Bernardýnka Daisy vyrazila s páníčky na túru k vrcholku Scafell Pike. Cestu nahoru sice bez problémů zvládla, při sestupu se však zhroutila a s bolestným kňučením odmítala pokračovat.

TIP: Hrdinný psí záchranář: Zlatý retrívr vytáhl z vody topícího se koloucha

Jelikož zvíře váží 55 kilogramů, nedokázali jej majitelé snést dolů, a tak se obrátili o pomoc na horskou službu: Do terénu za nimi vyrazil šestnáctičlenný tým, na místě bernardýnku uchlácholil, podal jí léky proti bolesti a pak ji na upravených nosítkách dopravil do nížin. Fena se sice při akci údajně tvářila poněkud zahanbeně, ale zdravotně je v pořádku a už zase spokojeně řádí na zahradě.

Přistávací dráhy se vysekávají přímo do guatemalské džungle. Jasné linie mezi duby a palmami jsou dost široké, aby na ně mohl dosednout stroj plný kokainu. Letadla se objevují v noci a kvůli maskování ani nezapínají světla – navádějí je drony. Při sestupu stroje míjejí mayské ruiny, farmy i kempy biologů studujících jaguáry. Každý přitom veze zboží v přepočtu za 2,3 miliardy korun. Z pralesa se pak drogy bleskově přesunou do Mexika a následně do Spojených států. 

Ještě vcelku nedávno pašovaly kartely materiál na palubě ponorek a rybářských lodí. Americká pobřežní stráž jim však cestu Tichým oceánem přehradila, a tak si musely najít jinou trasu. Letadla naložená kokainem mířila dřív výhradně do Mexika a Hondurasu, ovšem v obou zemích vznikly zásahové týmy zaměřené na vzdušné pašování. Severní hranice Guatemaly nicméně zůstává územím nikoho a tamní divočina se proměnila v hlavní hřiště obchodníků s drogami. 

Milion sem, milion tam…

Jako na všechna odvětví, i na obchod s narkotiky dopadl koronavirus. Obtíže s pašováním za uzavřené hranice postupně cenu lístků koky na jihoamerickém trhu srazily. Ilegální provoz v Guatemale však pandemie neovlivnila. V červnu tam například armáda objevila opuštěné pašerácké letadlo s turbovrtulovými motory. O pár dní dřív příslušníci odstraňovali zbytky ohořelého stroje, který zločinci zapálili, aby zahladili stopy. V dubnu zase zasahovali na jihu národního parku Laguna del Tigre, kde letoun nezvládl přistání a zásilka drog se rozsypala po okolí. V posledních měsících navíc tentýž park pustošilo hned několik požárů, přičemž velkou část založili pašeráci, když vypalovali porost kvůli ranvejím.  

Guatemalská armáda i policie si uvědomují, že se severní hranice země proměňuje v drogové přepraviště. Bohužel však nemají dost mužů ani financí, aby zvládly adekvátně zasahovat na všech místech naráz. „Bojujeme s odvětvím, které disponuje dostatkem peněz, aby za sebou v džungli zanechalo několik letadel za desítky milionů,“ líčí plukovník Juan de la Paz. „Prostředky kartelů jsou nekonečné a my se s nimi pouze snažíme udržet krok.“

Prezident narkobaron? 

Mnoho letadel přilétá z Venezuely: Mezi roky 2012 a 2017 vzrostlo množství kokainu pašovaného skrz tuto jihoamerickou zemi o 57 %. Ministerstvo spravedlnosti USA tak letos obvinilo prezidenta Nicoláse Madura z „narkoterorismu“. Víc uvedené drogy však stále proudí hlavně z Kolumbie a Ekvádoru. „Kolumbijské a venezuelské pašerácké organizace se při transportu masivních zásilek často spřáhnou s mexickými kartely,“ tvrdí Michael Miller, mluvčí americké protidrogové agentury DEA. „Kokain přitom většinou prochází Guatemalou.“ 

Ve snaze zamezit pašování drog vyslal letos Pentagon do Tichého oceánu námořnictvo i pobřežní stráž. Generální prokurátor William Barr nicméně uznává, že „vyvolaný tlak vedl k hledání alternativních vzdušných cest ze Střední Ameriky“. A nově objevená trasa se mnohem hůř blokuje: Odlehlé kouty Guatemaly se totiž prakticky nedají uhlídat a jižní hranice Mexika je velmi děravá. „Guatemalští pašeráci mají pod kontrolou spoustu vlastnoručně vybudovaných letišť, tudíž mohou libovolně měnit lokality pro přistání,“ vysvětluje Miller. 

Bez podpory ze vzduchu

Kvůli hrozbě leteckého pašování věnovaly Spojené státy v roce 2013 guatemalské vzdušné zásahové jednotce šest helikoptér. Nicméně již o tři roky později nemohly stroje vzlétnout v důsledku zanedbané údržby. Guatemala tak zůstala bez prostředků k záchytu kokainových letadel, i když jí je američtí zpravodajci dokázali vytipovat a lokalizovat. Oblast o rozloze 39 000 km² tudíž hlídá brigáda 1 200 vojáků bez vzdušné podpory. A než se prosekají k letounu po přistání, stroj obvykle znovu vzlétne, nebo je dávno zničen. „Nemáme šanci uspět,“ vysvětluje nejmenovaný voják, který byl oprávněn mluvit s novináři. „Když slyšíme přilétat letadlo, řekneme si jen: Už je to tu zas.“ 

V lednu se však odehrál jeden ze vzácných případů, kdy se armádě podařilo pašeráky zastihnout při vykládání drog ve vesnici Las Cruces. Následovala přestřelka, při níž se zločinci bránili dvanácti útočnými puškami. Poté nasedli do sedmi aut a bleskově vyrazili směrem k Mexiku. Guatemalští vojáci nakonec nedokázali nikoho zatknout, přesto nahlédli pod pokličku drogové operace: K opuštěnému letadlu se přibližovali velice opatrně – jednalo se o zachovalý Hawker Siddeley 125, který se prodává jako středně velké obchodní letadlo. Když pak po schůdcích vystoupali na palubu, nalezli 1 700 kilových balíčků kokainu, jež by měly na trhu v USA přepočtenou cenu 4,4 miliardy korun.  

Posměch místo akce 

Skupina třiceti vojáků se jednoho únorového dne vydala hlídkovat k vesnici La Florida: V osm hodin ráno se již teplota vyšplhala k 38 °C. Původně nevyrazili zatýkat pašeráky drog, ale zasáhnout proti ilegálním farmářům. Všichni však věděli, že linie mezi protizákonným chovem dobytka a obchodem s narkotiky je v Guatemale velmi tenká. Ranveje se totiž budují nedaleko „černých“ pastvin a výtěžek z pašování se často „pere“ prostřednictvím nakupování skotu, s nímž se obchoduje přes mexické hranice. 

Po pouhé hodině patrolování zahlédla jednotka muže v zeleném tričku, jak se na koni prohání po stezce v džungli. Nejbližší ilegální letiště se přitom nacházelo jen o několik kilometrů dál. „Viděli jste ho?“ zeptal se jeden voják. „Ujíždí nám!“ vykřikl druhý. Pokusili se ho vyfotit telefonem, ale jezdec jim záhy zmizel z dohledu. „Pošleme hlášení na ministerstvo spravedlnosti,“ okomentoval situaci jeden ze strážců parku neboli rangerů. Na otázku, zda podle něj na základě reportu proběhne nějaká akce, odpověděl s úsměškem: „Bez šance.“ 

Mezi skotem a drogami 

Zhruba jednou týdně zaslechnou vojáci a rangeři, jak nad základnami krouží drony. Uprostřed noci pak často přilétají letadla. Dle guatemalské vlády dostávají piloti v přepočtu bezmála dvanáct milionů korun za jednu cestu – za méně by nelétali, neboť dobře vědí, jakému riziku se vystavují: Podle plukovníka De la Paze bylo loni objeveno nejméně deset pilotů, kteří zahynuli při haváriích. 

Ve Flores, hlavním městě oblasti Petén, pomohly Spojené státy založit první guatemalský environmentální soud. Původně měl stíhat farmáře, kteří nezákonně měnili prales v pastviny, a lovce pašující divoká zvířata. Vláda si však záhy uvědomila, že se většina ilegální činnosti v regionu váže k pašování drog. Soudkyně Karla Hernándezová, která se již ocitla v pozici rukojmí a musela dostat osobní stráž, vyměřila předloni Lesteru Mayorgovi trest čtyř let za mřížemi za likvidování porostu kvůli pastvinám. V následujícím roce ho policie obvinila z pašování sedmdesáti kilogramů kokainu, nalezených v jeho pick-upu. 

Rozpočet máme, vůli ne

Desítky ilegálních letišť zůstávají aktivní, ačkoliv o nich armáda již podala vládě hlášení – což dál přiživuje podezření, že se vedení země na pašování podílí. Některé ranveje dokonce vojsko odmítlo zničit s odůvodněním, že čeká na dodávku výbušnin od ministerstva spravedlnosti. „Guatemalské ozbrojené síly loni vyřadily z provozu šestnáct podezřelých ilegálních letišť. Na spoustě z nich už ale po několika dnech či týdnech zase přistávala letadla,“ píše se v aktuálním hlášení ministerstva zahraničí USA. Zpráva také konstatuje, že lidé z řízení letové kontroly figurují na výplatní pásce kartelů. 

„Na vině je kombinace vládní korupce a nedostatečné síly institucí,“ vysvětluje Stephen McFarland, bývalý americký velvyslanec v Guatemale. „Peníze na lepší opatření by se v rozpočtu našly, politická vůle však nikoliv.“ Během působení ve funkci mezi roky 2008 a 2011 předal McFarland ozbrojeným jednotkám Guatemaly spoustu informací o pašování drog: „Povedlo se jim sice pár velkých zásahů, často se však vojáci spíš vymlouvali, že nemají benzin nebo že se nedovolali veliteli námořní základny, takže k akci nedostali povolení.“

Ježíšův New York

Dávno před tím, než se ocitnul ve spárech pašeráků drog, býval park Laguna del Tigre kolébkou mayské civilizace. Křižovala ho spousta cest spojujících stovky měst, která tak utvářela rozlehlou metropoli uprostřed džungle. „Byl to New York v době Ježíše Krista,“ tvrdí Roan McNab, jenž pracuje ve Wildlife Conservation Society. 

Díky americkému financování pomáhá tato společnost na ochranu přírody například cvičit rangery. Střežené území má rozlohu 578 km², což odpovídá asi šestině parku – na ochranu větší oblasti jednoduše nemají rozpočet. Mimo vytyčenou lokalitu již zločinecké skupiny většinu krajiny vyplenily: Jen za poslední rok lehla podle McNaba popelem oblast o 400 km².

Džungle to zvládne

Rangeři hlídající park Laguna del Tigre nicméně nemají zbraně, což znamená podstatnou nevýhodu na jejich straně: Jednou prý k jejich základně přijela na koních skupina třiceti mužů ověšených puškami a oznámila jim, že dnes zkrátka patrolovat nebudou. Rangeři se navíc stávají oběťmi únosů a bití. Nedávno jim zas ozbrojenci ukradli auto a zapálili ho v lese… 

TIP: Evropští drogoví rekordmani: Španělsko, Británie, Belgie, Nizozemsko a Česko

Představitelé země údajně pracují na vzniku nové letky zásahových helikoptér. Prezident žádá zahraničí o pomoc v boji s požáry. A McNabova skupina se ze všech sil snaží uchovat přírodu na svěřeném území netknutou, přičemž často vzpomíná na mayské impérium. Indiánská civilizace totiž zkolabovala i následkem toho, že vytěžila příliš velkou část okolních lesů. Když však lidé zmizeli, stromy se postupně vrátily na své místo. „Možná se historie zopakuje,“ uvažuje McNab. „Jakmile člověka vyžene nedostatek surovin, džungle se začne obnovovat.“  

Vaření potravy znamenalo pro lidský druh zásadní proměnu. Zpracování živočišných i rostlinným proteinů nám nabídlo větší množství využitelných živin a energie, které jsme potřebovali pro naše „nenasytné“ mozky. Nová studie archeologů amerického institutu MIT a španělské University of Alcalá ovšem tvrdí, že k tomu naši předci nemuseli využívat přímo oheň.

Vědci jsou přesvědčeni, že k tomu účelu mohly obstojně posloužit horké prameny. Jak říká vedoucí výzkumu Ainara Sistiaga, když třeba takový pakůň spadl do horkého pramene a uvařil se tam, proč ho nesníst? Vědce to napadlo v roce 2016 během expedice v legendární Olduvajské rokli v Tanzanii, která je jedním z nejvýznamnějších nalezišť dávných předchůdců člověka.

TIP: Tajemství paleodiety: Co vlastně jedli prehistoričtí lidé?

Badatelé tam objevili stopy po horkých pramenech, v nichž tryskala voda o teplotě nejméně 80 °C. Jak ukazují nálezy kamenných nástrojů a kostí živočichů, poblíž těchto pramenů sídlili naši předci, v době před asi 1,8 miliony let. Tedy velmi dlouho před tím, než podle archeologů lidé začali cíleně využívat oheň. Sistiagaová a její kolegové jsou přesvědčeni, že tam lidé žili záměrně. Mohli totiž v horkých pramenech vařit jídlo, které získali. 

Pan Ctibor z Cimburka poznamenal o králi Jiřím, že: „…to byl mudřec přirozený, bez písemného ostření smyslu a že šla o něm pověst až do končin světa, kterak vysoce všecky sousedy přesahoval moudrostí a spravedlivostí, …pyšný protivník, poddaným obhájce, neposlušných zkrotitel, pochlebníků nepřijímatel, věrných ochranitel, služebníků štědrý dárce, mysli ustavičné, v práci neustálý, laskavec lidský´“.

Když tento spravedlivý ze spravedlivých, roku 1471 nečekaně zemřel, nezbytné státní záležitosti vykonávala královna Johana, spolu se synem Jindřichem. 

Dva králové

Jiří se totiž pro svůj rod zřekl dynastických nároků a trůn tak byl více méně k mání. A přihlásili se o něj hned tři zájemci. Matyáš Korvín, který se spoléhal na podporu zelenohorské jednoty (byl za českého krále prohlášen už v květnu 1469 a za svého panovníka ho uznali v Lužici i Slezsku). Albrecht III. Saský si dělal nároky z pozice manžela jedné z Jiříkových dcer Zdenky z Poděbrad, ale jeho bratr mu údajně úmysl rozmluvil slovy: „Raději se mezi ně nepleť, mezi ty Čechy, drž se doma“. A nakonec tu byl Vladislav Jagellonský. Po své matce Alžbětě Habsburské byl pravnukem císaře a českého králem Zikmunda Lucemburského a vnukem českého krále Albrechta Habsburského. On sám byl ovšem Jagellonec, příslušník polsko-litevské dynastie. 

„V pondělí dne 27. května 1471 dopoledne v hodinu jedenáctou přikročeno konečně k volbě ve veliké síni dvoru vlašského, a přijat a zvolen byl jednohlasně Vladislav prvorozený krále Kazimíra syn, nyní teprv patnáctiletý, na Království české, a oslavena ta událost radovánkami hojnými. Také voleni hned na tom sněmu páni Ctibor z Cimburka a z Tovačova a na Boleslavi, nejvyšší hejtman markrabství moravského, Jan z Cimburka a na Boleslavi, hejtman kraje boleslavského, Mikuláš z Landštejna, nejvyšší písař Království českého a ještě další, aby zajeli k volenému králi a předložili mu články při volení jeho umluvené, a přijme-li je, aby bez meškání přivedli ho do země.“

Čeští páni věru neotáleli a vypravili se s nabídkou do Krakova. Nebylo to ovšem tak jednoduché, měli samozřejmě i nějaké podmínky. Nejdůležitější z nich se týkala zachovávání ducha kompaktát. Vladislav poté ve své volební kapitulaci se všemi podmínkami souhlasil. Mezitím ale Matyáš Korvín, který pobýval v Jihlavě, horlivě naléhal na papežského legáta, aby ho potvrdil na český královský trůn. A tak se i stalo. Od té chvíle byli v českém království dva králové. 

Mladý, hezký a nezkušený

Vladislav se vzápětí vydal se silným ozbrojeným doprovodem do Čech. Nemohl to ovšem vzít přes Moravu, kde mu v tom zabránili Matyášovi stoupenci, takže se na druhý pokus dostal do Prahy přes Slezsko a Kladsko.

Jagellonská dynastie, byla v té době jedním z nejmocnějších panovnických rodů v Evropě. Vladislav byl mladý, hezký, sličné tváře a pěkných tělesných tvarů. Na svůj budoucí úřad byl už v Krakově velice pečlivě připravován. Byl nadšeným vyznavačem rytířských zápasů a turnajů a právě on v Praze po velmi dlouhé době uspořádal opět rytířský turnaj. Sám se ho zúčastnil, a údajně si na Staroměstském náměstí vedl na koni přímo zdatně a nikdo jej při klání neporazil.

Polský král poslal se svým synem do Prahy nejenom několik stovek ozbrojenců, ale i několik tisíc zlatých. Už při korunovaci vhazovali království úředníci podle staré tradice drobnou minci a míšeňské groše do zástupů zvědavých diváků. Ti lemovali cestu korunovačního průvodu z Královského dvora u Prašné brány, dnešní Celetnou ulicí a Staroměstským náměstí do ulice Karlovou, a odtud přes Kamenný most na Hrad, kde se konal korunovační ceremoniál. Účast na korunovaci byla hojná a král Vladislav, jako akt milosti kázal propustit ze žalářů všechny královské vězně v Čechách.

Vladislav byl mladý (bylo mu patnáct let), hezký, ale především hrozně nezkušený. Nevyznal se v politice ani ve válčení a od začátku bylo jasné, že to rozhodně nebude on, který bude mít v českém království hlavní slovo. Namísto krále budou rozhodovat páni a on bude svým falešným rádcům bezmezně naslouchat. Bude jen souhlasně pokyvovat hlavou a jeho „bene…bene!“ bude zanedlouho znít celým pražským dvorem. Nakonec mu nikdo neřekne jinak než „rex Bene“ (král Dobře). 

Král proti králi

Proti tomuto mladému, dobromyslnému, nesobeckému a také neschopnému králi stál Matyáš, který byl jeho pravým opakem. Dospělý muž, který byl známý svou rozhodností, sobectvím, nenasytností a bezohledností. A byl to on, kdo měl v rukou skutečnou korunu, hlavní sídlo i dobře fungující státní ústrojí. Pokud neměla být česká koruna navždy roztržena, musel jeden z nich ustoupit. Dobrovolně nebo násilím. 

Už 2. října zahájil polský král Kazimír vojenské akce proti Matyášovi a na podporu syna. Tažení do Uher však nevyšlo a skončilo ještě dřív, než začalo. Mezitím nový papež Sixtus II. uvalil na oba Jagellonce klatbu a přikázal Čechům, aby se poddali Matyášovi. Ale kompromisu mělo být dosaženo až za dlouhých devět let.

Záležitosti se nehýbaly z místa a čas běžel. Diplomatické akce se hroutily, uzavíraly se vzájemně si protiřečící závazky a dohody a mladý Vladislav nevěděl, kde mu hlava stojí. A toho využili čeští páni, kteří ho strategicky vyšachovali z jakéhokoliv rozhodování. Na zemském sněmu v Benešově (začal v květnu 1473) stavové rozhodli, že až do vyřešení nepřirozeného dvojvládí ve státě mají veřejné věci v Čechách spravovat čtyři zemští ředitelé: kníže minsterberský Hynek z Poděbrad, dále Zdeněk ze Šternberka, Vilém z Rýzmberka a Zajíc z Házmburka. Na krajské úrovni je měli zastupovat nově ustavení hejtmani. Stavové slíbili respektovat všechna rozhodnutí onoho čtyřlístku. Tehdy poprvé (a vlastně už napořád) se těžiště Vladislavovy moci přesunulo do rukou šlechty. 

Matyáš se s tím ale chtěl vypořádat po svém. Místo války ale zkusil něco jiného – svatbu. Navrhl, že se ožení s polskou princeznou Hedvikou. Uspokojil by tak polské nároky na svatoštěpánskou korunu a také by se mu otevřela cesta do Čech, protože Korvín by mohl být Vladislavovým rádcem, a jednou v budoucnu by mu předal vládu. A kdyby snad Matyáš zemřel bez dědiců (což se nakonec v roce 1490 stalo, Matyáš ovšem předtím dobře zabezpečil levobočka Jana Korvína), tak předá Vladislavovi i uherskou korunu (k čemuž došlo roku 1490). Dobrý plán. Promyšlený. A hodně přetřásaný, diskutovaný, obměňovaný, ale neuskutečněný. Proti se totiž postavila polská královna Alžběta, která odmítla dát svoji milovanou dceru hulvátovi. 

Matyáš tedy znovu zahrozil. Pod záminkou, že se na Moravě dějí křivdy jeho vazalům a dochází tam k nepokojům, vtrhl v létě 1747 do země a začal dobývat některá města, hry a tvrze. V srpnu vytáhl do boje Kazimír a v září ho následoval Vladislav. Proti pověstným uherským „černým plukům“ sice měly několikanásobnou přesilu, ale odvaha k ofenzívě, ta chyběla. Nakonec se všichni tři králové u Vratislavi sešli. Ne však na válečném poli, ale docela mírově. „Králové měli drahocenné stany v poli. Když z nich scházeli se pěšky v průvodu předních radů svých, stalo se, že Vladislav poprvé podávaje Matyášovi ruky, odvracel tvář svou; brzy však dostalo vrch obcování netoliko vlídné, ale i přátelské, při němž otec a syn brávali Matyáše mezi sebe uprostřed. Ten pak uvedl krále do svého stanu, častoval je a bavil co nejčestněji až do večera.“ Tak, a byl zase mír, jak jednoduché. 

Olomoucká tečka

Konečnou tečkou za vleklým sporem Vladislava a Matyáše bylo olomoucké setkání obou rivalů. Konalo se v červenci roku 1479. Jednalo se šest dní (od 16. do 21. července), a to každé ráno i večer. Podle dohod byla Vladislavovi přiznána pouze vláda v Čechách. Na Moravě, ve Slezsku a v Lužicích měla moc i nadále zůstat v Matyášových rukou. Navíc směl svobodně užívat titulu českého krále. Kdyby Vladislav zemřel bez dědiců dříve než Matyáš, měl uherský král jako jeho nástupce získat i Čechy, přičemž rozdělené země by opět automaticky splynuly. Pokud by dříve zemřel Matyáš, vrátila by se Morava se Slezskem a Lužicemi k české koruně, ovšem až po vyplacení čtyř set tisíc zlatých. 

TIP: Řeč českých králů: Cesta k provinčnosti vydlážděná Jagellonci

Čechy tak, podle mnohých klesly na nejnižší stupeň své moci. Byli ovšem lidé, kteří tvrdili, že když byla česká koruna ve dvojích rukou, neztratila nic ze svého lesku, moci a slávy. Na druhé straně král Vladislav přispěl k obnově obecného klidu, což se projevilo zejména tím, že byl vstřícný ke všem snahám o příměří. Byla to sice cesta dlouhá, ale nakonec pro krále „Dobře“ cesta docela úspěšná. 

Když hvězda, jako je třeba naše Slunce zemře, zůstane po ní jen zhroucené jádro v podobě bílého trpaslíka. Pokud taková hvězda měla planety, a to jistě často měla, bylo by nepochybně velmi zajímavé ověřit, zda by na takových planetách mohl existovat život i po zániku mateřské hvězdy. Stačilo by mít po ruce dostatečně výkonný teleskop.

Lisa Kaltenegger z institutu Carl Sagan Institute a její spolupracovníci tvrdí, že by nám na tuto otázku mohl pomoci odpovědět připravovaný americký vesmírný teleskop Jamese Webba. S jeho pomocí bychom totiž mohli odhalit stopy přítomnosti života na exoplanetách podobných Zemi, které obíhají kolem bílých trpaslíků.

Planeta u malé hvězdy

Vtip je v tom, že když planeta obíhá kolem malé hvězdy, vzniká v případě jejího tranzitu, tj. přechodu mezi pozorovatelem a kotoučem dotyčné hvězdy, velmi silný signál s informací o atmosféře takové planety. U bílého trpaslíka je to vyloženě extrém. Jsou asi tak stokrát menší než Slunce a velikostí se blíží Zemi. To z nich dělá excelentní cíl pro pozorování tohoto druhu s dostatečně výkonným teleskopem.

TIP: Astronomové objevili první obří planetu u bílého trpaslíka

Kalteneggerová je přesvědčená, že pokud kolem bílých trpaslíků v rozumné vzdálenosti od nás obíhají terestrické planety podobné Zemi, a pokud se Webbův teleskop dostane na orbitu a bude funkční, mohli bychom na takových planetách  najít případné známky přítomnosti života během příštích pár let. Největším problémem bude odhadnout, které z chemických látek mohou být nejvíce spolehlivým signálem výskytu živých organismů.

Parazitické vosičky (rod Leptopilina) kladou vajíčka do larev octomilek (rod Drosophila). Jak larvy vosiček rostou, živí se tělem svých hostitelů. Dřívější výzkumy ukázaly, že až 80 % vajíček octomilek je těmito parazity napadeno. Identifikovat úhlavního nepřítele a vyhnout se mu, je pro octomilky zásadním úkolem pro přežití dalších generací.

Jakmile octomilka spatří vosičku, přestává klást vajíčka. Rovněž z předchozích studií je známo, že samičky octomilek používají specifické signály sestávající z pachu a pohybů křídel, aby se před přítomností vosiček vzájemně varovaly. 

TIP: Po magnetických stezkách: Zvířata, která se chovají jako živé kompasy

V nové studii se výzkumníci zaměřili na zodpovězení otázky, zda si informaci o nebezpečí dokážou předat i různé druhy octomilek. Zjistili, že různé druhy spolu nedokázaly komunikovat tak efektivně jako octomilky stejného druhu, ale „domluva“ mezi nimi se zlepšila, když druhy žily blízko sebe. To jim umožnilo osvojit si různé „dialekty“ složené z odlišných pohybů křídel a pachů. Budoucí výzkumy se zřejmě zaměří na zkoumání dalších signálů octomilek a budou se snažit odhalit, co ještě si mezi sebou octomilky „povídají“.

V roce 1917 se zrodil plán hromadného nasazení tanků k soustředěnému úderu na úzkém úseku fronty. Centrem rozsáhlé bojové operace se stalo francouzské město Cambrai, představující klíčový bod pro zásobování německé Siegfriedovy (též Hindenburgovy) linie. Ofenziva začala 20. listopadu 1917 a z počátku se vyvíjela slibně, tanky sice přispěly k úspěšnému průlomu, ale již v prvním dni utrpěly značné ztráty.

Předchozí část: Britské ocelové kolosy v lese: Tankový útok u Cambrai 1917 (1)

V dalších dnech bitvy u Cambrai se Němcům dařilo britský útok ještě více zpomalovat. Jeho razanci brzdil vedle dílčích německých protiútoků také komplikovaný lesnatý terén. Přesto britské velení stále věřilo v úspěch.

Stovky kulometů

Dvaašedesátou divizi, stojící v čele útoku na Bourlon, nechal maršál Douglas Haig (1861–1928) 23. listopadu vystřídat 40. divizí generálmajora Johna Ponsonbyho (1866–1952). Její výpad do Bourlonského lesa začal ráno 23. listopadu s podporou stovky tanků a 430 kulometů. Navzdory impozantní palebné síle však Britové dosáhli jen malých územních zisků. Během tří dnů 40. divize ztratila čtyři tisíce mužů.

Zatímco dohodovým jednotkám docházela lidská síla, Němci naopak stále přisouvali další posily. Hřeben bránila bojová uskupení Gruppe Arras a Gruppe Caudry. Britský tlak vyvrcholil 27. listopadu, kdy se k útočícím silám opět připojila 62. divize. Postup však zhatil německý protiútok. Britské jednotky tak uvázly v intenzivně ostřelovaném Bourlonském lese, na který za jediný den, 28. listopadu, dopadlo 16 000 dělostřeleckých granátů.

Moserův protiútok

Iniciativu nyní převzala německá strana, která v oblasti Cambrai koncentrovala 20 divizí. První úvahy o protiofenzivě se objevily již 23. listopadu, kdy se začínalo zjevně ukazovat, že Britům dochází dech. Jako efektivní nástroj protiútoku se jevila infiltrační taktika, často spojovaná s generálem Oskarem von Hutierem (1857–1934), nicméně vyvinutá již dříve jinými důstojníky. Tento postup nahrazoval klasické útočné vlny menšími rozptýlenými údernými skupinami. Hrot úderu měla tvořit Gruppe Arras pod velením generálporučíka Otto von Mosera (1860–1931), ostříleného veterána srbské a ruské fronty a držitele řádu Pour le Mérite.

Protiofenziva začala 30. listopadu v sedm hodin ráno. Britové akci očekávali, kumulace německých jednotek v nástupním prostoru jim nezůstala utajena. Navzdory britským obranným přípravám však infiltrační taktika slavila úspěch. Němci prorazili soupeřovy přední linie a blížili se k týlovým štábním objektům. Na jižním úseku fronty postoupili dokonce o 13 km. Dva britští velitelé divizí těsně unikli zajetí. Brigádní generál Berkeley Vincent (1871–1963), jinak talentovaný sportovec, musel se zbraní v ruce zastavovat prchající vojáky a organizovat obranu. Po zasypání hlínou a přiotrávení plynem u Arrasu na jaře 1917 tento důstojník již potřetí v jediném roce těsně unikl smrti.

Britové ustupují

Na návrších kolem Bourlonu von Moserovi muži postupovali i s těžkými ztrátami a navzdory intenzivní kulometné palbě. Jedno z britských kulometných družstev v posledním listopadovém dni vypálilo z osmi zbraní neuvěřitelných 70 000 kulek. Britové soustředili veškeré úsilí na udržení strategického hřebene, což ovšem Němcům umožnilo postup na dalších úsecích bojiště. Opakované protiútoky britské gardové divize spolu s příjezdem tanků pomohly udržet frontovou linii do tmy, kdy se německý útok zastavil.

Příští dny se nesly ve znamení dílčích střetů. Druhý dech německá protiofenziva chytila až 3. prosince, kdy Němci zatlačili Brity za kanál Saint Quentin. Hlavní význam však mělo obsazení hřebene u Bonavis, které ohrozilo britské pozice na Bourlonu. Maršál Haig proto nařídil částečný ústup. Do 7. prosince se tak v německých rukou opětovně ocitla drtivá většina území ztraceného v prvních dnech bitvy, s výjimkou pozic u Flesquières. V příštích dnech se fronta postupně stabilizovala.

Image

Čtěte také

Britské ocelové kolosy v lese: Tankový útok u Cambrai 1917 (3)

Německý lehký křižník Karlsruhe byl spuštěn na vodu v roce 1927. Jeho hlavní výzbroj tvořilo 9 děl ráže 150 milimetrů, která byla umístěna po trojicích ve třech dělových věžích. Tak jako další dva křižníky třídy Königsberg – Königsberg a Köln, bojoval ve druhé světové válce a byl potopen po útoku britských sil.

První velkou bojovou akcí křižníku Karlsruhe byla operace Weserübung, německá invaze do Dánska Norska v dubnu až červnu 1940. Loď nebyla v té době plně připravena k bojovým operacím, tak sehrála roli transportní a zároveň vlajkové lodi při útoku na přístav Kristiansand. Hned první den operace, 9. dubna 1940 ale křižník opustilo štěstí a zasáhla jej dvě torpéda ze salvy vypálené britskou ponorkou HMS Truant. Exploze torpéd způsobily značné škody. Voda zaplavila strojovnu a generátory elektřiny, čímž byl křižník odsouzený k zániku. Posádka opustila loď a smrtelně zasažený křižník dorazila dvě torpéda německého torpédového člunu Greif. 

TIP: Zkoumání hlubin: Satelity pomáhají hledat vraky z vesmíru

Přesné místo potopení křižníku Karlsruhe nebylo známo 80 let. Norský provozovatel elektrické rozvodné sítě Statnett v roce 2017 zjistil, že se Karlsruhe zřejmě nachází v těsné blízkosti jednoho z jeho podmořských kabelů. V letošním srpnu (2020) společnost vyslala na toto místo loď Olympic Taurus s dálkově řízenou ponorkou, které pořídila detailní snímky mořského dna.

Tyto snímky jednoznačně potvrdily, že se na daném místě skutečně nachází vrak potopeného křižníku Karlsruhe. 174 metrů dlouhá loď spočívá na mořském dně v hloubce 490 metrů, asi 24 kilometrů od Kristiansandu na jižním pobřeží Norska. Jak uvádí archeolog Frode Kvalø z Norwegian Maritime Museum v Oslu, kromě poškození od torpéd je vrak prakticky netknutý. Šťastnou souhrou okolností se při potopení nepřevrátil, jak se v podobných případech často stává. 

Choleru poprvé do západního světa zavlekli kupci a britští vojáci ze zamořených delt velkých indických řek roku 1817. V Evropě tehdy zemřelo 40 tisíc lidí. O půl druhého desetiletí později přišla na starý kontinent zhoubná choroba znovu. V roce 1824 překročila Kavkaz a valila se k Volze. Postupovala přes hranice ruských asijských gubernií rychleji než zprávy o jejím výskytu a směřovala přes Kazaň a Astrachaň k Moskvě. Rusko zaplavila vlna hrůzy. Choleru pak přenesla do střední Evropy ruská armáda, která táhla potlačit polské listopadové povstání z roku 1830. Nejdříve byla postižena Halič a ani vojenské sanitní kordony, jež měly na hranicích zastavit její pronikání na západ, nebyly schopné dalšímu šíření zabránit.

Roku 1831 na choleru zemřel v Berlíně filozof Fridrich Hegel a ve Vratislavi vojenský reformátor Karl Clausewitz, ve Varšavě carův bratr a místodržící v Polsku velkokníže Konstantin Pavlovič, roku 1832 v Paříži slavný přírodovědec Georges Cuvier a také liberální politik Casimir Périer. V roce 1836 stihla cholerová smrt v rakouské Gorizii sesazeného francouzského krále Karla X. z rodu Bourbonů a podobně stovky dalších známých osobností. Ve Vratislavi podlehla cholerové epidemii manželka a obě dcery Jana Evangelisty Purkyně. Heinrich Heine v Paříži roku 1832 neviděl nic „než nebe a rakve“. Při karnevalu jel nejeden kočár z banketu přímo na hřbitov.

Zachraň se, kdo můžeš!

Jelikož cholera byla v 19. století dosud neznámou nemocí, zaskočila správní i zdravotní orgány a vyvolala jejich bezradné reakce. Ani největší lékařské kapacity si nevěděly rady. Teprve v průběhu epidemie se s ní začali lékaři seznamovat a postupně hledali prostředky k jejímu zmírnění.

V letních měsících roku 1831 začala nemoc pronikat z Haliče na Moravu. Dne 4. června, když už zasahovala do Uher, byla z císařského rozhodnutí zřízena ve Vídni Ústřední sanitní komise, jež měla na území monarchie koordinovat veškeré akce proti postupující epidemii. Bojovalo se proti ní především zřizováním vojenských sanitních kordonů, a to nejen na státních, ale i na zemských hranicích, zakládáním karanténních stanic, cholerových špitálů a dalších zdravotních zařízení v ohrožených oblastech. Hlavní slovo v Ústřední sanitní komisi měli vojenští činitelé s přizváním lékařských odborníků, což se později ukázalo jako málo efektivní. Do čela komise byl postaven prezident dvorní válečné rady, polní zbrojmistr Ignác hrabě Gyulai.

Analogicky byly v jednotlivých zemích habsburské monarchie budovány provinční sanitní komise. V zemi Moravskoslezské převzal její vedení zemský vojenský velitel generál Ignác baron Lederer, v Čechách zemský velitel generál Alois kníže z Liechtensteina.

Haličsko-moravskoslezská hranice byla uzavřena 11. června 1831. V Haliči se první známky epidemie objevily už 29. prosince předchozího roku, a to v tarnopolském kraji. Pak cholera na čtyři měsíce zmizela, aby počátkem května propukla plnou silou v dalších krajích Haliče a v zemském hlavním městě Lvově. Odtud postupovala na jih a na západ. Nastoupila tak cestu do Uher, odkud se dostala přes vojenský koridor do Vídně.

První oběť cholerové epidemie v hlavním městě monarchie zaznamenali v noci ze 14. na 15. září. V dalších dnech propukla na mnoha dalších místech metropole. Vyvolala velkou paniku ve městě i u dvora, a císařský dvůr proto rozeslal členy císařské rodiny do bezpečnějších míst, jakými byly Salcburk a Praha.

Císař s císařovnou nicméně zůstali v Schönbrunnu, odděleném od města ochrannou palisádou. František I. projevil v těch dnech značnou dávku odvahy a v duchu své paternalistické politiky odmítl opustit hlavní město a jeho obyvatele. Uděloval dál pravidelné audience a jednou týdně dokonce navštěvoval místní špitály. Rozmlouval s lidmi přímo na ulici, což skutečně pomohlo překonat první šok z nákazy a pozvedlo celkovou náladu ve městě.

Obranná linie

Od 11. června existoval uzavřený vojenský sanitní koridor proti Haliči, který bylo možné rozšířit jednak proti Prusku, jednak podél uherské hranice. Během léta se pak Morava uzavřela proti uherské hranici kordonem, který šel od Bohumína podle hranice s Uhry a dále podle řeky Moravy až k soutoku s Dunajem. Na kordonové linii byly velkým nákladem postaveny strážní boudy vzdálené od sebe na dohled, kde byly zadržovány osoby přicházející ze zamořených oblastí a podrobovány dvacetidenní karanténě. Od konce července zde postupně vzniklo pět karanténních stanic vybavených mimo jiné dezinfekčními brody pro dobytek a očistnými zařízeními pro přepravované zboží. Také na česko-moravské hranici měla být vytvořena sanitní uzávěra, a to od konce července. Sanitním kordonem byla opatřena i státní hranice se sousedními zeměmi: Pruskem, Saskem a Bavorskem.

S blížící se epidemií narůstala všude mezi obyvatelstvem panika, které úřady dokázaly jen velmi obtížně čelit. V průběhu vlastní epidemie byl nařízen zostřený policejní dohled nad obyvatelstvem, aby nedocházelo k nepokojům.

Ještě 27. srpna 1832, dlouho po opadnutí hlavní cholerové vlny, sdělil nejvyšší kancléř spojené c. k. dvorní kanceláře hrabě Antonín Bedřich Mitrovský šéfovi moravskoslezského gubernia do Brna příkaz samotného císaře, kterým se zakázal všem lékařům a ranhojičům udávat v jednotlivých případech onemocnění cholerou správnou diagnózu, aby nebyla v okolí vyvolávána panika. Skutečný stav věci však museli ohlašovat úřadům a také činit příslušné proticholerové zákroky.

Davové šílenství

Zdaleka nejobtížnější bylo zabránit šíření poplašných zpráv. V tom směru učinila vláda otřesnou zkušenost na východním Slovensku, kde koncem července 1831 vypuklo velké cholerové povstání, jež se podařilo brutálně potlačit až po třech měsících. Popud k němu zavdala přísná proticholerová opatření, která často násilně izolovala od světa celé vesnice a vnucovala obyvatelstvu dezinfekční a sanitární prostředky. Mezi lidem začaly kolovat zvěsti, že panstvo šíří jed, aby se zbavilo nepohodlné chudiny. Prostí venkované uvěřili, že úřady nařídily otrávit studny a místo léků rozdělují obyvatelstvu jedovaté látky. Jejich fantazii dále jitřily zprávy o zakládání cholerových hřbitovů a zřizování hromadných hrobů.

V době vrcholící epidemie se tyto zvěsti proměnily v davovou hysterii, která se šířila od vesnice k vesnici. Vyústila pak v řadu násilností, při nichž byla živelně pleněna panská sídla a masakrováni domnělí panští pomahači.

Selská vzpoura se rozšířila na pět uherských komitátů a strhla do povstání více než sto vesnic a na 50 tisíc obyvatel. Státní moc stála proti této síle zprvu zcela bezradně. Teprve po několika týdnech a s nasazením vojska se podařilo vzbouřence izolovat a nepokoje potlačit. Nastaly kruté represálie, při nichž 119 povstalců skončilo na šibenici, na další tisíce čekalo vězení a tělesné tresty. Na základě burcujících zpráv z východního Slovenska musel nakonec císař František zakročit a 8. listopadu zakázat další popravy.

Z obavy, aby se povstání z Uher nepřeneslo do západních provincií monarchie, zablokovaly rakouské úřady zprávy o událostech na východním Slovensku. Noviny o nich neinformovaly a zadržována byla i soukromá korespondence, která přicházela z těchto končin. Přesto se průniku informací nepodařilo zamezit, a tak se brzy v Čechách i na Moravě vynořily falešné zvěsti podobné těm, které rozbouřily východní Slovensko.

Marný boj

Protože se vojenské sanitní kordony jako bariéra proti šíření epidemie příliš neosvědčily a staly se navíc brzdou obchodu a podnikání, byly v průběhu podzimu 1832 rozpuštěny. Dne 4. října císař František rozhodl zrušit Ústřední sanitní komisi pod generálem Gyulaiem a její kompetenci převedl na dvorního kancléře hraběte Mitrovského. Ten pak vedení cholerových záležitostí soustředil v rukou zemských gubernií. V rámci proticholerových opatření vyvinula zemská gubernia i krajské úřady v Čechách a na Moravě rozsáhlou osvětovou a publikační činnost. Ta se projevila ve velkém množství brožur, letáků a oběžníků, které měly uvést ve všeobecnou známost základní hygienická pravidla a jiná opatření pro boj se zákeřnou chorobou. 

Lékařská věda v té době stále tápala v otázce původce nemoci. Částí lékařů byla přijímána starší teorie, podle níž šlo o nákazu, kterou způsobovalo takzvané contagium či miasma, choroboplodná látka obsažená ve vzduchu, zatímco jiná skupina tento názor odmítala. Rakouská lékařská obec se rozdělila na dva tábory – na stoupence teorie contagia a její odpůrce. Na konečnou odpověď musela medicína počkat ještě celé půlstoletí do okamžiku, kdy Robert Koch objevil roku 1883 původce choroby, bakterii vibrio cholerae.

Cholera z let 1831–1832 si vyžádala četné oběti mezi obyvatelstvem Čech a Moravy a zanechala hluboké stopy ve vědomí lidí. Zatímco ve Vídni se dala cholera na ústup už v průběhu října 1831, do Prahy dospěla až koncem roku. Mnohem více než Praha bylo však postiženo Brno. Ve městě, které čítalo okolo 30 000 obyvatel, onemocnělo 1 600 lidí, z nichž třetina zemřela. Za první cholerové epidemie tak zemřelo v Čechách 26 020 lidí, na Moravě a ve Slezsku 32 039.

Další tisíce mrtvých

Cholerová epidemie sice během roku 1832 vymizela, ale v roce 1836 se oklikou přes západní Evropu vrátila. Dostavila se druhá vlna, která zvlášť těžce zasáhla Moravu. Řádila po celý rok 1837 a doznívala ještě začátkem roku následujícího. V Čechách zemřelo 8 731 obyvatel, na Moravě 26 474. Přes přetrvávající epidemii byla v Praze připravována na 7. září 1836 korunovace nového císaře Ferdinanda I. Dobrotivého, během níž kromě jiných zemřel v Praze olomoucký arcibiskup Ferdinand Chotek.

Velká pandemie cholery třicátých let, jejíž součástí byly obě cholerové vlny, které zasáhly české země, prošla Evropou na západ a zanechala za sebou spoustu obětí. Do západní Evropy si našla i druhou cestu, a to z Persie přes Istanbul do středomořských přístavů. Do některých oblastí se v nových vlnách vracela a ustoupila až po několika letech. V srpnu 1831 pronikla do Berlína, koncem roku dospěla přes Hamburk do Anglie, odtud se přes přístav Calais dostala do Francie. V březnu 1832 propukla v Paříži a šířila se Francií do Španělska a Portugalska. Roku 1834 se objevila ve Skandinávii a o dva roky později znovu v jižní Francii, odkud se vydala do Itálie, přes Tyrolsko a Bavorsko opět do střední Evropy a přinesla tak druhou cholerovou vlnu do Čech a na Moravu. Naše země pak choleru znovu zažily za prusko-rakouské války roku 1866, kdy k nám nemoc zavlekla pruská armáda.

TIP: Prakticky všechny globální epidemie cholery pocházejí z jedné oblasti

Berlínský bakteriolog Robert Koch se v roce 1883 vypravil do Indie, kde odhalil pod mikroskopem miliardy čárkových bacilů, ve kterých rozpoznal původce cholery. O devět let později, roku 1892, vypukla epidemie v Evropě ještě jednou, a to v Hamburku, kam houfně připlouvaly lodě se žlutou karanténní vlajkou a kde byla téměř nefiltrovaná labská voda pumpována do potrubí s pitnou vodou. Během několika týdnů zemřelo 8 576 lidí. Díky novým lékařským a hygienickým poznatkům byla cholera v Evropě úplně zlikvidována až roku 1923. 

Jde o naši nejbližší a pro život nezbytnou hvězdu. Pro astronomy představuje jakýsi etalon při porovnávání a studiu ostatních stálic. Jedná se o téměř ideální kouli žhavého plazmatu, s průměrem 108krát převyšujícím velikost Země. Reprezentuje 99,86 % hmotnosti Sluneční soustavy, z čehož přibližně 3/4 tvoří vodík, čtvrtina připadá na helium a ve velmi malých množstvích se zde vyskytují těžší prvky jako kyslík, uhlík, neon, železo a další.

Slunce vzniklo smrštěním rozsáhlého molekulárního oblaku. Řadí se do spektrální třídy G2 – jde o žlutého trpaslíka – a jeho stáří vědci odhadují na 4,6 miliardy roků. Veškerá energie vyzářená naší hvězdou vzniká v jejím nitru v důsledku probíhajících termonukleárních reakcí, při nichž se vodík přeměňuje na helium. K nejznámějším projevům sluneční aktivity patří skvrny, jejichž počet kolísá v 11leté periodě, a mohutné výrony plazmatu – tzv. protuberance.

Stálici ze souhvězdí Kentaura znají lidé od roku 1915. Je příliš slabá, než abychom ji spatřili pouhýma očima. Gravitačně je vázána do trojnásobného systému společně s dvojhvězdou Alfa Centauri, přičemž Proxima se z této trojice nachází v současnosti k Zemi nejblíž. Kolem dvojhvězdy krouží ve vzdálenosti 12 950 astronomických jednotek (AU), jeden oběh zvládne zhruba za 550 tisíc roků.

Jde o červeného trpaslíka spektrální třídy M5, s hmotností odpovídající 1/8 Slunce. V roce 2016 se u něj podařilo objevit planetu nazvanou Proxima b, která krouží 7,5 milionu kilometrů od mateřské hvězdy a jeden oběh vykoná za 11,2 dne. V porovnání se Zemí je asi o 30 % hmotnější.

V poslední době astronomové hodně diskutují o možnosti života na této nejbližší známé exoplanetě. Důvod spočívá v neznalosti tamních podmínek, ale také v nepříznivém vlivu Proximy. Červení trpaslíci totiž většinou představují velmi aktivní stálice s mohutnými výrony rentgenového a ultrafialového záření. 

Binární systém Alfa Centauri utvářejí dvě hvězdy podobné Slunci: Alfa Centauri A, která patří do spektrální třídy G, a Alfa Centauri B spadající do třídy K, mezi tzv. oranžové trpaslíky. Pouhýma očima je soustava pozorovatelná jako jeden objekt. První stálice převyšuje svou hmotností Slunce o 10 %, má 1,519× vyšší svítivost a o 22 % větší průměr. Alfa Centauri B je menší a studenější: Dosahuje 0,907 hmotnosti Slunce, o 14 % menšího průměru a vyzařuje pouze 44,5 % sluneční energie. Obě složky se navzájem obkrouží za 79,91 roku.

V říjnu 2012 ohlásila ESA objev první oběžnice u Alfa Centauri B. Exoplaneta s označením Alfa Centauri Bb má zhruba velikost Země, nenachází se však v obyvatelné zóně, tudíž na jejím povrchu nemůže existovat voda v kapalném stavu. Tamní odhadovaná povrchová teplota dosahuje 1 200 °C. Mateřskou hvězdu těleso obkrouží jednou za 3,2 dne, a to ve vzdálenosti šesti milionů kilometrů.

Trpasličí hvězda spektrální třídy M4 v souhvězdí Hadonoše dosahuje pouhých 14 % hmotnosti Slunce a nese jméno amerického astronoma Edwarda Barnarda, který ji intenzivně studoval. Zjistil například, že se po obloze velmi rychle pohybuje – asi za 170 let změní pozici o průměr Měsíce v úplňku. Někdy se též označuje jako Barnardova šipka.

Stáří stálice leží v rozpětí 7–12 miliard roků, vznikla tedy dřív než Slunce. Zatímco naše hvězda se otočí jednou za 25 dnů, u Barnardovy hvězdy jde asi o 130 dnů. V současnosti se ke Slunci přibližuje a nejblíž se ocitne v roce 11800, kdy bude obě stálice dělit 3,75 světelného roku.

Loni v listopadu objevili astronomové exoplanetu o hmotnosti 3,23 Země kroužící kolem Barnardovy šipky ve vzdálenosti 0,404 AU s periodou oběhu 233 dnů. Pohybuje se vně tzv. obyvatelné zóny a teplota na jejím povrchu kolísá okolo −170 °C.

Pod označením Luhman 16 se skrývá soustava dvou hnědých trpaslíků v souhvězdí Plachet. Jejich hmotnost astronomové určili na 33,5- a 28,6násobek Jupitera. Jedná se o velmi mladé objekty, se stářím v intervalu 600–800 milionů let. Dělí je 3,56 AU a navzájem se oběhnou zhruba za 27,5 roku.

Dvojici objevil v roce 2013 Kevin Luhman, astronom z Pennsylvania State University, na snímku pořízeném infračervenou družicí WISE neboli Wide-field Infrared Survey Explorer. Pozorování napovídají, že kolem jedné ze stálic může kroužit exoplaneta o dvojnásobku hmotnosti Jupitera. 

Dodejme, že hnědý trpaslík představuje objekt na pomezí velké planety a malé hvězdy – podmínky v jeho nitru nedostačují k zažehnutí termojaderných reakcí.

V dubnu 2014 ohlásili astronomové objev blízké stálice ze souhvězdí Hydry, jejíž celý název zní WISE J085510.83−071442.5. Jedná se o nejstudenějšího hnědého trpaslíka, jakého se dosud podařilo identifikovat, s povrchovou teplotou v intervalu −48 °C až −13 °C. Jeho hmotnost vědci odhadují na 2–10násobek Jupitera, a pokud se hodnota potvrdí, mohlo by se jednat o tzv. toulavou planetu. Po Barnardově a Kapteynově hvězdě se WISE 0855-0714 pohybuje po obloze třetí nejvyšší rychlostí.

TIP: Která stálice „vystřídá“ Proximu Centauri?

Jak už název napovídá, objev trpaslíka umožnilo pozorování družicí WISE, kterou NASA vypustila na oběžnou dráhu Země 14. prosince 2009. Observatoř zkoumá vesmír v oboru infračerveného záření na vlnových délkách 3–25 μm a díky mnohonásobně vyšší citlivosti oproti svým předchůdkyním rozliší i velmi malé a chladné objekty.

Dokončení: Slunce a jeho sousedky (2): Poznejte 12 hvězd, které jsou nám nejbližší (vychází ve čtvrtek 24. září)