Demi Skipperová se rozhodla zkusit tzv. Trade Me Project, tedy výzvu založenou na směnném obchodu, při níž je cílem vytěžit maximum z minima. Američanka nejprve směnila běžnou vlásenku za náušnice, ty „zobchodovala“ za sklenice na koktejly a za ně na oplátku dostala vysavač. Domácího pomocníka vystřídal snowboard a o několik obchodů později Demi vlastnila iPhone 11.

TIP: Na cestu z Londýna do Bristolu si koupil auto: Bylo levnější než jízdenka na vlak

Následující výměny se již pohybovaly ve vyšších hodnotách, a nakonec jí spadl do klína automobil Dodge Ram. Ani s ním se však mladá podnikatelka nechce spokojit a se směňováním údajně nepřestane, dokud za vlásenku nezíská dům.

Babí léto je dáno poměrně pravidelnou odchylkou od celkového trendu počasí, k níž většinou dochází od 21. září do 1. října. V této době přechodného oteplení dochází v pavoučích životech ke zlomové události.

Ottův slovník naučný říká: „Babí léto se nazývá Svatováclavské nebo Mariánské, latinsky Filamenta Divae Virginis = čili vlákna božské panny. Jemné pavučiny, vlákénka, která za jasného září jednotlivě nebo v chumáčcích poletují ve větru.“

Pavoučí vlákno a textilní průmysl

Pavučina se u pavouků tvoří ve snovacích žlázách umístěných v zadní části těla. Jejich vyústění mají tito členovci na konci zadečku, na takzvaných snovacích bradavkách. Tudy pavouk vytlačuje bílkovinnou hmotu, která se přitom zahušťuje a drobnými otvory vychází ven v podobě tenoučkého vlákna.

Pavučina je tedy vláknitá bílkovina, které se odborně říká fibrin. Jde o vlákno nesmírně pružné a dvojnásobně pevnější než hedvábí. Jeho pevnost je dokonce srovnatelná s pevností nylonu.

Mimořádných vlastností fibrinu se už dávno snažili využít australští domorodci, když z pavučin obrovských listnatek nefil splétali husté rybářské sítě. Na počátku 18. století zkoušeli podnikavci v textilním průmyslu vyrábět z tohoto materiálu oděvy. Žádaná tkanina skutečně spatřila světlo světa a zkušebně posloužila pro výrobu punčoch, rukavic a záclon. Projekt se ale nerozběhl, protože byl příliš nákladný a nepraktický.

Vzhůru na nová území

Babím létem tedy neoznačujeme jen pěkné počasí brzkého podzimu, ale také pavoučí vlákna, která za slunečného dne a mírného větru létají ve velkých počtech povětřím. Poprvé se o tomto jevu zmiňují na konci 17. století angličtí lékaři Hulse a Lister. Německý přírodovědec Meuge pozoroval start pavoučí letky v polovině 19. století za teplého říjnového dne. Zábradlí mostu bylo pokryto tisícovkou drobných pavoučků, kteří měli zvednutý zadeček a vypouštěli své jemné pavučiny proti větru.

Vlákno zahřáté teplým vzduchem se neustále prodlužuje, až se jeho délka stane pro pavoučka nosnou. Pak osminohý aeronaut letí na svém vlákénku unášen teplým podzimním větrem vstříc pavoučím dobrodružstvím, jak to výstižně zobrazil Ondřej Sekora v příhodách Ferdy mravence.

Slavný anglický přírodovědec Charles Darwin pozoroval na lodi Beagle, na níž se plavil kolem světa, tisíce malých pavouků plachtit vzduchem téměř sto kilometrů od nejbližší pevniny. Takto létají například pavouci rodu Erigone a Pachygnatha, pavouci z čeledi slíďáků (Lycosidae) a běžníků (Thomisidae).

TIP: Kdo číhá v trávě: S jakými druhy jedovatých pavouků se můžeme v Česku setkat?

Mezi „osminohé aeronauty“, kteří dokáží doplachtit do velkých vzdáleností, patří především drobné druhy, jejichž délka těla dosahuje maximálně dvou milimetrů. V průběhu letu se pavouček spustí po dalším vláknu k zemi a letící vlákénka se splétají s ostatními a vytvářejí tlustší provazce. Babí léto je tedy migrací pavoučích populací. Je to způsob velmi efektivní a pomáhá pavoukům dobývat nová území a rozšiřovat svůj životní areál.

A si nejrozsáhlejší skupina osob se v průběhu 20. století pokoušela prohlásit za velkokněžnu Anastázii či za careviče Alexeje. Těm bylo v době masakru sedmnáct, respektive třináct let, tudíž nebylo složité se s jejich „dospělou“ identitou po letech objevit na veřejnosti. Ale našli se samozřejmě i napodobitelé dalších carových dcer Olgy, Marie a Taťány. Jasné světlo do této složité situace začaly vnášet až testy DNA, díky nimž je v současnosti možné s pravděpodobností hraničící s jistotou konstatovat, že nikdo z těch, kteří se veřejně prezentovali jako zázračně zachránění členové carské rodiny, nebyl s rodem Romanovců jakkoli spřízněn.

Fräulein Unbekannt

Roku 1920 byla v berlínské nemocnici na Lützowstrasse hospitalizována neznámá žena, poté, co se neúspěšně pokusila spáchat sebevraždu skokem z mostu. Hovořila německy s ruským přízvukem a během pobytu se odmítala jakkoliv identifikovat, pročež ji personál po několika dnech začal oslovovat „Fräulein Unbekannt“ neboli „Paní neznámá“. Následně strávila dva roky v psychiatrické léčebně, a právě během této doby o sobě začala prohlašovat, že je velkokněžnou Anastázií Nikolajevnou. Její tvrzení se setkalo jak se zarytým odporem, tak s jednoznačnou podporou – tu domnělé Romanovně vyjádřili například Zinalda Tolstá, přítelkyně carevny Alexandry či ruský exulant, kapitán Nicolas von Schwabe.

Andersonová po čase ústav opustila a živobytí jí nadále zajišťovalo vydržování různými mecenáši. Vždy se totiž našla dostatečně zámožná osobnost, která jí její carský původ věřila nebo si zkrátka chtěla užít přítomnost této kontroverzní ženy. S Andersonovou se během jejího života setkalo i množství pamětníků, kteří Anastázii znali ještě z romanovského dvora. Někteří z nich ji ihned označili za podvodnici, jiní by přísahali, že se jedná o skutečnou velkokněžnu. Samozvaná princezna se dokonce pokusila soudit o carské dědictví, pochopitelně neúspěšně.

Svůj život žila opravdu naplno, neboť ještě rok před smrtí si stihla vzít o dvacet let mladšího profesora Johna Eacotta Manahana. Zemřela v USA v únoru 1984 za vědomí, že žádný soud do té doby nedokázal její carský původ s konečnou platností ani potvrdit, ani vyvrátit.

Dle dobového vyšetřování soukromého detektiva, kterého si na Andersonovou najal Arnošt Ludvík Hesenský, starší bratr Anastáziiny matky Alexandry, se ovšem tato žena, která vystupovala i pod jménem Anna Tschaikovská, za princeznu Anastázii pouze vydávala. Ve skutečnosti se jednalo o Franzisku Schanzkowskou, polskou dělnici. Ta byla lékaři prohlášena za šílenou, když její manžel zemřel na prvoválečné frontě a ona sama byla zraněna výbuchem granátu, který jí v továrně vypadl z ruky. Testy DNA, provedené v devadesátých letech, pak tuto její identitu spolehlivě potvrdily.

Literárně zdatná fabulátorka

Další z „Anastázií“ svůj život vylíčila v autobiografii, vydané roku 1963. V ní mimo jiné podrobně popsala i samotný akt popravy a způsob, jakým se jí podařilo přežít. Dle její výpovědi ji ve sklepení Ipaťjevského domu polomrtvou zachránila neznámá žena, která o ni na bezpečném místě pečovala, dokud se neuzdravila. Poté prý princezna pod jménem Eugenie Smithová cestovala vlakem a pěšky až do Srbska, kde se vdala a založila rodinu. Její dcera však zemřela v dětském věku a s mužem se následně rozešla. Když se však novináři následně pokusili jejího manžela v Srbsku vypátrat, našli jen muže, který popíral, že by s kýmkoliv tohoto jména byl kdy ženatý. Pro pravdivost jejích tvrzení na druhou stranu hovořil pozitivní výsledek testu na detektoru lži, jemuž se autorka musela na nátlak nakladatelství ještě před vydáním své knihy podrobit.

Bratranec Anastázie Nikolajevny kníže Rostislav Alexandrovič Romanov, který dlouhou dobu žil v Chicagu, se s domnělou princeznou pokusil několikrát setkat, vždy ho ale odmítla. Samozvaná velkokněžna své váhání zdůvodňovala nervozitou a strachem z velkého emocionálního vypětí, které by jí schůzka způsobila.

Za zmínku také stojí setkání „Anastázie“ s polským vojákem Michaelem Goleniewským (viz Trojitý agent), který se vydával za Anastáziina bratra, careviče Alexeje. Oba si tehdy v slzách padli do náručí a objímali se jako dlouho ztracení sourozenci. Poté, co odmítla dát vzorek k potvrzení DNA, se od své romanovské identity začala Eugenie Smithová distancovat. Pohřbena pak na své vlastní přání byla jako Evgenia Smetisko.

Trojitý agent

Málokdo prožil tak nabitý život jako tento dobrodruh polské národnosti. Za svůj život stihl Michael Goleniewski být příslušníkem jak CIA, tak i polské a ruské tajné služby, a krátce dokonce všechny tyto instituce obelhával coby trojitý agent. Nakonec se plně dal do služeb CIA, načež jej polské soudy v nepřítomnosti odsoudily k trestu smrti. Následkem jeho přeběhnutí bylo totiž v USA a v západní Evropě zatčeno několik ruských tajných agentů.

Krátce po útěku do USA se Goleniewski prohlásil za přeživšího careviče Alexeje. Uvedl také, že celou rodinu ve skutečnosti zachránil jejich domnělý vrah Jakov Jurovský. Celá romanovská rodina se podle něj od té doby měla skrývat v Polsku. Toto tvrzení mu však nijak nebránilo se roku 1963 v USA setkat s domnělou velkokněžnou Anastázií, za kterou se vydávala jistá Eugenie Smithová (viz Literárně zdatná fabulátorka). Goleniewski na tvrzeních o svém romanovském původu trval až do konce svého života a rozešel se kvůli tomu i s ruskou pravoslavnou církví, která jeho nároky zpochybňovala.

Estonský grafoman

Ernest Veermann, estonský imigrant žijící v Kanadě, známý také jako Alexej Tammet-Romanov, byl napůl hluchý – prý od toho, jak mu jeho domnělý vrah Jurovský vystřelil během popravy přímo vedle ucha. Trpěl leukémií a snažil se tvrdit, že carevičova hemofilie byla ve skutečnosti chybně diagnostikovanou rakovinou krve.

TIP: Podvodníci a lžikrálové na trůně: Carevič Dimitrij, který čtyřikrát vstal z hrobu

Své nároky začal vznášet až roku 1973, kdy začal příbuzné carské rodiny, žijící ve Velké Británii, bombardovat množstvím korespondence se žádostmi o osobní setkání. Po několika stížnostech z britské strany mu bylo kanadskou policií doporučeno, aby svého konání ihned zanechal. Veermann sice od svých prohlášení nikdy oficiálně neustoupil, ale až do své smrti o čtyři roky později je už nikdy neprezentoval veřejně.

Existují opravdu dlouhá golfová hřiště – některá z nich měří přes sedm kilometrů. Proti golfovému hřišti Nullabor Links jde ale o rozcvičku pro začátečníky. Australské nejdelší golfové hřiště na světě totiž měří úctyhodných 1 365 kilometrů. Golfisté při hře překonají dvě časová pásma a navštíví osmnáct měst podél Eyre Highway, která spojuje západ a jih Austrálie.

Nápad vytvořit extrémně dlouhé golfové hřiště vznikl nad sklenicí piva. Jde vlastně o propojení několika hřišť – k osmi již stávajícím přibylo 11 dalších a vzniklo tak 18jamkové megahřiště s parem 72. Po každé hře následuje zhruba 100 až 150kilometrový přesun na další část. Průměrná vzdálenost mezi jednotlivými jamkami je 66 kilometrů, k té nejvzdálenější ale musí hráči urazit téměř 200 kilometrů.

TIP: Golfový supermaraton napříč Mongolskem: 20 093 odpalů a 1 850 kilometrů

Původně bláznivý nápad láká stále více hráčů. Putování 1 365 kilometrů podél australského pobřeží dává hráčům příležitost poznat australskou kulturu a seznámit se s místními pamětihodnostmi. Podle Alfa Caputa, manažera Nullabor Links absolvovalo kompletní trasu okolo 17 tisíc platících hráčů. Nejméně jednou tolik jich ale podle něj absolvovalo hru „načerno“ bez placení.

Atopický ekzém je stále častějším onemocněním imunitního původu. Nepříjemné vyrážky na různých místech těla postihují v České republice asi 15–30 % dětí a 2–10 % dospělé populace. Na rozvoji atopického ekzému se podílí faktory genetické, defekt kožní bariéry, imunologická odpověď, vlivy životního prostředí a nejrůznější infekce. Přesné příčiny a mechanismy vzniku atopického ekzému ale stále nejsou úplně jasné, léčba je svízelná, s řadou zdravotních komplikací. 

Ian Myles z americké agentury National Institute of Allergy and Infectious Diseases (NIAID) nyní přichází se zajímavým nápadem cílené manipulace kožního mikrobiomu pacientů s ekzémem. Vědci vyvinuli k tomuto účelu sprej, který obsahuje živé bakterie Roseomonas mucosa, běžně se vyskytující na lidské pokožce. Použití spreje změní složení společenstva bakterií ekzému. První výsledky jsou velmi slibné. Sprej jednak podporuje regeneraci pokožky v místě ekzému, a zároveň potlačuje nežádoucí bakterie, jako je například zlatý stafylokok.

TIP: Novou vakcínu proti chřipce v náplasti inspiroval atopický ekzém

Myles s kolegy právě zahajují nový klinický test, v němž bude polovina z asi 120 pacientů s atopickým ekzémem léčena sprejem s živými bakteriemi. Druhá polovina dostane placebo, v tomto případě sprej s oslazenou vodou. Pokud testy uspějí a léčba s tímto sprejem uspěje, mohlo by to pro mnoho lidí znamenat úlevu od problematických léků a zároveň zlepšení kvality jejich každodenního života.

Americký startup kosmických technologií se sídlem v Kalifornii Astra si na pátek 11. září 2020 naplánoval první orbitální test. V 19:19 místního času vypustili svou dvoustupňovou nosnou raketu Rocket 3.1 z kosmodromu Pacific Spaceport Complex na Aljašce. Premiérová cesta na oběžnou dráhu ale pro Astru skončila chvíli poté, co začala.

Start proběhl bez obtíží. Stejně tak i úvodní část letu. Během letu prvního stupně ale raketu postihly jemné vibrace, které ji vychýlily z dráhy. Poté zasáhl automatický systém bezpečnosti letu a vydal příkaz k zastavení motorů rakety. První pokus Astry o let na oběžnou dráhu v té chvíli skončil. Podle reakcí představitelů Astry to ale není taková katastrofa, jak by se mohlo na první pohled zdát. Také už mají za sebou dva pokusy o suborbitální let.

Očekávaný neúspěch

Lidé z Astry si pochvalují, že podle předběžných analýz raketa letěla velmi dobře. Podařilo se jim získat množství důležitých údajů. Vše nasvědčuje tomu, že selhání Astru nešokovalo. Při úvodních testech nových typů raket se to stává poměrně často. Samotná Astra se vyjádřila v tom smyslu, že ani neočekávali perfektní průběh od startu až na oběžnou dráhu, i když by jim samozřejmě nevadil.

TIP: Nedávný utajovaný start malé rakety na Aljašce zřejmě skončil nehodou

Startup Astra usiluje o to, aby získal podíl na trhu vynášení malých satelitů na orbitu. Těm totiž podle všeho patří budoucnost. Jsou lehké a zvládají stále více věcí. Raketa Rocket 3.1 o délce necelých 12 metrů dopraví na oběžnou dráhu 25 až 150 kilogramů nákladu. Dosáhne přitom až na dráhu ve výšce 500 kilometrů. Další start Astra plánuje na letošní říjen.

Severský ostrov žije z turismu, a tak není divu, že v době koronavirové strádá. Tamní výbor pro cestovní ruch se proto rozhodl nové situaci přizpůsobit a začal zemi propagovat coby ideální místo pro frustrované.

TIP: Pochoutka z Islandu: Pivo s příchutí varlat plejtváka

Reklama staví na tzv. terapii křikem, kdy se člověk ze svých problémů jednoduše „vyřve“. A jak kampaň dodává: „Kde jinde ventilovat frustraci než na rozlehlém a panenském Islandu?“

Ostrované však nabízejí úlevu i těm, kdo nemohou přijet. Na sedmi různých místech země se totiž nacházejí reproduktory, ze kterých může na požádání zaznít váš křik – stačí vlastnit mikrofon a navštívit stránku lookslikeyouneediceland.com.

Britský vědec Alan McElligott z Univerzity královny Marie v Londýně zjistil při studiu daňků skvrnitých (Dama dama), že samci mohou v období říje z neustálého vábení samiček ochraptět. Ve své studii, založené na dlouhodobém pozorování daňků v Irsku a publikované v časopise Animal Behaviour, uvádí, že daňci vydávají vábivé zvuky na vrcholu říje víc než 3 000 krát za hodinu. Ostatní zvířata poznají podle intenzity a síly hlasového projevu velikost a postavení daňka ve stádu, takže volání samců současně zastrašuje případnou konkurenci.

TIP: Vládci říjnových lesů: Jelení námluvy z první řady

McElligott zjistil, že hlasové projevy jsou hlubší na vrcholu říje, na konci období páření jsou naopak vyšší, slabší a chraptivé. Slábnutí hlasu přičítají vědci nejen intenzivnímu používání hlasového aparátu, ale především celkovému oslabení organismu daňků. Během říje totiž přijímají málo potravy a musí často bojovat o samice, takže ztrácejí až 25 % tělesné váhy. Podobné hlasové vyčerpání lze podle dr. McElligotta pozorovat i u lidí, zvláště u intenzivně pracujících herců a učitelů.

Schopnost některých zvířat, například gekonů, udržet se ve vertikální poloze či viset hlavou dolů vědce už nějakou dobu inspiruje. A přišli na to, jakým způsobem právě zmínění plazi gravitaci přelstí. Klíč spočívá v drobných chloupcích neboli fibrilách, které jim porůstají celé prsty a mohou pevně přilnout k jakémukoliv povrchu. Na rozdíl od uvedených ještěrů by člověk musel nést mnohem větší hmotnost, takže by nestačilo pokrýt fibrilami jen dlaně a chodidla.

Badatelé však zjistili, že určitý typ polymeru dokáže rovněž poměrně snadno přilnout k hladkým materiálům. Neznamená to, že budeme už brzy šplhat po skleněných mrakodrapech jako hrdinové akčních filmů. Nicméně popsaná technologie – která je zatím časově a finančně náročná – by mohla pomoct firmám a továrnám v pásové výrobě, kde se ke zvedání nejrůznějších předmětů využívá těžká mechanika.