Koncem července 1944 byl Patton jmenován velitelem 3. americké armády. Jejím úkolem bylo prorazit z Normandie do nitra Francie a tento úkol splnila nad očekávání úspěšně. Patton postupoval rychle, obešel Paříž a než jeho tankům začaly docházet pohonné hmoty, osvobodil většinu severní Francie a dorazil k řece Maase. Poté se jeho jednotky zdržely dobýváním města Mety, ale v prosinci 1944 výrazně přispěl k nezdaru poslední velké německé ofenzivy v Ardenách.

Vrchol kariéry

Když Němci zaútočili, stočil Patton své jednotky a poté udeřil na jižní výběžek německého průlomu fronty, přičemž se mu podařilo vyprostit u Bastogne z obklíčení americkou 101. výsadkovou divizi. Vojenští historikové označují tuto operaci za Pattonovo největší vítězství. Následně se přesunul do Sárska, 22. března překročili vojáci 3. armády Rýn a během následujících čtyř dnů se jim podařilo postoupit 160 km do nitra Německa. Koncem dubna pak dorazily jednotky 3. armády k hranicím západních Čech.

Rozhodující nápor přišel poté, co generál Bradley večer 4. května zatelefonoval Pattonovi a sdělil mu, že dostal povolení k rozsáhlému útoku do českého vnitrozemí. Americké divize vyrazily nad ránem 5. května a ještě toho dne obsadily Domažlice, Tachov a Klatovy. V průběhu 6. května  do jejich rukou padly Strakonice či Mariánské Lázně a došlo i na západočeskou metropoli Plzeň.

Situace zde byla velmi napjatá, protože v té době již na celém území protektorátu včetně Prahy vypuklo povstání a ve městech přebíraly správu revoluční národní výbory. Také v Plzni začali lidé 5. května vyvěšovat československé vlajky a místy odzbrojovali vojáky Wehrmachtu. Neobešlo se to však bez incidentů, protože ve městě se stále nacházelo několik tisíc německých vojáků pod velením generála Georga von Majewského. Ten vyjednával s představiteli Národního výboru, který mezitím k Američanům vyslal spojky se žádostí o pomoc.

Poslední dny války

Ta skutečně přišla a po osmé hodině ranní 6. května už projížděli plzeňskými ulicemi příslušníci předsunuté jednotky 16. obrněné divize. Patton byl v nastalé situaci připraven osvobodit Prahu, ale Eisenhower nezískal podporu nového amerického prezidenta Harryho Trumana a postup 3. armády byl proto zastaven na předem stanovené demarkační linii Karlovy Vary–Plzeň– –České Budějovice a Eisenhower vydal rozkaz, že američtí vojáci nesmějí postoupit dál než osm kilometrů za tuto osu.

Sověti totiž spojenecké nejvyšší velení žádali, aby američtí vojáci tuto linii nepřekračovali kvůli riziku promíchání armád. Navíc neopomněli zdůraznit, že Američanům vyšli vstříc zastavením útoku k dolnímu Labi a tuto oblast přenechali americké 9. armádě. Nyní tedy očekávají podobný vstřícný krok z jejich strany. Patton proto 6. května dostal rozkaz, aby svůj postup zastavil.

Eisenhower přitom zdůrazňoval, že nechce žádné mezinárodní komplikace. Osvobození Prahy tak Američané přenechali Rusům, přestože jejich jednotky stály od českého hlavního města mnohem dál než Pattonovy síly. Po skončení bojů v Evropě se Patton v červnu 1945 triumfálně vrátil do USA, kde jej veřejnost bouřlivě uvítala. Po válce obdržel funkci vojenského guvernéra Bavorska a nekompromisně tehdy hovořil o nutnosti vytlačit Sovětský svaz ze střední Evropy. Netušil však, že smrt je již za dveřmi.   

Náhoda, nebo plán?

Generálu Pattonovi se stala osudnou banální dopravní nehoda. Došlo k ní 9. prosince 1945 na předměstí Mannheimu, když se jeho štábní vůz Cadillac srazil s vojenským nákladním autem. Patton při srážce silně narazil hlavou do střechy svého vozu, následkem čehož došlo k těžkému poranění míchy a zlomení dvou krčních obratlů. Slavný vojevůdce zcela ochrnul od krku dolů a v nemocnici v Heidelbergu se přidaly dýchací potíže završené plicní embolií. Zemřel 21. prosince 1945.

Dodnes se spekuluje o tom, zda šlo o „obyčejnou“ dopravní nehodu, nebo vraždu na objednávku. Objevily se totiž některé podezřelé okolnosti. Nehoda například nebyla řádně vyšetřena a úřední hlášení se někam ztratilo. Je skutečností, že nepřátel měl Patton vždycky dost. Jeho protisovětská rétorika mohla přivést Stalinovu tajnou policii NKVD na myšlenku generála zavraždit. Nesnášela ho ale i řada amerických velitelů, kterým vadila Pattonova prostořekost, a záviděli mu jeho popularitu u veřejnosti. Pomstít se konečně mohli i Němci za porážky, které jim Patton na frontách uštědřil. Důkazy pro kteroukoliv z těchto teorií však dodnes nikdo nepředložil.

TIP: Největší vojevůdci dvacátého století: Bernard Law Montgomery

Jak tedy hodnotit George S. Pattona? Nepochybně se jednalo o složitou osobnost plnou protikladů. Na jedné straně výjimečný, talentovaný velitel, jehož vojenské operace na západní frontě 1944–1945 patří k učebnicovým příkladům taktiky. Na straně druhé však přehnaně soutěživý člověk, který chtěl být všude první a vždy toužil strhávat pozornost na svou osobu. K tomu patřilo i Pattonovo výstřední oblékání, prsteny na rukou a zdobené revolvery s pažbami ze slonové kosti. Řadu problémů mu přinesly i jeho nekontrolovatelné výbuchy vzteku a prostořekost před výše postavenými veliteli. Je však skutečností, že z amerických generálů to byl právě Patton, kterého Němci nejvíc respektovali. 

Granada leží ve španělské Andalusii, zhruba šedesát kilometrů od pobřeží Středozemního moře, na úpatí majestátního pohoří Sierra Nevada, které ji díky rafinovaným maurským kanálům dodnes zásobuje hojností vody. Město odjakživa přitahovalo básníky, spisovatele i další umělce, kteří tam nacházeli svoji rajskou zahradu. Moderní cestovatelé nejčastěji navštěvují Alhambru, impozantní komplex paláců a pevností s výraznými prvky islámské architektury.

Sídlo maurských panovníků na kopci Sabika tyčícím se nad Granadou představovalo rozsáhlé město ve městě, obehnané hradbami se strážními věžemi. Dynastie Nasrovců tam především ve 14. století, zlatém věku maurské kultury, nechala vybudovat jedinečné poklady stavitelství.

Maurský dotek

Na zmíněném pahorku postupně vyrostly tři dnes propojené paláce: Nejstarší Mexuar, následně Comares a nakonec nejslavnější Lví palác. V prvním zmíněném stojí za pozornost Zlatý sál s nádhernou dřevěnou klenbou a dvůr navazující na Palacio de Comares. Ten ukrývá rozlehlé nádvoří s vodní plochou, v níž se zrcadlí sloupy a oblouky s arabeskami a kaligrafiemi. Voda představovala pro muslimské architekty klíčový prvek a používali ji, kde to jen šlo. V suchém a horkém podnebí příjemně osvěžovala a její dostatek vyjadřoval bohatství i moc panovníků. 

Úchvatný Salón de los Embajadores se tyčí do výšky osmnácti metrů a vyplňují ho dokonale vybroušené ornamenty s přírodními motivy. Umělecké formy vrcholného islámu totiž zakazovaly zobrazování postav, a jejich místo tak zaujaly geometrické linie. Klenbu tudíž zdobí nesčetné „muqarnas“ – výčnělky připomínající stalaktity ze zpevněné sádry, jež lze kombinovat do složitých podob. 

Celek tvoří fascinující symbiózu prostoru se světlem a vším prostupuje tajemná mystika a ezoterika. Ovšem zatímco interiér ukrývá bohaté barevné dekorace, zvnějšku palác vypadá prostě, jako by sloužil jen obranným účelům. Vysvětlení popsaného kontrastu tkví ve filozofii tehdejších muslimských obyvatel: Život se zkrátka odehrával převážně uvnitř.

Zkamenělá oáza

Lví palác, Palacio de los Leones, představuje vrchol maurského umění. Obzvlášť v jedné z jeho částí, tzv. Královském paláci, si budete připadat jako v pohádce z Tisíce a jedné noci. Neopakovatelný zážitek pak nabízí Lví dvůr, s dosud funkční kašnou symbolicky nesenou dvanácti šelmami – zkamenělá, ale současně živoucí oáza. 

Po dobytí Granady křesťany nechal císař Karel V. v těsné blízkosti maurského komplexu vybudovat „nový královský palác“. Mohutnou renesanční stavbu přitom financoval z daně uložené Maurům, kteří v místě zůstali. Práce pokračovaly i za vlády jeho syna Filipa II., nicméně plánovaná kopule inspirovaná římským Panteonem nikdy nevznikla. Kulatý vnitřní dvůr s galerií dvoupatrové čtvercové budovy vyniká skvělou akustikou.

Na klidných toulkách

Poněkud stranou stojí půvabný pavilon Palacio del Partal, odrážející se ve vodní hladině a obklopený pěstěnou zahradou. Patříte-li k milovníkům zeleně a historické romantiky, rozhodně byste neměli vynechat procházku k letnímu paláci Generalife, především k jeho Patio de la Acequia, kde váš zrak potěší bazén s vodotrysky, nádherná zahrada, kolonáda a pavilony.

TIP: Alhambra: Arabská stopa v jižním Španělsku

Granada ovšem stojí za návštěvu nejen kvůli Alhambře. Impozantní pohled na celý komplex se naskýtá z protějšího kopce Albaicín, kde se rozprostírá stejnojmenná čtvrť. I tato nejstarší a pitoreskní část města láká k poklidným toulkám. V samotném srdci Granady pak můžete obdivovat katedrálu datující se do roku 1523, s rozpoznatelným goticko-renesančním základem. V tamní Královské kapli našli místo posledního odpočinku Ferdinand II. Aragonský a Isabela Kastilská, stejně jako jejich dcera Johana Šílená s manželem Filipem Sličným. V sakristii objevíte rovněž Ferdinandův meč, Isabelinu korunu či sbírku obrazů středověkých vlámských mistrů. 

Krajina mezi řekami Eufrat a Tigris byla bohatá a dobře zavlažovaná. Nikoliv náhodou tvořila srdce oblasti, které dnes říkáme „úrodný půlměsíc“. Pravidelné záplavy přinášely životodárné bahno a pod starostlivým dohledem prvních pěstitelů se obiloviny a luštěniny proměnily ve výnosné plodiny, jež dokázaly uživit dříve nemyslitelné populace. S místními akkadskými farmáři se mísili polokočovní Amorité, vysocí lidé atletických postav, kteří se pohybovali mezi horskými a nížinnými pastvinami a chovali velká stáda dobytka. Postupem času převzali výhody zemědělství a chovatelské umění jim zajistilo bohatství. Okolo 4. tisíciletí př. n. l. zakládali v regionu první malá města se stovkami obyvatel a Babylon se stal jedním z nich. 

Civilizaci Mezopotámie však nezaložili Babyloňané. První sumerská říše tam existovala už o dva tisíce let dřív a Akkaďané dosáhli kulturního i stavitelského rozmachu stovky let před svými budoucími sousedy z Babylonu. Města jako Ur, Uruk, Larsa či Eridu dalece převyšovala jeho rozlohu i politický význam. Vše se změnilo, když se roku 1792 př. n. l. chopil moci jeden z největších panovníků antické historie Chammurapi a vytvořil říši, kterou dnes známe jako Starobabylonskou. Obratnou agresivní politikou ovládl sousední bohatá města a původně nezávislé městské státy spojil do – na svou dobu nevídaného – svazku s jediným mocenským centrem. 

Zákony pro říši

Chammurapi si postupně podmaňoval další a další akkadská sídla jižně od Babylonie a nakonec ovládl velkou část Mezopotámie. Po válečných taženích se soustředil především na vnitrostátní záležitosti, protože spravovat říši s mnoha městy znamenalo mnohem větší logistický problém než vládnout jediné obci. Vytvořil tak novou organizaci státní správy, kdy byrokratický aparát zajišťovali kvalifikovaní úředníci a v čele krajů stáli místodržící.  

Následně panovník reformoval soudní systém a proslul zejména vydáním zákoníku, jenž se inspiroval podobnými kodexy z dřívějších sumerských časů. Obsahoval 282 článků a řešil právní otázky týkající se majetku, obchodu, zločinu, ale i rodiny a postavení různých společenských vrstev. Slavné spojení „oko za oko“ pochází právě z tohoto dokumentu, a přestože se to z dnešního pohledu jeví absurdní, jednalo se o významný skok ve vynucování „humánního“ chování. Když dřív přišel postižený například při rvačce o oko, směl svého soka zabít. Nově zákon určoval přiměřeně tvrdou odplatu, která zastavila násilnou spirálu msty, do níž postižené rodiny často upadaly.  

Zářící hvězda

V době míru a blahobytu rozvíjel Chammurapi zemědělství a soustředil se na rozmach obchodu i dopravy. Budoval odvodňovací a zavlažovací systém, bez nějž by Babyloňané vedli krušný život. Letní teploty dosahovaly až 50 °C a déšť přicházel jen během krátké zimy, přičemž srážky nezahrnovaly víc než 100 mm ročně. Město ovšem získávalo tolik potřebnou vodu díky poloze mezi dvěma veletoky. Z řek ji přiváděla soustava kanálů a výšku hladin regulovala stavidla. Zavlažovací systém vyžadoval důslednou péči, jejíž zanedbání mohlo znamenat nižší sklizeň a horší životní úroveň. Vodní hospodářství si proto vysloužilo několik paragrafů ve zmíněném zákoníku.

Amorité si vzali z předešlých kultur Sumerů a Akkaďanů to nejlepší. Chammurapi podporoval architekturu i vědy. Zásluhou babylonských mudrců se ohromně rozvinula astronomie – coby součást astrologie, matematika, písmo, a především hospodářství s masovou výrobou cihel, keramiky či látek. Babylon se proměnil v zářící hvězdu. 

Výstavní metropole

Žádný z Chammurapiho nástupců bohužel nedokázal moc a sílu Babylonu udržet. Říši napadli indoevropští Chetité, kteří zpustošili nejen Mezopotámii, ale zaútočili i na Egypt. Město přitom vypálili a poklady odvezli, načež si jej podmanili Kassité a vládli tam dalších 350 let. Během zmíněného období, mezi roky 1595 a 1157 př. n. l., se stal stotisícový Babylon největším sídlem tehdejšího světa. V následujících letech procházel řadou politických zvratů a obdobími nestability. Postupně si jej podmaňovali mocní sousedé, pro něž ovládnutí legendárního města symbolizovalo úspěšnou politickou kariéru. Značnou část vlastní historie i největšího stavitelského rozmachu pak Babylon prožil coby součást Asyrské říše, jež z něj učinila své hlavní sídlo. 

V roce 605 př. n. l. usedl na trůn poslední významný král babylonských dějin Nebukadnesar II., který také podnikal četné vojenské výpravy. Během čtyřiceti let panování proměnil město v jedno z nejskvostnějších sídel Předního východu a pověst o tamních nádherných stavbách se šířila celým starověkým světem. 

Jižní sídlo krále

Metropole na Eufratu přitahovala zraky příchozích již zdálky. Hradby z nepálených cihel i zikkurat boha Marduka se v písečné rovině tyčily k nebi nejen jako charakteristický znak města, nýbrž také coby orientační bod. Branami proudili poutníci i obchodníci. Druzí jmenovaní přitom dováželi zejména zboží, jehož se v Babylonii nedostávalo – kovy, kámen, dřevo, slonovinu, ale rovněž olej, víno, koření či ovoce a zeleninu. 

Příchozí ze severu po proudu řeky nejprve prošli bránou v mohutné vnější hradbě, kterou nechal z nepálených cihel vybudovat právě Nebukadnesar II. Masivní zeď obepínala starou čtvrť, předměstská sídliště i rozlehlá předpolí. Na severu za ní stálo královské letní sídlo, v podobě rozlehlé budovy na podezdívce vysoké 18 metrů. Kromě toho měl Nebukadnesar „hlavní“ Jižní palác, kde se nacházela mimo jiné sbírka uměleckých děl z dřívějších dob i z cizích krajin. 

Alexandrovy smělé plány

Když během ničivých občanských válek ztratili Asyřané nad Babylonem vládu, vystřídali je Peršané a ceněný „drahokam“ leštili ještě víc. Město dál zažívalo obchodní rozmach, staré budovy se rekonstruovaly, nové vyrůstaly. Ne všichni ovšem Peršany vítali – už proto, že neprojevovali přílišnou úctu k polyteistickému náboženství Amoritů v čele s bohem Mardukem a prosazovali vlastní víru v duální rozdělení světa na dobré a zlé, zoroastrismus. Roku 479 př. n. l. tak ve městě propuklo povstání, s cílem Babylonii znovu osamostatnit.

Panovník Xerxes však rázně zakročil: Město přišlo o všechny výsady, a především o svůj – do té doby nesporný – náboženský význam. Velkokrál přikázal zničit dva významné Mardukovy chrámy Esagila a Etemenanki a také roztavit jeho sochu. Do Babylonu se stěhovalo stále víc Peršanů a vliv Perské říše rostl – do jejích rukou se přesunulo řízení města i vysoké státní úřady. Perskou nadvládu ukončil až Alexandr Veliký, jenž měl s Babylonem velké plány. Zhatila je však jeho předčasná smrt v roce 323 př. n. l.

Konec v zapomnění

Babylonská kultura a její tradice upadaly v zapomnění, přestože se je kněží starých chrámů snažili udržovat, a také klínové písmo se užívalo už jen zřídka. V roce 140 př. n. l. skončilo město v rukou jezdeckého národa Parthů, kteří posunuli hranice své říše až k Eufratu. Sídlo, jež během staletí zažilo příliš mnoho válek, nájezdů, ničení a zvedání se z popela, nyní stálo na okraji Parthského království a ztratilo svůj hospodářský, politický i náboženský význam. Také trasy karavan se přesunuly a někdejší slavnou metropoli již nekřižovaly. 

TIP: Největší říše starověku: Jak se zrodila a proč skončila první Perská říše?

Původní obyvatelé se smísili s nově příchozími, někteří se odstěhovali nebo byli vyhnáni, jiní dokonce pobyti. Lesk někdejšího nádherného města vzal za své – podobalo se už jen parthské osadě se silnými řeckými vlivy. Babylonštinu a klínopis dál používalo pouze pár vzdělanců, aby na hliněné tabulky zaznamenávali astronomické údaje. Šlo o labutí píseň kdysi mocného sídla. Když jej opustili i poslední obyvatelé, sloužilo po několik staletí jako obrovská hrobka, kam lidé z okolí ukládali své mrtvé. S postupným chátráním budov a příchodem islámu však i tato tradice zanikla a z Babylonu zbyla jen vzpomínka. 

V dřívějších dobách měla Cueva de los Verdes sloužit jako úkryt při nájezdech pirátů a lovců otroků a není vyloučeno, že právě „rodina Zelených“ ji využívala jako dokonalou skrýš v těchto nebezpečných obdobích. Dnes už však jeskyně není soukromým majetkem, ale součástí chráněné oblasti Monumento Natural del Malpaís de La Corona.

Jeskyně vznikla před zhruba 3 000 let při výronu lávy z místního vulkánu Monte Corona. Lávový tok valící se k moři postupně vychládal a nejrychleji ztrácel teplotu na povrchu. Zformovala se tak krusta dnes tvořící strop jeskyně, zatímco horká láva pod ní stále ještě odtékala k moři. 

TIP: V tunelech vody a času: Na návštěvě v největší zatopené jeskyni světa

Na zhruba 20 místech tohoto neobyčejného tunelu se strop propadl a vznikla kaverna, které se ve španělštině říká jameo. Jedno z takových míst dnes tvoří vstup do jeskyně, v níž jsou téměř dva kilometry zpřístupněny veřejnosti. Z celkem sedmikilometrové délky se šest kilometrů nachází nad hladinou moře a více než kilometr pokračuje pod hladinou.

Měsíc zkoumáme od nepaměti, stále má ale čím překvapit. Planetární vědci nedávno na něm zcela nečekaně objevili oxidovaný železný materiál hematit. Shuai Li z americké University of Hawaii, Manoa a jeho spolupracovníci vystopovali hematit ve vyšších polohách na na přivrácené straně Měsíce. 

Hematit je vlastně oxidované železo. Na Zemi je úplně běžný a vzniká při reakci železa s kyslíkem v atmosféře. Na Měsíci je to ale mnohem zajímavější nález. Luna je totiž prakticky bez kyslíku a nikdo proto nečekal, že tam bude hematit. Stejný závěr naznačovaly i vzorky dovezené na Zemi v rámci programu Apollo.

Pozemský kyslík na Měsíci

Li s kolegy navrhují na první pohled zvláštní vysvětlení jeho původu. Podle nich je železo na Měsíci zoxidované kyslíkem, který pochází ze Země. Luna je sice vzdálená od naší planety asi 384 tisíc kilometrů, kyslík z pozemské atmosféry se ale může dostat velmi daleko. Když se Měsíc ocitne v „závětří“, které vytváří Země v proudění slunečního větru, je podle badatelů kyslík z horní části pozemské atmosféry „odfoukáván“ slunečním větrem na povrch Měsíce.

TIP: Lunární meteorit objevený v Africe přináší důkazy o ledu na Měsíci

Na objevu rezavění Měsíce se zásadním způsobem podílelo zařízení Moon Mineralogy Mapper (M3). NASA ho před časem vyrobila pro indickou sondu Čandraján-1, která s ním dorazila na orbitu Měsíce. Přístroj M3 již má na svém kontě objev vody v polárních oblastech Měsíce a teď k němu přidal další významný úspěch. Až na Měsíci přistanou astronauté programu Artemis, měli by v oblastech předpokládaného výskytu hematitu odebrat vzorky. Na finální potvrzení si tak budeme muset počkat do prozkoumání vzorků vědci na Zemi.

Boj s nádory je náročný. Lékaři hledají stále nové látky, s nimiž by mohli úspěšně zasáhnout proti růstu rakovinných buněk. Ciara Duffy z australského výzkumného institutu Harry Perkins Institute of Medical Research a její kolegové nedávno zaznamenali významný úspěch, když nalezli výkonného zabijáka rakoviny ve včelím jedu.

Jak ukázaly experimenty na myších modelech rakoviny, obzvláště jedna ze složek včelího jedu, látka zvaná melitin, byla v kombinaci s klasickou chemoterapií velice úspěšná. Zdravé buňky přitom nechává na pokoji. Podle badatelů by včelí jed mohl sehrát zásadní roli v léčbě notoricky agresivních a jen velmi obtížně léčitelných rakovin prsu. 

TIP: Nově objevená látka z vrb pomůže v léčbě rezistentních nádorů

Včelí jed funguje velice dobře proti takzvaným HERS2 pozitivním nádorům prsu. Jde o formu rakoviny prsu, jejíž buňky obsahují velké množství lidského růstového faktoru HER2, který značně urychluje růst nádoru. Nádory HER2+ jsou kvůli tomu vysoce agresivní a velmi rychle rostou. Včelí jed rovněž velmi účinně zasahuje i proti tzv. triple negativním nádorům prsu, které je také velmi těžké léčit.

Snímky blednoucích korálových útesů nám připomínají drastickou klimatickou změnu, stejně jako znečišťování oceánů a ovzduší. Když se koráli musejí vypořádat s náhlým výkyvem teploty či kyselosti vody, ztrácejí původní barvu. Blednutí značí pohotovostní strategii, kdy se snaží bojovat s rychlými proměnami svého prostředí. 

TIP: Katastrofa: Letecký průzkum odhalil rozsah blednutí Velkého bariérového útesu

Zbarvení korálů vzniká díky symbióze s malými řasami, jež nacházejí úkryt v jejich tkáních a naopak jim poskytují potravu. Jakmile však koráli čelí stresu z výše zmíněných důvodů, řasy je opustí, takže tito mořští bezobratlí ztratí pigment – i zásoby. Zůstávají tudíž oslabení a náchylní k onemocnění. Za posledních pět let zbledl Velký bariérový útes v Austrálii již třikrát, a to kvůli emisím skleníkových plynů. I kdyby se globální oteplování omezilo na 1 °C, lze očekávat zánik 70–90 % korálových útesů.

V září 1947 přišly na adresu nekomunistických ministrů Jana Masaryka a Prokopa Drtiny balíčky, které údajně obsahovaly vzácné parfémy. Ve skutečnosti však skrývaly výbušninu, která měla při otevření krabičky explodovat. Třetí balíček se stejným obsahem přišel na adresu Petra Zenkla, místopředsedy vlády, který byl současně předsedou Československé strany národně socialistické. Událost vyvolala poprask, neboť československá veřejnost nebyla na takové teroristické metody zvyklá.

Hlavně nic neodhalit

Následné policejní vyšetřování probíhalo za velké mediální pozornosti, netrvalo však dlouho a celá záležitost uvázla na mrtvém bodě. Policisté zjistili některé nedůležité skutečnosti, pachateli se však na stopu nedostali. Národní socialisté se tudíž pustili do vlastního vyšetřování, v němž byli podstatně úspěšnější. Brzy odhalili, že krabičky byly vyrobeny v obci Krčmaň nedaleko Olomouce a že do celé záležitosti je zapleten krajský sekretariát KSČ v tomto městě.

A jen tak mimochodem se přišlo na to, že olomoucký krajský tajemník KSČ Jura Sosnar ukrýval velké množství funkčních zbraní, schopných okamžitého použití. Nelze se pak divit, když na veřejnosti vzniklo podezření, dle něhož bylo policejní vyšetřování tak málo účinné právě proto, že do přípravy atentátu na tři ministry byli zapojeni komunističtí funkcionáři. Nebylo žádným tajemstvím, že komunisté skrze ministra vnitra Václava Noska policii cílevědomě infiltrovali svými lidmi, které dosazovali na velitelská místa.

Nekomunističtí podezřelí

Pochybnosti o objektivitě policejního vyšetřování této události a o snaze dovést je k úspěšnému konci podporovaly totiž i další podivnosti, spojené s činností Sboru národní bezpečnosti, jak se tehdy policie nazývala. Týkaly se například odhalení údajného skladiště zbraní u města Most, které mělo patřit skupině lidí blízkých národně socialistické straně, připravující prý protistátní (a především protikomunistický) puč. Obdobně provokačním způsobem vystupovaly bezpečnostní orgány proti představitelům slovenské Demokratické strany, které bez dostatečných důkazů obvinily ze zrady, špionáže, spolupráce s bývalými ľudáky a snahy odtrhnout Slovensko od českých zemí. 

Třetí taková aféra, v níž se angažovala komunisty ovládaná policie, se odehrála v létě 1947 v Nechanicích u Hradce Králové. Stoupenci bývalé agrární strany se rozhodli využít rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dle něhož takzvané Selské jízdy nebyly součástí agrárnického programu a jejich organizování či účast na nich je tudíž zcela legální. První takovou akcí měly být závody na koních, konané 4. a 5. července 1947 právě v Nechanicích. I když Okresní národní výbor v Hradci Králové uspořádání dostihů povolil, ministerstvo vnitra proti nim vystoupilo. Přestože se do Nechanic sjížděly tisíce diváků a účastníků soutěže, nechalo obec obklíčit zhruba šesti sty policisty a konání závodů znemožnilo, přestože tím došlo ke zjevnému porušení zákona. 

Komu slouží policie?

Není se tedy co divit, že mezi nekomunistickými politiky, ale i v širokých řadách demokratické veřejnosti vyvolával takovýto vývoj značné znepokojení. Tisk nekomunistických politických stran upozorňoval na nejkřiklavější projevy komunistické hegemonie v policejním aparátu. Zejména národně socialistický poslanec Ota Hora varoval před stávajícím trendem: „Nedopusťme, aby policejní sbory byly ovládány jednou stranou, protože to by byla cesta k policejnímu státu, soumrak demokracie, konec všech svobod,“ řekl v Národním shromáždění 12. prosince 1947.

Ale i ostatní představitelé demokratických sil sledovali vývoj a obměny v policejních strukturách bedlivěji než dříve a přirozeně pak v této oblasti nacházeli společnou řeč snadněji než při řešení jiných problémů. A „krčmaňský případ“, kdy jindy tak aktivní policie – ať již se jednalo o zmíněnou mosteckou aféru, odhalování „slovenských zrádců“ či zásah proti Selským jízdám v Nechanicích – přešlapovala na místě a nedokázala najít pachatele, budil pozornost a podezření, že za touto neschopností se vlastně skrývá nechuť k možnému odhalení nekalých komunistických praktik.

KSČ pod palbou

Část zasedání vlády konaného 13. února 1948 měla tajný charakter: na programu bylo projednání zprávy ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny o výsledcích vyšetřování vedeného jeho úřadem ve věci atentátu na tři ministry. Jak se dalo předpokládat, zpráva vyzněla jako tvrdá kritika poměrů v Bezpečnosti a obvinila komunisty z jejího zneužívání. Svůj příspěvek o perzekuci sociálních demokratů měl připraven i ministr výživy za ČSSD Václav Majer. Nakonec s ním ale nevystoupil, neboť na zasedání chyběl ten, jehož se obsažená kritika týkala nejvíce, totiž ministr vnitra Nosek, který údajně onemocněl. Ministři za KSČ s Drtinovou zprávou nesouhlasili a odmítli návrh nekomunistických stran na vytvoření komise, která by vznesené stížnosti prošetřila. 

Zcela nečekaně se však jednání vlády zkomplikovalo ještě více. Po Drtinově referátu zazněla čerstvá informace, že zemský velitel SNB v Čechách plukovník Jan Dybal právě odvolal ze svých funkcí osm oblastních či obvodních velitelů policie v Praze a přeřadil je do subalterních pozic.

Vážnost situace podtrhnul fakt, že jako z udělání nikdo z odvolaných policejních důstojníků nebyl členem KSČ, naopak mnozí z nich byli členy strany národně socialistické. Zpráva vyvolala další vzrušenou debatu, která vyvrcholila usnesením vlády, aby ministr vnitra Nosek rozkaz plukovníka Dybala odvolal, celou akci zastavil a aby až do prošetření situace v policii neprováděl další změny na velitelských místech. Výjimečné na celé záležitosti bylo, že ministři demokratických stran se v tomto případě zcela shodli na společném stanovisku a komunistické vládní křídlo jednomyslně přehlasovali. 

Vládní rozkol na spadnutí

Demokratičtí ministři se rozcházeli s pocitem vítězství, který však netrval dlouho. Na příštím zasedání vlády 17. února zjistili, že ministr vnitra Nosek usnesení vlády nesplnil a na zasedání se opět nedostavil s tím, že onemocněl. Nekomunistické členy vlády to pobouřilo a požadovali okamžitou realizaci vládního usnesení, Gottwald však jejich požadavek odmítl. Nálada se vyostřovala, došlo na osobní urážky, a dokonce se schylovalo k fyzickým útokům. Další zasedání vlády bylo stanoveno na 20. února 1948. Ministři demokratických stran se dohodli, že se ho (a ani žádného jiného) nezúčastní, dokud ministr vnitra neprovede usnesení vlády ze 13. února.

TIP: Historická detektivka: Chlebíčková aféra aneb Smrt kolaboranta Lažanského

Zástupci národně socialistické strany Zenkl a Ripka hned následujícího dne, 18. února, navštívili prezidenta Beneše. O této schůzce existují rozdílná svědectví. Podle Zenkla a Ripky prezident schválil jejich postup a vyzval je k neústupnosti. Dokonce prý souhlasil i s jejich plánem na podání demise, kdyby to bylo nezbytné. Beneš naopak později opakoval, že demise demokratických ministrů pro něj byla velkým překvapením.

Skutečností je, že k ní nakonec došlo. Když komunisté i nadále odmítali usnesení vlády o bezpečnosti uvést do života, rozhodli se ministři Československé strany národně socialistické, Československé strany lidové a slovenské Demokratické strany odstoupit ze svých funkcí, a vyvolat tak předčasné volby. Došlo k tomu 20. února 1948. V Československu vypukla vládní krize, jejímž výsledkem byl nakonec rozklad demokratického pořádku a nastolení komunistické totality. 

Počátky erbovních pověstí spadají do 15. nebo 16. století, kdy se prosazovalo výsadní právo panovníka udílet a polepšovat erby, jež nahrazovalo původní praxi prostého osvojování erbů jejich držiteli. Šlechtici nebo města, která se nemohla pochlubit starší erbovní listinou, si tak často vytvořila pověst, s jejíž pomocí dokládala starobylost svého erbu, a pokud možno i jeho udělení některým z českých či římských králů. Tehdy také vzniklo několik vyprávění o minulosti plzeňského znaku.

Asi nejznámější z nich pochází z pera katolického preláta a humanistického učence Hilaria Litoměřického, který roku 1467 v katolické Plzni při příležitosti 33. výročí osvobození města z husitského obležení pronesl slavnostní kázání. Hilarius v něm sice hovořil o minulosti, avšak mířilo především k současnosti. Roku 1467 totiž vrcholil konflikt husitského krále Jiřího z Poděbrad s katolickou církví. V této situaci chtěl Hilarius posílit katolickou identitu Plzeňanů a povzbudit je v odboji proti panovníkovi kališnické konfese.

Symbol vítězství

Ve svém kázání Hilarius neopomněl zmínit osud velblouda, který byl jedním ze symbolů plzeňského vítězství nad husity. Velbloud přišel do vojenského ležení před Plzní spolu se sirotčím vojskem pod velením Jana Čapka ze Sán, které se právě vrátilo z tažení k Baltu. Sirotci si exotického zvířete považovali, a tak těžce nesli, když se ho obráncům města podařilo při jednom z výpadů ukořistit. Husité prý za velblouda nabídli vysoké výkupné 50 kop pražských grošů, a pak dokonce i významného zajatce, kterého si cenili na 200 kop, ale Plzeňští obojí odmítli. Když se nakonec dokázali obyvatelé Plzně polním vojskům ubránit, měl je císař Zikmund odměnit mimo jiné tím, že jim do městského znaku, ve kterém dosud měli pouze chrtici, přidal právě velblouda.

Na první pohled Hilariovo vyprávění o velbloudovi velmi připomíná žánr erbovních pověstí, avšak má reálný základ. Jednak by si Hilarius příhodu stěží mohl vymyslet, když ji ve svém kázání přednesl mnohým pamětníkům události, jednak ji zaznamenali i další současníci.

TIP: Krásně smyšlené dějiny: Hájkova Kronika česká je plná výmyslů

V utrakvistickém prostředí to byl především autor jedné z verzí Starých letopisů českých, v katolickém pak španělský učenec Jan ze Segovie, autor kroniky basilejského koncilu. Janovo vyprávění dokládá, že zpráva o ukořistění sirotčího velblouda Plzeňskými došla až na koncil do Basileje. Oproti Hilariovi koncilní kronikář navíc uvádí, že velblouda Janu Čapkovi daroval polský král Vladislav II. Jagello, který se mu tím odměnil za vojenskou pomoc proti řádu německých rytířů v Prusku. Čapek si prý zvířete velmi cenil, a proto po jeho ukořistění nechal useknout ruce dvěma plzeňským zajatcům. Plzeňští se obdobně pomstili na třech zajatcích husitských. Nelze vyloučit, že i tento brutální detail se zakládá na pravdě – do Hilariova kázání by se samozřejmě nehodil, a tak jej nahradila poznámka o výkupném.

Mimo další kronikářské zmínky je potřeba uvést ještě jednu soudobou úřední zprávu, která pochází přímo z roku 1434. Jedná se o oficiální dopis norimberské městské rady adresovaný radě města Plzně. Norimberští v něm děkují za neobvyklý dar, který měl vyjádřit vděčnost Plzeňanů za pomoc v boji proti husitům – velblouda. V norimberských městských účtech je pak zanesen i finanční dar plzeňskému služebníkovi, který zvíře do Norimberku přivedl.

Z rozhodnutí císaře?

Osudy plzeňského velblouda můžeme tedy poměrně přesně rekonstruovat z několika nezávislých zdrojů. Jak tomu ale bylo s polepšením plzeňského erbu císařem Zikmundem, o kterém se vedle Hilaria Litoměřického zmiňují ještě Staré letopisy české, a pak několik kronikářů 16. století?

Pro vládu Zikmunda Lucemburského je typický výrazný nárůst počtu panovnických erbovních listin, ze kterých se dodnes zachovala jen část. Jenže v Plzni, kde byla městská privilegia v minulosti uschována ve věži kostela sv. Bartoloměje a přečkala zde všechny války a živelné pohromy, se žádná erbovní listina nenachází a není evidována ani v nejstarších soupisech plzeňských privilegií. Mezi plzeňskými privilegii je přitom dodnes uloženo významné privilegium císaře Zikmunda z roku 1434, které představovalo hlavní odměnu za vytrvalost Plzeňanů při husitském obležení a městu přiznalo daňovou a celní svobodu v celé Svaté říši římské.

Jak si absenci Zikmundova znakového privilegia vysvětlit? Možnost, že taková listina existovala, ale ještě v 15. století se ztratila, je vzhledem k dobrému dochování ostatních městských listin málo pravděpodobná. Je tedy část kronikářských zpráv, která hovoří o polepšení plzeňského znaku císařem Zikmundem, vymyšlená? Anebo Zikmund v rozporu se svou praxí polepšil plzeňský erb pouze ústním rozhodnutím?

TIP: Stříbrný kůň z Milána: Jak přišli páni z Pardubic ke svému erbu?

Posledně uvedená varianta se jeví jako nejpravděpodobnější, i když to sotva bylo Zikmundovým záměrem. Je možné, že Zikmund v září 1434 při jednání s vyslanci města Plzně souhlasil s tím, že Plzeňany za jejich vytrvalost odmění zmíněnou daňovou a celní svobodou a také polepšením městského znaku o figuru velblouda. Když pak ale vyslanci jednali s úředníky císařské kanceláře o expedici příslušných listin, nechali si nakonec vystavit jen uvedené hospodářské privilegium pod zlatou bulou a od vyhotovení nákladného znakového privilegia, kde by bylo kromě poplatků kanceláři potřeba platit ještě iluminátorovi za barevné vyobrazení znaku, raději upustili. Přesto Plzeň začala polepšený erb užívat a budovat ústní tradici o tom, že jej městu polepšil císař Zikmund.