Pro operaci Barbarossa zařadili Němci divizi Totenkopf jako rezervu k tankové skupině 4 na severním úseku fronty. Esesmani se spolu s tankisty probíjeli Pobaltím a 6. července si po tvrdých střetech prorazili cestu Stalinovou linií. Přes desítky padlých a raněných se ukázalo, že se divize poučila z chyb západního tažení, a smrtihlavové dokázali odrazit i četné noční protiútoky západně od Ilmeňského jezera.

Do Sovětského svazu 

Během srpna 1941 se Totenkopf zúčastnila těžkých bojů na přístupových cestách k Leningradu, zajala tisíce rudoarmějců a podílela se na likvidaci sovětské 34. armády, nicméně vlastní ztráty již přesáhly 2 000 mužů. V polovině září musela divize kvůli rostoucímu odporu nepřítele i horšícímu se počasí přejít do obrany a koncem měsíce přestála masivní protiúder u Lužna.

Sověti útočili na dlouhé a mělké linie Eickeho jednotek, přesto se divizi podařilo hrozbu odrazit, i díky přítomnosti velitele přímo v zákopech. Během zimy se její příslušníci zapojili do řady protipartyzánských operací. Na takové akce síly smrtihlavů stačily, ale pro další postup už chyběly – počty mužstva totiž poklesly na 50 % tabulkových stavů.

Ztráty v obklíčení

A mělo být ještě hůř, protože Rudá armáda zahájila mohutnou ofenzivu, při níž v únoru 1942 obklíčila početné německé svazky v kapse u Demjansku. Totenkopf se na základě rozkazů ze štábu 16. armády rozdělila na dvě bojové skupiny, přičemž klíčová role připadla průzkumným praporům rozmístěným u Staroj Russy. Divize při odrážení početně silnějšího protivníka přišla o tolik mužů, že byla přeměněna na pouhou Kampfgruppe Eicke.

Klesající morálku pozvedaly příklady osobního hrdinství, jaké prokázal třeba SS-Obersturmführer Hubert-Erwin Meierdress z oddílu útočných děl. Velel skupině 120 mužů, která proti četným silným útokům udržela takticky významné město Bjakovo, a osádka jeho StuGu III zničila několik sovětských tanků. Za své úspěchy byl Meierdress dekorován Železným křížem I. třídy a později i Rytířským křížem Železného kříže.

Smrt velitele

I díky takovým výkonům se vojákům u Demjanska v dubnu 1942 podařilo prolomit obklíčení a dosáhnout německých linií. V krvavé bitvě odepsala Totenkopf takřka 80 % vojáků – masakr jich přežilo jen 2 700. Velení tak v říjnu stáhlo zbytky divize z fronty a odeslalo je k reorganizaci i doplnění do Francie. Tam se smrtihlavové podíleli na operaci Anton, při níž Němci obsadili dosud neokupovanou jižní část země. Po této práci čekalo esesmany překvapení – nadřízení jim v listopadu 1942 přidělili prapor obrněnců a přeznačili formaci na divizi tankových granátníků SS „Totenkopf“.

Pokračování: Nelítostní smrtihlavové v boji (4): Německá divize SS Totenkopf 

Ihned po návratu na východní frontu začátkem roku 1943 se Totenkopf vrhla do třetí bitvy o Charkov a přičinila se o zastavení Koněvovy ofenzivy. Bojový úspěch však zastínila smrt SS-Obergruppenführera Theodora Eickeho, jehož průzkumný letoun 26. února sestřelili rudoarmějci. Na uvolněný post dočasně nastoupil SS-Oberführer Hermann Priess, který se smrtihlavy bojoval od začátku války. Pošramocenou morálku divize navýšila až březnová účast na znovuobsazení Charkova.

Evropští vědci z několika zemí se spojili do ambiciózního projektu. Jejich cílem je zjistit, jaké vůně se linuly starým kontinentem v minulosti – počínaje rokem 1500 a konče 20. stoletím. Do projektu nazvaného „Odeuropa“ se vedle lidských badatelů zapojí i umělá inteligence. Zdokumentované vůně poté chtějí vědci zveřejnit v online archivu a využít je i v muzeích, kde by návštěvníkům mohly přiblížit autentické zážitky z konkrétní historické doby. 

Evropská Pachopedie

S určením, jaké byly typické vůně pro danou oblast a období, má vědcům zásadním způsobem pomoci umělá inteligence. Tu vědci nejprve hodlají vytrénovat na základě popisů vůní a aromatických látek, zachycených ve více než 250 tisících historických svazcích a dokumentech, sepsaných v sedmi jazycích.  Následně by měla vzniknout jakási Pachopedie – databáze evropských pachů a vůní.

Podle Williama Tulletta, historika z Cambridgeské univerzity a jednoho ze spoluautorů připravované studie, patřilo mezi typické vůně středověku kadidlo, používané v náboženských obřadech. Evropou se ale ve stejné době linula i vůně rozmarýnu, který se často používal jako ochrana proti moru. Další typickou vůní byl například tabák nebo dehet. V 18. a 19. století přišly ke slovu vonné soli, používané pro povzbuzení v případech nejrůznějších záchvatů a mdlob.

Projekt Odeuropa počítá s rozpočtem 2,8 milionu euro a je financovaný z programu pro výzkum a inovace Evropské unie – Horizont 2020. Jeho první část by měla odstartovat příští rok v lednu a hotový by mohl být zhruba do tří let.

Image

Čtěte také

Vědci se pokoušejí definovat vůni knih jako součást kulturního dědictví

Naši poslední průvodci po deltě Okavango, černí kluci veselé nátury, nás museli opustit. Skončila jim tříměsíční šichta a teď měli nárok na několik týdnů se svými rodinami a nejbližšími. Naše naivní přesvědčování, uplácení nebo vyhrožování, že je uvážeme přes noc k soše šamana, která zdobila ohniště, nezabralo. Chlapi nám ráno zamávali z malé vrtulové Cesny a my se neradi začali seznamovat s novými rangery. 

Opatrné setkání 

Noví stopaři, Joachym a Andrew působili velmi seriózně, vážně, až namyšleně. Spousta rangerů je hrdá na to, co umí a někteří z nich nabyli denní rutinou s turisty dojmu, že lidé přijíždějící poznat tajemství Afriky jsou tu pro ně, nikoli opačně. Od začátku jsme měli dojem, že naše nová dvojice patří právě do této skupiny průvodců. Joachym, svalnatý černoch se zkřivenými ústy a jizvami na tváři po neštovicích trochu připomínal boxera Mikea Tysona. Úplným opakem byl Andrew, který se sto osmdesáti centimetry výšky a váhou snad kolem padesáti kil působil téměř vyžile. 

První den s nimi, po čtvrté hodině odpolední, nám zaklepali na dveře mohutného stanu a my nedlouho nato nasedli do otevřeného džípu. Pořád je horko, ale my si i tak bereme teplou bundu, protože večery při návratech bývají pěkně chladné. Oba průvodci s vážnými tvářemi sledují okolí a hledají zvířata. Nedalo mi to a jako vždy jsem na seznámení pronesl profláknutou větu, že impaly nás fakt nezajímají. Jediná výjimka je, když budou mít za krkem levharta.

Takhle gepard nechodí

O Joachymovi a Andrewovi jsme si mysleli leccos a předpokládali jsme, že obdobné pocity mají oni vůči nám. V mírně napjaté atmosféře mávl ‚Mike Tyson‘ Joachym rukou na řidiče a když auto zastavilo, seskočil a začal zkoumat ostrou žlutou trávu. Udělal několik kroků a opsal kruh. Naskočil na miniaturní sedátko a ukázal řidiči směr. Když se tato situace třikrát opakovala a já se marně vykláněl z auta, abych zjistil, jaké stopy Joachym zkoumá (ať jsem v trávě pátral jakkoli, neviděl jsem nic), zeptal jsem se ho: „Co vidíš?“ 

„Stopy tří gepardů,“ odpovídá s jistotou: „Byli tady tak před dvěma hodinami!“ Pobaveně se mi zkřivila ústa a po očku jsem kouknul po mé posádce. Dělá si z nás legraci? „A kde? Já nevidím vůbec nic!“ snažím se ještě přijít záhadě na kloub. 

„Tady,“ ukazuje na chomáč trávy, který je možná trochu víc rozevřený než ty okolní. „Tady je stopa geparda, zlomila se pod ním stébla a některá se jen prohnula. Ráno je ještě vlhko, tráva nevyschla od slunce a nenarovnala se. Hned vedle je další stopa,“ a ukazuje do místa, kde jsem samozřejmě taky vůbec nic nápadného neviděl. Stejně jako na tom prvním. „Tady ta druhá stopa je moc blízko první. Takhle gepard nenašlapuje. Musel to být jiný gepard.“ 

Otočil jsem se na kolegy a začali jsme česky vtipkovat. No jasně, už tomu věříme, jak tady z pár ohnutých stébel naši průvodci vyčtou přítomnost tří gepardů. Rangeři si z nás skoro určitě dělají psinu.

Cesta beze smyslu?

Následující dvě hodiny jako by měly potvrdit naše podezření. Kličkovali a jezdili jsme křížem krážem v okruhu dobrých dvaceti kilometrů. Mnohdy jsme jeli i půl hodiny a ani jsme nezastavili. Hlavní stopař se kochal okolím a pozoroval na obzoru kroužící supy. Po nějakém čase, zřejmě aby se neřeklo, seskočil Joachym z džípu a pátravým pohledem zhodnotil terén. Uklidnil nás informací, že stopu stále držíme a všichni tři gepardi jsou pořád někde před námi. „Ježkovy voči, on tomu sám věří,“ prohodím směrem k posádce, která je už pěkně nervózní z promarněného odpoledne a pohledem pátrá v dálce alespoň po nějakém slonovi.

Postupně jsme k novým průvodcům úplně ztratili respekt. Sedl jsem si na rám dělící předek vozu pro řidiče od „turistické“ části a probírali jsme všechno možné. Auto ještě několikrát zastavilo a já se ani nenamáhal otáčet, abych pozoroval Joachyma, jak ze zlomené trávy čte, že před sedmi a půl minutami tady prošli tři gepardi. Určitě by ještě dodal, že jeden z nich je samice v pokročilém stádiu březosti a tak týden před vrhem.

Když vůz s mírným trhnutím opět zastaví, neobtěžuji se ani pohlédnout přes rameno. „Richarde…!“ šeptá mi naléhavě do zad řidič auta, ale já se otáčím jen velmi neochotně. „Co je?“ odpovídám nevrle, ale další slova mi zamrznou na jazyku. Vedle auta, pod mohutným stromem obestavěným termitištěm, leží tři gepardi.

Za záběrem k zemi

Nechávám doznít vlastní překvapení a zároveň rozdělávám stativ, který pevně zakliňuji do plechové podlahy džípu. Věnuji pozornost trojici skvrnitých koček, ale zároveň s okem přilepeným k hledáčku pronáším: „Kluci, musím se vám omluvit. Myslel jsem, že nás vodíte za nos, ale jste fakt dobří.“ Gepardi se líně válí a nafouknutá břicha napovídají, že jsou po večerní žranici. Olizují se a omývají tlapy. Občas se líně zvednou jen proto, aby se k mé nelibosti skoro okamžitě zase svalili do nějakého stínu. Slunce ztrácí sílu a rudě oranžová barva slábne. Krajina začíná šednout. 

Rudý kotouč si vybírá místo, kam se schovat a já přemýšlím, jak využít jeho nádhernou barvu. Gepardi nejsou sloni ani žirafy a mít je na společném záběru se zapadajícím sluncem znamená dostat se co nejníž. Hlavou se mihne nápad, který okamžitě nahlas konzultuji s průvodci: „Co kdybych si lehl vedle auta? Potřeboval bych zabrat šelmy skrz trávu směrem ke slunci…“

„Proč ne,“ odpovídá celkem překvapivě statný Joachym. „Lehni si ale za kolo. Nesmí tě být vůbec vidět, nebo hned utečou!“ V dálce zahřmělo a oblohu dokonce protnul blesk. Gepardi leží v prašné cestě a náš džíp je tak čtyři pět metrů od nich. Opatrně sestupuji do trávy a hned uléhám na břicho. Plazím se podél auta a jen doufám, že mě obezřetné kočky neuvidí. 

Kdo je tady doma

Nos mám zabořený do trávy a před kolo vystrkuji jen fotoaparát. Sotva vidím do hledáčku. Přecpaná a líně se povalující kočka ovšem najednou zvedá hlavu, podívá se mým směrem a prudce vyskočí. Přikrčí se a naježí. Tělem mi projíždí neuvěřitelné napětí. Být s kočkovitou šelmou na stejné úrovni očí je úplně jiný pocit, než pořizovat snímky z bezpečí auta. I když gepard nepatří mezi agresivní kočky, které napadají člověka, je to přece jen skvěle vyzbrojený lovec, který si zaslouží patřičný respekt.

Vůbec nechápu, jak mě mohl jeden z odpočívajících gepardů uvidět. Vždyť jsem ležel ve vysoké trávě a posunoval jsem se po centimetru. Lehkým kviknutím, které zní jako mňouknutí kočky domácí, dává elegantně štíhlý běžec povel svým dvěma bratrům a všichni pomalu odcházejí. Těžká břicha se jim houpou v rytmu každého kroku. Lovec na stráži ze mě ještě chvíli nespouští upřený pohled a pak se přidává ke svým druhům. 

TIP: Žádné dobré zprávy: Rychlonozí gepardi se řítí vstříc svému vymření

„Ve vteřině o mně věděl!“ kroutím hlavou. Průvodci se jen usmívají a Andrew prohodí větu, kterou už dávno znám, ale občas je dobře si ji připomenout: „To víš, oni jsou tady přece doma!“

Sledujeme gepardy ještě pár desítek minut. Je už tma a oblohu co chvíli protne oslnivý blesk. Zatím neprší, ale delta Okavanga burácí v toužebném očekávání nebeského přívalu. Období dešťů má několik měsíců čas. Ve tmě se mi promítají výjevy z dnešního odpoledne: stébla trávy, dlouhá jízda a nakonec překvapivé rozuzlení. A jako tečka věta: „Oni jsou tady doma.“ To přece platí i o našich průvodcích. Dívám se Joachymovi do očí a pronáším slova uznalých díků. Ještě budeme mít hodně času a já třeba zjistím, jak rozeznají vůbec nějaké stopy v místech, kde my vidíme jen trávu.

Výsledky hledání extrasolárních planet nás ovšem přesvědčují, že tomu tak nejspíš není a že planetární soustavy zřejmě musejí splňovat řadu dosud neznámých pravidel a výběrových efektů. Takže mnohé jsou vlastně již plně obsazeny, i když v nich nacházíme třeba jen tři nebo čtyři planety. 

Předně se musí kolem mladé hvězdy nacházet dostatek materiálu na vznikající oběžnice. Daný předpoklad není samozřejmý, protože mladé stálice mají tendenci zbylou látku odfukovat hvězdným větrem do vzdáleností, kde se již velké planety netvoří zrovna snadno. Oběžnice se nemohou vyskytovat ani příliš daleko od hvězdy, neboť by jejich dráhy rušily okolní stálice a nebyly by stabilní. Ostatně i vzájemné gravitační rušení planet v systému klade na očekávanou stálost silná omezení. Jeho dynamická stabilita představuje faktor nejvíc ovlivňující hustotu možných drah. 

TIP: Nečekaný objev, který bourá teorie: Příliš velká planeta u příliš malé hvězdy

Celkově vzato se zdá, že pravých planet může být v jedné soustavě pouze několik, přičemž počet deseti zřejmě překročí jen málo systémů. Přirozeně to nevylučuje přítomnost nepřeberného množství menších těles, planetek, komet a jiného „smetí“. Hvězdu s padesáti oběžnicemi však v Galaxii nejspíš nenajdeme. 

Představte si scénku, odehrávající se v Paříži v nezvykle teplém dubnu roku 1907. Hlavní roli v ní sehraje skupinka mladých Američanů, kteří si do Francie udělali výlet. Můžeme se jen domýšlet, že se vydali navštívit zemi, která svým historickým pojetím republiky a občanství mocně inspirovala demokracii Spojených států amerických. Procházkou znavení muži se pohodlně usadí na zahrádce jedné z lepších kaváren v centru, ale než si mohou vybrat z menu, je tu strážník. A dost nelichotivě je vybízí k odchodu: „Sortez!“ čili vypadněte, říká. Přitom obuškem ukazuje na svůj knír, což hladce oholení Američané nechápou.

Armáda druhořadých se zlobí

Jde o jedno z dějství Velké stávky knírů, která tu bude probíhat s přestávkami dva měsíce. Kdo jsou stávkující a co požadují? Vesměs se jedná o číšníky místních kaváren a lepších restaurací, kteří už mají plné zuby svých nadřízených. Patří k nim i pomocný personál kuchyní, pomocníci zelinářů, asistenti profesorů a nižší účetní. Celkem asi 25 tisíc osob. Nepřekvapí, že chtějí solidní mzdu a férovou pracovní dobu. Ale bijí se i za své právo hrdě nosit knír.

Cože? Ano, Evropa počátku 20. století byla plná pěstěných knírů a šlechtěných vousů. Mít přiměřeně porostlý obličej bylo vnějším odznakem dospělosti. Některé profese bez vousu ani nebyly dostupné. Těžko jste například mohli v armádě povýšit, když jste vypadali jako chlapec. A právě o tom to bylo.

Odznak společenského postavení

Vyšší společenská třída se chtěla vždy nějak odlišit od chudiny. Jenže jak, když už dlouhý rodokmen a šlechtický titul v porevoluční Francii nic neznamená? A dát své postavení na odiv luxusním zbožím a předraženými cetkami? To nefungovalo. Zboží z kolonií si mohl koupit i chuďas, pokud si dost našetřil. Vlastně i ta poslední služka si může po letech dřiny vydělat na perlový náhrdelník nebo prsten s diamantem. Hmotné artefakty už tedy nebyly spolehlivým odznakem společenského statusu. Jak tedy rozeznat vyzrálé zámožné zrno od plev, které mají hluboko do kapsy? Nepřítomností kníru nebo vousů! Že to zní trochu divoce? Jenže v Paříži z toho nikomu do smíchu nebylo.

Éra přezdobených restaurantů

Světové gastronomii i kultuře stolování vždy udávala Francie rytmus a na sklonku 19. století se módou stávají předražené restaurace a kavárny. Jejich výzdoba trochu připomíná obrazárnu a výstavní prostor dražební síně provoněný kávou a parfémy. Jsou tu k vidění malby mistrů, díla klasiků vázané v kůži, křišťálové lustry, potahy z dokonalé kůže, pravý porcelán, stříbrné příbory a slonovina. Ano, je tu zatraceně draho, což slouží jako první společenský filtr.

O spokojenost strávníků se tu stará armáda číšníků, kteří v perfektně nažehlených žaketech kmitají mezi stoly. Kromě oděvu pak mají tito obsluhující společné ještě jedno: jejich tváře jsou dokonale hladké, bez vousů. Není to maličkost, je to zásadní pravidlo, umožňující práci v takovém podniku.

Jste jako pán obklopený služebníky

Vousatí boháči sedí a užívají si luxusu a oholení chudáci se starají o jejich pohodlí. „Klientela takových podniků si v zásadě připlácela za to, že tu bude moci prožít zkušenost pána,“ píše dobový deník La Lanterne. „Je to do hloubek ponižující, jak okázale dávají hosté svou nadřazenost nad pohostinskými sluhy.“

Co na tom, že takový holobrádek je třeba o dvacet let starší, než host, kterému teprve roste chmýří pod nosem. Rozdíl v postavení je kosmetickou odlišností jasně dán. Zvláště tragické to bylo pro vojenské vysloužilce, veterány hulánů a jiných jednotek, kde si na svých knírech zakládali. Pokud chtěli najít práci v restauraci, museli se oholit a dobrovolně s tím přijmout podřazené postavení.

Podle kníra poznáš lídra

Z restaurací, které nabízely zbohatlíkům ty nejlepší pochoutky, se praxe nuceného holení rychle přelila do jiných profesí. Majitel obchodu disponoval plnovousem, ale jeho příručí se holit musel. Aby bylo jasné, kdo je tu pán. Knír zdobil tváře zasloužilých úředníků pod penzí, zatímco jejich referenti museli dvakrát týdně k holiči.

Vousy dodávaly vážnosti profesorům, ale běda jejich docentům, kterým by narostlo něco většího a včas to nepřistřihnuli. Příjemné to není. Je jedno, jak dobří jste. Pokud se ucházíte o práci a nehodláte se přitom oholit, máte nejspíš smůlu.

Nejlépe odění demonstranti

V roce 1907 dojde číšníkům trpělivost a v dubnu vstoupí do stávky. Ovšem s noblesou, jakou jim můžeme jen závidět. Srocují se na pařížských náměstích ve svých livrejích, s tácy a ubrousky. „Bylo to snad nejlépe oblečené srocení rozhořčených lidí, jaké město pamatuje,“ píše večerník  L’Avenir. A bylo jich stále víc.

Stačila jen nějaká ta jízlivá poznámka majitele restaurantu, a hladce oholený číšník mu na místě vlepil políček, seknul s tácem na podlahu, a tak jak byl, se vydal k nejbližšímu zástupu protestujících. Ano, byly z toho i nějaké ty strkanice, občas rozbitá výloha nebo stržený vývěsní štít. Paříž ale divadlo miluje, a teď měla o zábavu postaráno.

Obsluha se někde zasekla

Boháči by „ty stávkující poskoky“ okázale ignorovali, ale když jim nikdo nenesl jídelní lístek, začali se zajímat. Stávkující číšníci se také s oblibou uměli usadit v restauracích a kavárnách, aby si dobře prohlédli případné stávkokazy. Tedy obsluhu, která pokračovala v práci. To už musela asistovat policie, a přesně to se stalo i hladce oholeným Američanům na výletě po Paříži. Muž zákona je považoval za stávkující číšníky.

TIP: Doklad kulturnosti a úrovně: Jak se měnil přístup katolické církve k vousům?

Strana Socialistů má tehdy žně. Hovoří se o zakládání odborů, o tom, že je třeba ukázat „jak svobodní lidé skutečně jsme, že nemáme králů a pánů. Můžeme si nechat narůst pod nosem důkaz naší nezávislosti!“

Dopadlo to podle očekávání. Paříž měsíc a půl bez servisu číšníků kolabovala, a tak nakonec provozovatelé a majitelé restaurací rádi nátlaku ustoupili. Ne že by snad obsluze zvýšili plat, nebo zkrátili pracovní dobu, jak požadovali. Ale přestali jim zakazovat kníry.   

Anasaziové, známí též jako původní Pueblané, byli dávnou kulturou indiánů z oblasti Čtyř rohů, tedy z místa, kde se setkávají hranice amerických států Utah, Colorado, Nové Mexiko a Arizona. Byli to stavitelé puebel, městských komunit, často umístěných na nepřístupných místech. Někdy mezi 12. a 15. stoletím našeho letopočtu z neznámých příčin zmizeli.

Byli to také zemědělci s velkými znalostmi astronomie, s rozvinutými rituály, po nichž zůstaly stovky puebel a ohromné množství archeologických nálezů. Jejich civilizace byla jednou z nejvíce pokročilých na amerických kontinentech. Přesto je pro archeology do značné míry záhadou, jak Anasaziové mohli fungovat dlouhé tisíce let ve zdejších badlands, vyprahlé pustině, kde bývají strašlivá sucha.

Bogdan Onac z americké University of South Florida a jeho tým to zřejmě konečně zjistili. Dávní obyvatelé puebel přežívali devastující sucha tak, že se přesunuli do zdejších jeskyní a lávových tunelů, v nichž rozpouštěli prastarý led a získávali tak vodu. Badatelé k tomu dospěli díky přesnému radiokarbonovému datování uhlíků, které v lávových tunelech objevili.

Ukázalo se, že tehdejší lidé přicházeli do jeskyní, kde zakládali malé ohně. Díky jejich žáru se rozpouštěl led, který tam byl ve velkých množstvích. Zkoumané jeskyně se nacházejí v nadmořské výšce přes 2200 metrů a ještě dnes v nich jsou zbytky ledu. Původně byly zřejmě z části ledem vyplněné.

Image

Čtěte také

Tajemství oblasti Nazca: Podzemní akvadukty zavlažovaly vyprahlou krajinu

Jiřího Zíku hypnóza fascinovala už od dětství a stala se pro něj i prvotním impulzem ke studiu psychologie. Hypnoterapii pak uplatňoval při práci s pacienty na klinikách a pracovištích, jimiž prošel. V současnosti provozuje svou vlastní praxi a působí i jako trenér klinické hypnózy, tématu transu se tedy věnuje naplno. Médiím už poskytl nespočet rozhovorů, přesto také tentokrát trpělivě odpovídal i na ty nejobvyklejší otázky, které mnohdy pokládají i samotní klienti. V jakých případech se při terapii hypnóza používá? Může být zhypnotizován každý člověk? A je možné tuto metodu i zneužít?

Co se vlastně s člověkem v hypnóze děje?

Občas se říká, že někdo „chodí jako tělo bez duše“ nebo že je „duchem nepřítomný“. Jedná se vlastně o projev stavu označovaného jako disociace. Tedy stavu, kdy se něco oddělí od něčeho. Za běžných okolností je člověk takzvaně asociovaný, jeho pomyslné části jsou spojené. Ale v hypnóze se vůle, která vědomě řídí naše projevy, odděluje. Zjednodušeně řečeno je tedy naše vědomí potlačené, utlumené, vypnuté. Zato spontánní část našeho já se aktivuje, rozeběhne. A navenek je to pozorovatelné různými projevy.

Jakými například?

Určitou změnou chování. Existuje několik indikátorů transu, jak tomuto stavu říkáme. Klíčová je změna dýchání, které se většinou prohloubí, zpomalí. Dále se mění probarvení pokožky či napětí svalů – to se buď maximálně zvýší do takzvané katalepsie, nebo se rozeběhnou automatismy jako třeba pohyb víček, u někoho se pak trans projevuje relaxací, svaly se uvolní, jako by člověk spal. 

Ale spánek to není…

Navenek to tak vypadá, ale ve skutečnosti se o spánek nejedná. Člověk vlastně funguje ve třech režimech: Buď spí, nebo bdí, a to, co se nachází mezi spánkem a bděním, tedy přechodový stav, to je ten trans. 

A jak trans slouží při psychoterapii?

Trans je totéž co hypnóza. Hypnóza slouží k tomu, abychom využili určité změny stavu vědomí a mohli tak kontaktovat podvědomí neboli odborně řečeno nevědomí. Díky dočasnému oddělení vůle od těla a od psychiky můžeme s nevědomím lépe pracovat. Když to vyjádřím metaforou: Chcete-li pěstovat třeba zeleninu, nejdříve si připravíte půdu a pak zasejete. Trans představuje přípravu půdy a semínkem je pak vaše sdělení, užitečné podněty, které předáte nevědomí. Tam pak to „semínko“ roste. Hypnóza tedy slouží jako prostředek pro psychoterapii. 

A s jakými problémy se na vás lidé nejčastěji obracejí?

Při potížích, kdy je ve hře psychika, nebo kdy má psychika výrazný vliv na somatický tělesný problém. Konkrétně jsou to nejčastěji problémy z oblasti chování. Třeba to, že se děti pomočují nebo si koušou nehty. Lidé se přejídají, nebo naopak nejedí (jako třeba v případě anorexie), pijí příliš mnoho alkoholu, berou drogy, trhají si vlasy (to je takzvaná trichotillomanie)… Nebo mají různé emoční potíže, fobie, strachy.

S jakými strachy se nejvíc setkáváte?

Spousta lidí se bojí pavouků, plísní nebo bacilů, teď se hodně lidí bojí covidu. To jsou strachy a fobie, které mají obsah. Ale pak se často objevují úzkostné stavy, kdy člověk má zničehonic strach, ale neví proč. Úzkost je takzvaně nemotivovaný strach. Nebo lidé trpí panickými atakami. To jsou takové stavy, kdy se člověk z absolutního klidu najednou dostane do šílené úzkosti. Často se ta úzkost pojí s nějakými prostorami – buď s uzavřenými, což je klaustrofobie, nebo naopak s otevřenými (agorafobie), kdy lidé třeba mají potíže vůbec odejít z domu. Těchto lidí přichází poměrně nejvíc – s úzkostnými stavy, panickými atakami a pak také třeba s problémy se spánkem, s depresí, s různými formami apatie. 

To jsou tedy bolesti duše. A co tělesné potíže? Může hypnóza pomoct také při nich?

To jsou takzvaně psychosomatické obtíže, které se projevují primárně jako tělesné, ale psychika tam má klíčovou roli. Jde třeba o projevy na pokožce, jako jsou ekzémy a lupénky, nebo žaludeční vředy, astma, často se setkávám i s dráždivým tračníkem… Každý je nemocný takovým způsobem, jaký je on sám. A také se dá velice dobře pracovat s bolestí. 

Takže dokážete pomoct třeba i při chronických bolestech, kdy nelze pacientovi jinak ulevit?

Terapeut může s člověkem pracovat tak, že mu hypnózou pomáhá bolest rozpouštět. Většinou ale tyto lidi naučíme určitým manévrům, třeba autohypnóze nebo jiným způsobům, jak bolest uvolnit, a oni si pak pomáhají sami. Vděčným tématem pro hypnózu jsou pak fantomové bolesti. Tedy když člověka bolí to, co nemá, třeba amputovaná noha. Většina lidí, které jsem léčil s fantomovými bolestmi, se toho zbavila. 

A co třeba tinnitus?

To je taky častý problém, se kterým teď chodí hodně klientů. Z deseti lidí jím trpí nejméně dva. Tinnitus se může objevit na základě nějakého neurologického poškození, ale někdy tyto obtíže nemají žádný organický podklad. Je to nepříjemný problém. Lidé s masivním tinnitem třeba nemůžou spát. Někteří musejí usínat v hluku, aby přehlušili to, co slyší uvnitř. Neříkám, že všechny vyléčím úplně, ale pro každého má terapie výrazný přínos. Když přijde člověk jednou, tak to nemá efekt. Ale pokud se tomu věnuje čas, tak se vždycky dostaví aspoň padesáti- nebo šedesátiprocentní úspěch, někdy problém zmizí úplně. 

Dokážete zhypnotizovat každého člověka?

Neříkám, že dovedu zhypnotizovat každého hned, ale když je na to čas, tak si poradím s každým. 

Takže je potřeba více sezení?

Ano, sezení se opakují právě proto, že trans, tedy stav, kterého chceme dosáhnout, je vlastně dovednost. Je to podobné, jako když se učíme plavat nebo jezdit na kole. Každý má danou určitou míru hypnability neboli citlivosti na trans. Zhruba patnáct procent populace je takzvaně refrakterních, těm to ze začátku vůbec nejde. Dalších asi patnáct procent jsou hypnotiční „virtuosové“ – lidi, kterým to jde absolutně. A zbytek je průměr. Ale somnambulům, jak se říká právě těm „virtuosům“, zabere hypnóza hned napoprvé. Oni při ní třeba i chodí, mluví, dělají všelijaké věci, ale upadnou rovnou do tak hlubokého transu, že si to vůbec nepamatují. 

A mohou v transu provést i něco, co by jinak neudělali? 

Ne, zhypnotizovaný člověk neudělá nic, co by bylo proti jeho vůli, co není jeho přirozeností. Prováděly se třeba pokusy, kdy experimentátor podal hluboce zhypnotizovanému člověku, tedy somnambulovi, pistoli a řekl, ať jej zastřelí. Zbraň samozřejmě nebyla nabitá. A stalo se, že ten zhypnotizovaný ji vzal a zmáčkl spoušť. Moje vysvětlení ale je, že ten člověk podvědomě věděl, že je to habaďůra. Přece proč by někdo chtěl být zastřelen? Takže se choval, jako by to byla hra. V knize Fenomén hypnóza také píšu o takzvaném kodaňském případu. Jednalo se o dva vězně, z nichž jeden ovládal hypnózu. Uváděl tak svého spoluvězně do transu, ve kterém mu zadával různé úkoly, například díky tomu získával jeho porce jídla. Vztah obou mužů pokračoval i na svobodě, až jednou dal hypnotizér svému „příteli“ sugesci, že vykrade banku. A on to opravdu udělal. Hypnotizér tedy využíval toho, že ten člověk byl somnambul.

Takže somnambula je možné i zneužít?

Ano. Ale člověka lze naprogramovat i bez hypnózy – tedy dosáhnout toho, že udělá něco, co chcete vy. Je to vlastně manipulace. Ale v transu je to snadnější. Na druhou stranu somnambulům pak léčba pomůže rychleji. Zkrátka hypnóza je dobrý sluha, zlý pán. 

Je možné ji využít třeba i při policejním vyšetřování?

Spolupracoval jsem na několika případech, většinou se jedná o oživení paměti. Například mi policie poslala děvče, které se probudilo v nemocnici se zlomenýma nohama. Dívka si naposledy pamatovala jen to, že byla se dvěma chlapci asi v pátém patře paneláku. Neměla důvod si sama něco udělat a bylo potřeba zjistit, co se stalo. To je takzvaná retrográdní amnézie, kterou někdy trpí pacienti po vážných úrazech. Nepamatují si, co se dělo třeba ještě čtvrt hodiny předtím. V hypnóze se pak snažíme tu amnézii prolomit. 

A funguje to i na běžnou zapomnětlivost?

Chodí ke mně i lidi, kteří si někde něco založili, třeba peníze, prstýnky, doklady. Tam to většinou funguje a vzpomenou si. 

Může se stát, že by se člověk z hypnózy neprobral? Třeba kdybyste jej uvedl do transu a pak odešel?

Člověk se z hypnózy vždycky probere. Může si v sobě trvale nést posthypnotickou sugesci, ale nemůže být trvale v transu. Někdo se probere, jakmile odejdu z místnosti, jiný usne a probere se po probuzení. 

Jaké jsou předpoklady dobrého hypnoterapeuta?

Musí ho to bavit. Musí být motivovaný a umět navázat s člověkem kontakt. A musí tomu věřit. Nejsem zastáncem toho, že to má někdo dáno od pánaboha, spíš je to otázka techniky. Dá se to naučit. Je to dovednost, která se rozvíjí, samozřejmě to chce praxi. Musíte se umět dívat a odčítat indikátory transu – projevy dýchání, pozice těla… 

A můžete zhypnotizovat člověka i bez jeho vědomí?

Jde to. Říkám tomu implicitní hypnóza, kdy člověk neví, že jej hypnotizujete. Nejde to na potkání s každým, ale když je na to čas… Používá se při tom takzvané operantní podmiňování. Hypnóza se totiž dá navozovat různě. Osobně jsem se inspiroval Miltonem Ericksonem, který používal jako základní princip evokaci. Tedy jestliže zaznamenám na chování člověka něco, co se dá využít pro navození hypnózy, tak to zakotvím. Třeba ťuknu do stolu na každé jeho mrknutí. Ale většinou se hypnóza dělá tak, že se dohodneme a já pak používám sugesce typu: bude se dít – děje se – stalo se. Takže například: „Vaše oči se budou zavírat – oči se zavírají – oči se zavřely.“ Pořád dokola. Nebo: „Vaše ruka bude těžknout – ruka těžkne, táhne ji to dolů, klesá – ruka klesla, je dole. “ 

A sugesce pak ericksonovská hypnóza používá i v samotné terapii?

Ericksonovská hypnóza používá nepřímé sugesce, které vkládá po podvědomí klienta. Terapeut vytvoří sérii metafor, příběhů, pohádek nebo vtipů, které vypráví a poskytne je tak podvědomí, které si to už zpracuje. Dá se říct, že Ericson představuje inverzní psychoanalýzu. Zatímco Freud jde „zevnitř ven“, čili terapeut nechá klienta asociovat a sdělovat své sny, které pak interpretuje, u Ericksona je to, zjednodušeně řečeno, „zvenku dovnitř“. 

Jak dnes na hypnózu pohlížejí lékaři a jiní odborníci? 

Někteří lékaři se jí zabývají, ale osvěta je poměrně pomalá. I vzdělaní lidé vám budou vyprávět nesmysly, třeba že hypnóza škodí. Existuje spousta teorií o tom, co se vlastně při hypnóze děje. Podle některých jde o nevědomý postoj, tedy že člověk trans jen nevědomky hraje, aby naplnil očekávání toho druhého. Dobrání se skutečné podstaty je ale pořád zatím v nedohlednu.

TIP: Drsné pokusy na lidech: Psychologické experimenty s šokujícími výsledky

Pragmaticky ovšem víme, co a jak udělat, aby se člověk ponořil do transu, a funguje to. Člověk tomu ani nemusí věřit. Většinou lidé přicházejí s prekoncepcí, že budou spát a nic si nebudou pamatovat. A pak řeknou: „Nespal jsem, nebyl jsem v hypnóze.“ A přitom byli v nádherném transu. 

A může se ten, kdo hypnóze nevěří, vůči ní nějak zablokovat? Předpokládám, že takový člověk za vámi asi nepřijde, ale jen teoreticky… 

Tomu se říká rezistence a právě takoví lidé už často podruhé nepřijdou. Mají od průběhu hypnózy nějaká očekávání, a když je pak jejich zkušenost jiná, myslí si, že to nefunguje. Protože „nespali a všechno si pamatují“. Jenže i když někdy stačí jedno dvě sezení, většinou je jich potřeba víc, třeba i deset, patnáct. Zkrátka nejde na jedno posezení hned člověka obrátit naruby. 

První hlasy volající po regulaci konfliktů především za účelem omezení jejich dopadů na civilní obyvatele se ozývaly již za napoleonských válek. K nim se později přidala řada mezinárodních iniciativ, mezi nejznámější patří založení Červeného kříže jako reakce na bitvu u Solferina (1859). V roce 1864 se pak zástupci 16 států včetně Pruska a Francie sjeli do Ženevy, aby tam prodiskutovali nastavení pravidel budoucích válek. 

Vznik klíčových dokumentů 

Výsledkem první konference se stalo především vymezení lékařského personálu, pravidla pro humánní zacházení s raněnými a mezinárodní uznání Červeného kříže. Snad ještě větší význam měla setkání v Haagu v letech 1899 a 1907. Ta již podrobně upravovala samotná pravidla válčení.

Signatáři se v nich kupříkladu zavazovali respektovat neutrální země a nenarušovat jejich území ani výsostné vody. Účastníci se také vzdávali jakéhokoliv používání jedů, chemických zbraní či určitých typů munice – například střely s explozivní náplní (dum- -dum). Poněkud úsměvně dnes již může působit zákaz bombardování z balonů (dohody se již nezabývaly možností bombardování letadly).

Civilisté i zajatci

Ke zmíněným dokumentům pak přibyly ještě další, jako například Londýnská deklarace (1909), která upravovala vedení námořních bojů a blokád. Úmluvy zakazovaly útočit proti neozbrojeným sídlům, mučit civilní obyvatelstvo, nutit je k věrnosti, rabovat jeho majetek (zločin plenění) nebo vůči němu praktikovat princip kolektivní viny.

Velmi důležité byly také články týkající se ochrany práv válečných zajatců. Především začal platit přísný zákaz pokračovat v boji proti jednotkám, které se již vzdaly, jasně se také kodifikoval význam bílé vlajky a vyjednávajících parlamentářů. Z právního hlediska se jednalo o průkopnické dokumenty, které měly lidstvu ušetřit velké množství utrpení.

První stíny

Nově uzavřené dohody však hned od počátku narážely na problémy. V první řadě se ne všechny velmoci chtěly podobným způsobem vázat a kupříkladu Spojené státy velkou část smluv odmítly podepsat, zatímco některé texty omezující válku na moři zase neratifikoval britský parlament. Především se však ukázalo, že teorie a praxe jsou dvě odlišné věci. V první řadě – nikdo nedodržoval zmíněné úmluvy v koloniích. Tamní asymetrické války s domorodci se vedly se stejnou tvrdostí a brutalitou jako dřív.

Například v Belgickém Kongu se i nadále vůči místnímu černému obyvatelstvu uplatňovaly drakonické fyzické tresty včetně mrzačení a bičování. Stejně tak Britové si během búrských válek nebrali servítky a nepřátelské farmáře i s rodinami nahnali do koncentračních táborů, kde tisíce z nich kvůli nevyhovujícím podmínkám zemřely. Pravá jatka pak vypukla během balkánských válek (1912–1913). Masového vyhánění civilistů a jejich masakrů, stejně jako týrání a poprav zajatců se zúčastnily snad všechny zapojené strany. Západní svět sice zločiny znechuceně odsoudil, ale domnělá zásadovost velmocí netrvala dlouho. V honbě za vítězstvím v první světové válce si zvláště bezskrupulózně počínaly hlavně centrální mocnosti, ale s čistým štítem z konfliktu nevyšla ani Dohoda.

Postupující oteplování se citelně projevuje v polárních oblastech. Led rychle ubývá na pevnině i v oceánu. Podle nových údajů americké agentury National Snow & Ice Data Center (NSIDC) zůstává v Severním ledovém oceánu i v listopadu stále ohromná plocha bez ledu, mnohem déle, než je v tomto období typické.

Arktida má za sebou říjen s rekordně nízkým průměrným zaledněním, dokonce nejnižším v historii satelitních měření. Odborníci s využitím satelitů naměřili průměrné říjnové zalednění 5,28 milionů čtverečních kilometrů, což je o 3,07 milionů čtverečních kilometrů méně než průměr v období 1981 až 2010. Zároveň je to o 450 tisíc čtverečních kilometrů méně oproti minulému rekordu z loňského října.

TIP: Konec zalednění? Antarktida v posledních letech ztratila ohromné množství ledu

Nadprůměrné teploty během podzimu v posledních dvaceti letech přispívají k tomu, že právě nad Arktidou se vzduch ohřívá více, než v jiných částech světa. Ohřátí vzduchu je ale z větší části omezeno na oblast v blízkosti hladiny oceánu. Měření v oblasti mikrovlnného záření rovněž ukazují, že kvůli ustupujícímu ledu byla letos Severní mořská cesta otevřená pro plavbu téměř celý říjen.