Typ stavby stavkirke (doslova sloupový kostel) se ve skandinávských zemích prosadil na počátku 11. století, kdy se křesťanství nadobro stalo státním náboženstvím. Jejich rozmach souvisel rovněž s kultem svatého Olafa II., který vládl Norsku v letech 1015–1028 a jemuž je připisována hlavní role při obrácení pohanů na křesťanství a konečném upevnění „pravé víry“.

Ve skutečnosti vyznávali norští králové křesťanské náboženství již od 10. století. Olaf se ale zasloužil o rozvoj církevní správy tím, že do země povolal biskupy z Anglie a římsko-německé říše a christianizoval vnitrozemí, kde zemědělci setrvávali u kultu plodnosti. Právě proto lze v 11. století zaznamenat intenzivnější šíření nových kostelů, které se velmi rychle stavěly z nejlevnějšího a vždy dostupného materiálu – ze dřeva.

Nejen v Norsku

V 16. století bylo v Norsku z celkem 1 200 kostelů okolo 750 typu stavkirke. Později je mnohdy nahradily kamenné nebo zděné stavby, protože církvi se dřevěné budovy zdály málo důstojné pro oslavu Boží milosti. Z tohoto důvodu existovalo počátkem 19. století již jen sto stavkirke. Do současnosti se jich v Norsku dochovalo třiatřicet. Většina staveb je autentických, pocházejí tedy ještě ze středověku. Tři kostely byly v pozdějších staletích rekonstruovány a zásadním způsobem přestavěny.

Nejstarší dochovaný stavkirke vznikl v polovině 12. století a nachází se v norském Urnesu, vzdáleném 350 kilometrů severozápadně od Osla. Největší stojí v Heddalu, je 20 metrů dlouhý a 26 metrů vysoký. Podle pověsti ho vybudoval troll Finn za pouhé tři dny. K velmi známým patří také sloupový kostel v Lomu v provincii Oppland.

Vzhledem k politickému i ekonomickému propojení skandinávských zemí se stavkirke stavěly i ve Švédsku, Dánsku, Anglii, Grónsku a na Islandu. Ve Švédsku byla většina těchto kostelů spálena během morových epidemií v 17. století, takže se jediný autentický stavkirke nachází v jihošvédském Hedaredu.

Za největší známý dřevěný kostel je považován dóm na Skálholtu na Islandu. Stavba se sice nedochovala, ale díky kamennému podstavci dlouhému 50 metrů a rozměrům uvedeným v písemných pramenech se ji podařilo rekonstruovat. V České republice je věrnou napodobeninou stavkirke například dřevěný kostelík sv. Bedřicha v obci Bílá v pohoří Beskyd poblíž slovenských hranic, který dal v letech 1873–1874 postavit olomoucký arcibiskup Bedřich Egon lantkrabě z Fürstenberka.

Triumf křesťanství

Stavkirke byly polychromované a opatřené nástěnnými malbami. Stejně jako dřevěné kostely z ruské oblasti byly velmi bohatě zdobeny dekorativními řezbami rostlinných a zvířecích motivů, jež odborníci označili za „vikinský styl“. V dřevořezbách se často vyskytují božstva, osoby a předměty ze severské mytologie. Například biskupské křeslo v norském Heddalu zpodobňuje scénu drakobijce Sigurda. Ten zabil draka Fáfnira tak, že vyhloubil jámu na stezce, kterou netvor chodil pít, schoval se do ní, a když se nad ním drak plazil, rozpáral mu zespodu břicho. Díky tomu se zmocnil obrovského zlatého pokladu.

Zásadní scény této pověsti lze najít též v dřevořezbách západního portálu stavkirke v norském Hylestadu z druhé poloviny 12. století, který je v současnosti vystaven v Oslu v muzeu Universitetets Oldsaksamling. V norském Torpu byla zase na podlaze stavkirke nalezena scéna zkázy světa podle Eddy, kdy hlavní bůh Ódin bojuje proti vlku Fenrisovi. Bohové šelmu spoutali, ale jejím osudem bylo růst tak dlouho, dokud pouta nepovolí. Poté Ódina spolkla.

Ornamentika pohanských Vikingů však byla dodatečně christianizována a zároveň opatřena novým výkladem dobových církevních autorit. Katolická církev akceptovala původně pohanské prvky pravděpodobně proto, že velkou část symboliky a pověstí bylo možné vykládat i v křesťanském duchu.

Jak se staví stavkirke

Při stavbě kostela typu stavkirke se nejprve vztyčila pevná kostra ze silných kmenů a prostor mezi nimi se zaplnil slabšími kmeny. Původní svatostánky byly malé, maximálně 24 metrů dlouhé a 6,5 metrů vysoké, ale v průběhu staletí se zvětšovaly, doplňovaly o různé vížky, kryté ochozy a další architektonické prvky. Často se také přistavoval malý kůr pro duchovenstvo a apsida. Některé stavkirke měly dokonce i figurální dřevěné tympanony. Interiér kostelů byl tmavý, neboť jediný otvor, který osvětloval prostor, se nacházel vysoko pod střechou.

TIP: Vikingský Gardar: Biskupství na konci světa, na které nedosáhl ani mor

Stavební podstatou stavkirke je sloupová konstrukce. Mezi rohové nosné sloupy se v podlaze vkládá nosný práh, který nese celou stěnu. Půdorysná forma kostelů je centrální. U stavkirke se jednalo buď o jednoduché halové kostely, které jsou nejstarší, nebo kostely se středovým sloupem či s několika sloupy. Kolem středového sloupu se během bohoslužby shromažďovali věřící.

Jako dlouhá jizva na tváři Moravy se od severu k jihu táhne fragment tělesa nedokončené exteritoriální dálnice Vratislav–Vídeň, ambiciózního projektu známějšího jako „Hitlerova dálnice“.

Image

Čtěte také

Hitlerovy mosty ztracené v polích: Pozůstatky dálnice Breslau–Wien (1)

U Jevíčka se nachází, skrytý v bujné vegetaci, první dokončený most. Těleso dálnice pokračuje výrazným náspem až k silnici spojující Jevíčko s obcí Smolná, kde stojí další zajímavá stavba. Je jí pískovcem obložený velký parabolický most se zachovalou kanalizací a náznakem mimoúrovňového křížení, o něco dále pak stojí v podobném duchu vybudovaný most přes Malonínský potok. Na úseku k Velkým Opatovicím je možné narazit ve středové části tělesa dálnice na větší množství dobře zachovalých betonových odvodňovacích kanálů, a to v pravidelných vzdálenostech asi 45 m. Dálnice je tam ve vysokém stupni dokončení. Nad tělesem, které je zaříznuto do terénu, se klene most se třemi pilíři, dodnes používaný pro silniční dopravu, spojující Jevíčko s Velkými Opatovicemi. 

Dodnes fungující prvky

Na navazujícím náspu může návštěvník opět pozorovat síť odvodňovacích kanálů, aby posléze dorazil k zachovalému mostu s pískovcovým obložením, který překlenoval přeložku železniční tratě Chornice–Skalice nad Svitavou a silnici. Trasa pokračuje směrem k Borotínu a dále k Vanovicím. Po cestě je k vidění několik více či méně dokončených mostních konstrukcí, pod náspem jsou vybudovány dodnes fungující propustky.

Pro dodržení požadovaného maximálního sklonu byla dálnice střídavě zahlubována do terénu, nebo se zemina vršila do patřičné výšky. S tím se lze setkat i na dalším místě, které jistě stojí za pozornost. Poblíž Bačova v údolí potoka Semič dělníci navršili násyp úctyhodných rozměrů se dvěma parabolickými mosty. Má výšku 28 m a je druhým nejvyšším v republice.

Vyhnout se Krkaté bábě

V jeho bezprostřední blízkosti si můžeme povšimnout pozůstatků betonové nádrže na užitkovou vodu a betonových patek pro uchycení strojního zařízení. V místech, kde směrem k Chrudichromům násep končí, je patrné velké rozšíření dálničního tělesa. V tomto prostoru projektanti plánovali velké odpočívadlo s čerpací stanicí, autoopravnou, restaurací a ubytovacími službami. O něco jižněji u obce Svitávka je téměř dvoukilometrová část dálnice využita pro v 70. letech vybudovanou silnici do Boskovic.

Dále těleso pokračuje kolem Voděrad k Lysicím a Černé Hoře, kde lze opět narazit na několik mostů. Západně od Černé Hory směrem na Žernovník stáli němečtí projektanti před náročným úkolem. V cestě jim stál terénně členitý výběžek Hornosvratecké vrchoviny, jehož překonání si vyžádalo rozsáhlé zemní práce. V lese poblíž Žernovníku se nachází propustek, který je zajímavý tím, že je na jeho průčelí jasně viditelné datum vybudování, letopočet 1941.

Také o pár kilometrů dál se stavbaři museli vypořádat s tvrdými oříšky v podobě hlubokých údolí dvou od sebe nedaleko tekoucích potoků, Dvorského a Lubě. U druhého zmíněného se nachází zajímavý skalní útvar zvaný Krkatá bába. Ten natolik zaujal Hanse Lorenze, že se rozhodl původně plánovaný projekt, počítající s jedním obloukovým železobetonovým mostem, přepracovat a rozdělit na dvě samostatná dálniční tělesa, zahrnující čtyři mosty ve vzdálenosti 140 m. Tyto úpravy navzdory finanční i stavební náročnosti zamezily likvidaci jedinečné slepencové skály. Do dnešních dnů se ale v těchto místech zachovaly pouze terénní nerovnosti po sondážních a výkopových pracích. Na severním předmostí můžeme narazit na betonové patky pro uchycení stavebních strojů a základy pro kabelový jeřáb. 

Brněnský úsek

Po překonání obou údolí těleso pokračuje zářezem západní poloviny dálnice, o něco jižněji je místo, kde se měly obě větve spojovat. Trasa pak směřuje kolem Skaličky k Malhostovicím a Kuřimi. Dále na jih se vine dobře patrné těleso dálnice s výrazným parabolickým mostem přes řeku Kuřimku nedaleko Moravských Knínic a několika mostními konstrukcemi mezi Jinačovice a Rozdrojovice. Za zmínku stojí parabolický most blíže k Jinačovicím, jehož východní ústí bylo poničeno pravděpodobně během bojů v roce 1945.

Dále se trasa mírně stáčí kolem Kníniček k údolí Svratky, které měl překlenout viadukt podepíraný třemi železobetonovými pilíři. Vybudovat se ale podařilo pouze jeden a kromě něj ještě opěru v jižní části údolí. Násep pokračuje k Bystrci, kde navazuje na používanou městskou komunikaci, zvanou Stará dálnice. Na konci Bystrce můžete narazit na zajímavý dvoupatrový dálniční most přes potok Vrbovec a polní cestu.

Nejasná budoucnost

Trasa dále směřuje k jihu, míjí Popůvky a Troubsko. Za pozornost jistě stojí nedokončený, kameny obložený dálniční most přes polní cestu u Ostopovic a na něj navazující mohutný násep. Těleso míjí Nebovidy a do cesty se mu staví hluboké údolí říčky Bobravy. Plánovaný viadukt v místech dnešního lomu nebyl dokončen, na jižním svahu ale můžete ve svahu mezi stromy spatřit betonovou konstrukci pro uchycení lana kabelového jeřábu. Trasa dálnice míjí Želešice a Hajany se dvěma dostavěnými mosty a pokračuje k Rajhradu a Syrovicím, kde je využita v rámci rychlostní komunikace R52, a to včetně několika původních mostů. U Bratčic těleso opouští stávající silnici a po půl kilometru se ztrácí na hranicích protektorátu.

Výstavba dálnice byla v důsledku nedostatku financí a především surovin dne 30. dubna 1942 přerušena a až do konce války staveniště hlídali vojáci německé armády. Od té doby těleso chátrá a i přes současné plány na jeho další využití se nad budoucností „Hitlerovy dálnice“ vznáší otazník. 

Astronomové nedávno pozorovali jednu velmi zajímavou aktivní galaxii, která má v oblasti rádiového záření velmi povědomý tvar. Až neskutečně připomíná ikonickou stíhačku TIE (anglicky „TIE Fighter“), která je asi nejznámější kosmickou lodí Imperiální flotily ze světa Hvězdných válek.

Galaxie, o které je řeč, se jmenuje TXS 0128+554 (zkráceně TXS 0128). Nachází se ve vzdálenosti zhruba 500 milionů světelných let v souhvězdí Kasiopeji na severní obloze. V jejím galaktickém jádru se nachází supermasivní černá díra, která je mnohem více „super“, než ta, kterou známe v centru Mléčné dráhy. Její hmotnost totiž odpovídá asi miliardě Sluncí.

Výtrysky hmoty v galaxii TXS 0128

Za tvar stíhačky TIE z Hvězdných válek jsou v tomto případě zodpovědné dva polární výtrysky hmoty, která se řítí vysokou rychlostí z protilehlých „pólů“ supermasivní černé díry. Tyto výtrysky jsou ale oproti jiným podobným galaxiím velmi slabé. A jak se zdá, přinejmenším, v posledních desetiletích se jejich aktivita neustále mění.

TIP: Vichry černých děr a hvězd vytvarovaly unikátního galaktického motýla

Ve své současné podobě se polární výtrysky supermasivní černé díry v jádru galaxie TXS 0128 spustily přibližně před 90 lety. O 50 let později, tedy zhruba kolem pozemského roku 1980 jejich aktivita ustala. Před asi 10 lety se ale aktivita supermasivní černé díry opět spustila. Co mohlo způsobit takovéto přerušení výtrysků v galaxii TXS 0128 je doposud zahaleno tajemstvím.

Iluzionista ze Spojených států David Blaine rád napíná své fyzické i psychické síly až na hranici možností. Teď se rozhodl, že si před očima své malé dcery splní svůj vlastní dětský sen. Za pomoci 52 balonů se vznesl do výšky, a unášen větrem se mohl kochat vyprahlou arizonskou pouští. Nakonec vystoupal tak vysoko, že byl nucen použít předem připravenou kyslíkovou masku. Následně se za pomoci padáku snesl bezpečně zpět na zem.

TIP: Dobrodruzi opět v ráži: 25 kilometrů dlouhý let na balóncích naplněných héliem

Robin Mills a jeho kolegové z holandské univerzity v Groningenu a z anglického Oxfordu už v předešlých výzkumech prokázali, že sokol stěhovavý (Falco peregrinus) při střemhlavém útoku na kořist manévruje stejným způsobem jako řízené střely. Tým totiž dříve analyzoval sokolí let s pomocí miniaturních videokamer a GPS zařízení. Vědci ale také chtěli zjistit, proč sokoli při lovu útočí střemhlavě z velkých výšek…

TIP: Audience u jeho vzdušné výsosti: Jarní setkání s orly mořskými

Mills a jeho kolegové vytvořili počítačový model, do nějž zadali fyzikální danosti sokolího letu a ptáků, kteří jim slouží za kořist. Do modelu byla zahrnuta aerodynamika letu, způsob mávání křídly, jejich složení při útoku, způsob, jakým sokoli kořist vnímají i reakční zpoždění během útoku. Poté výzkumníci nesčetněkrát spustili simulaci útoku a pokaždé měnili útočnou strategii imaginárního sokola.

Simulace prokázaly, že střemhlavé útoky z velkých výšek sokolům umožňují vyvinout mnohem silnější aerodynamické síly nutné k manévrování. Minimalizují tím možnost, že jim hbitá kořist unikne. Zároveň se ukázalo, že úspěch střemhlavého útoku vyžaduje mimořádně citlivé manévrování, což znovu dokumentuje, jak mimořádnými letci sokoli jsou. 

Z pohledu jazyka si Jana Husa spojujeme nejspíš s reformou českého pravopisu, v jejímž rámci byla zavedena nabodeníčka. Není to všem tak docela pravda. Zjednodušení pravopisu ze spřežkového na diakritický skutečně proběhlo. Proto dnes na rozdíl třeba od polštiny neseskupujeme písmena, abychom vyjádřili určité hlásky: Místo dřívějšího „aa“ píšeme „á“, někdejší „cz“ zapisujeme jako „č“.

Zmíněná pravopisná změna byla navržena v latinském spise Orthographia Bohemica, termín „nabodeníčko“ v něm však nenajdeme. Přišel s ním až František Palacký, který anonymní rukopis objevil a jeho autorství přisoudil Husovi. K dílu pak připojil doslov, jenž se omylem rovněž považoval za mistrův text.

TIP: Historicky první věta v češtině: Kdo ji zapsal a co je jejím obsahem?

Nejenže tedy Hus s výrazem „nabodeníčko“ vůbec nepracoval (diakritika jsou v něm označována výhradně termíny latinskými, a to jako punctus rotundus (tečka, diakritické znaménko ve funkci dnešního háčku) a gracilis virgula (tenká čárka, diakritické znaménko ve funkci dnešní čárky)., ale dokonce ani nevíme, zda Orthographii opravdu sepsal on.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Dne 15. prosince 1905 vyšlo na první straně Katolíckych novín prohlášení s názvem „Nech žije Slovenská ľudová strana!“ V prohlášení hrstky slovenských národně orientovaných katolických politiků stálo: „Sláva Bohu na výsosti a na zemi pokoj ľuďom dobrej vôle! [...] Stvorila sa nám, chvála Bohu, nová politická strana, totižto naša spravodlivá slovenská ľudová strana, pod jejž rozvinutú zástavu povoláme všetkých slovenských voličov, verných Bohu svojmu, církvi svojej a národu svojmu!“ Byl to počátek čtyřicetiletého příběhu jednoho hnutí s velmi trpkým koncem.

Do ringu prvorepublikové politiky Hlinkova slovenská lidová strana (HSLS) nevstupovala jako nováček bez zkušeností. I když třeba narozdíl od agrárníků nebo sociálních demokratů nezapustila mezi domácím obyvatelstvem zpočátku tak pevné kořeny, luďáctví jako politické a myšlenkové hnutí si drželo ve slovenské společnosti své pevné místo již od poloviny devadesátých let 19. století.

Počátky samostatné Slovenské lidové strany (SLS) sahají do prosince roku 1905, kdy se slovenské křídlo luďáků v důsledku nedodržování národnostního programu pro menšiny odtrhlo od uherské katolické Lidové strany (maďarsky Néppárt), založené v roce 1895.

Z katolických kořenů

Vznikem Československé republiky se změnil především rozsah působnosti SLS a její program, nikoli ideologická východiska. Stranu charakterizovaly již v období monarchie tři hlavní pilíře – křesťanský, národní a sociální. V porovnání se složitou situací v Uhrách vznik ČSR luďákům poskytl vítanou možnost růstu. Strana si po obnovení činnosti na kongresu v Žilině v prosinci 1918 začala budovat své struktury po celém Slovensku. Přes možnosti nabízené prvorepublikovým parlamentním systémem se však nikdy nepokusila prorazit na Podkarpatské Rusi nebo v českých zemích – vyjma příhraničních moravských regionů.  

I když se SLS v období monarchie původně profilovala jako nadkonfesní strana, její rétorika a struktura politických elit jednoznačně napovídaly, že přitahovat bude zejména katolické voliče. V SLS měli již od počátku silný vliv katoličtí kněží – jejím doživotním předsedou byl ružomberský farář Andrej Hlinka, mezi meziválečnými místopředsedy bychom našli také Jozefa Tisa či Jozefa Budaye. Stranu si díky tomu oblíbilo i vedení domácí římskokatolické církve, neboť ji více či méně otevřeně podporovali biskupové Ján Vojtaššák, Karol Kmeťko nebo Michal Bubnič. 

Opoziční stálice

Nacionalismem a křesťanstvím prodchnutý program, jehož podstatou bylo praktické uplatnění autonomie pro Slovensko ve smyslu Pittsburské dohody z 30. května 1918, luďákům po celé období první republiky zajišťoval značný politický kapitál. Po relativním neúspěchu v prvních poválečných volbách roku 1920 (sedmnáct a půl procenta jim na společné kandidátce se Šrámkovými lidovci zajistilo na Slovensku třetí místo) luďáci následující tři parlamentní volby ve „svém“ prostoru plně ovládli. Postupně získali v roce 1925 třicet čtyři, roku 1929 dvacet osm a v roce 1935 (v koalici s nepříliš významnou Slovenskou národní stranou a dalšími dvěma regionálními uskupeními) třicet procent.

Ani pravidelný triumf ve volbách, ve kterých od roku 1925 SLS kandidovala pod pozměněným jménem jako Hlinkova slovenská lidová strana, však straně automaticky nezabezpečoval vliv v celostátní politice. Ve výsledcích za celé Československo luďáci pravidelně končili až na sedmém místě a pro ostatní strany tak HSLS nebyla nezbytným partnerem k sestavení vládní koalice. Do ní se nakonec dostala pouze jednou – v krátkém období let 1927–1929 se společně s dalšími středo-pravicovými a křesťansky orientovanými stranami stala součástí takzvané panské koalice Antonína Švehly. 

Dlouhodobé působení v opozici luďáky ve třicátých letech dostávalo do stále otevřenějšího rozporu s československým státem. Prohlubující se nedůvěru však živila i druhá strana konfliktu. Vládní strany za celých dvacet let společného „manželství“ Čechů a Slováků nepřikládaly voláním HSLS po řešení slovenské otázky význam a navzdory mnoha slibům její řešení jen oddalovaly. Nešlo přitom o neřešitelné a z hlediska národní emancipace Slováků neoprávněné požadavky. Autonomní statut Slovenska a vlastní autonomní sněm, opravňující rozhodovat v kulturních, jazykových a školských záležitostech, jistě představoval splnitelné přání, stejně jako decentralizace státní správy, zvýšení investic do rozvoje infrastruktury na Slovensku a „připuštění“ Slováků k práci ve státní sféře.

Představitelé centralistické politiky, mezi které můžeme počítat i prezidenty Masaryka s Benešem, se naproti tomu obávali, že by se z autonomie střižené dle vzoru Pittsburské dohody mohl stát precedens a stejné požadavky by začaly deklarovat kompaktní komunity Němců a Maďarů, což by fatálně ohrožovalo územní integritu republiky. Druhou kardinální překážku kladlo do cesty pevné ideologické přesvědčení částí centralistů o československé národní jednotě (takzvaném čechoslovakismu), dle kterého Češi a Slováci tvořili součást jednotného československého kmene, a tudíž jakékoliv administrativní odloučení Slovenska nedávalo logický smysl. 

Námluvy za humny

Když slovenský problém nedokázal (respektive nechtěl) řešit stát, začali luďáci hledat alternativy. Ve druhé polovině třicátých let se ve straně do popředí dostala mladá generace politiků, kteří se již bytostně nevázali na Československo a perspektivy Slovenska viděli i v státoprávním svazku s jinými národy. Část mladých luďáků navazovala po zásadním sjezdu HSLS v Piešťanech ze září 1936 mnohem směleji kontakty s cizinou – zejména s Poláky, Němci, ale také Maďary. Bylo zřejmé, že zradikalizována HSLS se posouvá doprava. Měla k tomu neoficiální požehnání Andreje Hlinky, který však sám ideu československé platformy nikdy neopustil a nevydal k tomu ani žádné instrukce – v únoru 1938 například osobně odmítl nabídku delegace sudetských Němců v čele s K. H. Frankem na úzkou spolupráci a Hitlera před ní nazval „kulturní bestií“.

Mladí radikálové, nezřídka členové bývalé fašistické organizace Rodobrana, kterou duchovně vedl „enfant terrible“ luďácké meziválečné politiky Vojtech Tuka, se v roce 1938 nijak netajili tvrzením, že pokud Praha nepřistoupí na požadavky HSLS, bude lepší dát společné republice „sbohem“. Ze slovenského problému se pro obě strany stal Damoklův meč: pokud vládní struktury v čele s novým premiérem (a prvním Slovákem na tomto postu) Milanem Hodžou chtěly Československo udržet funkční, s řešením slovenské otázky nemohly dále otálet. Na druhou stranu i přes všechny výhrady luďáků pro ně ČSR nadále představovala nejlepší možné státoprávní ukotvení. Jakékoliv koketování se severními či jižními sousedy zavánělo rizikem s nejistým výsledkem.

TIP: Jak se žilo lidem během během Slovenského národního povstání

I když premiér Hodža ještě v roce 1937 pověřil své spolupracovníky vypracováním projektu decentralizace státní správy a posílením postavení Slovenska, luďáky takový projekt nemohl uspokojit. V červnu 1938, nepochybně s využitím tlaku sudetských Němců a maďarských územních požadavků, zorganizovala HSLS v Bratislavě velkou manifestaci za autonomii, kde s originálem Pittsburské dohody vystoupili zástupci amerických Slováků a kde naposledy veřejně promluvil starý a nemocný Hlinka. Následně už události nabraly rychlý spád a po horkém létě přišel ještě žhavější podzim…

Na konci roku 2019 vznikla v USA nová samostatná složka ozbrojených sil – Vesmírné síly Spojených států amerických (anglicky United States Space Force; USSF). Jejím posláním má být služba za účelem ochrany amerických a spojeneckých zájmů ve vesmíru.

Personální základ nově ustanovených Vesmírných sil mají tvořit především vojáci amerického letectva. Nových 2400 členů Vesmírných sil, kteří byli vybráni z více než osmi tisíc uchazečů, nyní čeká nejméně dvouletá služba. Vzhledem ke koronavirové pandemii se slavnostní přísaha a uvedení do služby uskuteční 15. září virtuální formou.

TIP: Vesmírné síly USA vylepšily ofenzivní systém rušení satelitní komunikace

Vojáci budou poté rozmístěni na 175 amerických leteckých základnách – v Buckley, Petersonu a Schrieveru v Coloradu, na Vandenbergově letecké základně v Kalifornii, kde má sídlit i velitelství Vesmírných sil a na vojenských základnách v zámoří – v Německu, Japonsku, Grónsku nebo ve Velké Británii.

První sériové vyráběný stíhač USAF s křídlem ve tvaru delta - přepadová stíhačka F-102 Delta Dagger byla do výzbroje zařazena v roce 1956. Firma Convair ale pokračovala ve vývoji svého designu, protože americké letectvo bralo F-102 do jisté míry jako dočasné řešení, než nastoupí výkonnější přepadová stíhačka. Tou se stal typ F-106 Delta Dart, poprvé vyzkoušený v roce 1956 a zavedený do služby o tři roky později.

Předchozí část: Americká stovková série: Stíhací letouny USAF 50. a 60. let (1)

Na základní koncepci se vlastně moc nezměnilo, byť se zlepšily všechny parametry a do výzbroje přibyl kanon M61A1 Vulcan. Také Delta Dagger byl však primárně zkonstruován jako nosič řízených raket vzduch–vzduch (či vzduch-země včetně zbraní s atomovými hlavicemi). Na rozdíl od svého předchůdce se nikdy neexportoval a ve službě vydržel skoro o desetiletí déle, protože Národní garda jej vyřadila až v roce 1988. Jako dálkově řízené létající terče však typy F-100, F-102 a F-106 sloužily až do konce 90. let.

Kontroverzní starfighter

Komerčně nejúspěšnějším, ale i nejkontroverznějším letadlem stovkové řady byl nesporně F-104 Starfighter od firmy Lockheed. Původně byl také vyvíjen zejména jako rychlý přepadový stíhač, a to hlavně pro denní podmínky, ovšem díky opakované modernizaci se stal stíhačkou pro každé počasí a fungoval jako stíhací bombardér i průzkumný letoun. Jednalo se o tehdy nekonvenční konstrukci s krátkým křídlem, díky čemuž letoun vypadal spíš jako raketa. Podle názoru mnoha pilotů se zhruba podobně i ovládal.

Zvláště velké debaty vyvolaly počty havárií v letectvech některých zahraničních uživatelů, hlavně západního Německa a Kanady. Letadla F-104 získala nelichotivou pověst „zabijáků pilotů“, ale pozdější výzkumy ukázaly, že na vině byly zejména lidské chyby, kterých se dopouštěli jak piloti, tak pozemní personál. Starfighter byl zaveden v celkem 15 zemích, jež vedle členů NATO zahrnovaly například Japonsko. Do výslužby putoval až v roce 2004, kdy poslední stroje vyřadili Italové, ale několik F-104 pořád provozují soukromí majitelé. 

Dalším členem stovkové řady byl Republic F-105 Thunderchief, který si získal slávu jako stíhací bombardér ve vietnamské válce. Mohl však sloužit rovněž pro dopravu nukleárních bomb a úspěšné byly i verze pro ničení nepřátelské protivzdušné obrany. „Thud“, jak se letadlu běžně říkalo, vstoupil do služby v roce 1958 a vynikal značně nezvykle řešenými vstupy vzduchu s charakteristickými „zuby“. 

Co se už sériově nevyrábělo

Mezi stovkovou sérii se standardně řadí pouze šestice výše popsaných letounů, které se i sériově vyráběly, ale z hlediska číselného značení by tam měly spadat i další typy. Společnost Republic pracovala na přepadovém stíhači XF-103 Thunderwarrior, jenž měl mít kombinovaný, respektive proudový a náporový pohon, s nímž měl dosahovat rychlosti Mach 5. Jeho posláním měl být „lov“ sovětských nadzvukových bombardérů, ale nikdy se nedostal přes fázi makety.

Jako North American F-107 byla označena trojice prototypů stíhacího bombardéru, který se zrodil na bázi F-100 a vyznačoval se nezvyklým nasávacím otvorem na hřbetě. Byl určen zejména pro dopravu atomových pum, letectvo však nakonec dalo přednost typu F-105.

Znovu od jedničky

Dalším členem se mohl stát F-108 Rapier, přepadová stíhačka s křídlem tvaru delta, tentokrát nikoli od Convairu, nýbrž od firmy North American. Měl nabízet rychlost Mach 3 a mimořádně dlouhou vytrvalost, vznikla však jen maketa. Jako F-109 se původně označovala varianta typu F-101, jež vstoupila do služby pod jménem F-101B, a posléze se s názvem F-109 počítalo pro kolmo startující stíhačku Bell D-188A, i ta však zůstala jen ve stadiu makety.

TIP: Messerschmitt Me 262 Schwalbe: Zrození převratného letadla

Označení F-110 Spectre se krátce užívalo pro letadlo, jež se posléze proslavilo jako F-4 Phantom II. Sériově se vyráběl stíhací bombardér F-111 Aardvark, avšak ten se už kvůli jiné koncepci mezi stovkovou sérii obvykle neřadí. V roce 1962 byl schválen nový systém značení letadel, a tudíž číselná řada začala znovu od jedničky (a pozdější stroj F-117 Nighthawk získal svoje označení jinak), ale již zavedeným typům názvy pochopitelně zůstaly.