Mlhovina Carina je velká a jasná emisní mlhovina v souhvězdí Lodního kýlu (Carina) na jižní obloze. Je to jedna z největších oblastí ionizovaného vodíku, označovaných jako oblasti HII, v Mléčné dráze. Často to bývají hvězdné porodnice, jako je i Mlhovina Carina, kde se před našima očima rodí nové hvězdy. V mlhovině se nalézá i jedna z nejextrémnějších hvězd, které známe, umírající gigant Eta Carinae.

Tým astronomů, který vedl Patrick Hartigan z americké Rice University, pořídil neobvykle detailní snímky Mlhoviny Carina v infračervené oblasti. Zaměřili se na západní oblast mlhoviny, zvanou West Wall of the Nebula. Snímky mají rozlišení, které je nevídané u pozemských observatoří. Odpovídá snímkům budoucího vesmírného teleskopu Jamese Webba.

Krása adaptivní optiky

Podle Hartigana je výsledek ohromující. Zásadní pro úspěch bylo využití adaptivní optiky. Tato technologie umožňuje při pozorování vesmíru ze zemského povrchu snížit nepříznivý vliv turbulencí v atmosféře, což přibližně desetkrát zvyšuje rozlišení výsledného snímku. Takhle detailně jsme pozoruhodnou Mlhovinu Carina ještě neviděli. 

TIP: Nová adaptivní optika Very Large Telescope umí superostré snímky vesmíru

Na nových snímcích je jasně patrné, že Mlhovina Carina má velmi složitou vnitřní strukturu. Jsou tam neobvyklé útvary, série paralelních spojnic, které možná vznikly působením magnetických polí hvězdných mláďat. A některá místa zase působí dojmem, že tam vál silný hvězdný vítr. Jak říká Hartigan, naše Sluneční soustava nejspíše vznikla v podobné mlhovině, která se již dávno ztratila v závějích času. Proto se detailním zkoumáním Mlhoviny Carina můžeme dozvědět zajímavé věci i o naší vlastní historii.

Nizozemským odborníkům, které vedl Hisse Arnts z Amsterdam University Medical Center, se povedl malý zázrak. Použitím běžného léku proti nespavosti se jim podařilo probrat pacienta s poškozeným mozkem, který nebyl schopný samostatně se pohybovat, jíst ani mluvit. Bylo to sice jen dočasné, ale takové experimenty nám napovídají, jak vlastně mozek funguje a jak bychom mohli podobným pacientům pomoci.

Jde o dnes 37letého muže jménem Richard, který se před osmi lety dramaticky dusil kusem masa. Bylo to tak vážné, že jeho mozek po nějaký čas trpěl závažným nedostatkem kyslíku. Nějako dobu se zdálo, že se pacient zlepšuje. Pak ale uvízl ve stavu takzvaného akinetického mutismu, v němž se nemůže hýbat ani mluvit. Je neustále při vědomí, ale ve zvláštním mrákotném stavu, v němž nereaguje na bolest, hlad či žízeň a nevyjadřuje žádné emoce.

TIP: Neurologové objevili malou část mozku, která funguje jako vypínač vědomí

Tomuto pacientovi začali lékaři podávat lék zvaný Zolpidem. Používá jako rychle působící prostředek proti nespavosti a působí i jako halucinogen s velmi proměnlivými účinky. Podobné experimenty se odehrály již dříve a Zolpidem se v nich osvědčil. Dvacet minut poté, co pacient tento lék dostal, poprvé po osmi letech sám od sebe promluvil. Po chvíli byl schopen sám chodit a také telefonovat.

Richard poté dostával Zodiac opakovaně. Po každé dávce byl až dvě hodiny aktivní. Když ale dostával lék několik dní po sobě, došlo ke dramatickému poklesu jeho účinnosti. Při méně častém užívání lék fungoval. Badatelé skenovali aktivitu mozku pacienta před podáním léku a po něm, aby zjistili, co se v takovém mozku děje a jak bychom to v budoucnu mohli řešit.

Těžko najdeme v habsburském rodě rozdílnějších povah, než jaké měl císařský pár Fridrich III. a Eleonora Portugalská. On nedůvěřivý, nerozhodný, nevrlý podivín, ona veselá, otevřená, hravá. On šetrný až lakomý, ona velkorysá a zhýčkaná přepychem, v němž vyrostla. Lišili se i vzhledově! Jeho asketická postava měřila úctyhodných 180 centimetrů, ale ve tváři nebyl zrovna krasavec. Ona byla drobounká, křehká a okouzlující kráska, která mu sahala mu sotva k ramenům…

Toho chci a žádného jiného!

Proč si mladinká portugalská královská dcera Eleonora zvolila zcela dobrovolně věčně zachmuřeného a nespokojeného římského krále, navíc o generaci staršího, nevěděla možná ani ona sama. Údajně měla prohlásit, že si vezme jeho nebo nikoho jiného. A to si na jejich dvoře podávali nápadníci dveře. Lákala ji snad vidina císařského titulu? A nelitovala v budoucnu svého neuváženého kroku? Kdyby jen věděla, co ji čeká…

Když se Eleonora ocitla v hledáčku zájmu budoucího císaře, nejspíš ji jeho nabídka potěšila. Pocházela ze staré a bohaté dynastie a po smrti otce vyrůstala na dvoře svého staršího bratra Alfonse V. na jednom z nejluxusnějších evropských dvorů. Svatba s příslušníkem habsburského rodu pro ni z materiálního hlediska nebylo žádné terno! Habsburkové měli totiž odjakživa hluboko do kapsy a Fridrich byl toho typickým příkladem. To ale Eleonora neřešila a pravděpodobně ani netušila. Vlastně toho moc o svém nastávajícím nevěděla.

Uspokojivý horoskop

To on rozhodně nekupoval zajíce v pytli. Především ho překvapilo, že se pro něj tak krásná princezna okamžitě rozhodla. Zdálo se mu to podezřelé. Dostal sice medailon s Eleonořiným portrétem, z něhož se usmívala krásná dívka, ale co když je to nějaká léčka a princezna tak vůbec nevypadá? Při své věčné nedůvěřivosti chtěl mít naprostou jistotu, a tak pověřil dva důvěryhodné duchovní delikátním úkolem. Poslal je víceméně inkognito do dalekého Portugalska, aby nevěstu obhlédli a podali mu o jejím vzhledu zprávu. A protože to byl známý skrblík, moc peněz jim na cestu nedal. 

Když oni „vyslanci“ po strastiplném putování, na němž je přepadli lupiči, byť jim stejně neměli co ukrást, dorazili do cíle, působili nanejvýš podezřele. Otrhaní, špinaví a bez peněz málem skončili ve vězení. To že byli Fridrichovi vyslanci? Misi však splnili. Portrét skutečně nelhal!

Po svém návratu nemohli poslové dosti vynachválit celkový půvab princezny a ujistili Fridricha, že si nemohl vybrat lépe. Tomu dělalo starost už jen jediné, zda mu Eleanora bude moci při své křehké postavě dát více potomků, protože úmrtnost žen při porodu i dětí v raném věku tehdy byla obrovská. Pro jistotu se Fridrich ale ještě dotázal hvězd. Dvorní astrolog sestavil přesný horoskop, a ten Fridricha uspokojil. Ano, Eleonora pro něj představovala tu správnou ženu! 

Svatba a korunovace

Svatba se konala v březnu 1452 a obřad sloužil sám papež Mikuláš V. Ten Fridricha o tři dny později korunoval i císařem, zatímco korunu Eleonoře na hlavu vsadila Barbora Celská, vdova po císaři Zikmundovi. Byla to poslední císařská korunovace uskutečněná v Římě představitelem církve.

K formální konzumaci manželství – realizaci svatební noci nedošlo v Římě, ale až o čtrnáct dnů později v Neapoli na naléhání Eleonořina strýce, který si už začal dělat starosti, že se Fridrich k ničemu nemá. Po několika měsících v Neapoli se manželé odebrali do Benátek. Tady se Eleonora poprvé setkala s Fridrichovou lakotou. V převlečení za prostého muže chodil po benátských tržnicích, aby tam mohl smlouvat a nakupovat laciněji, jak to míval ve zvyku.

Postupná ztráta iluzí

Další cesta císařského páru už vedla do Rakouska, kde je vítalo zvědavé obyvatelstvo. Za svou císařskou rezidenci si Fridrich již dříve zvolil Vídeňské Nové Město. Jeho pochmurný hrad i šedivé podhradí Eleonoře ani v nejmenším nepřipomínaly nádheru slunného Lisabonu jejího dětství. Nedokázala si vůbec představit, že zde stráví zbytek života po boku muže, který o ni téměř nejevil zájem a kterého nedokázala získat, i kdyby se snažila sebevíc. Musel to pro ni být šok. Postrádala tu všechno, na co byla zvyklá. A odměřený manžel jí navíc vůbec nepomohl, aby se jí novému životu přizpůsobit. Většinou ji nechával samotnou, čímž velice trpěla. Eleonora velmi brzy zjistila, že ji po boku tohoto věčně nespokojeného muže zdaleka nečeká to, co si vysnila! 

Fridrich nebyl žádný vášnivý milenec, a to z něj nemohla udělat ani žena tak rozkošná a žádoucí, jakou Eleonora bezesporu byla. Pouze myšlenka, že by měl zplodit syna a dědice, ho občas přinutila k činu. A tak mezitím uplynuly tři roky od svatby a Eleonora dosud nedala život žádnému dítěti. 

Konečně syn!

V listopadu 1455 přivedla Eleonora po dlouhém a těžkém porodu na svět první dítě, syna, který dostal jméno Kryštof. Konečně tu byl někdo, komu mohla věnovat svou lásku. Jenže štěstí trvalo tak krátce! Už v březnu následujícího roku chlapeček nečekaně zemřel. Jeho smrt císařovnu těžce ranila. Navíc jí manžel vyčítal, že to bylo kvůli tomu, že ho špatně živila!

Mezi manželi docházelo často k hádkám a sporům, a právě otázka jídla byla na denním pořádku. Fridrich byl asketa a při své náramné šetrnosti preferoval jednoduchá a těžká jídla, zejména kaše. Víno se na jeho stole nesmělo objevit, císař pil jen vodu. Eleonora zase milovala lahůdky a zejména sladkosti, na něž byla zvyklá ze svého dětství a které si nechala dovážet z Portugalska. To její manžel nerad viděl a snažil se jí to zakazovat. Eleonora se sice časem smířila s neustálým šetřením a skromným příbytkem, ale v jídle si nedala nic předepisovat.

Drsné metody

V březnu 1459 se manželům narodil druhý syn Maxmilián. Toho chtěl Fridrich hned po porodu Eleonoře odebrat a nechat vychovávat podle tradičních rakouských zvyků. Nešťastná Eleanora jej nakonec přesvědčila, že by měl kojenec zůstat v její péči. Nerad souhlasil, když však zemřela v dětském věku další dceruška Helena, zakázal Fridrich podávat dětem veškeré sladkosti a otázku stravování vzal pevně do svých rukou.

Malý Maxmilián pak nemohl pochopit, proč dostával k jídlu pouze hustou (a hnusnou) ovesnou kaši. A když se narodila Maxmiliánova mladší sestra Kunhuta, spala na císařův příkaz v jeho komnatách, kde ji vlastnoručně krmil jáhlovou a ovesnou kaší.

Nečekaná smrt

Když už se Fridrich s Eleonorou výjimečně ukázal na veřejnosti, choval se k ní spíše jako k dceři. Zakazoval jí všechno, co by jí udělalo radost. Eleonora se jako většina mladých žen zajímala o módu a krásné šaty. To ale Fridrich považoval za zbytečnost. Nenáviděl nápadné oblékání či velké dekolty. Před takovými ženami zavíral oči a nechával je vyvést ze své blízkosti. Také tanec nesnášel, považoval ho za ďáblovo pokušení. Jen výjimečně ho jeho okouzlující choť po dlouhém doprošování přiměla k několika tanečním krokům. 

Z šesti dětí císařského páru se dospělosti dožily jen dvě – syn Maxmilián a jeho mladší sestra Kunhuta. Eleonora jim věnovala veškerou svou lásku a děti ji přímo zbožňovaly. Když několik dní před svými jednatřicátými narozeninami v roce 1467 nečekaně zemřela pravděpodobně na žaludeční a střevní infekci, děti se z její smrti těžce vzpamatovávaly. Ztráta nejdražší bytosti, která jim poskytovala útočiště a pocit bezpečí za všech okolností, jim způsobila nadlouho těžké trauma. 

TIP: Ostře sledovaná nevěsta: Šťastná nešťastná Marie Burgundská

Zasažen však byl také císař Fridrich. Uvědomil si, jak hluboce Eleonoru miloval, i když ne tak romanticky, jak ona toužila. Při své složité povaze jí prostě lásku nedokázal dávat najevo. Teprve teď poznal, co v ní ztratil. V budoucnu odmítl jakoukoli narážku na případný další sňatek. 

Všechny „superobyvatelné“ světy ze seznamu, který sestavil se svými kolegy geobiolog Washingtonské státní univerzity Dirk Schulze-Makuch, jsou starší než naše Země, jsou větší, teplejší a mají více vlhkosti. „Drobnou“ kaňkou na kráse je, že se všechny nacházejí více než 100 světelných let od nás. Některé z nich od nás dělí i tisíce světelných let. Podle Dirka Schulze neexistuje důkaz, že na těchto vzdálených světech život existuje, mají ale potenciál život hostit nebo ho udržet. 

Smyslem této exoplanetární selekce pochopitelně nebylo hledání druhé Země. Vědci z 4 500 potvrzených exoplanet vybírali ty, které splňují kritéria pro udržení života, jak jej známe. Šlo hlavně o vzdálenost exoplanety od mateřské hvězdy a parametry její oběžné dráhy. Tyto světy by se podle vědců měly stát primárním cílem budoucích vesmírných teleskopů.

Větší je lepší

Tým Dirka Schulze ve své práci mimo jiné uvádí, že vhodnější podmínky pro život by nám nabídla planeta, která by byla větší než Země. Za ideální velikost vědci považují planetu o 10 % větší než naše domovina. Vhodnější podmínky podle vědců také nabízí planety s vyšší hmotností – planeta s 1,5násobkem hmotnosti Země by podle nich měla lepší schopnost udržet si vnitřní teplo a díky silnější gravitaci i lepší šanci udržet si atmosféru.

TIP: Pravděpodobnost, že je Země obyvatelnou planetou, je jen 82 %. Cože?

Špatnou zprávou je, že žádná z 24 vybraných exoplanet nevyhověla stanoveným kritériím obyvatelnosti na 100 %. Jedna z nich ale vyhověla ve třech parametrech, což ji paradoxně činní obyvatelnější než Země. Jde o planetu označovanou jako KOI 5715.01, starou 5,5 miliardy let a 1,8× větší než Země, na jejímž povrchu podle vědců panuje průměrná teplota 53,3 °C. Bohužel jde o svět takřka nedosažitelný – od Země jej totiž dělí „pouhých“ 2 946 světelných let.

Ještě před patnácti lety považovali archeologové za hloupost pátrat na Filipínách po pravěkém osídlení ve vrstvách starších než 25 tisíc let. Ostrovy byly od asijské pevniny vždy odděleny mořem a zdolání téhle překážky mělo být v silách pouze našich přímých předků z řad pravěkých lidí Homo sapiens. Kopat ve starších usazeninách v naději na nález pozůstatků evolučně starších lidí mohl tedy jen bláhový snílek. Jenže pak přišel jako blesk z čistého nebe objev pravěkého „hobita“ na indonéském ostrově Flores. Člověk vysoký nejvýše 120 centimetrů obdařený mozkem velikosti pomeranče tam žil před 80 tisíci roky. 

Hobití cestovatel

O Homo floresiensis čili člověka floréského se strhla sveřepá bitva. Jedni v něm viděli nový druh pravěkého člověka, kterého život v izolaci tropického ostrova evolučně zformoval v trpaslíka. Druzí tento názor vehementně odmítali a považovali „hobita“ z ostrova Flores za člověka postiženého těžkou poruchou růstu. Podle nich nešlo o nový lidský druh, ale o populaci Homo sapiens, která v izolaci zdegenerovala. 

Filipínský archeolog Armand Mijares si vzal z objevu „hobita“ na Floresu poučení. Zatím kopal v jeskyni Callao na ostrově Luzon nejvýš do hloubky dva a půl metru, protože stejně jako ostatní neočekával na Filipínách osídlení starší než 25 tisíc let. Jenže „hobit“ – ať už to byl trpasličí druh pravěkého člověka nebo postižený jedinec s podlomeným zdravím – žil na Floresu mnohem dříve. A ani na Flores se nedalo dojít suchou nohou. Také tam vedla cesta pouze přes široké průlivy, jimiž se valily silné mořské proudy. Hobit je zjevně dokázal překonat. Mijaresovi se honila hlavou „šílená“ představa: Možná se i na Filipíny dostal nějaký pravěký člověk! Pokud k něčemu takovému skutečně došlo, pak je třeba hledat jeho ostatky ve starších, a tedy hlubších vrstvách usazenin.

Návrat do Callaa

V roce 2007 se Mijares vrací do jeskyně Callao a vrstvičku po vrstvičce se propracovává hlouběji a hlouběji, dál a dál do minulosti. Ve čtyřech a půl metrech narazí na kosti. Nejprve se archeologové domnívají, že jde výhradně o kosti pravěkých zvířat. Jedna kůstka však vypadá jako lidská. Může pocházet z nártu dávného člověka, který žil na Filipínách zhruba před 67 tisíci roky. Mojares si je skoro jist. Ale hlodá v něm skrytý červík pochybností. Není tu přání otcem myšlenky? A tak putují kosti z jeskyně Callao do Austrálie k paleontologovi Philipu Piperovi. Netrvá to dlouho a Mojaresovi zvoní mobil.

„Ahoj, tady Philip! Člověče, našel jsi člověka!“

„Tak to abych si na oslavu otevřel pivo!“ jásá Mijares. 

V roce 2010 publikují Mijares, Piper a jejich spolupracovníci studii o kosti nalezené v jeskyni Callao. Popisují ji jako kost z nártu pravěkého Homo sapiens nápadně malé postavy. Vzhledem ke stáří nálezu jde o důkaz nejstaršího známého osídlení Filipín.

Jenže Mijares není s popisem kosti spokojen. Má tušení, že fosilie pochází od někoho úplně jiného než od pravěkého Homo sapiens. Mohla by patřit malému člověku, který měl blíže k „hobitovi“ z ostrova Flores než k lidem Homo sapiens. Mijares ale dobře zná základní vědecké pravidlo: Zásadní objevy je třeba podepřít mimořádně solidními důkazy. Jedna jediná kost z nártu však takovým důkazem rozhodně není. 

Mijares se proto znovu vrací do jeskyně Callao a pátrá dál. A má štěstí. Nachází dvě další kosti nohy, dvě kosti z prstů ruky, sedm zubů a část holeně. Kosti a zuby pocházejí od tří různých jedinců a nesou prapodivnou směsku pokročilých i primitivních evolučních znaků. 

Mijares a Piper nechtějí nic uspěchat. Poslední, co si přejí, je blamáž. Trvá jim roky, než dají dohromady všechny důkazy a argumenty. Teprve  v polovině dubna 2019 mohou na stránkách předního vědeckého časopisu Nature s klidným svědomím vyhlásit do světa: „Objevili jsme nový druh pravěkého člověka! Žil nejspíš před 67 tisíci roky na filipínském ostrově Luzon, a proto jsme mu dali vědecké jméno Homo luzonensis čili člověk luzonský.“

Mozaika znaků

Zatím nemáme představu o tom, jak člověk luzonský vypadal. Vědci nenašli nic z jeho lebky. Nevíme tedy ani to, jak velkou měl mozkovnu. Mnohé by o Homo luzonensis prozradila jeho DNA. Jenže ani ta není k dispozici. Ve vlhkém a teplém tropickém klimatu se DNA v kostech a zubech rychle rozkládá. Za víc než 60 tisíc let z ní nezbylo nic.

Velmi výmluvně promlouvají na paleoantropology zuby člověka luzonského. Na jedné straně vykazují řadu rysů typických pro chrup moderního člověka. Na druhé straně jsou na nich patrné i evolučně velmi staré primitivní znaky. Například třenové zuby nemají jeden kořen, nýbrž hned dva či tři. K dalším primitivním tělesným znakům patří prohnuté kosti prstů. Tento rys známe od živočišných předchůdců prvních lidí, tzv. australopiteků. Těm pomáhaly zakřivené kosti prstů při šplhání po stromech. 

Stoličky měl Homo luzonensis nápadně malé. Postava člověka bývá do jisté míry úměrná velikosti zubů a to znamená, že by byl člověk luzonský zřejmě ještě menší než Homo floresiensis dorůstající výšky nejvýše 120 centimetrů. K přesnějšímu odhadu výšky člověka luzonského by vědci potřebovali kompletněji zachovalé kosti končetin. 

O tom, že člověk luzonský nebyl žádný čahoun, však nemůže být pochyb. Znamená to, že i v jeho případě došlo evolucí k nápadnému zmenšení těla v reakci na životní podmínky v izolaci tropického ostrova? Nelze to vyloučit. Ale nezvratné důkazy pro toto tvrzení zatím chybějí. 

Záhadný původ

Záhadou zůstává původ člověka luzonského. První zástupci rodu Homo se vyvinuli z australopiteků v Africe. Před zhruba 1,8 milionu roků tito pravěcí lidé vycestovali z Afriky a rozšířili se po Evropě a Asii, kde se dál vyvíjeli v samostatné druhy člověka. Na černém kontinentu se zhruba před 300 tisíci roků objevili naši přímí předci Homo sapiens, kteří se zhruba před 200 tisíci roků vydali mimo Afriku. I oni osídlili Evropu a Asii. Z Asie pronikli nejprve do Austrálie a nakonec i do Ameriky. 

Je člověk Homo luzonensis výsledkem první migrační vlny člověka mimo Afriku? Anebo povstal až z druhé migrační vlny, kterou podnikli lidé Homo sapiens?  A jak se na Luzon dostal? Byl to důsledek nehody? Je možné, že se skupinka pravěkých lidí brouzdala při pobřeží, hledala tam něco k snědku a přitom je zaskočila ničivá vlna tsunami. Voda strhla pravěké lidi na širé moře a následně je proudy zanesly až k pobřeží Luzonu. Nebo už byli předci člověka luzonského překvapivě zdatnými mořeplavci, kteří se vydali na moře v touze objevit, co se skrývá za obzorem? 

Evoluce se zamotává

Člověk luzonský nám ještě více zkomplikoval už beztak spletité představy o evoluční historii lidstva. Pouze hrubou rámcovou představu máme stále také o tom, jak všechny dosud známé lidské druhy vedle sebe žily. Víme, že se Homo sapiens křížil s neandertálci i denisovany a že se vzájemně křížili i neandertálci a denisované. Nedávná detailní analýza genomu současných lidí dokonce naznačuje, že se naši předci křížili kromě neandertálců a denisovanů ještě nejméně s jedním dalším lidským druhem. Jeho totožnost však pro nás zůstává tajemstvím.

TIP: Pravda o evoluci: Všichni jsme Afričané

Tajemství halí i případné kontakty „hobitů“ z Luzonu a Floresu s jejich současníky Homo sapiens, neandertálci a denisovany. Jedinou jistotou zůstává, že všichni evoluční souputníci pravěkých Homo sapiens nakonec vyhynuli a my jsme zůstali na celém světě sami. Proč zvítězil právě Homo sapiens a proč ostatní lidé podlehli zkáze, zůstává jednou z největších záhad naší dávné historie. 

Navzdory celosvětovému úsilí se naše planeta stále otepluje a nejspíš ještě nějaký čas bude. Bylo by velmi žádoucí rychlost oteplování co nejvíce snížit. Významnou pomoc by v tomto směru mohlo přinést geoinženýrství. Podle nového výzkum Martina Palmera z britské University of Southampton a jeho kolegů by ve zpomalení globálního oteplování mohl sehrát zásadní roli vulkanický popel.

Popel v oceánech

Naše planeta si s oxidem uhličitým nejspíš poradí sama. Bude jí to ale trvat velmi dlouho. Je tak v našem nejlepším zájmu tento proces co nejvíce urychlit. Podle Martina Palmera by nám v tom mohl pomoci sopečný popel. Jak? Pokud se popel ze sopečných erupcí dostane do mořské vody, vyvolá řadu chemických reakcí, které vedou k ukládání uhličitanu vápenatého a dalších sloučenin na mořském dně. V důsledku toho poklesne hladina oxidu uhličitého v mořské vodě, kterou si pak mořská voda zase „doplní“ z atmosféry.

Je to vlastně velmi jednoduché a rychlé, přinejmenším ve srovnání s klasickými geologickými procesy. Palmerův tým spočítal, že každá tuna sopečného popela nasypaná do oceánu zajistí uložení cca 55 kilogramů oxidu uhličitého z atmosféry.

TIP: Prach z některých hornin by mohl významně snížit množství CO2 v atmosféře

Na první pohled nejde o nikterak oslnivý účinek. Navrhovaný postup ale nabízí řadu výhod. Především jde v podstatě jen o zesílení procesů, jaké na Zemi již běžně probíhají. Co je ale hlavní, vulkanický popel je velmi běžný a levný. Jeho zpracování a použití v geoinženýrství je také velmi levné. Palmer s kolegy odhadují celkové náklady ve výši 55 dolarů (asi 1 260 Kč) na jednu tunu uloženého oxidu uhličitého. To je podstatně méně než u jiných doposud navrhovaných postupů.

Firma Rostvertol připravila exportní varianty výkonného stroje Mil Mi-28. Zatímco starší Mi-28NE odvozená od verze N si už zákazníky našla , vylepšená Mi-28EM s novým radarem i zaměřovacím systémem se teprve začíná nabízet.

Perličku představuje speciální varianta Mi-28NAe určená pro nerealizovaný vývoz do severní Koreje. Dodejme, že světlo světa spatřila i zjednodušená varianta D, která nenese radar ani další prvky avioniky a je určena výhradně pro denní mise.

Poprvé v boji

Konstruktéři nezapomněli na cvičně-bojové provedení Mi-28UB, které má ovládací prvky v obou kabinách. Kokpity doznaly rozšíření pro větší pohodlí žáka i instruktora a obdržely modernější sedačky absorbující více energie při nárazu. Ruské ministerstvo obrany roku 2013 oznámilo, že hodlá nakoupit šest desítek těchto strojů a zefektivnit tak výcvik osádek. Každá jednotka vyzbrojená „nočními dravci“ by měla obdržet 4–6 cvičně-bojových exemplářů.

Smlouvu o pořízení úvodních 24 Mi-28UB politici podepsali v roce 2016 a následujícího roku letectvo dostalo první stroje. V témže roce si „osmadvacítky“ v ruských barvách odbyly i bojovou premiéru, když v dubnu podpořily syrskou armádu v bojích o Palmýru. Zdá se tedy, že po čtyřech desetiletích vývoje, politicko-hospodářských zvratů a konkurenčního boje mezi Milovou a Kamovovou kanceláří disponuje ruské letectvo konečně moderním bitevníkem.

Do dalekých krajů

Už na jaře 2010 si desítku Mi-28 objednala Venezuela a záhy následovala smlouva o prodeji 42 kusů verze NE do Alžírska. Ačkoliv se nějakou dobu zdálo, že africká země nakonec ruské stroje nenakoupí, v roce 2016 se objevily první snímky havoců s alžírskými výsostnými znaky. Indické ozbrojené síly často kombinují východní a západní techniku, což potvrdily zájmem o „osmadvacítku“ osazenou belgickou a francouzskou avionikou. Ruští konstruktéři ovšem o přestavbě diskutovali příliš dlouho, a tak na podzim 2011 Indové oznámili, že si raději pořídí americké AH-64D.

Koncem téhož roku projevila zájem o šestnáct Mi-28 Keňa, která jimi hodlala vyzbrojit 50. divizi vzdušné kavalerie. Zdá se však, že z dohody záhy sešlo a vrtulníky do Afriky nezamířily. Největším zahraničním uživatelem typu tedy zůstává Irák, jehož vláda si v říjnu 2012 objednala třicítku Mi-28. I když spolupráci provázely politické tahanice a obviňování z korupce, roku 2013 do Bagdádu dorazily první Mi-28NE. Záhy se zapojily do úderů na pozice teroristů z takzvaného Islámského státu, přičemž do médií proniklo především jejich nasazení z listopadu 2015 za bitvy o Ramádí. 

Transportní sestřenice

Z Mi-28 odvodila Milova konstrukční kancelář užitkový typ Mi-40 pro přepravu osmičlenného výsadku a palebnou podporu. Vývojové práce začaly roku 1983 a novinka převzala od bitevníku pohonnou soustavu, nosník ocasního rotoru a některé elektronické či zbraňové systémy. Také podvozek se „osmadvacítce“ podobal, byť ho inženýři pojali opačně (hlavní podvozkové nohy se nacházely vzadu a menší řiditelná pod přídí). Počítalo se s maximální vzletovou hmotností přes 11 000 kg, dostupem 3 300 m a rychlostí 314 km/h.

TIP: Vrtulníky nad krvavou pouští: Duel AH-1 Cobra vs. Mi-24 Hind

Při projektování se kladl důraz na akceschopnost za jakýchkoliv podmínek a možnost přežít na bojišti. Přední polosféru měl bránit kanon GŠ-23, zadní pak 12,7mm kulomet. Pod přítrupovými palivovými nádržemi našly své místo pylony pro podvěsnou výzbroj. Ačkoliv se v projektu pokračovalo i po rozpadu SSSR a veřejnosti se Mi-40 představil roku 1993, finanční potíže i malý zájem zákazníků vrtulník pohřbily ještě před stavbou prototypu. Podobně skončil i pokročilejší Mi-42, který měl „čtyřicítku“ nahradit.

Francouzští vědci pod vedením Daniela Cattaerta zkoumali strach u raků červených (Procambarus clarkii). Tito raci pocházejí z Ameriky a do Evropy byli dovezeni v roce 1973. Ze své nové domoviny ve Španělsku, kde uprchli z chovů do volné přírody, se šíří na sever a postupují Evropou. Šíří přitom v původních evropských populacích raků tzv. račí mor vyvolaný plísní afanomyces račí (Aphanomyces astaci), ke které jsou američtí přivandrovalci odolní. Protože se raci červení snadno chovají v zajetí, bývají často používáni pro nejrůznější experimenty. 

Cattaertův tým nejprve potrápil některé raky červené elektrickými šoky. Pak vědci umístili korýše do akvária s křížovým půdorysem. Dvě ramena akvária byla zahalená do tmy a dvě zbývající se topila v záplavě světla. Na „křižovatce“ uprostřed akvária panovalo šero. Raci, kteří nezažili elektrické šoky, se toulali celým akváriem, i když mírně preferovali temnější zákoutí. Cítili se tam bezpečněji. Raci, kteří si prošli utrpením elektrických šoků, byli výrazně opatrnější a na osvětlená ramena akvária z šera „křižovatky“ se nepouštěli. „Raci měli strach,“ konstatuje Daniel Cattaert. 

Šoky a léčba úzkosti

Francouzští biologové nejenže zjistili, že se raci bojí, ale navíc odhalili mechanismus račího strachu. Vystrašení raci měli v těle zvýšené hladiny serotoninu. Tato molekula se u obratlovců podílí na přenosu vzruchů mezi nervovými buňkami v mozku a významně ovlivňuje náladu. Poruchy v signalizaci serotoninem mohou u člověka vyústit v deprese nebo úzkostné stavy. Mohl by se podílet serotonin i na strachu raků? Cattaert a jeho spolupracovnici píchli injekci serotoninu rakům, kteří nebyli vystaveni elektrickým šokům, a pustili je do křížového akvária. Následně se také tito raci začali bát světla a zůstávali ve tmě. Není tedy pochyb o tom, že za račím strachem stojí serotonin. 

TIP: Ústup podvodních rytířů: Co nejvíce ohrožuje české raky?

O tom, že račí strach se aspoň v některých ohledech nápadně podobá úzkostem prožívaným lidmi, se vědci přesvědčili, když raky podrobili elektrickým šokům a pak jim podali lék, kterým psychiatři bojují u pacientů proti chorobným úzkostem. Rakům tento lék „zabral“. Když byli vypuštěni do křížového akvária, sebrali odvahu a odhodlali se k průzkumu jeho osvětlených částí. 

Bolest jako cena za pohodlí 

Lidé jsou s to vydržet určitou bolest, když jim za to kynou vyhlídky na odměnu. Jsme například ochotni snášet bolest v ordinaci zubního lékaře, protože víme, že si tím ušetříme vážné komplikace se záněty zubů a čelistí. Dokážou i bezobratlí bolest „překousnout“? Pro odpověď na tuto otázku podrobil Robert Elwood pokusům poustevníčky severské (Pagurus bernhardus). 

Tito krabi hledají úkryt v prázdných ulitách. Některé jim padnou lépe a jiné hůře. Elwood vyháněl kraby z jejich „domečků“ elektrickým šokem a došel k pozoruhodnému poznatku. Zjistil, že obyvatelé kvalitnějších ulit opouštějí svůj domov po silnějším výboji než obyvatelé ulit horší kvality. Pro lepší bydlo je krab ochoten více trpět. Pro takové rozhodnutí si musí nejen uvědomit bolest z elektrického šoku, ale musí také odlišit její intenzitu. I to je daleko za hranicemi všeho, co můžeme připsat na vrub reflexivnímu jednání, které bylo bezobratlým přiznáváno namísto prožívané bolesti.

Bolest jako zbytečný luxus krátkověkých

Výzkum bolesti u bezobratlých živočichů má velmi krátkou historii a vědci do tohoto problému teprve začínají pronikat. Velký otazník visí nad vnímáním bolesti u hmyzu. Korýši nepatří k Einsteinům živočišné říše a bolest přesto cítí. Jejich „mozky“ tvoří řádově stovky až tisíce neuronů. Tolik neuronů nosí ve svých „mozcích“ i mouchy octomilky nebo včely. Mohou také cítit bolest? 

Octomilky jsou vybaveny nocireceptory a stejně tak je zřejmě mají i další zástupci hmyzu. Pro vnímání bolesti jsou tedy tito živočichové bezpochyby uzpůsobeni. Také další indicie naznačují, že by hmyzu nemusela být bolest neznámá. Například včely reagují odlišně na elektrické šoky, pokud je jim předtím podána znecitlivující látka. 

Mnozí vědci jsou přesto skálopevně přesvědčeni, že hmyz bolest nevnímá a že je pro něj necitlivost k bolesti z evolučního hlediska výhodná. Argumentují příklady z volné přírody. Když se kudlanka nábožná (Mantis religiosa) pustí do požírání ulovené saranče, kořist se jí nijak nevzpírá. Saranče pokračuje v okusování trávy, i když jí kudlanka vyžírá útroby. 

Pocit bolesti by měl živočicha varovat před nebezpečím, jemuž je záhodno se příště vyhnout. Prostřednictvím bolestivých pocitů získává živočich zkušenosti. Ty ale využijí jen tvorové, kteří žijí dostatečně dlouho. Chobotnice se běžně dožívají i ve volné přírodě několika roků a v zajetí mohou žít mnohem déle. Krabi poustevníčci se v zajetí dožívají dvaceti i třiceti let. Ve srovnání s tím je život většiny druhů hmyzu dílem okamžiku. Mušky octomilky žijí za optimálních podmínek necelé dva měsíce. U včel se sice matka dožívá i několika let, ale dělnice umírají na vrcholu sezóny na celkové opotřebení organismu už po třech týdnech.

TIP: Bolest a strach ve světě bezobratlých: Cítí bolest humři, krabi, olihně a chobotnice?

Hmyz by tedy bolestivé lekce nezúročil. Nervový systém schopný zaznamenat bolest by pro něj představoval příliš velkou a zcela zbytečnou zátěž. Nelze však vyloučit, že i v těchto logických argumentech zejí dosud neodhalená slabá místa, která odhalí až další výzkum. Možná se i při zkoumání bolesti u hmyzu se v budoucnu dočkáme velkých překvapení.

V jedné z klidných postranních uliček bohaté a zelené londýnské čtvrti Maida Vale stojí elegantní, ale přitom nenápadná bílá budova. Bylo by snadné si ji splést například se sídlem advokátní kanceláře nebo charity, nebýt toho, že okolní zdi kompletně pokrývají nápisy a graffiti související s kapelou Beatles. 

Tohle není advokátní kancelář, tohle je Abbey Road, pravděpodobně nejznámější nahrávací studio světa. Ačkoliv se nejvíc spojuje se stejnojmenným albem slavných „Brouků“, seznam dalších zvukových záznamů, které se tu nahrávaly, masterovaly či míchaly, by vydal na celý článek: od Move It Cliffa Richarda přes Born This Way od Lady Gaga až po Dark Side Of The Moon od Pink Floyd a OK Computer kapely Radiohead. Nemluvě o tom, že právě zde se zrodila filmová hudba ke snímkům, jako je Návrat Jediho či trilogie Pána prstenů. Studio se pojí s mnoha slavnými muzikanty a tvůrci, a tak se mohou milovníci hudby při procházení místními chodbami doslova dotknout jeho historie.

První, první, první

Výčet významných úspěchů studia je vcelku impozantní. Otevřelo se v roce 1931 a jako první na světě vzniklo výhradně za účelem nahrávání desek. Právě tady se zrodila vůbec první stereonahrávka: Roku 1935 se pod ni podepsal legendární zvukový inženýr Alan Blumlein. V roce 1979 pak Abbey Road získalo další prvenství, když se v něm uskutečnila premiéra digitálního nahrávání. Jinými slovy, je to opravdová instituce. Jenže od těch časů se hudební svět změnil. Čím dál víc muzikantů nahrává ve své ložnici místo ve studiu, a kromě toho se neustále proměňuje i tvář hudby. Jak se tedy místo jako Abbey Road dokáže udržet?

Moje návštěva začíná prohlídkou s průvodcem, a zatímco vedoucí hudební produkce Mirek Stiles vchází do slavného Studia 1, mě zasáhnou dvě věci. Za prvé, jak obrovské to tady je – budova je postavená tak, aby umožňovala nahrávat i klasickou hudbu, takže nabízí dost místa pro stočlenný orchestr a stohlasý sbor zároveň. A za druhé, jak podivně povědomě to celé působí. Očividně jsem strávil příliš mnoho pátků sledováním hudebních dokumentů na čtvrtém kanálu BBC. Dokonce jsem vyťukal pár tónů na piano stojící v rohu, na které hrávala slavná paní Millsová i Beatles.

Hvězdy na stěnách

Studia 2 a 3 nejsou tak velká, ale dýchají stejnou atmosférou. „Tady vznikla píseň Dark Side Of The Moon,“ povídá mi Mirek tak trochu mezi řečí v kontrolní místnosti Studia 2. Dokonce ani na chodbách (kde platí přísný zákaz fotografovat, protože byste nejspíš zvěčnili některou z velkých hvězd, které sem přijíždějí tvořit a nahrávat) nelze ignorovat hudební dědictví studia. Stěny lemují fotografie minulých i současných hudebních ikon a každý volný kousek je přecpaný starým vybavením. „Není to muzeum, jen máme problém s úložným prostorem,“ směje se Mirek. 

TIP: Nejbohatší kapely: 5 úspěšných strojů na zábavu i na peníze

Po prohlídce přichází čas zjistit, jak si Abbey Road udržuje pozici v rámci neustálých inovací. Zdejší pokrok pohánějí tři hlavní motory: rozšiřování technologické nabídky studia, zpřístupnění vlastních schopností neustále se rozšiřující cílové skupině a partnerství s hudebními technologickými start-upy.

Mix nového a starého

Z hlediska zařízení prodělalo Abbey Road nedávno největší rozvoj ve své historii – přistavělo dvě nahrávací místnosti, Gatehouse a Front Room. Současní producenti většinou pracují v digitální sféře a obvykle nepotřebují obří prostory, jaké nabízejí Studia 1, 2 a 3. Vybudované místnosti tak slouží coby kompaktní a cenově dostupná varianta. Stiles dodává: „Je to mnohem reálnější z hlediska rozpočtu začínajících umělců. Máme tu úplně nové mixážní pulty Neve a SSL a nejnovější verzi Pro Tools, zároveň se však muzikanti dostanou i k našemu obrovskému archivu starého zařízení, takže jde o spojení starého a nového.“

Další novinku představuje velký mixážní pult pro Dolby Atmos, speciální postprodukční sestava s obrovskou 4K obrazovkou, sloužící k nahrávání filmových melodií. „Díky tomu lze u nás jako v jediném britském studiu nejen nahrávat filmovou hudbu, ale také dabovat,“ popisuje Stiles. „V Americe existuje takových míst spousta, ale v Británii jsme jediní, takže jsme vážně nadšení.“

Bicí z 50. let

Moderní technologie umožňují mnoha umělcům nahrávat a produkovat vlastní hudbu, takže se nemusejí spoléhat na nahrávací společnost a financovat měsíce natáčení v drahém studiu. V reakci na popsaný vývoj strávili v Abbey Road posledních pět let tím, že s respektovanými hardwarovými i softwarovými společnostmi vyvíjeli systém na simulování svých dříve exkluzivních technologií, aby mohl každý hudebník využívat špičkové nástroje přímo u sebe v ložnici. 

Mezi nejpopulárnější produkty Abbey Road patří řada virtuálních bicích nástrojů. Každý z nich věrně napodobuje určitý zvuk bubnů, jak by zněly nahrané v konkrétním období. K tomu bylo zapotřebí zahrát na dobovou bicí soupravu všechny možné „části“ – lehké, střední a těžké údery, činely apod. – a zaznamenat je pomocí tehdejších instrumentů, přístrojů a technologií: počínaje bicí soupravou přes mikrofon, předzesilovač a mixpult a konče páskou, to vše například z 50. let.

Sedmsetkrát levněji

Pozornost věnovaná detailům je ohromující: Každý soubor zahrnuje na čtyřicet tisíc jednotlivě nahraných zvuků. Podobný proces se použil při vytváření softwaru CFX Concert Grand Piano, který imituje legendární koncertní křídlo Yamaha, vznikl ve Studiu 1 a dá se pořídit v přepočtu za pět tisíc korun – což je oproti 3,5 milionu za skutečné piano opravdu rozdíl.

TIP: Čekají nás koncerty hologramů Freddieho Mercuryho a Franka Zappy?

K nejnovějším přírůstkům ve vybavení se řadí Abbey Road Vinyl Plug-in, jenž věrně modeluje studiové zařízení pro přehrávání a stříhání vinylů a dodává „vinylovou patinu“ digitálním nahrávkám. Druhou novinku představuje REDD Microphone – první mikrofon se zabudovaným předzesilovačem. „Uživatelé obojí velmi dobře přijali,“ líčí Stiles. „Zajímavý byl hlavně vinyl plug-in. Našli jsme totiž lidi, kteří ho využívali tak, že jednotlivé zvukové stopy jako bubny, vokály nebo kytary stříhali do vinylového zvuku ještě před finálním smícháním. To dřív nebylo možné.“

Vše pro start-upy

Za poslední rok také v Abbey Road spustili program Red, zaměřený na start-upy. „Ať už jde o pomoc s technikou, nebo rady ohledně marketingu, téměř vždy je tu někdo z EMI/Universal, kdo má potřebné znalosti,“ popisuje manažer programu Jon Eades. „Mám za úkol být v kontaktu se společnostmi, zjišťovat, co potřebují, a pak je spojit s někým ze studia, kdo jim může pomoct.“

Mezi dosud zapojenými start-upy figuruje například výrobce sluchátek Ossic, služba pro on-line mastering Cloudbounce, aplikace pro výuku hraní na kytaru Uberchord, jež dokáže analyzovat zahrané akordy a řekne vám, kde děláte chybu, nebo třeba služba Qrates, která lisuje vinyly na zakázku, a je tudíž populární zejména mezi malými nahrávacími společnostmi. 

3D zvuk v centru zájmu

Do programu Red se zapojil i Stiles a jeho práce s Ossic, s nimiž vyvíjí 3D sluchátka pro virtuální realitu, perfektně dokládá, jak v Abbey Road přijímají inovace a zároveň čerpají ze svého dlouholetého odkazu. Mirek k tomu dodává: „Všichni jsou z virtuální reality nadšení a vizuálně je zkrátka úžasná – pokud ovšem nemáte k obrazu pořádný zvuk, dostanete jen půlku příběhu. Takže se 3D zvuk nyní nachází v centru zájmu a vypadá to, že se vrací ke dvěma poměrně starým technologiím: binaurální a ambisonické.“

Binaurální nahrávání využívá dva mikrofony zabudované do speciálního modelu lidské hlavy. Cílem je navodit pocit, že se posluchač nachází přímo v místnosti s muzikanty. Metodu v roce 1935 vynalezl již zmíněný Alan Blumlein, ale nikdy se nezačala běžně používat. Na ambisonickou formu pak přišel o čtyřicet let později profesor Michael Gerzon z Oxfordu: Zvuk se nahrává ze všech směrů pomocí mnoha mikrofonů, podobně jako dnešní 360° kamery využívají řadu čoček.

Je to zkrátka úžasné místo

„Dnes se zabýváme tím, jak ve sluchátkách vytvořit opravdu přesvědčivý 3D zvuk,“ pokračuje Stiles, „a přitom jde o technologii z roku 1975, respektive 1935! Takže teď v podstatě přidávám k nahrávání ambisonické mikrofony, zaznamenávám různé věci a pak si hraju se softwarem v postprodukci. Prozkoumáváme nové území, a až se vše rozjede ve velkém, budeme už v Abbey Road vědět, jak se s tím pracuje.“

TIP: Když Brouci dobyli Ameriku: Jak se rodila nesmrtelnost beatlemánie

Stilesovi se nadšení zračí v obličeji a nejspíš to souvisí s důvodem, proč v Abbey Road působí už přes dvacet let – ačkoliv, jak říká, je to tady běžné. „Jakmile tu jednou začnete pracovat, už nechcete odejít,“ usmívá se. „Jen ten záběr různých prací, které přicházejí! Jde zkrátka o úžasné místo.“