V Brazílii žije 305 původních, zcela nebo částečně izolovaných kmenů. Hlásí se k nim 900 tisíc lidí, což to je téměř půl procenta celkové populace země. Vláda uznává 690 teritorií, která domorodci ovládají. Tato území celkem představují cca 13 % území Brazílie. Platí zde zvláštní pravidla, která jsou bohužel často porušována, což ohrožuje poklidný život domorodců.

Každodenní obchůzky

Vůdce vesnice Krimej se na základně připravuje na další den obrany svého domova. Náčelník Kadjyre Kayapo je odhodlaný ubránit domorodce a jejich území před lidmi, kteří sem přicházejí, aby v amazonském pralese těžili dřevo a hledali drahé kameny. „Když jsme sem přišli z jiné vesnice, byli tady narušitelé, dřevorubci, hledači drahých kovů. Založil jsem vesnici Krimej, abych zachoval les a nedovolil vstoupit dřevorubcům. Chráním území domorodců,“ říká Kadjyre.

Kadjyre spolu se svým synem a dalšími muži prochází křížem krážem území domorodců ve státě Pará a hledá známky činnosti, která jeho lidu škodí. V oblasti vyrostlo sedm základen, odkud skupiny „amazonských rytířů“ vyrážejí na své mise. Mezi průzkumníky jsou místní vesničané i muži najatí Institutem Kabu, nevládní organizací, která domorodcům pomáhá.

„Je to každodenní práce, procházíme řeku a cesty na kraji území domorodců. Základny máme na hranicích, ne uprostřed, abychom zastavili jejich postup. Máme problémy s farmáři, kteří posouvají ploty na území domorodců. Problém je taky to, že sem organizace na ochranu životního prostředí jezdí málo na kontroly. Je nutné, aby sem přijížděli častěji,“ říká Paulo Azevedo Junior, koordinátor Institutu Kabu.

Prezident proti indiánům

Lesy pokrývají 60 % území Brazílie, z toho 70 % se nachází v Amazonii. Brazílie je co do zpracování dřeva světovým lídrem, a lesy tak velmi rychle mizí. A od prvních měsíců vlády prezidenta Jaira Bolsonara mizí ještě rychleji. Mezi lednem (kdy Bolsonaro nastoupil do funkce) a srpnem roku 2019 přišla Brazílie deforestací o téměř 6 000 kilometrů čtverečních lesů. To je o 75 % více, než za stejnou dobu roku 2018.

Jestli něco amazonským domorodcům v současnosti dělá zvlášť těžkou hlavu, je to právě nový brazilský prezident Jair Bolsonaro, který se nechal slyšet, že indiáni mají v zemi až příliš mnoho půdy. Je toho názoru, že by se domorodci měli začlenit do moderní společnosti a že ochrana jejich území brání Brazílii v ekonomickém rozvoji. Tento postoj prezidenta původním kmenům samozřejmě nepomáhá a není divu, že se indiáni rozhodli svůj osud vzít do vlastních rukou.

Množící se požáry

Při procházení pralesa narážejí indiáni na stopy těžařů, kteří navíc velmi často pracují nelegálně. „Tým ze základny objevil před měsícem při průzkumu řeky trasu, která měří osm kilometrů a vede na území původních kmenů. Monitorujeme ji. Naštěstí jsme na to přišli dřív, než tudy dřevorubci začali odvážet stromy,“ komentuje výsledky hlídek Paulo Azevedo.

Amazonii navíc v roce 2019 postihly mohutné lesní požáry, které vyvolaly celosvětovou pozornost. Podle ochránců životního prostředí navíc může za většinu požárů člověk. Oheň se totiž často používá k vyčištění půdy pro farmaření. „Je několik faktorů, které oheň zhoršily. Za prvé sucho, za druhé málo kontrol v oblasti a za třetí rétorika některých brazilských úřadů, které podporují činnosti zakázané ústavou,“ vysvětluje Paulo Azevedo.

Strážci Amazonie

Příslušníci místních indiánských kmenů, jichž je v Brazílii více než tři stovky, většinou můžou jen smutně přihlížet tomu, jak jim jejich domov mizí před očima. Požáry jsou sice mezi srpnem a říjnem v období sucha v Amazonii běžné, ale kvůli lidské činnosti jejich počet stoupá. V roce 2019 jich bylo nejvíc za posledních několik let.

TIP: Neodvratný konec Amazonie: Původní reportáž Davida Těšínského

„Když vidím hořet les, říkám si: Odtud bereme léky, jídlo, a oheň to všechno ničí. Jsem z toho opravdu smutný. Musíme bojovat proti vládě, proti těžařům a říct jim: Tady ne! Tady žijeme my, příroda patří nám!“ rozohňuje se Kadjyreho syn Mydje Kayapo.

Kadjyre je připravený udělat cokoliv, aby nelegální těžaře a vypalovače půdy zastavil a zachránil, co se ještě zachránit dá. Ostatně právě domorodcům vděčíme za to, že plíce planety stále dýchají. Bez kmenů, které v amazonském pralese žijí, by neexistovala přísná pravidla v přírodních rezervacích a kdo ví, jak by to bez nich v Amazonii vypadalo. 

Normální tělesná teplota u lidí osciluje mezi 36,5 až 37,5 °C. Za průměrnou je pak již více než 150 let považována teplota 37 °C. Na základě tisíců měření ji tak v roce 1868 stanovil německý lékař Carl Reinhold August Wunderlich. Během let se ukázalo, že se teplota našeho těla mění během dne, přičemž bývá nejnižší ráno a naopak nejvyšší kolem šesté hodiny večer. Rozdíly jsou také v tělesné teplotě mužů a žen.

V poslední letech ale odborníci zjistili, že se s lidskou teplotou něco děje. Několik vědeckých studií nezávisle na sobě tvrdí, že teplota lidského těla na planetě klesá. Nedávný výzkum více než 35 tisíc pacientů ve Velké Británii dospěl k průměrné teplotě 36,6 °C. Jiná studie zase zjistila, že v USA od šedesátých let 19. století klesá průměrná lidská teplota o zhruba 0,02 °C za desetiletí.

TIP: Hydrogelové náplasti využívají tělesné teplo k urychlení hojení

Pokles teploty lidí ale není všude stejný. V bolivijské Amazonii probíhá od roku 2001 projekt „Tsimane Health and Life History“, který detailně sleduje zdravotní stav kmene lovců-sběračů Tsimané. Podle čerstvě zveřejněných výsledků se jejich průměrná tělesná teplota od začátku projektu snižuje tempem 0,05 °C za rok. Za méně než dvě desetiletí poklesla teplota lidí kmene Tsimané stejně, jako teplota Američanů za více než dvě století.

Příčiny tohoto poklesu nejsou jasné ani u kmene Tsimané, ani jinde ve světě. Zřejmě to přímo nesouvisí se zdravotním stavem a kondicí. Důvodem podle vědců může být zlepšená lékařská péče, díky které teď infekce, i ty velmi mírné, trvají kratší dobu. Další možností je, že lidské tělo dnes nemusí tak intenzivně regulovat teplotu, kvůli kvalitnějším oděvům a klimatizaci.

Každému Kleopatřinu potomkovi byly roku 34 př. n. l. uděleny při nádherné slavnosti v Alexandrii královské tituly. Sama panovnice zde byla korunována titulem Královna králů. Stalo se tak čtyři roky před její sebevraždou, která ukončila více než 3 000 let samostatné existence egyptské civilizace. 

Zrazený Caesarion

Jediný syn Gaia Julia Caesara – Caesarion se narodil v létě roku 47 př. n. l. v egyptské Alexandrii. Někteří starověcí i současní historici však o Caesarově otcovství pochybují. S tím by korespondoval také fakt, že Caesar neuvedl Caesariona ve své závěti. Na druhou stranu sám státník své otcovství nikdy nevyvracel. Teprve Marcus Antonius prohlásil roku 34 př. n. l. Caesariona za syna boha, právoplatného Caesarova syna a dědice. Při té příležitosti mu udělil i titul Král králů.

Když Octavianus roku 30 př. n. l. obsadil Alexandrii, poslala Kleopatra Caesariona pryč v naději, že mu tak zachrání život. Octavian totiž jakožto adoptivní syn spatřoval v sotva sedmnáctiletém Caesarově biologickém potomkovi hrozbu. Další osudy mladíka nejsou přesně známy, jisté je pouze to, že se po roce 30 př. n. l. jeho jméno v historických záznamech již neobjevuje.

Podle římského historika Cassia Dia byl zavražděn na útěku do Etiopie. Plutarchos ale tvrdí, že jej matka poslala s velkým pokladem přes Etiopii do Indie. Podle této verze byl na cestě zrazen jedním ze svých učitelů. Ten Caesariona pod záminkou, že jej Octavian nechá vládnout Egyptu, přiměl k návratu do Alexandrie, kde ho čekala smrt. Předpokládá se, že se mladíka Caesarův adoptivní syn zbavil, aby předešel možným mocenským bojům. Učinil tak prý na radu svého učitele Aria Dydima, stoického filozofa, který měl prohlásit: „Není dobré mít příliš mnoho Caesarů.“

Trofeje bez budoucnosti

Alexandra Helia a Ptolemaia Filadelfa zplodila Kleopatra s Markem Antoniem. Alexandr Helios, jehož druhé jméno označuje řeckého slunečního boha nebo Slunce samotné, se narodil roku 40 př. n. l. společně se svým dvojčetem Kleopatrou Selene. Když dosáhl šesti let, prohlásil jej otec králem Arménie, Médie a Parthie, zatímco dvouletého Ptolemaia Filadelfa jmenoval vládcem Fénicie, Sýrie a Kylíkie. Jednoho ze synů Antonius zasnoubil s dcerou médského krále Artavasdese I. Plutarchos sice neuvádí kterého, ale lze předpokládat, že se jednalo o staršího z nich.

Po dobytí Alexandrie Octavianem byli oba chlapci společně se sestrou Kleopatrou Selene odvezeni do Říma. Dvojčata se zúčastnila Octavianova triumfálního průvodu na počest jeho vítězství nad Egyptem. O přítomnosti Ptolemaia Filadelfa se prameny nezmiňují, což by mohlo znamenat, že nejmladší Kleopatřin syn cestu nepřežil.

V Římě se o děti starala bývalá Antoniova manželka Octavia (rozvedli se roku 32 př. n. l.), která je vychovávala společně se svými potomky a s dětmi z Antoniova dřívějšího manželství. Další osud chlapců ovšem není známý. Cassius Dio v Římské historii uvádí, že jejich životy Octavian ušetřil a popravit nechal pouze Caesariona. Je však pravděpodobné, že oba zemřeli ještě dříve, než dosáhli dospělosti. V pramenech totiž chybí jakékoliv zmínky ohledně jejich vojenské služby, politické kariéry, manželství nebo potomstva.

Pokračovatelka rodu

Kleopatra Selene, dvojče Alexandra Helia a zároveň jediná dcera Kleopatry, se narodila roku 40 př. n. l. Její druhé jméno označuje Měsíc nebo též řeckou měsíční bohyni, a představovala tak protipól svému slunečnímu dvojčeti. V šesti letech byla na Antoniově triumfu v Alexandrii jmenována královnou Kyrenaiky a Libye, nicméně stejně jako její bratři územím, které jí otec přidělil, nikdy skutečně nevládla. Po smrti rodičů pak byla s bratry odvezena do Věčného města.

TIP: Černo-bílé problémy starého Egypta: Měla Kleopatra skutečně tmavou pleť?

Na přání Octaviana došlo k jejímu zasnoubení s Jubou II., který sdílel podobný osud. Byl jediným synem numidského krále Juby I., kterého Římané porazili roku 46 př. n. l., načež spáchal sebevraždu. Numidie se poté stala římskou provincií a mladého Jubu čekala výchova v Římě. Zde se naučil řecky a latinsky, získal římské občanství, a co víc, spřátelil se s Octavianem. Po jeho boku se zúčastnil i bitvy u Actia, při níž byli na hlavu poraženi Kleopatřini rodiče. Juba II. byl prý velmi vzdělaný, ve dvaceti letech dokonce napsal svou první studii zvanou Římská archeologie, již následovala další vědecká pojednání. Plutarchos se o něm zmiňuje jako o jednom z nejnadanějších vládců své doby.  

Příchod kosmické éry umožnil naplno využívat stav beztíže, který nabídl nové možnosti zpracování stávajících materiálů nebo rovnou vznik nových. Šlo třeba o superčisté slitiny, dokonale symetrické prvky do jemných mechanických strojů, materiály pro biologii, farmacii či optiku, unikátní látky do nejrůznějších detektorů a čidel atd.

Na kosmický průmysl přitom sázeli všichni: Sověti, Američané, Evropané… V 70. letech panoval v dané oblasti až bezbřehý optimismus. Jedna ze studií konzultační společnosti Gartner (a nebyla zdaleka jediná) uváděla, že do konce 20. století dosáhne roční produkce ve vesmíru 40 miliard dolarů, z toho tři čtvrtiny měly připadnout na výrobu léků. Pro srovnání: Celkový rozpočet NASA na rok 2019 činil něco přes 20 miliard dolarů.

Technolog ve výcviku

V říjnu 1969 se uskutečnil skupinový let tří sovětských lodí, Sojuzů 6, 7 a 8. Nás ovšem zajímá jen „šestka“, jež měla zbývající dvě přibližující se plavidla pozorovat. Především však v orbitálním modulu nesla 50kg svařovací aparaturu Vulkan. Její historie se začala psát v roce 1963, kdy hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova poprvé oslovil Borys Paton z Institutu elektrického svařování v Kyjevě. Experiment Vulkan se bral velmi vážně, protože svařování ve vakuu tehdy všichni považovali za cestu k budoucí stavbě rozměrných kosmických konstrukcí.

V květnu 1968 se dokonce výcviku ve Hvězdném Městečku zúčastnil technolog Vladimir Farťušnyj z Patonova ústavu. Nakonec měl ovšem smůlu: Z hmotnostních důvodů bylo třeba zredukovat posádku Sojuzu 6 ze tří kosmonautů na dva. Protože provádění manévrů vyžadovalo dva profesionální piloty, musel Farťušnyj z kola ven. Letěli tak jen Grigorij Šonin a Valerij Kubasov.

Kousek vedle

Zařízení Vulkan se nacházelo v orbitálním modulu. Když přišel čas experimentu, „stáhli“ se kosmonauti do přistávací sekce a z té orbitální vypustili vzduch. Poté aktivovali Vulkan, který měl odzkoušet tři svařovací metody: nízkotlaké svařování komprimovaným obloukem, svařování elektronovým paprskem a obloukem za pomoci klasické elektrody. Po testu Šonin s Kubasovem orbitální modul natlakovali a otevřeli průlez. Měli odebrat vzorky pro analýzu na Zemi a také bylo v plánu vyzkoušet ruční svařování – tedy už nikoliv v podmínkách vakua, ale stále v mikrogravitaci. 

Kosmonauti se však vyděsili, když zjistili, že se svařovací paprsek nedopatřením posunul a začal řezat plášť lodi. Stěnu Sojuzu 6 narušil natolik, že se domnívali, že každou chvíli praskne. Okamžitě ustoupili do návratového modulu a teprve po ostré výměně názorů s řídicím střediskem se Kubasov vydal alespoň pro vzorky. Z ručního svařování už každopádně nebylo nic.

Továrna „Made in France“

První skutečně vážně míněný projekt „vesmírné továrny“ pro průmyslovou výrobu přišel z Francie. V letech 1977–1980 rozpracovávala kosmická agentura CNES projekt stanice MINOS neboli Module Industriels Orbitaux Spécialisés, na níž se měla odehrávat regulérní průmyslová produkce superčistých kovů nebo materiálů pro polovodiče. Komplex měl být modulární a jeho základ by tvořil servisní modul o hmotnosti 3,2 tuny na dráze ve výšce 800 km, jenž by nesl několik zpracovatelských zařízení, především tavné pece. 

Důležitou součástí systému se měl stát tzv. raketoplán, ovšem nikoliv ve smyslu raketového letadla, nýbrž zajištění pravidelné dopravy. Skládal by se ze dvou částí: motorické válcovité sekce a kulovitého návratového modulu (řešily se i jiné tvary). Celá sestava měla mít hmotnost 4,5 tuny, z toho 3 tuny připadaly na návratový modul s nosností 2,2 tuny nákladu. Na stanici by přivezl nezpracované suroviny a na Zemi by se vracel po čtyřech měsících s cenným materiálem. Měl přistávat po průletu atmosférou na padácích u pobřeží Francouzské Guyany nebo v Biskajském zálivu. Ročně by ke stanici MINOS zamířily tři „raketoplány“.

Místo lidí roboti

CNES uvažovala o rozšíření stanice například o komunikační modul, pro zajištění spojení s družicemi na nízkých oběžných dráhách – takže by do jisté míry suploval komunikaci přes drahé sondy na geostacionárních orbitách. 

Z projektu MINOS každopádně sešlo, ale nahradit jej měla stanice SOLARIS neboli Station Orbitale Laboratoire Automatique de Rendez vous et d’Interventions Spatiales, o hmotnosti 5 tun. Její parametry se podobaly MINOSu, pouze „raketoplán“ by byl k dispozici ve dvou verzích: s velkou návratovou sekcí o nosnosti 2 tun užitečného nákladu nebo s kvartetem malých modulů, vždy pro 700 kg nákladu.

Počítalo se s robotickým provozem a patnáctiletou životností. Obzvlášť robotický provoz – zajišťující automatické přílety a odlety lodí, přemisťování materiálu, zpracování, kontrolu kvality apod. – by i dnes představoval velký problém. Také proto dosáhly odhadované náklady na vývoj, výrobu a provozování stanice 10 miliard franků. CNES tudíž nabídla projekt k realizaci pod mezinárodní hlavičkou Evropské kosmické agentuře. Ta jej skutečně zvažovala jako nástupce po programu Spacelab, což byla laboratoř vynesená na orbitu v nákladovém prostoru raketoplánu Space Shuttle.

TIP: Těžaři míří do vesmíru: Vědci chtějí podstatnou část Sluneční soustavy chránit

Nakonec ovšem samotná francouzská agentura program opustila a to znamenalo jeho konec. K rozhodnutí ji přitom nevedla cena či technologická náročnost. V té době však lidé ve vedení CNES viděli budoucnost v pilotované kosmonautice. Jejím ztělesněním se pak stal v následující dekádě neúspěšně vyvíjený raketoplán Hermes – a stanice SOLARIS by podle nich zbytečně odčerpávala prostředky tomuto hlavnímu úkolu.

Dokončení: Kosmické fabriky (2): Budoucnost, nebo slepá cesta průmyslové evoluce? (vychází v neděli 8. listopadu)

V délce téměř 30 000 km se na západě Jižní Ameriky kdysi táhly stezky, které měly velký význam pro stále se rozšiřující Inckou říši. Z území dnešní jižní Kolumbie až do centrálního Chile mohli úředníci, vojáci i obyvatelé putovat na podrobená území a postupně je politicky, kulturně a hospodářsky začleňovat. 

Z metropole Cuzco vedly čtyři primární silnice do čtyř hlavních oblastí impéria a spojovaly zasněžená pohoří a pouště, deštné pralesy i úrodná údolí. Hlavní tepnu představovala tzv. Královská cesta o délce 5 200 km, mezi Quitem, Cuzcem a Tucumánem. Důležitost zmíněných spojnic si dobře uvědomoval incký panovník Pachacútec, za jehož vlády v letech 1438–1471 také stavební práce započaly. Jeho nástupci pak v úsilí pokračovali ještě po staletí.

Štafetové zprávy

Tam, kde to terén dovoloval, měřily cesty na šířku i šest metrů, zatímco v horských oblastech se zužovaly až na 50 cm. Dokládají přitom technologické a inženýrské mistrovství svých tvůrců, kteří se museli vypořádat s úskalími krajiny mnoha tváří. Kromě dlážděných stezek tvořily dopravní síť i mosty, příkopy a přilehlé budovy určené k ubytování poutníků a skladování zboží.  

Stezky po staletí využívali cestující, karavany, armády i poslové. Zprávy se po území říše šířily štafetově díky běžcům zvaným „chasquis“, kteří museli co nejrychleji překonat vzdálenost dělící dvě stanice, tedy obvykle asi 20 km. Inkové se po svých cestách většinou pohybovali pěšky, jelikož kolo ani koně neznali – pomáhaly jim pouze lamy.

TIP: Nerovné války: Čím srazili nepočetní Evropané milionové indiánské říše?

Vedle zpráv se po impériu přesouvaly nejrůznější komodity, jako drahé kovy, potraviny, peří, dřevo, koka, látky a vojenské zásoby. Existence stoletých cest – od roku 2014 souhrnně zapsaných na seznamu UNESCO jako systém andských stezek Qhapaq Ñan – zůstává podstatná rovněž pro identitu současné místní komunity. Silniční systém tak dál slouží k proudění zboží i znalostí mezi oblastmi. 

Britská „pětadvacítka“ našla využití jako protitanková zbraň, přestože zpočátku neexistovaly průbojné střely. Muselo se proto spoléhat na výbušnou sílu tříštivo-trhavých granátů. Spektrum střeliva ale vyžadovalo i široký rozsah úsťových rychlostí, což koneckonců vedlo k rozhodnutí používat u „pětadvacítky“ dělenou munici.

Předchozí část: Nejlepší dělo Jeho Veličenstva (1): Britský kanon Ordnance QF 25-pdr

Standardní nábojnice obsahovala tři prachové kartuše a vojáci si mohli vybrat, zda použijí jednu, dvě nebo všechny tři. Druhý typ nábojnice, jemuž se říkalo Super, obsahoval jen jednu silnou náplň a po zavedení protipancéřové střely se dodával také třetí typ nazývaný Super plus. Roku 1944 vznikla „střední“ nábojnice se dvěma kartušemi (a opět se dala použít jedna nebo obě), takže ve výsledku bylo k dispozici celkově sedm různých úsťových rychlostí, a to v rozsahu od 198 do 532 m/s.

Vrchol vývoje

Příchod protipancéřových střel a silnějších náplní si roku 1942 vynutil montáž úsťových brzd, což vlastně dokončilo evoluci této podařené zbraně na úroveň skutečně víceúčelového polního děla. To zákonitě ještě podpořilo již tak výbornou pověst „pětadvacítky“, která se už v té době mohla chlubit spoustou úspěchů především na severoafrické frontě.

Vedle několika výrobních závodů ve Velké Británii se do sériových dodávek zapojily i továrny v Kanadě a Austrálii, což umožnilo předat armádám zemí Commonwealthu a dalším státům kolem 13 000 kusů. Kromě základní verze vznikla též jiná provedení.

Pro výsadkáře i do džungle

Dělo Mark II na užší lafetě se vyrábělo zejména pro výsadkové jednotky, zatímco lafeta Mark III nabídla rozevírací ramena a větší rozsah náměru, což přišlo vhod zvláště horským jednotkám. Pro akce australské armády v džungli se vyrábělo dělo zvané „Ordnance, Quick Fire, 25-pdr Short Mark I“, jemuž se přezdívalo „Baby 25-pdr“, protože bylo o více než metr kratší (hlaveň měřila jen 1,3 m) a o zhruba 300 kg lehčí. Největší slávu si však „pětadvacítky“ vydobyly jako výzbroj dělostřeleckých pluků britské armády, jež získávaly po 24 kusech.

TIP: Těžké houfnice na východní frontě: Sovětská ML-20 vs. německá sFH 18

Každá britská pěší divize obsahovala tři takové pluky, zatímco divize obrněná zahrnovala dva. K dopravě děl sloužily různé pásové a kolové tahače, mezi nimiž byl jistě nejpoužívanější Morris Commercial C8 FAT, známý i pod přezdívkou Quad. 25liberní děla používali také českoslovenští vojáci v britské armádě. „Pětadvacítky“ vydržely ve službě v první linii až do 60. let, kdy je nahradily 105mm kanony, avšak britská armáda vyřadila svůj poslední kus až roku 1992. Ve výzbroji několika zemí figurují tato výtečná děla ještě dnes, jak potvrdilo nasazení v rukou Kurdů proti Islámskému státu.

Kateřina Howardová byla sice blízce příbuzensky spjatá s Annou Boleynovou, přesto pocházela z mnohem méně urozené a výrazně chudší rodiny. Její otec, lord Edmund Howard, nejmladší z jedenadvaceti sourozenců, byl druhým manželem Kateřininy matky Joyce Culpeperové, jež z prvního sňatku měla již pět dětí.

Kateřina narozená někdy kolem roku 1523 byla jejím desátým či jedenáctým potomkem, dost možná že posledním. Joyce zemřela patrně v roce 1528 a zhruba pětiletá Kateřina byla s několika dalšími sourozenci poslána na výchovu do Sussexu k otcově nevlastní matce, vévodkyni vdově z Norfolku.

Umění milostných dobrodružství

Jelikož vévodkyně vdova trávila velkou část roku u dvora a o osudy hejna svých svěřenců se příliš nestarala, nedostalo se Kateřině nikterak oslňujícího vzdělání. Naopak byla ve velmi útlém věku zasvěcena do umění milostných dobrodružství. Učila se nejprve od starších schovanek vévodkyně z Norfolku, které s oblibou v nočních hodinách bavily chtivé dvořany a důstojníky výměnou za drobné dárky a víno. Někdy kolem roku 1536 pak roli hlavního učitele v předmětu milostných her přejal Henry Mannox, kterému tou dobou táhlo na čtyřicítku, a předpokládalo se, že bude Kateřinu vyučovat výhradně hudbě.

O dva roky později navázala budoucí královna milostný vztah se sekretářem své urozené ochránkyně, Francisem Derehamem, za nějž se v roce 1539 chtěla tajně provdat. Bohužel pro Kateřinu (a o něco později i pro celý rod Howardů), byly plány předčasně vyzrazeny a ve snaze zamezit skandálu zařídil Kateřině její strýc vévoda z Norfolku místo v hofštátu královny Anny Klevské.

Růže bez trní

Kateřina, která podle současníků vedle krásy a zálibě v tanci vynikala bezprostředním vystupováním, veselou povahou a nakažlivým smíchem, se u dvora vyjímala a není tedy divu, že zaujala krále Jindřicha již záhy po svém příjezdu do Londýna. Vládce byl tou dobou k zuřivosti znechucený ze sňatku s Annou, dcerou klevského vévody, který pro něj v dobré víře nezaranžoval nikdo jiný než první ministr Cromwell. Jindřich se cítil podveden, neboť na rozdíl od obrazů, na jejichž základě se k alianci uvolil, byla skutečná nevěsta v jeho očích nadmíru ošklivá a žádná část jejího těla, natož povislá prsa a neforemné boky, nelahodila jeho libidu. Sblížení bránila také jazyková bariéra, neboť Anna Klevská neuměla ani slovo anglicky a Jindřich pro změnu nevládl němčinou.

TIP: Od velké lásky na popraviště: Manželství Anny Boleynové a Jindřicha Tudora

Vlastně snad ještě dříve, než manželství s Annou pořádně začalo, promýšlel panovník jeho konec. K velkému překvapení všech Anna bez reptání souhlasila s rozlukou a manželství bylo anulováno 9. července 1540 po šesti měsících a třech dnech trvání. V té době bylo již Jindřichovo srdce i lože ostatně plné mladičké Kateřiny, kterou opět bezmezně zamilovaný monarcha poeticky nazýval „růží bez trní“ a „skvostem všeho ženství“.

Za právoplatnou manželku ji pojal během soukromého obřadu 28. července 1540. Není bez zajímavosti, že ve stejný den přišel po vykonstruovaném procesu na králův příkaz o hlavu věrný první ministr Thomas Cromwell, jemuž Jindřich nemohl odpustit fiasko s klevskou nevěstou.

Milenci bývalí i noví

Kateřina se zpočátku snažila. Po královském paláci se denně producírovala v nových, nákladných róbách a skvostných špercích, které dostávala darem od svého o více než třicet let staršího manžela. Za své motto zvolila zpěvnou frázi „non autre volonte que la sienne“ (žádné jiné přání než jeho), dělala svému choti pomyšlení a ze všech sil se snažila přijít do jiného stavu. Leč Jindřich, s pokročilým věkem vrtošivější, vzteklejší a prchlivější, upadl v průběhu táhlé zimy do špatné nálady, dnes by se možná řeklo do deprese, kterou prohlubovaly mimo jiné vleklé zdravotní problémy. Kromě obtíží spojených s počínajícím stářím a obezitou jej trápil nezahojitelný a nesmírně zapáchající vřed na chodidle. 

Snad i proto si lehkovážná královna zakrátko našla zábavu jinde. Během brzkého jara 1541 navázala intimní vztah s Jindřichovým oblíbeným dvořanem Thomasem Culpeperem, kterého poznala ještě jako dvorní dáma Anny Klevské. Tehdy jej považovala za potenciálního ženicha, přičemž sňatek Kateřiny a Culpepera se snažila shodou okolností dohodnout další z dvorních dam, Jana Boleynová, vdova po popraveném bratru královny Anny Boleynové, s nímž údajně měla Anna zhřešit incestem.

Kromě toho začala královnu Kateřinu také dohánět její bouřlivá mladická léta, jelikož se kolem ní náhle začali jako vosy množit bývalí známí s pohrůžkou, že pokud se nedočkají laskavostí či finančního vyrovnání, milerádi králi vyzvoní pikantní podrobnosti jejích předsvatebních avantýr. Situace se stávala neudržitelnou a bylo pouze otázkou času, kdy se vše provalí. 

Hysterická vězenkyně

Pomyslná exploze na sebe nedala dlouho čekat. Zatykač na královnu podrobně popisující veškeré její hříchy, podložený pokoutně zachyceným Culpeperovým milostným dopisem, v němž Kateřinu Howardovou nazývá svým „sladkým blázínkem“, vedl 1. listopadu 1541 k zatčení vladařky a o několik dní později k prvnímu výslechu. Z nařízení hlavního vyšetřovatele arcibiskupa Cranmera měly být z dosahu vznešené vězenkyně odstraněny všechny předměty, kterými by si mohla ublížit, neboť na rozdíl od vznešeně stoického postoje Anny Boleynové propadala Kateřina hysterii, a co chvíli se nervově hroutila.

Dne 23. listopadu byla Kateřina zbavena titulu královny a přinucena vrátit Jindřichovi snubní prsten, aniž by však došlo k formálnímu zániku manželství. Začátkem prosince proběhl výslech a následná poprava Kateřininých někdejších milenců Culpepera a Derehama, jejichž useknuté hlavy nabodnuté na kopí ozdobily most u Toweru. Kateřina si je mohla zblízka prohlédnout během svého převozu z dosavadního vězení v Syon Abbey do Toweru 10. února 1542 poté, co parlament přijal nový zákon přikazující královnám povinnost sdělit do dvaceti dnů od uzavření manželství králi jak veškeré detaily své sexuální minulosti, tak udat kohokoliv, kdo by s nimi chtěl navázat poměr. Je nasnadě, že Kateřina Howardová nevyhověla ani jedné z uvedených podmínek, proto byla automaticky obviněna z velezrady. A velezrada se automaticky trestala smrtí.

TIP: Na popravčím špalku: Pětice slavných poprav po anglicku

Kateřina přišla o hlavu máchnutím popravčí sekery třináctý únorový den roku 1542 o sedmé hodině ráno. Traduje se, že předešlou noc strávila vkleče tréninkem, kterak co nejlépe položit hlavu na špalek, a že její úplně poslední slova poté, co pokorně přijala vinu a rozechvělým hlasem prohlásila trest za zasloužený, byla: „Umírám jako královna, ale raději bych byla bývala zemřela jako Culpeperova žena.“

Útoků digitálních zločinců přibývá, přesto většina Čechů nebere ani na základní bezpečnostní opatření příliš ohled. Stanislav Erben má za sebou nepříjemnou zkušenost z minulého roku, kdy byl s přáteli na festivalu a potřeboval si nabít telefon: „Chtěl jsem využít dobíjecí stanici v kempu. Nejprve jsem měl potvrdit, že jí důvěřuju, abych vůbec mohl s nabíjením začít. Bylo to trochu podezřelé, ale neměl jsem jinou možnost.“ Stanislav nechal mobil nabíjet půl hodiny, a když ho odpojil, nestačil se divit – nedokázal se přihlásit na žádnou ze svých sociálních sítí. Stal se totiž obětí tzv. juice jackingu.

Jedná se o oblíbenou metodu kyberzločinců, jak se pomocí USB portů zmocnit důležitých informací. Zneužít přitom mohou všechno, od dat z textových zpráv přes kontakty a e-maily až po fotografie. „Do telefonu se systémem Android lze velmi jednoduše nainstalovat podvodnou aplikaci či malware, které zařízení zamknou, zjistí, co uživatel píše, jaká zadává hesla, co ho zajímá,“ upozorňuje Miloslav Lujka, který v Česku platí za špičku na poli kyberochrany a věnuje se jí přes dvanáct let. Založil také neziskový projekt Digitální pevnost, s cílem bojovat za bezpečnější on-line svět.

Prostě a jednoduše

„V dnešní době už kabel nesestává jen z několika jednoduchých drátků. Je v něm čip, elektronika a hacker z nich i na dálku leccos přečte nebo do nich nainstaluje škodlivý software a natáhne vám ho do tabletu či mobilního telefonu.“ Podobný kabel stojí na internetu asi pět tisíc korun a Miloslav Lujka ukazuje, jak snadné je osobní informace získat: Přes vlastní telefon založil volně přístupnou síť wi-fi s názvem „Stromovka free wi-fi“, jež se tváří, jako by ji zřídila radnice. Uživatele tak jednoduše nenapadne, že jde o podvod – a v tom spočívá celý vtip.

„Teď vidím, že se během prvních deseti minut na tu wi-fi připojilo asi pět lidí. Automaticky se mi tam zobrazují stránky, na které se přihlašují nebo kam chodí. Takže pokud napíšou například heslo na Facebook či Instagram, mně se tu zobrazí,“ popisuje Lujka. Mimo domov se lidé často připojují na veřejné sítě a surfují přes ně, či dokonce platí účty. Bezpečnostní expert však radí: „Na veřejném místě se rozhodně nepřihlašujte do svého e-mailu, bankovnictví nebo sociálních sítí. Nikdy nevíte, co je na cizím počítači nainstalované.“

Šikovní hackeři

Miloslav Lujka samozřejmě nepatří k těm, kdo by citlivé informace zneužili. Pokud to však udělá hacker, nastává problém: Může se vám nabourat do profilu, změnit hesla, zneužít účty, a šikovnému zloději dokonce některé údaje stačí, aby se přes prvky chytré domácnosti dostal k vám do bytu, aniž by spustil alarm. Víc než 80 % Čechů se přitom obvykle připojuje právě ze svého mobilu; notebook volí 68 % lidí, stolní počítač 55 % a tablet 34 % uživatelů.

Podobných rizik, která vám na dovolené hrozí, ovšem existuje mnohem víc. Problémy mohou nastat i s připojením na veřejném počítači. Řekněme, že si nemáte kde vytisknout letenky či fotky, a tak zajdete do internetové kavárny. „Když zasunete svůj flash disk do cizího počítače, je velmi jednoduché, aby se vám tam dostal nějaký škodlivý program. Nevědomky si ho pak natáhnete do vlastního počítače a hypoteticky lze takto ovládnout domácí i podnikovou síť,“ líčí Lujka. 

TIP: Pacientka v kritickém stavu se stala první přímou obětí hackerského útoku

Na závěr však přidává i několik dalších rad: „Nevěřte všem lákavým nabídkám, ověřujte si, na co klikáte, kam zadáváte svoje citlivé údaje. Pro připojování na veřejnou wi-fi stačí nainstalovat VPN – malý program, který veškerou komunikaci odcházející z vašeho telefonu či počítače zašifruje. Hodí se využívat antivir, a pokud si někde potřebujete nabít telefon, pak nejlépe přes obyčejnou zásuvku a s vlastní nabíječkou.“ Zkrátka a jednoduše – dobře zvažte, než připojíte mobil k dobíjecí stanici, než si od někoho půjčíte kabel nebo než využijete veřejnou wi-fi síť na letišti či v hotelu. 

Paleontologové před pár lety našli kost, která je pozůstatkem dávného ptáka obrovských rozměrů, ze skupiny pelagornitidů. Tento pták mohl mít křídla s rozpětím kolem 6,4 metrů a nebe brázdil zhruba 15 milionů let po katastrofickém konci druhohor. Pro srovnání – dnešním rekordmanem v tomto ohledu je albatros stěhovavý (Diomedea exulans) s maximálním rozpětím 3,63 metru.

Zmíněná kost pochází ze Seymourova ostrova v Antarktidě, kde ji vědci nalezli v osmdesátých letech. Bez většího zájmu ležela ve sbírkách univerzitního muzea University of California Museum of Paleontology, až ji v roce 2015 náhodou objevil tehdejší student Peter Kloess. Nakonec se z toho vyklubala část čelisti pelagornitida, jehož hlava musela být dlouhá tak asi 60 centimetrů.

TIP: Crossvallia waiparensis: Na Novém Zélandu našli obřího tučňáka z počátku třetihor

Dotyčný pelagornitid byl jedním z největších létajících ptáků vůbec a společně s pterosaury z čeledi Azhdarchidae možná i úplně největšími, pokud jde o rozpětí křídel. Zobák těchto monster pokrývaly asi tři centimetry dlouhé kostěné výrůstky, které připomínaly zuby. Podle všeho šlo o nelítostné dravce, kteří se živili velkými rybami a hlavonožci. „Zubatý“ zobák se jim tedy určitě hodil.

Tito třetihorní ptáci žili asi před 50 miliony let, v období eocénu. Antarktida tehdy byla normálním kontinentem, na němž byl led vzácností. Byl to ráj ptáků, v němž žily první druhy tučňáků a zástupci dalších skupin ptáků, nám známých i vymřelých. Velcí pelagornitidi ale zřejmě vládli tehdejší obloze.