Těžký bombardér Tupolev TB-3 poprvé vzlétl v prosinci 1930 jako čtyřmotorová verze staršího TB-1. Stroj charakteristický svým pevným podvozkem, otevřenými pozicemi osádky a konstrukcí z vlnitého plechu ve své době představoval naprostý kolos – při rozpětí 42 m a délce trupu 24 m mohl nést až 5 000 kg pum a létat na vzdálenost zhruba 2 000 km.

Pomalý vzdušný gigant

V roce 1932 byl stroj přijat do služby a mezi lety 1932 a 1938 vzniklo 819 kusů. Bombardér prodělal křest ohněm nad Chalchyn-golem v roce 1938 a bojoval i během zimní války v závěru roku 1939, již tehdy jej ale sovětské letectvo (VVS) postupně přeřazovalo na transportní a jiné nebojové úkoly. Důvod byl nasnadě – s maximální rychlostí 212 km/h nemohl ani při nejlepší vůli čelit moderním stíhacím letounům.

Vývoj nových bombardérů pro VVS ale vázl, a tak když v červnu 1941 zahájilo Německo invazi do SSSR, ve službě se u dálkových bombardovacích pluků (TBAP) stále nacházelo přes 500 letuschopných, ale již silně zastaralých TB-3. Nedostatek jiných letounů donutil VVS vysílat TB-3 i do denních akcí bez stíhacího doprovodu.

Oběť německých orlů

Pomalé a nízko létající tupolevy se ale stávaly snadnou kořistí německých stíhaček i přes svou schopnost snášet velmi těžká poškození. Během roku 1941 pak bombardéry sloužily také jako mateřské letouny pro operace projektu Zveno. Při nich TB-3 nesl pod křídly dvojici stíhaček Polikarpov I-16 s podvěšenou pumovou výzbrojí, které tak mohly útočit i na cíle daleko za vlastní hranicí doletu.

TIP: Konstruktér Andrej Tupolev: Za vývoj letadel deset let nucených prací

Vzhledem k těžkým ztrátám nakonec tyto kolosy začaly provádět noční nálety, při kterých jejich nízká rychlost umožňovala přesnější bombardování. V této roli se nakonec TB-3 účastnily všech velkých tažení v letech 1941–1943 včetně bitev u Stalingradu a Kurska. Po stažení z fronty spolehlivé stroje plnily transportní úkoly a ještě v lednu 1945 bylo možné nalézt letuschopné kusy v aktivní službě.

Mnoho z nás si jistě v okamžiku, kdy jsme postiženi zákeřnou chorobou zimní sezóny, posteskne: „Kdyby tak existovala nějaká pilulka, kterou stačí spolknout a chřipku by vyléčila.“ Je pravda, že pořádná chřipka dokáže člověku otrávit život a přivodit velmi nepříjemné stavy. V naprosté většině případů se však jedná o takzvané „self-limited“ onemocnění. V lékařské terminologii se tak označují choroby, jež u jinak zdravých lidí odezní samy i bez léčby, aniž by zanechaly trvalé následky. Přesto existují léčiva, která průběh chřipky zmírňují, zkracují dobu jejího trvání, a v závažných případech dokonce zachraňují lidské životy. Jak je možné s chřipkou bojovat pomocí stávajících medikamentů a jaké novinky se na „protichřipkovém“ poli objevily v poslední době?

Léčit příčinu, či následek?

Lékaři obvykle rozdělují léčiva ve vztahu k libovolné chorobě (nejen chřipce) na symptomatická a kauzální. Jako symptomatické označují ty léky, které pomáhají vypořádat se s příznaky (tedy symptomy) nemoci. Neléčí samotnou příčinu, ale usnadňují léčbu, protože zmírňují doprovázející obtíže, například bolesti, teploty či zvracení. Naproti tomu léčiva kauzální cílí svůj účinek proti samotnému původci choroby, ať už se jedná o bakterii, virus nebo neinfekční mechanismus vzniku. 

Obě skupiny léčiv mají svůj nezastupitelný význam a často jsou mezi sebou kombinovány. Například při těžké bakteriální infekci podává lékař antibiotika proti původci choroby – to je ona kauzální léčba. Zároveň však ordinuje přípravky na tlumení bolesti, může podávat i léky na podporu krevního oběhu či infuzní přípravky – to vše je doprovodná symptomatická terapie, která pomáhá udržet nemocného při životě.

Hlavně ulevit!

Symptomatická léčiva tvoří nejčastěji užívanou skupinu medikamentů v léčbě nekomplikované chřipky. Velkou část z následujících léků jistě budete znát a pravděpodobně několikrát v životě jste je užili: Jedná se většinou o volně prodejné léky, jimž je během chřipkové sezóny věnována masivní reklamní kampaň. Jejich úkolem je tlumit nejnepříjemnější příznaky chřipky – bolest, horečku a kašel. Mezi nejužívanější látky patří paracetamol (acetaminofen).

Koupit jej můžete v podobě sirupu, tablet, šumivých nápojů či rozpustného drinku. Mezi jeho obchodní názvy patří Paralen, Panadol, Coldrex, Paramax a mnohé další. Často se prodává v kombinaci s dalšími látkami (například kofeinem), které zvyšují účinnost léku. Mechanismus účinku paracetamolu není dosud zcela jasný, víme však, že působí zejména v centrální nervové soustavě prostřednictvím zablokování funkce enzymu cyklooxygenázy.

Žaludek pod útokem

Mezi další známé protizánětlivé léky ze skupiny takzvaných nesteroidních antiflogistik řadíme ibuprofen. Ikonická růžová tabletka se prodává pod obchodním názvem Ibalgin, případně Brufen či Nurofen, a to i ve formě sirupu. Obdobně jako paracetamol je blokátorem enzymu cyklooxygenázy. Aby to nebylo tak jednoduché, blokuje ibuprofen bezohledně i hodné formy enzymu, které pomáhají například snižovat kyselost žaludku a stimulují tvorbu ochranného hlenu. Proto při dlouhodobém užívání nesteroidních antiflogistik hrozí vznik žaludečních vředů, což by vás mělo „navnadit“ pouze na krátkodobé používání. 

TIP: Past skrytá v pilulkách úlevy: Jak se zbavit bolesti, a přitom se nezabít?

Cyklooxygenázu blokuje také acetylsalicylová kyselina. Nejstarší známé nesteroidní antiflogistikum vděčí za svůj název vrbě (salix), v jejíž kůře je kyselina obsažena. Je známá také jako aspirin či acylpyrin a kromě tlumení bolesti a horečky se dnes užívá v minimálních dávkách i proti srážení destiček u pacientů s ischemickou chorobou srdeční. Nežádoucí účinky jsou obdobné jako u ibuprofenu, a především pozor na děti! Těm se lék nesmí do 12 let podávat, neboť hrozí riziko vzniku takzvaného Reyova syndromu.

Abyste se mohli nadechnout

Další na pořadu stojí pseudoefedrin, jenž je izomerem efedrinu – alkaloidu získávaného z přesličkovitého keře chvojníku (Ephedra). Podobně jako efedrin i pseudoefedrin působí stimulačně na sympatický nervový systém. Jeho nejdůležitějším účinkem je dekongesce sliznic, tedy snížení otoku a zlepšení průchodnosti například ucpaného nosu. Pro výraznou strukturální podobnost s metamfetaminem (pervitinem) byl často zneužíván jako základní surovina pro výrobu této drogy. I z toho důvodu jsou léčiva s jeho obsahem (Modafen, Paralen Plus) v naší republice dostupná pouze po předložení občanského průkazu.

Také ambroxol je účinná látka, která stimuluje hlenové žlázky v dýchacích cestách k výrobě řidšího a méně vazkého hlenu. Zároveň také pomáhá hlen rozpouštět a působí i na řasinkové buňky, které v průduškách miniaturními vlásky neustále zajišťují pohyb sekretu vzhůru do hrtanu, kde je vykašlán. Snižuje tak dráždění a usnadňuje vykašlávání při silném zahlenění. V lékárnách tuto látku najdete pod názvem Mucosolvan či Ambrobene a ve formě sirupu je tento lék vhodný i pro menší děti.

Když vás trhá kašel

Při silném, dráždivém a suchém kašli si nemocný jistě přeje, aby škrábání a dráždění v krku na chvilku polevilo. Pomoci mu mohou léky ze skupiny antitusik, tedy přípravků tlumicích kašel, například butamirát, prodávaný pod názvem Stoptussin, nebo dextrometorfan, známý jako Stopex.

Pro nejsilnější kalibr mezi antitusiky už musíte navštívit lékaře, neboť kodein patří mezi slabé opiáty, a jako takový je dostupný jen na lékařský předpis. Většinou však dobře zabírají i volně prodejná léčiva a není tedy zapotřebí hned zčerstva chodit s chřipkou pro recept.

S kanonem na virus

Kauzální léčiva užívaná v terapii chřipky jsou již těžkým kalibrem a nasazují se buď u lidí s komplikovaným průběhem, nebo u pacientů, kteří se již léčí s vážným onemocněním a chřipka je ohrožuje na životě. Na chřipku totiž nezabírají klasická antibiotika, protože je způsobena viry, nikoli bakteriemi. Sáhnout tedy musíte do skupiny léčiv zvaných antivirotika. Ačkoliv podobnost názvů svádí k jisté příbuznosti, jedná se o zcela odlišné chemické látky.

Připomeňme si, že viry nejsou buněčné organismy, nemají tedy jádro, buněčnou stěnu ani organely a nejsou schopny samostatného života a rozmnožování. K tomu potřebují vždy nějakou hostitelskou buňku – a v případě chřipky se jedná o hostitelské buňky vašeho těla. Absence buňky a jednoduchost tělesné stavby virů je na jednu stranu nevýhodná, neboť nedokážou existovat mimo organismus, na kterém parazitují.

Na druhou stranu tím pádem mají minimální množství cílových struktur, proti kterým lze směřovat léčbu. Zjednodušeně řečeno, kdo nemá skoro nic, tomu je těžké nějak uškodit. Přesto protichřipková antivirotika existují a nejen to, dokonce jsou neustále vyvíjena i nová a lepší.

Neprojdou!

Zanamivir a jeho známější příbuzný oseltamivir patří v současnosti mezi nejrozšířenější chřipková antivirotika. Že jste o nich ještě neslyšeli? Možná si vzpomenete na epidemii ptačí chřipky a rozsáhlé doplňování státních zásob lékem Tamiflu – právě tento lék je založen na oseltamiviru. Jejich unikátnost spočívá ve schopnosti zablokovat enzym neuraminidázu. Ta se nachází na povrchu membránového obalu viru a štěpí vazby mezi sacharidy v glykoproteinech, které jsou nejdůležitější složkou hlenu.

Tento enzym tak zprvu umožňuje virům doslova rozpustit ochrannou hlenovou vrstvu a následně proniknout do buněk dýchacích cest, kde se pomnoží. Kopie viru jsou pak uvolněny z hostitelské buňky a při uvolnění nových virových částic zabraňuje neuraminidáza jejich slepení. Přestože lék působil zprvu ohromujícím dojmem, realitou je, že oseltamivir dokáže pouze snížit replikační schopnost viru a pro maximální účinnost by měl být podán v prvních dvou dnech nemoci. I tak je ale momentálně tím nejlepším, čím současná medicína proti chřipce disponuje. 

Čeká nás nadějná budoucnost?

Slibným by mohl být nově objevený lék baloxavir marboxil od japonské firmy Shionogi. Na rozdíl od oseltamiviru jej stačí užít v jediné dávce. Nepůsobí totiž na povrchový enzym neuraminidázu, ale na enzym endonukleázu, která je potřebná ke zkopírování nukleové kyseliny viru. Prozatímní klinické studie dosáhly nadějných výsledků, snad se tedy dočkáme léku již brzy i u nás. Při včasném užití totiž dokáže zcela potlačit příznaky chřipky za pouhých 24 hodin.

TIP: Uhaste bolest v krku: Funguje kloktání doopravdy jako léčebný prostředek?

Dokud k nám novinka ze země vycházejícího slunce nedorazí, nezbývá než překonat chřipku ležením v posteli a pozřením paralenu – nebo si připlatit za vakcinaci a snížit tím riziko infekce. Sezóna začíná a je tedy nejvyšší čas. A pokud vás i přesto chřipka dostane, rozhodně to s léky nepřehánějte. Horký čaj s citronem a medem vám uleví v mnoha případech také – a vaše peněženka a játra vám za to jen poděkují. 

Na malém kopci nad řekou u izraelské osady Hispin na Golanských výšinách stojí tři tisíce let stará pevnost z biblických časů. Izraelští archeologové tam nedávno během průzkumu kromě řady dalších zajímavých artefaktů objevili dva reliéfy záhadných postav s rohy, které se nacházejí na velkém kameni.

Pevnost je obehnaná zdmi širokými 1,5 metrů. Vybudoval ji zřejmě v 11. až 10. století před naším letopočtem městský stát Gešúr, který je známý ze Starého zákona i z dalších pramenů. Za vlády izraelského krále Davida to byl spojenec Izraele. Už v 9. století před naším letopočtem území Gešúru anektoval aramejský král Hazael, který vládl na území dnešní Sýrie a je rovněž zmíněný ve Starém zákoně.

TIP: Představuje 3 tisíce let stará hliněná hlava vzácné zobrazení izraelského Boha?

Objevené reliéfy rohatých postav nápadně připomínají objev, k němuž došlo v nedalekém et-Tellu, rovněž na Golanských výšinách. Na kameni prakticky stejného stáří jako v Hispinu je tam zobrazena velmi podobná rohatá postava. Podle archeologů by mohlo jít o mezopotámského měsíčního boha. Rohy jsou buď býčími rohy anebo symbolicky znázorňují srpek Měsíce.

První ostrá operační mise označovaná jako SpaceX Crew-1 má za sebou úspěšný start. Dnes v noci vynesla kosmickou loď Crew Dragon do vesmíru raketa Falcon 9. Ke svému cíli – Mezinárodní vesmírné stanici by měla dorazit zítra nad ránem.

První kosmická loď Crew Dragon společnosti SpaceX odstartovala z mysu Canaveral již na konci letošního května. Na její palubě tehdy byli dva astronauti NASA Robert Behnken a Douglas Hurley. Loď úspěšně zakotvila na Mezinárodní vesmírné stanici a na počátku srpna se vrátila na Zem. Přestože šlo o první pilotovaný let, je tato mise klasifikována jako testovací. Dnešní start tak byl první skutečně ostrou operační misí Crew Dragon.

TIP: Šéf ruského Roskosmu komentuje úspěch SpaceX: Tohle je vaše válka, ne naše

Novou posádku ISS budou tvořit velitel Michael Hopkins, pilot Victor Glover a letoví specialisté Shannon Walkerová a japonský astronaut Sojči Noguči, kteří se připojí k ruské posádce Sergeji Ryžikovovi a Sergeji Kuď-Sverčkovovi. Na palubě ISS by nová posádka měla strávit přibližně šest měsíců.

V prvé řadě musíme říci, že o tom, že by templáři skutečně Veveří vlastnili, neexistuje žádný věrohodný záznam a je to i dost nepravděpodobné. A s jejich zdejším pokladem je to stejné. Jeho základ mělo tvořit 12 stříbrných sošek apoštolů, jež údajně přivezl již v 11. století kníže Břetislav ze své kořistnické výpravy do polského arcibiskupského Hnězdna, kde získal mimo jiné ostatky sv. Vojtěcha.

Další události jsou ovšem ještě fantasknější. Templáři se prý o pokladu dozvěděli na začátku 14. století, tedy pár let před svým oficiálním zrušením. Aby si k němu vymohli přístup, zosnovali vraždu krále Václava III., který měl u sebe klíče od tajemné komnaty s pokladem. Chtěl prý s jeho pomocí financovat své nákladné polské tažení k udržení polské koruny. Zlovolní templáři poklad z pokladnice zcizili a údajně ho odváželi na 12 vozech doprovázených 12 jeptiškami. Tím se nám mystické číslo 12 vyskytuje už potřetí, jak to má ve správných legendách být. 

Ukryt na Veveří

Následně prý řádoví rytíři odvezli poklad právě na Veveří, kde ho ukryli na neznámém místě. A když byl o šest let později řád zrušen, slehla se po pokladu zem.

Jiná verze pověsti ovšem říká, že roku 1304 navštívil Veveří sám velmistr Jacques de Molay a ukryl sem značnou část templářského majetku jako rezervu, protože prý tušil, že řád brzy postihne neštěstí. Vybudoval prý rozsáhlý podzemní komplex, který kopali místní dělníci, ale cestou do práce i z práce jim zavazovali oči, aby ztratili orientaci a nemohli prozradit polohu pokladu.

TIP: Tajemství nejhlubší studny Evropy: Ukrývá Zbiroh poklad, nebo nastraženou výbušninu?

Nicméně příběh přesto pokračuje o téměř půl tisíciletí později, když roku 1782 uhodil do věže nad hradní bránou blesk a srazil její báň. Hradní pán Prosper ze Sinzendorfu pak ve věži nalezl staré listiny hovořící o pokladu a byl u nich i nezbytný tajemný klíč. V listinách stály tyto verše odkazující na kovového páva, který zdobil báň na věži:

„Nyní ale chová poklad páv,
když den noci nejmíň délkou práv,
když na celém patnáctá je orloji
ohon páva na pokladu postojí.“

Říká se, že pan Prosper se tedy nechal vést pavím ocasem a opravdu objevil starou kryptu se spletí chodeb kolem. Poklad tam sice nebyl, ale zato tam našel hroby templářů a 12 ženských koster, což by odpovídalo oněm 12 jeptiškám. Že by je rytíři zazdili s pokladem, aby neprozradili jeho polohu? To by bylo ovšem značně nerytířské…

Umělá inteligence – neboli AI, z anglického artificial intelligence – se čím dál častěji využívá i při náborech zaměstnanců, v soudnictví či pojišťovnictví. Jenže právě v uvedených oborech, kde figurují lidé různých ras, národností a pohlaví, technologie naráží: Nedokáže totiž rozpoznat, kdy se zachová neeticky. Například v pojišťovnictví nastavuje AI pro různé lidi odlišné ceny. A přestože k tomu mnohdy existují legitimní důvody, systém si může nezřídka vybírat na základě nemorálních rozhodnutí. 

TIP: Kdy ovládnou svět stroje: Podaří se nám vyvinout plnohodnotnou umělou inteligenci?

Situaci se snaží změnit tým matematiků z britské University of Warwick, kteří vyvíjejí „princip neetické optimalizace“. Ten by měl pomoct najít strategie AI, jež odporují etice, a ukázat, kde mohou nastat problémy. Díky zmíněnému matematickému principu by se měl algoritmus modifikovat tak, aby se umělá inteligence rozhodovala „správně“.

Strmé horské štíty, téměř vertikální stěny a hluboká údolí inspirovaly jednoho ze spisovatelů snažících se slovy zachytit jejich jedinečnost k vyjádření, že jsou jako „plameny ztuhlé k kámen“. 

TIP: Horský masiv Dolomity: Důstojná krása fascinujících štítů

Místem, kde tento poetický popis možná nejvýrazněji odpovídá skutečnosti, je horský hřeben Odle, který leží v srdci přírodního parku Puez-Odle a odděluje údolí Funes od údolí Gardena. Nejvyššími vrcholy tohoto uskupení jsou stejně vysoké štíty Sass Rigais a Furchetta, které oba šplhají do výšky 3 025 metrů nad úroveň mořské hladiny.

Výbuchem ochromená a téměř neovladatelná kovová skořápka, vznášející se nad šedobílým lunárním povrchem, je tím posledním, co dělí trojici astronautů od smrtonosného prostředí vesmíru. Veškerou zbytnou techniku vypnuli, aby loď neztrácela tolik důležitou energii z baterií. Týká se to rovněž navigačního systému, jenž má zajistit hladký průběh letu i samotného přistání na Měsíci, ke kterému však už nedojde. 

Pilot velitelského modulu Jack Swigert se přesto může spolehnout na jednu z mála věcí, jež funguje. A funguje-li správně, šance posádky na záchranu se zásadně zvýší – náramkové hodinky Omega na jeho levém zápěstí. Odměří s nimi kapitánu Jimu Lovellovi čtrnáctisekundový zážeh motoru lunárního modulu, který urychlí jejich přílet k Zemi a zároveň zpřesní dráhu plavidla. Kdyby hodinky nepracovaly bezchybně, osud tří mužů z Apolla 13 se mohl odvíjet mnohem dramatičtěji…

Stopkám na stopě

Vraťme se však o šest let zpátky. Na počátku roku 1964, šest měsíců od posledního letu Mercury s Gordonem Cooperem a dlouho před startem nové kabiny Gemini, dostal mladý inženýr NASA James H. Ragan za úkol vybrat přesný časoměřič pro posádky amerických vesmírných misí. Ačkoliv již proběhlo šest kosmických letů, z nichž čtyři byly orbitální, hodinky dosud nepatřily do povinné výbavy. Původní „sedmička“, tedy skupina prvních sedmi astronautů projektu Mercury, si proto s sebou brala hodinky vlastní (viz Co nosila původní „sedmička“?), na něž se mohla spolehnout. S postupující náročností letů a výzvami, kterým měl čelit nový projekt Gemini, si však i tato oblast vyžádala urychlené řešení na centrální úrovni.

Ragan se tedy nejprve sešel se dvěma již ohlášenými posádkami premiérových letů Gemini a důkladně s nimi probral představy, jež by měly jejich hodinky splňovat. Čtveřice se jednomyslně shodla na funkci chronografu: Jde v podstatě o běžný model, rozšířený o možnost stopování času a často také o minutový či hodinový sčítač. Stopky nebo hodinky s touto funkcí měli totiž na palubě všichni američtí astronauti vyjma Gordona Coopera – a nadmíru se osvědčily. 

Přesnost na zápěstí

Komise určená k výběru oficiálních hodinek NASA poté sestavila seznam požadavků, přičemž chronograf jako podmínka samozřejmě zůstal. Vybrané modely však musely také vydržet vysoké přetížení či střídání teplot a fungovat v beztíži. Podrobný soupis zaslala vesmírná agentura všem zástupcům významných hodinářských firem, jež měly pobočky ve Spojených státech. V líčení následujícího vývoje událostí se důvěryhodné zdroje rozcházejí, nejpravděpodobněji však NASA na svou výzvu obdržela nabídku od čtyř společností: Hamilton, Longines, Rolex a Omega. 

Firma Hamilton byla vyřazena hned zkraje výběrového řízení. Přestože dodala hodinky s požadovanou funkcí chronografu, jednalo se o kapesní model, a nikoliv o náramkové hodinky. Porušila tedy jeden z bodů zadání. 

Čas pod tlakem

Zbylé tři adepty začala NASA poměrně svérázným způsobem testovat. Hned první zkouška byla vpravdě zatěžkávací. Hodinky po dva dny čelily teplotám přes 70 °C a následně 30 minut teplotě 93 °C. Poté technici snížili hodnotu na −18 °C na dobu čtyř hodin.

Zmíněná teplotní maxima a minima zkombinovali pracovníci NASA s tlakem 6–10 atmosfér, a to v 15 cyklech. Pro představu, deset atmosfér odpovídá tlaku pod vodou v hloubce 100 m. Modely také 10 dnů odolávaly teplotám od 21 °C do 71 °C a relativní vlhkosti vzduchu 95 %, což lze přirovnat k tropickému deštnému pralesu. 

Pokud jde o nárazuvzdornost, strojky musely vydržet šest otřesů o maximální síle 40 G po velice krátkou dobu 11 mili­sekund, a to v šesti různých směrech. Během šesti minut na ně rovněž působilo přetížení rostoucí postupně až na 7,25 G. Co se týká přetlaku a podtlaku, po 1,5 hodiny ve vakuu a v teplotách přes 70 °C následovalo na hodinu 1,6 atmosféry. V případě vibrací se jednalo o tři cykly po 30 minutách ve spektru 5–2 000 Hz a na řadu přišel i akustický hluk, konkrétně 130 dB na frekvenci 40–10 000 Hz po dobu půl hodiny. 

Překvapený vítěz

Všem testům nakonec vyhověl pouze model Speedmaster od Omegy. Ostatní kusy podle všeho nezvládly hned první teplotní zkoušku. Švýcarská společnost se tedy stala certifikovaným dodavatelem hodinek astronautů, navíc se sériovým modelem, který si mohla koupit široká veřejnost. 

Sama firma si nebyla vědoma, že její strojky pomáhají za oceánem svým nositelům překonávat hranici vesmíru, neboť ji oficiální distributor ve Spojených státech na výběrové řízení neupozornil. Manažery společnosti tak příjemně překvapilo, když na fotografiích rozeznali svůj výrobek obepínající zápěstí Eda Whitea, prvního Američana ve volném kosmu. 

Do kosmu jen mechanika

Většina lidí by očekávala, že s nástupem technologií quartz éra mechanických hodinek ve vesmíru skončí. Ano, strojky poháněné baterií jsou bezesporu přesnější. Také se dají vyrobit levněji, což i ve specifickém odvětví kosmických letů znamená pozitivní aspekt. Jenže při práci mimo stanici vykazují vysokou poruchovost: Nízké teploty a radiace škodí elektronickým modulům, jež se přehřívají, zatímco pájené spoje naopak křehnou a praskají. 

Digitální hodinky, které v 80. letech nesměly chybět ve výbavě žádného kluka, pak čeká ještě drastičtější osud. LCD totiž znamená „liquid crystal display“ čili „displej tvořený tekutými krystaly“. Ty ve vesmírném vakuu mrznou, téměř okamžitě se odpaří, a čas tudíž člověku doslova proteče mezi prsty. 

Ačkoliv tedy na zápěstích dnešních posádek ISS můžeme zahlédnout všelijaké modely – LCD, quartz i mechanické –, při výstupu do kosmu se používá výhradně „mechanika“. U amerických astronautů se navíc stále jedná o model Speedmaster. Přestože doznal jistých inovací, vychází z designu a kalibru vyvinutého v 60. letech. Hodinky Omega tak představují jediný typ vybavení, který se od dob Apolla nezměnil. 

Česká stopa ve vesmíru

Jak již bylo řečeno, mechanické hodinky nemohou přesností konkurovat elektronickým modelům řízeným kmitem krystalu čili quartz. Zmíněná vlastnost se dá ovlivnit mnoha faktory, ať již použitými materiály, preciznějším obráběním dílů, nebo lepším zapouzdřením. Ovšem i nejpřesnější mechanické modely ze Švýcarska trpí rozptylem v rozmezí několika sekund denně. 

Zdánlivě neřešitelnou překážku poprvé zdolala společnost Bulova, kterou koncem 19. století založil syn českých emigrantů Josef Bulova. V říjnu 1960 uvedla firma na trh revoluční strojek pojmenovaný Accutron, ze spojení „accuracy through electronic“ čili „přesnost pomocí elektroniky“. Jde vlastně o hybrid mezi bateriovými hodinkami s křemenným oscilátorem a klasickým mechanickým strojkem. 

Namísto setrvačky používá ladičku: Magnetické pole vytvářené dvěma cívkami roztáčí tzv. ručkové kolo – miniaturní součástku, jejíž zoubky nelze pouhým okem rozeznat. Vibrační frekvence ladičkového systému činí 360 Hz, zatímco klasické strojky oscilují okolo 2,5 Hz. A v hodinářském světě platí, že čím vyšší frekvence, tím větší přesnost. Accutron dosáhl rozptylu okolo minuty za měsíc a baterie ho vydržela pohánět celý rok. Navíc běžné mechanické modely zahrnují okolo 150 součástek, kdežto v nové verzi od Bulovy se jich nacházelo jen 27, z toho 14 pohyblivých. Pravděpodobnost mechanické poruchy se tak výrazně snížila.

Od tajných složek po NASA

O revoluční novinku samozřejmě projevila zájem vláda Spojených států, respektive její tajné složky: CIA nechala Accutrony umístit do palubní desky nově vyvíjeného letadla A-12, jehož úkolem bylo sledovat a fotit tajné cíle v Sovětském svazu. Stroj se dokázal pohybovat trojnásobkem rychlosti zvuku a létal ve výšce 26 km. Drtivá většina součástek pro něj vznikala přesně na míru. Mechanika Accutronu zvládla přetížení, podtlak, teplotu i otřesy způsobené rychlostí letadla bez sebemenšího poškození či poklesu přesnosti. NASA tedy logicky sáhla po prověřené technologii a vlastní letový hardware také vybavila výrobky firmy Bulova.

Kupuj americké

Víc než mnohá jiná odvětví se hodinářský svět pojí s marketingem. Strojky Bulova sice pomáhaly americkým astronautům bojovat se Sověty v závodě o Měsíc – ale obyčejnému spotřebiteli jen těžko vysvětlíte, aby si hodinky koupil proto, že jejich princip slouží v lodích Mercury, Gemini či Apollo. Mnohem lépe by se prodával výrobek, který nosí na zápěstí hrdinové ve vesmíru. Zájem firmy se tak logicky obrátil k náramkovým hodinkám. 

Když ovšem přišlo zadání NASA zpracované týmem Jamese Ragana, zklamání nemohlo být větší. Bulova totiž nedisponovala jediným chronografem. Jeho vývoj se nacházel teprve v počátcích a v době výběrového řízení se rodil první prototyp. Nepomohly ani přímluvy u vedení NASA. Testy prokázaly spolehlivost hodinek Omega a nebyl důvod je čímkoliv nahrazovat. 

Existovalo však něco, co mohlo Speedmastery velice rychle vyřadit ze hry: Od roku 1933 platil ve Spojených státech zákon, který vládní orgány zavazoval upřednostnit nákup zboží vyrobeného v USA před dovozem – a to i v případě, že byl srovnatelný domácí produkt dražší. Bulova tak měla jakožto americká firma oproti švýcarské Omeze jednoznačnou výhodu.

Srdce versus obálka

V roce 1972 došlo ke druhému výběru, v němž se rozhodovalo pouze mezi dvěma zmíněnými firmami. Jenže Bulova utrpěla těžkou a poměrně nespravedlivou porážku. Omega totiž, vědoma si amerického zákona, začala vyrábět sklíčka a pouzdra v Michiganu a Pensylvánii. Díly se následně zaslaly do Švýcarska, kde se osadily strojkem, a komplet se vrátil do Houstonu. Většina z objemu i hmotnosti hodinek tedy vznikala v USA, přestože veškerý vývoj a inovace týkající se jejich srdce – strojku – probíhaly ve Švýcarsku. 

Postup Bulovy byl zrcadlově obrácený: U svých švýcarských partnerů nechala vyrábět komponenty ke strojku a sama prováděla náročný vývoj nového chronografu. Po přezkoumání obou společností došla NASA k závěru, že Bulova paradoxně porušuje zákon z roku 1933, a vyloučila ji i z druhého výběru.

Na Měsíc vlastní cestou

Hodinky Bulova se však nakonec na Měsíc podívaly, a to na zápěstí Davida Scotta, velitele Apolla 15. Firma jej oslovila, zda by si s sebou nechtěl vzít na misi prototyp jejího chronografu. Dave souhlasil pod podmínkou, že mu dají i kapesní stopky, které by mohl využít při odpočtu startu z Měsíce. Náhoda tomu chtěla, že sklíčko jeho Omeg někdy během druhého výstupu na povrch našeho souputníka vypadlo. Když si toho Scott po návratu do lunárního modulu všiml, vyměnil Omegy za své vlastní Bulovy, které pak bezpečně fungovaly až do přistání na Zemi.

I tento příběh má zajímavou dohru: Astronaut se po letech rozhodl zmíněné hodinky prodat. Na rozdíl od všech Speedmasterů, jež jsou majetkem NASA a po misi se vracejí do depozitářů, byly Bulovy jeho a vesmírná agentura mu je po prozkoumání musela vrátit. V roce 2015 se tak dostaly do aukce jediné měsíční hodinky, které může vlastnit obyčejný smrtelník. Vydražily se za astronomických 1,3 milionu dolarů. 

Obyčejný večer se pro osmdesátníka z obce Parcoul-Chenaud nedaleko Bordeaux proměnil v tragikomickou hru o život: Když kolem penzisty začala kroužit otravná moucha, sáhl po elektrické plácačce. Nevšiml si však, že jeden hořák na plynovém sporáku je puštěný. Jakmile se pak po dotěrném hmyzu ohnal, kuchyně vybuchla.

TIP: V domě na Floridě vybuchl záchod po úderu blesku do septiku

Nešťastník vyvázl z neúspěšného lovu s šokem a popálenou rukou, ale jinak v pořádku. Okolí ovšem exploze zdemolovala a tlaková vlna poškodila také část střechy, takže dům zůstal neobyvatelný. Rodina proto vzala nebohého příbuzného k sobě a v době vzniku tohoto článku byly už nejspíš opravy v plném proudu. 

Když se doktorka Suzanne Simardová dozvěděla, že mezi sebou stromy komunikují, nijak zásadně ji to nepřekvapilo. Kariéru totiž začínala coby lesnice a věděla, že je příroda neuvěřitelně komplikovaná, spletitá a propojená. „Když se procházíte divokým lesem, všimnete si, že si rostliny navzájem pomáhají vytvářet vhodné prostředí pro růst,“ vysvětluje Simardová, která krajinu vnímá jako síť – obrovské množství provázaných komponent, jejichž jednotlivé funkce jsou důležité pro celek. 

V 90. letech 20. století se začaly objevovat důkazy, že se mezi houbami a kořeny stromů odehrává podzemní soužití, a vědci jej nazvali „mykorhiza“. „Spousta lesníků tou dobou pozorovala, jak mezi sebou stromy soupeří o světlo,“ dodává Simardová, která nyní pracuje na University of British Columbia. „Mě však stále víc zajímalo to, co se děje pod zemí.“ A její výzkum mířil správným směrem: Rostliny pod našima nohama totiž komunikují. Příběhy o přátelství, chamtivosti a zradě si vyprávějí prostřednictvím podzemní sítě, jíž vědci přezdívají „wood-wide web“. Jedná se o slovní hříčku odvozenou od spojení „World Wide Web“, tedy systému pravidel pro prohlížení, ukládání a propojování dokumentů na internetu.  

Každý musí přispět

Mykorhizy jsou všude. V lese mohou vést pod zemí stovky kilometrů nahuštěných spojení, po nichž si rostliny a houby posílají substance potřebné k životu: První jmenované dodávají cukry bohaté na uhlík, které vznikají při fotosyntéze. Za odměnu dostávají živiny jako fosfor a dusík, jež houby získávají z půdy. Kromě toho dochází i k další formě interakce – nejen mezi rostlinami a houbami, ale také mezi rostlinami navzájem. Houby zde fungují coby zprostředkovatelky a utvářejí tzv. mykorhizní sítě. 

Necháme-li „zapojené“ rostliny nasát například izotopy uhlíku, můžeme cestu daných prvků sledovat od kořenů ke kořenům. Výzkum tak mimo jiné odhalil, že se rostliny o potřebné látky často dělí s kolegyněmi, které trpí jejich nedostatkem: Dospělé exempláře posílají uhlík sazeničkám, zatímco umírající stromy přenechávají své nutriční poklady okolní zeleni…

Pomalá a účinná 

Zdá se, že svým zapojením do sítě ovlivňují rostliny ekosystém, jehož součást tvoří. Ve světle nových poznatků tak lesy připomínají obří superorganismy. Nicméně wood-wide web se netýká jen dřevnatých porostů. Mykorhiza se objevuje všude, kde se vyskytují rostliny – od tropických pralesů až po arktické tundry. Vzniklé sítě jsou komplexní a často zahrnují hned několik druhů zeleně. V uplynulých letech přitom vědci prokázali, že si zapojené rostliny mohou posílat nejen výživu. 

Když třeba fazolová pole napadnou mšice, plodiny vyloučí chemikálie, které útočníky odpuzují a zároveň lákají vosy coby jejich predátory. David Johnson z University of Manchester se rozhodl zjistit, zda by se rostliny nemohly prostřednictvím mykorhizních sítí navzájem varovat před blížícími se problémy: Předem určenou pokusnou zeleň vystavil mšicím a sledoval okolí. „Rostliny na hrozbu reagovaly, ale pouze pokud byly zapojeny do stejné mykorhizní sítě,“ popisuje mikrobiální ekolog. 

Houbová komunikace je pomalá a dala by se přirovnat k vytáčenému internetovému připojení. Přesto zřejmě sehrává významnou roli v předávání vzkazů, ať už se jedná o varování před hladovými housenkami, nebo škodlivými patogeny. Představa, že si rostliny navzájem pomáhají, je sice krásná, ale podle Toby Kiersové z Vrije Universiteit Amsterdam také nerealistická. „Harmonii vidíme jen proto, že ji vidět chceme,“ vysvětluje evoluční bioložka. „Přírodu si idealizujeme jako místo, kde všichni žijí v souladu. Pokud však nahlédneme pod povrch, zjistíme, že je divočina všechno, jenom ne idylická.“ Ostatně v každém prostředí s omezenými zdroji představuje „soused“ pouhý eufemismus pro „rivala“. 

Práce Kiersové a jejích kolegů naznačuje, že když se do jedné sítě zapojí víc druhů rostlin, každá do údržby houbových vláken investuje jiným dílem. Podobně jako na internetu existuje tzv. dark web, má i síť zeleně svou stinnou stránku. Na každou břízu, jež do ní přispívá uhlíkem, se najde orchidej, která si živiny pouze bere. A proti každé rostlině varující sousedy před nebezpečím stojí strom či květina, jež se pokouší zlikvidovat „konkurenci“ svými toxiny. Wood-wide web zkrátka staví na soupeření minimálně stejnou měrou jako na spolupráci. 

Miluj souseda svého?

Dokonce ani přátelská výměna přitom nemusí být tím, čím se jeví na první pohled. „Je lákavé uvěřit, že si rostliny navzájem pomáhají,“ dodává Kathryn Morrisová z Xavier University v Ohiu. Poukazuje přitom hlavně na starší stromy, jež se „starají“ o mladé sazenice. Na popsanou interakci se však dá podle Morrisové dívat i z druhé strany: Mladé výhonky na letitých dřevinách jednoduše parazitují. 

Podobně lze pohlížet na samotné houby, které síť tvoří: Ačkoliv se jejich vztah s rostlinami jeví jako vzájemný, i mezi nimi se najdou jedinci starající se hlavně sami o sebe. „Základ každé kooperace tvoří konflikt,“ vysvětluje Kiersová. „Všem nám totiž jde o to, vytěžit ze spolupráce maximum.“ Mezi houbami a rostlinami tomu není jinak: Zúčastněné strany se snaží od protějšků získat potřebné živiny, ale výměnou za poskytnuté služby nabízejí jen absolutně nutné minimum. 

Čekáme na dodavatele

Mnohé experimenty vnímají houby pouze jako dopravce či zprostředkovatele spojení, ale jejich role v látkové výměně nejspíš není jen pasivní. „Domníváme se, že ji nějakým způsobem kontrolují,“ objasňuje Johnson. Utváření sítě se pravděpodobně odvíjí od potřeby hub získávat uhlík od více druhů rostlin. Na rozdíl od nich si totiž nedovedou obstarat živiny fotosyntézou a bez mykorhizy se jednoduše neobejdou. Svůj hendikep proto zřejmě vyrovnávají tím, že zapojeným rostlinám omezují přístup k půdním živinám, které by zeleň mohla získat sama skrz kořeny. Síť se tak pro ni stává hlavním zdrojem výživy, čímž podle Kiersové vzniká jistá závislost: „Pokud si nedokážete potravu zajistit sami, musíte se spoléhat na dodavatele.“ 

Současné výzkumy se zaměřují hlavně na přenos signálů a živin. „Mykorhizní síť je neuvěřitelně komplexní a už jen fakt, že v jejích vláknech dokážeme pozorovat transfer mezi jednotlivými rostlinami, je úžasný,“ líčí Simardová, podle níž komunikaci zeleně zajišťuje řada mechanismů. Morrisová zas zkoumá myšlenku, že je přenos signálů ve skutečnosti pasivní a látky se přesouvají v rámci přirozeného koloběhu vody… 

Mezi dvěma „ismy“

Jazyk, superorganismus, wood-wide web… V diskusi o mykorhizních sítích rozhodně nechybějí metafory. Žádná z nich však zcela přesně nevyjadřuje složitost sítí a velmi úzké propojení spolupráce s rivalitou v jejich rámci. Zřejmě nejvýstižnější popis zmíněného uspořádání je ten, který preferuje i Simardová: „Můj výzkum představuje velkou metaforu mezilidských vztahů. Dáte-li dohromady novináře, vědce, učitele, lékaře a mnoho dalších, dostanete naši společnost. Pokud z ní pak vyjmete třeba veškeré učitele, jednoduše to přestane fungovat.“ Aby zůstal ekosystém funkční, vyžaduje zapojení všech „komponent“. 

TIP: Univerzální jazyk včel: Vědci úspěšně dešifrovali včelí esperanto

Tvoří tedy mykorhizy socialistickou utopii s rovnoměrně rozdělovanými živinami, nebo jde o sítě řízené kapitalistickými rostlinami, které se ze všech sil snaží předehnat konkurenci? Pravda zřejmě leží někde uprostřed. Podobně jako lidskou společnost i tu rostlinnou charakterizuje rozličnost, přičemž si zeleň umí nejen pomáhat, nýbrž také škodit.