Jedním z hlavních důvodů, proč byl jako místo pro přistání robotické laboratoře Curiosity vybrán marsovský kráter Gale, byly indicie, že právě na tomto místě mohla být v minulosti tekoucí voda. Předpoklady se do značné míry naplnily a rover tam od svého přistání v létě 2012 skutečně nachází důkazy, o historii spjaté s tekoucí vodou. Podle nového výzkumu planetárních vědců ale možná nešlo o kráter vyplněný vodou, nýbrž o záznamy historické megapotopy, která se tam přehnala před 3,6 až 3, 85 miliardami let.

Jeden z předchůdců Curiosity, rover Pathfinder, vlastně objevil stopy velké potopy na Marsu v Ares Vallis už v roce 1997. Alberto Fairén z americké Cornell University a jeho tým ale tvrdí, že v kráteru Gale jsou stopy po něčem, co zjištění Pathfinderu značně převyšuje. Badatelé věří, že se jim jako prvním podařilo odhalit velkou potopu na Marsu – především díky detailním analýzám sedimentů, na základě dat roveru Curiosity v oblasti kráteru Gale.

Biblická potopa v kráteru Gale

Vědci vyčetli z uspořádání sedimentů v okolí Mount Sharp, což je centrální vrchol kráteru Gale, že je vytvarovaly vlny vysoké minimálně 24 metrů, které se přihnaly rychlostí 10 metrů za sekundu. Vědci si doposud mysleli, že tyto sedimenty vznikly před vytvořením kráteru Gale. Fairénův tým má ale důkazy, že většina z nich je mladší než Mount Sharp, což ukazuje na návrat vody do kráteru po dlouhé přestávce.

TIP: Marsovský kráter Gale byl v minulosti obřím jezerem

Uspořádání sedimentů v kráteru Gale nápadně připomíná záplavy vyvolané náhlým táním velkého množství ledu. Na Zemi jsou podobné záplavy obvykle důsledkem náhlých posunů klimatu anebo sopečné činnosti pod ledem. V případě gigantické záplavy na Marsu, v neposlední řadě kvůli jejímu předpokládanému stáří, odpovídajícímu intenzivnímu bombardování meteority, by příčinou mohl být pád velkého meteoritu. Ohromné množství tepla z takového nárazu vedlo k vypaření spousty zmrzlé vody, oxidu uhličitého a metanu a následnému skleníkovému efektu, spojenému s prudkými dešti. To vše by podle vědců vytvořilo ohromnou záplavu na Marsu.

Od katastrofy v Pompejích uplynulo téměř dva tisíce let, přesto teprve nyní odkrýváme průběh tehdejšího dramatu. Archeologové zde nedávno nalezli pozůstatky dvou obětí, které zahubila běsnící exploze Vesuvu. Ukázalo se, že jde o ostatky dvou mužů – podle jejich oblečení a dalších detailů lze soudit, že starší, zhruba čtyřicátník, byl nejspíš bohatý a zřejmě pán mladšího, podle všeho otroka.

Jejich pozůstatky byly objeveny během vykopávek, které právě probíhají ve vile na lokalitě Civita Giuliana, na okraji Pompejí. Tato vila se tyčila nad Neapolským zálivem. Pochází odtamtud například objev stáje se třemi koňmi v postrojích. Nově nalezená těla se nacházejí v kryptoportiku, kryté chodbě s přilehlými místnostmi v luxusní části zmíněné vily.

TIP: Nešťastníkovi z Pompejí při útěku rozmáčkl hlavu velký kus budovy

Tito muži zahynuli v pyroklastickém proudu žhavých plynů a hornin, který se velkou rychlostí vyhrnul z vulkánu, nějaký čas po úvodní erupci, a zabíjel vše, co mu zkřížilo cestu. Toto pyroklastické mračno má na svědomí obyvatele Pompejí, kteří se snažili uprchnout do bezpečí během asi půlhodiny relativního klidu po první erupci. Žhavý materiál se nahrnul do kryptokortiku a oba muže usmrtil. Archeologové ostatky objevili pod nejméně dvoumetrovou vrstvou sopečného popela.

Velmi neslavně skončil hon na vysokou pro staršího myslivce v obvodu lesní správy Horní Planá. O jeho zbraň – kulovnici ráže .22 Hornet ho připravil prchající jelen. Zvíře během honu vyplašil pes. Vyplašený jelen se podle myslivce sice dal na útěk, zavadil při tom ale o levý nimrodův rukáv.

Kulovnice, kterou měl myslivec zavěšenou, naštěstí bez nábojů a zásobníku, na své levé ruce, se svezla jelenovi na paroží a ten i s ní zmizel v houští. Kolegové myslivci poté prohledali les, uloupenou zbraň se jim ale nalézt nepodařilo. V dáli ovšem spatřili jelena, kterak uhání i se svou kořistí stále zavěšenou na paroží.

TIP: Sibiří se potlouká ozbrojený medvěd

Nešťastný myslivec celou záležitost v souladu se zákonem oznámil policistům, kteří vyzvali veřejnost ke spolupráci. Pokud by někdo zmíněnou zbraň nalezl, může se obrátit na kteroukoli služebnu policie nebo na tísňovou linku 158.

Malí medvědi jsou zejména první rok svého života extrémně zranitelní a málokdy se celý vrh dočká dalšího jara. Hlavní hrozbou pro medvídky jsou dospělí medvědí samci, kteří hledají družku a v touze po spáření by mohli mláďata i zabít. Ve skalnatých oblastech mohou medvíďata také spadnout z výšek a k nehodám dochází i při překonávání říčních toků. Zejména v těchto okamžicích se mladí medvědi škrábou své matce na záda a úporně se jí drží, dokud se nedostanou na druhý břeh.

TIP: Géniové zimního spánku: Proč nemají medvědi proleženiny a neochabují jim svaly?

Zřejmě nedlouho po obdobné plavbě byla pořízena tato fotografie, čemuž nasvědčuje i mírně mokrý matčin čenich a záda v místě, kde stojí chlupatý potomek. V zimním Yellowstonu byl dokonce pozorován malý medvěd, který své matce vyšplhal na záda, když byla čenichem zabořena do sněhu a snažila se vyhrabat pod ním rejdící hraboše. Mládě zřejmě jen nebavilo brodění ve studeném zimním nadělení.

Začít musíme u Karla II. Stuarta, který je ve věku jednadvaceti let jmenován skotským králem. Proč nedostal hned celou Anglii? Protože tam tehdy železnou rukou vládne krvavý Lord protektor Oliver Cromwell, který nechal Karlova otce popravit. Stuarta čeká ještě hezká řádka vojenských porážek a léta potupného skrývání se v Evropě, než si na něj „jeho“ Angličané znovu vzpomenou a požádají jej, aby jim jako pravý monarcha znovu vládl.

K tomu došlo až v roce 1660, ale nebyl to úplně návrat k zavedené tradici. Karel II. si nějaké absolutistické vlády moc neužije a musí si neustále dávat pozor, aby někomu nešlápl na kuří oko. Po éře Cromwellova teroru se lidé naučili vážit si Parlamentu – politického kolbiště, kde mohli zprostředkovaně přes své zástupce vyjádřit názor na směřování země. A po neradostném období utažených opasků a usekaných hlav také nastalo nebývalé uvolnění mravů. 

U jednoho stolu

Nejrůznější učenci z univerzit a vzdělaní církevní hodnostáři si prostě uvědomili, že král nemusí mít vždycky pravdu. Stále více lidí z širokých vrstev veřejnosti souznělo s myšlenkami osvícenství. V Anglii se rodí intelektuální podhoubí, ze kterého zaznívaly pro trůn často nepříjemné názory. K rebelii mají Britové po zážitcích s Cromwellem blízko a Karel nechce skončit jako svůj otec – s hlavou na špalku. Proto si nepřeje vlastně nic jiného, než návrat starých pořádků. Což mu komplikují ty zpropadené coffehouses – kavárny. Ty jsou součástí nové módy, které brzy podlehnou všechna velká města.

V kavárnách se scházejí lidé, aby nad hrnkem kávy, vzácné čokolády nebo ještě vzácnějšího čaje probrali poslední novinky z domova i ze světa. Že to vůbec nezní nebezpečně? Opak byl pravdou! Předně, v těchto podnicích se zaváděly nepříjemné rovnostářské manýry. K jednomu stolu se tak teoreticky mohl posadit sedlák, zeman a bezzemek. Žádné společenské bariéry. Co víc, mohly sem zajít i ženy. Ještě vás to neděsí? Pak vězte to nejhorší, a to že se zde nepodával alkohol! A právě absence alkoholu a střízlivost zúčastněných umožňovala vést seriózní diskuze na rozmanitá témata, která si lidé druhý den navíc pamatovali. Hrůza, že?

Mezi jednotlivými kavárnami, kterých bude v Londýně roku 1667 hned dvaaosmdesát, navíc obíhali poslíčci nabízející noviny. Přinášeli i zprávy z jiných debatních kroužků po městě. Lidé tak snadno mohli získat spoustu užitečných a přitom vlastně nebezpečných informací.

Stará dobrá krčma

Jen si to porovnejte s tradiční anglickou pivnicí, ať už tavernou nebo alehousem. Tam se nacházely přesně oddělené stoly pro chudinu a pro honoraci, neb každý má své místo. V jednom koutě tak sedláci brblají nad mizernou cenou obilí, v odlišném rohu nadávají malí zemědělci na špatnou úrodu a u krbu si pár pánů z lepší společnosti pochvaluje, jak výhodně skoupili náklad pšenice v Evropě. Každý řeší jen část svého problému, aniž by si uvědomoval celý obraz, příčiny a důsledky. Posaďte je ale k jednomu stolu, a hned mají všichni jasno, co je třeba učinit pro obecné blaho a spokojenost všech. Jenže v hospodě budou jen odděleně brblat u piva a ráno s pořádnou kocovinou jim dá zapomenout, co že to vlastně řešili. Nu, a přesně to v kavárnách nefungovalo. 

Debata za penny

Vedle mudrujícího profesora si může sednout i dráteník nebo koželuh. A všichni za jednu penny popíjí tu samou, exotikou provoněnou kávu. Společně debatují a diskutují. Témata? Estetika, poezie, politika, věda, kultura. Ne nadarmo se těmto kavárnám přezdívalo Penny universities, protože za jednu penci jste se tu nabrali víc rozumů, než za celý rok na studiích.

Vysedává tu Samuel Pepys, anglický úředník a politik, který si tu spisuje svůj deník. Společnost baví svým bystrým postřehem básník Richard Ames, lékař a spisovatel Thomas Fuller, právník Edwar Thurlow, architekt nového Londýna Christopher Wren a spousty dalších velikánů doby. Vedlejším výstupem mnohovrstvého, střízlivého a projevem kultivovaného osazenstva je na svou dobu velmi informovaná veřejnost. Což je pro vladaře vždycky problém. 

Jen lehké ženy

I proto tahle kavárenská selanka nebude mít dlouhého trvání. Neexistuje jediný hodnověrný důkaz, že by za dalším vývojem událostí stál sám král Karel II., ale je jisté, že z toho osobní prospěch měl. Fenomén rovnostářských kaváren jako důležitých zdrojů veřejných informací totiž brzy dostane jisté trhliny. Nejprve z kaváren začnou mizet ženy. Obhájci starých pořádků z řad ctihodných mužů i žen, totiž začnou upozorňovat na pokleslost zdejší kavárenské zábavy. Pravá lady by se měla návštěvy takových míst vystříhat. Přece jen, spousta mužů a žen pohromadě, to zavání neplechou.

Stačilo vlastně jen pár slov, mohla za to šeptem šířená zpráva, že do těchto podniků přece „vstupují jen lehké ženy, aby si s muži dojednávaly služby“. A bylo vymalováno. Ženám oficiálně vstup nikdo do kaváren nezakázal, ale ztratily zájem. Nebo odvahu…

Nápoj šampionů?

Opravdovým zásahem do černého, který výrazně podlomil činnost kaváren, je masivně šířený pamflet z roku 1674, s názvem Ženská petice proti kávě. Tento list totiž „dává k veřejnému posouzení řadu přesvědčivých argumentů o neblahých následcích konzumace černé kávy“. Podobných tiskovin je brzy v oběhu více. Co v nich stojí? Popisují, že muži oddávající se popíjení kávy se stávají impotenty. Káva je prý činí zvadlé a ploché, vyschlé a bez energie, neschopné potěšit opravdovou ženu pořádným mužným objetím.

Jinde zase stojí, že negentlemanský humor kaváren nutí „muže jen doma své pšouky vypouštět“ ale k jinému užitku je nečiní. Tato různá Zvolání tisíců vnadných žen mají na morálku mužského osazenstva kaváren zdrcující účinek. Potence je prostě citlivé téma. 

Znovu do skoku

Ne, velmi pravděpodobně za autorstvím pamfletů nestojí ženy. Mnohem přesvědčivější je varianta o podloudné kampani pivovarů a pohostinských zařízení. Ty totiž skoro souběžně rozjíždějí exkluzivní novinku zvanou cock-ale čili kohoutí pivo. Narážka na dvousmyslné cock, značící kromě drůbežího samce i pánské přirození, je přitom více než zřejmá. Jedná se o svařený nápoj: mix kohoutího vývaru se spoustou piva. Lékaři se předhánějí v popisování blahodárných účinků lektvaru na lidské zdraví a potenci mužů. Tato kohoutí viagra dokáže pravé zázraky, třeba léčit tuberkulózu: „I skoro mrtvého spraví a nepevné do pozoru znovu staví.“

TIP: Hříšný Moulin Rouge: U zrodu nejslavnějšího kabaretu stál zločinec

Na specialitu, která je lehce nemravná a provokativní se vydávají i mudrci z kaváren. Cock-ale v původní receptuře nezůstalo dlouho. Přibývalo spíše piva a často mužům stačilo ke štěstí jen „pít pod kohoutem“. Souběžně s tím kavárny začaly zvyšovat ceny, aby vyrovnaly ztráty. Čímž ztratily popularitu u nižších vrstev. A boháči? Ti nakonec dali přednost výlučně pánským klubům a profesním komorám.

Móda je prchavá, v kurzu začíná být rázem dostupnější čaj. Ten si ostatně mohou i dámské spolky připravit doma, aniž by tím někoho pohoršovaly. Kavárny zkraje 18. století z Británie mizí. Ne definitivně, ale jejich popularita je ta tam. Z diskuzních spolků a otevřených společenských fór se lidé vrátili raději ke svým sklenicím s pěnivým mokem. Král Karel II. Stuart si mohl oddechnout: kavárenská rebelie byla zažehnána. Anglii po jeho smrti sice úplný návrat ke starým pořádkům nečeká, ale od brblající kavárny bude pokoj.

O velké archeologické překvapení se v prosinci 2000 postaralo také rutinní měření znečištění vody v Khambhátském zálivu. Badatelé z Národního institutu pro oceánskou technologii totiž asi 20 kilometrů od pobřeží západoindického státu Gudžarát náhodou narazili na pravidelně rozmístěné geometrické struktury: Nacházely se 30–40 m pod hladinou a táhly se v délce asi 9 km. 

Již v květnu 2001 vydal indický ministr Murli Manohar Joshi prohlášení, podle nějž nález vypovídá o prastarém lidském osídlení, které kleslo ke dnu. Vědci totiž v lokalitě údajně objevili zbytky obydlí, sýpek i kanalizace. Pozůstatky navíc připomínaly předměty z tzv. harappské kultury, první známé městské kultury na Indickém subkontinentu. 

Nejstarší v Indii? 

Největší překvapení však mělo teprve přijít. Další podmořské pátrání odhalilo mimo zdivo také pravděpodobné zbytky dřevěných nástrojů či keramiky. A po laboratorní analýze jednoho artefaktu neznal údiv archeologů mezí: Jeho stáří bylo totiž určeno bezmála na 9 500 let! Pokud nejde o chybu, předcházela nalezená lokalita o řadu staletí první známou civilizaci v údolí Indu, zmíněnou harappskou kulturu. Ta se dle dosud uznávaných teorií měla zrodit na území dnešního Pákistánu a severozápadní Indie nejdřív kolem roku 5300 př. n. l. a právě pod jejími křídly později zřejmě vyrostla první velká města Mohendžodaro a Harappa.

TIP: Řemeslně zdatní obyvatelé Hamoukaru se obešli bez písma i zemědělství

Senzační hypotéza má samozřejmě své odpůrce, zastánci však argumentují, že při výzkumu posloužily nejmodernější nástroje a metody podvodní archeologie, které se prakticky nemýlí. Jednalo se například o sonar napojený zároveň na diferenciální globální polohovací systém (DGPS), jenž dovede zpřesnit měření klasického GPS. Výsledky prý jednoznačně ukazují, že oblast ležící dnes pod hladinou tvořila kdysi pevninu, kudy protékaly řeky a kde si lidé stavěli svá obydlí.

Anténa Arecibo fungovala 57 let a za tuto dobu si připsala celou řadu důležitých objevů. Krátce po svém uvedení do provozu přispěla například k objevení prvního dvojhvězdného pulsaru. V posledních letech byla důležitou součástí projektu hledajícího známky mimozemských civilizací SETI@home. O post největšího radioteleskopu na světě Arecibo připravil až v roce 2016 spuštěný čínský radioteleskop FAST.

Konec portorického velikána

První vážné problémy přichystal portorickému radioteleskopu hurikán Maria, který v roce 2017 poničil část vedlejší 12metrové antény a poškodil napájecí systémy velkého radioteleskopu. Podstatně větší problémy ale přineslo letos v červenci řádění tropické bouře Isaias. Uvolněný svazek kabelů vážně poškodil 305 metrů velký talíř radioteleskopu. Kromě samotného talíře došlo i k poškození několika panelů kupole známé jako „Gregorian Dome“.

TIP: Čína plánuje do roku 2023 vybudovat největší plně ovladatelný radioteleskop světa

K další, bohužel ještě závažnější, nehodě došlo 6. listopadu v podvečer, kdy došlo k dalšímu poškození talíře antény a bylo poničeno i několik kabelů. Podle ředitele zařízení Ralpha Gaumeho je anténa nyní v tak špatném stavu, že se nedá opravit, aniž by byli v ohrožení zaměstnanci observatoře. 

Ukončení provozu radioteleskopu ale neznamená ukončení provozu observatoře. Pokračovat tak bude například výzkum pomocí dalších přístrojů, zejména LIDARu, který studuje zemskou atmosféru.

Dvojplošné stíhačky s pevným podvozkem Avia B-534 sloužily v řadách čs. letectva od roku 1935, již v té době se ale jednalo o relativně zastaralý design. Vývoj jednoplošné Avie B-35 ale začal příliš pozdě a v době mnichovské krize v září 1939 tak čs. letectvo disponovalo necelými čtyřmi stovkami strojů B-534 a Bk-534.

Ve slovenských službách

Válečná kariéra B-534 tím ale teprve začala. Všechny kusy na českém území převzali po březnu 1939 Němci, 66 strojů zůstalo Slovenským vzdušným zbraním. V jejich barvách prodělaly i křest ohněm během takzvané Malé války na konci března 1939 a v září téhož roku pak doprovázely německé střemhlavé bombardéry Ju 87 během polského tažení.

Nejrozsáhlejšího nasazení se avie dočkaly po zahájení operace Barbarossa, kdy s nimi Slováci odlétali celkem 1 119 bojových akcí a v 58 případech se dostaly do souboje se sovětskými stíhačkami. Při nich si připsali minimálně čtyři sestřely letounů Polikarpov I-16. Problémy s dodávkami náhradních dílů a především opotřebení již silně zastaralých letounů ale nakonec způsobily stažení všech slovenských avií zpět na Slovensko, kde tvořily jádro vzdušných zbraní až do jejich zániku v létě 1944.

Poslední sestřel na čtyřech křídlech

Kromě slovenského letectva provozovaly avie také vzdušné síly Bulharska, Rumunska a Řecka. Nejvíce strojů – celkem 78 – vlastnila prvně jmenovaná země, přičemž 46 z nich 1. srpna 1943 odstartovalo proti náletu amerických bombardérů B-24 Liberator na ropná pole v Ploješti. Nízká rychlost a slabá výzbroj ex-československých dvojplošníků ale zabránily účinnému záchytu. V té době již beznadějně zastaralé avie nicméně Bulhaři používali až do léta 1945.

TIP: Československé zbraně vyvinuté z německých vzorů: Stíhačka Avia S-199

Poslední bojovou kapitolou v kariéře B-534 se stalo Slovenské národní povstání, během kterého takzvaná Kombinovaná letka tvořící celou vzdušnou sílu povstalců získala mimo jiné i čtyři bojeschopné avie. Dne 2. září 1944 pak František Cyprich v kokpitu jedné z nich sestřelil maďarský transportní letoun Ju 52/3m, čímž zaznamenal historicky poslední potvrzený sestřel na dvojplošníku s pevným podvozkem. Konce povstání se dočkaly pouze dva stroje, které po porážce SNP pozemní personál zničil.

Za nejnebezpečnější známý virus v dějinách lidstva považujeme ten, který vyvolává pravé neštovice. Jen ve 20. století si vyžádal až 500 milionů životů a jeho smrtnost může dosahovat i 30 %, jinými slovy zemře téměř třetina nakažených. Symptomy se zpočátku podobají chřipce, ale během 2–4 dnů pokryjí kůži bolestivé vřídky. O dalších 4–7 dní později se vracejí horečky a řada nemocných umírá. Pokožku vyléčených pacientů pak hyzdí četné jizvy po zhojené vyrážce.

TIP: Neviditelní zabijáci: 5 nejnebezpečnějších virů dneška

Dobrá zpráva zní, že v roce 1980 prohlásila Světová zdravotnická organizace pravé neštovice za vymýcené, a to díky globálnímu programu očkování. Stále však zůstávají ve hře jiné smrtící miniorganismy, s nimiž musíme bojovat. Jen viry eboly, HIV a chřipky zabijí ročně statisíce lidí po celém světě.

O co tedy v případě hapaxu jde? O příklad extrémní jazykové vytříbenosti, gramatickou kuriozitu a tak trochu skrytý podpis autora. Záleží, jak se na to díváte. Pro příklady nemusíme chodit za hranice: ve staroslověnštině hapaxy reprezentují slova jako třeba požlát nebo posviecan. Používal je Bartoloměj z Chlumce, mistr slova a kanovník katedrály sv. Víta, kolem roku 1360. Což je dobře: pokud totiž v pozdějších textech na tato kuriozní slova narazíme, víme, že před sebou máme buď vášnivého čtenáře zmíněného pána, nebo jednoho z jeho žáků. Takových výrazů je totiž v každé knize jako šafránu, pokud vůbec. Hapaxy tak třebas vstoupily jako tvrdý lingvistický argument do debaty o pravosti Rukopisu královédvorského. Proč? 

Příliš podezřelé

Autor tohoto dnes již provaleného historického falza totiž užíval hapaxy jako na běžícím pásu. Slova jako pietný, jarohlavý a dlúhopustý se objevují jen zde, což je trochu neobvyklé. Žádné jiné zdroje taková slova neznají, byť na poslech znějí „velmi původně, staře a slovansky“.

I proto se dnes hapax používá jako stopa určitého autora, který se z nějakého důvodu odmítl pod své dílo podepsat. Příkladem může být proslulý dramatik William Shakespeare. Ten si, když nemohl připadnout na vhodné slovo, pohotově nějaký novotvar vymyslel. A dělo se to často. V jeho dílech se tak hapaxy vyskytují ve stále stejném procentuálním zastoupení.

Příklad? Shakespeare experimentoval s latinou, a vymyslel si slovíčko Honorificabilitudinitatibus. Označuje stav, kdy se někdo „stane hodným ocenění“. Kouzelné, že? Tohle šílené slovo se přitom v jeho díle objeví jen jedinkrát, v divadelní hře Marné lásky snaha.

Znovu je, jako vyjádření obdivu k mistru, užije až Charles Dickens v 19. století. Stejně originální je pak i termín hebenon. Ten značí jed, který byl nalit do ucha dánskému králi Hamletovi staršímu. A mimochodem, dnes známé slovo satyr, tedy rozmařilý lesní démon, použil poprvé také anglický divadelní bard.

Kolektiv Homérů

Za zmínku ale stojí i jiná fenomenální díla. Třeba Homérova Iliada a Odysea. Ta první v sobě nese hned 1 097 hapaxů, druhá pak 868. Co to znamená? Například velmi malou pravděpodobnost, že by je obě sepsal jeden a ten samý člověk. Spíš to vypadá na práci celého týmu učenců, kteří si často vypomáhali novými slovy, jejichž význam je srozumitelný pouze v širším kontextu.

Například termín panaōrios je tu naprostý unikát. Označuje něco, co je současně velmi předčasné a špatně načasované. S hapaxy pracoval i Dante, ve své Božské komedii. Přání šťastné cesty slovem ramogna totiž nikdo jiný, před tím ani potom, nepoužil. Co třeba golem? Termín označující zárodek se vyskytuje jen jednou jedinkrát: ve Starém zákoně v Knize žalmů. A tam také zůstane, než jej po staletích opráší spisovatel Gustav Meyrink.

Jako Římané

Křesťanský spisovatel Tertullianus ve 2. století také jako první a jediný použije termín Romanitas. Znamená to „dělat něco římsky, římským způsobem“. A pokud se někde v dochovaných spiscích té doby takové slovo objeví a my budeme marně pátrat po autorovi, bude Tertullianus naším horkým kandidátem. Někdy se ale jazykovědci pořádně potrápí.

TIP: Středověký trolling: Břitká satira rozhodně nebyla cizí ani středověkým mnichům

Význam slova polemophthoroisin je dodnes záhada. Zdá se, že by mohlo označovat „válku vedenou z marnosti, vedoucí k zahubení vlastních synů“. Ale protože bylo toto slovo užito jen jednou, a to v roce 673, nemáme moc jasno. Štěstí, že zvukomalebné latinské slůvko bacibbalum značící velmi atraktivní ženu, pochopili badatelé hned.

Hapax je prostě literární fenomén: kuriozita, užitečná stopa a dost často naprosto nesrozumitelný nesmysl. Přehlížet bychom je ale neměli. Jeden nikdy neví, kdy se nám budou hodit.