Měsíce Marsu – tedy Phobos a Deimos, jsou úplně jiné, než je náš Měsíc. Jsou maličké, obíhají hodně blízko povrchu Marsu a oběhnou ho velmi rychle. Proto jsou na Marsu jiná i zatmění Slunce.

Jsou tam velmi častá, téměř každý sol (marsovský den) je někde na Marsu  zatmění. Nikdy nejsou úplná a trvají jen velmi krátce. Například při zatmění Phobosem měsíc odstíní až 40 procent záření Slunce.

To ale není všechno. Robotický geolog InSight, kterého na Mars vyslala NASA, si nedávno, všiml, že se při zatměních Slunce na Marsu děje něco zvláštního. Seismometr sondy při několika zatměních Slunce detekoval nepatrné otřesy. Jak uvedl švýcarský seismolog Simon Stähler z institutu ETH Zurich, bylo to pro ně velké překvapení.

Otřesy při zatmění Slunce

Zdá se, že nejde o falešný signál. Otřesy byly slabé, ale zřetelné. Opakovaly se při nejméně třech zatměních Slunce. Zároveň jde o neobvyklý signál, který se nepodobá předešlým typům otřesů zaznamenaných na Marsu. Badatelé postupně vyloučili několik možných příčin, včetně gravitačního působení Phobosu na Mars.

TIP: Deimos a Phobos: Vznikly marsovské měsíce při srážce asteroidem?

Nakonec jim poskytl vodítko infračervený radiometr. Tento přístroj zaznamenal, že během zatmění na povrchu Marsu dochází k malému poklesu teploty, přičemž po zatmění se teplota prostředí opět vrátí na původní úroveň. Při těchto změnách teploty se deformuje povrch Marsu a to nepravidelně. Právě to je zřejmě zdrojem záhadných otřesů.

Po zastavení Nivellovy letní ofenzivy dohodové armády na podzim roku 1917 hledaly nové cesty, jak docílit zvratu na západní frontě. Jako slibná metoda se jevil tankový útok s podporou pěchoty. Pásové obrněnce Britové nasadili již předchozího roku u Flers-Courcelette a na Sommě. V červenci 1917 se pak z kulometného sboru (Machine Gun Corps) vyčlenil samostatný tankový sbor.

Němci už proto v době bojů u Cambrai měli vyvinuté techniky boje proti tankům. Ty spočívaly především ve využití granátů a lehkých děl, pro něž již v roce 1917 existovala speciální průrazná munice. Oddíly ženistů procházely zvláštním výcvikem ve zneškodňování nepřátelských tanků. Experimenty s protitankovými puškami zatím zůstávaly bez úspěchu. Britská a francouzská generalita po prvotní skepsi rozpoznala potenciál obrněných vozidel jako útočného prvku, který umožňuje průlom s relativně nízkými ztrátami na živé síle. Zrodil se proto plán hromadného nasazení tanků k soustředěnému úderu na úzkém úseku fronty.

Dva plány jedné bitvy

Centrem rozsáhlé bojové operace se stalo francouzské město Cambrai, představující klíčový bod pro zásobování německé Siegfriedovy (též Hindenburgovy) linie. Spolu s nedalekým hřebenem Bourlon mohlo v rukou Dohody vytvořit vážnou překážku pro akce německé armády na severu země.

Generálmajor Henry Tudor (1871–1965), velitel dělostřelectva 9. skotské divize, přišel s návrhem na dobytí klíčové pozice pěchotním útokem s masivní dělostřeleckou podporou. Během příprav na realizaci jeho plánu se ovšem na scéně objevil John Frederick Charles Fuller (1878–1966). Syn anglikánského duchovního a veterán búrské války si u spolubojovníků vysloužil přezdívku Boney – šlo o zkráceninu jména Bonaparte, která odrážela jeho zájem o Napoleona a obecně o vojenské plánování.

Sehraní útočníci

Fuller patřil k předním průkopníkům tanků jako mobilní těžké zbraně. Právě u Cambrai viděl příležitost k masovému bojovému nasazení nového vynálezu. Velitel 3. armády generál Julian Byng (1862–1935) se nakonec rozhodl spojit dohromady Tudorův a Fullerův plán. Aby měl útok naději na úspěch, museli Britové a Francouzi v tichosti, bez vědomí protivníka, přepravit do nástupního prostoru větší množství tanků. Logistického úkolu se zhostil velitel tankového sboru (Tank Corps) Hugh Elles (1880–1945) spolu s Tudorem.

Ten vypracoval plán pěšího útoku doprovázeného menšími oddíly tanků. Vzhledem k propracované německé hloubkové obraně si Tudor uvědomoval nutnost úzké a sehrané součinnosti všech útočících složek. Dva týdny před útokem se tak britští piloti začali cvičit v podpůrných útocích na pozemní cíle. Výpad mělo podniknout šest pěších divizí za podpory 437 tanků, převážně typu Mark IV. V záloze zůstávaly pro případ potřeby další čtyři pěší divize.

Tanky se valí na Bourlon

Ofenziva začala 20. listopadu 1917 a z počátku se vyvíjela slibně, přestože se přípravy útoku nepodařilo utajit. Ze skotských horalů složená 51. divize se zdržela při dobývání opěrného bodu ve vsi Flesquières, kterou bránila německá 54. divize vedená majorem Krebsem. Ta za sebou měla výcvik v protitankovém boji a zkušenosti ze střetů s francouzskými tanky během Nivellovy ofenzivy. Více než 40 britských obrněnců zde Němci vyřadili z boje; některé později ukořistili, opravili a použili. Zbrzdění Skotů zároveň vystavilo jejich spolubojovníky z rychleji postupujících divizí boční palbě protivníka. Až v nočních hodinách Krebsovi muži Flesquières pod sílícím tlakem Britů vyklidili.

Ačkoliv tanky přispěly k úspěšnému průlomu, již v prvním dni utrpěly značné ztráty. Nepřítel zničil 65 strojů, dalších 115 utrpělo vážná poškození nebo poruchy. Útočníci ztratili čtyři tisíce mužů, ale zajali 4 200 Němců. Britové sice šestihodinovým útokem získali více území než během tří měsíců bojů ve Flandrech, nepodařilo se ale dosáhnout hřebene Bourlon. Oproti tomu německá strana zvládla rychle přisunout posily a držet záložní obranné pozice. Ačkoliv měl tedy úspěch pouze dílčí charakter, ve Velké Británii se na oslavu vítězství rozezněly zvony.

Image

Čtěte také

Britské ocelové kolosy v lese: Tankový útok u Cambrai 1917 (2)

Král Ludvík Jagellonský se narodil v roce 1506 v Budíně a poprvé se objevil v Čechách o tři roky později – avšak pouze na krátkou dobu, kterou vyžadovala jeho korunovace českým králem. Ano, na hlavě tříletého hošíka měla spočinout bezmála tříkilová svatováclavská koruna, samozřejmě pouze symbolicky. Poté si museli naši předkové počkat dlouhých třináct let, než mladík, lišící se od svých urozených vrstevníků ve střední Evropě dlouhými kadeřemi, znovu zavítal do hlavního města Českého království. 

Personální osvěžení

Až na sklonku února roku 1522 opustil Ludvík Budín a vyrazil s manželkou, o rok starší Marií Habsburskou a početným doprovodem do Čech. Když vjel mladý vladař do Prahy, vítal jej u městské brány špalír ozbrojenců. Cechovní praporce vlály ve větru, vedle sboru kněží a univerzitních mistrů pěla oslavné písně také židovská obec, přičemž tuto jistě svéráznou hudební produkci ještě doplňovaly znějící zvony. Skromnost a prostota uvítacího ceremoniálu byla zkrátka výrazem dobové mentality. 

Třetího března roku 1523 jmenoval král nové úředníky a zemské soudce. Klíčový muž domácí scény Zdeněk Lev z Rožmitálu zastával purkrabský úřad již dlouhých patnáct let. Jenže nyní byl sesazen a tento úřad nově získal Jan z Vartenberka. Rožmitál tehdy přirozeně nebyl jediný, kdo ztratil „svoji židli“, naopak jen málokterý ze zemských úředníků na svém postě zůstal.

TIP: Svůdná Marie Habsburská: Co naučila svého královského manžela Ludvíka?

Totéž se týkalo nižších hodnostářů – personální zemětřesení totiž pokračovalo i na Zemském soudu, kam panovník odmítl jmenovat pány s blízkými vazbami na znelíbivšího se odvolaného Rožmitála. Takovou proměnu svého složení centrální orgány českého státu již dlouho nezažily. 

Panovníkův pobyt v Českém království vstupoval již do svého druhého roku, když začaly z Budína přicházet stále hlasitější signály, upozorňující na reálnou hrozbu z jihu – od stále sílících Turků. A tak se Ludvík v roce 1524 urychleně vrátil do své rezidence na Dunaji, aniž by tušil, že jeho pozemský čas vstupuje do své poslední dvouletky.

Starověká bohyně Nemesis byla obávanou nositelkou božské odplaty. Není zřejmé, komu na Zemi by se měli bohové každých 26 milionů let mstít katastrofou, jisté však je, že podobné události předpovídali od 80. let 20. století někteří paleontologové a astronomové. Hypotetická „hvězda smrti“, nesoucí jméno zmíněné bohyně, představuje dnes již poměrně známý pojem a patří i k nejkontroverznějším myšlenkám uvedených vědeckých odvětví. Přesto o ní dosud značná část veřejnosti neví – navzdory faktu, že kdyby domnělý vesmírný objekt existoval, mohl by do budoucna spolurozhodovat o osudu vyspělého života na naší planetě. 

Zásah z vesmíru

Vše začalo v roce 1980, kdy Luis Alvarez a jeho syn Walter odhalili tehdy fantasticky znějící skutečnost – že přinejmenším v jednom případě způsobil velké masové vymírání na Zemi dopad mimozemského tělesa. Ať už si o účincích srážky planetek s naším kosmickým domovem myslíme cokoliv, jisté je, že i v nejmírumilovnějším scénáři musí několikakilometrový objekt způsobit zkázu nevídaných rozměrů. Mnozí paleontologové se této představě i po zveřejnění Alvarezovy teorie dlouho bránili. Jiným však myšlenka kolize velkého tělesa se Zemí nevadila – právě naopak. 

V roce 1984 přišli američtí paleontologové David M. Raup a John Sepkoski s děsivou a zároveň fascinující teorií: Velká vymírání se podle jejich názoru – založeného na výzkumu trendů v početnosti populací ve fosilním záznamu – opakují přibližně každých 26 milionů let. Jediné možné vysvětlení uvedené periodicity přitom poskytoval jakýsi pravidelný astronomický cyklus, který měl co dělat se Sluneční soustavou. Odpovědí zmíněných badatelů byla dosud neznámá, hypotetická stálice, jež se ve stálých časových odstupech přibližuje k našemu solárnímu systému. Způsobuje tak příval velkých asteroidů a komet, „vystřelených“ směrem ke Slunci a vnitřním planetám. 

Vražedná pravidelnost

Záhadná „průvodcovská“ hvězda Slunce má být tedy přímou příčinou vymírání pozemského života, pravidelně se opakujících už po stovky milionů let. A podle Raupa a Sepkoskiho jich v dosud poznané geologické historii způsobila nejméně dvanáct. Vědci své tvrzení dokládali množstvím paleontologických dat, která shromáždili za dlouhé roky práce v terénu. Velká vymírání se ve fosilním záznamu skutečně jako by opakovala v pravidelných intervalech, se střední hodnotou kolem 26–32 milionů roků.

Svůj koncept paleontologové zaslali experimentálním fyzikům Luisi Alvarezovi a jeho kolegovi Richardu Mullerovi, přičemž s nemalou mírou nervozity čekali na jejich verdikt. A ten byl snad až překvapivě příznivý: Oba vědci totiž potvrdili, že přinejmenším v teoretické rovině je existence neznámého slunečního souputníka možná, a pokud paleontologická data nasvědčují oné perio­dicitě, pak by na Raupově a Sepkoskiho hypotéze mohlo opravdu něco být. 

Blízká a nevýrazná

Myšlenka brzy zaujala i další týmy astronomů a fyziků. Muller pak vytvořil model simulující tuto astronomickou situaci. Propočítal, že aby byla Nemesis na stabilní oběžné dráze a od Slunce ji neodtáhly gravitační účinky sousedních hvězd, musela by se nacházet ve vzdálenosti kolem 2,8 ly (světelného roku), tedy bezmála o polovinu blíž než nejbližší známá stálice Proxima Centauri. Podle Alvarezovy představy pak Nemesis při průletu vnější částí Oortova oblaku strhává svou gravitací tamní materiál v podobě planetek a kometárních jader a vysílá je do nitra naší soustavy, kde se mohou srazit s měsíci a planetami včetně Země. 

Samozřejmostí přitom zůstává, že Nemesis nemůže být velkou a jasně zářící hvězdou, protože bychom ji zřejmě už dávno zaznamenali. Alvarez si proto představoval, že jde o slabě zářící objekt s mnohem větší hmotností než Jupiter, ale výrazně nižší než Slunce. Nejspíš se tedy mělo jednat o hnědého či červeného trpaslíka.

Přesto je pravděpodobné, že bychom tak blízkou, i když slabě zářící stálici spatřili minimálně triedrem či menším dalekohledem. Alvarez s Mullerem proto brzy poukázali na možnost, že je sice viditelná pomocí přístroje, ale ztrácí se nám v záplavě tisíců jasnějších hvězd. Před třiceti lety ještě mohli vědci tvrdit, že hypotetickou Nemesis zkrátka nedokážeme s jistotou objevit… Každopádně se v dohledné době nemusíme obávat jejího dalšího „úderu“. Pokud by totiž skutečně existovala, měla by se projevit zase až za 10 či 20 milionů let.

Najdeme ji každým rokem

Vědecká studie pojednávající o Nemesis vyšla poprvé v roce 1984 v periodiku Nature a zajistila si alespoň dočasně značnou popularitu. Někteří astronomové pak v existenci „hvězdy smrti“ věří i dnes. Sám Muller udává, že se nejspíš jedná o červeného trpaslíka s relativní hvězdnou velikostí v rozmezí 7–12: Je tedy viditelný malým dalekohledem. Podle jeho názoru tak stálici nejspíš již dobře známe, ale zatím jsme správně neodhadli její vzdálenost. Muller v roce 2002 napsal, že stačí vybrat odpovídající hvězdu zhruba ze tří tisíc kandidátů a že k jejímu objevu může dojít každým rokem. 

Někteří astronomové mimochodem považují za důkaz možné existence Nemesis také podivné vlastnosti oběhu transneptunického objektu Sedna, objeveného roku 2003. Tento tzv. planetoid má velmi výstřední eliptickou dráhu a od Slunce se může nacházet v rozpětí 76 až téměř 1 000 AU (astronomických jednotek). Důvod podle mnohých astronomů spočívá v blízkém průletu cizí hvězdy v dávné minulosti, avšak dle některých domněnek zůstává ve hře i záhadná Nemesis.

Pochybná existence

Dnes je však vědecká veřejnost, od geologů a paleontologů po astrofyziky, vůči teorii Nemesis obecně značně skeptická. Důvod netkví jen ve zřejmém faktu, že se dosud nepodařilo objevit žádnou bližší hvězdu než Proximu Centauri, přičemž oblohu máme nesrovnatelně lépe „pročesanou“ než v době zveřejnění teorie. K roku 2012 pak astronomové identifikovali asi 1 800 hnědých trpaslíků, žádný z nich se však nenachází na okraji naší soustavy a zřejmě ani v jejím nejbližším okolí. Někteří badatelé se přesto nevzdávají. Podle Mullerových novějších údajů má Nemesis velkou poloosu oběžné dráhy 1,5 ly neboli necelých 15 bilionů kilometrů a může se nacházet někde v souhvězdí Hydry. 

Problém ovšem spočívá také ve stabilitě její orbity: Nepochybně by ji rušilo gravitační působení blízkých stálic a podle různých propočtů by zůstala víceméně stabilní jen stovky milionů až několik málo miliard roků.

Paradoxně nejsilnější argumenty proti „hvězdě smrti“ přicházejí přímo ze Země. Zejména se totiž zdá, že ve skutečnosti neexistuje žádná periodicita vymírání každých 26, 32 či 62 milionů let, ale že jde o pouhý statistický artefakt. Totéž lze říct o frekvenci dopadů velkých mimozemských těles. Podle podrobné analýzy původních dat je fascinující pravidelnost v kolizi s rozměrnými objekty a v následném vymírání nejspíš jen umělým konstruktem – a snad i projekcí podvědomého přání autorů. Zmíněné studie docházejí vesměs k závěru, že intenzita srážek velkých planetek a kometárních jader o velikosti nad 5 km se Zemí se za poslední stamiliony let prakticky nemění a nevykazuje ani žádnou nápadnější periodicitu. 

Nepotřebná hypotéza

Pravděpodobnost existence relativně blízké „hvězdy smrti“ je tak dnes již velmi nízká. Důvod spočívá zejména v současném komplexním astronomickém průzkumu nedalekého vesmírného okolí, který zatím neodhalil nic ani vzdáleně podobného. V daném směru „selhal“ jak infračervený teleskop IRAS v 80. letech a celooblohový průzkum 2MASS z let 1997–2001, tak i novější infračervený teleskop WISE. Ten přitom dokáže odhalit i hnědé trpaslíky s povrchovou teplotou 150 K do vzdálenosti 10 ly. 

V březnu 2014 dostala teorie další ránu právě po analýze dat z posledního zmíněného přístroje. V podstatě lze totiž vyloučit, že se těleso o velikosti Saturnu nebo větší nachází do vzdálenosti kolem 10 000 AU. Zároveň je vysoce pravděpodobné, že objekt o rozměrech Nemesis by již WISE odhalil i podstatně dál. Stále nicméně trvá možnost, že působení přisuzované Nemesis má na svědomí například neznámá hmotná planeta – i když vliv hypotetické „planety X“ byl v posledních letech rovněž významně zpochybněn. 

S jistotou se také nikdy nedozvíme, zda spršku smrtících vesmírných projektilů nevysílaly v minulosti chaoticky se přibližující blízké stálice. Jak ovšem ve svém nedávném prohlášení uvádí NASA: „Současná vědecká analýza již nepodporuje myšlenku, že vymírání na Zemi probíhají v pravidelných, opakujících se intervalech. Hypotéza Nemesis tak už vlastně není potřebná.“ 

Hvězda sci-fi

V současnosti tedy nepodporují hypotézu Nemesis paleontologická ani astronomická data. Zejména přesnější datování z nedávné doby ukázalo, že s velkými vymíráními v minulosti zřejmě souvisí jen málo impaktních událostí. Kráter Chicxulub v Mexickém zálivu, spojovaný s koncem křídy a vyhynutím dinosaurů před 66 miliony let, tvoří v tomto směru čestnou výjimku.

TIP: Peklo na dinosauří planetě: Proč museli vyhynout největší ještěři minulosti

Dokonalejší teleskopy nám snad v budoucnu umožní učinit si ještě lepší představu o blízkém i dalekém vesmírném okolí, pochopit nebezpečí hrozící Zemi a odhalit další velmi vzdálené souputníky v Kuiperově pásu nebo i mnohem odlehlejším Oortově oblaku. Monitorování blízkozemních planetek nám dodá větší klid a postupné vyvinutí technologií na odvrácení případné srážky možná jednou zachrání celou civilizaci. Nemesis však nejspíš zůstane pomyslnou hvězdou sci-fi literatury a některých sporných vědeckých statí.

Umělci a volnomyšlenkáři už od nepaměti používají marihuanu, aby zrelaxovali a zároveň podpořili vlastní kreativitu. Jak se ale marihuana snese se zaměstnáním, v němž je běžná pracovní doba, nervózní šéf a drahé stroje, které je nutné obsluhovat? Podobné otázky byly donedávna tabu. Dnes je už ale marihuana na řadě míst oficiálně legální nebo alespoň tolerovaná, takže je možné si podobné otázky klást a odpovídat na ně.

Američtí odborníci z univerzity v San Diegu nedávno zjistili, že kouření marihuany po práci neovlivňuje produktivitu práce dotyčného člověka následující den. Vědci zkoumali užívání marihuany v různé denní době a jeho vliv na výkon člověka následující den v práci, jeho schopnost plnit pracovní úkoly, chování vůči kolegům v práci, a také jejich pracovní nadšení.

TIP: Alkohol vs. marihuana: Zkouření řidiči bourají méně často, než ti opilí

Výzkum vedl k jednoznačnému závěru. Kouření marihuany po pracovní době nepostihne žádný z parametrů souvisejících s výkonem v práci, které badatelé sledovali následující den v zaměstnání. Zároveň ale lze předpokládat, že joint vykouřený před nástupem do práce nebo dokonce v práci by výkon dotyčného rozhodně ovlivnil.

Studie vědců ze San Diega by mohla podnítit změny v přístupu k protidrogové politice na pracovišti. Současné testy nelegálních látek jsou totiž schopné detekovat toliko užití marihuany, ale ne dobu, kdy byla užita.

Začátkem 70. let zareagovali moskevští generálové na vznik americké bitevní helikoptéry Hughes AH-64 Apache specifikacemi, podle nichž se měl zrodit její důstojný protějšek. Na výzvu zareagovaly dvě konstrukční kanceláře. Zatímco Kamovův tým začal pracovat na netradičně řešeném jednomístném stroji s dvojicí souosých protiběžných rotorů, Milovi inženýři navázali na nedávno završený vývoj typu Mi-24. Jeho následovník měl podobně jako „čtyřiadvacítka“ kombinovat schopnosti bitevního a transportního stroje, ovšem s počtem přepravovaných pěšáků zredukovaným na tři. Důvodem byla snaha zmenšit objemu trupu, což by napomohlo k vyšší rychlosti. Právě na navýšení výkonů kladli vojáci důraz, protože nová helikoptéra měla plnit širokou škálu úkolů od boje s tanky přes ničení vrtulníků po krytí vzdušně výsadkových operací.

Chtěný i zatracovaný

V prvotní fázi konstruktéři zvažovali různá uspořádání včetně nekonvenčního designu se dvěma rotory umístěnými spolu s motory na koncích křídel. Na přetřes přišla i koncepce podobná americkému stroji Lockheed AH-56 Cheyenne z konce 60. let, který se kromě hlavního a vyrovnávacího rotoru vyznačoval tlačnou vrtulí na zádi. Nakonec padla roku 1977 volba na dvoumístný vrtulník s klasickým uspořádáním.

Konstrukční práce se v Moskevském vrtulníkovém závodě M. L. Mila rozeběhly v roce 1980 pod taktovkou Marata Tiščenka. Zpočátku šlo vše jako na drátkách a už následujícího roku mohli inženýři předvést vojákům finální vzhled stroje i jeho maketu. V listopadu 1982 se poprvé vznesl prototyp s označením 012, o několik měsíců později ho následoval druhý kus s trupovým číslem 022. Během roku 1984 vrtulník absolvoval první fázi zkoušek, jenže v říjnu představitelé sovětských vzdušných sil vyhlásili, že se novým protitankovým strojem stane pokročilejší Kamov Ka-50.

Kamovovy potíže

Navzdory této čáře přes rozpočet Milova konstrukční kancelář v pracích pokračovala, byť s nižší intenzitou i prioritou. Vývoj komplikovaného Kamovova typu mezitím provázely značné potíže, a tak v prosinci 1987 dostala přece jen zelenou i produkce Milovy helikoptéry v Rostově na Donu.

Stroj označený Mi-28 měl tvořit jakousi zálohu pro případ, že by se práce na Ka-50 nepodařilo dotáhnout do zdárného konce, navíc se výkonná „osmadvacítka“ jevila jako zajímavý vývozní artikl. V lednu 1988 vzlétl prototyp s číslem 032, jenž představoval první kus vylepšené verze Mi-28A. Oproti svým předchůdcům nesl výkonnější pohonné jednotky a místo třílistého vyrovnávacího rotoru dostal modernější čtyřlistý ve tvaru zploštělého písmene X.

S novou avionikou

Veřejnosti se „áčko“ představilo na výstavě Paris Air Show v červnu 1989 a obdrželo v kódu NATO označení Havoc (pohroma), druhý exemplář s číslem 042 byl dokončen roku 1991. Poté však na program dopadla těžká rána – v roce 1993 (nyní už ruské) ministerstvo obrany vývoj Mi-28 zastavilo, protože rozpad Sovětského svazu přiškrtil zdroje peněz a „osmadvacítka“ schopná operovat výhradně za dne se pro světový trh jevila jako konkurence neschopná.

Pokračování: Obratný dravec s tlustou kůží: Ruský bitevní vrtulník Mil Mi-28 (2)

Milova kancelář zareagovala razantním zdokonalením bitevníku a v roce 1995 spatřil světlo světa Mi-28N (noční). Na první pohled se od Mi-28A liší instalací milimetrového radaru N025 ve vejčitém (u pozdějších kusů kulovitém) pouzdře nad hlavním rotorem – tedy podobným řešením jako u AH-64D Apache Longbow. Díky tomuto způsobu uchycení má přístroj rozsah plných 360°.

Sedmnáctiletý Yashraj Mishra z indické vesnice Rampur se podle svých slov stal terčem neznámého hada. Plaz mladíka údajně kousl již osmkrát během jednoho měsíce. Rodina se po třetím útoku hada rozhodla, že syna přestěhují k příbuzným do sousední vesnice. Mladík ale tvrdí, že ho had vystopoval a znovu na něj zaútočil.

TIP: Bolestivý jackpot: Mladého Australana kousl pavouk do penisu. Již podruhé!

Mladík, který absolvoval několik ošetření, je podle lékaře fyzicky v pořádku a s největší pravděpodobností se tak nejedná o útoky jedovatého hada. Události posledních týdnů ale Yashraje silně traumatizovaly. Hoch podle lékaře i rodinných příslušníků žije v neustálém strachu, kdy přijde další hadí útok.

Rodina se obrátila na „zaklínače hadů“ a absolvovala několik bohoslužebních rituálů ve snaze odvrátit plazí pozornost. Pomoci rodině ale nedokázal ani přivolaný lovec hadů, který měl nebezpečného plaza vypátrat a zneškodnit.  

Už tak vratkou pozici Kryštofa Kolumba u dvora na počátku šestnáctého století ještě zkomplikovala smrt jeho velké ochránkyně Isabely Kastilské. Ta zemřela 26. listopadu 1504 tři týdny poté, co v San Lúcaru de Barameda zakotvila loď, na níž se ze své čtvrté a poslední cesty vracel kdysi obdivovaný admirál. Ve věci svých indických nároků se tak Kolumbus mohl nadále obracet pouze na Ferdinanda Aragonského, u kterého nenacházel velké pochopení ani v době, kdy mu poskytovala podporu jeho královská manželka. 

Nevyslyšený suplikant

Ačkoli Kolumbus Ferdinandovi opakovaně adresoval supliky, v nichž žádal o uznání svých práv získaných roku 1492 kapitulacemi ze Santa Fé, nebylo mu popřáno královského sluchu. Jeho šance umenšoval i fakt, že nežádal uznání jen pro svoji osobu, ale také pro své dědice. Měl k tomu pádný důvod, neboť jeho vlastní zdravotní stav se zhoršoval a zajištění dědických práv mohlo jeho potomky zabezpečit na dlouhé generace. Putoval tedy po Španělsku ve stopách dvora v naději, že se mu podaří domoci se práva v osobním slyšení. 

Z Kolumbova dopisu Ferdinandovi z jara roku 1505 je patrná pisatelova snaha dosáhnout cíle apelací na králův cit pro spravedlnost, ačkoli na straně druhé uznával panovníkovo právo rozhodovat zcela podle vlastní vůle: „Řekl jsem již, že královským rukám Vaší Výsosti náleží dávati nebo bráti a že je všechno dobře, co udělají. Vladařská moc a država, kterou jsem měl, jsou však základem mé cti a byl jsem o ně oloupen nespravedlivě.“

Suplikant vyslovil i skrytou pohrůžku vyšší mocí: „Je to již dosti dlouho, co Pán náš udělal tak zřejmý zázrak: že toho, který mě oloupil se všemi, co mu přitom pomáhali, sám poslal na nejlepší loď ze všech třiceti čtyř a polovinu jich při výjezdu z přístavu potopil.“

Jinde v dopise zase prosil, aby jeho synu „byly dány pocty, majetek a vladařská moc které jsem měl já, poněvadž je to věc mé cti.“

Ve stejné době si Kolumbus stěžoval na Ferdinandův přístup také svému starému přímluvci, teologu Diegovi de Deza: „Je jasno, že jeho Výsost nemá v úmyslu splniti, co slíbil ústně i písemně spolu s královnou.“ 

Naděje v královně Janě

Na konci dubna roku 1506 se Kolumbus ještě naposledy pokusil zvrátit situaci ve prospěch svůj a svého syna. Neobracel se už na Ferdinanda, ale jeho dceru Janu, která se spolu se svým manželem Filipem Habsburským stala dědičkou kastilského království.

Jana s Filipem přijeli 26. dubna 1506 do přístavu La Coruña, kam jim Kolumbus vzápětí poslal uctivou supliku. Prohlašoval se jejich služebníkem, který jim přes svůj špatný zdravotní stav může nabídnout bohaté zkušenosti a vědomosti v umění mořeplavby. Nemocí omlouval svou neúčast při uvítání manželů ve Španělsku a poníženě prosil, „aby Jejich Milosti uznaly můj úmysl a mou dobru vůli a shlédly na mou naději, že mi budou navráceny pocty a mé příjmy, jak přislibují mé listiny.“ 

Závěť pána moří

O necelý měsíc později, 19. května 1506, podepsal Kolumbus ve Valladolidu dodatek ke své závěti, kterým odkazoval veškeré tituly synovi Diegovi. Ten však příjmy z nich plynoucí neměl užívat sám, ale část z nich postoupit svému nevlastnímu bratrovi a strýcům. Diego také dostal za úkol postavit na rovině la Concepción na Españole kapli Nejsvětější trojice a postarat se o matku svého nevlastního bratra, „aby mohla čestně žíti jako osoba, vůči níž mám tolik závazků“. 

Konkrétní finanční částky pak měly být anonymně poslány některým osobám (či jejich dědicům), které Kolumbovi pomáhaly v jeho začátcích. U lože umírajícího ve Valladolidu se shromáždila většina jeho nejbližší rodiny – chyběl pouze bratr Bartolomeo, vyslaný vzdát hold novému panovnickému páru. Dne 20. května 1506 pak admirál Kryštof Kolumbus vydechl naposled. Navzdory často opakovanému tvrzení nezemřel v materiální bídě, ale spíše ve stavu zklamání a rozčarování. Poslední rozloučení se konalo v jednom z valladolidských kostelů a jeho tělo bylo pak uloženo v tamějším klášteře svatého Františka ve stejném městě.

Posmrtná cesta za klidem

Ani po své smrti nezapřel Kolumbus pověst cestovatele. Tělesné ostatky janovského admirála během následujících čtyř staletí vykonaly pouť, která svou trasou přibližně kopírovala část jeho objevných cest. Ve Valladolidu Kolumbovy ostatky odpočívaly od pohřbu až do roku 1509, kdy je nechal převézt jeho syn Diego do Sevilly. Zde byly uloženy v klášteře Santa María de las Cuevas, ale ani na tomto místě nezůstaly dlouho.

Podle Kolumbova životopisce Bartolomea de las Casas je v roce 1536 jedna ze zámořských výprav převezla na Españolu, s níž se Kolumbus skutečně cítil spjat. Zde pak zůstaly v katedrále v Santo Domingu až do roku 1795, kdy Španělsko předalo svou část ostrova Francii. Koruna tehdy rozhodla o převezení Kolumbových ostatků na Kubu, která nadále bezpečně setrvávala ve španělských rukou. V prosinci 1795 proto byla v katedrále schránka s ostatky otevřena a v lednu následujícího roku převezena do Havany.

TIP: Odvrácená strana slavného mořeplavce: Kolumbe, táhni domů!

Ani uložením v tamější katedrále ale Kolumbovo posmrtné putování neskončilo. Když ve španělsko-americké válce na konci 19. století ztratil Madrid své poslední kolonie na západní polokouli, rozhodla vláda ještě v roce 1898 o převezení Kolumbových ostatků zpět do Španělska.

Diskusi o nejvhodnějším místě jejich uložení (padaly návrhy jako Granada či klášter La Rábida) nakonec rozhodl vévoda z Veraguy, jeden z Kolumbových přímých potomků. Ostatky svého slavného předka nechal uložit v katedrále v Seville, kam se roku 1902 vrátily po téměř čtyřech stoletích.