Psychedelický alkaloid psilocybin, obsažený v lysohlávkách a dalších druzích hub, se během posledních let ukazuje jako slibný prostředek pro pacienty v konečné fázi rakoviny, kterým pomáhá důstojně prožít závěr života. Osvědčil se ale také v léčbě pacientů s depresí rezistentních na běžné léky, tedy u velmi těžkých případů, jejichž deprese nereaguje na použitou farmakologickou léčbu.

Skutečně těžké případy deprese sice nejsou příliš časté, jsou ale mimořádně závažné. Mnohem častěji se objevuje depresivní porucha či prostě deprese (MDD, podle anglického Major depressive disorder). Podle odhadů sužuje ve světě více než 300 milionů lidí. Právě probíhající první testy s psilocybinem ukazují, že „magické houby“ pomohou i jim.

TIP: Už jediný trip s „magickými houbičkami“ dlouhodobě mění lidskou psychiku

Účinky a využitím psilocybinu se zabývá tým amerických vědců a lékařů, kteří testovali 24 pacientů s nejméně dvouletou historií deprese. Tito lidé přestali brát antidepresiva, přičemž každý z nich dostal v průběhu dvou týdnů dvě dávky psilocybinu. Před i po podáním psilocybinu každý z pacientů absolvoval kontrolní psychoterapeutická sezení.

Výsledky úvodního testu jsou velmi přesvědčivé. U 71 procent pacientů došlo k více než polovičnímu poklesu míry symptomů deprese, který trval nejméně měsíc. Jak upozorňuje vedoucí výzkumu Alan Davis z medicíny americké Johns Hopkins University, účinek psilocybinu na depresi byl asi čtyřikrát silnější, než u konvenčních antidepresiv v podobných testech. V současné době již probíhá 2. fáze klinických testů, na větším počtu pacientů.

Éterický pozůstatek dávno mrtvé hvězdy, který je na obloze k vidění na břiše souhvězdí Velryby, nápadně připomíná lebku plující vesmírem. Strašidelná planetární mlhovina s přiléhavým jménem „Lebka“ je na tomto novém záběru dalekohledu VLT zachycena v působivých barvách a neobyčejných detailech. Jedná o první objekt tohoto typu, u něhož je známo, že souvisí s párem těsně vázaných hvězd, kolem kterého obíhá třetí stálice.

Mlhovina Lebka, která je také známa pod katalogovým označením NGC 246, leží asi 1 600 světelných let od nás. Vznikla v závěrečné fázi vývoje hvězdy podobné Slunci, když umírající stálice odvrhla své vnější plynné obálky a zanechala po sobě jen obnažené jádro – takzvaného bílého trpaslíka, kterého můžete spatřit jako jeden z dvojice bodových zdrojů v samotném středu mlhoviny.

I když je tato mlhovina známa po celá staletí, až v roce 2014 astronomové zjistili, že bílý trpaslík a jeho souputník v srdci mlhoviny Lebka ukrývají ještě třetí hvězdu – slabého červeného trpaslíka (na snímku není patrný). Červený a bílý trpaslík obíhají kolem sebe jako pár ve vzdálenosti asi jen 500× větší, než dělí Zemi a Slunce. Třetí hvězda obíhá tuto dvojici zhruba 1 900× dále než Země kolem Slunce. Společně tato trojice hvězd učinila z NGC 246 první známou planetární mlhovinu, která má ve svém středu hierarchický trojhvězdný systém.

TIP: Pulzující neutronová hvězda ukrytá v klubku rudých špaget

Snímek mlhoviny Lebka záměrně zachycuje pouze světlo emitované v určitých úzkých pásmech vlnových délek atomy vodíku a kyslíku. Pozorování záření produkovaného konkrétními prvky pomáhá odhalit mnoho informací o chemickém složení a struktuře objektu. Na tomto záběru jsou červeně zvýrazněny oblasti, kde vyzařuje vodík, a světle modrou kyslík.

Dílčí, nicméně důležitý úspěch si v neděli připsala společnost Virgin Hyperloop – její dopravní systém budoucnosti si v rámci testu vyzkoušeli první cestující. Premiérovou jízdu v nevadské poušti absolvovali technologický ředitel a spoluzakladatel společnosti Virgin Hyperloop Josh Giegel a ředitelka pro zážitky cestujících Sara Luchianová. 

Na testovací trati v Las Vegas dosáhla přepravní kapsle přezdívané Pegasus rychlosti 160 kilometrů v hodině. Testovací dráha DevLoop měří na délku 500 metrů a podle zástupců společnosti Virgin Hyperloop na ní proběhlo již více než 400 zkušebních jízd. Doposud ale šlo vždy o jízdy bez pasažérů.

TIP: Nové plány: Nejdelší trať pro hyperloop vyroste v Saúdské Arábii

Finální verze přepravní kapsle by měla přepravit až 23 cestujících a dosáhnout rychlosti až 1 223 kilometry v hodině. Rychlostním maximem systému je prozatím 386 kilometrů v hodině, které se podařilo dosáhnout před třemi lety. Vývojáři jsou ovšem přesvědčeni, že jediné omezení představuje v současnosti délka testovací trati. Aktuální technické maximum se má blížit rychlosti okolo 1 000 kilometrů v hodině. 

Německé predreadnoughty Schleswig-Holstein a Schlesien spuštěné na vodu v roce 1906 představovaly čtvrté a páté plavidlo třídy Deutschland. Ta měla výtlak přes 14 000 tun, nesla primární výzbroj v podobě čtyř děl ráže 280 mm a před nepřátelskou palbou ji chránil pancíř o síle až 280 mm.

Staří vládci moří

Pod vlajkou císařského námořnictva se obě lodi po boku svých sester účastnily řady námořních operací během první světové války včetně slavné bitvy u Jutska. V meziválečném období se pak staly základem obnoveného říšského námořnictva Reichsmarine, které si v roce 1926 vybralo Schleswig-Holstein za svou vlajkovou loď.

Zub času byl ale neúprosný a během 30. let putovala obě plavidla k výcvikovým úkolům. Změnu přineslo agresivní zbrojení po nástupu Adolfa Hitlera k moci, v rámci něhož se oba predreadnoughty vrátily zpět do služby. Schleswig-Holstein se zapsala do historie jako loď, která vypálila první výstřely druhé světové války, když 1. září 1939 zahájila ostřelování polského poloostrova Westerplatte.

Válka na Baltu

Obě sesterské lodi následně během polského tažení bombardovaly i další pobřežní cíle, v dubnu 1940 se pak účastnily invaze do Dánska a Norska. Poté je opět čekalo stažení k sekundárním úkolům – Schleswig-Holstein sloužila k výcviku a jako plovoucí kasárna, zatímco Schlesien prováděla hlídkové plavby na Baltu a v zimních měsících plnila roli ledoborce. Do aktivní služby se plavidla vrátila v roce 1944.

Německá admiralita zamýšlela lodě využít jako plovoucí protiletecké baterie bránící Gotenhafen (dnešní Gdyně), obě plavidla proto prošla přezbrojením zaměřeným na výrazné posílení protiletecké výzbroje. V prosinci 1944 ale Schleswig-Holstein utrpěla neopravitelná poškození během britského náletu a po dobytí Gotenhafenu Rudou armádou ji posádka potopila.

Schlesien pak v závěrečných měsících války poskytovala palebnou podporu obráncům Východního Pruska, 2. května 1945 ji ale vážně poškodila exploze námořní miny a po odtažení do Swinemünde loď poslední dny války strávila jako statická baterie. Po skončení konfliktu byly trupy obou beznadějně zastaralých a opotřebovaných plavidel rozebrány a prodány do šrotu.

V historickém centru španělského města Santiago de Compostela stojí slavná katedrála Catedral de Santiago de Compostela. Je to zřejmě třetí nejvýznamnější poutní místo křesťanů, po Římu a Jeruzalému, kde končí takzvaná Svatojakubská poutní cesta. Původně románská katedrála se začala stavět v roce 1075, za panování Alfonse VI. Kastilského. Chrám byl vysvěcen v roce 1211, ale jeho dostavby probíhaly až do 18. století.

Středověké selfie

Jak už to bývá, podobné stavby ukrývají mnohá překvapení. Tým odborníků, který vedla Jennifer Alexander z britské University of Warwick, nedávno v katedrále pátral po značkách, které po sobě zanechávali středověcí zedníci. Dnes to jsou cenné archeologické nálezy. Zaměřili se přitom na horní části katedrály, kde bývá větší šance nalézt původní kameny, které nejsou zakryté malbou či dalšími úpravami.

Alexanderová s ostatními zkoumali místa vysoko nad zemí, kam veřejnost nemá přístup a kněží je navštěvují jen zřídka. Když tam zaznamenávali značky, které tam před devíti stoletími zanechali zedníci, najednou stanuli jednomu z nich přímo tváří v tvář. Neznámý řemeslník při stavbě katedrály tam podle všeho zanechal své selfie, pochopitelně pomocí středověkých technologií. Selfie má velikost zhruba 28 centimetrů a nalézá se přibližně ve výšce 12 metrů nad podlahou katedrály.

TIP: Santiago de Compostela: Městečko, které vyrostlo na místě zázraku

Podle Alexanderové muselo jít o velmi zručného člověka. Katedrála je postavená ze žuly, kterou je dost těžké opracovat. A selfie znázorňuje i vlasy a prsty. Portrét je rovněž velmi chytře ukrytý, takže jeho tvůrce nejspíš nebyl žádný hlupák. Kněží si ho nevšimli, ale ostatní zedníci o něm nepochybně věděli a mohli ho obdivovat. Lidé se vlastně vůbec nezměnili.

Kolesová rypadla pomáhají s těžbou již takřka sto let. Do práce se začala zapojovat ve 20. letech minulého století, kdy pomáhala se snímáním nadložních vrstev zeminy kryjících ložiska nerostných surovin. Od prvního nasazení se sice koncept nijak nezměnil, rypadla se však násobně zvětšila: Jejich rozměry rostly už před druhou světovou válkou, po ní však dosáhly extrému. První rekordmani sloužili německým těžebním společnostem, jež se zaměřily na hnědouhelná ložiska u Kolína nad Rýnem. Vznikly proto stroje s rypadly o průměru 16 metrů, celkově měřící 180 metrů a vážící 5 000 tun.

Nesmrtelní obři  

Firma ThyssenKrupp časem navrhla modely o hmotnosti 13 000 tun, schopné za hodinu odkopat 12 500 m³ zeminy. Od roku 1995 pak drží velikostní primát Bagger 293 z dílen německé společnosti TAKRAF. Kovový gigant si za výšku 96 metrů vysloužil zápis do Guinnessovy knihy rekordů, jeho rameno měří 225 metrů a celý stroj váží 14 200 tun – víc než 14 hydraulických bagrů CAT 6090. Jeho chod vyžaduje pětičlennou obsluhu a zdroj energie o výkonu 16,56 MW. Rypadlo o průměru 21,3 metru je osazeno 18 korečky, vždy s objemem 15 m³, a Bagger 293 tak přemístí až 240 000 m³ zeminy denně.

Kolesová rypadla se konstruují pro nepřetržitý provoz a práci přerušují pouze kvůli údržbě či modernizaci. Zároveň dosahují ohromné životnosti – kupříkladu Bagger 293 už hnědé uhlí doluje přes 25 let. Původní přednost se však pro výrobce kovových monster změnila v problém, neboť o nové modely nepanuje příliš velký zájem a od povrchové těžby se pozvolna upouští.

TIP: Rekordní jeřáby: Oceloví obři na těžkou práci

Strojírenské firmy tak vydělávají hlavně na údržbě a produkci náhradních dílů. Jako jedna z mála společností kolesová rypadla stále konstruuje český UNEX: Například v Německu jeho stroje dobývají hnědé uhlí a ze sibiřského permafrostu pomáhají získávat diamanty. 

Berlínská zeď se začala budovat v noci z 12. na 13. srpna 1961, jejím hlavním architektem byl Walter Ulbricht, jenž promyšleným plánem zaskočil i hlavu Sovětů Nikitu Chruščova. Rozdělovat Berlín vydržela skoro třicet let.

Cesta k převratu

V NDR vládla podobně jako v Československu klika těch nejkonzervativnějších komunistů, v čele s Erichem Honeckerem. Všemocná tajná policie Stasi měla špicly ve všech opozičních skupinách a věděla o jejich aktivitách. V lednu 1989 přesto neodhadla situaci a nechala setkání odpůrců režimu přerůst v mnohatisícovou demonstraci proti cenzuře a na podporu lidských práv. Po tvrdých střetech s policií se mezi obyvatelstvem začala vzdouvat stále silnější vlna odporu.

Když Maďaři v létě 1989 otevřeli hranice s Rakouskem, Východním Němcům se naskytla zřejmě jediná možnost, jak emigrovat na vysněný Západ. Dlouhé kolony trabantů mířily za svým cílem, načež vedení Jednotné socialistické strany Německa (SED) raději zakázalo občanům cestovat i do Maďarska. Ti si cestu stejně našli – putování za lepším životem jim měla zkrátit západoněmecká ambasáda v Praze. 

Zejména v Lipsku, ale i v Drážďanech a dalších městech se množily demonstrace pod hlavičkou Nového fóra (Neues Forum), občanského hnutí okolo nejznámějších disidentů. Honecker se nerozpakoval demonstranty nechávat dlouhodobě věznit, dokonce se chystal policii a vojsku podepsat rozkazy ke střelbě, pouze intervence ze sovětského velvyslanectví jej na poslední chvíli odradila. Gorbačov si vůbec nepřál eskalaci napětí, naopak podpořil změnu společenského klimatu v NDR a úpravu možnosti cestování. 

Když padá zeď

Rozhodujícím se stal druhý listopadový týden. V čele strany stál již od 18. října Egon Krenz, který v palácovém převratu nechal senilního Honeckera zbavit všech funkcí. Krenz byl zkušený aparátčík a jakékoliv změny byl ochoten povolit pouze v míře, která neohrožovala jeho osobní moc. 7. listopadu sice odstoupila celá komunistická vláda, Krenz však nadále zůstával hlavou státu. 9. listopadu v podvečer přečetl z Krenzova pověření člen politbyra prohlášení k národu, kde mimo jiné zmínil i možnost překračovat hranice na Západ bez omezení. 

TIP: Železobetonová opona: Před 59 lety začala v tehdejší NDR výstavba Berlínské zdi

Jakou senzaci zpráva vyvolala, bylo nejmarkantněji poznat v Berlíně. Obyvatelé východní části se ve velkém hrnuli k hraničním přechodům. Zmatení celníci netušili, jak mají reagovat, ale dav odpověděl sám. Strhnul zábrany a po desetitisících začal proudit do západního Berlína. O den později již komunisté přestali klást odpor a stali se tichými svědky historických událostí. Lidé se jali likvidovat a rozkopávat Berlínskou zeď, nenáviděný symbol celé studené války. 

Jedním z nejzáhadnějších vesmírných fenoménů jsou tzv. rychlé rádiové záblesky – krátké a velmi silné „výboje“ v oblasti rádiových vln. Přestože k nám přilétají z různých míst ve vesmíru v poměrně hojném počtu, stále přesně nevíme, jak vlastně vznikají. K vysvětlení tohoto pozoruhodného jevu (nebo alespoň jeho části) by mohlo přispět nedávné pozorování magnetaru ze souhvězdí Lištičky.

Extrémní rádiový výtrysk

Letos na konci dubna pozoroval tým studentů a zaměstnanců projektu Canadian Hydrogen Intensity Mapping Experiment (CHIME) Fast Radio Burst Collaboration neobvykle intenzivní rádiový výtrysk. Jako zdroj se podařilo určit magnetar – neutronovou hvězdu s extrémně silným magnetickým polem, který se nachází v souhvězdí Lištičky.

Intenzita tohoto rádiového výtrysku přitom byla 3 000× vyšší než cokoliv podobného, co jsme zatím kdy od magnetaru zaznamenali. To podle autorů studie přináší zásadní změnu v pohledu na rychlé rádiové záblesky. Magnetary byly až doposud považovány za příliš slabé zdroje rádiových vln na to, aby mohly být původci rychlých rádiových záblesků.

TIP: Záhada trvá: Ze souhvězdí Vozky přilétly další rychlé rádiové záblesky

Doposud zachycené rychlé rádiové záblesky pocházely bez výjimky z jiných galaxií. Čerstvě zachycený záblesk měl ale takovou intenzitu, že odpovídal dřívějším záznamům. Podle jedné z autorek studie, Pragya Chawly z kanadské McGillovy univerzity, jde o velmi solidní důkaz o magnetarech, coby původcích (alespoň některých) rychlých rádiových záblesků.

Americký výrobce elektromobilů Tesla uvedl na trh vlastní značku tequily. Zásoby nového nápoje Tesla Tequila byly v internetovém obchodě společnosti rychle vyprodány. Lahve ve tvaru blesku s cenou 250 dolarů (zhruba 5 600 Kč) si přitom zájemci mohli objednávat jen v některých státech USA a maximálně po dvou kusech.

TIP: (R)evoluční nízkonákladový stavební materiál? Zase v tom má prsty Musk!

Nápad na vlastní tequilu Tesly se poprvé objevil v aprílovém tweetu šéfa podniku Elona Muska z dubna 2018. Musk v tomto tweetu napsal, že Tesla zbankrotovala a že jeho našli v bezvědomí obklopeného lahvemi „Teslaquily“.

Musk už v minulosti přišel s jednorázovými nabídkami neobvyklých produktů. Začátkem roku 2018 například jeho firma The Boring Company, zaměřená na stavbu tunelů, získala deset milionů dolarů prodejem plamenometů.

Vesnička Carnac v bretaňském departementu Morbihan doslova vrostla do historie. Nejenže je oblast díky příjemnému podnebí a blízkosti moře kontinuálně obydlena tisíce let, ale také její památky se navzájem fyzicky proplétají napříč milénii. Středověké a raně novověké domy, které tvoří jádro obce, vyrostly v těsné blízkosti řad menhirů a jejich zdi často vznikaly z kamenů vyrvaných z prastarých hrobek. V některých případech dokonce vztyčení obři posloužili jako dobrý základ, takže stěny příbytků „obalují“ kdysi posvátné kameny. 

Lidská víra tam dokonale zamrzla v čase: Pomníky náboženství, které se ztratilo v dávnověku, si nejprve přivlastnili Keltové a jejich druidi, kteří mnohé kameny sestavili do podoby soustředných kruhů. Římané v místě později vzdali hold svým bohům vlastními rytinami a vše dovršili křesťané, když vrcholky některých menhirů otesali do podob křížů a nad pohřebními mohylami vztyčili kostely. Propletenec idejí a vzpomínek na dávno minulé doby je jen málokde v Evropě tak silný jako tady. 

Kamenné aleje

Carnac si většina turistů neodmyslitelně spojuje s ohromnou alejí vztyčených balvanů. Nejpůsobivější lokality představují zejména tři pole osazená kameny pojmenovaná podle vesniček, jimiž procházejí: Le Ménec, Kermario a Kerlescan. Nejlépe dochovanou část prvního z nich ušetřila historie mizerného osudu coby základu pro stavbu domů, a jasně tam proto můžeme pozorovat záměr stavitelů. 

Skupina začíná kamenným kruhem s překlady, tzv. kromlechem, a směrem na severovýchod z ní vychází 11 megalitických alejí. Kameny jsou uspořádány na pásu širokém 100 metrů a dlouhém téměř kilometr, a to podle výšky: od čtyřmetrových obrů k trpaslíkům měřícím necelý metr. Ohromné „sousoší“ 1 099 balvanů opět zakončuje dnes už nerozeznatelný kromlech na východě. 

Kermario neboli „místo mrtvých“ je o něco menší: V deseti řadách s podobnými rozměry jako pole v Le Ménecu se tyčí 1 029 kamenů. A Kerlescan jich má ve 13 řadách celkem 555, s výškou do 4 metrů. Nedaleko se také nachází velká mohyla Le Manio nebo kruhová hrobka Cairn de Kerkado, na jejíž vchod o zimním slunovratu dopadají paprsky vycházejícího Slunce. Vznikla přitom už okolo roku 4 700 př. n. l.

Daleko za světem

Návštěvník může celým ohromným komplexem procházet a v němém úžasu upínat zrak k obzoru. Lze se pouze dohadovat, jaké rituály se před šesti tisíci lety v lokalitě odehrávaly. Archeologové se však shodují, že ať už šlo o jakékoliv náboženské obřady, měly co dělat s uctíváním duchů předků. Kamenné řady – a v Bretani jich v různém stupni zachovalosti najdeme desítky – obvykle slouží jako „ulice“ vedoucí živé k příbytkům zesnulých. Počítačová studie badatelů z University of Cambridge prokázala, že aleje obvykle směřovaly k vyvýšenému horizontu a symbolicky člověka odváděly za jeho svět, kam už oči nedohlédnou. 

TIP: Magická síla kamenů: Jaký příběh nám vyprávějí tajemné menhiry?

Místní kromlechy nejspíš představují svatyně, ale jistota nám opět chybí. Stojí převážně v níže položených bodech, zatímco ohromné kamenné „stoly“, tzv. dolmeny, zřejmě sloužily jako otevřené hrobky. S ostatky mrtvých si pak bezpečně poradily přírodní živly či zuby predátorů. Hrobky se často nacházejí na sousedících pahorcích, aby bylo od jedné vidět na druhou. A podle některých vědců se možná po staletí dědily mezi rodinnými klany, jež tvořily jeden kmen. 

Pamětník v krajině

Carnac každoročně přiláká na 600 tisíc návštěvníků, a především v létě se tedy vrátka v plotech okolo kamenných alejí zavírají, aby davy kameny nepoškodily. Na většinu ostatních pamětníků zašlých časů si však můžete sáhnout. K nejoblíbenějším místům, která lze navštívit a netísnit se přitom s dalšími turisty, patří obrovitý menhir Keorlac. Než do něj v 19. století udeřil blesk, tyčil se do výšky 12 metrů, ale i dnes představuje s 9,5 metru největší stojící kámen ve Francii. 

Dávní stavitelé vztyčili kolos o hmotnosti několika stovek tun na kopci vysokém 132 metrů, takže byl vidět na vzdálenost víc než 30 km. Dostat ho do vertikální polohy si nejspíš vyžádalo spolupráci několika kmenů nebo jediného mocného etnika, takže dával příchozím jasně najevo, kdo krajině vládne a jaké přízni bohů či duchů se těší. Ještě počátkem 20. století k menhiru přicházeli novomanželé, aby si o něj otřeli břicho, a zajistili si tak početné a zdravé potomstvo. 

Záhadní stavitelé

Otázkou zůstává, kdo byli tajemní stavitelé, kteří balvany vztyčili. Náboženství, jež se opíralo o kamenné obry, bylo rozšířené v Asii i v Africe. Nejlépe se však dochovalo na západě Evropy – snad právě proto, že nové vlny dobyvatelů a jejich kněží kameny nevyvrátily, ale naopak je začlenily do vlastní kultury. K nejzdatnějším architektům patřili nejspíš příslušníci tzv. kultury zvoncovitých pohárů, jež se před pěti tisíci lety rozšířila prakticky po celé Evropě i na sever Afriky. Nápad na vztyčování balvanů si však tito lidé pravděpodobně vypůjčili od mnohem starší civilizace, kterou asimilovali. 

Zmínění stavitelé si nebudovali trvalá sídla (přinejmenším se žádná nedochovala) a nejspíš se jednalo pouze o částečně usazené zemědělce. Je možné, že svá pole osívali a sklízeli, ale neobdělávali, a většinu letních měsíců raději se svými stády procházeli krajinou. Zjevně si však dobře uvědomovali pomíjivost života a věřili v moc předků, která ho mohla alespoň zčásti zlepšit. 

„Na trvalo“ stavěli jen hrobky s přilehlými pomníky, a to zjevně za cenu obrovských obětí a dřiny mnoha generací. Kameny těžili lokálně, ale přepravovat je na kopce a vztyčovat pomocí lan a náspů si jistě žádalo stovky rukou a dobrou organizaci – což je obdivuhodné už proto, že civilizační centrum se tehdy nacházelo ve Středomoří a západní Evropa stále představovala jakýsi „zapadákov“ s chladným podnebím a nejspíš jen s desítkami tisíc obyvatel. 

Merlinova kouzla

Gigantické kameny čnící k nebi budily pozornost za všech časů a jejich původ i účel se staly předmětem bádání bezpočtu učenců. Středověk je pokládal za dílo obrů či nadpřirozených sil, novověcí badatelé zas přemýšleli o náhodném zásahu přírody. Diskuse se vedla také o jejich stáří: Jedni je přisuzovali Římanům, jiní Galům. Podle nejznámějších bretaňských legend jsou megalitické řady v okolí Carnacu římskými legiemi, které nechal zkamenět čaroděj Merlin, případně hordy pohanů zakleté svatým Corneliem. 

Ženám, jimž se nedařilo otěhotnět, se doporučovalo sklouznout po některém z kamenů, namazat se medem, olejem a voskem a přespat mezi řadami, případně se balvanů dotýkat klínem. Děti nabité jejich magickou silou měly být zdravé a silné. Megalitům se ovšem připisují i jiné zázračné schopnosti: Například tak jako se o Kamenném pastýři u českých Klobuk tvrdí, že se pomalu blíží k místnímu kostelu, carnacké řady se prý zas o vánoční půlnoci chodí koupat do moře.

Fantazie na dosah

Zdaleka nejvíc příběhů však kameny provází díky artušovským legendám, jež se ohromně rozvinuly v pozdním středověku a ovlivnily celou rytířskou kulturu západní Evropy. Tehdy bylo příhodné mít po ruce záhadné objekty, jež se jaksi neurčitě pojily s pohanskou minulostí. 

Nedaleko Carnacu tak můžete navštívit například hrobku čaroděje Merlina. Pokud však čekáte masivní stavbu ukrytou v mlžném hvozdu, budete zklamáni. Mohyla se nachází v turisticky populární oblasti Paimpontu, jenž má být oním legendárním lesem Brocéliande, kde se mytická dobrodružství odehrávala. V zemědělském regionu, asi 40 km od bretaňské metropole Rennes, však narazíte pouze na menší prosvětlený lesík, jakých je v českých údolích nespočet. 

TIP: Záhada rozluštěna: Archeologové vystopovali původ balvanů ze Stonehenge

O něco víc vaši fantazii možná zjitří „údolí bez návratu“, kde vyvěrá pramen obložený kameny: Právě u něj prý víla Viviane Merlina okouzlila a uvěznila ho v „devíti kruzích vzduchu“. Objevit zřídlo je mnohem těžší než v případě hrobky, a setkáte se tak s podobně naladěnými hledači snů a příběhů, jimž jsou místa plná turistů cizí. Zakletého mága nejspíš nenajdete, ale přinejmenším si můžete sáhnout na jeho trůn – zlatě natřený strom u malého vodopádu, osazený v roce 1991 výtvarníkem Françoisem Davinem.