Ostrov Macquarie leží v jihozápadním Pacifiku a spadá pod australský stát Tasmánie. Jeho rozloha dosahuje 128 km², ale celková  plocha zapsaná od roku 1997 na seznamu UNESCO čítá 5 573 km² – zahrnuje totiž i menší ostrůvky a okolní vody. 

Jediné místní obyvatele představují výzkumníci ze stálé základny Australské vládní antarktické divize, jejichž počet se pohybuje mezi dvaceti a čtyřiceti. Macquarie je totiž jediným místem na Zemi, kde aktivní horniny ze zemského pláště ční nad hladinu. Nabízí tak výjimečnou možnost podrobně studovat, jakým způsobem se v průběhu milionů let utvářela oceánská kůra.

Srázy, plesa, traviny

Učebnice geologického vývoje ostrova se začala psát před deseti miliony lety a její poslední kapitoly zahrnují i dnešek, kdy Macquarie v důsledku polohy na styku dvou litosférických desek zažívá zemětřesení a rychlé zvedání půdy. Místní scenérii utvářejí podmáčená rašeliniště rámovaná strmými srázy, jež stoupají na náhorní plošiny plné větších i menších jezer a ples. Větrem ošlehaná krajina plná čedičových útvarů skýtá domov proměnlivé vegetaci, od bujných zelených porostů až po rozlehlá pole řídce rozesetých trav. Po většinu roku na ostrově dují silné větry, prší a časté jsou také bouřky.

TIP: Jeden z nejizolovanějších ostrovů světa se mění v dokonalou přírodní rezervaci 

Navzdory masovému vybíjení lachtanů a tučňáků, které praktikoval Joseph Hatch, jenž si ostrov v letech 1902–1920 od Tasmánie pronajal, tam stále přebývá na 60 tisíc rypoušů sloních. Připlouvají s koncem zimy, na jižní polokouli tedy v srpnu, aby se pářili. Kromě nich našli na Macquarie útočiště tři druhy lachtanů – antarktický, Forsterův a jižní – a hnízdí tam i tučňáci patagonští, skalní, oslí a královští, přičemž populace posledních jmenovaných čítá na 850 tisíc párů.

Nepříjemné chronické záněty střev, včetně závažných onemocnění typu Crohnovy choroby či ulcerózní kolitidy, dnes postihují miliony lidí po celém světě. Jen v samotných USA trpí určitou formou chronického zánětu střev nejméně 1,6 milionu lidí. Navzdory velké pozornosti a rozsáhlému výzkumu stále nemáme k dispozici spolehlivě účinné léky a léčebné postupy, které by řešily tento typ zdravotních obtíží.

Američtí odborníci navrhují, abychom hledali pomoc tam, kde by to čekal jen málokdo. U našeho nebezpečného protivníka – cholery. Toto bakteriální onemocnění má přitom na svém kontě řadu pandemií a nespočet lidských životů. Přesto to dává smysl. Původce cholery, bakterie Vibrio cholerae, totiž vylučuje toxin cholix, který je skvělý v pronikání do střevních buněk. Při choleře je to vážný problém, ale také se to velmi hodí při léčbě zánětů střev.

Trik s toxinem cholery 

Při léčbě chronických zánětů střev by se mohla dobře uplatnit jedna z molekul imunitního systému, interleukin IL-10. Tato látka slouží jako brzda při zánětu v těle. Během chronických zánětů je ale její role potlačená, což je zřejmě jednou z příčin rozvoje těchto onemocnění. Potíž je v tom, že IL-10 na řadě míst v těle škodí. Vyvolává například anémii a pokles počtu krevních destiček.

TIP: Geneticky vylepšené probiotické bakterie zlepšují hojení střevní sliznice

Americký tým problém vyřešil s pomocí genetického inženýrství, když spojil jednu ze součástí toxinu cholix s interleukinem IL-10, čímž vznikla nová látka AMT-101. Díky spojení s částí toxinu se tato látka může užívat ústy, načež se rychle dostane přímo do střevních buněk, kde úspěšně působí proti střevnímu zánětu.

Při studiu vzniku Sluneční soustavy zůstáváme odkázáni víceméně jen na výsledky teoretických úvah a numerických modelů. Vědci z nich odvodili, že ze sluneční pramlhoviny téměř jistě jako první vzešlo Slunce. Jakmile v centru oblaku utvořilo kompaktní objekt v hydrostatické rovnováze, ze zbytků mlhoviny se v blízkosti rovníkové roviny zformoval prachoplynný disk. V něm kondenzovala prachová zrna a postupně se spojovala do větších celků – zárodků planet, planetesimál. 

Prvorozený obr

Teoretické úvahy říkají, že vzhledem ke své velikosti se nejspíš jako první musel utvořit Jupiter. Jeho jádro o hmotnosti snad 20násobku Země se posléze obalilo tlustou vrstvou plynu, který se vlastní gravitací v hlubinách planety změnil v horkou a hustou tekutinu. Zda se zachovalo kamenné jádro, dosud není jasné. 

Určení věku plynného obra kupodivu nedávno umožnily železné meteority: Z jejich odvozeného stáří vyplývá, že na Zemi dopadly ve dvou skupinách oddělených 2–3 miliony roků, přičemž věk nejstarších z nich odpovídal jen milionu let po vzniku Sluneční soustavy. Podle numerického modelování je taková distribuce železných meteoritů možná v případě, že tehdy již existovalo kamenné jádro Jupitera. Gigant tak musí představovat nejstarší „hotovou“ planetu našeho systému. 

TIP: Jak stará je Země? Jak se určovalo její stáří a proč je to tak těžké?

Scénáři s Jupiterem, coby nejstarší planetou Sluneční soustavy nahrává i skutečnost, že na rozdíl od jiných systémů, chybí ve vnitřní části Sluneční soustavy objekty typu superzemí, mini-neptunů a horkých Jupiterů. Podle astronomů je to zřejmě důsledkem obří gravitace rodícího se Jupiteru, která zbavila tuto část vesmíru materiálu, potřebného k jejich utváření.  

Galští Senoni se kolem roku 400 př. n. l. hnuli z rodné země přes Alpy do pádské nížiny, kde dříve dominovali Etruskové, v té době již oslabení římskými výboji. Podle historika Tita Livia, který kolem přelomu letopočtu sepisoval monumentální Dějiny od založení Města (rozuměj Říma, Ad Urbe condita libri), „ten kmen byl podle tradice zlákán pověstí o lahodných plodech a především o vínu, nové tehdy pochoutce; překročil Alpy a obsadil území dříve obývané Etrusky“.

Jeho tvrzení neodporuje ani zjištění archeologů. Senonové byli jedním z posledních keltských kmenů, které do severní Itálie pronikly. Zřejmě proto, že území na levém břehu Pádu byla již obsazena jinými Kelty, hledání půdy je zavedlo i do oblastí, kam se předtím jejich příbuzní neodvážili, na jih Etrurie a do Latia. Příběh galského útoku na Řím, který zažil jednu z nejkrušnějších chvil ve svých dlouhých dějinách, vylíčil nejpodrobněji a nejbarvitěji právě Livius.

Chceme vaši půdu

V Liviově podání Galové dorazili k etruskému městu Clusium (dnešní Chiusi v Toskánsku), které se obrátilo na Římany s prosbou o pomoc. Římanům se však do válčení v zájmu města, s nímž neměli spojenecké svazky, nechtělo, a proto vyslali jen zprostředkovatele jednání mezi Etrusky a Kelty. Není samozřejmě jisté, zda nejde jen o fabulaci pozdějších římských literátů, která měla tendenčně Řím znázornit jako jediného schopného obránce proti Keltům. Na výzvu k mírové dohodě Galové podle Livia reagovali slovy: „Neodmítáme mír, který vy nám přinášíte, jestliže Klusijští přenechají část území, které obývají ve větším rozsahu, než je mohou vzdělat, nám – Galům, kteří ornou půdu potřebujeme (…) Když se jich Římané ptali, jaké to je právo žádat území od jeho majitelů nebo vyhrožovat Římanům zbraněmi, a co mají Galové co dělat v Etrurii, tu Galové vzpurně odpověděli, že oni nosí právo ve svých zbraních a že všechno patří mužům statečným.“

I když se ten příběh nejspíš neudál přesně podle této literární zkratky, je v něm dobře vystižen stále se opakující vzor (a to nejen ve starých dějinách italského území), kdy se nově příchozí, migrující etnické či bojovnické skupiny, dožadovaly úrodné a obdělavatelné půdy pro svůj lid na úkor místních komunit. V bitvě, která po slovní výměně následovala, se římské poselstvo přidalo na stranu Etrusků. Římský vyslanec Quintus Fabius dokonce bodnutím kopím jednoho z galských vůdců zabil. To Galy nesmírně rozlítilo: takhle se přece zprostředkovatelé nechovají! Začali tudíž požadovat odškodění přímo od Říma, který jim však nevyhověl. Válka byla nevyhnutelná.

Bitva u Allie

Galové „vzplanuli hněvem, který nedovede ten kmen potlačit, ihned vytáhli prapory a spěšným pochodem nastoupili na Řím. Vyděšení obyvatelé měst se sbíhali do zbraně a venkované se dávali na útěk, když uslyšeli hlomoz, s jakým vojska spěšně kolem nich táhla“. Ačkoliv se podle Livia zvěst o přicházejících Keltech šířila velkou rychlostí, velitelé Říma, který tehdy ještě nedisponoval žádnou profesionální armádou, přípravy zřejmě podcenili a vytáhli vstříc galskému vojsku pozdě a nedostatečně připraveni. Ke střetu došlo zhruba 18 km severně od Říma, v místě, kde se říčka Allia vlévá do Tibery. Galové, vedení náčelníkem jménem Brennus, už byli připraveni.

„Už se to všechno naproti i dokola hemžilo nepřáteli a ten kmen, libující si podle své povahy v prázdném hluku, naplnil celý kraj strašlivou vřavou s divokým zpěvem a s různými křiky.“ K bitvě došlo 18. července roku 387 př. n. l. (den konání bitvy je zřejmě přesný, rok je předmětem dohadů) a Římané během krátké doby utrpěli drtivou porážku. Podle Livia to zavinili zbabělí spojenci, kteří utekli do města Veje a ponechali Římany osamocené. Útěk nakonec zvolili i římští bojovníci, kteří „všichni zamířili do Říma a utekli se do hradu, přičemž ani za sebou nezavřeli brány města“.

Husy z Kapitolu

V té době samozřejmě Řím nebyl tím městem, jak ho známe z období pozdní republiky a císařství. Nebyl obehnán hradbami, ani kamenných budov by se v něm mnoho nenašlo. Jediný úkryt mohl skýtat vrcholek obklopený strmými skálami na severovýchodním konci Fora Romanum, ústředního náměstí či tehdy spíše větší návsi – Kapitol. Tam stály centrální svatyně římské komunity a chrámový okrsek zřejmě obklopovala i jakási forma hradby. 

Proto přední obyvatelé města podle Livia „uznali za vhodné, aby mladé branné mužstvo s manželkami a dětmi i nejváženější senátoři se uchýlili do hradu a na Capitolium, aby tam snesli zbraně i zásoby potravin. Odtud měli z opevněného místa hájit bohy i lidi i jméno římské“. Ostatní obyvatelé se rozprchli po venkově, hledali útočiště v chrámech či v nedalekých osadách a městech. Nebo smíření se smrtí čekali na útočníky ve svých domech. Senoni vstoupili do nechráněného města a začali jej rabovat. „Po vyvraždění předních patricijů nic už Galové nešetřili obyčejných lidí, rozchvátili příbytky a na vydrancované domy vrhli zápalné pochodně.“ A pokračovali v tom po několik dní. Řím ve 121. roce existence republiky a 367 let od svého legendárního založení Romulem padl do rukou nepřítele.

Brennovi bojovníci se vícekrát pokusili i o dobytí Kapitolu, ale obránci je vždy dokázali odrazit. Podle jedné verze legendy se jednou snažili proniknout za hradby ve skrytu noční tmy, posádka však byla včas varována křikem posvátných husí, které se chovaly jako obětní zvířata v Junonině chrámu. „Jejich křikem a bitím křídel se totiž probudil Marcus Manlius, který byl konsulem tři roky předtím, znamenitý válečník. Uchopil zbraně a hnal se tam, ostatní zároveň volal do boje.“ 

Vergilius ve svém eposu Aeneis příběh zformuloval takto: „Ve výši Manlius jest, jak bděle tvrz Tarpejskou střeží, kterak před chrámem stojí a vysoký Kapitol hlídá – Romulův ‚královský hrad‘ má čerstvou doškovou střechu. Stříbrnou husu je zřít, jak zlatým pobíhá loubím, dávajíc kejháním zprávu, že Galové na prahu stojí. Galové vylezli křovím – a jižjiž na hradě byli, chráněni hustou tmou, dík stínům mrákotné noci! Zlatý jim vytvořil vlas, dal zlaté na tělo roucho, skvěli se žíhaným pláštěm a na hrdle, bílém jak mléko, zlatý visel jim řetěz a každému v pravici po dvou oštěpů alpských se chvělo a dlouhé štíty je kryly.“ (Překlad Otmar Vaňorný.)

Běda přemoženým!

Když útočníkům začaly docházet zásoby, rozdělili se. Část Galů zůstala ve městě a obléhala Kapitol, ostatní se vydali do okolních měst shánět kořist a potravu pro všechny. Osud je přivedl k městu Ardea nedaleko Říma, „kde měli zkusit římskou statečnost“.

Tam totiž v exilu pobýval legendární Camillus, jeden z řady slavných římských hrdinů, jehož činy se připomínaly a opěvovaly po celou dobu existence Říma. Ten byl tehdy ještě malou republikou, ovládal sotva pár desítek kilometrů území ve svém okolí a každoročně válčil se svými sousedy. Camillus zburcoval obránce města a v noci nic nečekající keltské bojovníky bez lítosti pobili. „Všude nastalo jen krveprolití: pobíjeli nahá a rozespalá těla.“ V této situaci se Římané rozhodli povolat Camilla zpět do města, a ten byl usnesením sněmu „ihned jmenován diktátorem, aby vojáci měli za vrchního velitele toho, koho si přejí“ (diktátor byl úřad pro mimořádné situace s působností na šest měsíců).  

Dlouhodobé obléhání Kapitolu mezitím již obě strany výrazně vyčerpalo, docházely potraviny a mezi Galy se začal šířit mor. Snad na obou stranách byla zjevná slova ochoty k jeho smluvnímu ukončení za cenu vyplacení výkupného Keltům. „Pak byla projednána ta věc v rozmluvě mezi Quintem Supliciem, tribunem vojenským, a Brennem, knížetem galským, a byla určena výkupní cena tisíc liber zlata (…). K tomuto prahanebnému jednání přidal Brennus ještě urážku. Galové přinesli falešná závaží neodpovídající tíhy. Tribun se zdráhal jich užít. Tu nestoudný Gal přihodil meč k těm závažím a pronesl slova nesnesitelná pro Římany: Běda přemoženým!“ V tu chvíli však zasáhl Camillus, dohodu o výkupném odmítl a v následné bitvě Galy porazil a přiměl k odchodu.

Sena Gallica

Liviovo dramatické líčení příběhu o výkupném, které se díky slavnému výroku „Vae victis!“ („Běda poraženým!“) dodnes udrželo v povědomí Evropanů, je zajisté z větší části fikcí. Dobytí města barbary a nutnost vyplacení zhruba 328 kg zlata jako výkupného byla událost, na niž Římané stěží mohli být pyšní, a tak ji historik jistě chtěl postavit do méně potupného světla. Příběh je přesto mimořádným svědectvím o nejslavnější éře keltských válečníků, o nichž bychom bez těchto popisů nevěděli téměř nic. 

TIP: Keltská expanze: V nejslavnější éře pronikli Keltové až do Malé Asie

Po dobrodružství s Římany se Senoni usadili v kraji zvaném Picenum mezi Apeninami a pobřežím Jadranu ve střední Itálii. Centrum jejich osídlení se nacházelo v dnešním pobřežním městě Senigallia severně od Ancony. Název města pochází z doby, kdy zde po porážce Senonů Římany v roce 283 př. n. l. byla na „galské půdě“ založena římská kolonie Sena Gallica či Senagallia.

Původ kmene je zřejmě shodný se sídelním územím Senonů, o nichž hovoří o zhruba 350 let později Caesar, který je umísťuje do okolí dnešního francouzského města Sens. Nejspíš se tedy nejednalo – podobně jako i v případě řady dalších kmenových přesunů – o odchod celého kmene, nýbrž o část válečníků, k nimž se mohli přidávat po kořisti a dobrodružství lačnící bojovníci i z dalších kmenů.   

Vývoj a výroba letounů určených pro leteckou podporu pozemních vojsk má v Rusku (a v někdejším Sovětském svazu) dlouhou tradici. V době druhé světové války tuto úlohu plnily především stroje Iljušin Il-2 Šturmovik, na samém konci války se rozběhla sériová výroba jeho nástupce označeného Il-10. Licenční výroba těchto bitevníků pro československé letectvo a některé další členské země Varšavské smlouvy probíhala v podniku Avia Letňany pod označením B-33. 

Sovětský speciál

S příchodem proudových letounů se k přímé letecké podpoře pozemních sil zpočátku využívaly specializované verze původně stíhacích letounů, jejichž výkony zpravidla překonaly stroje nové generace. Příkladem takového letounu v československém letectvu byl nestárnoucí MiG-15SB. Na rozdíl od stíhaček téhož typu nesl pod křídly čtyři zbraňové závěsníky pro pumy a neřízené rakety. V Polsku podobným způsobem upravili licenčně vyráběné letouny MiG-17.

Na počátku roku 1968 rozhodlo sovětské ministerstvo obrany o vývoji specializovaného proudového letounu určeného k přímé letecké podpoře pozemních vojsk. Ukázalo se totiž, že nadzvukové stíhací bombardéry (například Su-7) se k plnění uvedeného úkolu hodí jen částečně: jsou zbytečně rychlé, zatímco jejich pancéřová ochrana neodpovídá požadavkům. Práce na novém projektu byly zadány konstrukčním kancelářím P. O. Suchoje, A. S. Jakovleva, A. I. Mikojana a S. V. Iljušina. 

Nový letoun

Výkresy stroje nesoucího prozatímní označení T-8 představil tým Pavla Osipoviče Suchoje na sklonku roku 1968. V únoru 1975 poprvé vzlétl prototyp Su-25. Porovnávací zkoušky s konkurenčním Il-102 vyzněly jednoznačně ve prospěch Su-25, jehož sériovou výrobu v roce 1978 zahájila letecká továrna v gruzínském Tbilisi. Kromě základní verze se vyráběla například také dvoumístná cvičná varianta Su-25UB.

Letoun je koncipován jako dvoumotorový hornoplošník s mírně šípovým křídlem vybaveným deseti zbraňovými závěsníky – při čelním pohledu je zřejmé, proč stroj získal přezdívku „Hrábě“. Motory se nacházejí na bocích trupu a odděluje je pancéřová přepážka, takže požár jedné pohonné jednotky neohrožuje druhou. V případě vyřazení jednoho motoru dokáže stroj pokračovat v letu.

Neobvyklá je možnost využít jako palivo nejen kerosin, ale také benzin, a dokonce i naftu (i když za cenu snížení životnosti motorů). Palivové nádrže vyplňuje polyuretanová pěna, která při zásahu snižuje nebezpečí výbuchu. Pilotní kabinu chrání titanová vana o síle 25 mm, která vydrží až 50 zásahů projektily ráže do 23 mm bez jejího probití. Pilot sedí na vystřelovací sedačce umožňující katapultáž jak za letu, tak i z letounu stojícího na zemi. Palubní výzbroj tvoří dvouhlavňový kanon ráže 30 mm umístěný v levé spodní části přídě. Su-25 byl od začátku navržen tak, aby jej mohl bez větších problémů obsluhovat i méně zkušený pozemní personál. 

Ve výzbroji ČSLA

Prvním zahraničním uživatelem Su-25 se stalo československé letectvo. Čtyři stroje přistály na letišti v Hradci Králové 2. dubna 1984, do konce roku přiletělo ve dvou ještě osm kusů a několik kusů postupně následovalo. Další dodávky se uskutečnily až v roce 1986, kdy Rusové dodali deset letounů. V následujícím roce přišlo nejprve šest a nakonec ještě osm jednomístných strojů. V roce 1988 létalo v československém letectvu 38 letounů tohoto typu včetně dvou dvoumístných cvičných.

Pokračování: Smrtící hrábě: Sovětský bitevní letoun Suchoj Su-25 (2)

Československé stroje nesly označení Su-25K (jednomístné) a Su-25UBK (dvoumístné), přičemž K znamenalo „komerčeskij“ (komerční), tedy verze určená pro export. Stojí za připomenutí, že verze K se vyráběla ve dvou různých provedeních: zatímco standard „A“ (dodával se k nám a do Bulharska) lze považovat za plnohodnotný ekvivalent strojů provozovaných sovětským letectvem, v případě standardu „B“ se jednalo o letouny s částečně omezenými bojovými možnostmi.

Australská observatoř Murchison Radio-astronomy Observatory (MRO) se nachází v odlehlé pustině Západní Austrálie, asi 800 kilometrů severně od Perthu. Právě tam jsou totiž jedny z nejlepších podmínek na Zemi pro pozorování rádiových vln z vesmíru. Klíčové přitom je, aby taková pozorování rušilo co nejméně rádiových signálů pozemského původu.

Na Murchinsonově observatoři momentálně pracují tři radioeleskopy a brzy k nim přibude čtvrtý. ASKAP (Australian Square Kilometre Array Pathfinder) je skvělý na výzkum stále dost záhadných rychlých rádiových záblesků. MWA (Murchison Widefield Array) pozoruje například raný vesmír v „období temna“ a EDGES (Experiment to Detect the Global EoR Signature) zase hledá rádiové signály vytvoření vznikajícími prvními hvězdami a galaxiemi. V dohledné době zde bude vybudována polovina soustavy radioteleskopů Square Kilometre Array, která se stane největším zařízením svého druhu na světě.

Zóna přísného rádiového klidu

Provozovat velmi citlivé radioteleskopy ovšem není jen tak. Kolem Murchinsonovy observatoře je vyhlášená zóna rádiového klidu Australian Radio Quiet Zone Western Australia (ARQZWA). Představuje to značná omezení především pro zaměstnance observatoře. Nesmějí vůbec používat chytré telefony ani nic podobného a oblast raději ani není pokrytá mobilním signálem. Zařízení s rozhraním Bluetooth musejí být trvale vypnutá, včetně například bezdrátových myší, o Wi-Fi ani nemluvě.

TIP: Šikovný asistent: Měsíc pomáhá odhalovat tajemství vzdáleného vesmíru

Že jsou od návštěvy Murchinsonovy observatoře odrazováni turisté nejspíš nepřekvapí, ale „nežádoucí“ jsou, až na výjimečné případy, i návštěvy samotných vědců, kteří se nepodílejí na provozu observatoře. Teleskopy observatoře občas detekují rádiové signály letadel a satelitů, které přehlušují signály z vesmíru. Badatelé ale mají k dispozici software, co dokáže pozemské signály odfiltrovat.

Alžběta, přezdívaná Sissi, se narodila jako bavorská princezna, přesněji „vévodkyně v Bavorsku“. Patřila k rodu Wittelsbachů, který se řadil k nejstarším v Evropě. Panoval nejen v Bavorsku a Falci, ale i v římsko-německé říši, Českém království, Uhrách, všech třech skandinávských zemích a Řecku. Wittelsbachové se rozdělili do mnoha větví, z níž v 19. století zůstaly královská bavorská a nesuverénní birkenfeldská. Právě z druhé linie pocházela Alžběta.

Slavní příbuzní

Pokud bychom pátrali po „nevhodných“ Alžbětiných předcích, zastavíme se u její prapraprababičky Marie Ester von Witzleben, jež se roku 1696 stala morganatickou ženou falckrabího Jana Karla. Pocházela z durynského šlechtického rodu, ale zdaleka ne tak vznešeného, aby se bez problémů provdala za Wittelsbacha. Teprve jedenáct let po manželově smrti dosáhla toho, že císař Karel VI. uznal ji a její děti za rovnorodé.

Od tohoto okamžiku už nebyly děti potomky nerovného svazku, nýbrž rovnocenného a rovnoprávného spojení. Připomeňme ještě, že Witzlebenové vstoupili do dějin i jiným způsobem. Nejznámějším členem rodu se nepochybně stal polní maršál Erwin von Witzleben, jeden z velitelů wehrmachtu za druhé světové války, jenž byl popraven za účast na atentátu na Hitlera.

Alžbětu spojovaly příbuzenské vztahy i s česko-rakouskou vysokou šlechtou. Její babička Amálie Luisa pocházela z vévodského rodu Arenbergů, jimž patřilo panství Vidim s Kokořínem. Babiččin bratr se oženil s princeznou Lobkowiczovou a sestra Paulina, která se provdala za knížete Schwarzenberga, později nešťastně uhořela na plese v Paříži. Rakouský premiér a nejvýraznější spolupracovník Františka Josefa I. na počátku jeho vlády, Felix kníže Schwarzenberg byl tedy bratrancem Alžbětina otce. A bratranec Alžbětiny babičky Amálie Luisy nebyl nikdo jiný než polní maršál kníže Alfred Windischgraetz, jenž se výrazně zasloužilo potlačení revoluce 1848–1849 a upevnění moci Alžbětina manžela.

Zmíněné příbuzenské vztahy však Alžbětě nepřinesly vřelý vztah s česko-rakouskou aristokracií. Spíše naopak, v Předlitavsku byla značně neoblíbená, neboť se zde jen málokdy zdržovala a ve všem dávala přednost Maďarům. Zatímco maďarsky se naučila, český jazyk ostentativně ignorovala. K Českému království nechovala žádné sympatie a o jeho obyvatele se nestarala.

Tety královny

Alžbětin otec, vévoda Maxmilián se nejraději zdržoval na svých statcích, a více než o vojenskou kariéru či etiketu se staral o koně a domácí zvířata. Oženil se se svou příbuznou z královské větve, Luisou Bavorskou. Právě tento sňatek sehrál v Alžbětině osudu klíčovou roli, neboť se matčiny sestry provdaly za nejdůležitější německé panovníky. Získaly tak nepochybně lepší partie a vyšší postavení než „pouhá“ vévodkyně Luisa, ale na rozdíl od Alžbětiny matky nikdy nezažily spokojený rodinný život, některé z nich ani radost mateřství. 

To se týkalo především Charlotty Augusty, která se nejdříve provdala za württemberského následníka a po rozvodu se stala poslední ženou rakouského císaře Františka I., ale i její sestry Alžběty, jež se stala pruskou královnou. Další Alžbětiny tety, Amálie a Marie Leopoldina, byly saskými královnami a nejdůležitější a nejznámější z bavorských princezen Žofie se ocitla na vídeňském dvoře jako manželka arcivévody Františka Karla.

TIP: Sissi vs. arcivévodkyně Žofie: Tchyně sledovala mladou císařovnu na každém kroku

Z arcivévodkyně Žofie se stala jedna z klíčových politických osobností až po nástupu jejího syna Františka Josefa I. na trůn v roce 1848. Během revoluce zachovala chladnou hlavu, přiměla vlády neschopného císaře Ferdinanda I. k abdikaci a nepříliš oduševnělého manžela vzdát se nároků na trůn, aby se říše dostala do pevných rukou jejího syna. Žofie mu radila, například se zasloužila o tvrdé zúčtování s uherskými povstalci či konkordát s katolickou církví. A byla to právě ona, kdo se zasazoval o nový sňatek mezi rakouskou a bavorskou dynastií. Nikomu nevadilo, že František Josef I. a Alžběta jsou blízcí příbuzní, takže se v dubnu 1854 slavila slavná svatba.

Ve světě, kde jsou otisky prstů nejpoužívanějším biometrickým údajem, je život bez nich požehnáním i prokletím. Zatímco zločinci by se nejspíš bez otisků prstů rádi obešli, pro muže z bangladéšské rodiny Sarkerových jde o nepříjemný každodenní problém.

Již několik generací mužů v rodině Sarkerových se rodí bez otisků prstů. Bříška jejich prstů zcela postrádají papilární linie a jsou vlastně téměř dokonale hladká. Zatímco pro generaci prarodičů to nejspíš nepředstavovalo žádný velký problém, současná mladá generace se kvůli tomu potýká s nečekanými obtížemi. 

Na vině je extrémně vzácná genetická porucha adermatoglyfie, která brání vývoji papilárních linií. Poruchu poprvé popsal v roce 2007 švýcarský dermatolog Peter Itin, který řešil stejný problém u ženy, která kvůli chybějícím otiskům nemohla vycestovat do Spojených států. Také u ní lékaři odhalili osm dalších příbuzných se stejným problémem.

Rodina neviditelných

Také pro Amala a Apua Sakerovy je přeshraniční cestování v podstatě zapovězenou činností. Kvůli své genetické poruše je pro ně obtížné získat cestovní doklady. Amalovi se to po dlouhých průtazích a dobrozdání od lékařů sice povedlo, v obavě, co by ho v cizí zemi nejspíš čekalo, se ale cestování raději vyhýbá. Jejich strýc Gopesh, který žije v Dinajpuru (zhruba 350 km od Dháky) čekal na vydání cestovního pasu více než dva roky.

S podobnými problémy se nešťastní muži potýkají i v běžných životních situacích – v Bangladéši je otisk prstu podmínkou pro vystavení řidičského průkazu nebo nákupu telefonní SIM karty. „Zaplatil jsem poplatek, složil jsem zkoušku, ale nevydali mi licenci, protože jsem úřadům nemohl poskytnout otisk prstu,“ posteskl si Amal Sarker, který pracuje jako zemědělec a řízení dopravního prostředku je pro něj otázkou živobytí. „Už dvakrát jsem kvůli tomu dostal pokutu,“ popisuje Amal své peripetie. 

TIP: Otisk prstu, snímek duhovky i váš hlas: Všechno lze již dnes ukrást

Změnu k lepšímu by oběma mužům mohly přinést modernější technologie. Amal i Apu nedávno (po předložení lékařského osvědčení) dostali nový druh národního průkazu vydávaného bangladéšskou vládou. Novinka využívá modernější biometrická data – sken sítnice a technologii pro rozpoznávání obličeje. Koupit si SIM kartu nebo získat řidičský průkaz, je pro ně ale stále stejně složité.

Rozhodnutí šimpanzů, komu věnují část pamlsku, neovlivňuje ani hierarchické postavení jiných jedinců ve skupině, ani neodbytné žebrání těch, kdo měli při shánění jídla menší štěstí.

Předchozí výzkumy prováděné na jiných poddruzích šimpanzů přitom naznačovaly, že tito primáti se dělí o jídlo především kvůli tlaku, který na ně vytvářejí jiní žebrající šimpanzi. „Tohle ale není případ šimpanzů z Tai,“ vysvětlila jedna ze spoluautorek studie Catherine Crockfordová. Podle ní to vypadá, že v různých šimpanzích populacích se „kooperace projevuje mnoha různými způsoby“. To mají šimpanzi zřejmě společné s různými lidskými společenstvími.

TIP: Lidé nejsou jediní: Také šimpanzi častěji používají pravou ruku

Jaké jsou společné faktory, které lidi i zvířata nutí ke vzájemné spolupráci? „Je to jednak potřeba být součástí soudržné jednotky, která lépe odolá predátorům a za druhé výhodnost při dělení se o nalezenou potravu. To jsou dva hlavní scénáře, které podporují spolupráci,“ odpovídá na otázku další ze spoluautorů Roman Wittig. Další studium šimpanzích tlup by mělo pomoci odpovědět na otázku, jak se dělení jídla podepsalo na vzniku spolupráce mezi lidmi.