Ptáci se objevili během druhohor, jako jedna ze skupin dinosaurů. Jejich fosilie jsou ale vzácné, protože mívají velmi lehké a křehké kosti. Zachovalé fosilie ptačí lebky jsou ještě mnohem vzácnější. Když se ale takový nález povede, tak přinese spoustu cenných informací o životě dávných ptáků i o jejich evoluci.

Právě takovým nálezem se nedávno stal objev jediné fosilie s téměř kompletně zachovalou lebkou, která patřila ptákovi ze skupiny enantiornitidů. Pochází z formace Maevarano ze severozápadního Madagaskaru. Na samotném konci období křídy a celých druhohor tam panovalo výrazně sezónní prostředí, kde se střídala suchá a vlhká období.

TIP: „Netopýří“ dinosauři byli slepou uličkou v evoluci ptačího letu

Nově objevený pták dostal jméno Falcatakely forsterae, které kombinuje výrazy z latiny a malgaštiny, kterou se mluví na Madagaskaru a okolních ostrovech. Dosahoval velikosti havrana a zřejmě obýval pláně, které se v průběhu roku měnily z bažinaté krajiny na vyprahlou polopoušť.

Paleontologové prozkoumali výborně zachovalou lebku falkatelyho pomocí mikropočítačové tomografie s vysokým rozlišením. Zjistili, že pod nápadným zobákem, kterým připomínal dnešní tukany, se skrývá unikátní stavba lebky, kterou se falkately lišil od ostatních ptačích i neptačích dinosaurů. Madagaskar byl v té době izolovaným ostrovem, kde žila řad zvláštních živočichů, jako například ohromná žába Beelzebufo.

Ač nebyl zrovna křesťanským hrdinou, z jeho odkazu přesto těžili mnozí následovníci. Nám dobře známý císař a král Karel IV. byl svého času označován jako novodobý Konstantin. I on totiž ctil křesťanství a s neobvyklým zápalem sbíral křesťanské relikvie. Druhý vnuk ruské carevny Kateřiny II. Veliké obdržel při křtu Konstantinovo jméno zcela záměrně a podle přání panovnice měl navrch získat vládu nad řeckým císařstvím, které chtěla vytvořit po vyhnání Turků z Evropy. Cesta na trůn skutečného Konstantina přitom nebyla vůbec lehká.

Na dvoře mocných

Římská říše pomalu spěje ke svému rozdělení, v celistvosti ji zatím drží pouze specifický systém vlády – takzvaná tetrarchie. Systém zavádí na konci 3. století císař Dioklecián. O moc se dělí se svým spoluvládcem (oba nesou titul augustus) a oba mají i své zástupce (caesary), kteří obrovskou říši spravují. Jedním z caesarů je shodou okolností otec budoucího Konstantina, Flavius Constantius.

Když se Konstantin narodí, jeho otec je však ještě pouhým důstojníkem římské armády v městě Naissus v Moesii (Niš v Srbsku) a jeho matka jen jakási děvečka jménem Helena. Konstantin tak prý byl „vedlejším plodem erotických chtíčů“, ale ani to mu nezabrání, aby v sobě vzbudil nemalé ambice.

Dětství tráví u spoluvládců svého otce. S Diokleciánem vytáhl potlačit povstání do Egypta, následně působil na dvoře Diokleciánova nástupce Galeria, s nímž bojoval proti Peršanům a na Dunaji proti Sarmatům. Dostává se mu kvalitního vzdělání a je též svědkem několika vln pronásledování křesťanů, kterému sice netleská, zároveň proti němu nijak aktivně nevystupuje. Konstantin je přesvědčený, že caesarem se po svém otci, který působí v Galii, stane on. 

Britská výprava

Z Konstantina se na Galeriově dvoře ale postupně stává spíše rukojmí a on sám nabývá dojmu, že tudy cesta k vytoužené kariéře nepovede. Jeho otec tak zhruba koncem jara roku 305 žádá o Konstantinovo propuštění, chce navíc, aby mu syn pomohl v tažení v Británii. Galerius váhá, ale jedné dlouhé noci po hostině údajně svolí.

Pozdější propaganda líčí, že vzápětí si to vládce rozmyslí, Konstantin tak dramaticky utíká a při cestě vymění desítky koní. Útěk ale vyjde a syn s otcem skutečně táhnou proti Piktům a Skotům v Británii. Jenže potom Flavius Constantius onemocní a v Yorku umírá. Zlom v Konstantinově životě právě nastává – ale jinak, než si představoval. Galerius jmenuje novým caesarem někoho jiného a Konstantinovi vojáci na to vzápětí reagují bezprecedentním krokem – v Yorku ho provolají novým augustem.

Konstantin o novině informuje samotného Galeria, odesílá mu rovněž svůj portrét, na němž je znázorněn v císařském rouchu. Taková provokace! Galerius se ale vyhne přímé konfrontaci a Konstantina uzná alespoň jako caesara. I to však stačí, fakticky mu totiž připadá správa území Británie, Galie a Hispanie, pod jeho velení spadá jedna z největších římských armád, rozložená podél klíčové rýnské hranice. 

Konec tyrana

V říši panují mezi jednotlivými čtyřmi vládci neshody. Galerius onemocní a na závěr své vlády ustupuje od zamýšlených perzekucí křesťanů. V roce 311 vydává edikt, který má vést k obnovení náboženské tolerance. Jak uvidíme, Konstantin se později osmělí k podobnému kroku. V západní části ale rebeluje po slávě bažící Maxentius, který sedí na trůně jako uzurpátor. Jeho podpora ale v Římě pomalu klesá, dav v cirku ho údajně zesměšňuje a naopak velebí vojevůdce Konstantina. Maxentius má ale pod palcem celou praetoriánskou gardu.

Konstantin prahnoucí po moci pomyslnou výzvu přijímá a v létě 312 shromažďuje vojsko, s kterým zamíří přímo na Řím. Slavně dobývá města na severu Itálie, zatímco Maxentius takticky vyčkává v Římě a strhává přístupové mosty přes Tiberu včetně důležitého Milvijského mostu.

V předvečer bitvy mají oba protivníci vidění. Maxentiovi věštba sděluje, že „nepřítel Římanů toho dne zahyne“. Uzurpátor neváhá, opouští s vojáky Řím a vyráží proti nepříteli. Ani na chvíli ho nenapadne, že nepřítelem je on sám! U provizorního mostu ho stihne drtivá porážka. Maxentius je v boji zabit a zřítí se do řeky. Konstantinovi vojáci však bezvládné tělo vyloví a utnou mu hlavu, kterou další den slavnostně nesou Římem. Konstantin se stává císařem západní části říše!

Další válka

Na východě vládnoucí Licinius se zprvu snaží se svým západním protějškem vycházet – společně podepisují roku 313 slavný Milánský edikt, který umožňuje svobodu vyznání a zajišťuje navrácení majetku, o který křesťané přišli při pronásledování. Spor je nicméně nevyhnutelný ve chvíli, kdy Licinius znesvěcuje sochy svého spolucísaře a zakazuje, aby byl Konstantin zobrazován na mincích.

V roce 316 tak vypukne válka, v níž Licinius u Hadriánopole prohrává. Je uvězněn a popraven. Konstantin se už jako jediný císař uchýlí do nového sídla v Serdice (dnešní Sofia). Bojuje s Góty, kteří pronikají na bulharské území a vítězí nad nimi. 

Nábožensky tolerantní

Aby „vše zůstalo v rodině,“ prohlásí svého sedmiletého syna Constantia II. caesarem, jeho matka Helena a manželka Fausta získávají čestné tituly augusty. Postupně coby samovládce čím dál víc koketuje s křesťanskou vírou. Své matce poskytně peníze pro stavbu kostelů a i když se zobrazuje na mincích spolu se slunečním bohem Solem, sám sebe označuje jako křesťana, a to velmi tolerantního.

„Přeji si, aby stejně jako věřící i ti, kteří bloudí, radostně užívali mír a klid. A pokud se zdržují křesťanského kultu, nechť mají podle své vůle chrámy svého klamu,“ míní. Křesťany vyzývá k téže toleranci: „Ale nikdo nesmí škodit druhému tím, co sám ze svého přesvědčení přijal.“

Dá se říct, že Konstantin byl velký pragmatik a zasloužil se o plynulý přechod od vzývání pohanských božstev k uctívání Krista. Jeho obojaké pojetí víry dokládá i fakt, že vyhlásil neděli za den, kdy se nepracuje, ne proto, že Bůh podle křesťanské tradice stvořil svět za šest dní a sedmý odpočíval, nýbrž proto, že neděle je dnem kultu slunečního boha. 

Vlažná víra

Ne úplně křesťanské je jeho počínání na poli legislativy. V roce 325 vydává zákon, jež nabádá k udavačství – každý by měl neprodleně informovat o osobách z panovníkova okolí, jejichž loajalita se zdá být menší, než by měla být. Udavače navíc čeká odměna a „nejvyšší božstvo“ mu bude nakloněno!

Křesťanské není ani to, že přikázal otrávit svého syna Crispa a manželku Faustu nechal udusit v horké lázni. Proč k tomu císař přistoupil, dodnes nevíme. Vlna čistek následně zasáhne další rodinné příslušníky i mnoho přátel.

Císařova křesťanská vlažnost se ukazuje i při řešení sporů v církvi. Na jím svolaném církevním koncilu v Nikáji v roce 325 sedí asi 300 biskupů. Řeší to, zda je Bůh Syn a Bůh Otec bytostí na stejné úrovni. Konstantin spor označuje za slovíčkaření. Na koncilu je nakonec přijato dogma, že Syn je s Otcem soupodstatný. Ke klidu v církvi to ale nijak zvlášť nepřispěje. 

Úchvatné město

Císař brzy nabude přesvědčení, že potřebuje „vlastní“ hlavní město. Konstantinopol – město vítězství je vysvěceno v květnu roku 330. Má výborné strategické místo mezi Evropou a Asií. Rezidenční a správní sídlo zásobuje vodou výkonný systém akvaduktů a cisteren, město se pyšní reprezentativními lázněmi a kašnami.

Metropole vybudovaná na sedmi pahorcích disponuje čtrnácti čtvrtěmi, bazilikou Boží moudrosti Hagia Sofia, bazilikou Božího míru Hagia Eirene, ale také řadou chrámů zasvěcených bohům pohanským – třeba Fortuně čili štěstěně! Když Konstantinova matka Helena odjede do Svaté země, kde údajně nachází Kristův kříž, císař tam iniciuje výstavbu řady památek. 

Persii už nezdolá

Slavný císař ještě před svou smrtí stihne započít stavbu Lateránské baziliky, kde až do 14. století sídlí papežové, či stavbu Baziliky svatého Petra za vatikánskými hradbami. Z biskupů svými výnosy učiní elitu – udělí jim právo osvobozovat otroky a soudně rozhodovat v občanských sporech.

TIP: Tři největší nepřátelé Říma: Před kým se třáslo slavné impérium?

V roce 337 Konstantin umírá v Nikomédií při svém tažení do Persie. Tam se takřka na smrtelné posteli nechá konečně i pokřtít – v té době byl ale křest před smrtí běžnou praxí. Zda-li ke kroku přistoupil proto, že cítil vinu za popravu Fausty a Crispa, nebo zda v sobě své náboženské lavírování konečně vyřešil, se dnes už nedozvíme. 

Měsíc by se mohl stát zajímavým místem cenných zdrojů. Víme, že se na něm nachází zásoby železa nebo například vody, což přirozeně přitahuje pozornost vládních i soukromých společností. Co ale s určitostí nevíme je, jak velké množství nám může náš souputník vlastně nabídnout.

Otázkou udržitelného využívání měsíčních zdrojů se nedávno zabývala skupina amerických vědců. Podle Martina Elvise z astrofyzikálního ústavu Harvard-Smithsonian v Bostonu považují lidé vesmír za idylické místo, plné harmonie a spolupráce mezi národy. Ve skutečnosti ale neexistují účinné zákony, které by regulovaly využívání vesmírných zdrojů a dosavadní smlouvy o vesmíru podle odborníků neposkytují dostatečně velké záruky a ochranu před možným drancováním. Kosmická smlouva z roku 1967 a ani její nedávná úprava v podobě Artemis Accords podle něj nedostatečně reflektují realitu 21. století. 

Konflikty o zdroje

Na Měsíci přitom během příštích pár let hodlá přistát celá řada kosmických agentur i soukromníků. Všem se to nejspíš nepodaří, i tak ale zřejmě bude na Měsíci docela plno. Elvisův tým provedl inventuru lunárních zdrojů a zjistil, že na něm není příliš mnoho lokalit bohatých na zdroje a rozhodně nejsou bezedné. Vědci proto varují, že se na Měsíci mohou snadno objevit konflikty o zdroje.

TIP: Právnický oříšek: Komu vlastně patří Měsíc?

Podle Alanny Krolikowské, vědecké pracovnice z univerzity v Missouri, se nyní není možné upínat na komplexní nadnárodní smlouvy. Je podle ní ale nanejvýš vhodné, aby vládní i soukromé společnosti hledaly cesty ke stanovení konkrétních i když třeba jen improvizovaných místních opatření. Do vyjednávání by se tak podle vědkyně měly zapojit takové subjekty, které na Měsíci již operují, nebo se na jeho povrch cíleně chystají. 

Malé státy severně od Francie stály během vzniku velkých aliancí v druhé polovině 19. století stranou. Oba státy si svoji pozici nestrannosti pečlivě střežily a svou mezinárodněpolitickou pozici pak Belgie potvrdila ústy premiéra Charlese de Broqueville 24. července 1914. Schlieffenův plán však počítal s územím obou zemí k útoku proti Francii, mezinárodní právo tedy muselo jít stranou.

Lucembursko první

Již druhý den po vypuknutí první světové války vpadla německá 4. armáda do Lucemburska a obsadila klíčové železniční uzly. Ozbrojené síly neutrální zemičky čítaly pouhých 400 mužů, proto ještě téhož dne velkovévodkyně Marie-Adélaïde kapitulovala.

Druhého srpna 1914 zaslalo Německo Belgii oficiální žádost o povolení průchodu vojsk, což by však znamenalo zásadní narušení suverenity země – souhlas tedy nepřicházel v úvahu. O dva dny později proto Berlín vyhlásil svému západnímu sousedovi válku. Agrese vůči neutrální Belgii konečně přiměla také Velkou Británii, aby do konfliktu vstoupila.

Belgická zvěrstva

Svět navíc obletěly zprávy o válečných zločinech, jichž se němečtí vojáci dopustili na místním obyvatelstvu: především šlo o masakry civilistů a vypalování vesnic, které obvykle následovaly po pokusech místních sabotovat německé válečné úsilí. V Leuvenu okupanti dokonce vypálili centrum města včetně univerzitní knihovny s nenahraditelnými středověkými spisy.

TIP: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech

Císařští vojáci nakonec měli na svědomí na 23 700 mrtvých a další desetitisíce zmrzačených belgických civilistů. Velké množství lidí vyhnali z jejich domovů do říše jako rukojmí nebo na nucené práce. Ukrutnosti si vysloužily označení „znásilnění Belgie“ a tento výraz později umně využívala dohodová propaganda. Spáchané zločiny v Belgii a Lucembursku také představovaly jeden z důvodů, proč vítězné mocnosti jednaly po válce s Německém tak tvrdě.

Hyperbarická kyslíková terapie je tradiční léčebný postup pro zvýšení okysličení krve, který se využívá a zdokonaluje zhruba od poloviny šedesátých let. Při této léčbě lidé vdechují vzduch s vyšším obsahem kyslíku a za zvýšeného tlaku. Tým izraelských vědců a lékařů, které vedl Shai Efrati z Tel Aviv University, nedávno zjistil, že tento postup vlastně omlazuje krevní buňky u zdravých lidí.

Izraelský tým uspořádal experiment, kterého se zúčastnilo 35 zdravých seniorů ve věku 64 a více let. Tito lidé absolvovali celkem 60 hyperbarických sezení v průběhu 90 dní. Každý z účastníků experimentu poskytl vzorky krve, které jim vědci odebírali před zahájením léčby, v jejím průběhu i po ukončení léčby. V těchto vzorcích pak detailně analyzovali stav krevních buněk.

TIP: Našli jsme lék na stáří? DNA mitochondrií v buňkách ovládá stárnutí kůže

Výsledky experimentu potvrdily, že hyperbarická kyslíková terapie dokáže zvrátit průběh stárnutí buněk a to hned dvojím způsobem. Tato léčba výrazně prodloužila telomery, čili koncové část chromozomů v buněčném jádru, o 20 až 38 procent, podle typu buňky. Zkracování telomer je přitom hlavním příznakem stárnutí buněk.

Současně snížila zastoupení stárnoucích buněk v krvi účastníků experimentu. Podle jednotlivých typů buněk to bylo snížení o 11 až 37 procent. Hromadění stárnoucích buněk, které přestávají zvládat svou funkci a pro tělo jsou spíše hrozbou, je přitom dalším významným znakem stárnutí lidského těla na buněčné úrovni. Izraelský výzkum přinesl důkaz, že vhodnou terapií je možné zastavit a do jisté míry zvrátit stárnutí buněk a s nimi celého těla.

„Neumím si úplně představit, že to tu zdědím,“ přiznává Lukáš Palacký, osmnáctiletý potomek majitele sídla. „Možná se po studiu budu s tátou dělit o řízení hradu, ale možná taky budu dělat něco svého,“ dodává. Dva roky před jeho narozením koupil Pavel Palacký Hauenštejn alias Horní hrad – nebo spíš to, co z něj zbylo.

Kastelán Jakub Hejtík popisuje: „V době, kdy pan Palacký hrad koupil, se na nádvoří běžně chodilo na houby, protože tam byl vzrostlý les. Stromy prorůstaly i skrz budovy, jejichž stav už byl opravdu velice žalostný, a my jsme se smiřovali s tím, že zbudou jen obvodové zdi.“

Velký krajíc

Pavel Palacký si dlouho toužil splnit klukovský sen – mít vlastní hrad. Když jako třiadvacetiletý přijel na místo poprvé, novogotická památka si ho získala. Ale na to, aby získal on ji, neměl dost peněz. „Sem jezdili kupci z Anglie nebo Švýcarska, poměrně intenzivně se jednalo deset let, ale nakonec si každý spočítal, že je to příliš složité a doslova k nezaplacení,“ líčí dnešní majitel. „Já jsem to vnímal srdcem, a nakonec se ukázalo, že když se chce, všechno jde. Jakmile pak cena klesla na milion a půl s pětiletou splatností, už jsem si dokázal představit, že to vydělám, našetřím a souběžně se pustím do rekonstrukce. Nemyslel jsem si ale, že půjde až o tak velké sousto.“

S partnerkou se nastěhovali do maringotky na nádvoří, protože žádná ze 130 místností nebyla obyvatelná. A jako hradní pán začal přijímat návštěvy – stovky dobrovolníků z celé republiky. Společnými silami vykáceli náletové dřeviny a odvezli na 600 nákladních aut suti. „Nejdál jsme s rekonstrukcí u vstupní brány a jihovýchodního paláce. Pak máme další tři paláce, přičemž jeden je bez střechy ve stavu torza,“ vysvětluje Palacký. Největší posun se však odehrál uvnitř – hotových už je dvacet místností, včetně Trofejního a Rytířského sálu, a v mnohalůžkových komnatách se může ubytovat až 28 hostů.

Nepropadat zoufalství

V dobách největší slávy se hradu přezdívalo „západočeská Hluboká“. Ve stylu novoanglické gotiky ho přestavěli Buquoyové, poslední šlechtický rod, jenž o panství přišel s nástupem druhé světové války. Pak se sídlo proměnilo ve středisko Hitlerjugend a fungovala tam prý i laboratoř pro získávání hadího séra pro Rommelovu armádu. „Z daného období se nedochovalo mnoho záznamů, víme to jen z vyprávění místních,“ objasňuje kastelán.

Míst, jež potřebují opravit, zůstává na hradě víc než dost, ale pan Palacký rozhodně nepropadá zoufalství. Nejspíš proto, že mu láska k historii koluje v krvi – je totiž praprasynovcem historika a spisovatele Františka Palackého. „Ano, někteří mi říkají, že z profilu vypadám úplně jako on, vyřídilku mám prý taky stejnou a tak dále,“ směje se hradní pán.

TIP: Jak se staví hrad: Ve Francii vzniká stavba za pomoci středověkých technik

Pavel Palacký probudil před dvaceti lety zdi, které se zdály směřovat k věčnému spánku. Přilákal na místo nejdřív dobrovolníky, poté i umělce, herce a návštěvníky. Ukousl si velkou porci, a ne vždy byla situace jednoduchá: Hned druhý rok se zřítil kus věže, kterou právě rekonstruovali. Ale pan Palacký vydržel a dnes žije svůj klukovský sen. 

Krátce po uvedení nového MiG-25 do služby, měli Američané za to, že jde o nejlepší stíhačku světa, což ve vedení armády vyvolalo mírnou paniku. Situace se ale dramaticky změnila poté, co v roce 1976 sovětský pilot Viktor Bělenko dezertoval a přistál s migem v Japonsku. Sovětský pilot totiž předal Američanům ohromně cenné informace o silných a slabých stránkách tohoto stroje.

Informace o slabinách MiGu-25 přispěly k jejímu prvnímu sestřelení, jehož dosáhli Izraelci. Třináctého února 1981 vyslali nad Libanon dva průzkumné stroje RF-4E jako návnadu, na kterou ihned zareagovaly syrské MiG-25PD. Chytily se však do pasti, protože nad Libanonem se v malé výšce pohybovala též dvojice F-15A.

Utkání nad Blízkým východem

Radar foxbatu nebyl schopen sledovat cíle na pozadí země a syrská letadla takřka oslepilo izraelské elektronické rušení, kdežto F-15A se těšily podpoře radiolokačního letounu E-2C Hawkeye, jenž jim dodával data o poloze Syřanů. Ti pronásledovali dvojici RF-4E, aniž věděli, že letí přímo do pasti. Ta sklapla, když F-15A vypustily střely AIM-7F. Jeden obávaný MiG-25 byl sestřelen, zatímco druhý dokázal uniknout.

Dne 29. července stejného roku došlo k podobnému incidentu, jenž znovu skončil sestřelem syrské stroje. V této době již bojovaly také irácké MiG-25, které se utkávaly s íránskými letouny a nárokovaly si několik úspěchů, ale došlo i ke ztrátám, na nichž se podílely zejména íránské stíhače F-14 Tomcat, jež sestřelily možná i deset MiG-25.

Pouštní bouře

Typy F-15 a MiG-25 se opět střetly v lednu 1991 při operaci Pouštní bouře. Vůbec první vzdušné vítězství v tomto konfliktu si připsal irácký pilot Zuhair Dawood, jenž 17. ledna 1991 sestřelil americkou stíhačku F/A-18, ale pak již bodovali Američané. O dva dny později skupina strojů F-15C narazila na Iráčany a boj skončil zničením dvou MiG-25. Došlo ještě k několika dalším setkáním a v jednom případě čtyři F-15 odpálily na dvojici „pětadvacítek“ nejméně deset střel AIM-7, ale ani jediná nezasáhla.

Třicátého ledna byl jeden eagle poškozen raketou R-40. Irák ztratil jeden MiG-25 ještě 27. prosince 1992, když tento stroj narušil bezletovou zónu a byl sestřelen letounem F-16. Stíhače MiG-25 dodnes provozuje Alžírsko a určitý počet se nachází v Libyi a Sýrii, byť už pravděpodobně nejsou reálně funkční. 

Měření sil 

Ačkoli se typy F-15 a MiG-25 vzdáleně trochu podobají a skutečně využívají některá podobná technická řešení, vznikly podle výrazně odlišných zadání a využívaly jiné taktiky. SSSR žádal mimořádně rychlou přepadovou stíhačku pro ničení nadzvukových bombardérů, zatímco F-15 se zrodil jako letoun k vybojování vzdušné nadvlády, který měl překonat „pětadvacítku“, respektive schopnosti, které podle Američanů měla.

Na sovětské straně vznikl velice úzce specializovaný stroj, který závisel na pokynech ze země a nedokázal vést manévrový boj, ale po krátkou dobu mohl létat skutečně ohromující rychlostí a nesl na svou dobu velmi výkonný radar. F-15 Eagle sice nebyl tak rychlý, zato nabízel daleko větší flexibilitu a obratnost a disponoval vyspělejšími elektronickými systémy. Oba typy spojovala skutečnost, že ačkoliv nejdříve vznikly jako ryze stíhací, později se uplatnily i jako stíhací bombardéry. Oba také prokázaly velký evoluční potenciál, jelikož komplexně zmodernizované varianty F-15 stále odvádějí výborné služby, a na základě „pětadvacítky“ vznikl stroj MiG-31, jenž dodnes tvoří jeden ze základních pilířů ruské protivzdušné obrany.

TIP: Válečník s dlouhým životem: Legendární stíhačka MiG-19

Ze soubojů nad Blízkým východem vyšel vítězně F-15, ovšem na těchto výsledcích měla nesporně velký podíl i kvalita výcviku amerických a izraelských pilotů na straně jedné a syrských a iráckých na straně druhé. Obavy, které typ MiG-25 zpočátku budil, se sice ukázaly jako značně přehnané, ale „pětadvacítka“ navzdory tomu dokázala, že její schopnosti by se rozhodně neměly podceňovat.

Z dosavadních přehlídek svítícího obsahu kosmu vyplynul kvalifikovaný odhad, že jen v jeho části dostupné našim pozorováním existují nejméně stovky miliard galaxií. Přitom ještě krátce po první světové válce převládal názor, že je vesmír totožný s Mléčnou dráhou jako jediným hvězdným ostrovem! Ostatní se považovaly za pouhé „mlhoviny“, nacházející se v jejím nitru či v blízkém okolí.

Velká prázdnota

Galaxie vyplňují pozorovaný kosmos v úhrnu pravidelně. Určit jejich prostorové rozložení není sice snadné, vědci však objevili řadu dílčích galaktických uspořádání v menším a středním měřítku: od nepočetných, jako je naše Místní skupina s dominantní M31 a Mléčnou dráhou, k početnějším kupám a superkupám, obsahujícím stovky až tisíce galaxií shromážděných v jakýchsi plochách či stěnách a liniích. Zmíněné struktury jsou obklopeny obrovskými prostory, kde se nevyskytuje téměř žádná svítící hmota – „kosmickými prázdny“.

Strukturování však končí v měřítku zhruba 300 milionů světelných let, přičemž mluvíme o tzv. konci velikosti. Nad ním se vesmír jeví jako homogenní a izotropní čili rovnoměrný a stejnorodý od jednoho místa k druhému a v každém směru, v souladu s kosmologickým principem.

Vodíková vlákna

Základní rozložení hmoty v kosmu tak připomíná pěnu s velkými bublinami: Rozměrná seskupení galaxií obsahují obrovské množství běžné i temné hmoty, astronomové však předpokládají, že většina kosmického plynu se nachází právě v oněch „prázdnech“, v prostorech mezi galaktickými kupami či superkupami. Podle řady počítačových simulací by mělo víc než 60 % vodíku vytvořeného při Velkém třesku přetrvávat ve formě dlouhých vláken, jež se táhnou mezigalaktickým prostředím – s nízkou hustotou, takže jsou prakticky neviditelná. Popsaná struktura získala posléze poe­tickou přezdívku „kosmická pavučina“.

Ovšem jedna věc jsou grafická schémata prostorového rozložení, vycházející z galaktické statistiky či z počítačových simulací, a něco úplně jiného představují reálná pozorování. Astronomové z mezinárodního týmu v čele s Hidekim Umehatou z RIKEN Cluster for Pioneering Research v japonském Wako-ši oznámili v časopise Science, že jako první skutečně přímo sledovali vlákna kosmické pavučiny. Povedlo se jim to zejména díky dvěma přístrojům: Zaprvé šlo o detektor MUSE neboli Multi Unit Spectroscopic Explorer dalekohledové soustavy Very Large Telescope (VLT) Evropské jižní observatoře v Chile, konkrétně umístěný na teleskopu Yepun. A zadruhé o detektor Suprime-Cam japonského dalekohledu Subaru na havajské observatoři Mauna Kea.

„Kapačky“ pro galaxie 

Pozorovaná vlákna se táhnou na vzdálenost několika milionů světelných let a propojují hvězdné ostrovy v mimořádně rozsáhlé protokupě SSA22, která se na obloze promítá do souhvězdí Vodnáře. Dělí ji od nás přibližně 12 miliard světelných roků, tudíž nám její světlo nyní ukazuje dění v první pětině odhadovaného stáří vesmíru. 

Protokupa o průměru zhruba 200 milionů světelných let představuje soubor mladých galaxií a obrovských bublin kosmického plynu. Vlákna podle všeho umožnila samotný vznik hvězdných ostrovů a dál jim – v jakési životodárné infuzi – dodávají chladnoucí plyn, který dovoluje intenzivní tvorbu stálic v galaxiích, jakož i růst superhmotných černých děr v jejich středech. 

Shora dolů

V astronomii dlouho převládala představa, že hvězdné ostrovy vznikají a organizují se do kup „zdola nahoru“, tedy že se nejprve zrodily a teprve poté seskupily. V současnosti má však obecně navrch názor, že na začátku byla dlouhá vlákna hmoty a kupy galaxií i jejich jednotlivé členky se utvářely tam, kde se vlákna křížila, a kde tudíž existovaly oblasti s vyšší hustotou hmoty. 

Popsaný pohled na věc podporují také nová pozorování ukazující, že průsečíky vláken zahrnují aktivní galaktická jádra čili superhmotné černé díry a galaxie s překotnou tvorbou hvězd. Tuto polohovou shodu potvrdily údaje získané s využitím dalších dvou přístrojů z astronomické „první ligy“: anténní soustavy Atacama Large Millimeter/submillimeter Array (ALMA) a dalekohledů Keckovy observatoře na Havaji.

Základ pozorování ovšem tvořila měření zmíněným detektorem MUSE v ultrafialové oblasti spektra v čáře Lyman-alfa. Členové týmu shledali, že je příslušné záření příliš silné, než aby pocházelo pouze z kosmického UV pozadí – a z analýzy detailů naměřených dat následně vyplynulo, že vzniká při specifických procesech v galaxiích.

Klíč k pochopení

„Naše nová sledování výrazně naznačují, že právě plyn padající podél vláken vlivem vlastní gravitace spouští formování galaxií, ve kterých poté probíhá intenzivní tvorba hvězd a v jejichž středu vznikají superhmotné černé díry. Vesmír tak nabývá strukturu, kterou v něm dnes pozorujeme,“ shrnul výsledky Hideki Umehata.

TIP: Galaxie s překvapením: Obklopuje ji záhadný obrovský prstenec vodíku

„Tato pozorování nejslaběji svítících největších struktur ve známém vesmíru tvoří klíč k pochopení jeho evoluce – toho, jak rostou a dozrávají hvězdné ostrovy, i toho, jak proměnlivé prostředí kolem nich vytvořilo podobu kosmu, kterou vidíme okolo nás,“ komentovala objev Erika Hamdenová z University of Arizona v Tucsonu.

Výraz „enfant terrible“ pochází z francouzštiny a doslova znamená „hrozné dítě“. Obvykle se tak označuje člověk, který se vymyká průměru a působí svému okolí obtíže a nesnáze. Na málokterou sportovní hvězdu historie sedí přitom uvedená charakteristika tak dokonale jako na Diega Armanda Maradonu.

Snad to bylo tím, že pocházel z velmi chudých poměrů, a přesto měl v životě možnosti, o jakých se mu coby malému klukovi ani nesnilo. Nebo tím, že z něj jeho fenomenální fotbalový talent udělal uctívanou ikonu příliš brzy, a on se proto spoléhal, že mu ostatní všechno prominou. Užíval si život plnými doušky bez ohledu na následky, které dříve či později musely přijít. Skandály měly na jeho kariéru drtivý dopad. Je příznačné, že nejlepší fotbalová léta prožil v Neapoli – ve městě proslulém zločinností, prostitucí a obchodem s drogami, kde se jeho „stíny“ projevily naplno.

Hvězda stoupá

V Argentině se rodí snad nejvíc talentovaných fotbalistů na světě. Navíc tam, podobně jako v sousední Brazílii a dalších latinskoamerických zemích, představuje sport jeden z mála úniků před chudobou a neradostnou sociální situací. Když se v Argentině v roce 1978 konal světový fotbalový šampionát, vzhlíželo mnoho fanoušků k jistému mladíkovi, který v reprezentaci debutoval už o rok dřív v pouhých šestnácti letech. Kouč César Luis Menotti ho však na mistrovství kvůli nedostatku zkušeností nakonec nenominoval. Dost možná si už tehdy zkušený trenér všiml Maradonovy náladovosti, která mu později na hřišti i jinde způsobovala tolik problémů.

Zatím ovšem hvězda „božského Diega“ stoupala raketovým tempem. V průměrném klubu Argentinos Juniors, kde začínal svou profesionální kariéru, nasázel ve 166 zápasech 116 branek a dovedl jej v závěru svého angažmá na pozici vicemistra země. V roce 1981 přestoupil do slavného Boca Juniors, kde chtěl hrát už od dětství, ale příliš se tam neohřál a po jediné sezoně zamířil do Španělska. Za rekordních pět milionů liber ho tehdy získal FC Barcelona.

Mezitím se na Pyrenejském poloostrově hrálo v roce 1982 mistrovství světa, kde se Diegovi nedařilo. Už tehdy platil za superhvězdu a pozornost, kterou mu věnovali obránci soupeře, často přesahovala rámec pravidel. V posledním zápase proti Brazílii, jejž modrobílí prohráli 1:3, dostal frustrovaný Maradona červenou kartu za kopnutí protihráče v závěru utkání.

Katalánská metropole se pro argentinského génia zeleného trávníku nestala právě povedenou štací. Utrpěl dvě vážná zranění a také zabředl do sporů s vedením, které po pouhých dvou sezonách působení u „blaugranas“ vyvrcholily žádostí o přestup. Prezident klubu Josep Lluís Núñez mu s úlevou vyhověl a poslal Maradonu za další rekordní obnos – 6,9 milionu liber – do provinčního italského SSC Neapol.

Kokainový pád

Fanoušci nového klubu jej vítali jako spasitele a pod Vesuvem jeho talent konečně doopravdy rozkvetl. Zejména to platí o období bezprostředně po mexickém mistrovství světa, kdy se do té doby poměrně bezvýznamný celek pod Maradonovým vedením hřál na výsluní domácí i evropské kopané. V následujících čtyřech letech byla Neapol v lize nejhůř druhá, k titulům italských šampionů z let 1987 a 1990 přidala vítězství v Italském poháru z roku 1987 a také nejcennější úspěch v klubové historii – triumf v Poháru UEFA v roce 1989.

Mistrovství světa v roce 1990 se konalo právě v Itálii, kterou argentinská hvězda považovala za svůj druhý domov. Diego však trpěl po celou dobu šampionátu se zraněným kotníkem, a jeho hra tak zaostávala hluboko za očekáváním. Finálová účast národního argentinského týmu se tentokrát považovala za malý zázrak a trofej nakonec získali Němci. Maradonu pak čekal, aniž by to sám předpokládal, poslední rok v Neapoli. Pozitivním testem na kokain – který, jak se ukázalo, užíval pravidelně – jeho angažmá prakticky skončilo. 

Styky s Camorrou

Závislost na drogách zřejmě souvisela s dlouhodobými osobními problémy. Argentinský génius byl podezřelý ze styků s neapolskou zločineckou organizací Camorra a také se mu narodilo nemanželské dítě. Na pokutách za absenci na trénincích a zápasech zaplatil za poslední roky svého působení v italském klubu sedmdesát tisíc dolarů. Stále více se ukazovalo, že jakkoliv byl nedostižný na hřišti, v soukromí šlo o nevyrovnaného a náladového člověka. Zvykl si, že mu svět leží u nohou, a nedokázal přijmout dobře míněné rady okolí. Z Neapole musel v roce 1991 odejít s ostudou. Než se vrátil domů, odehrál rok ve španělské Seville. Vypadalo to, že se už nikdy nedostane do někdejší formy.

Začátek amerického mistrovství světa v roce 1994 však naznačoval opak. Maradona v úvodních utkáních opět udivoval přehledem, přesnými přihrávkami i precizním driblingem a ve druhém zápase proti Řecku přidal i krásnou branku. V té chvíli nikdo netušil, že šlo o jeho poslední vystoupení v reprezentaci. Po utkání ho vylosovali na dopingovou kontrolu a v moči mu našli efedrin. Následoval patnáctiměsíční distanc, po kterém odehrál ještě poslední dvě sezony za svůj milovaný Boca Juniors. V době zákazu si vyzkoušel post trenéra, ovšem s katastrofálními výsledky. V klubech Mandiyú a Racing vydržel pouze dvanáct zápasů, v nichž si připsal celkově jen tři vítězství. Kariéru na hřišti ukončil v roce 1997.

Poslední pokus

Problémy v osobním životě se táhly dál. Na začátku roku 2000 zkolaboval z dodnes nezveřejněných příčin na dovolené v Uruguayi. Závislost na kokainu, kterou trpěl od angažmá v Neapoli, se výrazně podepsala na jeho zdravotním stavu. Jakmile přestal hrát, projevily se naplno už dříve dobře patrné sklony k obezitě. Vše vyvrcholilo 18. dubna 2004 infarktem myokardu v důsledku předávkování. Tehdy sice Maradona skončil s kokainem, ale vyměnil jej za alkohol, což vedlo k několika dalším hospitalizacím. V roce 2007 se dokonce objevily fámy o jeho smrti. Později pro argentinskou televizi potvrdil problémy s drogami a alkoholem, ale dodal, že už se jich zbavil.

Opět se angažoval ve fotbale. Na podzim roku 2008 získal místo trenéra národního týmu Argentiny, s nímž se mu po velkých nesnázích podařilo kvalifikovat na jihoafrický světový šampionát v roce 2010. Modrobílí tam předváděli slušný výkon až do čtvrtfinále s Německem, které skončilo výbuchem 0:4. Maradona tvrdil, že mu argentinská asociace přislíbila prodloužení kontraktu do roku 2014, k němuž ovšem nakonec nedošlo. Následovaly další kontroverze mezi trenérem a vedením svazu, které odvolaný kouč obvinil ze lži. Notorické problémy měla někdejší superhvězda i s novináři. Od samého počátku kariéry žil Maradona pod drobnohledem veřejnosti, a tak ani není divu, že mu občas ujely nervy.

Diego zkrátka platil daň za světovou proslulost, která je často spíš přítěží než požehnáním. Přiléhavě se k tomu vyjádřil jeho bývalý reprezentační spoluhráč Jorge Valdano: „Lidé jej chtěli napodobovat, byl kontroverzní, milovali ho i nenáviděli, vyvolával pozdvižení, hlavně v Argentině. Vyvíjet další tlak na jeho soukromí je chyba. Na hřišti neměl sobě rovného a jeho život se stal divadlem, osobním martyriem, které bychom neměli ještě víc prohlubovat.“ 

Prokletí závislosti ho pronásledovalo až do jeho konce. Před třemi týdny byl kvůli vyčerpání, dehydrataci a anémii převezen na kliniku v Buenos Aires, kde museli lékaři bojovat o fotbalistův život – v mozku mu objevili nebezpečnou krevní sraženinu. Operace naštěstí proběhla úspěšně, zotavení ale komplikovaly abstinenční příznaky, takže po svém propuštění z nemocnice putoval Diego přímo rehabilitační kliniku, kde se měl podrobit odvykací kúře. Včera svět obletěla zpráva, že „božský Diego“ zemřel. Pode zpráv argentinských médií utrpěl tento idol mnoha generací srdeční zástavu.