Na vesmírné poměry je Slunce vcelku klidnou hvězdou. Navíc nyní prochází velmi klidným obdobím. Neznamená to ale, že by o sobě občas nedalo vědět. Sondy a observatoře sledující Slunce na konci listopadu zaznamenaly, že naše rodná hvězda odpálila velice silnou erupci, jakou jsme neviděli už déle než tři roky. Erupci doprovázel výron koronální hmoty, což je v podobných případech obvyklé. Na Zemi jsme tuto události pozorovali jako erupci střední intenzity. Astronomové ji na stupnici síly slunečních erupcí přiřadili hodnotu M4.4.

Sluneční erupce se dělí do šesti tříd – A, B, C, M, X a Super X s hodnotou 1 až 9 (například B4, M5, C9). Každá třída je vždy desetinásobkem třídy předchozí (s výjimkou tříd X), což znamená, že například erupce M2 je 10× silnější než C2. Vážnější dopad na dění na Zemi mohou mít pouze silnější erupce třídy M a pak také erupce tříd X. V případě třídy M jde maximálně o rušení rádiového a GPS signálu, případně vznik polárních září; erupce tříd X již mohou mít vážnější dopady.

Maskovaná sluneční erupce

Odborníci ale upozorňují, že tato erupce byla ve skutečnosti velice silná a svou intenzitou by zřejmě splňovala kritéria erupce třídy X. K erupci ale došlo v oblasti Slunce, která v té době nebyla přivrácená směrem k Zemi, takže jsme detekovali jen část její intenzity.

TIP: Vesmírná observatoř SDO pozorovala aktivní oblast na Slunci se spoustou erupcí

Tato sluneční erupce je jednou z prvních událostí nového slunečního cyklu. Začal v prosinci 2019 a bude trvat 11 let. Vědci se domnívají, že navzdory této silné sluneční erupci bude nadcházející sluneční cyklus spíše klidný a tichý, stejně jako byl ten předcházející. Jak se ale zdá, s občasnými slunečními erupcemi určitě počítat musíme.

U opuštěného autobusu na stezce Stampede se v 90. letech během roku mnoho lidí neobjevilo. Náhoda tomu však chtěla, že 6. září 1992 odpoledne k němu dorazilo hned několik osob. Jednu skupinu tvořili lovci losů v terénních autech.

Předchozí část: Příběh Chrise McCandlesse: Cesta napříč Amerikou až do nitra Aljašky

Když trojice mužů přijela k autobusu, uviděla zhruba patnáct metrů od něj postávat mladou dvojici. Byli z Anchorage a vypadali vystrašeně – ze starého vozu se totiž linul nepříjemný zápach a na dveřích visela cedulka se znepokojivým vzkazem: „Případní návštěvníci, pozor. SOS. Potřebuji vaši pomoc, jsem zraněný, blízko smrti a příliš slabý, než abych odtud odešel. Jsem tu úplně sám, nejde o vtip. Ve jménu Božím zůstaňte a zachraňte mě. Sbírám nedaleko bobule a měl bych se do večera vrátit. Děkuji, Chris McCandless. Srpen?“

Jelikož byla dvojice příliš vylekaná, odhodlali se k prozkoumání autobusu lovci. Přes okénko zahlédli pušku, krabičku s náboji, několik knih, oblečení, batoh a modrý spacák na lehátku v zadní části vozu. Jeden z nich si pak stoupl na pařez, prostrčil ruku dovnitř a spacákem zatřásl. „Něco bylo určitě uvnitř, ale ať už to bylo cokoliv, nevážilo to mnoho. Teprve když jsem přešel na druhou stranu autobusu a uviděl jsem hlavu trčící ze spacího pytle ven, bylo mi to jasné,“ vzpomínal později jeden z nich. 

Následujícího dne přiletěl policejní vrtulník a muži zákona naložili rozkládající se tělo, fotoaparát s pěti exponovanými filmy i deník, v němž McCandless stručně popisoval svůj pobyt v divočině. Zmíněné zápisky se staly hlavním vodítkem k tomu, co mladík během 113 dnů samoty na Aljašce prožil.

Dovnitř nasněžilo 

Den poté, co se rozloučil s Gallienem, se pod ním probořil led – možná při překonávání zamrzlé řeky Teklaniky. Následujícího dne poprvé spatřil bíle zářící vrcholky Denali neboli Mount McKinley, nejvyšší hory Severní Ameriky. Další den narazil na opuštěný autobus a rozhodl se, že si v něm zbuduje základní tábor. Tehdy měl v nohou zhruba třicet kilometrů. Počáteční nadšení z poměrně komfortního přístřešku však brzy vystřídala krutá realita: Vzhledem ke své nezkušenosti a doznívající zimě měl Chris velké potíže s lovem, a během prvních dnů v autobuse si tak do deníku zapsal slova jako „slabost“, „nasněžilo dovnitř“ či „katastrofa“. 

Teprve 5. května se mu podařilo zastřelit tetřívka kanadského, další tři dny ovšem opět vyšel naprázdno, a když 9. května ulovil jen malou veverku, poznamenal si, že již čtvrtý den hladoví. Potom se nicméně karta začala obracet. Přicházelo jaro, sníh tál a objevovalo se víc zvěře, stejně jako různé lesní plody, jež pod bílou pokrývkou vydržely od podzimu. McCandless se navíc zdokonalil v lovu, tudíž si od poloviny května pravidelně pochutnával na tetřívcích, veverkách, kachnách či bělokurech. A když právě nelovil nebo nesbíral bobule, vydával se na výpravy do okolí, fotografoval a četl.

Příliš velký úlovek

Během 43. dne v divočině, 9. června 1992, se Chrisovi podařil nečekaný kousek: Pomocí malorážky skolil soba polárního, kterého mylně považoval za losa. Zvíře vážící běžně okolo 150 kg představovalo pro nezkušeného lovce skutečnou výzvu, zejména pokud šlo o naporcování a konzervaci značného množství masa, jež se syrové jíst nedalo. Ještě téhož dne oddělil mladík z kořisti jednu nohu a vybudoval v kamenité půdě malou sluj, v níž hodlal maso udit. Brzy se však ukázalo, že je úkol nad jeho síly. 

Práci mu ztěžovala hejna komárů i much a již druhého dne si poznamenal, že je porcování extrémně náročné. Uvařil alespoň vnitřnosti a dál se snažil zvíře zpracovat. Šestého dne se ovšem v deníku objevuje zápis: „Červi! Uzení se zdá být neúčinné. Nevím, vypadá to jako pohroma. Přeju si, abych toho losa nikdy nezastřelil. Jedna z největších tragédií mého života!“ Z neúspěchu se Chris každopádně rychle vzpamatoval s předsevzetím, že se musí naučit podobná selhání přijmout. 

Zpátky do civilizace?

Zhruba po dvou měsících uprostřed aljašské divočiny se McCandless – zřejmě spokojen s tím, čeho se mu podařilo dosáhnout – rozhodl pro návrat: 67. dne opustil autobus a vydal se stejnou cestou zpět mezi lidi. Po dvou dnech putování, 5. července 1992, dorazil ke břehu rozbouřené Teklaniky, jejíž proud posilovaly deště i tající sníh. V obavách z utonutí trampovi nezbylo než se otočit a znovu se stáhnout do autobusu. Kdyby měl podrobnou mapu, zjistil by, že jen o pár set metrů dál byla přes koryto natažena malá, ručně poháněná lanovka. Nadšení z návratu do civilizace tak vystřídal strach a pocit osamění.

Po zbytek července Chris opět převážně lovil a sbíral lesní plody. I když se mu dařilo obstarávat si jídlo, dlouhodobě přijímal méně kalorií, než odpovídalo jeho dennímu výdeji. Postupně hubnul a již ve zhoršené kondici pak 30. července udělal osudovou chybu. Do deníku si k tomu později zapsal: „Extrémně slabý. Chyba bramborových semen. Potíže jen zůstat stát. Hladovím. Velké ohrožení.“ 

Mezi rostlinami, jež sbíral a jedl, se totiž nacházela i bylina kopyšník. Podle posledních výzkumů obsahují její semena neurotoxin, který ve větším množství a hlavně u jedinců s podlomeným zdravím způsobuje postupnou slabost a nakonec paralýzu dolních končetin. Právě takový osud McCandlesse čekal, přestože se paradoxně právě pro sběr bylin vybavil obsáhlou publikací. Jenže o nebezpečnosti kopyšníku v ní nebylo ani slovo.

Zápisky končí

Od 95. dne pobytu v divočině jsou zápisky v deníku velmi stručné. Většinu dnů nešťastný tramp prostě proškrtnul pomlčkou, občas však zřejmě ještě ulovil nějakou drobnou zvěř. Jen zápis ze 100. dne je obsáhlejší: „Dokázal jsem to! Jenže v nejhorší kondici svého života. Smrt se začíná rýsovat jako reálná hrozba. Jsem příliš slabý, abych odešel. Zůstávám v divočině doslova jako v pasti.“ 

TIP: Italský policista ztracený uprostřed Sahary: Devět dnů bez jídla a pití

Poslední lakonický zápis ze 107. dne už říká jen: „Nádherné borůvky.“ Následujících pět dnů Chris opět pouze proškrtnul a den číslo 113 již nevyplnil – pravděpodobně tehdy, 18. srpna 1992, zemřel ve svém spacáku uvnitř „kouzelného autobusu“. O devatenáct dnů později dorazili na místo potenciální zachránci… 

Geologické procesy bývají velmi pomalé a zároveň značně rozsáhlé, takže je pro nás velmi obtížné je sledovat. Mezinárodní tým geologů z Bernské univerzity k výzkumu dopadů eroze Alp využil kosmické záření. Vědci se zaměřili na hodnoty obsahu izotopu beryllia-10, který vzniká na zemském povrchu v důsledku působení kosmického záření, v písku více než 350 alpských řek.

Z obsahu izotopů dokázali vědci vyčíst, jak intenzivní je v Alpách eroze, tedy odnos materiálů hor působením okolního prostředí. Výsledky jejich výzkumu ukázaly, že v Alpách není eroze hor natolik silná, aby překonala stále ještě probíhající proces zdvihu Alp, k němuž dochází kvůli posunům tektonických desek.

TIP: Odborníci pochybují o výšce Mount Everestu: Nová expedice ho přeměří

To znamená, že Alpy rostou rychleji, než je obrušuje eroze. Podle badatelů je tento proces výrazný především ve Švýcarských Alpách. Výsledky výzkumu rovněž ukazují, že intenzita eroze v Alpách souvisí především s reliéfem krajiny a sklonem terénu. Naopak intenzita srážek a míra odtoku vody neměla na intenzitu eroze znatelný vliv.

Současně se změnou porostu v krajině některých amerických států se změnila také píseň, kterou si strnadci bělokorunkatí (Zonotrichia leucophrys) namlouvají samičky. V původně pustých oblastech vydávali strnadci mnohem vyšší tóny než dnes, kdy se na těchto místech rozrostla vegetace. Změna, kterou krajina prošla za posledních 35 let, přiměla ptáky k pomalejšímu a hlubšímu zpěvu, jenž je v zarostlém prostředí zřetelnější.

„Je to poprvé, co se podařilo dokázat, že se ptačí zpěv může změnit v souvislosti s rychlými změnami prostředí,“ řekla bioložka Elizabeth Derryberryová, která jako první zaznamenala tento jev. Svůj výzkum vedla na základě nahrávek zpěvu strnadců, pořízených kalifornskou Akademií pro vědecký výzkum na patnácti různých lokalitách v sedmdesátých letech minulého století. Tyto záznamy Derryberryová porovnala s novými nahrávkami ze stejných míst a dala je do souvislostí s fotografickou dokumentací.

TIP: Chraptět mohou i zvířata: Vyčerpávající daňčí vábení

Derryberryová zjistila, že ptačí zpěv zůstal stejný v těch oblatech, kde nedošlo k žádným vegetačním změnám, ale ve všech ostatních nabral na hloubce a zpomalil se. Na hustěji zarostlých místech totiž hluboké tóny méně rezonují a jsou proto lépe slyšet. Nejenže samičky takový zpěv preferují, ale také mladí strnadci dospělé jedince snáze napodobují a po zvládnutí celého repertoáru mají větší šanci na úspěch u samiček.

Italské městečko Castropignano, ležící jen 140 kilometrů od Říma, má dnes jen 900 stálých obyvatel. Ještě ve 30. letech minulého století jich zde žilo čtyřikrát více, většina se ale postupně vydala hledat štěstí do bohatších regionů na severu Itálie. Po odchozích zůstalo v obci mnoho prázdných a neudržovaných domů, které postupně chátrají. Radnice se proto rozhodla (podobně jako na jiných stejně postižených místech jihu Itálie) nalákat nové obyvatele nabídkou nemovitostí.

Domy v Castropignanu jsou k mání prakticky zadarmo – podmínkou jejich získání je vratná záloha ve výši dvou tisíc euro, a také příslib rekonstrukce domu do tří let od jeho nabytí. Starosta vesnice Nicola Scapillati si od plánu slibuje, že nově příchozí vdechnou umírající vesnici opět život.

Aktuálně je ve vesnici okolo stovky prázdných budov. Aby se předešlo možným spekulativním nákupům, chce starosta Scapillati nabízet domy zájemcům napřímo. „Vybudujte si zde domov, ubytovací B&B objekt, obchůdek nebo řemeslnou dílnu,“ nabádá starosta potenciální zájemce. „Pošlete mi svou žádost e-mailem a popište, jaký objekt hledáte a k jakému účelu jej chcete využívat. Čím konkrétnější žádost bude, tím jednodušší bude vybrat vám odpovídající dům,“ dodává Scapillati.

TIP: Jak vrátit život zanedbané čtvrti? Například prodejem domů za 1 libru

Zájemci mohou být prakticky odkudkoli — Italové, občané Evropské unie nebo i obyvatelé zemí mimo ni. Zájem mohou projevit i soukromé společnosti, ty však musejí být zaregistrovány u italské obchodní komory.

Hlavním cílem projektu je získat pomocí vrtného zařízení a robotické paže z hloubky až dvou metrů kolem dvou kilogramů hornin a dalšího materiálu. Podle čínských médií by měl sběr vzorků začít do dvou dnů od přistání sondy na Měsíci. Sběr se má uskutečnit v oblasti Oceanus Procellarum (Oceán bouří) na přivrácené straně Měsíce. Čínští vědci chtějí na vzorcích hornin zkoumat geologické složení Měsíce. 

Po ukončení sběru budou vzorky přepraveny do návratného modulu. Cesta zpět na Zemi má trvat čtyři a půl dne. Předpokládá se, že kapsle se vzorky přistane pomocí padáku v čínské autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko mezi 15. a 17. prosincem. 

TIP: Japonská společnost ispace hodlá v roce 2022 přistát na Měsíci s landerem

Sondu vynesla na oběžnou dráhu kolem Země 23. listopadu raketa Dlouhý pochod 5 z čínského vesmírného střediska na ostrově Chaj-nan. Na orbitu kolem Měsíce Čchang-e 5 pak dorazila v sobotu večer po letu trvajícím 112 hodin.

Vesmírné mise za účelem odebrání vzorků měsíční horniny uskutečnily v 60. a 70. letech také Spojené státy a Sovětský svaz. Pokud se sonda vrátí úspěšně na Zemi, bude Čína třetí zemí na světě, které se podařilo odebrat vzorky z Měsíce.

Globální oteplování postupuje a led na planetě taje. Pro archeology to jsou žně, protože dávný led ukrývá velké množství pozoruhodných artefaktů. Platí to i pro pohoří Jotunheimen (česky „Domov obrů“) v jižní části Norska. Nacházejí se tam nejvyšší hory této severské země a také ledovce.

Tým odborníků tam nedávno poblíž tající ledové plochy objevil rozsáhlý soubor dávných šípů. Místo nálezu přitom vědci drželi v tajnosti. Jotunheimen je velmi oblíbenou turistickou oblastí a vědci chtěli zabránit kontaminaci naleziště. Dotyčná ledová plocha se nachází poblíž hlavní masy jednoho z ledovců a led se zde držel neporušený po mnoho staletí.

TIP: Boj o čas: Archeologové mají pohotovost v tajících Alpách

Archeologové na tomto místě doposud nalezli 68 šípů velké historické hodnoty. Některé z nich ležely na povrchu ledu a byly prakticky neporušené. To svědčí o tom, že je tání ledu uvolnilo teprve nedávno. Jiné šípy se osvobodily z ledu před delší dobou a jejich stavu tomu odpovídal.

Nejmladší ze šípů pocházejí z období středověku, zatímco ty nejstarší byly vyrobeny zhruba před 6 tisíci let. Jsou asi o 800 let starší, než slavný ledový muž Ötzi z Alp. Kromě šípů byly na tomto místě nalezeny i parohy a kosti sobů, což svědčí o tom, že zde probíhal lov. Největší počet šípů pochází z období raného středověku, kdy zde zřejmě lidé lovili s větší intenzitou.

Kreativita pašeráků drog zřejmě nezná mezí. Aby unikli pozornosti policie, hloubí mnohakilometrové tunely, k přepravě drog využívají drony, ponorky nebo třeba vycvičená zvířata. Kolumbijské policii se nyní odhalit skupinu, která posílala kokain do Evropy v prsních a lýtkových implantátech.

Gang z kolumbijského Santiaga de Cali, který si vysloužil přezdívku „Los Cirujanos“ („Chirurgové“), nejméně tři roky pašoval do Evropy kokain ukrytý v prsních a lýtkových implantátech. Jako dealerky pašeráci najímali mladé dívky, kterým pod příslibem stálé práce v Evropě zašívali do těla implantáty naplněné kokainem.

TIP: Štěstí v neštěstí: Pašeráky kokainu před utonutím zachránila pobřežní stráž

Na improvizovaných chirurgických zákrocích se měl podílet jeden zdravotnický pracovník z nemocnice v Santiagu de Cali a muž, který se vydával za lékaře. Operace obvykle probíhaly v motelech a pronajatých bytech a na podobných místech byly dívkám implantáty opět vyjímány v cílových destinacích – především ve Španělsku a v Portugalsku. Na stopu pašeráků přivedly policii odposlechy a monitoring e-mailové komunikace. Celkem desítka členů gangu nyní čelí obvinění ze zločinného spolčení a obchodu s drogami.

Olinka přišla na svět 3. prosince 1902 ve Slaném. Do vínku dostala talent nejen k herectví, ale i jisté spisovatelské geny. Její tatínek Karel byl dramatik, spisovatel a novinář. V Olžině životě představoval jednoho z nejdůležitějších mužů. Maminka Božena totiž zemřela, když bylo její nejmladší dcerce pouhých osm let – a dobře dva roky před tím postonávala.

O výchovu malého Karla, Boženky a Olinky se největším dílem staral právě pan redaktor Scheinpflug. Nikdy se s dětmi nemazlil, neříkal jim zdrobnělinami, ale i tak si byly jisté jeho velkou láskou. Rok po té, co ovdověl, se oženil znovu. Vzal si staropanenskou vzdálenou příbuznou, spíš jen proto, aby mu pomáhala s výchovou, než z nějaké lásky. Byla na děti přísná a vštípila jim smysl pro pořádek a disciplínu. Olga se od otce naučila především lásce ke studiu, k vědění, ke knihám. Vřelost, kterou jim neprojevovali rodiče, si sourozenci vynahrazovali mezi sebou. Vytvořili celoživotní spojenectví, které nic nemohlo narušit. 

Kouzlo divadla

Rodina během první světové války, podobně jako většina národa, trpěla nouzí. Občas doopravdy hladověli. Přesto si Olinka ušetřila peníze na to, aby se mohla jít podívat na herce Národního divadla, kteří ve Slaném hostovali. Vystoupení Eduarda Vojana, který byl považovaný za největšího českého herce, jí změnilo život. Byl to pro ni tak hluboký zážitek, že na něj nepřestala myslet několik dalších týdnů. Po čase tatínkovi i nevlastní matce oznámila, že půjde k divadlu. Otce tak postavila před nelehké rozhodování. Jemu samotnému rodiče kdysi nedovolili studovat filozofii a on toho celý život litoval. Proto nechtěl dceři odepřít splnění velkého snu. Jenže zároveň si pro své děti přál do života nějakou jistotu… Nakonec to rozhodl jeho přítel, básník Josef Svatopluk Machar. Když slyšel Olgu, jak recituje jeho verše, poznamenal: „Tu neudržíte.“ Bylo rozhodnuto. 

V posledním roce války se mladá slečna přestěhovala do Prahy a začala soukromě studovat u hvězdy zlaté kapličky Marie Hübnerové. Vedle toho si z knih německých teatrologů, které jí dával tatínek, sama studovala divadelní teorii. Po dvou letech studia ukončila. V tom věku většinou adeptky herectví teprve začínají navštěvovat konzervatoř. 

Osudový Loupežník

Bylo po velké válce, rodina Schein­pflugova se přestěhovala do Prahy a Olga podstoupila přijímací zkoušku do souboru Švandova divadla na Smíchově. Režisér Jan Bor byl tvrdý šéf, vycházející hvězda české režie, který usedlé divadlo měnil v uměleckou záležitost. Kudrnatou dívenku přijal jako elévku, tedy zpočátku úplně bez honoráře, později za sto korun měsíčně. Debutovala jako záskok v představení Lulu za Anny Ondrákovou, která se rozhodla cele věnovat práci před filmovou kamerou.

Olga brzy dostávala i větší role. Její tatínek, který zakotvil v redakci Národních listů, pyšně zval své kolegy na dceřina představení – tak moc na ni byl hrdý. Jedním z pánů redaktorů byl i nadějný spisovatel a třicátník Karel Čapek. Rád by psal i pro divadlo, právě dokončil svoji první hru Loupežník.

Kolegova dcera ho na jevišti tak okouzlila, že její představení začal navštěvovat pořád dokola. Teprve po desáté repríze se odvážil na Olgu počkat u zadního vchodu do divadla. Strategii ke sblížení už měl vymyšlenou: potřeboval by slyšet part hlavní ženské postavy z Loupežníka Mimi přečtený autentickým dívčím hlasem. Pomohla by mu začínající herečka? Olinka souhlasila a od té doby na ni Karel Čapek za divadlem čekal pravidelně. 

Rozuměli si spolu prakticky ve všem – v názorech na umění, divadlo, politiku i život… Jenže do šťastného souznění tvrdě zasáhla spisovatelova matka: „Smíš si vzít za ženu, koho chceš, jenom ne cikánku nebo herečku,“ opakovala svému benjamínkovi celé dospívání. O dvanáct let mladší nevěstu s divadelním angažmá proto matka Karlovi okamžitě zatrhla. Olgu neměl ve velké oblibě ani zbytek Čapkovy rodiny. Byla příliš rázná, hlučná a divoká. Karel se jí ale nevzdal. Jen ji prostě přestal vodit domů. 

Nebylo to ale hezké období. Karlovi se stále zhoršovala Bechtěrevova choroba, kterou trpěl od mládí. Každý jeho pohyb provázela velká bolest. Olga si občas našla nějakou novou lásku – mezi její milence bývají řazeni jak populární pražský gynekolog Karel Steinbach, tak syn prvního československého prezidenta Jan Masaryk. S Čapkem se Scheinpflugová hádala kvůli jeho závislosti na matce.

Po pár letech Olga otěhotněla, ale i přes Karlův jasný odpor šla na potrat. Rozešli se. Olga se pokusila o sebevraždu. Karel se k ní zase vrátil. Ale byl to spíš vztah postavený na intelektuálním splynutí. Olga totiž také začala psát a Karel se stal dramaturgem ve Vinohradském divadle. Jeden druhému tak mohli nabídnout tu nejlepší pomoc a inspiraci. S podporou toho druhého se oba stali respektovanými osobnostmi kulturního a společenského života mladinké republiky. Jenže láska jako by byla navždy pryč. 

Příliš krátké štěstí

V roce 1934 však nastal velký zlom. Lékaři Karlovi sdělili, že jeho nemoc se náhle zastavila. Hrozba invalidního vozíku, která se nad ním vznášela po celý dospělý život, byla rázem pryč! Do toho zemřela jeho matka, která stála mezi ním a Olgou do posledního dechu. V létě 1935 ti dva odjeli na dlouhou dovolenou do Alp. Na jednom výletě se Karel Olgy netrpělivě zeptal: „Do you wish to marry me?“ Velký český spisovatel, mistr slova, byl tak nervózní, že žádost o ruku nedokázal položit česky! Jejich svatba 26. srpna 1936 se stala velikou celopražskou senzací. 

Chtělo by se říct, že po letech trápení ti dva konečně našli štěstí. A jistě, společný život v Čapkově vinohradském dvojdomku byl krásný. Jenže situace mimo jeho zdi začala být víc než hrozivá. Citlivý Čapek nebezpečí nacismu vnímal ještě dřív než většina společnosti. Ze všech sil se snažil svůj národ bránit. Psal novinové články, varovné povídky, romány i divadelní hry, stejně jako stovky dopisů politikům a veřejně činným osobnostem. Jenže po podepsání mnichovské dohody se stal terčem fašistů, kteří mu posílali anonymní dopisy, telefonovali mu domů i do redakce, kreslili mu na vrata šibenice…

Psychicky vyčerpaný spisovatel v zimě 1938 zasahoval proti povodni na své chalupě na Strži. Nastydl se, dostal zápal plic. A jeho oslabený organismus boj s nemocí prohrál. Zemřel na Boží hod vánoční 25. prosince 1938. Olga se zhroutila. 

Pod dohledem

Jako vdova po angažovaném člověku měla Olga těžký život. O manželův odkaz pečovala se zápalem až dojemným. Což ovšem znamenalo, že jí gestapo se železnou pravidelností prohlíželo dům. Musela odejít z Národního divadla, později jí herectví zakázali úplně. Občas ji zvali k výslechu. Sebrali jí chalupu na Strži, zabavili řadu rodinných památek. Štval proti ní fašistický tisk. 

Klid jí ale nepřinesl ani konec války. Komunistický režim ji pronásledoval podobně jako nacisté. Řada jejích přátel raději emigrovala. Olgu začalo zrazovat zdraví. Měla problémy se srdcem, které se ještě vystupňovaly přestálým stresem a trápením. I tak ale pořád hrála. Když ji v šedesátých letech přítel Steinbach přemlouval, aby se odstěhovala do New Yorku, kde on sám vykonával úspěšnou lékařskou praxi, odmítla. Nedokázala opustit zemi, kterou její manžel tolik miloval. Opustit divadlo. I když ji stíhaly srdeční slabosti, i když se jí v obličeji začaly objevovat nekontrolovatelné tiky, pořád byla nejšťastnější, když se mohla doslova rozdat na jevišti.

TIP: Sestra slavných bratrů: Helena Čapková zažila běsnění nacistů i komunistické peklo

V roce 1967 se v Divadle na Vinohradech dočkala své vysněné role – titulní postavy Čapkovy protiválečné hry Matka. O Velikonocích 1968 právě toto představení hrála dopoledne pro školy. Nepozorní diváci, kteří se hercům nepokrytě vysmívali, jí však vynervovali natolik, že se zhroutila a krátce na to 13. dubna 1968 zemřela na infarkt. 

Meče tvořily výzbroj válečníků po tisíciletí a nic na tom nezměnil ani nástup palných zbraní. Ještě v roce 1914 tak například britští kavaleristé dostali pokyn, aby si vzhledem k začátku války naostřili své jezdecké šavle. V moderním konfliktu ale pro meče nebylo místo a v době vypuknutí druhé světové války sloužily tyto zbraně prakticky výhradně k ceremoniálním účelům a jako součást přehlídkových uniforem.

Sériové meče

Jedinou výjimku představovala armáda císařského Japonska. V zemi vycházejícího slunce od roku 1875 tvořil meč povinnou součást uniformy každého důstojníka a poddůstojníka. To vytvářelo vysoké nároky na výrobní kapacity, rozjela se proto sériová výroba takzvaných guntó – standardizovaných vojenských mečů.

Původní guntó se více podobaly evropským důstojnickým mečům, pozdější šin-guntó se ale vrátily k tradičnímu tvaru samurajské čepele. Do roku 1938 vznikly celkem tři verze označené jako Typ 94, Typ 95 a Typ 98. Ty se mezi sebou lišily především materiálem, barvou a zdobením pochvy, stylem jílce, případně metodou výroby čepele.

Čepel proti dešti střel

Ne vždy se ale důstojníci s guntó spokojili a mnozí sáhli po starobylých rodinných mečích, které se dědily z generace na generaci. Válka v Pacifiku nicméně nabízela jen málo příležitostí vhodných pro boj mečem. Pokud se tak přece jen stalo, šlo zpravidla o nezvyklou situaci či zoufalý útok.

TIP: Odkaz dávných samurajů: Japonské speciální jednotky CRF

Během bojů u Meiktily v roce 1942 je například zdokumentován případ, kdy japonský důstojník vylezl na britský tank a svou čepelí dokázal usmrtit velitele i střelce, než jej zastřelil nabíječ. Důstojníci s tasenými meči rovněž často běželi v čele slavných sebevražedných banzai útoků. Dlouhá čepel ale měla i nezanedbatelnou symbolickou roli – mnoho poražených japonských velitelů věnovalo svůj meč protivníkovi jako důkaz své kapitulace.