Nevýhodou bezpečnostních kamer může být jejich stacionární umístění. To ale rozhodně neplatí pro novou domácí bezpečnostní kameru od společnosti Ring. Jejich Ring Always Home Cam je součástí malého dronu, který hlídá domácnost za letu. 

Automní kamera Ring Always Home Cam může létat po předem nastavené trase. Za letu sleduje, zda do domácnosti nevnikl vetřelec, nedošlo k nějaké katastrofě, ale také to, zda majitelé zavřeli okna, vypnuli vodu, sporák a další potenciálně riziková domácí zařízení. Kamera je navíc různými důmyslnými mechanismy zajištěná tak, aby se co nejméně snížilo riziko zneužití hackery.

Když je kamera „zaparkovaná“ na zemi, má fyzicky zablokovaný výhled, naopak když letí, nelze ji ovládat manuálně. Létá jen podle předem nastavené trasy. Dalším ochranným prvkem je zvuk, který letící kamera vydává, nehrozí tudíž, že by s ní někdo nepozorovaně manipuloval v době, kdy jsou majitelé doma. Zároveň má rotory pohonu pod krytem a je vybavená algoritmy pro vyhýbání se překážkám.

TIP: V novém bezpečnostním systému pro dům hraje klíčovou roli dron s kamerou

Na druhou stranu, kritici technologie upozorňují, že kamera Ring Always Home Cam i tak přináší pro uživatele určitá bezpečnostní rizika. Například nedávno vyšlo najevo, že v některých amerických městech se Ring domluvil s policií, že za jistých okolností poskytne soukromá videa a zvukové nahrávky uživatelů policii. Ring sice ujišťuje, že to bude vždy jen po souhlasu uživatele, podobná zjištění ale klidu nepřidají.

Píše se rok 1830 a malý národ Belgičanů má co slavit. Vydobyl si konečně nezávislost! Z pobřežního území, které bylo odjakživa předmětem sváru okolních mocností, se stává království, v jehož čele stojí první belgický král Leopold I. Zemička se už kvůli své poloze, kdy často sehrávala úlohu nárazníkového území, deklaruje jako neutrální umírněný stát. Panovník zakladatel má ale s Belgií jiné plány. Touží po koloniích! Touží po nich tak moc, že si už představuje, jak jeho království stojí pyšně hned vedle Anglie, Francie i Španělska. Nový stát zkrátka musí získat prestiž – a tu si vydobude ziskem nějaké bohaté kolonie.

Musíme mít kolonii!

Leopold mlsně pokukuje po tajemné Číně, zaujme ho i exotická Guatemala či daleká Argentina. Spokojil by se i s kouskem indického subkontinentu a nepohrdl by ani Vietnamem. Je mu to však málo platné, čerstvý státeček nedisponuje takřka žádnou válečnou flotilou a ekonomicky je zatím v plenkách. Prostředky, jimiž by kolonii získal, zkrátka chybějí. Přesto je Leopoldova touha silná a vytrvalá a vede až k založení speciální instituce: Belgické kolonizační společnosti.

Koloniální ambice předá i svému synovi a nástupci Leopoldovi II. To už jsme ve druhé polovině 19. století. O událostech, jež následovaly, dnes Belgičané mlčí podobně, jako Turci o bestiální genocidě Arménů. Jejich temným stínem je právě kolonialismus, v jehož jménu Leopold II. dovede zemi k vytoužené moci a bohatství – a dá pokyn k spáchání největších zločinů moderní koloniální historie. Historici právem hovoří o genocidě. O co tedy šlo? 

Bohaté povodí Konga

Leopold II. je svérázným panovníkem. To, co se děje doma, ho příliš nevzrušuje. Na vnitřní politiku má přece své ministry a úředníky. Pohled upíná podobně jako jeho otec daleko za moře. Racionálně si uvědomuje, že jediná reálná šance se nachází v Africe. To už se píše rok 1874 a Leopold se začte do poutavé zprávy britského cestovatele, který právě prozkoumal oblast centrální Afriky kolem mohutné řeky Kongo. Oním dobrodruhem je Henry Morton Stanley. Díky němu doputují k vládci i cenné informace o tom, že povodí Konga je doslova napěchované nerostnými surovinami, nezměrným množstvím kaučuku a slonoviny, kávou, diamanty i zinkem. Leopold se tetelí blahem a pro budoucí konžské dobrodružství se bláznivě nadchne.

Ihned se spojí se Stanleyem a zaštítí jeho druhou, mnohem rozsáhlejší africkou expedici. Svého vyslance pověří nelehkým, na první pohled nemožným úkolem. Stanley se má pokusit přesvědčit co největší počet náčelníků místních kmenů, aby svá území dali Leopoldovi soukromě k dispozici. Celou výpravu navíc Leopold prezentuje jako striktně vědeckou. Expedice má i vznešený cíl: vnést výdobytky evropské civilizace do zaostalé africké země, zavést do těchto končin legitimní obchod a křesťanské náboženství. Pro tyto bohulibé cíle zřídí Mezinárodní společenství Konga, které má v povodí Konga pomáhat v boji proti otroctví. To ještě nikdo netuší, jak moc toto poslání panovník sám pošlape. 

Podlá lest

Stanley si v neprobádané divočině střední Afriky vede překvapivě dobře. Uzavře na 400 protektorátních smluv! „Podepíší“ je desítky zcela negramotných náčelníků, kteří jako „odměnu“ dostanou několik balíků levné látky z Evropy. Leopold je obalamutil – dali mu k volnému užívání v podstatě zdarma území osmkrát větší než je rozloha Belgie! Vzniká Svobodný stát Kongo coby Leopoldova privátní kolonie.

Osobní državu krále musí ještě posvětit mezinárodní společenství. S tím svému spojenci obratně pomůže mocný pragmatik, německý státník Otto von Bismarck. Roku 1884 svolává Berlínský kongres a této klíčové konference se účastní velmoci v čele s Německem, Francií, Spojenými státy a Tureckem. Právě ty stvrdí belgickou nadvládu nad Kongem. Drancování a krutovláda může začít – pro Leopolda II. právě včas, neboť poptávka po exotickém kaučuku v roce 1890 prudce stoupne – čehož král hodlá využít. 

Peklo na zemi

Leopold si mne ruce. Do klína mu spadne dostatek pracovních sil, navíc zcela zdarma. Belgický stát systematicky najímá černé úředníky zvané „capitas“, kteří pomáhají otrockou práci organizovat. Z nabídky dělníků těží jednotlivé soukromé společnosti – systém vykořisťování země totiž funguje s minimem státní byrokracie. Veškerý byznys je značně neformální a společnosti mají volné ruce v tom, jak suroviny těží a jak je zpeněží.

Nejznámějšími společnostmi byly ABIR (Anglo-belgická indická společnost kaučuku) a společnost Avnersoise. Historik Jean Stengers popisuje regiony, kde společnosti působí a v podstatě jim i vládnou, jako „opravdová pekla na zemi“. Symbolem ďábelského zacházení s černošskými otroky se stává karabáč z hroší kůže, kterými jsou pacifikováni všichni „neposlušní“ nebo málo výkonní. Druhým symbolem jsou usekané ruce…

Zajatkyně

Každá vesnička z kaučukové oblasti má nařízené kvóty pro sklizeň kaučuku, jenže ty jsou značně přemrštěné. Nikdo se proto nestará o zdraví pracovníků, důležité je splnit předepsané množství. Pokud by snad vesnice kladla odpor, je bez lítosti vyhlazena a vypálena. Umírají muži, ženy i děti. Práce probíhají ve dne v noci, a když dělník nepracuje dostatečně efektivně, useknou mu ruku. Jako pojistku pro plnění nařízených kvót berou kolonizátoři do zajetí černošské ženy, se kterými si užívají. Pokud muži z vesnice kvótu nesplní, ženy jsou bez milosti povražděny.

Černošští vojáci dostanou navíc striktně stanovený počet nábojů – jeden vystřelený náboj se musí rovnat jednomu mrtvému. Na důkaz, že voják nespolehlivého pracovníka zabil, přinese jeho useknutou ruku. Vojáci se ale někdy netrefí, tak radši useknou ruku i živým, aby mohli přinést kýžený důkaz.

Proti praktice sekání rukou už má Leopold výhrady. Muži dle něj pak nemohou efektivně pracovat. „Sekání rukou – to je idiocie! Usekal bych jim všechno možné, ale ne ruce. To je jediná věc, kterou v Kongu potřebuji!“ rozčiluje se „soucitný“ panovník. 

Povstání utopené v krvi

Zločinů, které lze označit za genocidu, se dopouští zejména koloniální armáda Force Publique. Ta vzniká hned v roce 1885 v čele s bělošskými důstojníky a jim podřízenými černošskými vojáky. Nejsou místní – armáda je najímá zejména z okolních zemí, jako je Zanzibar, Nigérie a Libérie. V roce 1900 činí síla těchto jednotek 19 tisíc mužů. Vůbec nejobávanějšími vojáky jsou příslušníci brutálního kmene Zappo Zap, kteří se v souladu s tradicemi čas od času oddávají surovému kanibalismu. Není divu, že černošské obyvatelstvo se bouří. V rozmezí let 1895 a 1897 dochází k největšímu počtu nepokojů a povstání, ale všechna jsou bez milosti utopena v krvi. 

Belgie totiž z koloniálních peněz pohádkově bohatne. Z prostředků je vystavěn reprezentativní velkolepý justiční palác v Bruselu (na jeho stavbu padne celá dělnická čtvrť). Staví se královské paláce, proslulé nádraží v Antverpách zvané „železniční katedrála“. Pro sbírky artefaktů, uměleckých děl či vycpaných zvířat přivezených z Konga je vybudováno velkolepé Africké muzeum. Vraždění se dlouhou dobu daří tutlat, světová ani belgická veřejnost nic netuší. 

Kam plují?

K veřejnému odhalení zločinů přispěje až Edmund Morel, zaměstnanec liverpoolského rejdařství, který působí v antverpském přístavu. Pozoruje lodě plné kaučuku a slonoviny a zdá se mu podivné, že když se vracejí k africkým břehům, jsou přeplněné vojáky a municí. O všem si pečlivě dělá zápisky a nakonec kontaktuje britského velvyslance v Kongu Rogera Casemanta. Ten mu prozradí zrůdnou pravdu: Belgičané v Kongu páchají neuvěřitelné obludnosti.

Oba muži se následně chopí iniciativy a založí Konžskou reformní asociaci, která upozorňuje veřejnost na poměry v kolonii. Zpráva o nelidském zacházení vypracovaná asociací se dostane v roce 1904 na stůl britskému ministrovi zahraničí a ten ji zveřejní. Informace se bleskově šíří do ostatních zemí.

Leopold musí jednat. Naoko proto zakládá vyšetřovací výbor, který má na místě prověřit, zda v Kongu skutečně dochází k masivním zločinům. On sám prý o ničem neví! Výbor však svou roli vezme k nelibému královu překvapení velmi vážně a potvrdí, že Belgie páchá zločiny. Na povrch vypluje například svědectví jistého otroka jménem Tswambe: „Vojáci přinutili mladé muže, aby zabíjeli anebo znásilňovali vlastní sestry a matky!“

Genocida

Belgická veřejnost je znechucená, vznikají spontánní bouře proti panovníkovi. Rozzlobeni jsou zejména katolíci. Církev totiž do Konga vyslala stovky misionářů, z nichž někteří přišli o život, když bránili nově naverbované černošské věřící. 

Veřejnost je znepokojená i vlnami hladomorů, které vykořisťování způsobilo. Muži jsou totiž masově odvedeni na sběr kaučuku a není nikdo, kdo by obhospodařoval farmy a pole. Misionáři zmiňují „hrůzný hladomor“ v roce 1900. Belgičané navíc to málo, co země vyprodukuje na polích, zabaví. Vojáci běžně kradou i hospodářská zvířata. 

TIP: Boj o černý kontinent: Po stopách evropského drancování Afriky

Drancování Konga skončí až v roce 1908. Leopold se pod tlakem veřejnosti vzdává svých pochybných privátních nároků a belgický parlament schvaluje, že Kongo bude jako kolonie připojena k belgickému státu. I když je pak v roce 1910 zrušen režim nucených prací, zločiny nadále probíhají, byť už jen v minimálním měřítku. 

A finální účet? Leopoldova honba za bohatstvím a mocí způsobila, že do roku 1908 se počet obyvatel Konga snížil o polovinu. Odpornému řádění dle odhadů podlehlo 10 milionů lidí… 

Po čtyřtýdenním cestování na Borneu přijíždíme do přírodní rezervace Tabin v malajském státě Sabah. Únava z uplynulých týdnů naplněných pochody národními parky, nočními výpravami do pralesů a spaním v levných hotýlcích nevalné kvality se v nás pomalu ale jistě akumuluje. V Tabinu nás ovšem čeká pohodlná dřevěná chata s teplou sprchou, vynikající menu a sympatický personál. Všechny tyhle moderní výdobytky jsou obklopeny 1 120 km² pralesa. Přestože zde na většině území probíhala v 60. až 80. letech minulého století selektivní těžba dřeva, stále je tady 90 km² tvořených primárním deštným lesem.

Méně osvíceně už působí fakt, že rezervace těsně sousedí s nekonečnými plantážemi palmy olejné. Člověk tak dostane dost frustrující představu o tom, jak by místo mohlo vypadat, pokud by se priority malajské vlády někdy v budoucnu změnily. 

Plán setkání 

Z pohledu biodiverzity a možností pozorování zvířat je Tabin jedním z nejlepších míst malajského Bornea. Hned po příjezdu se setkáváme s naším průvodcem Rafelem. I když nás tu čekají celé tři noci, chceme si udělat jasnou představu, kdy a kam se za jakými zvířaty můžeme společně vypravit.

Na našem vytouženém seznamu druhů jsou na předních místech sloni bornejští, kterých by se v tabinských lesích mělo toulat 200 až 300 kusů (tj. 20 % celkové populace). Abychom zvýšili své šance spatřit největší savce Bornea, domlouváme si rovnou dvě vyjížďky džípy, jejichž cílem má být právě vystopování těchto chobotnatců. První nás čeká zítra brzy po rozednění a druhou chceme absolvovat v pozdních odpoledních hodinách. To jsou totiž pro setkání se slony nejlepší časy.

Neodolatelné palmy olejné 

Druhý den ráno nás vyhání budík z postelí před pátou hodinou. O půl šesté už sedíme na otevřené korbě džípu a vyrážíme. Hrbolatá cesta podél palmové plantáže pohodlné jízdě moc nenahrává a lehounká mlha halí krajinu svým stříbrným závojem. Najednou se jako korálky na niti vynořuje z plantáže palem stádečko sedmi slonů – samice s mláďaty. Zvířata zvolna kráčí jedno za druhým a směřují k cestě před námi. Menším mláďatům dělá trochu problém dostat se z příkopu lemujícího plantáže na cestu, proto některým z nich samice pomáhají laskavým pošťuchováním. 

Co hledali sloni v palmové plantáži? Prý se tam stahují každou noc. Láká je sladké dřevo palem a jejich listy, které lidé odřezali, aby mohli sklidit palmové plody. Vůdčí samice už stojí na cestě, asi padesát metrů před námi, a čeká na ostatní. Všichni pak mizí v pralese na druhé straně cesty. Mlha se pomalu rozestupuje a nám je jasné, že tohle ráno se nám už další sloni neukážou. Setkání v nás ale zanechalo okouzlující dojem. Je nám krásně a těšíme se na další obyvatele Tabinu, které snad ještě uvidíme.

Trpaslíci přišli po mostu

Domovem slona bornejského (Elephas maximus borneensis) jsou nížinné tropické lesy v severovýchodní části Bornea, a to v malajském státě Sabah a indonéském Kalimantanu. O původu tohoto poddruhu se dlouho vedly rozporuplné debaty a jako samostatný poddruh byl uznán teprve nedávno. Dříve měli zoologové za to, že se potomci bornejských slonů dostali na ostrov až v 18. století jako dar tamnímu sultánovi. Když je pak panovník nechal vypustit do volné přírody, rychle se přizpůsobili novým podmínkám a od té doby žijí divoce. To však byla jen teorie, kterou před několika lety dokončené testování DNA nepotvrdilo. Analýza naopak prokázala genetickou odlišnost od ostatních asijských slonů. 

Bylo zjištěno, že sloni se na Borneo dostali před zhruba 300 000 let, a to přes tehdejší pevninský most z Asie a Sumatry (zmizel před 18 000 let). Časem se jejich vzrůst zmenšil, uši se staly relativně většími, ocas delším a kly rovnějšími. Kly mají většinou jen samci. Dnes je slon bornejský nejmenším ze čtyř rozeznávaných poddruhů slona indického, navíc má o jeden pár žeber navíc. 

Řetěz varovných ohňů

Na Borneu jsme si už zvykli, že odpoledne často prší. Skoro nikdy to však nebyl dlouhotrvající déšť, který by nás donutil k nějakému výraznému omezení programu. Kdyby nám ale mělo pršet během večerní vyjížďky za slony, na nekryté korbě džípu by to moc příjemné nebylo. Focení by pak bylo téměř vyloučené. Tentokrát ale máme smůlu, protože lije až do noci. Výjezd proto přesouváme na další den, kdy podvečerní počasí vypadá daleko příznivěji. Půda je sice stále promočená, ale obloha je téměř bez mráčku. Na obzoru se pomalu začínají rýsovat první červánky.

Vyrážíme na již známou cestu. Když podél plantáže u cesty spatříme hořící ohně, Rafel nám vysvětluje, že je to kvůli slonům. Majitelé plantáží mezi palmami slony zrovna nevítají. Na ochranu palem proti škůdcům navíc používají pesticidy, takže asi před rokem tady následkem požití otrávených palmových listů zemřelo třináct slonů. Tomu chce vedení rezervace zabránit. Jako všechna divoká zvířata se i sloni bojí ohně a tyto záměrně zapálené menší, ale četné ohýnky by je měly od vstupu do plantáže odradit. Pro slony v Tabinu je to naprosto nová situace. 

V sevření sloních boků 

Jedeme asi dvacet minut, když v tom uvidíme asi sto metrů před námi na cestě stádo slonů. Řidič vypíná motor. Je skoro nemožné všechny slony spočítat... Jsou na cestě, v lese i v trávě podél příkopu. Jsou snad všude. Ty, které nevidíme, slyšíme troubit v pralese. Podle Rafela je jich minimálně šedesát, je to největší skupina slonů v Tabinu. Zvířata jsou na vážkách. Chtěla přejít cestu a před setměním vklouznout do plantáže za svými oblíbenými pochoutkami, ale ohně podél plantáže se jim nelíbí. 

Skupinka slonů vedená mladým zvědavým samcem si to nakonec místo mezi palmy namířila po cestě pomalu ale rozvážně směrem k nám. Naštěstí po pár metrech svůj záměr změnili. Mezitím za námi zastavuje další džíp s turisty, takže nemůžeme couvat. Za druhým vozidlem se objevují další sloni a další vystupují z pralesa hned vedle nás... 

Půlhodinka v pralesní tmě

Sedíme v otevřeném džípu a sloni jsou všude kolem nás. Náš pohyb je proto nutné omezit na minimum. Můžeme fotit, ale rozhodně nesmíme používat blesk. Přestože by si to nikdo z nás nedovolil, slyšíme od Rafela toto preventivní upozornění každou chvíli. Jsme si vědomi, že blesk by mohl slony vyprovokovat a my bychom byli v pěkném maléru. Těžko odhadovat, jak dlouho jsme v téhle patové situaci. Možná půl hodiny. Po celou dobu cítíme srdce až v krku. Částečně je to respektem z těchto několikatunových zvířat, z větší části pak vzrušením z tak blízkého setkání. 

TIP: Rozhovor s botanikem Martinem Dančákem: Stále živé srdce Bornea

Nakonec opět startujeme motor a čekáme, jak bude stádo reagovat. Sloni se stahují z cesty do příkopu a zpět do pralesa a uvolňují nám cestu. Slunce už téměř zapadlo a my pokračujeme v noční jízdě, teď už za tvory mnohem menšími, lovícími pod rouškou tmy. Když se o hodinu a půl později vracíme stejnou cestou zpět, sloni stále otálejí na kraji pralesa. Tuto noc se do plantáže nedostali…

Myšlenka postavit v pátém největším, a pokud jde o kvalitu ovzduší v jednom z nejšpinavějších čínských měst, obytný komplex plný exotických rostlin a vertikálních zahrad, se jevila jako skvělý nápad. Není proto divu, že všech 826 bytových jednotek komplexu Qiyi City Forest Garden našlo rychle své majitele.

Po dvou letech ale původně zelený ráj vypadá jako krajina z postapokalyptického filmu – balkony pohltila neudržovaná zeleň a komplex se stal domovem obřích kolonií komárů.

TIP: Pole uprostřed měst: Jakou budoucnost nám nabízí městské farmaření?

Z nejasných důvodů se do rozlehlého rezidenčního komplexu doposud nastěhovalo pouze 10 rodin. Stovky vertikálních zahrad tak nemá kdo opečovávat a ty si žijí vlastním životem. Neudržovaná zeleň vzbuzuje v obyvatelích obavy, zda přebujelá flóra nemůže ovlivnit bezpečnost celé stavby. Místní úřady se snaží obavy nájemníků mírnit a slibují, že v neobydlených jednotkách zajistí alespoň základní údržbu zeleně.

Kosmický dalekohled Kepler se stal nejen velice úspěšným hledačem extrasolárních planet, ale také se velkou měrou zasloužil o výzkum na poli stelární astronomie. Umožnil dlouhodobě monitorovat mnoho typů proměnných hvězd, z nichž jeden dokonce popsal vůbec poprvé – tzv. heartbeat stars, česky bychom řekli asi „tepající hvězdy“. Uvedené označení získaly podle charakteru světelné křivky, tedy změny jasnosti s časem, který tvarem velmi připomíná záznam EKG lidského srdce: zrychlující nárůst jasnosti a pak prudký pokles. 

TIP: Mají všechny hvězdy magnetické pole?

Následnými výzkumy astronomové zjistili, že je podivná proměnnost důsledkem oběhu složek dvojhvězdy po velice výstředných dráhách kolem společného těžiště. V nejbližším bodě dělí obě stálice jen několik málo jejich poloměrů, zatímco v tom nejvzdálenějším se od sebe dostávají víc než desetkrát dál. V nejbližším průletu deformuje povrchy stálic silné působení slapových gravitačních sil, což zcela mění rozložení světla na jejich povrchu. Důsledek obou jevů pak tvoří komplikovaná světelná křivka.

Když geologové australské těžební společnosti Evolution Mining při těžba zlata u města Ora Banda v Západní Austrálii narazili na neobvyklé horniny, kontaktovali geofyzika Jaysona Meyerse, šéfa společnosti Resource Potentials. Meyers ve vzorcích od Ora Banda ihned rozeznal neklamné známky dopadu mimozemského tělesa. 

Další průzkum na zmíněném místě společně s analýzou satelitních snímků vedl k objevu impaktního kráteru, který dostal jméno Ora Banda. Jeho průměr je přibližně pět kilometrů, takže to musela být pořádná rána. Odborníci odhadují, že tento kráter vyhloubil dopad tělesa, které mohlo mít průměr asi 200 metrů. Původně byl kráter hluboký několik set metrů. V dnešní době je již zcela vyplněný sedimenty, takže doposud unikal naší pozornosti.

TIP: V Austrálii odhalili nejstarší kráter na světě: Vznikl před 2,2 miliardami let

V kráteru se teď rozeběhne intenzivní výzkum, především na mikroskopické úrovni. Ten by měl vést k přesnému určení stáří kráteru Ora Banda. Meyersův minimální odhad je kolem 40 milionů let a maximální asi 250 milionů let. Nejpravděpodobnější stáří je podle geologů okolo 100 milionů let, což odpovídá období křídy, v závěrečné části druhohor. Meyers zároveň odhaduje, že se při dopadu meteoritu v Ora Banda uvolnilo více energie, než při všech testech atomových pum dohromady, tedy více než 500 megatun TNT.

Sotva třicetiletý Andrew Charles Eddy vstoupil do vody u korálového útesu Sombrero Reef, kousl jej žralok. Jeho manželka Margot Dukesová-Eddyová zahlédla žraločí hřbetní ploutev a krev tekoucí z manžela do moře. Nezaváhala a skočila do vody. Jakmile odtáhla muže do bezpečí, jiný člen rodiny zavolal na tísňovou linku. Zraněný byl letecky přepraven do Miami, kde mu lékaři ošetřili vážně zraněné rameno. Podle záchranáře Ryana Johnsona byl pacient při příletu v kritickém stavu.

TIP: Australan zachránil manželku před žralokem pěstí

Manželé Eddyovi z amerického státu Georgia byli na Floridě na dovolené spolu s příbuznými a společně se plavili na soukromé lodi. Několik lidí z jejich skupiny se už potápělo se šnorchlem, když Eddy skočil do vody, aby se se k nim přidal. Útočící žralok podle očitých svědků měřil 2,5 až tři metry. Mohlo jít o žraloka bělavého, který byl v této oblasti ten den spatřen již dříve.

Florida vykazuje nejvíce žraločích útoků na světě, loni jich zde bylo hlášeno 21. Globálně jsou však útoky žraloků na lidi velmi vzácné.

Velké osobnosti vikingského věku zůstávají pro historiky dodnes tak trochu záhadou. Nevíme dost, abychom mohli spolehlivě zmapovat jejich osudy: Většinu dostupných informací totiž poskytují pouze ságy z pozdějšího období, jejichž věrohodnost mnozí odborníci zpochybňují. Jisté však je, že seveřané ovládli divoký vodní živel natolik, že se odvážili opustit známé prostředí skandinávské domoviny.

Jako první nalezli spojení po vodě mezi Baltem a Malou Asií, když se po ruských řekách úspěšně dostali až do tehdejší Konstantinopole. Především ovšem, na rozdíl od Římanů a dalších obyvatel Středomoří, mířili na západ. Nejprve kolem 8. století postupně osidlovali menší souostroví v dnešním Norském moři, jako Hebridy, Orkneje či Shetlandy, posléze si podmanili Island – a nakonec se vydali ještě dál. 

Zelený ostrov

Z generace na generaci si mezi sebou předávali zvěsti, že někde za obzorem musí ležet dosud neobjevená pevnina. Někteří mořeplavci se po návratu domů dokonce zmiňovali, že skutečně zahlédli její obrys, až do roku 982 však u jejích břehů nikdo nezakotvil. Uvedeným činem vstoupil do dějin teprve zkušený mořeplavec Erik Rudý z Islandu. Zdárně překonal víc než 700 kilometrů dělících jeho domov od ostrova, který podle bujné vegetace pojmenoval Zelená země – tedy Gronland neboli Grónsko. Doprovázela ho tam i žena a tři synové, přičemž druhorozenému Leifovi bylo tehdy dvanáct let, jak lze alespoň vyčíst z literárních pramenů.

TIP: Vikingové v Grónsku: Tajemství dávných osad z mrožích klů

Rodina strávila v Grónsku zhruba tři roky a položila základy prvních osad. Poté se Erik vrátil na Island, aby o svém objevu informoval ostatní muže, kteří se rádi vydávali za dobrodružstvím a na lup neboli „vík“. Započala tak éra úspěšného kolonizování největšího ostrova planety, jenž tou dobou skutečně dělal čest svému jménu: Zatímco dnes ho pokrývá sníh a led, před tisíci lety tam díky periodickému oteplení panovalo mírné klima a Grónsko představovalo příjemné místo k životu. 

Zvěsti o neznámé krajině

Účast na objevné výpravě, kterou se neohrožený Erik Rudý zapsal do historie, v jeho synech nepochybně zanechala hluboký dojem. Proto nepřekvapí, že se rozhodli jít v otcových šlépějích – a nakonec ho i překonali. 

Podle teorie, k níž se současní historici kloní, předznamenalo Leifův osud setkání s Bjarnim Herjólfssonem. Tento bohatý islandský obchodník přátelům vyprávěl, že při jedné z námořních cest zahlédl na západním horizontu obrysy země. Dnes jej považujeme za prvního známého Evropana, který se zřejmě na vlastní oči přesvědčil o existenci Ameriky. Teprve Leif Eriksson však domněnku potvrdil. 

Norská inspirace 

První příležitost prověřit své námořnické dovednosti se mu naskytla nejspíš ve 24 letech, kdy dostal za úkol dovézt norskému králi Olafovi dary z Islandu. Plavba se neobešla bez komplikací, neboť ji zhruba na měsíc přerušila bouře a uvěznila posádku na Hebridách. Nakonec však právě zmíněné zdržení sehrálo v Leifově životě klíčovou roli, protože na ostrovech prožil milostný románek s dcerou místního panovníka. Thorguna s Erikssonem otěhotněla, a přestože se chlapec Thorkill narodil až dlouho po jeho odjezdu, později za otcem do Grónska přicestoval. 

Pobyt u norského krále obohatil Leifa v mnoha ohledech, nejvýznamněji však v tom náboženském. Mladý Viking se nechal pokřtít a novou víru posléze přivezl domů. Následně k ní konvertovala i jeho matka a údajně se zasloužila o vybudování vůbec prvního grónského kostela.

V Novém světě

Leif však nezapomněl na Bjarniho vyprávění: Po návratu proto shromáždil 35 mužů a vypravil se s nimi do neznámých vod. Plavili se zhruba 320 kilometrů na západ od Grónska, když skutečně spatřili neznámou pevninu a pojmenovali ji „Helluland“ neboli „kamenná země“ – s největší pravděpodobností šlo o dnešní Baffinův ostrov na severu Kanady. S tím se ovšem ambiciózní Leif nespokojil a navigoval plavidlo podél pobřeží dál na jih, až k současnému poloostrovu Labrador, který nazval „Markland“ čili „lesní země“. Dnešní ostrov Newfoundland pak dostal jméno „Vinland“, tedy „země vína“. A teprve tam Vikingové podle všeho poprvé vstoupili na americkou půdu. 

Podle dochovaných zápisů v kronikách je překvapilo bohatství místní přírody: Poskytovala dostatek zeleně a pastvy pro dobytek, lososi byli větší než v Grónsku, a jak název napovídá, pravděpodobně tam rostla i vinná réva (ačkoliv jiný výklad ztotožňuje termín „vin“ se starogermánským označením pro pastvinu). Muži se v místě na nějakou dobu usadili a založili poměrně prosperující kolonii.

První rodilý Američan

Erik Rudý se synova triumfálního návratu do Grónska nedožil. Když Leif spolu s posádkou doplul zpět, byl už starý panovník po smrti. Eriksson po něm převzal grónské žezlo a žádnou další výpravu za oceán už nepodnikl. 

Nicméně jeho bratru Thorvaldovi nedala objevená země spát a po nějakém čase tam zamířil znovu. Stal se tak zřejmě prvním Evropanem, který se prokazatelně setkal s domorodci, a na vlastní kůži se přesvědčil také o nebezpečných stránkách „nového světa“. Krutým vystřízlivěním se pak stala násilná roztržka s místními, při níž Thorvald přišel o život. Zbytek posádky se vrátil domů s hrůzyplnými zvěstmi o lidech, které nazývali „skraelings“, tedy doslova „ohyzdové“. Konfliktům s nimi se navíc nevyhnuly ani pozdější výpravy. 

TIP: Vikingové objevují Ameriku: Vstříc dobrodružstvím na palubě drakkaru

O dalším osudu Leifa Erikssona mnoho nevíme. Naposledy je zmiňován v letech 1018–1020, kdy mu nejspíš bylo kolem 50 let. Po něm na grónský trůn usedl jeho syn Thorkill, narozený na Hebridách. Druhý Leifův bratr, Thorstein, podnikl ještě jeden pokus doplout k Vinlandu, po cestě však onemocněl a zemřel. Do osady, kterou tam Eriksson založil, se nakonec dostala až Thorsteinova žena s novým manželem. A z jejich vztahu vzešel chlapec Thorri – první Evropan, o němž je známo, že se narodil v Severní Americe…  

Když jsem se už po třetí vracel do nejkrásnější bažiny světa, do brazilského Pantanalu, byl můj hlavní zájem soustředěn na nejkrásnějšího papouška Brazílie, vzácného aru hyacintového (Anodorhynchus hyacinthinus). Tento nádherný opeřenec patří mezi ohrožené druhy, které byly ve volné přírodě již téměř vyhubeny. Posledním útočištěm se jim stal právě Pantanal.

Království, které vám nic nedaruje

Pantanal je právem považován za ráj papoušků na zemi. Bohatstvím druhů snese srovnání s Amazonií a dalšími místy s mimořádně vysokou biodiverzitou. Už při letmém pohledu na satelitní snímek zaujme člověka nespočet malých jezírek, potůčků a bažin. Krajina je protkána mohutnými toky řek a jezera jsou zde tak velká, že nelze dohlédnout na druhý břeh. 

Tentokrát jsem cestu naplánoval na červenec, kdy místní příroda exploduje barvami a překypuje životem. Krajina se po dlouhém období dešťů stává přístupnější, protože napůl vyschlé vodní plochy umožňují snadnější cestu do pampy. 

Nebylo dne, abych při svých toulkách nenarazil na velké množství papoušků. Ještě brzy před rozedněním, kdy se celá krajina halí do absolutní tmy, se ozýval ohlušující křik papoušků ara. Jako velký milovník těchto pestrobarevných křiklounů jsem se rozhodl trávit dlouhý čas u hnízdních dutin, abych se o životě arů dozvěděl co možná nejvíc. Věděl jsem, že mě čeká těžký úkol, protože ve sluncem rozpáleném Pantanalu dosahují denní teploty téměř 40 °C. V noci je naopak jen pár stupňů nad nulou. Jako v každé jiné tropické bažině se to všude kolem hemží tisícovkami komárů, takže musím být zahalený od hlavy až k patě. Žádný fotograf nebo milovník přírody tady nedostane nic zadarmo. 

Modrá barva královského pláště

Arů existuje celkem šest rodů a ara hyacintový náleží do rodu Anodorhynchus. Společně s ním se sem řadí ještě dva druhy modrých arů. Nejvzácnější ara tyrkysový (Anodorhynchus glaucus) je v současné době považován za vyhynulého, protože jej v jeho domovině, na rozsáhlém území u hranic Brazílie, Paraguaye, Uruguaye a Argentiny, už desítky let nikdo nespatřil. Druhým „modrým“ zástupcem rodu Ara, je vážně ohrožený Ara Learův (Anodorhynchus leari). 

Modrý kabát arů hyacintových, které lze z hlediska velikosti považovat za krále mezi létajícími papoušky (větší, respektive těžší je jen nelétavý papoušek kakapo soví – Strigops habroptila) není jednolitý. Především na denním světle je dobře patrné, že hlava má světlejší odstín modré a dokonce hraje duhovými barvami. Letky a ocasní pera jsou vespod tmavě šedé. Obrovský šedo-černý zakřivený zobák je ostře zašpičatěný a oproti zobákům ostatních arů nejsou na jeho okrajích vidět zubovité výstupky. Na obličeji má ara hyacintový dvě výrazně holé oblasti – zlatožlutý oční prstenec a pruh stejné barvy na spodní straně zobáku, které tvoří nádherný kontrast s modravým peřím. 

Z korun stromů na zem

Většina velkých i menších druhů papoušků tráví tady v Pantanalu víceméně celý život v korunách vysokých stromů. Výjimkou nejsou ani velcí papoušci ara, kteří si navíc oblíbili nejvyšší stromy v okolí, a to palmy Suagrus commosa a Attalea funifera. Pro pozorovatele s dalekohledem je to opravdový ráj, fotograf si ovšem musí hodně lámat hlavu, jak se opeřencům dostat „na kůži“. 

Postupem času jsem se ovšem naučil poznávat denní rytmus arů. Věděl jsem, kdy přibližně nastává doba krmení a jak dlouho trvá. Od průvodce jsem se pak dozvěděl, kde přesně a na jakých stromech mám papoušky hledat. Klíčový pro mě byl okamžik, kdy jsem velké papoušky ara poprvé uviděl na zemi, pod jejich oblíbenými stromy. S oblibou totiž sedají na zem, kde se jim snadněji daří prorazit tvrdou slupku velkého palmového ořechu. Velmi často jsem měl později možnost pozorovat několik jedinců, kteří se doslova pásli na volně ležících plodech přímo před mým fotoaparátem. Všechny tyhle cenné poznatky mi nakonec velmi usnadnily pozorování. Velkou výhodou pro mě navíc byl fakt, že papoušci byli zvyklí na přítomnost lidí v okolí. Celé generace místních honáků totiž žijí hned vedle stromu, kde ary vyvádějí svoje mladé. 

Lahůdka z dobytčích střev

Arové se dožívají vysokého věku a pohlavní dospělosti dosahují teprve v sedmém roce života. Tehdy se začnou ohlížet po partnerovi, s nímž založí hnízdo v dutinách velkých stromů. Oba partneři musejí svá vajíčka chránit před predátory nejen z řady savců, kterými nejčastěji bývají nosálové, ale i před vetřelci z ptačí říše – například tukany nebo dravými ptáky. 

Strava arů hyacintových ve volné přírodě se skládá převážně z ořechů zmíněných palem Suagrus commosa a Attalea funifera. Dále se papoušci živí některými druhy ovoce, zejména mangem. Potřebné minerály velmi často doplňují pozřením bahna, jenž jim napomáhá i při trávení. 

Pozoruhodný je původ palmových ořechů, které arové nacházejí na loukách. Palmové plody totiž mají za sebou cestu zažívacím traktem hovězího dobytka. Krávy spásají ořechy ještě obalené v nezralém zeleném povlaku. Ten je stráven a na pastvinách se po nějaké době nacházejí už jen ořechy „očištěné“ trávicím ústrojím přežvýkavců. Ostrůvky s palmami, na nichž oblíbené ořechy arů rostou, většinou stojí uprostřed pastvin na mírně vyvýšených podkladech, čímž jsou chráněny proti pravidelným záplavám. 

Budoucnost pohledem optimisty

V současné době žije ve volné přírodě 3 000 až 7 000 arů hyacintových, přičemž jejich největší populaci hostí Pantanal. I tady ovšem tito výrazní letci ubývají. Jejich hlavními pronásledovateli jsou obchodníci zapojení do ilegálního trhu se zvířaty a lovci, kteří ary zabíjejí kvůli masu a peří. Současná cena v zajetí chovaných arů hyacintových se pohybuje okolo 250 000 Kč, mnohdy se dostává ještě výš. 

Při své cestě jsem se ovšem nezaměřoval bezvýhradně jen na ary. Druhou, a pro mě snadněji přístupnou skupinou byli menší amazoňané, aratingy a další menší druhy. Ty si naštěstí nevybírají nejvyšší možné stromy, ale velmi často obsazují nižší patra stromového porostu a odumřelé kmeny. Není až takový problém najít starou ohořelou palmu, v níž současně v několika patrech hnízdí amazoňani, ary, ale i drobní papoušci mniší. Potom už jen stačí čekat, někdy i dlouhé desítky minut, než některý opeřenec vystrčí alespoň nakrátko hlavu z dutiny. 

TIP: Setkání na pustém ostrově: Vzácný kakadu palmový

Čas trávený v blízkosti divoce žijících papoušků ve mně zanechal hluboký dojem a všechny vzpomínky se mi nesmazatelně vryly do paměti. Zejména ary hyacintové patří k nejkrásnějším papouškům naší planety, a nejen proto stojí pozorování posledních hnízdících párů za všechny s tím spojené potíže. Těžko lze zapomenout na okamžiky, kdy vás ráno probouzí pronikavý hlas těchto krasavců, nebo když se později odpoledne v letu vznášejí nad vaší hlavou. Jsem optimista a pevně doufám, že tihle krásní tvorové překročí stín minulosti a jejich stavy utěšeně porostou.

Nedávno došlo k hackerskému vyděračskému útoku na univerzitní nemocnici v německém Düsseldorfu. Útok vyřadil počítačové systémy a tentokrát měl i fatální následky. Do nemocnice měla být totiž převezena pacientka v kritickém stavu, jejíž život závisel na přístrojích. Další nemocnice s potřebným vybavením byla příliš daleko, takže lékaři museli pacientku nouzově přepravit do nemocnice v blízkém Wuppertalu, kde záhy zemřela.

Německé úřady zahájily vyšetřování kvůli zabití z nedbalosti. To znamená, že pokud bude dopaden hacker spojený s tímto případem, bude ze zabití pacientky obviněn. Pokud se vše potvrdí, podle všeho půjde o první známý případ zabití přímo spojený s hackerským útokem. Zřejmě šlo o útok kriminálního rázu, jehož účelem bylo získání peněz.

Zkušenosti s vyděračským softwarem mají nemocnice z celého světa a podobné případy známe i z Česka – terčem útoků se zde staly nemocnice v Benešově a letos na jaře i Fakultní nemocnice v Brně. Tentokrát ale došlo k nejhoršímu.

TIP: Varování: Kyberútoky na automobilový provoz by mohly vést k masakru

Je smutnou ironií, že nemocnice Düsseldorf University Hospital zřejmě nebyla primárním cílem útoku. Hackeři s ransomwarem vydírali univerzitu Heinrich Heine University Düsseldorf, která je s nemocnicí spojená, ale sídlí jinde ve městě. Policisté kontaktovali hackery a sdělili jim, že ohrozili pacienty v nemocnici. Hackeři jim sice následně předali kódy pro opětovné spuštění počítačů nemocnice, pro zmíněnou pacientku už ale bylo pozdě.