Podnik s názvem Stalin Doner měl v logu hned nad dveřmi velký portrét komunistického vůdce. Vevnitř pak zákazníky čekala obsluha oblečená do dobové policejní uniformy NKVD a jednotlivá jídla nesla jména komunistických předáků.

„Otevřeli předevčírem a obsloužili na 200 zákazníků," řekl Stanislav Voltman. „Právní důvody (pro zavření bistra) nebyly,“ dodal s tím, že policie ho ale nejprve donutila sejmout Stalinův portrét a místní úřady pak údajně vyvinuly „obrovský tlak“, který ho donutil podnik zcela zavřít. Design restaurace byl předmětem vášnivých debat lidí na sociálních sítích, z nichž někteří jej označovali za nechutný.

„Nějakou publicitu na sociálních sítích jsem očekával, nečekal jsem ale, že všechny televizní stanice, všichni reportéři a blogeři se sem nahrnou a budou tu stát frontu jako do Leninova mauzolea,“ okomentoval okolnosti uzavření bistra jeho majitel.

TIP: Návrat Stalinova kultu: Plíživá rehabilitace sovětského diktátora

Stalinova vláda se nesla ve znamení masových represí, táborů nucených prací a hladomoru. V období takzvaného Velkého teroru v letech 1936 až 1938 bylo podle odhadů popraveno 700 000 až 1,2 milionu lidí. Oběti byly obviňovány z různých smyšlených (zpravidla politických) zločinů, například sabotáže, špionáže nebo protisovětské agitace. V zemích bývalého Sovětského svazu však Stalina stále mnoho lidí chová v úctě, především kvůli jeho zásluhám na porážce nacistického Německa za druhé světové války.

Potomek italských imigrantů se doslova „prozpíval“ životem. S písničkami začal už krátce po narození v roce 1915 a nepřestal až do roku 1995, tři roky před smrtí, kdy mu v celoživotní vášni již bránily dýchací obtíže a problémy se srdcem. Jeho hlas tak formoval dějiny populární hudby po desítky let a Frank Sinatra se stal jednou z nesmrtelných ikon showbyznysu. 

Jeho porod provázely komplikace, které však měly paradoxně pozitivní dopad na uměleckou kariéru. Lékaři museli chlapečkovi vážícímu 6,1 kg pomoct na svět kleštěmi, jež mu způsobily několik jizev na tváři, uchu a krku a perforovaly mu ušní bubínek. V důsledku zmíněného trvalého poškození ovšem nemusel již jako mladý muž v roce 1941 nastoupit vojenskou službu a místo toho se mohl dál věnovat zpěvu.

Odmala vyrůstal pod vlivem jazzových bigbandů a zejména slavného Binga Crosbyho, a když se s ním coby dvacetiletý poprvé setkal, také se pevně rozhodl pro dráhu profesionálního zpěváka. Za svým snem šel velmi tvrdohlavě, a tak se z Francise Alberta Sinatry stal Frank Sinatra, jehož umění lidé obdivují dodnes.

Dětství v hospodě

Jeho matka Dolly pracovala jako porodní asistentka a kromě toho, že pomáhala dětem na svět, prováděla rovněž ilegální potraty u italských katolických dívek, čímž do rodinného rozpočtu přispívala nemalými částkami. Otec Antonio boxoval pod jménem Marty O’Brien a později se přidal k hasičskému sboru v Hobokenu, kde rodina žila. Jako dítě trávil Frank mnoho času i v jejich malé taverně: Přes den tam psal úkoly a večer si občas stoupl ke klavíru a zpíval. 

Vztah k hospodám a klubům mu vydržel po celý život, rád v nich zpíval i vysedával a bavil se s lidmi. Občas se však v jeho blízkosti pohybovali také jedinci nepatřící ke „slušné společnosti“. Sinatra proto opakovaně čelil obviněním, že se stýká s mafií a jeho kariéru podporuje organizovaný zločin. FBI na umělce dokonce vedla spis o 2 403 stranách, ale nikdy jej z ničeho neobvinila a sám Sinatra veškerá podobná tvrzení odmítal.

První úspěchy

Coby náctiletý se Frank přidal k místní kapele 3 Flashes. Muzikanti ho ovšem přijali jen proto, že se jim pro ježdění po vystoupeních nesmírně hodilo jeho auto. Zištný krok se každopádně vyplatil: Mladý zpěvák totiž nové kolegy přesvědčil, aby se zúčastnili rozhlasové talentové show Edwarda Bowese pro amatéry – a nakonec vyhráli první cenu, půlroční smlouvu na turné po Spojených státech na pódiích i v rozhlase. Přejmenovali se na Hoboken Four, Sinatra se stal kapelníkem a k závisti ostatních si užíval velkou pozornost dívek.

S kapelou se však záhy rozloučil a přidal se k orchestru Harryho Jamese, s nímž následně vydal svou první komerční nahrávku From the Bottom of My Heart. Sinatra se sice nikdy nenaučil noty, ale od mládí na svém hlase tvrdě pracoval, a sklízel tak plody například v podobě rozšiřujícího se rozsahu. Jenže bez ohledu na to měly nahrávky s Jamesem slabé prodeje a frustrovaný zpěvák podléhal dojmu, že mu vysněný závratný úspěch uniká.

Touha po sóle

Dosáhl jej až s kapelou Tommyho Dorseyho, k níž se připojil v roce 1940. Během prvního roku nahráli přes čtyřicet písní a teprve tehdy začal být mladý umělec spokojený. Kapelník na něj měl silný vliv, takže od něj Sinatra postupně převzal manýry i některé rysy – kupříkladu vždy trval na perfektních výkonech. V červnu 1940 se Dorsey stal dokonce kmotrem jeho dcery Nancy. Blízké přátelství však narušilo Frankovo rozhodnutí orchestr opustit a zamířit na sólovou dráhu, k čemuž ho hnala především touha soutěžit se svým někdejším idolem Bingem Crosbym. 

Problém spočíval v tom, že smlouva zaručovala Dorseymu 43 % ze Sinatrových celoživotních výdělků v showbyznysu. Po soudních tahanicích jej nakonec nechal kapelník jít, což se ovšem neobešlo bez drbů v tisku, že zpěvák využil vazby na zločinecké organizace, aby dosáhl svého. Ať už se jednalo o pistoli u hlavy, nebo tučný úplatek, dramatická epizoda blízký vztah obou mužů nenávratně zničila. Jako poslední Dorsey Frankovi řekl: „Doufám, že spadneš na p*del!“ 

Sinatramánie

Následující dva měsíce po odchodu z orchestru znamenaly pro Sinatru noční můru. Nenašel jediné místo, kde by mohl zpívat, a cítil se být v kariéře o několik let zpátky. Jenže v prosinci 1943 zazvonil telefon a věci nabraly rychlý spád. Bob Weitman, režisér slavného divadla Paramount, měl pro zpěváka nabídku snů: Vystoupit v Paramountu na silvestra, hned po swingové legendě Bennym Goodmanovi. 

Onoho večera na konci roku se stalo něco neuvěřitelného: Na pódium vešel plaše působící muž, ale jakmile začal zpívat, publikum zešílelo. Diváci křičeli nadšením, dupali, tleskali a snažili se dostat co nejblíž. Do té doby v podstatě neznámý umělec si najednou užíval davy fanoušků. Nastala skutečná mánie, kterou později překonali snad jen Beatles. Paramount prodloužil Sinatrovi show z jednoho dne na měsíc a pak na další dva. Zpěvák tehdy vystupoval i sedmkrát denně.

Propad a comeback

Sinatra byl najednou všude: Jeho hlas zněl z pódií i z rozhlasu, a zpěvák se dokonce objevil na stříbrném plátně, přičemž hned v prvním filmu Higher and Higher hrál sám sebe. Následovaly další snímky a Frank měl čím dál víc práce. Mezi léty 1945 a 1946 zpíval ve 160 rozhlasových pořadech, 36krát nahrával a natočil čtyři filmy. V roce 1946 vystupoval i 45krát za týden a denně odzpíval stovku písní. Na přelomu 40. a 50. let však začala jeho sláva upadat, což znamenalo také ztrátu nahrávacích a filmových smluv. 

Umělec se tím však nenechal vyvést z míry a hned v roce 1954 slavil velkolepý comeback, když za vedlejší roli ve filmu Odtud až na věčnost získal Oscara. Opět se tedy těšil uznání a na konci 50. let založil vlastní nahrávací společnost Reprise, kde kromě něj natáčeli třeba Neal Young či Joni Mitchellová. Reprise dodnes vydává Sinatrova alba, jde však o domovskou značku například i pro kapely Green Day, The Smashing Pumpkins nebo pro Erica Claptona.

Krysí banda

V polovině 60. let se Sinatra opět nacházel na vrcholu. Získal Grammy za celoživotní dílo, čímž se završila předchozí desítka stejnojmenných cen. Spolu se Sammym Davisem Jr., Deanem Martinem, Peterem Lawfordem, Joeyem Bishopem, Humphreym Bogartem a dalšími vytvořili neformální skupinu Rat Pack neboli „banda krys“: Vystupovali na koncertech v Las Vegas a objevovali se také ve filmech. 

Jedna z teorií o vzniku netradičního názvu zní, že když Bogartova manželka viděla, jak se její muž s přáteli vrací v noci z Vegas, řekla jim, že „vypadají jako zatracená banda krys“. A přestože šlo o mužské uskupení, objevovaly se po boku pánů i ženy, včetně Shirley MacLaineové, Judy Garlandové nebo třeba Marylin Monroe. Las Vegas se pro Sinatru a jeho kumpány stalo uměleckou domovinou.

Poslední takty

Na začátku 70. let se Sinatra rozhodl odejít do důchodu, ale po dvou letech se vrátil s albem Ol’ Blue Eyes Is Back a s televizním pořadem. Roku 1976 pojal za svou čtvrtou manželku Barbaru Marxovou a zůstali spolu až do jeho smrti na sklonku milénia. 

TIP: Když Brouci dobyli Ameriku: Jak se rodila nesmrtelnost beatlemánie

Následovalo ještě mnoho úspěchů a ocenění, včetně Prezidentské medaile svobody, Zlaté medaile Kongresu či rakouského Čestného kříže za vědu a umění I. třídy. Časopis Playboy Sinatru sedmkrát zvolil mužským vokalistou roku a magazín Down Beat jej několikrát jmenoval i osobností roku. Přestože jeho poslední koncerty provázely zdravotní komplikace a musel využívat čtecí zařízení, vystupoval zpěvák až do roku 1995. Jeden z největších hudebních interpretů 20. století odešel o tři roky později, ale jeho písně a filmy s námi zůstávají dál. 

Jednovaječná dvojčata skutečně vznikají z jednoho jediného vajíčka. Proto sdílejí tutéž DNA od svých rodičů. Lidé si proto obvykle myslí, že jednovaječná dvojčata mají naprosto shodnou DNA. Zároveň je to poměrně důležitá odborná záležitost, protože jednovaječná dvojčata hrají významnou roli ve výzkumu lidské genetiky.

Ve skutečně se ale ukazuje, že během vývoje lidského zárodku, především v jeho rané fázi, vznikají v lidské DNA mutace. Týká se to i jednovaječných dvojčat. Jejich mutace se ale obvykle navzájem liší. Ve své nové studii rozdílů mezi jednovaječnými dvojčaty to potvrdil tým islandských genetiků, které vedl Hakon Jonsson ze společnosti deCODE Genetics.

TIP: Dvě v jednom těle: Žena trpící chimérismem je živoucí hříčkou genetiky

Genetici studovali celkem 387 párů jednovaječných dvojčat a dvoje trojčata, společně s jejich rodiči, partnery a dětmi. Výsledky výzkumu ukázaly, že se jednovaječná dvojčata liší v průměru 5,2 mutacemi. Asi u 15 procent těchto párů dvojčat se jedno z dvojčat lišilo větším počtem mutací, asi 10 až 15.

Vědci se domnívají, že jde o situaci, kdy dvojčata nevznikají z vajíčka, jako obvykle, ale ze zárodku starého 8 až 13 dní. Čím později se budoucí dvojčata oddělí, tím více se liší mutacemi. Vzhledem k velikosti lidské DNA, která obsahuje v tělních (diploidních) buňkách asi 6 miliard párů bází to je ale jako kapka vody v oceánu.

V úterý 1. ledna 1929 si pětice vzájemně se neznajících lidí zakoupila čerstvý výtisk Národních listů. Psal se nový rok a všechny zajímalo, co přinese. Tovární dělník Ignác Hamr z Červeného Kostelce, zemědělský pomocník Arnošt Pinkava z Nymburka, senior chef průmyslového závodu Hermann Wolf z Trutnova, žena v domácnosti Anna Jelínková z Brna a učitel Václav Cibulka z Prahy dolistovali až ke straně pět, kde dopisovatel Národních listů v pravém slova smyslu věštil události pro rok 1929.

„Bude mnoho vražd, loupeží, velkých požárů, leteckých a železničních neštěstí, ale také pozoruhodných lékařských objevů a převratů ve způsobu léčení nemocí. Nezávislost žen se ještě upevní,“ udával autor článku. „Francouzský astrolog Abel prorokuje události ještě přesněji. Předpovídá dva velké vynálezy: padák, který nikdy neselže, a naprosto spolehlivé sérum proti tuberkulose. (...) Obchodní a peněžní kruhy budou nejvíc zajímat proroctví amerického astrologa mra Lee, jenž je považován za znamenitého proroka bursovních kruhů ve Wallstreet. Mr. Lee už dovedl předpovědět bursovní krachy přesně na den. Pro letošní rok prorokuje třetí týden v květnu jako nejkritičtější pro newyorskou bursu. Krach se bude opakovat v posledním týdnu září. Také Evropa prožije bursovní nesnáze. (...) Uvidíme (…).“ Když pětice dočetla, zřejmě se jí moc neulevilo, naopak. Ale byla to přece jen předpověď, která nemusela vyjít…

Příběh první: pomocný zemědělský dělník z Nymburka

Arnošt Pinkava pracoval od roku 1928 jako pomocný zemědělský dělník na soukromém statku nedaleko Nymburka. Muž středních let, bývalý legionář a vyznavač Sokola, absolvoval pět ročníků obecné školy a poté tři roky měšťanky v Nymburce. Se svým zaměstnáním však spokojený nebyl. Jednak to byla práce fyzicky náročná, ale především nepříliš dobře placená. Za každou odpracovanou hodinu dostal pouhou jednu korunu a padesát haléřů.

Nedá se ani hovořit o tom, že by měl jistotu stálého zaměstnání. Krize v zemědělství se projevila už v lednu. Nejprve panovala krutá zima doprovázená silnými mrazy, které napáchaly mnoho škod na ovocných stromech, a sníh se místy udržel až do poloviny května. Statkář musel odprodat několik hospodářských zvířat, která kvůli prochladnutí musela putovat na jatka.

První jarní měsíce sice přinesly vyhlídku na dobrou úrodu, ale všechno změnila bouře s krupobitím, která Polabí zasáhla 4. července kolem desáté hodiny večer. Za bílého dne byl pohled na větrem poničené stromy a pomlácené obilí opravdu žalostný. Škody se likvidovaly v příštích týdnech. Aby toho nebylo málo, nastala velká vedra, během nichž obilí usychalo a v potocích i ve studnách se projevil citelný nedostatek vody. Kronikář zaznamenal: „Úroda zničena z 80 %. Ovoce tohoto roku bylo vzácností.“

Ze statku na žebrotu 

Ihned po sklizni bídné úrody nastalo na statku propouštění. Arnošt Pinkava tak ze dne na den přišel o střechu nad hlavou a základní příjem. Práci sháněl, kde se dalo. Přes zimu vypomáhal jako lesní dělník s likvidací pozůstatků kalamity po letní silné bouři. Na začátku jara 1930 měl štěstí – zaměstnal ho rolník Antonín Kapoun na svém statku v Rašově u Tišnova. Práce na poli i v lese byla slušně placená, a Arnošt si tak mohl koupit častěji než kdy předtím kostku másla nebo masné výrobky. Část potravin kupoval také od hospodáře. Úroda toho roku ovšem nebyla valná, a když koncem června vypukl z neznámé příčiny na statku požár, který zničil obytné stavení a část hospodářských budov, ocitl se Arnošt Pinkava opět bez práce. 

Tehdy se již naplno projevily důsledky ekonomické recese. Nezaměstnanost v zemědělství byla od léta vyšší a zavadit o práci bylo takřka nemožné. Arnošt se proto vrátil zpět do Nymburka, avšak ani ve městě nebyla situace lepší. Byl tedy nucen žebrat v městských ulicích. Z dřevěných desek si vyrobil ceduli, kterou nosil připevněnou kolem krku. Bílou barvou na ní stálo: „Sháním práci. Jen za chleba.“  

TIP: Život za Velké krize: Jak Černý čtvrtek otřásl americkou společností?

Díky dobročinnosti místních se mu dařilo protloukat se bídou až do roku 1934. Tehdy byl zaměstnán na stavbě Zemědělské družstevní mlékárny v Jičínské ulici. Mlékárna byla dokončena o rok později. Prodávala mléko, tvaroh, jogurty a sýry do celého Polabí i do Prahy. Místo zde posléze dostal i Arnošt, který tu pracoval po několik dalších let. 

Psychologové ze tří maďarských univerzit požádali 52 žen, aby se prošly před kamerou – jednou v botách s plochou podrážkou a podruhé v botách s 8 až 10centimetrovým podpatkem. Videa a fotografie poté vědci pouštěli více než stovce mužů a žen, kteří měli hodnotit atraktivitu modelek. Záznamy byly záměrně upravené tak, aby modelkám nebyla vidět obuv (od lýtek dolů) a ani horní část těla. Modelky byly ve věku od 18 do 43 let, všech možných postav a oblečené byly podobným způsobem – do upnutých triček, džínsů a legín.

Výsledek experimentu hovoří jasně: Bez ohledu na pohlaví pozorovatele, byly jako atraktivnější označeny ty ženy, které si obuly boty na podpatku. Podle vědců je výsledek dán souhrnem několika faktorů – jedním je rytmus chůze, který se v různém obutí mění. Ženy v botách na vysokém podpatku se pohybují ladněji než v botách s plochou podrážkou.

TIP: Na podpatcích do války: Boty na vysokém podpatku byly původně určené mužům

Tím hlavním je ale podle vědců rozdíl v zakřivení zad – vysoký podpatek podle nich opticky prodlužuje kost kostrční, což si spojujeme s nižší pravděpodobností poranění zad a také schopností vícečetných porodů. Tato část byla obzvlášť patrná z hodnocení statických fotografií. Zdá se tedy, že se maďarským vědcům podařilo potvrdit okřídlený výrok Marilyn Monroe: „Nevím, kdo vynalezl vysoké podpatky, ale všechny ženy mu hodně dluží.“

Když Rudá armáda začátkem 30. let poptávala velkorážní zbraň pro boj s lehce pancéřovanými a vzdušnými cíli, zapojil se do projektu náhrady za těžký kulomet Maxim také konstruktér Vasilij Alexejevič Děgťarjov. Automat měl pálit náboji 12,7 × 108 mm a počítalo se též s jeho instalací na obrněnou techniku. Konstruktér šel nejprve cestou nejmenšího odporu a inspiroval se vlastním lehkým kulometem DP.

Spolupráce se Špaginem

Z osvědčených prvků svého úspěšného výtvoru využil kupříkladu odběr spalných plynů z hlavně. Zrodila se zbraň zvaná DK, která se v první polovině 30. let sice dočkala sériové výroby, jenže kvůli kadenci pouhých 360 ran/min. se příliš nerozšířila. Zlom nastal až poté, co Děgťarjev zahájil spolupráci s další konstruktérskou legendou Georgijem Špaginem. Autor slavného samopalu zdokonalil systém podávání střeliva, čímž se počet výstřelů za minutu navýšil asi na 600.

Tato hodnota potvrzená zkouškami z roku 1938 generály uspokojila a automat se záhy dostal do výzbroje pod názvem DŠK (Děgťarjev, Špagin, krupnokalibernyj). Konstruktéři vsadili na přímoběžný a uzamčený závěrový mechanismus, z DP-27 převzali systém uzamykání dvojicí destiček uložených v závorníku. Na konci hlavně našla své místo rozměrná úsťová brzda. Zbraň vojáci „krmili“ pomocí pásů po 50 nábojích, přičemž cívkový podávací mechanismus se ovládal výkyvnou pákou. Spoušťový mechanismus umožňoval výhradně palbu dávkou. Zbraň se lafetovala na podstavec s dvojicí kol a podobně jako u SG-43 bylo možné ji po jednoduché úpravě použít i proti letadlům. 

Příliš těžký

Rudoarmějce kulomet nadchl výkonností (účinný dostřel činil až 2 000 metrů), ale „nevoněla“ jim extrémní váha. Zatímco u samotné zbraně činila akceptovatelných 34 kg, i s podvozkem už šlo o 157 kg. Proto se DŠK v protiletadlové roli nejčastěji umisťoval na lehčí trojnožku (hmotnost kompletu dosahovala 82 kg) a vojáci jej převáželi na korbě nákladního vozu GAZ-AA.

Ve druhé polovině války se DŠK uplatnil i jako protiletadlová výzbroj těžkých obrněnců v čele s tanky IS-2 a samohybnými děly ISU-122 nebo ISU-152. S německou pěchotou si měl velkorážní kulomet poradit buď ze zmíněného dvoukolového podvozku, nebo namontovaný na lehkých obojživelných tancích T-40 a obrněných automobilech BA-64. Výkonný automat nechyběl ani na palubách válečných lodí či vagonech obrněných vlaků.

Ideální zbraň milicí

Po válce se zbraň dočkala modernizace na standard DŠK vz. 1938/46 neboli DŠKM. Kromě Sovětského svazu sloužila v armádách moskevských satelitů a zákazníky si našla též v řadě rozvojových zemí, kde mnohdy slouží dodnes. Těžký kulomet tvořil protiletadlovou výzbroj tanků T-54 i T-55 a licenčně se stavěl jak v Číně (coby Typ 54), tak v Československu, Pákistánu nebo Rumunsku.

TIP: Samopal PPŠ-41 Špagin: Legendární sovětská balalajka

V současné době jej ve vyspělejších ozbrojených silách už obvykle nahradily modernější zbraně NSV či Kord, přesto zůstává jedním z nejrozšířenějších těžkých kulometů světa. S trochou nadsázky se dá říct, že od konce 30. let nechyběl DŠK v žádném větším ozbrojeném konfliktu. Účinné střelivo a robustní konstrukce z něj činí ideální zbraň milicí a povstalců, kteří jeho trojnožku navařují na korbu pick-upů a vytvářejí tak improvizovaná bojová vozidla známá jako technicaly.

Ačkoliv se sladká voda nachází v jezerech, řekách, ledovcích i pod povrchem, tvoří asi jen 3 % veškerých zásob na Zemi. Považuje se za obnovitelný zdroj, přesto změny klimatu na mnoha místech planety zmíněné procesy narušily a přirozené doplňování životodárné tekutiny už zdaleka nepokryje její spotřebu. Období sucha a horka se zesilují i prodlužují a nárazové povodně nedokáže vyschlá půda pojmout. Například v Kalifornii se etapy dešťů střídají s extrémním suchem. 

Od roku 2010 uznává OSN přístup k pitné vodě jako základní lidské právo a různé iniciativy pomohly v budování jejích zdrojů i v odlehlých oblastech. V roce 2017 už se k bezpečné vodě dostalo 71 % globální populace, tedy asi 5,3 miliardy lidí. Jenže zatímco se rozvíjí infrastruktura na její čerpání, samotné zdroje nyní čelí většímu ohrožení než kdy dřív. Podle odhadů bude v roce 2025 až polovina lidí na Zemi žít v místech, kde se voda stane vzácností. Situaci pak ještě zhoršuje nenasytnost průmyslových a zemědělských gigantů, kteří si k potřebné tekutině dopomáhají často nelegálně. 

Kolik spotřebujeme

Podle Světové rady pro vodu připadá 10 % globální spotřeby na domácnosti, průmysl odebírá 20 % a zemědělství ukusuje z koláče až 70 %. Podle nového výzkumu, publikovaného v časopise Nature Sustainability, se 30–50 % vody na planetě ukradne. Za nemalým číslem musíme hledat hned několik důvodů: Oproti počátku 20. století dosahuje dnes populace na Zemi 4,5násobku, s čímž se pojí zvyšující se poptávka po zdrojích. S počtem obyvatel narůstá průmyslová výroba, stejně jako potřeba vypěstovat víc plodin a chovat větší množství hospodářských zvířat. 

Dostáváme se tak do začarovaného kruhu: Víc lidí potřebuje víc vody a potravin. Při jejich výrobě se vypouští víc skleníkových plynů (asi 11 % z celkových emisí), jež způsobují klimatické změny. Ty ústí v sucha, požáry i povodně a zemědělství pak výkyvy v množství vláhy pokrývá čerpáním spodních vod: Zavlažování totiž znamená v průměru dvakrát produktivnější jednotku půdy než v případě spoléhání jen na srážky. Vypěstuje se tak jednak větší úroda, jednak více druhů plodin. Zalévání však vyžaduje ohromný objem sladké vody – a právě tady vstupují na scénu její zloději.

Krást se vyplácí

Krádeže vody mají mnoho podob: Může jít o legální odběr, za nějž se ovšem nezaplatí, o „černé“ napojení na vodovodní systém nebo přímo o čerpání z řek, jezer a podzemí. Autoři studie z University of Adelaide si vzali za příklad jahodové plantáže v jižním Španělsku, které je největším světovým vývozcem zmíněného ovoce.

Odvětví ročně vydělá 400 milionů eur, tedy téměř 11 miliard korun, a zajišťuje asi 50 tisíc pracovních míst. Díky intenzivnímu zavlažování mohou farmáři jahody pěstovat po celý rok. Odvrácenou stranu „boomu“ však netvoří jen krajina posetá skleníky z bílých plastových fólií, jež zaručují vhodné prostředí pro úrodu. Jde také o rekordní spotřebu vody. 

Tisíc nelegálních vrtů

Podle místní vodohospodářské agentury ji čerpá až polovina jahodových farem z hlubokého podzemí skrz tisícovku nelegálních vrtů. Tamní voda přitom zásobuje i jeden z nejdůležitějších evropských mokřadů v národním parku Doñana, jenž se stal domovem vzácných druhů včetně rysa iberského a kam přilétají stěhovaví ptáci z Afriky. 

Močály jsou napájeny podzemními vodami, jenže objem jednoho z hlavních proudů klesl za posledních třicet let na polovinu. Španělsko navíc již delší dobu čelí vlnám značného sucha a lesních požárů. Ilegální využívání vody se přitom dlouho ignorovalo, a to zejména kvůli zachování pracovních míst v zemi, jež má dlouhodobě 15 % nezaměstnaných. Světový fond na ochranu přírody však tlačí a stát ilegální vrty pomalu zavírá.  

Nejistý osud farmářů

Nezákonné vrty se zasypávají i v dalších oblastech jižního Španělska. Například v městečku Lucena del Puerto, jež nechvalně proslulo coby epicentrum krádeží podzemní vody, jich zablokovali zhruba stovku. Jde však o pouhou kapku v moři v porovnání s tím, co odhalila studie Greenpeace: Voda ukradená za rok by stačila k životu 118 milionům lidí, což odpovídá 2,5násobku španělské populace. 

Dvě třetiny země jsou přitom vyprahlé a pomalu se mění v poušť. Úřady se proto snaží zasáhnout dřív, než bude pozdě. Může se totiž stát, že až bude životodárná tekutina skutečně potřeba, místní zjistí, že v podzemí už žádná nezbyla nebo je kontaminovaná. Španělsko se však zároveň musí vyrovnat s tím, že by zemědělci při úplném zavření vrtů mohli přijít až o polovinu úrody a s tím spojený výdělek. Mnohé farmy tak čelí ohrožení. 

Voda v soukromých rukách

Podobný problém sužuje Chile, které se potýká s tzv. megasuchem a proměnilo se v symbol moderního vodního nevolnictví. Dlouhá období bez srážek jsou tam sice běžná, ale současná mimořádná perioda trvá už deset let. Cisterny tak musejí zásobovat až 1,5 milionu lidí, jelikož mnohé studny a řeky vyschly. Divoká i domácí zvířata hynou a o nezbytnou tekutinu bojují rovněž malí zemědělci, kteří nemají jak zavlažovat úrodu. Jen kousek od nich, v ohromných oplocených areálech, se přitom denně použijí miliony litrů na proplachování vytěžené strusky lithia a jiných vzácných kovů, jichž je poušť plná.  

Jihoamerická země navíc zcela zprivatizovala přírodní zdroje. Změny ústavy pod vojenskou juntou napojenou na byznys zakotvily soukromé vlastnictví vody v roce 1980, takže nyní spočívá v rukou velkých producentů. Například ministr zemědělství Antonio Walker Prieto vlastní zdroj s průtokem 29 000 l/s, což by stačilo k životu 17 milionům jeho spoluobčanů. Chilané tak platí nejvyšší sazby za pitnou vodu v Latinské Americe a jejich domovina zároveň vysychá. 

Zelená superpotravina

Další velký problém, související s nedostatkem vody a obrovským suchem, představuje pro Chile pěstování avokáda. Zmíněná plodina před několika lety zaplavila kavárny, restaurace i sociální sítě díky své nutriční hodnotě a skvělé chuti. Jenže při ukusování avokádového toustu či pojídání oblíbeného guacamole málokoho napadne, že vypěstování 1 kg zelené pochoutky, tedy zhruba tří plodů, vyžaduje 272 l vody. Místní zemědělství se proměnilo v monokulturu žíznivé superpotraviny. Chilané z jihu státu se tak často mohou umýt jen pomocí houby a potřebu vykonávají do plastových nádob, aby ušetřili maximum vody, zatímco velké korporace ji denně vylévají na pole po statisících litrů. 

Také proto vznikla skupina MODATIMA neboli Hnutí za přístup k vodě, půdě a životnímu prostředí. Její členové však téměř denně čelí pouličním útokům i výhrůžkám smrtí po telefonu. Kvůli boji za základní lidská práva končí dokonce ve vězení a jsou souzeni ve smyšlených procesech. Světlé zítřky přitom zůstávají v nedohlednu, jelikož i ve vysokých politických funkcích sedí ti, kdo chilskou vodu v současnosti vlastní.

Mandle z Kalifornie

Kalifornie patří k největším producentům mandlí na světě. Letos tamní farmáři vypěstovali o 18 % plodů víc než loni, což znamená skvělou zprávu pro průmysl, ale katastrofu pro životní prostředí. Vodní stopa jediné kalifornské mandle totiž zahrnuje asi 12 l životodárné tekutiny, což odpovídá 12 milionům litrů na 0,4 ha za rok. Uvedené množství by přitom vystačilo pro všechny domácnosti v Los Angeles, San Diegu a San Franciscu. 

Aby producenti pokryli spotřebu stromů, využívají podzemní vodu, která se ovšem nestíhá obnovovat. Dlouhodobě si tak sami pod sebou podřezávají větev, neboť do uvolněných prostor v podloží prosakuje slanější voda z moře a zásoby pomalu kontaminuje. 

Raději pokutu

Podle odborných odhadů vzroste světová populace do poloviny století téměř na deset miliard. Do té doby také zřejmě tisíce řek a dalších zdrojů překročí kritickou hranici, kdy už na jejich hladiny nebudeme moct spoléhat. Nejvíc sladké vody se ukrývá pod povrchem, a právě podzemní kolektory udržují stabilní úroveň toků po celé planetě. Velkou část zásob jsme však již spotřebovali a řeky vysychají. U 15–21 % povodí, kde se podzemní voda čerpá, už jsme práh udržitelnosti přesáhli a do roku 2050 půjde až o 79 %. V tu chvíli začnou od vyschlého řečiště migrovat zvířata i lidé a místní flóra postupně zanikne. 

TIP: Hrozba sucha: Kde by se ve světě mohlo začít válčit kvůli vodě?

Autoři zmiňované studie z Nature Sustainability tak volají po okamžitém zásahu úřadů, které však kvůli ekonomickým výhodám často přivírají oči nad zloději i nadměrnými legálními odběrateli. Čerpání se tudíž dostatečně nemonitoruje a pokuty za krádež jsou natolik nízké, že producenti raději zaplatí, než by omezili výrobu. Nyní je tedy důležité najít rovnováhu mezi ekonomickými výhodami a jejich dopady, které nás ovlivní na spoustu dalších let. 

Bible i starověký historik Flavius Iosephus popisují osud Jana Křtitele jako proroka a asketického kazatele z 1. století, který prováděl křty v řece Jordán. Jedním z mnoha lidí, kteří tímto rituálem prošli měl být i sám Ježíš Kristus.

Vlivu Jana Křtitele se ale začal obávat tetrarcha Héródés Antipas, vládce Galileje a Perey v rámci uspořádání Herodovské tetrarchie v Judeji. Kazatel totiž zřejmě kritizoval i jeho samotného.

Kvůli tomu, anebo možná kvůli přání princezny Salome, která si podle Nového zákona vyžádala hlavu kazatele za tanec, nechal Héródés Antipas Jana Křtitele popravit kolem roku 29 našeho letopočtu. K popravě mělo dojít v pevnosti Machairús, která se nachází poblíž Mrtvého moře, na území dnešního Jordánska. Vládce se obával, že by poprava oblíbeného kazatele mohla rozdmýchat nepokoje.

Archeologové projektu Machaerus Excavations and Surveys at the Dead Sea, které vedl Győző Vörös, již v roce 1980 objevili v troskách pevnosti Machairús nádvoří, kde se mohly odehrát scény související s odsouzením Jana Křtitele. Nedávno zde nalezli i místo, kde podle nich stál trůn Héródése Antipy, což potvrzuje reálný základ biblického příběhu. Jak to v podobných případech bývá, odborníci jsou rozpolceni. Někteří z nich souhlasí se závěry archeologů projektu Machaerus, jiní jsou k nim skeptičtí.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili v Jeruzalémě stopy po zemětřesení popsaném v Bibli

Erupce neboli vzplanutí na Slunci reprezentují nejenergetičtější projev sluneční činnosti. Dochází k nim při prudké změně konektivity magnetického pole v atmosféře naší hvězdy, kdy se nahromaděná magnetická energie náhle uvolní. V poměrně malé oblasti s typickým rozměrem v tisících kilometrů se naráz během pár minut uvolní až 10²⁵ J, což by nahradilo 1GW blok jaderné elektrárny na dlouhých 300 milionů let.

TIP: Hrozba mateřské hvězdy: Jak vznikají sluneční superbouře? 

V Galaxii však existují hvězdy, i ty podobné Slunci, u nichž zaznamenáváme erupce s energiemi o mnoho řádů většími. Označují se jako supererupce čili supervzplanutí a velmi dobrou statistiku o nich přinesla měření exoplanetárního hledače Kepler: Ten po tři roky sledoval téměř sto tisíc stálic podobných té naší a detekoval u nich tisíce supererupcí. Kdyby k popsaným událostem došlo na Slunci, měly by na naši soustavu zcela sterilizující dopad. Naštěstí se zdá, že k podmínkám jejich vzniku patří výskyt velkých hvězdných skvrn, zabírajících mnoho procent povrchu stálice, a také rychlejší rotace – přičemž nic z uvedeného není u Slunce splněno.