Kreveta harlekýn (Hymenocera elegans resp. picta) je většinou vnímána jako jediný druh, ale někteří zoologové rozlišují dva druhy: Hymenocera picta, žijící ve středním a východním Pacifiku, má na sobě tmavší růžovo-fialové skvrny se žlutými okraji; zbarvení skvrn u druhu Hymenocera elegans, který je možné pozorovat v Indickém oceánu a západním Pacifiku, je spíše hnědé s modrými okraji. Krevetky dorůstající délky zhruba pěti centimetrů jsou velmi citlivé na změny teploty a ve svém přirozeném prostředí žijí v párech. 

TIP: Cítí bolest humři, krabi, olihně a chobotnice?

Výhradním potravním zdrojem harlekýnů jsou mořské hvězdice. Harlekýni se pohybují velmi pomalu, ale na téměř nehybné hvězdice jejich tempo bohatě stačí. Na svou oběť obvykle útočí ve dvojici a velmi zručně ji dokážou převrátit na záda. Poté se svými klepítky propracovávají tuhou pokožkou a dostávají se tak k měkké tkáni ramen. Některé druhy hvězdic obsahují toxiny, které při konzumaci získají i harlekýni. Pro své potenciální predátory se tak stávají nechutným, nebo dokonce nebezpečným soustem.

Kometa procházela centrem našeho systému v posledním čtvrtletí roku 2019 a poté z něj opět „vyrazila“ pryč. Zpětně se ji podařilo dohledat až na snímcích z listopadu 2018, což značně zpřesnilo výpočty dráhy. Vlasatice vstoupila do Sluneční soustavy ze směru souhvězdí Kasiopeji a opustí ji ve směru souhvězdí Dalekohledu na jižní polokouli. Naznačuje to, že pochází spíš z oblasti disku Galaxie než z jejího hala. Určit přesnou pozici původu tělesa je velmi obtížné, protože jeho trajektorie podléhá silnému gravitačnímu rušení v mezihvězdném prostoru. Zpětná integrace dráhy je tak značně nepřesná. 

TIP: Výjimečná show: Hubbleův teleskop zachytil rozpad jádra komety ATLAS

Přesto se někteří astronomové domnívají, že by kometa Borisov mohla pocházet z dvojhvězdného systému Kruger 60. Dva červené trpaslíky od nás dělí 13 světelných let, před milionem let se však velmi pomalu pohybovali asi 5,7 světelného roku od Slunce. Možná právě tehdy byla vlasatice vymrštěna na mezihvězdnou dráhu směrem k naší stálici. 

Tvůrci robotů Boston Dynamics se teď mohou pochlubit tím, že jejich roboti se dostanou tam, kam lidé nemohou. Jejich žlutý robotický „pes“ Spot dorazil na Ukrajinu, do stále ještě radioaktivní Černobylské jaderné elektrárny. Na místě jaderné havárie mapoval ohniska nebezpečného záření. Spot se dostal přímo do nového sarkofágu, který ukrývá místo havárie z roku 1986, a také zkoumal jeho okolí, v černobylské zakázané zóně.

Čtyřnohého robota do Černobylu doprovodily také drony s detektory radioaktivity. Společně vytvářeli 3D snímky a mapy rozložení radioaktivního záření. Cílem bylo odhalit místa s největší intenzitou zamoření. Spot se zaměřil i na slavný Rudý les, což je převážně borový les o rozloze asi 10 kilometrů čtverečních v bezprostřední blízkosti elektrárny, který schytal značné dávky radioaktivního záření. Dnes je to na pohled normální, životem kypící les, který ale pro člověka zůstává stále velmi nebezpečným.

TIP: Robopasáček: Čtyřnozí roboti Spot dostali dálkové ovládání a mohou pást ovce

Boston Dynamics si ověřili, že Spot má skvělé navigační schopnosti v komplikovaném prostředí, a že se dokáže vypořádat se zdejší radioaktivitou. Místní odborníci a úřady zase získali detailní mapu radioaktivity, na které se objevila ohniska nebezpečného záření, o nichž v Černobylu doposud nevěděli.

Pumy jsou jako všichni predátoři pro ekosystém velmi důležité. Loví totiž slabé a nemocné kusy, takže přirozeným způsobem pomáhají regulovat množství zvěře a udržovat jejich populace zdravé. V případě pumy floridské (Puma concolor coryi) se zdálo, že s posledními žijícími kusy odejde i rovnováha ekosystému. Populace pum byla příliš malá a v důsledku její izolovanosti docházelo k příbuzenskému křížení. Tím značně poklesla plodnost i počet zdravých mláďat. 

Z krize jen do stavu ohrožení

Kritický stav populace, který byl odhadován na 20 až 25 zvířat, vedl k radikálnímu rozhodnutí. Na Floridu byly přepraveny pumy z Texasu, které jsou floridské pumě geneticky nejbližší. Ačkoli se tím zkřížily dva poddruhy, floridskou populaci se podařilo oživit a zachránit. Počet jedinců začal stoupat a celá populace byla do značné míry ozdravena. Začalo se rodit více zdravých mláďat, z nichž vyrůstali silnější a větší jedinci. 

V současnosti žije na Floridě okolo 100 až 180 kusů pum. Jde o velký pokrok, ale zdaleka není vyhráno. Aby mohla být populace považována za stabilní, musí čítat alespoň 500 kusů. Floridská puma proto stále patří mezi nejohroženější savce světa. 

Ústup z rozsáhlých ploch

Puma floridská začala být poprvé ohrožována s příchodem evropských osadníků na počátku 17. století. Kácení lesů, výstavba a další lidské aktivity ji připravily o přirozené prostředí. Zatímco v minulosti pumy obývaly jihovýchodní část Spojených států včetně Arkansasu, Louisiany, Mississippi, Alabamy, Georgie, Floridy a některých oblastí v Tennessee a Jižní Karolíny, dnes žijí jen v cípu Floridy jižně od řeky Caloosahatchee. Pohybují se v lesích, močálech i na stepích a za potravu jim slouží zejména jelenci běloocasí, prasata, mývalové a pásovci. 

K efektivnímu lovu pomáhají kočkovité šelmě dlouhé zadní nohy, které jí umožňují skočit až 13,7 metru do dálky a 4,5 metru do výšky. Způsobem života i vizáží připomíná spíše velké kočky, patří však podobně jako rys nebo kočka domácí k malým kočkám. Aktivní je zejména od soumraku do svítání, během dne odpočívá. 

Na křižovatce rušných silnic

Při nedostatku přirozené potravy si pumy bohužel občas přilepší i teletem ze stáda místních farmářů. Z toho důvodu byly pronásledovány a loveny ve velkém ještě ve 20. století. V současnosti se hledají způsoby, jak farmářům ztráty vynahradit. Jedním z návrhů je platit jim nikoli za každé zabité tele, ale za udržování klíčových lokalit v nedotčeném stavu. 

TIP: Děsí se pumy politiky? Neobvyklý výzkum si vzal na mušku chování kočkovitých šelem

Dnes je pro pumu největším nebezpečím doprava. Nové silnice rozdělují tradiční teritoria a vytvářejí bariéry pro přesun zvířat. Když se izolovaní jedinci rozhodnou tyto překážky zdolat, končí často pod koly aut. Ochrana prostředí floridské pumy je nadějí nejen pro ni samotnou, ale i pro mnoho dalších živočišných i rostlinných druhů. Zvláště samci, kteří mívají teritorium o rozloze až 500 km², totiž potřebují, aby byla chráněna rozsáhlá území a s nimi i všechno, co v nich žije a roste. Smíšená krajina s lesy, mokřinami, stepmi a pastvinami je pro zdárný návrat pumy do přírody zcela zásadní. Případné problémy v rámci populace se naštěstí zdají být řešitelné reintrodukcí texaských pum, která se v minulosti již osvědčila.

O příčinách zániků některých impérií se lze dnes jen dohadovat. Co však stálo za pádem indiánské říše Inků, víme poměrně přesně. Rozdrtili ji španělští kolonialisté v čele s conquistadorem Franciscem Pizarrem, s výraznou pomocí místních nepřátelských kmenů. Dílo zkázy pak dokonaly ničivé epidemie nemocí zavlečených z Evropy, vůči nimž nebyli domorodci imunní. 

Zlato a smrt

Pizarro byl synem vojáka a nemajetné ženy, ale velké příležitosti mu nabízel Nový svět. Na počátku 16. století už Španělé kolonizovali Střední Ameriku a mimo jiné tam založili Ciudad de Panamá. Pizarro se do města vydal, a záhy dokonce získal post místního starosty. Sedavé zaměstnání však jeho povaze příliš nevyhovovalo a s požehnáním španělské koruny se rozhodl dobýt další území na jihu. 

Po dvou neúspěšných výpravách se na něj nakonec usmálo štěstí: S družinou 150 mužů zamířil do oblasti, kterou místní líčili jako nekonečně bohatou na zlato, a podařilo se mu navázat kontakt s inckým vládcem Atahualpou. Pizarro mu nařídil platit Španělsku tribut, a když panovník odmítl, conquistador bez varování zaútočil. Ačkoliv měli Inkové mnohonásobnou přesilu, v šoku se nezmohli na odpor a z jejich vůdce se stal zajatec. Pokusili se ho vykoupit zlatem navršeným v celé jedné místnosti, ale Pizarro jej přesto nechal popravit. 

Krev plodí krev

Poté říše nedokázala dlouho vzdorovat – už proto, že Pizarro obratně přesvědčil místní nižší vládce, že s ním v čele získají víc moci. Jeden z nich, Manco Cápac II., se později stal Pizarrovou loutkou na inckém trůnu. Otřesné chování Španělů vůči indiánům však vyvolalo povstání, které museli Evropané vší silou potlačovat. 

TIP: Zánik civilizací: Proč zkolabovaly mocné indiánské říše Inků a Aztéků?

Další úspěchy již na dobyvatele nečekaly. Roku 1541 jej zavraždil syn jeho společníka Diega de Almagra, s nímž se Pizarro přel ohledně kořisti. Jelikož se obvykle s protivníky nemazlil, ať už měli jakoukoliv barvu pleti, nechal Almagru popravit. Dýka do zad z rukou Diegova syna pak znamenala už jen symbolickou tečku za krvavým životem plným násilí. 

Díky novým přístrojům a postupům se rozšiřují naše možnosti, pokud jde o pozorování jiných světů. Před pár lety zprovozněná soustava radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) sehrála klíčovou roli v čerstvém objevu odborníků NASA. Podařilo se jim v atmosféře Saturnova měsíce Titanu detekovat molekulu, jakou jsme ještě nikdy v žádné atmosféře kosmického tělesa neobjevili.

Dotyčnou molekulou je cyklopropenylidin (c-C₃H₂), aromatická organická molekula ze skupiny vysoce reaktivních látek karbenů. Podle badatelů by přitom tato jednoduchá molekula mohla být prekurzorem složitějších organických látek, které by mohly tvořit či živit případný život na zmrzlém Titanu.

Neobvyklý nález reaktivní látky

Podle planetárního vědce Conora Nixona z Goddardova kosmického střediska NASA je přítomnost cyklopropenylidinu v atmosféře Titanu překvapením. Astronomové ho sice již znají z vesmírného prostoru, doposud ho ale nacházeli výhradně uvnitř řídkých mezihvězdných mračen plynu a prachu.

TIP: NASA vyšle hledat život na Titan unikátní létající lander Dragonfly

Jenomže hustá atmosféra, jako je právě na Titanu, představuje doslova zřídlo chemické aktivity. Je v ní obsaženo mnoho různých látek, které spolu nepochybně neustále reagují. Proto je pro odborníky velmi zvláštní, že se tam nachází vůbec nějaký cyklopropenylidin. Podle všech předpokladů by měl totiž rychle a snadno zreagovat za vzniku jiných sloučenin.

Atmosféra Titanu každopádně potvrdila svoji výjimečnost ve Sluneční soustavě. Vědci se již velmi těší na misi Dragonfly, jejíž start NASA plánuje na rok 2027, s cílem přistát na Titanu v roce 2036. Klíčovým prvkem této mise má být robotická létající sonda, která má (mimo jiné) zkoumat právě atmosféru Titanu.

Pěšáci s puškami se zvedají ze zákopů a běží k liniím protivníka; ten ale rychle zahajuje palbu z těžkých kulometů, jejichž dávky masakrují útočící vojáky. Tak nějak vypadá běžný obraz Velké války a víceméně odpovídá skutečnosti na počátku konfliktu, než začala do bojů stále výrazněji promlouvat i nová kategorie zbraní. Armády vedle těžkých zařazovaly též snadno přenosné lehké kulomety, které zajišťovaly zejména podporu útoku, což posléze transformovalo i způsob nasazení pěšáků. Která země vyráběla lepší lehký kulomet? A která udělala nejvíce pro vývoj taktiky?

Američanův evropský úspěch

Ačkoliv se kulomet Lewis stal jedním ze symbolů britské armády v první světové válce, jeho původ leží v USA. Autorem konstrukce se stal americký důstojník Isaac Newton Lewis, jenž využil část designu neúspěšného kulometu Samuela McCleana a roku 1912 představil první prototypy nové zbraně. Nejprve ji představil velitelům US Army, ale ti udržovali těsné vztahy s Coltovou zbrojovkou, která nabízela vlastní kulomety, takže Lewisův nápad vesměs odmítli. Zklamaný důstojník proto opustil armádní službu a vydal se do Evropy oslovovat jiné zákazníky. Jeho výtvor hned při prvních předváděcích zkouškách zaujal Brity a Belgičany.

V Belgii proto brzy začala stavba pobočky Lewisovy firmy, aby vyráběla kulomety v belgické ráži 7,65×53 mm, a další dohodu podepsal se zbrojovkou BSA (Birmingham Small Arms), jejíž produkty měly mít britský kalibr .303 (7,7×56 mm). O zbraň se zajímali dokonce i Němci, jenže jednání přerušilo propuknutí války, do níž kulomety Lewis promluvily hned od začátku, protože prototypy nasadila belgická armáda již v srpnu 1914. Masovou výrobu mezitím chystala firma BSA, jež učinila v konstrukci i některé změny, z nichž nejvýraznější byl fakt, že sériová verze střílela z otevřeného závěru.

Systém Lewis poháněly prachové plyny odebrané z hlavně (jak je zvykem u téměř všech dnešních kulometů), ale v té době šlo o relativně vzácný princip, jelikož tehdy dominoval mechanismus Maxim poháněný zákluzem hlavně. Lewis vynikal také tím, že měl vzduchové (nikoli vodní) chlazení a místo nábojového pásu používal otáčivý zásobník, jehož pohon byl spojen s funkčním mechanismem. Konstruktéři velmi zvláštně vyřešili též vratnou pružinu, protože nešlo o obvyklou vinutou pružinu s přímým pohybem, nýbrž o spirálové péro podobné tomu v hodinkách.

Nová kategorie zbraní

Především díky absenci těžkého vodního chladiče byl kulomet Lewis na svou dobu neobvykle lehký, a proto jej mohl snadno přenášet jediný voják. Pro palbu stačila dvojnožka, avšak první sériové zbraně dostávaly masivní trojnožku stejné konstrukce, jaká se užívala též u těžkých maximů/vickersů. Britská armáda totiž vnímala urgentní potřebu kulometů, ale vickersů neměla dostatek, a proto první lewisy přicházely na bojiště v podstatě v úloze těžkých kulometů.

Pro tu se ovšem příliš nehodily, jelikož vzduchové chlazení neumožňovalo vést dlouhou nepřetržitou střelbu. Některé exempláře zvládaly vypálit i 2 000 ran v řadě, jenže většina kusů se zasekávala po 800–1 000 výstřelech, načež se muselo čekat na jejich zchladnutí. Velitelům i prostým vojákům trvalo určitou dobu, než pochopili, že lewis není jakási dočasná nouzová „náhražka“ za nedostatkové vickersy, nýbrž zástupce úplně odlišné kategorie zbraní.

V obou válkách

K produkci ve fabrice BSA se přidala americká firma Savage Arms, protože britské ozbrojené síly žádaly další a další kulomety, a to nejen pro armádu, ale i pro letectvo, neboť lewis se stal běžnou výzbrojí letounů. Díky proudu vzduchu nepotřeboval velký a složitý chladicí nástavec, který tudíž u leteckých zbraní často chyběl. Nejvíce exemplářů ale pořád mířilo k pěchotě. Standardní britský pěší prapor měl na počátku války dva těžké vickersy, ale ty se potom přesunuly k samostatným kulometným útvarům a formace obdržela čtyři lewisy.

Dokončení: Lehké kulomety v akci (2): Britský Lewis Gun vs. německý Maschinengewehr MG

V roce 1916 se tabulkový počet zvýšil na šestnáct a na konci války disponoval dokonce 36 kulomety, dvěma u každé čety a ještě čtyřmi u velení praporu, které sloužily coby protiletadlová obrana. Za první světové války se zhotovilo přes 50 000 lewisů, z nichž část se dostala i do dalších zemí, například do Itálie, Ruska či k americké námořní pěchotě. Povedené zbraně zůstaly ve výzbroji velice dlouho, protože navzdory nástupu nového kulometu BREN se lewis rozsáhle používal i během druhé světové války.

Přírodní diamanty obvykle vznikají v hlubinách Země za vysokých teplot a tlaků. Následně se těží v povrchových lomech nebo hlubinných dolech. Vedle nich existují i diamanty průmyslové – vyráběné v laboratořích krystalizací uhlíku z kovových slitin. Zatímco ty první, používané k výrobě šperků, jsou často spjaté s dětskou prací a vykořisťováním, diamanty z laboratoří se využívají spíše pro průmyslové užití. Podle britského milionáře Daleho Vince ale čeká diamantový trh malá revoluce – Dale hodlá dodávat na trh čistě přírodní diamanty vyrobené v laboratoři.

Zelené diamanty

Vince je známý podnikatel v oblasti „zelených energií“. Je mimo jiné vlastníkem společnosti Ecotricity, která vyrábí elektrickou energii z větrných elektráren. Nově tento zapřisáhlý vegan a stoupenec hnutí New Age přichází s vizí výroby diamantů z oxidu uhličitého získaného z atmosféry. K jejich výrobě mají být použity výhradně přírodní zelené zdroje – větrná a solární energie a dešťová voda. Výsledkem mají být první diamanty se zápornou uhlíkovou stopou.

TIP: Jak se rodí diamanty: Nezničitelné slzy bohů z nitra Země

Přesný proces výroby ekologických diamantů Dale Vince přirozeně tají. Prozradil pouze, že základem je zachycený a posléze zkapalněný CO2 z atmosféry, vodík (získaný z dešťové vody) a metan. Tato základní směs poté za teploty okolo 8 tisíc stupňů Celsia projde procesem „přetvoření“ v čistý ekologický diamant. Výsledný produkt je podle Vince plně certifikovaný, klasifikovaný a uznaný Mezinárodním gemologickým institutem.

Za druhé světové války urychlila obrovská finanční injekce (údajně až 26 miliard dolarů v přepočtu na současnou měnu) americký jaderný program natolik, že získal náskok před Moskvou. V počínající studené válce šlo o velmi nepříjemný stav, který se Kreml pokoušel co nejrychleji zvrátit. Dohnat technologický náskok Američanů se podařilo už v době prvních testů termonukleárních pum, ale sovětský vládce Nikita Chruščov požadoval skutečný trumf, který by demonstroval sílu jeho země.

Proto už v roce 1954 v doposud uzavřeném městě s kódovým označením Arzamas­16 (dnešní Sarov) začal vývoj nejsilnější jaderné bomby v lidských dějinách, na němž se podíleli nejlepší sovětští jaderní fyzici Igor Kurčatov, Andrej Sacharov či Julij Chariton. Původně zamýšleli zkonstruovat obří třífázovou vodíkouranovou „superbombu“, která měla uvolnit více jak 100 megatun ekvivalentu TNT. Ale v průběhu prací se sami tvůrci zalekli její síly a místo uranového obalu použili olovo pohlcující neutrony.

Kuzmova matka

V roce 1960 měl Chrusčov, který si byl dobře vědom dosaženého pokroku při vývoji, na adresu Američanů prohlásit: „My jim ukážeme Kuzmovu matku.“ Tato na první pohled nepochopitelná věta je ekvivalentem českého idiomu „ukázat, zač je toho loket“. O rok později, přesněji dopoledne 30. října, odstartovala z poloostrova Kola směrem k souostroví Nová země dvojice letounů natřených speciálním bílým reflexním nátěrem odrážejícím v maximální míře teplo.

Bombu RDS­220 (kódově označovanou Váňa) nesl Tu ­95V, který ji půl hodinu před polednem moskevského času ve výšce 10,5 km shodil. Následně se začal vzdalovat a puma, přezdívaná z výše uvedených důvodů „Kuzmova matka“, poté ve výšce 4 km explodovala silou asi 55 megatun TNT. Ohnivá koule o teplotě několika milionů °C pozorovatelná až ve vzdálenosti 1 000 km měla v průměru téměř 1 000 m, takže spodek vyhloubil v půdě kráter, zatímco vrchol dosahoval do míst, odkud bombardér pumu shodil.

Ještě ve vzdálenosti 100 km od epicentra by záření dokázalo způsobit živým organismům nejtěžší popáleniny. Vrchol obřího jaderného hřibu vystoupal až do mezosféry. Tlaková vlna prakticky smetla z povrchu vysídlenou vesnici Severnyj na opačné straně souostroví, dokonce vytloukla několik oken až v Norsku a Finsku. Pod epicentrem výbuchu proběhlo zemětřesení o síle 5,5 stupně Richterovy stupnice, přičemž rázová seizmická vlna třikrát oběhla zeměkouli. V celé oblasti hodinu nefungovala veškerá rádiová komunikace.

TIP: Co by se stalo, kdyby jaderná Car-bomba explodovala ve vesmíru?

Přitom vzhledem k vysokému podílu termonukleární fúze na vydané energii a olověnému obalu šlo paradoxně o nejčistší atomový test v historii. Car­bomba, jak ji Západ nazýval v narážce na podobné předchozí megalomanské projekty z dob ruského impéria (například dělo „Car­-puška“ nebo „Car tank“), sdílela do jisté míry jejich osud, neboť také vznikla pouze v jediném exempláři. Na rozdíl od nich ovšem výrazně promluvila do historie, neboť její děsivý potenciál znamenal posun v myšlení obou velmocí a vedl poprvé od počátku závodů v jaderném zbrojení k zahájení jednání o jeho omezení. 

Jak ukazuje současná pandemie koronaviru, máme se od zvířat co učit, ba co více – učit bychom se mohli i od upírů – podčeledi listonosovitých letounů, patřící do podřádu netopýrů, živících se krví teplokrevných živočichů. Navzdory své špatné pověsti totiž upíři dbají na to, aby jejich nemoc neohrožovala zbytek kolonie.

Sociální odstup

Jak jsme si letos bolestně potvrdili, netopýři jsou zdrojem patogenů, které mohou ohrozit celé lidstvo. Už víme, že mají imunitní systém, který úspěšně potlačuje viry, takže u netopýrů prakticky nedochází k rozvoji nebezpečného onemocnění jako u lidí. Ale je to jenom část celé pravdy. Nový výzkum amerických vědců doložil, že netopýři sice nemají k dispozici roušky, natož vakcíny, zároveň se ale v případě onemocnění velmi zodpovědně starají o to, aby nenakazili ostatní.

Tým, který vedl Simon Ripperger z americké Ohio State University nejprve odchytil několik dospělých upírek. Polovině z 31 upířích samic vědci vpíchli lipopolysacharid, což je látka, která vybudí imunitní systém podobným způsobem, jako by to udělala celá řada různých infekčních onemocnění. Zbývající upírky dostaly placebo v podobě fyziologického roztoku. Badatelé pak všechna zvířata vybavili senzory pro sledování a pustili je na svobodu. Všichni tito upíři pocházeli z jediné kolonie, sídlící uvnitř velké dutiny ve stromě. Vědci pečlivě, minutu za minutou, sledovali, co se bude dít.

TIP: Létající továrna na viry: Proč jsou netopýři úspěšní v boji s nebezpečnými patogeny

Tři ze samic se rychle zbavily svých senzorů, takže nebylo možné sledovat, co dělají. U všech zbývajících upírek se simulovaným onemocněním ale bylo patrné, že se neobvykle straní ostatních. Až poté, co lipopolysacharid přestal účinkovat, a simulované příznaky onemocnění vymizely, se upírky velmi pozvolna opět začínaly častěji setkávat s ostatními upíry. Vše nasvědčuje tomu, že upíři, jinak velmi sociální zvířata, která si často navzájem pomáhají, chrání dobrovolnou izolací ostatní před možnou nákazou.