Pětici papoušků získala zoo Lincolnshire Wildlife Park, který sídlí asi 160 kilometrů severně od Londýna, letos v srpnu. Opeřenci nedříve putovali do karantény, později se přesunuli do voliér přístupných návštěvníkům zoo. V nich ale dlouho nevydrželi.

Lidem, kteří si ptáky přišli prohlédnout, totiž žakové sprostě nadávali. Správa zoo se tak rozhodla papoušky raději dočasně skrýt v zázemí nepřístupném veřejnosti. Jess Newtonová, která se v anglické zoo o papoušky stará, považovala jejich peprná slova zpočátku za zábavná. Doufala ale, že po přemístění do voliér s nadáváním přestanou. To se ale přepočítala.

„Papoušci nadávají, aby vyvolali reakce či odpověď,“ vysvětlil ředitel zoo Steve Nichols. Pokud se na ně začnou lidé udiveně dívat nebo se dokonce začnou smát, povzbudí to ptáky podle něj k dalšímu klení. „Některým návštěvníkům to připadalo legrační, ale o víkendu k nám chodí děti, a tak jsme se rozhodli je raději přesunout,“ řekl Nichols.

Ředitel zoo zároveň vyjádřil naději, že se papoušci v nové skupině, kde nyní budou žít, naučí jiná slova. „Jestli ale ostatní naučí nadávky a já budu mít nakonec 250 sprostých ptáků, nevím, co budeme dělat,“ posteskl si ředitel Nichols.

Dnešní Venuše rozhodně nepředstavuje místo pro romantickou dovolenou – teplota na jejím povrchu šplhá k pekelným 464 °C a tlak na povrchu je více než 90× větší než na Zemi (je tak ekvivalentní tlaku na Zemi v hloubce jednoho kilometru pod hladinou oceánu). Zároveň se ale ukazuje, že Venuše taková nemusela být vždy. Zejména pak v časech rodící se Sluneční soustavy, v níž Venuše sehrála důležitou roli.

Astrobiolog Stephen Kane z americké University od California – Riverside a jeho spolupracovníci se domnívají, že za dnešní pekelnou podobu Venuše nese odpovědnost Jupiter. Tento plynný obr je tak obrovský a hmotný, že jeho váha odpovídá dvou a půl násobku hmoty všech ostatních planet Sluneční soustavy dohromady.

Migrace Jupiteru ve Sluneční soustavě

Z pozorování cizích planetárních systémů víme, že poměrně často dochází k migraci mladých plynných obrů směrem k hvězdě a v některých případech i opačným směrem. Monumentální přesun Jupiteru přitom mohl podle vědců ovlivnit jiné planety, jako například Venuši. Původně vcelku přívětivý svět se mohl stát strašlivým místem právě kvůli „cestovatelské anabázi“ Jupiteru.

Kane a jeho kolegové si všimli, že Venuše má nápadně kruhovou oběžnou dráhu. Je to vlastně nejvíce kruhová dráha ze všech planet Sluneční soustavy. Když si badatelé nasimulovali historii Sluneční soustavy tak, aby vznikla kruhová oběžná dráha Venuše, ukázalo se, že její tvar je s velkou pravděpodobností dílem migrace Jupiteru.

TIP: Mohl být kdysi život na Venuši? Simulace říkají, že ano

Jupiter se podle vědců přesunul blíže ke Slunci, v důsledku působení gravitačních sil ve Sluneční soustavě, a pak se zase posunul dál od Slunce. Venuše přitom zřejmě změnila svou oběžnou dráhu a její klima prošlo dramatickými změnami. Prostředí na Venuši se střídavě ohřívalo a ochlazovalo a Venuše přitom ztrácela vodu ze své atmosféry. Přibližně před miliardou let se z ní podle těchto modelů stal pekelný svět, jako ho známe dnes.

Během 1. světové války, jednoho z nejstrašlivějších konfliktů v lidských dějinách, zemřelo 18 milionů lidí. K extrémně vysokému počtu obětí přispělo podle studie amerických vědců i mimořádně nepříznivé počasí v letech 1914 až 1919. Vyplývá to z nového výzkumu, který vedl Alexander More z americké Harvard University. 

More se svými kolegy analyzoval ledová jádra z Alp. Z ledu vědci dokázali vyčíst, že se v době první světové války změnily poměry v zemské atmosféře. V Evropě v té době mnohem více pršelo a bylo mnohem chladněji, než je obvyklé. Podle Moreho šlo o stoletou anomálii ve vývoji počasí.

TIP: Chřipkové epidemie, které otřásly světem

Chladný a vlhký klimatický výkyv počasí způsobil, že zákopy na evropských bojištích byly plné bláta, což vedlo k větším ztrátám na životech z řady důvodů. Ještě horší ale bylo, že nepříznivé počasí změnilo migrační chování ptáků, kteří se tak ocitli ve větším kontaktu s lidmi. Ptáci byli zdrojem chřipkových virů, které se ve vlhkém počasí lépe šířily. Výsledkem tohoto mixu byl nástup španělské chřipky, která si mezi lidmi vybrala více obětí, než samotné boje 1. světové války. Podle současných odhadů podlehlo španělské chřipce v letech 1918–1920 mezi 20 a 50 miliony lidí.

Řád v místě působil až do roku 1767, než jej král Karel III. vypověděl jak ze Španělska, tak z jeho kolonií. Předtím však jezuité dokázali vybudovat popsaný komplex v samotném srdci města Córdoba, ve stejnojmenné argentinské provincii. Během 17. a 18. století vyrostlo v okruhu osmdesáti kilometrů rovněž pět misií, zahrnujících církevní i světské stavby. 

Mezi dvěma světy

Zásluhou řádu se v místě během let propojovala kultura Evropy a původních obyvatel. Jezuité se také zasloužili o významný rozvoj technologií, jež opírali o lokální lidské i materiální zdroje s využitím znalostí nejen svých, ale právě místních. Výsledkem se stalo architektonické, technologické a umělecké vyjádření odrážející směry jako manýrismus či baroko – ovšem přizpůsobené Jižní Americe.

TIP: Antická inspirace: Monticello a Univerzita ve Virginii

Přímo ve městě přitom fungovalo „evropské rozložení“, jinými slovy se klášter s hlavním chrámem, univerzita, obytné budovy a koleje nacházely v jeho různých lokalitách. Naopak v nově vzniklých venkovských misiích se svatostánek s obytnou částí i místem k obchodování spojily v jeden celek fungující dohromady.

Stejná tvář po staletí

Budovy komplexu si dodnes uchovaly původní tvář, co se týká vzhledu, materiálu či prostorových dispozic. Od roku 1938 se areál těší ochraně coby národní památka, přičemž některé budovy spadají do vlastnictví státu, zatímco jiné patří církvi či soukromým osobám. Na počátku 21. století se potom celek dostal i na prestižní seznam UNESCO, pod oficiálním názvem Jezuitský komplex a misie v Córdobě. 

Když před čtyřmi lety propukla u babičky i dědečka malé Daisy Wattové rakovina, rozhodla se dívka prarodiče rozveselit a namalovala jim květinovou zahradu. Její matka si hned všimla, že obraz zdaleka neodpovídá úrovni šestileté malířky, a zeptala se dcery, zda by nechtěla pro dobré účely vytvořit ještě jedno plátno. Obě dílka pak umístila do dražby: Květinové výjevy přilákaly pozornost celého světa, nakonec se prodaly v přepočtu za 276 tisíc korun a peníze putovaly na boj s rakovinou.

TIP: Devítiletá dívenka staví mobilní přístřešky pro bezdomovce

Dívenka si záhy vysloužila přirovnání ke slavnému francouzskému impresionistovi Claudu Monetovi a její obrazy během čtyř let „vydělaly“ na charitativní účely přes 1,4 milionu korun.

V prvé řadě dodejme, že jde o opozici rudé planety se Sluncem. Označuje se tak situa­ce, kdy se Mars – ale i jakákoliv další oběžnice kroužící dál než Země – ocitne vůči pozorovateli přesně na opačné straně oblohy než naše centrální hvězda. V principu se samozřejmě jedná o pouhý okamžik a v nejbližším případě nastane 14. října v 1:25:59 SELČ. Níže uvedené však platí i pár týdnů před opozicí a po ní. 

Po celou noc

Na co se tedy můžeme těšit? Začněme u toho, že Mars bude pozorovatelný po celou noc. Vyskytuje-li se totiž na nebi přímo naproti Slunci, znamená to, že vychází nad obzor přibližně v době jeho západu a setrvává na obloze od soumraku do svítání. Napříč nocí se však budou podmínky pro jeho sledování různit. 

Ideální konstelace nastane, jakmile rudá planeta vystoupá co nejvýš nad horizont. V době kolem opozice k tomu dojde přímo nad jihem, tři čtvrtě hodiny po půlnoci, kdy její úhlová výška nad obzorem dosáhne 46°. A to už je dost, aby se vymanila z vlivu neklidných přízemních vrstev atmosféry. Jejich soustavný pohyb totiž dokáže spolehlivě rozmazat titěrné detaily na marsovském povrchu, o nichž se ještě zmíníme.

Velký a jasný

Zůstaňme však zatím u popisu našeho souseda při pohledu pouhýma očima. Na hvězdném nebi ho letos v říjnu zastihnete v souhvězdí Ryb a určitě jej nepřehlédnete: Jeho jasnost se totiž vyšplhá až na −2,6 mag, čímž asi třikrát překoná nejjasnější stálici noční oblohy Sirius. Zanedbatelný ovšem nebude ani úhlový průměr kotoučku planety, jenž dosáhne 22,6″. Pro srovnání: Zmíněná hodnota může při pohledu ze Země kolísat v rozmezí 3,5″–25,1″ a úměrně s ní samozřejmě roste i klesá množství detailů viditelných v dalekohledu.

Ptáte se, jak to, že bude Mars tak nezvykle jasný a velký? Dostáváme se tím ke druhému podstatnému aspektu letošní opozice. V daném období se totiž planeta ocitne velmi blízko Země (6. října je bude dělit pouhých 62,1 milionu kilometrů), což se projeví právě nárůstem jasu i úhlového průměru kotoučku. Popsaná souhra, k níž dochází jednou za necelých 780 pozemských dní, zařadí Mars mezi nejnápadnější objekty noční oblohy.

Kličkování na nebi

Nicméně nemáte-li k dispozici dalekohled, zůstane planeta stále jen nebývale jasným oranžovým bodem sunoucím se před hvězdným pozadím. Pokud byste se na její pohyb zaměřili dva měsíce před opozicí a po ní, zjistili byste, že po obloze kličkuje. Za vše může skládání pohybu Země a Marsu při jejich oběhu kolem Slunce po mírně eliptických dráhách. Modrá planeta krouží k centrální hvězdě blíž, s periodou zhruba 365 dní, zatímco vzdálenějšímu Marsu trvá jeden oběh 687 dní. Každých 26 měsíců tak nastává situace, kdy se „rychlejší“ Země k sousedovi nejdřív blíží, poté se obě tělesa ocitnou na svých trajektoriích v bodě maximálního přiblížení, načež naše planeta rudou kolegyni předežene a nechá ji za sebou.

Na pozemské obloze se díky tomu Mars nejdřív posouvá přímočaře od západu na východ. V okamžiku míjení se Zemí však změní svůj pohyb na retrográdní, „zařadí zpátečku“ a opíše mezi stálicemi charakteristickou kličku. Po dvou měsících, zhruba v polovině daného intervalu, nastává opozice. Následuje opět změna a rudá planeta se začne pohybovat stejně jako na počátku, tedy od západu na východ. 

Zmíněná klička přitom může nabývat různých tvarů: Občas se jeví jako zploštělé a zaoblené písmeno Z, jindy coby uzavřená smyčka. Orbity Země a Marsu jsou totiž navzájem mírně skloněny, takže finální podobu kličky ovlivňuje, v jakém místě svých trajektorií se planety minou. Podobné netradiční linie pak na nebi vykreslují i další oběžnice kroužící dál než Mars a jejich zdánlivě zcela nevyzpytatelné chování přivádělo k šílenství nejednoho starověkého či středověkého astronoma.

Polární čepička a marsovská „Afrika“

A co můžete očekávat, namíříte-li na Mars dalekohled? Záleží, jak velký bude průměr jeho objektivu a použité zvětšení. A také jak příznivé počasí bude panovat na Zemi i přímo na rudé planetě. Její povrch totiž mohou na dlouho zahalit nahodile se vyskytující prachové bouře, často globální. Každopádně budete-li chtít na Marsu v dalekohledu něco zahlédnout, sáhněte po přístroji s objektivem o průměru alespoň 15 cm.

V případě letošní opozice se nejvýraznějším detailem stane jižní polární čepička neboli zalednění v oblasti jižního geografického pólu planety, který se aktuálně přiklání k Zemi. Bude vypadat jako rozmazané zjasnění či světlá skvrna při okraji oranžového kotoučku. Kromě toho byste mohli spatřit i různé tmavší fleky, jež ovšem nepředstavují konkrétní terénní útvary, nýbrž spíš odlišné typy tamního povrchu. 

Nejvýraznější z těchto tzv. albedových útvarů představuje bezesporu Syrtis Major. Rozsáhlá tmavá oblast, táhnoucí se ze severní polokoule na jižní, připomíná africký kontinent orientovaný vzhůru nohama. Velké dalekohledy pak za výborných pozorovacích podmínek ukážou i další, méně nápadné detaily. Buďte však obezřetní, neboť bujná představivost může udělat své – stačí si vzpomenout známou kauzu marsovských kanálů… Každopádně ať už s přístrojem, či bez něj, určitě se na rudou planetu v říjnu podívejte. Obdobně dobrý výhled se nám totiž v jejím případě naskytne až v roce 2035.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vah, 23. října 2020 v 1:00 SELČ vstupuje do znamení Štíra.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše –  viditelná ráno vysokonad východem až jihovýchodem
• Mars – viditelný po celou noc
• Jupiter – viditelný zvečera na jihu až jihozápadě
• Saturn – viditelný zvečera na jihu až jihozápadě
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný takřka celounoc kromě rána

Zajímavé úkazy v září 2020

• 2. října – setkání Měsíce a Marsu na noční obloze (nejmenší vzdálenost cca 1,2° v ranních hodinách 3. 10.)
• 3. října – těsné setkání Venuše a Regula ze souhvězdí Lva na ranním nebi nad severovýchodem (nejmenší vzdálenost cca 0,15° při východu těles nad obzor kolem 3:15 SEČ)
• 6. října – setkání Měsíce a Aldebaranu z Býka na noční obloze
• 13. října – setkání úzkého měsíčního srpku a Regula ze Lva na ranním nebi nad východem (vzdálenost cca 4°), níž nad horizontem pozorovatelná i Venuše
• 14. října – Mars v opozici se Sluncem
• 14. října – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranní obloze nad východem (vzdálenost cca 3,7°)
• 21. října – maximum činnosti meteorického roje Orionid
• 22. a 23. října – seskupení dorůstajícího Měsíce, Jupitera a Saturnu na večerním nebi nad jihem (22. 10. na ploše o průměru cca 7°, 23. 10. cca 14°)
• 29. října – setkání Měsíce a Marsu na noční obloze (nejmenší vzdálenost cca 3,5° v první polovině noci)
• 31. října – Uran v opozici se Sluncem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Krátce poté, co se Mi-28N stal součástí výrobního programu Rostvertolu, se projevily některé nedostatky jeho konstrukce. Jen kvůli nevydařenému hlavnímu reduktoru a transmisní soustavě ztratili Rusové v průběhu prvních let provozu tři stroje. Museli proto přistoupit k pravidelným kontrolám těchto konstrukčních celků už po 25 letových hodinách a zkrátit meziopravní dobu hlavního i obou úhlových reduktorů na pouhých 500 hodin (u strojů předchozí generace šlo o trojnásobek).

Modernizovaný dravec

Jako nedostatečně funkční se ukázal i systém zamezující námraze a především avionika, kdy letce doslova šokovala nízká účinnost radiolokátoru N025. Popsané potíže vedly ke dvěma krokům. Ministerstvo obrany jednak objednalo vyšší počty konkurenčních Ka-52 (dvoumístná modifikace Ka-50), jednak v prosinci 2008 vypsalo specifikace vylepšené verze, jejíž vývoj začal následujícího roku pod označením Mi-28NM (noční modernizovaný).

Od svého předchůdce se liší především instalací druhého řízení v přední kabině a nové avioniky. Její součástí se staly mimo jiné systémy, jejichž vývoj se nepodařilo dokončit před zahájením výroby Mi-28N – primárně jde o plně funkční radiolokátor a obranný komplex (kdy sériové Mi-28N obdržely pouze některé jeho části). Mezi nové schopnosti verze NM patří výměna informací s dalšími stroji téhož typu v reálném čase, stejně jako příjem dat o cílech od letounů, velitelských stanovišť či průzkumných družic. Posledním trendům odpovídá možnost absolvovat společné mise v koordinaci s bezpilotními prostředky.

Konečně do služby?

Změn doznala oproti Mi-28N také podvěsná výzbroj, jež nyní zahrnuje i protitankové střely 9M123 Chrizantema se dvěma na sobě nezávislými naváděcími soustavami (automatickou a poloautomatickou). Na rozdíl od ataky má primárně likvidovat cíle mimo vizuální kontakt.

Prototyp (přestavěný předsériový Mi-28N) se poprvé opatrně vznesl 29. července 2016, k plnohodnotnému letu se Rusové odhodlali 12. října téhož roku. Základní zkoušky trvaly více než rok a v prosinci 2017 byl podepsán kontrakt na stavbu malé ověřovací série. Dle původních plánů mělo ruské letectvo převzít první dva stroje do konce roku 2018 a letos typ oficiálně zavést do výzbroje, ovšem nic z toho se neuskutečnilo.

Konečně dohoda

Podle informací z konce února 2019 se totiž ministerstvo obrany rozhodlo vrtulníků Mi-28NM vzdát a jejich nákup zrušilo – údajně kvůli vysoké pořizovací ceně. Výrobce však zřejmě zareagoval výhodnější nabídkou, neboť nakonec k dohodě přece jen došlo. Na jejím základě Moskva v březnu přepravila jeden z prototypů Mi-28NM do Sýrie, aby ho odzkoušela v extrémních klimatických podmínkách.

Dokončení: Obratný dravec s tlustou kůží: Ruský bitevní vrtulník Mil Mi-28 (5)

Stroj se pravděpodobně dočkal i bojových startů, kdy v doprovodu Mi-35M operoval nad povstaleckým územím u města Hamá. Test zjevně dopadl uspokojivě, neboť v červnu 2019 letectvo odebralo první dva sériové exempláře. Celou letitou anabázi kolem oznámených a vzápětí rušených nákupů Mi-28 pak 27. června završil podpis nové smlouvy. Ruské letecké síly do roku 2027 odeberou dalších 98 kusů Mi-28NM, čímž se jejich počet ve službě zaokrouhlí na stovku.

Velmi brzy po Václavově smrti se začal utvářet jeho kult. Magickou sílu světcovy osobnosti a jeho vlivu na široké vrstvy obyvatel využil k prospěchu státu i svému vlastnímu už Boleslav. Jako k patronovi Přemyslovců a postupně i celé země, se k Václavovi přihlásili i další panovníci.

Symbol přemyslovského rodu

Již za vlády knížete Oldřicha (vládl 1012–1033) se Václav objevil na stříbrném denáru. I další čeští vládci šli touto cestou. Nejen na mincích, ale také na pečetích, v rukopisech, v podobě soch i nástěnných maleb a vždy s neodmyslitelným atributem – přilbou. Teprve od 14. století ji nahrazuje knížecí čapka.

Svatý Václav byl jako patron také vzýván vojskem před bitvou, případně se mu připisovalo vítězství. To se stalo ve vítězné bitvě Břetislava I. u Domažlic roku 1040, v bitvě u Chlumce roku 1126 či v nejslavnější bitvě Přemysla II. Otakara u Kressenbrunnu roku 1260. Přihlášení se k odkazu svatého Václava ostatně dokládají již samotná jména řady českých panovníků.

Svatého Václava ve zbroji, s kopím a štítem s orlicí umístil na pečeť Českého království Přemysl Otakar I. (vládl 1197–1230). Počátkem 13. století vzniká též pečeť zemského soudu, kde je Václav umně vyobrazen ve zbroji s opisem v latině: SIGILLVM IUSTICIE TO­CIUS TERRE SANCTI WENCESLAI DUCIS (Pečeť spravedlnosti vší země vévody svatého Václava). Zde tak Václav vystupuje jako záruka, či symbol práva v celé zemi. Podobně se ke konci 13. století světec objevuje i na pečeti Prahy.

Ochránce ve zbroji

Stejně jako jiní svatí i Václav má svoji ustálenou ikonografii, která se v průběhu času měnila jen málo. Hlavní atributy – přilba, meč, štít a kopí – se v různých obměnách a kombinacích objevují prakticky na všech jeho zobrazeních. A některé z nich se přirozeně staly i symboly českého státu a národa. Prakticky od počátku je svatý Václav zobrazován v přilbě, takzvaném šišáku. Dnes přilbu známe ze svatováclavského pokladu, ale zdůrazněme, že čelenka nebo též nánosník k ní byl připojen dodatečně (nejpozději za Boleslava II.) s cílem vytvořit co nejpůsobivější památku na knížete Václava.

Dále Václava vídáme s normanským štítem, mečem a kopím. Tato Boží zbroj, jak ji chápal středověk, měla svůj význam: přilba spasení, meč a kopí Ducha svatého a štít víry. V 11. století se na štítě objevuje černá plamenná orlice, která se rovněž stává atributem svatého Václava, později i symbolem panovníka a české země.

Mezinárodní světec

Věhlas svatého Václava se neomezil pouze na české země. Světec se dočkal zbožné úcty i v zahraničí. Krátce po Václavově smrti se našlo vhodné podhoubí pro jeho kult v Bavorsku, kde vznikly první svatováclavské legendy. Na přelomu 10. a 11. století se již Václavovo jméno objevuje v martyrologiu (seznamu světců) kláštera sv. Jimrama v Řezně.

Velké podpory se dostalo Václavovu kultu od císaře Oty II. (císařem 973–983), neboť Václav představoval typ panovníka-světce, jenž v Říši chyběl. Po přesídlení do Itálie proto Ota II. pověřil mantovského biskupa Gumpolda sepsáním svatováclavské legendy, která zprostředkovala příběh našeho knížete středověké západní Evropě i Kyjevské Rusi na východě. Tam se kult svatého Václava objevil nejpozději za vlády Jaroslava Moudrého (1016–1054), jenž dal roku 1036 pokřtít jednoho ze svých synů jménem Václav (Vjačeslav). V genealogii rodu Rurikovců nacházíme dále v 11. a 12. století hned pět Václavů. To jasně signalizuje vstup svatováclavského kultu na Kyjevskou Rus, kde též legenda o svatém Václavovi posloužila jako vzor pro vznik legend o prvních ruských mučednících Borisovi a Glebovi, bratrech Jaroslava Moudrého.

TIP: Poslední boj knížete Václava: Otazníky kolem skonu legendárního Přemyslovce

Svatý Václav je jediným českým světcem, jehož svátek slaví katolická církev po celém světě. V bazilice svatého Petra v Římě má svůj vlastní oltář a vstoupil rovněž mezi pravoslavné svaté. Značné úctě se těší také v Polsku, což mimo jiné dokládá i sto let starý polský kostel svatého Václava v americkém Chicagu. Avšak nejvíce vešel náš Václav na celém světě do obecného povědomí prostřednictvím anglické vánoční koledy Dobrý král Václav zapsané v 19. století, která vypráví o milosrdenství a zázraku, který Václav vykonal na den svatého Štěpána.

Podporovatel republiky

Důležitou úlohu sehrál odkaz svatého Václava také při utváření samostatného československého státu. Ke svatováclavské tradici se přihlásil prezident T. G. Masaryk u příležitosti Svatováclavského milénia roku 1929, což byl tehdy předpokládaný letopočet Václavovy vraždy: „Sv. Václav byl knížetem míru, ale statečně hájil přemyslovského státu a uhájil. Jeho političtí odpůrcové musili pokračovat v jeho politice; tradice politiky přemyslovské byla již tehdy tak silná a je i nám a budoucím poučením a vodítkem (…) Život a smrt sv. Václava nás učí, že zdravý život národa spočívá na vzdělanosti a mravnosti, na mravnosti posvěcené pravou zbožností.“ Nutno však dodat, že programu první republiky mnohem více vyhovovala doba husitská s Janem Husem a Janem Žižkou v čele.

Podle antických písemných pramenů se může zdát, že byl jídelníček starých Římanů velmi pestrý a bohatý na vybrané pokrmy. Nasvědčovalo by tomu i okřídlené spojení „lukulské hody“, jež má původ v období antiky, kdy se stalo synonymem pro opulentní hostiny. Obraz rozmařilých banketů, otylých strávníků a prostopášného chování je však velmi zkreslený. Nákladné hodování patřilo k výsadám jen těch nejbohatších, a představuje tak pouze špičku ledovce římského stravování.

Drtivá většina obyčejných Římanů si jej nemohla dovolit a konzumovala daleko střídmější pokrmy. Jídelníček původních obyvatel Apeninského poloostrova dokonale vystihuje dnešní kulinářský termín „středomořská kuchyně“, neboť sestával především ze zeleniny, luštěnin, obilných kaší a placek, oliv, sýrů a v omezeném množství i z masa.

Jídlo po celý den

Římané zpravidla rozlišovali několik denních chodů. Den začínal snídaní čili ientaculem: Šlo o lehké jídlo, jehož nezanedbatelnou složku tvořily chléb, sýr, vajíčka, olivy a mléko. Hlavní chod se nazýval cena a v dobách republiky, v letech 509–27 př. n. l., bychom ho přirovnali k našemu obědu. Později se přesunul víc k večeru a jeho funkci v poledne nahradilo prandium neboli přesnídávka. Cena se zpočátku skládala z hlavního jídla a zákusku, nicméně na sklonku republiky a za císařství, v letech 27 př. n. l. až 476 n. l., se rozšířila o předkrm.

Skladba jídelníčku byla přímo úměrná majetkovým poměrům strávníků. Bohatší vrstvy si nechávaly jako předkrm servírovat vajíčka, sýr, olivy, zeleninu a víno ochucené kořením či medem. Hlavní chod tvořilo maso, ať už rybí, vepřové, hovězí, či ptačí. Zákusek měl většinou podobu „sladké tečky“: Mohlo se jednat o ovoce, sladké pečivo, ořechy nebo datle.

Chudší Římané si samozřejmě nemohli dovolit jídlo o třech chodech. Jejich oběd byl mnohem prostší a většinou se skládal z obilných kaší a zeleniny. Později odpoledne si někteří dopřávali merendu alias svačinu a večer vespernu, lehkou bezmasou večeři. Jak se hlavní jídlo posouvalo do pozdějších hodin, postupně vespernu vytlačila cena.

Olivy, olivy a zase olivy

Základní potravinu všech obyvatel představoval chléb neboli panis. Nejčastěji se vyráběl z pšenice, výjimkou však nebyl ani ječmen, proso či špalda. V nejstarších dobách si jej Římané připravovali doma ve vlastní peci. Až během republiky se začaly rozšiřovat veřejné pekárny, v Římě doložené již ve 2. století př. n. l. Za císařství se velké oblibě těšilo i cukroví. Jinou variantu úpravy obilí tvořily nejrůznější kaše. Jedly se buď samotné, nebo se zeleninou, masem, ořechy či medem. Konzumace zeleniny byla hojně rozšířená, servírovaly se různé saláty, cibule, česnek nebo třeba chřest. Při bohatých hodokvasech se zelenina vždy podávala jako součást předkrmů i příloha k masitému hlavnímu chodu. Podobné oblibě se těšilo ovoce, především hrozny a fíky, jež se jedly čerstvé i sušené.

Napříč společenskými vrstvami tvořily častou součást jídelníčku luštěniny. Hrách nebo cizrna se mohly servírovat jako příloha masitých pokrmů či ve formě kaší. Avšak dvěma základními složkami, bez nichž se v Římě neobešlo žádné jídlo v kteroukoliv denní dobu, se staly olivy a olivový olej. Mimoto jedli staří Římané také sýry, především ke snídani a k večeři. Vyráběli je z kravského i ovčího nebo kozího mléka.

Není hostina bez omáčky

Maso se buď vařilo, nebo peklo. Vyhlášení kuchaři prý dokázali připravit zvíře ke konzumaci tak, aby byla jedna polovina vařená a druhá pečená. Nejoblíbenější bylo vepřové, dále hovězí, různé druhy ptactva, zajíci a samozřejmě ryby a mořské plody, jichž měla přímořská země hojnost. Bohatí Římané neváhali utratit astronomické částky za vzácné druhy ryb. Naopak denní potravou chudých se staly solené ryby, na rozdíl od poměrně drahého masa cenově přístupné. Podle odhadů se částka za kilogram vepřového rovnala dvoudenní mzdě kvalifikovaného římského dělníka. Nižší vrstvy tak jeho konzumaci omezovaly a dopřávaly si jej maximálně dvakrát týdně.

Na hostiny se maso tradičně připravovalo s množstvím koření, ale také s oblíbenými omáčkami: Servírovat ho bez nich se téměř rovnalo urážce hostů. Vůbec nejoblíbenější a nejrozšířenější omáčkou bylo tzv. garum. Vyrábělo se z ryb a mělo natolik specifickou chuť i aroma, že k němu samotní Římané zaujímali dvojí postoj: Někteří ho považovali za gurmánský požitek, jiní za odpornou šlichtu. Typicky se vyrábělo z malých ryb, nejčastěji ančoviček, a rybích vnitřností, jež se nasolily a nechaly se měsíc hnít na slunci. Tekutina získaná popsanou fermentací se poté mohla dál dochucovat například vínem, octem či medem. 

Není bez zajímavosti, že se dnes stejná omáčka používá ve vietnamské kuchyni. Nicméně omáčky na tabulích Římanů neměly masité pokrmy pouze dochucovat, ale případně i přebít jejich nevábnou chuť. Možnosti skladování a uchovávání masa byly totiž v antice značně omezené, takže se na stůl nezřídka dostalo již nahnilé.

Vsedě i vleže

Ve vilách bohatých Římanů se nacházely speciální jídelny zvané triclinia, kde jedl pán domu s rodinou. Také se tam mohly konat soukromé hostiny pro vybranou společnost. Pokrmy se vždy konzumovaly vleže. Ještě v dobách království (753–509 př. n. l.) a za rané republiky se přitom u stolu sedělo, jak je to obvyklé dnes. Teprve pod vlivem řecké kultury začali římští strávníci jíst na lehátkách na levém boku, opřeni o levou ruku, kterou podepíral polštář.

Jedlo se volnou pravačkou, proto se pokrmy na hostinách předem krájely na drobné porce. Pouze na omáčky či kaše se používaly lžíce. Lehátka se nazývala lectus a dělila se do několika kategorií: Lectus summus bylo nejvyšší a vyhrazovalo se pro nejvzácnějšího hosta. Naopak na nejnižším lectus imus lehával hostitel a jeho manželka. Pro ostatní byla určena lehátka střední velikosti, zvaná lectus medius.

Nezbytnou součást římských vil tvořila kuchyně, kde otroci připravovali jídlo. Původní vaření na otevřeném ohni v zahradě domu nahradily postupně vnitřní krby a pece. Pro lepší odvětrávání měly kuchyně zpravidla otevřenou střechu, aby se kouř nehromadil v místnosti. Mezi odborníky dlouho panoval názor, že se kuchyně nacházela v každém římském domě – včetně činžovních, kde žili nejméně majetní Římané. Nálezy z Pompejí však teorii vyvrátily: V pozůstatcích tamních „činžáků“ se nenašlo žádné nádobí ani místnosti, v nichž by se dalo vařit. Historiky to přivedlo k myšlence, že se římský plebs stravoval spíš na ulici, v hospodách a putykách, nebo si jídlo kupoval hotové a nosil si ho domů.

Vyhrazeno chudině

Přestože si řemeslníci, dělníci a jiní méně majetní obyvatelé Apeninského poloostrova zpravidla nemohli dovolit několik pokrmů za den, k využívání restauračních zařízení je vedlo také nepsané pravidlo, podle nějž se musel každý občan alespoň jednou denně pořádně najíst. Po práci proto jejich kroky obvykle mířily do pouličních taveren. Archeologické nálezy prokázaly, že mnoho podniků bylo zčásti otevřených do ulice, kde se nacházel zděný pult, a dokonce provizorní stolky určené k posezení a konzumaci zakoupeného jídla.

TIP: Po Římské říši nám zůstalo mnoho zajímavých věcí. Například hamburgery

Římané taková zařízení nazývali různě. Popinae představovaly nejubožejší putyky, kam chodili především otroci, propuštěnci nebo cizinci. V nabídce byla nekvalitní kyselá vína, chléb, olivy a dušená zelenina. O stupeň výš stála thermopolia, jež navštěvoval ostatní římský plebs. Neposkytovala přitom jen jídlo, ale také ubytování. V Pompejích se v některých z nich podařilo odkrýt konvice na horkou vodu, sklenice a další nádobí, což jednoznačně dokládá význam zmíněných podniků coby stravovacích zařízení pro široké vrstvy. V daném ohledu se tedy staří Římané příliš nelišili od dnešní konzumní společnosti.