Vědci objevili galaxii, která přišla téměř o polovinu plynu potřebného pro formování dalších hvězd. Proces navíc probíhá překvapivou rychlostí – galaxie ztrácí každý rok plyn ekvivalentní hmotě 10 000 Sluncí.

„Vůbec poprvé jsme ve vzdáleném vesmíru pozorovali typickou hmotnou galaxii s probíhající tvorbou hvězd, u které se produkce nových stálic zastavuje díky masivní ztrátě chladného plynu,“ říká vedoucí výzkumu Annagrazia Puglisi z Durhamské univerzity. Galaxie s označením ID2299 je natolik vzdálená, že jejímu světlu trvá 9 miliard let, než doletí až k nám. Vidíme ji tedy tak, jak vypadala v době, kdy byl vesmír jen 4,5 miliardy let starý.  

Galaxie ID2299 ztrácí materiál rychlostí asi 10 000 hmotností Slunce za rok a přišla již o neuvěřitelných 46 % celkového množství chladného plynu. A jelikož tato galaxie zároveň tvoří hvězdy vysokou rychlostí – stokrát vyšší než Mléčná dráha, zbylý plyn bude rychle spotřebován a období tvorby hvězd v galaxii ID2299 skončí za pouhých několik desítek milionů let. 

Jak končí galaxie

Astronomové se domnívají, že za touto působivou ztrátou hmoty stojí kolize dvou galaxií, které se patrně spojily a daly vzniknout ID2299. Vodítkem, které vědce na tuto myšlenku přivedlo, se stalo spojení vyvrženého plynu s útvarem označovaným jako „slapový ohon“. Jedná se o protáhlé proudy hvězd a plynu táhnoucí se do mezigalaktického prostoru, které vznikají následkem sloučení dvou galaxií, obvykle jsou ale příliš slabé na to, aby bylo možné je u takto vzdálených objektů zaznamenat. Členům tohoto týmu se však podařilo pozorovat poměrně jasnou strukturu táhnoucí se z galaxie do okolního prostoru, u které prokázali, že se skutečně jedná o slapový ohon.

TIP: Může existovat „bezhvězdná“ galaxie?

Většina astronomů se domnívá, že za rozfoukání hmoty pro tvorbu dalších hvězd do okolního vesmíru jsou zodpovědné dva procesy – hvězdný vítr doprovázející formování nových hvězd a aktivita černých děr v jádrech hmotných galaxií, které společnými silami připraví galaxii o schopnost nové hvězdy utvářet. Nová studie ale naznačuje, že k vyvrhování chladného plynu může přispívat také spojování galaxií. To by (alespoň podle některých vědců) mohlo vést k revizi našeho chápání konce aktivní hvězdotvorby v galaxiích.

„Dokážu všem, že jedovatí hadi útočí, jen když jsou k tomu vyprovokováni,“ prohlásil před 41 lety recepční z indického hotelu a amatérský herpetolog Neelam Kumar Khaire. Jak řekl, tak i udělal – 20. ledna 1980 vstoupil do skleněného výběhu s 72 jedovatými hady a zůstal v něm 72 hodin. Společnost mu tvořilo 27 kober monoklových 24 zmijí řetízkových, 9 kober indických, 8 bungarů proužkovaných a 4 další hadi. Svým počinem Neelam nejen že ukázal mírumilovnou povahu hadů, vysloužil si navíc i zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Zápis do populární knihy byl ale vlastně jen začátkem…

Láska k hadům i mužská ješitnost

Důvodem počínání mladého Inda byla láska k hadům. Dnes uznávaný herpetolog nesnesl pohled na zabíjení hadů, kteří byli častými nezvanými návštěvníky plážového resortu poblíž Bombaje, kde pracoval. Začal proto hady chytat a odnášel je do volné přírody. Později si doma zařídil malý hadí park. Právě ten byl podle Neelama na počátku jeho rozhodnutí absolvovat hadí experiment. Sliboval si totiž, že zájem médií by mohl přilákat investory a on by tak mohl svým hadům vytvořit lepší podmínky.

TIP: Ten, který tančí s hady: Nebojácný mladík se čtyřmetrovou kobrou královskou

Kromě toho byla ve hře i typická mužská ješitnost – do té doby platný rekord v délce pobytu s jedovatými hady držel Peter Snyemaris z Johannesburgu, který vydržel s 24 jedovatými hady úctyhodných 50 hodin. Podle Neelama je ale jedinou opravdovou zemí hadů Indie a rozhodl se proto, že Jihoafričanův rekord překoná.

Nutno dodat, že Neelamovi se splnilo i jeho hlavní přání vybudovat hadům bezpečné útočiště. Od roku 1986 totiž úspěšně provozuje hadí svět v zoologickém parku Rajiva Gandhiho v Puné, osmém největším městě Indie.

V zimě Avaři obsazovali slovanská obydlí a do postele si brali jejich manželky i dcery. Podle některých zpráv dokonce do povozů zapřahávali namísto zvířat právě slovanské ženy! Byli však Avaři skutečně tak krutí? Přinášeli do okolí jen strach a hrůzu podobně jako kdysi Hunové, s nimiž si je ostatně doboví kronikáři často pletli? Anebo to bylo jinak? Nepřispěli naopak Avaři k zformování nejstarších Slovanů usazených na našem území? A tak svým způsobem také ke vzniku Čechů a Moravanů?

Stěhování národů

Ve 4. století došlo k procesu, kterému říkáme stěhování národů. Začal vpádem Hunů, kočovných válečníků s „děsivým vzhledem“, kteří pronikali ze své středoasijské domoviny na západ. Vytvořili rozsáhlou říši od jihoruských stepí až po Karpatskou kotlinu, jejíž největší rozkvět, jakož i zánik probíhal v 5. století – za slavného vojevůdce Attily.

Pod tlakem Hunů začaly pronikat germánské kmeny, usídlené na severu Evropy, do oblasti západořímské říše, jejíž provincie postupně obsazovali. Když pak v roce 476 skirský Odoaker svrhl posledního západořímského císaře, stala se tato událost historickým mezníkem oddělujícím starověk od středověku. Ostatně i jeho jméno Romulus Augustulus příhodně ohraničuje vznik i pád této starověké mocnosti. Namísto zániku západořímské říše je však lépe hovořit o její přeměně v nové germánské státy, z nichž nejvýznamnější postavení zaujala v prostoru Galie říše Franků.

Slované přicházejí

Stěhování národů se účastnili také Slované. Na počátku 6. století vyšli z dnešní Ukrajiny a usadili se severně od Panonie, v té době obsazené germánskými Langobardy. Část Slovanů se oddělila, aby zamířila na jih, kde vytrvale ohrožovala území Byzantské říše. Tito předkové dnešních jihoslovanských národů postupně obsadili Balkánský poloostrov.

TIP: Hledá se pravlast Slovanů: Odkud vyrazil praotec Čech?

V roce 567 došlo v Panonii k rozhodující válce mezi dvěma germánskými kmeny: Langobardy, sídlícími v Podunají, tedy zhruba v dnešním západním Maďarsku, a Gepidy, usazenými naopak v Potisí. V této válce bojovali coby žoldnéři také Slované a zainteresován byl rovněž byzantský císař Justin II. Oficiálně bojoval na straně Gepidů, jenže často spíš podle hesla „dva se perou a třetí se směje“ podporoval oba dva kmeny. Byla tu však ještě jedna strana, která z této války profitovala: Avaři!

Záhadní Avaři

Avaři jsou sami o sobě záhadou, nejzáhadnější je však jejich původ. Existují rozličné teorie, jisté však je, že přišli v 6. století ze středoasijských stepí, z oblasti mezi Volhou a Dunajem. Tedy zhruba ve stejné době, kdy docházelo ke slovanskému stěhování. 

Avarské kmeny byly namíchány z různých etnik, pravděpodobně ale převažovala ta indoevropského původu. Dorazily k černomořskému pobřeží, tedy do sousedství Byzantské říše. A právě tam vyslali roku 558 poselstvo. 

Avarští vyslanci, každý s dvěma pletenými copy ozdobenými drahými sponami, vzbudili v Konstantinopoli rozruch. Nejen svým zvláštním vzhledem, ale i svou žádostí. Chtěli území, na němž by se mohli usadit, a poplatek za ochranu severní hranice Byzantské říše. Tehdejší císař Justinián první žádost odmítl, ale na druhou přistoupil. Požadovaná suma nebyla pro bohatou říši zas tak velká a Byzantinci měli zaručenou alespoň jakousi ochranu. Právě tak se Avaři v roce 562 usadili na dolním Dunaji.

Avarský kaganát

Poté, co císařův nástupce Justin II. odmítl Avarům platit tribut, naštvaný nomádský kmen se v již zmíněné válce mezi Langobardy a Gepidy přidal na stranu Langobardů. Avarská pomoc však nebyla nezištná. Žádali celé území Gepidů, tedy údolí řeky Tisy a k tomu navrch desetinu všeho langobardského dobytka! Náčelníkovi Alboi­novi nezbývalo nic jiného, než souhlasit. 

Gepidy nakonec Langobardi porazili v roce 567 i bez výraznějšího přispění Avarů. Přesto však Avaři získali více, než žádali. Langobardi, kteří se chystali na odchod do severní Itálie, jim totiž smlouvou přenechali Panonii, tedy celé své území. Již rok po válce ji vyklidili a odešli si založit do severní Itálie nové království. Dodnes je po nich pojmenována oblast Lombardie. Avaři tak získali území Gepidů i území Langobardů. Pod vedením kagana Bajana († 602) si založili svůj stát, kaganát. Právě tato událost bývá považována za konec stěhování národů.

Spojenci, či jejich poddaní?

Vraťme se však k původní otázce. Jaký byl skutečný vztah mezi Slovany a Avary? Franská kronika tzv. Fredegara ze 7. století jej popisuje následovně: „Hunové (tj. Avaři) přicházeli často každoročně k Slovanům přezimovat, brali si do lože manželky Slovanů i jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Hunům daně.“

Skutečná situace však tak jednoznačná nebyla. Už při příchodu Avarů do Karpatské kotliny se Slované dělili do mnoha navzájem znesvářených kmenů. Někteří se sami ochotně přidávali k Avarům, jiní s nimi už dokonce přišli. Při vzniku kaganátu si Avaři některé Slovany podrobili, s některými se vojensky spojili. Slované pak s nimi válčili bok po boku. Jak píše již zmíněný Fredegar: „Vinidé (tj. Slované) byli již od dřívějška befulci Hunů (Avarů) neboť když Hunové válčili proti některému národu a stáli s celým vojskem před táborem, Vinidé bojovali; jestliže se schylovalo k vítězství, tu Hunové v touze zmocnit se kořisti vyráželi, jestliže však Vinidé byli přemáháni, opřeni o pomoc Hunů nabírali nových sil.“ 

Společné nájezdy Avarů a Slovanů pocítila hlavně Byzantská říše. Největší takové tažení se uskutečnilo v roce 626. Tehdy došlo k mohutnému obléhání Konstantinopole. Kromě avarsko-slovanských vojsk, která oblehla severní hranici říše, zaútočili z maloasijské strany Peršané. Ti chtěli s Avary navázat spojenectví, ale Byzantincům se podařilo jejich posly zadržet. Po stylu barbarů pak jednomu z nich usekli ruce, zavěsili mu je okolo krku, navrch přidali useknutou hlavu jeho druha, a takto ho poslali přímo ke kaganovi.

Bitvu nakonec Byzantinci vyhráli. Zřejmě nejen proto, že místní biskup dal rozvěsit po hradbách ikony Panny Marie, ochránkyně města, ale také díky lepším zbraním a bojové taktice. Slované, kteří mimochodem nesli hlavní tíži bojů, nemohli konkurovat se svými monoxyly vydlabanými z jednoho kmene stromu mnohem dokonalejším lodím byzantským.

TIP: Cizinec vůdcem Slovanů: Kdo byl a odkud vlastně přišel kupec Sámo? 

Po porážce nechal rozlícený kagan všechny přeživší slovanské bojovníky popravit. Tím ovšem přišel o jakoukoli slovanskou důvěru. Bitva z roku 626 totiž předznamenala pád kaganátu. Slovanský respekt k Avarům byl ten tam!

Slované začínají putovat z Podunají do nových míst. Ti, kteří obývali zhruba dnešní českou kotlinu, se s Avary dostali do potyček. Už v roce 624 jim na pomoc přišel franský kupec Sámo. Jeho schopnosti musely být obdivuhodné, neboť si ho vyvolili za svého hlavního knížete. Do konce života pak Slovanům pomáhal v bojích jak proti Avarům, tak proti Frankům. 

Byl to holandský kapitán Willem Janszoon, kdo v roce 1605, tedy o celých 165 let dříve než James Cook, do své mapy zakreslil více než tři stovky kilometrů západního australského pobřeží. S jeho jménem se pojí také dvě další zdokumentovaná prvenství: jako první Evropan vystoupil na zdejší břeh, a dokonce se setkal i s původními obyvateli – Aboridžinci. Prakticky celé 17. století se tu pak střídala jedna holandská loď za druhou. Ať už úmyslně či dílem nehody nebo náhody se jich tu vystřídalo přes padesát. 

První novorozenec z Evropy?

Rok po Janszoonovi proplul zrádnými vodami mezi Novou Guineou a Austrálií Luis Váez de Torres. Celá oblast průlivu dodnes nese jeho jméno. I on při tom narazil na „neobjevený kontinent“. Mimochodem, jeho námořní objev si hrdě připisují Španělé. Právě v jejich službách čistokrevný Portugalec Torres plul. Do hry se tím dostává už druhá světová námořní velmoc, která ale nemá potřebu nárokovat si titul objevitele.

A Eendracht, Zeewolf, Duyfken, Dordrecht a Amsterdam? To jsou jen jména dalších holandských lodí, které se u australského pobřeží tou dobou zastavily. Na neznámém pobřeží tedy bylo vcelku živo. První Evropan, který se narodil v Austrálii? Malé dítě, které přišlo na svět v roce 1626 – jeho matka se plavila na holandské lodi Leijden, která zrovna kotvila u západního pobřeží. Kapitán Hermanszoon využil porodní přestávky k tomu, aby na souši nabral zásoby. 

Kolonisté, násilníci a objevitelé

Nizozemci také dovezli do Austrálie první kolonisty z Evropy. Nebyl to zamýšlený krok. Jenže po neúspěšném pokusu o vzpouru na lodi Batavia na jejím pobřeží končí stovka ztroskotanců. Píše se rok 1629. Tito přeživší se vraždí a znásilňují mezi s sebou, dojde však i k prvnímu ozbrojenému konfliktu s domorodci. 

O podrobnější průzkum pobřeží a neprobádané pevniny se v dalších letech postaral Dirk Hartog a Frederick de Houtman, stejně jako francouzský objevitel Louis Antoine de Bougainville. Za zmínku rozhodně stojí výprava nizozemského kapitána Willema de Vlamingha. Pronikl na osmdesát kilometrů do hloubky kontinentu, když na člunech vyrazil probádat ústí řeky Swan. 

Velká neznámá? Ale jděte…

Na samém počátku 18. století je tak zmapováno téměř 3 500 kilometrů australského pobřeží a jako dávno známý jižní kontinent jej vedou v patrnosti Francouzi, Španělé, Portugalci i Nizozemci. Ne všichni mají jasno o celkové rozloze pevniny nebo přesném tvaru všech ostrovů, zálivů a průlivů, ale Terra australis už rozhodně není neobjevenou zemí.

Abychom však Angličanům ne­upírali všechny objevitelské zásluhy: v roce 1646 Robert Dudley publikuje první část map Austrálie. Je to dílko skromné, ale počítá se. O třicet let později pak kapitán britské lodi New London tyto mapy zpřesní a v roce 1688 kapitán jménem Read na australském pobřeží pobude celé dva měsíce. Jeho loď Cygnet totiž nutně potřebuje opravit a pomáhají mu i domorodci z kmene Nimaburu. O poznání méně přátelský kontakt s místními má britský korzár William Dampier. V zátoce Žraloků roku 1699 kvůli neshodám nechá do domorodců střílet z mušket a děl.

Země na obzoru!

Jinak mimořádný mořeplavec a objevitel James Cook tedy v letech 1768 až 1771 rozhodně neplul do neznáma. Jeho Endeavour se držela dobře ozkoušených tras, po kterých se už 165 let plavily jiné lodě.

TIP: Výpravy bez návratu: Pohltila Ludwiga Leichhardta australská poušť?

Ostatně i původní chvályhodný záměr jeho plavby, tedy vědecké pozorování přechodu Venuše přes sluneční kotouč, byl vlastně jen zástěrkou. Jako z udělání  při kosmických měřeních „náhodou“ objevil novou zemi, kterou pohotově prohlásil za majetek britské koruny. A Británie se tak okamžitě mohla pustit do dalšího koloniálního dobrodružství. 

Uherské království v 16. století čelilo útokům Osmanské říše. Při jednom z takových útoků došlo zřejmě k tomu, že prchající Maďaři ukryli poklad stříbrných a zlatých mincí. Dnes se na tom místě nachází maďarská vesnice Újlengyel, ležící asi 50 kilometrů jihovýchodně od Budapešti.

V roce 2019 se zde podařilo nalézt našlo asi 150 starých mincí. Na samotném konci loňského roku ale vyrazili do Újlengyelu archeologové z Ferenczy Museum, vybavení detektory kovu a odhodlaní objevit další mince. Vedoucí expedice numismatik Balázs Nagy a jeho kolegové nakonec uspěli nad očekávání. Nedaleko místa původního nálezu pronikli do malé skrýše, kde byla nádoba, zřejmě nedávno poškozená orbou, která obsahovala tisíce zlatých a stříbrných mincí.

TIP: Izraelský výzkum ukázal, že falšování platidel je starší než samotné peníze

Archeologové objevili celkem téměř 7 tisíc stříbrných mincí a 4 zlaté mince. V době kolem roku 1520, kdy byl tento poklad ukryt, by za tento obnos bylo možné pořídit sedm koní. V dnešní době by to odpovídalo zhruba ceně velmi luxusního automobilu.

Poklad zahrnuje mince rozmanitého stáří. Nejstarší mincí v pokladu je stříbrná mince římského císaře Lucia Vera, který vládl v letech 161 až 169 našeho letopočtu. Naopak nejnovější byla mince českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského, který vládl v letech 1516 až 1526.

Leningradské noviny po válce otiskly příběh rudoarmějce Omelčenka (křestní jméno tisk nezmínil), který se po odloučení od jednotky stal partyzánem. Ať už tento muž opravdu žil, nebo šlo o výplod propagandy, článek věrně vystihl typický průběh vzniku guerillových skupin v oblasti.

Nahý do zajetí

Omelčenko se v srpnu 1941 ocitl v zajetí. Němci jej svlékli a poslali do nedaleké vesnice, kde si zřídili velitelství. Důstojník nevěřil, že by se nahý vězeň pokusil o útěk, a tak se Omelčenko vydal na cestu bez eskorty – okolí koneckonců hlídalo několik snajperů.

Nepřítel však rudoarmějce podcenil – jakmile kolona tanků zvířila prach, využil snížené viditelnosti a vrhl se do příkopu u cesty. Chvílemi se plížil, pak běžel a nakonec se v křoví ukryl do soumraku. Okolními lesy bloudil pět dnů, než se zhroutil hladem a vyčerpáním. Šestého dne nalezl zuboženého Omelčenka starý muž. Když zjistil, že má před sebou vojáka, požádal jej o pomoc.

Zatopit Němcům!

Jeho vesnici vypálil nepřítel a rolník toužil po pomstě. Z celé obce přežil jen on, tři chlapci a dvě ženy. Omelčenko souhlasil, že civilistům poskytne výcvik v guerillových taktikách, avšak po zotavení se hodlal vrátit k armádě. V dalších dnech se skupinka rozrostla na 11 lidí a jedna z žen Omelčenka ošetřila. Brzo nabral dost sil, aby se mohl pustit do práce. Zprvu měli partyzáni jen dvě pušky nalezené v polích. Poté zastihli na opuštěné farmě tři spící Němce, bleskově je sprovodili ze světa a rozmnožili svůj arzenál o tři pušky i několik granátů.

TIP: Velkoměsto v obležení: Jak vypadala blokáda Leningradu

O týden později Omelčenko ukořistil kulomet, s jehož pomocí skupina zajala náklaďák plný výbušnin – a ty zase posloužily při likvidaci dvou mostů. Odvážný partyzán se opakovaně chystal odejít zpět k regulérní jednotce, ale vždy se naskytla nová příležitost Němcům zatopit – a bez jeho plánovacích schopností by odbojáři neměli šanci uspět. Koncem září 1941 se rozhodl setrvat se stále rostoucí skupinou, dokud válka neskončí, a po mnoha střetech se dožil jejího konce.

Až se jednou a doufejme, že brzy, vznese monumentální nosná raketa SLS (Space Launch System), její první stupeň budou pohánět čtyři raketové motory RS-25 na kapalné palivo, které původně používaly americké raketoplány Space Shuttle. Odborníci NASA v posledních letech tyto motory testují a adaptují pro nové využití.

Předposlední test motorů tohoto typu proběhl 28. února 2019, kdy pozemní zážeh motoru trval 510 sekund. V sobotu 16. ledna 2021 se odehrál zatím poslední test motorů RS-25. Pozemní zážeh měl trvat o něco déle než 8 minut, test byl ale v 67 sekundě předčasně ukončen.

Program Artemis je za dveřmi

Nový test motorů RS-25 proběhl v centru Stennis Space Center ve státě Mississippi. Specialisté NASA teď samozřejmě vyšetřují příčiny, kvůli nimž muselo dojít k přerušení testu. Bez ohledu na problémy, které bude nutné vyřešit, představuje tento test významný milník v přípravě rakety SLS pro let na Měsíc v programu Artemis. 

TIP: Směr Měsíc! NASA znovu úspěšně otestovala mohutný motor pro raketu SLS

Podle vyjádření NASA nešlo o fatální neúspěch. Jejich inženýři získali množství důležitých dat o průběhu odpočtu, zážehu motorů, i z průběhu zážehu, byť byl mnohem kratší, než původně plánovali. Nepochybně jim tato data přijdou k užitku, protože mnoho času do startu první mise programu Artemis už nezbývá. V tuto chvíli stále platí, že první raketa SLS s lodí Orion bez lidské posádky poletí do vesmíru ještě před koncem letošního roku.

Pod taktovkou Féničanů vznikl na půdorysu několika rybářských osad v 9. století před naším letopočtem a brzy si zdejší obyvatelé vydobyli dvě prvenství. Platili za nejlepší rybáře v celém Středozemním moři a také za nejlepší zpracovatele ryb. Na zdejším rybím trhu bylo k dostání cokoliv, co mělo krunýř, chapadla nebo ploutve. A bylo to vždy čerstvé.

Pomsta za Kartágo

Dílem proto, že zdejší obchodníci vybudovali pro své šupinaté úlovky bazény protékané mořskou vodou. A na tento starověký aquapark pak navazovaly nejrůznější zpracovatelské závody. Zdejší fermentovaný garum patřil k nejvyhlášenějším a dozrával ve stovkách kamenných nádrží.

Úspěch s sebou pochopitelně přináší nejen peníze, ale i problémy. Neapolis-Nabeul byl do značné míry „otevřeným“ městem se smíšenou populací, kde poměrně v míru nažívali kromě Féničanů i Řekové a Římané. Což ovšem změnila třetí punská válka, jež přinesla zhoubu Kartágu. Bohužel Nabeul stál na jeho straně. Když Římané roku 146 př. n. l. srovnali svého kartaginského rivala se zemí, jejich nevraživost se obrátila k těm, kdo jej podporovali. 

TIP: Konec africké perly: Proč Římané zničili starověké město Kartágo?

Na Nabeul bylo uvaleno obchodní embargo. Jeho dvacetihektarový přístav byl blokován, aby obyvatelé poznali bídu. Jméno zrádného města bylo vymazáno ze záznamů a kronik. Takže když roku 365 zasáhlo celé tuniské pobřeží ničivé tsunami a překrylo Neapolis metry vodní hladiny, nebylo už nikoho, kdo by si jej pamatoval. Jeho příběh vlastně známe jen díky římskému vojákovi Ammienu Marcellinovi, který si navzdory zákazu přece jen o proradném Nabeulu něco poznačil. I tak bylo překvapení italských archeologů, kteří v roce 2017 zbytky původního města hned v sousedství dnešního Nabeulu objevili, naprosto dokonalé. 

Do rychlosti reakce se významně promítá doba, během níž smyslový orgán zpracuje signál přicházející z vnějšího prostředí. Různé smyslové orgány pracují různě rychle, a proto se rychlost reakce na zvuk liší od rychlosti, s jakou zareagujeme na zrakový podnět. Různě rychle pracují i smyslové orgány různých živočichů. Nápadné rozdíly jsou patrné v práci oka.

Moucha proti „projektilu“

K měření rychlosti, s jakou pracuje zrak, se využívá skutečnosti, že pomalu blikající světlo vnímáme jako řadu jednotlivých záblesků. Když blikání nabere na rychlosti, jednotlivé záblesky nám splynou a vnímáme je jako nepřerušené světlo. U člověka k tomu dochází při více než 60 záblescích za sekundu. Pes má tuto hranici posunutou na 80 záblesků za sekundu. To je zřejmě důvod, proč psi většinou nepatří k náruživým televizním divákům. Na rozdíl od nás nevidí na obrazovce plynulý děj, ale sérii rychle se střídajících statických záběrů. Nás by také nebavil film rozložený do mnoha „diapozitivů“. 

Mouše domácí (Musca domestica) splynou jednotlivé záblesky ve stálé světlo až při 250 záblescích za sekundu. Proto je tak těžké mouchu chytit. Její oko pracuje čtyřikrát rychleji než naše a moucha tak žije ve „zpomaleném světě“. Naše pokusy ji plácnout nemají velkou šanci na úspěch, protože jsou pro muší oko beznadějně pomalé. Moucha dokáže uhnout úderu se stejnou lehkostí, s jakou se hrdinové sci-fi filmu Matrix vyhýbají ve zpomaleně plynoucím čase vystřeleným projektilům.

Svižníkův běh naslepo

Rychlost práce oka je poplatná věku. Ve stáří se snižuje. Lze ji ale ovlivnit tréninkem. Například hokejoví brankáři trénovaní v chytání prudce vystřelených puků mají práci oka o něco rychlejší než netrénovaní lidé. Mnohem důležitější jsou ale vrozené parametry práce oka. Ty nám kladou limity, jež objektivně nedokážeme překročit bez vážných následků. Například jezdci formule 1 nebo piloti tryskových letadel se pohybují rychlostmi, které se blíží hranici lidských možností s ohledem na rychlost zpracování obrazu okem a mozkem. Pokud bychom tyto rychlosti dále zvyšovali, ocitali by se jezdci a piloti v podobné situaci jako brouk svižník Cicindela hirticollis.

Svižník běhá rychlostí asi 8 km/h. Nevypadá to jako závratné tempo, ale brouk urazí za sekundu vzdálenost, která odpovídá 120násobku délky jeho těla. Nejrychlejší sprinteři současnosti nepřekonají za stejnou dobu více než pětinásobek své tělesné výšky. Kdyby měl světový rekordman v běhu na sto i dvě stě metrů pádit tempem srovnatelným se svižníkem, musel by vyvinout rychlost 770 km/h. 

Svižník nemá na tak rychlý běh dostatečně rychlé oči. Při špičkové rychlosti nestačí jeho zrak zpracovávat obraz a brouk běží naslepo. Proto je nucen čas od času zastavit, aby se rozhlédl, kam vlastně uhání a kde se mezitím ocitla vyhlédnutá kořist.

Rychlé a pomalé oči

Rychle pracující oko a „pomalý tok“ času jsou typické pro malé tvory s vysokou úrovní látkové výměny. Malé tělesné rozměry zrychlují cestu nervových vzruchů, které nemusí putovat na velké vzdálenosti. Vysoká úroveň metabolismu zásobuje nervový systém dostatkem energie pro jeho činnost. Drobní tvorové s intenzivní látkovou výměnou mívají ovšem krátký život. Vzhledem k tomu, že jim čas plyne několikanásobně rychleji než nám, není ale jejich subjektivní délka života zase tak jepičí.

K živočichům s rychlýma očima patří sysel zlatavý (Spermophilus lateralis) a z ptáků holub skalní (Columba livia) nebo špaček obecný (Sturnus vulgaris). Pro tyto ptáky je „rychlé oko“ důležité pro pohyb ve velkých hejnech, kde při společném letu a náhlých obratech hrozí vzájemné kolize.

TIP: Rychlejší než myšlenka: Proč v rychlosti reakce se zvířaty prohráváme?

Zatím nejpomalejší oko odhalili vědci u bezobratlého mořského korýše Booralana tricarinata. Ten je s to rozlišit nejvýše 4 záblesky za sekundu. K dalším tvorům s „líným okem“ patří úhoř říční (Anguilla anguilla), který má rychlost práce oka omezenou nízkou úrovní látkové výměny. Ryba by rychlejší oko nedokázala zásobovat dostatkem energie. Z podobných důvodů má zřejmě pomalý zrak i kožatka velká (Dermochelys coriacea). Té ale pomalé oko nevadí, protože se živí pomalu plovoucími medúzami a ty i s tímto „handicapem“ polapí bez větších problémů.

Kvazary jsou mohutně zářící jádra aktivních galaxií, které pozorujeme ve vzdáleném vesmíru. Některé z nich jsou opravdu hodně daleko. Tým astronomů, který vedl Feige Wang z americké University of Arizona, nedávno pozoroval kvazar, který je nejvzdálenějších ze všech ve známém vesmíru.

Kvazar, který nese označení J0313-1806, je od nás vzdálený úctyhodných 13,03 miliardy světelných let. To znamená, že pozorujeme záření kvazaru z doby, kdy bylo našemu vesmíru jen asi 670 milionů let. Jinými slovy, stáří vesmíru bylo tehdy pouhých 5 procent oproti době, která uplynula od Velkého třesku do současnosti.

Gigant v raném vesmíru

Nově objevený kvazar poráží předchozí držitele titulu nejvzdálenější kvazar o „pouhých“ 20 milionů světelných let. Supermasivní černá díru v „motoru“ tohoto nového kvazaru má ale dvojnásobnnou hmotnost. Její hmota odpovídá 1,6 miliardám Sluncí. Pozorování kvazaru J0313-1806 tak představuje další pádný důkaz toho, že ve velmi mladém vesmíru existovaly ohromně hmotné supermasivní černé díry.

TIP: Vědci pozorovali gigantický výtrysk hmoty kvazaru, široký jako celá galaxie

Bohužel stále platí, že se soudobými modely vzniku a růstu černých děr nedokážeme vysvětlit, kde se vzala tak velice hmotná supermasivní černá díra v tak mladém vesmíru. Výpočty nevycházejí, ani když vědci „umístí“ vznik této černé díry do extrémně časné doby 100 milionů let po Velkém třesku a nechají ji v modelu růst nejvyšší možnou rychlostí. Vše nasvědčuje tomu, že musíme hledat doposud neznámé mechanismy vzniku gigantických černých děr v raném vesmíru.