Za zkamenělinami se nemusíte vydávat do exotických zemí. Také u nás existují geologicky pestré oblasti, kde lze nalézt pozůstatky prehistorických organismů. K takovým místům patří okolí Koněpruských jeskyní v Českém krasu, zejména již nevyužívaný Houbův lom, kde je možné fosilie i sbírat. V místě prvohorního moře se dosud našlo na 500 druhů podobně dochovaných dávných tvorů, včetně lilijic, korálů, ramenonožců, mechovek, trilobitů a plžů.

TIP: Koněpruské jeskyně: Ukrývaly mimo krápníků také padělatele?

Zkameněliny se dají objevovat dokonce i v Praze, a to v někdejším lomu Mušlovka. Tamní silurské vápence, datované asi 420 milionů let do minulosti, jsou bohaté na fosilní hlavonožce, mlže, plže, trilobity i další živočichy. 

Anežka byla nejmladším dítětem Přemysla Otakara I. z druhého manželství a je téměř jisté, že mladá princezna vnímala temný stín, který ulpíval na jejím původu. Teprve v roce, kdy se narodila, zemřela první manželka jejího otce Adléta Míšeňská, kterou panovník i s jejich dětmi zapudil. Toto skandální chování papež odsoudil a Přemyslovo první manželství odmítl rozvést, a tak tento akt provedl pražský biskup Daniel. Z církevního hlediska však pocházela Anežka a jejích osm sourozenců z nelegitimního svazku. 

„Čistá“ nebo „ctnostná“

Anežčin životopisec vylíčil, co předcházelo princezninu narození. Její matka Konstancie měla sen, ve kterém viděla nádherná roucha, mezi kterými visel prostý řeholní hábit. Velmi ji to překvapilo, když vtom uslyšela hlas: „Nediv se, neboť dítě, které nosíš, bude užívat takový šat a stane se světlem celého českého národa.“ Dcerka po svém narození dostala jméno, které znamená „čistá“ nebo také „ctnostná“. 

Její dětství a dospívání se ovšem odvíjelo v jiném duchu a nic nenasvědčovalo tomu, že by ji měl čekat jiný osud než ostatní urozené dívky. Malá princezna byla zaslíbena Konrádovi, synovi slezského knížete Jindřicha. Aby byla opravdu vhodnou manželkou, poslali ji spolu se sestrou Annou do kláštera v Třebnici. Tato volba nebyla náhodná, na budoucí příbuznou zde totiž měla dohlédnout Konrádova sestra Gertruda, která zde pobývala jako řeholnice.

Výchova princezny

Gertruda také seznámila tříletou princeznu se základy křesťanské víry a vštípila jí do srdce lásku k Bohu a lidem. Anežčin mladý snoubenec však brzy zemřel, a tak byla Anežka po dvou letech poslána zase zpět do Prahy. Ani zde nepobyla dlouho, Přemysl už měl v hlavě nový plán. Ambiciózní otec totiž našel nového nápadníka.

Tentokrát šlo o mimořádnou partii, jednalo se o Jindřicha, syna a nástupce samotného císaře Fridricha II. K výchově budoucí císařovny již nebyl klášter dost dobrý, proto osmiletou Anežku poslali na dvůr rakouského vévody Leopolda do Vídně, kde se jí mělo dostat poněkud světštější průpravy pro život.

Sňatková politika

Její pobyt ve Vídni však skončil dost nedůstojně. Vévoda Leopold, jemuž byla svěřena, se proti všem ujednáním rozhodl za zády českého krále podsunout Jindřichovi za manželku vlastní dceru, což se mu také podařilo. Nadbytečná nevěsta byla okamžitě poslána zase domů do Prahy. 

Ještě dvakrát se Anežka stala předmětem sňatkové politiky. Uvažovalo se o jejím provdání za anglického krále, o její ruku dokonce požádal i sám ovdovělý císař Fridrich II., který měl být původně jejím tchánem. Nyní však již byla princezna dospělá a sama rozhodla o svém osudu, kterým se nestal panovnický trůn, ale klid klášterní cely.

I za normálních okolností vyžaduje konzumace polévky chuo-kuo ochranu. Zákazníci si obléknou zástěry, aby si při jídle nepotřísnili oblečení a mohli klidně hodovat u horkého kotlíku plného vývaru, do nějž si namáčejí maso, mořské plody, zeleninu či nudle. Asi nikdo nemá rád, když jeho oblečení po návštěvě restaurace zavání přepáleným tukem a kořením, proto si hosté při příchodu ukládají tašky a kabáty do skříněk. Číšníci pak ještě ženám rozdají gumičky do vlasů a všem také plastové kryty na telefony, aby na ně z hrnce nic nešplíchlo. 

Jenže v době koronavirové zavedly restaurace v Číně nové opatření: tzv. veřejné hůlky, určené pouze k přesunu jídla z hrnce na talíř, nikoliv rovnou do úst. „Někteří jsou zvědaví a servírovací hůlky přijímají, ale jiní odporují, že nejsou zvyklí je používat,“ popisuje Chan Ming-ťija, zatímco čeká na stůl v jednom z podniků řetězce Tien Tchaj Siang v 11milionové metropoli Čcheng-tu. Zmíněná restaurace se – stejně jako všechny ostatní na téže ulici – specializuje právě na polévky. Chan dodává: „Pro lidi je trochu obtížné používat servírovací hůlky, protože když jíte s přáteli a dobře se bavíte, tak zkrátka zapomenete.“

Konec dávných obyčejů?

Servírovací hůlky představují radikální změnu oproti obvyklému čínskému zvyku, kdy si lidé objednají několik jídel dohromady, načež se o ně dělí, postupně všechna ochutnávají a neřeší, že svými hůlkami nabírají ze společného talíře.

Čínské děti se odmala učí, jak s hůlkami zacházet: Nesmějí s nimi mávat ani mířit na ostatní, jídlo se na ně nenapichuje, neolizují se, nemá se s nimi hlasitě cvakat a nikdy, ale nikdy se nenechávají zapíchnuté v kopečku rýže – což připomíná oběti mrtvým. Žádné pravidlo však neříká, že by se ingredience nemohly do polévky namáčet dvakrát. Sdílením jídla se v Číně vyjadřuje blízkost a náklonnost, jenže staré zvyky nabourala pandemie koronaviru, a tak se bude muset leccos změnit.

Zvyk jako každý jiný

Šanghajský odborník na infekční choroby Čang Wen-chung navrhuje, aby se „oddělené stolování“ stalo běžným. Servírování stejnými hůlkami, kterými se pak i jí, pro něj z pohledu veřejného zdraví znamená ten nejděsivější zvyk. „Vy vidíte jen jídlo a víno, ale já vidím všechny ty viry a bakterie,“ svěřil se při zahájení festivalu jídla v Šanghaji. 

Některé organizace propagují datum 11. listopadu – které psáno číslicemi vypadá jako dva páry hůlek – coby Den civilizovaného stolování. Jde však o tvrdý boj. „Je to čínská tradice a tisíciletý zvyk, proto je tak těžké ho změnit,“ popisuje Li I-ping, foodblogerka z Čcheng-tu, jež se zapojila do kampaně za veřejné hůlky.

„Číňané začali pokrmy pomocí hůlek sdílet zřejmě ve dvanáctém století zároveň s tím, jak se stravování přesunulo ke stolům,“ vysvětluje Edward Wang, profesor historie z Rowan University v New Jersey. Dřív měl každý svou misku i hůlky, ale jakmile se začalo jíst u stolů, lidé raději připravovali pokrmy, o něž se mohli podělit. „Myslím, že je to jako s každým jiným zvykem: Vyžaduje čas, než se vytvoří, ale jakmile je zavedený, už se obtížně mění,“ dodává Wang.

Náklonnost, nebo zdraví

Mnoho Číňanů si stěžuje, že používání servírovacího náčiní vytváří mezi nimi a přáteli či rodinou propast. Podle dalších je nepříjemné žádat o servírovací hůlky, protože to naznačuje, že jsou spolustolovníci nakažení. Kampaň v Čcheng-tu tudíž zdůrazňuje myšlenku, že mohou lidé péči a náklonost vyjádřit raději nepřenášením nákazy než vzájemným krmením. Asociace cateringového průmyslu ve městě zahájila kampaň nazvanou „Používejte veřejné hůlky s těmi, které máte rádi“, jež se má pokusit kulturní pochybnosti překonat. 

„Chceme tím říct: Neznamená to, že vám na ostatních nezáleží, ale naopak – děláte to právě proto, že se staráte o jejich zdraví,“ vysvětluje foodblogerka Čchü Wen-ťie, která se spolu s Li připojila k místním úřadům při prosazování veřejných hůlek. „Tak jako kvalita masa či hygienické normy polévkových restaurací značí jejich vysoký standard, mohlo by se podobným ukazatelem stát nabízení veřejných hůlek,“ dodává Čchü.

Něco pro každého

Nejčastěji sdílené jídlo tvoří zřejmě právě chuo-kuo, vývar připravovaný přímo na stole, pro který se v anglofonním světě vžil název „hot pot“ neboli „horký hrnec“. Strávníci si večeři chystají sami v nádobě s vepřovým tukem, pikantním chilli a pepřem otupujícím smysly. Pomocí hůlek jídlo míchají, a jakmile je hotové, vyloví jej z hrnce a společně si pochutnávají.

„Sdílení polévky představuje polovinu toho, proč lidem tolik chutná,“ vysvětluje Tchang I, zakladatel hot pot restaurací Tien Tchaj Siang. „Horké kotlíky dokážou zapojit všechny přítomné. Můžete vařit cokoliv z kteréhokoliv koutu naší země v jediném hrnci,“ popisuje nad bublající nádobou, „a každý si tam něco najde.“ 

Jenže podobná blízkost může být v některých oblastech života nežádoucí. Podle Li Liang-pchinga, ředitele gastroenterologie v jedné z nemocnic v Čcheng-tu, snižuje používání servírovacích hůlek riziko šíření nemocí, jako jsou žloutenka typu A a E, břišní tyfus a úplavice. „Jednodušší je vždy prevence infekčních chorob než jejich léčba. Používání veřejných hůlek při sdílených jídlech omezí pravděpodobnost, že se bude nemoc přenášet dál.“ 

Příležitost ke změně

S propuknutím epidemie koronaviru na počátku roku začalo společné stravování v Číně podléhat přísnější kontrole. K důvodům tak rychlého rozšíření viru z Wu-chanu se zařadila i obří hostina, které se 18. ledna zúčastnilo na 40 tisíc rodin, jež jedly hůlkami ze společných banketových talířů. A jak se později zjistilo, jednalo se o ohnisko nákazy. Oblíbený způsob přípravy jídla tudíž záhy upadl v nemilost, a to zejména v Hongkongu. 

Znovuotevření restaurací však úřady využily jako příležitost k úpravě návyků. Dokonce i oficiální média, která se obvykle bojí psát o jakékoliv změně v základních oblastech, prosazují „revoluci stolování“. O servírovacím náčiní nyní hovoří jako o „vakcíně“ proti koronaviru. Nejdál však pokročila právě kampaň v Čcheng-tu. Na obřích obrazovkách v tamních obchodních centrech tak mohou nakupující kromě reklam vidět i hesla, jež propagují „civilizované stolování“. Pod hrozbou zodpovídání se úřadům se do osvěty zapojily rovněž restaurace a hotely, a to s návody, které mají se změnou pomoct. Samotní zákazníci se však celou záležitostí zatím příliš nezabývají.

Radosti spolustolování

V restauraci Tien Tchaj Siang sedí u stolu s kotlíkem několik lidí a nepříliš ochotně používají servírovací hůlky. Když se dva reportéři z Washington Postu zeptali na nový koncept zmatených šéfů podniku, přiběhli číšníci a pár takových hůlek jen položili na stůl. „Nemyslím, že je to nutné,“ líčí 24letá zaměstnankyně hotelu Jüan Žuej, zatímco si s přáteli dopřává společné jídlo. „Používat servírovací hůlky se mi zdá až příliš zdvořilé,“ pokračuje. „Víte, co znamená čínské slovo ‚ťien-waj‘? Je to ‚neochota být si navzájem blízcí‘.“

TIP: Gastronomie v Hongkongku: Vyhlášené restaurace fungují v bytech i kancelářích

U vedlejšího stolu si architekt Liou Čchüan s kamarádem namáčejí vepřové vnitřnosti do horkého oleje a říkají, že koncept servírovacích hůlek je pro Číňany zkrátka zvláštní. Na otázku, zda by je používal i doma s rodinou, Liou jen nevěřícně odvětí: „Jistěže ne. Nedělám to ani s přáteli!“

Podle nedávného průzkumu veřejného mínění jsou zmíněné hůlky pro 64 tisíc obyvatel provincie nepříjemné, zatímco 57 tisíc respondentů uvedlo, že je alespoň vyzkoušejí. Zastánci kontroverzního stolovacího náčiní jako Čchü a Li však nehýří přílišným optimismem ohledně toho, zda zákazníci dokážou změnu přijmout – zvlášť co se týče hot potů. Li dodává: „Když lidé jedí chuo-kuo, mají radost, mluví spolu, komunikují a cítí se uvolněně.“ 

Wingsuit flying, tedy létání pomocí speciální kombinézy, patří ve všech ohledech mezi nejextrémnější sportovní disciplíny. Milovníci wingsuitového létání se vrhají z výšky okolo čtyř tisíc metrů nad zemí a během letu jsou schopni dosáhnout i 200kilometrových rychlostí.

I extrémní sporty mají ale své extrémní podoby. Tou by se mohl v budoucnu stát wingsuiting doplněný elektrickým pohonem. Speciální pohonnou jednotku pro wingsuiting vyvinuli inženýři německé automobilky BMW a Designworks a na vlastní kůži si ji v Alpách vyzkoušel známý rakouský instruktor létání ve wingsuitu a skydivingu Peter Salzmann.

TIP: Seskok z 8 kilometrů bez padáku: Kdo je odvážný skokan Luke Aikins?

Hnací jednotka létajícího obleku je tvořena dvojicí zapouzdřených karbonových vrtulí. Ty má wingsuiter připevněné na břiše a pohání je dvojice elektromotorů o celkovém výkonu 15 kW. Systém po aktivaci umožňuje intenzivní krátkodobé zrychlení až na 300 kilometrů v hodině.

Europa je jedním ze čtyř velkých měsíců Jupiteru. Pokrývá ji silný ledový příkrov, pod nímž se pravděpodobně nachází hluboký oceán vody, kde snad rovněž probíhá hydrotermální aktivita. Právě taková místa jsou ohniskem zájmu pozemských vědců, protože připomínají místa, na nichž mohl kdysi dávno vznikat pozemský život.

To ale není zdaleka všechno, čím Europa vědce přitahuje. Murthy Gudipati z laboratoří NASA Jet Propulsion Laboratory vedl tým, jehož nedávné experimenty upozornily na další možnou podivuhodnou vlastnost Europy. Vyplývá z nich, že by tento ledový měsíc mohl ve tmě zeleně světélkovat.

Urychlené elektrony a led se solí

Pokud mají vědci pravdu, jde o důsledek přítomnosti ledu a solí na povrchu Europy a zároveň silného magnetického pole Jupiteru, které urychluje elektricky nabité částice. Tyto částice mohou následně interagovat s látkami na povrchu měsíce a přinutit je světélkovat. Velmi zajímavé přitom je, že světélkuje v oblasti viditelného světla. Nejsilnější je toto světélkování v oblasti záření o vlnové délce 525 nanometrů, což odpovídá zelenému světlu.

TIP: Dobré zprávy: Na měsíci Europa zřejmě funguje ledová tektonika

Pro planetární vědce jde o velmi zajímavou zprávu. Intenzita a výsledná barva takového světélkování (za předpokladu, že k němu opravdu dochází), by totiž odpovídala chemickému složení látek, které jsou přítomné v ledu. Pozorování světélkování by tudíž mohlo odhalit leccos zajímavého. 

Špatnou zprávou je, že intenzita světélkování je nejspíš tak slabá, že ji není možné zaznamenat pomocí pozemských teleskopů. Na potvrzení si tak budeme muset nějakou dobu počkat. Rozřešení by mohla přinést připravovaná americká mise Europa Clipper, která by měla startovat v roce 2024.

Slavné naleziště Strážní vrch (Wachtberg) v rakouské Kremži, odkud rovněž původně pochází kremžská hořčice, přineslo překvapení a zároveň významný objev. Archeologové zde již dříve objevili hroby s malými dětmi doby kamenné, které pocházejí z kultury lovců mamutů, typické pro oblast středního Podunají, včetně našeho území. 

Nálezy dětských hrobů z tohoto období jsou extrémně vzácné. Vědci se je proto snaží důkladně prozkoumat. Maria Teschler-Nicola z rakouského muzea Natural History Museum Vienna a také University of Vienna s týmem kolegů přečetla DNA celkem tří nalezených ostatků novorozenců, které všechny pocházejí ze stejné doby, asi před 31 tisíci lety.

TIP: V Chorvatsku vykopali ostatky starověkých chlapců s deformovanými lebkami

Analýzy DNA přinesly překvapivé výsledky. Na Strážním vrchu se podle všeho odehrál tragický a zároveň fascinující příběh. V jednom z hrobů byly pozůstatky dvou novorozenců. Jedno z dětí zemřelo již během porodu. Druhé přežilo podle odhadů asi jen 50 dnů a bylo pohřbeno do stejného hrobu. Podle jejich DNA šlo o jednovaječná dvojčata, nejstarší potvrzená jednovaječná dvojčata na světě.

Tato dvojčata byla přitom pohřbena nedaleko třetího dítěte, které, jak se ukázalo, zemřelo zhruba ve věku 3 měsíců. Analýza DNA odhalila, že šlo o jejich blízkého příbuzného, podle všeho o bratrance. Dvojčata byla pohřbena pod upravenou lopatkou mamuta a všechny děti dostaly při pohřbu dary z mamutí slonoviny.

Od dob císařství se v Etiopii mnohé změnilo, ale postoj vládnoucí vrstvy k vzácným kopytníkům je naštěstí stále stejně ochranitelský. Také dnes je lov nyal přísně regulován a i díky tomu je početnost jejich současné populace odhadována na zhruba 4 000 jedinců. Přesné určení počtu je však vzhledem k členitosti terénu dost problematické. 

Kopytníci z horských svahů

Nejlepším místem pro pozorování a fotografování nyal horských (Tragelaphus buxtoni) je malá rezervace u městečka Dinsho na okraji národního parku Bale Mountains. Zde jich v oplocené části rezervace, hustě zalesněné stromy Hagenia a Juniperus, žije několik desítek. Většinou je možné přiblížit se k nim na 10–20 metrů; teprve když přijdete blíž, začnou nyaly pomalu odcházet. 

Když se blížíte do Dinsha směrem od Addis Abeby, je možné zvířata často zahlédnout na okraji lesa před městem, kde se pasou na přilehlých loučkách. Tady jsou však daleko opatrnější a jejich útěková vzdálenost je větší. Gedemsy, jak se nyalám také říká, obecně využívají množství horských habitatů převážně ve výškách od 1 800 do 3 500 metrů, ale byly pozorovány i v polohách pod 1 600 metrů nebo naopak ve výškách překračujících 4 300 metrů. Zvířata také využívají sezónních migračních koridorů a přesouvají se do nižších nebo vyšších poloh, které jim umožňují dostatečnou termoregulaci a poskytují bohatší potravní příležitosti. 

Nečekané příbuzenstvo 

Zvířata se vyznačují výrazným pohlavním dimorfismem, který se projevuje nejen odlišnou průměrnou velikostí a váhou, ale hlavně absencí rohů u samic. U samců se rohy objevují v šestém měsíci, ale první, typicky široce otevřené spirály nejsou patrné dříve než ve čtvrtém roce života. Současně s přibývajícím věkem tmavne samcům jejich šedo-hnědá srst. Naproti tomu samice si ponechávají zbarvení světlejší s mírným tmavnutím do šeda. Intenzita a rozmístění pruhů a skvrn je unikátní pro každé konkrétní zvíře, ale pruhy a bílé značení jsou méně výrazné než například u sitatung (Tragelaphus spekei) nebo bongů (Tragelaphus eurycerus). 

Nyala horská je zřejmě nejčastěji citované jméno tohoto druhu, jehož nejbližším příbuzným překvapivě není nyala nížinná (Tragelaphus angasii). Současný výzkum a rozbory mitochondriální DNA řadí nyalu horskou daleko spíš do příbuzenstva sitatung, bonga a některých druhů lesoňů. Od nyaly nížinné a příbuzných druhů ji dělí více než šest milionů let odděleného vývoje. Název gedemsa by tak vlastně lépe odpovídal taxonomickému postavení těchto kopytníků.

Cesty za potravou

Příslušníci tohoto druhu mohou být aktivní v kteroukoli denní dobu, ale nejaktivnější bývají mezi pozdním odpolednem a brzkým ránem. To se však může sezónně měnit v závislosti na teplotě a dostupnosti potravy v dané oblasti výskytu. Typicky, jako u všech přežvýkavců, je jejich aktivita pravidelným střídáním okamžiků, kdy vyhledávají potravu a chvílemi odpočinku, při němž rozmělňují a tráví již pozřenou píci. 

Potrava, kterou gedemsy vyhledávají, je široce variabilní a závislá na ročním období a výšce horského pásma, které zvířata obývají. Ve vyšších alpinských polohách nyaly typicky preferují listy lobélií, kdežto v nižších zalesněných pásmech spásají množství různých druhů lesních trav, kapradin a lišejníků. Často také migrují na místa tradičně vypalovaná místními obyvateli před příchodem dešťů, kde najdou čerstvé výhonky travin. 

Poklidná doba námluv

Doba páření není u všech populací jednotná, ale v oblasti Bale obecně spadá mezi prosinec a leden. V tu dobu sledují dominantní samci k páření přichystané samice a s nataženým krkem čichají k jejich ocasu, aby otestovali připravenost k páření. Toto chování je často doprovázeno typickým ohrnováním horního rtu a někdy jsou samci tak zaujati samicí, že si nevšímají ničeho kolem sebe. Tehdy se k nim lze přiblížit jen na pár metrů. 

Jejich agresivita v době páření je minimální a dokonce si ani nevytvářejí a nebrání samičí „harémy“. K občasným konfrontacím sice dochází, ale většina z těch, které jsem měl možnost pozorovat, se odehrávala spíše v rovině pózování a zastrašování. K přímému střetu dvou samců docházelo zřídka. Samotné páření je velice krátké a samec ihned po něm odchází hledat jinou receptivní samici. 

Ohroženy většími šelmami

V období mimo rozmnožování se zvířata sdružují do skupin, které čítají 2 až 13 jedinců. Samice často vytvářejí samostatné skupiny s vedoucí vůdčí samicí, dospělými a dospívajícími samicemi a mláďaty. U poloviny těchto skupin je přítomen i dospělý samec, ale většina samců v této době vytváří oddělená společenství. Příležitostně lze pozorovat i velké skupiny, které se dočasně tvoří v oblastech se zvýšenými potravními příležitostmi.

TIP: Unikátní africká fauna: Syrová krása Etiopie

V současnosti se zdá, že populace gedemsy v Etiopii je víceméně stabilizovaná a jedinými regulačními faktory jsou občasná destrukce původních biotopů místními farmáři a přirozená predace ze strany větších šelem, jako je levhart (Panthera pardus), hyena (Crotus crotus) nebo lev (Panthera leo) a příležitostně i vlček etiopský (Canis simensis).

Nastoupil na trůn ve čtyřech letech, ale zprvu za něj vládla jeho matka – regentka a také všemocný kardinál Mazarin. Celkem strávil Ludvík XIV. u moci 72 let a vládl 19 milionům poddaných. A i když panoval v jednom z nejvzrušenějších období evropské historie, ustál všechny úklady: prohrané války, extrémní zadlužení, intriky zrádných šlechticů, hladomory i vzpoury. Už samotné začátky nebyly snadné. Zásadní úkol k jeho patnáctým narozeninám? Zbavit následníka trůnu panictví…

Jednooká milenka

Sexuální výchova? Je to větší problém než bychom si mysleli. A proto se jeho maminka Anna Rakouská sama postarala o to, aby na své patnáctiny Ludvík XIV. jen tak nezapomněl. Zadání je jasné: je zapotřebí zasvětit mladíčka do principů zrození a radosti lásky, aby byl schopen co nejdříve přivést na svět dědice a zajistil pokračování slavného rodu.

Ale to poslední, co vládce potřebuje, je nějaký instantní levoboček kující zradu a čekající v zádveří na svou šanci. V umění milovat jej ani nemůže školit žena příliš výrazná, aby svým vlivem Ludvíka nezastínila. Ta žena „musí být bez ambicí vyzvednout se nad své postavení, musí být diskrétní a zkušená. Má být čistá a bez nemocí, aby se výuka odbyla bez následků. Do jisté míry musí být půvabná, ale ne vyloženě okouzlující.“ Takže? 

Roli učitelky lásky převezme devětatřicetiletá Catherine-Henriette Bellierová, přezdívaná kvůli svému zranění Jednooká Kateřina. V obličeji prý moc hezká nebyla. Jenže když sfouknete všechny svíce, kdo to pozná? A to je přesně to pravé. Není to žena, se kterou by se Ludvík chtěl někdy později prezentovat za denního světla. Kateřina prý odvedla excelentní práci a kromě prchavých pocitů po sobě v ložnici následníka nic nezanechala. Odměna za její dvouleté angažmá? Celé jmění: 2 tisíce livrů, dva domy ve městě, titul baronky a nádavkem zámeček Hôtel de Beauvais. 

Mnohoúhelník 

Nejen dvorní dámy se ale dostaly do panovníkova hledáčku. Obyčejné milostné trojúhelníky umí s výkladem dějin pořádně zamávat. A teď považte, že v případě Henrietty Anny Stuartovny, zvané pro svou roztomilou drobnost a bledost Minette, šlo nejspíš rovnou o mnohoúhelník. Kde začít? Nejspíš u politicky velmi příhodného sňatku sedmnáctileté Henrietty a králova bratra Filipa.

Jejich svatba v pařížském Palais-Royal byla velkou společenskou událostí, která trochu urovnala spory s Anglií. Kdykoliv pak byla k řešení nějaká diplomatická mise směrem k Londýnu, Minette byla cenným prostředníkem. Pochopitelně proto často probírala podrobnosti s králem. Vlastně, příliš často. Její vlastní manžel Filip ji dost nemile zanedbával s vlastními kamarády a milenci, kteří z ní měli jen legraci. Ludvík XIV. tedy zármutek své švagrové tlumil jak se dalo – často i přes noc a ve společných komnatách.

Žádné unáhlené pohyby

A pojďme k dalšímu hříchu. A tím je… lenost! Ludvík XIV. nikdy neučinil jediný zbytečný pohyb. O jeho absolutní pohodlí se na směny staralo dohromady 350 komorníků (každodenně celé dvě stovky). Svou práci měl každý, počínaje tím, kdo roztahoval záclony v královské ložnici, přes osobu, která krále doprovázela na ranní toaletu. Je tu sluha, který obouvá boty a jiný, který zapíná nákrčník. Žádné myslitelné královo přání nezůstalo nevyplněno. Ani knihu z knihovny si sám nepodal. Vždy tu byl dokonale sehraný štáb pečující o jeho pohodlí. Všechno mělo své místo a čas, každý detail byl předmětem ceremonie. A běda za každou odchylku od normy. Král nemá změny rád a šetří energií. 

Jak poznamená hrabě Saint-Simon: „S poznámkovým blokem a hodinkami můžete i z dálky bezpečně poznat, co král zrovna dělá.“ Probouzí se v 7:30, ale promluvit na něj mohou jen vyvolení. Mytí, holení, zástřih, účes – všechno pěkně popořadě. Skromné občerstvení k snídani, při kterém jej mlčky pozorují nejbližší členové Úřadu Svatého ducha. Krátká modlitba a pak? V 10:00 oběd, ani o minutu později. Poté musí sbor v Zrcadlovém sále zapět pochvalný hymnus na krále. Ale pozor! Každý den nový!

V 11:00 král míří do svých komnat. Bude vladařit, nebo si číst? To je nejisté. Ale na polední promenádě se to dozvíme. Ve dvě hodiny odpoledne pak míří pozdravit členy své rodiny, kteří mají svou vlastní rutinu. Den bude ještě dlouhý. Král nejméně třikrát za den změní svou garderobu a dopřeje si dvě vydatné koupele.

Luxus kam se podíváš

Ve výčtu královských skandálů nesmí chybět ani stavba zámku ve Versailles. Začalo to vlastně už v roce 1648 šlechtickým povstáním a občanskou válkou. Tehdy se vzbouřenci, zvaní frondisté pokusili omezit moc krále a také jeho prvního ministra Mazarina. Plínkám sotva odrostlý Ludvík vnímal tyhle události rozostřeně, ale jedno je jisté: Paříž a blízkost lůzy, která se umí snadno rozvášnit, se mu pranic nelíbila. Proto si nový palác hodlal přestavět z loveckého zámečku stojícího v bažinách Versailles asi 20 kilometrů od centra Paříže, kam se vydával za zábavou. „Francouzi si prostě zaslouží, aby jejich král trávil čas stylově, ne?“

Jádro zámku má půdorys ve tvaru písmene U a v centru všeho leží králova ložnice, tedy místo „kde Slunce vstává“. Palác má více než 700 místností, 67 schodišť, 1 200 krbů a pokrývá plochu 2 014 akrů. Nadřelo se tu 35 tisíc bezejmenných dělníků a 6 tisíc koní z předměstí Paříže.

TIP: Černá princezna na dvoře Ludvíka XIV.: Utajila královna nemanželskou dceru?

Královský dvůr se sem oficiálně přesunul roku 1682. V zahradách okolo zámku stojí 372 sousoší, 600 fontán a táhne se jimi na 30 kilometrů kanálů. Vodní díla spolkla třetinu rozpočtu! Bylo tu též vysazeno 210 tisíc květin a 200 tisíc stromů. Sezónní údržbu zahrad provádělo 20 tisíc zahradníků. Když na jaře zahrady vykvetly, zavírali lidé v širokém okolí okna. Vůně byla tak intenzivní, že z toho všechny bolela hlava… 

Pokud by vás napadlo Versailles postavit dnes, dejte si stranou něco kolem 200 miliard dolarů. Odhadnout přesnou sumu je složité, už proto, že Ludvík stavbu částečně financoval z veřejného rozpočtu. Každopádně na Versailles padlo 25% státních financí.

O Sámovi máme jedinou zmínku v kronice takzvaného Fredegara sepsané kolem roku 660 ve franském klášteře. V našich pohanských zemích ještě psát nikdo neuměl, a tak vděčíme za zprávu o Sámovi jedinému vítězství, které se mu podařilo vybojovat roku 631 u jakéhosi Wogastisburgu, o němž ani nevíme přesně, kde leží. Nicméně to vítězství bylo podstatné a zjevně velkolepé, když Sámo se svými Slovany pokořil mohutná vojska franského krále Dagoberta, čímž si zasloužil pozornost kronikáře. Jinak bychom o něm dnes nevěděli vůbec nic.

Poníženi od Avarů

Původním důvodem, proč se Sámo stal vůdcem Slovanů, nebyl boj proti vlastním franským soukmenovcům, ale obrana proti Avarům. Tak se nazýval svaz turecko-mongolských nomádských kmenů, které se zřejmě oddělily od Hunů a v 6. století vytvořily na Balkáně v sousedství Byzantské říše mocný útvar, takzvaný Avarský kaganát. Podobně jako třeba Hunové a Maďaři patřili i Avaři ke kočovným kmenům, jejichž příslušníci obvykle nesídlili na jednom místě a neživili se zemědělstvím, ale spíše kočovali jako pastevci dobytka a především kořistníci v okolních zemích. 

Naopak Slované bývali zejména v 19. století považováni za holubičí mírný národ, který nerad bojoval, a proto si ho Avaři snadno podrobili. Tuto dnes již vyvrácenou teorii podpořil sugestivní popis soužití těchto dvou etnik ve Fredegarově kronice: „Vinidové (Slované) sloužili již odedávna Hunům (Avarům), takže kdykoliv Hunové vojensky útočili na některý národ, stáli Hunové s celým svým vojskem před táborem, Vinidové pak bojovali; jestliže nabývali vrchu a vítězili, tu Hunové vyrazili, aby se zmocnili kořisti.“

Tolik k ponižující bitevní taktice, při níž měli být Slované obětováni v prvních řadách, zatímco Avaři brali kořist. Ještě horší to však prý bylo v dobách míru: „Hunové přicházeli každoročně ke Slovanům přezimovat, brali si do lože manželky Slovanů i jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Hunům poplatky. Nakonec však synové Hunů, které zplodili s manželkami a dcerami Vinidů, nechtěli již snášet křivdy a útisk, a odmítajíce nadvládu Hunů, začali se bouřit.“

Soužití, nebo potýkání?

Právě v té chvíli měl vstoupit na scénu Sámo a vést Slovany do spravedlivého boje proti utiskovatelům. Je zřejmé, že franský kronikář vzdálený od této události stovky kilometrů a desítky let potřeboval jasný a sugestivní příběh. Ještě více je však zřejmé, že k nějakým projevům útlaku od divokých nájezdníků jistě docházelo. Mimochodem od jména Avar zřejmě vychází i slovanské slovo „obr“. Nicméně si musíme uvědomit, že hraniční potýkání trvalo zejména na Balkáně desetiletí a za tu dobu se na jednotlivých místech vytvořily různé vztahy. Jednak dospěli zmínění synové avarských otců a slovanských žen, jednak mnohdy obě strany zjistily, že vzájemná spolupráce je prostě výhodnější. 

Avaři přezimovali ve slovanských vsích poměrně často a bylo pro ně jistě příjemnější, když se vraceli do přátelského prostředí. Dlouhodobě můžeme jejich vzájemný vztah nazvat vzájemným kulturním ovlivňováním. Slované přebírali nejen některé duchovní rituální zvyky od Avarů, ale třeba z Mikulčic máme doloženou výrobu různých typicky nomádských předmětů. Avaři také do Evropy přinesli novinku v podobě používání třmenů. Své jurty (velké stany kočovníků) postavili vedle slovanských polozemnic a trávili zimu v sousedství Slovanů. Většinou asi pokojně.

TIP: Vítejte na Velké Moravě: Jak se oblékali její tehdejší obyvatelé?

Hlavně si nesmíme na základě Fredegarova popisu představovat, že Slované ve střední Evropě pokojně žili ve svých vesničkách, obdělávali svá políčka a vždycky jednou za čas nuceně přetrpěli nájezd svých krutých a nechtěných pánů, kteří je obrali o úrodu a znásilnili jejich ženy. Toto nefungovalo dlouhodobě ani na Balkáně, kde se Slované dokonce občas spojovali s Avary v boji proti Byzantské říši, případně jiným okolním kmenům. Určitě to nebyl stav trvalé podřízenosti jakýchsi porobených otroků vůči svým pánům.

Sámo v čele odboje

Fredegar si to však úplně nevymyslel. K podobným excesům zřejmě docházelo na hranicích v takzvané oblasti potýkání, kterou můžeme předpokládat v podunajské nížině v okolí dnešní Bratislavy. Právě tam vzniklo zřejmě jakési ohnisko odporu proti Avarům, do jehož čela se po roce 623 postavil jakýsi kupec či velmož z Franské říše. 

Jak se ale dostal cizinec ze západu k vedení slovanských kmenů? Dejme opět slovo Fredegarovi: „Když Vinidové zaútočili vojensky proti Hunům, kupec Sámo vytáhl s nimi ve vojsku a tam se ukázal v boji s Huny tak prospěšný, že to bylo až hodno podivu, a nesmírné množství z nich bylo mečem Vinidů pobito. Když Vinidové viděli Sámovu schopnost, vyvolili si ho za krále a on jim šťastně kraloval třicet pět let.“

To naznačuje statečného bojovníka, dobrého stratéga a taktika, ale především silnou charismatickou osobnost. Musíme ovšem upřesnit, že Sámo se nestal žádným králem, který vládl nějakému velkému území. Pojem Sámova říše je u nás stejně tak zažitý, jako je nepřesný. Ve skutečnosti šlo o kmenový svaz slovanských kmenů, jejichž vůdcové se zřejmě nemohli shodnout, kdo z nich by měl svaz vést, a proto zvolili schopného cizince jako určitou kompromisní variantu. Trochu nuceně se sjednotili pod tlakem avarského nebezpečí z jihovýchodu. Sámo se tak stal tím, který vedl rozpravu na všeobecných sněmech, byl uznávanou autoritou, ale nemohl suverénně rozhodovat o všech záležitostech v jednotlivých kmenech. Fredegar ho nazval králem, protože je to pojem, který ze svého prostředí znal pro nejvyššího vládce.

Úspěšné spojenectví

Když byl jeho svaz v boji úspěšný, viděli i vůdcové dalších kmenů, že je výhodné se k němu přidat, a tak se Sámova pomyslná říše rozrůstala. Pohromadě ji však držel především zájem společného boje proti vnějším nepřátelům. Jakési centrum tohoto svazu, kde se zřejmě usídlil i sám Sámo, bylo podle archeologických nálezů zhruba shodné s centrem pozdější Velkomoravské říše – tedy někde mezi Mikulčicemi a Olomoucí. Právě tudy totiž procházely významné obchodní cesty (například proslulá „hedvábná stezka“) zprostředkující výměnu zboží mezi Franskou říší na západě a Orientem. Navíc je toto území relativně nedaleko od zmíněného ohniska vzájemného střetávání u Bratislavy, takže bylo vhodné pro vedení boje v tomto prostoru.

Podrobnější zprávy o Sámově boji s Avary nemáme, ale víme, že byl rychle úspěšný. Snad to souvisí i s náhlým vzestupem Byzance, jejíž vojsko drtivě porazilo spojené Avary a Slovany roku 626 při obléhání Konstantinopole. I to mohl být impuls pro mnoho slovanských knížat na Balkáně, aby se vyhranili vůči Avarům, protože spojenectví s nimi už nepřinášelo výhody. Faktem zůstává, že Sámova moc během několika let závratně vzrostla. Nově vzniklý svaz se ukázal nejen jako životaschopný, ale dokonce natolik silný, že se mohl postavit daleko mocnější Franské říši.

Provokativní poselství

Roku 629 se stal franským králem Dagobert, který byl dosud panovníkem Austrasie, jedné z částí Franské říše. Byl zkušeným vládcem, který hodlal rozšířit svou moc. Asi není náhodou, že už o dva roky později došlo k diplomatické roztržce, která zavinila velké válečné tažení. Někde na území Slovanů byla přepadena franská kupecká karavana a Dagobert velmi důrazně požadoval po Sámovi, aby mu vyplatil spravedlivou náhradu škody a snad i potrestal viníky. Franský král vyslal ke Slovanům svého vyslance Sicharia, jehož však podle Fredegara „Sámo nechtěl spatřit a nedovoloval mu, aby k němu přišel. Proto Sicharius oblékl šat, jaký nosí Slované, předstoupil se svým doprovodem před Sáma a oznámil mu všechno, co měl uloženo. Ale jak to bývá znakem pohanství a zpupnosti nešlechetných lidí, Sámo nedal náhradu za nic z toho, čeho se jeho lidé dopustili (...).“

V žádném případě se nemůžeme spolehnout na objektivitu franského kronikáře, ale podivná je jeho zmínka o tom, že Sicharius prohlásil: „Sámo i lid jeho království jsou Dagobertovi povinni poddanstvím.“ A ještě podivnější je, že Sámo prý jeho tvrzení nepopřel, ale prohlásil: „Jako země, kterou máme, patří Dagobertovi, tak i my jsme jeho, pokud jen bude mít v úmyslu zachovávat vůči nám přátelství.“

Jaký byl pravý stav věcí, dnes už těžko zjistíme. Můžeme uvažovat, jestli Slované neplatili Frankům nějaký tribut, nebo zda šlo pouze o zbožné přání kronikáře, aby jeho král vládl všem koutům země, což osobně považuji za pravděpodobnější. Je tu i možnost, že byl Sámo dosazen Slovanům jako prodloužená ruka franského krále, která se posléze vymkla kontrole, ale není to příliš pravděpodobné. V každém případě se nabízí myšlenka, že celá diplomatická roztržka byla jen zástupným problémem, protože nový král Franků chtěl prostě rozšířit území své říše a přepadení karavany využil jen jako záminku k válce. Přece by nevystavěl své obrovské vojsko, které se vzápětí přivalilo na slovanské území ve třech proudech, jen kvůli jedné karavaně.

Proti svému králi

Dagobert poslal proti Slovanům většinu ozbrojených sil, kterými mohutná Franská říše disponovala. Z jihu táhli Langobardi a z jihozápadu velký proud Alamanů, který zřejmě přibral i Bavory. Oba tyto proudy byly na svých taženích úspěšné, poplenily slovanské území a odvedly si domů značné množství slovanských zajatců, z nichž většinou udělaly otroky. Jenže o výsledku války se rozhodovalo jinde. Sámo totiž moudře netříštil své síly a povolal většinu slovanských bojovníků k pevnosti Wogastisburg, kde se opevnil a čekal na největší třetí proud, který ze západu přiváděl v čele svých Austrasijců sám král Dagobert. 

Dodnes přesně nevíme, kde vlastně ten slavný Wogastisburg leží, ale v poslední době se mnoho archeologů přiklání k názoru, že by to mohl být vrch Rubín u Podbořan v západních Čechách. Tomu odpovídají jednak nalezené zbytky opevnění, výzbroje i jiných předmětů, které lze datovat zhruba do raně slovanského období. Navíc je vrch příhodně umístěn západním směrem, odkud přicházel Dagobert.

Bitva to byla dlouhá. „Austrasijci oblehli pevnost Wogastisburg, kde zůstal největší počet statečných Vinidů, a po tři dny s nimi bojovali; byl tu mečem pobit velký počet lidí z Dagobertova vojska a potom davše se na útěk zanechali tam všechny stany i věci.“ Bojovalo se tady po tři dny, a to nikoliv klasickým způsobem v poli. Spíš se obrovské franské vojsko opakovaně pokoušelo dobýt slovanskou pevnost, až se natolik vyčerpalo, že po třech dnech mohli Slované podniknout silný protiútok a rozprášit unavené a frustrované útočníky.

Sebevědomý Dagobert se musel stáhnout zpět do své říše, zatímco Sámo využil získanou výhodu a v následujících letech podnikl několik kořistnických výpadů do Durynska a dalších zemí Franské říše. Díky vítězství se k jeho svazu navíc připojil Dervan, vévoda lužických Srbů, dosud poddaný Franků, a snad i korutanský vévoda Valluk, jehož území poplenili Langobardi.

Svaz se mění v říši

Sámo tak rozšířil svůj vliv, upevnil moc a položil základ říši (přijmeme-li tento nepřesný název pro kmenový svaz), která přetrvala dlouhá desetiletí a možná i staletí. Znamená to snad, že svaz přežil i smrt svého zakladatele a těžko se pak mohl nazývat Sámova říše? Pravděpodobně ano.

TIP: Na slovanském Olympu: Kterým bohům se klaněli staří Čechové?

Sámo totiž zemřel kolem roku 658 (kronikář uvádí délku jeho vlády 35 let od nástupu). O jeho dalších činech ani o pokračování slovanské říše už nemáme zprávy. To nemusí nutně znamenat, že svaz zanikl, protože Fredegarovo líčení bylo motivováno právě jen bitvou u Wogastisburgu, jak už jsme řekli na začátku. Pak se Slované ztratili z hledáčku zájmu franských kronikářů a je docela dobře možné, že jejich kmenový svaz přetrval, aby na něj o dvě století později navázala Velkomoravská říše. Možná se v ni také postupně proměnil, čemuž napovídá shodné umístění vládnoucího centra na jižní Moravě. 

Nedávná studie vědců z kanadské University of British Columbia potvrdila, že i když už člověk na smrtelné posteli nedokáže odpovídat, stále může slyšet slova svých blízkých. Autoři práce pomocí EEG neboli elektroencefalografu monitorovali mozkovou aktivitu pacientů v bezvědomí, jimž během jejich poslední hodinky pouštěli sérii různých tónů. Výsledky porovnali s EEG skupiny nemocných při vědomí i zcela zdravých jedinců a zjistili, že sluchová soustava lidí v bezvědomí reaguje stejně jako u zdravých osob.

Studii vědci prováděli na skupině osmi klientů paliativní péče v St. John Hospice ve Vancouveru a kontrolní skupině 17 zdravých dobrovolníků. Klienti test podstupovali ve dvou fázích – poprvé, když ještě vnímali okolí a byli schopni reagovat, podruhé v bezvědomí. Podle hlavní autorky studie Elizabeth Blundonové byla mozková aktivita u obou skupin velmi podobná.

TIP: Mohou růst vlasy a nehty i po smrti?

Ze studie sice neplyne, zda ti, kdo již ztratili vědomí, dokážou význam slov přesně dekódovat; jisté však zůstává, že svým blízkým můžeme v okamžicích před odchodem z tohoto světa dopřát alespoň částečnou úlevu a pocit lásky.