Do plejády nepříliš schopných habsburských panovníků patřil i Ferdinandův otec František I. Rakouský. V jeho případě se dá považovat za zázrak, že habsburská říše přežila dramatické čtvrtstoletí evropských válek. Sám zplodil dědice natolik handicapovaného, že až do smrti pochyboval, jestli opravdu může stanout v čele rozlehlé mnohonárodnostní říše. Tradice a nástupnický řád však zvítězily nad požadavky rozumu, takže Ferdinand se císařem stal. Pravda, jen formálně. Seděl na trůnu a podepisoval, co mu jiní předložili. Dějiny jsou plné paradoxů, a právě éra postiženého dobráka na trůně patřila k časům míru, klidu a relativného dostatku.  

Nástupnickou otázku řešil císař František I. Rakouský několik let, ale nenacházel žádnou rozumnou alternativu. Přirozený následník trůnu zůstával přes všechny pokroky podivínskou figurkou a pro řízení složitého státního stroje se absolutně nehodil. Se svými často dětinskými reakcemi, neschopností soustředit se a vnímat složitější souvislosti, právě tak jako svým zjevem Hanswursta (Hanswurst neboli Honza Buřt byl na německých jevištích postavou lidového šprýmaře, ve Vídni se změnil v Kasperle, u nás v Kašpárka), by byl pouhou karikaturou vladaře. 

Příliš žárlivý vladař

Nabízela se nějaká lepší volba? Byl tu mladší bratr císařův, arcivévoda Ludvík, jenomže to byla politická i lidská nula, které se ošklivila jakákoliv práce. A mladší bratr Ferdinandův, arcivévoda František Karel? Vtipné kaše příliš nepojedl. Na habsburském dvoře se zkrátka pohybovalo mnoho vyvolených, leč žádný povolaný. I když dva schopní muži by se tu našli, válečník arcivévoda Karel a liberální Jan, tedy další císařovi mladší sourozenci. Nabízel se kompromis: jmenovat jednoho z arcivévodů regentem, jenž by vládl Ferdinandovým jménem. 

Tuto nadějnou eventualitu zmařil nakonec zřejmě kancléř Metternich. Věděl, že tyto své bratry nemá císař zrovna v lásce. Karlovi záviděl popularitu a schopnosti, Jan byl pro něho svým pokrokářstvím zakukleným revolucionářem. Pro rafinovaného kancléře bylo maličkostí starému pánovi myšlenku regentství rozmluvit… 

Čas na slávu a na ženění

Ferdinandovu kandidaturu měla prokázat zkouška ohněm. Nejprve ho v září roku 1826 vypravili na korunovační slavnosti do Petrohradu. Svým zjevem a vystupováním tam způsobil všeobecné zděšení, ale carská rodina si oddechla úlevou, že přijíždí pouze jako reprezentant vídeňského dvora a nikoliv jako budoucí příbuzný. 

Ještě důležitější než výprava do Petrohradu byl výlet do Prešpurku (Bratislavy), kde Ferdinanda čekala 28. září roku 1830 okázalá korunovace na mladšího krále uherského. Tím starším uherským králem zůstával jeho tatínek. Dopadlo to přes všechny obavy z ostudy dobře. Ferdinand pomalu a slavnostně přeškobrtal svoji krátkou korunovační řeč a uherští grófové začali volat „Eljén!“, čili sláva. 

Ferdinandovi táhlo pomalu, ale jistě na čtyřicítku, a pořád zůstával starým mládencem, ba dokonce i panicem. Jednou z podivnůstek Ferdinandovy osobnosti byl totiž jeho infantilní vztah k ženám. V každé viděl tak trochu maminku. U dvora nyní začali považovat za nezbytné následníka trůnu konečně oženit. Jenže s kým? Lékař Stifft nějaký čas zpátky napsal ve svém dobrozdání: „Pokud není korunní princ přímo impotentní, je utvářen tak, že by pro něj manželství mohlo být smrtelné.“

Všechny zasvěcené to tehdy vylekalo a honem oženili aspoň mladšího Františka Karla s bavorskou princeznou Žofií, která v srpnu 1830 po mnoha potížích s graviditou porodila budoucího Františka Josefa I. Ambiciózní Žofie v zákulisí míchala kartami, aby bylo zřejmé, že nabízí lepší vladařskou alternativu už tím, že její malý syn představuje dynastickou perspektivu i plynulé pokračování vlády. 

Starý císař František pochopil. Jestli rychle neožení syna sám, dědic se na to nikdy nezmůže. Za Metternichovy mistrné dohazovačské asistence vybral nevěstu, která měla dvě přednosti. Pro ženicha zvláštního ražení byla takřka dokonalým řešením, a přitom mu ji nikdo nemohl závidět. Všechno se pro jistotu odehrálo na dálku, partneři se nikdy předtím neviděli, takže když se pak konečně spatřili, oba po svém prožili šok. Princezna Marie Anna Karolina Pia Savojská však určitě větší. 

Svatba na dálku

Oportunista tělem i duší doktor Stifft vydal na císařovo vyžádání novou referenci. Oproti původnímu tvrzení vylučujícímu sňatek, „jest uherský mladší král a arcivévoda rakouský Ferdinand prohlášen za tělesně i duševně způsobilého nejen stát se císařem, ale ani manželství naprosto nic nestojí v cestě“. Také Metternich si ohřál svou kašičku. Dcera piemontského a sardinského krále prý bude na vídeňském dvoře vřele uvítána, neboť sňatek přinese sblížení se strategicky významným sousedem v severní Itálii. Rakouská provincie Lombardsko-Benátsko opravdu s Piemontem hraničila, ale nové habsbursko-savojské příbuzenství vojenským konfliktům dlouhodobě nezabránilo. 

Nevěsta Marie Anna se svou vnější nepřitažlivostí k Ferdinandovi hodila. Měla věčně našpulená ústa, nehezké vyčnívající zuby a mimořádně špatný vkus co se týče oblékání. Oč méně se jí dvořilo nápadníků, o to byla ctnostnější. Svými zkušenostmi z klášterní výchovy byla takřka dokonale vybavena pro charitativní partnerství. Nemohla ovšem tušit, že bude svého chotě ošetřovat pětatřicet let.

Svatba se konala na dálku v Turíně. Pak se nevěsta vydala do Vídně a ženich jí vyjel naproti. Když spatřila, jak se šouravě blíží, když jí potom zpola srozumitelnou italskou hatmatilkou sděloval, jak je šťasten, byla prý v takovém šoku, že se třásla po celém těle. „Ať mi Bůh odpustí!“ měl údajně prohlásit její tchán František.

Manželský stav jako by Ferdinanda stresoval – v několika následujících letech ho pronásledoval jeden epileptický záchvat za druhým. Tak třeba v roce 1832 přestál v čase Vánoc nekonečný řetězec malých i velkých útoků padoucnice. Byl už v takovém stavu, že mu kněz udělil poslední pomazání. Jen na Štědrý den prožil dvaadvacet těžkých záchvatů. Úleva se dostavila až na Boží hod, kdy vyčerpaný pacient na celé tři následující dny usnul.

Sotva si dovedeme představit, co musela vytrpět Marie Anna. Všechna čest, o svého muže pečovala vzorně. Bez nářků se starala o jeho krize, jeho žaludek, vyměšování i zábaly. A tak už tomu bylo trvale. Na skutečný manželský život nebylo za takových okolností ani pomyšlení. Marie Anna po dětech toužila, nakonec ale byla ráda, že má jen jedno – vlastního manžela. 

Konečně na trůnu

František I. přišel o všechny zuby, zkostnatěl a zestaral. V roce 1829 přiměl prvorozeného syna, aby začal pravidelně docházet na zasedání státní rady. Ferdinand poslechl, ale s pusou pootevřenou do trychtýře při jednání zarytě mlčel. Nerozuměl, souvislosti na něj byly příliš složité. Podstatu vladaření zjednodušil po svém, prohlásil něco, co se pak stalo okřídlenou průpovídkou: „Když jsem císař, tak chci jíst knedlíky!“ 

Dne 3. března 1835 Ferdinandův otec zemřel na následky zánětu pohrudnice, zápalu plic a zřejmě i vydatného pouštění žilou. Délkou svého panování 43 let se řadí v našich dějinách k rekordmanům. Krátce po otcově smrti vydal nový císař Ferdinand I. svůj první manifest, v němž uvedl všechny své tituly: „My, Ferdinand První, z Boží vůle císař rakouský, král jeruzalémský, uherský, lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, vladiměřský a illyrský; arcivévoda rakouský, vévoda lotrinský, salcburský, štýrský, korutanský, kraňský, horno- a dolnoslezský; velkokníže sedmihradský; markrabě moravský; knížecí hrabě habsburský, tyrolský“, a tak dále. Ke všem svým titulům si mohl připočíst i krále českého, jenom se na něj musel nechat v Praze korunovat. Došlo k tomu 7. září 1836, byla to velká sláva a taky vůbec poslední korunovace v českých dějinách. 

TIP: Poslední pražská korunovace aneb Dobrák Nandl českým králem

Ferdinand pak zcela formálně vládl ještě dvanáct roků, zatímco skutečnou moc drželi v rukou kníže Metternich, hrabě Kolovrat a arcivévoda Ludvík. Tedy až do revolučního roku 1848, na jehož sklonku předal Ferdinand I. Dobrotivý trůn svému synovci Františku Josefovi I. Ještě čtvrt století pak dožíval v poklidném ústraní v Praze.

Nákazu koronavirem odhalili pracovníci zoo poté, co několik goril začalo kašlat. Vzhledem k aktuální situaci proto veterináři provedli rozbor zvířecí stolice, který nákazu koronavirem SARS-CoV-2 potvrdil. Nákaza se týká dvou goril, podle veterinářů ale není vyloučeno, že nakažení mohou být i další příslušníci tlupy.

Podle výkonné ředitelky zoo v San Diegu Lisy Petersonové nemají nakažená zvířata kromě zduření a kašle žádné další vážnější potíže. Zvířata jsou umístěna v karanténě a přijímají potravu.

Za nejpravděpodobnější zdroj nákazy je považován přenos od některého asymptomatického zaměstnance, a to i přes dodržování nařízených opatření, zahrnujících nošení ochranných pomůcek při práci se zvířaty. Park je, podobně jako mnoho dalších veřejných zařízení, pro veřejnost uzavřen od 6. prosince 2020.

TIP: Jak vytrhnout gorile stoličku: Unikátní pohled do zákulisí floridské zoo

Vědecké studie již v minulosti potvrdily, že někteří subhumánní primáti jsou náchylní k infekci SARS-CoV-2. Případ ze zoo v San Diegu je ale prvním potvrzeným přenosem na lidoopy a není tak jasné, jak budou zvířata na onemocnění reagovat.

Zoo v San Diegu chová gorily nížinné již od roku 1931, kdy sem byly dovezeny první exempláře z tehdejšího belgického Konga. V současné době žije v zoo šest goril nížinných.

Na školách se práce s filmem zaváděla už výnosem Ministerstva školství a národní osvěty ve třicátých letech. Budovy se začaly kinofikovat a vznikaly specializované půjčovny. Tento trend pokračoval i v poválečném Československu. Filmy do škol od padesátých let distribuovaly Ústřední půjčovna filmů a kraje, v malých obcích bez kin byly při odborech školství místních národních výborů zřizovány půjčovny, které leckde fungovaly až do konce normalizace. Až na výjimky však platilo, že učitelé využívali film jako učební pomůcku, nikoliv jako předmět výuky.

Film ve školách…

V roce 1960 došlo k zařazení filmové výuky do osnov základních škol, ovšem v minimální míře v rámci hodin češtiny. Pokusy o další rozšíření výuky filmu, v některých školách již experimentálně zaváděné, ztroskotávaly především na nepřipravenosti učitelů. Proto se ještě ve „zlatých šedesátých“ začalo pracovat na propracovanější koncepci zařazení výuky kinematografie do osnov.

Výsledky projektu byly publikovány v roce 1969, návrh zahrnoval zavedení předmětu estetika, propojení s činností filmových klubů mládeže a filmové kroužky, nebyl však bohužel nikdy uveden do praxe. A tak se film v Československu důstojnou součástí základního vzdělání nestal, na rozdíl od Velké Británie, Německé spolkové republiky, Rakouska, Maďarska, skandinávských států, ale i Sovětského svazu. 

…a školy v kinech

Zatímco ve třídách se žáci a studenti o filmu většinou mnoho nedozvěděli, projekce v místních kinech navštěvovali po celou dobu poválečné historie až do roku 1989 velmi často. Kina pořádala školní promítání ráda. Mimo večerní hodiny totiž měla volné kapacity. Návštěvy škol znamenaly plný sál a vysoký počet diváků na jedno představení tak vyvažoval nízkou cenu vstupenky.

Velmi důležitou roli hrál rovněž fakt, že školních projekcí bylo možno využít v rámci plnění „kulturně-politických úkolů“, konkrétně k dosažení vyšších procent návštěvnosti socialistických filmů. Pro představu o četnosti školních projekcí uveďme údaje z roku 1981, kdy školní představení navštívilo dnes neuvěřitelných 4 221 000 diváků, což představovalo 6,9 % z celkové návštěvnosti československých kin.

Filmy pro školní projekce byly vybírány ze seznamů filmů ze zvláštního fondu Ústřední půjčovny filmů vhodných pro mateřské školy, školní družiny a základní školy. Je jasné, že povinná návštěva filmů, zvláště těch politicky angažovaných a pro dětského diváka nezáživných, mohla od návštěvy kina spíše odrazovat a byla často žáky i pedagogy vnímána jen jako možnost „se ulít“. Chyběla hlubší koncepce výuky filmem a provázanost návštěv kina s obsahem školního učiva. To měl od osmdesátých let zlepšit projekt Mládež a kultura, který vedle návštěv, divadel, knihoven, muzeí a památek zahrnul právě také školní představení v kinech.

Filmové kluby dětí a mládeže

Specifická práce s mladým divákem se odehrávala ve filmových klubech pořádající též semináře pro lektory a pedagogy. Již od padesátých let – ještě před vznikem filmových klubů – existovalo v Praze Kino mladých, které se specializovalo na práci s mládeží. Síť filmových klubů byla v Československu vytvářena od první poloviny šedesátých let a v jejich druhé polovině došlo k důležité dohodě mezi vedením filmových klubů a Československým svazem mládeže o zakládání Filmových klubů mládeže pro cílovou skupinu 13 až 15 let.

První mládežnické kluby coby pobočky běžných klubů fungovaly od května 1967. Promítaly významné filmy z dějin kinematografie, a to vždy s lektorským úvodem, eventuálně s rozborem či diskusí. Koncem šedesátých let existovalo v Československu již celkem 18 Filmových klubů mládeže s obdivuhodnými 6 500 členy. K plánovanému rozšíření o věkovou skupinu 15 až 18 let už však nedošlo.

Konec „zlatých šedesátých“ 

Na počátku normalizace došlo k čistkám ve vedení ústředí filmových klubů i v samotných klubech mládeže. Žáci základních škol měli chodit do vznikajících Dětských filmových klubů, učňovská mládež byla organizována odborovými Domy kultury, kde projekce údajně často sklouzávaly ke komerci, studentům středních škol se náhrady na celostátní úrovni nedostávalo vůbec. Později nicméně vznikla odborná poradní komise pro filmové kluby dětí a v osmdesátých letech se práce pro Dětské filmové kluby na celostátní úrovni opět zintenzivnila. Klubisté organizovali pravidelné semináře Škola a film a semináře k problematice dětských filmových klubů. 

Dětské kluby byly zakládány především při Domech pionýrů a mládeže, výjimečně i při filmových klubech dospělých. Zaměřovali se na žáky ve věku 6 až 14 let. Repertoár klubů tvořily především starší dětské filmy vypůjčené ze zvláštního fondu filmového archivu, Krátkého filmu, FAMU, Ústřední půjčovny filmů, školních půjčoven apod. V roce 1986 bylo registrováno 32 Dětských filmových klubů, z nichž skutečně zahájila činnost asi polovina.

Zájem o stříbrné plátno

V osmdesátých letech ovšem vznikly i alternativní klubové modely. Filmový podnik hlavního města Prahy pořádal abonentní cyklus pro studenty středních škol seznamující s historií a stylistickými postupy kinematografie, který měl až 1 200 účastníků. Samostatný abonentní cyklus pro středoškolskou a učňovskou mládež měl také Pražský filmový klub. Některé Domy pionýrů a mládeže organizovaly vlastní filmové kluby pro děti, které nebyly součástí klubových sktruktur. 

Filmová výchova to zkrátka neměla (a dodnes nemá) jednoduché. Ale na druhou stranu rozvoji zájmu dětí a mládeže o film napomáhala řada jiných okolností, a tak i za komunistické diktatury postupně vznikla překvapivě různorodá nabídka filmových programů pro děti a mládež.

Šavlozubí tygři (Smilodon fatalis) žili na amerických kontinentech v době před 1,6 miliony až 10 tisíci let. Většinu jejich fosilních pozůstatků známe z „pastí na dravce“, jako jsou například slavná asfaltová jezírka La Brea Tar Pits v Los Angeles. Na lokalitě Coralito v Ekvádoru se ale našly fosilie šavlozubých tygrů, kteří podle všeho zahynuli při náhlé katastrofě.

Katastrofická záhuba musela být děsivá, nám ale uchovala „momentku“ celého ekosystému, jak na daném místě fungoval v období pleistocénu. Mezi jinými zajímavými nálezy byla na lokalitě Coralito objevena i rodinka šavlozubých tygrů. Fosilie byly odkryty již v roce 1961 a dostaly se do kanadského muzea Royal Ontario Museum, kde je nedávno odborníci pečlivě analyzovali.

TIP: Nezištné šelmy: Děsiví šavlozubí tygři se dělili o jídlo se zraněnými druhy

Zmíněné fosilie představují jedno dospělé zvíře a dvě odrostlá mláďata, tedy šavlozubé „teenagery“, kterým byly minimálně dva roky. To je významný objev, protože některé současné velké kočky, jako jsou například tygři, v tomto věku již žijí samostatně. Jak se zdá, šavlozubí tygři byli maminčini mazánci, kteří dlouho zůstávali v rodině. Sociální život šavlozubých tygrů přitom byl doposud velkou neznámou.

Po úspěchu primární šestileté mise Hajabusa 2 k blízkozemní planetce Ryugu a dopravení odebraných vzorků na Zemi, dostala sonda nové úkoly. I tentokrát půjde o průzkum vesmírných poutníků – planetek 2001 CC21 a 1998 KY26. K první z nich by měla sonda dorazit během léta 2026, druhou pak Hajabusa 2 má navštívit o pět let později. V obou případech má jít jen o blízký průlet a sonda tedy tentokrát nebude odebírat žádné vzorky.

Prvním cílem je planetka s označením 2001 CC21, která se svou velikostí (okolo 900 metrů) podobá Ryugu a je pravidelným blízkozemním návštěvníkem. U ní se Hajabuse nezdrží a zřejmě tak nedojde na složité vědecké úkoly.

Druhým cílem je planetka s označením 1998 KY26, která je podstatně menší, než s čím měla Hajabusa doposud čest. Podle dosavadních pozorování měří tento kus vesmírné skály jen okolo 30 metrů.

TIP: Dvojitý úspěch: Vzorky z Měsíce i z planetky Ryugu dorazily na Zemi

Menší velikost cíle byla zvolena záměrně, neboť právě o objektech menších než 100 metrů máme zatím jen velmi málo poznatků. Vědci doufají, že jim Hajabusa 2 přinese užitečné odpovědi (mimo jiné) v otázkách historie naší planety. Planetka 1998 KY26 je pro vědce zajímavá i z jiného důvodu – dřívější pozorování totiž ukazují, že se velmi rychle otáčí kolem své osy (zhruba každých 10 minut). Tento objekt by sonda měla zkoumat ve viditelném i infračerveném světle. Zahálet Hajabusa 2 nemá ani během dlouhého přesunu – vědci sondě na cestu „naordinovali“ například pozorování exoplanet a zodiakálního světla.

Zřejmě nikdo se na válku nechystal pečlivěji než ponorkáři ze země vycházejícího slunce. Podmořské čluny měly nezastupitelné místo v plánech generální bitvy, kterou Spojená flotila hodlala svést kdesi uprostřed Pacifiku. Japonci zamýšleli ponorky nasadit hned u protivníkových přístavů, odkud by nepřátelské loďstvo doprovázely a postupnými útoky ho oslabovaly.

Prolomení kódů

Věc ale měla jeden háček. Ukázalo se, že protivník se záměry tokijského velení nechce řídit. Ponorková strategie tak nakonec vykrystalizovala do podoby řazení člunů do linií v předpokládané trase nepřátelského postupu, přičemž každá jednotka kontrolovala oblast o šířce 50–60 km. Tento přístup do určité míry fungoval, ale jen do té doby, než Američané rozklíčovali japonské kódy a shromáždili dost protiponorkových sil.

Přibližně od roku 1943 pak už hlídkové linie představovaly jen pomyslné hnízdo, které se dalo snadno vybrat. Japonští admirálové metodu dlouho neměnili, a teprve když už linie neměli z čeho stavět, jednotlivým kapitánům jen určili operační oblast a ponechali jim víc volnosti. Taktika samotného útoku se nijak nelišila od jiných ponorkových velmocí. Po přiblížení na hladině se člun ponořil a útočil z periskopové hloubky. Důležitost cíle přitom byla rozhodující pro počet odpálených torpéd od jednotlivých kusů na nákladní plavidla po plnou salvu na lodě bitevní a letadlové.

Nejhorší z nejhorších

Kariéra Takakazua Kinašiho se od počátku vyvíjela špatným směrem. Námořní akademii absolvoval jako nejhorší z 255 kadetů v ročníku, což mělo neblahý vliv na jeho další zařazení. Pro tak špatného důstojníka se nenašlo místo ani v přístavní administrativě, a tak střídal lodě jako ponožky. Teprve po excelentně dokončených doplňkových studiích v torpédové a ponorkové škole dostal ve věku 36 let velení malé ponorky RO-59.

V době napadení Pearl Harboru už velel větší I-62, s níž v Indickém oceánu potopil plachetnici a poškodil tři britské tankery. V létě 1942 Kinaši dostal velení moderního člunu I-19, s nímž operoval kolem bojujícího Guadalcanalu. Dne 15. září operátor hydrofonu hlásil „zvuky mnoha lodních šroubů“ a I-19 se vynořila na periskopovou hloubku.

Japonské žně

Po krátkém manévru se Kinašiho člun dostal do vzdálenosti necelého kilometru od letadlové lodi Wasp a odpálil salvu šesti torpéd, která jej učinila nesmrtelným. Tři „doutníky“ Wasp zasáhly a potopily; tři pokračovaly dál a na konci své plavební dráhy jedno torpédo zasáhlo bitevní loď North Carolina, zatímco druhé se zabořilo do trupu torpédoborce O'Brien. Škody byly natolik vážné, že se torpédoborec potopil cestou do oprav a obrněnec strávil v docích dva měsíce.

TIP: Samozvaní chirurgové na ponorkách: Improvizované operace na moři

Šťastnější torpédovou salvu žádný jiný kapitán nevypálil a tokijská propaganda špatného studenta Kinašiho oslavovala jako hrdinu. V příštích měsících I-19 zničila dvě a poškodila jednu americkou nákladní loď a pak Kinaši přestoupil na ponorku I-29. Jeho nový úkol spočíval v plavbě do Francie s nákladem surového kaučuku, wolframu, cínu, zinku, chininu, opia a kávy. I-29 do přístavu Lorient připlula v březnu 1944 a na zpáteční cestu vyrazila za měsíc. Tentokrát náklad tvořily proudové letecké motory a kódovací stroje Enigma. I-29 bezpečně zdolala Atlantský a Indický oceán, avšak u Filipín ji zasáhla tři torpéda americké ponorky Batfish. Z celé posádky přežil jediný námořník.

Zázvor, zázračný oddenek, jehož účinky objevili lidé před tisíci lety. A používají jej dnes a denně, jak v kuchyni, tak v léčitelství. Používá se k posílení imunity, zajištění správné funkce trávicího a oběhového systému i k udržení normální hladiny cukru a tuků v krvi. Traduje se o něm, že má že má určitě protizánětlivé a antioxidační účinky. Nakolik se ale takové představy opírají o vědecké poznatky? 

Právě na účinky populárního zázvoru se zaměřil tým, který vedl Ramadan Ali z Michiganské univerzity. Středem zájmu vědců byla hlavní biologicky aktivní látka čerstvého oddenku zázvoru zvaná 6-gingerol. Je to vysoce štiplavá látka, která je příbuzná pálivému kapsaicinu z chilli papriček.

TIP: Voňavá domácí lékárna: Znáte léčivé účinky jednotlivých druhů koření?

Experimenty na pokusných myších potvrdily, že 6-gingerol potlačuje mechanismy, které souvisejí s rozvojem autoimunitního onemocnění systémový lupus erythematodes. Při této chorobě imunita napadá vlastní tkáně a orgány, především kůži, ale i řadu dalších. Bílé krvinky neutrofily při tomto onemocnění reagují přehnaně a produkují nadměrné množství síťovitých struktur NETů (Neutrophil extracellular trap), které pak způsobují řadu obtíží. 6-gingerol ze zázvoru dramaticky snižuje tvorbu NETů u myší s lupusem. Pokud se podaří prokázat stejné účinky i u lidí, mohl by se zázvor stát vítanou pomocí pro pacienty s tímto nepříjemným onemocněním.

Dějiny Římského impéria byly nepřetržitým sledem bojů, dobyvačných válek a násilné snahy o rozšiřování území. Zdaleka ne každá bitva ale dopadla pro výbojné Římany dobře. V raných počátcích, kdy se budoucí rozlehlá říše teprve plošně prosazovala proti ostatním italickým kmenům, bylo co do počtu drastických proher téměř tolik jako slavných vítězství.

Co následovalo po dobytí a vyplenění samotného Říma Kelty, a po 150 letech nekonečných konfliktů se Samnity, Sarmaty, Etrusky a jihořeckými státy? Římané bojovali o moc znovu, v Punských válkách s Kartaginci. V roce 216 př. n. l. jim u městečka Kanny naservíroval kartaginský stratég Hannibal Barkas takovou porážku, že římské vojsko, složené dosud především z placených vyzbrojených obyvatel měst, přestalo prakticky existovat. 

Z drastických proher se uměl Řím poučit. Pokud chtěl i nadále usilovat o nadvládu nad Středozemím, musel nutně upravit celý koncept své dobrovolnické armády. Rozsáhlé reformy, které dotáhl do konce v roce 107 př. n. l. státník Gaius Marius, pak úplně změnily tvář ozbrojené síly Římské říše.

„Kdyby nebylo Kanny, nebylo by legií,“ budou později psát historikové. A je třeba jim dát za pravdu. Teprve speciálně vyčleněné legie, dokonale secvičené a dobře vyzbrojené oddíly stálé armády vedené profesionály, položily základ pověstné „neporazitelnosti“ Říma. Paradoxně, k udržení jejich zásobování, vyzbrojení, výplat a žoldů bylo zapotřebí vést stále další výbojné války, generující zisk, aby se pokladnice země jejich existencí sama nezruinovala.

Velitel, který ochotně vlezl do pasti

Legie jsou ale jen tak schopné, jak dobrý je jejich velitel. A Publius Quinctil Varus mezi ty kvalitní skutečně nepatří. Je tělem i duší aristokrat, který sice má vystupování patricije a ví, koho podporovat v politice, ale o vedení armády nebo správě provincií moc netuší. Patří spíše mezi povolané, než vyvolené. Rok je správcem provincie Afrika, poté se uvede v Sýrii. Například masakrem 2000 Židů. A protože se uměl podruhé dobře oženit, je mu sedmého roku našeho letopočtu svěřena správa nad dalším nově dobytým územím „mezi Rýnem a Labem“, provincií Germánie.

Jenže na rozdíl od již „umravněné“ Sýrie a Afriky v Germánii touha po vzpouře proti Římu ještě nevychladla. A Varus, opírající se o sílu tří elitních legií, není s to se vypořádat s odporem místních obyvatel. Považuje je jen za rozhádané barbary. Aby toho nebylo málo, jednoho takového „barbara“ učiní svým poradcem a důvěrníkem. 

Je jím Arminius, vůdce kmene germánského Cherusků. A to je muž činu. Své mládí nedobrovolně strávil jako živá jistina smíru v Římě, a proto dobře ví, jak římské legie fungují. Zřetelně vidí i slabosti nového správce. Nenápadně tak za jeho zády tedy připravuje velké povstání, na kterém se budou podílet ještě další „barbarské kmeny Germánie“, Marsové, Chattové a Brukterové. Zdá se až neuvěřitelné, že dokázal pletichařit přímo z tábora, kde sídlil Varus. Ale tento římský patricij skutečně nepatřil mezi nejbystřejší.

V devátém roce našeho letopočtu připraví Arminius kulisy dějinného představení, které bude pro impérium tragédií. Kdesi na severu Germánie prý vypuklo povstání, a je na Varovi dokázat, jak silná je ruka Říma. Sám Arminius ho pobízí k rychlé akci. A tak kvapně a bez větších příprav vyráží voj 36 000 římských ozbrojenců a jejich doprovodu na cestu.

Masakr v lese

Kdo je vede? V čele výpravy stojí kromě Vara sám Arminius, utajený organizátor celé protiřímské vzpoury. Zdejší terén dobře zná. Proto legie směřuje do temného a hustého „pralesa“, Teutoburgu. Z jednoho prostého důvodu: římská vojska jsou schopna dobře bojovat v otevřeném terénu, kde mohou vytvářet útvary, krýt se a manévrovat. Ale tady postupují muži 17., 18. a 19. legie takříkajíc hustím pochodem za sebou, po úzké pěšině obklopené neprostupnými hvozdy. Arminius pravděpodobně vsadil i na očekávatelnou nepřízeň počasí, a nezklamal se: někde na území dnešního Dolního Saska udeřily na výpravu deště. Kola doprovodných vozů se zásobami zapadají do bahna, a dlouhá fronta opěšalých legionářů se roztáhne na několik kilometrů. Tehdy jednoduše nasedne Arminius na koně a spolu se svou družinou zmizí. Zavedl Vara do dokonalé léčky. 

Když zpoza stromů vyletí na Římany první šípy, Varus se nedokáže vzpamatovat. Byli napadeni!  Legionáři se nedokáží neviditelným úročníkům efektivně bránit, rychlé útoky barbarů zdecimovaly postup a znemožnily ústup. Všudypřítomný chaos a zmatek ještě stupňuje neschopnost velení. Legionáři jsou schopni vytvořit oddělených několik shluků kolem svých vozů, které brání, ale postupně jsou tato ohniska odporu barbary likvidovány. Boj trvá několik dní, ale situace obránců je naprosto zoufalá. Není se kde ukrýt, nepřátelé jsou všude. Nakonec padne i sám Publius Quinctil Varus, správce nepokojné provincie Germánie. Tři jeho legie jsou dočista rozvráceny, v Teutoburském lese nalezne smrt okolo 20 000 mužů, a zbytek skončí jako otroci Germánů.

TIP: Tři největší nepřátelé Říma: Před kým se třáslo slavné impérium?

Když zpráva o drtivé porážce dorazí do Říma, nemohou jí lidé uvěřit. Prý i sám císař Octavianus Augustus obchází palácem a žalostně naříká: „Vare, Vare, rede mihi legiones meas“ tedy: „Vare, Vare, vrať mi mé legie!“.

I přes následovnou snahu znovu pokořit Germánii se to už Římanům nikdy definitivně nepodařilo, a z řeky Rýn byla vytvořena „nejzazší hranice“ říše. Bitva v Teutoburském lese je dodnes považována za nejdrtivější porážku vojenské moci Říma. I když legionáři bojovali a umírali v řadě bitev, ještě nikdy se totiž nestalo, aby v průběhu jediného konfliktu zmizely beze stopy celé tři legie najednou. Byla to porážka, ze které se Řím už nikdy úplně nevzpamatoval.

Harrapské kultuře se někdy říká proto-indická, protože předcházela civilizačnímu rozvoji v regionu severozápadní Indie a dnešního Pákistánu. To všechno někdy 3000 let př. n. l. Archeologům celého světa ale povídání o stavitelích prastarých měst Mohendžodara, Harappy, Lóthálu a Naušahry úplně nejde k duhu, protože jak sami připouštějí, tihle proto-Indové už byli „hotoví“ a svým dovednostem se už museli někde naučit. Nejspíš v rámci nějaké jiné, ještě o chlup starší kultury, která po sobě ovšem nezanechala stopy. Což je přesouvá na pole nejistých spekulací, kam se opravdoví badatelé pouštějí jen neradi. A možná proto s takovou nevolí hledí ke Khambhátskému zálivu. Pod jeho hladinou se totiž rýsuje buď světová senzace, nebo rozsahem dosud nebývalý archeologický podvod.

Megapole, nebo podvod?

V roce 2001 tu při rutinním skenování dna pro plánované odčerpávání písku narazili inženýři na půdorysy něčeho, co můžeme s trochou fantazie nazvat pozůstatky práce lidských rukou: nádrže, kanály, půdorysy staveb. To vše na asi 40 kilometrech čtverečních ploše mořského dna. Pokud to skutečně někdy bylo město, tak bylo ohromné. A teď pozor: z toho, co víme o geologii Khambhátu, šel tenhle kousek souše pod vodu 5000 let př. n. l., což by znamenalo, že tohle „bájné“ město by bylo starší, než celá mezopotámská civilizace, která je dosud světovou jedničkou. Na místě se podařilo najít desítky artefaktů, které se jeví jako autentičtí „předchůdci“ děl harrapské kultury. Všechno na oko dobře zapadá. 

Že by snad obyvatelé přímořského Khambhátu poté, co si jejich prastarý městský stát vzaly vlny, zamířili na sever k údolí Indu a stali se Harrapy? V archeologii snadné řešení rádi nemají. Zdá se, že řada nálezů sem nejspíš byla jen splavena vodou při povodních – tedy pokud je sem zrovna někdo schválně nenavezl, aby „vytvořil potřebné zdání“. Navíc indičtí archeologové a oceánografové v prvních letech bádání až příliš nekriticky a bez hlubšího ověřování přijímali divoké teorie za pravdivé.

TIP: Nejstarší civilizace světa: Tisíciletý omyl dávné revoluce

O nevětší rozruch se postaral nález dřevěného předmětu, který podle archeologů mohl sloužit jako starověký nástroj. První analýza pomocí radiokarbonové metody určila jeho stáří na 9 500 let. Následné analýzy v Indii a v Německu pak ukázaly, že zkoumaný předmět pochází z doby 7 190 př. n. l., respektive 7 545-7 490 př. n. l. Obě data by nález posouvala před mezopotámskou civilizaci, neboť první sumerské obyvatelstvo se v Mezopotámii objevilo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. Část archeologů ale odmítá rovnítko mezi stářím nalezeného předmětu a existencí vyspělé civilizace v oblasti Khambhátského zálivu. Podle řady zjištění totiž byla před 20 000 lety hladina Arabského moře o 100 metrů niž než jeho současná úroveň. Postupný vzestup hladiny tak pohřbil celé lesy a nalezený předmět tak může být pouhým dokladem této změny.

Co se tedy odehrálo u Khambhátského zálivu? Budeme si muset počkat. Pokud se pravost objevu potvrdí, bude to nejstarší město obývané lidmi na celém světě. A také první město, které si při obří katastrofě vzalo moře.

Hnědí trpaslíci představují podhvězné objekty, které jsou na pomezí mezi hvězdami a plynnými obry. V některých ohledech se hvězdám podobají. Obvykle jsou velcí zhruba jako Jupiter, jejich hmotnost je ale mnohonásobně větší (i když stále nižší, než v případě hvězd). Po svém vzniku jsou poměrně horcí, pak postupně vychládají. 

Hnědí trpaslíci jsou pro nás stále velmi záhadní. Září jen nepatrně a těžko se hledají. Záhadná je i jejich atmosféra, kterou moc nemáme šanci studovat pozemními satelity. Daniel Apai z americké Arizonské univerzity a jeho spolupracovníci nedávno přesto prozkoumali atmosféru jednoho z velmi blízkých hnědých trpaslíků.

Pozorování atmosféry trpaslíka

Apai s kolegy využili pozorování amerického vesmírného specialisty na exoplanety, teleskopu TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite). Zaměřili ho na párek hnědých trpaslíků, Luhman 16 A a B, který je od nás vzdálený asi 6,5 světelných let. Luhman 16 A má hmotnost asi 34 Jupiterů, zatímco Luhman 16 B zhruba 28 Jupiterů. Jsou to nejbližší hnědí trpaslíci, jaké známe. Právě na Luhman 16 B se vědci soustředili blíže.

TIP: Všude samí trpaslíci: V Mléčné dráze se skrývá 100 miliard hnědých trpaslíků

Badatelé zjistili, že vnější vrstvy atmosféry hnědého trpaslíka Luhman 16 B lemují pásy a pruhy, které jsou rovnoběžné s rovníkem hnědého trpaslíka. Vzhled trpaslíka vlastně hodně připomíná náš Jupiter, tedy zřejmě bez ikonické červené skvrny. Vše nasvědčuje tomu, že na hnědém trpaslíkovi vanou divoké větry, které vytvářejí zmíněné pruhy a také víry v oblastech pólů trpaslíka. Podobné studie nám pomáhají odhalit vlastnosti a vývoj těchto pozoruhodných objektů.