Začátkem devadesátých let minulého století se zrodila v hlavách několika nadšenců pro historii myšlenka postavit uprostřed lesů středověký hrad (odtud i název hradu, Guédelon byl původně název lesa). Mělo se stavět na zeleném drnu, tedy v místech, kde dříve žádný hrad nestál. Zato se zde nacházelo dost potřebného materiálu – kámen, dřevo, písek, hlína a voda. Skupina historiků, archeologů a specialistů na staré hrady se pustila s nadšením do ojedinělého díla. Vypracovali projekt a roku 1997 získali stavební povolení. V následujícím roce se pustili do díla. 

Dotek středověku

Měl to být hrad podle vzorů z počátku 13. století, z doby panování krále Filipa II. Augusta (1180–1223). Ale podle scénáře stavby se dílo hlásí do roku 1229, kdy už vládl ve Francii král Ludvík IX. Svatý (1226–1270). Ojedinělost projektu spočívá v tom, že se staví výlučně podle postupů té doby, bez použití moderní techniky. Vše se dělá ručně pomocí dobových nástrojů a technologií.

Práce je to nesnadná a velmi zdlouhavá. Stavební kámen narezlé barvy pochází z nedalekého pískovcového lomu, dřevo dodal okolní les, zdrojem vody je potok, který protéká vedle hradu, a šestimetrová studna. Kromě pískovce je ke zpracování dekorativních prvků použit bílý vápenec. Během let vznikla kolem stavby malebná středověká vesnice s krčmou a funkčním vodním mlýnem. Hemží se to tam domácím zvířectvem, které bylo v té době obvyklé. Koně a voli slouží jako potah k dopravě stavebního materiálu. 

Dílo profesionálů a nadšenců

Nejdůležitější jsou však řemesla, bez nichž by hrad nevznikl. Pracují zde kameníci, zedníci, tesaři, provazníci, vápeníci, cihláři, pokrývači a také kováři, kteří zhotovují železné prvky stavby a vyrábějí dobové nástroje. Zaměstnáno je zde okolo 70 lidí, z toho 40 přímo na stavbě. Profesionálním řemeslníkům vypomáhají dobrovolníci a mladí praktikanti z příbuzných oborů. Pro zachování dobového koloritu jsou všichni oblečeni do středověkých pracovních kytlic a nohavic. Do budoucna se počítá s účastí sklenářů, malířů a některých uměleckých řemesel. 

TIP: Pevnost Krak des Chevaliers: Mohutný strážce svatého řádu

Náklady jsou kryty většinou z dobrovolných příspěvků a darů. Jen z počátku přispěly bruselské fondy. Při značném zájmu veřejnosti a velké návštěvnosti Guédelonu vynáší slušnou částku také vstupné, které není zrovna nízké. Stavba tak může pokračovat. Guédelon není jen pokusem vzkřísit kus minulosti Burgundska. Je to také experiment, který pomůže odhalit tajemství středověkých stavebních technologií a ověřit si je v praxi. Poznatků se zatím podařilo shromáždit víc než dost.

Národní park Kchao Jaj leží severovýchodně od Bangkoku na ploše více než 2000 čtverečních kilometrů a je u návštěvníků velmi oblíben. Tento nejstarší národní park v Thajsku je znám svými vodopády, zvířaty a přírodní scenérií. Podobně jako mnoho podobných míst na světě se i park Kchao Jaj potýká se zvýšeným možstvím odpadků, které po sobě zanechávají turisté.

Nově budou návštěvníci parku muset při vstupu uvést své jméno a adresu, což strážcům usnadní je zpětně vysledovat, jestliže po sobě zanechají odpadky. Nové opatření oznámil thajský ministr životního prostředí Varavut Silpa-arča, který zveřejnil fotografii odpadků v kartonových krabicích připravených na odeslání nepořádným turistům. Jména a osobní údaje znečišťovatelů se navíc ocitnou v registru policie.

TIP: Na úpatí Everestu dobrovolníci posbírali 32 000 kg odpadu

„Vaše odpadky vám pošleme zpět,“ napsal ministr na svém facebookovém účtu. Zároveň připomněl, že nechávat odpadky v národním parku je trestný čin, za který hrozí až pět let vězení a značné peněžní pokuty. Kromě prázdných plastových lahví, plechovek a obalů, obsahuje krabice zveřejněná na ministrově účtu i zdvořilý vzkaz: „Tyto věci jste si zapomněli v Národním parku Kchao Jaj.“

Přistání na cizích vesmírných objektetech je vždy riskantní. Některá z nejzajímavějších míst ve Sluneční soustavě jsou navíc v prostředí, které je pro člověka mimořádně nehostinné. Je proto pravděpodobné, že přinejmenším v některých případech budou na takových místech přistávat moduly bez lidské posádky. Dálkové řízení přitom není v podobných případech použitelné, kvůli časové prodlevě dané velkou vzdáleností.

Americká vesmírná agentura NASA proto v rámci programu Safe and Precise Landing – Integrated Capabilities Evolution (SPLICE) vyvíjí a testuje sofistikovaný systém pro přesné přistání na cizích vesmírných tělesech, s důrazem na vyhnutí se možným rizikům. Systém SPLICE by měl zajistit bezpečnější a přesnější přistání na Měsíci i na jiných tělesech, než kdy dříve.

SPLICE na Měsíci

NASA již počítá s tím, že technologii SPLICE bude k dispozici pro přistávání na Měsíci v programu Artemis. Pokročilé senzory a inteligence SPLICE umožní přistávání v oblastech, kde to v době průkopnických letů programu Apollo nebylo možné. Jde například o místa s výskytem velkého množství balvanů nebo kráterů. Technologie by rovněž mohla pomáhat lidem při přistávání na Marsu.

TIP: Japonská společnost ispace hodlá v roce 2022 přistát na Měsíci s landerem

SPLICE využívá laserové senzory, kamery, vysokorychlostní počítač a sofistikované algoritmy, s jejichž pomocí systém bleskurychle analyzuje aktuální situaci v místě přistání. Vyhodnotí případná rizika a nastaví kurz pro nejvíce bezpečné dosednutí. Díky SPLICE se přistávací modul zorientuje na přistávací oblasti o rozloze zhruba poloviny fotbalového hřiště a vyhne se kamenů, prohlubním, kráterům a dalším možným překážkám. V dohledné době čeká 3 ze 4 subsystémů SPLICE test na raketě New Shepard společnosti Blue Origin. 

Když mají lékaři při úrazu hlavy sebemenší podezření na poškození mozku, tak pacienta hned pošlou na výpočetní tomografii. CT snímky prozradí, jak na tom dotyčný člověk vlastně je. V poslední době ale vyšlo najevo, že velmi spolehlivou a rychlou informaci o stavu mozku může poskytnout i test proteinu GFAP.

Nedávno byl pro klinické využití schválený podobný krevní test, který přináší výsledky v řádu hodin. David Okonkwo z americké University of Pittsburgh s početným týmem spolupracovníků ale vyvinul nový test, který je možné uskutečnit přímo na místě vyšetření, aniž by bylo nutné využít specializovanou laboratoř. Výsledek je pro lékaře k dispozici za 15 minut.

TIP: Rychlost rozhoduje: Nový levný test určí krevní skupinu za pouhých 30 sekund

Protein GFAP (Glial fibrillary acidic protein) hraje důležitou roli při vývoji centrální nervové soustavy a objevuje se i v řadě dalších typů buněk. Pro účely tohoto testu je podstatné, že ho nervové buňky začnou produkovat ve zvýšené míře velmi brzy po poranění nervové soustavy, včetně očí i samotného mozku.

Podílí se na tvorbě gliových jizev, které jsou významné pro zacelení poškozené nervové soustavy, ale zároveň znemožňují srůstání a důkladnou regeneraci nervové tkáně. Použití tohoto krevního testu by mohlo ušetřit velké množství zbytečných vyšetření na výpočetní tomografii. To představuje úsporu značných finančních prostředků.

Popis hygienických návyků starých Římanů se obvykle omezuje na časté návštěvy veřejných lázní. Ti odvážnější zmíní neméně veřejné vysedávání na toaletách. Za hranou únosné představy pak ale stojí velmi svérázný římský zvyk, a to užívat lidskou moč jako ústní vodu. Ano, čtete správně. A povětšinou se ani nejednalo o jejich vlastní produkt! Nebylo nic neobvyklého nechávat „hrnečky“ před domem, kde si je každý mohl volně nabrat. Ostatně, pouliční obchod s lidskou močí podléhal normálnímu zdanění.

Nejhorší na tom asi je, že toto hygienické užití moči skutečně fungovalo – právě díky čpavým dusíkatým látkám, které dokáží ústní dutinu hygienizovat a navíc zuby dokonale bělit. O tom, jak asi zaváněl dech z takto vyčištěných úst, se naštěstí historické prameny nezmiňují.

Protéza od zesnulých

Zubní náhrada, tedy umělá vložka za chybějící chrup, s námi pobývá už velmi dlouho. S touto praxí velmi pravděpodobně začali už staří Egypťané a je doložena napříč celou Evropou. Mocní panovníci, drsní seveřané, rozmařilí Římané – ti všichni neváhali zaplnit chybějící mezery umělou výplní.

Problém tu ovšem byl se základním materiálem. Proto se pracovalo se skutečnými zuby, které pocházely buď od chudých dárců, nebo relativně čerstvě zesnulých. K napojení zubů do profilu chrupu pak byly využívány různé stříbrné či zlaté drátky. Zvláštní popularity si pak vydobyly „zuby svobody“, vesměs stoličky, které vykradači hrobů dolovali z úst padlých po bitvě u Waterloo. Nebylo to nic tak neobvyklého: záznamy o krádežích zubů zesnulých pro dentální náhrady máme i z americké občanské války, nebo z krymské války.

Zrození zubní pasty

Dohledat recept první zubní pasty je opravdu složité, ale zdá se, že podobný produkt ke zmíněnému účelu vynalezli patrně Egypťané dříve než zubní kartáčky. A ty datujeme 3 500 let před náš letopočet. Šlo o tuhá vláknitá dřívka, jejichž konec se nejprve musel rozkousat a poté se používal k drhnutí. Pasta, roztíraná po zubech prsty, pak byla směsí drcených vaječných skořápek, popela, případně prášku ze spálených hovězích kopyt. Na Sicílii vedl pemzový prach. Italové zavedli první „příchutě“ – popel totiž částečně pocházel z různých vonných dřev a silic. Do receptu na zubní pastu také začíná být přidávána křída, kterou později vystřídá mýdlo. Hořká pachuť a výrazný pěnivý efekt zůstane zachován až do poválečných let, kdy se na věc pustí chemikové. Mýdlo v pastě je pak nahrazeno dodecylsíranem sodným.

Zubař? 

To, že bolavé zuby „léčil“ zvířatům i lidem kovář, není žádná legenda, ale holý fakt. Bolavý fakt. Skutečná profese instrumentálního dentisty totiž nebyla známá až do 18. století. Obratnost kovářů při práci s kleštěmi jste ocenili při extrakci celých kazových zubů. Pokud jste ji tedy ustáli ve zdraví a nedošlo k rozdrcení chrupu. To už jste museli jinam. Otevírání zanícených dásní k výplachům a vybírání zlomených zubů, to měli po dlouhá staletí na starost bradýři – holiči. Ti měli vždy po ruce ostrou břitvu, stejně jako nějakou tu dezinfekci. Často se tak jejich krámky hlásily do ulice veselým vývěsním štítem se zuby. Klasičtí lékaři nejevili o tuto sféru zákroků vůbec zájem, důležitý ale pro ně byl pacient před a po zákroku. Většinou totiž potřeboval něco na uklidnění.

Na kazy dietou

Co si budeme povídat, na zuby a ústní hygienu se ve středověku moc nedbalo. Nedá se ale říct, že by naši předkové měli chrup nějak výrazně horší. Vlastně, když pomineme ty nejchudší, kteří o zuby přicházeli v důsledku kritické podvýživy, stále zbývalo dost lidí s dokonalým a nekazovým chrupem. Jak je to možné? Odpověď je třeba hledat v optimální a vyvážené stravě, která nebyla moc bohatá na cukry a sladidla. Potraviny minimálně procesně zpracované, bez aditiv a zbytečné chemie, udržovaly velmi vyrovnanou mikroflóru v ústech. Žádné bakterie navíc, které by se uhnízdily v plaku. Je smutnou pravdou, že za většinu kazů dnes vděčíme tomu, co jíme.

Zkažený chrup

Zuby zdravé, víceméně kompletní, ale rozhodně ne bez poskvrnky. Právě proto má každý trubadúr a poeta potřebu nutkavě zmiňovat, že jím opěvovaná kráska má běloskvoucí úsměv. Nebo že divoši v dalekých zemích mají zářivý chrup. Protože to rozhodně nebylo v Evropě běžným jevem. Konkrétně v alžbětinské Anglii byly „v módě“ zuby až hrozivě černé. Vděčili za to cukru a sladkému ovoci, které si mocní mohli dopřávat v téměř neomezeném množství. Když jste chtěli u dvora zazářit, museli jste mít v ústech pohromu. Ta dokládala, že jste to, co jíte: opravdový boháč. Nakonec si i střední vrstva začala mazat zuby popelem, než vyrazila do ulic. Přece jen, šlo o odznak sociálního statutu!

Pomůže jen myší odvar

Bolí vás zuby? Pak na vás zcela nepochybně útočí „zubní červ“! Zdá se to zvláštní, ale tuhle hlodavou představu přijali za vlastní jak v Číně, tak i v Egyptě nebo Babylónské říši. Jen v poslední destinaci se ale snažili červa vyvrtat ven, často za pomoci velmi sofistikovaných nástrojů. Proto jim odpustíme, že součástí odvaru proti bolesti byla i mrtvá myš. Zřejmě proto, že je to hlodavec!

TIP: Co používali zubaři v době kamenné? Naostřené pazourky!

Dočista vykořenit zdroj bolesti včetně kořenů uměli nejspíš i ostrované na Maltě v době asi 2500 let př. n. l. Jen to většinou odneslo i pár zubů okolo, a někdy i čelist.  

Čeština si slova z cizích jazyků spíš půjčuje, než by do nich přispívala. Přesto se nám podařilo jeden český výraz rozšířit prakticky po celém světě. Jde samozřejmě o termín „robot“, který se poprvé objevil ve hře Karla Čapka R. U. R. z roku 1920. Zmíněná zkratka pak označuje klíčové postavy díla, tedy Rossumovy univerzální roboty.

TIP: Zákoutí češtiny: Jak Praha ke jménu přišla?

Méně se už ví, že Čapek sice slovo „robot“ jako první použil, ale nevymyslel je. Autorem uměle vytvořeného výrazu se stal jeho bratr Josef Čapek. Karel původně zamýšlel nazvat svá humanoidní stvoření „laboři“, podle latinského „labor“ neboli „práce“. Pojmenování se mu však příliš nelíbilo, a tak na radu sourozence zvolil roboty, podle českého „robota“ čili „nevolnická práce“. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

První prototyp letounu, který byl díky technologii Stealth doslova neviditelný pro radar, vzlétl u společnosti Lockheed 18. června 1981 a už v roce 1983 americké letectvo převzalo první sériové F-117 Nighthawk (noční jestřáb). Jednalo se o velmi neobvykle vyhlížející hranatý stroj, který měl jednočlennou osádku a dosahoval rychlosti 993 km/h. Podle všech amerických odborníků neměl být zachytitelný žádným sovětským radiolokátorem té doby. Do výzbroje tuto novinku zařadilo 37. taktické křídlo, jež se s novou výzbrojí poprvé dočkalo nasazení během jediného náletu při invazi do Panamy v roce 1989. Do mnohem intenzivnějších bojů se pak neviditelné „jestřáby“ dostaly při operaci Pouštní bouře v lednu 1991. Bez jediné ztráty zde odlétaly přes 1 300 bojových akcí, často proti těm nejnebezpečnějším cílům chráněným silnou protivzdušnou obranou.

Chovali se jako amatéři

Několik misí nad Irákem uskutečnil v kabině F-117 i pplk. Darrell Zelko. Ten byl ve službě ještě i osm let později a v podvečer 27. března 1999 se účastnil náletu na Bělehrad během operace Spojenecká síla. Jugoslávci však disponovali kvalitní obranou; jejich města hájil také třetí prapor 250. raketové brigády protivzdušné obrany pod velením plukovníka Zoltána Daniho. Jeho jednotka měla ve výzbroji sovětské rakety země-vzduch 125-Něva/Pečora, v kódu NATO známé jako SA-3 Goa.

Plukovník Dani později napsal: „Američané si mysleli, že nás rozdrtí bez odporu. Občas se chovali jako amatéři. Osobně jsem odposlouchával hovory pilotů bombardérů s průzkumnými letadly AWACS. Znal jsem jejich trasy i plány bombardování.“ Jeho jednotka ale byla pod neustálým „dohledem“ amerického elektronického průzkumu, a proto mohla radiolokátory zapínat jen na pár vteřin. Jinak by následoval úder nepřátelských letadel. Dani také prý nechal vymontovat radiolokátory z vyřazených stíhaček MiG a ty příležitostně zapínal, aby nepřítele zmátl. Díky těmto návnadám a neustálému pohybu jeho jednotka neztratila jedinou baterii, přestože na něj letouny NATO během kampaně odpálily 23 raket HARM.

Nálet na Bělehrad

Velitel si byl jistý, že dokáží F-117 odhalit: „Radary metrového rozsahu dokážou rychleji zaregistrovat letouny s technologií Stealth, takže se nám ho podařilo včas objevit, jen co vlétl do zóny našeho dosahu. Když se přiblížil na vzdálenost 15 kilometrů, rozkázal jsem střelci Senadu Muminovičovi, aby stiskl tlačítko a raketa začala startovat.“ Darrell Zelko tou dobou právě otevřel pumovnici. Blížil se totiž ke svému cíli, na který chtěl vypustit dvě laserem naváděné pumy GBU-12 Paveway II. To však zvýšilo radarový odraz jeho stroje, což patrně jugoslávským operátorům stačilo.

Pilota v kabině černě kamuflovaného letounu čekaly perné chvíle. „Spatřil jsem vzhůru stoupat dvě rakety, ale mohly tam být i další. Sledoval jsem je vizuálně hned od jejich startu a pomyslel jsem si, že je to špatné. Stříleli po mně už mnohokrát předtím, ale to bylo poprvé, kdy jsem se opravdu bál. První raketa šla přímo na mne. Prolétla hrozně blízko a já jsem byl překvapen, že nevybuchla. Cítil jsem, jak průlet zacloumal letadlem. Jakmile zmizela, já rychle začal hledat druhou raketu. Když jsem ji uviděl, pomyslel jsem si, že tahle mě dostane.“

Bohužel pro něj se nemýlil a obrovská, šest metrů dlouhá střela našla svůj cíl. Zelko ztratil kontrolu nad těžce poškozeným strojem a ten se začal otáčet a padat k zemi. Velké přetížení způsobilo, že pilot nebyl okamžitě schopen zaujmout na své katapultovací sedačce správnou polohu. Pak se mu to přece jen podařilo, zatáhl za madla a jeho křeslo ho vystřelilo z kokpitu. Padák se otevřel a Zelko pomalu klesal k zemi. Ještě ve vzduchu se dokázal vysílačkou spojit s nejbližším americkým letounem, tankerem KC-135 kroužícím nad Bosnou. Obával se, že hned po dopadu bude zajat, a tak chtěl co nejrychleji podat informace o svém sestřelení.

Na území nepřítele

Zelko dopadl na zem u dálnice na Bělehrad. Rychle sbalil padák a skryl se ve strouze. Později vzpomínal, jak ho v tu chvíli napadlo: „Tak z toho by moje máma asi neměla radost.“ Pak znovu zapnul vysílačku určenou pro tísňové volání a odvysílal třikrát nouzové mayday, obsahující i jeho nouzový volací znak Vega 31. Vysílačku pak hned vypnul, protože věděl, že srbští vojáci ho mohou odposlouchávat. Jeho volání Američané zachytili a okamžitě rozjeli záchrannou operaci.

Do oblasti zamířily čtyři helikoptéry, které ho měly nalézt a vyzvednout. Situaci však komplikovala padající mlha a začínající noc. Zelko několikrát vysílačku nakrátko zapnul a upřesňoval svoji polohu, když se ale vrtulníky blížily, musel ji vypnout. Srbové totiž rozjeli po sestřeleném letci rozsáhlé pátrání, do kterého se zapojili jak vojáci, tak příslušníci různých polovojenských organizací a civilisté. Kdyby Zelko padl do rukou jim, asi by měl velké problémy. Nebylo by to poprvé, kdy civilní obyvatelstvo vystavené těžkému bombardování sestřeleného letce zlynčovalo.

Horké chvíle

Do pátrání po něm se prý zapojilo na 800 lidí. Americkým vrtulníkům začalo po nějaké době docházet palivo a musely odletět k dotankování z přivolaného tankeru. Pak se do oblasti vrátily a pokračovaly v pátrání. Jeden z pilotů později vzpomínal, že už z dálky pozoroval další a další auta sjíždějící se do dané oblasti ze všech stran. Zavolal Zelkovi, aby na chvíli rozsvítil světlici, což se vzápětí stalo. Zachránce se ale bál, že ji spatří i Srbové, a tak okamžitě volal ještě jednou a nakázal, aby ji zase zhasl.

Jeden záchranný vrtulník Sikorsky MH-53 přistál ve vzdálenosti asi 30 m od sestřeleného letce, a zatímco ho část posádky hlídala, dva vojáci se rozběhli k Zelkovi. Ten podle nacvičeného postupu poklekl a zvedl ruce. Zachránci ho rychle identifikovali a jeden ho pozdravil slovy: „Jak se vede, pane? Jsme tu, abychom vás dostali domů.“ Pak už následoval úprk k vrtulníku se stále běžícím motorem a rychlý start. Pilot F-117 byl zachráněn po asi osmi hodinách strávených na nepřátelském území. 

Dozvuky akce

Velitel srbské protiletadlové baterie plk. Zoltán Dani později vzpomínal na následující události: „Blahopřáli jsme si samozřejmě, ale to je vše. Pocit byl stejně příjemný, jako bychom vstřelili branku ve velmi důležitém utkání. Ale ráno přišel důstojník z vyššího velení a zeptal se, jestli vůbec víme, co jsme sestřelili. Řekl jsem, že nemám ponětí, o jaký cíl šlo. A pak nám teprve řekl, že se jednalo o neviditelný F-117.“ Sestřelení nejmodernějšího F-117 bylo pro jugoslávskou propagandu mimořádně tučným soustem. Se značnou dávkou černého humoru světem proletěla slavná věta: „Promiňte, nevěděli jsme, že byl neviditelný.“  Některé zdroje tvrdí, že Srbové možná 30. dubna zasáhli ještě další F-117, který přišel o část ocasních ploch. Přestože se dokázal vrátit na základnu, později byl prý vyřazen ze služby.

TIP: Stále aktuální hrozba (1): Proměny bombardérů ve 20. století

Oba účastníci incidentu Srb Zoltán Dani a Američan Darrell Zelko se v roce 2013 znovu setkali. O sestřelu si velmi vášnivě vyprávěli jako dva veteráni a vojenští profesionálové. U toho se také spřátelili. Obě rodiny se od té doby pravidelně navštěvují jak v USA, tak v Srbsku. Při té příležitosti vznikl i dokumentární film Druhé setkání, jehož hlavním tématem je smíření mezi národy. Sestřel F-117 byl pro americké letectvo velmi trapnou, i když ne zásadní epizodou celé kampaně. Mnoho vojenských analytiků jej dodnes vykládá jako důkaz, že i nejmodernější americké neviditelné letouny mohou být sestřeleny protiletadlovými systémy ze sovětských dob. 

Luboš Perek si s astronomií rozuměl již od dětství. Tehdy však zřejmě on ani nikdo z jeho blízkých netušil, že jednoho dne vystoupá až na nejvyšší vědecké příčky. Že bude pracovat pro Mezinárodní astronomickou unii (IAU), Organizaci spojených národů (OSN) a stane se též duchovním otcem největšího českého dalekohledu. Vždy chtěl vědět víc a vidět dál, a jak sám říká: „Jakmile se vyskytly výhybky, vždycky jsem šel za svým zájmem. Mým životním heslem bylo neztrácet čas!“

Vzpomínal jste nyní, při oslavách stého výročí založení Mezinárodní astronomické unie, na svoje působení na pozici generálního tajemníka této světové organizace? 

To víte, že jsem vzpomínal. Především na pražský XIII. astronomický kongres IAU, kdy mě do uvedené pozice zvolili. Dostal jsem tak příležitost více přispět ke světovému rozvoji astronomie. Na druhou stranu jsem v důsledku práce v IAU a později v OSN nemohl rozvíjet vědeckou kariéru. Šlo o jistou daň, kterou bylo třeba zaplatit. 

V rámci oslav výročí založení IAU jste vystoupil se svou zdravicí i s příspěvkem v panelové diskusi. Jaké bylo setkání se současnou předsedkyní Ewine van Dishoeckovou? 

Je to šarmantní dáma a rád jsem si s ní pohovořil. Vždy mě potěší, když se o astronomii zajímá žena, a měl jsem radost, že v úvodním projevu vysoce ocenila českou astronomii jak v amatérské, tak profesionální rovině. Kvitoval jsem, že jsem mohl promluvit také v rámci panelové diskuse, i když jsem tam značně převyšoval doporučený věkový průměr (panelová diskuse byla určena pro mladé astronomy asi do čtyřiceti let věku – pozn. autorky). Bylo pro mě velice důležité vyjádřit se k současným astronomickým otázkám, které stále sleduji, a upozornit na nebezpečí, jež naší planetě hrozí od blízkozemních asteroidů. 

Vědět víc a vidět dál

Vraťme se však na začátek – do pražského domu U Slunce, kde jste 26. července 1919 přišel na svět. Vzpomenete si, kdy jste jako dítě poprvé zvedl oči ke hvězdám? 

Na to si opravdu nepamatuji, ale určitě to nebylo v Praze, protože jsme se brzy stěhovali. Na základní školu jsem nastoupil v Ledči nad Sázavou a tehdy mě také začaly zajímat obrázky kopulí s vysunutým dalekohledem. Moc rád jsem si je maloval. 

Z Ledče jste se vrátil do Prahy a začal studovat klasické gymnázium Aloise Jiráska v Resslově ulici. Nacisté však nápis, že se jedná o Jiráskovo gymnázium, nechali odstranit. Jak to na vás zapůsobilo? 

Hodně mě to tenkrát rozzlobilo, ale víc mě mrzí, že už nikdy nebyl obnoven. Bydlel jsem nejprve na penzionátě, ale tam se mi velmi stýskalo, proto si mě k sobě vzali dědeček s babičkou. Také mi zařídili doučování, takže mi s výukou pomáhal student a později i kamarád Vladimír Walzel. 

Poté jste nastoupil na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Vyměnil jste tedy tradiční rodinnou kariéru právníka za nejistou dráhu vědce. Jak na to reagovali vaši rodiče? 

Doma se skutečně očekávalo, že budu právníkem. Tato profese se u nás dědila již po tři generace a předpokládalo se, že já budu tou čtvrtou. Jenže mě lákala věda. V mém úsilí mě tehdy významně podporoval můj úžasný dědeček doktor Václav Perek. 

Je pravda, že s vámi dokonce nastoupil do prvního semestru, aby vás ve studiu podpořil? 

Přesně tak, dokonce se kvůli mně nechal zapsat na matematickou deskriptivu, aby mi mohl ve škole pomáhat. Vydržel celý první semestr a zabrzdilo jej až aritmetické tvrzení, že „a“ je menší než nula. To dědečka znepokojilo: Vždyť jak by něco mohlo být menší než nula?

V průběhu vašeho studia ovšem vypukla druhá světová válka a vy jste byl „totálně nasazen“ na práce do Říše. Tehdy jste se spolu s třemi kamarády rozhodli, že když je ta doba totálního nasazení, je třeba dělat také totálně nepoužitelné věci, a začali jste se učit arabštinu. Šlo o protest? 

Bylo to skutečně tak. Nechtěli jsme jen sklonit hlavu a poslouchat. Bouřili jsme se alespoň takto. Stejně jsme si počínali i v práci, kam jsme byli nasazeni. V šuplatech jsem měl dobře ukryté matematické knihy a požadavky ke druhé státnici. Pracovní doba byla desetihodinová, ale já jsem vše dokázal zvládnout rychle a poté jsem se tajně věnoval své oblíbené matematice a fyzice. 

Z té doby se traduje i jedna úsměvná historka o vašem kolegovi, který si sestrojil zařízení, jež za něj pohybovalo pravítkem na rýsovacím stole. Opravdu si toho váš nadřízený nikdy nevšiml? 

Kolega byl velmi zdatný konstruktér, a protože se chtěl večer bavit po hospůdkách, potřeboval se také někdy vyspat. Byli jsme tehdy nuceni pracovat v konstrukční a vývojové kanceláři, která se zabývala leteckou statikou pod německým vedením Junkerse, a šéf nás sledoval ze své kanceláře. Podle toho, jak se pohybovaly naše rýsovací nástroje, usuzoval, jak pilně pracujeme. A kolega si sestrojil zařízení, které za něj tento pohyb provádělo samo, zatímco on v klidu pospával. 

Po válce jste se ocitl na jedné z životních křižovatek. Obdržel jste nabídku od věhlasného profesora Josefa Mikuláše Mohra do Brna. Čím jste se tam zabýval? 

V Brně jsem pracoval na instalaci dalekohledu Cassegrain na Kraví hoře. Jednalo se o přístroj s průměrem zrcadla 0,6 metru, vybavený fotografickou kamerou a později i fotoelektrickým fotometrem. Zmíněný dalekohled tam funguje dosud. Pod křídly profesora Mohra jsem se také trochu ukryl před tehdejším režimem, jemuž zřejmě vadil můj buržoazní původ. Do Brna dokonce dorazil příkaz, aby mě Mohr okamžitě vyhodil. On však prostě dopis odložil a neudělal nic. Riskoval, ale zachránil mi tak vědeckou kariéru.

Do Brna s vámi jela i vaše tehdejší novomanželka Vlasta. Chtělo se jí opustit milovanou Prahu? 

Vlasta měla v Brně sestru, a tak jsme nešli do úplně neznámého prostředí. Když jsem jí ten návrh přednesl, podpořila mě, stejně jako i v dalším životě. Stála vždy při mně, a to v dobách dobrých i zlých. Za to jsem jí nesmírně vděčný. Tehdy jsme si oba mysleli, že v Brně pobudeme jen několik let, ale nakonec jich bylo deset. Město jsme si společně opět připomněli v roce 1999, když jsem od Masarykovy univerzity obdržel čestný doktorát. 

Postavit „dvoumetr“ nebylo snadné

V roce 1954 jste zakotvil v Astronomickém ústavu Akademie věd, kde stále působíte jako emeritní pracovník. Tam jste se také pustil do stavby dalekohledu. Potvrdil se tím váš zájem z dětství, kdy vás otevřené kopule s dalekohledy fascinovaly? 

V roce 1956 jsem na konferenci astronomů podpořil kolegu Miroslava Plavce s myšlenkou vybudovat na observatoři v Ondřejově dvoumetrový dalekohled. Nešlo o snadnou situaci. Tak velký přístroj musí být doslova „šitý na míru“ stávajícímu prostředí. Problematické bylo tehdy nejen stavbu prosadit, ale především se domluvit na přesnosti jejího technického provedení s dodavateli. Například betonový věnec směl mít toleranci pouhé čtyři centimetry a podlaha musela v jednom místě unést až pětadvacet tun. Tehdy náš dalekohled dostal šanci i díky tomu, že byl vypuštěn Sputnik, a takový kolektor světla nabízel využití pro řešení mnoha vědeckých problémů. 

A právě tento přístroj je – stejně jako vy – spojen s Mezinárodní astronomickou unií… 

Stavba „dvoumetru“ trvala bezmála jedenáct let a do provozu byl uveden při slavnostním otevření v srpnu 1967, u příležitosti XIII. valného shromáždění IAU v Praze. Tehdejší ředitel jej prezentoval slovy Karla IV. z jeho zakládající listiny Univerzity Karlovy: „Český národ má nyní bohatě prostřeno na vlastním stole.“ Slavnostního otevření se účastnil prezident IAU profesor Pol Swings a generální sekretář profesor Jean-Claude Pecker. Ve finále stál dalekohled čtyřicet milionů korun.

A šestého srpna 2012 byl pojmenován „Perkův dalekohled“. Už od roku 1979 pak vaše jméno nese i planetka s číslem 2900. Jaký je to pocit, mít takové jmenovce? 

„Dvoumetr“ vnímám především jako vlastní příspěvek české astronomii. Ve své době byl v první desítce největších dalekohledů světa. Hvězdáři tak konečně dostali do rukou skutečně moderní přístroj. 

V roce 1964 jste na kongresu IAU v Hamburku navrhl vytvořit katalog planetárních mlhovin. O jak obtížnou práci se jednalo? 

Tehdy jsme se s kolegou Lubošem Kohoutkem rozhodli sestavit souhrnný katalog planetárních mlhovin na základě velkého množství shromážděných dat. Když jsme jej dokončili, byl čtyřikrát obsáhlejší než ty předchozí a zastaral teprve po pětadvaceti letech. Zahrnoval 1 036 objektů a ještě v letech 1991 až 1995 zůstával nejcitovanější prací Astronomického ústavu ČSAV a posléze Akademie věd. 

V roce 1967 jste se stal ředitelem zmíněného Astronomického ústavu ČSAV a doslova jste se zasloužil o přežití české astronomie. Při normalizačních čistkách prý díky vám nikoho z pracovníků ústavu nevyhodili. 

Nejednalo se o snadnou dobu. Nejprve to vypadalo docela nadějně, to když propuklo pražské jaro. Ale po okupaci Československa v srpnu 1968 nastaly zlé časy. A já jsem byl první z odvolaných ředitelů na Akademii. 

A poté nám Američané poslali kámen z Měsíce? 

Málokdo by věřil, že může dojít až k tak absurdní situaci. NASA naší zemi darovala měsíční kámen, ale strana a vláda něco takového absolutně nepodporovaly. Normalizátoři a jejich normalizované oběti se toho lekli jako čert kříže. Že by měsíční kámen mohl být vystaven třeba v prostorách Československé akademie věd v Praze? Vyloučeno! Všichni se báli. Proto jsem pro jeho vystavení poskytl prostory v kopuli ondřejovského dvoumetrového dalekohledu. 

Je pravda, že byl pojištěn na jednadvacet milionů dolarů? 

Přesně tak, tolik peněz jsme si ani nedokázali představit. Měsíční kámen k nám letadlem Československých aerolinií z Vídně do Prahy dopravil americký diplomatický kurýr. Kámen byl umístěn v průhledném pouzdře s dusíkovou atmosférou, vážil 21,3 gramu a připomínal kus obyčejné strusky. Jeho stáří stanovila radioaktivní metoda přibližně na tři miliardy let. 

A tak si lidé mohli 1. března 1970 v novinách přečíst: „Ve dnech 1.–15. 3. 1970 je na ondřejovské observatoři v kopuli dvoumetrového dalekohledu otevřena výstava, jejíž ústřední exponát tvoří vzorek měsíční horniny, přivezený v červenci 1969 posádkou Apolla 11.“ Jaký byl zájem veřejnosti? 

Obrovský, návštěvníci se do Ondřejova jen hrnuli. Bohužel, nečekaně zavládly mrazy a napadla spousta sněhu – takže i kámen z Měsíce musel na výstavu přivézt traktor. Nejezdily autobusy, „embéčka“ cestou uvízla, a pokud se zájemci vydali vlakem, museli jít ze Senohrab šest kilometrů pěšky po zaváté silnici. Na silničce ke dvoumetru, běžně víceméně pusté, se potkávalo procesí lidí na běžkách nebo táhnoucí sáňky s dětmi. Dav se doslova vinul jako had po příjezdové cestě až na hvězdárnu. Šlo svým způsobem i o tichou demonstraci odporu proti etablujícímu se režimu. 

V letech 1968 až 1970 jste působil jako viceprezident Mezinárodní rady vědeckých unií (ICSU). A v roce 1975 vás povolali do Oddělení pro záležitosti kosmického prostoru při úřadu generálního tajemníka OSN v New Yorku. Jak náročné byly diskuse o stanovení hranice kosmického prostoru a otázky týkající se geostacio­nární dráhy? 

Práce v OSN se od té předchozí naprosto odlišovala. Věnoval jsem se právě definici kosmického prostoru, především stanovení hranice mezi ním a vzdušným prostorem. Otázka geostacionární dráhy mě rovněž velmi zajímala. Aby se družice nacházela na geostacionární dráze, musí se pohybovat po kruhové trajektorii nad rovníkem a mít stejnou úhlovou rychlost jako Země. Rovníkové státy však tehdy v Bogotské deklaraci vznesly nárok na úseky této dráhy nad svým územím. V reakci na to jsem vypracoval studii, v níž jsem dokládal, že družice se sice dá vypustit na geostacionární dráhu, ale nezůstává nad jedním bodem rovníku, protože ji vliv Slunce a Měsíce začne vychylovat. Stabilní rovníková geostacionární dráha, daná pouze přírodními silami, jednoduše neexistuje. Družici je třeba na ní udržovat korekčními impulzy pomocných motorků. Přesto země jako Kolumbie či Ekvádor trvaly na svém ještě dalších šestadvacet let. 

Jakým vědeckým úkolům jste se věnoval po návratu z OSN? 

Tehdy pro mě nastalo poměrně krušné období. Komunistický režim mi prakticky znemožnil udržovat již dobře vybudované mezinárodní vztahy. Nejvíc se to projevilo v letech 1980 až 1982, kdy jsem působil jako prezident Mezinárodní astronautické federace. 

Rok 1989 vás zastihl na postu předsedy České astronomické společnosti (ČAS). Co daný letopočet znamenal pro vás osobně? Prý jste se mimo jiné začal učit pracovat s počítačem? 

V období po sametové revoluci jsem se především pokoušel zachovat klid a chladnou hlavu. Svolal jsem mimořádný sněm ČAS a snažil jsem se o hladký přerod této tradiční instituce ve skutečně svobodnou vědeckou společnost. A opravdu jsem se začal učit pracovat na počítači. V žádném případě jsem nechtěl ztrácet čas. Vrhnul jsem se do práce a seznamoval se s možnostmi, jež výpočetní technika nabízela. A bylo to potřeba, protože se tak konečně naskytla příležitost komunikovat i sdílet myšlenky s vědci celého světa. 

V roce 1992 jste obdržel cenu Julese Janssena, tedy nejvyšší ocenění Société astronomique de France, a v roce 1999 následovala Nušlova cena. Co pro vás podobná ocenění znamenají? 

Ceny Františka Nušla si velice vážím. Nušl se shodou náhod seznámil s továrníkem Josefem Janem Fričem a spolu roku 1898 zbudovali hvězdárnu v Ondřejově. Poté se stal i jejím prvním ředitelem, čímž je mi velice blízký. A cenu Julese Janssena obdrželi pouze dva Čechoslováci – tím prvním byl Milan Rastislav Štefánik. 

Plameny, které od konce loňského roku sužovaly Austrálii, se podle nejnovějších odhadů zapíšou do učebnic jako jedna z nejhorších přírodních katastrof moderní historie.

Ještě začátkem roku se odhadovalo, že australské požáry zabijí nebo ovlivní život až 1,25 miliardy zvířat. Prognóza se však bohužel ukázala jako velmi mírná: Živel nakonec zasáhl území o rozloze 11,46 milionu hektarů, obývané až třemi miliardami živočichů. Dle propočtů ochránců přírody z WWF-Australia oheň zabil nebo donutil k přesunu 143 milionů savců, 2,46 miliardy plazů, 180 milionů ptáků a 51 milionů žab. 

Drsné časy přicházejí

Vědci pochopitelně hledají odpověď na otázku, proč byly požáry v Austrálii tak devastující? Především, jihovýchod Austrálie zažívá neobvykle sucho a nejdelší období podprůměrných srážek za posledních 120 let. To podle vědců souvisí s extrémnější podobou fenoménu dlouhodobých klimatických cyklů přezdívaných Indické Niño.

TIP: Snímky z vesmíru odhalují šokující rozsah požárů v Austrálii

Tyto cykly, při nichž jsou vody východního Indického oceánu teplejší než vody západního Indického oceánu, mají zásadní vliv na množství srážek v Austrálii. V poslední době je však těchto událostí méně, což bohužel znamená i méně srážek, vyšší teploty i více požárů. Podle vědců je na vině především stoupající teplota Indického oceánu. Podle Andrewa Kinga z University of Melbourne budou podobná léta, jako to minulé stále častější. Austrálii a její přírodu tak zřejmě čekají drsné časy.

Vikingy si obvykle představíme jako nelítostné válečníky se světlou kůží a s plavými či zrzavými vlasy. Na drakarech projeli Evropou a dostali se i daleko za její hranice. Jak ale takový obraz Vikingů obstojí ve světle důkazů získaných z DNA pozůstatků Vikingů na pohřebištích?

Genetik Eske Willerslev z britské University of Cambridge a dánské University of Copenhagen a jeho kolegové přečetli DNA z celkem více než 400 koster Vikingů pohřbených napříč Evropou a v Grónsku. Jejich výsledky jsou překvapující a už teď je jasné, že změní náš pohled na Vikingy, jejich život i kulturu.

TIP: Ruské Amazonky: Pohřbeným skytským válečníkem byla podle DNA 13letá dívka

Ukázalo se, že lidé pohřbení na významném pohřebišti Vikingů ve Skotsku byli ve skutečnosti místní a nepocházeli ze Skandinávie.  Zřejmě získali vikingskou identitu, jejíž součástí byl i vikingský pohřeb. Také vyšlo najevo, že mnozí Vikingové nebyli blonďáci.

Genetická historie Skandinávců byla zase naopak ovlivněna cizími geny, které pocházely u Asie a z jižní Evropy, již z dob před Vikingy. Nájezdy Vikingů byly aktivitou místních, kteří „se přepnuli“ do vikingského „módu“. Často postihovaly blízce příbuzné těchto nájezdníků. Willerslevův tým rovněž zjistil, že vikingské období zanechalo ve Velké Británii stopy v genomech obyvatel. Dnes je v Britech asi 6 procent DNA Vikingů.