Národní park Serengeti ležící v severní Tanzanii je jedním z nejdůležitějších útočišť africké divoké zvěře. Prostor necelých 15 000 km² zde společně obývají více než tři miliony velkých zvířat. Jedním z nejběžnějších masožravých obyvatel Serengeti jsou hyeny. Tito výkonní lovci dokáží ve smečce velmi dobře spolupracovat a jejich hlavní kořistí jsou kopytnatci. Spokojí se ovšem i s tím, co po sobě zanechají lvi nebo pytláci. Hyeny jsou hlavními „odklízeči“ uhynulých zvířat a jediný další druh, který jim dokáže v rychlosti přeměny mrtvého zvířete na hromadu kostí konkurovat, jsou supi.

TIP: Idyla krvelačných šelem: Zatracovaná hyena skvrnitá zblízka

U mrtvoly (v tomto případě zdechliny nosorožce zastřeleného pytláky) je proto často k vidění obdobný obrázek. Na tělo se vrhnou hyeny, jejichž silné čelisti nemají problém ani s rozdrcením kostí. V případě, že jsou u mršiny jako první supi, před nimi nemá smečka hyen velký respekt a ihned je od těla odežene. Supi pak postávají opodál a občas „testují“, zda by je hyeny už také nenechaly urvat si svůj díl. Opovážlivce, kteří se dostali příliš blízko, ovšem hyeny nekompromisně vykazují do větší vzdálenosti. Od okamžiku, kdy jsou čtyřnozí mrchožrouti nasyceni a supi konečně mají volné pole působnosti, zbývá k úplné likvidaci zbytků masa často jen několik desítek minut.

Vysokohorský terén patří z hlediska zdolávání k těm nejobtížnějším, což dokládá i skutečnost, že armády zřizovaly a dosud zřizují elitní jednotky určené k nasazení v tomto prostředí. Výjimkou nebyla před Velkou válkou ani podunajská monarchie.

Příslušníci horských útvarů se rekrutovali zpravidla z obyvatel alpských oblastí, přesto mezi nimi sloužily i desítky Čechů. Rakousko-Uhersko disponovalo v létě 1914 čtyřmi pluky Tyrolských císařských střelců a několika regimenty zemských střelců a zeměbranců. Za „specialisty“ na pohyb v horách bylo považováno ještě 29 praporů polních myslivců, ty ale postrádaly speciální vybavení a výstroj.

Zbytečné krveprolití

Většina těchto útvarů vykrvácela během bojů v Haliči a Srbsku, kde je velení nasadilo jako klasickou pěchotu. Když pak vypukly boje v horském prostředí italsko-rakouských hranic, elitní myslivci citelně chyběli. 

TIP: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války

Vojáci na snímku jsou vybaveni speciálním vybavením. Jasně jsou vidět lana, cepíny a někteří mají také brýle s matovými skly, mezi další nezbytnosti patří speciální horská obuv. Při podrobnějším zkoumání si lze všimnout také tetřevích pírek na čepicích, znaky alpské protěže na límcích bohužel vidět nejsou, ale měly by tam být – oboje totiž patřilo k symbolům horských jednotek. Na závěr dodejme, že muži na snímku „cestují nalehko“, další obtížný úkol představovalo dopravení munice a zásob na vrcholky hor. Také z toho důvodu v těchto místech Rakušané i Italové nasazovali jednotky do velikosti roty

Pozemští těžaři už dávno využívají služeb mikroorganizmů, při takzvané biotěžbě. Mikrobi úspěšně pomáhají například při těžbě mědi nebo zlata. Biotěžba bývá praktická a úsporná na zdroje, takže není divu, že upoutala pozornost vesmírných těžařů. Zatím ale nebylo moc jasné, jak si pozemské mikroorganismy povedou ve vesmíru, na místech, kde mohou panovat velmi odlišné podmínky od Země.

Evropská kosmická agentura ESA nedávno uspořádala experiment BioRock, jehož cílem bylo otestovat schopnosti „mikrobiálních“ horníků ve vesmírném prostoru. Experiment proběhl během tří týdnů v létě 2019, na palubě Mezinárodní vesmírné stanice ISS. Zúčastnily se ho tři druhy bakterií, které se na Zemi vyskytují v horninách a mají schopnost je měnit.

Biotěžba na orbitě

Bakterie Sphingomonas desiccabilis, Bacillus subtilis a Cupriavidus metallidurans měly za úkol „těžit“ 14 různých prvků vzácných zemin z připravené horniny, v prostředí mikrogravitace a gravitace odpovídající planetě Mars. Ve speciálních mini bioreaktorech byly umístěné vzorky čedičové horniny, tedy materiálu z vychladlé lávy, který je běžný nejen na Zemi, ale i na Měsíci a Marsu. 

TIP: Astronauti na ISS testují řasový bioreaktor, který vyrábí kyslík i jídlo

Bakterie Bacillus subtilis jsou sice velmi odolné, ale v experimentu se jejich schopnost extrahovat prvky vzácných zemin v prostředí s nízkou gravitací snížila. Cupriavidus metallidurans „těžil“ prvky vzácných zemin stejně jako to na Zemi zvládají nebiologické procesy. Ale bakterie Sphingomonas desiccabilis si jako jediné z testovaných vedly velmi dobře ve všech třech úrovních gravitace. Jak se zdá, vesmírní těžaři mohou s těmito bakteriemi počítat.

Z pevniny se na Saaremaa dostanete nejprve trajektem, který směřuje na ostrůvek Muhu, a odtud po silničním mostě na většího souseda. Až do roku 1989 šlo o sovětskou uzavřenou zónu, takže i pro místní bylo složité se v oblasti pohybovat. Dnes už je ovšem cestování po ostrově jednoduché. 

S necelými 33 tisíci obyvateli na 2 714 km² patří Saaremaa k nejřídčeji osídleným regionům Evropy, přesto nabízí přátelskou atmosféru i historické památky. Ojedinělé lokality a přírodní krásy vás tam čekají na každém kroku.

Město tří jmen

Hlavní město ostrova, Kuressaare, má velice osobitého ducha, a i když se stalo domovem 15 tisíc lidí, působí až venkovským dojmem. První zmínka o zdejším osídlení pochází z roku 1381, přestože tam již v předešlých letech stála pevnost a místo proslulo pod názvem Arensburg. Roku 1563 získalo – už jako Kuressaare – městská práva po vzoru Rigy. Následovalo ještě jedno přejmenování, a to za nadvlády SSSR v polovině 20. století: Tehdy se město nazývalo Kingissepa, po komunistickém rodákovi. S odchodem posledních sovětských vojáků se však vrátilo ke svému dnešnímu jménu. 

Jeho dominantu tvoří biskupský hrad, stojící jen kousek od moře, jehož mohutné opevnění udiví snad každého. Ještě větší úžas však vzbuzuje rychlost, s jakou Estonci své památky rekonstruují. Je radost se dívat, jak se z oblých kopečků a zarostlých kanálů vynořují mohutné hradby grandiózní pevnosti. Vnitřní expozice pak zahrnuje jednu velice zajímavou část: Mnoho sovětských občanů prchalo přes ostrov do blízkého Finska. A právě jejich příběhy i to, jak se k nim na Západě chovali, představuje zajímavý exkurz do problémů 20. století. 

Procházka na ostrov

Když se řekne „ostrov“, každý si nejspíš představí kus souše obklopené vodou. Jen málokoho napadne, že k ní vede značená pěší cesta. Ani to ovšem neznamená, že lze vycházku ze Saaremaa na přilehlý miniaturní ostrůvek Vilsandi absolvovat suchou nohou: Člověk se naopak namočí, někdy i pořádně – ale zážitek stojí za to. 

Nejlepší je vyrazit z malého příbřežního kempu Käkisilma, přičemž cesta na Vilsandi měří asi 4 km. Trasa se příliš nehodí pro nejmenší děti a neplavce, jelikož voda může být hluboká i přes 150 cm. Vždy se kromě toho vyplatí předem zavolat na informace a získat aktuální rady a předpověď počasí.

Ráj ornitologů

Hladinu Baltského moře totiž víc ovlivňuje vítr než příliv a odliv. V silném vichru se tak voda občas zvedne i o desítky centimetrů, což může cestu na Vilsandi znemožnit nebo ji proměnit v opravdu zajímavé dobrodružství. 

Přesto vás na konci jedinečného výšlapu čeká ráj milovníků ptactva, kteří se raději vyhýbají společnosti. Národní park Vilsandi patří k nejstarším v zemi a vznikl před více než sto lety díky místnímu strážci majáku. Dnes zahrnuje část pobřeží Saaremaa a přibližně 150 ostrovů, jeho rozloha dosahuje 240 km² a přes dvě třetiny zaujímá moře.

Na kajaku k majáku

Jednu z nejlepších možností, jak poznat břehy Estonska, skýtá mořský kajak. Severní část Saaremaa bývá sice bouřlivější, ale o to krásnější. Balt je relativně mělký a ovládnutí kajaku vyžaduje pouze trochu cviku. Hlavně musíte dát pozor na vlny s bílou čepičkou a držet se při pobřeží. Pro opravdové začátečníky se pak hodí jižní část ostrova a na plážích najdete spoustu různých kempů – ovšem nikoliv zástupy turistů.

Skvělý zážitek nabízí i obeplutí poloostrova Harilaid s ikonickým majákem Kiipsaare. Od roku 1933 plnil svoji funkci skoro šest dekád, cestu k němu však občas lemují větší vlny. Původně stál asi 150 metrů hlouběji ve vnitrozemí, ale kvůli erozi pláže se nyní nachází víc než 50 metrů v moři. Po železných žebřících se můžete vyšplhat do jeho útrob a záhy se ocitnout 20 metrů nad hladinou. Vnitřní prostory majáku slouží místnímu ptactvu jako „veřejné WC“, takže lezení nenabízí příliš voňavé dobrodružství – ale kde jinde se vám naskytne podobná zkušenost?

Místo obětí

Saaremaa tvoří jednu velkou placku, takže útes Panga na severu ostrova – s výškou 20 metrů a délkou přes 2,5 km – nabízí úžasný výhled do krajiny. Západ slunce pozorovaný ze skalního výběžku patří k nejmystičtějším zážitkům, jaké vám Estonsko nabídne. Přímo na vyhlídce si pak můžete postavit stan a strávit příjemný večer u ohně. 

Unikátní atmosféru místa znali již naši předci a využívali ji ke svým rituálům. Na nejvyšším bodě útesu se před mnoha staletími odehrávaly lidské oběti moři. V 19. století pak námořníci a rybáři nabízeli vlnám pivo i jiný alkohol, aby si je naklonili. Jakkoliv neuvěřitelně to zní, poslední zvířecí oběť voda pohltila v 60. letech minulého století, kdy jí prý kolchoz v Mustjale obětoval býka.

Devět návštěv z vesmíru 

Mluvíme-li o místech s tajemnými kořeny, nelze nezmínit jeden z opravdových divů ostrova – krátery v Kaali. Devět děr v zemi tam zanechaly meteority po dopadu přibližně před čtyřmi tisíci lety. Událost zřejmě pronikla do severské historie, a Saaremaa by tak mohl být mytickým ostrovem Thule, odkud podle finských legend sepsaných v eposu Kalevala pochází oheň.  

Největší kráter, o šířce 100 metrů a hloubce 16 metrů, vyplnilo jezírko. Již ve starověku šlo o obětiště, dokonce obestavěné vysokou zdí. Atmosféra místa vás zasáhne: Stačí zavřít oči a představit si pradávné rituály, za nimiž přijížděli pohanští válečníci z okolních ostrovů i pevniny. 

Na výlet do bažiny 

Estonské vnitrozemí ukrývá rozsáhlé bažiny protkané mnoha kilometry stezek – a ani na ostrově Saaremaa nepřijdete zkrátka. Krásnou túru lze absolvovat jen kousek od jezera Koigi. Cesta napřed vede po dřevěné stezce, ale jak se zakusuje hlouběji do mokřadu, přesouvá se na staré sovětské pontony, tu a tam ponořené i pár centimetrů pod hladinu. 

TIP: Běloruský Minsk: Město dvou tváří, kde se mísí minulost se současností

Pokud vás přepadne touha zaplavat si v bažině, neváhejte. Nejen zde, ale i v dalších estonských mokřadech jsou vyznačena bezpečná místa ke koupání. Jenom pozor, voda nebývá nejteplejší. Saaremaa zkrátka představuje cíl zejména pro fajnšmekry, kteří dokážou ocenit jedinečnost, krásu a opravdovost. 

Jen málo sovětských zbraní vzbuzovalo na Západě takové obavy jako letoun MiG-25, ale současně jen málo typů bylo hodnoceno tak nesprávným způsobem. Znepokojení Američanů se pak odrazilo ve zrodu stále výborné stíhačky F-15 Eagle. Na přímý střet těchto dvou letounů s americkými a sovětskými znaky sice naštěstí nikdy nedošlo, ale války na Středním východě poskytly americkým a izraelským „patnáctkám“ možnost soubojů se stroji MiG-25, které byly dodány Sýrii a Iráku. Tyto případy dokázaly, že navzdory impozantní rychlosti a dostupu není kdysi obávaná „pětadvacítka“ zdaleka nepřemožitelná.

Rychlý, ale velmi žíznivý

V druhé polovině 50. let 20. století se rodily nové typy amerických bombardérů B-58 Hustler a XB-70 Valkyrie, které měly dosahovat dvojnásobku, respektive trojnásobku rychlosti zvuku. Na to musela zareagovat sovětská Protivzdušná obrana státu (PVOS), která proto vydala požadavky specifikující přepadový stíhací letoun s rychlostí Mach 3, který ponese výkonný radar a řízené rakety proti americkým bombardérům. Úkolu se chopila kancelář Mikojan–Gurjevič, která ale od počátku zápasila s potížemi plynoucími ze zaostalé sovětské elektroniky.

Radar a rakety byly značně rozměrné a těžké, což se podepsalo na velikosti a hmotnosti celého letadla, které proto muselo dostat silné motory, jež by takový stroj mohly pohánět žádanou rychlostí. Výsledný design s firemním názvem Je-155 tedy obdržel dvojici agregátů, které byly původně vytvořeny pro mezikontinentální řízenou střelu, z čehož plynula jejich nepříliš velká životnost a enormní spotřeba paliva.

Rozpadající se motory

První prototyp odstartoval 6. března 1964, brzy následovaly další a letoun si připsal dlouhou řadu světových rekordů v rychlosti a stoupavosti. Do služby vstoupil roku 1970 pod názvem MiG-25 a primárně sloužil jako přepadový stíhač MiG-25P, jenž nosil čtyři rakety R-40, většinou dvě s naváděním radarovým a dvě s infračerveným. Přibývaly také další verze jako průzkumná MiG-25R či bombardovací MiG-25RB, zatímco základní „péčko“ prodělalo modernizace na varianty PD a PDS.

Zlepšení se týkala zejména elektroniky, ale příliš neovlivnila hlavní parametry, jež byly bizarní kombinací úžasných i téměř směšných hodnot. Nejvyšší rychlost činila zhruba Mach 3,2, ovšem „pětadvacítka“ jí dosahovala jen bez výzbroje a dokázala ji udržet pouze krátkou dobu, jelikož motory se potom v podstatě rozpadly a shořely. Tento režim se proto používal jenom při průzkumných letech, zatímco piloti stíhacích verzí měli zakázáno překročit hranici Mach 2,5. Letoun měl absurdně krátký dolet a postrádal obratnost potřebnou pro manévrové vzdušné souboje.

Image

Čtěte také

Americký Orel a sovětský Netopýr (2): Duel F-15 Eagle vs. MiG-25

Odborníci amerických Duke University a University of California – Los Angeles (UCLA) vyvinuli nový hydrogel, který dokáže při hojení spustit regenerativní imunitní odpověď. 

Hydrogel MAP (podle anglického microporous annealed particle) podporuje zdravější průběh hojení, což znamená, že zhojená kůže je silnější omezuje se tvorba jizev. Hydrogely tohoto typu vytvářejí „lešení“ pro buňky regenerující kůže a rána se zahojí mnohem hladší.

TIP: Hydrogelové náplasti využívají tělesné teplo k urychlení hojení

Hydrogely MAP nejsou úplnou novinkou. Dřívější verze sice zlepšovaly hojení ran, regenerovaná kůže ale postrádala některé složité prvky, jako chloupky a mazové žlázy. Maani Archang z UCLA a jeho spolupracovníci v hydrogelu změnili strukturu peptidu, který je jeho klíčovou složkou. Očekávali, že tím omezí imunitní reakci organismu na hydrogel, což vylepší hojení ran. To se nepovedlo, neboť změněný peptid vyvolal naopak ještě silnější imunitní reakci. Kupodivu to ale vedlo k ještě lepšímu hojení, než vědci očekávali.

Díky „rozlobené“ imunitě hydrogelové lešení rychle zmizelo a v místě poranění po něm zůstala skvěle zhojená tkáň s folikuly, ale bez nežádoucích jizev. Jak je vidět, o imunitě se ještě máme co učit.

Nový fotoaparát v iPhone má rozlišení 8 megapixelů. Společnost Canon testuje zařízení, které má rozlišení 75 megapixelů. To dokáží naše, lidské technologie. Jak je to ale s technologií přírody? Kolik megapixelů odpovídá velikosti snímku, který zabírá běžné zorné pole normálně fungujícího lidského zraku?

TIP: Překvapivé možnosti zraku: Lidské oko může vidět jediný foton

Je to vlastně dost komplikovaná otázka. Při odpovědi je nutné vzít v úvahu unikátní anatomii lidského oka, která je dost odlišná od konstrukce digitálních fotoaparátů. Odborníci odhadují, že rozlišení lidského oka je 576 megapixelů, ale jen 7 megapixelů z nich má doopravdy význam pro lidský zrak. Tyto megapixely zpracovává tzv. fovea centralis, jamka v centrální části žluté skvrny, kde máme nejostřejší zrak.

Podstata fungování peněz vrtala hlavou už antickému filozofovi Aristotelovi. Ceníme si je proto, že kov, z něhož jsou mince vyrobeny, má svou vlastní hodnotu? Pokud ano, tak proč lidé neplatí kousky kovu a namáhají se s ražbou? Nebo stát mincím dává ražbou nějaký zvláštní bonus přesahující samotnou cenu kovu? 

Pochopení vzniku platidel a peněz jako takových je vysoce zajímavé i pro současné teoretické ekonomy, protože nám odhaluje samotné kořeny motivace honu člověka za bohatstvím a penězi. Podle Joanne Baronové z Bard High School Early College v americkém Newarku můžeme čerpat inspiraci i z archeologických nálezů. Sama pak ve studii publikované ve vědeckém časopise Economic Anthropology dokazuje, že staří Mayové využívali jako platidla už od 8. století... kakaové boby! 

Sláva a pád Mayů

Archeologové se shodují, že civilizace starých Mayů dosáhla svého vrcholu v tzv. klasickém období, které se datuje do let 250 až 900 našeho letopočtu. V té době na Yucatanském poloostrově vyrůstaly pyramidové chrámy, paláce i jakési kurty, na nichž soupeřila mužstva ve zvláštní hře s kaučukovými míčky vzdáleně podobné basketbalu. Mayové také stavěli památníky a z kamene tesali stély s hieroglyfickými nápisy, které pak datovali letopočtem podle proslulého mayského kalendáře. Ten počítal s rokem o 360 dnech a začínal v roce 3114 př. n. l.  

Odborníci dělí klasické mayské období na dvě periody oddělené „přestávkou“, kdy se stavělo o poznání méně velkých staveb a monumentů. Historici jsou přesvědčeni, že tuto „přestávku“ měly na svědomí expanzivní i obranné války, během kterých největší mayská centra Calakmul, Naranjo, Caracol a Tikal střídavě uzavírala spojenectví nebo mezi sebou soupeřila. Překonání těchto rozbrojů Mayům otevřelo cestu k nebývalému rozkvětu. Všechna velká mayská města se v té době utěšeně rozrůstala a nešetřila na reprezentačních stavbách. Je to zvláště patrné na centru zvaném El Pilar. 

Prudký rozvoj mayské civilizace však nezůstal bez následků. Vyústil v kolaps. Vzkvétající civilizace své ambice zjevně přehnala. Když pak začaly docházet zdroje, neubránila se sporům, šarvátkám, povstáním ani rozsáhlejším konfliktům. Počet obyvatel prudce klesl, velká města byla opuštěna. I když Mayové z Yukatánského poloostrova v následujících staletích nezmizeli, ke své původní velikosti se už nikdy nevrátili. Podle Joanne Baronové přispěla k pádu mayské civilizace i hluboká „finanční krize“ poté, co přišla o svou základní měnu – o kakaové boby. 

Po stopách mayského trhu

Mayové nikdy nevynalezli mince. Vědci se proto dlouho domnívali, že provozovali směnný obchod se základními životními potřebami, jako byla kukuřice, tkaniny, nebo třeba tabák. Po příchodu španělských dobyvatelů se sice dělníkům za práci platilo kakaovými boby ceněnými jako surovina pro výrobu čokolády, ale málokdo věřil, že by využívání kakaových bobů jako platidla mělo delší historii sahající až do předkolumbovských časů. 

Joanne Baronová shromáždila obrovské množství dokumentů z klasického období mayské civilizace. Posbírala kopie nástěnných maleb, stél s reliéfy i vyobrazení z malované mayské keramiky a hledala na nich scény zachycující obchod, odvádění dávek vládcům a další podobné události. Na scénách pocházejících z počátku klasického období nacházela vyobrazení kakaových bobů nebo čokolády jen velmi vzácně. Jedna z maleb nalezených v pyramidovém chrámu pochází ze 7. století a zobrazuje ženu, která podává muži šálek s kouřící horkou čokoládou. Dostává od něj na oplátku těsto pro výrobu pokrmu zvaného tamales. V tomto případě jde ještě zjevně o směnný obchod. 

Kakaová měna

Vše se ale změnilo s počátkem 8. století. Na 180 malbách z let 691 až 900 Baronová našla scény, které jsou podle ní neklamným svědectvím o tom, že kakaové boby začaly sloužit jako mince. Například na zobrazeních plateb vládcům se sice stále ještě vyskytuje tabák nebo kukuřice, ale neskonale častěji dostávají vládci bavlněné tkaniny a žoky, u kterých umělec nezapomněl poznamenat, kolik obsahují kakaových bobů. 

Z faktu, že vládcové od svých vazalů požadovali dávky v bavlněných látkách a kakaových bobech, Baronová vyvozuje, že obě komodity začaly plnit funkci platidla. Přestaly být jen jednou z mnoha položek směnného obchodu. Staly se měnou, jíž se poměřovala cena všech ostatních kupovaných a prodávaných produktů.

Vládci začali hromadit bohatství ve formě kakaových bobů a bavlněných látek v mnohem větším množství, než odpovídalo jejich skutečné potřebě. Nesháněli kakaové boby, aby si z nich nechali připravit čokoládu, ale proto, aby je uložili ve svých palácích podobně, jako my dnes ukládáme úspory na bankovní konta. Na rozdíl od dnešních peněz, a zvláště pak kovových mincí měla mayská kakaová měna velmi krátkou životnost. Boby se daly skladovat zřejmě jen rok. Na delší dobu je Mayové nedokázali uchránit před plísní a hnilobou. Vládci používali kakao k výplatám sloužících i k nákupu věcí na trzích, ale velké „finanční rezervy“ na horší časy si vytvářet nemohli.

Mayská měnová krize

Ve chvíli, kdy Mayové pocítili potřebu vytvořit platidlo, byla volba kakaových bobů celkem zákonitá. Kakao se jako surovina pro výrobu čokolády těšilo obrovské oblibě. Volba kakaových bobů byla pro Maye stejně logická, jako kdyby se náš národu pivařů rozhodl platit žoky sušeného chmele. 

Pád mayské civilizace na konci klasického období je zhusta připisován suchu, které položilo tehdejší společnost na lopatky opakovanou neúrodou plodin nezbytných k obživě. Hlad vedl k nepokojům, ozbrojeným konfliktům a nakonec ke kolapsu. Podle Baronové ale mohla pád některých center uspíšit i neúroda kakaových bobů. Když nebyly boby, nebylo čím platit. Mayská ekonomika povážlivě drhla. Vládcové nevybrali dost prostředků pro chod města a státní mašinérie se zadrhla. 

TIP: Pokrm bohů: Proč se Mayové vydávali na poslední cestu s hrnkem kakaa?

Kritici této teorie, jako je například antropolog David Friedel z Washington University v americkém St. Louis však namítají, že častější zobrazení kakaových bobů ještě nutně nemusí dokumentovat dramatický nárůst jejich významu a proměnu v platidlo. Skepsí Friedel nešetří ani vůči teoriím o podílu „pádu kakaové měny“ na kolapsu mayské civilizace. Podle něj jako platidlo nesloužily výhradně kakaové boby. Stejnou úlohu sehrávala také kukuřice, tkaniny nebo třeba minerál jadeit. „Podle mého názoru nemohl krach v produkci jedné komodity položit celý ekonomický systém,“ říká David Friedel. 

Zvláštní trojitý marsovský kráter se nachází na jižní polokouli v oblasti známé jako Noachis Terra, poblíž známějšího 140 kilometrů velkého kráteru Le Verrier. Podle vědců jde o oblast, na níž se zřetelně podepsala doba, kterou dnes označujeme jako „pozdní velké bombardování“ – tedy období před 4,1 až 3,8 miliardami let, kdy byla oblast vnitřních planet Sluneční soustavy „bombardována“ velkými asteroidy. V této době vznikly na Měsíci rozsáhlé impaktní pánve, které byly později zality lávou za vzniku měsíčních moří.

Pro trojnásobný marsovský kráter existují dva různé scénáře vzniku – mohlo jít o jeden asteroid, který se těsně před dopadem na povrch Marsu rozpadl na tři kusy a vytvořil tak trojjediný kráter v jeden okamžik. Podle druhého uvažovaného scénáře by šlo o tři samostatné dopady v různých časových obdobích, které náhoda svedla na stejné místo.

Za pravděpodobnější vědci považují spíše první scénář, tedy dopad jednoho asteroidu, který se těsně před dopadem rozdělil na tři části. V takovém případě by ale zřejmě platilo, že starodávný Mars musel mít mnohem hustší atmosféru (která vedla k rozpadu dopadajícího tělesa) než dnes a byl tak i mnohem vlhčím světem, pravděpodobně i s tekoucí vodou na povrchu.

TIP: Země už třikrát vyměnila atmosféru. Ta současná podporuje život

Teorii vlhkého Marsu s hustou atmosférou podle vědců nahrává i stav okrajů jednotlivých kráterů. Ty jsou značně zaoblené (na rozdíl od několika mladších kráterů v okolí) a mimořádně hladký je i okolní povrch. To nahrává scénáři, ve kterém dopadající impakty roztavily silné vrstvy ledu na povrchu Marsu. Známky putujících ledovců, jak je známe i ze Země, jsou ostatně patrné v nejmenším z kráterů.