Kokosový olej se hojně používá jak pro kulinářské, tak pro kosmetické účely, a dokonce získal status superpotraviny. Ale zatímco do boje proti konzumaci palmového oleje vytáhli aktivisté i běžní spotřebitelé, neboť se kvůli palmovým plantážím kácejí a pálí celé lesy, o dopadech užívání jeho kokosového protějšku se příliš nemluvilo – tedy až doposud. 

TIP: Strašák jménem palmový olej: Prales mizející v lednici

Mnoho lidí má za to, že jsou výrobky z kokosu zdravé a jejich výroba životnímu prostředí příliš neškodí. Zmíněné tvrzení však nyní vyvrátila skupina vědců, kteří zjistili, že produkce každého milionu tun kokosového oleje ovlivňuje na 20 ohrožených živočišných a rostlinných druhů. Pro srovnání: U palmového oleje se jedná o 3,8 druhu, u olivového o 4,1 a u sójového o 1,3. Kokosová varianta má na životní prostředí takový dopad proto, že se pěstuje na malých pacifických ostrovech a v dalších tropických oblastech, kde se vyskytuje mnoho takto ohrožených druhů.

Veřejnosti se bitevní vrtulník Mi-28A představil na výstavě Paris Air Show v červnu 1989. V roce 1993 ale ruské ministerstvo obrany vývoj Mi-28 zastavilo. O dva roky později spatřila světlo světa verze Mi-28N (noční). Na první pohled se od Mi-28A liší instalací milimetrového radaru N025 ve vejčitém (u pozdějších kusů kulovitém) pouzdře nad hlavním rotorem – tedy podobným řešením jako u AH-64D Apache Longbow. Díky tomuto způsobu uchycení má přístroj rozsah plných 360°.

Předchozí část: Obratný dravec s tlustou kůží: Ruský bitevní vrtulník Mil Mi-28 (1)

Zásadní proměny doznalo i další avionické vybavení Mil Mi-28 umístěné primárně na nose stroje a pod ním. Střelecko-navigační komplex PrPNK-28 ustoupil modernějšímu systému IKBO-28, přibyl též elektro-optický zaměřovací systém OPS-28 Tor, který v sobě sdružuje infračervený senzor a televizní kameru s laserovým dálkoměrem. Nahradil dosavadní systém KOPS a vzhledem k jeho odlišným rozměrům došlo ke zvětšení průměru otočné válcovité věžičky pod přídí. Vedle něj se objevilo kulovité pouzdro s elektro-optickým navigačním systémem TOES-521, jenž sleduje povrch země během nočního letu v přízemní výšce.

Nečekaná výhra

K nepoznání se změnil interiér kabin. Nejvýraznější novinka spočívá v instalaci dvou multifunkčních displejů typu MFI-10-6M na každém z pracovišť, průhledového displeje ILS-28M do kabiny pilota a brýlí nočního vidění OVN-1 Soskok. Komunikaci má zkvalitnit spojovací systém KSS-28N-1, jenž zahrnuje mimo jiné dvě VKV radiostanice R-999, jednu krátkovlnnou radiostanici Prima a komunikační systém s utajeným přenosem T-921.

Nechybí modifikovaný navigační komplex, jehož součástí se stal systém družicové navigace A737, další inovace spočívá v nahrazení pomocné energetické jednotky Al-9V modelem TA-14 (zařízení pohání jiné než pohonné systémy vrtulníku a poskytuje jim elektřinu i v době, kdy neběží motory). Přibyly dokonce též přilbové zaměřovače, byť podle některých zdrojů nebyly u verze N kompletně integrovány.

Dravec v akci

Prototyp „nočního dravce“ s trupovým číslem 014 absolvoval úvodní let v polovině listopadu 1996 a na jaře 2002 putoval ke státním zkouškám, jenže ani tentokrát štěstěna vrtulníku nepřála a další práce musely být kvůli nedostatku peněz přerušeny. Druhý exemplář s číslem 024, vylepšeným rotorem a přepracovanou palivovou soustavou se tak v závodě Rostvertol zrodil teprve roku 2004. Mezitím se začaly stále více projevovat změny v charakteru ozbrojených konfliktů plynoucí z konce studené války.

Pokračování: Obratný dravec s tlustou kůží: Ruský bitevní vrtulník Mil Mi-28 (3)

Doposud byl specializovaný protitankový vrtulník považován za nezbytný pro střet obrněných divizí Východu a Západu, za nových podmínek generálové preferovali univerzálnější typy schopné plnit širší spektrum úkolů. Přesně tak lze charakterizovat jednu z hlavních výhod Mi-28N vůči Ka-50. Do karet hrála Milovu stroji i část dílů shodná s Mi-24, což zlevňovalo údržbu. V roce 2003 tak armádní předáci oznámili, že se budou vyrábět oba stroje. Zatímco Mi-28N se měl stát standardním útočným vrtulníkem, v menších počtech stavěný kamov by působil ve prospěch speciálních jednotek.

Lidský mozek a celá nervová soustava představují nesmírně složitou síť spojů mezi nervovými buňkami, neurony. Když dojde k poškození mozku nebo třeba míchy úrazem nebo nějakým onemocněním, jako je například Alzheimerova choroba, dochází ke ztrátě mnoha takových spojení. Jejich obnova a tím pádem i léčba poškození ale bývá svízelná a nepříliš úspěšná. Podobná poškození i nemoci jsou přitom dnes poměrně častá.

Mezinárodní tým specialistů vyvinul syntetickou molekulu, která podporuje obnovu ztracených spojení mezi neurony. V experimentech s buněčnými kulturami neuronů a na laboratorních myších se jim podařilo potvrdit, že molekula funguje velice dobře. Je to slibné a do budoucna by se tato látka mohla stát základem tolik potřebné léčby poškozených nervových spojení.

TIP: Úspěšná léčba: Lidské kmenové buňky pomohly paraplegickým potkanům chodit

Dotyčná molekula nese označení CPTX. Vědci ji vpíchli injekcí do mozku myší, u nichž byla předtím vyvolána Alzheimerova choroba, cereberální ataxie anebo poškození míchy. Ve všech těchto případech badatelé pozorovali obnovování poškození spojení mezi neurony. Následné testy potvrdily, že se myším v důsledku této léčby zlepšila paměť, koordinace pohybů i pohyblivost.

Molekula funguje jako „most“, který provizorně spojí rozpojené neurony. Podél tohoto mostu pak může docházet k obnově plnohodnotného spojení mezi neurony. Badatelský tým již pracuje nových verzích molekuly CPTX, které by byly ještě více stabilní a efektivní v léčbě. Jejich další výzkum rovněž ukáže, zda je možné používat látku CPTX k léčbě u lidských pacientů.

Chotkové přišli na Kutnohorsko již v roce 1764. Stali se majiteli například statku Bělošice, nedalekých Nových Dvorů a Veltrusů. Chotkové byli velice zajímavým a ctižádostivým rodem. Když po bitvě na Bílé hoře o všechno přišli, dokázali se během jediné generace znovu vrátit na seznam předních českých rodů. Původně byli válečníci a zastávali významná místa v armádě. To se však změnilo na přelomu 18. a 19. století, kdy se vrhli na úřednickou dráhu. A dosáhli úspěchu i v tomto oboru. Jan Rudolf Chotek (1748–1824) kupříkladu zastával funkci presidenta gubernia a nejvyššího purkrabí Království českého. 

Nevyhovující baroko

Barokní novodvorský zámek přestal hraběti Chotkovi jako významnému muži vyhovovat. Proto si nechal v letech 1806–1824  postavit zámek nový, který měl splňovat nejpřísnější nároky na honosné reprezentativní sídlo. Stavba byla započata podle architektonického návrhu Christiana Friedricha Schurichta (1753–1832). Ten předložil projekt inspirovaný podobou anglických příměstských vil, ale zámek dokončil až pražský stavební rada Josef Filip Jöndl (1782–1870).

Pro stavbu sídla byla zvolena jediná vyvýšenina v širokém okolí zvaná V Kačinách. To proto, aby stavba už od pohledu dominovala kraji. Název vyvýšeniny a později i samotný název zámku může mít souvislost s kačenami, které prý kdysi žily v místních bažinách. Tato informace sice nikdy nebyla stoprocentně potvrzena, ale okolní území, bohaté na rybníky, bylo dosti bažinaté již za dob Jana Rudolfa Chotka a zůstalo takové i do dnešní doby. Tento výklad původu názvu zámku je tedy dosti pravděpodobný.

Přes vyvýšeninu ovšem vedla silnice, používaná jako spojení mezi Kutnou Horou a Hradcem Králové, která byla právě v těchto letech budována hrabětem Chotkem jako státní. Pro tak význačného muže, jakým Jan Rudolf Chotek bezpochyby byl, však nebylo posunutí části silnice žádným problémem, a proto si mohl pro své budoucí reprezentativní sídlo zvolit opravdu nejpříhodnější místo. Průběh stavby však byl nepříznivě ovlivněn rakouským státním bankrotem v roce 1811. I když musely být stavební práce přerušeny, zámek byl dokončen natolik, že se do něj mohl Rudolf Chotek roku 1823 nastěhovat.

Půdorys luku

Budovy zámku jsou postaveny na nezvyklém půdorysu, který má podobu luku. Od hlavní jednopatrové zámecké budovy, jejíž vstup je zvýrazněn sloupy nesoucími trojúhelníkový štít, se na obě strany rozbíhají dvě nízká boční křídla s kolonádami, zakončená postranními pavilóny. Hlavní zámecká budova uvnitř ukrývá reprezentační síně – jídelnu a taneční sál, pánské obytné pokoje a další salóny. Ústředním prostorem hlavní zámecké stavby je kruhový reprezentační sál se stropní kopulí, prostupující dvě patra, který tvoří předsálí taneční síně a je největší ze 125 místností zámku. Místnosti v bočních křídlech s kolonádami sloužily jako hostinské pokoje a byty sloužících.

Postranní pavilóny na koncích kolonády byly věnovány zejména kultuře, například divadlu či literárním skvostům. Knihovní sbírka obsahuje více než 40 000 svazků naučné i krásné literatury z 16. až 19. století a je uložena v kruhové knihovně se sloupovým ochozem. Nejvýznamnější exponáty však byly kvůli bezpečnosti a lepším podmínkám uchování převezeny do Národního muzea v Praze. Ve většině zámeckých místností se dochovala původní empírová výzdoba a ozdobné parketové podlahy. 

Zámecká zahrada

Zámecký park na Kačině je starší než samotný zámek. Již roku 1789 byla v souvislosti s přípravou staveniště zámku provedena řada terénních úprav a položeny základy parku. Projekt kačinské zámecké zahrady vypracoval významný vídeňský botanik Nikolaus Joseph Jacquin (1727–1817), ředitel císařské zahrady v Schrönbrunnu. Původní dubiny a bory byly v kačinském parku postupně doplňovány dalšími druhy dřevin. Od počátku sedmdesátých let 18. století sem Chotkové nechali přivézt a vysázet cizokrajné dřeviny. Tak se na Kačinu dostaly tyrolské modříny, kaštanovníky, akáty či moruše.

Na přelomu 18. a 19. století vzniklo přímo na Kačině také zahradnictví, které sloužilo k zásobování zámku květinami, schraňovalo citrusy a v zimním období i další exotické rostliny. Dodávalo také na zámecký stůl čerstvé ovoce a zeleninu. Dnes je součástí parku i skleník a zahrada léčivých rostlin. V zahradě najdeme více než stovku botanických druhů rostlin, pěstovávaných již od středověku v klášterních zahradách či v zahradách lékárníků. 

Prohra v kartách

Chotkové na zámku žili až do roku 1911, kdy jejich zdejší větev vymřela. Velkostatek se zámkem pak zdědil synovec posledního hraběte Quido Thun Hohenstein. A ten opravdu nepatřil mezi ukázkové majitele panství. Quido Thun Hohenstein se totiž kvůli svým velkým výdajům na lov a návštěvu afrických safari značně zadlužil a na jeho majetek byl uvalen konkurz. Za druhé světové války byl zámek v nucené dražbě prodán Hitlerjugend, jejíž důstojník prý bydlel v jednom ze zámeckých pokojů. Podle pověstí za ním Quido Thun Hohenstein přijel, aby si s ním o Kačinu zahrál v kartách. Přes všechnu snahu však prohrál, a proto tu Hitlerjugend spokojeně úřadovala dál. V posledním roce války na zámku dokonce sídlili i jednotky SS.

TIP: Zámecká pohádka: Vodní zámek Blatná měl štěstí v neštěstí

Quido Thun Hohenstein se sice v roce 1945 pokusil na Kačinu vrátit, ale zámek i panství už bylo zkonfiskováno a roku 1950 dáno k dispozici Zemědělskému muzeu, které zde postupně vybudovalo výstavní prostory. Po roce 1995 byly původní zemědělské a potravinářské expozice rozšířeny o prezentaci života různých společenských vrstev 19. století na venkově. Byla zpřístupněna chotkovská knihovna, divadlo a také expozice přibližující dějiny rodu Chotků, zejména život generací svázaných s Kačinou. V roce 2001 se zámek Kačina na základě nařízení vlády stal národní kulturní památkou.

Ve Sluneční soustavě máme docela pestrou sbírku planet. Jak ale ukazují pozorovaní okolních hvězdných systémů, exoplanety mohou být ještě mnohem různorodější, než jak jsme ze Sluneční soustavy zvyklí. Významnou roli hraje například chemické složení hvězdy, které se může velmi lišit od složení Slunce.

Pokud je taková hvězda například bohatá na uhlík, do té míry, že obsahuje více uhlíku než kyslíku, mohly by její planety být za vhodných podmínek tvořeny diamanty s příměsí křemene. Takových hvězd by přitom v Mléčné dráze mělo být zhruba 12 až 17 procent. Vnitřní části exoplanet můžeme samozřejmě zkoumat jen nepřímými metodami, případně pomocí experimentů.

Planety hvězd plných uhlíku

Geofyzik Harrison Allen-Sutter z Arizona State University a jeho kolegové v experimentech s extrémními podmínkami potvrdili, že se exoplanety hvězd bohatých na uhlík původně skládají převážně z karbidů, tedy sloučenin uhlíku s dalšími prvky. Pokud je taková exoplaneta tvořená z velké části z karbidu křemíku, může se za přítomnosti určitého množství vody tento karbid rozložit na uhlík a křemík.

TIP: Svět s dusivou atmosférou: Exoplaneta obklopená oxidem uhelnatým

Badatelé tento proces napodobili v diamantové nádobce, do které vložili vzorky karbidu křemíku s vodou. Když pak tyto vzorky vystavili tlaku 50 gigapascalů a pomocí laserových paprsků je zahřáli až na teplotu kolem 2 500 K (2 230 °C), v nádobce se skutečně objevil diamant s křemenem.

Planety tohoto typu jsou pro nás exotické, život pozemského typu na nich ale nejspíš nenajdeme. Vnitřek takové exoplanety je zřejmě příliš pevný na to, aby tam mohly probíhat nám známé geologické procesy. A její atmosféra nejspíš bude pro pozemský život velmi nehostinná.

V kryptozoologii – tedy kontroverzním přírodovědném oboru, jehož cílem je pátrat po dosud neznámých živočišných druzích, tzv. kryptidech – existuje mnoho mýtů. Mezi legendární tvory, kteří zatím pozornosti vědců unikali (anebo vůbec neexistují), se řadí i několik stvoření plazího vzhledu, považovaných některými fantasty za přežívající dinosaury. Zatímco ikonická lochneska má představovat plesiosaura, dravého vodního plaza, jenž není s dinosaury příbuzný, z rovníkové Afriky pocházejí zprávy o podivných tvorech, kteří bývají označováni za přežívající sauropodní, teropodní či rohaté dinosaury. 

Asi nejznámější příklad tvoří mokele-mbembe z pralesů Demokratické republiky Kongo. Po zmíněném středoafrickém kryptidovi pátralo již mnoho nadšenců, lovců senzací, ale i seriózních vědců, ovšem zatím bez úspěchu – jako by domnělý sauropodní dinosaurus vůbec neexistoval, nebo přinejmenším nedávno zcela vyhynul. A to by byla velká škoda, jestliže jeho populace dokázala jako jediný druh neptačího dinosaura přečkat uplynulých 66 milionů let!

Giganti planety

Jaká je tedy šance, že podobný tvor skutečně donedávna žil, nebo dokonce ještě žije v pralesích rovníkové Afriky? Bohužel – prakticky nulová, a to z několika důvodů. Sauropodi představují velmi početnou skupinu mohutných plazopánvých dinosaurů. Přestože někteří příslušníci uvedené skupiny byli spíš menší, drtivá většina dosahovala gigantických rozměrů. Patří k nim ostatně také největší suchozemští živočichové všech dob, například argentinosaurus a sauroposeidon ze svrchní, respektive spodní křídy. 

Asi před 150 miliony lety, na konci svrchní jury, se sauropodi coby dominantní býložravci rozšířili téměř po celé planetě včetně Antarktidy. Charakterizovala je malá hlava plná kolíkových zubů pro ukusování a rozmělňování obrovského množství zelené potravy, velmi dlouhý krk i ocas, mohutný soudkovitý trup a čtyři sloupovité končetiny, zakončené tupými chodidly s pěti prsty. Některé druhy měly natolik prodlouženou špičku ocasu, že s ním zřejmě dokázaly švihat rychlostí vyšší než zvuk a vytvářet tak sonický třesk. Gigantická těla ovšem vyžadovala adekvátní příjem potravy i stabilní klima, což bylo po vesmírné katastrofě krajně nedostatkové „zboží“. 

Tvrdý pancíř, pevné nohy

Dlouho panoval názor, že sauropodi neměli žádný kostěný pancíř, který by jejich tělo chránil před útokem predátorů, jako tomu bylo například u „obrněných“ ankylosaurů. Jedinou pomoc v nebezpečí jim měly zajišťovat jejich obří rozměry. Jak ovšem ukázaly pozdější nálezy, určité vývojové linie sauropodů si jako obranu vyvinuly hrozivé hřbetní ostny nebo menší kostěné palice na konci ocasu. Části těl některých zástupců titanosaurů pak pokrýval dokonce „pancíř“ z malých kostěných destiček. V dané souvislosti je zajímavé, že dle jistých svědectví měl i mokele-mbembe jakýsi tělní pancíř.

Téměř všechny zastaralé ilustrace zobrazují sauropody ponořené po krk ve vodě. Uvedené pojetí odpovídalo obecně přijímané představě, že šlo o vodní živočichy, brodící se jezery a močály. Důvod měl spočívat v jejich hmotnosti, jež podle tehdejšího přesvědčení vědců vyžadovala nadlehčování vodou. Sauropodi se zkrátka zdáli být příliš těžcí pro aktivní pohyb po suché a pevné zemi. I tento popis by záhadnému kryptidovi z Afriky dobře odpovídal. Dnes však zcela převládá názor, že sauropodi byli plně suchozemští tvorové, kteří se snad pouze občas brodili mělčími močály a řekami. Objevené stopy navíc jasně dokazují, že se pohybovali ve stádech po souši.

Nejtěžší na světě

Dokonce i nejmenší známí sauropodi, dorůstající délky asi „jen“ 5 metrů, patřili k rekordmanům svých ekosystémů. Ti největší pak se svými rozměry nemají v historii konkurenci vůbec a jediného vážného soupeře by našli v současném plejtvákovi obrovském: Zmíněný vodní savec sice hmotností až kolem 180 tun překonává všechny dosud popsané sauropody, maximální délkou 33,5 metru však zaostává hned za několika rody těchto vyhynulých tvorů. 

Je pochopitelné, že mořský živočich může být těžší právě proto, že jej neustále nadnáší voda. Naproti tomu u suchozemských zvířat se předpokládá váhový limit zhruba v rozmezí 120–140 tun. Kdyby nějaký tvor dosáhl na pevné zemi vyšší hmotnosti, musel by mít tak silné končetiny, že by jimi prakticky dřel o sebe a nemohl by se efektivně pohybovat. 

Ostrovní trpaslíci

Dinosauřího rekordmana v tělesných rozměrech nejspíš představoval Sauroposeidon proteles, s odhadovanou výškou okolo 18 metrů – takže by se dal pohodlně krmit z balkonu v šestém patře. To ovšem není případ mokele-mbembe, dosahujícího délky asi 10 metrů a hmotnosti slona.

TIP: Je kryptozoologie honbou za fantomy, nebo opravdu existují Yetti či Lochnesská příšera?

„Trpasličí“ formy sauropodů jsou typické pro omezené ekosystémy, jaké se obvykle vyskytují na ostrovech. A mokele-mbembe by musel být jedním z těchto druhů. Jenže aby přežil dodnes, potřeboval by po desítky milionů let udržovat stabilní, poměrně početnou populaci (spíše více populací), což by znamenalo přinejmenším tisíce, nebo i desítky či stovky tisíc jedinců. A v takovém případě už bychom jej nepochybně objevili. Další problém spočívá v tom, že se nepodařilo nalézt žádné fosilie „neptačích“ dinosaurů mladších, než je hranice mezi křídou a paleogénem, tj. 66 milionů let. 

Stěží si lze představit, že by jediný ze všech dinosauřích druhů dokázal přežít desítky milionů roků v početně malé populaci. Ačkoliv je tedy myšlenka podobného tvora v současných pralesích rovníkové Afriky lákavá, můžeme ji s klidným svědomím odmítnout. O žijícího dinosaura se v případě mokele-mbembe prakticky jistě nejedná… 

Obrněnec T-34 se běžně označuje za nejpraktičtější konstrukci tanku ve druhé světové válce a nezřídka zní také tvrzení, že šlo o tank nejlepší. Druhý názor zůstává (jako ostatně všechny takové výroky) velmi kontroverzním a odpůrci namítají, že na bojové efektivitě „čtyřiatřicítek“ měl zásadní podíl i prostý počet. StuG III možná nebyl tak nápadný, ale z hlediska důležitosti byla jeho pozice pro Wehrmacht mimořádná. Navzdory naprosto odlišné konstrukční filozofii měla však obě tato vozidla společného více než velký počet a strategický význam. Například to, že se od začátku potýkala se silnou kritikou z řad generality.

Nesouhlasu navzdory

Vzhledem k současnému legendárnímu statusu T-34 je velmi paradoxní, že původně vznikl jako záložní řešení, a to z vlastní iniciativy konstruktéra, což bylo ve Stalinově SSSR dosti riskantní. Michail Koškin z konstrukční kanceláře v Charkově dostal úkol vyvinout náhradu rychlých tanků řady BT, které dovedly shodit pásy a jezdit na kolech. Výsledkem se stal prototyp A-20, ale Koškin vyprojektoval i vozidlo A-32, které onu schopnost jízdy na kolech nemělo. Vyznačovalo se ale silnějším pancéřováním (čísla v názvech obou typů udávala tloušťku čelního pancíře v milimetrech). Stroj A-32 se však od počátku stal i terčem kritiky, neboť maršál Kliment Vorošilov a generál Grigorij Kulik hájili názor, že rychlý tank má mít schopnost jízdy rovněž na kolech.

Obvinili Koškina z plýtvání časem a zdroji, avšak na jeho obranu se ozvali mnozí tankisté, kteří kritizovali nedostatky konstrukce BT, mimo jiné slabé pancéřování. Projekt A-32 evidentně oslovil také Stalina, který Koškina nepotrestal a přikázal mu pracovat na obou typech s tím, že o sériové produkci se rozhodne, až podle toho, co napovědí zkoušky prototypů. Další průběh je již dobře známý, a to včetně faktu, že Koškin za prosazení svého nápadu zaplatil životem, protože se zúčastnil dlouhé testovací jízdy dvojice zdokonalených prototypů A-34, záhy onemocněl a zemřel.

Výsledky však na Stalina zapůsobily natolik, že rozhodl ve prospěch sériové výroby tohoto typu, a Rudá armáda měla už na konci roku 1940 provozovat 600 sériových T-34. Produkci, jež se rozbíhala v létě 1940, sice opět zbrzdil Kulik s poukazem na chyby konstrukce, jenže Stalin a lidový komisař tankového průmyslu V. A. Malyšev nařídili pokračování výroby s tím, že nedostatky se mají průběžně odstraňovat. Rudá armáda tudíž sice nové obrněnce dostávala, avšak pomalejším tempem, takže do chvíle německého útoku převzala asi 1 200 exemplářů T-34.

Tank Mickey Mouse

Díky ohromnému úsilí evakuovaného sovětského průmyslu se pak dařilo produkci urychlovat, takže závody za Uralem a ve Stalingradě chrlily „téčka“ neuvěřitelným tempem. Nové tanky z let 1942 a 1943 se však od těch původních v mnohém lišily, protože se zaváděly různé úpravy s cílem zjednodušit výrobu a zvýšit efektivitu v boji. Největší změny se dostavily roku 1943, kdy se začalo dodávat provedení s novou věží, která měla v půdorysu tvar šestiúhelníku a vyznačovala se silnějším pancéřováním.

Nabízela větší prostor (takže dva vojáci uvnitř měli víc pohodlí a dala se převážet větší zásoba střeliva) a ve stropě se nově nacházely dva průlezy, kdežto původní podoba měla jen jediný. Otevřené poklopy průlezů dávaly vozidlu při pohledu zepředu charakteristický tvar, kvůli němuž mu němečtí vojáci přezdívali „Mickey Mouse“. Na věži se později objevila i velitelská kopule. Nová věž se mimochodem inspirovala návrhem, jenž dostal název T-34M a vznikl už v roce 1940 s cílem odstranit některé chyby stávajícího stroje.

Téčka v bitvě

Kromě větší věže se tank vyznačoval též odlišným podvozkem se šesti páry pojezdových kol a možná by se skutečně sériově i vyráběl, jenže německý útok způsobil, že zůstal jen ve fázi modelu. Je poměrně málo známé, že v roce 1941 vznikla rovněž malá série tanků T-34-57, jež místo 76,2mm kanonů F-34 nesly 57mm zbraně ZIS-4, jejichž vysoká úsťová rychlost je činila optimálními k ničení silně obrněných cílů.

Dokončení: Nebezpečný lovec a bezbranná kořist? Duel T-34 vs. StuG III u Kurska (2)

Všechny se zapojily do obranných bojů u Moskvy, kde byly ztraceny, avšak v době příprav kurské operace došlo k oživení nápadu. Dlouho se uvádělo, že zůstalo pouze u plánů, avšak některé zdroje dnes tvrdí, že přece jen vznikla druhá série. Tanky byly údajně zařazeny do záloh vrchního velení a několik vozidel prý dokonce u Kurska prodělalo frontové zkoušky, ale přednost nakonec dostala podoba s dělem ráže 85 mm, budoucí T-34-85 (západní literatura obvykle užívá označení T-34/85). Navzdory vítězství v bitvě totiž bylo zřejmé, že 76,2mm kanon proti nové generaci německých tanků zkrátka nepostačuje.

Mezinárodní tým astronomů oznámil objev vzácné molekuly – fosfanu – v oblacích planety Venuše. Na Zemi tento plyn vzniká ve větším množství pouze průmyslově nebo činností mikroorganismů žijících v prostředí bez kyslíku. Vědci po desetiletí spekulují o tom, že horní patra oblačnosti na planetě Venuši by mohla poskytovat domov mikroorganismům volně poletujícím vysoko nad rozpáleným povrchem – ovšem za cenu tolerance k vysoké kyselosti okolního prostředí. Detekce fosfanu by mohla ukazovat na přítomnost takového mimozemského atmosférického života.

„Když jsme uviděli náznak přítomnosti fosfanu ve spektru Venuše, byl to pro nás šok,“ říká vedoucí týmu Jane Greavesová z britské Cardiff University, která si jako první povšimla nenápadné spektrální čáry zaznamenané při pozorováních provedených pomocí teleskopu JCMT (James Clerk Maxwell Telescope).

Potvrzení tohoto objevu však vyžadovalo použití ještě citlivějšího zařízení – pětačtyřiceti antén radioteleskopu ALMA v Chile. Obě pozorování Venuše byla provedena na vlnové délce elektromagnetického záření asi jeden milimetr, tedy mnohem delší, než má viditelné světlo, na které je citlivé lidské oko. Z povrchu Země je možné toto záření efektivně pozorovat pouze teleskopy umístěnými ve vysoké nadmořské výšce.

Záhada fosfanu

Mezinárodní tým, který je složen z vědců ze Spojeného království, Spojených států a Japonska, odhaduje, že fosfan (plyn složený z vodíku a fosforu) se v oblacích Venuše vyskytuje v malých koncentracích – pouze asi 20 molekul z miliardy. Vědci na základě svých dat provedli výpočty, aby zjistili, zda pozorované množství fosfanu může pocházet z přirozených nebiologických procesů probíhajících na planetě. Uvážili řadu možností včetně vlivu slunečního záření, minerálů vyzdvižených prouděním z povrchu, vulkanické činnosti nebo blesků, ale žádný ze zkoumaných procesů nedokáže ani zdaleka produkovat fosfan v požadovaném objemu. Ukázalo se, že známé nebiologické zdroje jsou schopné dodat nanejvýš jednu desetitisícinu pozorovaného množství.

Bakterie na Zemi tento plyn běžně produkují: z minerálů nebo biologického materiálu přijímají fosforečnany (fosfáty) i vodík a nakonec vylučují fosfan. Jakékoliv organismy na Venuši by se pravděpodobně značně odlišovaly od svých příbuzných na Zemi, ale stejně jako na naší planetě by i na Venuši mohly být producentem fosfanu přítomného v atmosféře.

Jakkoli se objev fosfanu v oblacích Venuše může zdát překvapivý, vědci jsou si svým pozorováním jisti. „Velmi se nám ulevilo, ale podmínky na stanovišti ALMA v době, kdy byla Venuše ve vhodné pozici vzhledem k Zemi, byly pro následná pozorování velmi dobré. Zpracování dat však bylo poněkud obtížné. ALMA totiž obvykle nepozoruje jemné efekty u velmi jasných zdrojů, jakým je Venuše,“ popisuje členka týmu Anita Richardsová z University of Manchester.

„Nakonec jsme zjistili, že obě observatoře skutečně zaznamenaly totéž – slabou absorpční čáru na správné vlnové délce příslušící fosfanu. Molekuly jsou osvětlovány zespodu teplejšími oblaky ležícími níže,“ dodává Jane Greavesová.

K potvrzení života vede ještě dlouhá cesta

Ačkoliv teplota ve vysokých vrstvách oblačnosti Venuše se pohybuje kolem 30 stupňů Celsia, jedná se o neuvěřitelně kyselé prostředí – oblaka tvoří z 90 % kyselina sírová, což představuje vážný problém pro jakýkoliv mikroorganismus, který by zde chtěl přežít.

Členové týmu se domnívají, že jejich objev je skutečně významný, protože jsou schopni vyloučit řadu alternativních způsobů tvorby fosfanu. Na druhou stranu uznávají, že potvrzení přítomnosti „života“ vyžaduje mnoho další práce.

Leonardo Testi, astronom ESO a manažer operací evropské části projektu ALMA (na této studii se nepodílel), objev komentuje: „Nebiologická produkce fosfanu na Venuši je na základě našeho současného chápání fosfanové chemie v atmosférách kamenných planet v podstatě vyloučena. Potvrzení existence života v atmosféře Venuše by však byl opravdový průlom v astrobiologii. Proto je nezbytné prověřit tento vzrušující výsledek teoreticky i pozorováním a vyloučit možnost, že fosfan může mít na kamenných planetách i odlišný chemický původ, než je tomu na Zemi.“

Vědci a lékaři se dozvěděli spoustu důležitých věcí o lidském zdravím i o mnoha zákonitostech biologie díky výzkumu modelových organismů, které mohou být od člověka velmi odlišné. Někdy jsou až mikroskopické. Oblíbeným modelovým živočichem pro molekulární biologii, genetiku a vývojovou biologii, ale i pro robotiku, bioniku a výzkum umělé inteligence, je háďátko obecné (Caenorhabditis elegans), které dosahuje velikosti kolem jednoho milimetru.

Výzkum mikroskopických živočichů přináší řadu výhod. Ale také těžkosti. Je u nich například nesmírně obtížné zjišťovat některé základní údaje, jako je tělesná teplota. Ta je přitom velmi zajímavá při různých typech výzkumu. Masazumi Fujiwara z japonské Osaka City University a jeho kolegové vyvinuli kvantovou technologii, která dokáže změřit tělesnou teplotu háďátkům.

TIP: Vědci dokázali prodloužit délku života o úctyhodných 500 procent

Jejich kvantový „teploměr“ je založený na fluorescenčních nanodiamantech. Badatelé tyto diamanty nepatrné velikosti pokryli proteiny a pak je vpíchli injekcí pod mikroskopem přímo do těla háďátka. Nanodiamanty uvnitř háďátek pak využili jako kvantové senzory a dokázali s jejich pomocí odečítat tělesnou teplotu háďátka a její změny během působení experimentální látky.