Výzkumníci ze Schmidtova institutu pro výzkum oceánů (SOI) objevili poblíž australského Velkého bariérového útesu obří, samostatně stojící korálový útvar. Podle vědců je útes vysoký přes 500 metrů, což znamená, že je vyšší než například newyorský mrakodrap Empire State Building (381 m) nebo věže Petronas v Kuala Lumpuru (452 m). Jedná se o první samostatný korálový útes objevený po více než 120 letech.

Výzkumníci na útes narazili 20. října při expedici na výzkumném plavidle Falkor ve vodách u severoaustralského státu Queensland, kde mapovali mořské dno. Tuto neděli pak útes prozkoumali pomocí na dálku řízené ponorky. V oblasti bylo podle SOI předtím nalezeno sedm samostatně stojících útesů, včetně ostrůvku Raine, jenž je významným hnízdištěm karet obrovských (Chelonia mydas).

„Tento nečekaný nález dokazuje, že v našem oceánu i nadále nacházíme neznámé struktury i živočišné druhy,“ uvedla spoluzakladatelka SOI Wendy Schmidtová. „Naše znalosti o oceánu byly dlouhou dobu limitované. Díky novým technologiím, které jsou našima očima, ušima a rukama v hlubinách moře, máme možnost objevovat jako nikdy předtím,“ dodala.

TIP: Jak zachránit korály: Recept na záchranu se snaží najít na Seychelách

Velký bariérový útes, který je od roku 1981 součástí světového přírodního dědictví UNESCO, lemuje severovýchodní pobřeží Austrálie. Je to největší komplex korálových útvarů na světě – rozkládá se přes více než 334 000 kilometrů čtverečních a zabírá tak větší plochu než Itálie. Je domovem více než 1 500 druhů ryb, 411 druhů korálů a desítek dalších živočišných druhů. Zdejší rozmanitost fauny i flóry ale ohrožuje klimatická změna; podle nedávných studií útes v posledních třech desetiletích přišel o polovinu korálů.

Dva americké vrtulníky vzlétly těsně před půlnocí 3. března 2002, brzy se ale musely vrátit kvůli zpožděnému náletu bombardérů B-52. Druhý start překazila porucha jednoho z chinooků, ke svému cíli tak oba týmy vyrazily až po druhé hodině ranní. Velitel týmu Mako 30 Britt Slabinski si uvědomil, že vzhledem ke zpoždění nestihne vrchol dosáhnout před rozedněním, požádal proto Trebona o odložení výsadku.

Předchozí část: Operace Takur Ghar (1): Spojenecká elita proti Tálibánu

Na vrchol

Dočkal se ale zamítavé odpovědi. Pod časovým tlakem se tedy rozhodl k radikálnímu řešení a instruoval piloty Razoru 03, aby jeho tým vysadili přímo na vrcholku Takur Gharu. Krátce před příletem Razoru 03 přelétl nad horou letoun AC-130, jehož osádka vrcholek prozkoumala svými senzory a nenalezla žádné známky přítomnosti nepřítele. Ve skutečnosti ale vrchol hory držela skupina minimálně deseti ozbrojenců ukrytých ve dvojici maskovaných bunkrů. Sami piloti chinooku si těsně před dosednutím povšimli čerstvých stop ve sněhu a dalších neklamných známek lidské přítomnosti, to už ale bylo pozdě.

Během několika vteřin se vrtulník ocitl v ničivé křížové palbě z ručních zbraní, velkorážného kulometu DŠK a raketometů RPG-7. Stroj proděravěly desítky zásahů, největší škodu ale napáchaly čtyři granáty RPG, které způsobily požár na palubě, zničily jeden z motorů a vyřadily palubní zdroj elektřiny. Když pak pilot trhl řízením ve snaze stroj dostat pryč z palebné zóny, kulometčík týmu Mako 30, Neil Roberts ztratil rovnováhu a vypadl otevřenou nákladovou rampou ven. Pilotům se podařilo helikoptéru ještě několik kilometrů udržet ve vzduchu, než nouzově přistáli asi sedm kilometrů od hory. Až tehdy Slabinski zjistil, že jeden člen týmu chybí. 

Poslední Robertsův boj

Slabinski se ihned rádiově spojil s dvojicí letounů AC-130, volací znaky Grim 32 a Grim 33. První jmenovaný letoun dostal instrukce prozkoumat vrcholek Takur Gharu a Robertse nalézt, zatímco druhý AC-130 měl kroužit nad vrakem vrtulníku a chránit jej před případným útokem tálibánců. Nedlouho poté pak tým i osádku vrtulníku vyzvedl další chinook. Slabinski se snažil získat povolení k okamžitému opakování výsadku na Takur Gharu, dostal ale zamítavou odpověď a vrtulník tým Mako 30 transportoval zpět do Gardézu.

Informace o tom, co se mezitím dělo na vrcholku hory, známe jen na základě svědectví o údajně existujícím záznamu z kamer Grimu 32. Podle něj Roberts pád přežil a aktivoval svůj IR maják, ihned jej ale začali obkličovat tálibánci. Kvůli malému dosahu rádia se Roberts nemohl spojit se svým týmem a nad ním kroužící Grim 32 neměl vinou nedorozumění správnou rádiovou frekvenci. Osádka letounu tak mohla jen bezmocně sledovat, jak Roberts, vyzbrojený pouze svou osobní zbraní a několika granáty, téměř hodinu vzdoruje přesile tálibánců, než jej jedna z kulek vážně ranila a on ztratil vědomí. Krátce poté ho pak tálibánci popravili střelou do hlavy.

Marná snaha

Tým Mako 30 se mezitím v Gardézu zbavil nyní již nepotřebného vybavení a na palubě chinooku s volacím znakem Razor 04 vyrazil zpět k Takur Gharu s úkolem Robertse nalézt a zachránit. Polní základna v Gardézu ale nedisponovala vybavením pro doplňování pohonných hmot, vrtulník proto neměl dostatek paliva na výsadek v původně plánované přistávací zóně a musel opět zamířit přímo nad vrcholek. Piloti chinooku tak opět čelili husté palbě, tentokrát ale výsadek dopadl úspěšně. Tálibánci si nejprve amerických vojáků nepovšimli, tento klid ale neměl dlouhého trvání.

TIP: Hon na arciteroristu: První pokusy o zneškodnění Usámy bin Ládina

Aniž by to Slabinského muži tušili, dostali se přímo na mušku dvojice partyzánských bunkrů, jejichž osazenstvo během mžiku zasypalo sealy kulometnou palbou. Během dvacetiminutové přestřelky Američané dokázali jeden z bunkrů vyčistit, krátce poté ale utrpěli tři členové týmu vážná zranění a Slabinski neměl jinou možnost než své vojáky stáhnout mimo vrcholek. Na místě zanechal radistu týmu, technického seržanta Johna Chapmana, který byl zasažen při útoku na bunkr a nejevil známky života. Krátce poté Slabinski kontaktoval základnu v Bagrámu a požádal o okamžitou pomoc.

Dokončení: Operace Takur Ghar (3): Spojenecká elita proti Tálibánu

Už samotný původ a okolnosti Angersteinova narození opřádají mýty. Do Anglie připlul zhruba coby patnáctiletý roku 1749 na lodi obchodníka Andrewa Pouletta Thompsona a příjmení dostal po lodním lékaři. Rodinná tradice říká, že jeho matkou byla ruská carevna Anna, někteří životopisci za ni zas označovali Kateřinu II. Thompson, jenž byl zřejmě chlapcovým otcem, čile obchodoval s petrohradským dvorem a zprostředkovával nejvyšším kruhům luxusní zboží z Anglie a kolonií.

Výstřední srdce ze zlata

John Julius se vyučil účetním v Thompsonově firmě a následně působil jako pojišťovací makléř v lodním obchodě, čímž si vydělal značné jmění. Kolem roku 1800 už vlastnil podíl ve společnosti Lloyd’s i zhruba třetinu plantáží na Grenadě a provozoval první anglickou loterii. V roce 1771 se oženil s Annou Crockettovou, vdovou po bohatém bankéři, která si také přinesla nemalé věno.

Když se blížil konec napoleonských válek, patřil Angerstein k nejbohatším lidem v Británii, neboť mu dlouhodobý válečný stav umožňoval výrazně profitovat z pojišťování lodí. Své jmění však cíleně využíval ke zlepšování života v Londýně. 

Ačkoliv sám vlastnil plantáže s otroky, stál v čele výboru pro záchranu chudých černochů, finančně podporoval kampaň za zrušení otroctví, rozdával majetek na charitu, a dokonce vypisoval odměny za informace vedoucí k dopadení a usvědčení zločinců. Navíc financoval výstavbu v Greenwichi, kde dodnes řada míst nese jeho jméno. Stal se též viceprezidentem, spoluzakladatelem a štědrým sponzorem University College London.

Milovník umění

Především se však bavil sbíráním umění. Za války dovážel z kontinentu malby Rafaela, Tiziana, van Dycka, Rembrandta či Poussina. Patřil k prvním sběratelům oceňujícím barokní tvorbu, neopomíjel ovšem ani moderní trendy. Jednou si v holičství na Covent Garden Piazza povšiml akvarelu hradu, který namaloval holičův syn. Angerstein za obrázek nabídl ohromnou sumu čtyřiceti guinejí (přepočteno na dnešní ceny asi 58 tisíc korun), ačkoliv otec chtěl jen guineu. Tím započala umělecká dráha Williama Turnera, dnes nejslavnějšího anglického malíře.

TIP: Nejbohatští Američanka: Jak přišla Hetty Greenová k pohádkovému bohatství?

Když sir Angerstein roku 1823 zemřel, byla už velká část jeho jmění utracena, přesto své děti zabezpečil velmi dobře. Jeho syn John působil jako poslanec a dcera Juliana si vzala ruského generála hraběte Sablukova. Angersteinovu rozsáhlou sbírku umění později obdržel britský stát a posloužila jako základ pro vybudování Národní galerie. 

Kolize mezi galaxiemi se ve vesmíru odehrávají běžně. Z pozorování známe dokonce i srážky – nebo spíš prostupování – celých kup hvězdných ostrovů: Krásný příklad představuje Kulková kupa neboli Bullet Cluster. 

Snímky z rentgenové observatoře Chandra zaměřené na kupu galaxií Abell 1758 však odborníkům vyrazily dech. Ukazuje se totiž, že se díváme na obří kolizi hned čtyř kup, z nichž každá zahrnuje stovky členek obklopených obrovským množstvím plynu a temné hmoty. Čtveřice se přitom nesráží naráz, ale „po párech“.

TIP: Kosmické havárie: Jak končí gigantické srážky hvězd?

Severní pár se nachází již v pokročilé fázi sloučení, středy kup se potkaly před 300–400 miliony lety. O intenzivních procesech svědčí formování výrazných rázových vln na okrajích dvojkupy a můžeme rovněž identifikovat nápadné míchání mezigalaktického plynu. Jižní pár je „pozadu“, kupy se zřejmě teprve poprvé potkávají. Vědci podotýkají, že se k sobě zmíněné dvojice nezadržitelně blíží a v daleké budoucnosti se také srazí. 

Co kdyby zůstaly české země součástí Rakouska?

Rakousko-uherský císař Karel I. by pravděpodobně chtěl říši rekonstruovat a České království by získalo podobný statut, jaký měly Uhry. Rakousko by politicky a hospodářsky vzkvétalo a nepostihly by je složité politické peripetie, včetně dělnického povstání podníceného komunisty. 

I kdyby tam tedy vznikla nacistická strana coby odnož německé NSDAP, neměla by předpoklady k většímu rozšíření. Pro Adolfa Hitlera by nebylo jednoduché vytvořit podmínky pro sjednocení německy mluvících zemí, tedy pro pohlcení Rakouska Německem a musel by přistoupit na oboustranně výhodnou spolupráci.

Co kdyby se Československo stalo královstvím?

Nejprve by se musel najít princ, který by nastoupil na pražský trůn. Karel Kramář by nejspíš prosazoval některého z ruských velkoknížat, což by ostatní nepovažovali za vhodné. Navíc by takovému panovníkovi chybělo to nejdůležitější – mocenské zázemí v Rusku.

Nakonec by dost možná zvítězil nápad Tomáše Garrigua Masaryka požádat o britského prince, který by úzce spojoval Prahu s Londýnem. Díky tomu by se britské vládní kruhy ze střední Evropy nestahovaly, jak to udělaly ve třicátých letech, naopak by své zdejší angažmá posilovaly. Záštita Británie by Hitlerovi znemožnila spolknout Československé království, jak se mu to povedlo u Československé republiky.

Co kdyby Masaryk padl ve válce?

Pravděpodobně by se změnilo méně, než se na první pohled může zdát. Ruské legie by se vrátily přes sibiřskou magistrálu a dva oceány domů. Prezidentem by se stal Karel Kramář, ten by ale neměl žádné pravomoci, a proto by se do domácí politiky nemíchal. Jeho cílem by byla izolace sovětského Ruska a posléze budoucnost Slovanů pod vedením demokratického Ruska. Neměl by však sílu, aby tento záměr prosadil.

TIP: Příběh československé vlajky: Jak vznikla a co symbolizují její barvy?

Jelikož by při volbách neměl žádné silné protikandidáty, mohl by být zvolen až třikrát po sobě. Potom by doporučil na Hrad profesora sociologie pařížské Sorbonny Edvarda Beneše.

Cibetka (Paradoxurus hermaphroditus), která má v českém názvosloví nepříliš libozvučné jméno oviječ skvrnitý, žije v rozsáhlé oblasti sahající od západních hranic Indie až po východní ostrovy Indonésie. O životě tohoto sympatického živočicha z čeledi cibetkovitých (Viverridae) není příliš známo. Zoologové se domnívají, že jde o spíše samotářské tvory, kteří se pohybují na stromech i po zemi a jsou nejaktivnější v průběhu noci.

Navzdory svému druhovému jméno hermaphroditus má tento druh samčí i samičí jedince, kteří se však pravděpodobně vyhledávají jen v období páření. Zhruba 2–5 kilogramů těžký a cca půl metru dlouhý (ocas měří dalšího půl metru) všežravec spořádá drobné savce i hmyz, ale zaměřuje se především na bobulovité ovoce. 

TIP: Drahá zrna z trusu cibetek: Káva pro opravdové fajnšmekry

Na svém jídelníčku má i zrnka kávy, která ovšem stráví jen částečně. Po průchodu trávicím traktem cibetek je káva zčásti fermetovaná a obsahuje méně kofeinu. Takto „upravená“ kávová zrna jsou vyhledávaná sběrači především v Indonésii a prodávají se za astronomické částky.

Vzhledem k rostoucí poptávce je stále více cibetek drženo v zajetí, aby poskytovaly svým věznitelům ceněný „hnůj“. Dosud hojný živočich by se tak kvůli údajně lahodné kávě mohl v budoucnu dostat do existenčních problémů. Zatím je ovšem na červeném seznamu IUCN řazen mezi „málo dotčené druhy“, u nichž jsou jen velmi malé nebo žádné obavy z vyhynutí. 

Podle údajů americké výzkumné nemocnic Mayo Clinic je v dnešní době asi 15 procent párů neplodných. V asi jedné třetině případů je přitom na vině mužská neplodnost, která často souvisí s problémy ve vývoji spermií. Jihokorejští biomedicínští inženýři nyní vyvinuli nový postup léčby takových obtíží, který spočívá v dopravení klíčového proteinu přímo do varlat, kde zajistí obnovení normálního vývoje spermií.

Mužská či obecně samčí neplodnost je v řadě případů důsledkem poškození krevní bariéry ve varlatech (BTB, podle anglického „blood-testis barrier“). Tato bariéra za normálních okolností chrání pohlavní buňky před nebezpečnými látkami v krvi. Na fungování bariéry se zásadním způsobem podílí protein PIN1 a jeho poškození či nepřítomnost vede ke snížené plodnosti či neplodnosti.

TIP: Překvapivý objev: Opakované potraty mají jednu dlouho přehlíženou příčinu

Hyun-Mo Ryoo a jeho spolupracovníci vytvořili systém zvaný Fibroplex, který zajistí dopravu proteinu PIN1 přímo do varlat. Tento systém tvoří nanočástice z hedvábného proteinu fibroinu, který obalují molekuly lipidů. Na takové nanočástice je možné navázat molekuly proteinu PIN1 a pak celý Fibroplex vpíchnout injekcí do varlat.

Badatelé vyzkoušeli novou léčbu u laboratorních myší, které měly vypnutý původní gen pro protein PIN1. Po léčbě Fibroplexem se u těchto myšáků obnovila téměř normální hladina proteinu PIN1 i stav krevní bariéry ve varlatech. Následně se těmto myším obnovila normální velikost a váha varlat, zatímco počet spermií se zvýšil až na 50 % stavu u zdravých myší. V budoucnu bychom mohli podobně léčit řadu případů neplodnosti u lidí.

Společnost SpaceX vyslala v sobotu 24. října do vesmíru dvoustupňovou nosnou raketu Falcon. Na oběžnou dráhu dopravila dalších 60 satelitů konstelace Starlink, která bude sloužit přenosu internetu po celém světě. Není to vlastně nic moc nového. Tento start byl ale svým způsobem výjimečný. Byl to v pořadí již 100. úspěšný start a let nosné rakety typu Falcon.

Ve SpaceX slaví a rozhodně k tomu mají důvod. Jejich rakety Falcon opravdu změnily svět i naše vnímání toho, jak se díváme na nosné rakety a vůbec lety do vesmíru. Až do programu Falcon bylo prakticky nemyslitelné, že by rakety přistávaly zpátky na Zemi a že by byly opětovně použitelné pro let do vesmíru.

Program nosných raket Falcon

Tohle všechno změnil Elon Musk se SpaceX. Ze zmíněné 100 úspěšných startů nosných raket Falcon celkem 63krát úspěšně přistál první stupeň rakety na přistávací plošině, ať už na souši nebo na některé z robotických plovoucích přistávacích plošin. Při 45 ze zmíněných 100 startů přitom letěl již dříve použitý první stupeň rakety, v některých případech i vícenásobně.

TIP: Úspěch na tisíc procent: SpaceX slaví první komerční let rakety Falcon Heavy

Jak to v podobných případech bývá obvyklé, ani lety nosných raket Falcon se neobešly bez několika nehod. Kromě tří selhání prvotních raket během jejich vývoje došlo v červnu 2015 ke zničení nosné rakety Falcon i s nákladní lodí a zásobami pro Mezinárodní vesmírnou stanici. V září 2016 zase explodovala raketa Falcon i s komunikačním satelitem AMOS-6 při rutinním statickém testu na startovací rampě. Přesto je možné program raket Falcon, který se již podle všeho chýlí ke konci, označit za velký úspěch pro SpaceX i pro kosmonautiku jako takovou.

Všelijaké nehody se stávaly, stávají a stávat se budou. Nezáleží na tom, jestli pracujete jako dělník na stavbě pyramidy, kapitán obchodní lodě nebo máte dům v Londýně kolem roku 1666. Vždy může dojít k události, která vám obrátí život vzhůru nohama. Naštěstí už od dob faraonů existují možnosti, jak se na podobnou situaci připravit. Postavit se znovu na nohy může být snadnější, pokud víte, co dělat. 

Doba mytická

S prvními myšlenkami na pojištění před pohromami přišli už starověcí Číňané kolem roku 3000 před naším letopočtem. Jejich snahou bylo co nejvíc snížit riziko při náročných obchodních cestách peřejemi řek. Proto rozdělovali zboží do velkého množství člunů, aby v případě potopení jednoho plavidla nebyla ztráta zboží tak velká. Samozřejmě nešlo o pojištění v pravém smyslu slova tak, jak ho znáte dnes. Vědomá práce s rizikem a snaha o jeho omezení však byly základem, ze kterého všechny další snahy o zajištění sebe či svého majetku vycházely.

Na kamenných stélách proslulého Chamurapiho zákoníku je vytesána první doložená metoda pojištění vůbec. Babylóňané kolem roku 1750 př. n. l. vytvořili systém, který rozložil riziko ztráty mezi obchodníka a osobu, která mu zajistila kapitál. Musel-li si totiž obchodník na své zboží půjčit, s tím, že půjčku chtěl splatit jeho prodejem v přístavech Středozemního moře, mohl svému věřiteli zaplatit částku navíc za příslib, že pokud bude zboží ukradeno, nebo ztraceno na moři, bude obchodníkovi dluh prominut.

Ve stínu pyramid

Prvopočátky osobního pojištění sahají až do starověkého Egypta, kde už 2 500 let před naším letopočtem kameníci uzavíraly dohody, že se postarají o pohřeb svých druhů. Náklady na poslední cestu kryli z příspěvků, které pravidelně mezi sebou vybírali. Nemuseli se tak strachovat, že by po smrti nebylo zaopatřeno jejich tělo a oni by nenašli pokoje v posmrtném životě.

Stejně jako je možné egyptský systém dosledovat do dnešních dnů, tak i na Rhodosu 800 let před naším letopočtem vymysleli metodu, která se do pojišťovnictví promítá i dnes. Skupiny obchodníků shromáždily částku kryjící jejich zboží, které se plavilo na stejné lodi. Došlo-li k ztrátě či poškození přepravovaného majetku některého obchodníka, z celkové částky mu byla hrazena škoda. Stejným principem se řídí i dnešní přepravci.

Vystoupení z doby temna

Určité formy pojištění znali i Féničané, Indové či třeba Athéňané, kteří vypláceli svým bojovníkům odškodné za zranění v bitvě. Pojišťovaly se úvěry, ztráty z provozování karavan velbloudů a mnohé další riskantní podniky. V památkách na říši římskou se dochovalo mnoho příkladů spolků, sdružujících se za účelem zajištění pozůstalých, na zajištění věn pro nevěsty či pohřbů zemřelým. Společným jmenovatelem klíčících snah o zabezpečení jakési jistoty v těchto dobách byla vzájemná solidárnost.

S rozvrácením Říma a jeho provincií upadl známý svět do chaosu a o nějakých jistotách nemohla být ani řeč – natož o pojištění. Zlom nastal až o mnoho let později s rozvojem obchodu, řemesel a především gild a cechů. Ty zakládaly takzvané tovaryšské a mistrovské pokladnice, ve kterých shromažďovaly příspěvky svých členů. Vybrané peníze pak sloužily mimo jiné na podporu nemocných či zajištění pohřebného. Pojištění v Evropě tak pomalu, ale jistě začalo opět vzkvétat.

Pojištění z kavárny

Po třicetileté válce se centrem námořního obchodu stala Anglie a Francie. Díky tomu v obou zemích rostly různé podniky jako houby po dešti. Jedním z nich byla i kavárna Edwarda Lloyda, kterou založil na Tower Street v Londýně roku 1686. Brzy se stala oblíbeným místem lodních kapitánů, rejdařů a různých obchodníků. Vyměňovali si tu novinky a informace z mořeplavby a zásluhou Lloyda se podnik Lloyd’s stal největším informačním centrem o pohybu lidí, zboží, o haváriích a jejich pojišťování.

Přišel-li totiž do kavárny někdo s úmyslem pojistit loď a náklad, předal potřebné informace makléři (nazývanému broker), který s papírem obešel hosty. Kdo chtěl, mohl se připsat ke konkrétní částce, za kterou byl ochoten ručit. Zájemce o pojištění ručitelům zaplatil pojistné podle výše jejich úpisu. Podnik byl tak úspěšný, že se rozvinul v celosvětové centrum námořního pojištění nesoucí jméno svého zakladatele.

Ve světle požárů

Roku 1666 strávil oheň v Londýně na 13 tisíc domů. Katastrofická událost se stala hnacím motorem řady projektů, které měly pojistit majetek občanů. Mnohé ne­uspěly, roku 1681 však spatřila světlo světa společnost ekonoma Nicholase Barbona, jenž s jedenácti společníky založil takzvanou Insurance Office for Houses.

Nejen Británie však řešila problematiku požárů – v době dřevěných domů a šindelových či slaměných střech se toto riziko týkalo prakticky každého. V Českých zemích existovaly požární řády, ty však neřešily náhradu škody nešťastníkům, kterým shořela chalupa do základů. Koncem 17. století přišel český šlechtic a ekonom Jan Kryštof Bořek s plánem na zavedení povinného požárního pojištění pro všechny „skutečně usazené občany či neusazené, kteří užívají místní ochrany a provozují živnost“. Navzdory novátorství Bořkova návrhu však nikdy nedošlo k jeho realizaci.

První česká pojišťovna

Císařovna Marie Terezie vyzvala roku 1762 zemské úřady k zakládání požárních pojišťoven, ty však její snahy odmítly z obavy, že jde jen o další skryté zdanění a také kvůli žalostné bídě, ve které se lid zmítal po dlouhých bojích o rakouské dědictví. Císařská kancelář to tedy zkusila vzít za opačný konec – přenechat pojišťovnictví soukromému sektoru. Stalo se tak roku 1819 za vlády císaře Františka I.

TIP: Můj dům, můj hrad: Krádež v domě kdysi bývala hrdelním zločinem

I když na území monarchie v té době působilo i bez povolení několik pojišťoven, patent umožnil českým vlastencům, aby byla roku 1827 založena První česká vzájemná pojišťovna. U jejího zrodu stáli Josef Matyáš, hrabě z Thunu a Hohensteinu, a František Josef, hrabě z Vrtby. O tři roky později ji následovala První Moravsko-slezská vzájemná pojišťovna, založená v Brně.