Ještě dnes se můžeme setkat s názorem, že přestárlé a odumřelé stromy jsou jen zdrojem škůdců, hub a plísní. Proto jsou v mnoha případech pečlivě odstraňovány nejen ze zahrad a sadů, ale i z lesů. Přitom se v odumřelém dřevě starých stromů vyvíjí mnoho vzácných druhů bezobratlých živočichů, včetně těch, které klasifikujeme jako užitečné, například při přemnožení jiných, nežádoucích druhů.

Dutiny nejen pro ptáky

Na přítomnost doupných stromů v krajině je v rámci naší republiky vázáno také 40 druhů ptáků. Jen někteří si dutinu sami vytesají (datlovití), ostatní jsou odkázáni na opuštěné nebo samovolně vzniklé dutiny, které se přírodním procesem pozvolna utvářejí desítky let – podle druhu stromu od zhruba osmdesáti do dvou set let. Navíc stromy s dutinami, trhlinami (např. po úderu blesku) nebo štěrbinami pod uvolněnou kůrou jsou životně důležité pro netopýry, kuny, plchy a myšice nebo předky našich domácích mazlíčků, kočky divoké. Ty se po šedesáti letech pomalu vracejí do Beskyd a na Šumavu. 

Kočkám kromě přímého lovu uškodila přeměna listnatých a smíšených lesů na hospodářské smrkové monokultury. Kočky totiž preferují staré dubové a bukové lesy s hustým křovinným podrostem, doupnými stromy a vývraty, které jim krom pestré potravní nabídky poskytují také dostatek úkrytů. Abychom se tedy mohli nejen z přítomnosti koček divokých těšit i v budoucnu, je potřeba, aby se naše kulturní, užitková krajina znovu stala pestřejším a přirozenějším prostorem.

Tahanice o domov

Dutinu v přestárlé třešni za domem si před třemi lety vyhloubil strakapoud velký. Zdárně zde odchoval zdravé potomky a do opuštěného „bytu“ se nastěhovala rodina špačků. Ačkoli o bydlení měly zájem i další ptačí druhy, špačkové dutinku úporně bránili a všechny potenciální nájemníky úspěšně vyhnali. Alespoň prozatím…

Podobné tahanice o „díru ve stromě“ pozoruji každoročně v nedalekém lesíku. Někdy to bývají urputné souboje; les se naplní křikem a tlukotem křídel, jak na sebe ptáci dorážejí. Strakapoud versus sýkorka, brhlík proti špačkovi nebo dva brhlíci proti sobě. Důvod je jednoznačný: hnízdních dutin je málo. 

Tento nedostatek přirozených ptačích domovů se dá částečně „dohnat“ vyvěšováním budek. Nicméně ani budkami nelze přirozeně vzniklé dutiny úplně nahradit. Zájemců o „tu svou dutinku“ je přespříliš. Navíc dutinky využívají ptáci nejen ke hnízdění, ale v zimě i k nocování, často hromadnému (např. sýkorky). 

Prosím nekácet!

Na neutěšený stav reagovala Česká společnost ornitologická dlouhodobým programem označování doupných stromů v lesích (Deklarace o spolupráci v oblasti ochrany přírody a krajiny), který probíhá ve spolupráci se státním podnikem Lesů České republiky (LČR). V rámci programu jsou doupné stromy na pozemcích LČR vyhledávány a následně označovány modrým trojúhelníkem. Takto vyčleněné stromy nebudou káceny a zůstanou v porostech k přirozenému dožití. V rámci tohoto projektu bylo dosud jen na Českomoravské vrchovině za jediný rok označeno 2 071 stromů, v nichž bylo zaznamenáno 3 482 vletových otvorů. Z toho 2 518 vydlabali datlovití ptáci.

Bylo by ideální, kdyby označování doupných stromů bylo rozšířeno i na další lesy mimo vlastnictví LČR. Avšak jednání s vlastníky je časově velmi náročné, už jen proto, že před samotnou terénní prací je potřeba uzavřít smlouvu mezi ČSO a vlastníkem pozemku. 

Přesuny mezi schovávačkami

Již jsem zmínila, že doupné stromy nevyužívají jen ptáci, ale také netopýři. Z našich 27 druhů dutinové úkryty trvale obydluje 13 druhů a dalších 6 druhů příležitostně. Netopýři mohou stromy obývat prakticky ve všech obdobích roku, ale nejčastěji dutinové a jinak poškozené stromy vyhledávají za účelem odchovu mláďat. To je velice citlivá fáze netopýřího života, neboť oproti jiným savcům porodí netopýří samice pouze jedno, výjimečně dvě mláďata. Z tohoto důvodu samice některých netopýřích druhů (např. netopýr rezavý) kolonii s mláďaty často stěhují, čímž snižují riziko vypátrání predátorem. K přesunům dochází každé 2–4 dny, přičemž jedna mateřská kolonie v okolí vystřídá 30–60 úkrytů, které jsou rozprostřeny v okruhu několika set metrů. 

Přestože netopýři svá útočiště takto střídají, jsou svým „osvědčeným“ úkrytům věrní a v průběhu generací využívají stále stejná místa. Nejen z tohoto hlediska je praktická ochrana doupných stromů v lesním prostředí velmi důležitá; některé lesní druhy netopýrů jsou totiž tak úzce vázány na lesní prostředí, že v otevřené krajině nejsou schopny překonat větší vzdálenost! Je tedy zřejmé, že jakýkoli lesní porost by měl vždy zahrnovat dostatek starých, především dutinových stromů. 

Lovci hmyzích škůdců

Různé štěrbiny ve skalách, trhliny a dutiny ve stromech mají pro netopýry velký význam i v podzimním období. Létající savci se zde soustřeďují ve velkých počtech čítajících desítky až stovky jedinců. Chování nazývané „rojení“ má důležitou roli v sociálním životě netopýrů. Některé druhy (např. netopýr parkový nebo netopýr hvízdavý) využívají stromové dutiny i jako speciální pářící (harémové) úkryty. Otužilejší druhy (např. netopýr rezavý a netopýr stromový) pak mohou v příhodných stromových dutinách, jež mohou zasahovat i do kořenového systému a vést až pod zem, trávit také svůj dlouhý zimní spánek. Ač se to nezdá, netopýři zde mohou vytvářet velké zimní kolonie složené z několika stovek jedinců! 

Všechny netopýří druhy pak mají jeden společný rys: velkou spotřebu potravy. Každý jedinec zkonzumuje za noc množství hmyzu, které odpovídá čtvrtině až třetině jeho váhy. Mezi kořistí je velké množství obtížného hmyzu (např. komáři) a hmyzích škůdců (např. bekyně velkohlavé či obaleči duboví). Tak netopýři plní stejně jako dutinoví ptáci nezastupitelnou roli při obhospodařování lesů. 

Malý krok pro každého

Ve vyspělých zemích dochází v současnosti k posunu směrem k trvale udržitelnému hospodaření v lesích. To se navíc ukazuje jako ekonomická výhoda. Přírodě blízké lesnictví využívá a napodobuje přírodní procesy, které snižují náklady na pěstování lesních porostů a zvyšují stabilitu lesů vůči vnějším negativním faktorům. 

Další ekonomickou motivací pro vlastníky lesů mohou představovat certifikace lesů (Forest Stewardship Council, FSC). Základní myšlenkou FSC je podporovat environmentálně vhodné, sociálně přínosné a ekonomicky životaschopné obhospodařování lesů a tím pomoci ochraně ohrožených a devastovaných světových lesů. Za tímto účelem organizace vytvořila komplexní systém lesní certifikace (vč. požadavku na zachování minimálně pěti doupných stromů na hektar). Pokud tedy vlastník obhospodařuje les v souladu s odsouhlaseným standardem, má právo používat označení, které na trhu odliší dřevo z jeho lesa od dřeva jiného původu. Dnes je takto certifikováno zhruba 7–8 % světových lesů. 

TIP: Břehule říční: Okřídlení kopáči říčních břehů

Doupné a jinak poškozené stromy jsou však významné ba přímo nenahraditelné i mimo lesní porosty. Dutinoví ptáci, netopýři a další živočichové se zabydlí v alejích, parcích, ve stromech rostoucích na hrázích rybníků a jak mohu nejen já dosvědčit, s chutí obydlí i vhodný porost na zahradě. A to je právě to místo, kde může opravdu každý z nás udělat vstřícný krok ve prospěch přírody i nás samotných. Tím, že například neskácíme neplodný, křivolaký strom, v němž je vydlabaná dutinka, prospějeme nejen jejímu budoucímu majiteli, ale při pozorování obyvatel dutiny více poznáme taje přírodního života, které by jinak zůstaly našemu zraku skryté. 

Začíná to vždy stejně – nejprve začnou vadnout listy, které postupně opadávají. Plody kiwi jsou poté vystaveny přímému slunci. Kořeny rostlin tmavnou a začnou uhnívat. Doposud neznámá a nevysvětlitelná zkáza italských sadů se poprvé objevila poblíž Verony v roce 2012 a od té doby již zasáhla okolo čtvrtiny italských sadů s kiwi. Pro část pěstitelů jde o naprostou katastrofu – nemocných rostlin je až 80 %.

Po příčinách záhadné nemoci usilovně pátrají vědci. Ti postupně prozkoumali zavlažovací postupy, bakterie, plísně, složení půdy a další ukazatele, které by mohly mít vliv na zdraví rostlin. Společného jmenovatele se jim ale doposud nalézt nepodařilo. Nezáleží přitom, zda se jedná o nový sad nebo místo, na kterém ovoce roste už desítky let.

TIP: Zdravé ovoce: Avokádo pomáhá obézním lidem udržet bystrou mysl

Vědci identifikovali několik patogenů, žádný z nich ale nebyl společný pro všechny poškozené rostliny. Podobné zkušenosti hlásí také ovocnáři z Francie, Španělska, Řecka, Turecka, Japonska a z Číny. Nikde ale nejsou dopady na produkci kiwi tak ničivé jako právě v Itálii.

Z množství navrhovaných scénářů se jako nejpravděpodobnější jeví globální oteplování a s ním související změny klimatu. Rostliny kiwi jsou podle vědců kvůli tomu méně odolné a mění se i rovnováha půdy. Itálie také v posledních letech zažívá častější a intenzivnější vlny veder, střídané prudkými lijáky. To vše může mít podle vědců negativní vliv na zdraví italských sadů.

Pokud jde o probíhající pandemii, jen máloco zatím víme úplně jistě a do detailů. Víme ale, že koronavirus SARS-CoV-2 se přenáší především vzduchem, a že je tudíž zásadní chránit sebe i druhé právě před tímto přenosem. Otázkou samozřejmě je, jak je taková ochrana účinná. Účinnost různých typů roušek proto nedávno ověřovali japonští badatelé z University of Tokyo. 

Japonští badatelé vytvořili experimentální komoru, do které umístili dvě hlavy lidských figurín. Jedna z nich byla vybavená rozprašovačem, který simuloval kašlání a produkoval skutečné částice koronaviru SARS-CoV-2. Druhá z hlav simulovala dýchání neinfikovaného člověka přes roušku či respirátor N95, tedy takový, který filtruje alespoň 95 % částic větších než 0,3 mikronu. Do této hlavy bylo zabudované zařízení, které lapalo virové částice.

Výsledky japonského výzkumu potvrzují, že roušky a respirátory skutečně fungují, i když jde o reálné částice pandemického koronaviru. Bavlněná rouška snižuje riziko přenosu až o 40 procent. Výrazně efektivnější je pak respirátor N95, který dokáže zachytit až 90 procent virových částic. Zároveň se ukázalo, že i když je respirátor správně nasazený a k obličeji je navíc připevněný páskou, nechrání svého nositele před infekcí koronavirem 100%. To je bohužel špatná zpráva zejména pro zdravotníky.

TIP: Špatné zprávy: Lékaři potvrzují, že koronavirus mohou přenášet lidé bez příznaků

Japonské experimenty také potvrdily, že ještě účinnější jsou roušky tehdy, když je nosí nakažený člověk. V takovém případě blokují více než polovinu virových částic, které nemocný vypouští do okolí. Jde o důležité zjištění, neboť z jiných výzkumů víme, že závažnost onemocnění covid-19 zřejmě souvisí s velikostí dávky viru, jakou dotyčný člověk dostane. Za prokázaný také vědci považují synergický efekt roušek a masek - riziko nákazy se dramaticky snižuje, nosí-li roušku nebo masku nakažený i zdravý jedinec.

V prvních okamžicích Velkého třesku se od sebe postupně oddělily všechny známé fyzikální síly – tedy elektromagnetická, silná i slabá jaderná a gravitační. Následně se z nejasných důvodů kosmos extrémně prudce a rozsáhle nafoukl a později se změnil v hustou a horkou polévku plnou kvarků, antikvarků a gluonů.

Image

Čtěte také

Tajemství Velkého třesku: Co se stalo během první sekundy?

Nepolapitelní svědkové

Vraťme se však ještě na začátek raného kosmu: Zhruba sekundu po Velkém třesku se vesmír ochladil asi na 10 miliard kelvinů. Ze žhavého mixu částic se vydělila neutrina, tedy velice lehké částice, které jen vzácně interagují s běžnou hmotou. Je tak víc než pravděpodobné, že dosud létají vesmírem.

Jde o tzv. reliktní neutrina – CNB, z anglického Cosmic Neutrino Background. Měla by být ohromně početná a jejich objev by mohl objasnit alespoň část fenoménu temné hmoty. Potíž tkví v tom, že pokud existují, mají pouze velmi nízkou energii: asi desetmiliardkrát menší, než by bylo potřeba, aby je detekovaly nejlepší přístroje současnosti.

Jestliže existují či existovaly dosud rovněž jen hypotetické primordiální černé díry, pak se zformovaly také přibližně sekundu po Velkém třesku. V takovém případě by se objevily v oblastech vznikajícího vesmíru s vysokou hustotou hmoty, kde došlo ke gravitačnímu zhroucení.

Nadvláda hmoty

V čase mezi 2 a 20 minutami po Velkém třesku panovaly v čerstvě zrozeném kosmu příznivé podmínky pro jadernou fúzi. Během uvedené doby vznikla jádra atomů vodíku, která tvořila asi 75 % atomových jader ve vesmíru, a společně s nimi jádra helia, jež představovala zhruba jednu čtvrtinu. K tomu se zformovala nepatrná příměs jader atomů těžších prvků. 

Dvacet minut po Velkém třesku už sice kosmos vychladl natolik, že jaderná fúze ustala, ale stále byl příliš horký, než aby v něm mohly na delší vzdálenosti putovat neutrální atomy či fotony. V té době měl podobu neprůhledného plazmatu.

Zhruba po 47 tisících letech vychladl tak, že v něm začala převažovat hmota nad zářením. Asi 100 tisíc roků po Velkém třesku se objevily první molekuly, které tvořil hydrid helia (HeH⁺). Teprve mnohem později reagovaly s vodíkem a vznikl molekulární vodík H₂, jenž se stal palivem pro nejstarší generaci hvězd.

Přibližně 377 tisíc let po Velkém třesku nastaly vhodné podmínky pro tzv. rekombinaci. Fyzici tak označují období, kdy se elektricky nabité protony a elektrony poprvé spojily, aby utvořily elektricky neutrální atomy vodíku. Díky tomu vesmír zprůhledněl. Nově vzniklé atomy – tedy vodík, helium a nepatrné množství lithia – záhy dosáhly stavu o nejnižší energii tím, že vyzářily fotony: Ty dodnes pozorujeme coby reliktní mikrovlnné záření (CMB), přičemž se jedná o nejstarší jev, jaký jsme zatím dokázali detekovat.

Doba temna

Po vyzáření fotonů CMB byl tedy kosmos sice průhledný, ale postrádal nové zdroje záření: Zmíněné fotony nejprve vydávaly přízračný bledě oranžový svit, ale během tří milionů let po Velkém třesku se jejich vlnová délka posunula mimo viditelnou oblast a vesmír zůstal temný. Proto hovoříme o době temna. 

Zhruba mezi 10 a 17 miliony let po Velkém třesku pak nastal zajímavý jev: Podmínky v chladnoucím kosmu umožnily existenci kapalné vody. Někdy se mluví o éře obyvatelného vesmíru, protože se tehdy v podstatě kdekoliv mohl čistě teoreticky objevit život podobný tomu našemu.

Hvězdy na scéně

Asi 200–500 milionů let po Velkém třesku vznikla nejstarší generace hvězd a také první galaxie. Prvotní stálice jsme dosud přímo nepozorovali, takže jejich vlastnosti můžeme jen odhadovat. Pravděpodobně byly obrovské, asi jako největší hvězdy dnešního vesmíru. Jejich velikost se mohla pohybovat mezi 100 a 300 ekvivalenty Slunce. Oproti jejich současným běžným protějškům je tvořil pouze vodík a helium a existovaly nesmírně krátce. Poté, co spálily veškeré palivo, nejspíš explodovaly jako velice energetické supernovy a v jejich žáru se zrodila značná část atomů těžších prvků, které utvářejí současný kosmos.

Na sklonku doby temna probíhala tzv. reionizace, během níž se postupně ionizovaly atomy vodíku po celém vesmíru. V důsledku toho asi miliardu let po Velkém třesku skončila doba temna a kosmos získal podobu, v jaké ho známe dnes. Reionizace se neobešla bez velkého množství intenzivního ultrafialového záření: Odborníci se domnívají, že jeho zdroj představovaly tehdejší první kvazary, tedy ohromně aktivní galaktická jádra, a také nejstarší generace hvězd.

Vesmír, jak jej známe

Od dob, kdy existoval asi miliardu let, až dodnes je náš kosmos v podstatě stejný. A jak se zdá, zůstane takový ještě mnoho miliard roků. Zhruba pět miliard let po Velkém třesku se začal utvářet disk Mléčné dráhy. V něm pak vznikla Sluneční soustava, a to ve vesmíru starém okolo 9,2 miliardy roků. Asi 10,5 miliardy let po Velkém třesku se potom na Zemi objevil život.

Přibližně 9,8 miliardy roků po zrodu kosmu se jeho rozpínání přestalo z nejasných důvodů zpomalovat. Ukázalo se, že v současnosti se jeho expanze naopak zrychluje, přičemž vědci hledají vysvětlení v existenci temné energie. Její podstata však zůstává záhadou. Pokud nedojde k něčemu zásadnímu, bude se vesmír dál rozpínat ještě dlouhé miliardy let. Na jeho konec ovšem s dnešními znalostmi nedohlédneme. 

Přeplněný ostrov tvoří magnet na turisty a v posledních letech se zařadil k nejvíc navštěvovaným cílům jihovýchodní Asie. Dřív ho pro ohromnou koncentraci svatyní a chrámů vyhledávali především milovníci jógy a spirituality, nyní se proměnil spíš v živoucí synonymum divokých večírků. Pokud však chcete objevovat jeho poklidnější část, stále máte šanci. 

S košíky na hlavách

Bali sousedí na západě s Jávou a na východě s Lombokem, má rozlohou pouhých 5 633 kilometrů čtverečních, ale představuje domov zhruba 4,3 milionu obyvatel. Hustotou zalidnění tudíž téměř šestkrát překonává Českou republiku. Připočteme-li k tomu statisíce turistů, pochopíme, proč může překonání 50 kilometrů po místních cestách zabrat víc než hodinu. 

Až 95 % Balijců se hlásí k hinduismu, a tak se snadno stanete svědky některého z náboženských ceremoniálů. Pořádají se na úrovni vesnic, měst, distriktů, a jednou ročně i celého ostrova. Jde zkrátka o nedílnou součást lokální kultury a především o způsob, jak si zajistit přízeň posvátných božstev.

Že se blížíte k ceremoniálu, poznáte snadno: Zničehonic se ocitnete v koloně aut a podél cesty se objeví barevná výzdoba z palmových listů a látek. Smích a hlahol místních, kteří proudí kolem s košíky naaranžovaného ovoce na hlavách a v rukou, vás jen utvrdí, že se tu víra prožívá naplno a s radostí. 

Dvacet tisíc chrámů

Odhaduje se, že na Bali stojí až dvacet tisíc chrámů. Mezi nejproslulejší a nejnavštěvovanější patří Pura Besakih („pura“ znamená „chrám“), Pura Tanah Lot na malém skalnatém ostrůvku, který vyhledávají milovníci hypnotických západů slunce, a jeskynní Goa Gajah. Všechny tři ovšem bývají často plné turistů, a přicházejí tak o kouzlo posvátnosti. 

Naštěstí se na Bali nachází i spousta méně vytížených svatostánků, kde lépe načerpáte správnou atmosféru. Řadí se k nim mimo jiné komplex sedmi chrámů Pura Luhur Lempuyang na hoře Lempuyang. Hned při vstupu do první brány vám učaruje pohled na sopku Agung: V posledních letech téměř nepřetržitě doutná, což místní vysvětlují zlobou bohů, kteří tam sídlí. Napětí smísené se špetkou strachu a možná nadějného očekávání, že se stanete svědkem výbuchu, vám nejspíš na nějakou chvíli nedovolí odtrhnout od monumentální hory zrak.

Pozor na opice!

Sedmý chrám je z celého komplexu nejvýznamnější a také nejméně zdobený – v hinduismu totiž nejde o pozlátko, ale spíš o sjednocení těla a mysli či spojení s bohy, duchy i přírodou. Svatostánek se tyčí na samém vrcholu Lempuyangu a můžete k němu dojít po příjemné, lehce stoupající pralesní cestě, odkud se otevírá výhled na balijské nížiny a Indický oceán. 

S blížícím se cílem bude vzduch chladnější a půda vlhčí. Procházku vám zpestří i rodinky opic, které doufají, že máte po kapsách banány či jiné dobroty. Nenechte se ovšem zmást jejich roztomilostí – jestliže vycítí, že s sebou nesete jídlo, bez zaváhání vám skočí na hlavu. Pokud by vás některá z nich náhodou škrábla, raději vyhledejte lékařskou pomoc kvůli možné nákaze vzteklinou.

Hinduismus trochu jinak

Opak Pura Luhur Lempuyangu tvoří Pura Dalem Jagaraga neboli chrám Mrtvých. Stojí na severu ostrova a jeho nejvýznamnější část spočívá níž než vchod, což symbolizuje sestup do podsvětí. Zvnějšku jeho kamenné stěny zdobí vyryté motivy aut, letadel a lodí, coby připomínka nizozemské kolonizace i japonské okupace a těch, kdo při zmíněných střetech přišli o život. 

Než vstoupíte dovnitř, přivítá vás hinduistický mnich a s úsměvem od ucha k uchu vám nabídne k zapůjčení sarong – tradiční sukni, bez níž se do chrámu nesmí. Tamní mniši jsou dobrosrdeční a vřelí, proto se s návštěvníky nezřídka podělí o svůj životní příběh či třeba o správný způsob meditace. A také vám vysvětlí, že svastika zneužitá nacisty symbolizuje ve skutečnosti naději, dobrotu i jaro. 

Život pod vodou

Kromě pozitivního životního stylu proslulo Bali pestrostí podmořské fauny a flóry, tudíž jde o ideální destinaci pro milovníky potápění. Vyznavače adrenalinového sportu čekají na ostrově potápěčská centra s veškerým vybavením k zapůjčení. Zkušený instruktor vám vysvětlí základy teorie i praxe, a než vás vezme na první ponor do bazénu, natrénujete vše na souši. 

Podmořský svět skýtá pastvu pro oči i duši a při proplouvání nad korály se snadno oprostíte od každodenních starostí. Ladnost a elegance ryb i mořských savců vám pak učarují natolik, že se nejspíš budete chtít pod hladinu brzy vrátit. Domov žraloků útesových, klaunů očkatých, barakud a spousty dalších tvorů se najednou stane také vaším téměř přirozeným prostředím. S trochou smůly však u pobřeží narazíte i na mraky plovoucího odpadu, který vodu zaneřádil v ohromném množství a místní živočichy nebezpečně ohrožuje. 

Spočinutí v džungli

Nicméně bohatstvím rostlinných a živočišných druhů ostrov neoplývá jen pod vodou, nýbrž i na souši. Přestože Balijci většinu deštného pralesa vykáceli kvůli rýžovým polím a plantážím, stále existují oblasti, kde se můžete v zeleném chaosu dobrovolně ztratit. Opona listů a cvrlikání hmyzu vám umožní zapomenout na jakýkoliv stres a shon. 

TIP: Svatyně a tanečnice: Křehká harmonie ostrova Bali

Mezi taková místa patří třeba údolí se sedmi vodopády. Vede tam cesta lemovaná vysokými palmami, nízkými keři a banánovníky. Musíte se však mít neustále na pozoru: Bali se stalo domovem mnoha opic, které mohou přenášet již zmíněnou vzteklinu, i nebezpečných hadů. Ačkoliv k fatálnímu uštknutí nedochází často, někdy farmáři narazí třeba na jedovatého chřestýšovce zeleného či ploskolebce plantážního. Podle místních bývají zmínění plazi aktivní hlavně v noci a člověk se s nimi dostane do kontaktu nejspíš na rýžových polích. V takovém případě je třeba zachovat chladnou hlavu a zvíře nevylekat, protože útočí pouze v ohrožení. 

Australský Ayers Rock, nebo také Uluru, představuje nejobjemnější monolit na světě. Jedná se o jednolitý pískovcový útvar ležící ve středu australského kontinentu na domorodém území v Severním teritoriu. Přestože se jedná o jedno z nejsušších míst Austrálie, mohou zde návštěvníci spatřit vodopády. Tedy pokud mají štěstí a přeje jim počasí…

Dlouhodobé průměrné srážky v oblasti Uluru dosahují jen 308 milimetrů ročně, pro srovnání jde zhruba o čtvrtinu méně než kolik činní roční úhrn v nejsušším místě Česka. Není proto divu, že nedávnou nadílku v podobě 30 milimetrů vody během 24 hodin místní označují za „extrémní počasí“. Ostatně, šlo o nejintenzivnější déšť za mnoho let.

TIP: Přísně tajné svatyně: Rudý domov tajemných duchů

Zatímco v Česku jsou intenzivní deště často důvodem k obavám, v Uluru přináší déšť dechberoucí podívanou, určenou jen několika málo vyvoleným. Přestože k hoře každoročně zavítá okolo 250 tisíc turistů, podívaná, jaká byla k vidění nyní, se podaří spatřit jen minimu z nich.

V první světové válce i řadu let po ní existovalo jasné rozdělení dělostřeleckých zbraní na dva hlavní druhy, a sice kanony pro palbu přímou a houfnice pro palbu nepřímou. Až na konci 20. let se začali inženýři vážně zabývat koncepcí univerzálního polního děla, jež by nabídlo velký rozsah náměrných úhlů a variantní prachové nálože (a tudíž i různé úsťové rychlosti) a dokázalo by nahradit kanony i houfnice. Nešlo o snadný úkol, ale výsledek stál za to, protože tak vznikla výjimečně podařená zbraň, jež získala takřka kultovní status a kterou britští dělostřelci pokládali za jednoznačně nejlepší položku svého arzenálu.

Nahradit legendu

Program nového polního děla byl zahájen s cílem vyvinout něco, co nahradí dvě nejdůležitější zbraně Královského dělostřelectva z období první světové války, a sice 18liberní (tedy 84mm) kanon a 4,5palcovou (114mm) houfnici. Kvůli omezenému rozpočtu však projekt běžel zpočátku pomalu, takže teprve adekvátní finanční podpora ve 30. letech přinesla urychlení a úspěšné dokončení vývoje.

Britská armáda dosud vlastnila množství zmíněných 18liberních kanonů, takže padlo rozhodnutí použít některé jejich součásti, což ale nebylo motivováno jen snahou o úspory, nýbrž také skutečností, že šlo o opravdu kvalitní zbraně. Týkalo se to především lafet, protože poslední série 18liberních kanonů disponovaly tehdy převratnou konstrukcí lafety, jež kromě klasického chobotu zahrnovala také takzvanou odměrovou a palebnou desku.

Nová hlaveň na osvědčené lafetě

Šlo v podstatě o kruhovou platformu umístěnou na spodku lafety, jež se na palebné pozici spouštěla dolů a pomocí okrajových zubů se zaryla do země. Takto vzniklá základna pohlcovala značnou část zpětného rázu a velmi účinně stabilizovala zbraň. Navíc měla po obvodu drážku, do které přesně zapadala dvojice kol lafety, a tak se dal pozoruhodně snadno měnit odměr.

Na lafetu byla posazena nová hlaveň s vnitřním průřezem 3,45 palce (87,6 mm), která střílela granáty o standardní váze 25 liber (11,5 kg). Zbraň vstoupila do řadové služby roku 1937, a to jako „Ordnance, Quick Fire, 25-pdr Mark I on Carriage 18-pdr Mark IV“ čili rychlopalné dělo Mark I ráže 25 liber na lafetě Mark IV z 18liberního děla. Jen málo vyrobených kusů ale mělo šanci skutečně předvést své schopnosti v boji, protože britská armáda přišla o zhruba polovinu všech děl základní verze po porážkách v Norsku a Francii.

Široké spektrum granátů a náplní

Teprve pak se začala ve velkých počtech dodávat nová varianta, která se označovala jako dělo Mark II na lafetě Mark I. Tentokrát již nešlo o „recyklaci“ lafet z 18liberních kanonů, nýbrž o zcela novou zbraň, zachovávající však základní prvek původní lafety, tedy odměrovou a palebnou desku. Standardní obsluhu tvořila šestice vojáků, a sice velitel, mířič a čtyři nabíječi, což souviselo se skutečností, že 25liberní dělo užívalo dělenou munici, a tudíž se dva muži starali o granáty a dva o prachové náplně.

TIP: Těžké houfnice na východní frontě: Sovětská ML-20 vs. německá sFH 18

„Pětadvacítka“ ale mohla dobře fungovat i jen se čtyřmi členy obsluhy a odměrová deska umožňovala, aby odměr měnil jediný muž. Právě to se velmi osvědčilo, když se dělo začalo užívat jako protitanková zbraň, přestože zpočátku neexistovaly průbojné střely. Muselo se proto spoléhat na výbušnou sílu tříštivo-trhavých granátů. Kromě toho se vyráběly kouřové granáty a vznikly i další typy (mimo jiné zápalné a chemické), jež se ale nedočkaly reálného nasazení. Teprve později byla zavedena též protipancéřová střela, jejíž další verze dostala navíc balistickou kuklu. 

Dokončení v neděli 1. listopadu

Roku 1925 se Roald Amundsen vydal v hydroplánu Dornier-Wal na přelet severního pólu, ale havaroval. Věhlasný dobrodruh se však nenechal odradit a hned v následujícím roce zkusil štěstí znovu: Namísto dvoumotorového letounu ovšem zvolil vzducholoď Norge. S posádkou, k jejímž členům patřil také italský konstruktér stroje Umberto Nobile a český fyzik František Běhounek, vyrazili z Říma. Jejich poslední zastávkou před pokusem o přelet nad točnou se staly Špicberky. Běhounek tam sice vystoupil, ale zanechal na palubě své měřicí přístroje, jejichž pomocí hodlal zkoumat „vodivost vzduchu“. Jedenáctého května pak začala 36hodinová výprava, při níž Amundsen se zbytkem dobrodruhů pól pokořili a bezpečně se vrátili zpět.

Norský polární badatel si užíval historický úspěch, ale slávu a vyznamenání si od své země vysloužil také Nobile: Ve druhé polovině 20. let již Itálii ovládala fašistická strana Benita Mussoliniho a ta konstruktéra nejen vyznamenala, ale zároveň mu udělila čestné členství. Dobrodružství, jež se obešlo bez katastrofy a které poháněl vrchol italského inženýrství, představovalo pro partaj ideální propagandu. Když tedy Nobile projevil touhu letět k pólu znovu, ale tentokrát na vlastní pěst bez Amundsena, Mussolini ho nadšeně podpořil.  

Znovu a lépe?

Práce na nové vzducholodi, nazvané v souladu s propagandistickým účelem Italia, se završily již v roce 1927. Plánovala se nová trasa a sestavovala se posádka, která nakonec čítala 18 členů. Opět se do ní zařadil i Běhounek, tentokrát však hodlal letět až nad pól. 

Stroj odstartoval 15. dubna 1928 z domácí základny v Miláně a mimo jiné vezl 7,7 t zásob potravin a paliva. První zastávkou měl být německý Stolp (dnešní Słupsk), kde také po 30 hodinách boje s povětrnostními podmínkami dosedli. V Sudetech na vzducholoď hned několikrát udeřilo zničující krupobití a údajně musela kličkovat i mezi blesky. Když se tedy na obzoru konečně objevilo kýžené město, spotřebovala již Italia většinu paliva. Přistála pak natolik poničená, že opravy trvaly deset dní.  

Bouře neutichá

Ve Stolpu stroj kotvil až do 3. května. Osm hodin po dalším startu pak minul švédský Stockholm, ale posléze jej špatné počasí odklonilo z vytyčené trasy na východ do Finska. Posádka se rozhodla přistát ve Vadsø na samém severu Norska a počkat, až se živly uklidní: 5. května už bylo nebe relativně čisté a po zhodnocení, že plavidlo neutrpělo žádné závažné škody, bylo možné pokračovat dál. 

I během následující cesty zasáhly vzducholoď silné větry a v posledním úseku jí selhal jeden z motorů. Posádka však situaci zvládla a 6. května dosáhla Královské zátoky na Špicberkách. Tam na ni již čekala podpůrná loď Città di Milano pod vedením kapitána Giuseppeho Romagny Manoji.

Tam a zase zpátky 

Z bezpečí pevniny naplánoval Nobile hned tři polární lety a na první z nich se opravený stroj vydal o pět dní později. Jako by však výprava byla od samého počátku prokletá, i tentokrát cestu zhatilo počasí: Kabely, kterými se vzducholoď ovládala, se v krutých mrazech začaly třepit. Pouhých osm hodin po startu se tak dobrodruhové museli vrátit na základnu a následující čtyři dny vyčkávali na vhodné povětrnostní podmínky. 

Podruhé vyrazili 15. května a počasí jim konečně přálo: Azurové nebe a vynikající viditelnost prodloužily let na úctyhodných 60 hodin, během nichž Italia absolvovala asi 4 000 km. Z vědeckého hlediska šlo o zlatý důl, neboť odborníci na palubě shromáždili cenná meteorologická i geografická data. Běhounek navíc zkoumal sílu elektromagnetického pole, měřil pólovou radioaktivitu – a zároveň jako první Čech v historii přeletěl nad severní točnou. Z výpravy se nadšená posádka vrátila časně ráno 18. května.

Sázka na nejistotu

Po pěti nezbytných dnech oprav a odpočinku vyrazila Italia na svou poslední polární cestu, při níž hodlala letět podél grónského pobřeží. Díky silným zádovým větrům dorazila k pólu za pouhých 19 hodin. Když pak měli vědci dostatek naměřených dat, klesl stroj níž, načež posádka půdu pokropila barvami italské vlajky a také dolů shodila kříž věnovaný papežem Piem XI. Poté zamířili zpět ke Špicberkám. 

Jenže silný vítr, který jim dřív pomáhal, se při návratu proměnil v nepřekonatelnou překážku. Nobile rychle spočítal, že aby se dostali do bezpečí, potřebovali by zásoby alespoň na 40hodinový let – a ty neměli. Zvažovali proto otočit stroj opačným směrem a letět do Kanady. Švédský meteorolog Finn Malmgren však kapitána na základě svých propočtů přesvědčil, že by měli držet kurz: Tvrdil, že se vítr uklidní a cesta už proběhne bez problémů. 

Lehčí než vzduch

Po 24 hodinách v silném protivětru a houstnoucí mlze bylo jasné, že Malmgrenova předpověď nevyšla. Italia se nacházela teprve v půli cesty domů a led se tvořil nejen na trupu, nýbrž i na vrtulích, postupně se z nich odtrhával a poškozoval balon. Posádka tak měla napilno s opravami. Situace se změnila v kritickou, když se zaseklo ovládání výšky a stroj začal klesat. Nobile tou dobou již víc než 48 hodin nespal a podle mnohých odborníků se právě tehdy v únavě dopustil chyby, jež osud výpravy zpečetila: Nařídil vypnout motory a bez nich Italia vystoupala nad mraky do výšky 910 m n. m. 

Zhruba půl hodiny poté se koupala ve slunečních paprscích, které led rozpustily. Jenže vodík v balonu se začal zahřívat, rozpínal se a bezpečnostními ventily unikal ven. Když se pak vzducholoď vrátila do stabilní letové hladiny ve výšce 300 m, nebyla už dost nahuštěná, aby se udržela ve vzduchu. 

Navždy ztracena

Zadní část stroje začala klesat, a když se jej ani s vypětím všech sil nepodařilo stabilizovat, bylo takřka jisté, že posádku čeká tvrdý náraz na povrch. Nobile proto nařídil opět vypnout motory. Než ovšem stihli muži ve ztížených podmínkách zareagovat, zavadila řídící kabina o ostrý vrchol ledovce, který ji roztrhl a nakonec zcela oderval. Přímo při neštěstí vypadlo ze vzducholodi devět lidí včetně Nobileho a Běhounka. Neovladatelná Italia zbavená části zátěže začala stoupat a zbytek posádky v ní zůstal uvězněn.

Podle některých zdrojů ti, kdo ze stroje vypadli, vděčili za přežití z velké části mechanikovi Ettoremu Arduinovi: Pod tlakem se údajně zachoval jako hrdina a vyhazoval ze vzducholodi vše, co by se trosečníkům na zemi mohlo hodit. Sám se však již zachránit nedokázal a odletěl s Italií neznámo kam – její trosky se nikdy nenašly. Nicméně podle jiných dokumentů se zásoby z paluby při havárii jednoduše vysypaly. 

Naše volání nikdo neslyší

Faktem zůstává, že když se trosečníci vzpamatovali z šoku a uvědomili si vážnost situace, našli v bezprostředním okolí roztroušeno dost zásob, aby nezemřeli hlady ani neumrzli: Postupně se jim podařilo objevit 129 kg jídla, které je mohlo udržet při životě až 45 dní. Ve výbavě měli dokonce signální pistoli, ale bílý kouř nebyl v arktických pláních příliš užitečný… 

O tom, co se na kře odehrálo, vznikla řada knih i filmů. Každý „dokument“ si přitom ponechal prostor pro dramatizaci a pravdu si lehce přizpůsobil. Například spojař Giuseppe Biagi při neštěstí zachránil vysílačku. Někteří tvrdí, že pád přečkala bez úhony a muži vysílali nouzový signál hned poté, co postavili anténu. Jiné zdroje uvádějí, že se v přístroji rozbil diamantový rezistor a právě Běhounek navrhl nahradit jej grafitem z tužky. Další příběhy zmiňují nefunkční kondenzátor, který polárníci opravili pomocí staniolu od čokolády. Každopádně vysílačku uvedli do chodu velmi rychle, signál však dlouhé dny nikdo nepřijímal – teprve po týdnu marných pokusů ho zachytil radioamatér Nikolaj Schmidt z vesnice Vochma vzdálené 2 500 km.

Kapitán má přednost

Tou dobou se naštěstí po posádce již dávno pátralo: Hned 25. května totiž kapitán Romagna Manoja požádal o pomoc Norsko, najal dvě velrybářské lodě a vyrazil na moře. Následně se rozběhla mezinárodní akce, byla však velmi nekoordinovaná. Kra s trosečníky se navíc postupně pohybovala, a hledané muže tak poprvé spatřil až 20. června italský pilot Umberto Maddalena. Posléze se podařilo shodit nešťastníkům dodatečné zásoby a započala snaha dostat je do bezpečí. 

Jako první u nich přistál švédský pilot Einar Lundborg: Přesvědčil zraněného Nobileho, že má přednost, a odletěl s ním na Špicberky. Jenže když se vracel pro další členy, sám havaroval a zůstal uvězněn na ledové kře. Skutečné záchrany se tak trosečníci dočkali až 12. července, kdy pro ně připlul sovětský ledoborec Krasin. 

Vzducholodě pro Sověty 

Za neúspěch vyloučila italská vláda Nobileho z armády. Začal proto pracovat pro Sověty a své návrhy vzducholodí s nimi dál vylepšoval. Poté vyučoval na univerzitě v americkém Illinois, za druhé světové války se vrátil do Říma a dočkal se rehabilitace. Zemřel 30. července 1978 ve věku 93 let. 

TIP: Ernest Henry Shackleton: Odvážný polárník, který si vždy našel cestu

František Běhounek napsal o pádu Italie a dnech strávených v arktické pustině knihu Trosečníci na kře ledové, později vydanou pod názvem Trosečníci polárního moře. Po expedici se vrátil k přednášení na Karlově univerzitě a věnoval se vědecké práci. Stal se docentem v oboru radioaktivity a atmosférické elektřiny, dál vedl Státní radiologický ústav či katedru dozimetrie ionizujícího záření na ČVUT. Jeho bibliografie čítá 65 knih všemožných žánrů a bezpočet článků pro časopisy. Zemřel 1. ledna 1973 v Karlových Varech, bylo mu 74 let. 

Asi nikomu není příjemné se usmívat, pokud se zrovna cítí pod psa, a už vůbec ne, když ho druzí nutí. Odborníci ovšem zjistili, že není od věci to alespoň zkusit. Zapojení potřebných svalů totiž i při „hraném“ úsměvu aktivuje část mozku zodpovídající za naši náladu. Můžeme tak vlastní klíčový orgán ošálit pomocí řeči těla. 

TIP: Univerzální platidlo: Vědci zjistili, jakou cenu má náš úsměv

Výzkumníci testovali dvě skupiny dobrovolníků: Jedni si museli vložit do úst tužku tak, aby se jim zvedly koutky, zbytek zůstal se rty v neutrální pozici. První zmínění se pak vzápětí dostali do mnohem lepšího rozpoložení. Zkrátka, když si svaly „myslí“, že jsme šťastní, vidíme najednou okolní svět pozitivněji. Popsaný mechanismus by se přitom dal časem využít v oblasti duševního zdraví.

Přes anglický Stoke Mandeville má vést vysokorychlostní trať. Jak je v podobných případech obvyklé, před započetím stavby urychleně probíhají průzkumné archeologické práce. Tým archeologů stavební společnosti HS2 Ltd nedávno ohlásil pozoruhodné objevy v ruinách 700 let starého kostela St. Mary's.

Šéf vykopávek Michael Court a jeho tým našli na kamenech tohoto kostela tajuplné značky, které připomínají různé varianty loukoťového kola. Jde o takzvaná „znamení čarodějnic“ (anglicky „witch marks“). Jejich smyslem bylo odvrátit zlé duchy tím, že je spirituálně polapí v nekonečných linkách či vzorech těchto znamení. Podle Michaela Courta jde o fascinující okno do minulých časů na místě, které vlastně již dávno zmizelo v historii.

TIP: Brána do pekla: Jaká temná tajemství skrývá jeskyně Creswell Crags?

Dotyčný kostel St. Mary's byl postaven kolem roku 1070 jako soukromá kaple lorda ze Stoke Mandeville. V roce 1340 byl rozšířen do finální podoby, ve které pak sloužil i místním venkovanům. V šedesátých letech 19. století byl kostel zbořen, kvůli stavbě nového, který vyrostl blíže centru Stoke Mandeville. Vykopávky Courtova týmu zároveň ukázaly, že pod ruinami je zbytek kostela v překvapivě dobré kondici. Jde o podlahy a stěny vysoké zhruba 1,5 metru. 

Podobná znamení čarodějnic se nacházejí na řadě míst Velké Británie, včetně loni objeveného souboru magických znamení v jeskynním komplexu Creswell Crags. Tato znamení se obvykle umísťovala poblíž dveří, oken a ohnišť, kde lidé předpokládali největší výskyt pronikajících zlých duchů.