Přesto nelze říci, že k erupci došlo bez předchozích varování přírody, jen jim bohužel tehdejší Římané nemohli správně porozumět. Již mezi lety 100 př. n. l. a 50 n. l. docházelo k sesuvům půdy či prudkým změnám hladiny moře. Občas tyto aktivity musely mít velmi silné účinky a třeba v Herculaneu je zřetelné, že pobřežní domy byly erozemi břehů opakovaně poškozeny a následně opravovány. Výrazné ústupy a následné prudké vzestupy hladiny moře dnes již na rozdíl od obyvatelstva v 1. století dovedeme interpretovat jako signální projevy nebezpečně se plnících magmatických komor Vesuvu.

Poslední výstraha

Nejdůležitějším varováním mělo být silné zemětřesení 5. února roku 62 (možná 63) n. l., kdy slovy letopisce Tacita „bylo z velké části pobořeno lidnaté kampánské město Pompeie“. Otřesy velmi silně poškodily také Herculaneum a antickou Neapol. Podle některých předpokladů škody utrpěly zhruba dvě třetiny zástavby Pompejí i jejich okolí. Mnohé obyvatele to opravdu vylekalo a někteří, zřejmě ti majetnější, se z oblasti odstěhovali, čímž si vysloužili kritická slova státníka a filozofa Senecy, jenž za příčinu zemětřesení označil mohutné poryvy větru. 

Není ale pravděpodobné, že by lidé poznali, že se jedná o předzvěst výbuchu sopky. Odchod části Pompejanů byl také spíše důsledkem zničení jejich majetku než obav z možné erupce vulkánu. Pohyby země byly pro obyvatele Kampánie příliš obvyklým jevem, aby je mohly varovat. Ti, kteří zůstali, si na ně zvykli, a tak ani zemětřesení předcházející výbuchu, jak píše Plinius mladší, v roce 79 nikoho zpočátku příliš nevyděsilo. 

Obnova města

Zbylí obyvatelé Pompejí se po roce 62 pustili do práce a s velkou námahou začali odstraňovat škody. Finanční prostředky na to museli vynaložit všichni, nejvíce však přispěli bohatí decurioni a také císařský dvůr. Nelze vyloučit, že krátce po zemětřesení město navštívil i císař Nero, který poskytl postiženým městům pomoc. Roli v tom nejspíš sehrála i skutečnost, že některé z nejbohatších pompejských rodin, především Poppaeů Sabinů, byla v příbuzenském vztahu k tehdejší císařovně Poppaey.

Obnovu zřejmě ztěžovaly i další následné otřesy. O jak náročné dílo tu šlo, ukazuje skutečnost, že v momentě výbuchu sopky v roce 79 byla ještě řada staveb stále v rekonstrukci. V mnoha původně reprezentativních místnostech honosných domů zůstal například rozdělaný stavební materiál a poškozené zahradní ozdoby či sochy byly přeneseny dovnitř budov. Tento stav je patrný nejen z archeologických objevů, ale i z některých nápisů.

Jiné Pompeje

Nešlo však o pouhou rekonstrukci dřívější podoby města. Řada budov zřejmě změnila majitele a začala sloužit jiné funkci. Probíhala oprava silnic, přemalovávaly se některé fresky a opravy vyžadovala i pohřebiště za hradbami. Značné škody postihly zásobování města vodou, a tudíž i provoz lázní. Zdá se, že akvadukt mohl být před fatálním výbuchem opět v provozu, stejně jako veřejné lázně u fora. Dvoje starší rozsáhlé městské lázně, Stabijské a Předměstské, procházely rekonstrukcí a dokončovala se jejich obnovená výzdoba.

Pompejští se také pustili do výstavby nové, jak věřili, odolnější stavby chrámu ochránkyně města Venuše. Stavělo se i na foru, avšak některé tamní chrámy a veřejné budovy zastihl výbuch Vesuvu nedokončené. Chrám kapitolské trojice v momentě zkázy sloužil jako kamenická dílna. A takových budov, které opraveny nebyly vůbec nebo zdaleka se nedočkaly svého stavu před zemětřesením, byla řada. 

Dříve velké domy bohatých rodin se opakovaně dělily na menší jednotky a jejich část se proměnila v dílny a obchody. V samotné výbavě mnoha domů lze zřetelně postihnout, že ne vše se vrátilo do starých kolejí. V některých případech tyto proměny mohly souviset se změnou vlastníka či s odchodem původních majitelů hned po zemětřesení. Poškozená vodovodní potrubí vedla k zániku četných bazénků v zahradách bohatších privátních domů. 

Zaskočeni živly

Zdá se, že mohutná zemětřesení Pompeje a nejspíš i okolní komunity v mnohém pozměnila. Samospráva města nadále fungovala a navzdory trvalému úbytku počtu obyvatel zde pořád svým stylem žila římská městská společnost. Zjevně však docházelo i ke zneužívání nastalé situace, protože v roce 70 musel císař Vespasianus vyslat do Pompejí Tita Suedia Clementa, aby nastolil pořádek. O jeho činnosti svědčí tento nápis: „Z pověření císaře Caesara Vespasiana Augusta: tribun Titus Suedius Clemens zkontroloval pozemkový katastr a vrátil pompejské obci její pozemky, které byly v držbě soukromníků.“ V pozadí nápisu stál spor města s některými jedinci, kteří při renovačních pracích svévolně zabrali obecní či opuštěnou půdu a domy. 

TIP: Forenzní výzkum: Mnohé oběti erupce sopky Vesuv se pomalu upekly za živa

Přes všechna negativa Pompejané i další obyvatelé Neapolského zálivu usilovně pracovali na tom, aby se zde uchovaly důstojné podmínky pro život a město prosperovalo. Zjevně i v roce 79 n. l. věřili, že až občasná zemětřesení ustanou, dokáží vrátit svému městu jeho dřívější podobu. Když zkraje podzimu vyschly ve městě studny, kdo mohl tušit, co se děje v hlubinách země... 

Čína před pár dny vypustila „experimentální opětovně použitelnou kosmickou loď“. Jak je u čínských úřadů zvykem, oficiálních informací není mnoho. Podle čínských státních médií šlo o úspěšný start a blíže neupřesněná „kosmická loď“ se dostala na zemskou orbitu.

Tajemná kosmická loď

Tajemnou kosmickou loď vynesla do vesmíru nosná raketa Dlouhý pochod 2F, která v pátek 4. září odstartovala z kosmodromu Ťiou-čchüan v pošti Gobi ve vnitřním Mongolsku. Bližší údaje o startu, nákladu a vybavení nebo například experimentech na oběžné dráze nové čínské kosmické lodi oficiální zprávy neuvádějí. K dispozici nejsou ani žádné snímky lodi či jejího vybavení. 

Vše nasvědčuje tomu, že tajemná čínská kosmická loď strávila ve vesmíru dva dny a pak se vrátila zpět na Zemi. Před nedělním přistáním ještě vypustila neznámý objekt, kterému američtí analytici přiřadili označení NORAD ID 46395. Tento objekt zůstal ve vesmíru a pohybuje se po podobné oběžné dráze, jako předtím kosmická loď, ve výšce 348 kilometrů.

TIP: Další mise u konce a opět s rekordem: Utajovaný raketoplán přistál po 780 dnech

Podle vyjádření čínských odborníků k tomuto projektu z roku 2017 by tato opětovně použitelná kosmická loď měla být schopná vozit na oběžnou dráhu jak náklad, tak i astronauty. Po úvodním letu by měly brzy přijít další mise, které ověří znovupoužitelnost zařízení při vesmírných letech. Stěžejním cílem programu přitom je co nejvíce snížit náklady letů na oběžnou dráhu.

Pro pátrací a záchranářské týmy není hledání lidských ostatků rozhodně jednoduchou prací. Často se musí potýkat s nepřístupným a zhusta vegetací zarostlým terénem a jde o velmi namáhavou a zdlouhavou práci. Neal Stewart Jr. z americké University of Tennessee se svými kolegy nedávno přišel s tím, že by mrtvá těla bylo možné hledat pomocí důkladné analýzy vegetace na snímcích dronů.

K tomuto závěru vědci dospěli pomocí pozoruhodných experimentů, při nichž sledovali, jak rozkládající se mrtvola ovlivňuje své bezprostřední okolí v krajině. Vědci tomu říkají „ostrov rozkladu mrtvoly“ (anglicky „cadaver decomposition island“), z něhož vytékají do okolí živiny a další látky. 

TIP: Ztracené výletníky budou stopovat a zachraňovat šikovné drony

Experimenty ukázaly, že tyto „ostrovy“ s mrtvolou vylučují okolní půdy řadu látek, především velké množství dusíku. Obzvláště se to týká léta, kdy se během krátkého času uvolní z mrtvoly do půdy velké množství živin. Za příznivých okolností může přítomnost mrtvoly záhy přivodit změnu zbarvení a odrazivosti listů vegetace v sousedství mrtvoly. Pak už stačí jen vyslat na průzkum drony a zpracovat snímky, které v terénu pořídí.

Po vzoru Londýnského nebo Dubajského oka má i navrhovaná Spirálová věž nabízet nerušený 360° výhled na město z takřka ptačí perspektivy. Koncept počítá s celkovou výškou v rozsahu od 60 do 150 metrů v závislosti na zadání. Vyhlídková věž má být vybavena 16 kabinami pro až 12 cestujících, které by ve spirále „putovaly“ kolem osy věže. Jedna vyhlídková trasa by měla trvat od tří do desíti minut. Okna kabin mají cestujícím zobrazovat informace o městských pamětihodnostech a historii města prostřednictvím rozšířené reality.

TIP: Nová dominanta Sydney: 40patrový eko-mrakodrap ze dřeva, skla a oceli

Důležitým parametrem navrhované stavby je její ekologický provoz – ocelová konstrukce věže umožňuje autonomním kabinám rekuperaci elektrické energie, kterou mají zajišťovat integrované solární panely. Stavba má být navíc doplněna o „zelené“ vertikální zahrady a větrný mlýn.

Kde (a zda vůbec) bude Spiral Tower stát není zatím jasné – nizozemští projektanti se svým návrhem oslovili několik měst z celého světa. Je tak možné, že se ekologická spirálová věž stane v různých podobách dominantou více míst. 

Zvířata okouzlovala Geralda Durrella od dětství. Poté, co strávil první roky života v Indii a nedlouhou dobu v Anglii, rozhodla se jeho ovdovělá matka přestěhovat na ostrov Korfu. Tady si desetiletý Gerald žil jako v ráji a během pěti let strávených v Řecku se z něj stal zapálený sběratel všeho živého. Po vypuknutí 2. světové války se rodina vrátila zpět do Anglie, kde mohl mladý Gerald své už rozsáhlé znalosti uplatnit jako zaměstnanec obchodu s domácími mazlíčky a později jako jezdecký instruktor a pomocník ve stájích. U zvířat zůstal i po válce, kdy získal místo jako ošetřovatel v zoologické zahradě ve vesničce Whipsnade. 

Lovcem na vlastní pěst

V době Durrellova mládí nebyly zoologické zahrady vybaveny potřebnými znalostmi k úspěšnému odchovu zvířat. Když některé pošlo, bylo prostě nahrazeno jiným. Nové kusy dodávala řada zkušených sběratelů a lovců, kteří ve volné přírodě obstarali na objednávku téměř cokoli. Zdroje v divočině byly považovány za nevyčerpatelné.

Lovci se předháněli v cestách na co nejexotičtější místa a vraceli se s čímkoli, co dokázali na svých výpravách chytit. Také jednadvacetiletému Geraldovi se po počátečních obtížích nakonec podařilo vyjet do západní Afriky. Jeho návrat byl triumfální a úžasný úlovek malých i středně velkých zvířat mu v patřičných kruzích zajistil dobrou reputaci.

Bestsellery z nouze

Ačkoli se nyní zařadil mezi úspěšné sběratele, nebyly Durrellovy výdělky tak velké, jak si přál. Finanční potíže se stupňovaly, až po několika letech přišel na mizinu. On i jeho manželka Jacquie Sonia žili doslova o chlebu a vodě. Gerald se proto navzdory svému odporu ke psaní rozhodl následovat rady staršího bratra Lawrence (již známého spisovatele) a pokusil se prorazit jako spisovatel. Od prvního okamžiku bylo jasné, že je rozeným vypravěčem. Díky Durrellově skvělému smyslu pro humor se z jeho knih ihned staly bestsellery. Autor však své čtenáře nechtěl jen pobavit. Ve všech svých dílech současně učil o přírodě a nenuceně hlásal úctu ke všemu živému.

Od alkoholu k zoologické zahradě „naopak“

Přes velké spisovatelské úspěchy nebyl Durrell spokojen. Po další, tentokrát nevydařené sběratelské expedici propadl depresi, kterou zaháněl alkoholem. Jacquie, ve snaze vytáhnout jej ze splínu, připomněla manželovi dávnou myšlenku na založení vlastní zoologické zahrady. Durrell se pro projekt znovu nadchnul. Toužil chovat především vzácné živočichy na pokraji vyhynutí a zajistit jim podstatně lepší podmínky, než byly v té době standardem. Současně chtěl zařízení zaměřit na vědecký výzkum.

Po mnoha neúspěšných pokusech o získání místa na založení nové zoo se Durrellovým nakonec podařilo najít pozemek na Normanských ostrovech. Rok po jeho koupi otevřel Gerald Durrell svou slavnou Jersey Zoo.

Jako jeden z prvních chovatelů si Durrell uvědomoval nutnost množit zvířata přímo v zoo a co nejvíc šetřit řídnoucí přírodní populace. Dokonce měl v plánu vracet odchovaná zvířata zpátky do přírody. Jersey Zoo se proto mohla zdát z hlediska návštěvníků méně atraktivní než jiná zařízení tohoto typu. Zvířata tu nebyla umísťována na prvním místě kvůli lidem, ale naopak. Lidé měli svojí návštěvou podpořit zoo, která zvířatům zajistí nerušený život. Tato myšlenka byla v roce 1959 zcela revoluční a neobvyklá je ještě i dnes. 

Návštěvníci se v Durrellově zahradě setkávali s prázdnými ohradami, z nichž byli jejich obyvatelé právě převezeni do přírody. Narazit mohli také na výběhy bez oplocení, umožňující menším zvířatům volný pohyb, nebo na výběhy tak veliké, že v nich jejich obyvatele nebylo možno spatřit. Přesto byla a dodnes je návštěva Jersey Zoo jedinečným zážitkem, a to nejen pro množství goril, orangutanů, ksukolů ocasatých a dalších vzácných kousků.

Příliš velké sousto

Durrell nyní stál před obtížným úkolem najít pro svůj náročný projekt sponzory. Peníze vybrané na vstupném zdaleka nestačily na pokrytí provozních nákladů. I když Durrell žil pouze z prodeje svých knih a co mohl, investoval do výstavby zoo, bylo nezbytné zajistit pro zdařilý chod zahrady bezpečný zdroj financí. 

Vypětí z nadlidského úkolu se začalo projevovat v Durrellově soukromém životě. Znovu upadl do těžké deprese, kterou se snažil přerazit pitím. Když v roce 1963 založil organizaci Jersey Wildlife Preservation Trust, jejímž oficiálním symbolem se stal vyhynulý pták dodo (dronte mauricijský), mohl si Durrell konečně odpočinout a vedení zoo přenechat druhým. I tak ovšem dál věnoval téměř všechen svůj čas práci.

Smutný osud veselého spisovatele

Durrellovi v té době žili již víceméně oddělenými životy. Dosud trpělivá Jacquie rozhodla po 26 letech od manžela odejít. Gerald se současně trápil a zuřil, ale již po roce se bláznivě zamiloval do mladé americké zooložky Lee McGeorgeové, kterou si vzal a zůstal s ní až do své smrti. 

Jeho organizace zatím získávala na významu a popularitě, školila ochránce přírody z celého světa a stála za návratem několika ohrožených druhů. Durrell novým sňatkem sice pookřál, ale mladá žena mu zdraví nevrátila. Kromě artritidy a šedého zákalu trpěl mnoha dalšími problémy. Nakonec podlehl rakovině jater, před kterou jej nezachránila ani transplantace. Zemřel brzy po svých 70. narozeninách. Ať už byl ale Durrellův život poznamenán jakýmikoli zvraty a potížemi, jistě byl naplněný až po okraj. Zůstává mnoho věcí, pro které bude tohoto anglického přírodovědce vždy možné obdivovat.

TIP: Z Opavy do Keni: „Máma“ lvice Elsy byla Češka!

Gerald Durrell za sebou zanechal zcela jiný svět, než ten, který zkoumal jako malý chlapec. O nutnosti chránit přírodu dnes již nikdo nepochybuje a environmentální otázky se dostaly do povědomí široké veřejnosti. K této změně velmi významně přispěly Durrellovy knihy i všechno úsilí, které vložil do své práce. Jeho zoo dávají odborníci v žebříčku zahrad na první místo a Durrellova organizace, dnes známá jako Durrell Wildlife Conservation Trust, stále skvěle plní svoji misi zachraňovat živočichy před vyhynutím. 

Archeologové v Norsku skórovali. Odkryli zde 1 100 let starý vikingský hrob, v němž spočinul válečník s ocelovým mečem. Meč vědce okamžitě zaujal tím, že byl umístěný jinde, než je v podobných případech obvyklé. Bojovník ho měl po své levé straně.

Proč je umístění meče vlevo neobvyklé, vysvětluje Raymond Sauvage z Norwegian University of Science a muzea Technology (NTNU) University Museum:

„Podle oblíbené teorie Vikingové věřili, že posmrtný život představuje zrcadlový obraz původního života a v hrobech Vikingů se tak nacházejí předměty v zrcadlovém umístění. Týká se to i mečů, které tito bojovníci nosili po levé straně, aby je mohli pohotově tasit pravou rukou. Pohřbíváni jsou ale s meči po pravé ruce.“

Důvodem, proč měl pohřbený bojovník meč vlevo, by podle archeologoů mohla být možnost, že šlo o leváka. Svůj 80 centimetrů dlouhý meč by v takovém případě tasil z pravé strany.

TIP: Počasí pro archeologii: Bouře na Orknejích odkryly 1500 let starý hřbitov Vikingů

Zvláštní je i ale objem nalezených ostatků – pohřbený vikingský bojovník byl po smrti spálený, nicméně objem nalezených ostatků je větší, než bývá v podobných případech obvyklé. Po spáleném lidském těle zůstává v průměru okolo dvou kilogramů kostí. Ve vikingských hrobech je jich ale většinou mnohem méně – v průměru okolo 250 gramů. Rozdíl archeologové vysvětlují vírou Vikingů v magické vlastnosti kostí zemřelých. Podstatná část kostí tak často „mizí“ k rituálním účelům. V případě nálezu z Vinjeøry se ale v hrobě zřejmě nacházely ostatky kompletní.

Na univerzitě v Toulouse se uskutečnila studie, jíž se zúčastnilo 3 200 zdravých dospělých osob ve věku 32, 42, 52 a 62 let. Dobrovolníkům byly přiděleny body podle toho, jak měli hluboké a četné vrásky na čele. Žádný bod znamenal absenci vrásek, tři body značily četné hluboké vrásky. Účastníci studie byli sledováni 20 let, během nichž 233 osob z různých příčin zemřelo.

Vrásky jako signál 

Z 233 mrtvých mělo 15,2 % v hodnocení vrásek více než dva body, 6,6 % mělo jeden bod a 2,1 % nemělo žádné vrásky. Osoby, které měly nejvyšší hodnocení, měly téměř desetkrát vyšší pravděpodobnost předčasného úmrtí než ti, kteří měli hodnocení nula.

„Vrásky jsou ukazatelem rizikových faktorů, jako je vysoká hladina cholesterolu v krvi nebo vysoký krevní tlak,“ vysvětluje Yolande Esquirolová z univerzitní nemocnice v jihofrancouzském Toulouse. „Jde o snadno rozpoznatelný signál, který nevyžaduje velké náklady, protože není třeba lékařských testů,“ dodává. Jde tedy o signál, který může být pobídkou ke snaze u těchto osob odstranit další rizikové faktory, jako je vysoký krevní tlak, vysoká hladina cholesterolu, obezita či kouření.

Vědci zatím neznají důvod vztahu mezi oběma jevy, přišli ale s teorií, že zrychlený rozvoj vrásek souvisí s aterosklerózou a kornatěním cév. Na aterosklerózu a na vrásky mají zřejmě vliv změny kolagenu a oxidační stres. Žilky na čele jsou tak malé, že mohou být citlivější na hromadění plaku, a vrásky tak mohou být jedním z prvních znamení jejich stárnutí.

Naše Sluneční soustava je pozoruhodně plochá, všechny její planety obíhají kolem Slunce prakticky v jedné rovině. Nemusí tomu tak být ale vždy. Obzvlášť v případě disků s probíhajícími procesy formování planet nacházejících se u vícenásobných hvězdných systémů, jakým je například ten v nedávno zkoumaném systému GW Orionis. Tato soustava leží ve vzdálenosti asi 1 300 světelných let od nás a na obloze se nachází v souhvězdí Orion. Je tvořena trojicí hvězd, kterou obklopuje deformovaný, roztrhaný disk.

Porodnice exotických planet

Provedená pozorování rovněž odhalila, že vnitřní prstenec obsahuje prach o hmotnosti asi 30 Zemí, kterého by mohlo být dost na to, aby se zde zformovaly planety. Jelikož větší polovina hvězd v Galaxii se zrodila spolu s jedním či dvěma souputníky, vyvstává vzrušující možnost, že by mohla existovat zcela neznámá populace exoplanet, které obíhají své hvězdy na výrazně skloněných a značně vzdálených drahách.        

Aby vědci mohli učinit tyto závěry, pozoroval tým soustavu GW Orionis více než jedenáct let. „Zjistili jsme, že tyto tři hvězdy neobíhají v jedné rovině, ale jejich dráhy jsou skloněny vůči sobě i vzhledem k disku,“ říká členka týmu Alison Youngová.

Mezinárodní tým vědců ze Spojeného království, Belgie, Chile, Francie a Spojených států následně zkombinoval svá rozsáhlá pozorování s počítačovou simulací, aby pochopil, co se v systému odehrálo. Simulace vědcům ukázaly, že rozdílné sklony oběžných drah těchto tří hvězd by skutečně mohly způsobit, že se disk, který je obklopuje, rozpadne na jednotlivé prstence. A přesně to bylo i pozorováno. Také tvar vnitřního prstence souhlasí s předpovědí numerických simulací rozpadu disku.