John Fitzgerald Kennedy, nenasytný sukničkář, se váhavě rozhodl k ženitbě v roce 1953. Do té doby se plně spokojoval s pozicí „veselého svobodného mládence“, jak politika nazval list Saturday Evening Post, který se po Washingtonu prohání ve „svém velkém kabrioletu prostovlasý a se staženou střechou“ a má na výběr z těch nejkrásnějších žen ve městě a okolí. Ženil se jednak kvůli politické kariéře, od ledna 1953 byl senátorem, jednak se do dvaadvacetileté Jacqueline Bouvierové, příslušnice nejvyšší smetánky, zamiloval. 

Ideální žena

Jacqueline, familiárně Jackie, se narodila v New Yorku jako nejstarší dcera do rodiny bohatého makléře z Wall Streetu Johna V. Bouviera III. Vystudovala elitní vyšší dívčí školu Vassar College, cestovala po Evropě a v roce 1951 získala bakalářský titul z francouzské literatury na Univerzitě George Washingtona. Poté pracovala v deníku Washington Times-Herald jako úspěšná fotoreportérka a ještě téhož roku 1951 se na večeři u přítele seznámila s Johnem. 

Byla o dvanáct let mladší a působila od začátku jako ideál manželky pro Kennedyho – krásná, inteligentní, zdrženlivá, okouzlující a z prominentní katolické rodiny. Oba měli komplikované vztahy s rodiči, kteří si nerozuměli, protože otcové byli záletníci, a tak v ní John viděl spřízněnou duši. Jackie ho prostě zajímala, což se o mnoha jiných ženách říct nedalo. 

Brali se na panství Jacquelinina nevlastního otce v Newportu ve státě Rhode Island 12. září 1953. Obřad působil jako sraz celebrit a tisk svatbu označil za společenskou událost roku. „Konečně přesně vím, co je extáze,“ telegrafoval Jack rodičům během svatební cesty z mexického Acapulca. „Jackii mám navždy zapsanou v srdci. Děkuji, mami a tati, že jsem jí hoden.“ Romantické intro netrvalo dlouho a manželství brzy provázelo trvalé napětí v důsledku prezidentova enormního pracovního vytížení, a hlavně jeho promiskuity. 

Druhá strana mince

O Kennedyho nevázaných sexuálních eskapádách koluje spousta historek, z nichž některé jsou nepochybně dílem fantazie, jiné zcela jistě pravdivé. „Máme jen patnáct minut,“ řekl studentce v hotelovém pokoji, když mu dopřáli při volební kampani v roce 1960 jednoho dne krátkou pauzu. Všechny ty nevěry Jackie manželovi trpěla. Mnohokrát musela zažít veřejné ponížení, když zůstala trčet na večírcích poté, co se Jack vytratil.

Ani co se týče dětí, nebyl prezidentský pár ušetřen mnoha bolestí. Arabella Kennedy zemřela při narození v roce 1956. V listopadu 1957 se jim narodila zdravá dcera Caroline, ale další dítě Jackie potratila. Na jaře 1960 se snažila Johnovi pomáhat s kampaní během prezidentských primárek v Západní Virginii. Byla ovšem v druhém měsíci těhotenství, a protože jí hrozil další potrat, zbytku kampaně se víceméně neúčastnila. V listopadu 1960, po velmi těžkém porodu, přišel na svět John F. Kennedy junior. Patrick Kennedy, dvoudenní chlapec, který se narodil o pět týdnů předčasně, zemřel v srpnu 1963 na syndrom dechové tísně. Tato tragická událost manžele stmelila a stala se rovněž jedním z důležitých impulzů pro výzkum a prevenci náhlých úmrtí novorozenců.

Královna módy

Bolesti hlavy a deprese se Jackie, stejně jako John, snažila zahnat amfetaminy od doktora Jacobse. Osamělost v Bílém domě řešila až bezuzdným utrácením a nemalé částky vydávala též na přestavby rodinných sídel. Její výlohy mohly překračovat manželův roční plat, který činil 100 000 dolarů. Polovina částky padla na šaty a oficiální reprezentační fond na její zálibu v haute couture zdaleka nestačil. 

TIP: „Happy birthday, Mr. President!”: Jak blízký byl vztah JFK a Marilyn Monroe?

Roli první dámy plnila sice s nechutí, ale na zahraničních cestách svou úlohu sehrávala skvěle. Kennedy ji s sebou například prozíravě vzal na svou první oficiální návštěvu Francie. Prezident de Gaulle i tamní tisk ocenili její půvab v šatech z bílého hedvábí z dílny salonu Givenchy a pasovali ji na módní královnu Paříže. Jenomže Jackie chtěla být především matka a manželka, ne státní úředník. Nenáviděla zbytečné papírování a hned po prezidentově inauguraci mu sdělila, že nehodlá chodit na všechny oficiální obědy, čaje a setkání, což Kennedymu hodně vadilo. Rodinný život v Bílém domě byl tudíž v mnoha ohledech krásným přeludem, kterým média uspokojovala potřebu masového publika po romantickém uctívání.

Londýnským metrem denně projde přes 2,5 milionu lidí. V přestupních zastávkách se pohybují desetitisíce osob a není výjimkou, že jednotlivé soupravy jsou během špičky tak přeplněné, že cestující na nástupišti musí nechat projet i několik vlaků, než se jim podaří vtěsnat do vozu. Mezi takové dopravní uzly patří stanice King's Cross, kde se 7. července 2005 odpálil v 8.50 jeden ze čtveřice atentátníků. V tu samou chvíli se ozvaly výbuchy v dalších dvou vagonech londýnské „podzemky“. Poslední terorista počkal ještě hodinu, než vyhodil do vzduchu „doubledecker“ nedaleko Britského muzea.

O pár vlaků dřív

V létě 2005 jsem vyrazil do Londýna studovat angličtinu a do centra metropole jsem se z podnájmu dostával příměstskými vlaky a metrem. Jednu z přestupních stanic představoval King’s Cross, kde jsem se proplétal davy Londýňanů, turistů a studentů vždy mezi 8.15–8.30, a nejinak tomu bylo i onoho dne. Avšak s tou výjimkou, že mě zdržela dívka z Čech, s níž jsem se na nástupišti zapovídal.

Nakonec jsem odjel krátce před 8.45 a po pár minutách dorazil na Tottenham Court Road, odkud to bylo do školy jen pár minut pěšky. Ve škole jsem usedl k počítači mezi ostatními studenty, kteří využívali poslední minuty před vyučováním ke kontrole mailů a brouzdání po internetu. Stereotyp běžného dne narušily dvě SMS od příbuzných, kteří se okolo půl desáté dožadovali informací, zda se mi nic nestalo. Když čím dál častěji pípaly telefony i mým spolužákům, kteří se zmateně rozhlíželi po místnosti, uvědomil jsem si, že je něco špatně.

Chaos za okny

Moji domněnku potvrdilo, že telefon ztratil signál, internet byl s každou další minutou pomalejší a pomalejší, zatímco sirény zněly stále hlasitěji a bez přerušení. Bomba, kterou odpálil poslední atentátník v autobuse nedaleko Britského muzea, usmrtila 13 osob. Výbuch poničil okna nedalekých domů a v přilehlých ulicích tlaková vlna udeřila do oken, jako kdyby do nich někdo hodil kámen. To byl případ i naší školy. Nikdo netušil, co se děje. Zatím jsme nevěděli, že se jedná o teroristický útok ani že došlo k předchozím třem výbuchům.

Nyní jsme stáli zvědavě u oken a takřka odříznuti od informací sledovali auta záchranných složek projíždějících na ulici. Okolo 10.30 mezi nás přišla ředitelka a sdělila, že škola dnes odpadá a že máme jít domů. Zmatení náctiletí studenti se najednou ocitli uprostřed Londýna, v němž se mezitím rozběhla celá řada protiteroristických opatření. Jedno představovalo okamžité zastavení hromadné dopravy v centru města.

Na rozích ulic se tvořily hloučky lidí a vždy uprostřed stál policista či jiná osoba v reflexní vestě, která radila, jak se dostat domů. Trpělivě jsem vystál frontu a mezitím obdivoval spořádanost, s jakou všichni čekali, až přijdou na řadu. Londýnský „bobík“ mi na moji otázku, jak se dostat domů, ochotně a pomalu vysvětlil, že v okrajových částech Londýna funguje několik nádraží, odkud vlaky rozvážejí cestující dál od metropole, kde už hromadná doprava funguje normálně.

Podezíravé pohledy

Čekala mě asi tříhodinová procházka, cestou mě míjely stovky sanitek a hasičských i policejních aut. V očích kolemjdoucích byl vidět strach a nedůvěřivost, s jakou si mě prohlíželi. Jejich obavy zřejmě vyvolával můj černý batoh s učebnicemi, vždyť i já jsem s obavami pozoroval osoby s podezřelým zavazadlem. Po 14.00 jsem konečně dorazil na nádraží a s hrůzou zjistil, že nemám dost peněz na lístek. Jako černý pasažér jsem nastoupil do vlaku, který mě měl odvézt nedaleko mého podnájmu.

TIP: Vědci varují: Strach z terorismu poškozuje mozek!

Když se souprava dala do pohybu, ulevilo se mi, ale za chvíli tu byl průvodčí. Vyslechl můj příběh a šel dál. Dodejme, že ani nikoho dalšího příliš nekontroloval. Cesta vlakem trvala asi hodinu a pak ještě jednou tolik, než jsem konečně dorazil domů. V následujících dnech jsem doslova visel na novinách a internetu, kde se postupně objevovaly další zprávy o tom, čeho jsem se stal nechtěným svědkem.

Slavná Sakkára je pouštní nekropole staroegyptského města Mennofer. Leží na západním břehu Nilu, asi 30 kilometrů jižně od Káhiry. Nacházejí se tam královské hrobky čili mastaby, pyramidové komplexy a spousta dalších zajímavých věcí. Stále tam dochází k pozoruhodným objevům. O jednom takovém před pár dny informovaly egyptské úřady.

V jedenáct metrů hluboké pohřební studnici archeologové objevili třináct velmi pěkně zachovalých dřevěných rakví, jejichž stáří je asi 2 500 let. Jsou na jich ještě stále patrné původní malby, vyhotovené modrou, zlatou, bílou, černou a červenou barvou. Jejich počet nejspíš není konečný. Archeologové očekávají, že ve studnici a blízkém okolí objeví ještě další podobné rakve. Jde o největší archeologický objev v Sakkáře za poslední rok.

TIP: Archeologové objevili v Egyptě desítky kočičích mumií a přes stovku jejich soch

V době, kdy vznikly tyto rakve – kolem roku 500 před naším letopočtem, panoval v Egyptě neklid a politické zmatky. Krátce před tím Egypt dobyl perský král Kambýsés II. a připojil ho ke své říši. Egyptu tehdy vládli satrapové dosazení Peršany. Éra perské vlády v Egyptě, která bývá formálně označovaná jako 27. dynastie, skončila roku 404 př. n. l., kdy se moci v Egyptě opět chopili Egypťané.

V lednu 1993 vystřídal v Bílém domě George Bushe staršího Bill Clinton. Dlouho neotálel a již v březnu podnikl důležité kroky: Nařídil NASA prozkoumat levnější alternativu kosmické stanice – v té době nazývané Freedom –, navrhl zvážit přizvání Ruska k již existujícímu mezinárodnímu partnerství a provést studii efektivního využití jeho techniky v programu. Samozřejmě to mělo i silný politický podtext, který by oba národy propojil v něčem, co uměly ze všech zemí zdaleka nejlépe – létání do kosmu. Pochopitelně i význam názvu západní orbitální stanice Freedom vzal po rozpadu SSSR za své. Stále víc se objevoval tlak na jiné pojmenování, který prozatím skončil u prostého „Alpha“. 

Předchozí část: Jak se rodily plány nejdražšího inženýrského projektu

Po zpracování stávajících plánů představil tým odborníků finanční záměr a doporučil několik konfigurací, jež byly ovšem na míle vzdálené tomu, aby je akceptoval prezident. Clinton počítal s investicí nanejvýš devíti miliard dolarů v letech 1994–1998. NASA však podotkla, že s tímto rozpočtem nelze vesmírnou stanici postavit ani dodržet plánovanou životnost komplexu a dostát jeho požadavkům, a vyčíslila maximální náklady na 38 miliard. Jednání uvízla ve slepé uličce a nad budoucností projektu se začala stahovat mračna. 

Jen o vlásek

Špatné zprávy ohledně rozpočtu nahrávaly spíš odpůrcům orbitální stanice, kteří po drastických redukcích v programu neviděli důvod, proč v něm nadále pokračovat. Problém dospěl až do Kongresu, jenž měl v červnu definitivně rozhodnout o zrušení projektu. 

Jako první se pro stanici vyjádřil kongresman George Brown z Kalifornie. Uvedl, že obyvatelný komplex na zemské orbitě představuje srdce kosmického programu a jeho zrušení by znamenalo odklon z cesty, kterou vytyčily programy Mercury, Gemini a Apollo. Pro byl také Tom Lewis, jenž zastavení projektu přirovnal ke škrtání peněz na vzdělání dětí a podotkl, že za pouhou tisícinu ročního rozpočtu může mít Amerika v kosmu vývojové a výzkumné prostředky, o nichž se nám dosud ani nesnilo. Debata trvala tři a půl hodiny, následovalo hlasování: 215 rukou se zvedlo pro zrušení, 216 proti. Stanice tak „přežila“ rozdílem jediného hlasu. 

Laboratoř z Evropy

Přesuňme se nyní k jiné, neméně důležité kapitole vývoje ISS – k navrhování vzduchotěsných modulů pro stanici, v němž sehrála důležitou roli Evropa. Pravdou zůstává, že se o této zásluze příliš nemluví a často se opomíjí ve světle jiných triumfů. 

Evropská kosmická agentura (ESA) nikdy nechtěla hrát v kosmickém sektoru pouze „druhé housle“. Zavázala navrhnout, vyvinout, postavit a do střediska NASA dopravit dva exempláře laboratoře: letový kus a prototyp pro pozemní a jiné zkoušky. Kontrakt na vývoj a výrobu tehdy vyhrála západoněmecká firma ERNO a do vývojové fáze zapojila víc než dva tisíce lidí a dalších čtyřicet společností z Belgie, Francie, Švýcarska, Itálie, Španělska, Dánska, Británie, Nizozemí a později i z Rakouska. O dokonalé uchycení raketoplánu s propojovacím tunelem se měla postarat NASA. 

Největší finanční zátěž tedy logicky padla na západní Německo, které bylo zároveň hlavním partnerem projektu a také přišlo s nejflexibilnějším designem, perfektně kompatibilním s nákladovým prostorem raketoplánů. Vznikl návrh modulární sestavy obyvatelného modulu a několika přístrojových palet ve tvaru písmene U pro experimenty, jež se mohly pro potřeby misí libovolně seskupovat. Celý systém dokázal startovat v různých konfiguracích, ať už s pracovním přetlakovým modulem, či bez něj. NASA dokonce později koupila od Evropy ještě další letové vybavení.

Zdařilá šablona

Zlomový okamžik nastal v roce 1983. Do vesmíru se vydal raketoplán Columbia na misi STS-9 a v nákladovém prostoru vynesl na orbitu v Evropě vyrobenou laboratoř Spacelab 1. Obsahovala širokou škálu experimentů a po deseti dnech mělo pozemní středisko víc vědeckých dat než ze všech misí Skylabu dohromady. Spacelab 1 dosáhl ohromného úspěchu na politické i vědecké úrovni. Vyzkoušel se hermeticky uzavřený modul, který rozměrově přesně pasoval do nákladového prostoru raketoplánu, a v neposlední řadě byla práce na palubě a mezinárodní kooperace posádky ukázkou, jak by mohl vypadat budoucí život uvnitř připravované kosmické stanice. Amerika se velmi dobře učila organizaci a fungování na zemské orbitě.

Spacelab uskutečnil celkem 22 úspěšných misí mezi roky 1983 a 1998, kdy byl vynesen první modul ISS, a stal se nejvýznamnějším společným projektem západní kosmonautiky. Jeho odkaz však přežil v technologiích, které se z něj přímo či nepřímo dál rozvinuly. Pozůstatek můžeme najít ve víceúčelových logistických modulech (MPLM), jež vynášely raketoplány k ISS, či v kosmických lodích, které z nich vzešly, jako ATV a Cygnus.

Spacelab posloužil i coby „šablona“ pro moduly Harmony, Columbus a Tranquility, jež na ISS fungují dodnes. A nejen to: Z úspěchů dosažených v tomto programu těží ESA stále. Pro nově vznikající americkou loď Orion totiž vyvíjí servisní modul, odvozený od spolehlivých systémů zásobovacích plavidel ATV.

Bydlím, tedy jsem

Původní návrhy vzduchotěsných modulů pro ISS byly rozmanité. Všechny však spojoval nákladový prostor raketoplánů, které se tak v podstatě staly rozhodujícím faktorem nahrávajícím modulární konstrukci, jež se nakonec použila: Délka modulu nesměla přesáhnout 13,6 m a maximální přípustná šířka činila 4,5 m. Veškerý vnitřní prostor se musel využít do posledního čtverečního centimetru. 

Nebylo snadné najít vhodný kompromis mezi umístěním vybavení a volným prostorem pro pohyb posádky tak, aby interiér nepůsobil příliš klaustrofobním dojmem. Proto již v roce 1979 vypracoval architekt Brand Griffin pro NASA nadčasovou studii ukazující změny polohy lidského těla a jeho chování v mikrogravitaci a předpověděl, že budou mít zásadní vliv na ergonomické uspořádání uvnitř kosmických lodí. Na uvedené práci je velmi dobře patrný rozdíl mezi krátkodobými vesmírnými pobyty z počátku pilotovaných letů a těmi dlouhodobými, které vyžadují daleko složitější plánování interakce astronautů s prostředím, v němž žijí: Při pohledu na evoluci kosmických plavidel a modulů lze rozeznat vztah mezi nárůstem vnitřního objemu a délkou vesmírných misí. 

Věž, nebo tunel?

Někdy v průběhu navrhování designu vesmírné stanice Power Tower, o níž jsme se zmiňovali v minulém díle, byly pro moduly doporučeny zejména dvě zcela odlišné stavební konstrukce, dobře známé z pozemské architektury: věžová a tunelová.

Věžové konstrukce, jako jsou například majáky, mají většinou několik kruhových pater usazených nad sebou. Pokusíme-li se stejný postup aplikovat v interiérech vesmírných modulů, zjistíme, že je prostor sám o sobě velmi dobře rozdělen, a při správném rozmístění stěn, podlah a stropů docílíme pocitu silné vertikální orientace. Posádka tak díky tomu lépe vnímá, kde je nahoře a kde dole. 

Naopak tunely, jako třeba ty železniční, nemají žádná patra, zato na člověka specificky působí. Například podlaha každého tunelu vede po celé jeho délce, a pokud tentýž postup začleníme do kosmického modulu, stane se výsledkem uceleně působící prostor. Přidáním stěn a vhodného naaranžování zbytku vybavení dosáhneme pocitu silné horizontální orientace a u posádky docílíme dojmu podélného interiéru.

Nahoře a dole

Věžová konstrukce již posloužila na stanici Skylab. Někteří astronauti ze zmíněné stanice pak pomáhali při vzniku nových modulů pro ISS coby konzultanti. Doporučovali přitom, aby byl interiér komplexu lokálně orientován pouze jedním směrem. Ona výhoda rozpoznat podle záchytných bodů, kde je nahoře a kde dole, totiž působí nepříjemnosti při přechodu do částí s rozdílnou orientací. 

Problém byl známý právě ze Skylabu: Veškeré vybavení a přístroje, jež se nacházely od přechodové komory k dokovacímu adaptéru ústícímu do kosmické lodi, byly jednoduše umístěny na stěnách ve všech směrech. Například ovládací konzole pro pozorování Země se odkláněla o celých 90° od osy orientace ovládacího pultu teleskopu. V této části stanice tedy člověk rychle ztratil vizuální kompas pro to, co je nahoře a co dole. Není proto divu, že zmíněnou sekci vnímala posádka jako zneklidňující a nepohodlnou. 

Gerry Carr, velitel mise Skylab 4, například uvedl: „Měl jsem v hlavě jednu lokální vertikální orientaci, ale když jsem se přesunul přechodovým tunelem do velitelského modulu kosmické lodi, naráz bylo všechno vzhůru nohama.“ Jeho kolega a pilot stejné expedice William Pogue dodal: „… pokud hledáte dobrou ukázku, jak špatně navrhnout a uspořádat prostor v modulu, dokovací adaptér Skylabu je tím nejlepším příkladem.“ Fakticky nepomohl ani systém číslování v této části, protože byl poměrně chaotický. 

Nevlídné nemocniční chodby

Tunelová konstrukce se zase s úspěchem použila a vyzkoušela v programu Spacelab. Ten se stal startovním bodem pro navrhování budoucích interiérů, protože jak Japonsko, tak Evropa si pro své moduly vybraly právě horizontální konstrukci. Postupně se od vertikálních studií ustoupilo úplně a hledalo se vhodné řešení pouze podélných interiérů. 

Započala také stavba prvních zkušebních modelů a prototypů k testování mnoha zařízení a hledání nejlepších východisek – například pro umístění systémů podpory života, ventilace, vedení elektrických kabelů apod. Každý návrh měl své výhody i nevýhody, ale žádný nebyl úplně dokonalý. Přesto na konci roku 1985 jeden z podkladů jasně vedl: Design „čtyř odstupů“ (Four Stand-Off) společnosti McDonnell Douglas se nepřímo inspiroval právě interiérem přetlakového modulu Spacelab a daná konfigurace se nakonec uplatnila u většiny modulů připojených k ISS. 

TIP: Mezinárodní kosmická stanice: Jak kosmonauti jedí, pijí, spí a chodí na záchod

Nicméně design „čtyř odstupů“ měl několik zásadních nedostatků, a to zejména pro členy posádky: Ignoroval antropickou ergonomii a výsledné prostředí působilo celkem nepřívětivě. Nepomohly ani dodatečné barevné úpravy, které NASA pro první interiér vybrala. Atmosféra uvnitř ze všeho nejvíc připomínala dlouhé nemocniční chodby – nejen vzhledem, ale i hlukem. Kanadský astronaut Chris Hadfield ve své knize Astronautův průvodce životem na Zemi napsal: „Do vývoje modulu Unity se zapojili i psychiatři. Konstatovali, že uklidňující barvy jsou klíčem k mentálnímu zdraví posádky – a vybrali lososově růžovou. Později buď změnili názor, nebo přestali fušovat do navrhování interiérů, takže zbytek amerického segmentu je naštěstí pouze bílý.“ 

Funkčnost dostala tenkrát jednoznačně přednost před pohodlím, protože v pozdější fázi výstavby ISS se počítalo se samostatným ubytovacím modulem pro posádku, který měl tvořit protiklad k laboratornímu charakteru zbytku stanice. Později byl bohužel z finančních důvodů zrušen – a my se k němu vrátíme v některém z dalších dílů. 

Dětství prožité v Sovětském svazu provázely písně prodchnuté melancholií z nemilé skutečnosti, že se narozeniny slaví jen jednou ročně. Zpíval je outsider – tajemné huňaté stvoření s velkýma ušima, pojmenované Čeburaška.

Chlupáč se proměnil v kulturní ikonu a plnohodnotnou hvězdu: Hned čtyřikrát se stal olympijským maskotem a Rusové ho milují dodnes. Nostalgii však hatí právní spor, v němž se o něj původní autoři ze Sojuzmultfilmu přetahují s japonskými byznysmeny. 

Sovětská společnost pro výrobu animovaných filmů vznikla v roce 1936 a svému oboru v SSSR vévodila. Čeburaška sice vzešel z jejích kreslíren, ale při turbulentní transformaci socialistické ekonomiky na kapitalistickou studio o práva na slavnou postavičku přišlo a nyní bojuje o jejich navrácení. Nejde ani tak o nacionalismus, jako spíš o nostalgii a pokus firmy dostat se zpět na výsluní. Je to pochopitelné – stačí si uvědomit, jaký sentiment pociťují Belgičané vůči svému Tintinovi nebo Američané k Mickey Mouseovi. 

Oligarcha zachraňuje 

Když se roku 1991 Sovětský svaz rozpadl, všechno, co nebylo přibité hřebíky, se v nastalém chaosu rozprodalo. Čeburaška tak skončil v rukou kalifornské společnosti Films By Jove. V roce 2007 jej sice za nezveřejněnou sumu „koupil zpět“ oligarcha Ališer Usmanov, nicméně v aktuálním sporu nejde o samotné vlastnictví práv, nýbrž o exkluzivní možnost využívat zvířátko k produkci na japonském trhu. Pomyslný pronájem vynesl ruské straně v přepočtu pouhý milion korun – jde tedy o kapku v moři třeba oproti 8,3 miliardy, jež v podobné dohodě zaplatila za práva k medvídkovi Pú společnost Disney.  

Problémy s licencí v současnosti přiživuje dopis z roku 2015, který zástupci Sojuzmultfilmu údajně odeslali do země vycházejícího slunce a v němž stálo, že původní desetiletý exkluzivní kontrakt na Čeburašku neprodlouží. Japonská firma Cheburashka Project popírá, že by vypovězení smlouvy obdržela. Ruská strana proti jejím námitkám argumentuje, že se jí práva vrátila, neboť zmíněného roku nedostala od Japonců platbu za prodloužení licence… Navzdory zmatkům má ředitel Cheburashka Project Hirojuki Fudžiwara jasno – kontrakt byl podle jeho slov v roce 2015 aktualizován a stále platí. 

Cenzura bez šance 

Archiv Sojuzmultfilmu a obzvlášť Čeburaška představuje pramen kreativní kritiky života v Sovětském svazu. Dobová cenzura se sice animované snímky, které zesměšňovaly hnidopišské byrokraty, ředitele fabrik nedbajících na životní prostředí či ortodoxní hnutí pionýrů, pokoušela ovlivnit. Prosadila však jen drobné zásahy, neboť Čeburaška si bez ohledu na bezútěšnost situace udržoval dobrou náladu a v lidech viděl vždy to lepší. 

Čtveřice filmů z let 1969–1983 vypráví příběh stvoření, jež do Svazu přicestuje v krabici s pomeranči. Objeví ho podvodný zelinář a „vyhodí“ jej v zoo. Jenže vedení zahrady huňáče vyžene, protože se jedná o neznámý druh. Čeburaška se tam ovšem spřátelí s krokodýlem Geňou a spolu se pokusí přidat k pionýrům, kteří jsou vykreslení jako exkluzivní klub namyšlených: Neobvyklou dvojici kamarádů odmítnou přijmout, protože neumějí pochodovat, rozdělávat oheň ani stavět ptačí budky. Sovětští cenzoři si například stěžovali, že jeden z filmů pionýry dehonestuje, a k jejich uklidnění tedy do scénáře narychlo přibyla věta: „K pionýrům se smějí přidat jen ti nejlepší.“ 

Roztomilost nestačí

Za svůj vzhled vděčí Čeburaška animátorovi Leonidu Švarcmanovi, který jej stvořil coby hravé zvíře s obrovskýma ušima, jež se svěšují, když má malý tvor strach. K jeho poznávacím znamením patří výrazná chodidla, velké černé oči a dětský hlásek. 

Není divu, že v něm japonská televizní společnost TV Tokyo Communications Corp. viděla obchodní příležitost a zaplatila za desetiletá výhradní práva, jež posléze převedla na Cheburashka Project. Podle Fudžiwary se koupě nakonec nevyplatila, neboť má Čeburaška v soutěži roztomilosti na japonském trhu příliš velkou konkurenci – přesto se firma odmítá práv vzdát. Japonci tvrdí, že huňáče vlastní až do roku 2023, a loni s ním dokonce vydali animovaný film. Fudžiwara dál podotýká, že práva získali nejen od Sojuzmultfilmu, ale také od Eduarda Uspenského, autora knih, podle nichž animované snímky vznikaly. 

Urážka a zrada

Otázka autorství kontroverzi dál prohlubuje, neboť podle Juliany Slaščovové z předsednictva Sojuzmultfilmu chlupáče nestvořil Uspenskij. Prý jde o kolektivní dílo týmu společnosti, který dodal Čeburaškovi proslulý vzhled, hlas i způsob pohybu. Jednalo se o odklon od knih, jež zvířátko popisovaly coby kazovou hračku se žlutýma očima, v níž se snoubily rysy králíka, kočky, psa a klokana. „Hlavní protagonista představuje výsledek práce výtvarníků, vedení, animátorů i herečky, která mu propůjčila hlas,“ tvrdí Slaščovová.

Švarcman, jenž letos v srpnu oslaví sté narozeniny, v mnoha rozhovorech pro ruská média vysvětloval, že když Čeburašku v 60. letech vytvářeli, neměli v týmu ponětí, co jsou autorská práva. Jejich prodej na ně pak zapůsobil jako urážka a zrada. 

Televize za oceánem

Maya Balakirsky Katzová uprchla s rodiči ze Sovětského svazu coby dítě a vyrostla s Čeburaškou ve Spojených státech. Zatímco seriály Tom a Jerry či Bugs Bunny Show jí způsobovaly noční můry, sovětské zvířátko dokázala sledovat stále dokola. „Vzpomínám si na ten kulturní šok. Americké televize jsem se doslova bála a rodiče byli zaskočení, jak moc je plná násilí,“ vzpomíná Katzová, působící dnes jako historička umění na izraelské Bar-Ilan University.

„Čeburaška představuje ideál,“ myslí si. „Ve filmu je naprosto nevinný. Jde o ztělesnění všeho, co nebylo možné, ale o čem se zároveň snilo.“ Pro kunsthistoričku jsou japonská ztvárnění postavičky plochá – je pouze prvoplánově roztomilá a neodráží jemnou společenskou kritiku. Současný šéf Sojuzmultfilmu Sergej Karpov vnímá Čeburašku coby odklon od klasického heroického protagonisty animovaných filmů Sovětského svazu: „Je jako cizinec, který ničemu nerozumí a jehož hlavním životním cílem je spřátelit se s ostatními, případně pomoct jiným, aby si přátele našli.“

Kam s ním?

Podle Katzové se v Sojuzmultfilmu sdružovali talentovaní sovětští Židé, kteří se nedokázali uživit coby klasičtí umělci a jimž dala animace prostor vyjádřit své pocity. Pod úspěch Čeburašky se tak mimo jiné podepsala zkušenost z boje se zarytým antisemitismem. 

TIP: Plagiát nebo inspirace? Příběh Lvího krále stále budí kontroverze

„Jakožto diváci nakonec Čeburašku spatříme zklamaného, protože nedostane, po čem touží. Z dlouhodobého hlediska jednoduše nemůže nikam patřit,“ myslí si historička. A podobný je jeho osud mimo filmová plátna, neboť coby postavička se v Japonsku netěší výjimečné oblibě, ale domů se zatím vrátit nesmí. 

Abychom mohli astronomický objekt označit jako hvězdu, musí splňovat dvě podmínky: Zaprvé musí jít o těleso v hydrostatické rovnováze, tedy kulaté, a za druhé si musí po značnou část života vyrábět energii ve svém nitru termojadernou fúzí. Uvedené zařazení stále ponechává velkou volnost ve vlastnostech takových objektů. K základním parametrům, které je určují, patří především hmotnost, dál například chemické složení, rychlost rotace nebo (ne)přítomnost gravitačně vázaného souputníka. 

TIP: Vesmírný omyl? Astronomové objevili bílého trpaslíka, který nemá existovat

Velmi hmotné, tzv. obří hvězdy bývají skutečně fyzicky veliké a přesahují desetinásobek rozměru Slunce. Naproti tomu málo hmotné stálice označujeme jako trpaslíky, s dolní hranicí hmotnosti kolem setiny naší centrální hvězdy.

Při vzniku stálic z prachoplynné zárodečné mlhoviny obecně platí, že těch málo hmotných se rodí víc, zatímco obřích méně. Ve spojení s typickou délkou existence (obři žijí pár milionů let, trpaslíci desítky miliard) z toho plyne, že nejčastěji se v naší Galaxii vyskytují málo zářiví červení trpaslíci. Obřích stálic je skutečně minimum: Odhaduje se, že z náhodně vybrané stovky hvězd Mléčné dráhy jich bude jen pět hmotnějších než Slunce. 

Lidé už dokázali závažně poškodit tři čtvrtiny rozlohy souší a 40 procent pozemských oceánů. Postupující degradace životního prostředí ale nezůstává bez následků. Zasahuje lidské zdraví a také samozřejmě postihuje živočichy i rostliny. Jak uvádí zpráva 2020's Living Planet Report, která je společným dílem WWF International a britské Zoological Society of London, populace mnoha obratlovců ve světě rychlým tempem řídnou.

Ze zprávy, která vyšla již po třinácté, vyplývá, že u více než čtyř tisíc sledovaných druhů obratlovců, došlo během posledního půlstoletí k poklesu početnosti populací v průměru o 68 procent, tj. o více než dvě třetiny. Takový pokles neznamená, že by dotyčný druh vymřel, náchylnost každého druhu k vymření je ale velmi těsně spojená s jeho početností. Čím méně jedinců ten který druh má, tím je větší šance, že z nějakého důvodu vymře.

TIP: Zlé vyhlídky: Během tohoto století možná vymře celá polovina dnes žijících druhů

Navzdory obavám o osud přírody během řekněme posledního století ve skutečnosti vymřelo jen překvapivě málo druhů. Pokud se ale dramaticky snižuje početnost populací mnoha druhů zároveň, tak se počet vymřelých druhů může v dohledné době extrémně zvýšit. Podle odborníků jsou hlavními viníky ubývání zvířat v populacích odlesňování a rozšiřování zemědělských ploch.

Ruská komunikace se zahraničím měla vždy svá specifika. Od nástupu Romanovců až do jejich pádu jí totiž zcela konzistentně prostupovala dvě zásadní pravidla. Rusko kombinací vojenské síly a mezinárodní diplomacie dobývalo nová území a všechno rozhodování o zahraniční politice zůstávalo plně v rukou cara. Jednoznačné lpění na těchto tradicích přivedlo Rusko v některých případech k obrovským triumfům, ale mnohokrát jej také uvrhlo do bídy.

Kolonizace Sibiře

Expanze na nehostinnou Sibiř byla pro Rusko první logickou variantou – nečekala zde žádná říše, kterou by bylo třeba porazit, žádný vyzyvatel. Sibiř osadníci zprvu kolonizovali postupně, když zakládali vesnici po vesnici. Počátkem devatenáctého století se však na toto území zaměřila pozornost státu daleko více. Vzrostl totiž význam obchodu s cennými surovinami, které bylo možné na Sibiři těžit. Vzhledem k nehostinnosti prostředí zdaleka nestačilo porobit tamější kmeny, a tak car zabil „dvě mouchy jednou ranou“, když nechal Sibiř protkat sítí pracovních táborů a vesnic, do kterých bylo možné ruské obyvatelstvo deportovat za trest. Následně se během pouhého století zvýšil počet obyvatel Sibiře z půl milionu na devět milionů před světovou válkou.

Střední Asie

Při průzkumu a postupném osidlování Sibiře se Rusové začali zajímat i o střední Asii. Zpočátku proti nim nestál žádný adekvátní protivník, takže Kazachstán se povedlo integrovat do říše snadno a Rusové porazili byla i Persii. Ruské zájmy ale ve třicátých letech 19. století v Afghánistánu zasáhly na území, považované za sféru vlivu Britského impéria. Začala tak dlouhá série válek, provokací, diplomatických konfliktů a rozmíšek, kterou dnes nazýváme Velká hra.

Ta skončila až sérií rusko-britských dohod roku 1907, ve kterých si obě strany rozdělily sféry vlivu. Odstranění problému v Afghánistánu také otevřelo cestu k dohodě mezi Francií, Británii a Ruskem, tedy vzniku takzvané Trojdohody.

Dálný Východ

Rusko zcela využilo čínské slabosti a zmatku a prakticky bez odporu zabralo lány formálně čínského, reálně však spíše nikým nenárokovaného území. Říši středu dokázal ruský medvěd zvládnout bez potíží, zcela opačně však proběhl jeho střet s Japonskem.

Expandující Říše vycházejícího slunce nabídla na začátku dvacátého století Rusům férové dělení Dálného východu – Japonsko by získalo Koreu a Rusko zase Mandžusko. Car odmítl vyjednávat se zemí, kterou pokládal za podobně zaostalou jako Čínu, ale téměř vzápětí byl v rusko-japonské válce (1904–1905) na hlavu poražen. Carské tichomořské loďstvo bylo po několika námořních bitvách zcela zničeno a pozemní armáda se musela z oblastí, které si Japonsko vyhradilo za svou sféru vlivu, stáhnout.

Východní Evropa

Po vítězství nad Švédskem v severní válce roku 1721 se Rusku otevřel přístup k Baltskému moři a jeho další postup do střední Evropy byl už jen otázkou času. Asi nezdařilejším ruským diplomatickým tahem 18. století se stalo trojí dělení Polska, kdy si po vzájemných dohodách Berlín, Vídeň a Petrohrad mezi sebe rozdělily rozsáhlá území východní Evropy. Moc carského impéria se tak zastavila až téměř na hranicích těchto dvou velmocí, neboť Rusko získalo pod svoji kontrolu většinu Ukrajiny, velkou část Polska včetně Varšavy a Estonsko, Lotyšsko a Litvu.

K Černému moři a na Balkán

Při své expanzi na jih se carské impérium pravidelně utkávalo s Osmanskou říší a každé oslabení Turků tehdy znamenalo růst moci Ruska. Ale přece dlouhodobý konflikt těchto dvou velmocí přinesl jedno výrazné překvapení, když se v krymské válce (1854-1856) za sultána postavili Francouzi a Britové, což Rusku přineslo krvavou porážku. Právě v ní však tato východní mocnost našla motivaci pro své modernizační a industrializační snahy.

Osmanské říši se v devatenáctém století začalo přezdívat „Nemocný muž Evropy“ a vlna nacionalistického sebeuvědomění na její západní hranici jasné svědčila o rozkladu turecké moci. Rusko se právě v této době začalo stavět do role ochránce pravoslaví a zastánce svých slovanských bratrů – Srbů a Bulharů. I přes to, že s ruskou pomocí došlo k vytlačení Osmanů z většiny Balkánu a vytvoření nových států, tato politika se carskému Rusku v konečném důsledku nevyplatila.

TIP: Bití, vypalování cejchů, usekávání končetin: Jak se žilo v předrevolučním Rusku?

Nově vzniklý bulharský stát totiž dlouho netoleroval ustavičné zasahování cara do svých vnitřních záležitostí a začal se orientovat ke spolupráci s Rakouským císařstvím. I toto ochlazení rusko-bulharských vztahů poté přispělo k rozpadu spojenectví mezi Moskvou, Berlínem a Vídní. Car si však obratem našel jiného spojence, neboť Francie považovala jak Rakousko-Uhersko, tak i Německo za své nepřátele a silný spojenec na východě pro ni znamenal strategickou výhodu. 

Kdo ještě neochutnal guacamole nebo avokádový toast, má po gastronomické stránce co dohánět. Avokádo je v posledních letech na čele pomyslného žebříčku módního ovoce a mnoho lidí jej díky jeho mimořádným vlastnostem považuje za „zelené zlato“.

Oběti avokádové války

Díky lahodné chuti a obsahu kolem 20 různých vitamínů se avokádo řadí mezi takzvané superpotraviny. Navzdory výšce piedestalu, na který jej postavili mnozí výživoví experti, by ale jen málokoho napadlo, že se zelená pochoutka stala také předmětem krvavých sporů mezi farmáři a obávanými mexickými kartely.

Mexiko pokrývá přibližně 40 % světové produkce avokáda a jedna z největších farem v zemi leží v mexickém státě Jalisco. Podle Josého Manuela Mendozy, ředitele avokádové farmy „Los Cerritos“, obhospodařují zdejší zaměstnanci 20 000 hektarů půdy. Sklidí kolem 180 až 200 tisíc tun plodů, které jdou převážně na export.

Právě avokádové plantáže Jalisca v posledních letech lákají také nebezpečné kartely, které útočí na avokádové farmy a vydírají farmáře. Avokádo, po němž je čím dál větší poptávka, je totiž v Mexiku zlatým dolem. Drogové kartely, jimž se podaří ovládnout plantáže, pak z prodejů ovoce financují svoji ilegální činnost. Kvůli avokádové válce už v Mexiku zemřely desítky lidí. 

Zátarasy proti kartelům 

Avokádový boom zajistil v Mexiku obživu celým vesnicím a mnohdy i městům. Například jen z Jalisca putuje zelené ovoce do více než 20 zemí světa. „Plných 80 až 85 procent naší produkce prodáváme do Kanady, Evropské unie, Asie i na Střední východ,“ popisuje poptávku po avokádu José Manuel Mendoza.

Kromě Mexika se avokádo pěstuje v dalších asi 30 zemích světa. Hruškovci přelahodnému (Persea americana) – tak se jmenuje strom, jenž avokádo plodí – se daří třeba v Dominikánské republice, v Kolumbii nebo v Peru. Pěstuje se ale také v Indonésii nebo v Jihoafrické republice a plantáže hruškovců najdete i v Evropě – hlavně na jihu Španělska, v Portugalsku, ale rovněž v Řecku. 

Je jasné, že farmáři se snaží svoji obživu chránit a proti kartelům bojovat, jak se dá. Staví například zátarasy na silnicích vedoucích k plantážím. Proti nim ale kromě samotných zločinců někdy stojí i zkorumpovaná policie, která s mafiány spolupracuje za strachu nebo kvůli příslibu velkého výdělku. 

Chuť na sto způsobů

Avokádo má při sklizni sytě zelenou barvu. Aby ovšem mohlo doputovat až na evropské talíře, musí se sklízet lehce nedozrálé. Avokádo připravené ke konzumaci pak musí být pěkně měkké a na povrchu tmavě zelené. Jen správně dozrálé avokádo má pak typickou oříškovo-máslovou chuť a rozetřete ho na chleba skoro jako pomazánku. V kuchyni má velmi široké využití – můžete ho jíst na slano, sladko, ale třeba i grilovat. 

TIP: Krvavé avokádo: Víte, čemu říkají britští chirurgové „avokádová ruka“?

Šéfkuchař Nico Mejía si nemůže avokádo vynachválit: „Můžete ho zpracovat na salát nebo ho jen tak rozmačkat. Avokádo je skvělé syrové, ale můžete ho jíst i uvařené . V mexické kuchyni je stejně důležité jako například kukuřice, fazole nebo ryby.“ Je ale jisté, že farmářům lahodná chuť avokáda v posledních letech často hořkne na jazyku, i když platy v avokádovém průmyslu podle jedné studie představují dvanáctinásobek průměrného mexického výdělku. 

Silnou obezitu u mužů často doprovází nedostatek mužského pohlavního hormonu testosteronu. Tyto dva jevy jsou ve složitém vztahu, který teď odborníci intenzivně zkoumají kvůli možnému využití v medicíně.

Nejnověji se této problematice věnoval tým, který vedl Farid Saad z Gulf Medical University ve Spojených arabských emirátech. Vědci se zaměřili na zdravotní záznamy německých mužů trpících hypogonadizmem – genetickým onemocněním, které se mimo jiné projevuje menší velikostí genitálií, což je typický projev nízké hladiny testosteronu.

Badatelé měli k dispozici údaje za 15 let pro celkem 471 obézních mužů s hypogenadizmem, z nichž celkem 276 podstoupilo dlouhodobou terapii s testosteronem. Zbývajících 195 mužů hormonální terapii neabsolvovalo a v tomto experimentu sehráli roli kontrolní skupiny.

Vědci zjistili, že po zhruba osmi letech léčby se ve skupině obézních mužů s testosteronovou terapií snížila průměrná váha o 23 kilogramů, zatímco u obézních mužů bez hormonální terapie váha naopak vzrostla průměrně o 6 kilogramů.

TIP: Nová hormonální injekce pomůže proti obezitě, navíc bez vedlejších účinků

Výsledky tohoto výzkumu ukazují, že léčba testosteronem by mohla pomoci mužům, kteří trpí silnou obezitou. Zdá se, že dlouhodobé podávání testosteronu může být, alespoň v některých případech, přinejmenším stejně účinné jako doposud využívané bariatrické operace žaludku, zejména zmenšení žaludku pomocí žaludečního bypassu.