Čínská společnost Shanghai AutoFlight Co nedávno představila nákladní dron V400 Albatross s kolmým startem a přistáním. K jeho hlavním přednostem patří chytrá umělá inteligence, výdrž během letu a schopnost přepravovat objemný náklad.

Dron o délce necelých sedmi metrů a s rozpětím křídel devět metrů unese až 100 kg nákladu. V případě plně elektrického pohonu dopraví takový náklad do vzdálenosti 300 km, zatímco Albatross vybavený hybridním pohonem doletí do vzdálenosti 1 000 km. Může letět autonomně a využívá připojení ke 4G/5G sítím. Letoun je vyrobený z pokročilého kompozitního materiálu z uhlíkových vláken a váží 400 kilogramů.

TIP: Létající silák: Výkonný dron Dauntless unese až 90 kilogramů nákladu

V400 Albatross by se mohl uplatnit při rychlé přepravě nákladů, při transportech materiálu v případě nouze nebo při akcích zdravotníků či hasičů, především v horském či ostrovním prostředí. Tam by mohl ušetřit mnoho cenného času i finančních prostředků.

Nejslavnější světová savana se nachází v Keni a na jejím území se každoročně odehrávají dvě migrace neuvěřitelných rozměrů: Během první z nich se statisíce pakoňů, zeber a gazel ženou za dešťovými mraky ve snaze nalézt oblasti, kde by se mohly pást. Druhá masa se v posledních letech objevuje v závislosti na té první – jde o nesčetná „stáda“ džípů, z nichž trčí objektivy fotoaparátů. Nicméně v důsledku omezení kvůli koronavirové pandemii cestovatelé zmizeli. A s nimi také miliardový turistický průmysl, který zaměstnává obrovské množství lidí a podporuje symbiózu afrických domorodců s divokou zvěří. 

Živá je výhodnější

Chráněné oblasti zabírají 11 % rozlohy Keni a fungují následovně: Komunitní akcionáři – většinou pastevci dobytka – dostávají za pronájem své půdy peníze z turismu. Zároveň si vydělávají coby strážci parku a provozní hotelů. Díky zmíněnému propojení je divočina cennější živá než mrtvá, a klesá tak motivace pytlačit. Nicméně nyní, když turistický ruch takřka ustal, přišla většina pracovníků ve 167 komunitních rezervacích o živobytí. Odměny pro víc než milion akcionářů se výrazně zredukovaly nebo klesly až na nulu. Domorodci proto zvažují návrat k původnímu životu, což by v podstatě vymazalo desítky let práce ochránců přírody. 

„Díky chráněným oblastem jsme vytvořili fungující systém společné existence člověka a divočiny,“ tvrdí Dickson Kaelo, ředitel Keňské asociace pro ochranu přírody. „Dřív stát životní prostředí chránil tím, že z pozemků vyhnal původní obyvatele. Dnes si však uvědomujeme, že právě domácí komunity hrají v zachování přírody nepostradatelnou roli a bez nich nemáme šanci uspět.“ 

Turismus na kolenou

Omezení cestovního ruchu, která trvala od března do července a nyní se na řadě míst zavádějí znovu, takřka zastavila mezinárodní turismus. Analýza odvětví tvrdí, že pro cestovní kanceláře je rok 2020 naprosto „odepsaný“: Globální ztráty šplhají v přepočtu ke 48,3 trilionu korun, výdělek je o 80 % nižší, cestujících o miliardu méně a přes sto milionů lidí přišlo o práci. Mnohé aerolinky, hotely i půjčovny aut balancují na pokraji bankrotu. 

V Keni tvoří turismus 8 % ekonomiky a podle předpokladů klesne tamní HDP o 5 %. V jiných zemích žijících z cestovního ruchu, k nimž patří třeba Jamajka či Thajsko, spadne dle OSN hrubý domácí produkt možná o víc než 10 %. Keňská letiště se sice 8. srpna otevřela, přesto africký stát neočekává nával turistů, protože ve zbytku světa nejrůznější omezení dál platí. S nižší frekvencí spojů a strachem z kvality zdravotní péče, který ve spojení s černým kontinentem vytane na mysli, může návrat počtu návštěvníků k normálu trvat roky. „Momentálně se snažíme přežít,“ dodává Jimi Kariuki z Národní keňské turistické centrály. „O dosažení stavu před koronavirem zatím nemůže být řeč.“ 

Koronavirus tu není!

Zatímco během poslední dekády se mluvilo o globálním turistickém přetlaku, nyní se předpokládá, že lidé zůstanou blíž svým domovům a budou se vyhýbat letadlům. Obří parkoviště tak zejí prázdnotou, ať už se nacházejí před Disneylandem, nebo u pyramid v Gíze. Asii a Evropu zasáhl nedostatek turistů nejsilněji, některé africké země však na cestovním ruchu závisejí mnohem víc – především právě Keňa, Botswana, Namibie a Tanzanie. 

Přestože Afrika zaznamenala méně než 5 % celosvětově nakažených, hospodářské následky pandemie pocítí zřejmě nejvíc. Žádný stát černého kontinentu však zatím neohlásil, že by hodlal na turismus zcela zanevřít. Tanzanský prezident John Magufuli například nechal znovu otevřít hranice, aby podpořil chuť cestovatelů objevovat jeho zemi. Zároveň ovšem začal popírat, že by se v Tanzanii vůbec vyskytovali nějací pacienti s covidem-19, i když veškeré důkazy hovoří proti. 

Vyhozené miliony

Podle keňského ministerstva turismu zaznamenaly letos místní cestovní kanceláře přepočtenou ztrátu 16,4 miliardy korun. A přes 80 % z nich potvrdilo, že jejich zaměstnanci museli čerpat neplacené volno. „Celý sektor je bez práce,“ dodal ministr Najib Balala. „Pandemie nás srazila na kolena.“ 

Do původně rostoucího průmyslu zamířily peníze z půjček, jež se zřejmě nikdy nepodaří splatit. „V oblasti Mara vyrostly nové kempy a luxusní stany. Do infrastruktury se s vidinou blížící se sezony investovaly miliony a miliony,“ vysvětluje Jimmy Lemara, který se v zemi patnáct let živil jako průvodce. „Teď je všechno pryč. Klidně to tady můžeme zbourat.“

Co nám zbývá?

Africká zvěř si rozměry krize nedovede představit, ale ani jí se následky paradoxně nevyhnou. Komunity, které dřív pronajímaly své pozemky ochranářům, nyní dostávají stěží polovinu původního výdělku – a to pouze díky masivní příspěvkové kampani, do níž se zapojila mimo jiné americká Agentura pro mezinárodní rozvoj. „Turisté zmizeli a jen tak se nevrátí. Obávám se, že tohle znamená konec chráněných oblastí, jak je známe,“ dodává smutně Dickson Kaelo.  

Na trhu s dobytkem v jedné vesnici se již místní připravují na návrat k pastevectví: Staří býci míří na jatka, zatímco mladí pomáhají rozšiřovat stáda. „Zeptejte se tady, koho chcete, a odpoví vám totéž,“ vysvětluje starší Masaj Ole Muli Tipatet, který stejně jako téměř všichni ostatní vlastnil akcie chráněné oblasti. „Pokud nám ochranáři nedovedou zaplatit, tak je nepotřebujeme. Proč se držet bezcenných akcií? Prostě se vrátíme k pastevectví, co jiného nám zbývá?“

Pronajměte si akr

Manažer kempu Jimmy Lemara představuje ztělesnění úspěchu: Pochází z malé vesnice, má 28 sourozenců a na keňské poměry vydělává slušné peníze. „Za všechno, co mám – nový dům či krávy – vděčím turismu. Dokonce i za své terénní auto,“ ukazuje na džíp, který pojme až osm lidí. On a celá jeho rodina, spolu s většinou Masajů žijících nedaleko lokality Mara, patří k akcionářům chráněné oblasti. Za 0,6 km² své pronajaté půdy dostává v přepočtu necelých devět tisíc korun měsíčně, což asi o čtvrtinu převyšuje běžný příjem v zemi. 

„Potrvá možná i roky, než opět dokážeme vyplácet podíly v plné výši,“ dodává Mohanjeet Brar, ředitel safari společnosti Gamewatchers. Podobně jako další investoři teď stojí před neřešitelným problémem: Pro zachování jeho firmy by bylo nejlepší ji po dobu pandemie zcela uzavřít. Pokud by se však k podobnému kroku odhodlal, musel by vrátit půdu původním vlastníkům a ti by na ní začali pást dobytek…

Publikum na internetu

Prudký pokles zbrzdil kariéru mnoha průvodců, kteří snili o stejném životě, jaký vede Lemara – a nechybějí mezi nimi ani jeho sourozenci. Realita je obzvlášť krutá proto, že se v Keni potvrdilo méně než čtyřicet případů nákazy koronavirem. Také Jimmy však nedostatkem turistů trpí: Místo aby vozil návštěvníky po krajině, pořádal pro ně luxusní hostiny a vyprávěl jim historky ze savan, vyráží do buše sám a v časech vhodných pro americké publikum streamuje záběry z divočiny na Facebook či Instagram. 

Američané obecně představují největší a nejlukrativnější procento keňských turistů. A virtuální safari je má nalákat, aby se po odeznění krize do země vrátili. „Jde o způsob, jak divákům připomenout krásu naší přírody,“ vysvětluje Lemara. Nicméně místo aby si účtoval poplatky za sledování, raději propaguje iniciativu „adoptuj si akr“, v jejímž rámci mohou zájemci jednoduše přispět na fungování chráněné oblasti. V době psaní tohoto článku se takto podařilo získat v přepočtu přes 4,4 milionu korun a „adoptovat“ oblast o rozloze 23 km², tedy asi 5 700 akrů. Lemara ani Brar nečekají, že se počty turistů vrátí k normálu před rokem 2023. „Pro nás jde o ponaučení. Spousta Masajů se plně spolehla jen na cestovní ruch, a teď nemají nic,“ míní Jimmy.   

Půlka nestačí

Představitelé chráněných oblastí se ze všech sil snaží dát dohromady peníze pro akcionáře, nikdo však netuší, jak dlouho budou mít majitelé půdy s nižšími platbami trpělivost. „Včera jsem strávil čtrnáct hodin na síti Zoom ve snaze získat finance,“ vysvětluje Daniel Sopia, ředitel organizace, která zahrnuje patnáct chráněných lokalit rozesetých okolo národní rezervace Masai Mara a dokázala získat dost peněz, aby mohla akcionářům zhruba rok vyplácet alespoň půlku běžné sumy. „Letos jsme jim plánovali přerozdělit sedm a půl milionu dolarů. Teď nám nezbývá než se modlit, aby svou půdu neprodali.“ 

Spousta společností zaměřených na cestovní ruch nyní bedlivě sleduje, jak se s nově otevřenými hranicemi vyvine situace v Tanzanii. Keňští provozovatelé se však obávají, že pokud se v sousedních táborech začnou objevovat ohniska koronaviru, šance na obnovu odvětví ještě klesnou. Návštěvníci by totiž mohli kempy vnímat jako rizikové destinace, což by vrhlo špatné světlo na turistický průmysl v celé Africe. 

Černý kontinent skrz displej

„Turismus pro nás znamená vývozní artikl, podobně jako káva nebo čaj,“ vysvětluje Kariuki. Právě proto se Lemara upíná k virtuálnímu safari, které streamuje přes telefon. Chce tak potenciální turisty přesvědčit, aby na svůj první „postkoronavirový“ výlet zamířili do některé z afrických chráněných oblastí. 

TIP: Turisté zmizeli a lvi si vzali Krugerův národní park zpět

Nedávno za svítání vytáhl mobil, spustil přenos a komentoval jej: „Máme tu další nádherné ráno z Mary.“ Pak namířil kameru na nebe, kde sluneční paprsky ještě nepřezářily hvězdy. O pár minut později narazil na dva pářící se lvy, jimž dělala pozadí dramatická obloha se sluncem visícím nad obzorem. V USA se tou dobou blížila půlnoc a úchvatná podívaná se připojeným Američanům zobrazovala na displejích chytrých zařízení. 

Jenže záběry z mobilu nedovedou zachytit, jak živě působí savana. Nepřenesou ani všudypřítomnou vůni divokých květin. A stejně tak finanční příspěvky nikdy nenahradí dolary z kapes nekonečných zástupů turistů, prahnoucích po dobrodružství. 

Čtení z ruky, neboli chiromancie či palmistrie, je metoda, pomocí které se „věštec“ pokouší uhodnout budoucnost osoby ze stavby a tvaru její dlaně, například podle tvaru a uspořádání čar na dlani. Pro „věštce“ je podstatné, jak je která rýha v dlani dlouhá, hluboká či zakřivená, kde se nachází a zda jsou s ní spojené rýhy vedlejší. Rýhy života, hlavy a srdce mají naznačovat vitalitu člověka, jeho intelektuální kapacitu, povahu a emotivitu.

V Thajsku je „čtení z ruky“ velmi populární. Co však dělat v případě, že rýhy nejsou dostatečně příznivé? Ajarn Ple z provincie Nonthaburi, které místní neřeknou jinak než profesorka Ple, nabízí nespokojencům jednoduché řešení. Pomocí tetovacího strojku jim tvar rýh vyspraví tak, aby přivábily přízeň paní Štěstěny.

TIP: Malajsijský chiropraktik vás zbaví bolestí páteře: Kladivem!

Podle profesorky Ple je ona sama dokonalým dokladem úspěšnosti celého procesu. Dříve se tato dáma věnovala kosmetickému tetování a permanentnímu makeupu. Poté, co přesedlala na „úpravy osudu“, se jí zákazníci jen hrnou a její studio úspěšně prosperuje. Geniální myšlenka, zdá se… 

Pomocí dalekohledů Evropské jižní observatoře (ESO) a dalších astronomických organizací po celém světě se vědcům podařilo zachytit vzácný úkaz – intenzivní záblesk záření doprovázející ‚slapové roztrhání‘ hvězdy superhmotnou černou dírou. Zjasnění, které jev vyvolal, bylo svého druhu nejbližší, jaké se dosud podařilo zaznamenat. Odehrálo se ve vzdálenosti asi 215 milionů světelných let a bylo tak možné ho studovat v nebývalých detailech. 

„Představa černé díry, která doslova vcucne blízkou hvězdu, vypadá jako ze science fiction, ale přesně to se odehrává během slapového roztrhání,“ říká vedoucí autor studie Matt Nicholl, vědecký asistent Royal Astronomical Society. Ke slapovému roztrhání, při kterém hvězda přitahovaná černou dírou prochází procesem takzvané „špagetifikace“, dochází vzácně a většinou se tento jev také obtížně zkoumá. Záblesk světla, který se loni objevil nedaleko jedné superhmotné černé díry, sledovali astronomové mimo jiné pomocí dalekohledů ESO/VLT (Very Large Telescope) a ESO/NTT (New Technology Telescope).

Smrt špagetifikací

Vědci vědí, co by se teoreticky mělo stát. „Když se nešťastná hvězda dostane příliš blízko k superhmotné černé díře v centru galaxie, extrémní gravitační síly ji rozervou na tenké cáry hmoty,“ vysvětluje spoluautor studie Thomas Wevers z Univerzity Cambridge. A protože některé proudy hmoty spadnou během procesu „špagetifikace“ do černé díry, objeví se jasný záblesk záření, který astronomové mohou detekovat.

Ačkoliv se jedná o mohutný a jasný úkaz, až dosud měli astronomové při zkoumání těchto záblesků problém. Většinou je totiž zastiňují oblaky prachu i další hmoty. A teprve nyní byli vědci schopni odhalit podstatu těchto neprůhledných závojů.     

„Zjistili jsme, že když černá díra pohlcuje hvězdu, může vyvrhnout mohutný proud hmoty směrem ven, a ten pak brání ve výhledu,“ vysvětluje Samantha Oates z Birminghamské univerzity. K tomu dochází proto, že energie uvolněná během procesu pohlcení hvězdné hmoty černou dírou způsobí vypuzení zbytků směrem ven.     

Následky slapového roztrhání v podobě záblesku s označením AT2019qiz byly objeveny krátce po začátku celého děje, a to umožnilo jeho detailní výzkum. „Jelikož jsme jev zaznamenali velmi brzy, mohli jsme skutečně pozorovat, jak se rozpínají závoje prachu a pozůstatků hvězdy, poté co černá díra vyvrhla ze svého okolí mohutný proud hmoty rychlostí až 10 tisíc kilometrů za sekundu,“ popisuje Kate Alexander z NASA Einstein Fellow. „Tento unikátní ‚pohled za oponu‘ nám nabídl první příležitost k odhalení původu stínícího materiálu a možnost v reálném čase sledovat, jak zahaluje černou díru.“

Rosettská deska moderní astronomie

Členové týmu prováděli pozorování záblesku AT2019qiz, který se odehrál v jedné spirální galaxii v souhvězdí Eridanus, po dobu více než 6 měsíců, a to jak ve fázi zjasňování, tak následného slábnutí. „Tato pozorování ukázala, že hvězda měla zhruba stejnou hmotnost jako Slunce a že asi polovina materiálu skončila v černé díře, která je milionkrát hmotnější,“ dodává Matt Nicholl.

TIP: Hubbleův teleskop objevil nepolapitelnou černou díru s hmotností 50 tisíc Sluncí

Výzkum pomůže vědcům lépe pochopit superhmotné černé díry a chování hmoty v prostředí s extrémními gravitačními silami v jejich okolí. Členové týmu dokonce prohlašují, že jev AT2019qiz by mohl představovat ‚Rosettskou desku‘ (kamennou stélu, která v 19. století umožnila rozluštit egyptské hieroglyfy) pro interpretaci budoucích pozorování dalších jevů slapového roztrhání.

Na počátku konfliktu letadla představovala ohromně zajímavou a takříkajíc „exotickou“ záležitost. Vojáci proto zvědavě pozorovali každý letoun a nezřídka mávali také nepřátelským pilotům, avšak situace se záhy změnila. Informace získané vzdušným průzkumem znamenaly vyšší účinnost nepřátelské dělostřelecké palby, a tak místo pozdravů začaly vzhůru létat střely z pušek a kulometů. Protiletadlová obrana nejprve sázela na improvizaci, ale posléze se začaly objevovat i standardizované zbraně a doplňky.

Muselo se improvizovat

Kulomet schopný rychlé a nepřetržité střelby se jevil pro zasažení rychlého letounu jako ideální zbraň. Průzkumné stroje musely létat nízko, ve výškách desítek nebo stovek metrů, aby piloti a pozorovatelé mohli dobře sledovat nepřátelské pozice, a tato výška z nich také dělala potenciálně lákavé cíle. Kulomety puškové ráže – 7,92 mm Mauser na německé či .303 British (7,7 mm) na britské straně – koneckonců dokázaly ohrožovat letouny pohybující se na hladinách dokonce až 1 500 m.

Palba na vzdušné cíle ovšem nebyla zdaleka tak snadná, jak se mohlo zdát. Těžké kulomety se nejčastěji montovaly na podstavce, na kterých neměly dostatečnou možnost náměru, a lehké kulomety (jako britský Lewis) se obvykle dodávaly bez podstavců. Kromě toho chyběly jakékoli vhodné zaměřovače a kulometčíci neměli výcvik pro to, aby dokázali pálit na rychlé vzdušné cíle se správným předsazením. Jistě proto nepřekvapí, že první protivzdušné nasazení kulometů představovalo čistou improvizaci.

Vojáci si zkoušeli vyrábět provizorní lafety s vysokým rozsahem náměru, při jejich užívání se však často potkali s dalším problémem, neboť při velkém náměru zbraně se různě kroutily či zamotávaly textilní nábojové pásy, takže kulomety se zasekávaly. Jako nápadité řešení se proto začaly vyskytovat kovové bubny či válce připojené k bokům kulometů tak, aby „vodily“ nábojové pásy ve správných úhlech od nízko umístěných schránek.

Podstavce a zaměřovače

Na straně Dohody se jako protivzdušná zbraň nejčastěji používal kulomet Lewis, se kterým se díky jeho menší hmotnosti manipulovalo snadněji než s těžkým vickersem. Němci však v této roli preferovali svůj těžký MG 08 (podle místa výroby zvaný také Spandau), jenž byl stejně jako britský vickers derivátem konstrukce Maxim. Měl sice větší hmotnost, dokázal ale střílet s vyšší kadencí a po delší dobu, zatímco lewis se rychleji přehříval. V britské armádě se často objevovala improvizovaná protiletadlová lafeta, která sestávala z kůlu, na němž bylo nasazeno obyčejné dřevěné loukoťové kolo, jež se volně otáčelo, takže na něm namontovaný lewis mohl rychle měnit odměr.

TIP: Smrtonosný Maxim: Praotec všech kulometů

Standardním britským řešením se posléze stala lafeta, které se říkalo „music stand“, jelikož připomínala kovový třínohý stojan na noty, ale u vojáků se kvůli své nestabilitě nikdy netěšila velké oblibě. Také na straně Němců se objevilo několik typů improvizovaných lafet a jako standardní poté sloužila trojnožka, jež ale nabízela výrazně lepší stabilitu než ta britská. Pro přesné míření se začaly montovat velké kruhové zaměřovače, ale v tomto směru vedli naopak Britové. Pro lewis vyvinuli velice zajímavý zaměřovač, který měl uvnitř kruhu ještě elipsu. Kruh sloužil pro střelbu na letouny ve velkých výškách, zatímco s pomocí elipsy se střílelo na nízko letící stroje. Tyto inovace se poté dále rozvíjely a uplatnily se též v protiletadlové obraně za druhé světové války, během které se v této úloze koneckonců stále užívaly i osvědčené kulomety Lewis a MG 08/15.  

Antibiotika se stala jedním z nejvýznamnějších vědeckých objevů 20. století. Zabránila milionům úmrtí na nejrůznější infekce. Bakterie se s tím ale odmítly smířit a neustále si vyvíjejí lepší a lepší rezistenci vůči antibiotikům, které na ně používáme. Pokud bychom nezasáhli, bude kolem roku 2050 kvůli infekcím rezistentních bakterií umírat 10 milionů lidí ročně.

Aby vědci a lékaři tomuto černému scénáři předešli, hledají pomoc, kde se dá. Zkoušejí nové metody léčby bakteriálních infekcí, od různého záření, až po nejrůznější materiály. Pochopitelně pátrají i po nových typech antibiotik. Překvapivě slibné jsou v tomto směru látky z jedů různých rostlin a živočichů, ať už to jsou obratlovci nebo třeba hmyz.

TIP: Kde sehnat nová antibiotika? V krvi draků z ostrova Komodo!

Cesar de la Fuente-Nunez z americké University of Pennsylvania a jeho spolupracovníci vytvořili velmi slibnou látku s antibakteriálními účinky úpravou vysoce toxického peptidu mastoparan-L, který pochází z jedu vosy Vespula flaviceps. Tento peptid úspěšně likviduje bakterie, je ale nebezpečný pro lidi, protože ničí červené krvinky. Badetelé mírně pozměnili strukturu tohoto peptidu a vytvořili jeho novou verzi, kterou nazvali mastoparan-MO.

V experimentech na myších tento nový peptid úspěšně léčil infekce bakterií E. coli nebo Staphylococcus aureus a zároveň byl pro myši bezpečný i ve vysokých dávkách. Vědci doufají, že by jejich výzkum mohl vést k vývoji nových typů léků proti bakteriálním infekcím.

Západně od Uherského Hradiště nedaleko Buchlovic se v místě zvaném Smraďavka choulí pomníček. Německý nápis na něm hlásá:

„Postůj, poutníče, a čti! Tuto skončil běh života Jindřich Prakšický ze Zástřizl od svého zbrojnoše úkladně proboden 25. července 1582. Nyní jdi dále, varuj se hříchu a přej mu život věčný.“

Zdá se, že slova vytesaná v kameni vyzrazují rozuzlení detektivní zápletky. Jenže historikové se domnívají, že dotyčný zbrojnoš se stal jen obětním beránkem vyšetřovatelů, kteří chtěli případ co nejrychleji uzavřít. Co se před staletími vlastně seběhlo?

Nepohodlný manžel

Kateřina Rájecká z Mírova z okna sleduje, jak její muž odjíždí na lov. Posilněn alkoholem jí rozverně kyne na rozloučenou. Z Kateřininých očí prýští zášť. Kéž by se její choť už nikdy nevrátil! Zemanova dcera má pro Jindřicha Prakšického jen pohrdání. Majitel Buchlova se chová jako hrubián, a navíc se hlásí k Jednotě bratrské. V očích pravověrné katoličky Kateřiny se tak jedná o prachsprostého kacíře. Šlechtična se na okamžik zasní. S Vilémem Zoubkem by ji čekal lepší život. Chová se jako pravý kavalír. Proč se nemohla stát raději jeho ženou?

Kateřinino přání se brzy změní ve skutečnost. Jindřich Prakšický se nevrátil z lovu! Rozběhne se pátrání, až je konečně na místě zvaném Smraďavka nalezena šlechticova zkrvavená mrtvola. Buchlovského pána kdosi zapíchl jeho vlastním kordem. Zděšení rázem vystřídá podezření. Světská spravedlnost ukáže obviňujícím prstem na pánova zbrojnoše. Nešťastník se marně brání, že je nevinný. Skončí na popravišti. Poddaní však potají podezřívají svou paní. „Ani slzičku neuronila. Předtím se potajmu se Zoubkem scházela. Určitě svého chotě nechala zamordovat!“ Zakládaly se tyto klevety na pravdě?

Opat, nebo lapkové?

Nespokojená manželka, jež prý chovala něžné city k šlechtici Vilému Zoubkovi ze Zdětína, by určitě motiv k odstranění chotě měla, avšak možných pachatelů či zadavatelů vraždy najdeme hned několik. 

Sotva se Jindřich Prakšický ze Zástřizl ujme roku 1581 správy buchlovského panství, dostane se do sporu s opatem velehradského kláštera Jakubem Bílským z Bělé. O co jde? Muži se neustále přetahují o právo na hraniční pozemky. Také se nemohou shodnout, zda má Jindřich Prakšický právo soudit obyvatele, kteří pracují pro velehradský klášter. Rozepře zajde tak daleko, že buchlovský pán pošle své poddané krást hrozny na klášterní vinice. Nehodilo by se duchovnímu hodnostáři, kdyby jeho nenáviděný konkurent sešel ze světa?

A nezapomínejme ani na místní zbojníky. Lapkové mají na šlechtice spadeno, protože nechal popravit jejich náčelníka Jana Šerého. Jenže verzi o zákeřném přepadení buchlovského pána loupežníky věří jen málokdo. Historikové zastávají přesvědčení, že stopy zločinu vedou do nejvyšších pater společnosti. Mocní si však, jak známo, nešpiní ruce sami. Mohl na něčí rozkaz svého pána zamordovat onen obviněný zbrojnoš, nebo se v okolí Jindřicha Prakšického v osudný den pohyboval kdosi další?

Souboj na život a na smrt

Majitel buchlovského panství se velmi dobře baví. Už dva dny hoduje a popíjí se vzácným hostem, jakýmsi Vilímem Rymem. „Vyjeďme si na lov, příteli,“ vyzve návštěvníka již značně ovíněný Jindřich Prakšický. Muži se v bujaré náladě vydají za doprovodu svých služebníků do místních lesů. Z nich se však vrátí živý pouze Vilím Rym! Jak to?

Podle jedné teorie se opilí muži na lovu pohádali. Rym pak svého hostitele nešťastnou náhodou zabil v souboji. Podle nejnovějších zjištění znal jméno skutečného vraha i brněnský hejtman. Přesto ho nikdy nepostavil před soud. Proč? Současní badatelé se domnívají, že souboj sloužil pouze jako záminka k usmrcení buchlovského pána. Ve skutečnosti Rymovi kdosi za šlechticovo zabití dobře zaplatil. Kdo vedl vrahovu ruku? Podezřelých zůstává vícero…

Podezřele šťastná vdova

Z nešťastného manželství zbývá Kateřině Rájecké z Mírova její maličký syn Jiří Zikmund. Buchlovská paní se však o blaho svého dítěte příliš nestará. Podle jednoho tvrzení ho opustí již jako půlroční miminko. Buchlov i dědice panství tak dostane na starosti Jindřichův bratr Václav Morkovský ze Zástřizl. A co se stane s Kateřinou?

Ta se podle některých pramenů po čase provdá za milovaného Viléma Zoubka ze Zdětína. Tím potvrdí nejhorší podezření svých poddaných. Kateřina a nebo i její údajný milenec a nový manžel určitě zosnovali plán na Jindřichovo odstranění! Zdá se, že buchlovské paní v jejím dalším svazku vůbec nevadilo, že ani Zoubek nepatří mezi katolíky. Vilém totiž konvertoval k římské církvi až v roce 1600.

Štěstí novomanželky prý trvá pět let. V březnu roku 1593 umírá. Vilému Zoubkovi, majiteli habrovanského panství, zůstává po smrti jeho drahé polovičky pouze dcera Helena. Žení se tedy podruhé, tentokrát s Magdalenou Stošovnou s Kounic, s níž má dceru Kateřinu Alžbětu a syna Viléma Bohuslava. Otázku, zda se Vilém Zoubek nebo jeho první žena podíleli na smrti Jindřicha Prakšického, ovšem nerozlouskli ani soudobí historikové. Ti však objevili dalšího možného objednatele úkladné vraždy…

Umlčený žalobce

Jindřich Prakšický plane hněvem. Právě obdržel zprávu o smrti svého staršího bratra Zikmunda. To on měl původně po jejich strýci zdědit buchlovského panství. Jenže Zikmund se v Brně zapletl do pouliční šarvátky. Šlechtic Jan Šembera z Boskovic ho totiž údajně nařknul z toho, že má se svojí švagrovou Kateřinou nemanželského syna. Zikmund nemohl samozřejmě takové obvinění nechat bez trestu. Jenže z potyčky vyšel vítězně Šembera. Bratře, tvá krev ke mně volá. Tvůj vrah nevyvázne bez trestu, umíní si Jindřich Prakšický.

TIP: Když vražda není zločin: Kdo všechno bral spravedlnost do svých rukou?

K neblahé události došlo roku 1581. Jindřich hnal pána z Boskovic před soud. Hrozilo, že Jan Šembera spor prohraje. Avšak poté přišla Jindřichova smrt. A protože jediný žalobce proti boskovickému šlechtici se odebral na věčnost, soudci se přestali o Zikmundova vraha zajímat. Nelze pochybovat o tom, že zavraždění buchlovského pána Janu Šemberovi hrálo do karet. Mohl si právě on zaplatit Jindřichovo odstranění a tím si připsat podíl na předčasném skonu obou bratrů Prakšických?

Povídalo se o ní mnohé. Pikantní historky líčily její bouřlivý intimní život, kterak si to rozdávala s císařskými důstojníky. Nic z toho se samozřejmě nezakládalo na pravdě. Ovšem na druhé straně mnozí historici pak sklouzli do opačného extrému. Začali Marii Terezii nepřiměřeně obdivovat. Jaká vlastně ve skutečnosti byla?

Láska krásné plavovlásky

Lásku prožila jen jednu, ale celoživotní. V tomto měla malá Rézinka jasno už v šesti letech. Tehdy uviděla „svého prince“ Františka Štěpána Lotrinského poprvé. A přitom vlastně přijížděl jako pouhý náhradník za staršího bratra Klemense. Ten zemřel těsně před odjezdem do Vídně na typickou nemoc té doby – neštovice. Ostatně tato choroba poznamená rodinu Marie Terezie ještě mnohokrát! 

František se s budoucím tchánem poprvé setkal v Praze při jeho korunovaci českým králem. A hned v následujících dnech si císaře získal, když se ukázal jako veselý a nekomplikovaný mladík, který si na nic nehrál. S Lotrinskými byli Habsburkové spřízněni, a právě takového ženicha potřebovali. Muže z urozeného rodu, který by nedráždil mocenskou stabilitu v Evropě.

„Určitě zdědil válečnický talent po svém dědovi,“ říkal si Karel VI. Ó, jak se mýlil! Při příjezdu do Vídně František Štěpán si okamžitě příznivě naklonil i císařovnu a malou Rézi. Ta o něm neustále „básnila“, a dokonce se jí údajně zjevoval v jejích snech. 

Krutá podmínka

Když přišel náležitě vyšňořený František Štěpán žádat o ruku Rézinky, věděl, že uspěje. Přesto ke svatbě málem nedošlo! Ženich sice neznamenal reálné nebezpečí pro evropské mocnosti, jenže Francie si v té době dělala na jeho rodnou zemi zálusk. Francouzský král Lotrinsko potřeboval pro svého tchána Stanisława Leszczyńského, který přišel o polský trůn. František váhal. Připadalo mu to jako zrada na vlastním lidu. Dokonce si to třikrát rozmyslel, třikrát odložil pero! Ale pak podepsal… Jako náplast dostal velkovévodství toskánské.

Šlo však pouze o slib, musel si ještě počkat, než poslední toskánský vévoda zemře. Naštěstí to dlouho netrvalo. Slunné Toskánsko se ukázalo nakonec zlatým dolem, ale až poté, co si jeho ekonomiku vzali do parády odborníci, které si František s sebou přivedl z Lotrinska.

Dětí jako smetí

Láskyplný vztah mladých manželů brzy přinese své ovoce. Marie Terezie zanedlouho po svatbě, patrně ve slunném Toskánsku, otěhotní. Rok po svatbě přivede ve Vídni na svět první dítě, holčičku Marii Alžbětu. Když zplodí další dvě dcery, začíná se povídat, že František Štěpán nic jiného neumí. Reputaci mu zachrání teprve první syn Josef, který se narodí v roce 1741. Jenže toho se už bohužel nedočkal císař Karel VI., jenž nečekaně zemře v říjnu 1740 po lovu kachen u Neziderského jezera patrně na otravu houbami. Určitě by měl radost ze šestnácti dětí, které Marie Terezie v průběhu devatenácti let porodila. Zejména z pěti synů, po nichž tolik toužil a kteří mu nebyli dopřáni.

TIP: Babička Evropy: Marie Terezie se dočkala 56 vnoučat!

Jistě by ho potěšilo i třicet vnoučat Marie Terezie, jež se narodila ještě za jejího života. Spojení se vzdáleným a geneticky nezatíženým lotrinským rodem se tedy ukázalo jako skvělá volba. Staletími již lehce zdegenerovaný rod Habsburků potřeboval pořádně „ozdravit“!

Přísně utajované nevěry

Svazek Marie Terezie s Františkem Štěpánem Lotrinským lidé považovali za šťastný a nejspíš takový i byl. Ostatně počet dětí tomu nasvědčuje. V prvních letech manželství se páru nevěry vyhýbaly, František Štěpán se od manželky skoro nehnul. Marie Terezie kladla důraz na společnou ložnici, což nepatřilo v panovnických kruzích mezi obvyklá uspořádání. Když pak jakýsi přítel Františku Štěpánovi radil, aby vznesl nárok na samostatné ložnice, a on to skutečně opatrně navrhl, se zlou se potázal. A rádce? Upadl v nemilost! 

Jisté je, že Marie Terezie měla informace o svém soukromí pevně ve svých rukou, vytvářela o sobě dokonalou iluzi a nedovolila, aby se dostalo něco nepatřičného mezi její lid. I když občas přece jen něco na veřejnost prosáklo. Od jisté doby měl totiž František Štěpán velkou slabost i pro jiné urozené ženy. Preferoval prý štíhlé brunetky – pravý opak své už mírně korpulentní ženy.

O nevěrách Františka Štěpána se hodně hovořilo a ještě víc přehánělo. Ano, jednalo se o galantního muže, kterému se ženy líbily! V jejich společnosti se cítil dobře, pro mnohé pořádal slavnostní večeře a o nevěru vůbec nemuselo jít. I když…Proč by si jinak pořídil ve Vídni na Wallnerstrasse soukromý palác, který měl několik tajných vchodů a podzemní chodbu? Tudy prý mohly přicházet milenky bez rizika až do jeho postele…

Vždy se ale pokorně vracel, a tak Marie Terezie raději rezignovala. Aby to nevypadalo, že ho nechává špehovat, zřídila mravnostní komisi, která měla dbát na mravopočestnost společnosti. Vídeňané komisi upřímně nenáviděli a panovnice si u nich tímto krokem rozhodně body nezískala. Hlavní snahou bylo trochu manžela ohlídat či ztížit mu jeho zálety. Že se to později zvrhlo na hon na mladé dívky, které byly viděny ve večerních hodinách ve vídeňských lokálech, to už byla věc jiná. Zvláště spadeno měla komise na mladé a hezké číšnice, v nichž viděla potencionální prostitutky. 

Slabost pro hry a jídlo

Marie Terezie nebyla vždy jen suchou a zbožnou panovnicí, ale společně s manželem si dokázali rodinného bohatství, rozmnoženého Františkovou zásluhou, náležitě užívat. Pořádali okázalé slavnosti a bály, stavěli a rekonstruovali paláce. Jejich velkou společnou vášní se stal hazard. Prohrát dokázali astronomické částky, a to i třicet tisíc zlatých za večer! Ostatně měli z čeho rozhazovat. Ve snaze vylepšit si svou image podlehla Marie Terezie radám svého rádce a přítele, hraběte Emanuela Silva-Tarouca. Musí jít přece lidu příkladem, a tak nekompromisně zakázala u dvora hru zvanou farao. 

TIP: Měšťanská domácnost: U Marie Terezie doma vládla neformální atmosféra

Není až tolik známo, ale Marie Terezie byla i se svým manželem velkou labužnicí. Milovali ryby i zeleninu, ale také sladká jídla i sladká vína. Přišli na chuť čokoládě, sušenému a kandovanému ovoci a z vín preferovali tokajské. O čokoládě později panovnice prohlásila, že je její největší vášní. Gerhard van Swieten, její osobní lékař, ji neustále nabádal ke střídmosti. Když na to nedbala, přinesl si jednou na hostinu kýbl, házel do něj od každého jídla jednu porci a vše zalil vínem, pivem, kávou a štamprlí likéru. „Takto to vypadá ve vašem žaludku, Vaše Veličenstvo!“

Jednoho dne možná nahradí služební psy a další zvířata, která dnes ve službách člověka riskují své zdraví a životy při vyhledávání všeho možného, důmyslní roboti vybavení špičkovou umělou inteligencí. Do té doby se budeme spoléhat na své zvířecí partnery. Už dnes jim ale můžeme jejich úkoly usnadnit pomocí technologií.

Američtí vojenští vědci a inženýři US Army Research Laboratory vyvíjejí ve spolupráci se společností Command Sight speciální brýle s rozšířenou realitou pro psy. Jejich hlavním účelem je zlepšit komunikaci mezi služebním zvířetem a jeho lidským operátorem. Když se spojí přednosti vycvičeného psa s rozšířenou realitou, je to ve prospěch většího bezpečí psa, psovoda i ostatních lidí.

TIP: Válka budoucnosti: Rozšířená realita poskytne vojákům v bitvě výhodu

Psí brýle s rozšířenou realitou umožní psovodovi a případně dalším lidem „vidět očima psa“, díky kamerám snímajícím video v reálném čase. Psovod zase bude mít možnost dávat psovi povely prostřednictvím vizuálních signálů. Zdá se totiž, že psi jsou vizuálními instrukcemi méně zmatení nežli zvukovými povely. Dnes se k podobným účelům používají laserová ukazovátka. To ale funguje, jen když je pes vůči psovodovi na dohled.

Psi budou používat rozšířenou realitu jinak než lidé. Hlavní rozdíl je v tom, že pes nevyužije interakci s rozšířenou realitou, ale bude od ní přijímat povely. Použité brýle jsou přitom upravenou verzí brýlí Rex Specs, které již dnes služební psi nosí kvůli ochraně zraku při misích v náročném prostředí.

Když měly ženy uvažovat o mužích na fotografiích jako o potenciálních partnerech, udávanou přitažlivost výrazně ovlivnila informace o výši platu, kdežto muži v podobné situaci na mzdu tolik nedali. Otázku, zda ženy opravdu upřednostňují peníze před vzhledem, rozebral v časopise Psychology Today David Ludden. 

Podle něj je závislost žen na zdrojích poskytovaných partnerem z evolučního hlediska poměrně nová. Psycholog uvádí, že v éře lovců a sběračů zajišťovaly pravidelnou stravu právě ony. Muži sice sem tam přispěli masem, ovšem spíš nárazově. Výhodou v získávání masité potravy potom disponovali fyzicky nejzdatnější jedinci, kteří ji dokázali obstarat častěji. Měli by tak být pro opačné pohlaví nejvíc žádoucí – takže vzhled by měl hrát důležitější roli než zdroje. Takové muže ale dámy upřednostňují spíš pro krátkodobé svazky.

Návrat do minulosti?

Ludden dál prezentuje teorii, podle níž tvoří preferování zdrojů před vzhledem výsledek současného společenského uspořádání, které vzniklo až s rozvojem zemědělství: Muži museli dělat fyzicky těžkou práci, kdežto ženám zůstala péče o děti a lehčí činnosti, čímž se ocitly v závislé pozici. Otázkou je, co se stane nyní, kdy se popsaných pout konečně alespoň zčásti zbavily. 

Analýza situace v rovnostářských a tradičních společnostech zkoumala, jestli se uvedené vzorce začnou měnit, respektive opět vracet spíš k upřednostňování vzhledu na úkor peněz, nicméně výsledky nebyly průkazné. Podle Luddena to však teorii nevylučuje, neboť dnešní rovnostářské society nejsou ani zdaleka tak vyvážené jako ty lovecko-sběračské.

Nejen biologie

O pohlavním výběru každopádně stále víme jen málo. Většina studií sice nachází vztahy mezi zkoumanými proměnnými, neříkají však, zda jsou příčinné, či náhodné. Navíc, pokud jde o atraktivitu různých znaků, existují značné mezikulturní rozdíly – takže co platí u amerických studentů psychologie jako pravidelných účastníků podobných experimentů, nemusí vůbec platit pro zbytek globální populace. 

TIP: Partnerská ruleta: Jak na výběr ideálního partnera pohlížejí biologové?

A konečně nezanedbatelná příčina, proč je někdy tak obtížné naroubovat na lidské chování modely vytvořené na základě výzkumu zvířat, tkví v tom, že u člověka hraje mnohem podstatnější roli sociální učení a kultura. Snažit se tedy veškeré pohnutky lidí při výběru partnera vysvětlit čistě biologicky není jen naivní, ale přímo kontraproduktivní: Řada znaků se totiž jednoduše biologicky objasnit nedá, přestože i kultura představuje do jisté míry produkt biologie.