Kočičí obrazec archeologové objevili náhodou při úpravě stezky na jeden z kopců, který slouží jako pozorovací místo a jsou z něj dobře vidět další geoglyfy. „Obrazec byl sotva viditelný a málem zmizel, protože je umístěný na poměrně prudkém svahu, který je náchylný k erozi,“ uvedlo v prohlášení peruánské ministerstvo kultury. Obrazec dlouhý 37 metrů s jasně viditelnými liniemi o tloušťce mezi 30 a 40 centimetry představuje kočku s natočenou hlavou. Vědci jeho vznik datují do let 200 až 100 před naším letopočtem.

„Je celkem pozoruhodné, že ještě pořád nacházíme nové obrazce, a také víme, že můžeme další objevit,“ okomentoval čerstvý nález vedoucí archeolog Johny Isla. Podle něj se na planinách u měst Palpa a Nazca v posledních letech objevilo dalších 80 až 100 obrazců, přičemž jsou všechny starší než kultura Nazca, která měla podle dostupných poznatků na svědomí nejznámější geoglyfy.

„Jsou malé, nakreslené na svazích kopce a jasně patří k dřívější tradici,“ řekl k nově objeveným geoglyfům Isla. Pochází podle něj od příslušníků pozdní kultury Paracas z let 500 před naším letopočtem až 200 našeho letopočtu. „Víme to z porovnání ikonografie; například textilie této kultury zobrazují ptáky, kočky a postavy, které jsou s těmito geoglyfy jednoduše srovnatelné,“ uvádí.

Na planině Nazca, která leží zhruba 400 kilometrů jižně od peruánské metropole Lima, se nachází přes 300 geoglyfů či jejich pozůstatků na rozloze zhruba 520 kilometrů čtverečních. Obrazce jsou různě veliké a rozpoznatelné pouze z větší výšky či dálky. Vznikly odstraněním svrchní vrstvy kamenů a zeminy, čímž se odkryl světlejší kontrastní materiál.

Smysl obrazců na planině Nazca, zapsaných od roku 1994 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, zůstává záhadou. Podle některých teorií sloužily k náboženským rituálům jako způsob komunikace s bohy, někteří vědci tvrdí, že šlo astronomický kalendář. Někteří míní, že šlo o zavlažovací systém, podle některých jde o výtvor mimozemské civilizace.

TIP: Dávní inženýři z planiny Nazca: K čemu sloužily tajemné obrazce

Některé z obrazců na planině Nazca zaznamenali už španělští dobyvatelé v 16. století. První, kdo se jim šířeji věnoval, byl americký historik Paul Kosok, který je studoval na místě ve 40. letech minulého století. Podle něj byly obrazce na zavlažovací systém příliš mělké. Kosok se přikláněl k vysvětlení, že šlo o astronomický kalendář.

V roce 1991 byla v Ötztalských Alpách objevena slavná mumie Ötzi, známá také jako ledovcový muž. Jde o nejstarší evropskou přirozeně vzniklou lidskou mumii, která nám přinesla mnoho nesmírně cenných informací o životě našich předků z časů před zhruba 5 tisíci lety. S postupujícím globálním oteplováním Alpy tají víc a víc a s ustupujícími ledovci se vynořují další zajímavé nálezy. Odborníci odhadují, že do konce století zmizí 95 procent ze současných čtyř tisíc alpských ledovců.

Archeologové obecně určitě nepatří k příznivcům globálního oteplování. Rostoucí teploty a s nimi spojené jevy jim na řadě nalezišť ztrpčují život. Pokud jde ale o ledovce, jejich tání pomáhá odhalovat unikátní nálezy, často skvěle zachovalé, ke kterým by se vědci jinak nejspíš nedostali. Dokonce je možné říci, že nám přímo před očima vzniká úplně nové odvětví výzkumu – ledovcová archeologie.

TIP: Nefalšovaná paleo dieta: Jaké bylo poslední jídlo ledového muže Ötziho?

Tající alpské ledovce odkrývají úžasné věci. Vědci zde objevují nové stopy po aktivitě dávných lidí, které by jinak rychle zmizely. Zpod ledu se tak vynořují artefakty z organických materiálů, jako je kůže, dřevo, kůra nebo látka. Takové věci se jinak uchovávají jen velice vzácně. Současně to ale znamená, že tyto nálezy jsou velmi zranitelné a v terénu nevydrží dlouho. Archeologové proto varují, že pokud odhalená naleziště nebudou rychle odpovídajícím způsobem ošetřena, cenné artefakty zase velmi rychle zmizí. Tentokrát ale bohužel nenávratně.

Než přijal jméno Čingischán, tedy „velký vladař“, používal sjednotitel mongolských kmenů rodné jméno Temüdžin. Zpočátku to však nevypadalo, že se stane proslulým panovníkem a dobyvatelem: Otce mu zavraždili Tataři a jeho i s rodinou vyhnal vlastní kmen – dokonce se na chvíli ocitl v otroctví. Osud se mu podařilo zlomit až sňatkem s dívkou Börte z kmene Kereitů. Díky jejímu postavení vzrostla i Temüdžinova společenská pozice. 

Mladík byl odvážný, tvrdý, a přesto se neunáhloval, jeho důvěru si bylo třeba zasloužit. Na ostatní Mongoly tím dělal dojem a brzy se k němu přidávali. Rostla tak jeho politická moc a s ní se také rozšiřovala armáda. Nejenže Temüdžin v podstatě vyhladil sousední Tatary, ale vypořádal se i s odpůrci z řad Mongolů. Postupně sjednotil všechny kočovné kmeny v severovýchodní Asii, a nakonec jej mongolští vůdci jmenovali Čingischánem. Tím skončilo období nekonečných potyček mezi nomády, protože Temüdžin nasměroval touhu bojovat mimo Mongolsko. Započala tak obrovská vojenská expanze do Číny, Střední Asie a Persie, jež nakonec vedla i k ovládnutí téměř celé hedvábné stezky. 

Rabovat a vraždit

Snad právě útlak, kterému čelil v mládí, vštípil Čingischánovi sílu a touhu ovládnout co největší území nejen v Asii, ale také v Evropě. Shromáždil dost početné vojsko, aby mohl v roce 1213 zaútočit na říši Ťin v severní Číně a s padesáti tisíci jezdci na pěti místech proniknout skrz Velkou čínskou zeď. Následně Mongolové obléhali hlavní města, včetně Čung-tu neboli dnešního Pekingu, vyrabovali je a obyvatele bez milosti povraždili. Čingischán brzy obrátil lačný pohled na západ a se čtyřmi armádami v čele s vlastními syny Ögödejem, Džučim a Čaadajem zamířil na další tažení. 

TIP: Střet s krutými barbary: Kterak Mongolové vpadli na Moravu

Během několika měsíců se zmocnili Chórezmské říše, jež se rozkládala na pomezí dnešního Turkmenistánu, Íránu, Uzbekistánu, části Afghánistánu a Tádžikistánu. Města, která se v té době těšila vrcholnému rozkvětu, zničehonic padla. Čingischán však nebyl jen krvežíznivý tyran, nýbrž i chladně kalkulující vládce, jenž zavedl politiku cukru a biče: Pokud se mu sídla nepřítele vzdala, začlenil jejich vojáky do své armády a civilnímu obyvatelstvu zaručil bezpečnost. 

Největší krveprolití

Po mnoha dalších vítězstvích ve Střední Asii, Persii, na Kavkaze i na území dnešní Ukrajiny se Čingischán opět obrátil k východu, s cílem zničit čínskou dynastii Západní Sia. V krutém záměru sice uspěl, přesto stále neměl dost. Jenže během ofenzivy proti dynastii Ťin jej zastihla smrt – skonal poklidně na lůžku ve svém stanu. Každopádně nevíme, kde je pohřbený: Několik let před smrtí totiž nařídil, aby jej uložili do neoznačeného hrobu.

TIP: Od Číny po východ Evropy: Proč zanikla mocná Mongolská říše

Historikové považují Čingischána za jednoho z nejkrvavějších dobyvatelů v dějinách. Zanechal po sobě totiž až šedesát milionů obětí masakrů i hladomorů. Paradoxně však právě vláda Mongolů stabilizovala kdysi velmi chaotickou část Asie a napomohla tomu, aby se poutníkům a obchodníkům putujícím po hedvábné stezce dostalo odpovídající ochrany.

Unikátně podrobné pozorování svědčí podle badatelů o obrovském potenciálu sondy, která přitom teprve dokončovala aktivaci svých přístrojů. „Jde zatím o první várku, a už vidíme zajímavé nové jevy,“ popisuje Daniel Müller, vedoucí vědeckého týmu ESA Solar Orbiter. „Nečekali jsme, že tak skvělé výsledky začnou přicházet hned od začátku. Sledujeme také, jak se celá desítka našich vědeckých přístrojů vzájemně doplňuje a poskytuje ucelený obrázek Slunce a jeho okolí.“

Solar Orbiter představuje společnou misi ESA a NASA. Do vesmíru sonda zamířila letos 10. února a na palubě nese šest přístrojů pro dálkový průzkum, které snímkují Slunce i jeho okolí. Další čtveřice zařízení pak provádí místní měření kolem automatu. Porovnání výsledků z obou zdrojů umožní vědcům lépe porozumět vzniku slunečního větru, tedy proudu nabitých částic, který z naší hvězdy vychází a ovlivňuje celou Sluneční soustavu. Žádná jiná sonda dosud nedokázala Slunce fotografovat z takové blízkosti. 

Jedna erupce vedle druhé

„Táborové ohně představují malé příbuzné slunečních erupcí, které můžeme pozorovat ze Země. Jsou milionkrát či miliardkrát menší,“ vysvětluje David Berghmans z Observatoire Royal de Belgique. „Na první pohled se Slunce může jevit klidné, ale pod drobnohledem vidíme jednu miniaturní erupci vedle druhé.“ 

TIP: Nová evropská sonda Solar Orbiter musí odolat síle 13 Sluncí

Vědci zatím přesně nevědí, zda táborové ohně tvoří jen zmenšené verze mohutných erupcí, nebo je pohání jiný fyzikální mechanismus. Už se však objevily teorie, že by mohly přispívat k jednomu z nejzáhadnějších fenoménů na Slunci – k zahřívání koróny.

Záhadě na stopě?

Koróna představuje vnější vrstvu atmosféry naší hvězdy, sahající miliony kilometrů do vesmíru. Její teplota překračuje milion stupňů Celsia, což je o několik řádů víc než v případě slunečního povrchu s „pouhými“ 5 500 °C. Mechanismus zahřívání koróny se nepodařilo uspokojivě objasnit ani po několika dekádách bádání a jeho popis se považuje za svatý grál solární fyziky. „Na závěry je samozřejmě ještě brzy, ale doufáme, dokážeme záhadu brzy rozlousknout,“ uvádí Yannis Zouganelis, zástupce vedoucího projektu Solar Orbiter v ESA. 

V období existence první republiky představovaly vztahy mezi Čechy a Slováky jednu z nejpalčivějších vnitropolitických otázek. Problematika, kterou pražské vlády vnímaly jako okrajovou, se v průběhu měsíců a let nakumulovala do těžko řešitelné změti problémů. Administrativní reformy, se kterými pak v období mnichovské krize přicházela československá vláda, už mohly vzniklou situaci jen těžko zachránit. S koncem první republiky pak přišel onen krizový bod, ve kterém se cesty českých zemí a Slovenska neodvolatelně vydaly rozdílnými směry – na jedné straně ke ztrátě samostatnosti, na straně druhé k jejímu zisku.

Sen se stal skutečností

Krátce po zveřejnění podmínek Mnichovské dohody svolal Jozef Tiso vedení Hlinkovy slovenské lidové strany do Žiliny. Za situace, kdy vládní kabinet generála Syrového procházel personálními obměnami, se zdálo být vhodné zatlačit v otázce slovenské autonomie.

Výbor HSLS se setkal 6. října 1938 v tamějším Katolickém domě a vedle vlastní dohody, která vyhlásila vznik autonomní slovenské vlády, odsouhlasil také kontroverzní Manifest slovenského národa – dokument, jehož slovy se strana „přimknula k národům bojujícím proti marxisticko-židovské ideologii rozvratu a násilí“. S textem dohody byly přinuceni souhlasit i představitelé ostatních politických stran na Slovensku, kterým v opačném případě hrozila naprostá ztráta vlivu na další politický vývoj v zemi.

TIP: Za slovenské Slovensko! Hlinkovi luďáci vydláždili cestu k Slovenskému státu

Česká politická reprezentace, zmítaná vlastními problémy, neměla sílu novým událostem z východu vzdorovat a souhlasila se změnou uspořádání poměrů. Nově vzniklá Česko-Slovenská republika se stala jakousi „asymetrickou federací“ – slovenská autonomní vláda v ní neměla svého čistě českého protějška, pouze centrální česko-slovenský kabinet. Turbulentní vývoj, který „na vlásku visící“ státnosti dal jen necelého půl roku, však už tehdy přivál z radikálního křídla HSLS myšlenky na uspořádání samostatného Slovenského státu, který by na české straně nezůstal závislý v žádném ohledu.

Supi se slétají

Mnichovskou katastrofou zrozená druhá republika zůstala vydaná napospas svým vlastním sousedem. O svůj díl území, který by si ukouslo z na kolena sraženého Československa, se rychle přihlásilo zejména Maďarsko. Na jednáních, vedených v druhém říjnovém týdnu v Komárně, žádala maďarská strana okamžité odevzdání rozsáhlých území na jihu Slovenska. Maďaři přitom při určování oblastí s většinou jejich obyvatelstva vycházeli ze statistik z roku 1910(!), díky čemuž se oprávněnými mohly jevit i žádosti o připojení velkých slovenských měst Bratislavy, Nitry či Košic.

Česko-slovenská delegace sice nabídla drobné ústupky, jádro maďarských požadavků však odmítla. Obě strany se proto dohodly na arbitrážním slyšení, ve kterém měli jejich stanoviska vyslechnout zástupci evropských velmocí. Velká Británie a Francie se však své výsady zřekly a rozhodnutí tak zůstalo v německých a italských rukou. 

Výsledek arbitráže přinesl slovenským autonomistům velké zklamání. Ponechával sice zemi její hlavní město Bratislavu, jinak ale maďarským požadavkům vyšel plně vstříc. Slovensko přišlo o víc jako deset tisíc kilometrů čtverečních území včetně Košic, součástí Maďarska se stala většina měst na jihu země a celkem 850 tisíc obyvatel. Na daném území se výrazně zhoršilo postavení Slováků a Čechů, neboť mezi prvními nařízení ustanovené vojenské správy se objevil zákaz užívání slovenštiny jako úředního jazyka.

Českoslovenští státní zaměstnanci museli do dvou dnů ze svých funkcí odejít, poté je nahradili jejich maďarští kolegové. Za této situace nebylo divu, že do poloviny prosince 1938 z odevzdaného území do slovenského vnitrozemí uprchlo přes padesát tisíc Slováků.

Koncem prvního říjnového týdne začalo současně prosazovat své požadavky na oblast Oravy a Spiše také Polsko. O čtrnáct dní později pak polský ministr zahraničních věcí Józef Beck zaslal do Bratislavy nótu, která polské požadavky ještě rozšiřovala a vynucovala si jejich splnění hrozbou „použití nejostřejších prostředků“. Tiso proto oznámil ministru zahraničních věcí Františkovi Chvalkovskému, že „jménem své vlády polské požadavky akceptuje“. Slovensko nakonec ztratilo v okolí Čadce, na Oravě a Spiši 226 kilometrů čtverečních s více než čtyřmi tisící obyvateli.

Agonie republiky

Zmíněné územní ztráty výrazně oslabily druhou republiku po vojenské, politické i hospodářské stránce. Agresivní politika Adolfa Hitlera však cílila ještě výše – v plánu bylo úplné rozbití Česko-Slovenska. K likvidaci soustátí měl v plánu využít po dlouhou dobu se kumulující vnitropolitické problémy, které nevyřešilo ani akceptování slovenské autonomie.

Na tamější politické scéně přelomu let 1938 a 1939 jak umírněné, tak radikální křídlo HSLS řešilo otázku slovenské budoucnosti. Zatímco konzervativní skupina v čele s Tisem setrvávala na platformě Česko-Slovenské republiky, radikálové jako Alexander Mach se jasně vymezovali ve prospěch vzniku samostatného Slovenského státu. 

Drama s očekávatelným koncem vstoupilo do svého posledního dějství počátkem března 1939. Zatímco česká strana požadovala od Slováků bezpodmínečnou loajalitu a chtěla si udržet plnou kontrolu nad tamější armádou, stejně jako nad zahraniční politikou Česko-Slovenska, autonomisté kráčeli zcela opačným směrem a žádali například vlastní část armády se slovenskými důstojníky.

Když 7. března přijel do Bratislavy rakouský místodržící Arthur Seyss-Inquart, dal představitelům autonomní vlády jasně najevo, že třetí říše „uskuteční v co nejkratší době své záměry proti Praze,“ a že pokud Slováci „chtějí dosáhnout nezávislosti, musí okamžitě vyhlásit samostatnost“. V hektické situaci svolal následujícího dne předseda česko-slovenské vlády Rudolf Beran své ministry a oznámil jim Tisovo odvolání. Zároveň se pokusil zvrátit odstředivý vývoj na Slovensku vojenskou silou.

Zásah na Slovensku a vyhlášení výjimečného stavu cílily na udržení celistvosti druhé republiky, většina obyvatel země je však pochopila jako zásah proti respektované autonomii. Vlivem vojenské akce sice část ľudáků odešla do Vídně, ale nová vláda předsedy Karola Sidora se k českým požadavkům nestavěla o mnoho vstřícněji. Těžko totiž odolávala stupňujícímu se nátlaku nacistického Německa na vyhlášení samostatnosti.

TIP: Pohaslá hvězda Davidova: Holocaust slovenských židů

Situace následně vyústila v pozvání Jozefa Tisa do Berlína, kde šéfovi HSLS Hitler předložil ultimátum: buď vyhlásí samostatnost, nebo dojde k úplnému rozdělení Slovenska mezi okolní státy. V této složité situaci vyhlásil slovenský sněm 14. března 1939 samostatnost Slovenska, zatímco do českých zemí napochodovala vojska třetí říše, aby je vzala pod svou „ochranu“. Konec Česko-Slovenska dokonala maďarská armáda, která 15. března obsadila Podkarpatskou Rus, poslední „svobodnou“ součást porobené federace. Zrodil se Slovenský stát.

Státovka, tedy bankovka vydaná státem, nikoli Národní bankou, s nominální hodnotou 5 000 korun je z 15. dubna 1919 a v oběhu byla do roku 1921. Po dlouhou dobu se ve sběratelských kruzích vědělo jen o sedmi exemplářích, až v roce 1990 se potvrdila existence 15 kusů, později 26 kusů. V současné době je těchto sběratelsky ceněných pětitisícovek v soukromých a veřejných sbírkách na území České republiky a v zahraničí 36.

Mezi samotnými sběrateli je však jenom 13 kusů, zbylé exempláře vlastní právnické osoby, proto se nedá očekávat, že by se dostaly na sběratelský trh. Jde například o Českou národní banku, Národní muzeum či Zemské muzeum Olomouc. Naposledy se ve veřejné nabídce tato bankovka objevila v květnu 1994 a vydražila se za 280 000 Kč. 

TIP: Téměř 2 miliony za pětilibrovou bankovku: Aukční rekord nových bankovek v Anglii

Na listopadové aukci, která je zaměřená na historii papírových platidel v českých zemích v letech 1762 až 2019, bude na prodej přibližně 550 položek. Zahrnovat bude kompletní nabídku všech bankovek 20. století, včetně několika dalších unikátů, jako třeba státovku o nominální hodnotě 500 korun z roku 1919 a také její perforovaný exemplář a nevydanou státovku deset korun československých z roku 1953.

Pandemie koronaviru SARS-CoV-2 je momentálně opět na vzestupu a konec zatím není příliš v dohledu. Přesto bychom neměli zapomínat na to, že ve světě existuje značné množství rozmanitých koronavirů, které představují riziko do budoucna. Jedním z nich je i koronavirus SADS-CoV (podle anglického swine acute diarrhea syndrome coronavirus), který je původcem silných průjmů a zvracení u prasat. Byl objeven teprve v roce 2016 a je překvapivě vražedný, zatím naštěstí především pro selata.

Koronavirus SADS-CoV pochází z Číny a je velmi blízký netopýřím koronavirům skupiny HKU2. Odborníci se doposud domnívali, že tento koronavirus nemůže nakazit člověka. Ralph Baric z americké University of North Carolina, Chapel Hill a další vědci ale nedávno zkoumali, zda tento virus (který pro své vědecké účely používají v syntetické podobě), náhodou nemůže infikovat i lidské buňky.

Jejich experimenty bohužel ukázaly, že „prasečí“ koronavirus je schopný napadat různé typy lidských buněk, včetně buněk plic a buněk střev, a množit se v nich. Na rozdíl od pandemického koronaviru SARS-CoV-2 se koronavirus SADS množí spíše ve střevních než v plicních buňkách. Současně vyšlo najevo, že lidé nemají proti tomuto koronaviru prakticky žádnou imunitu.

TIP: Koronavirus jako nenadálá hrozba? Má Čína skutečně čisté svědomí?

Vše nasvědčuje tomu, že virus SADS-CoV, stejně jako další viry ze skupiny virů HKU2, které všechny náležejí do linie alfakoronavirů, představují do budoucna potenciální riziko pro lidstvo. Rozhodně bychom je měli pečlivě sledovat. Vědci už teď raději připravují vývoj vakcín, které by měly zásadním způsobem omezit šíření těchto virů u prasat a tím i významně snížit riziko epidemie či přímo pandemie u lidí.

U prasat bylo doposud popsáno šest nemocí, které způsobují prasečí koronaviry. V chronologickém pořadí to jsou:

• přenosná gastroenteritida (TGE – 1946),
• hemaglutinující encefalomyelitida (HEV – 1962),
• prasečí epidemický průjem (PED – 1977),
• respirační koronavirus prasat (PRCV – 1984),
• deltacoronavirus (PDCoV – 2009),
• prasečí akutní průjem (SADS-CoV – 2016)

Yosemitské údolí bylo sice prvními bělochy objeveno už v roce 1833, ale přesto o něm dalších zhruba dvacet let téměř nikdo nevěděl. Až roku 1851 sem vjel oddíl americké kavalerie, která pronásledovala prchající indiány. Vojáky zaskočila zdejší krása a nadšeně ji po návratu líčili ostatním. Roku 1857 pak byla v Yosemitech založena první osada a údolí se brzy stalo známé i turistům. A už za sedm let bylo místo prohlášeno parkem státu Kalifornie a roku 1890 „povýšilo“ na národní park. Oblast rozprostírající se na ploše něco málo přes 3 000 kilometrů čtverečních každoročně navštíví přes 3,5 milionu lidí.

Padlý Monarcha a další velikáni

Nedaleko za jižní vstupní branou do parku se nachází Mariposa Grove, největší sekvojový háj Yosemit. Roste tu asi 500 dospělých sekvojí obrovských, což jsou zřejmě největší živé organismy na Zemi. Můj přítel Aleš a já necháváme auto u jižního vstupu a dál jedeme kyvadlovým autobusem, který má za úkol odlehčit turistický nápor na zdejší přírodu. Za chvilku jsme na místě a ochotně se necháváme ohromit gigantickými sekvojemi. 

Hned na začátku hlavní stezky leží sekvoj přiléhavě nazvaná Fallen Monarch (Padlý Monarcha). Biologové předpokládají, že strom padl k zemi už před staletími. Odhalil tak kořenový systém, jenž rozhodně stojí za pozornost. Nesahá totiž hlouběji než tři až čtyři metry, což je na tak gigantické stromy až neuvěřitelně málo. Plytkost záběru do hloubky ovšem sekvoje vyrovnávají plošně, protože jejich kořeny mohou sahat až 45 metrů daleko od kmene.

O kus dál za Padlým Monarchou se k nebi pne Grizzly Giant, jedna z největších a nejstarších sekvojí Yosemit. Tento obr je vysoký 64 metrů a průměr jeho kmene dosahuje 8,5 metru. Na okolní dění shlíží už asi 1 800 let. Zcela mimořádným stromem je sekvoj pojmenovaná California Tunnel Tree (Kalifornský tunel), do níž byl už roku 1895 proražen tunel, kterým mohla projíždět koňská spřežení. Nyní se stromovým tunelem procházíme my. Je to jediný doslova vytunelovaný strom, který v tomto nadrozměrném háji ještě stojí. Druhý, Wawona Tree, kvůli takovému oslabení padl ve vichřici roku 1969. 

Sekvojovým hájem se procházíme asi tři hodiny. Prostě nejsme schopni toto úžasné místo opustit. Člověk si tu při pohledu do vzrostlých korun připadá jako mravenec.

Výhled na pohádkové údolí

Autobus nás od sekvojí odváží zpět k autu. Místo na spaní si najdeme hned před parkem, protože uvnitř lze spát jen v kempech, s čímž náš skromný rozpočet nekalkuluje. Ráno se ovšem vydáváme hned zpátky do parku, protože bychom rádi vyrazili na nějaký dvoudenní trek. Naše kroky vedou přímo do infocentra. 

„Velmi populární je trek na Half Dome, přičemž povolení a spaní v táboře je zadarmo. A už jsou jen tři poslední místa volná. Na Half Dome totiž denně může jen určitý počet lidí, víte?“

Trek je dlouhý téměř 26 kilometrů a celkové převýšení činí 1 600 metrů. „Tak my to berem,“ zarezervujeme si místa, dostaneme povolení a ručně kreslenou, velmi špatnou mapičku a jedeme do výchozího bodu – Yosemitského údolí. 

Cestou se zastavujeme na „povinné“ vyhlídce Tunnel View. Výhled odsud dolů do údolí opravdu stojí za to. Jako bychom se dívali do pohádky. V dálce vidíme i cíl našeho treku – Half Dome, jednu z dominant údolí. 

Vzhůru do panenské nádhery

Po sestupu dolů do údolí omrkneme vodopád Bridalveil Fall (Svatební závoj), jehož kapky se rozstřikují všude kolem nás, což je v tomto vedru velmi příjemné. Svlažováni mžením Svatebního závoje znovu obdivujeme místní nádhernou krajinu. Zelené louky jsou lemované žulovými skalisky a vodopády, údolím protéká řeka Merced. Zjišťujeme, že jeden úsek tohoto toku je možné sjet na člunu, a protože máme vlastní plavidlo, je plán na zítřejší den jasný! Teď ale dál po vlastních. Balíme se a hurá vzhůru do našeho dnešního tábořiště. Je to pořád do kopce, a čím se šplháme výš, tím míň lidí potkáváme. Cestou míjíme dva nádherné vodopády – Vernal Falls a Nevada Falls. Zvlášť ten první je určitě jeden z nejkrásnějších, co jsem kdy viděla.

Za Nevada Falls je konečně rovinka a o další míli dál i náš tábor, který má kapacitu 30 lidí. Je, jak jinak, na krásném místě. Postavíme stan a jdeme se opláchnout k řece. Při pohledu kolem nám připadne neuvěřitelné, že dole v parku lidi platí za přeplněné kempy, zatímco tady, uprostřed nádherné přírody, stanujeme zadarmo. 

Když už začíná být zima, vrátíme se do tábora a rozděláme oheň v jednom ze dvou ohnišť. Kupodivu jsme u něj sami, a tak si v klidu na pánvičce osmažíme stejky, aby se nám zítra lépe šlapalo…

Bosky po skále

Vrcholem celého treku i dnešního dne je skála Half Dome (Polokopule), která ční 1 444 metrů nad Yosemitské údolí. Nadmořská výška nejvyššího bodu činí 2 693 metrů a tak není divu, že tato skalní dominanta je zdejší ikonou a výzvou pro mnoho turistů. Přitom zpráva z roku 1865 tvrdila, že vrchol je „naprosto nepřístupný a pravděpodobně jediný z význačných míst v Yosemitech, které nikdy nebylo a nikdy nebude vyšlapané lidskou nohou“. Jenže už v roce 1875 dosáhl vrcholu George Anderson a dnes se na kopuli Half Dome každý rok vydávají tisíce lidí. 

Podle mapky, kterou jsme dostali v infocentru, je z tábořiště na vrchol Half Dome už jen necelých šest kilometrů a něco málo přes 200 metrů převýšení, což zní pohodově. Všechny věci proto necháváme v tábořišti a vyrážíme jen nalehko. Bohužel až moc nalehko.

Ani jsme nesnídali, čehož začínám už v polovině cesty, kdy můj žaludek hlasitě protestuje, trpce litovat. Máme podezření, že údaje na mapě jsou trochu podhodnocené. Konečně vyjdeme z lesa a ocitáme se pod Half Dome, kde se jde přímo po skále. Slunce praží a já přestávám vnímat i nádherné výhledy do okolí. Teprve kolem jedenácté hodiny se konečně dostáváme před finální šplhání. Posledních asi 250 metrů se postupuje pomocí kabelů, které tvoří zábradlí úzkého chodníčku, jenž slouží pro cestu tam i zpátky. Je tady slušný frmol, což znamená, že spousta lidí má cestu na Half Dome a dolů naplánovanou jako jednodenní výlet. 

V žabkách, které mám na nohou od včerejšího rána, to hrozně klouže, a tak vyrážíme raději naboso. V pozdějších hodinách by to ale určitě nešlo, protože už teď je skála pod námi solidně rozpálená. Poslední úsek je nakonec zdolán a nám se otevřou opravdu nádherné výhledy, díky nimž zapomenu na hlad i na únavu. Pod námi se jako na dlani rozkládá celé Yosemitské údolí i pohoří Sierra Nevada. 

Znovu za hranice

Když se dostatečně pokocháme neskutečným výhledem, vydáváme se na cestu dolů. Lidí přibývá a zdolat tenhle krátký úsek zabere dost času, protože „kamenný chodníček“ je úplně ucpaný. Někteří lidé navíc mají ferratový set s dvěma karabinami a neustále jsou připnuti k nataženým kabelům, což průchodnosti zrovna neprospívá. Přes lidský řetěz se ale nakonec probojujeme a chvíli zdola pozorujeme to hemžení. Pak vyrážíme zpět do kempu, ještě před sebou máme dost kilometrů. S žabkama na nohách pořád budím rozruch, protože všichni kolem mají bytelné trekovky. I v téhle vzdušné obuvi jsem ale kolem půl druhé zase v táboře.

Vykoupeme se v řece a hlavně se konečně najíme. Pak razíme dolů, tentokrát stezkou John Muir. Ještě se naposled pokocháme výhledy u vodopádu Nevada Falls a pak už jen klesáme. U auta jsme kolem páté, což znamená, že na sjezd řeky dnes můžeme zapomenout. Zvažujeme, zda Yosemity už úplně opustit, ale to se mi ještě vůbec nechce. Všechny kempy jsou ovšem plné, a tak musíme znovu odjet za nejbližší hranice parku a zítra se zase vrátit. Jenže na každém místě, kde by se dalo přespat, je cedule se zákazem kempování. Nakonec nám správce jednoho z kempů ukáže přes řeku, kde je sice zákaz rozdělávání ohně, ale žádná cedule se zákazem kempování. Hurá, máme kde spát!

Rozloučení s řekou a vodopády 

Ráno se vracíme. „Odskočili“ jsme si asi tak 60 kilometrů daleko, ale s tím se musí počítat. Aspoň že benzín je tu oproti Čechám mnohem levnější. Auto zaparkujeme na místě, kde budeme později s lodí přistávat, a i se člunem se autobusem necháme hodit k mostu Stoneman Bridge. Tady nafoukneme člun a spustíme jej na vodu. Máme opět krásné počasí a nad námi se tyčí Half Dome, který zřejmě odevšad působí impozantně. Cestou se koupeme a zastavujeme na místních plážích. Vypadá to, že místní půjčovny lodí tu mají dobrý byznys a různých plavidel je kolem nás spousta. Jsme svědky i toho, jak jedna parta svým člunem najede na větve a píchne, což jim plavbu značně prodlouží. Nám celá cesta i se zastávkami zabere asi tři hodiny. Zajet si kvůli téhle plavbě těch 60 kilometrů rozhodně stálo za to!

TIP: Dálkový pochod John Muir Trail: Tři sta horských kilometrů

Naší cestě ještě ovšem není konec. Většina zdejších vodopádů patří mezi nejvyšší v Americe a všechny předčí Yosemite Falls, třístupňový vodopád, vysoký celkem 739 metrů. Ten je nejen nejvyšší v Americe, ale i šestý nejvyšší na světě a my se k němu kolem řeky vydáme. Spousta turistů se mačká na vyhlídce, odkud je vidět jen spodní část – Lower Yosemite Falls. My popojdeme lesíkem a obdivujeme vodní záclony z místa, odkud můžeme pozorovat celý vodopád. Navíc tu jsme sami. Teď už můžeme s klidným svědomím (i když si uvědomujeme, že jsme neviděli zdaleka vše) úžasný park opustit. Nasedneme do auta a začínáme šplhat k severnímu vstupu do parku. Cestou se ještě naposledy pokochám pohledem na celé údolí, na vodopády a skaliska, na zelené lesy a klikatící se říčku Merced. Snažím se vrýt si ten pohled do paměti a nikdy ho nezapomenout…

Středověké univerzity si finance obstarávaly samy a výjimku nepředstavovala ani ta pražská: Jelikož příjmy z poplatků za promoce či zápis do univerzitní matriky nepostačovaly, rozhodla se škola v roce 1389 vyhlásit sbírku, do níž měli mistři přispět groš, zatímco bakaláři a studenti půl groše. Kdo nezaplatil, toho čekalo vyloučení. Zároveň bylo stanoveno, že za získání titulu v Praze se vedle poplatku dané fakultě musí odvést i taxa do univerzitní pokladny. Polovina vybrané částky měla sloužit na splacení dluhů vůči artistické fakultě, zbytek šel na akutní výlohy. 

Potřebujeme víc

Protože zejména platby za papežské výsady byly vyšší než běžné univerzitní příjmy, rok poté se dále stanovilo, že každý člen akademické obce musí instituci dobrovolně odevzdat tolik, kolik v Praze ročně utratí za stravu. K výběru byli dokonce jmenováni dva zvláštní pracovníci. Již 2. prosince 1391, po roce a půl, byla ovšem uvedená povinnost zrušena a finanční problémy univerzity přetrvávaly. Když roku 1395 získala dvě papežské buly, náklady na jejich vydání neměla z čeho pokrýt. Po dlouhých debatách proto v roce 1397 vypsala další výběrčí pravidla: U studentů mělo jít o příspěvek ve výši jejich týdenních nákladů, od mistrů pak škola poptávala osm až šestnáct grošů.

TIP: Dějiny evropského vzdělání: Pět nejstarších univerzit 

Jelikož vedení instituce počítalo s tím, že nová pravidla vyvolají rozruch, zinscenovalo v Karolinu až divadelní výstup, při němž jeho členové před všemi slavnostně vhodili mince do kasy. Obavy se nakonec potvrdily: Příslušníci saského národa se postavili proti placení odvodů. Teprve po několika ústupcích došlo ke schválení sbírky, která se měla vztahovat také na všechny toho roku přijaté studenty.

Poplatek, nebo pokutu

Těm, kdo nechtěli zaplatit, hrozila mimo jiné pokuta, nesměli být připuštěni ke zkouškám, a dokud do sbírky nepřispěli, přišli o veškeré výsady – včetně zproštění povinnosti platit daně, které se na univerzitní učence a studenty vztahovalo. Tři dny po zmíněném shromáždění v Karolinu se dokonce mistři usnesli, že má rektor jména neplatičů vyhlásit, a pokud tito do osmi dnů nezaplatí, škola je vyloučí. V dalším měsíci se pak příjmy univerzity rychle zvýšily, když byly zpoplatněny podpisy mistrů bez ohledu na schvalovaný dokument.