Řidič metra chtěl v noci na dnešek odstavit soupravu na jedné z kolejí v konečné stanici De Akkers ve městě Spijkenisse jihozápadně od Rotterdamu. Z neznámých příčin se ale souprava nezastavila, prorazila zábrany a přistála na deset metrů vysokém uměleckém díle v podobě velrybí ploutve. Ve vozech metra v době nehody nebyli žádní lidé, a i řidič vyvázl bez zranění. Podle nizozemských médií byl v šoku, z kabiny se ale dokázal sám vyprostit. 

TIP: Tahle zkouška nevyšla: Sedmnáctiletá řidička nabourala do kanceláře autoškoly

Umělecké dílo u kolejí ve Spijkenisse tvoří dvě obří velrybí ploutve. Jsou dílem sochaře Maartena Struijse. „Jsem překvapený, že jsou tak silné,“ řekl umělec v reakci na kuriózní nehodu. „Když stojí umělá hmota na vzduchu dvacet let, nečekáte, že udrží vůz metra,“ uvedl Struijse. Dodal, že je rád, že jeho dílo možná zachránilo lidský život. Na sociálních sítích se mezitím objevily výzvy, aby souprava zůstala tam, kde je nyní, a umělecký objekt tak doplnila. Podle úřadů by to ale bylo příliš nebezpečné.

Když něco stojí dvacet korun, lidově říkáme, že je to za dvě pětky. Proč ale slovem „pětka“ označujeme desetikorunu, a nikoliv pětikorunu, jak by se logicky nabízelo?

TIP: Co říkáme, když nemáme peníze: Nemáme ani vindru, jsme plonk a úplně švorc

Původ zdánlivého rozporu musíme hledat v historii – konkrétně v rakousko-uherské peněžní reformě z roku 1892. Do té doby se v Rakousku-Uhersku platilo zlatkami, které se v rámci reformy nahradily korunami. Stará měna se směňovala za novou v kurzu jedna zlatka za dvě koruny. Teď už si tedy jednoduše spočítáme, že v té době měla desetikoruna hodnotu pěti zlatek. Je to téměř s podivem, ale dávný přepočet se nám ve slově „pětka“ dochoval dodnes.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

V africkém sahelu se rozhodli bojovat se suchem a klimatickými změnami způsobem, který vyráží dech: Přes celý černý kontinent hodlají „vztyčit“ Velkou zelenou zeď. Nebudou ji však tvořit kameny ani cihly, jako její slavný protějšek v Číně, nýbrž stromy a další zeleň – což se může v pásu s extrémně horkým a suchým klimatem, který se táhne od Senegalu přes Nigérii až po Etiopii, jevit jako šílenství. Vlády afrických zemí a tisíce dotčených obyvatel si však myslí opak: V nehostinné krajině plánují vysadit pruh zeleně o délce 7 775 km a šířce 15 km. Ideu přijala za svou také Africká unie: Plán schválila již v roce 2007 a nazvala ho „Iniciativa Velké zelené zdi pro Saharu a sahel“. 

Těžko na cvičišti

Zpočátku se na projekt obtížně hledaly peníze. Některé lokality, kudy měla zeď vést, jsou navíc neobydlené, takže by o zeleň neměl kdo pečovat. Zároveň neexistovala žádná vědecká studie potvrzující, že zmíněný pás vůbec může vzniknout nebo že by nějakým způsobem zabránil rozpínání Sahary, s níž sahel sousedí. Někteří odpůrci dokonce tvrdili, že pokud by přežily všechny stromy, jež se v poušti dosud zasadily, dávno by vypadala jako Amazonie… 

Ovšem zatímco politici a vědci se přeli, farmáři v Nigeru či Burkině Faso objevili levný a jednoduchý způsob obnovy zeleně i jejího zavlažování: Využívají tzv. zaï neboli jámy, které se v období sucha vyhloubí a naplní kompostem. Později se do nich vysazují plodiny a stromy, jež pomáhají zvyšovat a udržovat hladinu podzemní vody.

Nelze popřít, že víc stromů by pro vyprahlé oblasti znamenalo požehnání. Listy produkují kyslík, kořenové systémy dál stabilizují a provzdušňují půdu. Pokud se navíc vysazují „domácí“ dřeviny jako datlovník pouštní či akácie, bez problémů odolají zničujícím vedrům a nedostatku vláhy. Vzrostlé stromy pak poskytují potřebný stín i úkryt před nárazy větru a zároveň chrání plodiny. 

Písek se dostane všude 

Farmáři v pouštním pásmu musejí pole často osít i pětkrát ročně. Písek rozfoukaný větrem totiž sazenice překryje či zničí nebo poryvy semena jednoduše odfouknou. V závětří stromů by však stačilo zasít pouze jednou. Zároveň se očekává, že zazeleněný sahel nebude jednotvárný a půjde spíš o mozaiku různých krajin, které podpoří biologickou rozmanitost a původní ekosystémy. 

Projekt však nespočívá pouze ve výsadbě zeleně, nýbrž i v kultivování oblasti, a hlavně jejích obyvatel, kteří se díky sdílenému cíli mohou semknout a společně bojovat za lepší a udržitelnější region. Každá ze zúčastněných zemí navíc sleduje vlastní dílčí záměry jako snížení eroze, zvýšení výnosů z plodin či zlepšení úrodnosti půdy. Například v Mali, Nigeru či Burkině Faso se zemědělcům daří zcela přirozeně obnovovat zem a pečovat o již vzrostlé stromy, aniž by museli vysazovat nové. Provozují tedy jakési udržitelné agrolesnictví, které by se mělo postupně rozšířit do celého sahelu. 

Světová banka zasahuje

Když se ukázalo, že počáteční nadšení nevyhaslo a projekt se daří realizovat, začaly se k iniciativě připojovat i další africké země, Evropská unie a instituce jako Organizace pro výživu a zemědělství při OSN či Světová banka. Druhá zmíněná již roky podporuje státy bojující s extrémním suchem: Díky finančním prostředkům jim pomáhá nacházet účinná řešení nedostatku vláhy a chudoby a také udržovat životní prostředí. Jen Světová banka a Africká unie tak iniciativu Velké zelené zdi podpořily v přepočtu 45 miliardami korun. 

Důkazy, že se s poskytnutými penězi daří projekt naplňovat, jsou vidět například v Senegalu, kde již vysadili stromy na 202 km². Z drtivé většiny se jedná o akácie senegalské, jež mají značnou ekonomickou hodnotu: Z jejich mízy se vyrábí tzv. arabská guma, hojně využívaná v potravinářském průmyslu, bez níž by se například černé barvivo v Coca-Cole usazovalo na stěnách láhví. Mimo to část stromů plodí ovoce, které může pomoct nasytit hladovějící obyvatele vnitrozemí. 

Symbol lidskosti 

Podle předpokladů se stomilionová populace sahelu do roku 2050 rozroste na 340 milionů. Celých 46 % africké souše přitom tvoří pustina nevhodná k osázení, a dvěma třetinám černého kontinentu se tak nedostává odpovídajícího přísunu potravy. Například v roce 2017 se zhruba dvacet milionů lidí na Somálském poloostrově nacházelo na hranici hladovění. 

TIP: Pozoruhodný rekord: V Etiopii vysadili 353 milionů stromů za jediný den

Díky snaze vytvořit pás zeleně, z nějž po deseti letech od založení iniciativy existuje asi 15 %, se na mnoho dřív mrtvých míst vrátil život. Z kdysi vyprahlé země klíčí nová úroda, pasou se na ní hospodářská zvířata a lidé, které vyhnal hlad, se stěhují zpátky. Velká zelená zeď by měla být dokončena v roce 2050. Již teď však představuje symbol lidskosti, jenž zároveň upozorňuje na stále se zhoršující životní podmínky na Zemi. 

O přechodné domestikaci tarpanů (Equus ferus ferus) kočovnými Skyty svědčí ruční výrobky pocházející z doby okolo 3 000 let př. n. l., které byly nalezeny na jihu Ruska. Evropský divoký kůň přežíval v malých stádech na odlehlých místech střední Evropy ještě ve středověku. Postupně se však stal velkým nepřítelem farmářů, kteří se před ním snažili ochránit úrodu a ochočené klisny. 

Tarpani byli systematicky vybíjeni, a navíc přicházeli o čím dál větší plochy svého území. Jako mnoho jiných živočichů, i oni doplatili na konflikt s člověkem. Zbylí volně žijící jedinci se pravděpodobně křížili s domestikovanými koňmi. Dnes je tarpan považován za předka koně domácího.

Vzkříšení jako utopie 

Ve volné přírodě byli tarpani vyhlazeni na konci 19. století – zhruba od roku 1875 byla jejich situace již kritická a definitivní konec nadešel v roce 1890, kdy byl při odchytu nechtěně zabit poslední známý jedinec. Poslední v zajetí žijící tarpan pravděpodobně uhynul roku 1876 v ukrajinské rezervaci Askanija-Nova. Jako rok skonu posledního jedince daného druhu se však často uvádí i rok 1909, kdy v Rusku uhynul kůň označovaný též za čistokrevného tarpana. Mohlo se ale jednat i o křížence. 

TIP: Příběhy se šťastným koncem: Koně Převalského, potomci stepních stád

Tarpani byli převážně šedí, není ale vyloučeno, že se vyskytovali i v jiných barevných variantách, zejména pískové. Vědci se domnívají, že na hřbetě a nohou měli tarpani pruhy a jejich hříva byla stojatá nebo částečně poléhavá. S pokrokem vědy proběhlo několik pokusů o opětovné vyšlechtění tarpana zpětným křížením z polského konika. Výsledkem jsou sice koně podobní tarpanovi, nicméně je za divoký druh nelze považovat. Tarpan tak nadále oficiálně zůstává vyhynulým živočichem.

Kráter Chicxulub u Yucatanu je s průměrem 180 kilometrů zřejmě nejlépe zachovalou velkou strukturou, která na Zemi vznikla nárazem vesmírného tělesa. Jeho dopad ukončil druhohory a vedl k vymření neptačích dinosaurů a mnoha dalších druhů živočichů i rostlin. Dávná zkáza je dnes pro vědce hotovou pokladnicí objevů.

David Kring z amerického institutu Lunar and Planetary Institute (LPI) a jeho spolupracovnici se vypravili na expedici do kráteru Chicxulub, jehož podstatná část se nachází v oceánu. Odebrali vzorky hornin z prstencových struktur, které se nacházejí ve středové části kráteru. Získali tam 15 tun hornin, které vytáhli ze 1,3 kilometru hlubokého vrtu.

V hromadě vzorků vědci objevili drobné kuličky minerálu pyritu, takzvané framboidy, jejichž průměr je pouhá setina milimetru. Analýza izotopů síry z těchto kuliček ukázala, že framboidy vznikly díky mikrobům v ekosystému, který se nacházel v hydrotermálním systému kráteru Chicxulub.

TIP: Nepředstavitelný náraz: Meteorit na konci křídy zřejmě prorazil zemskou kůru

V kráteru Chicxulub probíhá geologický výzkum již déle než 20 let. Vědci již dříve zjistili, že dno kráteru bylo proděravěné mnoha otvory a kanály, které tvořily rozsáhlý hydrotermální systém. Kringův tým k tomu teď doplnil, že tyto pukliny a kanály s horkou vodou, byly plné mikrobiálního života. Na podobných místech přitom mohl před miliardami let původně vzniknout pozemský život.

Kupy galaxií náležejí k těm největším kompaktním strukturám ve vesmíru, které jsme schopni pozorovat. Mohou se skládat z tisícovek galaxií, z nichž každou obvykle tvoří mnoho miliard hvězd. Pohromadě je drží síla gravitace a vesmírem se pohybují jako jediný gigantický objekt. Podobně jako jiné vesmírné objekty i kupy galaxií se mohou srážet.

Právě takové srážky ve velmi vzdáleném vesmíru nedávno pozoroval a analyzoval mezinárodní tým astronomů, který vedli odborníci nizozemské Leiden University. Zmapovali celkem devět srážek kup galaxií, k nimž dochází nebo přesněji řečeno kdysi dávno došlo ve vzdálenosti několika miliard světelných let od nás.

Není to jako srážka dvou automobilů. Kupy galaxií se srážejí velmi pozvolna, v průběhu dlouhých milionů let. Když se kupy galaxií srazí, dochází mimo jiné i k urychlení elektronů, které se nacházejí v oblastech kontaktu, na rychlosti velmi blízké rychlosti světla. Když pak tyto extrémně urychlené elektrony narazí na magnetická pole prostupující kupy galaxií, dojde k vyzařování rádiových vln. 

TIP: Rádiový most mezi galaxiemi se táhne přes 10 milionů světelných let

Rádiové záření ze srážek kup galaxií nebylo donedávna možné na Zemi pozorovat. Astronomové teď ale využili rozsáhlou soustavu radioteleskopů LOFAR (Low-Frequency Array), která sdružuje radioteleskopy v Nizozemsku i jinde v Evropě. S její pomocí snímali rádiové záření ze studovaných srážek kup galaxií, vždy po dobu 8 hodin na jednu takovou srážku. Výzkum přinesl mnoho zajímavých informací, jak o urychlovaných elektronech, tak i o magnetických polích kup galaxií.

Smysly představují fyziologickou schopnost organismů vnímat okolí. Jejich pomocí se živočichové orientují nejen v prostoru a zároveň si utvářejí obrázek o světě. Funkce smyslů se navíc doplňují a prolínají: Například chuť neovlivňují pouze chuťové buňky, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale souvisí s ní samozřejmě i čich a ostatní „aristotelovské“ smysly. A vliv na ni má rovněž způsob podávání jídla, jeho konzumace a struktura pokrmu.

Smyslové vnímání se přitom u jednotlivých živých tvorů liší: Kupříkladu netopýři se v prostoru orientují pomocí echolokace, tedy podle odrazu zvukových vln od okolí, a jejich sluch proto funguje jako sonar. Pes zase vnímá svět především na základě pachů. Některým mořským zvířatům slouží k daným účelům elektrické pole. Část savců a dalších živočichů dokáže reagovat na magnetické pole Země, takže instinktivně poznají sever. 

Zobákem k severu

Vnímání geomagnetického pole představuje pro mnoho zvířat samozřejmost. Uvedený smysl u nich funguje na základě malého množství magnetitu v těle: Například u holubů se látka vyskytuje ve svazku nervů v zobáku. Podle studie, kterou v časopise PNAS publikovali odborníci z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd, z České zemědělské univerzity a Správy národního parku Šumava společně s německou Universität Duisburg-Essen, mají vnitřní kompas také někteří velcí savci – například krávy, srny či jeleni. 

U člověka se však jeho existence až donedávna nepředpokládala: Magnetit se v našem těle nenachází, takže bychom neměli být schopni magnetické pole Země vnímat. Vědci z kalifornského Caltechu ovšem nedávno zjistili, že jej cítí i někteří lidé – jen o tom nevědí…

Pokus s magnetem

Joseph Kirschvink a Shin Shimojo nechali 34 dobrovolníků sedět v naprosté tmě a tichu v šestistěnné Faradayově kleci z hliníku, kde nepůsobí žádné elektrické pole. Dovnitř vědci umístili cívky, jimiž procházel elektrický proud, a vznikalo tak magnetické pole. Účastníci seděli na dřevěných židlích a na sobě měli 64 elektrod pro detekci mozkových vln.

Experiment se několikrát opakoval, ale žádný z dobrovolníků po jeho skončení nedokázal říct, že by vnímal jakoukoliv změnu. Jenže jejich mozkové vlny dokládaly opak: Celých 30 % účastníků na magnetické pole nevědomky reagovalo, a čtyři z nich dokonce velmi silně. Jak to, že proměnu zaznamenal jen mozek některých dobrovolníků? A může se člověk naučit uvedený smysl ovládat?

Na vlnách nevolnosti 

Mezi další méně známé smysly se řadí vnímání gravitace (které si neuvědomujeme) či pocit hladu, žízně, potřeby vyměšování apod. Smysly navíc mohou mít i negativní projevy, jež nám dokážou pořádně zkomplikovat život. 

Mnozí z nás zažili nevolnost z pohybu, třeba v autě či letadle. Nepohodlí se navíc zhoršuje, když si chceme cestou číst nebo používat mobilní telefon. Za uvedenou „poruchou“ přitom také stojí naše vnímání – v tomto případě rozpor mezi vjemy zraku a vnitřního ucha, jež se významnou měrou podílí na tělesné rovnováze. Očima totiž vnímáme relativně stabilní předmět (knihu či telefon), ale do rovnovážného aparátu proudí informace o pohybu těla.

Slyšet barvy

K zajímavostem v oblasti lidských smyslů patří i tzv. synestezie, tedy sdružené vnímání, kdy určitý podnět rozeznáváme více smysly či jiným smyslem, než kterému se přičítá: Lze tak třeba slyšet barvy nebo vidět hudbu. Popsaný stav se často objevuje po požití LSD či jiných halucinogenů, někteří lidé jej však zažívají i bez návykových látek a je pro ně stejně přirozený jako využívání „běžných“ smyslů.

TIP: Chuť tónu, barva čísla: Synestezie je (do jisté míry) vlastní většině z nás

Schopnost vnímat svět kolem sebe navíc nechybí ani rostlinám, které dokážou vycítit světlo. Nejspíš vás hned napadne slunečnice, natáčející se za sluncem, uvedeným smyslem však oplývá veškerá zeleň. Kromě toho reaguje na gravitační pole a vnímá čas, jímž se řídí její cirkadiánní rytmy. 

Alergické reakce mohou mít mnoho nečekaných podob. Dokládá to i nedávný případ muže z Colorada, popsaný v lékařském magazínu Journal of Emergency Medicine. Přechod z horké sprchy do studené koupelny pro něj znamenal život ohrožující stav. Příbuzní jej našli zhrouceného v koupelně, když lapal po dechu. Podle lékařů muž trpí vzácnou alergií na chlad. 

Alergie na chlad se obvykle projevuje vyrážkou podobnou kopřivce – imunitní systém alergika produkuje velké množství histaminu, hormonu a neurotransmiteru produkovaného bílými krvinkami. Ve vážných případech může alergická reakce přejít do anafylaktického šoku spojeného s výrazným poklesem krevního tlaku a následnou poruchou dýchání. 

Příčiny vzniku alergie nejsou přesně známé – většina odborníků se shoduje, že jde o kombinaci genetické predispozice, autoimunitního onemocnění a akutní infekce, například virového onemocnění. Alergie se také vzácně objevuje u některých případů rakoviny. V Evropě tato porucha postihuje okolo 0,05 % populace.

TIP: O jaké alergii jste asi ještě neslyšeli? Alergie na vibrace!

U muže z Colorada se prudká reakce projevila po jeho přestěhování z výrazně teplejšího prostředí Mikronésie. Záchranáři muže ošetřili epinefrinem a připojením na kyslík. V nemocnici mu byla podána antihistaminika a steroidy, což vedlo k rychlé stabilizaci jeho zdravotního stavu.

Chladová alergie postihuje častěji ženy než muže a bohužel se může objevit kdykoliv během života. Zda se může týkat i vás lze ověřit pomocí jednoduchého testu – stačí si na kůži na několik minut (obvykle stačí pět minut) přiložit kostku ledu. Pokud se objeví výrazné zarudnutí a vyrážka připomínající kopřivku, je vhodné se obrátit na alergologa.

K nejnápadnějším objektům, které bude možné v listopadu na ranním nebi zahlédnout, patří nejjasnější stálice noční oblohy Sirius ze souhvězdí Velkého psa nad jihozápadem nebo výrazné souhvězdí Oriona opodál. 

Planetární žně

Chybět však nebudou ani jasné planety, zejména Venuše s −4 mag, pozvolna se sunoucí souhvězdím Panny nad východem. O něco níž nad obzorem pak zahlédneme i mnohem méně nápadný Merkur. Ten však v Panně setrvá pouze do 16. listopadu, načež se přesune do sousedních Vah. 

Právě první polovina listopadu se pro sledování nejmenší planety naší soustavy hodí nejlépe: Merkur totiž zjasní až na −0,7 mag a současně se na nebi dostatečně vzdálí od Slunce. Vyvrcholením se stane tzv. největší východní elongace 10. listopadu, kdy jeho úhlová vzdálenost od Slunce dosáhne 19°. Nejzajímavější pohled na obě zmíněné planety se naskytne 12. a 13. listopadu – tehdy v jejich blízkosti spatříme i velmi úzký srpek ubývajícího Měsíce a nedaleko jasnou stálici Spiku z Panny. 

Za zbylými výraznými oběžnicemi se musíme přesunout na večerní oblohu. S nástupem noci se nad jihozápadem ve Střelci objeví tandem Jupiter a Saturn, nicméně jen o několik hodin později zapadne. Naopak po většinu noci setrvá nad horizontem naoranžovělý Mars v souhvězdí Ryb. I na večerním nebi se přitom dočkáme jedné hezké kompozice s Měsícem: Půjde o těsné setkání dorůstajícího srpku s Jupiterem a Saturnem 19. listopadu. 

Hvězdy se závojem

Od dvojice planet se můžeme vydat k páru pohledných planetárních mlhovin. Název ovšem představuje to jediné, co obě skupiny nebeských objektů spojuje. Z fyzikálního hlediska mají planetární mlhoviny blíž ke hvězdám. 

Kde je však hledat na listopadové hvězdné obloze? Třeba v souhvězdí Labutě, v němž se nedaleko sebe nacházejí hned dvě planetární mlhoviny přístupné i menším dalekohledům s objektivy o průměru od 15 cm. Cestu za nimi rozhodně podnikněte s podrobným hvězdným atlasem nebo se spolehněte na naváděnou montáž. Jde totiž o nenápadné a vpravdě éterické útvary. Při pozorování vám pomohou i speciální mlhovinové filtry (viz Jen to správné světlo).

Planetární mlhovina NGC 7008, s jasností 10,7 mag a úhlovým průměrem 86″, leží nedaleko hranice se souhvězdím Kefea. Při hledání využijte dvojici stálic 10. a 12. velikosti, jež se k ní přimykají na jihovýchodě. Mlhovina má podobu skvrnky ve tvaru fazolky či ledvinky, v jejímž středu se nachází hvězda 13. velikosti, již zmíněný bílý trpaslík. V dostatečně velkém dalekohledu pak rozeznáte i dva protilehlé plynné laloky vybíhající z NGC 7008 na sever a na jih, přes které prosvítají stálice v pozadí.

Blikající a mizející

NGC 6826 alias Blikající mlhovinu, s jasností 8,8 mag a úhlovým průměrem 36″, pak najdete nad západním křídlem Labutě. Při dostatečném zvětšení vypadá jako modrozelená oválná skvrnka s poměrně jasnou centrální hvězdou 11. velikosti, opět bílým trpaslíkem. Po chvíli možná zjistíte, že mlhovina nezáří v celé své ploše konstantně, ale na východě a na západě vykazuje drobné zjasnění. 

Přívlastek „blikající“ si vysloužila proto, že se – tedy až na centrální stálici – tu a tam ze zorného pole dalekohledu na okamžik vytratí, případně její jas rychle poklesne a zase vzroste. Ve skutečnosti se nic takového neděje a za vše může efekt bočního vidění. Budete-li na slabounkou mlhovinu nahlížet nejdřív přímo a posléze zboku, takže váš zrak zamíří někam do jejího okolí, zapojí se do hry odlišně citlivé části sítnice vašeho oka. NGC 6826 se tak bude jevit různě jasná, respektive zřetelná: zkrátka blikající.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Štíra, 21. listopadu ve 21:40 SEČ vstupuje do znamení Střelce.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ráno nízko nad východem
• Venuše – viditelná ráno nad jihovýchodem
• Mars – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Jupiter – viditelný zvečera na jihozápadě
• Saturn – viditelný zvečera na jihozápadě
• Uran – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Neptun – viditelný v první půlce noci

Zajímavé úkazy v listopadu 2020

• 2. a 3. listopadu – setkání Měsíce a Aldebaranu z Býka na noční obloze
• 3. listopadu – setkání Merkuru a Spiky z Panny na ranním nebi nízko nad jihovýchodem, vzdálenost cca 4°; výš nad obzorem pozorovatelná i Venuše
• 10. listopadu – Merkur v největší západní elongaci, 19° od Slunce
• 12. a 13. listopadu – seskupení úzkého měsíčního srpku, Venuše, Merkuru a Spiky z Panny na ranní obloze nízko nad jihovýchodem: 12. 11. na ploše o průměru cca 23°, 13. 11. cca 13°
• 16. a 17. listopadu – setkání Venuše a Spiky z Panny na ranním nebi nad východem, vzdálenost cca 3,9°; nalevo níž nad obzorem pozorovatelný i Merkur
• 17. listopadu – maximum činnosti meteorického roje Leonid
• 19. listopadu – seskupení měsíčního srpku, Jupitera a Saturnu na večerní obloze nad jihozápadem, na ploše o průměru cca 5°
• 25. listopadu – setkání Měsíce a Marsu na nočním nebi; nejmenší vzdálenost cca 5° v ranních hodinách 26. 11.
• 29. a 30. listopadu – setkání Měsíce a Aldebaranu z Býka na noční obloze 

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno