapií, po letech nebo dokonce desetiletích najednou vrátí. Tento proces je stejně tak obávaný jako bohužel málo známý. Není jasné, jak přesně nádor „přežívá“ a jak vypadá mechanismus jeho návratu.

Michela Perego z amerického institutu Wistar a její spolupracovníci jsou na základě výsledků svých experimentů přesvědčeni, že jedním z hlavních viníků jsou stresové hormony. Dospěli k tomu na základě studia myší a dat o celkem 80 pacientech s rakovinou plic, z nichž u 17 došlo k neobvykle rychlému relapsu, čili obnovení zdánlivě vyléčeného nádoru.

TIP: Probuzená imunita: Vědci umí „probudit“ imunitní systém pro boj s nádorem

Vědci zjistili, že při probouzení „spících nádorů“ zřejmě hrají klíčovou roli bílé krvinky neutrofilní granulocyty, též zvané polymorfonukleární neutrofily (PMN). Vypouštějí totiž specifické lipidy, které pak mohou probudit nádor. Když badatelé sledovali tyto bílé krvinky a zjišťovali, co je přiměje uvolňovat zmíněné lipidy, ukázalo se, že spouštěčem je s největší pravděpodobností stresový hormon noradrenalin čili norepinefrin, vylučový dření nadledvin.

Obsah tohoto hormonu je nejnižší během spánku. V bdělém stavu je jeho obsah vyšší a největší množství se ho uvolní při velkém stresu nebo pocitu nebezpečí. Má to dobrý důvod, úkolem noradrenalinu je mobilizovat mozek i tělo k akci. Hormon urychluje srdeční tep, zrychluje štěpení cukrů a zvyšuje okysličování svalů. Bohužel, z nějakého důvodu také může probudit spící nádor. Snaha vyhýbat se stresu je proto (nejen) pro onkologicky nemocné mimořádně důležitá. 

Düne je malý, písčitý ostrůvek, jen co by kamenem dohodil od jeho většího a mnohem známějšího bratra jménem Helgoland. Ve čtvrtek v noci vyjíždíme ještě se dvěma přáteli z domova směrem k německému přístavu Cuxhaven, odkud v zimním období pouze jedenkrát denně odráží loď na ostrov Helgoland. Počasí nám zatím zrovna moc nepřeje, ale jsme optimisté a meteorologové navíc slibují klidnější období.

První nadšené setkání

V pátek kolem poledne přistáváme na Helgolandu a jdeme vstříc ubytování. Počasí se umoudřuje, takže na nic nečekáme a okamžitě jednou z odpoledních lodí odjíždíme na sousední ostrůvek Düne, domov několika desítek rodin tuleňů obecných (Phoca vitulina) i tuleňů kuželozubých (Halichoerus grypus).

Naše nadšení při spatření prvních ploutvonožců nezná mezí, protože pro nás všechny tři jde o premiéru. Nikdo z nás ještě neviděl tyto savce ve volné přírodě, a tak nevíme, kam se dívat dřív. Kulisu dokonalosti doplňují některé druhy bahňáků a všudypřítomný křik velkých racků. V době kolem vánoc prý samice tady na ostrově po jedenáctiměsíční březosti rodí svá mláďata. Proto se při večerním návratu na Helgoland už těšíme se na zítřek. Třeba budeme mít kus toho tolik potřebného štěstí.

Večer na pokoji kontrolujeme dnešní záběry a plánujeme zítřejší den. Proti neustálému větru a všudypřítomnému písku balíme fotografickou techniku do potravinářské fólie. Když usínáme, na střešní okna našich pokojů začínají dopadat první dešťové kapky... 

Den, který běží před očima

Večer jsem si za deště opakoval, že ráno bývá moudřejší večera a teď po svítání s radostí pozoruji, jak se nebe skutečně začíná probírat. Dnes společně s námi míří na malý ostrov celá řada fotografů doslova z celé Evropy. Potkáváme Holanďany, Poláky, domácí Němce, několik Angličanů. Čechy zastupujeme my tři s Láďou a Martinem.

Po asi jen pětiminutové plavbě vystupujeme z lodi a brzy objevujeme zátoku s majákem a písčitou pláží. V nánosu mořských rostlin postávají i polehávají fotografové a samozřejmě také tuleni! Klekám si k tomu nejbližšímu, v mořských rostlinách ležícímu mláděti, a dívám se do jeho mandlových očí. V rychlém sledu pořizuji několik fotografií, jako by to byl jen pouhý sen, který se může každou chvíli rozplynout.

Postupně objevujeme další a další mláďata, sledujeme napínavé souboje samců i líné povalování matek. Ty však i v nečinnosti bedlivě sledují své potomky a jsou připravené kdykoli zasáhnout proti nevítanému návštěvníkovi. Vychutnáváme si pohled na tuleně lovící a koupající se v moři, už odrostlejší mláďata v „plyšovém“ šatě a také kojící matky s úplně malými ratolestmi. Čas ubíhá tak rychle, že nevnímáme nic kolem sebe. Jen jakoby po očku sledujeme blížící se večer a s ním i náš končící pobyt tady.

Neobvyklý dárek

Pomalu se vracím zpátky do přístavu, když tu zahlédnu na jednom místě skupinku fotografů. Určitě se tam děje něco zvláštního! Přicházím blíž a zjišťuji, že jedna ze samic se právě chystá rodit! Jenže celý porod až několik kilogramů těžkého mláděte může trvat i několik hodin a tolik času bohužel nemáme. Sedám si do písku a stejně jako ostatní bedlivě sleduji samici ležící na boku nedaleko od nás. Co chvíli se prohne a my na okamžik spatříme mládě! Ještě ne. Tak snad za chvíli …

TIP: Elegantní zabiják polárních moří: Výkonný lovec tuleň leopardí

Minuty neúprosně ubývají z vymezeného času, protože loď na nikoho nečeká a navíc je už tenhle den vážně poslední. Samice jakoby to věděla a rozhodla se nám všem přítomným dát ten nejkrásnější dárek na rozloučenou. Během několika dalších desítek minut totiž přivedla na svět nádherné mládě a my jsme byli u toho! S tlukoucím srdcem dobíháme jako jedni z posledních k lodi a na pokoji připíjíme na zdar výpravy. Tenhle výlet byl asi ten nejkrásnější dárek, který jsem kdy dostal.

Typický gin má obsah alkoholu v rozmezí od 37,5 % do 50 %. Existují pochopitelně i výrazně silnější varianty, dosavadní rekordman – švédský Strane Ultra Uncut má například 82,5 % alkoholu. Novinka z britské Anno Distillers jde ale ještě mnohem dál – její nedávno představený gin Anno Extreme má rovnou 95 % obsahu alkoholu.

Vzhledem k jeho síle, distribuuje výrobce svůj nápoj s přibalenou odměřovací kádinkou. Podle Andyho Reasona, spoluzakladatel Anno Distillers, stačí na běžný lehčí G&T drink pouhých 5 mililitrů ginu, doředěného například tonikem a kouskem grapefruitu. 

TIP: Motorový gin: Motocyklový fanda vyrábí alkohol s příchutí Harley Davidson

I přes extrémní obsah alkoholu slibuje Anno Distillers nápoj plný typické jalovcové chuti s tóny lékořice a dalšího koření. Gin Anno Extreme 95 je aktuálně k mání v 20cl lahvičce za 30 liber (v přepočtu zhruba 850 korun)

Za aureolu ohromné slávy vděčí Mona Lisa hned několika skutečnostem. Začít musíme u samotného autora díla, famózního malíře a vskutku renesanční osobnosti Leonarda da Vinciho. Kromě malby se věnoval sochařství, architektuře, psaní či hudbě, vedle umění však svůj život zasvětil také anatomii, přírodě nebo technice. Zkonstruoval mimo jiné vrtačku a navrhl létací stroje i první tanky – pět století před tím, než skutečný tank poprvé zamířil do boje. 

Zlí jazykové tvrdí, že mu tak široký záběr ubíral čas na malování. Přesto vznikla zásadní výtvarná díla dějin jako Dáma s hranostajem, Poslední večeře, Vitruviánský muž či Zvěstování. Da Vinci se spolu s Michelangelem Buonarottim a Raffaelem Santim řadí mezi největší malíře vrcholné renesance, uměleckého slohu, jenž se v Itálii formoval od konce 13. století a v první polovině 16. století vyústil v manýrismus. 

Jiné myšlení

Pro zrod renesance panovaly v jihoevropské zemi ideální podmínky: Už ve středověku tam vládly odlišné poměry než ve zbytku Evropy. Zatímco jinde představovali největší autoritu rytíř-aristokrat a mnich, Itálie si hýčkala své vědce, umělce a obchodníky. Kvůli politické rozdrobenosti regionu měli tamní podnikatelé významnější slovo než šlechtické rody. Ruku v ruce s popsaným společenským uspořádáním šlo jiné myšlení, kdy se lidé zaměřovali víc na pozemský život než na ten posmrtný. A podobné prostředí se dokonale hodilo pro člověka s tak otevřenou myslí, jakým byl Leonardo.

Přestože se portrét Mony Lisy celosvětově proslavil především ve 20. století, už v době svého vzniku mezi léty 1503 a 1506 budil značný ohlas. Da Vinci se stal nejen autorem výše zmíněných vynálezů, ale také inovátorem v malířství. Do té doby bylo zvykem zachycovat postavy zpříma či z profilu, a navíc celé. Umělec však pro portrét Mony Lisy zvolil tříčtvrtinový pohled, zobrazující horní polovinu těla, kdy je torzo mírně natočeno k divákovi. Narušil tím tradici standardního pózování a stejné portrétování se využívá dodnes.

Identita (ne)známá

Totožnost Mony Lisy však mnohé vzrušuje dodnes, podobně jako tajemství jejího úsměvu. Někteří mají za to, že jde o Leonardův autoportrét, pouze v ženském vizuálu. Naopak historik Silvano Vincetti tvrdí, že umělec vyobrazil Giana Giacoma Caprottiho zvaného Salai, svého spolupracovníka a zároveň – dle mínění mnohých – i milence. Podle Caprottiho prý vznikl také da Vinciho obraz Svatý Jan Křtitel, což se Vincetti snažil doložit podobností nosů a očí obou postav. Řada historiků a vědců však považuje danou teorii za nepodloženou. 

S dalším vysvětlením identity ženy na obraze nepřišel nikdo menší než zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, podle nějž takto Leonardo zvěčnil svou matku. Rakouský psycholog se dokonce v eseji Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci věnoval psychoanalytické studii založené na dílech slavného malíře.

TIP: Tajemná Mona Lisa: Kdo seděl da Vincimu modelem?

Ve skutečnosti totožnost Mony Lisy známe. Šlo zřejmě o Lisu del Giocondo, rozenou Gherardini, ženu florentského obchodníka Francesca del Giocondo. V souvislosti s obrazem ji už v 16. století zmínil Giorgio Vasari, první da Vinciho životopisec. Hypotézu potvrzuje i poznámka objevená roku 2005 v jednom z Ciceronových děl, uloženém v knihovně heidelberské univerzity. Italský úředník Agostino Vespucci si na okraj stránky napsal, že „da Vinci právě pracuje na portrétu Giocondovy manželky Lisy“. Ostatně, v Itálii dnes obraz znají spíš jako La Giocondu. 

Proslavený, ale záhadný

Proslulost portrétu zajistil také onen notoricky známý úsměv Mony Lisy, který da Vinci vytvořil pomocí techniky „sfumato“, tedy „stínování“ či „rozmazávání“: Jednotlivé vrstvy barvy se překrývají tak, že nevznikají žádná rozhraní mezi odstíny ani mezi světlem a stínem. Malba potom působí dojmem kouřového oparu a zároveň sfumato zjemňuje rysy obličeje. 

S technikou přišel jako první právě da Vinci, ale rychle se ujala a používali ji také další malíři. Nicméně jemný úsměv nedá spát vědcům, laikům, umělcům ani konspirátorům, přičemž každý v něm čte něco jiného. Například podle Mandeepa Mehry, ředitele kardiovaskulárního centra Brighamovy nemocnice v Bostonu, se za ním skrývá hypotyreóza neboli snížená funkce štítné žlázy. Mezi její projevy patří suchá a žlutá kůže, řídké vlasy i obočí či svalová slabost – tedy znaky, které lze na portrétu skutečně najít. Poslední zmíněný symptom by pak mohl mít zvláštní úsměv na svědomí. Naopak chybějící obočí nemusí nutně znamenat projev nemoci: Buď zmizelo po prvních pokusech o čištění a restauraci obrazu, nebo si jej podle florentské módy počátku 16. století dáma vytrhala.

Nebo je to jinak…

S jiným výkladem přišli v roce 2006 kanadští badatelé, podle nichž patří úsměv ženě těhotné či matce nedlouho po narození dítěte – s čímž souvisí i výše zmíněná teorie, jelikož hypotyreózu může vyvolat právě porod. Vědci pomocí skenu odhalili, že má Mona Lisa na sobě typ oděvu, který v 16. století nosily právě dámy v očekávání. 

Jak konkrétně souvisí zvláštní výraz s těhotenstvím, odborníci sice nevysvětlili, zato mohli zblízka prozkoumat jemnou a přesnou techniku malby. Vedle již popsaného sfumata a tříčtvrtečního pohledu je portrét na svou dobu velmi realistický a díky hlubokému poznání lidské anatomie dokázal autor věrně zachytit tvar lebky pod tenkou pokožkou. Právě jemnost, pečlivost a přesnost představují hlavní rysy La Giocondy: Propracované kadeře – působící dojmem, že autor namaloval každý vlas zvlášť – kryje sotva viditelný závoj. Oči ženy upřeně sledují pozorovatele portrétu, záhyby šatů odrážejí světlo a stíny, vše je dovedeno k dokonalé přirozenosti.

Madridská kopie

Portrét nevznikl na plátně, jak většina lidí předpokládá, ale na topolové desce. Ta v průběhu staletí na jednom místě praskla a barva se vydrolila, proto má Mona Lisa nad hlavou vertikální proužek. Bohužel dnes neexistuje technologie, jež by dokázala nahradit původní pigmenty barvy, pojidla či techniku malby. 

V madridském muzeu Prado však visí kopie, o níž se dlouho předpokládalo, že vznikla až několik let po originále. Analýzy v roce 2010 ovšem odhalily, že obsahuje stejné kompoziční změny jako prvotní dílo: Například původně měla Mona Lisa vlasy svázané do drdolu. Vědci se proto domnívají, že oba obrazy vznikaly nejen ve stejné době, ale i na tomtéž místě – přímo v ateliéru, kde da Vinci dohlížel na práci některého ze svých studentů, kteří napodobovali mistrovy postupy. 

Restauratéři v Pradu dokázali z pozadí tamní La Giocondy odstranit tmavou vrstvu, čímž odhalili detaily do té doby skryté v originální Leonardově krajině. Zarážející jsou také jasné barvy španělské Mony Lisy. Podobně zářivý byl nejspíš i originál, nicméně pod lakem a povrchovou úpravou prvních restaurátorů zřejmě v 50. letech 20. století ztmavl a zežloutl.

V královských palácích

Poslední léta života strávil Leonardo na dvoře Františka I. ve Francii, kam s sebou přivezl i portrét Mony Lisy. Po malířově smrti si panovník dílo ponechal, takže se stalo součástí královské sbírky a zdobilo palác až do Velké francouzské revoluce, kdy povstalci prohlásili sbírku za majetek lidu. Za Napoleona se podobizna znovu vrátila do šlechtických rukou, načež ji na přelomu 19. a 20. století převezli do Louvru a tam ji lze obdivovat dodnes. 

Největší rozruch obraz vzbudil v roce 1911, kdy jej z pařížského muzea ukradli! Hlavními podezřelými se dokonce stali malíř Pablo Picasso a básník Guillaume Apollinaire. Ačkoliv se nakonec potvrdilo, že s loupeží neměli nic společného, jejich zatčení a výslech prý byly z pohledu policie namístě.

Drzé a prosté

Apollinairův sekretář Honoré Joseph Géry Pieret chtěl totiž dokázat, že Louvre nemá dostatečné zabezpečení, a tak z muzea ukradl několik sošek. Prostřednictvím básníka je později koupil i Picasso, jenže jakmile zmizela Mona Lisa, začali oba panikařit: Sošky proto odnesli do jedné pařížské redakce, jež měla zajistit jejich anonymní vrácení do Louvru. Místo toho na umělce udeřila policie, ani jeden však o krádeži nic nevěděl, a tak je propustili. Pátrání pokračovalo, ale pokaždé skončilo ve slepé uličce – dokud se obraz o dva roky později neobjevil. 

Pařížské policii se ozval Giovanni Poggi, ředitel florentské obrazárny Galleria degli Uffizi, jemuž portrét nabídl zloděj Vincenzo Peruggia. Podle něj totiž patřil právě do italské galerie, a nikoliv do Louvru. Za tuto „službu vlasti“ ho odsoudili na rok a patnáct dní vězení, za mřížemi ovšem strávil jen sedm měsíců. Krádež přitom provedl s udivující lehkostí: V pondělí, kdy mělo muzeum zavřeno, si oblékl plášť zaměstnance, zamířil do sbírek italského malířství, Monu Lisu jednoduše sundal ze stěny a odešel s ní. Články o krádeži slavného obrazu pak plnily titulní stránky francouzských deníků po několik měsíců.

Horký otisk v umění

Kult Mony Lisy se formoval po staletí a přispěly k tomu nejen výše zmíněné důvody, ale také další umělci, kteří obraz přenesli do vlastního díla. Například Andy Warhol s použitím sítotisku jedinečný portrét mnohonásobně rozmnožil na papír. Francouzský umělec Marcel Duchamp zase z jeho reprodukce vyrobil parodickou pohlednici, přidal dámě knír a napsal pod ni poněkud přisprostlou slovní hříčku „LHOOQ“: Francouzsky vyslovená písmena totiž znamenají, že má dáma „horký zadek“, což naznačuje cosi o sexuálním neklidu. V roce 1915 pak německý skladatel Max von Schillings napsal operu o životě Mony Lisy, tedy skutečné ženy zachycené na obraze. 

TIP: Šifry mistrů malířů: Byla Mona Lisa muž s vysokým cholesterolem?

K proslulému portrétu se umělci nepřestávají vyjadřovat dodnes: Někteří se vůči němu vymezují, jiní mu vlastní tvorbou vzdávají hold, další hotovému dílu přidávají nový rozměr. Jisté je, že ke kultu Mony Lisy značně přispívaly záhady i konspirace, stejně jako teorie vědců nebo vyjádření umělců. Bez toho všeho by se možná tak slavnou nestala. 

Skály kolumbijské Amazonie ukrývaly unikátní přírodní galerii, kterou vytvořili první lidští obyvatelé této oblasti. Zhruba před 12 600 až 11 800 lety tam lidé malovali jasně červenou barvou ohromné množství výjevů, postav a tvarů. Během dlouhých staletí umělecké tvorby vznikl soubor maleb, rozesetý do vzdálenosti téměř 13 kilometrů.

Pro archeologa Marka Robinsona z britské University of Exeter, který analyzoval objevené malby společně s kolumbijskými odborníky, to je fantastické umění, které tehdejší lidé vytvářeli v časech bouřlivých změn. Nejmladší doba ledová se tehdy chýlila ke svému konci a po amerických kontinentech se šířili první lidé, kteří již měnili své okolí, ať už lovem nebo vypalováním vegetace. Amazonie tehdy nebyla souvislým pralesem, ale spíše savanou plnou zvěře.

TIP: V Indonésii objevili nejstarší jeskynní malbu s loveckou tematikou

Autory maleb jsou zřejmě lidé z komunit lovců-sběračů, kteří rybařili v nedaleké řece. Podle archeologických nálezů se živili měkkými částmi palem, plody, rybami, krokodýly, hady, žábami, velkými hlodavci a pásovci. Objevené malby ale prozrazují mnohem více detailů z jejich života.

Tisíce obrázků zahrnují geometrické tvary, lidské postavy, otisky dlaní, stejně jako lovecké výjevy a scény s lidmi, rostlinami a zvířaty. Na malbách jsou k poznání jeleni, tapíři, aligátoři, netopýři, opice, želvy, hadi a dikobrazi. Kromě dnes žijících druhů tam ale tehdejší lidé zachytili také již vyhynulá velká zvířata, takzvanou megafaunu doby ledové. Patřili mezi ně například obrovští lenochodi, mastodonti, velbloudi, koně a bizarní kopytníci s choboty ze skupiny Litopterna.

Až budou jednou žít lidé na Marsu, budou potřebovat kyslík k dýchání. A nejspíš i nějaké palivo, které bude pohánět vozidla nebo třeba generátory. Zároveň je jasné, že vozit cokoliv na Marsu bude přímo astronomicky drahé, takže bude mnohonásobně výhodnější co nejvíce využít zdroje samotné rudé planety.

Jak kyslík, tak i palivo v podobě vodíku, je možné získat z vody, například elektrolýzou, kdy se používá elektrický proud. Na Zemi to ale obvykle děláme s čistou vodou a za normálních teplot. Na Marsu je oproti tomu voda nejspíš dost slaná a průměrná teplota se tam pohybuje kolem mínus 60 °C. Chemický inženýr Vijay Ramani z americké Washington University in St. Louis a jeho kolegové vymysleli metodu, s níž je možné s využitím speciálního elektrokatalyzátoru rozložit marťanskou vodu plnou chloristanů za drsně mrazivých nízkých teplot na velmi čistý vodík a kyslík.

Kyslík a vodík pro Mars i pro Zemi

Podle Ramaniho by jejich technologie mohla významně podpořit úsilí NASA o přistání na Marsu s lidskou posádkou v polovině třicátých let. SpaceX to mají v plánu do šesti let a podobná technologie by se jim jistě hodila. NASA teď bude na elektrokatalýze marťanské vody dál pracovat a testovat ji v simulovaném prostředí Marsu.

TIP: Vědci stvořili umělou „marťanskou vodu“ pro výzkum života na Marsu

Nejde jen o Mars. Elektrokatalýza slané vody v chladném prostředí by se mohla uplatnit i na Zemi. Jak říká Ramani, například ponorkám by se takové zařízení hodilo. Pokud by se ponorka ocitla v nouzi a uvízla pod hladinou, mohla by si „nacucnout“ okolní slanou vodu a vytěžit z ní kyslík. Kdyby šlo o jadernou ponorku, a těch je třeba v americkém námořnictvu většina, měla by díky reaktoru více než dostatek elektřiny pro elektrolýzu.

Do závislosti na dovozu potravin upadla západní a střední Evropa již ve druhé polovině 19. století. Právě neschopnosti Německa a Rakouska-Uherska vyprodukovat dostatek jídla k uspokojení potřeb obyvatelstva se rozhodli Britové využít. Ostatně plánem na zablokování dovozu důležitých komodit do Evropy disponovalo Royal Navy již od roku 1908.

Ze všech stran

V podstatě okamžitě po svém vstupu do války Londýn prohlásil Severní moře za bojovou zónu a zakázal import jakéhokoliv válečného materiálu do Německa. Do této kategorie Britové započítali také potraviny. Své spojence posléze následovali i Francouzi, kteří zahájili obdobnou blokádu ve Středozemním moři.

To představovalo jasné porušení mezinárodního práva a proti opatření, které poškozovalo hlavně civilní obyvatele, opakovaně protestovala jak německá tak i americká vláda. Washington se však Britům nakonec podařilo do jisté míry upokojit tím, že skupovali od obchodníků za oceánem části zadrženého vývozu. Navíc Němci v roce 1915 zareagovali vyhlášením ponorkové blokády Velké Británie, čímž sami postup dohodových mocností do určité míry legitimizovali.

Statisíce civilistů

V důsledku efektivity spojeneckého loďstva zavládl v zemích centrálních mocností záhy nedostatek základního zboží, který vedl ke vzniku černého trhu a zavedení přídělového systému. Začala se šířit podvýživa a s ní spojené nemoci jako kurděje, tuberkulóza nebo úplavice. Historikové odhadují, že v důsledku blokády zemřelo jen na území Německa okolo 424 000 civilistů. Důsledky blokády se však obrátily také proti dohodovým vojákům, kteří padli do zajetí a pro něž jejich věznitelé neměli dostatek potravy.

Odhaduje se, že v rakouských lágrech zemřelo na podvýživu až 100 000 italských zajatců. Krutost celé záležitosti pak ještě podtrhuje fakt, že Britové blokádu nezrušili ani po podpisu příměří, ale pokračovali v ní až do roku 1919. Toto opatření si kladlo za cíl přimět Německo k podpisu mírových smluv. Kolik lidských obětí si vyžádala tato poválečná blokáda, se dodnes odhadnout nepodařilo.