Heinrich Himmler představoval monstrum mnoha tváří. Nechvalně proslul coby říšský vůdce SS, šéf gestapa a hlavní strůjce holokaustu. Založil také nacistickou pseudovědeckou instituci Ahnenerbe, jež měla za úkol na základě „archeologických nálezů“ a vlastního výzkumu hledat historické artefakty potvrzující Hitlerovu rasovou teorii: V podstatě se snažila dokázat, že jsou Němci skutečně potomky nadřazených árijců. Už méně se však o Himmlerovi ví, že v tajnosti trávil spoustu času na vestfálském hradě Wewelsburg a postupně jej přestavoval na pomyslný Kamelot třetí říše, centrum okultismu a středobod nově uspořádaného světa. 

Symbolická říšská marka 

Wewelsburg stojí nedaleko stejnojmenné vesnice již od 17. století a právě jeho poloha Himmlera zprvu zaujala: Pro potřeby SS chtěl vlastnit hrad v samém srdci říše, kde dávné germánské kmeny sjednotil náčelník Cherusků Arminius. Ten se svými muži vyrazil do boje proti čtyřem římským legiím, v Teutoburském lese je zcela zničil, a připravil tak impériu jednu z nejdrtivějších porážek. 

V Hitlerových činech viděl Himmler symbolickou návaznost na Arminiovy skutky a vůdce jeho návrh schválil. Vyjednávání nicméně nebylo snadné. Strůjce holokaustu se totiž hned po první návštěvě do hradu zamiloval a rozhodl se ho koupit, nebo alespoň výhradně pronajmout. Jenže správce okresu Büren, kde se památka nachází, se jí odmítal vzdát. Po vítězství nacistů v celoněmeckých volbách jej ovšem noví lídři země z úřadu odsunuli, a roku 1934 tak došlo k dohodě o pronájmu Wewelsburgu na sto let za symbolickou jednu říšskou marku.  

Místo školy mystika

Původně měla na hradě vzniknout pobočka Říšské pracovní služby: Jednalo se o polovojenskou organizaci pro árijské muže, která fungovala jako přechodná stanice mezi studiem a narukováním. Himmler však plán změnil a chtěl mít v sídle školu, jež by pro čelní představitele SS zajištovala důkladnou a jednotnou ideologickou průpravu. Již v roce 1935 prohlásil, že se hrad přejmenuje na SS-Schule Haus Wewelsburg a cílem bude vyučování o předgermánské a rané germánské historii i folkloru. Sídlo spravoval Manfred von Knobelsdorff a v jeho vizích se mělo proměnit v jakousi nordickou akademii.  

Podle četných spekulací se ovšem na pozadí rozvíjel i plán spojený s okultismem a nadpřirozenem. Údajně za ním stál Karl Maria Wiligut, který o sobě tvrdil, že pochází z rodu germánských mystiků s prehistorickými kořeny. Snažil se také lidem namluvit, že má schopnost napojit se na vzpomínky předků a čerpat z nich moudrost. A Himmlera prý přesvědčil, že Wewelsburg nejen představuje dobré místo k vybudování školy, ale také skrývá značný mystický potenciál. Coby argument mu posloužila vestfálská legenda, podle níž se u památné břízy v poslední bitvě setkají armády východu a západu, přičemž druhá zmíněná vyjde ze střetnutí vítězně. Wewelsburg se měl podle Wiliguta stát hlavní baštou západu, kterému v jeho pojetí samozřejmě odpovídala třetí říše.  

Vibrace předků

Zpočátku tedy ve Wewelsburgu skutečně fungovala škola, postupem času se však v jeho útrobách odehrávalo stále víc ezoterických pokusů a pseudovědeckých snah, velmi podobných těm, které vyvíjela již zmíněná Ahnenerbe. K prominentním rezidentům památky údajně patřil samozvaný klerik Wilhelm Teudt, jenž pátral po pradávných germánských ostatcích a posvátných pohanských lokalitách. Při hledání mu měly pomáhat vibrace vydávané dušemi předků: S jejich pomocí prý v krajině viděl dávné scenérie, a snáz tak spatřil důležitá místa, která již zarostla vegetací nebo byla srovnána se zemí.

Na hradě vznikla „vědecká“ knihovna a v okolí se začalo pracovat na vykopávkách. Aby se v obyvatelích blízkého městečka posílilo germánské vědomí, pomáhali jim nacisté z Wewelsburgu s renovacemi památek – mimo jiné zrekonstruovali dřevěný dům v srdci obce, jenž se stal posléze komunitním centrem.

Středobod nového světa

Hrad v původní podobě příliš neodpovídal požadavkům Himmlerovy učené společnosti, proto došlo na jeho rekonstrukci. Interiéry čekala přestavba v duchu třetí říše a k reliéfům hákových křížů přibyly i germánské runy. Svastiky se objevovaly všude, včetně nádobí a příborů. V roce 1939 pak vojáci do sídla navezli četné artefakty a umělecká díla, s nimiž Ahnenerbe pracovala. Z památky zároveň zmizela omítka, aby vypadala historičtěji, a ve sklepeních vznikla kovárna, aby pro Wewelsburg vyráběla dekorace na míru.

S každým rokem nabýval hrad na důležitosti a podle Himmlera se měl stát nejen ideologickým centrem SS, ale také středobodem nového světa: Jakmile by Říše dosáhla absolutního vítězství, měla se památka i její okolí masivně přebudovat. Co přesně by rozsáhlá přestavba přinesla, není známo. Nicméně v roce 1939 zakázal Himmler o Wewelsburgu psát a navštívit jej tou dobou mohli už jen zvaní hosté. Nejenže tím šéf gestapa na dlouhé roky hrad v podstatě vymazal z povědomí, ale zároveň podnítil představivost mnoha záhadologů, kteří na základě okultní symboliky „rekonstruovali“ podivné dění za zavřenými branami.

Nacisté kulatého stolu 

Již roku 1938 například Himmler přikázal svézt do Wewelsburgu všechny čestné prsteny SS, jejichž nositelé zemřeli. Zpočátku je rozdával jako dar svým nejbližším důstojníkům, ale posléze je na základě neustále se měnících pravidel uděloval všem, kdo byli dané pocty hodni – celkově tak šlo asi o dvacet tisíc šperků. Hradní pán je chtěl údajně „pohřbít“ v kryptě, jíž se přezdívalo Himmlerova a prý byla zasvěcena zakladateli saské dynastie Jindřichu I. Ptáčníkovi. Říšský vůdce SS totiž podle všeho věřil, že je reinkarnací panovníka, a hrobka se časem měla stát i jeho místem posledního spočinutí.

TIP: Vůdce a Thule: Jaký byl vztah Adolfa Hitlera k okultistické společnosti?

Spekulace, že si Himmler budoval vlastní Kamelot a sám sobě připisoval artušovskou moc, vznikly nejen na základě pojmenování místností a učeben v rekonstruovaném sídle – včetně studoven Král Artuš či Grál. Ke snaze stvořit nacistické rytíře kulatého stolu odkazuje rovněž důraz na číslo 12: Právě tolik se totiž dle některých interpretací nacházelo u zmíněného stolu míst. Himmler si coby své následovníky vybral dvanáct důstojníků SS a údajně s nimi podstoupil jakési magické rituály. 

Ideologie s výhledem do kosmu 

Severní věž hradu doznala za nacistů značných změn a také se nese v duchu dvanáctky. V jejím sklepení se nachází dvanáct podstavců, sál Obergruppenführer podpírá tucet sloupů a na podlaze je vyobrazeno tzv. černé slunce s dvanácti paprsky. Himmler a jeho učená společnost přitom Slunce považovali za „nejsilnější a nejlépe viditelný projev Boha“. Pokud navíc některý z vyvolených důstojníků zemřel, jeho popel se měl umístit na jeden z dvanácti piedestalů ve sklepní kryptě.

V roce 1938 údajně Siegfried Taubert, který tehdy dohlížel na rekonstrukci hradu, musel řešit Himmlerovu otázku, kolik by stálo vybudování planetária. Plán zjevně počítal s tím, že by se okultní pseudověda rozšířila o studium hvězd, samozřejmě v bizarní kombinaci seriózní astronomie s astrologií a jejími nadzemskými vlivy. To vše se mělo ještě prolnout s historií a folklorem, observatoř však nakonec nevznikla…

Za vším hledej mimozemšťany

Zdaleka nejdivočejší konspirační teorie se ovšem nezabývá rytíři ani astrologií, ale vzhlíží k jiným galaxiím a supermoderním technologiím. Za jejím zrodem stál spisovatel Jan van Helsing, který v knize Tajemné společnosti a jejich moc ve 20. století z roku 1993 líčí, jak v německém lese Schwarzwald havarovalo UFO. K události mělo dojít v roce 1936, ke kráteru se prý velmi brzy sjely jednotky SS a zbytky létajícího talíře převezly do tajných Himmlerových laboratoří na Wewelsburgu. 

Tamní vědci torzo lodi zkoumali a reverzním inženýrstvím jednotlivých součástek dospěli k objevům, jež nacistickou armádu posunuly po technologické stránce daleko před protivníky. Dle samozvaných odborníků z televizního pořadu Ancient Aliens neboli „dávní mimozemšťané“ lze stopy mimozemské technologie nalézt v konstrukci balistické rakety V-2 i její předchůdkyně V-1. Experimentovat se však údajně začalo také s antigravitací a vesmírné popíchnutí prý inspirovalo rovněž Viktora Schaubergera, jehož technologie víření vzduchu dala podle konspirátorů vzniknout nacistickému létajícímu talíři Haunebu.  

Spálit a zničit!

Drtivá většina uvedených konspiračních teorií sice vyvolává úsměv, ale pravdou zůstává, že výzkum nadpřirozena a pátrání po kořenech árijské rasy považoval Himmler za velmi významné. Osobně se postaral, aby žádné dokumenty neskončily v rukou Spojenců. Když se tedy roku 1945 blížila k Wewelsburgu americká armáda, pověřil Heinze Machera zničením sídla: Major se svou jednotkou patnácti mužů sice hodlal rozkaz splnit, ale během destrukce jim došly trhaviny. Zdemolovali tak pouze jihovýchodní věž, strážní budovu a ubytovnu pro dělníky. 

TIP: Okultismus Třetí říše: Árijci, lepé telepatky a mimozemšťané

Interiér hradu proto v zoufalství zapálili a vesničanům zakázali požár hasit. Jakmile plameny dohořely, vydali se místní lidé sídlo vyrabovat. O tři dny později ho pak ovládli Spojenci, není však známo, zda v jeho nitru objevili pozůstatky létajícího talíře či jiné okultní předměty. Po válce prošel Wewelsburg postupnou rekonstrukcí a dnes se v něm nachází hostel i muzeum věnované vývoji ozbrojené síly SS. 

Společnost Nokia získala grant ve výši 14 milionů dolarů na vývoj vůbec první mobilní sítě na Měsíci. Plánovaná 4G/LTE síť (a později 5G) má usnadnit obyvatelnost Měsíce a poskytovat komunikační prostředky pro lunární rovery a lunární navigační systémy, zejména s ohledem na projekt Artemis. Plány na vybudování mobilní sítě na Měsíci ale přidělávají vrásky mnoha vědcům. Nokia je přitom jen jedním ze čtrnácti technologických společností, se kterými NASA v této oblasti spolupracuje. Největším problémem bude měsíční mobilní síť pro vědce, kteří využívají pozemní radioteleskopy.

Internet na Měsíci

Observatoře, které využívají radioteleskopy, obvykle vznikají v těch nejodlehlejších koutech Země. Má to pochopitelně svůj velmi praktický důvod – vědci se tak snaží v co největší možné míře eliminovat vysokofrekvenční rušení, produkované dnes především mobilními sítěmi, ale i dalšími běžně používanými zařízeními. Například 76metrový radioteleskop Lovell, který se nachází na nejstarší observatoři na světě Jodrell Bank, dokáže detekovat mobilní signál až z dalekého Marsu. Případná mobilní síť na Měsíci by tak mohla z velké části omezit používání nejen Lovellu ale i dalších pozemních radioteleskopů.

TIP: Přistání na Měsíci: NASA ukázala na landery od tří soukromých společností

Zapojení soukromých společností do vesmírných technologiích je dnes běžnou rutinou. Značnou pozornost vědecké obce vzbudil například projekt satelitů Starlink, jejichž „vláčky“ vědcům omezovaly vesmírná pozorování. Nedávná studie organizace SKA, která se zabývá vývojem nových generací radioteleskopů ukázala, že citlivost pozemních radioteleskopů by projekt Starlink (po svém úplném dokončení) mohl omezit až o 70 %. Vědci proto volají po urychleném přijetí předpisů, které by rostoucímu počtu vesmírných technologií, nastavily jasná pravidla chránící pozemní astronomii.

Konec mýtu o mírných gorilách? Fosseyová možná nepozorovala „normální chování“

Dlouhodobé výzkumy chování primátů naznačují, že zatímco agresivní chování mezi šimpanzi není nijak vzácné, mezi bonoby a gorilami je spíše výjimečné. Ukazuje se ale, že ani gorilám nemusí být násilí úplně cizí…

Dotek sametového hřbetu: Impozantní sumec velký

Sumci jsou obrovské ryby, které dorůstají délky kolem dvou metrů. Postrach podvodní fauny a nejvyšší predátor našich vod je však při kontaktu s člověkem překvapivě ohleduplný a přátelský… 

Věčná žízeň: Hadi žijící ve slané vodě trpí po většinu života krutou žízní

Čtyři pětiny ze všech druhů plazů žijících ve vodě patří mezi hady. Pro mokré prostředí jsou dokonale adaptováni. Přesto jsou někteří z nich uprostřed obrovských vodních prostor odsouzeni k trvalé dehydrataci…

Žirafy neberou na predátory vůbec žádný ohled

Podle obecně přijímaného modelu chování zvířat snižuje život ve větší skupině riziko napadení jedince. Výzkum Zoe Mullerové z univerzity v Bristolu ukázal, že u žiraf je tomu přesně naopak… 

Hrozivé kleště krabů palmových předčí jen síla aligátorů

Největší krabi dokážou svými klepety vyvinout dvojnásobek síly člověka. V poměru k velikosti těla překonávají sílu skusu všech ostatních zvířat s výjimkou aligátorů… 

Nepopiratelný vládce oceánů: Tajemný vorvaň obrovský

Vorvaně obrovského už od starověku opěvovali básníci všech kultur, které se s ním setkaly. Tyto kytovce je možné bez přehánění označit za nejsilnější a nejlépe vybavené predátory této planety…

Osminohá pohroma: Sužované Austrálii hrozí záplava jedovatých pavouků

Letní požáry následované záplavami a dešti vytvořily ideální podmínky pro přemnožení australských sklípkanců…

Bizarní hříčky Matky přírody: 5 nejpodivnějších tvorů z hlubin oceánu

Oceány pokrývají 71 % zemského povrchu. V jejich vodách se pak pohybuje řada velmi zvláštních živočichů, kteří používají ploutve jako chodidla, maskují se coby zubatý písek nebo připomínají rosol…

Slepec malý: Tajemný obyvatel podzemí a pokořitel rakoviny

I když pod kůží slepců malých lze objevit náznaky někdejších očí, zrak je jim zcela odepřen a musejí spoléhat výhradně na sluch a hmat. Snad i díky své schopnosti odolávat rakovině se dožívají mimořádně vysokého věku…

Logika destruktivní dezinfekce: Nakažené mravence čeká nemilosrdná čistka

Jak se mravenci zachovají, když do hnízda přijde jejich druh infikovaný smrtící nemocí? Nemilosrdně ale pragmaticky. Jejich zásah lze přirovnat k reakci buněk imunitního systému…

Vědci pokračují v hledání způsobů, jak snížit množství oxidu uhličitého emitovaného do atmosféry. Jedním z odvětví, které je v jejich hledáčku, je letecký průmysl, který produkuje přibližně 12 % emisí oxidu uhličitého souvisejícího s dopravou.

Tým britských a saúdskoarabských vědců nedávno přišel s postupem, jehož cílem je uhlíkově neutrální letecké palivo. Jde o výrobu leteckého paliva z oxidu uhličitého a dalších přísad. Oxid uhličitý z ovzduší se smíchá s vodíkem a kyselinou citronovou. Na tuto směs pak působí katalyzátor ze železa s příměsí manganu a draslíku, při teplotě 350 °C.

TIP: Aerolinky Virgin Atlantic podnikly první komerční let s ekologickým palivem

Popsaný proces oddělí v molekulách CO2 atomy uhlíku od atomů kyslíku, které se poté spojí s atomy vodíku. Výsledkem tohoto procesu je podle vědců kapalné tryskové palivo. Vedlejšími produkty procesu mají být molekuly vody a některé další látky – především ethen a propen, což jsou zase zajímavé suroviny pro petrochemický průmysl, které se dnes získávají z fosilních surovin, především ze zemního plynu a ropy.

Tímto způsobem vyrobené letecké palivo je podle vědců uhlíkově neutrální, protože jeho spálením se uvolní prakticky stejné množství oxidu uhličitého, jaké bylo použito k jeho výrobě. Vědci také zdůrazňují, že jejich proces je levnější než jiné konkurenční metody používané k výrobě leteckého paliva přeměnou vodíku – hlavně proto, že spotřebovává méně elektřiny.

Předválečná sovětská ponorková flotila rostla rychlým tempem, kvalita ale neodpovídala kvantitě. Týkalo se to i posádek, jejichž jakoukoli iniciativu brzdil duální velitelský systém. Na každé ponorce totiž působil politický komisař, který s námořníky někdy navázal dobrý pracovní vztah, mnohem častěji ale viděl smysl svého života v honu na možné nepřátele komunistické strany. To v důsledcích znamenalo, že kapitáni nedělali nic, k čemu nedostali písemný rozkaz. 

Pracant z obchodního loďstva

Sovětské velení považovalo obranu pobřeží za hlavní úkol ponorných člunů; napadání nepřátelské dopravy a válečných lodí ve vzdálenějších vodách se chápalo jen jako druhotný úkol. Z hlediska taktiky měly ponorky útočit z periskopové hloubky, ale jen za dne, protože v noci kvůli nevalné kvalitě periskopů kapitáni téměř nic neviděli. Obecně se cvičilo dost ledabyle, což admirálové sice věděli, ale když požádali lidového komisaře obrany maršála Klimenta Vorošilova o rozkazy vedoucí k vyšší intenzitě výcviku, s ohledem na zvýšené riziko už tak příliš častých mimořádných událostí nepochodili.

Navzdory všemu řečenému lze mezi sovětskými ponorkáři najít několik mužů, kteří se za své bojové výkony nemuseli stydět. Jedním z nich byl původním povoláním kapitán obchodního loďstva Alexej Matijasevič. Většinou platilo, že přeškolení civilní důstojníci na ponorkách moc nezářili, protože v jejich podvědomí převládala snaha nevystavit svou loď žádnému riziku. Matijasevič byl ale z jiného těsta.

Dary z Estonska

Na konci roku 1940 byl povolán do aktivní služby, absolvoval ponorkovou školu a stal se zástupcem kapitána Viktora Poleščuka na ponorce Lembit. To se dalo považovat za výhru v loterii, protože Lembit se sesterským Kalevem patřil mezi nejmodernější sovětské jednotky. Původně se jednalo o estonský člun zakoupený v roce 1937 ve Velké Británii, přičemž konstruktéři firmy Vickers stavbu podřídili specifickým podmínkám Baltského moře.

Lembit nesl solidní kombinovanou výzbroj torpéd a min při zachování nevelkých rozměrů, které neomezovaly rychlost a obratnost. Po záboru Estonska Lembit sloužil pod sovětskou vlajkou a posádku vytvořili nejzdatnější námořníci. Když Lembit dokončil první misi k ostrovu Rujána, převzal Poleščuk velení ponorkové brigády a na kapitánské místo nastoupil Matijasevič. Jeho muže čekaly všechny těžkosti spojené se službou v obleženém Leningradě.

Minové úspěchy

Kromě toho, že trpěli podvýživou, bez originálních náhradních dílů se na plavby připravovali jen za cenu velkých improvizací. Lembit do konce války podnikl pět bojových misí, při nichž položil minová pole a podnikl osm torpédových útoků. Počet obětí se dá jen těžko odhadnout; podle německých zdrojů Matijasevič torpédy potopil jednu loď a druhou těžce poškodil, pět dalších prokazatelně zničily miny. Je ovšem možné, že v minových polích položených Lembitem protivník přišel až o 21 plavidel a ponorku.

TIP: Strastiplná cesta na dno: 6 nejslavnějších havárií ponorek

Nízké procento úspěchu torpédových útoků se Matijasevičovi vyčítat nedá. Původní britská torpéda byla ztracena v přístavních skladech během německého postupu v roce 1941 a torpédisté se museli spokojit se zastaralým a tehdy užnepoužívaným sovětským typem 53-27, který nevyzpytatelně zatáčel, explodoval předčasně anebo vůbec a pravděpodobnost zásahu tak činila pouhých 13 %.

Jiný sovětský model se ale do torpédometů Lembitu nevešel a Matijasevičovi tak nezbývalo než střelbu rozptýlenou salvou zavrhnout a své šance zvyšoval palbou torpéd po dvojicích odpálených ve stejném kursu. Po válce by úspěšného kapitána asi čekala slušná kariéra ve válečném námořnictvu, jenže Matijasevič své místo viděl jinde. Čekal 10 let, než byl propuštěn, ale pak dlouhé roky velel nákladním lodím, leningradskému přístavu a do penze odešel v 76 letech.

Lvi mají velmi silnou tělesnou konstituci a lezení na stromy pro ně není zrovna typické. Nicméně se k tomu občas odhodlají. K obtížnému šplhání na stromy se lvi přinutí hned z několika důvodů. Lov je pro ně vyčerpávající a mnohdy nebezpečnou záležitostí. Než by ztráceli energii honbou za zvěří s nejistým výsledkem, raději využijí jakékoli jiné šance, aby se lacino dostali k cizí kořisti. Nepohrdnou mršinou, snadno od kořisti odeženou geparda nebo hyeny. Někdy rovněž šplhají do korun stromů, aby se zmocnili úlovku levharta, který si tam tato obratná kočkovitá šelma uschovala.

V záplavových oblastech (např. v Okavangu nebo v severozápadní Zambii) se lvi uchylují na stromy před vodou. Jejich vztah k mokrému živlu je jednoznačný. Vodu nemají rádi a odhodlají se do ní, jen pokud je to nezbytně nutné – při pronásledování kořisti nebo kvůli záplavám. Jestliže si tedy mají vybrat mezi plaváním nebo pobytem na stromě, je jejich volba jednoznačná.

Další možnost, proč afričtí zvířecí vládci lezou do korun zelených velikánů, odhalil Josef Vágner, když lvy v šedesátých letech pozoroval v Ugandě. Usoudil, že lvi lezou na stromy nejčastěji tam, kde se vyskytuje velké množství těžké zvěře. Buvoli a sloni je totiž během odpočinku na zemi často vyrušovali.

Vždy přítomné nebezpečí pádu

Ať už lvi lezou na stromy z jakýchkoli důvodů, je jisté, že v korunách mají stín a v horku je ochlazuje svěží vítr, který odfukuje obtížný hmyz. Z výšky navíc mají větší rozhled. Během horkých dnů tak můžete ve větvoví spatřit i celou lví smečku. Starší lvice a mohutní samci se odváží ulehnout jen do rozsochy nebo na silné větve nízko nad zemí; mladí balancují na slabších větvích a ve větších výškách. Lvíčata se do korun stromů odvažují až po zkušenostech, které získají na padlých stromech.

Lvi na strom lezou tak, že předními tlapami s vytaženými ostrými drápy uchopí kmen a nahoru se posunují pomocí vzepřených zadních končetin. V korunách stromů se na rozdíl od levhartů pohybují nejistě a nemotorně. Občas se stane, že při balancování spadne některý z nich na zem a vážně se zraní nebo si dokonce zlomí vaz.

Kde lvi „rostou“ na stromech

Na výskytu stromových lvů stavějí svou popularitu národní parky Queen Elizabeth v Ugandě a Lake Manyara v Tanzanii. Pravda o tom, že lezení na stromy je zvykem získaná dovednost, se zde často ztrácí pod zdůrazňováním přítomnosti „stromových lvů“. Návštěvníci tak často z návštěvy získávají nesprávný dojem.

V Queen Elizabeth, severozápadní části zvané Ishasha, se lvy občas podaří zahlédnout v korunách fíkovníků sicomora, které rostou osamoceně v travnaté savaně. Mohutné fíkovníky se silnými vodorovnými větvemi vyrůstajícími z kmene nízko nad zemí jsou i pro lvy ideální „prolézačkou“. V národním parku Lake Manyara je vzhledem k hustém akáciovém porostu takřka nemožné lvy na stromech spatřit. Přesto si místní správa parku na stromových lvech založila své know-how.

TIP: Lovci a marný boj jejich kořisti o život: Tvrdá rána z milosti

V jiných částech Afriky nebyli lvi na stromech pozorováni nikdy, nebo jen velmi sporadicky. Například v největším jihoafrickém Krugerově parku jde o zcela výjimečnou událost. Zdá se, že si lvi lezeckou techniku předávají z generace na generaci. Dle mých vlastních zkušeností je jednoznačně nejlepším parkem na pozorování stromových lvů Serengeti.

Nelítostní smrtihlavové v boji: Zrození německé divize SS Totenkopf

Divize s umrlčí lebkou ve znaku se stala jedním ze symbolů Waffen-SS. Po počátečních potížích se propracovala mezi nejefektivnější bojové formace třetí říše, nicméně pojí se s ní i celá řada válečných zločinů…

Smrtící roury bez zákluzu: Historie a nasazení bezzákluzových děl

Výstřel z děla generuje zpětný ráz, po němž musí brzdovratné zařízení vrátit hlaveň zákluzem do původní polohy. Změnu přinesla kategorie bezzákluzových zbraní, jež našla uplatnění především v boji s obrněnci…

Hitlerovy mosty ztracené v polích: Pozůstatky dálnice Breslau–Wien

Jako dlouhá jizva na tváři Moravy se od severu k jihu táhne fragment tělesa nedokončené exteritoriální dálnice Vratislav–Vídeň, ambiciózního projektu známějšího jako „Hitlerova dálnice“… 

Trumf v rukávu německé Panzerwaffe: Těžký tank Tiger II

Ačkoliv těžkých tanků Tiger II vyrobila třetí říše jen necelou pětistovku, staly se díky mamutím rozměrům, extrémně silnému pancíři i výkonnému kanonu legendou…

Sedmdesát let v boji proti přesile: Taktika izraelských stíhačů

Izraelští stíhači prosluli agresivitou a oddaností vlasti. Za sedm desítek let bojů s letectvy arabských států prokázali nejen chladnou hlavu, ale i profesionalitu a mistrné zvládnutí svých strojů…

Lovec proti lovci: Duel stíhačů tanků SU-100 vs. Jagdpanzer IV

Stíhače tanků se zrodily až v průběhu války coby reakce na intenzitu tankových bitev. Většina států pro ně volila kombinaci už existujících podvozků a zbraní, což je také případ sovětských „samohybek“ nebo německého obrněnce Jagdpanzer IV…

Bitva u Kurska ve vzpomínkách účastníků: Východní mise Martina Grosse

Epického střetu u Kurska se na obou stranách zúčastnily statisíce vojáků, kterým válečný osud připravil ty nejtvrdší zkoušky. Mnozí v nich obstáli a zařadili se tak mezi hrdiny, jejichž příběhy fascinují dodnes…

Prolitá generálská krev: Vysocí důstojníci padlí v polském tažení

Německá i polská armáda ztratila v září 1939 několik důstojníků, kteří dosáhli generálské hodnosti. Většina zemřela po zásahu kulkou nebo šrapnelem nepřátelské artilerie…

Obratný dravec s tlustou kůží: Ruský bitevní vrtulník Mil Mi-28

Bitevní vrtulník Mil Mi-28 patří k symbolům současného ruského letectva. Jeho osud však poznamenaly technické potíže, konkurenční boj i zmatky po rozpadu SSSR. „Osmadvacítka“ tak začala plnohodnotnou službu až 40 roků od zahájení vývoje…

Dědictví po okupantech (1): Československé zbraně vyvinuté z německých vzorů

Ve snaze obnovit své ozbrojené síly čelilo Československo v prvních poválečných letech vážným problémům. Významnou pomocí při vývoji nové techniky se tak staly třeba i německé zbraně, které na území osvobozené republiky zůstaly…

Běžná technická lepidla, jako třeba epoxidy, sloužící k lepení plastů, keramiky nebo třeba dřeva, se obvykle aktivují vlhkem, horkem anebo světlem. Tento proces je nutný k vytvrzení lepidla a zajištění pevného spojení lepených materiálů. Zároveň to ale bývá komplikace při lepení v prostředí s nepříznivými podmínkami nebo třeba při lepení vrstev materiálů, které jsou dobrými izolátory.

Výzkumníci singapurské Nanyang Technological University vyvinuli nový typ lepidla, které se aktivuje vnějším magnetickým polem. Je to vlastně směs typického komerčního epoxidového lepidla se speciálními magnetickými nanočásticemi. Takové lepidlo je snadné vyrábět i používat. Nové lepidlo je možné aktivovat magnetickým polem, které bez potíží vyrobí malé elektromagnetické zařízení, spotřebovávající méně energie než běžná elektrická trouba.

TIP: Nové chirurgické superlepidlo v mžiku zalepí i krvácející srdce

Tvůrci uvádějí, že jeden gram jejich magnetolepidla zvládne aktivovat elektromagnetické zařízení o výkonu 200 W během 5 minut. Spotřebuje k tomu 16,6 Wh. Nové lepidlo má velmi slušné mechanické vlastnosti a mohlo by se uplatnit v mnoha různých aplikacích, například při lepení ohebné elektroniky či rozložitelných plastů, které jsou velmi citlivé na vyšší teploty.

Americká společnost Capella Space letos v srpnu vypustila svůj druhý a zároveň první plně funkční satelit Capella-2. Na oběžnou dráhu jej dopravila malá nosná raketa Electron společnosti Rocket Lab. Během prvních měsíců provozu pořídil satelit dechberoucí snímky zemského povrchu, které nabízejí (ve svém oboru) doposud nevídaný pohled na Zemi. Nejde přitom o klasické fotografie, nýbrž o radarové snímky.

Satelit Capella-2 má k dispozici radar se syntetickou aperturou (SAR, podle anglického Synthetic aperture radar). Ten pořizuje snímky pomocí rádiových vln, které proniknou tmou i oblačností. Jak potvrzuje šéf Capella Space Payam Banazadeh, je úžasné, když se satelit při snímkování Země nemusí ohlížet na denní dobu nebo na počasí.

Capella Space už na podzim zveřejnili první snímky, z nichž je patrné, co jejich satelit dokáže. Nově zveřejněné snímky je ale výrazně překonávají. Snímky, pořízené ve speciálním režimu „Spot“, zachycují pozemské cíle s rozlišením 50× 50 centimetrů. 

TIP: Britský protipašerácký radarový satelit NovaSAR-1 poslal první snímky

Díky uvedenému rozlišení jsou snímky satelitu Capella-2 momentálně nejostřejší komerční radarové snímky. Zároveň jde o největší rozlišení pro komerční radarové snímky, jaké povolují americké úřady. Vyšší rozlišení je vyhrazeno pouze vládním úřadům a armádě. Capella Space hodlají začátkem příštího roku vypustit šest dalších satelitů tohoto typu, takže budou provozovat konstelaci celkem sedmi satelitů vybavených radary SAR.

Druhohory se právem nazývají „érou plazů“. Pevninám naší planety tehdy skutečně vládli dinosauři, kteří v období jury a křídy představovali prakticky jediné velké tvory, s výjimkou části ptakoještěrů a krokodýlovitých plazů. Savci svými rozměry nepřesahovali současné potkany, a obvykle byli ještě menší. Skutečnými savčími „giganty“ se pak stali tvorové o velikosti jezevce. I ti největší z nich však posloužili jako kořist dravým dinosaurům – některým by se jich do tlamy vešlo zhruba deset naráz. 

Díky objevu fosilií dravých dinosaurů s pozůstatky malých savců v břišní dutině víme, že tito obři naše dávné příbuzné s gustem pojídali. Nicméně mohlo tomu být i naopak? Dokázali někteří savci ulovit menšího dinosaura, nebo se alespoň přiživit na jeho zdechlině? Určité fascinující paleontologické objevy z posledních let tomu skutečně nasvědčují: Savčí trpaslíci zřejmě nedali svým gigantickým sousedům nic zadarmo.

Rohatá svačinka

Nejvýmluvnější podobný nález oznámili vědci počátkem roku 2005. Jeho hlavním protagonistou se stal na druhohorní poměry obří savec Repenomamus robustus, který spolu s ještě větším druhem Repenomamus giganticus patřil k nejrozměrnějším známým savcům dinosauří éry. V obou případech se jedná o nálezy z čínské provincie Liao-ning, jež proslula také objevy opeřených dinosaurů. 

Giganticus možná mezi ostatními savci vyčníval, jeho délka však pouze lehce přesahovala metr (lebka zkoumaného jedince měřila 16 cm, tělo 52 cm a dochovaná část ocasu 36 cm) a jeho hmotnost se odhaduje na 12–14 kg. Robustus byl zřejmě podstatně menší: Na délku nedorůstal víc než 50 cm a vážil asi 4–6 kg. Přesto byl nejméně desetinásobně těžší než většina ostatních známých savců zmíněné doby.

Lov dinosauřích mláďat

Největší překvapení však neznamenala velikost savce, nýbrž nález jeho poslední svačiny před smrtí. Paleontologové totiž zjistili, že se v břišní dutině zástupce druhu Repenomamus robustus nacházejí pozůstatky mláděte psitakosaura, malého ptakopánvého dinosaura. Potvrdila se tak do té doby jen předpokládaná možnost, že se někteří draví savci mohli živit také přímo malými dinosaury. 

Nešlo o zcela první důkaz podobného druhu: Již v roce 1992 byl v Mongolsku popsán malý teropod, jehož fosilie nesly známky okusu savců, kteří mohli být předky dnešních vačnatců. Zůstává však nejisté, zda se jednalo o pojídání uloveného dinosaura, nebo jen jeho zdechliny. Každopádně čínský cvalík byl přinejmenším dostatečně fyzicky zdatný, aby dokázal dinosauří mládě skolit.

Útok z mechu

Senzační zjištění se dočkalo ohlasu v médiích a o dravém prehistorickém savci vyšla nejedna odborná i populární stať. Víme tak, že se nejspíš jednalo o pomalého a nepříliš svižného lovce, který zřejmě využíval moment překvapení a útočil ze skryté pozice mezi bylinami, mechem a křovím. Měl totiž poměrně krátké končetiny a našlapoval na celá chodidla. Je dokonce možné, že tito robustní tvorové o velikosti jezevce patřili ke specializovaným mrchožroutům. 

Podle většiny paleontologů připomínal repenomamus celkovým vzhledem i způsobem života dnešního dravého vačnatce ďábla medvědovitého z Tasmánie. Malí dinosauři, velikostí podobní třeba kočce, se mu raději obloukem vyhnuli. Nic to však nemění na faktu, že se žáby, ještěři, hadi, praptáci a savci mnohem častěji stávali obětí dravých dinosaurů, kteří se nepochybně na lov obdobné kořisti v mnoha případech specializovali.

Ohlodáni až na kost

Nedávný objev z jurských sedimentů v severozápadní Číně také ukazuje stopy po okusu na fosilních kostech obřího sauropoda: Dokládají, že se jeho mrtvé tělo stalo potravou pro malé, vývojově primitivní savce. Tvar zubů je nezaměnitelný a velikost pojídané zdechliny rovněž nelze zpochybnit, jiný scénář proto nepřipadá v úvahu. Drobní savci s rozměry potkana by ostatně lovu takových gigantů vůbec nebyli schopni – kolosální tvor by si jich nejspíš ani nevšiml. 

Nález ovšem ukazuje, jak tito převážně hmyzožraví savci dokázali před 160 miliony let oportunisticky využívat i jiné, náhle a přechodně dostupné zdroje potravy. Neuměli sice oběť usmrtit, nečinilo jim však problémy ohlodat dvacetimetrovou zdechlinu doslova na kost.

Dvacet let práce

Jedná se o první doklad savčího hodování na těle dinosaura z období staršího než zhruba 100 milionů let. Dotyčnou fosilii prozkoumala skupina německých a čínských paleontologů, kteří se v roce 2000 účastnili společné expedice do Džungarské pánve. 

Trvalo tedy celé dvě dekády, než vědci nález detailně prostudovali a formálně popsali. Tým vedl německý paleontolog Hans-Ulrich Pfretzschner, jenž s kolegy zmíněné stopy po drobných zoubcích na krčním žebru velkého sauropoda objevil. Identifikoval je jako otisky po chrupu malého savce, jaké by nejspíš zanechal dnešní rejsek.

Zdravotní policie

Nález ukazuje, že i když byli savci před 160 miliony let ještě relativně málo významní a vážili v průměru asi jen 100 g, dosahovali tou dobou již poměrně značné biodiverzity a ekologicky hráli možná důležitější roli, než se jim dosud přisuzovala. Už tehdy vytvořili rozmanitě adaptované formy, zaměřené na klouzavý let, potápění, hrabání nor či život v korunách stromů. 

Přestože se většinou přizpůsobili primárně lovu hmyzu (také rýhy po zubech na fosilii nasvědčují, že se jednalo o přednostně hmyzožravý druh), představovali teplokrevní chlupatí tvorové poměrně zásadní součást svých ekosystémů. Nepochybně se velmi dobře adaptovali na zvládnutí nenadálých klimatických i ekologických změn. A podobně jako třeba mnozí dnešní hlodavci neváhali coby zdroj potravy využít zdechliny podstatně větších dinosaurů. Mohli tak vlastně fungovat i jako určitá pozdnějurská zdravotní policie, pomáhající odklízet rozkládající se těla obřích vládců pevnin, jež by se jinak mohla stát rezervoárem různých nemocí a jejich přenašečů.

Rychle se přizpůsobit

Zatím nevíme, kdy se adaptace na pojídání dinosauřích ostatků objevila u savců poprvé, pravděpodobně k tomu však mohlo dojít už v počátcích jejich existence na začátku jurské periody před dávnými 200 miliony let. Při velkém vymírání na konci křídy před 66 miliony roků se ovšem situace obrátila. 

TIP: Co dělali velcí dinosauři v nouzi? Otisky zubů na kostech vypovídají o kanibalismu

Po dopadu planetky prakticky všichni velcí dinosauři vyhynuli a jejich evoluční pochodeň převzala pouze hrstka přeživších ptačích druhů, z nichž se později vyvinula celá druhová rozmanitost současného opeřeného světa. Také savci tehdy utrpěli ohromné ztráty a podle paleontologů mohl nastat až 90% úbytek jejich biodiverzity. Naštěstí pro naše předky i nás samotné se savci vždy dokázali rychle přizpůsobit i drastickým změnám ekosystémů. Někteří drobní zástupci hromadné vymírání přežili a postupně dali vzniknout větším druhům, jež pak zaplnily vyprázdněné pevniny.