Slavný gigantický žralok megalodon, který děsil obyvatele oceánů v mladších třetihorách, v nás obvykle nevzbuzuje dojem starostlivého rodiče, který by se věnoval výchově potomků. Opak je ale pravdou. V posledních letech se množí důkazy, že tito až 16 metrů velcí predátoři vychovávali svá mláďata ve školkách.

V roce 2010 byla objevena první taková školka v Panamě. Druhou školku megalodonů poté odkryli španělští paleontologové v severovýchodním Španělsku. Stejný tým nedávno analyzoval fosilie megalodonů, tedy především zuby z osmi dalších lokalit. Timto postupem objevili dalších pět školek, v nichž se megalodoni věnovali výchově většího počtu malých žraloků zároveň.

TIP: Vědci zjistili, jak byl doopravdy velký legendární obrovský žralok megalodon

Vše nasvědčuje tomu, že školky megalonů byly v třetihorních oceánech běžné. Velcí megalodoni se v nich starali o novou generaci. Chránili tam mláďata do té doby, než mohla obstát proti ostatním predátorům tehdejších oceánů. Škola megalodonů musela být fascinující, i když by bylo bezpečnější ji sledovat z velké dálky.

Mezi žraloky nejsou školky výjimečné. Ve skutečnosti je známe u mnoha druhů dnešních žraloků a známe je i ve fosilním záznamu. Například u ostrova Long Island na východním pobřeží USA, kde leží i město New York, funguje školka žraloků písečných. Nejstarší školky žraloků, jaké jsme objevili, pocházejí z druhohor a jsou staré asi 200 milionů let.

Lord Kelvin v roce 1900 údajně prohlásil, že již neexistuje nic, co by fyzika mohla objevit, a že badatelům zbývají už jen přesnější a přesnější měření. O pouhých pár desetiletí později spatřila světlo světa teorie relativity i kvantová mechanika a převrátily tehdejší vědu vzhůru nohama. Dnes by si nikdo netroufl tvrdit něco podobného jako slavný britský fyzik na počátku 20. století, a mnozí vědci naopak usilovně hledají cesty, jak současné poznání ještě rozšířit o dosud neznámé jevy a teorie. Jaké problémy patří v dnešní fyzice k nejžhavějším?

1. Jaká je podstata temné energie?

Jednu z nejhlubších a nejpalčivějších záhad dnešní fyziky představuje bezesporu temná energie. Mysteriózní sílu zavedli do svých modelů astrofyzici, když zjistili, že se náš vesmír rozpíná, a že se tak navíc v současnosti děje se zrychlením. Temná energie by měla být silou stojící za pozorovaným zrychlováním kosmické expanze.

Podle nejrozšířenějších představ je vlastně temná energie původní Einsteinova „kosmologická konstanta“ a jedná se o vlastnost časoprostoru. Vytváří záporný tlak, který pohání expanzi vesmíru. S rozpínáním se prostor zvětšuje, a obsahuje tak víc temné energie. Vzhledem k pozorované míře zrychlování expanze by měla temná energie tvořit přes 70 % veškerého obsahu hmoty a energie v kosmu. Navzdory tomu zůstává naprostou záhadou a její skutečnou podstatu neznáme. Někteří odborníci jsou přitom přesvědčeni, že vůbec neexistuje, a pozorované rozpínání vesmíru vysvětlují jiným způsobem.

2. Co je to temná hmota?

Kromě záhady s temnou energií trápí fyziky ještě další neviditelná substance: Temná hmota by podle našich pozorování měla tvořit asi 84 % látky ve vesmíru. Pokud víme, neabsorbuje ani nevyzařuje elektromagnetické záření, takže ji nemůžeme sledovat přímo. O její existenci však svědčí řada nepřímých pozorování, jež souvisejí s jejím gravitačním působením na běžnou viditelnou hmotu. Tušíme ji například v uspořádání rotace galaxií či v rozložení hvězdných ostrovů ve vesmíru.

Zatím není jasné, z čeho se temná hmota skládá. Ve hře zůstává mnoho typů částic, z nichž některé jsou opravdu exotické. Po záhadné substanci v současnosti pátrají četné experimenty na zemi, pod ní i ve vesmíru – nicméně veškeré snahy dosud vyšly naprázdno.

3. Proč existuje „šipka času“?

Podle toho, co víme, se čas ve vesmíru pohybuje jen jedním směrem, tedy vpřed. Ovšem dle klasické mechaniky i atomové fyziky by pohyby těles a částic mohly stejně dobře probíhat opačně na základě stejných zákonů. 

Pohyb času vpřed zřejmě souvisí s entropií neboli s principem, podle nějž se uspořádanost hmoty samovolně pouze snižuje a za normálních okolností nemůže sama od sebe narůstat. Fyzici si zatím marně lámou hlavu, proč byla na počátku entropie vesmíru čili jeho neuspořádanost tak nízká. Proč byl kosmos nejprve tak uspořádaný, když se zrodil v záblesku ohromného množství energie v nesmírně malém prostoru?

4. Existují paralelní vesmíry?

Astrofyzikální data většinou ukazují, že by vesmír mohl být spíš plochý než nějak zakřivený. V takovém případě by kosmos, který pozorujeme, mohl představovat jen jeden z mnoha dílčích vesmírů vyskytujících se vedle sebe na nekonečně velké ploše multivesmíru – tak trochu jako vzory na prošívané dece. Z kvantové mechaniky zároveň vyplývá, že v rámci každého takového dílčího kosmu existuje pouze konečné množství možných kombinací částic. Pokud tedy skutečně žijeme v multivesmíru na nekonečné ploše, pak by se v něm měly kombinace uspořádání částic postupně opakovat.

Z uvedených úvah vyplývá, že by mělo existovat nekonečně mnoho paralelních vesmírů, z nichž některé se jen nepatrně liší od toho našeho. Jsou podobné představy správné? A podaří se nám někdy paralelní vesmíry detekovat a potvrdit tím jejich existenci?

5. Proč je v kosmu víc hmoty než antihmoty?

Ze současných teorií vyplývá, že by na počátku existence vesmíru mělo vzniknout stejné množství hmoty tvořené částicemi jako antihmoty sestávající z antičástic. Pokud by tomu tak ovšem bylo, pak by se veškerá hmota po setkání s antihmotou anihilovala a v našem kosmu by žádná nezbyla. Protony by se navzájem zničily s antiprotony, neutrony s antineutrony a elektrony by anihilovaly s pozitrony. V takovém případě by se z vesmíru stalo moře záření, jinak úplně prázdné.

Z nějakého důvodu tedy na počátku vzniklo víc hmoty než antihmoty a po anihilacích část první zmíněné zbyla, načež vytvořila známý vesmír. Uvedenou otázkou se zabývá několik teorií, zatím však žádná nedosáhla všeobecného přijetí. Fyzici proto dál hledají nová vysvětlení, jež by stávající teorie o kosmu doplnila a vysvětlila by, proč vlastně „existuje něco“, místo aby „neexistovalo nic“.

6. Jaký osud čeká náš vesmír?

Pro budoucnost kosmu má zásadní význam parametr označovaný jako omega: Představuje hustotu hmoty a energie ve vesmíru a jeho skutečná hodnota zatím zůstává nejasná. 

Pokud je vyšší než 1, pak by měl být časoprostor zakřivený a uzavřený do sebe, jako třeba povrch obrovské koule. Kdyby temná energie neexistovala nebo by se její působení časem změnilo, náš kosmos by se ve vzdálené budoucnosti mohl přestat rozpínat a naopak by přešel do fáze smršťování. Nakonec by se mohl zhroutit do sebe v události tvořící protějšek Velkého třesku, která se označuje jako Velký křach. Je-li vesmír takto zakřivený, ale temná energie existuje a nepřestane na něj působit tak jako dnes, potom by se měl rozpínat donekonečna.

Pakliže parametr omega dosahuje nižší hodnoty než 1, měl by být náš kosmos prostorově otevřený, například ve tvaru sedla. Ve velmi vzdálené budoucnosti by tak mohl skončit Velkým roztržením. Postupné rozpínání by nejprve oddálilo galaxie a následně i hvězdy natolik, že by se staly nedosažitelnými pro pozorování. V závěru by expanze přemohla rovněž síly držící pohromadě atomy a veškerá hmota ve vesmíru by se roztrhla na elementární částice.

TIP: Tajemství Velkého třesku: Co se stalo během první sekundy?

Pokud se omega rovná právě 1, je náš vesmír nekonečnou plochou. Kdyby neexistovala temná energie, rozpínání by se postupně zpomalovalo, až by se zastavilo. Jestliže by na plochý kosmos temná energie působila, pak by opět mohl skončit Velkým roztržením. Tak či onak, náš vesmír podle všeho postupně umírá, i když mu to nejspíš potrvá ještě velice dlouho.

Dokončení: Největší záhady astrofyziky: Co se děje v černé díře? A mohou se fyzikální síly sloučit?

Zřejmě nejslavnější „okuláry“ v dějinách objevil v obálce s každodenní poštou Andrew Stowe z britského aukčního domu East Bristol Auctions. Našel u nich i vzkaz: „Tyto brýle patřily Gándhímu, zavolejte mi.“ Když se pak Stowe s majitelem telefonicky spojil, jeho první věta zněla: „Jestli nemají žádnou cenu, klidně je vyhoďte.“

TIP: Nový aukční rekord: Nejdražší hodinky světa se prodaly za 270 milionů korun!

Unikátní artefakt nicméně hodnotu měl – jeden z předků anonymního majitele jej obdržel přímo od legendárního duchovního vůdce. Aukční dům proto odhadoval, že by dražba mohla vynést v přepočtu 440 tisíc korun. Konečná nabídka se však vyšplhala až k 7,6 milionu.

Po znovuobsazení Charkova se mateřský II. tankový sbor SS začal přesouvat na sever, aby se zapojil do příprav operace Citadela u Kurska. V červencové ofenzivě připadl divizi tankových granátníků SS „Totenkopf“, v té době již vedené SS-Brigadeführerem Maxem Simonem, úkol krýt pravé křídlo 4. tankové armády.

Smrtihlavové zpočátku postupovali rychle, takže do konce druhého dne útoku pronikli 32 km hluboko do nepřátelského území. Do 12. července dosáhly předsunuté jednotky vesnice Prochorovka, kde narazily na silná obrněná uskupení protivníka.

Úspěchy i prohry

Totenkopf se tak zúčastnila největší tankové bitvy války, v níž sama čelila koncentrované síle čtyř sovětských divizí. Pod neúprosným tlakem musela přejít do obrany, přesto své pozice udržela. Do krachu kurské operace ale odepsala téměř polovinu tanků a přišla také o téměř 700 padlých a 3 700 raněných. V následujících týdnech se Němci pokusili zlikvidovat nebezpečné sovětské předmostí na řece Mius a v boji nechyběla ani oslabená divize tankových granátníků SS „Totenkopf“.

Pokud si esesmani mysleli, že to nejhorší už mají za sebou, krutě se mýlili – v krvavém střetu přišli o více mužů než za celou operaci Citadela. Když předmostí konečně zničili, měla divize 1 500 padlých a zbylo jí pouhých dvacet obrněnců. Nyní se měl vyčerpaný II. tankový sbor SS přesunout k odpočinku do Itálie, ale sovětská ofenziva v oblasti Doněcké pánve donutila Totenkopf i „sesterskou“ divizi tankových granátníků „Das Reich“ k opětovnému zaujetí frontové linie.

U Stalina se smrtihlavům podařilo nápor odrazit, načež museli neprodleně hasit další požár u Charkova. Tam obě divize SS protivníka načas zadržely a vyřadily údajně až osm stovek sovětských tanků, jenže rudoarmějci nakonec obešli pozice esesmanů po křídlech a donutili je koncem srpna 1943 město vyklidit. 

Na březích Dněpru

V následujících bojích museli Simonovi muži krýt ústup ostatních německých jednotek a osvědčili se přitom natolik, že je velení spolu s dalšími elitními svazky nasazovalo na nejexponovanější úseky fronty. Jako tvrdí bojovníci se esesmani projevili třeba v říjnu 1943 u Krivého Rogu, když zabránili obsazení tohoto klíčového zásobovacího centra Rudou armádou. Za předvedené výkony čekal na esesmany krátký odpočinek v týlu i reorganizace na 3. tankovou divizi SS „Totenkopf“, do jejíhož čela se opět postavil Hermann Priess.

Zatímco tankový prapor se rozrostl v plnohodnotný obrněný pluk, dva regimenty tankových granátníků obdržely čestné názvy „Theodor Eicke“ a „Thule“. Na oslavy ale nebyl čas a už v polovině listopadu se smrtihlavové znovu ocitli v boji západně od Dněpru. Přestože svazek ještě nedisponoval plnými stavy, v třídenní bitvě zničil takřka 250 sovětských obrněnců.

Organizovaný ústup

Ústupu německých sil na západ však nemohl zabránit a leden 1944 zastihl divizi uprostřed urputných ústupových bojů, při nichž spolupracovala s divizí tankových granátníků Grossdeutschland. Přes oslabení na 70–75 % tabulkových stavů se formace pokoušela zadržovat rudoarmějce a v krytí stahujících se německých svazků pokračovala i na jaře, kdy působila coby zadní voj armád mířících do Rumunska. V květnu se smrtihlavové po dlouhé době dočkali posil v podobě 1 600 dovolenkářů a 4 500 vojáků převelených od 16. divize tankových granátníků SS „Reichsführer SS“.

Dokončení: Nelítostní smrtihlavové v boji (5): Německá divize SS Totenkopf

Totenkopf se tak konečně mohla znovu pochlubit více než 20 000 muži ve zbrani. Doplnění přišlo v nejvyšší čas, neboť 22. června 1944 zahájila Rudá armáda rozsáhlou útočnou operaci Bagration. Divize, pod čerstvým velením SS-Brigadeführera Hellmutha Beckera, okamžitě vyrazila ke Grodnu na bělorusko-polské hranici, kde musela čelit sérii úderů 2. tankové armády. Sovětská přesila činila místy až 10:1 a esesmani tak byli neustále pod silným tlakem.

Tetování bylo v západním světě spíš odznakem nižšího společenského postavení a často spjato s kriminální minulostí nebo nejrůznějšími kázeňskými a morálními prohřešky. Proč? Jak v roce 430 píše římský spisovatel Flavius Vegetius Renatus, sloužilo tetování k označování vojenských zběhů. Stačila k tomu směs akátové kůry, měděnky a kyseliny sírové, která vytvořila dostatečně leptavý inkoust. Vzpomínka na věčné časy nesla jasné poselství: „Na nositele není spolehnutí, zradí vás a může znovu utéct.“ 

Vrazi, žháři, zloději a králové

Barevnou směsí bez větší trvanlivosti, která nezpůsobovala žádná velká znetvoření, byli v Římě označováni i námezdní žoldáci, ale spíše kvůli „inventarizaci“. Tato myšlenka ostatně později ožila u tetování galejníků. Na kolik to máte a za co sedíte – to jste měli vepsáno přímo do kůže.

Evidenční čísla a znamení hanby byla vězňům zprvu vypalována, ale později se přešlo na „preciznější“ práci s jehlou. Textu či zobrazení mohlo být víc, což se hodilo hlavně u recidivistů. Pravda, v historii lze dohledat několik případů, kdy se nejrůznějšími kérkami mohli pochlubit i šlechtici a lidé urození. 

Tetování není pro každého

Obecně ale bylo tetování spjato s nepříliš chvályhodným původem nebo podivným zaměstnáním. Navzájem se tetovali námořníci, kočující komedianti a kriminálníci. A s takovou špatnou reputací byly různé malůvky na těle přijímány i kolonisty v Novém světě. Lidé měli jasno: rituální tetování nesli na svých tělech indiáni a později otroci z Afriky. Tedy nikdo, koho by si vážili. Změnila to až válka za nezávislost.

Dějinné „revoluční“ střetnutí třinácti amerických kolonií s mateřskou Velkou Británií znamenalo ve vztahu k tetování průlom. Trvalá znamení vepsaná na těle, skrytě nošená pod šaty, byla symbolem názoru a pevného odhodlání. Patřili jste snad k britským loyalistům? Dejte to svým stejně smýšlejícím přátelům najevo vytetovaným erbem se třemi lvy, britskou vlajkou, zkříženými mušketami nebo obrazem krále Jiřího III. Počty takových tetování šly do stovek, protože imperiální myšlenky byly prostě mainstream. 

S Washingtonem na hrudi

To američtí revolucionáři mohli své malůvky počítat na tisíce. I tím bojovali proti útlaku. V zastoupení maleb vedly první verze americké vlajky, zpodobnění bohyně Columbie čili zosobnění svobody nebo tvář George Washingtona. Jen pozor: pokud vás červenokabátníci nachytají s takovou malůvkou, z vězení už nevyjdete. Když vás nečeká rovnou šibenice. Jisté je, že počínaje rokem 1776 se tetování stává respektovaným a smysluplným vyjádřením odporu. 

Tatéři tehdy pracovali v utajení a obvykle byli přímou součástí revolučních bojůvek. Jejich základním pracovním nástrojem byla sada dutých jehel o tloušťce husího brku a flakónek vermilionu, tedy přírodního pigmentu rumělkové barvy. K dotvoření obrazu bylo zapotřebí několik hodinových sezení, což rozhodně nebylo pro účastníky bez rizika. Tisknout nebo šířit protibritské letáky bylo trestáno stejně jako produkce tetování. I tak se po získání nezávislosti Spojené státy potetovanými lidmi jen hemžily. 

Životopis na těle

S vymalovanou americkou vlajkou přes celou hruď se teď chlubili zvláště ti, kteří období bojů strávili vyčkáváním v zázemí. Trochu to „odvaze a myšlence“ patriotických tetování ubralo na kreditu. Když ale o sto let později vypukla občanská válka Severu proti Jihu, měli zástupci obou stran hned jasno: svůj názor vyjádří tetováním. Platilo to zvláště pro vojáky pozemního vojska: na svých tělech nesli jméno a příjmení, znak či název rodného města, číslo a znak regimentu a dále pak malůvky odkazující na jejich ženy či milenky, či zobrazení síly jejich ideálů. Například ve formě orla bělohlavého.

„Vojákům v oddílech to dodávalo pocit vzájemné sounáležitosti, upevňovalo to jejich vazby a dodávalo jim to pocit nezranitelnosti,“ vypočítává důvody pro tetování Albert Parry, historik, který se na toto téma v USA soustředí. Bylo to současně i velmi praktické: „V boji se vám může řetízek s psími známkami snadno přetrhnout, ale tetování vám zůstane napořád.“ Ženy tak často přispívaly svým naverbovaným mužům na tatéra, aby se jejich těla dala později snáze identifikovat.

Repertoár tetování se v bitevním poli úspěšně rozrůstal. Vojáci na tělech nesli jména padlých spolubojovníků, vzpomínky na prožité bitvy hemžící se vlajkami, štíty a postavičkami. Ne vždy to bylo bez problémů. Běda například konfederačnímu zajatci, kterého by se zahlédli s nápisem Fort Pillow. Právě tady v roce 1864 Konfederace dost nešťastně zmasakrovala vzdávající se Unionisty. Nositele-účastníka by nečekalo nic jiného, než perforace bodáky. 

Moč je přece čistá!

Jinak ale lze právě zajatecké tábory na obou stranách považovat za učiněné galerie tetování. Stačilo k tomu zhruba šest dutých jehel o průměru 0,35 milimetrů. Kůže byla pod úhlem napichována a spolu s hrotem se dovnitř dostávala i barva – většinou indický inkoust. O zabarvení se obvykle postarala směs střelného prachu.

TIP: Zdobená kůže: V anglickém muzeu je k vidění stovka potetovaných rukou

Dílo se vytvářelo několik hodin a jeho vedlejším produktem pravidelně bývala infekce. V nehygienických podmínkách zajateckých lágrů se není čemu divit. Čerstvá tetování se obvykle omývala močí, protože sterilizující alkohol tu byl příliš vzácný.

Na otázku, kolik času je třeba věnovat sportu či jiné fyzické aktivitě, abychom vykompenzovali jeden pracovní den za pracovním stolem, se pokusili odpovědět vědci. Na pomoc si vzali celkem devět studií, které mapovaly chování celkem 44 370 lidí se sedavým způsobem života. Jejich odpověď zní: 30-40 minut středně intenzivní až usilovné fyzické aktivity denně. U takové porce již podle vědců není rozdílu mezi zdravím lidí se sedavým zaměstnáním a těmi, kteří se v práci více hýbou.

Studie, kterou zpracoval Ulf Ekelund z Norského institutu veřejného zdraví, je metaanalýzou. U tohoto druhu studií je obvykle problém, že se snaží vyvozovat závěry z jinak nesouvisejících samostatných výzkumů. Metastudie norských vědců má ale v tomto směru jednu podstatnou výhodu – data k ní byla získána z nejrůznějších nositelných zařízení – sportovních náramků a chytrých hodinek, což do značné míry zvyšuje její vypovídací hodnotu. 

TIP: Pouhé dvě minuty intenzivního výkonu mohou nahradit půlhodinu cvičení

Zdraví prospěšný je podle vědců jakýkoliv pohyb. Ze sportovních statistik víme, že člověk v průměru spálí zhruba jednu kalorii na kilogram tělesné hmotnosti i když nic nedělá. Osmdesátikilový člověk tak během sedmi hodin spánku spálí přibližně 560 kalorií. Aby bylo cvičení efektivní, je ale třeba spálit třikrát až šestkrát více kalorií.

Ne každá aktivita ovšem znamená stejnou zátěž. Pro orientační přepočet se proto používá klasifikace pomocí metabolického ekvivalentu (MET). Ten vyjadřuje aerobní kapacitu organismu vzhledem k jeho energetickému stavu. Podle současných doporučení WHO by měl každý dospělý jedinec zvládnout alespoň 600 – 1 200 MET minut za týden. Znamená to, že například 30minutová procházka svižnou chůzí (MET 6) vygeneruje 150 MET. Abychom dosáhli na doporučení WHO je třeba podobnou procházku absolvovat 6× týdně. Stejné zátěže lze dosáhnout 15minutovým skákáním přes švihadlo (MET 11) nebo třeba 20minutovou vyjížďkou na kole (MET 7,5).

Zdá se, že pratuři (Bos primigenius) dávali přednost mokřinám a bažinatým lesům v říčních údolích. Pravděpodobně ale žili i v sušších lesích a na otevřených pláních. Na většině svého území byl pratur vyhuben do konce 15. století. Jeho posledním útočištěm se stala rezervace u polské vesnice Jaktorów.

Správa zbývajících jedinců byla po několik staletí dobře organizována. Zvířata nejprve patřila místní šlechtě, která měla výsadní právo k lovu. Později dobytek přešel do majetku panovníka, jenž se staral o jeho ochranu a krmení v zimním období. Za péči o pastviny byli místní hajní osvobozeni od daní a byl vydán dekret, podle něhož se pytláctví na praturech trestalo smrtí. Královská inspekce z roku 1564 přesto uvádí, že v rezervaci žije už jen 38 kusů.

Heckův skot jako „náhradníci“

Masivní pokles populace praturů byl zřejmě důsledkem nedostatečné péče králů Zikmunda I. a Zikmunda II. a následných politických nepokojů. Vyhynutí druhu tedy způsobila kombinace několika příčin: rozšíření domácího dobytka, nezájem vladařů, korupce, nemoci ve stádech a lov. Poslední kus proto uhynul roku 1627. U řeky Pisia najdeme pomník vybudovaný na počest této poslední samice.

TIP: Letitou záhadu vzniku zubra objasnily analýzy DNA a jeskynní malby

Domestikovaná forma Bos taurus je dnes rozšířena po celém světě. V mnoha zemích byly do volné přírody vráceny také populace zpětně vyšlechtěného druhu, o který se ve 20. letech zasloužili bratři Heinz a Lutz Heckovi. Tito ředitelé zoo v Berlíně a Mnichově vyšlechtili po třiceti letech křížení sedmi druhů evropského dobytka tzv. Heckův skot, který se barvou a často i tvarem rohů podobá původním praturům.

Cirkadiánní rytmus živých tvorů patří mezi biologické rytmy, v nichž kolísá aktivita a bdělost. Jde o jeden z důležitých rytmů ovlivňujících život člověka. U obyvatel Země se synchronizuje díky východům a západům Slunce, tedy střídání dne a noci. Jeho narušení – například nepravidelné směny či cesty do jiného časového pásma – vede k únavě, spánkovým poruchám a ovlivnění kognitivních schopností. 

Přirozený rytmus člověka trvá 24–28 hodin. Na Mezinárodní vesmírné stanici však astronauti zažívají východ Slunce každých 90 minut, a jejich přirozené rytmy se tedy nemohou synchronizovat tak, jak nás to příroda učila po tisíce let. Někteří jsou vůči tomu odolnější, jiní méně, a aby vůbec mohli fungovat, podporují periodu spánku medikamenty.

TIP: Problémy s výzkumem: Ruští kosmonauti odmítají poskytnout sperma pro vědu

Výzkumy ukázaly, že jsou posádky nejvýkonnější, pokud se udělá maximum pro zachování jejich přirozeného spánkového cyklu. Jeho soustavné narušování – ať již pracovními povinnostmi, nebo z vlastního rozhodnutí (astronauti na ISS například běžně tráví čas vyhrazený spánku v proskleném modulu Cupola a pozorují Zemi pod sebou) – ústí ve zvýšenou chybovost, což znamená v kritických situacích nepřijatelné riziko. Při dlouhých vesmírných misích, například k Marsu, bude tudíž nutné věnovat značnou pozornost plánování služeb a směn, aby si posádka svou výkonnost zachovala. 

Ve Fukově zůstal stát jediný dům, a to jen proto, že se nacházel na správné straně hranice – německé. V české části všechna stavení po válce postupně padla. Maličká výspa ve Šluknovském výběžku se podobá vztyčenému prstu, který jako by Čechům připomínal, že tato historie se jim moc nepovedla. Místní lidé – byť obklopeni německým územím – si několikrát zvolili, že budou patřit na českou stranu. A volba se nakonec nevyplatila.

Od severu na jih měří Fukovský výběžek sotva tři kilometry a od západu na východ v nejužším místě pouhých čtyři sta padesát metrů. Jde o zvláštní kus země: Český výčnělek se ukrývá v údolí a shora jej přetíná německá řeka Spréva, což v kombinaci se vzduchem od vody proměnilo zdejší půdu v sen zemědělců. „Na zahradách se tu vždy urodilo minimálně o čtyři týdny dřív než třeba ve Šluknově. Ten odsud leží jen sedm kilometrů, a přitom tady panovalo úplně jiné podnebí,“ popisuje fukovská rodačka Hana Štěpková.

Nové stromy podél starých cest

„Domy ve Fukově stály především okolo hlavní cesty. Rozptýlenější byly až ve spodní části, v blízkosti kostela, školy a centra obce,“ vysvětluje Martin Chroust, vedoucí odboru rozvoje ze šluknovského městského úřadu. Před první světovou válkou žilo ve vesnici zhruba 850 lidí ve 150 domech. A řadě z nich dával práci pradědeček paní Štěpkové, který tam vedl kamenický podnik.

Cestu vedoucí do někdejšího Fukova dnes lemují ovocné aleje. Pracovníci městského úřadu ve Šluknově vzali před pěti lety starou katastrální mapu a podél zaniklých ulic vysázeli stromy. „Výsledek se ukázal už do roka, kdy se kolem nich objevily vyšlapané cestičky a zůstávají patrné dodnes. Takže náš záměr vyšel: Stromy navedly lidi zpátky do kraje a naučily je ty staré cesty používat,“ usmívá se Martin Chroust.

Nejhorší okamžik obce přišel s koncem druhé světové války. Gottfiedu Engelovi byly čtyři roky, když ho s rodiči a dalšími Němci ze Šluknova naložili do dobytčáku a poslali do Drážďan. „Tam nás vyhodili z vlaku a řekli, ať si děláme, co chceme. S ostatními z Fukova jsme se však domluvili a dalších čtrnáct dní jsme putovali zpátky. Usadili jsme se v okolních městečkách Oppach a Taubenheim na německé straně a doufali jsme, že se budeme smět vrátit,“ popisuje fukovský rodák.

Naděje se rodí poslední

Po odchodu německých Fukovanů ves chátrala, opuštěné domy vandalové vykradli, rozpadající se stavení se postupně bourala. Do obce, která ztratila řezníka, pekaře, ševce i holiče a jejíž zásobování bylo obtížné, se nechtěl nikdo nastěhovat. Zničený Fukov byl státu na obtíž, a proto ho ministerstvo vnitra postupně připravovalo na výměnu s NDR za jiné území. Nakonec se ovšem neuskutečnila, a tak nastal definitivní zánik. V roce 1960 odstřelili kostel a dodnes po něm zbyly stovky kubíků suti. „Když ho odstřelovali, seděli jsme na druhém břehu Sprévy a plakali jako děti,“ vzpomíná pan Engel.

TIP: Noví lidé do pohraničí: Jak vypadalo poválečné osídlování Sudet?

Ovocné aleje, cedulky s fotografiemi původních stavení rozeseté po louce, nová socha Jana Nepomuckého či obnovená hřbitovní zeď – místní zkrátka nechtějí zapomenout. A v roce 2000 se ukázalo, jak moc Fukov v srdcích pamětníků dál žije. Tehdy se u zbořeného kostela poprvé sešli původní obyvatelé či jejich potomci. „Dorazilo asi sedmdesát lidí, především z německé strany, a tekla i spousta slz. Všichni se ohromně radovali, že se mohou do Fukova vrátit, být tady, hovořit spolu – a nikdo je nevyhání,“ líčí pamětnice Helga Hošková. 

Od té doby se v místě setkávají každé dva roky. V plánu je rovněž cyklostezka spojující obě strany hranice i jistá obnova původního kostela sv. Václava: V budoucnu by ho měla připomínat železná konstrukce. Slunný Fukov tak začíná psát další, snad radostnější kapitolu své existence. 

Letos proto radnice poprvé naostro spustila systém MOSE: Jeho plný název zní „Modulo sperimentale elettromeccanico“, přičemž zmíněná zkratka v italštině znamená „Mojžíš“. Soustava dokáže ovlivňovat hladinu Benátské laguny, a město tak chránit před velkou vodou. Projekt se rodil již od roku 1984, ale postihlo ho tolik odkladů, skandálů a problémů, že jen málokterý Benátčan věřil v jeho dokončení – natož aby doufali, že bude bariéra fungovat. 

Každoročně mezi říjnem a březnem se nad Benátkami vznáší hrozba záplav. Vinou nízkého atmosférického tlaku, přílivu a jihovýchodního větru jugo vznikajícího nad Saharou se ulice i náměstí italské metropole nepravidelně, ale relativně často ocitají pod vodou. S globálním oteplováním se navíc situace rok od roku zhoršuje: V listopadu 2019 hladina dokonce zalila 90 % města. Nápravu vzniklých škod obvykle pokryjí příjmy z turismu. Pandemie koronaviru a následný úpadek cestovního ruchu však Benátky srazily na kolena. 

Tři úžiny, čtyři bariéry

Bariéry ve třech úžinách sestávají ze 78 bran, které se v případě nouze zvednou a vytvoří dočasnou hráz. Podle plánu mají odrazit až třímetrový příliv, přičemž například náměstí sv. Marka se noří pod vodu již s přílivem okolo 90 cm. 

Když tedy v sobotu 3. října sirény hlásily blížící se velkou vodu, Benátčané začali jako obvykle přesouvat nábytek a spotřebiče do vyšších pater. Nikdo nevěřil, že MOSE zafunguje: Testoval se jen jednou, takže šance na selhání byly velmi reálné. Brány se však skutečně zvedly, a zatímco na jejich vnější straně dosáhla hladina 132 cm, uvnitř setrvala na bezpečných 70 cm. Město tak zůstalo relativně suché a poprvé v dějinách vlnám vzdorovalo. MOSE se nyní nasadí do akce, kdykoliv příliv překoná 110 cm, a po dokončení projektu v roce 2021 se mají bariéry aktivovat ještě dřív.