Společnost Porsche těsně před začátkem pandemie zahájila prodej sportovního elektromobilu Porsche Taycan. Doposud jich prodali necelých 5 tisíc. Porsche od té doby pořádá pro veřejnost okruhové dny (anglicky track day), kterých se může účastnit větší počet vozů Taycan. V takovém případě se ale stává, že nabíjení lithium-iontových baterií těchto vozů velmi zatíží lokální rozvodnou síť.

Porsche proto vyvinuli pozoruhodné velké mobilní 2,1 MWh nabíjecí stanice, v podobě návěsu pro kamion. Po nezbytných testech postavili flotilu sedmi těchto nabíjecích stanic, která už má za sebou zhruba 5 tisíc nabíjecích operací. Některé z nich přitom proběhly za extrémních podmínek, při teplotě až mínus 40 °C.

TIP: Tesla Semi: Elektrický náklaďák Elona Muska překonal veškerá očekávání

K nabíjecí stanici může být v jednu chvíli připojeno až 10 Taycanů. Stanice zvládne na jedno nabití poskytnout energii pro 30 nabití Taycanů. Společnost Porsche přitom usiluje o to, aby se nabíjecí stanice nabíjely energií z obnovitelných zdrojů. Na příklad v listopadu 2019 v portugalském Portimau nabíjecí stanice Porsche doplňovaly energii z okolních fotovoltaických farem. Za příhodných podmínek je možné stanici plně nabít za čtyři hodiny.

Astronomové potěšili matematiky. Objevili planetu velikostí velmi podobnou Zemi, jíž oběžná dráha je oslavou legendární matematické konstanty Ludolfova čísla, čili čísla pí. Exoplaneta, která si okamžitě získala přezdívku „π Země“, totiž oběhne hvězdu jednou za 3,14 dní.

Prajwal Niraula z amerického institutu MIT vedl tým odborníků, který analyzoval data mise K2 amerického lovce exoplanet, teleskopu Kepler, pořízená v roce 2017. Z těchto dat vylovili exoplanetu, která nese označení K2-315b. Její velikost odpovídá 0,95 procentům velikosti Země. Hvězdu obíhá v těsné blízkosti, rychlostí cca 81 kilometrů za sekundu. Stihne to právě za zmíněných 3,14 dní. Objev nedávno potvrdila pozorování soustavou pozemních teleskopů SPECULOOS.

Pí Země červeného trpaslíka

Hmotnost pí Země astronomové zatím neurčili. Domnívají se ale, že je terestrická, tedy kamenná, stejně jako naše Země. Zároveň jsou přesvědčeni, že navzdory těsné blízkosti ke hvězdě nejde o naprosto pekelný roztavený svět. Hvězda K2-315 je totiž červený trpaslík spektrální třídy M, jehož hmotnost odpovídá asi jedné pětině Slunce. Je výrazně chladnější než Slunce. Na povrchu pí Země panují teploty do zhruba 177 °C, což je například oproti Venuši docela pohodové klima.

TIP: Nový objev astronomů: Extrémní Země, kde jeden rok trvá 4 hodiny 20 minut

Objev pí Země opět potvrdil, že je možné objevovat zajímavé exoplanety důkladným „prohrabáním“ archivních dat s pozorováními staršího data. Planeta K2-315b je sice příliš horká na to, aby tam mohl bez problémů existovat život pozemského typu, zároveň je ale slibným kandidátem pro pozorování atmosféry planety podobné Zemi budoucím vesmírný teleskopem Jamese Webba JWST.

Pokud jste lanýže ještě neochutnali, na podzim na Istrii k tomu bývá jedinečná příležitost. Jejich chuť je tak jedinečná, že prý v podstatě nelze popsat. Někteří cítí při první ochutnávce petrolej, jiní zase tlející listí. Už při té druhé ale většina lidí chuti lanýžů beznadějně propadne.

Lanýže kam se podíváš

Aroma lanýžů je neuvěřitelně silné, což dobře vědí především tisíce gastro nadšenců, kteří do Chorvatska míří po skončení letní turistické sezóny. „Lanýže připravujeme s ingrediencemi neutrálních chutí, aby se chuťové vjemy nepřebily. Ovšem i přílohy musejí být hodně kvalitní. Těstoviny si připravuji sám, musí v nich být hodně vajec. Pak je těstovina prvotřídní a chuťově si sedne s lanýžem,“ popisuje přístup ke kulinářskému zlatému grálu šéfkuchař Karel Matyáš.

Na podzim patří na Istrii kuchyňským diamantům, jak milovníci jedinečným houbám říkají, snad vše. Na lanýže narazíte v každé restauraci, mluví se o nich na každém rohu a dokonce se v tuto dobu pořádá speciální lanýžový festival, jehož zahájení si nenechávají ujít ani členové chorvatské vlády. Lanýže na Istrii nelákají ovšem jen milovníky speciální gastronomie. Za inspirací se sem sjíždějí také šéfkuchaři z celého světa.

Se smečkou na lov lanýžů

Jestliže ovšem chcete o lanýžích zjistit vše, budete muset pověsit do skříně luxusní společenské šaty a natáhnout si pohodlnější oblečení do lesa. Lanýže totiž rostou pod zemí u kořenů listnatých stromů a lesy v okolí Motovunu jsou pro jejich hledání ideální. „Nikdy nevíte, kde na ně narazíte. Jste jako archeolog. Vidíte jen kousíček, vrchol ledovce. Může to být malý kousek, nebo naopak váš největší životní úlovek,“ popisuje hledač lanýžů Ivan Karlič.

Ivan vyrostl ve vesnici, která má čtyřicet obyvatel. Žije tu přitom víc než stovka psů a hodnota většiny z nich dosahuje několika desítek tisíc korun. Rozsáhlý „klan Karličů“, který se živí hledáním lanýžů už tři generace, je závislý na osmi z nich. „Psi jsou jako členové rodiny. Jsou pořád venku, a to je pro ně nejlepší. Hledání je pro ně zábava,“ vysvětluje Ivan. „Vidíte to na nich, když se odjíždí do lesa. Chtějí jet všichni, to ale samozřejmě nejde. Máme několik skupin, které jsou na sebe zvyklé. Když je pes dva až tři měsíce starý, začínáme s výcvikem. Na zahradu dáváme malé kousky lanýžů a pes se učí je vyčuchat. Aby věděl, co v lese hledám. A když najde lanýž, vždycky mu dám něco za odměnu, co po lanýžích chutná.“

Rozhoduje rychlost i velikost

Ivan s sebou do lesa bere vždy víc psů. Ti mladí se učí do starších. I když jejich cesta lesem vypadá jako procházka spolku na ochranu nevychovatelných psů, vše má svůj pevný řád. Když ale pes zavětří a začne hrabat, jde o vteřiny, jak dosvědčuje Ivan Karlič: „Některému psovi řeknete stop a on přestane, na některé musíte řvát několikrát, jiné musíte odtáhnout silou. Není to úplně jednoduché.“ Nejde přitom jen o to, že by pes lanýž přímo snědl: „Když pes do lanýže drápne, už to není houba první kategorie. Skončí v té druhé a vy v jediné vteřině ztrácíte třeba 50 eur.“

Když Ivan přijde se psy do lesa, nechá je nejprve tak 20 minut hrát. Vždyť taková výprava na lanýže může trvat i šest šest hodin a někteří hledači vydrží v lese i dvanáct hodin. Na lanýže můžete vyrazit kdykoliv během dne. Odborníci ale tvrdí, že brzy ráno a odpoledne je ten čas nejlepší. Nejvzácnější bílé lanýže rostou jen čtyři měsíce v roce. Jeden kilogram se minulý rok prodával za zhruba 75 tisíc korun. Podle velikosti a kvality ale může být cena i několikanásobná.

Psi s „lanýžovými geny“

Pokud byste se chtěli stát hledačem lanýžů, potřebujete rozhodně psa, ale nemusíte kupovat žádné speciální plemeno. Vždyť ani jeden z Karličových psů není čistokrevný: „Máme osm psů, tady máme tři rozdílná plemena. Tohle je pes s geny plemene Lagotto Romagnolo (italský vodní pes, pozn. redakce), jmenuje se Istra, dva roky stará. Je to nejznámější plemeno ve světě lanýžů, protože má pro hledání speciál­ní cit. Tohle je Lila, šest měsíců starý labrador, a to je Lela, ta je nejlepší – většinově je to geneticky německý ohař. My máme jen křížence, protože zkřížená plemena jsou nejlepší, nejsou nikdy nemocní, nachlazení. Navíc náš nejstarší pes je sedmnáct let starý.“

Ne každý pes je pochopitelně k hledání způsobilý, ale to už si hledači pohlídají. „Je to mezi námi hledači. Když víte, že je někdo dobrý v hledání, znamená to, že má i dobré psy, kteří mají ty správné geny. S tím člověkem se pak snažím domluvit, jestli by mi nějakého psa nepřenechal,“ vysvětluje Ivan Karlič.

Místo pro začínající gurmány

Mít dobrého psa a žít v okolí Motovunu ale nestačí. Nedílnou součástí celého procesu je také obchodování s lanýži. Ivan má na starosti dodávky do nejlepších restaurací. Karličovi takových zařízení zásobují tisícovku v celkem dvaadvaceti zemích.

„Pracujeme tvrdě. Začínáme brzy ráno a končíme pozdě v noci. Většinou. Je to posedlost. Není to jen živobytí, je to věc, kterou máme rádi,“ usmívá se Ivan a dodává: „Sám jsem velký gurmán. Lanýže si vařím sám a taky na ně chodím do restaurací. Ty navštěvuji i kvůli inspiraci. A moje nejoblíbenější jídlo? To je jednoduché. Ztracené vejce uvařené ve vodě, trochu čerstvých bílých lanýžů a na vrch kapku panenského olivového oleje a trochu soli. Čím jednodušší, tím lepší. S lanýžem můžete mít všechno, pizzu, těstoviny, ale tohle jednoduché jídlo je pro mne nejvíc.“

TIP: Konec gurmánského potěšení? Podle vědců přijdeme v dohledné době o lanýže

Lanýže můžete ochutnat v řadě luxusních restaurací po celém světě. Jasné ovšem je, že nejlepší je čerstvý lanýž. A ve stavu čerstvosti houba vydrží jen několik dní. Je proto nejlepší jít jí „naproti“. Lanýžový byznys na Istrii je poměrně mladý, a díky tomu i celkem nezkažený. Je to tedy určitě to ideální místo, kde se můžete s vyhlášenou gurmánskou pochoutkou seznámit. 

Pařížské architektonické studio rescubika je známé svými odvážnými a veskrze zelenými projekty. Nedávno studio představilo svou vizi nového mostu pro Paříž, nyní Benoit Patterlini se svými kolegy přichází s neméně odvážným konceptem – jejich nejnovějším počinem je návrh zeleného super mrakodrapu pro New York.

Obytná věž Mandragore počítá se 160 patry a výškou 737 metrů. Stát by měla na Rooseveltově ostrově v samém srdci New Yorku. Projekt reflektuje vizi „města budoucnosti“, tedy uhlíkově neutrálních staveb – jejich mrakodrap má být jakousi jímkou, pohlcující více oxidu uhličitého z atmosféry, než kolik ho sama stavba vyprodukuje. 

TIP: Spirálová věž má být první klimaticky neutrální výškovou atrakcí

Pomoci jí k tomu má množství zelených technologií – návrh počítá s 36 větrnými turbínami, 7 tisíci metry čtverečních solárních fasád a důmyslným systémem rekuperace tepla, který zajistí příjemné prostředí v horkých dnech i během mrazivých zimních měsíců. Zelená fasáda budovy má být osazena 1 600 stromy a vertikálními zelenými plochami o celkové výměře přesahující 24 tisíc metrů čtverečních.

Před padesáti lety kniha 2001: Vesmírná odysea poprvé zobrazila cestu skrz červí díru. Od té doby teoretická existence zmíněného fenoménu neustále podněcuje fantazii široké veřejnosti i odborníků. Červí díry totiž představují takový malý zázrak a jednu z možných podob cestování vesmírem. Zřejmě by nám dovolily svištět galaxiemi nepředstavitelnou rychlostí, a prostupovat tak nejen skrz prostor, ale i čas. A zatímco se staly evergreenem science fiction, pro vědce se proměnily v nekonečný zdroj frustrace – nikoliv proto, že by samotná myšlenka byla směšná, ale naopak proto, že taková není ani v nejmenším. 

Udivujícím faktem zůstává, že červí díry tvoří přirozený následek současných teorií gravitace a sám Albert Einstein je studoval už před osmdesáti lety. Od té doby se vědci snažili zjistit, zda by mohla být bizarní teorie pravdivá. Nyní však dospěli ke značnému průlomu, který zkoumá hluboká spojení mezi povahou prostoru a času a zákony subatomárního světa. Výsledkem se stalo nové chápání toho, co je ke vzniku skutečné červí díry potřeba.

Zpochybněný most

Vlastnostmi červích děr se jako první zabýval Einstein spolu s Nathanem Rosenem už v roce 1935, a to s využitím vlastní teorie gravitace, známé jako obecná teorie relativity. Zjistili, že objekt nazývaný dnes černou dírou by mohl být propojen s dalším, a to trubicí připomínající hrdlo. Hypotéza známá jako Einsteinův–Rosenův most otevírala dveře k vytváření „zkratek“ v prostoru a čase. Člověk by jednoduše vstoupil na jednom konci vesmíru do červí díry a vystoupil by skrz druhou, vzdálenou třeba miliony světelných let, aniž by „potloukáním“ mezi galaxiemi strávil miliony roků – protože by cestoval nadsvětelnou rychlostí. 

Ohromující myšlenka však na počátku 60. let utrpěla tvrdý úder od brilantního amerického fyzika Johna Wheelera, který jako první přišel s termíny „černá“ a „červí díra“. Společně s Robertem Fullerem prokázal, že by se Einsteinův–Rosenův most zbortil hned ve chvíli, kdy by se zformoval. Jak vysvětluje fyzik Daniel Jafferis z Harvard University: „Pokud by do zmíněného mostu z každé strany skočil jeden člověk, uvnitř by se sice setkali, ale zároveň by to znamenalo jejich konec.“

S neznámým původem

Jafferis patří do elitní skupiny teoretiků z celého světa, kteří hledají způsob, jak se popsanému problému vyhnout. Po léta se nejslibněji jeví myšlenka, že by se na podporu mostu použila „exotická hmota“ s negativní energií. Jak už její název napovídá, jde skutečně o zvláštní látku – tak podivnou, že dokáže „ohýbat“ zákony gravitace. Zatímco běžná hmota vždy vytváří gravitační tah, negativní energie produkovaná exotickou hmotou tvoří antigravitační odpor. 

Jakkoliv podivně to zní, zmíněná energie skutečně existuje. Astronomové v 90. letech zjistili, že se celý vesmír rozpíná antigravitačním účinkem tzv. temné energie. Jenže její přesný původ zatím neznáme. A totéž platí o exotické hmotě: Nikdo netuší, jak ji vyrobit, natož jak ji použít, aby zůstala červí díra otevřená dost dlouho pro bezpečný průlet.

Příliš silná gravitace

Nyní však debata o tzv. průchodných červích dírách nabrala nový směr díky objevu způsobu, jak most udržet neporušený. Jedná se o překvapivý vztah mezi červí dírou a kvantovou teorií, tj. zákony o subatomárním světě. Řešení se podařilo najít během pokusů snažících se rozlousknout jiný problém, jenž nedával spát některým z největších teoretiků naší doby, včetně Stephena Hawkinga. A sice: Co se stane s objekty, které spadnou do černé díry?

Všichni víme, že z černé díry není úniku, její gravitace je příliš silná, a tak se ven nedostane ani světlo. Přesto Hawking senzačně ukázal, že černé monstrum neexistuje ve vesmíru navěky, ale nakonec exploduje v prudkém výbuchu záření, aniž by po sobě zanechalo jakoukoliv stopu po čemkoliv, co kdy spadlo dovnitř. Potíž tkví v tom, že je uvedené v rozporu s jedním z hlavních principů kvantové teorie, podle nějž nemůže být informace nikdy zničena. Černé díry ji ovšem zjevně dokážou dokonale vymazat, což vytváří známý „informační paradox“. Víme tak, že naše chápání fungování vesmíru zůstává plné ohromných bílých míst.

Jak projít červí dírou?

Po celá desetiletí se Hawking a další snažili uvedený paradox vyřešit. Nyní však vzrušení narůstá, protože se odpověď možná podařilo nalézt: Jednoduše řečeno, podle teoretiků je hranice černé díry – tzv. horizont událostí, odkud již není úniku – prošpikovaná drobnými červími dírami. Skrz ně potom informace „prosakují“ společně s tzv. Hawkingovým zářením, a černá díra se tak postupně vypařuje. Uvedené následně vedlo k novým poznatkům o povaze červích děr a o tom, zda jimi lze projít.

Až dosud spočíval jediný známý způsob v zastavení hroucení Einsteinova–Rosenova mostu s využitím negativní energie exotické hmoty. „Kvantové efekty umožňují určitou negativní energii,“ vysvětluje Jafferis. „Dlouho se však předpokládalo, že podmínky nutné pro vytvoření funkční červí díry jsou fyzikálně nemožné.“ Nyní se ovšem badatel spolu s kolegy Pingem Gaem a Aronem Wallem domnívá, že objevili další možnost. „Zjistili jsme, že přímá interakce mezi černými dírami na dvou koncích neprůchozí červí díry může vést k negativní energii,“ vysvětluje. Výsledný antigravitační účinek zastaví hroucení Einsteinova–Rosenova mostu a učiní červí díru průchozí.

Přímé spojení

Když Jafferis s kolegy říká „přímá interakce“, myslí tím, že se dvě černé díry tvořící konce tunelu červí díry vzájemně ovlivňují v reálném, obyčejném prostoru. „Dobrý příklad tvoří binární systémy černých děr, které navzájem polykají své Hawkingovo záření,“ objasňuje. Zmíněné záření fyzici také popisují jako „vypařování“ černých děr, protože zmenšuje hmotnost gigantických objektů a nakonec vede k jejich zániku. „Vzájemné pohlcování záření pak vlastně formuje přímé spojení děr,“ dodává Jafferis.

Dobrá zpráva tedy zní, že průchozí červí díry skutečně existují. A podle Jafferise je dokonce možné skrz ně poslat člověka – alespoň teoreticky. Samozřejmě je nejdřív potřeba překonat řadu problémů. Za prvé, tyto černé díry nemohou patřit mezi standardní typy, vzniklé z obří zhroucené hvězdy. Musejí být maximálně propojené ve smyslu zvláštního kvantového provázání, které může existovat mezi dvěma objekty a způsobuje, že cokoliv se stane jednomu z nich, okamžitě ovlivní i ten druhý – bez ohledu na to, jaká vzdálenost je dělí.

Bizarní fenomén kvantového provázání skutečně existuje, podobně jako negativní energie. Poprvé se jej podařilo odhalit během experimentu před čtyřiceti lety a momentálně ho zkoumají i společnosti jako Google, aby dokázaly zkonstruovat superrychlé kvantové počítače. Ale zatímco subatomární částice lze poměrně jednoduše provázat v laboratoři, nikdo nemá tušení, jak totéž provést s černými dírami. „Neumíme vytvořit ani obyčejnou černou díru, natož dvě přesně kvantově propojené,“ vysvětluje Jafferis.

Sci-fi má náskok

Přímá interakce mezi dvěma černými dírami nedovoluje jakékoliv triky s cestováním v čase. Nicméně, umožnila by alespoň cestovat nadsvětelnou rychlostí? Podle Jafferise se jedná o obtížnou otázku. Gravitace, prostor a čas jsou spolu úzce spjaty, což do představy o „pouhé rychlosti“ vnáší zmatek. Dle badatele výpočty založené na dosud studovaných typech červích děr naznačují, že by bylo putování jejich prostřednictvím ve skutečnosti pomalejší než obyčejná cesta prostorem. Jafferis každopádně připouští, že se některé detaily musejí ještě důsledně prozkoumat. 

Zatím se tudíž zdá, že science fiction reálnou vědu stále o trochu předbíhá. Přírodní zákony zřejmě trvají na tom, že červí díry sice mohou předvádět neuvěřitelné výkony, ale zároveň se okamžitě zhroutí. Jindy jsou zase průchozí, ovšem v praxi to nebude k ničemu. Příroda však teoretikům znovu a znovu odkrývá velká překvapení. Před několika desítkami let byla pouhá pravděpodobnost existence černých děr sporná a samotný Einstein odmítal věřit kvantovému provázání. Možná se tedy někde ve vesmíru vyskytují skutečné červí díry i se svými zázračnými schopnostmi?

Odhalení hostitelé

Na možnost pozorování opravdových červích děr se momentálně zaměřují výzkumy teoretiků, s využitím znalostí matematiky a počítačových modelů. Obtížné je už jen rozeznat, které černé díry existují samostatně a které jsou naopak propojeny do červích děr. Podle Rajibula Shaikha z Tata Institute of Fundamental Research v indické Bombaji leží odpověď nejspíš v jemných rozdílech způsobů, jakými ovlivňují své okolí a zejména chování světla. „Jak předpovídala Einsteinova obecná teorie relativity, dráha fotonů se v gravitačním poli ohýbá,“ vysvětluje.

Intenzivní gravitace černých děr kolem nich vytváří neskutečně horké a jasné akreční disky – struktury z rozptýleného materiálu, který spirálovitě klesá doprostřed. Běžně neviditelní hostitelé zmíněných disků následně odhalí svou přítomnost prostřednictvím černého stínu, jenž se po nich rozlije. A právě tvar stínu pak umožní určit, jak podivné černé monstrum je.

O půl století později…

Výmluvné znaky červí díry pocházejí podle Shaikha z gravitačního účinku jejího hrdla na výsledný stín. „Zjistil jsem, že se gravitační stín pomalu rotující černé díry téměř shoduje s tvarem stínu pomalu se otáčející červí díry. Jakmile však rychlost rotace vzroste, zdeformuje se stín červí díry víc než za normálních okolností u černé díry.“ Badatel zdůrazňuje, že se výzkum stále nachází v plenkách a výsledky zatím stavějí na specifických typech černých a červích děr. „Nemáme žádnou záruku, že je onen druh rotující červí díry, který zkoumáme, ve vesmíru zároveň tím nejběžnějším.“ 

TIP: Tajemství černých děr: 15 podivuhodných a málo uvěřitelných faktů

Přesto Shaikh poukazuje, že astronomové již mají prostředky pro detekci předpokládaných efektů okolo červích děr. Projekt Event Horizon Telescope představuje celosvětovou síť radioteleskopů, které dokážou studovat černé i červí díry. „Sběr dat už započal,“ uvádí Shaihk. Půl století poté, co se časoprostorová červí díra poprvé objevila na filmovém plátně, by tak nemusela zůstat pouhým sci-fi.

Vojska XIX. sboru generála Heinze Guderiana obsadila Brest (polsky Brześć Litowski) po krátkém boji 17. září 1939, a to i přesto, že se jednalo o město ležící již v zóně sovětského vlivu. Generál byl proto následně informován, že se bude muset k 22. září stáhnout za řeku Bug.

Na samotné město mezitím od 17. září postupovala 29. tanková brigáda (od 4. armády), které velel kombrig (komandir brigady – brigádní velitel) Semjon Krivošejn. Když se Krivošejn přiblížil k městu, zjistil, že Guderian si tam vytvořil své velitelství a jeho muži již několikátý den město plundrovali. Když do Brestu dorazili sovětští vojáci, dostalo se jim z německé strany vřelého přijetí.

Po osobním setkání během společné snídaně navrhl Guderian svému protějšku, aby ještě před odchodem Němců uspořádali ve městě přehlídku, jež zahrnovala pochod po centrálním náměstí. Protože rudoarmějci byli po několikadenním pochodu unaveni, Krivošejn odmítl účast všech jednotek, ale přislíbil zapojení alespoň několika útvarů. Ve svých memoárech to později odůvodnil skutečností, že rudoarmějci byli po pochodu znaveni a v porovnání s Němci, kteří v Brestu prodlévali již několik dní, vypadali zbídačeně.

TIP: Napadeni ze dvou stran: Před 80 lety vtrhla armáda Sovětského svazu do Polska

Přehlídka vítězů nad Polskem začala 22. září 1939 v 16.00 a zahrnovala defilé jednotek obou armád před jejich velícími důstojníky. Doprovázela ji německá a sovětská hymna a objevily se i dekorace se svastikami a rudými hvězdami. Vše proběhlo ve velmi přátelské atmosféře a sovětští i němečtí velitelé vzdávali čest vojákům obou armád.

Zhruba před 120 tisíci let se v dnešní Saúdské Arábii pohybovala malá tlupa lidí Homo sapiens. Zdrželi se na břehu mělkého jezera, které tehdy hojně navštěvovali také velbloudi, buvoli a sloni. Lidé si tam možná zalovili či nasbírali nějaké jídlo, ale nejspíš se nezdrželi dlouho a pokračovali ve své pouti. Tuto dávnou scénu rekonstruoval tým odborníků, které vedl Mathew Stewartz německého institutu Max Planck Institute for Chemical Ecology. 

Vedci vycházeli z objevu dávných stop na břehu dnes již zmizelého jezera v Saúdské Arábii, kterému přezdívají Alathar. Dnes nám to přijde téměř neuvěřitelné, ale v období minulého interglaciálu, teplého období mezi dobami ledovými, byl Arabský poloostrov mnohem vlhčí a mnohem zelenější než dnes.

TIP: Vědci na kanadském pobřeží objevili lidské stopy staré 13 tisíc let

Na zmíněném místě se nacházejí stovky zkamenělých stop. Sedm z nich vědci určili jako spolehlivě lidské. Vzhledem k jejich velikosti, tvaru a orientaci odhadují, že tam tehdy své otisky v blátě zanechali dva až tři lidé, kteří šli společně. Zároveň se tam nenašly žádné kamenné nástroje, což svědčí o tom, že tam lidé tehdy jen procházeli. Díky důmyslnému datování stop pomocí metody zvané opticky stimulovaná luminiscence víme, že jde o nejstarší stopy našeho druhu objevené mimo Afriku.

Kořeny německé konstrukce Sturmgeschütz neboli StuG sahají až do let první světové války, kdy se zrodila koncepce děl pro doprovod pěchoty, tedy lehkých zbraní. Tehdy se jednalo o děla tažená, avšak v časech budování Wehrmachtu se objevil nápad použít v této roli samohybná vozidla. Největším zastáncem této myšlenky byl Erich von Manstein, v roce 1935 generál pěchoty, který žádal o obrněná vozidla nesoucí kanony k podpoře pěšáků, takzvané Sturmartillerie.

Předchozí část: Nebezpečný lovec a bezbranná kořist? Duel T-34 vs. StuG III u Kurska (1)

Zdůrazňoval zásadní rozdíly mezi nimi a tanky, a to nejen kvůli odlišné taktice, ale i kvůli tomu, aby ztlumil kritiku, která již začínala znít ze strany velitelů vznikající Panzerwaffe. Ta měla na počátku jen málo strojů, o něž se samozřejmě nechtěla dělit s pěšáky.

Pro podporu pěchoty

Mansteinův apel ale padl na úrodnou půdu: generální štáb schválil vznik takzvaných doprovodných baterií (Begleitbatterien) a v roce 1936 vydal požadavky pro nové vozidlo, jež nejdřív neslo název „schwere Panzerabwehrkanone“, těžký protitankový kanon, zkráceně sPaK. Jeho hlavním úkolem mělo být vyřazování měkkých cílů, kulometných hnízd, pozic děl, polních opevnění, bunkrů a podobně, ačkoliv sekundárně se počítalo i s ničením nepřátelských tanků.

V zájmu úspory zdrojů měl sPaK využívat podvozek obrněnce ZW (Zugführerwagen), což bylo krycí označení středního tanku PzKpfw III, který již vyvíjela firma MAN. Prototypy sPaK, které vznikly v letech 1937–1938, proto dostaly šasi PzKpfw III Ausf. B s osmi páry pojezdových kol. První sériové kusy nazývané Sturmgeschütz III Ausf. A vznikly na jaře 1940 a používaly podvozek PzKpfw III Ausf. E. Nesly nízkou nástavbu s krátkým kanonem StuK L/24 ráže 75 mm, jenž vycházel z děla KwK 37 L/24, tedy z kanonu prvních verzí PzKpfw IV. Jiná výzbroj chyběla, protože se předpokládalo, že o obranu zblízka se postarají němečtí pěšáci, které bude StuG III provázet.

Od Francie po Rusko

První baterie vozidel StuG III stihly už bojové nasazení v západní Evropě a na Balkáně, avšak rozsáhlé operace se rozběhly až po vpádu do Sovětského svazu. Tam už tyto formace vstupovaly po reorganizaci, neboť původní podoba předpisu říkala, že baterie obsahuje šest vozidel StuG III, pět velitelských polopásových SdKfz 253, šest muničních SdKfz 252 a dále nákladní i osobní auta a motocykly.

Tři takové baterie tvořily prapor, ale nová organizace přidala sedmý StuG III pro velitele každé baterie (místo SdKfz 253) a další pro velitele praporu, takže prapor čítal celkem 22 kusů StuG III. V listopadu 1942 se tabulkový počet zvýšil na deset v baterii, respektive na 31 strojů v praporu. V té době se již vyráběla nová provedení vozidla StuG III, které se sice velmi osvědčilo, ale nezadržitelně stárlo.

Vyčerpaný potenciál

Největší změna se dostavila na jaře 1942, kdy došlo k dodání prvních obrněnců Ausf. F, které nesly dlouhé 75mm kanony StuK 40 L/43, opatřené úsťovými brzdami. Od podzimu téhož roku se montovala děla StuK 40 L/48 a na stropě nástavby se poprvé objevil kulomet MG 34 ovládaný nabíječem. Od jara 1943 se standardně instalovaly představné boční pancéřové desky (zvané Schürzen – zástěry), avšak v té době již sériově běžela výroba provedení Ausf. G, jehož dodávky pokračovaly až do dubna 1945, ačkoli i během nich probíhaly četné změny.

Patřila mezi ně i nová lafeta pro kulomet, díky níž mohl nabíječ ovládat zbraň z bezpečí nástavby, zatímco u původní verze musel vysunout polovinu těla ven. Šlo o důsledek poučení z bitvy u Kurska, protože obrněnce StuG III a jejich osádky utrpěly těžké ztráty. Tato bitva ale rovněž naznačila, že potenciál modernizace vozidla StuG III se takřka vyčerpal, a přispěla k vývoji obdobného, avšak výkonnějšího typu StuG IV, jenž více zohledňoval i nasazení proti tankům. Nepochybné však je, že navzdory počáteční kritice se koncepce útočného děla velmi osvědčila, o čemž svědčí též fakt, že StuG III byl vůbec nejvíce vyráběným německým obrněncem celé války. 

Ztráty T-34 a úloha StuG III

První setkání s tanky T-34, k nimž došlo už 22. června 1941, bylo pro německé vojáky šok, jelikož tato vozidla svými parametry výrazně převyšovala ta německá. Zároveň však nelze tvrdit, že by „téčka“ měla nějaký zásadní podíl na zastavení německého postupu. Bylo jich prostě příliš málo, trpěly poruchami, osádky neměly mnoho zkušeností a sovětské velení stále dělalo obrovské chyby. Konstrukce T-34 se ale projevila jako ideální pro masovou produkci, jež se rozjela na přelomu roků 1941 a 1942 a stupňovala se až do konce války.

Je ale nutné dodat, že ze zhruba 55 000 dodaných T-34 všech variant bylo okolo 45 000 zničeno! To znamená ztráty přes 80 % a jen dokazují skutečnost, že pro Rudou armádu šlo o „spotřební materiál“. Na těchto ztrátách mají značný podíl také útočná děla StuG III, která se projevila jako jedna z nejlepších protitankových zbraní Wehrmachtu, ačkoliv jejich původní zadání bylo úplně odlišné. Povaha bojů na východní frontě nakonec způsobila takřka „obrácení rolí“, protože původně měly baterie vozidel StuG III podporovat pěšáky, ve finále se však naopak formovaly pěší jednotky coby ochrana útvarů útočných děl.

TIP: Stíhač tanků Jagdpanther: Vysoce efektivní bojový prostředek

Obrněnce StuG III putovaly dokonce i k jednotkám stíhačů tanků a v této roli samozřejmě bojovaly u Kurska, kde se střetly s obrovskou přesilou tanků a samohybných děl Rudé armády. Ta již měla mnohem větší zkušenosti, ačkoli i za vítězství u Kurska vděčila do značné míry prosté početní přesile. Sice utrpěla obrovské ztráty, ale ve srovnání s Německem je mohla snadněji nahrazovat.

Během posledních tří let zažil podnikatel Elon Musk ohromné pády i doslova raketové vzestupy. Jeho automobilka Tesla se odrazila ode dna, a nejenže zažehnala riziko krachu, ale ohromně se rozvíjí. A do toho se mu narodil šestý potomek. Vizionářský vynálezce se rozhodně nenudí...

Jak vlastně tráví král Marsu, jeho galaktická princezna a jejich novorozený synek s unikátním jménem X Æ A-Xii sobotní večer v losangeleském hnízdečku? S trochou anime – poslední dobou sledují „Death Note“ a „Evangelion“. Se spoustou nočních debat o nebezpečnosti umělé inteligence. A také s horou audioknih a posloucháním internetového vysílání, tzv. podcastů, obvykle o historii. „Právě teď sjíždíme Čingischána, jakože nejmíň potřetí,“ svěřuje se galaktická princezna, známá pod uměleckým jménem Grimes, civilně pak Claire Boucherová. Křestní jméno si navíc ráda zkracuje na „C“, což slouží nejen jako přezdívka, ale také coby odkaz na matematický symbol pro rychlost světla. „Vypadá to, že jsi Čingischánem úplně posedlý,“ dobírá si svého přítele. 

Grimes, zpěvačka a umělkyně, a Elon Musk, rakeťák a magnát průmyslového molochu Tesla, prožívají romanci jako z jiného světa. Jejich vztahu to vlastně sluší, protože Musk hodlá zabrat Mars pro případ, že by se vzbouřili roboti nebo by lidstvo začal decimovat smrtící virus. Chce na nově osídlené planetě i zemřít, ideálně samozřejmě jindy než při pokusu o přistání. 

Pár si pořídil dítě a dal mu již zmíněné neobvyklé jméno X Æ A-Xii. Musk vysvětluje, jak se zvláštní spojení vyslovuje: Písmeno „x“ odpovídá běžné anglické výslovnosti, tedy „eks“, „Æ“ je staroanglické „eš“ a „A-Xii“ odkazuje na legendární špionážní letadlo Archangel-12 („erkenžl tvelf“) provozované CIA. Celé synkovo jméno tedy zní „Eks eš erkenžl tvelf“ a rodiče ho zkracují na „Eks“. Jen aby bylo jasno. 

Výhrůžky piráta

Když se zmíním o statusu Muskova syna coby prince internetu, o kterém fanoušci s láskou tvrdí, že při pláči vydává zvuky připomínající někdejší vytáčené telefonní připojení, začne X skutečně plakat. Zní to ovšem dost lidsky. Vedla jsem s Elonem Muskem, který koncem června oslavil 49. narozeniny, asi hodinový hovor a na chvíli dostal k telefonu i přítelkyni Grimes. 

Jeho osobní život je právě tak turbulentní jako ten profesní. Ženatý byl třikrát, přitom dvakrát s toutéž ženou, britskou herečkou Talulah Rileyovou. Má šest dětí. Prošel si ostře sledovaným románkem s další herečkou, Amber Heardovou, což ho zavleklo i do soudního sporu o poškození dobrého jména, jenž se odehrál mezi Amber a jejím bývalým manželem Johnym Deppem. „Rozhodně jsem s ní neměl poměr, zatímco byla vdaná za Johnyho, to je naprostá lež,“ vyvrací Musk Deppova tvrzení. 

Poznamenala jsem, že slavný hollywoodský herec napsal své ženě esemesku, jejíž výrazivo bylo hodné ostříleného piráta, a že v této zprávě veřejně čtené před soudem hrozil odříznout panu Muskovi určitou velmi citlivou část těla. „Jestli Johny stojí o souboj v kleci, stačí mi dát vědět,“ směje se na to Elon. A co šeptanda, že si k sexu s paní Heardovou přizvali i její kamarádku modelku Caru Delevingne? Musk se opět zubí. „Fakt jsme neměli trojku. Lidi by tak nějak chtěli, aby byly věci chlípnější, než ve skutečnosti jsou.“

Kroky v prázdném domě

A nyní přichází fascinující romance s 32letou Grimes. Jeden z jejích fandů ji popsal jako hybrida mezi vílou, čarodějnicí a kyborgem – perfektní holka snů pro Elona Muska – a Grimes sama v jednu chvíli zmínila i zabroušení do pohanských rituálů wicca někdy v sedmé třídě. „Jo, je vážně jiná,“ přikyvuje Musk svým jihoafrickým akcentem. „Jedna z nejvíc neobvyklých osobností, jaké jsem kdy potkal.“ Zamýšlím se, jako to asi funguje mezi dvěma podobnými exoty. „Jasně, už jsme vedli debatu na téma: Jsem šílenější já, nebo ty?“ usmívá se Elon. 

I titán průmyslu umí být samozřejmě romantický. Své druhé ženě nadbíhal posíláním pěti stovek růží a organizováním gospelových chorálů. Krátce po definitivním rozpadu jejich vztahu v roce 2017 se viditelně otřesený svěřil časopisu Rolling Stone: „Pokud nejsem zamilovaný, nejsem s dlouhodobou partnerkou, nemůžu být šťastný.“ A dodává k tomu: „Nenávidím pocit, kdy chodím prázdným domem, moje kroky se ozývají po chodbách a není tam nikdo, kdo by si položil polštář vedle toho mého.“

Miluju historky o tom, jak se páry potkaly a jejich životy se začaly propojovat, ale musím říct, že vztah Muska a Grimes je v daném ohledu zatím nejdivočejší: Dva slavní lidé, kteří si v dětství mysleli, že jsou kvůli svým výstředním nápadům úplně střelení, se nakonec pohádkově našli. Jenže jejich story vyžaduje trošku vysvětlování i nerdovského myšlení. 

Rokokový bazilišek

Musk – který roky varoval, že by jeho přátelé ze Silicon Valley mohli neúmyslně „vyvolat démona“ zabijáckých robotů nebo ďábelské umělé inteligence – se jednou chystal napsat tweet o myšlenkovém experimentu zvaném Roko’s Basilisk neboli Rokův bazilišek. Ten předpokládá, že až se umělá inteligence jednou vyvine do konečného stadia a převezme vládu nad světem, potrestá každého, kdo proti jejímu rozšíření bojoval nebo jí dostatečně nepomáhal na cestě k moci. 

Elon si chtěl trochu pohrát se slovy a zadal do Googlu „Rococo Basilisk“, tedy „rokokový bazilišek“, aby našel obrázek baziliška s tím správným rokokovým šmrncem. Jenže narazil na hudební klip z roku 2015 s názvem „Maso bez krve“, v němž Grimes navlékla volánky, krajky a nasadila extravagantní třpytivé brýle, aby se stala zosobněním zmíněné slovní hříčky. „Řekl jsem si – sakra, o tomhle už někdo udělal video?“ líčí Musk. Ohromený tím, že dal někdo jiný dohromady nepravděpodobný vtípek, kontaktoval Grimes na jejím twitterovém účtu. V jejich online konverzaci brzy padaly lechtivé průpovídky, načež netrvalo dlouho a dali si první rande. Zbytek už je známá historie. 

Děti jsou supercool

Kromě záhadných žertíků pro nerdy mají společné i jiné věci – třeba Kanadu. Grimes v zemi vyrostla, Musk se tam přestěhoval z Jižní Afriky, když mu bylo sedmnáct. Dělá si legraci, že pokud se X nestane „princem internetu“, může to alespoň dotáhnout na „prince Kanady“. Ptám se, jaké je pro něj otcovství v tomto věku. Odpovídá: „Děti jsou podle mě supercool. Lidi by jich měli mít víc, protože jakkoliv očividně a banálně to zní, bez nich prostě vymřeme.“

Pokračuju další otázkou: Má ve svém extrémně nabitém programu na potomky vůbec čas? „No hele, děti jsou v tomhle věku v zásadě jen strojky na jídlo a kadění. Není toho moc, co bych mohl udělat, a Grimes teď zastává mnohem větší roli. Jakmile X trochu povyroste, najde se role i pro mě. Budu s ním dělat to, co se svými staršími dětmi. Když například jedu zkontrolovat továrnu Tesly do Číny, beru je s sebou podívat se na Velkou zeď. Nebo jsme se svezli rychlovlakem z Pekingu do Si-anu, abychom se podívali na terakotovou armádu.“

Miliardář bezdomovec

V minulosti dával Musk peníze na prezidentské kampaně demokratickým i republikánským kandidátům. Zajímá mě, jestli na něj má v současnosti vliv Grimes, která otevřeně podporovala levicového kandidáta Bernieho Sanderse – protože třeba může jít o důvod, proč se podnikatel nedávno zbavil několika svých domů. „No, Grimes si myslí, že bych si aspoň jeden dům měl nechat.“

Takže je připravený stát se miliardářem bezdomovcem? Směje se. „Nevím, třeba si prostě někde pronajmeme nějaké místo. Jo, v jistém smyslu vlastnictví věcí zatěžuje a já jsem měl spoustu domů, které vlastně nikdy nikdo nepoužíval. Moc často v nich nebydlím. Ale někdy to zajde do opačného extrému. Tak třeba v Bay Area jsem mezi léty 2002 a 2017 dům nevlastnil, přesto jsem tam vždycky strávil půl týdne. Takže jsem buď přespával v továrně, nebo u přátel v pokojích pro hosty, nebo prostě na gauči. Vydržel jsem to patnáct let.“ 

TIP: Jak si bydlí Elon Musk? Vítejte v honosném sídle Bel Air

Pochvaluje si, že tak může kdykoliv zaskočit ke kamarádům miliardářům Larrymu Pageovi nebo Sergeji Brinovi, zakladatelům Googlu. „Když se na to dívám zpětně, bylo vlastně super přesouvat se po domech přátel, protože jsem s nimi mohl udržovat kontakt. Dneska bydlím v obrovském domě, který jako by vypadl z Velkého Gatsbyho – říkám mu ‚strašidelný barák‘ – a abych upřímný, je to trochu nudné,“ vysvětluje. „Víte, ten dům je sám o sobě překrásný, jenže tak trochu působí jako panství Bruce Wayna bez sluhy Alfréda.“ 

Musk prý kdysi přemýšlel, že si vyprojektuje vlastní bydlení, jenže by ho to odvádělo od hlavních cílů, tedy „dostat lidi na Mars, dosáhnout udržitelného životního prostředí a stabilních zdrojů energie“. Když se zmíním, že mu sloupkařka z New York Times dala přezdívku „král Marsu“, ušklíbne se a rovnou si navrhne povýšení: „Tak snad nejmíň císař, ne?“

Pozoruhodné souvislosti odhalil výzkum britských zoologů, jenž proběhl na Čagoských ostrovech, které leží v Indickém oceánu asi 500 km jižně od Malediv a 1 600 km jihozápadně od Indie. Odlehlé ostrovy se staly skvělou „laboratoří“ pro skupinu vědců vedenou profesorem Nickem Grahamem z univerzity v anglickém Lancasteru. Některé z nich jsou totiž od 18. a 19. století zamořeny krysami (Rattus rattus), zatímco jiné zůstaly jejich přítomnosti ušetřeny. Pro svůj výzkum si zoologové vybrali šest „bez-krysích“ a šest „krysích“ ostrovů a zkoumali mořské ekosystémy v jejich okolí. 

Nečekané konsekvence

Nick Graham vysvětluje podstatný přínos na ostrovech hnízdících ptáků: „Mořští ptáci jsou pro tyhle ostrovy zásadní, protože mohou létat za potravou do velkých vzdáleností. Potom se vrátí zpět na ostrov, kde hnízdí, vyvádějí mladé a nechávají na půdě ostrova guano – na živiny bohatý trus. Doposud jsem nevěděli, jak důležitá je jejich přítomnost pro okolní korálové útesy.“ 

Ukázalo se, že na ostrovech bez krys žije více ptáků a jejich půda obsahuje víc dusíku z ptačího trusu. Ten se splavuje do moře a profitují z něj řasy a ryby na korálových útesech. U ostrovů, které nebyly zamořeny krysami, byl život na korálových útesech až o 50 % bohatší než u „krysích“ ostrovů. 

TIP: Po vybití krys se na britský ostrov Lundy vrátila spousta mořských ptáků

„Výsledky ukazují nejen dramatický efekt, jaký mají krysy na biologickou skladbu na ostrovech, ale také principy, na nichž tyto zranitelné ekosystémy fungují,“ popsal závěry spoluautor studie, doktor Andrew Hoey z Austrálie.