Pozornost lékařů i veřejnosti je dnes upřena především k vrcholící pandemii nového koronaviru, pomalu se ale blíží sezóna nejhorších epidemií infekcí horních cest dýchacích - od nejrůznějších viróz, přes chřipku po angínu. Kromě klasických léčebných postupů – horký čaj s medem a citronem, postel a dostupná analgetika, v případě angíny také antibiotika – můžete využít i procedury méně obvyklé a rozšířené. Jednou z oblíbených metod našich babiček je i kloktání: obyčejné či slané vody, ale i nejrůznějších bylinkových odvarů. Otázka však zní – funguje kloktání doopravdy jako léčebný prostředek? 

Zatímco v České republice se tato metoda používá především okrajově při bolestech v krku, v některých zemích (například na Dálném východě) je kloktání součástí běžné každodenní hygieny. U nás žádné rozsáhlejší studie nemáme a kloktání se doporučuje i v medicíně pouze „ze zkušenosti“. V zahraničí však proběhly i vědečtěji pojaté experimenty zaměřené na jeho účinnost.

Ústní voda proti chřipce

Na webových stránkách Centra pro kontrolu nemocí a prevenci v Atlantě (CDC) najdete vzpomínky pacientů z období pandemie španělské chřipky, jejich rodinných příslušníků a přátel. Jeden z těchto příběhů uvádí příběh Arta McLaughlina, jenž žil během pandemie v roce 1918 asi 25 kilometrů východně od Chicaga v malém městě, kde byli v každém bloku umístěni strážci, kteří hlídali, aby se lidé nepohybovali venku a nešířili virus.

Čím se příběh tohoto muže liší od ostatních? McLaughlin připisuje přežití své rodiny během hrůzné pandemie koupelím a kloktání populárního antiseptika Listerinu, jejž i dnes běžně seženete v drogerii. Byl natolik přesvědčen o preventivních účincích Listerinu, že jej ke kloktání používal každý den po zbytek svého života. Může to znít zvláštně – jedná se přece o ústní vodu – ale Art jej užíval jako prevenci proti infekčním chorobám.

Japonská cesta

Od epidemie španělské chřipky, která připravila o život miliony lidí, uplynulo celé století. Významná část obyvatel některých zemí, například Japonska, stále využívá kloktání ve snaze předcházet řadě přenosných respiračních onemocnění, od nachlazení až po chřipku. Před několika lety zahájil japonský ministr zdravotnictví, práce a sociálního zabezpečení národní kampaň na kontrolu šíření viru prasečí chřipky (H1N1). Ta spočívala v povzbuzování veřejnosti k řadě opatření a kromě častějšího mytí rukou zahrnovala i kloktání.

Informace zveřejněné ministerstvem doporučovaly kloktání k „zamezení nákaze chřipkou“ a dále k „omezení nárůstu a šíření propuknuvší nákazy“. Samotná doporučení CDC nicméně kloktání nezmiňují, navrhují pouze omezit dotýkání se vlastních očí, nosu a úst – tedy opatření, které bylo v japonských doporučeních ministerstvem zcela opominuté. Jak je to tedy ve skutečnosti? 

Na stopě nachlazení

Většina výzkumu v této oblasti byla prováděna skupinou vědců, kteří sami sebe nazývají (v přibližném překladu) Vyšetřovatelé velkého nachlazení. Jde o neformální uskupení japonských profesionálních zdravotníků, převážně internistů a praktických lékařů, kteří pátrají po řešení klinických problémů v oblasti zcela obyčejného běžného nachlazení.V září roku 2007 ve vydání časopisu Internal Medicine publikoval tento tým závěry, které se týkaly většiny běžných otázek kolem nachlazení. Výzkum byl nazván „Můžeme zabránit chřipkovitým onemocněním pomocí kloktání?“ a v zásadě vycházel z podrobnějších analýz předchozích testování. Výsledek byl poměrně obecný a nicneříkající: „Nemůžeme dokázat signifikantní preventivní účinek kloktání proti chřipkovitým onemocněním.“

Pokud nelze prokázat žádné „signifikatní preventivní efekty“, proč potom na světě existuje ministerstvo zdravotnictví, které doporučuje kloktání k zabránění nákaze chřipkou? Zčásti jistě kvůli zvyklostem a zčásti je tato praxe založená na předchozích zkouškách, z nichž jsou tyto závěry vyvozeny. Tento předchozí test, první randomizovaná kontrolovaná studie k ohodnocení efektivity kloktání v prevenci infekcí horních cest dýchacích u zdravých lidí, byl uskutečněn „Vyšetřovateli velkého nachlazení“ v zimní sezóně mezi léty 2002–2003; a v letech 2003 a 2004 byl podrobně analyzován. Výsledky byly publikovány v listopadovém vydání Americal Journal of Preventive Medicine (vědecký časopis zaměřený na preventivní lékařství) v roce 2005.

Vědecký důkaz

Pokus z let 2002–2003 zahrnoval 387 zdravých dobrovolníků mezi 18 a 65 lety z celého Japonska, kteří byli náhodně přiřazováni do jedné ze tří skupin. První skupina kloktala třikrát za den kohoutkovou vodu, druhá třikrát denně komerčně dostupné antiseptikum (jodopovidon) a třetí skupina měla za úkol své návyky v oblasti kloktání nijak neměnit. Co se stalo během 60 dní?

Ze 122 jedinců, kteří kloktali obyčejnou vodu, zaznamenalo 34 (tedy 27,9 %) příznaky onemocnění horních cest dýchacích (HCD), stejně jako 46 ze 132 (34,8 %) těch, kteří kloktali antiseptikum a 50 ze 130 (38,5 %) z třetí kontrolní skupiny. Tři účastníci studie byli z jiných důvodů vyřazeni. Tým vyvodil následující závěry: „Kloktání obyčejnou vodou bylo efektivní v prevenci infekcí HCD u zdravých jedinců. Oproti tomu kloktání jodopovidonem nesnížilo významným způsobem infekce HCD.“

Vztaženo na chřipku, 12 jedinců (9,8 %) ve skupině kloktajících obyčejnou vodu skončilo s chřipkovými příznaky, ve srovnání s 11 (8,3 %) z těch, kteří kloktali antiseptikum a 14 (10,8 %) ve třetí kontrolní skupině. Výsledky byly analyzovány i později, a ve shrnutí z roku 2007 již nejsou kloktání připisovány žádné významné preventivní účinky.

Otazníky nad výzkumy

Pokud se na celý tento výzkum zaměříme kritičtěji, pochyby vyvstávají ohledně všech těchto prohlášení o infekcích HCD. Například 72 % lidí ve 3. kontrolní skupině (co neměli měnit své návyky) ve skutečnosti pravidelně kloktalo již předtím, v průměru více než dvakrát denně (vodu nebo antiseptikum). Proč? Byli zkrátka instruováni k tomu, aby dělali to, co dělají normálně – a tím bylo i kloktání.

Podle doktora Takashiho Kawamury, který předsedá „Vyšetřovatelům velkého nachlazení“, by zakazování kloktání v kontrolní skupině bylo považováno za svým způsobem neetické, právě proto, že jej Japonci považují obecně za velmi efektivní. Další pochybnost o tomto výzkumu tkví v tom, že 22 % jedinců používajících antiseptikum kloktalo pouze čistou vodu, neboť jim bylo řečeno, aby tak činili v případě, že by při používání antiseptika cítili jakékoli nepohodlí.

Více znepokojující než zmatky v používání vody a antiseptika byl fakt, že kontrolní skupina obsahovala mnohem více účastníků ze severního Japonska, kde měli 1,7krát větší pravděpodobnost nákazy infekcí HCD než účastníci ze střední oblasti země. Nakonec, účastníci ze skupiny kloktající vodu si také častěji umývali ruce než adepti ze zbývajících dvou skupin.

Ošetření sliznice

Je překvapivé, jak jednoduchá procedura, jako je prohnání trošky vody dutinou ústní a hltanem, může vůbec zamezit přenosu a rozvoji infekce HCD. Pravidelné kloktání by teoreticky mohlo narušit zachycení virů způsobujících tyto infekce na sliznicích. Nicméně viry potřebují specifické buněčné receptory, aby mohly proniknout do intracelulárního prostředí. Jak potvrzuje i dr. Kawamura, „je značně nepravděpodobné, aby byly patogenní viry prostě vymyty turbulentním prouděním vody při příležitostném kloktání. Namísto toho se zdá, že buněčné proteázy, které usnadňují virům průnik do sliznice, jsou při procedurách ústní hygieny vymývány pryč“.

Laicky řečeno, kloktání pomáhá odstranit enzymy, jež mohou zvyšovat infekčnost viru chřipky. Další studie analyzovaly kloktání například čaje, všechny ale trpěly nedostatkem účastníků. Některé z nich byly navíc zatíženy střetem zájmů – sponzoři a zástupci univerzity měli osobní prospěch z prodejů čajových extraktů a odbytu prodeje zeleného čaje.

U nás se kloktání využívá především jako symptomatická léčba u onemocnění horních cest dýchacích, bolestech v krku a při angínách. V lékárnách jsou dostupná dvě komerčně vyráběná kloktadla: Tantum verde (s bezydaminem) a JOX (s jodopovidonem), přičemž obojí jsou látky s antiseptickými účinky, jež lokálně působí na sliznici. Kdo nechce utrácet peníze nebo je příznivcem přírodní medicíny, může si dopřát jako kloktadlo silný odvar ze šalvěje či heřmánku. I tyto rostliny obsahují silice s antiseptickým účinkem a mohou pomoct v hubení bakterií či virů. 

Kloktat, či nekloktat?

Na tuto otázku odborníci zatím nemají jednoznačnou odpověď. Podrobné klinické studie na efektivitu kloktání, srovnání bylinných či komerčních kloktadel nebo účinnosti pastilek proti kloktadlům prostě neexistují. Ani by se nevyplatily, neboť pomocí kloktadel se obvykle léčí jen lehčí formy onemocnění hltanu, hrtanu a mandlí. Závažnější onemocnění jako angína či chřipka jsou při těžším průběhu léčena systémovými preparáty – antivirotiky a antibiotiky. Při nekomplikovaném průběhu se naopak tyto choroby obvykle vyléčí, ať již pacient kloktá, nebo ne. A odpovědět na otázku, zda kloktadlo zkrátí dobu stonání a urychlí léčbu, je průkazným způsobem takřka nemožné.

Odborníci se však shodují, že kloktání nemůže rozhodně uškodit (pokud tedy tekutinu náhodou nevdechujete či nepolykáte) a pravidelné zvlhčování sliznic zvyšuje pohodlí nemocného, ulevuje od bolesti a pomáhá zbavit se hlenů. Zda má účinek preventivní, to se (minimálně podle japonských studií) neprokázalo.

Při onemocnění kašlem, chřipkou či angínou však pro dobrý pocit a úlevu kloktáním čehokoli nic nezkazíte. Jestli použijete šalvěj, preparát z lékárny, heřmánek nebo slanou vodu, to pravděpodobně nebude hrát významnou roli. Ale když už máte k dispozici levnou, šetrnou a bezpečnou metodu – byť s nezaručeným efektem – jistě není důvod ji nezkusit. Už pro pocit, že dělat aspoň něco je vždy lepší než nedělat nic. 

Když se chýlila ke konci doba kamenná, začínali lidé experimentovat s kovy a jejich tavením. Ještě předtím, než došlo na bronz a s ním na celou dobu bronzovou, byla v hledáčku zájmu našich předků samotná měď. Proto se pozdní době kamenné, která je obvykle označovaná jako „eneolit“, také někdy říká „chalkolit“, čili doba měděná.

Izraelský tým archeologů, který vedla Talia Abulafia z Izraelského památkového úřadu, objevil v poušti Negev u města Beer Ševa podle všeho doposud nejstarší známou tavicí pec na světě. Součástí pro odborníky překvapivého objevu je i malá dílna a kusy mědi, které tam lidé tavili asi před 6 500 lety.

TIP: Archeologové objevili v Izraeli „New York doby bronzové“

Jak uvádí další člen výzkumného týmu Erez Ben-Yosef, tavit kovy není jen tak. Nestačí vzít rudu a prostě ji vhodit do ohně. Pro tavení je nutné mít přibližnou představu o tom, jak takový proces funguje. Vyžaduje to poměrně speciální pec, která dosáhne velmi vysokých teplot a zároveň se v ní udržuje nízká hladina kyslíku.

Badatelé zároveň díky analýze izotopů olova zjistili, že veškerá měděná ruda, která se našla u této tavicí pece, pochází z dolu ve Wadi Faynan. Toto místo se přitom nalézá asi 100 kilometrů od nálezu pece. To podle archeologů ukazuje na utajování používané technologie tavení měděné rudy a jejího zpracování.

Nejvyšším stromem Havaje je koa, vědeckým jménem Acacia koa. Velmi podobná je akácie s latinským pojmenováním Acacia heterophylla. Tu ovšem nenajdeme nikde v Tichomoří, ale na druhém konci světa – v Indickém oceánu na ostrově Réunion. Oba stromy jakoby si z oka vypadly, přitom je dělí vodní plocha a vzdálenost 18 000 kilometrů. Jak je to možné?

Páchnoucí velikán Havaje

Koruna havajského stromu koa se tyčí až do výšky 33 metrů. Půda kolem stromu nevábně páchne, ale bez tohoto „odéru“ se rostlina neobejde. Podobně jako náš jetel nebo hrách patří mezi bobovité rostliny (Fabaceae). A stejně jako tyto byliny hostí koa na svých kořenech zvláštní hlízkové bakterie schopné měnit vzdušný dusík na čpavek. Vydatnou porci této sloučeniny využívá havajský strom pro vlastní potřebu k tvorbě aminokyselin. Část čpavku ovšem uniká do ovzduší a propůjčuje okolí akácie nezaměnitelné aroma. 

Stromům koa se daří především ve vyšších polohách, kde rychle rostou. V nižších nadmořských výškách snadno podléhají nejrůznějším škůdcům a chorobám. Mají velmi křehkou kůru a i malé poškození může být stromu osudné, pokud do rány pronikne hniloba. 

Dvojník na Réunionu

Velmi podobnou akácii (Acacia heterophylla) najdeme na ostrově Réunion v Indickém oceánu. Jak se sem ale dostala? Vědci si nedovedli představit, že by semena akácie bez újmy přeplula napříč dvěma oceány, protože i po krátkém pobytu v mořské vodě ztrácejí klíčivost. I za předpokladu, že by semena nějakým zázrakem zvládla plavbu z Havaje až na břeh Réunionu, akácie by tam brzy uhynula. Pro zdárný růst totiž potřebuje hory. 

Přírodovědci spekulovali, že předkem obou ostrovních akácií jsou blízce příbuzné dřeviny z Austrálie. Ty mohly v dávných dobách proniknout z nejmenšího kontinentu na Réunion a Havaj a tam se dál vyvíjet samostatně. Protože na obou tropických ostrovech narazily na velmi podobné podmínky, ubírala se jejich evoluce stejnými cestičkami. Proto i dnes, s odstupem několika milionů let, vypadají podobně. 

Překvapující genové svědectví 

Mezinárodní tým vědců v čele s jihoafrickým botanikem Johannesem Le Rouxem se na obě ostrovní akácie podíval podrobněji prostřednictvím genetických analýz. Ty vydaly šokující svědectví o jedné z nejdelších známých „jednorázových“ rostlinných migrací. Ukázalo se totiž, že havajská i réunionská akácie se podobají nejen vzhledem ale i svou dědičnou informací. Réunionský strom se totiž jedné z forem havajské akácie podobá mnohem více, než jsou si vzájemně podobné různé typy akácií na Havaji. Není proto pochyb o tom, že réunionská akácie Acacia heterophylla je „potomkem“ havajské akácie koa. Rozdíl mezi nimi je tak malý, že Le Roux navrhuje vyškrtnout jméno réunionského stromu z oficiálního seznamu pozemské flóry a stromy na obou ostrovech považovat za příslušníky jednoho a téhož druhu Acacia koa. 

V ptačích žaludcích na dvě fáze 

Objev Le Rouxova týmu postavil vědce před otázku, jak akácie překonala vzdálenost 18 000 kilometrů dělících Havaj od Réunionu. Za nejpravděpodobnější považují biologové přenos ptáky, kteří sežrali akáciová semena na Havaji, podnikli dlouhou migraci na Réunion a tam semena vyloučili s trusem v příhodných horských podmínkách. Je také možné, že semeno absolvovalo celou dlouhou cestu v peří ptačích světoběžníků. 

TIP: Odpadkové ekosystémy překvapují: Neuvěřitelná fakta o nových ekosystémech

Z rozsahu genetických odlišností mezi havajskou a réunionskou akácií vyplynul časový průběh neuvěřitelné odyseje. Na Havaj se mohly akácie dostat z australského kontinentu nejdříve před 5,1 milionu roků. Tehdy dosáhly nejvyšší partie nejstaršího havajského ostrova Kauai nadmořské výšky, která akáciím dovolovala bezproblémový růst. Plných 3,7 milionu roků zřejmě akácie rostla jen na Havaji, protože změny dědičné informace z této doby sdílejí jako réunionské, tak havajské stromy. Mladší změny jsou typické buď jen pro stromy na Réunionu, nebo na Havaji. Z toho vyplývá, že semena putovala poprvé a naposledy z Havaje na Réunion před 1,4 milionu roků. 

Odborníci se dnes domnívají, že se v centru každé velké galaxie vyskytuje černá veledíra o hmotnosti statisíců až milionů sluncí. Tato monstra tvoří součást hvězdných ostrovů zřejmě již od doby jejich vzniku a nejspíš přímo souvisejí se způsoby formování galaxií. 

Pozorovací důkazy nás však přesvědčují, že se v centrech některých hvězdných ostrovů nachází černých veleděr víc. Například v nitru galaxie NGC 7674 kolem sebe ve vzdálenosti menší než jeden světelný rok pravděpodobně obíhají dvě veledíry s celkovou hmotností přes 40 milionů sluncí. V NGC 6240 pak astronomové nedávno objevili známky dokonce tří supermasivních černých děr. 

TIP: Může být supermasivní černá díra vymrštěna z galaxie?

V každém případě se výskyt většího počtu neviditelných gigantů v jedné galaxii pojí s tzv. galaktickým kanibalismem, při němž dochází ke vzájemným srážkám hvězdných ostrovů. Výsledek kolize si pak po určitou dobu uchovává jádra obou – či více – původních galaxií. 

Jeden z největších vojevůdců počátku 19. století zažil rychlý vzestup i tvrdý pád. Už ve 24 letech se stal brigádním generálem a jeho vojenská kariéra mířila strmě vzhůru s tím, jak si místo na slunci získávala i mladá francouzská republika. Svou energičností jí Napoleon Bonaparte zajistil přežití, když pomáhal odrazit monarchistická vojska zbytku Evropy a později, když rozdrtil povstání royalistů, kteří toužili vrátit Francii korunu. Nedlouho poté odvážně vpadl přes alpské průsmyky do Itálie a porazil tam rakouská vojska. 

Bonaparte, původem Korsičan z chudé rodiny, slavil opojná vítězství. Další měla brzy přijít spolu s tím, jak se ctižádostivý voják stále víc zhlížel v politice. V roce 1800 se zúčastnil převratu, který odřízl sněmovnu od moci, a stal se jedním ze tří konzulů. Pak už zbýval jen krůček k uzurpování absolutní moci a ke korunovaci císařem. 

Génius v čele

Napoleon dokázal skvěle využívat propagandu, nadchnout Francouze pro myšlenku císařství a přimět je akceptovat vysoké odvody do armády. Jeho největší zbraní byla ovšem úplná reorganizace vojsk a především zavedení „štábní kultury“. Na dodržování přesně rozdělených úkolů dohlíželi vycvičení důstojníci, a pokud se ukázali jako schopní, měli šanci na kariérní postup. Na rozdíl od zkostnatělých monarchistických armád, kde o velitelském postu rozhodovaly známosti u dvora, si tak každý voják „nesl v torně maršálskou hůl“, jak Napoleon rád říkával. 

V čele motivované a modernizované armády pak stanul stratég, jakého starý kontinent neviděl celá staletí. Napoleon pochopil, jak důležitý je rychlý, překvapivý pohyb a zničení nepřátel dřív, než se jejich armády dokážou spojit. Zavedl doktrínu „pochoduj odděleně, bojuj společně“, kdy se divize pohybovaly v několika proudech a koncentrovaly své síly těsně před bitvou, což zastíralo pravé úmysly velitele. A ukázal se také jako vynikající taktik, jenž věděl, že dělostřelectvo představuje královnu bitevního pole a lest s manévrem tvoří lepší zbraně než obyčejná početní převaha. 

Proti všem

Své schopnosti využil v mnoha bitvách, kterými si postupně podmanil značnou část Evropy. Svedl na šedesát velkých střetnutí a jejich vyvrcholením se stala bitva u Slavkova, kde v roce 1805 změřily síly armády tří císařů: Napoleonovi se postavila spojená vojska Ruska a Rakouska v čele s carem Alexandrem I. a císařem Františkem I. Jenže spojenci utrpěli katastrofální prohru, jež přepsala mapu starého kontinentu. 

František I. přistoupil na uzavření příměří, čímž ovšem Rakousko ztratilo italská a německá území o rozloze 63 tisíc kilometrů čtverečních téměř se třemi miliony obyvatel. Devět měsíců od podpisu mírové smlouvy zanikla Svatá říše římská, takže si František coby její hlava mohl ponechat pouze titul císaře rakouského. Naopak Alexandr I. mírovou dohodu podepsat odmítl, což se později stalo Napoleonovi osudným: Když se totiž rozhodl Rusům udělit lekci a vyrazil do rozlehlé země na tažení, proměnila se tamní logistika a zásobování vojska ve skutečný hlavolam. 

Spálená země

V roce 1812 jeho Grande armée neboli „velká armáda“ vyrazila na východ, do Polska, Pobaltí a následně i do Ruska. Proud 680 tisíc mužů – nejen Francouzů, ale také naverbovaných Poláků, Španělů, Portugalců, Rakušanů a Němců – se přelil do nekonečných dálav. Napoleon očekával, že se car tváří v tvář ohromné přesile vzdá, ale přepočítal se. Rusové se stáhli, vyhýbali se rozhodující bitvě a místo toho nepříteli neustále „okopávali kotníky“ v nekonečné sérii malých střetů, v nichž hrála hlavní roli excelentní kozácká jízda. K pomalému krvácení se přidaly nemoci, nedostatek jídla, častá dezerce nespolehlivých spojenců a nakonec i sníh.

Když se Rusové rozhodli zapálit Moskvu jen proto, aby tam Napoleon nemohl přezimovat, a uprostřed nepřátelského území nebylo jak doplnit řady zdevastované armády, sny o vítězství se zhroutily. Taktický ústup se pod náporem počasí a ruských partyzánských taktik proměnil v běh o život, z nějž vyvázlo pouze 93 tisíc mužů. 

Dvojí vyhnanství

Bonaparte ztratil vycvičené vojáky, dělostřelectvo i kvalitní koně. Porážka znamenala obrat nejen v invazi do Ruska, ale v celých napoleonských válkách – přestože se francouzský císař později pokusil armádu zformovat znovu a přejít do ofenzivy.  

TIP: Císařovy fatální chyby: Proč skončil Napoleon u Waterloo?

Ačkoliv se proti koalici spojenců ještě dokázal postavit, epidemie tyfu a nekonečné válčení jeho vojsko vyčerpaly. Před Napoleona nakonec předstoupilo několik jeho maršálů a žádali, aby abdikoval. Bonaparte se tak vzdal titulu císaře a odebral se do vyhnanství na ostrov Elba. Odtud sice po nějaké době uprchl a v podstatě bez boje znovu usedl na francouzský trůn. Setrval na něm ovšem pouhých sto dní a po porážce u Waterloo skončil opět ve vyhnanství, tentokrát na ostrově Svatá Helena, kde také v roce 1821 zemřel.

Když v roce 2016 vědci objevili galaxii Dragonfly 44, šlo o velmi nestandardní objev. Galaxie totiž vykazovala extrémní množství temné hmoty. Poměr temné hmoty k hmotě tvořené hvězdami vědci tehdy stanovili na 1: 10 000, což představovalo nejen extrémní množství, ale i rozpor s platnými teoriemi o temné hmotě a vývoji galaxií. Nyní se ale ukazuje, že Dragonfly 44 až takovou záhadou nebude…

Dragonfly 44 byla klasifikována jako tzv. přízračná či ultradifúzní galaxie. Jde velmi hmotné galaxie, které se jakožto svítící objekty projevují velmi slabě. Drtivá většina jejich hmotnosti je totiž obsažena v temné nesvítící hmotě a obsahují jen málo svítících hvězd, které jsou navíc velmi rozptýleny. Zástupcem této skupiny galaxií je například galaxie VCC 1287 z kupy v souhvězdí Panny, která obsahuje 3000× více temné hmoty než hmoty v podobě hvězd. Pro srovnání – u naší Mléčné dráhy je tento poměr „jen“ 15:1.

Kulově hvězdokupy a hmota galaxie

Stanovit přesnější poměr temné hmoty v galaxiích je pro vědce pořádný oříšek – temná hmota totiž neinteraguje se světlem, takže je pro naše nástroje neviditelná. Její existence se tak odvozuje podle pohybu hvězd v galaxiích. I to je ale velmi složité v rozsáhlých galaxiích jako je právě Dragonfly 44. Naštěstí existuje jeden trik, jak množství temné hmoty odvodit.

TIP: Galaxie duchů: Astronomové objevili šest temných galaxií

Vědci k určení temné hmoty využívají kulové hvězdokupy – víme totiž, že jejich počet nějakým (a doposud ne zcela známým) způsobem souvisí s hmotností galaxií. Původní studie z roku 2016 počítala, že součástí galaxie Dragonfly 44 je nejméně 80 kulových hvězdokup. Nová pozorování ovšem dokládají pouze 20 kulových hvězdokup. Znamená to, že celková hmotnost Dragonfly 44 je výrazně nižší, než jsme si doposud mysleli a že obsahuje i výrazně méně temné hmoty. Nově stanovený poměr temné hmoty k té klasické vědci stanovili na 300:1, což již odpovídá uznávaným teoriím o temné hmotě a vývoji galaxií.

Před padesáti lety žilo na území 24 afrických zemí přibližně pět milionů šimpanzů. Dnes se jejich počet snížil na 150 000, a na území čtyř států už na ně vůbec nenarazíte. Biologové očekávají, že v následujících pěti letech dojde k úplnému vymizení tohoto živočišného druhu v dalších čtyřech zemích. Jakoby fragmentace biotopů v důsledku rozšiřování farem, nelegální těžba dřeva nebo zavlékání člověkem přenosných nemocí nestačilo, je navíc každý rok okolo 4 800 šimpanzů odloveno a snědeno, jako „bushmeat“.

Jasná logika hladových

Bushmeat, doslovně přeloženo „maso z buše“, byl pro environmentalisty do roku 2000 téměř neznámý pojem. Až příliš dlouho tento fenomén unikal pozornosti ekologů, a byl často ztotožňován s prostým pytláctvím. V dnešní době je lov „masa z buše“ řazen k nejvýraznějším příčinám úbytku živočišných druhů. I když tento typ lovu není primárně motivován touhou po získání nevšední trofeje, nevyhýbá se vzácným ani kriticky ohroženým živočichům – ať už jde o slony, papoušky, gorily nebo třeba šimpanze. Je to společný problém Asie, Afriky i Jižní Ameriky, nepostihnutelný ve své zdánlivé neviditelnosti, a přesto nevyhnutelně spjatý s řadou dalších negativních lidských aktivit v přírodě.

Tam, kde se pralesy otevírají nelegální těžbě dřeva, zlata, mědi, síry; v místech kde se pohybují skupinky protivládních partyzánů, kde se budují silnice v džungli, nebo se chudinské čtvrtě slumů přibližují lesům, tam se zákonitě objevuje i lov divokého masa. Jakákoliv masitá strava slouží k obohacení jídelníčku izolovaných táborů kopáčů, dřevorubců, revolucionářů i vesničanů, a je celkem jedno, o jaké zvíře se jedná. Část odloveného masa se dostává i na městské trhy, a je tu velmi vítanou komoditou. 

Sirotci mezi zvířaty

Pro nasyceného Středoevropana je snadné odsoudit nezřízené plundrování přírodního bohatství. Otec hladovějící rodiny v Gabonu má ale jiné priority a možnost jít zastřelit gorilu a nasytit tak celou osadu se nabízí mezi prvními způsoby řešení. Zrovna v chudém Gabonu se nelegální praktiky bushmeatu do roku 1990 podepsaly pod 80 % poklesu populací primátů.

Společné pro bushmeat (označovaný také termíny viande de brousse, wild meat) jsou nepovolené techniky lovu (neregistrované zbraně, chytání do drátěných ok, použití trhavin), neselektivní lov jakýchkoliv (tedy i ohrožených a chráněných druhů) živočichů, odlov prováděný v zakázaných oblastech (například národních parcích, rezervacích) a pochopitelně dlouhodobá ekonomická/ekologická neudržitelnost tohoto počínání. 

Svou roli tu sehrává také vzájemná provázanost sociálně-ekonomických faktorů a vzrůstající velikost lidské populace. To vše souvisí se zpřístupněním divočiny komerčním aktivitám a velkým zahraničním projektům – stavbou silnic, těžbou ropy, diamantů, tantalu nebo zakládáním plantáží. Ve venkovských oblastech západní Afriky představuje maso z buše až 40 % podílu živočišných bílkovin ve stravě místních obyvatel. Mezi katastrofální následky patří také zvyšující se počty opuštěných mláďat primátů, která bez mateřské péče nevyhnutelně zahynou.

Kámoš – první v dlouhé řadě

Střípkem v mozaice dějů spojených s lovem bushmeatu je příběh záchranné stanice Chimfunshi Wildlife Orphanage (ChWO) v Zambii. Ten se začal poznenáhlu odvíjet v roce 1983, když manželům Siddleovým, původem britským farmářům, přinesl jejich zeť na ranč šimpanzí mládě. Tlupu šimpanzů na území bývalého Zairu „rozprášila“ před několika dny skupinka hladovějících horníků ze severu Copperbeltu, většina z opic skončila na pultech řezníků nebo se rozprchla, a vážně poraněné opuštěné mládě nutně potřebovalo péči. 

David a Sheila byli zemědělci a v péči o malé primáty neměli absolutně žádné zkušenosti. Jejich zeť, místní ranger, je ale nemusel dlouho přesvědčovat, aby mládě přijali za své. Farmáři šimpanze pojmenovali „Pal“ (kámoš), a někde tady by příběh o zápaďanech, kteří si osvojili exotického domácího mazlíčka, mohl klidně skončit. Jenže situace se záhy opakovala. 

Nevyhnutelná nutnost vzniku

Poraněná mláďata i dospělci šimpanzů z Angoly nebo DR Kongo začala směrovat do Zambie, kde se tato zvířata přirozeně nevyskytují. „Kdo že se o ně posledně postaral? Siddleovi z Copperbeltu. A zvládli by ošetřit i jiné zvíře?“ Příběh Britů s velkým srdcem nepozbývá romantickou linku, ale sama Sheila přiznává, že když se do Chimfunshi někdo dva dny trmácel s džípem z Angoly, a na korbě měl naložené postřelené zvíře, nedokázala prostě odmítnout. 

Rozlehlá farma se tak brzy stala vyhledávaným útočištěm pro poraněná a opuštěná zvířata z celé střední Afriky. Na počátku tu rozhodně nebyl záměr o vytvoření rezervace nebo záchranné stanice, ale „Někdy si prý člověk prostě nevybere, kam jeho život směřuje,“ říká Sheila Siddleová. Na místě „kde tryská voda“ (což je překlad názvu Chimfunshi) vznikla jedna z prvních ryze soukromých rezervací.

Bezpečí za plotem Chimfunshi

Na zambijské zařízení ChWO si brzy vzpomněli i celníci a ozbrojenci z pohraniční stráže. Pašovaná nebo nelegálně prodávaná zvířena, zadržená na hranicích či trzích, nejrozmanitější zbídačelí živočichové ze soukromých menažérií, ti všichni tady začali objevovat svůj nový domov. Věhlas práce Siddleových se záhy rozšířil i mimo Afriku, takže u nich skončila například i zvířata z argentinského cirkusu. Nebo samice hrocha. Drtivá většina primátů se sem dostala jako smutné výsledky nezřízeného lovu masa z divočiny. Na konci devadesátých let už žilo v okolí farmy okolo stovky šimpanzů. V roce 2003 už nebylo možné „táhnout“ ideu zvířecího sirotčince na neoficiální bázi, a vzniklo zde nevšední zařízení, které nabízí 445 hektarů oplocených výběhů pro šimpanze a spoustu dalších nalezenců. 

Dnes je území rezervace bohatší o dalších 121 hektarů (celkem má tedy 566 hektarů) oplocené půdy, a dohromady se tu nachází pět velkoplošných výběhů pro 120 šimpanzů. Starají se o ně Sheila s dcerou Sylvií, Zambijcem Evanem Mulengou, a řadou dobrovolníků, kteří sem jezdí z celého světa. 

Pomoc, která spojuje

Chimfunshi Wildlife Orphanage je hned z několika ohledů naprosto jedinečným zařízením. Nevznikl z iniciativy ochránců přírody, ale obyčejných lidí. Prvních dvacet let fungování sirotčince nemělo vůbec komerční potenciál. Na zvířata jste se klidně mohli cestou z Chingoli zajet podívat a za vstupné vám posloužil košík ovoce. Pramálo společného měla tato rezervace s módní vlnou zachránců Afriky z řad celebrit. Provozovatelé nevnucovali svou vizi záchrany živočichů zbytku světa. Jen se starali o opuštěná zvířata. Tento přístup, který oponuje zažité praxi, si však získal srdce Zambijců.

TIP: Nemocnice pro divoká zvířata: Jak fungují záchranné stanice

V celém Copperbeltu prý přijali myšlenku Chimfunsfi za vlastní. Obchůdky a tržnice, restaurace i školní jídelny se předhánějí, aby poslali jednou za čas bednu zeleniny nebo ovoce do šimpanzího sirotčince. Do podpory se zapojil i místní obchodní řetězec Shoprite, svou nelichotivou eko-bilanci si podporou projektu zlepšuje i těžební společnost. V roce 2006 se při rozšiřování výběhu na stavbě plotu podíleli vesničané z okolí. Prostě chtěli s něčím pomoci. Za dlouhá léta svého fungování přežil sirotčinec nájezdy pytláků, dozvuky občanské války, finanční krize i důsledky korupce státních úředníků. Ostatně, tento projekt dodnes nepobírá žádnou formu státní podpory. Podle slov návštěvníků si navíc Chimfunshi dodnes zachovává svůj civilní a rodinný charakter.

Přes porážku utrpěnou v zimě 1941 Němci svého protivníka stále podceňovali, což jim mělo přijít draho. Rudá armáda sice utrpěla během prvního roku války obrovské ztráty, ale díky lidskému rezervoáru Sovětského svazu mohla i nyní na frontě nasadit zhruba 5,5 milionu mužů a dalších asi 1,5 milionu stálo připraveno v záloze. Sověti se kromě toho mohli opírat o větší průmyslovou základnu a byli schopni nasadit víc letounů, tanků i děl, i když kvalita některých typů za německými zbraněmi silně pokulhávala.

Chyba ve strategickém úsudku

Sověti před náporem Wehrmachtu sice v létě 1942 ustupovali, ale Hitler se v tomto okamžiku dopustil zásadní chyby, která měla na konečný debakl podstatný vliv. Mohutnou skupinu armád Jih totiž rozdělil na dvě části, čímž značně oslabil její útočný potenciál. Problém ale spočíval v tom, že ani jedna z obou útočících skupin armád nebyla ke splnění stanovených úkolů dostatečně silná. Navíc se během svého postupu stále více vzájemně vzdalovaly a bylo tedy jen otázkou času, kdy dojde ke katastrofě.

Německé jednotky sice dosáhly koncem léta Kavkazu a na jeho nejvyšší hoře Elbrus zavlála 21. srpna vlajka s hákovým křížem, další postup ale brzdily narůstající problémy se zásobováním způsobené čím dál větší délkou komunikačních linií. Odpor protivníka také sílil a situaci komplikovaly přesuny jednotek ke Stalingradu, jehož dobytí mezitím začal Hitler považovat za prvořadou záležitost. Směřovala tam zejména německá 6. armáda pod velením generála Friedricha Pauluse, která měla společně se 4. tankovou armádou toto průmyslové centrum získat. 

Peklo ve Stalingradu

Další vývoj událostí je dobře známý. Dobytí města nesoucího Stalinovo jméno by mělo pro Němce značný propagandistický význam, což si sovětský diktátor dobře uvědomoval. Proto nařídil vytvořit nový Stalingradský front a 28. července 1942 vydal pověstný rozkaz č. 227 „ani o krok zpátky“. Němci dosáhli 22. srpna břehů Volhy, ale poté narazili na zarputilou nepřátelskou obranu a zapletli se do krutých pozičních bojů o každý dům. Nálety Luftwaffe a dělostřelecká palba proměnily jednotlivé městské čtvrti v pole trosek, což nahrávalo obráncům, protože postup takovým terénem byl stále obtížnější.

Navíc se opět blížila zima, která měla sehrát důležitou roli i v bitvě o Stalingrad. Bylo totiž třeba vybudovat vytápěné bunkry pro štáby a přístřeší pro vojáky. Ženijní jednotky Wehrmachtu se ale potýkaly s nedostatkem vhodného stavebního materiálu a navíc se samy účastnily pouličních bojů. Musely vyhledávat nebo naopak klást miny a odklízet trosky mnoha zničených domů či barikád sovětských obránců, aby umožnily německým silám další postup.

Opět zima

První sníh napadl v prostoru bojů 22. října a v následujících dnech jej vystřídaly husté podzimní deště, které opět rozbahnily komunikace. Situace z předchozího roku se opakovala, protože Němci znovu nebyli na zimní počasí náležitě vybaveni a chlad začal negativně ovlivňovat fyzický stav vojáků, už tak dost nevyspalých a vyčerpaných neustálými boji. Velení situaci podcenilo, jelikož nikdo z generálů si dlouho nepřipouštěl myšlenku, že by Stalingrad do zimy nepadl.

Vojákům tak opět chyběly teplé boty, ponožky, rukavice, košile i kalhoty – podobně jako o rok dříve před Moskvou. Řada z nich se proto musela spolehnout sama na sebe: někteří pečlivě uchovávali vlastní teplé kusy oblečení, jiní se snažili vybavení sehnat přímo na místě a další psali dopisy svým blízkým, které žádali o balíčky s šálami, svetry, rukavicemi a dalšími nedostatkovými doplňky.

TIP: Zima, hlad a smrt v kotli: Obklíčení Němci ve Stalingradu

Jedním z těch šťastnějších byl svobodník Rudolf Nothdurft, který 25. prosince 1942 ze Stalingradu napsal v dopise domů mimo jiné toto: „Dnes byl ledový vítr –38 °C, meluzína kvílela jako ve filmu. Ale prádlem jsem zaopatřený. Kdyby ten svetr nepřišel, nevadí, už ho nepotřebuji. Mám vestu s kožíškem, beranici, bederní pás, svrchní kalhoty, lyžařské kalhoty a prošívané kamaše a navíc troje podvlékačky. Potom mám ještě filcové holínky a silné punčochy ze mlýna. (…) Do –50 °C to vydržím, když se mi nic neztratí.“ Zdaleka ne každý německý voják měl ale takové štěstí jako on a veškeré teplé oblečení mělo na stalingradské frontě cenu zlata.

Pokračování: Když poručí generál zima (4): Jaké počasí čekalo na Wehrmacht na východní frontě?

Výzkumníci z University College London, University of Leeds a University of Edinburgh odhadují, že mezi roky 1994 a 2017 zmizelo z naší planety 28 bilionů tun ledu. Výsledky své studie opírají o satelitní snímky a dodávají, že například 7,6 bilionu tun odtálo z Arktidy, 6,5 bilionu z Antarktidy a o 3,8 bilionu přišlo také Grónsko. Od 90. let navíc dle propočtů tání zrychlilo až o 57 %. Podle předpokladů je na vině globální oteplování, v jehož důsledku stoupá teplota nejen vzduchu, ale také vody.

TIP: Ledová hrozba: Je možné, že himálajské ledovce roztají?

Podle Andyho Shepherda, ředitel Centra pro polární pozorování a modelování na univerzitě v Leedsu, znamená vzestup hladiny oceánu o jeden centimetr vysídlení přibližně milionu lidí z nejníže položených míst světa. Dramatická ztráta ledu může mít ale i další závažné důsledky, včetně narušení biologického zdraví arktických a antarktických vod a snížení schopnosti planety odrážet sluneční záření. Nová zjištění odpovídají nejhorším scénářům načrtnutých Mezivládním panelem OSN pro změny klimatu (IPCC).