Ačkoliv se oddíly SS v Polsku příliš nevyznamenaly, Hitlera nadchla jejich loajalita, neústupnost a snaha útočit bez ohledu na ztráty. Původně strážní oddíly se tak v listopadu 1939 přeměnily v regulérní bojovou formaci a oficiálně se tak zrodila motorizovaná divize SS Totenkopf. Na počátku sestávala asi ze 6 500 mužů, které během následujícího roku posílili další esesmani posbíraní z různých jednotek.

Předchozí část: Nelítostní smrtihlavové v boji (1): Zrození německé divize SS Totenkopf

Do čela motorizované divize SS Totenkopf se nepostavil nikdo jiný než sám SS-Gruppenführer Theodor Eicke, jenž osobně dohlížel na pokračovací výcvik. Ačkoliv tvrdě trestal neuposlechnutí rozkazu či porušení subordinace, problémy s kázní přetrvávaly. Další komplikace spočívala v zoufalém nedostatku vozidel a těžké techniky. Eicke musel doslova žebrat, půjčovat si a krást dopravní prostředky nutné k tomu, aby jeho jednotky dosáhly požadované úrovně připravenosti. 

Proti Francouzům

Před tažením na západ se divize Totenkopf, tou dobou již v síle více než 21 000 mužů, stala součástí 2. armády, ale generálové Wehrmachtu se na ni coby bojem neprověřený svazek dívali skrz prsty. To Eickeho rozzuřilo natolik, že se do drilu pustil s ještě větší vervou. Když velitel 2. armády generál jezdectva Maximilian von Weichs provedl začátkem dubna inspekci, byl příjemně překvapen.

Totenkopf se úrovní vybavení blížila motorizovaným svazkům a počet disciplinárních prohřešků se snížil na minimum. I tak padlo rozhodnutí divizi v den invaze raději ponechat v záloze a smrtihlavové směli vyrazit do boje až 16. května 1940. Díky vysoké úrovni motorizace dokázala Totenkopf udržet krok s rychle postupujícími obrněnými klíny. Pátého dne bojů se severovýchodně od Cambrai střetla s francouzskými tanky i marockou pěchotou a zajala stovky nepřátel za cenu 16 padlých a 53 zraněných.

Výkonní, ale necitelní

Vojáci Wehrmachtu vyjadřovali k výkonu esesmanů respekt, jenže záhy se od nich znechuceně odvrátili – smrtihlavové považovali africké vojáky za méněcenné, odmítli je vzít do zajetí a všechny na místě postříleli. Při dalším postupu měla Totenkopf posílit svazky mířící k pobřeží, čímž by došlo k odříznutí britského expedičního sboru od hlavních francouzských sil. Roztažené německé linie však byly zranitelné, což 21. května potvrdil britský tankový protiúder u Arrasu.

Eicke spoléhal na svou artilerii, ale jeho divize měla jen slabé protitankové prostředky, které nemohly těžce pancéřované stroje Matilda ohrozit. Mnoho nezkušených esesmanů se navíc dalo na útěk a formace utrpěla těžké ztráty. Z kaše esesmany vytáhly až střemhlavé bombardéry Ju 87 a Eicke si uřízl pořádnou ostudu. Ve svých závěrečných bojích na francouzském území divize obsadila předmostí u Béthune. U usedlosti Le Paradis esesmani narazili na tuhý odpor 2. praporu královského norfolkského pluku, jehož příslušníci přiměli Němce draze zaplatit za každý kousek dobyté půdy. Jakmile Britům došla munice a 27. května se vzdali, rozzuření esesáci jich stovku nahnali ke zdi stodoly a postříleli je kulomety. 

Šance jen pro bílé

Po evakuaci Britů od Dunkerku bojovala Totenkopf v Kleistově tankové skupině s úkolem odříznout francouzské síly v Alsasku. Zadržela mnoho zajatců, ale příležitost se vzdát dostávali výhradně muži bílé pleti – koloniální vojáky rasističtí esesmani bez milosti vraždili.

Po kapitulaci Paříže plnila divize okupační povinnosti v jihozápadní Francii a léčila si četné rány. Vzhledem k Eickeho bezohledným ambicím i původu velké části mužstva (rekrutovaného z nevojáků či pouličních rváčů) utrpěla Totenkopf značné ztráty – za pouhých deset dnů boje padlo nebo utrpělo zranění více než 1 100 mužů, z toho na 300 důstojníků.

Pokračování: Nelítostní smrtihlavové v boji (3): Německá divize SS Totenkopf

Hrdina tažení Erich von Manstein pak poznamenal, že divize sice prokázala statečnost, disciplínu a enormní odhodlání v útoku, nicméně její muži se ještě musí naučit všem běžným vojenským dovednostem, které například příslušníci Wehrmachtu již dávno ovládají. Eicke proto nelenil a následující měsíce využil k navýšení efektivity i palebné síly divize. Pluky motorizované pěchoty přetvořil v samostatné bojové skupiny s vyšší mírou nezávislosti, Totenkopf získala nové protiletadlové baterie i dlouho slibovaná děla ráže 150 mm.

Příběh Anny Tyrolské, která se stala římskou císařovnou i českou a uherskou královnou, není zrovna typický. Původně ji totiž vyhlédli jako nevěstu už pro císaře Rudolfa II. Jenže ten se, jak známo, nejspíš nechtěl vůbec ženit. V Praze žil ve volném svazku se svou metresou Kateřinou Stradovou, s níž zplodil několik dětí. A přitom urozených nevěst měl zástupy! 

Marné naděje

Rudolf II. si každý sňatek rozmýšlel tak dlouho, až potencionální nevěstě došla trpělivost a vdala se za jiného. A to pak bylo teprve zle – Rudolf dostával záchvaty zuřivosti a urážel se. Jak si to jen mohla dovolit?! 

Podobné to nejspíš bylo i s Annou Tyrolskou. Také ona několik let čekala a dělala si plané naděje. Rudolf II. byl ovšem Anniným bratrancem, navíc byl starší o celých třiatřicet let! Byl totiž nejstarší syn krále a císaře Maxmiliána II. a dědic trůnu, kdežto Anna zase nejmladší dcera Maxmiliánova bratra Ferdinanda Tyrolského – z jeho druhého manželství s o více než třicet let mladší Annou Kateřinou Gonzagovou.  

Nový ženich

Když už bylo jasné, že se Anna svatby s Rudolfem nedočká, obrátila vdavekchtivá dívka svou pozornost k jinému příbuznému: Rudolfovu o pět let mladšímu bratrovi Matyášovi. Ostatně, Rudolf se mezitím v Čechách dostal do takových problémů, že ho zdejší šlechta za vydatné pomoci jeho bratra donutila abdikovat a na trůn si pak aristokraté nastolili právě Matyáše. Taková byla situace, kdež se za Matyáše v prosinci 1611 Anna Tyrolská provdala.

TIP: Poslední intrika nemocného císaře: Plánoval Rudolf II. sesazení svého bratra?

Ženich nebyl žádný mladíček. Bylo mu už čtyřiapadesát let a ženil se tak pozdě prý proto, že mu to Rudolf dřív nechtěl dovolit. Bývalý panovník o svém mladším bratrovi dokonce rozhlašoval, že je impotentní. Mimořádně ctižádostivý Matyáš byl v podstatě veselý člověk, i proto byla jeho svatba s Annou pojata jako velká oslava. Věděl, že v Tyrolsku, tedy Annině domovině, si na to potrpí. Láskou ke slavnostem byl tím proslulý především Annin otec Ferdinand.

Šťastné manželství

Sama Anna prý moc krásy nepobrala. Navíc se z ní kvůli výchově její bigotní matky se stala katolička do morku kostí. Často se mrskala bičíkem se stříbrnou rukojetí: to když měla pocit, že se provinila proti víře. Trestala se za hříchy. Jenže mnohdy nejspíš ani sama nevěděla, za jaké. Byl to zkrátka její vlastní recept na to, jak dosáhnout duševní rovnováhy.

Na Annu Tyrolskou po svatbě čekal důležité životní úkol – povít manželovi očekávaného syna. Jenže ač se velice milovali a jejich manželství bylo považováno za šťastné, kýžený potomek se stále nedostavoval. A Matyášovi, který navíc trpěl dnou, už v jeho věku sil valem ubývalo. Tu a tam se sice objevily zvěsti, že je mladá paní v požehnaném stavu, ale ty zprávy byly k zármutku všech stejně rychle dementovány. Ostatně, není se čemu divit, novomanželce už také táhlo na třicítku…

Dvojí korunovace

Císař Rudolf II. už v té době nežil. Zemřel v lednu 1612. Matyáš, který ho už dříve připravil o všechny tituly, si tak mohl připsat i ten poslední, císařský, jež Rudolfovi za života ještě zůstal. Samozřejmě jej získala i jeho žena Anna. Ke slavnostní korunovaci došlo ve Frankfurtu v červnu 1612. Matyášovi se tak konečně splnil životní sen a Anně nejspíš také. Čeho nedosáhla s Rudolfem, podařilo se jí s Matyášem. Za českou královnu ji korunovali 10. ledna 1616.

Kdykoli to neklidná doba dovolila, nežili manželé v Čechách, ale v Hofburgu. V parném létě se pak rádi uchylovali na lovecké sídlo Katterburg, které se tehdy nacházelo mimo vídeňské centrum. A právě Matyášovi se připisuje zásluha na tom, že zámeček změnil název. Podle půvabné fontány, kam císař chodil v době lovu s oblibou pít, se sídlo později přejmenovalo libozvučným jménem Schönbrunn. Jak Matyáš stárl, měl stále menší vliv na dění ve své rozsáhlé říši. Když začínalo být jasné, že se s Annou dědice nedočkají, zvolil svým nástupcem bratrance Ferdinanda z vedlejší štýrské větve. Nebyla to šťastná volba! 

Nový nástupce

Matyáš byl sice také katolík, ale ani zdaleka ne takový fanatik jako jeho nástupce. Snažil se s nekatolickou šlechtou „rozumně“ domluvit. Slíbil i dodržování Rudolfova majestátu. Přece jen mu záleželo na tom, jak velké daně bude z Čech dostávat. Peníze nutně potřeboval k financování válek s Turky, a tak raději příliš neprovokoval. 

TIP: Johann a Anna: Milostná romance, která otřásla habsburským domem

Jenže Ferdinand Štýrský měl úplně jinou náturu. Tlačil na Matyáše, aby byl na českou šlechtu tvrdší. Jenže zároveň proti němu intrikoval. Co na to Anna? Ferdinanda nenáviděla! Ale nezbývalo jí nic jiného, než něžně pečovat o těžce nemocného a na lůžko upoutaného Matyáše. Jeho dny se povážlivě krátily. 

Nakonec to ale byla Anna Tyrolská, která zemřela dřív. Stalo se tak v prosinci 1618. Matyáš svou milovanou choť přežil o pouhé tři měsíce. Oba byli nejprve pohřbeni v klášteře klarisek, odkud byly jejich ostatky v roce 1633 přeneseny do nově vzniklé Kapucínské hrobky, jejíž založení Anna iniciovala.

Drony s kolmým startem a přistáním bývají všestranné a praktické. Spojují dobré vlastnosti helikoptér a letounů s pevnými křídly. Tým odborníků nizozemské techniky Delft University of Technology (TU Delft) ve spolupráci s  námořnictvem Royal Netherlands Navy a pobřežní stráží Netherlands Coastguard vyvíjí experimentální dron tohoto typu, který má díky pohonu s vodíkovým palivovým článkem prodloužený dolet.

Dron s třímetrovým rozpětím křídel a hmotností 13 kilogramů startuje a přistává vertikálně. Zároveň je to takzvaný „tail-sitter“, tedy stroj, který startuje a přistává ve vertikální poloze, čili na ocasních plochách. Pohon dronu zajišťuje celkem 12 rotorů, které jsou rozmístěné po křídlech. Testy ukázaly, že dron je schopný pokračovat v letu i přistát, i když několik motorů selže.

TIP: Program Tern: DARPA připravuje exotické drony s kolmým startem

Zdrojem energie dronu je 800wattový vodíkový článek. Tento článek je zásobován vodíkem z tlakové nádrže z uhlíkového kompozitu o obsahu 6,8 litru. Když dron letí horizontálně, motory jsou poháněné pouze palivovým článkem a zároveň za letu nabíjejí baterie na palubě dronu.

Pro starty a přistání potřebuje dron energii nejen z palivového článku, ale i z baterie. V nedávných testech u nizozemského pobřeží dron startoval z palubu lodě pobřežní stráže a pak nepřetržitě létal nad mořem 3,5 hodiny. V budoucnu by se podobné drony měly uplatnit při průzkumných a inspekčních letech nad mořem a pobřežím.

Velká rudá skvrna je jednou z nezaměnitelných ozdob Jupitera. Obří vír, který v atmosféře naší největší planety existuje po více než tři staletí, zůstává až překvapivě stabilní a svými rozměry bezpečně přesahuje velikost Země. Jeho načervenalý vzhled tvoří zřejmě důsledek fotolýzy organických látek působením ultrafialového záření Slunce. Z moderních sledování vyplývá, že skvrnu neustále „přiživuje“ pohlcování drobných vírů v jižním atmosférickém pásu. Přesto se ze systematického měření zdá, že se v čase zmenšuje. Pozorování s vysokým rozlišením dokonce ukazovala odtrhávání rudých šupinek vlivem okolního proudění. 

TIP: Tajemství obří planety Jupiter: Zaniká Velká rudá skvrna?

Někteří vědci tak vidí budoucnost Jupiterovy ozdoby skepticky, jiní však poukazují, že u vírového proudění jsou oscilace velikosti běžné. Jelikož Velká rudá skvrna představuje velmi hluboký útvar, reprezentuje zřejmě solidní množství kinetické energie. Některá pozorování dokonce naznačují, že se v jejím okolí již formují malé vírové útvary, které se pro ni zřejmě brzy stanou novým energetickým zdrojem. To vše svědčí o nesmírně bouřlivé dynamice plynu v atmosféře Jupitera. 

S lidskou plodností, především pokud jde o kvalitu spermatu, je již dlouho spojováno prostředí, v němž lidé žijí, a také jejich životní styl. Takové faktory se mohou projevit na epigenetických změnách, tedy takových, které pozmění čtení DNA buňkou, ale nikoliv samotný zápis v DNA. Často se to týká metylace DNA, čili navěšení chemických značek, které informují buňku, co má s dotyčnou částí DNA dělat.

Doposud se vědělo, že na kvalitu spermií negativně působí pití alkoholu, kouření a užívání řady dalších drog. Úloha potravin ale není až tak dobře známá. Skupina španělských a amerických odborníků nedávno zjišťovala, jaký vliv mají na stav DNA lidských spermií, a tím i na jejich plodnost, ořechy. Badatelé uspořádali experiment se 72 zdravými muži nekuřáky, z nichž 48 podávali k jídlu směs ořechů, která obsahovala mandle, lískové ořechy a vlašské ořechy.

TIP: Chemikálie v domácnostech přispívají k neplodnosti mužů i domácích psů

Experiment ukázal, že u mužů z „ořechové“ skupiny došlo ke změnám „chemických značek“ v celkem 36 oblastech genomu. Některé z těchto změn byly velmi výrazné. Dřívější výzkum přitom odhalil, že právě tyto ořechy ve stravě významně zlepšují kvalitu lidského spermatu.

Vědci z toho usuzují, že pozorované změny „chemických značek“ jsou pro mužskou plodnost příznivé. Zatím ale není úplně jasné, jaké látky obsažené v ořechách jsou příčinou pozorovaných změn. V podezření jsou například kyselina listová a genistein ze skupiny izoflavonů. Výzkum vlivu potravin na plodnost je teprve v počátcích a bude nepochybně pokračovat.

Hazardní hra symbolizuje štěstěnu, a jako taková, jak říká Umberto Eco, je jistou metaforou života. Jisté je, že hazard je starý jako civilizace sama a nevymizel ani s nástupem křesťanského středověku. Volný čas rolnictva, měšťanstva či vrchnosti se neobešel bez hracích kostek. Už od nejstarších dob však církev pohlížela na činnost hazardních hráčů, jakož i na samotné aktéry, kriticky. Španělský biskup a slavný encyklopedista Isidor ze Sevilly napsal přelomu 4. a 5. století, že provozování takových to her není nikdy bez podvodů, lhaní a křivopřísežnictví.

Počátky hazardu v Čechách

Hazard se samozřejmě nevyhnul ani českým zemím, což dokládají jak písemné a ikonografické prameny, tak také četné archeologické nálezy. Tak například na nádvoří pražského hradu se našlo pět hracích kostek, které archeologové datují do 13. století. Četné nálezy přinášejí i další městské lokality, ať už královské či poddanské. Kostky jednoznačně patřily k nejpoužívanějším hracím předmětům a není divu, že na jejich výrobě se podíleli specialisté zvaní kostkáři.

Co víc však může svědčit o oblibě hazardních her ve středověku, než zápis v nejstarším tzv. Menším privilegiu krále Václava I. pro město Brno z roku 1243? V listině, která vypočítává povinnosti rychtáře, se náhle objevuje ustanovení: „Přikazujeme také, aby nikdo nikoho, který nemá ani na chleba, neobral při hře v kostky o víc, než stojí jeho oděv.“ Že se tento paragraf dostal do privilegia, znamená jediné: takové příklady byly na denním pořádku. Nuzák s vidinou brzkého zisku vsází poslední groš, aby přišel o svůj oděv a odkryl tak svou hanbu. 

Hospody a herny

Nejčastějším místem, kde se hráči scházeli, byly pochopitelně krčmy. Alkohol a hazardní hra představovaly nerozlučnou dvojici, jakousi Skyllu a Charybdu, v jejichž chřtánu skončil nejeden návštěvník krčmy. Pokusit své štěstí bylo možno také v městských lázních, v hampejzech, tedy nevěstincích, a dokonce i v domech, které byly zřejmě specializovány právě na hazardní hru. Těchto předchůdců dnešních kasin bylo například v Praze hned několik.  

Hazardní hry nekončívaly dobře. Český středověký zeman Tomáš Štítný ze Štítného pranýřoval hráče, protože každá hra nakonec vždy končí špatně, ať už vyhrají nebo prohrají. Na chování hráčů působil také konzumovaný alkohol. Jak taková hra mohla dopadnout, dokládají dochované satirické skladby, které si braly na mušku jednotlivé stavy středověké společnosti, ale také unikátní soubor asi 120 kachlů z 15. století, jejichž zobrazení upozorňovaly na neblahé konce. Z původně nadšených hráčů se stávají zoufalé postavy rváčů, kteří si nad stolem s pohozenými kostkami či vrhcábnicí vjíždějí do vlasů nebo se ohrožují svými noži. 

Co na to církev?

Ačkoliv bojovou pochodeň proti ďábelskému hazardu zažehla církev, její mnozí příslušníci se jím nechávali ochotně pohltit. Kanonické právo nejen zakazovalo duchovním hru v kostky a vrhcáby a s tím spojenou návštěvu krčem, ale i samotnou přítomnost při hře. Od počátku 14. století začínají pražští a olomoučtí biskupové svolávat diecézní synody, na nichž se řešili nejrůznější otázky a problémy spojené s životem kleriků. Z těchto synod byla pořizována synodální statuta, která měl mít každá farář na své faře k dispozici. Skutečnost, že se v nich zákazy návštěvy krčem a hraní hazardních her opakovaně objevují, svědčí o jejich velké oblíbenosti a zároveň o výsledné nevalné účinnosti těchto zákazů.  

Jan Hus si nezřídka při svých kázáních stěžoval na nemístné chování některých duchovních. Na mušku si bral často oltářníky, kteří měli v kostele na starost určitý oltář. Na místo své práce, však „nekážou a jen co si odbudou mši, buď spí, nebo se v krčmě obírají. Jsou tak podobni více divé zvěři, neb se oddávají lakomství, smilství, hrám, tancům či pro kněží zakázanému lovu.“ 

Církev se snažila proti hazardu ve svých řadách i mezi farníky bojovat, nebyla v tom však příliš úspěšná. Hrálo se stále a hazardní hra se stála stálicí volného času. Nejčastějším hráčským doupětem byla krčma, která sama o sobě přitahovala zástupce všech vrstev společnosti, duchovní nevyjímaje. Proto církev zakazovala klerikům do nich vůbec vstupovat! Jedinou výjimku představovali ti, kteří byli zrovna na cestách.

TIP: Jak obelstít štěstěnu? Hra v kostky baví už více než dva tisíce let

Všechny tyto zákazy, postihy i tresty, které následovaly, ať už to byly pokuty, hrozba exkomunikací, případně vyhnání z města či vsi, neměly takový účinek, jak by si jejich stanovitelé přáli. A tak měli nejrůznější reformátoři látku ke kritice svých kolegů, která se stala živnou půdou pozdější husitské revoluce. V roce 1404 Jan Hus ve svém kázání vytkl do očí přítomným klerikům: „Je mnoho takových mezi vámi, kteří se více než laici hanebně poskvrňují nesmírným pitím a opilostí, kteří kráčí do hospody s berlami, a když odtud odcházejí, nemohou dobře chodit, ještě méně mluvit a v nejmenším pak nemohou vědět, co jejich kněžská důstojnost vyžaduje.“ 

K mnoha partiím naší přírody se vážou dávné pověsti, většinou inspirované zdánlivě nevysvětlitelnými úkazy a jevy. Některé obzvlášť tajemné nebo pitoreskní útvary byly přičítány na vrub nadpřirozeným silám, nejčastěji „pekelným“, o čemž svědčí i četná lidová pojmenování. Stačí připomenout jihočeskou Čertovu stěnu, bizarní Čertovu zeď u Českého Dubu nebo „kostrbatou“ krajinu středočeské Čertovy hrbatiny s Čertovým břemenem. Vedle čertů a dalších pekelníků však našim horám vládli – alespoň v dávných pověstech a legendách – také duchové s mnohem „lidštější tváří“. 

Poťouchlý duch Krkonoš 

Nekorunovaným králem mezi pomyslnými vládci českých hor je nepochybně krkonošský Krakonoš. V mysli našich se předků se zrodil už ve středověku – původně jako Rýbrcoul (z německého Rübezahl), ale už z hloubi 19. století slyší i na pěkné české jméno Krakonoš. Kde bylo třeba, tam Krakonoš pomáhal, ale pokud přišel na nějakou levotu, neváhal ukázat svou přísnější tvář. V trestech a napomenutích býval vesměs spravedlivý, většinou však spíš poťouchlý než krutý.

S Krakonošem se v nejrůznějších podobách a souvislostech setkáme samozřejmě především v Krkonoších a blízkém okolí, vzácněji pak i na místech, kde bychom stopy po vládci hor už asi nehledali – socha Krakonoše například poněkud kuriózně shlíží i na návštěvníky západočeských Mariánských Lázní.

„Majetek“ na horách i v údolí

V Krkonoších se s Krakonošovým jménem setkáme už pod vrcholkem naší nejvyšší hory Sněžky. Příkrý sráz tam brázdí nápadné skalní žlaby, vyhloubené kamennými lavinami (murami) a sbíhající se v hlubině Obřího dolu. Při troše obrazotvornosti připomínají prsty na ruce, což bylo inspirací k pojmenování tohoto místa Krakonošova rukavice. Mezi přírodovědci je však více ceněna protilehlá partie Studniční hory, mimořádně bohatá na horskou květenu a proto nazývaná Krakonošova zahrádka. 

Coby přísně chráněné území není Krakonošova zahrádka veřejnosti přístupná, což ovšem neplatí třeba o Krakonošově údolí, jímž prochází frekventovaná silnice k Malé Úpě a Pomezním Boudám. Údolním zářezem je i Krakonošova strouha ústící do Labe pod Špindlerovým Mlýnem a k oblíbeným cílům turistických vycházek z Harrachova patří též Krakonošova snídaně – příjemné a svěží zákoutí v hlubokém údolí Mumlavy.

Kazatelna a klenotnice 

Krakonošovo jméno nese v Krkonoších i spousta kamenných přírodních hříček. Rekordmankou mezi nimi je s nadmořskou výškou 1 490 metrů Krakonošova kazatelna – žulové skalisko, vystupující přímo na polské hranici nad strmou stěnou Sněžných jam. 

Součástí údolního srázu Labského dolu je zase zdaleka nápadný skalní výčnělek Krakonošova hlava, zatímco nedaleká Krakonošova klenotnice – těsná jeskynní sluj opředená pověstmi o Krakonošových pokladech – je před zraky návštěvníků dokonale ukryta. 

Útvary ve skalním městě 

Celou plejádu poztrácené Krakonošovy výbavy však najdeme i mimo naše nejvyšší pohoří, například v pískovcovém Adršpašsko-teplickém skalním městě na Broumovsku. V zimě tudy mnoho turistů nechodí, ale i v tomto období se zdejší skalní scenérie a romantická zákoutí vyznačují neopakovatelným půvabem. Sněhový lem totiž zvýrazňuje kontury mnohých útvarů, které bychom jinak asi minuli bez povšimnutí. Patří k nim i rozličné kamenné kuriozity na „Krakonošovo téma“, vystupující při značených trasách.

Tak například k nejštíhlejším skalním věžím, dominujícím Anenskému údolí, patří Krakonošovo párátko, o zřejmých problémech s chrupem svědčí i poněkud „vykotlaná“ Krakonošova stolička. Sportovního ducha pak prozrazuje Krakonošův míč – bachratý balvan zaklíněný v temné soutěsce – a o jiných, tentokrát hudebních sklonech mají kolemjdoucího návštěvníka přesvědčit Krakonošovy tympány, Krakonošova harfa, Krakonošovo piáno nebo Krakonošovy varhany. Cesta Teplickými skalami prochází i Krakonošovou zahrádkou, v zimě ovšem poněkud nehostinnou, a nikdo z němých svědků okolního světa skal jistě neprozradí, při jaké příležitosti všemocný vládce hor přišel o své kalhoty...

Spojené státy čelí tropickým bouřím a hurikánům každoročně. Těch nejsilnějších – kategorie 5, při kterých vítr přesahuje rychlost 252 km/h, se za poslední století v Atlantiku urodilo více než třicet. Testovat odolnost různých materiálů a staveb proti ničivé síle větru je tak naprosto klíčové. Od roku 2005 k tomu slouží „Větrná zeď“ – největší větrný simulátor na světě.

TIP: Dům vyrobený z 600 tisíc PET lahví odolá i extrémnímu hurikánu

Původní, 15 let stará verze simulátoru, dokázala generovat vítr o maximální rychlosti 53 m/s, což podle Saffirov–Simpsonovy stupnice odpovídá hurikánu kategorie 3. Nová verze s tuctem obřích turbín „umí“ i hurikány kategorie 5, tedy takové jejichž rychlost větru dosahuje alespoň 70 m/s. Kromě větru dokáže simulátor testovat odolnost konstrukcí, staveb a materiálů i proti větrem hnaným dešťovým kapkám. To vše z různých úhlů, aby bylo možné odhalit potenciálně slabá místa.

Ledovce polárních oblastí ukrývají pozoruhodné věci. Vědci pod nimi v poslední době objevují například celou řadu subglaciálních jezer, v nichž je mezi ledem a povrchem země uvězněna kapalná voda. Tým amerických odborníků například nedávno pod ledem na severozápadě Grónska objevil dno velkého dávného jezera, jehož rozloha cca 7 100 kilometrů čtverečních odpovídá rozloze Jihomoravského kraje. V dnešním světě by se toto jezero umístilo kolem 20. místa v žebříčku největších jezer. 

Geolog Guy Paxman z Columbia University a jeho spolupracovníci odhadují, že toto jezero vzniklo před statisíci, možná i miliony let. Pojmenovali ho „Camp Century Basin“, podle již zaniklé blízké vojenské výzkumné základny. Zároveň jsou přesvědčeni, že toto jezero vzniklo v době, kdy tato oblast nebyla zaledněna. Další možností je, že oblast vznikla působením glaciální eroze.

TIP: Časovaná bomba: Tající led v Grónsku může odkrýt opuštěnou toxickou základnu

Dávné jezero mohlo pojmout zhruba 580 kilometrů krychlových vody. Badatelé odhadují, že ho napájelo nejméně 18 vodních toků, které tehdy protékaly grónskou krajinou. K objevu zásadně přispěl projekt americké kosmické agentury NASA „Operation IceBridge“, jejímž cílem je mapování polárních oblastí světa. Objevená oblast by každopádně mohla ukrývat cenné informace o dávném prostředí Grónska a o podmínkách, které tehdy v této polární krajině panovaly.