Dnešní svět je plný plastového odpadu, ať už v podobě větších kusů plastů anebo nepatrných kousků mikroplastů, které se dostávají i do organismu. Už víme, že se mikroplasty ve velkých množstvích objevují v celém oceánu, včetně izolovaných ostrovů a nejhlubších koutů mořského dna. Také víme, že mikroplasty se objevují v antarktickém i arktickém ledu a dokonce i ve sněhových vločkách, které tam padají.

Na souši zatím naše znalosti o výskytu mikroplastů nejsou tak detailní. Jak ale ukazuje nový výzkum týmu Imogen Napperové z britské University of Plymouth, mikroplasty jsou již prakticky všude. Během jara 2019 podnikla doktorka Napperová expedici na Mount Everest. V jejím průběhu odebrala vzorky sněhu a vody z vodních toků. V nich pak zjišťovala přítomnost mikroplastů.

TIP: Plastokalypsa: Testy odhalily mikroplasty v úplně každé mořské želvě

Jak se dalo očekávat, mikroplasty jsou všudypřítomné i v Himalájích. Jejich největší koncentraci badatelé objevili v oblasti základního tábora pro výpravy na vrchol Everestu. Těmito místy projde relativně velké množství horolezců, turistů i dalších lidí. Pět kousků mikroplastu ale badatelé našli až téměř u samotného vrcholu Mount Everestu, ve výšce 8 440 metrů nad mořem.

Je to nelichotivý výškový rekord, který ukazuje, že plastové znečištění dosahuje opravdu po celé planetě. Ve zkoumaných vzorcích z Himalájí převažovala polyesterová, akrylová, nylonová a polypropylenová vlákna. To jsou materiály, které se dnes používají k výrobě outdoorového oblečení a vybavení. Podle vědců je právě tohle hlavním zdrojem znečištění mikroplasty v této oblasti.

V zabláceném odpoledni, uprostřed řídkého lesíku v jižní Indii, kope Earappa Bawge krumpáčem do země, tričko zmáčené potem. S každým tupým zaduněním si víc a víc uvědomuje, jak moc se jeho naděje obrátily v prach. O pouhý měsíc dřív seděl 27letý inženýr v klimatizované kanceláři, v továrně několik stovek kilometrů odtud, a studoval data k aktuálnímu výrobnímu projektu. Vysněná práce znamenala jízdenku z reality chudinského vesnického života, v němž uvízla celá jeho rodina. Příbuzní se po celé roky obětovali, aby mohl dokončit studia. 

Najednou se ocitl zpátky v rodné vesnici, vyplavený na domácí pobřeží vlnou ekonomické destrukce, která se prohnala Indií během pandemie koronaviru. Aby přežil, zapsal se na hloubení struh a kanálů v rámci státního rozvojového programu. Vedle něj se chopil práce veterinář, bývalý zaměstnanec banky a tři studenti z magisterského stupně MBA. Na konci dne každý z nich obdrží v přepočtu 85 korun. „Pokud nebudu pracovat, nebudu jíst,“ vysvětluje Bawge, zatímco si během krátké přestávky stírá z čela pot. „Hlad přehluší všechny ambice.“

Miliony zájemců

Indická ekonomika se zmítá v křeči poté, co vláda zavedla jedna z nejpřísnějších karanténních opatření na světě. Venkovský zemědělský program se tak vynořil jako záchranné lano pro desítky milionů lidí, kteří přišli o práci. Vládní iniciativa na venkově garantuje sto placených dní neodborné činnosti a původně měla pomoct v boji s chudobou, stabilizovat nabídku zaměstnání a výši mezd v regionech, kde se jinak obojí pevně pojí se sezonními cykly. Nyní se z ní stalo ohromné memento toho, jak se sny milionů Indů toužících vstoupit mezi středostavovské vrstvy nenávratně rozpadají. 

Dnes projekt znamená poslední naději pro absolventy univerzit i někdejší „bílé límečky“, kteří ztratili práci a tvrdě pocítili, jak se žije v zemi bez jakýchkoliv sociálních garancí a záchranných sítí. Jen mezi dubnem a půlkou září se do iniciativy přihlásilo 17 milionů zájemců a celkově pracovali přes 60 milionů hodin – což představuje ve čtrnáctileté historii projektu stěží překonatelný rekord. 

Spása v nedohlednu

Výkonnost indického hospodářství se během letních měsíců smrskla o 24 %, mnohem víc než v jakékoliv jiné velké světové ekonomice. Během celonárodního zákazu vycházení zmizelo na 120 milionů pracovních pozic, většina z nich v rozsáhlé šedé zóně. Mnozí se chopili zemědělských nástrojů z čirého zoufalství a nyní často sotva přežívají na mnohem nižších mzdách, než byli zvyklí. Svůj díl krize pocítili také lidé zaměstnaní na oficiálně registrovaných místech. Podle výzkumu Centra pro monitorování indické ekonomiky zaniklo mezi březnem a srpnem na 21 milionů úvazků. Nejtvrději následky dopadly na inženýry, učitele a účetní. 

Konec pandemie zůstává v nedohlednu, Indie už má pět milionů nakažených koronavirem a každý den jich tam přibývá víc než kdekoliv jinde na planetě. Pokud současný trend nepoleví, asijská země v absolutním počtu infikovaných zřejmě brzy předežene Spojené státy. 

Jen pro zoufalé?

K zemědělskému programu, jenž nese jméno vůdce indického boje za nezávislost Mahátmy Gándhího, se s potopením ekonomiky obrací stále víc lidí. „Očekáváme, že se do něj zapojí jen ti, kdo už nemají žádnou jinou možnost,“ vysvětluje ekonom Amit Basole z Univerzity Azima Premjiho v Bengalúru. Čísla ukazují, že zájem o program známý pod zkratkou MGNREGA daleko přesahuje schopnost lokálních radnic najít pro nezaměstnané smysluplnou práci. 

Inženýr Bawge žije v distriktu Bidar v jižním státě Karnátaka. Krumpáčů a lopat se tam podle oficiálních údajů chopilo nejméně 11 tisíc lidí s univerzitním vzděláním, nebo přímo doktorátem. Kopou kanály, čistí jezera a sázejí stromy. Ohromný zájem o práci přišel hned poté, co vláda život v zemi zastavila. „Zatím se nezdá, že by se měl ten příval zastavit,“ povzdechne si úředník Gyanendra Kumar Gangwar, který na pracovní program v Bidaru dohlíží. „Je vážně smutné, že jim nedokážeme nabídnout nic, co by se aspoň blížilo jejich kvalifikaci.“

Život jde dál

Bawge patří k první generaci absolventů univerzity z řad původního místního etnika, jedné z nejvíc znevýhodněných sociálních skupin v Indii. Dosáhnout na titul znamenalo roky odříkání, které by jinak vyplnil prací a zlepšováním údělu své rodiny. Když mu během posledního ročníku zemřel otec, tlak na Earappu, aby si našel dobře placené místo, ještě vzrostl. Loni jeho budoucnost vypadala zářivě: Zaměstnala ho firma vyrábějící nástroje v Bengalúru, indickém „Silicon Valley“. Doufal, že tam vydrží dost dlouho, aby postoupil na některou ze seniorských pozic. 

Jenže přišla epidemie a továrna zavřela. Návrat k manuální práci nepředstavoval pro mladého inženýra jednoduché rozhodnutí. „Zpočátku jsem upadal do depresí,“ vysvětluje. „Cítil jsem, že všechny oběti mé rodiny, abych mohl vystudovat, přišly vniveč.“ Ale jak se do vesnice vracelo stále víc mladých mužů, čerstvě nezaměstnaní se semkli a začali řešit, co dál. 

Po celé zemi

Ve zmíněné vesnici stojí i domek 25letého Atishe Metreho. Má titul MBA a pracuje hned vedle Earappy. V únoru ho vzali do jedné z největších bank v Bengalúru coby zprostředkovatele úvěrů. Měsíčně si vydělal asi čtyři a půl tisíce korun, dost aby pohodlně vyšel a ještě si něco odložil. Navíc miloval, že může chodit do práce ve slušných botách a bílé košili. 

Po vyhlášení výjimečného stavu už se žádní zákazníci se zájmem o půjčku nenašli. Kvóty, které musel Atish každý měsíc plnit, se staly nedosažitelnými a manažer ho donutil odejít. Mladý muž zamířil zpět do rodné vesnice s představou, že se za měsíc či dva do města vrátí a najde si novou práci. Jenže dnes se návratu bojí, protože počet nakažených v Bengalúru prudce roste. „Přátele šokovalo, když jsem jim řekl, co nyní dělám,“ svěřuje se. „Kroutí hlavou a říkají: ‚Máš MBA, a teď tohle?‘“ 

Tatáž scéna se odehrává na mnoha místech země. Učitel Shankaraiah Karravula ze státu Telangána má za sebou čtrnáct let ve školství a do programu se musel přihlásit, když se v březnu školy uzavřely a jemu přestal chodit plat. „Jsem ochotný dělat cokoliv,“ líčí. Ve východním státě Urísa se do stejného programu zařadil 24letý inženýr Rajendra Pradhan. „Vážně mě to bolí, ale co se dá dělat? Rodina na mně závisí,“ popisuje odevzdaně. „Nemůžu jen tak sedět a dívat se, jak trpí.“

Lepší to nebude

Indie se oficiálně vrátila k životu v červnu, ale mnoho ekonomických ukazatelů setrvává v červených číslech. Podle ekonomky Sudhy Narayananové z Rozvojového institutu Indíry Gándhíové v Bombaji se zemědělské pracovní programy stanou pro příští dva roky rozhodující částí vládní politiky, která udrží miliony lidí nad vodou. „Jde o poslední záchrannou síť, jenže zbytek ekonomiky nijak nenaznačuje, že by se měla pracovní místa obnovit.“

TIP: Velká migrace bez diváků: Pandemie koronaviru sráží Afriku na kolena

Narayananová je přesvědčená, že by měla vláda projekt rozšířit a také zvýšit počet dní, po něž zájemcům zajistí práci. Bawgemu zatím program umožnil nasytit rodinu. Stále doufá, že ho do továrny povolají zpět, jenže manažeři tvrdí, že nemají dost zakázek, aby se mohli vrátit všichni zaměstnanci. „Můj otec vždycky trval na tom, že musím studovat, abych měl lepší budoucnost než on,“ líčí Bawge a hlas se mu na chvilku zadrhne. „Karanténa naše sny zabila.“ 

Umění a ekologie, právě tyto dvě disciplíny mají být základním kamenem plánovaného podmořského sochařského parku v Miami Beach. Namísto obleků a drahých rób budou návštěvníci této galerie potřebovat plavky a výbavu na šnorchlování. 

Obří – více než 11 kilometrů dlouhý podvodní svět má návštěvníkům nabízet dosud nepoznaný pohled na umělecká díla v kontextu s ochranou přírody a změnami klimatu. ReefLine, jak zní pracovní název nového parku, má zároveň sloužit jako útočiště ohroženým druhům. 

TIP: Muzeum podvodního umění u Velkého bariérového útesu

Projekt parku je společným dílem Úřadu pro metropolitní architekturu (OMA) a přední argentinské kulturní producentky Ximeny Caminos. Výstavba má začít za rok a prvními exponáty mají být díla argentinského konceptuálního umělce Leandra Erlicha a současného ředitele OMA Shohei Shigematsu.

Podobně laděné ekologicko-umělecké projekty jsou v současné době k vidění například v australském Queenslandu, v mexickém Cancúnu a u ostrova Lanzarote.

Psal se počátek roku 1157 a poselstvo českého knížete Vladislava II. vedené pražským biskupem Danielem se právě vracelo z diplomatické návštěvy Uher. Zasněženou krajinou vezlo vzácný „dar“, zhruba sedmnáctiletou princeznu Alžbětu, dceru uherského krále Gejzy II. a jeho ženy Eufroziny Kyjevské. Jejím osudem bylo stát se budoucí českou kněžnou, manželkou Bedřicha, nejstaršího českého knížete.

Drahocenná nevěsta

Její snoubenec byl již od nejútlejšího mládí zasvěcován do tajů vládnutí. Několik let po svatbě s Alžbětou, někdy na počátku šedesátých let, mu otec odevzdal olomoucký úděl. A v roce 1172 se Alžběta dočkala poct. Stárnoucí král Vladislav I. totiž svému synovi přenechal korunu. Dodnes není zcela jasné, zda byla královská či knížecí. V prvním případě by to znamenalo, že se Bedřich a Alžběta stali, byť na krátký čas, královským párem! Avšak váha titulu v tomto případě nebyla rozhodující. Vladislav si svým rozhodnutím totiž proti sobě popudil jednak už tak nespokojenou šlechtu, jejíž právo volby obešel, stejně jako císaře, když s ním své rozhodnutí nekonzultoval. 

Této, pro Bedřicha nevhodné situace využil Oldřich – vyhnaný Přemyslovec z vedlejší rodové větve, jenž se pohyboval po císařově boku. Dosáhl toho, že Bedřich propustil vězněného Oldřichova bratra Soběslava, a společně s rezignujícím Vladislavem se dostavil na císařův sněm. Tam mu císař roku 1173 odejmul vládu a knížetem ustanovil Oldřicha. Bedřichovi s Alžbětou nezbývalo nic jiného, než se uchýlit do vyhnanství. Celkem pět let pobývali střídavě v Uhrách a na císařském dvoře! 

Oldřich zatím panování přenechal staršímu bratrovi, který vládl jako Soběslav II. a vysloužil si na svou dobu poněkud nelichotivou přezdívku „kníže sedláků“. Prý proto, že se rád obklopoval lidmi neurozeného původu. Ignoroval však císařem svolávané sněmy a několikrát se svým vojskem zdevastoval rakouské území, za což jej papež dokonce exkomunikoval. Když k tomu přidal i další přehmaty, došla císaři trpělivost. V Turíně 14. června roku 1178 učinil Bedřicha opět českým knížetem. Samotné knížectví si však nový vládce musel teprve vybojovat…

První kněžnin čin

Bedřich na nic nečekal. V srpnu téhož roku shromáždil vojsko a za pomoci svých přívrženců táhl ku Praze a vcelku lehce ji získal... Soběslav II. uprchl na svůj hrad Skálu. Ihned poté Bedřich poslal pro svou choť Alžbětu.

Biskupové a kanovníci ji podle dobových zpráv velmi vřele vítali. Kronikář Jarloch připomíná, že s knížetem „šťastně vládla“. Rozhodně to však nebylo vládnutí lehké. Klid? Ten v zemi zrovna nepanoval. Soběslav II., kterého značná část domácích elit stále podporovala, se ještě nemínil vzdát. Čekal jen na vhodnou příležitost. Ta se naskytla, když Bedřich na konci roku 1178 odjel do Würzburku, aby tam s císařem oslavil Vánoce. Toto rozhodnutí se zdá být na první pohled nelogické. V knížectví ještě nebyl klid. Z druhého pohledu je to však důkaz jeho nesmírně důvěry v manželku Alžbětu. Vždyť jí fakticky svěřil obranu země.

Soběslav II. neváhal. Zkraje roku 1179 táhl se svým vojskem ku Praze. Obránci trůnu útok zřejmě očekávali. Byli dobře připraveni. Bránili se statečně. Kdo jim velel? Samotná kněžna Alžběta! Prvně tak výrazně vstupuje do českých dějin coby válečnice. Když Soběslav pochopil, že proti hrdé kněžně mnoho nezmůže, obrátil svá vojska k hranicím. Čekal na příchod Bedřicha, který po zprávách z Prahy pospíchal z Německa domů. Alžběta však opět zmařila moment překvapení. Dobře odhadla Soběslavovy záměry a vyslala ke svému choti posla.  

První bitva mezi knížetem dosluhujícím a nastupujícím se odehrála 23. ledna 1179 u potůčku zvaného Loděnice kousek od Prahy. Lépe se dařilo Soběslavovi II. Bedřich musel uprchnout. Uchýlil se do Prčic ke svému vojenskému spojenci, znojemskému údělníkovi Konrádu Otovi. Soběslav své vítězství škodolibě oslavil tím, že uřezal zajatým Němcům nosy. 

Ačkoliv zvítězil, vyhráno neměl. Praze stále vládla kněžna. A Konrád Ota s Bedřichem se svými vojsky mu hrozili zdály. Bylo potřeba nejprve vyřídit tyto dva. Soběslav na nic nečekal a rozhodl se, že je překvapí náhlým útokem. Podcenil však dobře informovanou Alžbětu. Když se totiž Bedřich s Konrádem Otou na cestě ku Praze zastavili a rozhodli pár dní spočinout, dostihl je Alžbětin posel s varováním před blížícím se Soběslavem. I když byli bojovníci vyčerpaní krutými mrazy, nezbývalo nic jiného, než se vydat na další pochod.

Bitva na Bojišti

Soběslav přijel do opuštěného tábora. Jak byl zklamaný a rozzuřený! Přikázal sledovat stopy svých protivníků. Mířili k Praze. Kde jinde, než u hlavního města by se mělo rozhodnout o příštím knížeti? V místě, jemuž se nyní říká Bojiště, 27. ledna roku 1179 začala v pořadí druhá bitva o české knížectví. 

Zatímco kněžna Alžběta se v komnatě pražského hradu modlila za vítězství svého muže, probíhal na pláni před hradem lítý boj, kterému sekundoval tuhý mráz. Bedřichovi se s významnou pomocí Konráda Oty nakonec podařilo Soběslava porazit. Rival si sice zachránil život úprkem, definitivně však ztratil knížecí stolec. Alžběta se v horoucných modlitbách zavázala Hospodinu, že na počest vítězství postaví kostel. V listině z roku 1186 se píše, že Řádu johanitů darovala majetky, „jakož i kostel, který jsem vystavěla na místě, kde triumfoval můj muž“.  

Nepostradatelná družka 

Alžbětin vliv však platil také u knížete. Lidé se k ní mnohdy obraceli s žádostí, aby se u manžela přimluvila za jejich věc. V listinách knížete Bedřicha se pak skutečně často objevují donace a darování klášterů s opakujícími se dodatky, že se tak děje „na žádost či po poradě s mou družkou, kněžnu Alžbětou“. 

V roce 1184 se Bedřich s početným vojskem odebral na císařem svolaný dvorský sjezd do Mohuče. Tato slavnostní přehlídka rytířství, v níž se císař veřejně přihlásil k rytířskému ideálu, patřila mezi největší dvorské sjezdy. Setkali se tu knížata i rytíři ze všech koutů říše i mimo ni. Podle henegavského kronikáře a účastníka sjezdu Gisleberta de Mons měl český kníže zdaleka největší doprovod.

Této skutečnosti se snažil využít nespokojený Václav – Soběslavův nejmladší bratr. Toužil totiž být knížetem. Nepřítomnost značné části rytířstva mu dodala odvahu. Zaútočil se svými lidmi na pražský hrad. 

Podobně jako jeho bratr Soběslav II. v roce 1179, i Václav narazil – a sice na houževnatý odpor Alžběty a jejich bojovníků. Odolali prvnímu náporu a hrad udrželi až do příjezdu knížete Bedřicha a jeho bratra Vojtěcha, salcburského arcibiskupa. Tehdejší pučisté si brzy rozmysleli, koho chtějí mít za knížete. Bedřich se opět v klidu ujal vlády.

TIP: Od knížectví ke království: Jak rostla prestiž českého státu

Kněžna Alžběta byla velice aktivní ženou. Bez jejích přímluv, rad a pomoci by Bedřich horko těžko svou vratkou pozici v knížectví udržel. To ona dvakrát ubránila pražský hrad proti nespokojeným Přemyslovcům z vedlejší rodové větve. To ona vysílala svému choti kurýry s životně důležitými zprávami. Jako správná kněžna dotovala kláštery a zejména Řád johanitů. Po Bedřichově smrti v roce 1189 se českým knížetem stal Konrád Ota. Alžběta mu hrad předala až po ujištění, že za něj dostane olomoucký úděl. Jenže nový kníže svůj slib nedodržel. Alžběta musela odejít do ústraní, kde dne 12. ledna pravděpodobně v roce 1189 zemřela…

Rocket Lab jsou jedním z ostře sledovaných kosmických startupů, které chtějí prorazit na trhu s vynášením malých satelitů na oběžnou dráhu. Popularitu si vydobyli i díky spektakulárním startům z kosmodromu Mahia Launch Complex na východním pobřeží Nového Zélandu. Stejný kosmodrom byl i dějištěm nedávného startu mise „Return to Sender“.

Levněji a častěji

Dvoustupňová nosná raketa Electron vzlétla ve čtvrtek 19. listopadu ve 21:20 místního času a na nízkou oběžnou dráhu uspěšně dopravila celkem 30 malých satelitů. To ale nebylo všechno. Jak naznačuje název mise, tento start byl důležitým krokem při vývoji technologie opětovného použití prvního stupně rakety Electron.

Po vynesení satelitů se první stupeň nosné rakety vrátil zpět a po řízeném letu přistál na padáku do Tichého oceánu, asi 650 kilometrů od pobřeží Nového Zélandu. Asi dvě hodiny po přistání do vln byl první stupeň vyloven lodí s týmem Rocket Lab. Pak následovala plavba k pobřeží, kde první stupeň absolvuje další testy.

TIP: Rocket Lab chtějí chytat použité nosné rakety ve vzduchu pomocí vrtulníku

Jak říká zakladatel a ředitel Rocket Lab Peter Beck, teď je čeká detektivní práce. Inženýři společnosti budou zjišťovat, jak let a návrat na Zemi zvládl každý ze systémů prvního stupně. Jde o další důležitý krok na cestě k vysněným opětovně použitelným nosným raketám.

Opakovaně použitelné raketové stupně podstatně zlevní vynášení nákladů do vesmíru. Vedle ceny je důležité i to, že Rocket Lab budou moci zvýšit frekvenci letů do vesmíru. Beck zdůrazňuje, že i kdyby s opakovaně používanými raketovými stupni nedošlo k zásadnímu zlevnění, bude pro Rocket Lab velmi výhodné, že stejná továrna na nosné rakety zajistí větší počet startů.

Díla Leonarda Da Vinciho obsahují mnoho skrytých prvků a tajemství. Další úroveň toho, co vlastně skrývají obrazy dávného mistra, nedávno odkryl mezinárodní výzkumný tým mikrobiologů, bioinformatiků a kurátorů uměleckých sbírek.

Vědci detailně prozkoumali materiál, který získali ze sedmi známých Da Vinciho kreseb. Použili k tomu nanopórové čtení DNA, které je extrémně jednoduché, rychlé a levné. Ke svému překvapení získali vědci pestrý mix bakteriální, houbové a také lidské DNA.

Pokud jde o lidskou DNA, podle badatelů se většina této DNA na kresby dostala až dlouho po Da Vinciho smrti, k níž došlo v roce 1519. Majiteli této DNA jsou tedy spíše lidé, kteří s kresbami během staletí manipulovali a nikoliv samotný Da Vinci.

TIP: Vděčil Leonardo Da Vinci za své mistrovství běžné poruše zraku?

Největším překvapením pro vědce byla značná koncentrace bakterií na zkoumaných kresbách, obzvláště v porovnáním s množstvím hub. V podobných případech totiž obvykle převažují houby nad bakteriemi. U Da Vinciho kreseb je důvodem převahy bakterií zřejmě muší trus, který se v určitém období dostal na kresby ve zvýšeném množství.

Na konci křídy i celých druhohor vymřeli velcí dinosauři a spolu s nimi mnoho dalších skupin živočichů i rostlin. Na tom se paleontologové shodnou. V řadě detailů se ale rozcházejí. Spornou je například otázka, jak na tom vlastně neptačí dinosauři byli těsně před tím, než Zemi zasáhl meteorit.

Vědci jsou většinou přesvědčeni, že dřívější „vládci křídy“ už vlastně delší dobu pozvolna vymírali. Například kvůli konkurenci savců. A že pád meteoritu v Chicxulubu a s ním spojené masové vymírání bylo už jenom posledním hřebem do jejich rakve.

Odsouzeni k záhubě?

Tým paleontologů, který vedl Joe Bonsor z britské University of Bath, to ale zpochybňuje. Podle vědců je představa, že velcí dinosauři na sklonku křídy delší dobu vymírali, spíše iluzí. Vědci prostudovali všechny hlavní skupiny dinosaurů a zaměřili se hlavně na vznik nových druhů, tedy jejich speciaci, v průběhu období křídy.

Nakonec dospěli k závěru, že představy o dlouhodobém postupném vymírání velkých dinosaurů před koncem křídy jsou značně přehnané. Podle Bonsora jsou v řadě případů viníkem díry ve fosilním záznamu. Vrstvy fosilií nejsou ideální a promítá se do nich mnoho faktorů, které nám zamlžují skutečnou situaci.

TIP: Dinosauři byli ztraceni dlouho předtím, než je zlikvidoval slavný meteorit

Ve skutečnosti se ukazuje, že osudy jednotlivých skupin dinosaurů byly různé. Některé z nich, jako třeba sauropodi, na tom byli hodně špatně, a určitě by brzy zanikly i bez katastrofálního dopadu meteoritu. Jiné skupiny velkých dinosaurů, jako například hadrosauři, byly naopak spíše na vzestupu. Bez meteoritu v Chicxulubu by možná ještě dnes dominovali pozemské přírodě.

zdroj: Wikimedia Commons, Debivort, CC BY-SA 3.0

Když se mluví o sportu, vybaví se většině z nás vyrýsovaný svalovec, který skáče přes překážky, vrhá oštěpem, finišuje v maratonu nebo skáče do vody, aby pokořil délku bazénu dříve než ostatní. Zkrátka a dobře si představíme člověka, jenž svou fyzickou zdatností a bystrostí soutěží s podobnými jedinci v daném odvětví. Asi málokomu se při slově „sportovec“ vybaví člověk sedící za počítačem, který se sluchátky a myší či herní konzolí poráží své konkurenty ve virtuálním světě. A přece je takzvaný e-sport aktuálním celosvětovým fenoménem sdružujícím hráče počítačových her v mezinárodních soutěžích, kde mezi sebou bojují jednotlivci anebo týmy. 

Draze zaplacený výkon

Nejedná se jen o koníček – finanční odměny jsou často natolik zajímavé, že se řada hráčů věnuje profesionálně naplno právě e-sportu, který je poměrně dobře uživí. Odvrácenou stránkou této profese je fakt, že podobně jako u jiných sportovců ani profesionálním hráčům se nevyhýbají zdravotní problémy spojené s nadměrným a soustředěným hraním. A protože se jedná o odvětví, v němž se točí nemalé peníze, vznikají i metodiky na udržení perfektní výkonnosti hráčů, týmy zaměstnávají lékaře a fyzioterapeuti sestavují svým šampionům individuální plány životosprávy. E-sport se tak pomalu, ale jistě etabloval jako jedno z odvětví sportovního lékařství.

Stále velmi málo víme o fyzických a mentálních zdravotních nárocích a přístupu ke zraněním v e-sportu. Tento nový druh sportu vyžaduje podporu zdravotních profesionálů, kteří musejí komplexně rozumět sociální i případně návykové složce chování hráčů, změnám ve výkonnosti v práci či na studiích a samozřejmě i zdravotním problémům, jako jsou potíže s rukama či zápěstím, únava zraku nebo bolesti páteře a opěrného svalstva. 

Ve Spojených státech se již proto objevují zdravotní specialisté se zaměřením na soutěžní hraní, kteří se zabývají tvorbou tréninkových plánů, rehabilitacemi a prevencí zdravotních i psychických problémů u hráčů. Kolem e-sportu a jeho zařazení mezi ostatní sporty se vedla a stále vede ostrá a kontroverzní diskuse. Odpůrci namítají, že se nejedná o atletickou činnost, příznivci argumentují například tím, že šachy jsou také klasifikovány jako sport a nevyžadují fyzickou zdatnost. 

Specifické potřeby virtuálních střelců

Ať však debata přeje kterékoli straně, vzniká stále více těchto nových „sportovců“ se specifickými potřebami a přístupem podobným jako ve všech jiných sportech. Hráči mají své dresy, trenéry, společně trénují a pravidelně soutěží. Ačkoliv při představě profesionálního hráče nás nenapadne mnoho možností sportovního zranění či postižení zdraví, při této sedavé činnosti je opak pravdou. Právě profi hráči počítačových her trpí často zdravotními problémy a chronickými únavovými zraněními pohybového aparátu. Tyto obtíže často ukončují slibnou kariéru jinak nadějných a často mladých hráčů. A nejedná se jen o bolavá zápěstí a namožené ruce, jednomu z hráčů StarCraft byla diagnostikována hluboká žilní trombóza, která může vyústit v život ohrožující plicní embolii. Jeho hráčská vášeň se na tomto stavu bezesporu podepsala.

Problémem pro zdravotníky v tomto odvětví je, že většina zdravotních obtíží a zranění e-sportovců se typicky neobjevuje v žádném jiném sportovním odvětví. Proto řada trenérů, koučů a zdravotních poradců často neví, jaké úrazy hrozí, jak předcházet vzniku a riziku problémů a jak tato zranění včas odhalit a řešit.

E-sportovci na profesionální úrovni mají bezesporu talent a dovednosti, jež předčí naprostou většinu rekreačních hráčů. Manuální obratnost nutná k provádění úkonů ve hře je naprosto určující pro výkon hráče. Dokonalé soustředění, často dlouhodobé, rychlé reflexy a rozhodovací schopnosti jsou důležité pro minimalizaci reakčního času, který musí být kratší než soupeřův. Tam, kde začínající hráč zvládne provést padesát úkonů ve hře za minutu, dokáže profesionál 500 až 600 herních pohybů.

Aby dosáhli hráči takové úrovně, musejí trénovat denně několik hodin. Školní týmy tráví společným tréninkem obvykle 3 až 4 hodiny denně, přičemž hráči pak ještě obvykle cvičí hraní v soukromí. V naprosté většině případů je jejich prostředí více než nedostatečné z hlediska vlivu na pohybový aparát, špatné je i osvětlení a celková kontrola nad časem stráveným hraním. Oči upírající se po mnoho hodin na zářící LED monitor se snadno unaví, nadměrná expozice modré složky spektra z LED monitorů navíc narušuje syntézu spánkového hormonu melatoninu, a způsobuje tak poruchy spánkového rytmu. Nedostatečný odpočinek pro oči a snížená frekvence mrkání způsobují vysychání rohovky a spojivek, pálení a řezání.

Tvrdý trénink

Sportovní medicína je náročným odvětvím i pro běžné atlety. Vyžaduje sestavení specifických tréninkových programů k dosažení maximálního výkonu v daném sportu, zahrnuje cvičení k prevenci zranění, zlepšení celkového zdraví a výkonnosti. Když sportovec utrpí zranění, existují protokoly k jeho ohodnocení, léčbě a postupnému navrácení zpět do plného nasazení. Správné rozhodnutí v této oblasti ovlivní jak celý tým, tak i dlouhodobý vliv na zdraví atleta. Tento přístup se nyní začíná uplatňovat i v oblasti e-sportu.

Ačkoli e-sport zatím po svých hráčích nevyžaduje rutinní lékařské prohlídky a zprávy o zdravotním stavu, jako to bývá v ostatních sportech, zahrnují již nyní trenéři profi hráčů poznatky sportovní medicíny do svých praxí. Ukazuje se, že i jednoduché zhodnocení celkového stavu hráče a včasná reakce na možné zdravotní problémy prodlužují jejich „životnost“ a zlepšují výkony herních týmů. Veškeré případné zdravotní problémy stále patří do péče lékařů specialistů, jejich včasné odhalení může trenérům pomoct nic nezanedbat. Proto by i kouč e-sportu měl mít základní povědomí o zdravotních problémech, příznacích přetížení a projevech vzniku herní závislosti. 

Pravidelné zhodnocení stavu hráče počítačových her se poněkud liší od hodnocení běžných atletů. Zatím neexistuje mezinárodní standard, protokoly však běžně zahrnují několik podoblastí, kterým je nutno věnovat náležitou péči: pečlivě cílené otázky na pravidelnou tělesnou aktivitu a výživové návyky, zhodnocení sociálního chování hráče, zhodnocení příznaků závislosti, zjištění výkonnosti v oblasti práce či studia, pečlivé vyšetření obtíží muskuloskeletálního systému a v neposlední řadě také zhodnocení zraku a zrakových problémů.

Pracovní úrazy od PC

Při anketním anonymním výzkumu mezi hráči bylo zjištěno, že u počítače tráví mezi 3 a 10 hodinami denně. Nejčastějšími potížemi byla únava očí (56 %), bolesti krku a zad (42 %), bolesti zápěstí (36 %) a ruky (32 %). Více než čtyřicet procent účastníků výzkumu nepraktikovalo žádnou formu pravidelné fyzické aktivity. Pouze 2 % dotazovaných hráčů vyhledalo lékařskou pomoc.

Při zavádění standardů lékařské péče do e-sportu je třeba počítat s mnoha překážkami. Za prvé, trenéři a zdravotníci z oblasti běžných sportů budou jistě skeptičtí vůči svým novým kolegům „atletům“. Samotní hráči e-sportu budou často také projevovat odpor vůči nastavování režimu, dietním opatřením, fyzickému tréninku a podobně. Lze očekávat také zlehčování a opomíjení příznaků zranění či zdravotních problémů. Málokdo z hráčů asi také dobrovolně bez správné motivace přizná nedostatek pohybu, spánku, problémy ve škole či v práci. Proto je při hodnocení zdravotního stavu a nastavování plánu u e-sportovců nutná naprostá důvěra a také pochopení, že se z dlouhodobého hlediska jedná o dobro hráčů samotných, ale také o lepší výsledky celého týmu.

Protože se většina e-sportu odehrává on-line, existují i on-line aplikace pro celé herní týmy, které jim pomáhají zlepšit výkonnost – po zadání údajů o hráčích, typu hry atd. jim sestaví na míru jídelníček, tréninkový plán, plán fyzických aktivit a spánkový režim, přičemž efekt opatření je pravidelně zhodnocován analýzou výkonnosti hráčů. Kromě nutné přísné disciplíny samotných e-sportovců stojí využívání těchto služeb také nemalé peníze. 

Varovný prst pro hráče

Ačkoli většina z vás se pravděpodobně hraním počítačových her živit nebude, platí obdobná doporučení a varování i pro rekreační hráče, zvláště ty, kteří před obrazovkou tráví větší množství času. I pro ně platí, že je důležitý pravidelný fyzický pohyb (toto opatření kromě zdraví vede i ke zlepšení psychické výkonnosti a soustředění), spánkový režim a nepřetěžování rukou a očí dlouhodobým nepřetržitým hraním – je tedy dobré dělat pravidelné pauzy spojené ideálně s menší rozcvičkou. Ostatně podobná doporučení se vztahují i na ty, kteří třeba nehrají hry, ale před obrazovkou počítače tráví dlouhé hodiny v práci.

TIP: Limity lidského těla: Kde leží hranice lidské výkonnosti?

Včasná návštěva lékaře a omezení hraní při počínajících obtížích může zamezit vzniku chronických změn a trvalého poškození pohybového aparátu. A konečně, je třeba věnovat se i jiným aktivitám a dávat pozor na projevy závislosti na hraní. Ty se mohou projevit poklesem studijních a pracovních výsledků či nezájmem o cokoli jiného než počítačové hry. Ať jste počítačový profík, nadšený gamer, nebo jen příležitostný hráč, platí stále, že všeho je potřeba užívat s mírou a hlavně se zdravým rozumem.

Stavba orbitálních nosičů je velmi nákladná, a tak se prakticky každá kosmická společnost snaží najít způsob, jak ceny snižovat. Zřejmě nejlépe se to daří SpaceX, která umí části svých raket zachránit a opětovně použít. Není přitom žádným tajemstvím, že dlouhodobý cíl kosmonautiky představuje transportní systém fungující na principech letecké dopravy. 

S jedním stupněm do vesmíru

Sny o letadle, které by dokázalo cestovat do kosmu, jsou opravdu dávné. Během druhé světové války přišel raketový inženýr s českými kořeny Eugen Sänger s myšlenkou kosmického bombardéru Silbervogel neboli „stříbrný pták“, nápad však nikdy neopustil rýsovací prkna. 

Podařit by se to ovšem mohlo konceptu vesmírného letadla Skylon z dílny britské společnosti Reaction Engines. Unikátní stroj zvládne dosáhnout oběžné dráhy bez jakýchkoliv přídavných či pomocných motorů. Jedná se tedy v podstatě o jednostupňový systém (Single Stage to Orbit, SSTO), který se v dosavadní historii kosmonautiky zatím nepovedlo realizovat. Situace by se však mohla relativně brzy změnit: Vývojový program prvního raketového motoru na světě, jenž pracuje na náporové technologii a kyslík dokáže čerpat z okolní atmosféry, učinil další významný krok vpřed. Otevřel tak cestu k sérii hlavních testů, jež budou probíhat v následujících letech. 

Základem je chlazení

Synergetický, vzduch nasávající reaktivní raketový motor pojmenovaný SABRE je navržen tak, aby v počáteční fázi letu čerpal atmosférický vzduch. Po dosažení rychlosti mach 5, tedy pětinásobku rychlosti zvuku, a výšky asi 25 km se přepne do čistě raketového režimu. Poté již začne odebírat okysličovadlo z přídavných nádrží ve střední části trupu, aby se mohl bez problémů dostat do kosmu. Jenže to není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Inženýři už léta řeší chlazení nasávaného vzduchu, který může být při rychlostech přesahujících mach 5 teplejší než 1 000 °C. Tudíž jej nelze pustit do motoru, protože by žár poškodil například lopatky turbočerpadla či stěny jádra pohonné jednotky. 

Existují tedy dvě možnosti: Postavit motor z odolných, ale těžkých materiálů, například z niklu – což by ovšem drasticky zvedlo hmotnost a tím by klesla účinnost. Druhou variantou je pokusit se horký vzduch ochladit. K tomu má sloužit předřazená chladicí jednotka, tzv. pre-cooler, se stěnami tenčími než vlas. Pro obrovské a rychlé změny teploty vzduchu využívá cirkulaci vysokotlakého helia v bludišti tenkostěnných trubiček, které v jednom bloku měří celkem 50 km. O správnou teplotu látky v systému se stará výměník HX3, jenž má za úkol teplo odvádět. Helium se pak chladí pomocí kapalného vodíku, který slouží jako palivo. 

Zchladit, stlačit, roztočit

Detaily společnost Reaction Engines zatím nezveřejnila, což je pochopitelné, jelikož se jedná o novou technologii. Přesto si zkusíme celý cyklus zjednodušeně vysvětlit. Motor nasaje vzduch přes speciálně navržený vstupní kužel, který ho zpomalí. Část pak putuje do předchladiče, kde se prudce zchladí na −140 °C. Kromě snížení teploty musí tepelný výměník zabránit tvorbě nebezpečného ledu. 

Turbokompresor, podobný těm z konvenčních proudových motorů, předchlazený vzduch stlačí a pošle ho do komory předspalování, kam se spolu s ním přivádí kapalný vodík z nádrží. Plyn vzniklý po vznícení roztočí turbínu pohánějící čerpadla a kompresory; poté pokračuje do hlavní spalovací komory raketového motoru, smísí se s dalším vodíkem a proběhne úplné spalování. Vzduch, který neprošel předchladičem, spalovací komoru obejde a přes nízkotlaký kompresor se dostane do komory náporového motoru neboli ramjetu. Ten pak vytvoří další, přídavný tah. Podle dostupných informací pohání zmiňovaný turbokompresor plynová turbína, pracující s odpadním teplem z heliového okruhu.

Zázrak techniky

Právě předchladič, který má za úkol chladit nasávané plyny tak, aby žár nepoškodil stěny motoru, představuje klíčový prvek a jeho správná funkce pak malý technický zázrak. Jakákoliv novinka ohledně daného zařízení proto vzbuzuje patřičnou pozornost. Nejinak tomu bylo po oznámení dalšího testu: Společnost Reaction Engines nedávno inovativní jednotku zdárně odzkoušela, a to rovnou při teplotách proudění vzduchu odpovídajících rychlosti 1 715 m/s, což jsou podmínky při mach 5. Vzduch o teplotě přes 1 000 °C se na požadovanou hodnotu podařilo zchladit za méně než 50 milisekund. 

Zmíněný úspěch představuje další významný milník ve vývoji přelomového motoru SABRE. Jak prohlásil Mark Ford, vedoucí sekce Evropské kosmické agentury (ESA) pro pohonné inženýrství: „Není to jen vynikající úspěch sám o sobě, ale také důležitý krok, který nás přiblížil k prokázání proveditelnosti celé koncepce motoru SABRE.“

O krok blíž kosmickému letadlu

Zkušební jednotka předchladiče byla vyrobena ve Velké Británii a poté ji společnost poslala na testy do svého zařízení v americkém Colorado Air and Space Port. Na zkouškách se tam od roku 2017 podílí také agentura DARPA. Pro celý projekt a jeho pokračování přinesl poslední dosažený úspěch odpověď na otázku, zda jsou motory SABRE skutečně proveditelné. Stačí si jen uvědomit, že nic podobného nikdy předtím nevzniklo. Například nejrychlejší nadzvukový dopravní letoun Concorde se pohyboval až dvakrát pomaleji, než je plánovaná provozní rychlost u motorů SABRE, a požadovaným hodnotám se nepřiblížil dokonce ani legendární SR-71 Blackbird.

Zkušební jednotka předchladiče:

V budoucnu by mohl SABRE posloužit jako základ opakovaně použitelného kosmického letounu, známého doposud pod názvem Skylon. (Společnost ovšem uvedené označení z nejasných důvodů již delší dobu nepoužívá.) Díky počáteční fázi letu, kdy stroj zvládne vyvinout pětinásobek rychlosti zvuku a vystoupat do 25 km, bude potřebovat mnohem méně těžkého kapalného kyslíku pro dosažení oběžné dráhy. Oproti konvenčním raketám se srovnatelnými parametry by systém mohl mít až o polovinu nižší hmotnost. Výhoda tkví například v redukování finančních nákladů, větší kadenci vzletů či ve startu i přistání prakticky odkudkoliv. 

Nejambicióznější projekt

ESA investovala do rozvoje motoru SABRE deset milionů eur, dalších 58 milionů dostala společnost Reaction Engines od Britské kosmické agentury (UKSA). Jejím jménem také ESA vykonává technický dohled. V březnu 2019 pak obě organizace přezkoumaly a schválily předběžný návrh demonstračního jádra motoru, který firma použije k pozemním zkouškám ve svém zatím nedokončeném testovacím zařízení TF1 v britském Westcottu. 

TIP: Nový přírůstek do rodiny raketoplánů: NASA dává zelenou pro Dream Chaser

Spoluzakladatel Reaction Engines a hlavní technologický ředitel Richard Varvill zdůraznil, že posledním úspěchem vyvrcholilo víc než třicet let úsilí: „Jde o významný moment pro Reaction Engines i ve vývoji motoru SABRE, který má potenciál způsobit revoluci jak v přístupu do vesmíru, tak ve vysokorychlostním létání“ (viz Přes půl světa). Ke startu demonstračního stroje s motory SABRE však povede ještě dlouhá cesta. První letové zkoušky se očekávají okolo roku 2025 a zřejmě k nim dojde spíš o něco později. Ovšem koncept opětovně použitelného hypersonického letounu schopného dostat se do vesmíru dnes představuje jednoznačně nejambicióznější projekt v letectví a kosmonautice starého kontinentu. 

Habsburkové seděli na českém trůně bezmála čtyři sta let. Do dějin království však zasáhli mnohem dříve. Jako první vstoupil do povědomí Čechů Rudolf I. Habsburský, který roku 1278 porazil Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli. Ten ještě neuměl číst ani psát. Již Rudolfův syn Albrecht I. Habsburský však u svých synů kladl důraz i na vzdělání a na sklonku středověku procházeli mladí arcivévodové důkladným výukovým systémem. Na které dovednosti Habsburkové sázeli a jaké naopak stály téměř stranou jejich zájmu?

Od jezuitů na gymnázium

Studia arcivévodů a arcivévodkyň většinou začala kolem šestého roku života. Tehdy je měly na starosti ženy. Urozeným dětem vštěpovaly základy čtení a psaní. Pak přišly na řadu náročnější úkoly. Vyučování společenských i přírodních věd dlouho spočívalo na bedrech jezuitů.

V 19. století se denní program malých Habsburků začal podobat výuce na gymnáziu. Vychovatelé však patřili mezi stoupence konzervativních metod. Teprve císařovna Alžběta známá jako Sissi vymohla pro korunního prince Rudolfa liberální vychovatele z řad měšťanstva. Tím nadělala svému manželovi nemalé vrásky na čele. Zvídavý Rudolf pod vlivem svých pedagogů začal hovořit o omezení vlivu církve a šlechty, či dokonce o nastolení republiky. Takové řeči se Františku Josefu I. vůbec nezamlouvaly! 

Téměř všichni Habsburkové prošli jenom domácí výukou. Výjimku v tomto ohledu představoval až poslední vladař monarchie Karel I. Ten navštěvoval Skotské gymnázium ve Vídni. Konečně mohl člen vládnoucí dynastie porovnat své vědomosti se studenty z jiných rodin…

Jazyky především

Marie Terezie píše dopis svému synovi toskánskému vévodovi Leopoldovi. Zahrnuje ho radami nejen ohledně vládnutí, ale také týkajícími se výchovy jeho dětí. Podobné listy čekají i na další děti plodné panovnice. A v jakém jazyce spolu zasloužilá matka a její četní potomci vlastně komunikují? Přece ve francouzštině, hlavním konverzačním jazyce šlechty. Na její znalost kladou Habsburkové zvláštní důraz. Doma ve Vídni spolu ovšem členové rodiny mluví německy. Tu považuje většina Habsburků za svůj mateřský jazyk. V učebních osnovách však němčina chybí. Proč? Snad proto, že by zabírala prostor výuce jiných řečí, které musel každý šlechtic znát…

Kromě francouzštiny ovládali všichni arcivévodové a arcivévodkyně přinejmenším pasivně latinu, jazyk vzdělanců. Učili se také španělsky či italsky. Proč právě těmito řečmi? V tom hrála roli spřízněnost rakouských Habsburků se španělskými a italskými rody. Když se pak Habsburská monarchie rozrostla o české království a Uhry, přibyly k vyučovaným jazykům také čeština s maďarštinou. Dobrou znalostí češtiny se mohli pochlubit nejen Maxmilián II. nebo Rudolf II., ale také v Čechách nepříliš oblíbený Ferdinand III. nebo císař František Josef I. a korunní princ Rudolf. Manžel krásné Sisi také zdatně hovořil maďarsky, v čemž se mu vyrovnal i jeho nástupce Karel I.

Někteří Habsburkové se ani s touto pestrou paletou nespokojili a přidali k tomu dalších znalosti. Například Maxmilián I. a jeho vnuk Ferdinand I. se učili anglicky. Maxmilián I. si navíc osvojil slovinštinu, František Josef I. i jeho syn Rudolf se pyšnili také základní znalostí polštiny, k čemuž předposlední císař z rodu Habsburků přidal také klasickou řečtinu. 

Sebevědomý muž, skromná žena

Výuku potomků vládnoucí dynastie lze rozdělit zhruba do dvou fází. Od osmi do čtrnácti let se k hlavním předmětům řadilo čtení, psaní, cizí jazyky, náboženství, dějiny, zeměpis, matematika, hudba a tanec. Urození studenti se rovněž věnovali jízdě na koni, učili se zeměměřičství, stavbě válečných opevnění a šermu. Do učebního plánu postupně přibyla také metafyzika, logika, rétorika a základy práva. Na politiku přišla řada asi ve čtrnácti letech.

Tento způsob vzdělávání se ovšem týkal jen chlapců. To oni se připravovali na roli státníků, duchovních a válečníků. Arcivévodkyně tak důkladné vzdělání přece nepotřebovaly. Týkalo se to dokonce i Marie Terezie, která měla po svém otci Karlu VI. převzít vládu.

Zatímco muži si měli prosadit svůj názor, ženy byly vedeny k mlčenlivosti, skromnosti, píli a zručnosti. Učili se řízení domácnosti, výtvarnému umění, hudbě a zpěvu. Latina v jejich učebních osnovách sice nechyběla, jejich učitelé se však zaměřovali především na odříkávání latinských modliteb. Takovou výchovou tedy prošla jediná česká panovnice. Smrt otce ji proto na úlohu vládkyně rozsáhlého soustátí zaskočila naprostou připravenou.

Okázalá zbožnost

Ferdinand II. navštíví roku 1598 italskou Loretu. Ve zdejší bazilice se nachází takzvaná Svatá chýše, v níž podle legendy žila samotná Panna Marie. „Slibuji, že ze svých zemí vymýtím veškeré kacířství,“ zavazuje se panovník. Že svůj slib myslí naprosto vážně, pocítí zejména obyvatelé českého království. Stoupenci reformace musejí opustit své domovy nebo se pokorně vrátit do lůna římské církve, jinak se jim zle povede! Habsburkové si ve všech dobách dávají záležet na tom, aby šli lidem své říše příkladem ve víře a všemožnými prostředky podporovali katolickou církev. V 17. století, tedy v období protireformace, vznikne v mocném rodě zvláštní forma zbožnosti známá jako pietas austriaca.

Zpackaná výchova korunního prince

Všichni arcivévodové povinně absolvovali přednášky o válečném umění. Na mladší syny totiž často čekala vojenská kariéra. Jako členové panovnického rodu získávali v armádě téměř automaticky důstojnickou hodnost a skončili jako generálové kavalerie.

TIP: Bití, týrání hladem a ponižování: Tak vypadala výchova princů a princezen

Vojáka chtěl mít ze svého syna také císař František Josef I. Proto výchovu korunního prince Rudolfa svěřil generálmajorovi Leopoldu Gondrecourtovi. Voják se k následníkovi trůnu choval neobyčejně tvrdě. Nutil ho koupat se v ledové vodě, dlouhé hodiny mašírovat za jakéhokoli počasí a budil ho výstřelem z pistole! Jednou maličkého arcivévodu dokonce zavřel do obory a tvrdil mu, že se na něj řítí divoký kanec. Tyto výchovné metody Rudolf málem nepřežil. Ze spárů sadistického muže ho vysvobodila až jeho matka, které synovi přidělila osvícenější byť neurozené učitele.